na přelomu tisíciletí

Mezinárodní vztahy už podle svého názvu by měly být při rovnoprávném postavení všech států - malých i velkých, republikánských či monarchistických, kapitalistických či socialistických - jakýmsi průsečíkem či spíše výslednicí zahraniční politiky všech existujících států. Přitom zahraniční politika je jen promítnutím vnitřní politiky každého státu do mezinárodních dimenzí. Proto přece jen je důležité, zda se do mezinárodních vztahů promítají politiky vlád, jejichž podstata je socialistická – usilující o vybudování skutečné sociálně spravedlivé společnosti, a tudíž z ní plyne také mírová zahraniční politika, která odmítá po kritickém zhodnocení vojenských zásahů (SSSR – ČSSR 1968 a SSSR – Afghánistán 1979) řešení sporných mezinárodních problémů vojenskou či jinak násilnou cestou a prosazuje diplomatická řešení, při nichž se šetří lidské životy a také materiální bohatství států, které se dostaly do vzájemných sporů. To vše se děje ve prospěch národů, jejichž mocenské orgány se ocitly v konfliktní situaci. – Ne vždy je tomu tak u států, jejichž mocenské síly mají kapitalistickou povahu a jejichž smyslem nebývá výhradně mírové řešení sporných otázek mezi státy, nýbrž získání určitých výhodných strategických pozic, získání přístupu k důležitým surovinovým zdrojům, získání nadvlády nad levnou pracovní silou apod. A vzhledem k tomu, že v těchto případech svou úlohu hraje také materiální, vojenská síla států, ale rovněž sociální a morální podpora, kterou mocenské síly daného státu mají k dispozici a řada dalších faktorů, lze očekávat celou paletu přístupů těchto států k řešení různých mezinárodních problémů. Ale blíže o tom až v následující části.

Svět kapitalismu na přelomu 20. a 21. století

Politická mapa světa se ve 20. století výrazně měnila pětkrát: Po prvé, když od vykořisťovatelského systému v průběhu první světové války odpadlo Rusko, na jehož území vznikla Ruská sovětská federativní socialistická republika a v roce 1922 Svaz sovětských socialistických republik; po druhé, když v důsledku první světové války došlo k pádu několika mocnářství a vzniku nových států (Rakouska, Maďarska, Československa, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od roku 1929 Jugoslávie), kdy v důsledku Versailleského systému došlo k výrazným mocenskopolitickým změnám; po třetí po druhé světové válce, kdy v Evropě a v Asii od kapitalistického systému odpadla další skupina států, které se rozhodly pro budování sociálně spravedlivé společnosti – socialismu, po čtvrté, když došlo k rozpadu světové koloniální soustavy imperialismu (v období po druhé světové válce v průběhu 40. až 80. let) a po páté, když na zlomu 80. a 90. let došlo k dočasné porážce první historické formy výstavby socialismu v zemích střední a východní Evropy a v Sovětském svazu.

Zde je namístě zdůraznit, že konec 20. a počátek 21. století probíhá v podmínkách prohlubujících se sociálních a politických rozporů v národním i celosvětovém měřítku. Kapitalismus na konci 20. století rozšířil sféru své působnosti poté, co v zemích střední a východní Evropy proběhly mocenskopolitické převraty, jimiž byla přerušena první historická forma výstavby socialismu. Současná kapitalistická společnost prochází prohlubující se sociální diferenciací, při níž dochází na jedné straně k další koncentraci kapitálu a výrobních prostředků v rukou stále menšího okruhu vlastníků, to znamená, že bohatí dále bohatnou, zatímco na druhé straně tíha kapitalistické globalizace dopadá na lidi, kteří se živí jen vlastní prací a ti buď jako nezaměstnaní či zaměstnaní při využívání stále sofistikovanějších výrobních nástrojů vytvářejí stále větší bohatství, z něhož jim připadá relativně stále menší, ba nepatrná část, takže lze říci, že lidé žijící na druhém pólu společnosti dále relativně a mnozí i absolutně chudnou. Také se stále zvětšuje ta část obyvatelstva, která se stává pro vládnoucí kapitalistickou třídu nepotřebná a nadbytečná a která tak vytváří rozmnožující se téměř bezperspektivní armádu nezaměstnaných.

Ve světovém měřítku pak dochází k výrazné diferenciaci zemí, které tvoří součást kapitalistického systému, a to v hrubém dělení na státy průmyslově vyspělé – jejichž naprostá většina svou vyspělost budovala na drcení bohatství - surovin a lidí v koloniích – a na takzvané státy rozvojové, označované také ještě někdy jako třetí svět, které ve své většině dříve představovaly kolonie takových impérií, jakými byly například Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Španělsko, Portugalsko a další, z nichž pak Organizace spojených národů (OSN) vyděluje ještě skupinu 50 afrických, asijských a latinskoamerických států, označovaných jako nejméně vyvinuté.

Pokusme se nyní některé výše uvedené myšlenky doložit údaji, zahrnutými v analytických a statistických pracích OSN. Vzhledem k tomu, že jde o organizaci, kterou tvoří 191 členských států, které přijaly Chartu OSN za svou, jde o prvořadou univerzální mezinárodní organizaci, do níž své zástupce vysílají vlády všech členských států a lze tedy předpokládat, že údaje jejich publikací mají relativně nejblíže k objektivní realitě.

Dlouhou dobu po druhé světové válce platil jako hlavní či jediné kritérium vyspělosti toho kterého státu hrubý domácí produkt vytvořený v dané zemi vypočtený na jednoho obyvatele. Jestliže vycházíme z tohoto kritéria, dospíváme podle údajů OSN k závěru, že v žádné z bývalých kolonií nebylo dosud, zhruba 40 až 50 let po získání státní samostatnosti většiny kolonií dosaženo úrovně země, která je kolonizovala. Naopak, podle údajů OSN vztahujících se k roku 2001 vykazoval hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu v největší kolonizátorské velmoci, Velké Británii 166násobek ve srovnání s nejméně hospodářsky rozvinutou bývalou její kolonií - Sierrou Leone, v níž navíc v nedávných letech došlo k nelítostné občanské válce. Mezi jejími bývalými koloniemi je ještě dnes 19 samostatných států, v nichž žije okolo jedné a půl miliardy lidí a na osobu tam připadá v průměru méně než dva dolary (USD) na den, v deseti z nich dokonce méně než 1 USD na den. Podobně je tomu s dalšími bývalými koloniálními říšemi. Francie vykazuje v roce 2001 126krát vyšší HDP na osobu než nejméně ekonomicky rozvinutá země, která tvořila součást francouzského koloniálního panství – Niger. Okolo dvou set milionů obyvatel, dřívějších francouzských kolonií, žije v současné době v zemích, v nichž průměrný HDP na jednoho obyvatele nedosahuje ani 2 USD na den. I ve srovnání se zemí, která za uplynulých 48 let od dosažení nezávislosti – Tunisko – dosáhla v roce 2001 poměrně vysokého ekonomického rozvoje, přesto nedosáhla ani desetiny průměrného HDP na hlavu v porovnání s Francií, to znamená, že HDP na jednoho obyvatele na počátku 21. století představoval ve Francii 10,2násobek téhož v Tunisku. Ani ve srovnání s klíčovými africkými zeměmi, kde Francie měla svůj administrativní aparát (pro kolonie ve Francouzské západní Africe to byl Dakar, dnes hlavní město Senegalu, a ve Francouzské rovníkové Africe Brazzaville dnes jako hlavní město Konžské republiky a Alžír jako centrum francouzského Maghribu, dnes hlavní město Alžírska), se HDP na osobu nepřibližuje jejich dřívější “mateřské” zemi: ve Francii je HDP na jednoho obyvatele více než 12krát větší než v Alžírsku, 25krát větší než v Kongu a 46krát větší než v Senegalu. Do nebe volající příklad tvoří bývalé kolonie Belgie, jejíž představitelé ve spolupráci s americkou CIA mocenskopoliticky a současně fyzicky zlikvidovali pokrokového Patrice Lumumbu, představitele dřívějšího národně osvobozeneckého hnutí, který se po vyhlášení nezávislosti stal ministerským předsedou, a otevřeli dokořán mocenskopolitické pozice domácím reakcionářům, lidem kolaborovavším s dřívějšími kolonizátory, jako byl Moise Tchombé nebo později s americkým establishmentem spolupracující Josef Mobutu Sese Seko, muž, který za více než 30 let působení v čele státu přivedl jednu z nejbohatších na suroviny africkou zemi k hospodářskému úpadku, k etnickým a národnostním nesvárům až krveprolitím; zato jeho majetek, který vlastnil nejen na území své země, ale také v Jihoafrické republice, Španělsku, Portugalsku, Belgii a Francii, byl odhadnut po jeho smrti na 4 miliardy USD. (Henley, Jon /The Guardian/: Mobutovy miliony jsou mimo dosah. Právo, 9, 1999, 1. IV., č. 77, s. 9.) Není pak divu, že jedna z největších, nejlidnatějších a nejbohatších zemí Afriky se na počátku 21. století ocitá v situaci, kdy na jednoho obyvatele a den připadá v průměru čtvrt dolaru (přesněji 0,271 USD). To znamená, že v Belgii v roce 2001 HDP na osobu dosahoval téměř 226násobku HDP na jednoho obyvatele v Konžské demokratické republice. Rovněž Burundi má roční HDP na hlavu na stejné úrovni jako Konžská demokratická republika, to je 99 USD, to znamená také přibližně čtvrt dolaru na osobu a den a stejný násobek HDP na osobu v Belgii oproti Burundi. V další belgické kolonii – Rwandě – dosáhl HDP na osobu a rok sice téměř dvojnásobek téhož v Konžské demokratické republice a Burundi (196 USD), což je o něco málo více než půl dolaru na osobu a den. Oproti Rwandě je v Belgii HDP na jednoho obyvatele téměř 114krát větší než v této třetí bývalé belgické kolonii. (Srovnání provedeno podle Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 278, 279, 280, 281.) K podobným výsledkům bychom dospěli, kdybychom uvedli příklady dalších “mateřských” zemí a srovnání s jejich dřívějšími koloniemi.

Tyto údaje o prohlubující se nerovnosti mezi rozvojovými a průmyslově rozvinutými zeměmi lze přirovnat k sociálnímu sudu prachu, o nějž stačí nepatrně zavadit a vztahy mezi “bohatým Severem a chudým Jihem” vyletí do povětří, neboť zápalná šňůra k rozbušce už uhořívá úměrně tomu, jak se rozdíly v příjmech mezi těmito dvěma skupinami států zvětšují a jak bída miliardových mas kontrastuje s rostoucím bohatstvím světových magnátů na všech kontinentech. Lidové noviny v tomto roce otiskly informace o tom, že na světě žije podle magazínu Forbes 587 dolarových miliardářů, kterým dohromady patří majetek v rozsahu 1,9 bilionů dolarů. Pro srovnání uvádějí, že to odpovídá ročnímu HDP třetí největší ekonomiky světa, Německu. Počet dolarových miliardářů, jak uvádějí Lidové noviny, je za posledních 18 sledovaných let rekordní. (Kincl, Petr: Největší boháči loni ještě více zbohatli. Lidové noviny, 17, 2004, 28.II., č. 50, s.3.) Podle Lidových novin se ve studii World Wealth Report společností Capgemini a Merrill Lynch uvádí, že při výzkumu v 68 zemích světa, v nichž se tvoří 98 % světového hrubého domácího produktu, žije 7,7 milionu dolarových milionářů, jejichž majetek představuje téměř 29 bilionů dolarů. (Janeček, Jiří: Milionářů v Česku rychle přibývá. Lidové noviny, 17, 2004, 17.VI., č. 141, s. 13.) Český ekonom k tomu dodává, že ve skutečnosti je jich ještě více, protože nejsou evidováni nelegální milionáři z oblasti šedé ekonomiky, organizovaného zločinu a ze zemí “daňových rájů”. (Věrtelář, Václav: Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje. Haló noviny, 14, 2004, 21.VI., č. 144, s. 5.) Tak vyostřené jsou ekonomické a sociální rozdíly a rozpory mezi zeměmi s nízkým HDP na osobu a mezi zeměmi s vysokým HDP na jednoho obyvatele a mezi nepatrným množstvím světových magnátů a miliardovými masami lidí bez práce a krutě vykořisťovaných, to je lidí, na něž doléhá kapitalistická globalizace.

Vyspělé kapitalistické státy západní Evropy, Japonska, Severní Ameriky a Austrálie dosahují na počátku 21. století v průměru na osobu roční HDP zhruba od 10 tisíc do 40 tisíc USD. Z toho by se dalo vyvodit, že na osobu a den připadá v těchto zemích 30 až více než 100 USD. Nicméně vzhledem k tomu, že ekonomické výsledky se nerozdělují rovnoměrně, nepatrná část obyvatelstva hromadí obrovské zisky, jejich část vkládá do údržby a dalšího rozvoje podniku, jde tedy o rozšířenou reprodukci, a ze zbytku zisku naplňuje svou přepychovou, normálním občanům nedostupnou, životní úroveň; na opačném pólu společnosti se i v těch nejbohatších zemích nachází určité nemalé množství obyvatel, kteří žijí na hranici chudoby nebo pod ní. Tak například ve Spojených státech amerických, které v roce 2001 dosáhly po dvou relativně trpasličích zemích – Lucembursku a Norsku – třetí nejvyšší HDP na jednoho obyvatele ve světě, což znamená, že se blíží stu dolarů na osobu a den (96,65 USD), žilo, jak nedávno zveřejnila Česká tisková kancelář, v roce 2003 35 milionů 800 tisíc lidí, to je 12,5 % celkové populace, to znamená v průměru každý osmý Američan pod hranicí chudoby. Navíc se uvádí, že jejich počet rok od roku vzrůstá (například oproti roku 2002 se jejich počet zvýšil o 1,3 milionu). V téže zprávě se říká, že 45 milionů lidí v USA nemělo loni žádné zdravotní pojištění, to znamená přibližně každý šestý občan Spojených států, přičemž jejich počet se od předcházejícího roku zvětšil o 1,5 milionu lidí. V prezidentské kampani v USA John Kerry uvedl, že za Bushovy vlády se počet lidí žijících v chudobě zvýšil o 4,3 milionu a počet osob bez zdravotního pojištění o 5,2 milionu. (V USA žije v chudobě 36 milionů lidí. Lidové noviny, 17, 2004, 28. VIII., č. 201, s. 8.)

Podobné situace jsme svědky v západní Evropě. Po druhé světové válce, kdy došlo k výraznému posunu v myšlení obyvatelstva doleva, kdy řada zemí střední a východní Evropy skoncovala s kapitalistickým systémem a vydala se na cestu sociálně spravedlivější společnosti – socialismu, kdy v těchto zemích začali úspěšně zavádět sociální zákonodárství ve prospěch pracujících, v době, kdy v mnoha zemích západní Evropy se na moci významně podílely levicové síly, začali si tamější představitelé kapitálu uvědomovat reálnou alternativu, která před nimi vyvstávala. A tak pod tlakem tamějších pracujících inspirovaných východoevropskými pracujícími raději ustoupili, aby zabránili dalšímu růstu revolučního hnutí a přistoupili na mnohé požadavky sociálního charakteru, s nimiž jejich pracující přicházeli a oni, kapitalisté pak začali mluvit o zavádění takzvaného sociálního státu, čímž do jisté míry ubírali revolučnímu hnutí vítr z plachet. Nyní, když sociální vymoženosti ze 40. a 50. let byly v zemích střední a východní Evropy v důsledku mocenskopolitických převratů ořezány, i v zemích Evropské unie (EU) jsou v současné době na pořadu dne různé “reformy”. Pod tímto pojmem je třeba rozumět omezování různých hospodářských a sociálních vymožeností, kterých tam v minulých desetiletích pracující dosáhli; takzvaný sociální stát se hroutí a “transformuje” v sociální stát pro chudé.

“Velké části Němců vadí zavádění vládních reforem, které mají omezit tradičně štědrý sociální stát…” Autor článku poukazuje na to, že německého kancléře, který přijel na slavnostní znovuotevření nádraží ve Wittenberge, čekali stovky demonstrantů, házeli na něho vajíčka a skandovali, že chtějí práci a že oni jsou národ. (Nedvěd, Radek: Němci jsou stále nešťastnější. Podle nové studie jsou nespokojení hlavně obyvatelé bývalé komunistické NDR. Lidové noviny, 17, 2004, 25. VIII., č. 198, s. 11.)

Je těžko si představit razantnost, s jakou by sociální stát bral za své, kdyby se v příštích volbách stal kancléřem známý představitel pravice pan Edmund Stoiber v podmínkách, kdy jediná strana stojící nalevo od vládních sociálních demokratů může této straně konkurovat jen v některých východních spolkových zemích.

Podobná sociální situace je i v dalších zemích západní Evropy. Statistický úřad EU uveřejnil studii o chudobě v zemích EU, podle níž “práh rizika chudoby stanovil na tři pětiny průměrného příjmu v každé zemi (za rok 2001). … V celé Unii podle uvedeného kritéria hrozí chudoba v průměru téměř patnácti procentům populace, ve starých zemích je riziko nepatrně vyšší”. (Věrtelář, Václav: Strategie vlády: “vybudovat stát pro chudé”. Haló noviny, 14, 2004, 30. VIII., č. 202, s. 5.) Tato situace plná sociálního napětí, která je těhotná nadcházejícími konflikty, případně bouřemi, jistě nedává za pravdu těm, kteří se snaží zastřít třídní a sociální rozdíly, protikladnost cílů a zájmů těchto sobě se vzdalujících sociálních skupin.

V druhé polovině 20. století byly objeveny nové zdroje strategických surovin, například ropy v řadě rozvojových zemí. Většinou se vlastníci těžebních společností a mocenské elity z prodeje těchto surovin “napakovali” a obyčejní lidé žijí dále v chudobě. Nicméně podle jediného kritéria – HDP na jednoho obyvatele – se tyto země rázem vyhouply na přední místa ve světovém žebříčku. Jako typický příklad toho, co bylo právě řečeno, můžeme uvést malou africkou zemi, Rovníkovou Guineu, (něco přes 28 tisíc čtverečních kilometrů, což je o něco větší rozloha než naší Moravy) s malým počtem obyvatel (465 tisíc), která však díky významným nalezištím nerostného bohatství, zejména ropy (patří se svými 350 tisíci barely denní těžby mezi čtyři největší africké producenty této strategické suroviny) dosáhla v roce 2001 třetího největšího HDP na jednoho obyvatele mezi 51 africkými státy, jejichž údaj o HDP na osobu je uveřejněn v ročence OSN. Při tomto ohromném bohatství země však 70 % obyvatel žije pod hranicí chudoby, většina obyvatel měst nemá přístup k pitné vodě a základním sanitárním službám, přibližně každé páté dítě ve věku do pěti let trpí podvýživou, 60 % škol nemá přístup k nezávadné pitné vodě, v polovině škol chybějí záchody a umývárny a v některých třídách se nachází až 95 žáků. (Srovnej: Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 278, 279, 280, 281 a Rybín, Michal: Kdo nemá prospěch z ropy v subsaharské Africe. Haló noviny, 14, 2004, 1. IX., č. 204, s. 6.)

