Lež i pravda za pojmem Srebrenica

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.                                             

Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala. Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici  49% a 50%  Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové). V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně následkem masakrů v letech 1941-45 v ustašovském pro Srby genocidním Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu (BaH). Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) a  28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 osadách.  Do roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992 bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva. Tedy 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno (počty vyvražděných ze srbských osad východní Bosny, kolem Bratunce a Srebrenici, se udávají na 1 500 až 3 000). Ještě před 6. dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1. března 1992 tlupa muslimsko-chorvatských extremistů srbskou svatbu u „starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se muslimský mladík v Sarajevu pokusil zabít velmi populárního (i mezi Muslimy a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, srbského profesora Borišu Staroviće, který dostal  kulku do krku a do plic. Profesor přežil po vícehodinové operaci.  Později se s autorem velmi spřátelil, během jeho  návštěv jako visiting professor v Republice Srbské (BaH). Profesor Starović byl potom děkanem srbské lékařské fakulty, stal se i rektorem.

Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované bojůvky, později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenici. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8. května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského   parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):

-„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj.jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“

Koncem zimy 1992-93 velitel bosenských vojsk Safer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenici ofenzivu na všech frontách. Vojsko Republiky Srbské, pod velením generála Ratka Mladiće, zvoleného 12.5.  1992 za velitele VRS, tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo tam dvě osady  Cersku a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu, hned navštívil obě osady a NIC PODOBNÉHO tam nezjistil. „Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.

Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští mudžaheddini, „dodáni“ do BaH Západem, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil s bosenským (muslimským) pasem.. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil i slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to přiznali !). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Muslimská vojska pak převzala iniciativu a začala pronásledovat poražené chorvatské jednotky HVO. Při jednom setkání s generálem Mladićem, on autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské zachránilo na 40 000 prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do části BaH v chorvatských rukách. Jednu dobu je Srbové živili a jejich raněné léčili, i když sami trpěli nedostatkem. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy proti Srbům.

Srebrenica se pod tlakem Západu stala chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to drzý podvod, protože tam zůstala dobře vyzbrojená 28. bosenská divize, všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasira Oriće. I západní media psala o něm jako o velmi surově protisrbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny. Tím se chlubil i před západními novináři. Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V stálých bojích kolem Srebrenici padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Muslimů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, že Srbové přerušili příměří a že bombardují Srebrenicu (50 mrtvých): “Bosenské jednotky nejdříve  bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů…Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily…

Koncem června, začátkem července 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenici své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. V Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci NATO letadel, aby vyhnali (a oloupili) 230 000 Srbů  z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska. Nevelké srbské jednotky (podstatně méně početné než 28. bosenská divize), s několika tanky bez většího odporu tamního garnizonu začátkem července obsadily Srebrenicu. Pro muslimské civily (kolem 30 000) a vojáky, kteří se vzdají, VRS přistavila autobusy, které je odvezou do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Většina vojáků 28.divize se začala za bojů probíjet do Tuzly (kolem 70 km). V tvrdých bojích, i dle představitelů OSN padlo 2-4 000 bosenských vojáků, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že Srbové při tom zastřelili na 1 000 zajatců…Paní Albrightová koncem léta krátce ukazovala v Radě bezpečnosti letecké snímky o údajných popravách zajatců, jako „tajné“ je později ukázat nechtěla. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů v Chorvatsku v srpnu 1995 (vyhnáno 230 000 Srbů-starousedlíků, zabitých a nezvěstných na 10 000), vyloupení a devastace srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu. Před čistkou (1991) žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce (2001) jen 202 600 (4,54%). Proti Chorvatsku OSN nezavedla.sankce.

Začaly se objevovat zprávy, že je od doby bojů kolem Srebrenici v červenci 1995 nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se zvýšilo na 8 000 a že zřejmě byli srbskou armádou povražděni, mezi tím že byla popravena i řada zajatých bosenských vojáků. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez ověření, uvedeni jako zavraždění (popraveni). Začalo se mluvit  o genocidě. Pro Bosňany se objevila ale nemilá věc. V seznamu údajně povražděných (popravených) bylo zjištěno kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (1996), a kteří tedy (jako už „mrtví“) volili.

A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám  přihlásil jako svědek, který se skupinou dalších 7 vojáků v š e c h národností (Chorvatů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. Sabotážní jednotky VRS, prý vykonal 16. července 1995 popravu mezi 10,15 až 16,00 celkem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů (Muslimů), většinou civilů. On sám prý jich zabil 70-100, podle rozkazu nějakého neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je na louce, nedaleko farmy Braněvo. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel vojín Brana Gojković (i ldyž byl přítomem důstojník, Slovinec Franc Kos), je divné, že popravu nařídil nějaký neznámý podplukovník, je dost časově nesmyslné, že by jeden „popravčí“, se vším všudy (zde Erdemović) mohl tak rychle a tolik lidí popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „popravčích“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen, ačkoli jejich adresy byly dobře známy. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Peleniš, který o tom mluvil i s tiskem, nebyl nijak omezován. K zatykání těch „vrahů“ pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov vydal knihu SREBRENICA. Korunní svědek (2009). Mezi tím se Erdemović dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za popravu 70-100 zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem odpapouškoval stejná prohlášení. Zkušený právník Milošević mu pokazil některá tvrzení, uvedl ho do rozpaků, z kterých ho „vysekal“ soudce Richard May, který Miloševićovi vzal slovo.

Pokračování