- český politik a vlastenec, který nikdy nekapituloval
Mgr. Jan Jandl, historik
V moderních dějinách našeho státu není mnoho postav politiků či státníků, kteří si za každé situace stáli za svými názory a nepodléhali konjunkturalistickým či většinově převládajícím postojům ve společnosti. Nikdy nekapitulovali před silnějším protivníkem, byli důslednými českými vlastenci a v boji za prosazení svých ideálů neváhali nasadit ani to nejcennější – vlastní život.
Komunistická historiografie vždy ráda zdůrazňovala a vyzdvihovala pouze představitele Komunistické strany Československa jako skutečné a neohrožené bojovníky proti fašismu, obránce samostatnosti Československé republiky a jediné důsledné účastníky národního odboje za 2. světové války. O ostatních politicích, kteří se tehdy také výrazně vlastenecky angažovali v protifašistickém odboji, se jaksi nemluvilo a nepsalo. A tak upadlo v zapomnění i jméno muže, k němuž se v září 1938 upínaly naděje široké veřejnosti. Byl jím starší syn prvního československého ministra financí A. Rašína – JUDr. Ladislav Rašín.
Ladislav Rašín se narodil v Praze 22. června 1900. Od dětství se v rodinném kruhu setkával s politickým děním, neboť jeho otec JUDr. Alois Rašín byl vysoce exponovaným vlasteneckým politikem a poslancem rakouského parlamentu ve Vídni. Za 1. světové války byl uvězněn a dokonce odsouzen za vlastizradu k trestu smrti, čemuž zabránila pouze radikální změna politické situace. Po amnestii a propuštění z vězení se A. Rašín stává jedním z čelných politiků, stojících u zrodu samostatného československého státu. V letech 1918 – 1919 a 1922 – 1923 zastával post ministra financí, byl čelným představitelem pravicové politické strany Československá národní demokracii a také jedním z hlavních tvůrců pevné československé měny – Koruny československé.
Jeho syn Ladislav Rašín po 1. světové válce začal studovat práva a současně pomáhal svému otci jako osobní tajemník. Univerzitní studia dokončil v osudném roce 1923, na jehož prahu zmařil mladistvý anarchistický atentátník život jeho otce ministra A. Rašína. Ladislav Rašín tehdy přísahal, že půjde v otcových šlépějích a tuto přísahu opravdu splnil.
Začátkem roku 1924 odjel do Paříže studovat materiály nedávné mírové konference, týkající se vzniku Československa. Ze studií ve francouzských archivech vytěžil materiály pro zajímavou knihu „Vznik a uznání československého státu“, dokazující význam převratu 28. října 1918 jako aktu, který fakticky i právně založil existenci samostatného Československa. Po návratu do Prahy uspořádal otcův archiv, připravil k vydání jeho „Paměti“ (vydány v roce 1929) a posléze začal vykonávat advokátní praxi. Zároveň politicky pracoval v Československé národní demokracii, kde se stal jedním z reprezentantů intelektuální skupiny kolem revue „Národní myšlenka“.
V roce 1935 byl Ladislav Rašín zvolen poslancem Národního shromáždění za Národní sjednocení, ve které se mezitím transformovala Československá národní demokracie. Hned po volbách se rozhodně postavil proti pokusům vytvořit pravicovou vládní koalici zahrnující i Sudetoněmeckou stranu. Opakovaně se vyslovoval pro zákaz činnosti této otevřeně separatistické politické síly, reprezentující německou národnostní menšinu v prvorepublikovém Československu. Spolu se svými stranickými kolegy dr. Vlastimilem Klímou a ing. Františkem Touškem se stavěl proti fašizujícím tendencím v Národním sjednocení a roku 1937 se všichni tři významně podíleli na přípravě nového programu strany, vycházejícího z tradic původní Československé národní demokracie.
Když se na jaře 1938 zostřila mezinárodní situace ve střední Evropě a Československu hrozila otevřená agrese ze strany nacistického Německa, stal se Ladislav Rašín jedním z mluvčích skupiny poslanců vládních stran, kteří jednoznačně odmítali vládní politiku ústupků Konradu Henleinovi a sudetským Němcům a požadovali rozhodnou obranu ČSR. Tato skupina navázala v září 1938 spolupráci i s komunistickými poslanci - K. Gottwaldem, V. Kopeckým. J. Švermou a O. Synkem - a s nimi také vytvořila mezistranický Výbor na obranu republiky v čele s Ladislavem Rašínem. Při mohutné demonstraci před pražským Rudolfinem (sídlem prvorepublikového československého parlamentu) dne 22. září 1938 nemluvil z balkonu Rudolfina pouze komunistický poslanec K. Gottwald, jehož projev býval tradičně připomínán. Bouřlivý aplaus sklidil také poslanec L. Rašín, který jednoznačně odmítl všechny ústupky a kompromisní postoje československé vlády, týkající se odstoupení československého pohraničního území, obývaného sudetskými Němci a žádal, aby se vláda i armáda postavili nacistickému agresorovi na rozhodný odpor.
Téhož dne odstoupila dosavadní vláda vedená agrárníkem Milanem Hodžou a veřejnost žádala urychlené ustavení nové vlády rozhodné obrany republiky, za jejíhož nejvhodnějšího premiéra byl všeobecně považován právě Ladislav Rašín. Místo toho však byla ustavena poloúřadnická vláda v čele s generálem Janem Syrovým, která 23. září 1938 vyhlásila všeobecnou mobilizaci československé branné moci. V následujících dnech se události řítily rychlým tempem, během nichž československá veřejnost i armádní činitelé dávali jednoznačně najevo svoji odhodlanost postavit se německému agresorovi se zbraní v ruce. Situace se však vyvinula v tragický mnichovský diktát, kterým Německo, Itálie, Velká Británie a Francie ultimativně nařizovali Československu v následujících dnech odstoupit ve prospěch Německa svoje rozsáhlá pohraniční území.