Za těchto okolností mezinárodní organizace, jakou je OSN, rozšířila kritéria, podle nichž od 90. let minulého století vytváří nové komplexněji pojaté pořadí členských států. Novým kritériem se stal takzvaný Index lidského rozvoje (Human Development Index), při němž OSN sleduje “tři rozměry koncepce lidského rozvoje: prožití dlouhého a zdravého života, vzdělání a decentní standard životní úrovně”. Přitom se kombinují kritéria naděje na délku lidského života, školní docházka, gramotnost a příjem. (Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 60.)

Při stanovení pořadí jednotlivých zemí podle indexu lidského rozvoje, kdy se berou v úvahu všechna výše zmíněná kritéria, se v řadě případů dospívá k jiným výsledkům než při stanovení pořadí jednotlivých zemí pouze podle HDP na jednoho obyvatele. Jako příklad Zpráva o lidském rozvoji uveřejněná v roce 2003 uvádí dva státy, jejichž HDP na osobu a rok je podobný. Jde o Vietnam, jehož HDP na osobu v daném roce 2001 činil 411 USD a Pákistán, jehož HDP byl v témže roce o něco vyšší a představoval 415 USD; přesto Vietnam je v pořadí uveden na 109. místě mezi 175 státy, zatímco Pákistán až na 144. místě. Důvod? Vietnam investoval mnohem více do lidského rozvoje. (Srovnej tamtéž, s. 60 a 280.) Podobně je tomu v případě Čínské lidové republiky, která je mezi státy zařazena na 104. pořadí, přestože její HDP na osobu dosáhl “pouze” 911 USD, zatímco například Bolívie s podobným HDP na osobu (936 USD) se ocitá až na 114. místě a Egypt s 1511 USD na osobu je zařazen až na 120. příčku. Příčina spočívá v tom, že lidskému rozvoji je v Čínské lidové republice věnována větší pozornost a investice než ve zmíněných dvou zemích. Naopak, můžeme připomenout výše uvedený příklad Rovníkové Guineje. Podle výše HDP na osobu by se tato země mezi 175 členskými státy OSN, jejichž údaj ve statistice OSN figuruje, umístila na 56. místě a předstihla by dokonce i Slovensko, Ruskou federaci, Brazílii – celkem 60 států – ale vzhledem k tomu, že je v této zemi lidský rozvoj tak nelidsky zanedbáván, ocitá se podle Indexu lidského rozvoje až na 116. místě. (Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 280.)

Rozvojový program OSN u každé země hodnotí jednotlivé činitele indexu lidského rozvoje a podle výsledného hodnocení stanoví pořadí jednotlivých zemí. Členské státy podle výsledného hodnocení indexu lidského rozvoje rozděluje OSN do tří hlavních skupin; a to na státy s vysokým stupněm lidského rozvoje, na státy s průměrným stupněm lidského rozvoje a na státy s nízkým stupněm lidského rozvoje.

Ve Zprávě o lidském rozvoji, uveřejněné v roce 2003 a uvádějící údaje o 175 členských státech za rok 2001 bylo do první skupiny zařazeno 55 států; v pořadí od 1 do 55 to jsou: Norsko, Island, Švédsko, Austrálie, Nizozemí, Belgie, Spojené státy americké, Kanada, Japonsko, Švýcarsko, Dánsko, Irsko, Spojené království, Finsko, Lucembursko, Rakousko, Francie, Německo, Španělsko, Nový Zéland, Itálie, Izrael, Portugalsko, Řecko, Kypr, Hongkong, Barbados, Singapur, Slovinsko, Korejská republika, Brunej, Česká republika, Malta, Argentina, Polsko, Seychely, Bahrajn, Maďarsko, Slovensko, Uruguay, Estonsko, Kostarika, Chile, Katar, Litva, Kuvajt, Chorvatsko, Spojené arabské emiráty, Bahamy, Lotyšsko, Svatý Kryštof a Nevis, Kuba, Bělorusko, Trinidad a Tobago, Mexiko.

Do druhé skupiny s průměrným stupněm lidského rozvoje OSN řadí 86 států, a to podle pořadí od 56. do 141. tyto: Antigua a Barbuda, Bulharsko, Malajsie, Panama, Makedonie, Libye, Mauritius, Ruská federace, Kolumbie, Brazílie, Bosna a Hercegovina, Belize, Dominika, Venezuela, Západní Samoa, Svatá Lucie, Rumunsko, Saúdská Arábie, Thajsko, Ukrajina, Kazachstán, Surinam, Jamajka, Omán, Svatý Vincent a Grenadiny, Fidži, Peru, Libanon, Paraguay, Filipíny, Maledivy, Turkmenistán, Gruzie, Azerbájdžán, Jordánsko, Tunisko, Guayana, Grenada, Dominikánská republika, Albánie, Turecko, Ekvádor, Okupované palestinské území, Srí Lanka, Arménie, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kapverdy, Čínská lidová republika, Salvador, Írán, Alžírsko, Moldavsko, Vietnam, Syrská arabská republika, Jihoafrická republika, Indonésie, Tádžikistán, Bolívie, Honduras, Rovníková Guinea, Mongolsko, Gabun, Guatemala, Egypt, Nikaragua, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Šalamounovy ostrovy, Namibie, Botswana, Maroko, Indie, Vanuatu, Ghana, Kambodža, Myanmar (dřívější Barma), Papua Nová Guinea, Svazijsko, Komory, Laos, Bhútán, Lesotho, Súdán, Bangladéš, Konžská republika (bývalá francouzská kolonie), Togo.

Do třetí skupiny s nízkým stupněm lidského rozvoje je zařazeno zbývajících 34 států podle pořadí od 142. do 175.: Kamerun, Nepál, Pákistán, Zimbabwe, Keňa, Uganda, Jemen, Madagaskar, Haiti, Gambie, Nigérie, Džibuti, Mauretánie, Eritrea, Senegal, Guinea, Rwanda, Benin, Tanzanie, Pobřeží slonoviny, Malawi, Zambie, Angola, Čad, Guinea-Bissau, Konžská demokratická republika (dřívější belgická kolonie), Středoafrická republika, Etiopie, Mozambik, Burundi, Mali, Burkina Faso, Niger, Sierra Leone. (Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 278-281.)

Zatímco do první skupiny patří vyspělé země Západu, to je západní Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a také několik zemí, které tvořily součást tzv. východního bloku včetně současné Kuby, do druhé skupiny jsou zahrnovány prudce se rozvíjející asijské socialistické země (Čína, Vietnam) a dále převážně klasické rozvojové země a značná část zemí, které dříve tvořily součást socialistické soustavy a které OSN označuje jako státy s probíhající transformací – rozuměj od socialismu ke kapitalismu. Třetí skupinu pak tvoří nejméně rozvinuté rozvojové země, bývalé kolonie tehdejších i současných mocností.

Zde je třeba podotknout, že koloniální mocnosti činily vše pro to, aby jejich kolonie i po dosažení státní samostatnosti zůstaly i nadále v jejich područí. Bývalé kolonie jako většinou výrazně hospodářsky zaostalé země nutně potřebovaly k prvním krokům jejich státní samostatnosti finanční zdroje, které si musely vypůjčit buď přímo od svých bývalých “mateřských” zemí nebo prostřednictvím mezinárodních institucí, jako je Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, které si zpravidla vyhrazovaly právo stanovit vysoký, někdy až lichvářský úrok a současně zavazovaly státy, které si u nich peníze půjčovaly, k čemu budou použity. V některých případech nové státy získávaly materiální pomoc také od Sovětského svazu či dalších zemí socialistického společenství.Vzhledem k tomu, že v nově vzniklých státech byl vysoký stupeň negramotnosti a téměř žádná zkušenost s řízením státu a národního hospodářství, docházelo v prvních letech samostatnosti k velkým ztrátám a mnohdy ke korupčním aférám, což vše ztěžovalo plnění závazků těchto mladých států pokud jde o splácení vypůjčených financí.

A tak se stalo, jak uvádí vysokoškolský pedagog na londýnské westminsterské univerzitě ve své práci, že “zadluženost třetího světa se nyní zvýšila na 2,3 bilionu USD ze 70 miliard v roce 1971. Třetí svět vrací ročně za dluhy 233 miliard USD a dostává jen 55 miliard USD v rámci rozvojové pomoci. Některé nejchudší země světa doslova berou dětem jídlo od úst a nechávají je strádat k smrti, aby mohly splatit tyto dluhy. Typickým příkladem je Uganda, která v roce 1995 vynaložila jen 2,60 USD na osobu pro zdravotní péči, avšak 30 USD na splácení dluhů. 13 milionů dětí v rozvojových zemích umře každý rok od preventivně léčitelných nemocí z podvýživy, což je o dva a půlkrát více než za zrůdného nacistického holocaustu. To vše ovšem nepřekáží nájemným služebníkům buržoazie, aby tvrdili, že “dynamicky se rozvíjející tržní ekonomika je jedinou možnou základnou pro lidský pokrok”. (Citaci autor vzal od Wolf, Martin: The Financial Times, 15.9.1999. Viz: Brar, Harpal: Imperialismus. Praha, Orego 2002, s. 215.)

Fidel Castro na XIII. konferenci šéfů států a vlád Hnutí nezúčastněných zemí v Kuala Lumpuru 25. března 2003 už mluvil o tom, že “od třetího světa je požadováno zaplacení dluhu ve výši 2,5 bilionu dolarů, jenž je za současných podmínek naprosto nesplnitelný, na druhé straně se každoročně utratí bilion dolarů za stále dokonalejší a smrtonosnější zbraně. … Obdobně vysoká částka se vynakládá na komerční reklamu, jež rozsévá mezi miliardami lidí konzumní touhy, jež nelze uspokojit”. (Viz: Kuba proti válce. Praha, Společnost Česko-kubánského přátelství /2003/, s. 2.) Z toho všeho jasně vyplývá, že většina rozvojových zemí zůstává závislá na imperiálních mocnostech, jejichž mocenskopolitické pozice se tím ve světové politice nezmenšují, spíše naopak, upevňují.

Také na rozvojové země nelze pohlížet plošně. Jsou mezi nimi země, které získaly samostatnost v první čtvrtině 19. století, to je země, které se osvobodily před necelými dvěma stoletími. Jsou mezi nimi státy, které se propracovaly k vysokému HDP na jednoho obyvatele a jsou mezi nimi státy s nízkým a nejnižším HDP na osobu. Jsou mezi nimi i státy s vysokým stupněm indexu lidského rozvoje, ale všechny státy s nízkým stupněm lidského rozvoje jsou právě jen státy rozvojové. Na stupni ekonomické rozvinutosti závisí i vyvinutost jejich sociální struktury. Nicméně ani v jednom z nich se zájmy vládních elit či manažerských špiček neshodují se zájmy lidí, kteří žijí na okrají společnosti, mnohdy ve slumech či bidonvillech, bez možnosti získat vzdělání, bez přístupu k pitné vodě, ke zdravotnickým a sociálním zařízením. Právě frustrace z nesnesitelných životních podmínek vede v některých případech k vytváření kriminálních živlů, někdy i teroristů. Nicméně terorismus se zdaleka ne vždy rekrutuje z těch nejubožejších vrstev rozvojových zemí.

Ještě poznámku na závěr. Lidská práva se v kapitalistickém světě smrskávají na právo vlastnické, uplatňování sociálních a kulturních práv, zakotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv, se dostává stále menšího prostoru. Vzhledem k tomu, že podle údajů OSN umírá ročně 13 až 18 milionů lidí z příčin chudoby, mohli bychom usoudit, že kdyby se část výdajů na zbrojení, případně i část výdajů na reklamu dala ve prospěch odstranění oněch příčin chudoby, mohly by být životy lidí umírajících z příčin chudoby zachráněny. Přitom v každé společnosti, která se vydává za demokratickou, je mezi lidskými právy na přední místo stavěno právo na život. A přece – stojí-li ve vyspělých kapitalistických státech alternativa – co má přednost: dosahování maximálních zisků nebo lidský život? má, bohužel, právo na život smůlu! Světové zisky magnátů stále rostou a počet lidí umírajících z příčin chudoby se nezmenšuje.

Od první historické formy výstavby socialismu zpět ke kapitalismu

Na přelomu 80. a 90. let 20. století došlo ve střední a východní Evropě a v Sovětskému svazu k mocenskopolitickým převratům, jejichž cílem bylo zlikvidovat prvotní formu výstavby socialismu v těchto zemích, vrátit je do kapitalistického systému a v této souvislosti provést hluboký majetkový převrat. Socialistické země, které se v té době rozpínaly na třech kontinentech a v dalším se formovaly, zahrnovaly do té doby 26 % území světa s 32,5 % obyvatel zeměkoule a vyráběly přes 40 % světové průmyslové produkce, existují od té doby pouze v Asii (Čínská lidová republika, Vietnamská socialistická republika, Korejská lidově demokratická republika) a v Americe Kuba. Politická a ekonomická váha socialismu ve světě poklesla zejména poté, když mocenskopolitické převraty zasáhly i Sovětský svaz, Československo a Německou demokratickou republiku, země, které tvořily průmyslový základ tehdejší socialistické soustavy. Rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa umožnil výrazné oslabení těchto zemí a také rozpad blokových pozic. Ze dvou “supervelmocí” zbyla jediná – Spojené státy, které se nyní považují za vítěze ve studené válce.

Přerušení výstavby socialismu a dočasná porážka mocenskopolitických sil v zemích střední a východní Evropy a Sovětského svazu koncem osmdesátých a v průběhu devadesátých let minulého století má své příčiny. Bude zapotřebí ještě mnoho objektivních analytických prací vědeckých pracovníků z oboru společenských věd, aby skutečné hlavní příčiny převratů té doby byly zaregistrovány a mohly vejít do povědomí veřejnosti a mohly být zohledněny v programech všech politických stran a hnutí usilujících o sociálně spravedlivější společnost.

Pokusme se alespoň v náznacích osvětlit, proč se společenské zřízení, které si bralo za cíl uspokojovat základní hospodářské, sociální a politické požadavky pracujících, podařilo zvrátit, a to v několika zemích víceméně v současné době. Rozhodně se domnívám, že příčiny těchto zvratů nelze přičítat tomu, že milionové masy, které v tomto období vyšly na náměstí a do ulic, si nepřály zřízení, které jim zajišťovalo sociálně spravedlivější společnost. Vždyť v těch dobách se na náměstích scházeli jak stoupenci socialismu, kterých byla většina a kteří žádali od svých představitelů pouze nápravu chyb, kterých se v minulosti dopustili, s menšinou těch, kteří si přáli zvrat, nebo jak se diplomaticky říká, “transformaci” (socialismu v kapitalistické zřízení). Ale takto jasně to v těchto dobách neformuloval nikdo z opozice, protože ona si byla vědoma, že by pro takovouto “transformaci” rozhodně široké lidové vrstvy nezískala.

Václav Havel jako nový prezident s aureolou komunistického mučedníka naopak mluvil o světlých zítřcích. Například v projevu v Chomutově v únoru 1990 řekl: “Teď vás straší, že bude bída, že Havel zavede inflaci, že budete nezaměstnaní. Kalí vodu. Dejte si na ně pozor!” (Rudé právo, 70, 1990, 13.II., č. 37, s. 2.) Daniel Strož, český básník, spisovatel a novinář, nyní europoslanec, který po srpnu 1968 emigroval do SRN, kde jako vydavatel založil edici Poezie mimo domov, vypravuje nyní o tom, že když se po listopadu 1989 vrátil do Čech, noví hradní páni mu nabízeli posty a říkali mu přitom, že “socialismu je odzvoněno, jenom lidi vo tom eště neví” (Haló noviny, 14, 2004, 30. VI., č. 152, s. 5). Sám znám případ z listopadových událostí, kdy v euforii i moravské fabriky vysílaly autobusy svých zaměstnanců na pražská shromáždění, jeden z účastníků svým kolegům spolucestujícím začal v živých debatách, které se po cestě rozvíjely, vysvětlovat, že to, co dělají, když jedou do Prahy na manifestace organizované na podporu opozičních sil, povede k návratu kapitalismu se vším všudy, s nezaměstnaností, odbouráváním sociálních vymožeností atd., tak se za něho žádný ze zaměstnanců nepostavil a mnozí ho v té době považovali za provokatéra. Dodnes se mu někteří z těchto bývalých spolupracovníků vyhýbají, jiní se stydí za své tehdejší jednání. Ale je převálcováno!

Co tehdy lidem, kteří chtěli nápravu, nikoli zvrat, na tehdejším uspořádání společnosti vadilo? Těch věcí bylo více. Nicméně, podívejme se, kolika podporovatelům současného kapitalistického režimu se různé jeho projevy nelíbí, přesto ale neusilují o jeho svržení. – Mnohým z těch, kteří si přáli nápravu, vadilo to, že tu při různých odlišnostech zemí střední a východní Evropy jak v oblasti hospodářské, sociální, kulturní, politické existoval jen s dílčími odlišnostmi v podstatě jediný model výstavby socialismu, jenž neuspokojoval některá přání občanů, a proto se dožadovali jen jeho nápravy. Obecně sem patří nedůsledné uplatňování základního principu socialismu: Od každého podle jeho schopností, každému podle množství, jakosti a společenské důležitosti vykonané práce. Pokusný příklad slušovického JZD a podobné zkušenosti z jiných výrobních úseků a společenské činnosti nebyly dostatečně analyzovány a vyhodnoceny, aby to pozitivní mohlo být dále šířeno. (Viz kritickou retrospektivu v článku O. Heřmanovského: Dějinný odkaz JZD Slušovice. Haló noviny, 14, 2004, 29. VI., č. 151, s. 8.)

Kritika výše uvedených chyb minulosti nemá být chápána tak, že by polistopadový režim tyto chyby napravil. To už dnes chápou mnozí nezaujatí, někdy i středoví žurnalisté či politici. Známý novinář uvádí, že “prezident Havel, místo aby z Čuby … manažera s baťovským géniem, který přes nepřízeň části politbyra dokázal v chudých Slušovicích vybudovat mimořádně úspěšný agrokombinát … udělal ministra zemědělství, pod vlivem kamarádů mluvil (po volbách!) o druhé revoluci a o temných žilkách slušovických mafií. Z minulosti se stalo klíčové politické téma.” (Žák, Václav: Mindrák českých kádrováků. Odchod špičkových expertů kvůli jejich členství v KSČ měl katastrofální důsledky. Lidové noviny, 17, 2004, 1. IX., č. 204, s. 12.) Místo toho ministrem zemědělství jmenoval člověka, jenž vyvinul maximální úsilí, které vedlo k rozpadu zemědělského družstevnictví, které se už v 70. letech dostalo na takovou úroveň, že bylo s to víceméně dobře zásobovat maše obyvatelstvo všemi potravinami kromě plodin rostoucích mimo naše podnební pásmo, ba mnohé zemědělské výrobky vyvážet, mnohé z nich i na Západ. Vždyť přes mnohé problémy, kterými některá jednotná zemědělská družstva trpěla, byl systém československého družstevnictví respektován četnými západními zemědělskými producenty i obdivován tamějšími zemědělskými odborníky.

Přestože se životní úroveň všech pracujících v období výstavby socialismu výrazně zlepšila, neměli vždy možnost uspokojovat své požadavky, přání a potřeby, kdy chtěli (například prodej osobních vozů na pořadníky, nedostatek elektroniky na trhu, občasný nedostatek výrobků sloužících k modernizaci domácností a některých někdy i běžných potřeb na trhu, omezené možnosti výjezdu do cizích zemí kromě zemí socialistické soustavy atd. atp.). Mnohé naše potravinové a jiné výrobky se svou kvalitou vyrovnaly zboží vyrobenému na Západě, mnohdy ji i předčily, ale vzhledem k neexistenci kapitalistické konkurence v našich zemích se nevěnovala taková pozornost formě a úpravě jejich obalu, takže, když náš občan jednou za čas se dostal na Západ (jen málo lidí mělo možnost delší dobu legálně pobývat na Západě a poznat ozářené i stinné stránky tamějších výkladních skříní a běžného života) a spatřoval tam za výlohami mnohé “jiskřivé” z toho, co u nás neviděl a dal se nahlodat západní ideologií, která líčila tamějšíí život v těch nejpestřejších barvách, pak iluze o snadném a “barevném” životě na Západě a jeho “fádnosti” u nás se jen posilovaly. Ne náhodou mnozí představitelé socialistického zřízení při kritickém hodnocení minulosti a své vlastní činnosti připouštějí, že například omezování výjezdů na Západ bylo – přes všechny problémy státu spojené s nedostatkem deviz – neopakovatelnou chybou.

Další problém spočíval v tom, že tu dostatečně pružně nefungovala tzv. zpětná vazba. Na rozdíl ode dneška byli sice poslanci při neplnění svých povinností a slibů odvolatelní a měli jistě častější a propracovanější kontakt se svými voliči, než je tomu u mnohých poslanců dnes, ale některé problémy občanů na setkáních s poslanci vznášené, případně i vstřícné náměty dávané poslancům, se ne vždy setkávaly se stejně vstřícnou reakcí, což vytvářelo určité mezery ve vztazích politické moci a občanstva. A to nemluvím o kritických dopisech občanů, – mnohdy upřímně míněných – které docházely do centrálních institucí a končily nejednou bez ohlasu, ba někdy i určitou formou postihu pisatele. V druhé polovině šedesátých let se naskytla příležitost mnohé negativní projevy poválečného vývoje naší společnosti, jak tu byly naskicovány, napravit a překonat. Významné překonání mezer a nedostatků ve vztahu vedení státu a komunistické strany k občanům této země vyvolávalo naději dalšího úspěšného vývoje společnosti a je pravděpodobně málo období v dějinách této země, kdy vedení státu i politické uspořádání společnosti mělo takovou masovou podporu obyvatel. A i když nelze odhlédnout od různých nepřátelských projevů, které tomuto vývoji bránily a chtěly ho s celým systémem zvrátit, a tudíž vyzývaly vedení státu i většinu společnosti k ostražitosti, deviza spočívající v maximální podpoře vedení státu je neoddiskutovatelná. Za těchto okolností není divu, že naděje, které většina občanů vkládala do Pražského jara, byly zklamány neadekvátním vojenským zásahem zvenčí a mocenským uspořádáním. Ne náhodou pak mnozí iniciátoři listopadového a polistopadového převratu vytvářeli v představách občanů dojem, že jde o opakování či realizaci opatření vztahujících se ještě k roku 1968, čehož svědectvím byly různé náznaky, že číslice roku 89 vlastně představují z obráceného pohledu rok 68, proto také představitelé Občanského fóra, když vyjednávali s představiteli komunistické strany nebo při jiných projevech na veřejnosti, nikdy nemluvili o změně společenského zřízení, naopak jejich představitel se zapřísáhal, že mu nepůjde o zhoršení sociálního postavení lidu, o žádnou nezaměstnanost atd. Navrhl také, aby do čela tehdejšího Federálního shromáždění byl zvolen Alexandr Dubček, symbolické to ztělesnění Pražského jara, který pak Václava Havla provázel Federálním shromážděním ke složení první prezidentské přísahy. Přitom občané nemuseli vědět, že setrvávání Dubčeka v jedné z vedoucích státních funkcí nebude dlouhodobě žádoucí. K vyřešení Dubčekova postavení pak vše vyřešila autonehoda, na jejíž následky Alexandr Dubček v listopadu 1992 zemřel.

Jedním z velkých nedostatků období posledních let socialistické výstavby bylo také to, že továrny, státní statky a další podniky včetně peněžních a pojišťovacích ústavů, které byly označeny jako součást všelidového vlastnictví, se nestaly majetkovou prioritou všeho lidu, především těch, kteří v těchto podnicích pracovali. Nebo alespoň takovou hodnotou, kterou by jim stálo za to bránit stejně tak, jako jejich osobní vlastnictví. Aktivita pracujících a houževnatost, s níž si v poválečném období vymohli zespolečenštění základních výrobních prostředků v podobě velkých továren, dolů, hutí, ale také bank, pojišťoven a dalších, jakoby se před jejich privatizací v devadesátých letech vytratila. Iluze mnohých účastníků listopadových a bezprostředně polistopadových manifestací, které se zakládaly na tom, že hospodářské a sociální vymoženosti dosažené v období prvotní etapy výstavby socialismu zůstanou nedotčené a navíc k nim přibude hojnost zboží běžně dosažitelného na Západě, což novodobí představitelé politické moci při zintenzivňování antikomunistické propagandy soustavně slibovali, přispěly k ukolébání ostražitosti řadových důvěřivých občanů, z nichž už dvě generace si nepřipouštěly sebemenší obavy o své hospodářské a sociální postavení, o základní obživu svých rodin a slova jako žebrák, nezaměstnaný, tuberkulóza se musela dětem ve školách mnohdy složitě objasňovat. Listopadovým převratem se také předešlo aplikaci v osmdesátých letech připravované reformě, kteroužto měla být zvýrazněna úloha pracovních kolektivů v podnicích s všelidovým vlastnictvím a zvýšen podíl přímé demokracie v hospodářské a posléze i politické sféře.

Za těchto okolností pak stačilo, aby brzy po převratu představitelé nové vládnoucí garnitury začali hlásat takové teorie, jako, že majetek, který nemá konkrétního soukromého vlastníka, je zanedbáván, a tudíž, že je třeba společenské vlastnictví zprivatizovat, potom teprve prý dojde k prudkému rozvoji výroby, celé národní hospodářství se pozvedne, budeme dohánět nejvyspělejší státy Západu a bude u nás ráj na zemi. A tak se továrny a další podniky začaly bez většího odporu pracujících vracet bývalým majitelům, přesněji jejich potomkům či za zlomek hodnoty byly prodány, někdy spíše “za babku” předány zahraničním zájemcům. Část tohoto společenského vlastnictví se dala také do tzv. kupónové privatizace, při níž se lidem namluvilo, že oni budou od nynějška skutečnými spoluvlastníky onoho dříve všelidového vlastnictví. Že šlo o rafinovaný podvod, se mnozí majitelé kupónových knížek přesvědčili teprve tehdy, když zjistili, že se stali rukojmími velkých manipulátorů a že do řízení a vývoje podniků nemají a nebudou mít co mluvit. Mnozí z nich nakonec zjistili, že jejich tisícikorunová investice do kupónové knížky vyletěla komínem, protože nejenže se nestali ničeho spolumajiteli, ale také nikdy neměli šanci ani svůj “investiční vklad” získat zpět.

Snad ještě jeden aspekt je třeba mít na paměti, pokud jde o převrat, k němuž u nás došlo koncem osmdesátých let, kdy některá opatření normalizační doby zjevně rezivěla a vláda připravovala reformu národního hospodářství s demokratizačními dopady i v politické oblasti. Některá připravovaná opatření sledovala větší propojení mocenské sféry s tvůrci nových hodnot ve společnosti, s pracujícími. Také do výjezdu našich občanů do nesocialistické ciziny se začaly odbourávat mnohé bariéry, o čemž svědčí fakt, že za prvních devět měsíců roku 1989 se na Západ legálně vypravilo milion československých občanů. Zdálo se, že ani západní hraniční bariéry v podobě udělování výjezdních doložek nejsou u nás do budoucna nepřekonatelné.

Tak může vzniknout otázka: Lze v těchto souvislostech považovat převrat, k němuž u nás došlo, za náhodný shluk okolností spjatý pouze se zásahem bezpečnostních útvarů do studentských manifestací v listopadu 1989? Nebyl tento zvrat vhodně načasován tak, aby zabránil realizaci četných opatření, která měla demokratizovat společenské uspořádání a uspokojit lidové vrstvy a učinit socialistické zřízení mnohem přitažlivější než v dobách normalizace?

Po Listopadu se novodobí vládci ihned pustili do díla a začali kout železo, dokud bylo žhavé, to znamená, dokud lidé neprokoukli jejich skutečné záměry. Především dělali vše pro to, aby zpracovali veřejné mínění a nenechali nitku suchou na uplynulých 42 letech. Vše, co se v oné době událo, dostalo negativní hodnocení. Režim, komunistická strana včetně milionů lidí, kteří za tu dobu jejími řadami prošli, vše bylo spojeno s pojmy jako zločinné, nelegitimní, zavrženíhodné, a to plošně, přestože se mnozí aktivně podíleli na hospodářském, sociálním, kulturním a jiném rozvoji naší republiky. A nejen to, negativní hodnocení dostaly i další činy levicových sil uskutečněné ještě dávno před tímto obdobím, a to i když mnohdy šlo o činy hrdinské, spjaté s protifašistickým národně osvobozeneckým bojem, s bojem za obnovení samostatnosti Československé republiky.

O majetku, který podle dekretů prezidenta republiky či následných zákonů přešel do vlastnictví státu případně výrobních a jiných družstev, se nejen v projevech novinářů, ale i význačných státníků mluvilo a dosud mluví nikoliv jako o majetku znárodněném, postátněném či združstevněném, tedy státním či družstevním, ale jako o ukradeném, běžná je terminologie, že “komunisté ukradli” apod. Profesor Václav Bělohradský ne náhodou mluví o tom, že “v polovině 90. let převládl v médiích pojmový mccarthismus” (Salon, 2004, 22.IV., č. 364, s. 3; literární příloha Práva). Tento pojmový mccarthismus daleko přesáhl arénu médií, a promítl se i do oficiálních dokumentů, například také do zákona o protiprávnosti komunistického režimu…

Jako příměr by bylo možné uvést skutečnost, že v proskribovaných desetiletích občané pod odborným vedením národních výborů dobrovolně a většinou bezplatně vybudovali stovky, snad tisíce objektů, které také nám, občanům, bezplatně sloužily jako prodejny, obchodní domy, kulturní domy a jiná zařízení. Občané na tuto činnost vynaložili desítky milionů pracovních hodin, které obětovali ze svého volného času. Po Listopadu obecní a jiné úřady většinou tyto prodejny, kulturní a jiná zařízení buď zprivatizovali a převedli tak na jiné, zpravidla lukrativní, výdělečné účely, a to zpravidla bez vědomí, natož souhlasu občanů, nebo je nechali chátrat a aniž by občanům, kteří se na jejich výstavbě bezplatně podíleli, poskytli náhradu za odpracované úsilí, když tato zařízení přestala působit k všeobecnému blahu občanů a začala sloužit výhradně ziskuchtivým účelům. A přitom nikdo z novodobé politické elity nemluví o tom, že vlastně taky šlo o krádež.

Před občany byla předstírána fantazie o budoucnosti vzkvétající země, která v krátké době dožene vyspělé země Západu, ožije, bude z ní vyhnána nuda a strach, které tu prý v minulosti dominovaly. Někteří mluvili o osvobození člověka, který bude nyní o svých vlastních osudech rozhodovat sám, a nikoli nějaká státní sociální opatření, která prý v minulosti stejně jen preferovala vládnoucí garnituru. Jiní zase slibovali dvacetitisícové platy do roku 2000. Nejvíc snad lidové vrstvy “potěšil” v polovině devadesátých let tehdejší ministr financí za Občanskou demokratickou stranu pan ing. Kočárník, když z televizní obrazovky sděloval občanům jako nepřekonatelný úspěch volnou směnitelnost české koruny s tím, že od nynějška si český občan bez problémů bude moci obstarat libovolné množství deviz, za které si bude moci pořídit například vilu na Riviéře.

Nově zvolený prezident v prvním svém novoročním projevu, několik dní po zvolení, v roce 1990 národu oznámil, že “tato země nevzkvétá” (Rudé právo, 70, 1990, 2. I., č. 1, s. 1.). Zatímco předcházející prezidenti po inauguraci, aby tak stvrdili jednotu obou národů v jednotném československém státě, první oficiální cestu vykonali na Slovensko, nový prezident upřednostnil Německo. Jeho omluvy adresované sudetským Němcům výrazně měnily kurz dosavadní československé zahraniční politiky. Zvrácenost spočívala v tom, že se oběť omluvila násilníkovi a ten nyní stupňuje své agresivní požadavky. V souladu s tím, že ve středo a východoevropských zemích došlo ke zvratu vývoje směrem ke kapitalismu a tvrdí se, že padla železná opona, nový prezident razil tezi, že nemusíme mít zbrojní výrobu, že vyrábět zbraně je nehumánní záležitost. A tak vzhledem k tomu, že výroba zbraní byla soustředěna na Slovensku (dál od západních hranic naší země), došlo tam k likvidaci tohoto odvětví národního hospodářství proslulého svými kvalitními výrobky daleko za hranicemi naší země a k růstu nezaměstnanosti, přičemž trhy, které jsme předtím se zbraněmi zaujímali, jsme tak dobrovolně přenechali jiným zahraničním výrobcům; je přece známo, že největším exportérem zbraní jsou Spojené státy. Není divu, že obliba prezidenta a federální vlády na Slovensku zaznamenala výrazný pokles.

Nezbývá než konstatovat, že se novým vládcům podařilo značnou část obyvatelstva zemí střední a východní Evropy i Sovětského svazu dezorientovat, a to do té míry, že se jim a jejich spojencům záměry zdařily bez zřetelnějších protestů obyvatel. Podívejme se s odstupem 13 až 15 let po převratech, jak vypadají nyní tyto slibované vzkvétající země s jejich rájem po kapitalisticku. Pokusme se oprostit od všech emocí a také ideologických záměrů té či oné strany a zůstaňme u objektivních faktů. A která fakta mohou být spolehlivější než ta, která jsou zahrnuta ve statistických údajích OSN a v oficiálních statistikách příslušných států či vědeckých institucí.

V miléniovém roce 2000 vydala OSN publikaci, v níž jsou pro Rozvojový program Spojených národů (United Nations Development Programme – UNDP) zpracovány mimo jiné informace o vývoji hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele ve 174 státech světa v pětiletých intervalech od roku 1975. Uváděny jsou informace o stavu HDP na osobu v jednotlivých zemích za roky 1975, 1980, 1985, 1990 a jako poslední údaj je uveden rok 1998. Pro vyhodnocení tematiky, kterou sledujeme, nás budou zajímat informace o stavu HDP na osobu ve 174 státech za rok 1990, kterýžto lze symbolicky považovat za přelomový pro země střední a východní Evropy a pro Sovětský svaz, a pak rok 1998, který nám ukáže, jakým směrem se vývoj v oblasti ekonomiky ve světě a v těchto zemích zvlášť vyvíjel. Přesněji, zda převraty ve zmíněných zemích přispěly k dosahování lepších ekonomických výsledků a k dohánění ekonomicky vyspělých zemí Západu či nikoliv, prostě, zda tyto země po převratech začaly vzkvétat.

Z těchto statistických údajů lze vyvodit, že ve 139 státech z výše uvedených 174 byl zaznamenán v roce 1998 oproti roku 1990 vzestup HDP na hlavu. Naopak, ve 35 státech byl v tomto časovém rozmezí zjištěn pokles. Bude nás zajímat, které státy tuto dvacetiprocentní skupinu, u níž došlo k poklesu, tvoří. Patří sem 13 států, které vždy byly součástí kapitalistického světa, mnohé z nich jsou méně vyspělé rozvojové země. Dalších 22 států, to jsou přibližně dvě třetiny těch, u nichž došlo k poklesu HDP na osobu v roce 1998 oproti roku 1990, představují státy bývalého tzv. sovětského bloku. Ve všech 35 žilo v té době kolem 450 milionů lidí., z toho přibližně čtvrtinu tvořili obyvatelé oněch 13 států a zbylé tři čtvrtiny obyvatelé států bývalého tzv. sovětského bloku.

Pokud jde o zmíněnou skupinu 13 států podle výše HDP na jednoho obyvatele dosaženého v roce 1998 se od nejvyššího k nejnižšímu řadí takto: Švýcarsko, Brunej, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika, Paraguay, Jamajka, Alžírsko, Svazijsko, Vanuatu, Šalmounovy ostrovy, Zimbabwe, Nikaragua. Z hlediska poklesu HDP na osobu v roce 1998 v porovnání s rokem 1990 největší procentuální úbytek zaznamenaly Spojené arabské emiráty (20,6 %), dále Vanuatu (12,1 %), Saúdská Arábie (8,2 %), Alžírsko (7,1 %), Jamajka (5,6 %), Jihoafrická republika (4,7 %), Šalamounovy ostrovy (4,0 %), Brunej (3,6 %), Svazijsko (2,6 %), Švýcarsko (2,3 %), Paraguay (1,9 %), Nikaragua (1,7 %) a Zimbabwe (0,4 %).

Zbylých 22 států z této skupiny, to jsou přibližně dvě třetiny těch, jejichž HDP na hlavu v roce 1998 ve vztahu k roku 1990 poklesl, to jsou ty, které byly zahrnovány mezi státy, které se vydaly socialistickou cestou; přitom pokles HDP na hlavu ve srovnání s předcházejícími 13 státy je vesměs katastrofální. Jestliže ze 13 států pokles HDP na hlavu činil v 11 státech méně než deset procent a pouze ve dvou z nich činil pokles více než 10 %, ale ne více než 20,6 %, přičemž v obou těchto státech žilo v té době přibližně 3 miliony obyvatel, pak ve 22 státech bývalé socialistické soustavy jednociferný procentuální pokles se týkal pouze tří států, a to Slovenska (0,1 %), České republiky (2,4 %) a Albánie (5,6 %). Do výše nejvyššího procentuálního poklesu HDP na osobu ve skupině 13 nesocialistických zemí lze zahrnout dalších 6 států, a to Chorvatsko (10,8 %), Estonsko (11,9 %), Rumunsko (16,9 %), Mongolsko 18,1 %), Bulharsko (20,0 %) a Bělorusko (20,4 %). To tedy znamená, že pouze v 9 z 22 států, které tvořily součást tzv. východního bloku, nekleslo v HDP na osobu hlouběji než všechny jejich nesocialistické protějšky. Zbývajících 13 států tzv. bývalého východního bloku, mezi něž patří ty nejlidnatější, zaznamenalo větší pokles HDP na osobu, v mnoha případech lze hovořit přímo o propadu. Po vzestupné linii zmíněných propadů za sebou následují: Uzbekistán (24,7 %), Litva (31,2 %), Lotyšsko (37,1 %), Kazachstán (38,2 %), Ruská federace (41,7 %), Arménie (42,1 %), Kyrgyzstán (44,8 %), Tádžikistán (51,9 %), Ukrajina (57,7 %), Turkmenistán (57,9 %), Ázerbájdžán (59,6 %), Moldavsko (65,4 %) a Gruzie (66,8 %)

Tabulka č. 1: Státy, které nepatřily k socialistickému světu

Tabulka č. 2: Státy tzv. východního bloku

Gruzie 2.115 703 66,8 1.412

Co při porovnání těchto dvou tabulek na první pohled bije do očí? Především skutečnost, že u států, které nikdy nepatřily k socialistickému světu, se pokles HDP na osobu v absolutních číslech nad tisíc dolarů týkal pouze dvou států (Švýcarska a Sjednocených arabských emirátů), a to států s vysokým HDP na jednoho obyvatele, takže tento dopad na tamější obyvatele nebyl nijak citelný. Pokud jde o procentuální pokles HDP na osobu vyšší než deset procent, týkal se rovněž pouze dvou států (Spojených arabských emirátů a Vanuatu). Naproti tomu v zemích, které dříve tvořily součást socialistického světa, pokles HDP na osobu v absolutních údajích převyšujících tisíc dolarů, se týkal pěti států, mezi nimiž na prvním místě s propadem 1.530 USD je nejlidnatější Ruská federace, dále Gruzie, Lotyšsko, Moldavsko a do této pětice spadá také ještě téměř padesátimilionová Ukrajina.

Tento pokles v absolutních číslech se týkal států s více než 210 miliony obyvateli a pochází z nižšího základu než v případě států, které nikdy k socialistickému světu nepatřily. Proto také v procentuálním snížení HDP na osobu v porovnání let 1998:1990 se situace ještě výrazněji jeví jako katastrofální, protože pouze 3 z 22 států zaznamenaly snížení HDP na hlavu nižší než 10 %, zatímco 19 států této skupiny zaznamenalo pokles v dvouciferném počtu bodů, a to u většiny z nich došlo v tak krátkém období k takovému propadu, který snad poválečná historie nezaznamenala. Navíc, v první skupině států, u nichž pokles HDP na osobu činil více než 10 %, žilo méně než 3 miliony obyvatel, kdežto ve skupině socialistických států, u nichž pokles či spíše propad HDP na osobu činil více než 10 %, žilo přibližně 330 milionů lidí. Ještě je třeba dodat, že v roce 1998 se jedna bývalá sovětská republika v HDP na osobu propadla do úrovně, kdy na osobu a den připadl v průměru méně než jeden dolar a v pěti dalších státech na osobu a den připadly v průměru méně než dva dolary.V těchto zemích žije více než 30 milionů obyvatel, tedy přibližně třikrát tolik jako v České republice. Stačí snad jen ještě dodat, že OSN zvláštní pozornost věnuje těm státům – jakožto nejméně vyspělým rozvojovým zemím – pokud u nich HDP na osobu a den nepřekročí dva dolary. Jak vidno, do této skupiny se po převratu propadlo několik bývalých sovětských republik. (Vše zpracováno podle Human Development Report 2000. New York – Oxford, Oxford University Press 2000, s.178, 179, 180.)

Pokusme se alespoň naznačit ještě určité tendence období do roku 2001 podle novější dostupné publikace téhož zaměření. Tato publikace sice nepřináší všechny údaje týkající se výše uvedených států, které nikdy nepatřily do socialistického světa, ale umožňuje nahlédnout do údajů za rok 2001, pokud jde o HDP na osobu dosaženého ve všech 22 státech ve výše uvedené tabulce č. 2. (Při srovnávání následujících údajů je možno připustit určité odchylky, ne zcela adekvátní hodnoty, vyplývající z toho, že údaje uváděné v předcházejících dvou tabulkách vydávají svědectví o HDP ve srovnatelných dolarech k roku 1995; údaje uváděné v ročence z roku 2003 pravděpodobně odrážejí stav dolaru ke zkoumanému roku 2001.) Z ročenky vydané v roce 2003 je možné vyčíst, že čtyřem z citovaných států se podařilo v HDP na osobu překročit práh z roku 1990 (jde o Albánii, Českou republiku, Litvu a Rumunsko), zbylých 18 států zůstává podle údajů za rok 2001 v HDP na hlavu stále pod úrovní roku 1990; z nich v deseti pokles v roce 2001 oproti roku 1998 se dále zvětšil, takže v roce 2001 by při srovnatelnosti dolaru s údaji z ročenky z roku 2000 největší propad v HDP na osobu oproti roku 1990 byl zaznamenán v Moldavsku (80,5 %), dále v Kyrgyzstánu (80,3 %), Tádžikistánu (76,5 %), Gruzii (71,9 %), Uzbekistánu (66,4 %), Arménii (64,4 %), na Ukrajině (61,3 %), v Bělorusku (55,6 %), Chorvatsku (14,9 %) a na Slovensku (1,0 %). (Zpracováno podle Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 278, 279, 280; porovnej s Human Development Report 2000. New York – Oxford, Oxford University Press 2000, s. 178, 179, 180.)

Kam se ty úbytky ztratily? Buď se propadly v tunelu (zase jedno prvenství, jímž český jazyk obohatil mezinárodní slovník), v majetku novozbohatlíků, jejichž majetek byl zpravidla nabyt bezpracně různými machinacemi, korupcí apod., nebo se promítly do rostoucího HDP těch států, jejichž kapitál hluboko pronikl do dřívějších socialistickýkch zemí a zisky z něho dosažené mnohými obrovskými výhodami jsou transferovány do cizích států, jejichž kapitalisté u nás využili všech výhod, které jim náš stát velkoryse poskytl a oni u nás investovali. V některých případech dokonce zahraniční investoři využijí přechodných výhod, které jim státy střední a východní Evropy poskytují (daňové prázdniny, levné, někdy dokonce bezplatné využití pozemků apod.) a po vypršení přechodného období výhod výrobu ukončí a stěhují ji dále na východ za ještě levnější pracovní silou. V České republice tím proslula například americká firma Flextronics, která z Brna stěhovala výrobu dále na východ. Téhle zkušenosti v současné době využívají i podnikatelé na Západě. Zhoršují pracovní podmínky a životní úroveň tamějším dělníkům a dalším zaměstnancům a v případě, že se organizovaně brání a protestují, pohrozí jim, že když nové zhoršené podmínky nepřijmou, tak oni, podnikatelé, přestěhují výrobu za levnější pracovní silou a domácí dělníci se propadnou do nezaměstnanosti. A tak místní dělníci, když už nemají možnost odvolat se jako dříve na zákonem zakotvené výhodné sociální podmínky, které měli dělníci a další zaměstnanci v zemích střední a východní Evropy a Sovětského svazu, raději nakonec ustoupí nátlaku zaměstnavatelů, než by riskovali ztrátu zaměstnání.

Mocenskopolitické převraty v zemích střední a východní Evropy a v Sovětském svazu byly hlavním předpokladem k tomu, aby posléze mohlo dojít k majetkovým převratům, to znamená, aby společenské vlastnictví výrobních prostředků v podobě státních podniků – továren, hutí, dolů, státních statků - či družstevních podniků – jednotných zemědělských družstev a jiných družstev mohlo být odňato státu a družstvům cestou restitucí či privatizace. A tak podniky, na jejichž budování a rozvoji se podílely celé generace dělníků, rolníků, techniků a inteligence, byly bez jakékoli konzultace s těmi, kteří toto bohatství společnosti tvořili, zčásti bezprecedentně levně rozprodány či rozdány se zdůvodněním, že prý nový konkrétní individuální nabyvatel se bude o svůj majetek starat mnohem lépe než anonymní stát.

Za minulého režimu právě díky těm státním podnikům, které prosperovaly, byly jejich zisky převáděny do státní pokladny, z níž pak bylo možné zabezpečovat jednak další rozvoj národního hospodářství, jednak četné výhodné hospodářské a sociální podmínky těch, kteří se na rozvoji země v aktivním produktivním věku podíleli, nebo byli po dlouholeté práci na zaslouženém odpočinku. A vzhledem k tomu, že tyto zisky nyní plynou výhradně do kapes domácích či ještě spíše zahraničních podnikatelů, ve státní pokladně chybějí, což nutně musí vést k různým finančním reformám, které dopadají právě na materiální a sociální podmínky života pracujících v produktivním věku a stále více také na důchodce, jejichž důchody stále ještě pokulhávají za jejich předlistopadovou úrovní.

Dalším důsledkem oněch mocenskopolitických a majetkových převratů je sociální diferenciace společnosti. Ta je zřejmá ve všech zemích, které prošly onou “transformací” od prvotní formy výstavby socialismu zpět ke kapitalismu. Ve všech těchto zemích vznikla tenká vrstva novozbohatlíků z řad restituentů, z řad spekulantů, kteří si za babku přisvojili někdejší státní majetek. V podmínkách, kdy ekonomická “transformace” probíhala bez právního rámce (aby se mohlo na nějakou dobu “zhasnout”), stali se z těchto nových nabyvatelů majetku milionáři či dokonce miliardáři. Mezi tyto rychlozbohatlíky se probili také někteří z těch, kteří měli dříve blízko k vedoucím mocenským či hospodářským orgánům a vyznali se v tom, jak v nových podmínkách toto státní bohatství zčásti převést do svého vlastnictví. Proto také dosud žádná vláda nepřipustila majetková přiznání, která by se mohla dotknout těchto polistopadových rychlozbohatlíků. Tak tomu bylo prakticky ve všech zemích, které nastoupily onen zpětný chod.

Na počátku 21. století ruský autor L. B. Karabač shrnuje výsledky deseti let reforem v Rusku a uvádí, že ceny vzrostly 10krát, reálné peněžní příjmy obyvatel zkorigované s inflací se snížily o 47 %, z Ruska podle různých odhadů vyvezli 300 až 1300 miliard USD, úmrtnost převyšuje porodnost v 54 regionech z 89, počet Rusů se snížil o 10 milionů, podle údajů Fondu sociální ochrany dětí počet bezprizorných dosáhl čtyř milionů osob a narkomanů více než 20 milionů, z Ruska za hranice odjelo více než půl milionu vědců a vysokých specialistů, přičemž příprava takovéhoto badatele stála 300 až 700 tisíc dolarů, 70 % mládeže, která studuje za hranicemi, se do Ruska nevrací. (Karabač, L.B.: Perspektivy sochraněnija i razvitija jedinogo prostranstva Brest – Vladivostok. /Ekologija. Moloděžnaja politika. Nepravitel´stvennyje organizacii./ Obrazovanije v regionach Rossii i SMG, 2003, č. 2, s. 40.) Autor dále uvádí, že rozdrobením zemědělské výroby a její privatizací byla zemědělská velkovýroba vržena o 20 až 30 let nazpátek. (Tamtéž, s. 41.)

Rusko v letošním roce uvádí 25 dolarových miliardářů; pokud jde o rublové miliardáře, těch je prý kolem 150 a většinou jsou spojeni s ropným a strojírenským odvětvím. (Právo, 14, 2004, 17.II., č.40, s. 10.)

Podle výše zmíněného magazínu Forbes se mezi 587 světovými dolarovými miliardáři například na 16. místě s majetkem 15 miliard USD objevil Rus Michail Chodorkovskij a na 25. místě Roman Abramovič s 10,6 miliardami USD. (Největší boháči loni ještě víc zbohatli. Lidové noviny, 17, 2004, 28.II., č. 50, s. 3.) V ruské Tribuně se říká: “Pánové Chodorkovskij, Roman Abramovič a další oligarchové získali své jmění prostřednictvím komplikovaných machinací.” A na jiném místě: “Každý člověk v naší zemi ví, že má tak malinkou mzdu, protože oligarchové ukradli lidovou ropu, za babku skoupili všechny závody a sprostě rozkrádají produkty moře.” Částečně se zde uvádí přepych, který si může vládce Čukotky, Roman Abramovič, dovolit, včetně toho, že se stal “majitelem britského fotbalového klubu Chelsea.” (Jelkov, Igor: A kak že čukči? Roman Abramovič kak zerkalo russkoj biznes-emigracii. Tribuna, 2003, 24. VII., č. 127, s. 1.)

O tom, jak žijí ruští oligarchové podle ruských pramenů v Právu píše Jaroslav Höfer: “Ruské zbohatlíky najdete hlavně tam, kde je mimořádně draho. Kupují si nemovitosti v londýnském Kensingtonu (to je luxusní část Londýna, kde má své majetky také britská královská rodina) a ve francouzském Saint Tropez, v zimě si vybírají nejluxusnější části švýcarských lyžařských středisek. Pořizují si nesmírně vzácné šperky jako Viktor Vekselberg, nový vlastník osmnácti carských velikonočních vajec od klenotníka Fabergého, kupují si sportovní kluby, zvou si na návštěvu slavné zpěváky a herce. … “Chovají se jako arabští šejkové” napsalo internetové vydání listu Pravda. … Všichni mají soukromá letadla a jachty. Pokud jde o letadla, nemusejí to být žádné velké boeingy, jaké si pořídil Abramovič – ten má boeing 767-300 pro 350 pasažérů za 56 milionů liber, tj. 2,7 miliardy korun a v mnohém ohledu je jeho vybavení na úrovni letadla prezidenta USA, Air Force One (Matulík, Rostislav: Magnát Abramovič má v letadle letiště. Právo, 14, 2004, 31. VIII., č. 203, s. S 8.) - stačí prý obyčejný Gulfstream za 33 milionů dolarů. Zato moderní jachta má vypadat k světu. … Musí být postavena na zakázku a měřit alespoň padesát metrů a oligarcha, který stoji o to, aby ho brali vážně, by měl za ni vydat alespoň 40 milionů dolarů. A k tomu patří i vila, nejraději v St. Tropez, jaká se sežene za 25 až 70 milionů.” (Höfer, Jaroslav: Sladký život oligarchů v Rusku končí. Právo, 14, 2004, 31.VII., č. 177, s. 14.) Je příznačné, že šéfredaktor ruského vydání časopisu Forbes, Pavel Chlebnikov, který uveřejnil údaje o nejbohatších lidech světa včetně ruských novozbohatlíků, byl nedávno při odchodu z redakce zákeřně zavražděn, neboť ruští novozbohatlíci si nepřejí zveřejňovat své majetky, k nimž se dostali z valné části unfair činností a vědí, že to může přivést orgány činné v trestním řízení k zvýšení pozornosti a případně také k vyvolání všeobecné nenávisti u velké části ruského obyvatelstva, která žije na pokraji bídy nebo přímo v extrémní chudobě. A o tom, že to ruské orgány činné v trestním řízení neberou na lehkou váhu, svědčí skutečnost, že nejbohatší Rus, Michail Chodorkovskij, majitel ropného gigantu Jukos, sedí v současné době ve vazbě a je stíhán za údajné daňové úniky. Druhý nejbohatší Rus, majitel ropné společnosti Sibněfť, Roman Abramovič, gubernátor Čukotky, je stíhán pro rozsáhlé zneužívání státních finančních fondů na Čukotce a dalšího ruského dolarového miliardáře “obvinila skupina klientů zkrachovalé První městské banky, že jim z kont tajně odčerpal asi 40 milionů dolarů do zahraničního finančního ústavu, který spoluvlastní. Krach banky údajně vyšetřuje FSB, nástupce někdejší KGB.” (Höfer, Jaroslav, tamtéž.)

V této souvislosti stojí za zmínku, co podle francouzského novináře vypovídá ruská socioložka Taťjana Zaslavskaja o opačném pólu ruské společnosti: “Polarizace společnosti nabrala obrovské tempo … 20 až 30 % populace žije v seriozním nedostatku, bydlí v bytech, které jsou na spadnutí a nejedí dosyta, jsou nemocní a předčasně umírají.” (Citováno podle Chauvier, Jean-Marie: En Russie, nostalgie soviétique et nouveau patriotisme d´ Etat. Le Monde diplomatique, 2004, březen, s. 13.) Za těchto okolností není divu, jak píše autor s odvolávkou na sondáže, které provedly v roce 2001 instituce, které se těší vážnosti, že 57 % Rusů se chce vrátit ke Svazu sovětských socialistických republik, že 45 % Rusů považuje sovětský systém za lepší než současný (tamtéž, s. 12).

Situaci v Ruské federaci, Bělorusku a na Ukrajině charakterizuje běloruský poslanec Sergej Kosťjan: “Rusko, které má ohromné zásoby ropy, plynu, energie, lesy, ryby, nic nemá a hyne. Přichází zima a celé regiony nemají teplo. Lidé sedí bez mzdy, ve vesnicích, kde za Sovětského svazu bylo světlo, je tma. To je pokrok? … Podívejme se, kam došla Ukrajina. Křičí, že v roce 1933 bolševici dovedli ukrajinský národ k hladomoru. A kdo dnes dovedl ukrajinský lid k hladomoru? Bělorusko si ponechalo kolchozy a sovchozy, díky čemuž máme větší úrodu než na Ukrajině, a to půda u nás není tak úrodná, naše je písečná, na Ukrajině mají černozem.” (Slovanská vzájemnost je aktuální jako nikdy předtím. Haló noviny, 13, 2003, 18. XII., č. 295, s. 11. )

Bělorusko je také jedinou ze současných zemí Společenství nezávislých států, která “nezlikvidovala obranné objekty sovětského původu a dala je k dispozici ruské armádě pro cíle společné obrany. Která neodtroubila širokým sociálním jistotám, jež měly pevné kořeny v sovětské minulosti. Která si také nepůjčuje u Mezinárodního měnového fondu” a “v potravinách … je země téměř zcela soběstačná”. (zh: Bělorusko: Proč se nepochlubit. Haló noviny, 14, 2004, 3. VII., č. 155, s. 6.) Již zmíněný L. B. Karabač napsal: V Bělorusku pracují všechny podniky – nebyly dány do bazaru, nebyly prodány, nebyly vyvezeny za hranice, nekoupili za ně vily, lodě, letadla a životní úroveň tam není nižší než v Rusku”. (Karabač, L. B., tamtéž, s. 40.)

Není, bohužel, náhodou, že Bělorusko se v naprosté většině našich masmédií stává předmětem zběsilých útoků a ke sluchu v nich se dostávají jen ti, kterým se plně nepodařilo provést stejný dokonaný zvrat ke kapitalismu jako ve většině republik bývalého Sovětského svazu a  zemí střední a východní Evropy. Ti pak bývají veřejnosti prezentováni jako obhájci lidských práv, ve skutečnosti jim však nejde o obhajobu široké škály lidských práv, jak jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Organizací spojených národů 10. prosince 1948, ale převážně jen o práva vlastnit průmyslové a jiné podniky a z nich dosahovat maximálních zisků. Jsou tudíž zastánci práva vysoké životní úrovně tenké vrstvy na úkor životní úrovně většiny populace.

Pokud jde o Bulharsko, vědecký pracovník bulharské akademie věd v sofijském periodiku Duma uvádí, že nikdy v bulharských dějinách počínaje krymskou válkou nebyla zaznamenána tak dlouhá perioda úpadku – téměř patnáct let. Dodává další otřesný fakt, že zemi opustilo 800 tisíc Bulharů jako nepotřební a neschopni nalézt práci, čtvrtinu z nich tvoří vysokoškoláci, na jejichž vzdělání bylo vynaloženo 7 miliard USD. Dále připomíná, že “chudina představuje dvě třetiny národa” a že kriminalita v zemi patří k nejvyšším v Evropě, a to ještě v roce 1989 představovala asi dvacetinu kriminality ve Švédsku. (sto: Patnáct let přechodu stačí. Haló noviny, 13, 2003, 27. XII., č. 300, s. 7.)

Zpráva polských sociologů nazvaná Sociální diagnóza 2003 dává nahlédnout, jak Poláci hodnotí minulost a přítomnost. “Na otázku: Jaký vliv na Tvůj život měly změny v Polsku po roce 1989? 68 % dotázaných odpovědělo: “nevýhodný” a pouze 19 % uznalo, že tento vliv byl “výhodný”. Zda se změny v Polsku po roce 1989 spíše podařily nebo ne? – zněla další otázka. Že se “nepodařily”, je přesvědčeno 57 %, 6 % je opačného mínění, 37 % neznalo odpověď. … 40 % respondentů jako dobré hodnotilo vlády PSDS, 35 % jako špatné…” (Haló noviny, 13, 2003, 9. XII., č. 287, s. 11). I když život v minulosti zdaleka nebyl bez vady, Poláci na něm oceňují pocit stability, záruky stálé práce zajišťující obživu, pocit sociálního bezpečí, bezplatné školy a přístup ke kultuře. Oceňují tak civilizační skok, který byl vykonán v těžkých poválečných letech. Ze zprávy dále vyplývá, že “80 % lidí žije hůře než před rokem 1989. … Dnešní společnost je rozvrstvena, mzdová rozpětí jsou ohromná … převládají nízké mzdy. Více než 3,3 milionu lidí nemá práci, pouze méně než 17 % z nich dostává podporu. Bez práce zůstává 40 % mládeže. … Na hranici chudoby se nachází 70 % rodin s více dětmi, v chudobě žije každé třetí dítě. Dva miliony dětí chodí každý den o hladu do školy.” (tamtéž) Zprávy o skutečném životě v zemích střední a východní Evropy a v republikách bývalého Sovětského svazu, založené na statistických údajích, případně průzkumech veřejného mínění bez ideologických “příkras” nalézáme v současné době, bohužel, převážně jen v Haló novinách. Tak s odvoláním na polský měsíčník Wspólnota Haló noviny v článku V Polsku vznikla Fronta socialistické jednoty, informují, že předání většiny polské ekonomiky západnímu kapitálu mělo za následek “snížení produkce i životní úrovně obyvatelstva o polovinu, zavedlo miliony lidí do nezaměstnanosti a statisíce do bezdomovectví. Rostoucí diferenciace společnosti na menšinu velmi bohatých a většinu chudých, zbavovaných postupně všech sociálních vymožeností, způsobila nouzi a hlad 10 milionů lidí. Všechno to současně se zavíráním škol a nemocnic přineslo zvýšení úmrtnosti, jakož i emigraci celých společenských prostředí za výdělkem….” (Haló noviny, 14, 2004, 3. II., č. 28, s.11.)

Bez zajímavosti nejsou ani informace, které přináší v druhé polovině srpna 2004 uveřejněná Německa se týkající statistická studie, na níž se podílel i Statistický spolkový úřad. Ta, i když vydává svědectví o spokojenosti občanů celé Spolkové republiky, zvláštní pozornost věnuje těm spolkovým zemím, které dříve tvořily součást Německé demokratické republiky. V této části pak upozorňuje na to, že občanská nespokojenost vzrůstá zejména na území bývalé NDR. Z výtahu, který z této publikace přinášejí Lidové noviny lze uvést, že “71 procent tamních obyvatel považuje socialismus za dobrou myšlenku, již se ale nepodařilo dobře uskutečnit. Polovina obyvatel na východě si navíc nemyslí, že demokracie je nejlepším společenským zřízením.” (Nedvěd, Radek: Němci jsou stále nešťastnější. Podle nové studie jsou nespokojeni hlavně obyvatelé bývalé komunistické NDR. Lidové noviny, 17, 2004, 25. VIII., č. 198, s. 11.)

V srpnu 2004 se ve spolkových zemích bývalé NDR uskutečnilo obrovské množství protestních akcí proti sociální politice současné vlády. Mnohatisícové demonstrace proběhly v Berlíně, ve Zwickau, Halle, Chemnitzu a ještě v téměř dvou stovkách dalších měst. (Kovařík, Jan: Lafontaine hledá cestu k návratu. Právo, 14, 2004, 1. IX., č. 204, s. 9.) Jeden z reportérů těchto událostí, stálý korespondent v Německu, v závěru svého článku komentuje motivy těch, kteří v současné době vycházejí do ulic, takto: “Zklamané naděje, touha po silném státu, strach ze sociálního propadu, ne-li přímo chudoby, a pocit, že jsou i po patnácti letech Němci druhé kategorie – tak nevypočitatelná je směs na východoněmeckých ulicích.” (Plesník, Vladimír: Východ SRN: Lidé z ulice jdou do ulic. Právo, 14, 2004, 1. IX., č. 204, s. 9.)

Vzpomeneme-li si, s jakým úsilím někteří východoněmečtí občané na podzim 1989 opouštěli NDR a s jakými nadějemi spojovali vytvoření jednotného německého státu v roce 1990 poznamenáni euforií, že sjednocené Německo jim přinese vysněnou životní úroveň Západu s neomezenou demokracií, pak na podkladě právě uveřejněných faktů můžeme dospět k názoru, že východoněmeckých občanů se zmocňuje rozčarování, iluze vyprchávají poté, když poznali onu tvrdou realitu spojenou s tím, že ve sjednoceném Německu bývají mnohdy považováni za občany nižší kategorie a že do vedení státních institucí i hospodářských orgánů či podniků, pokud nebyly přivedeny ke krachu, ve východních spolkových zemích byli dosazeni převážně činitelé pravicových stran působících v bývalé západní části Spolkové republiky.

Je také příznačné, že PDS – levicová strana, která se považuje za dědičku předlistopadové SED – dosáhla ve spolkových volbách na východě Německa významných úspěchů a v několika spolkových zemích dýchá vládní sociální demokracii na záda.

Do této atmosféry zapadá i polistopadový vývoj na Slovensku. Uvádí se, že po 13 letech dosáhl vývoj HDP na osobu úrovně roku 1989, a to jen v objemu, nikoli v kvalitě jeho skladby. (Ševc, Jozef, Úsvit, 9, 2003, 30.IX., č. 23, s. 3.) V souvislosti s tím profesor Sedlák píše o tom, že průměrná měsíční reálná mzda v roce 2002 byla ještě o 12,7 % nižší a starobní důchody o 17 % nižší než v roce 1990. Dále připomíná, že na Slovensku “na jedné straně existuje skupina občanů, která disponuje miliardovými, respektive mnohamilionovými hodnotami, zatímco na druhé straně je velmi velká masa občanů, která neustále bojuje o svůj každodenní chléb a o přežití. Zvláštní kategorii tvoří obyvatelé v hmotné nouzi, jejichž počet stoupl ze 7,6 % v roce 1995 na 11,7 % v roce 2002. Chudoba se týká asi 600 tisíc občanů, což značí, že do této kategorie patří téměř každý devátý člověk.” (Sedlák, Mikuláš: Životná úroveň občanov SR je stále horšia ako v roku 1989. Bieda si sadla za slovenský stol. Úsvit, 9, 2003, 30.IX., č. 23, s. 7.) Některé další smutné údaje uvádí například poslanec Fajnor: “Na Slovensku má strašnou podobu 450 tisíc nezaměstnaných, více jak 15 tisíc lidí, kteří vybírají odpadky z košů. To jsme dříve neznali. Má strašnou podobu bezdomovců, jichž je už přes 20 tisíc. Obrovsky vzrostla kriminalita. Nárůst násilných trestných činů je více než 600 procent, počet sebevražd se zvýšil v porovnání s rokem 1989 takřka na 750 procent, vražd přibylo téměř 100 %. To jsou strašné údaje. Za jeden z nejhorších ale považuji, že tato vláda, lépe řečeno všechny vlády po listopadu 1989 se přičinily, že SR začala opět vymírat. … Řeknu jen jeden statistický údaj, kterým chci dokumentovat tuto skutečnost. V roce 1948 komunisté převzali slovenský národ včetně národností o síle 3,6 milionu lidí. Odevzdali téměř 5,7milionový národ. Dnes, po 14 letech takzvaných odborníků začínáme vymírat, rodí se méně lidí než umírá.” (Vávrová, Jiřina: Rozhovor Haló novin s Karolem Fajnorem, poslancem Národní rady SR za KSS. Úsvit, 9, 2003, č. 25, s. 5.)

Zastavme se nyní poněkud podrobněji nad situací v České republice. U nás po mocenskopolitickém převratu na sklonku roku 1989 došlo k majetkovému převratu, který se výrazně vryl do sociální diferenciace společnosti. Lidové noviny za nejbohatšího Čecha považují 40letého Jana Kellnera, jehož jmění novináři odhadli “teprve” na 0,55 miliardy dolarů. V příloze Lidových novin z 25. října 2002 stojí, že “podle odhadu ekonomů činí jeho majetek deset až patnáct miliard korun. Jeho finanční skupina PPF, která z osmdesáti procent ovládá kolos České pojišťovny, splátkovou společnost Home Credit nebo nejnověji polovinu akcií MEF Holding (řídí TV Nova), spravuje majetek ve výši kolem sto třiceti miliard korun.” (Magazín Lidových novin Pátek, 2002, 25. X., s. 18.) Na jiném místě Lidové noviny dodávají: “Lidé, kteří jej znají, říkají, že vlastní ostrov v Karibiku a do Prahy létá jen na důležitá jednání vlastním letadlem.” (Lidové noviny, 17, 2004, 28. II., č. 50, s. 3.)

Spolu s panem Kellnerem nám v České republice vyrostla celá společenská vrstva jedenácti tisíc dolarových milionářů a další tisíce korunových. Jako protipól tohoto sociálního jevu v České republice vznikla poměrně silná společenská vrstva lidí, která se dostala až na okraj společnosti či dokonce za něj. Patří sem například bezdomovci, jejichž počet se odhaduje na mnoho desítek tisíc, a dále lidé, kteří žijí na hranici chudoby nebo dokonce pod ní. Sem spadají mnohé mladé rodiny s dětmi, mnozí důchodci a také nezaměstnaní, zejména ti, kteří dlouhodobě nemohou zavadit o práci. Odhaduje se, že celkový počet těchto lidí se blíží jednomu milionu osob.

Autor dodává, že velkou roli hraje přirozeně počet dětí, což tabulka nezohledňuje; například rodina bez dětí na úrovni 4. kategorie si žije o poznání lépe než rodina s dětmi ze 3. příjmové kategorie. (Keller, Jan: Struktura příjmů domácností v ČR v prvé polovině roku 2001. Alternativy, časopis pro politiku, ekonomiku a kulturu, 2001, listopad, č. 7, s. 20.)

S Kellerovou analýzou do značné míry koresponduje šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z prosince 2003, které vypovídá o tom, že “více než třetina českých domácností není schopna uspořit ani korunu … další třetina rodin zvládne ušetřit nejvýš tisícovku a čtvrtina uspoří do 5.000 Kč měsíčně … měsíční úspory do deseti tisíc korun mají zhruba dvě procenta domácností a jedno procento dotázaných dokáže ušetřit za měsíc více než sto tisíc korun”. (Právo, 14, 2004, 10. I., č. 8, s. 18.)

Redaktor Lidových novin 10 let po listopadovém převratu uveřejnil článek o výpovědích lidí ze dvou kategorií domácností. První domácnost tvořila bezdětná dvojice spadající do první kategorie Kellerovy stupnice, druhou představuje pár s pětiletým synem spadající do páté kategorie Kellerovy stupnice. Tu první domácnost tvoří mladý pár: žena pracuje v reklamní agentuře a její měsíční příjem se pohybuje od 30 do 40 tisíc korun, muž je spolumajitelem jiné agentury, většinu peněz reinvestuje do firmy, takže jeho příjem se pohybuje nad 20 tisíc Kč. Žijí dosud v bytě 1 + 1, žena chystá nákup prostornějšího (1 + 3) bytu do osobního vlastnictví v centru města. Byt bude standardně zařízen moderní elektrotechnikou. Doma se stravují velice málo, vaří dva až třikrát do měsíce, stravují se převážně v lepších restauracích, preferují čínskou, italskou a thajskou kuchyni. Při nákupech na množství nehledí, zpravidla kupují jen nejkvalitnější zboží. Domácí práce považují za zbytečnou ztrátu času, využívají nabídek trhu – různých prádelen a mandlů. Ve volném čase holdují poměrně drahému sportu – jízdě na koních. Po večerech – jednou až dvakrát do týdne – chodí do kina nebo na nějaké společenské akce. Knihy a hudbu nakupují nárazově, vždy několik titulů najednou, oblečení si opatřují ve značkových obchodech. Oba rádi jezdí autem – ona vlastní Mazdu 121, on používá firemní Felicii a VW Golf. Dovolenou tráví cestováním. Projeli už Spojené státy, Spojené království, Itálii, v tom roce se chystali do Austrálie. Jednou za rok si na prodloužený víkend zaletí do Londýna. Při různých oslavách si dávají hodnotné a praktické dárky. (Rádl, Vlastimil: Nakupování máme jako koníček. Lidové noviny, 13, 2000, 31. I., č. 25, s. 15.)

Naproti tomu druhá “domácnost”, “rodina” žije tak, že ona jako nezaměstnaná, která denně shání práci, žila nějakou dobu se svým synem pod mostem, pak si našla druha, společně získali dočasné útočiště v azylovém domě. Ona dostávala 3 tisíce korun jako sociální dávku, on u úklidové firmy bral 4 tisíce Kč měsíčně. Stále se bál, aby neztratil zaměstnání. V azylovém útočišti dostávají zdarma čaj, pečivo a někdy i polévku. K tomu, aby vyšli s penězi, muž v práci nejí a už z hladu dostal žaludeční vředy. S jinou rodinou v azylovém domě vaří společně a střídají brambory, těstoviny a knedlíky. K tomu nějakou omáčku a někdy kousek salámu. Vzpomínají, jak jednou si chtěli koupit v tržnici květák, ale nakonec od toho upustili, byl pro ně příliš drahý. Oblečení nakupují v “sekáči”, perou v charitě, “která jim vedle noclehu a hygieny nabízí i pro ně jediné kulturní vyžití – televizor”. Jinak jim na kulturu - na kino, divadlo, knihy – nezbývá ani koruna. Narozeniny a svátky oslavují bez dárků, pouze přáními. Jedině dítě dostane při takové příležitosti něco skromného. Zatím neztráceli naději, věřili, že se jim situace zlepší. (Rádl, Vlastimil: Tři stovky jsou pro nás velké peníze. Lidové noviny, 13, 2000, 31. I., č. 25, s. 15.)

Pokud jde o lidi, odsunuté na nebo za okraj společnosti, dovolím si laskavého čtenáře upozornit například na reportáž Zdeňka Michory o tom, jaké příběhy líčí někteří majitelé zastaváren. Článek nazval Poslední štace, byl uveřejněn v Magazínu Práva 6. května 2000; z něho jsem citoval ve své poslední práci. (Sociální dimenze globalizujícího se světa na přelomu tisíciletí. Praha, KSH 2000, s. 10). Dnes dodávám ještě jedno svědectví sociálně cítící novinářky: “Znám řadu penzistů v Havířově a Ostravě, kteří v zimě mrznou ve svých bytech. Přívod tepla zastavili, protože by jim po zaplacení sotva zbylo na jídlo. Na základní výdaje na bydlení a za inkaso zaplatí i tak přes polovinu důchodu. … Důchodce i se slušnou průměrnou sedmitisícovou penzí je na pokraji únosnosti své situace. S důchodem na této úrovni, není-li jiný zdroj příjmů, šetří na vymalování bytu několik let. Kvalitní zimní boty si může dovolit jednou za tři nebo čtyři roky. A s několik let starou televizí musí vystačit do konce života. Někteří si noviny půjčují od sousedů, jiní v zimě dávají sáček s levným salámem za okno, aby mohli vypnou ledničku a ušetřit za elektřinu … Nedovedu si představit, jak žije penzista s podprůměrným důchodem.” (Krtilová, Alena: Stát odhazuje důchodce do sociální škarpy. Haló noviny, 14, 2004, 24. IV., č. 97, s. 5.)

