Globalizace

                           (USA a ostatní svět, zejména Rusko)

 

I.

Po zániku Sovětského svazu v r. 1991 se USA staly jedinečnou skutečnou globální velmocí. Snahou části americké mocenské elity je udržet hegemonii nad světem alespoň po dobu jedné generace. Aby toto úsilí se naplňovalo v uvedeném čase, musí si Američané udržet výsadní postavení v Euroasii, v níž přední experti na geopolitiku spatřují klíč k vládě nad celým světem.

Západní, střední a jižní Evropa je již v současnosti celkem spolehlivým americkým geopolitickým předmostím na euroasijském kontinentě. Vztah USA k této části Evropy charakterizuje Z. Brzezinski jednoznačným způsobem: „Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vasaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (Velká šachovnice, New York 1997, str. 65) Dále zmíněný autor dodává, že jde o vlídný protektorát. Ve Východní Asii se USA opírají o Japonsko a Jižní Koreu. Kvalitu i těchto spojeneckých vztahů lze zřejmě vymezit obdobně. Porovnáme-li tyto expanzivní odrazové můstky s nekonečnými prostory velké šachovnice, na níž se hraje o světovládu, jsou zatím stále jen skrovné. Ani veškerý velmocenský vliv Ameriky nemůže spolehlivě zajistit, aby v budoucnosti se nestaly dalšími geopolitickými velmocemi Rusko a Čína.

 

II.

Ruská federace je již od doby svého vzniku objektem soustředěného amerického zájmu. „Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. U celého vedení posílil proamerické cítění a zároveň si získal jeho jednotlivé členy. Novým vůdcům lichotilo, že se s tvůrci politiky jediné světové supervelmoci oslovují křestními jmény a začali si bez okolků namlouvat, že také oni stojí v čele mocnosti podobné síly.  Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by jím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětová dosah. … Jelikož typickým rysem nového ruského vedení byla neúnavná snaha prosadit se, kondominium nemělo znamenat pouze fakt, že ostatní svět uzná Rusko za rovnoprávné s Amerikou, ale i to, že žádný problém světového rozsahu se nebude projednávat či řešit bez ruské účasti nebo svolení. … Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící.. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé, … vyspělé strategické partnerství´začalo vyznívat hluše -, stále větší počet Rusů dospíval k pevnému přesvědčení, že Amerika si celou věc vymyslela jen proto, aby Rusko podvedla.“ (c.d., str.104-106)

Jaké mají USA představy o budoucím Rusku? Z. Brzezinski otevřeně říká, že Rusko by mělo být stabilizované, ale nikoliv příliš silné. (c.d. str. 189) Dále říká: „ …decentralizovaný politický systém založený na tržním hospodářství by zřejmě uvolnil tvůrčí potenciál obyvatel Ruska … . Takto decentralizované Rusko by … nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci.. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – by snáze mohl udržovat hospodářské vztahy s Evropou, s nově vzniklými státy ve Střední Asii i s Orientem. …“ (c.d. str. 204) Prozápadní ekonomická a politická dominance v Rusku z tohoto i dalších důvodů zeslábla. Dočasně nebo trvaleji?

 

III.

Aby Rusko dalo přednost spolupráci s Evropou před budováním své nové imperiální moci, podporuje Amerika výrazně a všestranně geopolitický pluralismus v celém postsovětském prostoru, který však v určité evropské části je pouze předstupněm dominantního amerického vlivu. NDR již v r. 1990 se stala součástí SRN. Podle ústní dohody, údajně uzavřené mezi Gorbačevem a Kohlem, neměla být na jejím území nikdy vojska NATO. A přesto jsou! V r. 1999 do NATO vstoupila ČR, Polsko, Maďarsko. Pobaltské státy, pravděpodobně i Rumunsko, budou natovské asi v r. 2005 a o několik let později je má následovat i Ukrajina. Paralelně, ale s několikaletým zpožděním, se bude rozšiřovat i Evropská unie. Americký vlídný protektorát se tak upevní i v části východní a jižní Evropy.

Je pochopitelné, že uvedený orientační harmonogram rozšíření NATO může být naplněn jen tehdy, když Rusko bude celkově slabé. K ústupu jeho vlivu v oblasti Kavkazu a v bývalých středoasijských sovětských republikách vytrvale pracuje Turecko. Zvlášť turkické národy nadšeně přijaly nabídku Turecka na vojenský výcvik jejich nových důstojnických sborů, na přijetí tisíců studentů, na spolupráci při tvorbě televizních programů, v oblasti kultury i na větší investice. Některé nově budované ropovody z Kaspicka, přebohatého na ropu a zemní plyn, mají mít terminál na tureckém území. Turecko údajně nezapomíná ani na pomoc muslimským bratřím v Čečensku.