V pátek 30. září 1938 intervenoval poslanec Ladislav Rašín spolu s dalšími členy Výboru na obranu republiky na Pražském hradě u prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše proti přijetí mnichovského diktátu. L. Rašín zde tehdy pronesl varovná slova:“Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice. K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe“.
V podobně kategorickém duchu vystoupil L. Rašín později téhož dne i na jednání Stálého výboru, který plnil funkci parlamentního předsednictva v době, kde nezasedalo plénum Národního shromáždění (plenární zasedání parlamentu ani jedné z jeho sněmoven nebylo tehdy vůbec svoláno). Prohlásil zde, „že jsme byli sice zrazeni svými západními spojenci, ale zároveň jsme se zradili sami. Nejsme schopni podstoupit třeba zoufalý boj na obranu republiky. Nemáme jistotu, kde se německý postup zastaví. Což lze věřit zárukám Hitlera a Mussoliniho? Hrozí nám vnitřní rozklad. Pro kapitulaci nehlasuji, jsem pro válku. Odvolejme se k anglickému a francouzskému národu, ty nás nezradili“.
Přes tato četná naléhání však prezident republiky E. Beneš a vláda generála J. Syrového Mnichovskou dohodu přijali, přestože dle platné československé ústavy a všech norem mezinárodního práva byla neplatná od samého počátku a navíc ji československý parlament nikdy neratifikoval. Zástupci Výboru na obranu republiky se ještě na poslední chvíli pokoušeli získat prezidenta E. Beneše pro myšlenku sestavení nové vlády, která by odmítla mnichovský diktát a odstoupení pohraničí, ale vše již bylo marné.
Ladislav Rašín i v politickém marasmu tzv. druhé pomnichovské republiky zůstal důsledným bojovníkem a obráncem československé demokracie a státní suverenity před neustálým zasahováním nacistického Německa do jeho vnitřních záležitostí. V době, kdy začalo být módou zatracovat politické a morální hodnoty první republiky a veškerou vinu za mnichovskou katastrofu svalovat výhradně na Edvarda Beneše, napsal bývalému prezidentovi ČSR do exilu smířlivý dopis, v němž prohlásil, že jej z ničeho neobviňuje a naopak kritizoval novou vládu druhé republiky za přílišné ústupky Němcům. Po rozpuštění všech dosavadních politických stran a jejich redukci na pouhé dvě – pravicovou Stranu národní jednoty a levicovou Národní stranu práce – zůstal L. Rašín v parlamentu jako nezávislý poslanec. V listopadu 1938 hlasoval proti ústavním zákonům o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, které si vynutili tamní nacionalisté, protože v nich spatřoval další rozvolnění již tak rozvrácené integrity pomnichovského Československa. A konečně 15. prosince 1938 odmítl hlasovat v Národním shromáždění pro tzv. Zmocňovací zákon, který zaváděl prvky autoritativního státu, protože eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerá výkonná a zákonodárná moc byla podle něj převedena na vládu a prezidenta republiky.
Po okupaci zbytku ČSR v březnu 1939 náležel L. Rašín k prvním organizátorům domácího protinacistického odboje. Stal se jedním z představitelů Politického ústředí. Tato odbojová organizace sdružovala představitele bývalých státotvorných politických stran první republiky a L. Rašín v ní reprezentoval národní demokraty. Politické ústředí navázalo zpravodajskou spolupráci s formujícím se československým zahraničním odbojem v čele s E. Benešem. Jejich společným cílem byla porážka nacistického Německa a znovuobnovení svobodné Československé republiky v jejích předmnichovských hranicích. Odbojová činnost L. Rašína však byla odhalena a 13. prosince 1939 byl ve svém bytě zatčen gestapem. Byl vězněn na Pankráci a v létě 1940 převezen do Berlína, kde strávil dlouhé měsíce v prostředí věznice Moabit a Plotzensee. Teprve v prosinci 1941 byl postaven před soud, kde jako zkušený právník pronesl odvážnou obhajobu své činnosti, dokazující, že z hlediska svého národa se nedopustil žádné velezrady, ale že naopak nacističtí okupanti soustavně porušují svá vlastní ustanovení o autonomii Protektorátu Čechy a Morava. L. Rašín byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl o rok později změněn na patnáctiletý žalář. Následně prošel několika německými věznicemi a káznicemi. Z fyzického strádání těžce onemocněl. Zcela vyčerpán byl počátkem roku 1945 převezen do vězeňské nemocnice ve Frankfurtu nad Mohanem, kde 20. března 1945 – několik dnů před příchodem americké armády – umírá.
Češi tak přišli o jeden z největších politických talentů, jaké se zrodily za první republiky. Český vlastenec Ladislav Rašín mnohokrát prokázal osobní statečnost, nikdy nekapituloval a vždy si stál pevně za svými názory, čímž se stal důstojným pokračovatelem svého otce.
Své místo posledního odpočinku nalezl dr. Ladislav Rašín na hřbitově u sv. Matěje v pražských Dejvicích, kde je pohřben i jeho otec Alois Rašín. Zde spočinula i vdova po Ladislavu Rašínovi, paní Marie Rašínová, která zemřela 2. června 1990 ve věku 90. let.
Autor je předsedou Historicko-dokumentační komise Kounicových kolejí
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz