Kurdské utrpení v těchto dnech

Yekta Uzunoglu

Turecký stát v několika kurdských městech v Turecku jako je Diyarbakır (neoficiální hl.město Kurdů),Silopi, Cizre atd. vyhlásil před několika týdny zákaz vycházení do ulic. Turecko zastavilo přísun elektřiny a vody do těchto měst a desetitisíce lidí se snaží jen přežít, přičemž více než 160.000 se podařilo opustit tato města. Každým dnem bezpečnostní složky Turecka zastřelí řadu dětí, starců a žen. Tento příběh je příběhem jedné z nich...

Moje máma

Když mámu zastřelili, sousedé, kteří její zastřelení viděli, začali křičet ze všech stran! Ona přece byla jejich sousedkou, vyrůstali spolu, tancovali spolu na svazích a když přišel svátek Newrozu, spolu skákali přes ohně na náměstí, když nám někdo zemřel, všichni jsme společně drželi smutek. Když jsem z některých výkřiků pochopil, že zastřelili moji mámu, chtěl jsem otevřít dveře a jít na ulici, kde ležela moje máma, příbuzní mně zadrželi, že jsem ještě dítě. Strýc byl muž, jeho nemohli zadržet, otevřel dveře a utíkal k mámě. Mně všichni se vší silou drželi a se snažili se mi zakrýt rukama oči, abych ji neviděl, jak tam v krvi ležela. Byl jsem bez sebe, drželi mně ruce u těla, kolem krku, kolem hrudníku a já se marně snažil vysvobodit a utíkat k máme. Jejich křik byl najednou hlasitější, pochopil jsem, že zastřelili i strýce, který utíkal k mámě ležící na ulici..... byl to mámy bratr, mu bylo jedno, co se mu může stát ..... Jednou chvíli jsem pohnul hlavou a jedním okem jsem se z té křičící ruky uvolnil ..... viděl jsem, jak strýc leží pár kroků před mámou, ležel v krvi na zemi....

Byl jsem vyčerpaný, neměl jsem už ani sílu abych se vůbec mohl hnout a náhle jsem seděl na zemi. Nohy mně neunesly.... sousedé, co mně drželi i s příbuznými, mně nechali, abych sedel na zemi, už ani nebylo třeba, aby mne drželi, věděli to, jen jsem díval z polootevřených dveří na mámu a na strýce .....

Po nějaké chvíli se strýc zalitý krví začal hýbat a začal se plazit k nám do polootevřených dveří...

Přiblížil se a sousedé jako šílenci utíkali k němu, chytili ho za ruce, tahali do domu ..... bylo to strašně rychlé ...... pár kroků a tak rychle, kulky lítali kolem nich, nikoho netrefili. Strýce odtáhli do domu. Přede mnou u dveří, kde jsem já bezmocně ležel, ležel můj strýc, který mně učil jezdit na koni, při newrozech mně naučil připravit oheň, učil mně, jak chytat ryby, při dlouhých nocích se něžným hlasem vyprávěl naše legendy, můj strýc byl celý v krvi, nehybný. Tahali ho jak mrtvé zvíře .... pamatuj si, jak moje celé tělo třáslo a jak jsem jen plakal a plakal...

Máma tam ležela na ulici, zprvu ještě hýbala rukama i tělem, ale po hodinách pohyby ubývaly .....

Druhý den každý, kdo ještě měl nabitý mobil, volal guvernérovi, právníkům, na policejní stanici, do vojenských kasáren, všem, od kterých se naši snažili získat jejich telefonní čísla. Získali je a volali a volali, všichni prosili na kolenou jen o jedinou věc: abychom mohli mámu vzít domů z ulice... když přesto nedovolili odnést mámu z ulice, prosili je, aby alespoň vyhnali ty supy nebo hladové psy od těla mojí mámy...

Co máma cítila, bolelo ji to moc? Určitě ano ... já nikdy nemluvil o tom, jak mně milovala... tak jak mně ona brala do náruče a jak tiskla ke své hrudi, neumím ani popsat, celý svět mně tím darovala, v těch chvílích jsem byl někde v ráji v náručí mojí mámy... .. byla to láska mámy, že?!

Máma tam zůstala celých sedm dnů a já jsem ji z toho místa, kde jsem na seděl na zemi, neopustil, neopustil nejen očima....

Nikdo z nás nespal, nejen já, báli jsme se, že každou chvíli se budou vracet hladovějící psy nebo supi, naši je vyhnali křikem, házeli na ně z oken hořící klacky nebo bouchali do měděných nádob, aby je vyhnali od mojí mámy, ležela tam možná 100-150 metrů od nás, ona tam ležela a my v domě umírali....

Stát nám způsobil tolik bolesti, bolesti jakou působí člověk bez lidské duše, který může způsobit dalšímu bolest..... Sedm dní, sedm dní tam moje máma ležela uprostřed ulice a my doma, nemohli, nesměli jsme k ní......

Člověk nemůže být člověkem, člověk už nesmí být dobrým člověkem..... urvali ze mně člověka.....

Když jsme moji mámu směli po sedmi dnech přinést domů, byla ztuhlá jako kámen, v ruce pevně držela kousek svého šátku, asi ji to muselo moc bolet že? Líbal jsem její ruce, myslel jsem si, že mně vezme jako vždy do náruče, přitiskne mně ke své hrudi....... pořád jsem ji líbal ruce a prosil, aby mně odpustila, jestli jsem ji někdy zlobil...... její krev byla ztuhlá, na jedné straně její tváře byla hlína, byla to ta strana, na kterou spadla na zem, když ji zastřelili, její šaty nasákly krví a pak ta krev ztuhla, ztuhla jako kámen, byla to její krev, byl matčin kámen....

Máma už nevoněla tak jako vždy, voněla teď po krvi a po hlíně. I její vlasy ztuhly, byly špinavé, ti zastánci Allaha vyrvali její duši z hloubky její bytosti...

Její oči zůstaly otevřené, hleděla na nás, její tvář k směrem k našemu domu, její kolena byla zkrčená, aby dostala sílu k chůzi k nám sedícím ve dveřích našeho domu..

Moje máma..... zabili jste moji mámu. Máte také děti? Nevím.... neřeknou vám, jak to bolí..... to je zrůdnost!

Sedm dnů.... sedm dnů moje máma zůstala v tom mraze, sněhu venku na ulici.To, co nejvíc bolí, nevím kolik hodin ještě v té zimě s tou ranou tam ještě žila. Kolik hodin asi tam ležela s tou ranou. Říkám si, kéž by umřela hned po ráně, říkám to já o své máme, víš.....

Vy jste zabili moji mámu....

O autorovi:

MUDr. Yekta Uzunoglu (kurdským jménem Yekta Geylanî, * 10. května 1953 Silvan, Turecko) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny (mezi jeho předky byli turečtí Arméni, oběti Arménské genocidy na konci první světové války). Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista (upozorňování na potlačování kurdské menšiny v Turecku, Íránu a Iráku), spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny, a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. Má trvalý pobyt v ČR a od roku 1996 německé občanství.