Drsnou sociální metlou současné společnosti je nezaměstnanost. Jestliže v roce 1989 v českém průmyslu pracovalo 2 miliony 161 tisíc zaměstnanců, v roce 2003 to bylo pouze 1 milion 122 tisíc. Někteří z těch, kteří byli propuštěni z průmyslových odvětví, se uchytili jako osoby samostatně výdělečně činné, mnozí však vytvořili novou, za minulého režimu neznámou sociální skupinu nezaměstnaných. Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí dosáhl počet nezaměstnaných v srpnu 2004 536 tisíc osob. (Kadečková, Hana: Práci si v srpnu hledalo 536012 lidí. Nezaměstnanost vzrostla o desetinu procentního bodu na 10,2 %. Právo, 14, 2004, 9. IX., č. 211, s. 16.) Míra registrované nezaměstnanosti mírně překročila 10 %. Počet nezaměstnaných v České republice a na Slovensku už překročil počet nezaměstnaných v Československu v době nejhlubší světové hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Navíc sociální napětí mezi nezaměstnanými a zaměstnavateli respektive státem, se dále prohlubuje mimo jiné také proto, že se zvětšuje počet dlouhodobě nezaměstnaných. V současné době dosáhl počet nezaměstnaných rok a déle 217.600 osob a počet nezaměstnaných déle než 4 roky 63.100 osob. (Kadečková, Hana: Řady živnostníků prořídly. Právo, 14, 2004, 3. VIII., č. 179, s. 12.) Nejvíc jsou u nás postiženi absolventi škol a učilišť a dále lidé nad 50 let a ženy s dětmi. Zejména dlouhodobá nezaměstnanost vyvolává u postižených a jejich rodin pocit beznaděje a stresové situace. Není divu, že ty pak v nejednom případě vyúsťují až v lidské tragédie. Uvádí se, že z přibližně tří tisíc sebevražd, k nimž u nás ročně dochází, plná polovina souvisí se sociálními důvody, v nichž velkou roli hraje ztráta zaměstnání. (Pořízek, Miroslav: Nezaměstnanost, největší sociální problém 21. století. Haló noviny, 13, 2003, 10. XI., č. 263, s. 9.) Už koncem minulého století přinesla Česká tisková kancelář údaje o tom, že jen na severní Moravě, tam, kde byla a stále trvá vysoká míra nezaměstnanosti, nadpoloviční většinu sebevrahů způsobila ztráta zaměstnání a nezpůsobilost materiálně zabezpečit rodinu (v roce 1998 z 287 sebevrahů tam 152 byli nezaměstnaní).

V diskusi o Informaci vlády o opatřeních souvisejících s růstem nezaměstnanosti na 30. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 22. dubna 2004, v níž ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach přednesl úvodní slovo, zaznělo několik věcných poznámek a připomínek, především z řad komunistických poslanců. Tak například na ministrův názor na snížení nezaměstnanosti, kdy konstatoval, že je třeba zvýšit motivaci nezaměstnaných, poslanec Václav Exner reagoval tím, že takovýto přístup “nemůže v žádném případě uspět u těch, kteří vykazují už 50 pokusů o to, aby v konkrétních podnicích získali zaměstnání.” Dále připomíná, že v některých místech je na jedno volné pracovní místo 40 až 80 zájemců. (Těsnopisecká zpráva o schůzi Poslanecké sněmovny 4. volební období 30 (3. díl). Praha, Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu, b.r.v., s. 1286.) Poslanec Miloslav Ransdorf se k otázkám nezaměstnanosti vyjádřil takto: “Myslím si, že to není jenom ekonomická záležitost a záležitost sociální, ale je to také záležitost lidské důstojnosti. Důstojnosti, o kterou by mělo jít především, dokud lidé budou žít ve společnostech, které se hlásí k velkým ideálům humanismu evropské civilizace. Jedno procento nezaměstnaných každý rok – a to je celosvětový průměr – spáchá sebevraždu právě proto, že tento pocit důstojnosti,, tato hodnota je u nich realitou nezaměstnanosti zraňována.” (Tamtéž, s. 1295.) V témže projevu uvedl příčiny této situace: “…základním problémem je to, že na začátku 90. let u nás zmizelo 750.000 pracovních míst. …Stalo se to tím, že byla totálně zpackaná ekonomická reforma, že privatizace skončila velkým fiaskem, že veškerá energie vlád konzervativně liberálních byla vymrhána a promarněna pouze na vlastnický přesun, aniž by se cokoli stalo ve prospěch vyšší podnikové kultury, aby se zlepšila úroveň řízení a motivace lidí.” (Tamtéž, s. 1296.)

Nestálo by za úvahu, že jen každoročně počet sebevražd ze sociálních příčin, při nichž ztráta zaměstnání hraje významnou roli, mnohonásobně převyšuje počet justičních vražd, ke kterým u nás, bohužel, došlo za minulého režimu, a to na zlomu 40. a 50. let, v období, za které byl minulý režim plošně označen za “zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný”? (Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Sbírka zákonů č. 198/1993, částka 51, s. 1010.)

Jaký je stav, pokud jde o zaměstnané a jejich postavení? Jak bylo výše uvedeno, v průmyslu jich za posledních 15 let ubyla téměř polovina. Přitom došlo k významnému přesunu pracovníků: podstatně byla omezena, téměř zlikvidována výzkumná a vývojová základna. Výrazně se zvýšil počet pracovníků v neproduktivní sféře, ve službách, finančnictví, pojišťovnictví atd. V březnu 2004 byly uveřejněny průměrné mzdy pracovníků České republiky. Ty průměry jsou v jistém smyslu zavádějící, protože se do nich promítají jak čtvrtmilionové i vyšší platy manažerů v různých odvětvích, tak i minimální platy nekvalifikovaných zaměstnanců a podprůměrné platy celých odvětví. Průměrná mzda činila podle Českého statistického úřadu v roce 2003 16.917 Kč. Přitom je známo, že přibližně dvě třetiny pracujících této průměrné mzdy nedosahují. Navíc nižší než průměrná mzda byla zaznamenána v celých následujících odvětvích: zdravotnictví a sociální péče, zpracovatelský průmysl, vzdělávání, sociální a veřejné služby, zemědělství. Vysoko nad průměrem se v České republice nacházejí pracovníci ve výpočetní technice (36.430 Kč), což je více než trojnásobek průměrné mzdy zaměstnanců v zemědělství (12.011 Kč). Přibližně dvojnásobnou mzdu než je celkový průměr mezd ve státě mají pracovníci ve finančním zprostředkování (33.220 Kč). (Procházka, Martin: Průměrná mzda vzrostla o 1.083 Kč. Na konci roku stoupla na 16.917 Kč. Nejvyšší platy v oblasti výpočetní techniky, nejnižší v zemědělství. Právo, 14, 2004, 11. III., č. 60, s. 2.) I z těchto příkladů jasně vyplývá, která odvětví jsou pro současné společenské uspořádání nejpotřebnější, a tudíž relativně nejvíce preferovaná, a která odvětví jsou považována za “podřadná” a jejich pracovníci co do odměn za práci vysouvána na okraj společnosti.

Americký vědec, Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, jako příčinu růstu chudoby značné části společnosti v zemích střední a východní Evropy uvádí nešťastnou transformaci, provedenou podle neoliberální orientace Mezinárodního měnového fondu. To se také plně vztahuje na Československo, posléze Českou republiku. Československo bývalo v povědomí světové veřejnosti něco jako průmyslová velmoc; v řadě zemí jsme budovali celé průmyslové komplexy – rafinérie, cukrovary, pivovary, válcovny, cementárny, obří dálkové plynovody, elektrárny, ba, byli jsme jako jedna z mála zemí schopni vyrobit a uvést do provozu atomovou elektrárnu. V polistopadovém období jsme však už nevyvezli ani jeden investiční celek. “Transformace” průmyslu znamenala jeho atomizaci, v některých případech jeho totální likvidaci. Místo výrobců investičních celků a strojů pocházejících z těžkého průmyslu stáváme se překladištěm a montážní dílnou. Značná část českého průmyslu v důsledku restitucí a privatizace “vyletěla komínem”. Po celé zemi se nacházejí desetitisíce bývalých továrních hal nebo celých průmyslových areálů, dnes chátrajících, “vybílených” nebo s rezavějícím vybavením. Pouze v ústeckém a moravskoslezském kraji – kde v současné době je také nejvyšší nezaměstnanost – jich je 6 tisíc. (Věrtelář, Václav: Z našeho průmyslu je montážní dílna Evropy. Haló noviny, 14, 2004, 19. II., č. 42, s. 5.) Přitom naše země je poseta mnohdy na úrodné půdě vybudovanými nevzhlednými “krabicemi” dílen a skladů, které rozhodně hyzdí naši zemí daleko víc než osočované “králíkárny”, které umožnily ve své době levné a na svou dobu příjemné bydlení statisícům rodin.

“Prospěch” naší “transformace” velmi trefně vyjádřil profesor Keller v jedné ze svých studií, v níž uvádí, že koncem 80. let “…byla naše ekonomika zhruba na 70 procentech evropského průměru. Neměla větší dluhy, vysoký byl však takzvaný dluh vnitřní: silnice byly ve špatném stavu, železnice dosluhovala a pro školy chyběly akutní peníze…. Přesně po pěti letech pravicového budování přišly úsporné balíčky a spolu s nimi zjištění, že vůbec, ale vůbec na nic nejsou peníze. Peníze nebyly, i když byl čerstvě rozprodán téměř veškerý státní majetek včetně řady položek takzvaného rodinného stříbra. Stav silnic, železnic i školství se mezitím dále zhoršil. Jen průčelí zkrachovalých bank zářila novotou. … výkon naší ekonomiky je na nějakých 60 procentech evropského průměru. Země se mohutně zadlužila, aniž by se zlepšil stav silnic a perspektivy železnice, o školství nemluvě.” (Keller, Jan: Naše pětiletky. Právo, 13, 2003, 4. VII., č. 155, s. 7.)

A tak lze říci, že se náš dříve státní a ve světě proslulý průmysl proměnil na jedné straně v nevelké množství individuálních vlastníků honosných soukromých vil s přepychovým vybavením, s luxusními dopravními prostředky (osobními automobily, ale i letadly) a na druhé straně v republiku upadající do stále větších vnitřních i zahraničních dluhů. Podle Ministerstva financí stoupl státní dluh ve druhém čtvrtletí roku 2004 na 599,8 miliardy korun. (Každý Čech kvůli vládě dluží 60 tisíc korun. Lidové noviny, 17, 2004, 16. IX., č. 217, s. 17.) Podle Statistického úřadu Evropské unie však veřejný dluh ČR loni dosáhl už 956,2 miliard korun, neboť Eurostat do veřejného dluhu na rozdíl od Ministerstva financí ČR započítává i státní záruky nebo neuhrazené částky konsolidační agentury a jejích dceřinných společností. (Víme, kolik, komu a proč dlužíme? Haló noviny, 14, 2004, 10. IV., č. 82, s. 2.) Je všeobecně známo, že před převratem jsme byli nejméně zadluženou zemí střední a východní Evropy; koncem roku 2003 však zahraniční dluh ČR činil 894,3 miliardy Kč. (Zadlužení ČR v cizině roste. Haló noviny, 14, 2004, 1. IV., č. 78, s. 1.)

Navíc v současné době roste už dnes obrovské zadlužení domácností, které v červenci 2004 dosáhlo více než čtvrt bilionu (270,5 miliardy) korun. (Zadlužení domácností se zvětšuje. Čekají exekutory “žně”? Haló noviny, 14, 2004, 1. IX., č. 204, s. 1.) Banky a četné obchodní domy oslnily mnohé zájemce o koupi auta, elektroniky a dalšího spotřebního zboží tzv. “výhodnými” úvěry a také propagací způsobu nákupu na Západě, kde život na úvěr byl vždy rozsáhlejší než u nás, takže určitá část obyvatel podlehla různým reklamám a přistoupila na splátkový nákup, aniž by měla dostatečnou jistotu, že splátky, k nimž se zavázuje, bude moci v termínech dodržet. A tak se, bohužel, stává, že “žně” exekutorů už nadcházejí. Lidové noviny uvádějí, že v roce 2001 bylo nařízeno 4.302 exekucí, v roce 2002 57.994 exekucí, v roce 2003 už 132.469 exekucí a jen za prvních osm měsíců roku 2004 109.312 exekucí. Přitom autoři článku upozorňují, že “vysoká nezaměstnanost a růst úrokových sazeb se zřejmě podepíšou na tom, že některé české rodiny nebudou schopny splácet půjčené peníze” a že “obrovský nárůst zadlužení domácností může pro řadu dlužníků skončit velice nepříjemně”. (Gallisti, Vladan – Kalinová, Jana: Exekutoři vydělají na osobních bankrotech. Během následujících dvou až pěti let se očekává boom exekucí majetku dlužníků, kteří nesplácejí spotřebitelské úvěry. Lidové noviny, 17, 2004, 16. IX., č. 217, s. 18.) Následující rozhovor redaktorky Jany Kalinové s prezidentem exekutorské komory Jurajem Podkonickým je nadepsán “Exekutoři mohou přesáhnout i stonásobek dluhů”. (tamtéž)

A ještě jeden pohled na ono polistopadové “vzkvétání” naší země. Český ekonom, vycházeje z různých zdrojů, uvádí, že zprivatizovaný majetek v České republice představoval hodnotu v rozmezí od tří do čtyř a půl bilionu korun. (Věrtelář, Václav, Haló noviny, 13, 2003, 15. VIII., č. 190, s. 5 a 28. VIII., č. 201, s. 5.)

Vzhledem k tomu, že státní majetek, který byl zprivatizován, byl také nazýván jako všelidové vlastnictví (vždyť se také na jeho tvorbě lid podílel a jemu měl patřit) a s ohledem na to, že v České republice je něco přes 10 milionů obyvatel, připadalo “koncem komunistického režimu … na dospělého občana zhruba 300 tisíc Kč národního jmění”, jak řekl Petr Lachnit na 19. schůzi Poslanecké sněmovny 23. července 2003. (Těsnopisecká zpráva ze schůzí Poslanecké sněmovny, 19. Praha, Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, b. r. v., s. 197-198.) Protože dnes prakticky už téměř žádný státní majetek neexistuje (ty zbytky se snaží urychleně současná vláda – i když jde o výnosné ziskové podniky – rozprodat, aby ucpala některé díry ve státním rozpočtu) a Fond národního majetku, do něhož se měly peníze za zprivatizovaný majetek přesunout, je prázdný a ocitá se spíše v minusu, což je důvodem k tomu, že současná vládní koalice směřuje k jeho likvidaci, připadají na každého z více než 10 milionů občanů ČR pouze její dluhy. To znamená, že na každého občana, na něhož za minulého režimu připadalo 300 tisíc korun národního jmění (o něž se také spolupřičinil), po 15 letech polistopadového vývoje připadá na každého občana – od právě narozeného mimina až po nejstaršího kmeta v této zemi – téměř 150 tisíc korun vnitřního i zahraničního dluhu. Tato ztráta, kterou občanům nikdo z mocenských orgánů ani nepřiznal ani nevysvětlil a kterou čeští občané takto nevědomky připustili, přijde k náhradě současné a následujícím generacím, nebude-li mět Česká republika jako stát přijít k totálnímu bankrotu. O polistopadovém vzkvétání naší vlasti se však pan Havel, jehož majetek se v tomto období v důsledku restitucí apod. doma i v zahraničí zmnohonásobil, při svém posledním prezidentském novoročním projevu po 13 letech prezidentování již nezmínil. Účet za tuto ztrátu by měl každý občan předložit předcházejícím i současným vládním garniturám při následujících volbách.

Vedle těchto ztrát finančně vyčíslitelných způsobil polistopadový režim této zemi další škody, některé těžko vyčíslitelné, nicméně škody, které postihly celé národní hospodářství, celou společnost. V předlistopadovém období vyrostlo velké množství vynikajících odborníků, někteří světové úrovně. Vyrostli vedoucí četných významných pracovních kolektivů v oblasti vědy, techniky, výzkumu, mnozí skvělí vedoucí hospodářští činitelé, dnes bychom řekli manažeři. Vzhledem k tomu, že mnozí byli spjati se socialistickým společenským řádem a také ho uvědoměle budovali, mnozí byli také členy Komunistické strany Československa, byli tito kvalifikovaní pracovníci při různých cílených reorganizacích či v důsledku lustračního zákona anebo štvavých antisocialistických a antikomunistických kampaní z vedoucích funkcí odstraněni. To se týkalo nejen pracovišť politicky angažovaných, ale i všeobecně předních navýsost společensky potřebných pracovišť.

Ze svých funkcí po Listopadu museli odejít nejen vedoucí pracovníci státní správy, ale také mnozí osvědčení pedagogové (a pokud na školách zůstali, ministr školství Vopěnka vyzval učitele a žádal je, aby se omluvili za to, že za minulého režimu učili a plnili svoje úkoly – takovou nehoráznost si u nás nevymyslil žádný vedoucí politický činitel po skončení druhé světové války), ale také například vynikající odborníci – vedoucí lékaři-srdcaři (jeden pražský, jiný brněnský, oba shodou okolností došli uznání jako vynikající odborníci v 90. letech ve Spojených státech. Není proto s podivem, že Václav Žák ve zmíněném článku konstatuje: “… legislativci, soudci, policisté, experti na kriminalistiku odešli ze státních služeb … z legislativy odešli špičkoví experti. To byla katastrofa, z níž se státní správa dodnes nevzpamatovala. Troufám si tvrdit, že za amatérismus v legislativě jsme zaplatili obrovskou cenu – srovnatelnou se současným zadlužením státu.” (Žák, Václav: Mindrák českých kádrováků. Odchod špičkových expertů kvůli členství v KSČ měl katastrofální důsledky. Lidové noviny, 17, 2004, 1. IX., č. 204, s. 12.)

Československo spolu s Německou demokratickou republikou představovalo v době převratu zemi s relativně nejvyšším životním standardem mezi zeměmi takzvaného východního bloku. Přes obrovské ekonomické škody, které země v polistopadovém vývoji zažila a přes prudkou sociální diferenciaci, k níž došlo, je třeba dodat, že i mnohé rodiny, které patří k nejchudším vrstvám v ČR, na tom nejsou vždy ještě tak hrozně jako podobné početné sociální vrstvy v dalších zemích tzv. východního bloku, zejména v někdejších sovětských republikách. Přesto české statistiky uvádějí výrazný pokles spotřeby některých životodárných potravin, k němuž u nás po Listopadu došlo.