„Ukrajina také spolupracuje s Tureckem na oslabení ruského vlivu v oblasti Černého moře a zároveň podporuje turecké snahy o nasměrování středoasijské ropné produkce do tureckých terminálů.“(c.d. str. 142) „Přestože Spojené státy leží daleko, mají velký zájem na udržení geopolitického pluralismu v postsovětské Euroasii a vystupují z pozadí jako čím dál význačnější , i když nepřímý hráč, s jasným úmyslem nejenom využít přírodní zdroje v regionu, ale také zabránit Rusku ve výlučné nadvládě nad tímto geopolitickým prostorem. Touto aktivitou Amerika jednak sleduje vlastní geostrategické cíle, jednak zastupuje svoje rostoucí ekonomické zájmy a zájmy Evropy a Dálného východu, a to tím, že hodlá do této až dosud uzavřené oblasti získat neomezený přístup. Při této šarádě se hraje o hodně: o geopolitickou moc, o přístup k pravděpodobně obrovskému přírodnímu bohatství, o naplnění národního a náboženského poslání a o otázku bezpečnosti.“ (c.d. str. 143)

 

IV.

Od Kavkazska podél celých rusko-kazašských hranic hluboko na jih, až k Arabskému a Rudému moři, je rozehraná velká mocenská partie o moc, v níž se střetávají, proplétají i různě spojují globální a regionální zájmy s probouzejícím se národním vědomím nejrůznějších entit a s probíhající duchovní obrodou expandujícího islámu. Etnicky a nábožensky motivované nepokoje zvyšují výbušnost situace v oblasti, v níž žije asi 400 milionů lidí. Dotýkají se i nezanedbatelnou měrou vnitřní bezpečnosti Ruské federace, obývané desítkami národů a národností.

„Nakažlivý proces islamizace se zřejmě přenese i na muslimy žijící na území Ruska. Jejich počet se blíží dvaceti milionům. Převyšuje více než dvakrát počet nespokojených Rusů (zhruba 9,5 milionu), kteří zůstali v nových nezávislých středoasijských státech pod cizí vládou. V Rusku tedy muslimové tvoří 13 % populace, a je téměř jisté, že budou svá práva na náboženskou a politickou identitu prosazovat s větší vehemencí.“ (c.d. str. 137)

Mocenská hra na velké šachovnici, provázená menšími či většími lokálními konflikty, by podle Z. Brzezinského mohla na počátku příštího století vyústit do Transeuroasijského bezpečnostního systému (TESS), který by měl zahrnout rozšířené NATO, spojené s Ruskem chartou o spolupráci, Čínu, Japonsko a Indii. „Ve své konečné podobě by TESS Ameriku pozvolna zbavoval alespoň některých břemen, přestože by si Spojené státy i nadále uchovaly rozhodující roli hlavního rozhodčího v Eurasii.“ (c.d. str. 211)

I když Z. Brzezinski ve své podivuhodně znamenité a diskutované knize „Velká šachovnice“ pojednává o nutných změnách OSN, neponechává však ani její reformované podobě odpovídající postavení v nově uspořádaných globálních vztazích, upravených zřejmě podstatně modifikovaným mezinárodním právem.                                                                                                            Dr. O. Tuleškov

( Tento článek jsme publikovali v Křesťanském sociálu v únoru 2000. Kolik z něj se již naplnilo, jistě každý z nás dovede zhodnotit sám. Mapu na titulní straně tohoto Křesťanského sociála jsme zveřejnili v KS v r. 2001. Je vysoce informativní i dnes. Jak vývoj pokračuje a co v blízké budoucnosti může přinést, nám přibližuje další dílo Z. Brzezinského „Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení“, z něhož  výňatky přinášíme v příloze KS. Záměrné jsme se zdrželi jakéhokoliv komentáře –red.)

 

„Za potencionálně nejnebezpečnější scénář lze označit velkou koalici Číny, Ruska a možná Iránu, „anihegemonistickou“ koalici sjednocenou nikoli na základě ideologie, ale na základě společného pocitu křivdy … tentokráte by vedoucí silou byla patrně Čína. … Aby tuto nepravděpodobnou eventualitu odvrátily, musely by Spojené státy projevit své geografické schopnosti současně v západních, východních a jižních okrajových oblastech Eurasie.“ (Z. Brzezinski, Velká šachovnice, str. 61)

     Co nazýváme mírem, je jen o trochu lepší než kapitulace před převratem korporací

                                                                  Arundati Roy

 

Válka proti Iráku je znamením, že svět ztratil vůli bojovat za opravdovou spravedlnost, píše A. Royová.