Týká se to především spotřeby mléka a některých mléčných výrobků a také masa, především hovězího a telecího. Zatímco v roce 1990 byla u nás na jednoho obyvatele spotřeba mléka za rok 91,5 litru, pak tato spotřeba neustále klesala, až v roce 2001 podle údajů poslední statistické ročenky poklesla na 58,8 litru, to znamená, že současná spotřeba mléka, tolik potřebného především pro dětskou výživu a pro dorůstající generaci, nedosahuje ani dvou třetin spotřeby z roku 1990 (konkrétně 64,3 %), spotřeba másla dosahuje pouhých 47,1 % oproti roku 1990, spotřeba tvarohu něco málo přes tři čtvrtiny, což zdaleka nevyrovná o čtvrtinu zvýšená spotřeba rostlinných tuků a olejů a o necelou třetinu vyšší spotřeba sýrů. Podobně je tomu s výrazným poklesem spotřeby masa vůbec, a to zvláště hovězího na pouhých 36,4 % spotřeby z roku 1990 a pokles spotřeby telecího na polovinu, což částečně vyvažuje růst spotřeby drůbeže, ale přesto spotřeba masa hovězího, telecího, vepřového i drůbežího dosáhla v roce 2001 pouze 80,6 % celkové spotřeby masa v roce 1990. (Srovnej: Statistická ročenka České republiky 2003. Praha, Český statistický úřad – Scientia 2003, s. 228 a Statistická ročenka České republiky 2001. Praha, Český statistický úřad – Scientia 2001, s. 272.) Příčina je nabíledni: při likvidaci zemědělské velkovýroby, zejména jednotných zemědělských družstev, došlo k vybíjení hovězího dobytka a s tím spojeného rychlého růstu cen mléka a některých druhů mléčných výrobků, zejména tvarohu a také hovězího a telecího masa, což se přirozeně promítlo i do osobní spotřeby.

Tato fakta mě přivedla k tomu, abych ještě využil celosvětových přehledů disponibility kalorií na osobu a den a zaostřil přitom pozornost na to, jak se právě spotřeba kalorií na osobu a den vyvíjela v zemích takzvaného východního bloku před převratem a po něm. Na těchto faktech je zvlášť názorně vidět, jak hluboko se po převratech zavrtaly kapitalistické režimy v těchto zemích až do osobní spotřeby potravin, jak ji v kaloriích ve svých publikacích uvádí Organizace pro zemědělství a výživu Spojených národů (FAO). V tomto případě je nutno vycházet ze dvou publikací FAO: První uvádí spotřebu kalorií na osobu a den ve 129 zemích různých společenských zřízení a všech kontinentů v rozpětí více než dvou desítek let konce minulého století, a to v letech 1969-71, 1979-81 a 1990-92; druhá publikace uvádí disponibilitu kalorií na osobu a den v letech 1996-98 ve 126 zemích rozvojových a zemích na přechodu (rozuměj od socialismu ke kapitalismu), to znamená zemích střední a východní Evropy a republikách bývalého Sovětského svazu – v této druhé publikaci tzv. vyspělé kapitalistické země zahrnuty nejsou. U každého z těchto států je pak vedle disponibility v kaloriích na osobu a den uvedeno, do které z pěti kategorií podvyživených, to je hladovějících obyvatel ten který stát patří.

Vyjměme z celé tabulky léta 1979-81 a léta 1996-98 a porovnejme, kolik kalorií měl k dispozici občan v těchto obdobích. Leta 1979-81 představují období, kdy spotřeba kalorií ve všech bývalých středo a východoevropských zemích a v Sovětském svazu dosahovala špičkových ukazatelů zcela srovnatelných s průmyslově nejvyspělejšími státy Západu. Pro srovnání uvádím, že v té době spotřeba na osobu a den činila ve Spojených státech amerických 3360 kalorií, ve Velké Británii 3.180 kalorií, ve Francii 3.470 kalorií, v Německu 3.370 kalorií, v Belgii-Lucembursku 3.310 kalorií, abychom vyjmenovali alespoň hlavní průmyslově vyspělé státy Západu, z nichž většina představuje bývalé kolonizátorské velmoci.

Z tabulky je vidět, že spotřeba kalorií na osobu a den ve všech výše uvedených zemích v letech 1996-98 oproti letům 1979-81 – s výjimkou Rumunska – poklesla, v některých případech velmi citelně. Vypůjčíme-li si údaje o spotřebě kalorií na osobu a den v letech 1990-92, uvidíme, že ve srovnání se spotřebou v letech 1979-81 jde u některých zemí o mírný pokles, nicméně v žádné z uvedených zemí průměrná spotřeba neklesla pod tři tisíce kalorií na osobu a den. V některých zemích tzv. východního bloku ještě v osmdesátých letech – do období 1990-92 – průměrná spotřeba kalorií na osobu a den ještě vzrůstala (v Československu o 10, v Maďarsku o 80, nejvíc v Rumunsku – o 430), takže i v Rumunsku nakonec v letech 1996-98 průměrná spotřeba kalorií na osobu a den se oproti bezprostředně předcházejícímu statisticky podchycenému období – výrazně snížila.

Poslední údaj,který mám od FAO k dispozici, uvádí, že ve světě žije přes 800 milionů lidí, kteří jsou podvyživeni, hladovějící. Jde především o obyvatele zemí rozvojových žijící v Africe, Asii a Latinské Americe. Po prvé se v této skupině ocitlo také 26,5 milionů obyvatel středo a východoevropských zemí a republik bývalého Sovětského svazu, v nichž podvyživení či hladovějící v předcházejících letech prakticky neexistovali.

Tabulka č. 3:

Československo 3.350 Česká republika 3.280

procenta od nejmenšího do vyššího patří Bělorusko, Česká republika, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a Litva. Celkový počet podvyživených, hladovějících v těchto 6 státech dosáhl asi milionu osob. Do druhé kategorie zahrnuje ty státy, v nichž žije 2,5 – 4 % podvyživených. Ze zemí ve výše uvedené tabulce sem spadají s vzestupným procentem v tomto pořadí: Slovinsko, Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora), Slovensko, Lotyšsko; celkový počet podvyživených, hladovějících v těchto čtyřech zemích činí okolo 800 tisíc. Do třetí kategorie FAO řadí státy, jejichž podvyživení obyvatelé se pohybují v rozmezí od 5 do 19 procent. Z výše uvedené tabulky sem patří s vzestupným procentem v tomto pořadí: Kazachstán, Ukrajina, Estonsko, Makedonie, Turkmenistán, Bosna a Hercegovina, Moldavsko, Uzbekistán, Chorvatsko, Bulharsko a Kyrgyzstán. V těchto 11 státech v té době žilo 18,5 milionu podvyživených. Do čtvrté kategorie jsou pojímány ty státy, v nichž počet podvyživených se pohybuje v rozmezí 20 až 34 procent. V pořadí podle vzestupného procenta se z výše uvedených států zde nacházejí Arménie, Gruzie, Tádžikistán a Ázerbájdžán. Počet podvyživených osob v této kategorii z těchto čtyř zemí činí 6,2 milionu. Do páté kategorie jsou zahrnuty ty státy, v nichž se pohybuje více než 35 procent podvyživených. Do této kategorie do počátku druhé poloviny minulého desetiletí nebyl zahrnut žádný ze států, který byl součástí takzvaného východního bloku. (Zpracováno podle The State of Food Insecurity in the World 2000. Rome, Food and Agricultural Organization of the United Nations 2000, s. 7-8.)

Jestliže na zlomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století všechny zmíněné státy střední a východní Evropy byly, pokud jde o spotřebu kalorií na osobu a den vysoko nad celosvětovým průměrem, pak koncem století 12 z uvedených 26 států se dostalo na nebo pod úroveň světového průměru spotřeby kalorií na osobu a den a 9 republik bývalého SSSR a SFRJ se dostalo dokonce pod úroveň průměrné spotřeby kalorií na osobu a den v globálním pojetí rozvojových zemí jako celku, jejichž průměrná spotřeba se mezitím do roku 2001 vyšplhala na 2.675 kalorií na osobu a den. (The Least Developed Countries. Report 2004. New York – Geneva, United Nations 2004, s. 330.)

Jak ukazují statistiky, důsledky mocenskopolitických převratů výrazně ovlivnily i spotřebu základních potravin značné části obyvatel dotčených zemí a do těchto zemí se vrátily hlad, podvýživa, žebrota, nemoci, které minulý režim už vymýtil. Tyto země nyní zaplavují drogy, prostituce a další neřesti deklasující lidskou společnost. Navíc nad většinou obyvatel těchto zemí se vznáší pocit strachu – strachu ze ztráty zaměstnání a schopnosti uživit rodinu, strachu z prudkého vzrůstu kriminality a nedostatečného zajištění osobní bezpečnosti, z nesmírného množství podvodů a pastí, které dnes a denně ohrožují občany většinou nezkušené z takovýchto konfrontací. Prostě, změna žebříčku hodnot, z nichž na přední ne-li první místo se dostalo “zlaté tele” bez ohledu na to, jakou cestou bylo získáno. Současně odsunula do pozadí některé hodnoty jako je práce pro společnost, občanská solidarita a spoluodpovědnost za vývoj ve společnosti apod. a zaskočila značnou část občanů těchto zemí. Zde je možné plně se ztotožnit s českým sociologem žijícím v Hannoveru, když si klade otázku, kam patří současná česká společnost, “které se podařilo ideály humanismu dostat do absurdní polohy, která v konečném resumé cení materiální hodnoty více než zdraví či život, ve které obludnost a zvrácenost představují výhody? Vždyť propletenec politických a hospodářských zájmů rozdělil společnost na jedny, kteří si mohou dovolit takřka vše a na druhé, na nichž potom stát demonstruje “právní ostražitost””. A když hovoří o zkorumpovaných, říká, že odrážejí “politickou a hospodářskou realitu společnosti, ze které se vytrácejí jak pravidla hry, tak i pojmy svědomí, solidarita, zodpovědnost – společnosti, ve které byl “zisk” povýšen do role sakrální modly”. (Schnur, Petr: Právo a spravedlnost vždy a všude? Právo, 14, 2004, 12. VIII., č. 187, s. 13.)

Množství občanů těchto zemí hledá cestu k nápravě skandálních projevů novodobé kapitalistické společnosti. V jedné z nejzdecimovanějších zemí v důsledku mocenskopolitických převratů na přelomu 80. a 90. let, v Moldavsku, dali občané na začátku 21. století, dříve než by došlo k výbuchu občanské nespokojenosti, průchod svému přání ve volbách; podobně i voliči v České republice dali ve volbách v roce 2002 signál ke změně politické orientace své země. A lze téměř s jistotou tvrdit, že jedna z hlavních příčin hluboké vládní krize, k níž u nás po Listopadu v červnu 2004 došlo, tkví v tom, že signál voličů nebyl respektován. Jen těžko si lze představit, jaké piruety a přemety by musela staronová koalice potvrzená v srpnu 2004 učinit, aby nespokojenost, která vedla k pádu vlády Vladimíra Špidly, uklidnila.

Nepřerušený socialismus

Čínská lidová republika představuje skutečnou světovou velmoc a je tak v současné době realistickými politiky i vnímána. Na počátku nového století má Čína přibližně miliardu tři sta milionů obyvatel – podle odhadů OSN to bylo v roce 2002 1.294,9 milionů, podle statistických údajů či odhadů o populaci světa se počítá v roce 2004 jedna miliarda 313,3 milionů obyvatel. (State of World Population 2004. New York, United Nations Population Fund 2004, s. 107.) To znamená, že sama Čínská lidová republika má přibližně o polovinu obyvatel více než celý africký kontinent se svými 53 státy, nebo že má o čtyři pětiny více obyvatel než celý evropský kontinent. Také můžeme říci, že přibližně každý pátý obyvatel naší planety je Číňan. To pokud jde o množství obyvatel.

A pokud jde o ekonomický a sociální rozvoj? Ten je diametrálně odlišný od vývoje v zemích střední a východní Evropy a republik bývalého Sovětského svazu. Čínská lidová republika zaznamenává zejména v posledním čtvrtstoletí prudký ekonomický rozvoj, který se přirozeně promítá i do materiálního a sociálního postavení jejích obyvatel. Tak například v ročním HDP na jednoho obyvatele ČLR postoupila ze 138 USD v roce 1975 na 727 USD v roce 1998, což je více než 5 a 1/4 násobně. A jestliže za leta 1998:1990 všechny socialistické státy, které prošly transformací od socialismu ke kapitalismu vykazovaly jednoznačně pokles, pak v ČLR HDP na osobu za toto období vzrostl o více než 108 %, tedy více než dvojnásobně. (Human Development Report 2000 New York – Oxford, Oxford Univeresity Press 2000, s. 179.) Jedna z nejzaostalejších zemí světa v polovině 70. let, která nedosahovala ani dvě pětiny dolaru HDP na osobu a den, se se svým početným obyvatelstvem do  roku 1998 vyšplhala na práh 2 USD na osobu a den a tento práh už v roce 1999 překročila.

ČLR je vysoce oceňována za to, že v posledním desetiletí minulého století měla užitek “z největšího hospodářského postupu vpřed v lidských dějinách, který činil reálný růst 8 % ročně za uplynulé desetiletí.” Stala se příjemcem největších přímých zahraničních investic ze všech rozvojových zemí, v roce 2001 její export vykazoval 320 miliard USD. Ročenka OSN spatřuje obzvláštní úspěch ČLR “v tom, že se posunula od pracovně intenzivního exportu k exportu technologicky intenzivnímu: telekomunikační zařízení a počítače nyní představují čtvrtinu jejího exportu.” Vysoce jsou hodnoceny také veřejné výdaje ČLR do oblasti vzdělávání (2,3 % HDP) a do zdraví národa (2,1 % HDP). To se promítá do faktu, že “gramotnost je na 84 procentech obyvatelstva, míra dětské úmrtnosti činí 32 na 1.000 živě narozených a úmrtnost do 5 let činí pouze 40 z tisíce živě narozených. (Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 73.) V jiném dokumentu OSN se uvádí, že se Číně podařilo “udržovat její relativně vysoký ekonomický růst, což pomohlo snížit počet vesnické chudiny z 280 milionů osob v roce 1990 na 75 milionů v roce 1999.” (United Nations General Assembly Special Session on the Implementation of the Outcome of the World Summit for Social Development and Further Initiatives. Geneva, Switzerland 26-30 June 2000; Social Summit Seen as Starting Process of Change. B. m. v., United Nations Department of Public Information 2000, s. 2.) V podobném duchu se vyslovil prezident Světové banky Wolfensohn na světové konferenci o chudobě, uspořádané v květnu 2004 v Šanghaji. (www.worldrevolution.org/article/1435)

Také v zabezpečení obyvatelstva potravinami učinila ČLR významný pokrok. Jestliže v letech 1979-81 činila průměrná spotřeba na osobu a den 2.350 kalorií, pak v letech 1990-92 již 2.710 a v letech 1996-98 to bylo v průměru už 2.930 kalorií na osobu a den. (Srovnej. The Sixth World Food Survey 1996. Rome, Food and Agriculture Organization of the United Nations 1996, s. 93 a The State of Food Insecurity in the World 2000. Rome, Food and Agriculture Organization of the United Nations 2000, s. 29.)

Pokud jde o index lidského rozvoje, ČLR na startovací čáře v roce 1975 jen mírně překročila nízký stupeň indexu lidského rozvoje, a to proto, že ze 118 států, které k tomuto roku vykázaly HDP na jednoho obyvatele, byla se svými 137 USD ročního HDP na hlavu na úplně posledním místě, přesto ale pokud jde o stupeň indexu lidského rozvoje, zaujala mezi 104 státy, u nichž OSN vykázala stupeň indexu lidského rozvoje 62. místo, a to především díky tomu, že četné výdaje poskytovala na lidský rozvoj, především na vzdělání a zdraví člověka. V souvislosti s prudkým ekonomickým rozvojem a s velkou péčí, kterou věnuje lidskému rozvoji, počátkem 21. století se dostala už nad průměr středního stupně světového indexu lidského rozvoje, protože se už dostala nad průměr ve všech vykazovaných ukazatelích a při dalším úspěšném vývoji bude zanedlouho klepat na dvéře k vysokému stupni indexu lidského rozvoje.

Je celkem pochopitelné, že při tak prudkém ekonomickém rozvoji tak rozsáhlé a lidnaté země s tak velkými přírodními, ekonomickými, sociálními, etnickými, národnostními, kulturními a jinými rozdíly vznikají také určité disproporce například mezi rychlou modernizací východních oblastí, zejména přímořských měst a velkoměst na jedné straně a pomalejším rozvojem západních oblastí; mezi prudkým rozvojem průmyslu a nedostatečným rozvojem energetické základny, mezi rozvojem automobilismu a nedostatečnými zdroji ropy (ne náhodou čínská státní naftová společnost je předním zahraničním investorem do rozvoje ropného průmyslu v Súdánu a ještě letos postaví 700 km dlouhý ropovod na súdánském území), patří sem i rozdíly, které vznikají v sociální struktuře čínského obyvatelstva apod. Nicméně těchto problémů si je čínská vláda vědoma a v duchu dlouhodobého programu Komunistické strany Číny zaměřeného na rozvoj země do poloviny 21. století přijímá opatření, jimiž tyto disproporce zmírňuje a přispívá k vyvolání rovnoměrného ekonomického a sociálního rozvoje ČLR.

Při patnáctiletém ohlédnutí za vývojem zemí ve střední a východní Evropě a v republikách bývalého Sovětského svazu na jedné straně a v ČLR na straně druhé se vnucuje “nepatřičná” otázka: Neměli čínští představitelé v roce 1989, když viděli, jak se v Evropě výhonky socialismu pohřbívají, představu onoho dalšího negativního vývoje, který tu zažíváme, když razantně potlačili povstání na pekingském náměstí Tchienanmen? A není protičínská politika české pravice neustále kritizující mimo jiné také potlačení tohoto povstání motivována faktem, že v Číně se podařilo dále pokračovat s výstavbou socialismu s čínskými znaky? Vždyť chilského diktátora Pinocheta, který se daleko brutálněji a dlouhodobě vypořádal s demokracií a lidskými právy po puči v roce 1973, čeští politikové v devadesátých letech přijímali s chilskou delegací a někteří ho dokonce zvali na hostiny, zatímco do některých evropských zemí pro své řádění v Chile měl v té době zakázaný vstup! Tato úvaha rozhodně nesměřuje k tomu, že by jakékoli formy politického boje měly být řešeny ozbrojenou formou, ostatně sami čínští představitelé již vyhlásili nenávratnost k takovýmto metodám.

Jako dovětek ke srovnání vývoje Čínské lidové republiky a v zemích takzvaného východního bloku ještě pár poznámek o tom, jak se v 90. letech ekonomicky vyvíjela Vietnamská socialistická republika, země poničená desetiletími bojů za národní a sociální osvobození, která dodnes pociťuje důsledky amerického bombardování a ničení přírody. V období let 1990-98, kdy v zemích střední a východní Evropy a v republikách bývalého Sovětského svazu, procházejících kapitalistickou transformací HDP na osobu klesal, v zemi tak vážně stižené cizími agresemi vzrostl HDP na osobu v roce 1998 oproti roku 1990 o 60,7 %. Rovněž, pokud jde o spotřebu kalorií na osobu a den, doznal Vietnam určitý pokrok. Po skončení americké agrese, v době, kdy zdaleka nebyly překonány důsledky války, připadalo v průměru na Vietnamce a den pouze 2.100 kalorií, v letech 1996-98 to bylo už 2.410 kalorií na osobu a den. (Srovnej: The Sixth World Food Survey 1996. Rome, Food and Agriculture Organization of the United Nations 1996, s. 94 a The State of Food Insecurity in the World 2000. Rome, Food and Agriculture Organization of the United Nations 2000, s. 29.)