Někdy je ve starých klišé obsažena pravda. Bez spravedlnosti nemůže být opravdový mír a pokoj. A bez odporu nebude žádné spravedlnosti. Dnes to, na co se útočí, není pouze spravedlnost, ale sama idea spravedlnosti.

Násilí vůči zranitelným, slabým sekcím společnosti je tak naprosté, tak kruté a tak chytré, že pouhá jeho nestoudnost rozleptává naši definici spravedlnosti. Nutí nás k tomu, abychom sklopili zrak a abychom umenšili a zredukovali svá očekávání. Dokonce i mezi těmi, kdo to míní dobře, je velkolepý koncept spravedlnosti postupně nahrazován omezenou, daleko slabší řečí o „lidských právech“.

Toto je alarmující posun. Rozdíl je v tom, že pojmy , že pojmy rovnosti, rovnocennosti, jsou rozmělňovány a přestávají být na stejné úrovni. Je to proces opotřebování. Skoro nevědomky začínáme myslet o spravedlnosti pro bohaté a o lidských právech pro chudé. Spravedlnost pro svět korporací, lidská práva pro jejich oběti. …

Je stále více jasné, že porušování lidských práv je inherentní a nutnou součástí procesu realizace utlačovatelské a nespravedlivé politické a ekonomické struktury ve světě. Stále více se porušování lidských práv vykresluje jako politováníhodný, skoro náhodný, vedlejší produkt jinak přijatelného politického a ekonomického systému. Jako by to byl malý problém, který lze vyřídit trochou zvláštní pozorností nějaké nevládní organizace.

Z tohoto důvodu se v oblastech horkého konfliktu – například v Kašmíru a Iráku – pohlíží na lidskoprávní profesionály s jistou mírou podezíravosti. Mnoho hnutí odporu v chudých zemích, které bojují proto obrovské nespravedlnosti a vyslovují pochybnosti nad základními principy toho, co tvoří „osvobození“ a „rozvoj“, pohlíží na lidskoprávní nevládní organizace jako na misionáře moderních dnů, kteří přicházejí, aby obrousili nehezké ostří imperialismu – aby oslabili politický hněv a udrželi status qou.

Je to pár týdnů, co Austrálie znovuzvolila Johna Howarda, který, mimo jiné, přivedl národ k účasti na nezákonné invazi a okupaci Iráku.

Tato invaze určitě vejde do dějin jako jedna z nejpodlejších válek. Byla to válka, ve které se banda bohatých zemí, vyzbrojených takovým množstvím jaderných zbraní, že by několikrát zničily celý svět, vrhla na chudou zemi a falešně ji nařkla z držení jaderných zbraní; zneužila Spojené národy k tomu, aby ji donutila odzbrojit, pak do ní vtrhla, okupovala ji a nyní ji rozprodává.

Mluvím o Iráku ne proto, že o něm mluví každý, ale proto, že je to signál budoucích událostí. Irák značí začátek nového cyklu. Nabízí nám příležitost sledovat u díla korporačně-vojenskou kliku, která se stal známou jako „impérium“.V novém Iráku už bez rukaviček.  

Jak se zostřuje bitva o vládu nad světovými zdroji, vrací se na scénu skrze formální vojenskou agresi ekonomický kolonialismus. Irák je logickým vyvrcholením korporační globalizace, ve které se pevně spojují neokolonialismus a neoliberalismus. Kdybychom v sobě nalezli odvahu nahlédnout za oponu krve, zahládli bychom nelítostné transakce, které se v zákulisí odehrávají

Napadený a okupovaný Irák byl donucen zaplatit 200 milionů USD v „náhradách“ za ušlý zisk korporacím jako jsou Halliburton, Shell, Mobil, Nestle, Pepsi, Kentucky Fried and Toys R Us. A to kromě jeho hlavního dluhu ve výši USD 125 miliard, který ho nutí, aby se obrátil na MMF, který již jako anděl smrti vyčkává v záloze se svým programem strukturálního přizpůsobení. (Ačkoli se nezdá, že by v Iráku zbývalo ještě mnoho struktur, které je třeba přizpůsobit.)

Tak co znamená mír v tomto surovém a krutém, zkompromitovaném, militarizovaném světě? Co znamená mír pro lidi v okupovaném Iráku … . Co znamená mír pro chudé, kteří jsou čile okrádáni o své zdroje? Pro ně je mír válkou.

Víme velmi dobře, kdo v době impéria profituje z války. Ale musíme se také čestně ptát sami sebe, kdo v době impéria profituje z míru. Podněcování války je zločinné. Ale hovořit o míru, aniž  by se hovořilo o spravedlnosti, by se snadno mohlo stát podporou kapitulace. A hovořit o spravedlnosti, aniž by se ukázala pravá tvář těch institucí a systémů, které páchají nespravedlnost, je více než pokrytecké.