Do nejsvízelnější situace se v důsledku mocenskopolitických převratů v zemích tzv. východního bloku dostala ze zemí počítaných mezi socialistické 11milionová Kuba, nacházející se na dostřel od Spojených států, které s ní vedou od počátku 60. let nevyhlášenou válku tím, že na ni už v té době uvalily embargo. Vzhledem k tomu, že Kuba měla rozvinutý zahraniční obchod z 85 % se Spojenými státy, znamenalo embargo ze strany USA téměř smrtící zásah. Po celou dobu Kuba strádala tím, že musela výrobky dovážet z větších vzdáleností, že doprava mnohé výrobky prodražovala, že výživa obyvatelstva byla ochuzena a hlavně, že v důsledku zákazu obchodu s Kubou neměla Kuba možnost nakoupit potřebné léky a lékařská zařízení, že se v důsledku embarga kubánským lékařům nepodařilo zmírňovat některé choroby, fyzické a psychické újmy pacientů a jejich rodin, v některých případech byly ohroženy i samotné lidské životy. A pokud jde o materiální stránku, “předběžné studie prokázaly, že celková částka ekonomických ztrát, jež Kubě způsobila více než čtyři desetiletí trvající blokáda, by již mohla překročit 72 miliard dolarů”. (Obsah zprávy Kuby k rezoluci 57/11 Valného shromáždění Spojených národů předložené generálnímu tajemníkovi. Úsvit, 9, 2003, č. 25, s. 4.) Za těchto okolností, kdy Kuba začala směřovat k sociálně spravedlivější společnosti – socialismu, Sovětský svaz a další země tzv. sovětského bloku včetně Československa rozvinuly hospodářskou a možno říci všestrannou spolupráci s Kubou, pomohly tak zaštítit další úspěšný vývoj kubánské revoluce. Dodávaly na Kubu potřebné suroviny a průmyslové výrobky výměnou za kubánský cukr, tropické ovoce, tabákové výrobky a další suroviny a výrobky kubánské provenience. Obchod s těmito zeměmi do konce 80. let dospěl přibližně k úrovni obchodu se Spojenými státy v předrevolučním období.

Nové vlády v zemích střední a východní Evropy a v republikách bývalého Sovětského svazu podstatně omezily a téměř zpřetrhaly někdejší hospodářskou a politickou spolupráci s Kubou, mnohé z nich, jako například Česká republika nasadily ostře protikubánský kurz, čímž této ostrovní zemi způsobily mimořádné potíže, které dolehly do všech oblastí jejího života. Vysokoškolská učitelka paní Habelová z Institutu vysokoškolských studií o Latinské Americe v Paříži tento stav charakterizuje precizně: “Devadesátá leta byla pro Kubu chmurnými roky a obyvatelstvo muselo snášet extrémní utrpení.” Kuba musela zavést od roku 1993 novou hospodářskou politiku a schválit různé obchodní reformy – například zavést volný trh v zemědělství, legalizovat na svém území jako oběhovou měnu americký dolar, zvětšit počet společností se smíšeným kapitálem, aby bylo možno do konce století znovunastartovat hospodářský růst a zabezpečit základní potřeby obyvatelstva. (Habel, Janette: Cuba entre pressions externes et blocages internes. Le Monde diplomatique, 51, 2004, červen, č. 603, s. 20.) V této situaci Kongres USA schválil tzv. Helms-Burtonův zákon, kterým se zavádějí sankce proti všem, kdo ve světě udržují obchodní styky s Kubou. (Vázquez Diaz, René: Fallait-il sanctionner Cuba? Le Monde diplomatique, 51, 2004, únor, č. 599, s. 23.)

Jak vidno, Spojené státy se rozhodující měrou přičiňují o toto extrémní utrpení Kuby, usilujíce o likvidaci jejího socialistického zřízení. Nicméně, v průběhu 90. let se Kubě podařilo prohloubit spolupráci s Čínskou lidovou republikou a s dalšími zeměmi, zejména z oblasti Latinské Ameriky, ale také s některými zeměmi Evropské unie. Vládě se skutečně podařilo hospodářský růst nastartovat, takže počátkem 21. století je HDP na Kubě na výrazně vyšší úrovni než v celé Latinské Americe (v roce 2001 vzrostl o 3,7 %, v roce 2002 o 1,1 %, v roce 2003 o 2,6 %). (Svoboda, Stanislav: Kuba: Ekonomické výsledky za rok 2003 a výhledy pro rok 2004. Haló noviny, 14, 2004, 6. II., č. 31, s. 7.) Vzhledem k tomu, že se Kubě podařilo v krátké době po revoluci odstranit negramotnost obyvatelstva, umožnit mu vysoký stupeň vzdělání, zajistit na latinskoamerické poměry vysoký stupeň životní úrovně – zejména zavedením různých hospodářských a sociálních opatření pro pracující (jako příklad lze uvést, že kubánské zdravotnictví je na vysoké úrovni -– podle OSN má Kuba jednoho lékaře na nejmenší počet obyvatel na světě), má Kuba mezi rozvojovými zeměmi, obzvláště na latinskoamerickém subkontinentu obrovskou popularitu a vysoký kredit. Na Kubě studuje velké množství zahraničních studentů převážně z nižších společenských vrstev, a to včetně z USA. Navíc kubánská vláda zřídila Latinskoamerickou lékařskou fakultu, na níž v současné době studuje 7 tisíc posluchačů z chudých rodin ze zemí Latinské Ameriky, přičemž studium, ubytování a stravování mají bezplatné. Třeba ještě dodat, že v rámci pomoci rozvojovým zemím pracuje bezplatně ve 64 státech Latinské Ameriky, Afriky, Asie, Oceánie a Evropy 15 tisíc kubánských lékařů. (Tamtéž)

Proces překonávání obtíží na Kubě vedl nakonec k tomu, že došlo i k zlepšení kalorického zabezpečení Kubánců. Kuba, která v letech 1969-71 vykazovala na jednoho obyvatele denní spotřebu 2.660 kalorií, se vyšplhala na 3.000 kalorií v letech 1990-92. Škody, které Kubu v 90. letech postihly, přispěly k tomu, že denní spotřeba jednoho Kubánce se snížila na 2.420 kalorií v letech 1996-98. (Srovnej: The Sixth World Food Survey 1996. Rome, FAO of the UN 1996, s. 92 a The State of Food Insecurity in the World 2000. Rome, FAO of the UN 2000, s. 29.) Teprve, když se kubánské vládě podařilo překonat některé hospodářské potíže způsobené v 90. letech, mohl Fidel Castro prohlásit, že denní spotřeba jednoho občana dosáhla 3.195 kalorií. (Svoboda, Stanislav: Kuba: Ekonomické výsledky za rok 2003 a výhledy na rok 2004. Haló noviny, 14, 2004, 6. II., č. 31, s. 7.)

Bushova administrativa v letošním roce přijala další opatření zhoršující situaci na Kubě. Například Kubánci žijící ve Spojených státech měli dosud možnost jednou za rok navštívit své příbuzné na ostrově svobody. Od nynějška se jim to umožňuje jednou za tři roky. Omezuje se množství peněz, které smějí na Kubě za svého pobytu utratit, omezuje se rovněž okruh příjemců peněžních zásilek a balíčků pouze na přímé příbuzné; naopak se poskytují desítky milionů dolarů na podporu disidentského hnutí směřujícího ke zničení kubánské revoluce. S politováním je třeba přiznat, že v protikubánských štvanicích, ve vměšování do vnitřních záležitostí Kuby je Česká republika – Svobodovo ministerstvo zahraničí – v porušování základních principů mezinárodního práva nejbližším spolupracovníkem Bushovy administrativy.

V této části jsem se zaměřil na vysledování základních trendů hospodářského a sociálního vývoje států s různým společenským uspořádáním a zvláštní pozornost Vás, vážený čtenáři, jsem chtěl upoutat na ty státy, jejichž společenské uspořádání doznalo koncem minulého století zásadní změnu. Z uvedeného vyplynulo, že mocenskopolitické převraty v těchto zemích vedly k prudkým majetkovým zvratům. Restituce a divoká privatizace přispěly na jedné straně k výraznému růstu rychlozbohatlíků, kteří se stali vlastníky přepychového majetku, a na druhé straně k početně sílící vrstvě obyvatel žijících na úrovni chudoby nebo dokonce pod ní. V tomto procesu došlo ke snížení ekonomického potenciálu těchto států, což se promítlo do snížení jejich mezinárodní autority. Za uplynulých 15 let se tyto státy jako celek v ekonomické oblasti k tzv. vyspělým státům Západu nepřiblížily, ale vzdalovaly se od nich. To v mezinárodních vztazích oslabilo tu skupinu států, které prosazovaly mírové vztahy mezi státy s různým společenským zřízením a s ním spojené zásady, které byly zakotveny v Helsinském Závěrečném aktu z roku 1975. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že v 70. letech dosažená rovnováha sil mezi socialismem a kapitalismem byla změnou poměru sil narušena, což umožňuje americkému establishmentu prohlašovat, že Spojené státy vyhrály studenou (třetí světovou) válku a opravňuje je to k zahájení nového kola vojenských intervencí v zájmu prosazování hegemonismu USA v celosvětovém měřítku.

P Ř Í L O H Y

Největší vyvlastnění v českých dějinách, to je název článku, lépe řečeno studie, která byla zveřejněna v Listech č. 6 v roce 1995, tedy již před osmi lety. Jejím autorem je František Nepil, absolvent matematiky v Oxfordu, analytik kapitálových trhů a člen Institutu pro investice, management a výzkum. Ozval se muž, na jehož slova se lze spolehnout. O stálé aktuálnosti jeho tvrzení hovoří mimo jiné i jedno číslo. Podle oficiálních údajů bylo do záchrany českých bank celkem vloženo 720 miliard korun českých. Odkazuji na pořad České televize 1, 29. 6. t.r.

Vyvlastnění bez náhrady prosím není maličkost. Na majetku závisí budoucí život jedince a jeho rodiny, a velmi často až do té míry, že je to otázka přežití. Zbavte důchodce jeho majetku, jeho penze, a odsoudili jste ho k smrti. Právo na nezcizitelnost majetku je jedním ze základních lidských práv. Je jedním z nejdůležitějších proto, že jeho porušení vedlo v minulosti k největším ztrátám na lidských životech. Lidé nevytvářejí majetek bez důvodu. Očekávají, že se jim úspory vrátí, že to, co dnes uspoří, budou moci spotřebovat v budoucnosti. Každý majetek je tak spotřeba odložená na budoucnost.

Cena nabízeného zboží, v tomto případě podniku, se zhroutila takřka k nule. Připočteme-li absenci adekvátního právního prostředí, kdy staré bylo demontováno a nové nebylo vytvořeno, vznikl logicky onen efekt privatizačního přítmí, které fungovalo stejně jako výpadek proudu v geniální scéně z filmu Hoří, má panenko. A české hospodářství jako zvěcnělý kapitál dopadl přesně jako ona tombola na legendárním hasičském plese. (Potlesk.)

Nyní několik slov o tom, jak věci fungovaly dříve a jak nyní. Nejen ve vyspělém západním světě, ale i za železnou oponou, tehdejší, si lidé museli spořit na stáří. Zatímco na Západě se tak dělo prostřednictvím mnoha institucí, u nás byl touto jedinou firmou stát. A stát tuto úlohu plnil. Přátelé! Zaručoval občanům příjem ve stáří za to, že mu svěřili do správy své úspory, tedy systémem něco za něco. Občan obdržel starobní důchod výměnou za majetek, který v produktivním věku vytvořil a před důchodem nespotřeboval. A že jsme neodváděli malé sumy, to je zřetelné. Stát postavil v zemi králíkárny, ve kterých jejich největší kritici nikdy nebydleli. Poddoloval Prahu tunely tří tras metra. Postavil přes českomoravskou vysočinu dálnici, aby spojil hlavní města české a slovenské části bývalého Československa. Měl i své občany hojně navštěvované lázně a odborová a podniková rekreační zařízení, dětské tábory, ve kterých nepůsobili dnešní pedofilové a ziskuchtiví či výdělkuchtiví vychovatelé. To je jen pár příkladů toho, že naše úspory nacházely svá spolehlivá konta.

Protože se stal důchod příjmem pro budoucnost, je v tržní ekonomice běžné důchod prodávat i nakupovat. Řekněme si, na jaký důchod by měl dnes nárok průměrný 60letý český občan. Tento důchod by se prodával zhruba za 1,2 milionu Kč. Tolik si tento člověk ke svým šedesátinám odpracoval a zatím nespotřeboval. To dal státu navíc. To si u státu naspořil a to mu stát dluží. Ne každý pracoval ovšem 40 let. Proto tento důchod v průměru činí polovinu této částky, 600 tisíc Kč, je to tedy 60 měsíčních důchodů po 10 tisících Kč, nemluvě o úrokovém výnosu z těchto vkladů.

Koncem komunistického režimu – také se tady o tom mluvilo – připadalo na dospělého občana zhruba 300 tisíc Kč národního jmění. Hovořím v cenách roku 1989. V roce 1992 to pochopitelně bylo díky znehodnocení měny 600 tisíc a v cenách roku 1994 pak 730 tisíc Kč, to je jedno, jak to budeme počítat. Je třeba vždycky počítat se srovnávací bází, která je všem známa.

Podle Nepila tedy celkové pohledávky českých občanů za státem dneska činí 4 biliony Kč. Z těchto prostředků vznikla velká část českého hospodářství. Za tento kapitál tehdy lidé zaplatili tím, že si pořádně utahovali opasky. A to jsou dnešní důchodci. Právě na tom je založeno jejich právo na důchod. Kdyby tedy nefungovaly tunely, levné rozprodeje při chabém osvětlení společnosti, mohli tito lidé dožívat ze svých úspor a my jsme si mohli jakékoli reformy veřejných rozpočtů ušetřit. Kdyby se kapitál prodával za plnou tržní cenu penzijním fondům, nemohli by ho získat majitelé špinavých peněz, protože ty tenkrát tvořily jenom zlomek skutečné hodnoty tohoto zvěcnělého kapitálu. Pak by korupce neměla šanci, protože nikdo nebude podplácet, když musí platit plnou cenu. U nás ale platilo Šimkovo a Grossmannovo “nechci tu slevu zadaramo”.

Svobodovo ministerstvo zahraničí si prostřednictvím českých diplomatických zastupitelství po světě zjišťovalo, jaká je pověst popřevratové České republiky. Vyšlo jim prý vesměs, že v povědomí cizinců jsme na tom velmi zle: buď nás mají za zemi chuďasů, v níž dominuje prostředí kriminality a kde se demokracie nalézá na nejprimitivnější úrovni, anebo – a to hlavně – nevědí o našem nynějším státě vůbec nic. Některým pravicovým politikům se takový výsledek okamžitě znelíbil jako například Janu Zahradilovi, lídrovi kandidátů ODS do Evropského parlamentu, jenž se k nepříznivým závěrům zkoumání vyjádřil dost skepticky. Nevím samozřejmě, do jaké míry je Zahradil obeznámen se zpravodajstvím zahraničních médií o ČR, nebo jestli udržuje nějaké kontakty s “obyčejnými cizinci”, ale já tak činím po léta a pravidelně, což mě snad opravňuje tvrdit, že nasbírané materiály, zasílané ministerstvu našimi velvyslanci, podle nichž současný “obraz ČR stagnuje a nedochází k žádnému vývoji”, vyznívají spíše ještě umírněně a překypují navíc opatrnickou snahou přespříliš si nerozhněvat nadřízenou domovskou instituci. Podrobná znalost “pohledu zvenčí” mě potom nutí rovnou jako hloupost odmítnout i představu Jiřího Skalického (US-DEU), že jsme v celkovém rámci Evropské unie neustále a s jakousi shovívavostí pokládání za “zemi pomalu se civilizujícího postkomunistického světa”, a jím šířený další vyložený nesmysl, že zrovna nás tam vnímají přesto jako cosi “lepšího” na rozdíl od ostatních východních národů, ať už k Unii spolu s námi nyní přistupujících či teprve se na vstup chystajících. Takovéto úvahy v žádném případě neodpovídají unijní realitě a jsou snad zařaditelné pouze do nějaké pomyslné škatulky “zbožných přání”.

Jako fakt situaci plně odpovídající mohu stvrdit ministerstvem zahraničí publikovaný poznatek, že vnější obraz naší republiky – pokud ovšem nebyl již poškozen dnešními poměry – ustrnul naštěstí částečně kdesi v letech osmdesátých. Tehdy jsme se totiž světové veřejnosti jevili nejen jako nepřehlédnutelný, ale i veskrze kladně hodnocený stát, pochopitelně až na určité kritické výhrady západních mocností, vyplývající z politiky dvou světových soustav: někdejší Československo působilo dojmem vyspělého ekonomického giganta a sehrávalo význačnou roli neodmyslitelného konkurenta prakticky ve všech průmyslových odvětvích. Proslulé výrobky “Made in Czechoslovakia”, přispívající k zájmu o naši zemi ve světě, se ale po roce 1989 a pozdějším rozpadu spolužití se Slováky, postupně vytratily. Zároveň se dostavil nebývalý úpadek naší do té doby světově uznávané kultury, a tak se vlastně nelze podivovat tomu, že už také geograficky nijak zvlášť nám vzdálení Francouzi či Italové začínají mít problém vyhledat si nás na mapě Evropy. “Sejde z očí, sejde z mysli”, platí tedy jako ušité i pro útlum popularizace naší republiky v zahraničí. A zřejmě právě proto, že se nám svět daří zaujmout už jen ojediněle, ministra Svobodu při jednáních v Berlíně teď tolik překvapil afghánský prezident Karzáí, v jehož očích zůstáváme symbolicky “úžasnou zemí”, která v sedmdesátých letech v Kábulu a okolí vybudovala kompletní trolejový systém,, válkou mezitím zdevastovaný. Prezidentovým velkým přáním je – dočká-li se mezinárodním společenstvím slibované finanční podpory – abychom jejich trolejbusovou síť rekonstruovali. Avšak jak to provést, když patříme dnes k chuďasům Evropy a česká firma Škoda Ostrov, největší světový výrobce těchto jedinečných vozidel, zkrachovala stejně jako už předtím desítky jiných? Neměli by se naší občané už konečně vážněji zamyslet nad politiky, kteří republiku do nejostudnější bezvýznamnosti v historii přivedli?

(Článek básníka, novináře, nyní europoslance za KSČM, uveřejněný v: Haló noviny, 14, 2004, 5. IV., č. 81, s. 5.)