Je snadné dávat vinu chudým za to, že jsou chudí. Je snadné věřit, že svět je vtažen do vzestupné spirály terorismu a války. To je to, co Georgi Bushovi dovoluje říkat: „Jste buď s námi nebo s teroristy“. Ale je to falešná, nesprávná volba. Terorismus je pouze privatizací války. Teroristé jsou kšeftaři s válkou na svobodném trhu. Věří, že legitimní použití násilí není výsadním právem pouze státu.

Je lživé dělat morální rozdíl mezi nevýslovnou brutalitou terorismu a bezohlednými jatkami války a okupace. Oba druhy násilí jsou nepřijatelné. Nemůžeme jedno podporovat a druhé odsuzovat.

                                                                                                                               Z INFO 3/2005 přeložila mp.

 

Čína k Washingtonu

Qian Quichen, dřívější ministr zahraničí Číny, publikoval tento článek pod titulem „Strategie USA vážně narušena“ v Cina Daily 1. listopadu 2004, den před znovuzvolením prezidenta Bushe.

„… Po jisté období po konci studené války Spojené státy soustředily svou hlavní energii na vývoj nových druhů zbraní a budování raketového obranného štítu, aby mohly porazit své potencionální strategické rivaly. V roce 1999 jediná světová velmoc vedla válku v Kosovu, aby zkonsolidovala svou nadvládu v Evropě a protlačila svou strategickou oblast směrem k Rusku. V roce 2000 v jedné ze svých řečí Bush tvrdil, že Čína je strategickým soupeřem Spojených států. …

V důsledku 11. září byla vydána Bushova doktrína, ve které Spojené státy vytvořily „osu zla“ a preemptivní „ strategii. Spojila protiterorismus a prevenci rozšiřování s reformováním tak zvaných „nebezpečných“ států a „států neúspěšných“. Na základě této doktríny Spojené státy spustily dvě vojenské akce, v Afghánistánu a Iráku. …

V důsledku této doktríny Spojené státy zpřísnily svou kontrolu Blízkého východu, střední Asie, jihovýchodní Asie a severovýchodní Asie. Posílily svou schopnost odpovědět na tento rozšířený „oblouk nestability“ a předložit svůj reformní program „Většího Blízkého východu“. To všechno svědčí o skutečnosti, že kampaň Washingtonu proti teroru už přesáhla rozsah sebeobrany. …

Podstatou filosofie „Bushovy doktríny“ je síla. Zastává, že Spojené státy by měly vládnout nad celým světem zdrcující silou, zvláště silou vojenskou. …

V Iráku, pokud jde o vojenskou dimenzi, Spojené státy vyhrály válku, ale jsou daleko od vítězství míru pro sebe a arabskou zemi. … Případ USA v Iráku způsobil, že muslimský svět a arabské země věří, že velmoc už je pokládá za cíl svého ctižádostivého programu „demokratické reformace“. Tento dojem vzrůstajícím způsobem zhoršuje dlouho rozjitřené konflikty mezi Spojenými státy a muslimským světem.

Kritická situace v Iráku se nyní pro Washington stala každodenní zprávou. 28. června (2004) Bílý dům spěchal s předáním moci v Iráku prozatímní vládě v zemi. Ale předání mělo spíše nominální než praktický význam. V současné době je 150.000 vojáků dosud v hluboké irácké šlamastice a daň smrti neustále stoupá.

Válka v Iráku udělala Spojené státy v mezinárodní komunitě ještě nepopulárnější než jejich válka ve Vietnamu. … Je nyní načase zbavit se iluze, že Evropané a Američané žijí ve stejném světě, jak by někteří Evropané rádi věřili. …

Válka v Iráku také zničila těžce vydobytou globální koalici proti teroru. V důsledku války hromadící se nepřátelské pocity vůči Spojeným státům v muslimském světě už pomohly síti teroristů Al Kaidy získávat více následovníků a sebevražedných mučedníků. Místo toho, aby počet teroristických aktivit klesal, je na celém světě na vzestupu.

Výzva Spojených států, aby Spojené národy pomohly při poválečných rekonstrukčních prací v Iráku opětně ukazuje, že v současném světě není unilateralismus vhodný a přiměřený pro řešení mezinárodních záležitostí. …

Ve světě, který je stále více vzájemně na sobě závislý, ve kterém prospěch všech zemí se stává úzce propojený, škody, které může válka způsobit, budou daleko větší než prospěch, který může přinést.

… Současné nesnáze USA v Iráku slouží jako další příklad toho, že když psychologie nadřazenosti země je rozdmýchána nad její reálné schopnosti, může být způsobeno mnoho potíží. Ale potíže a katastrofy, se kterými se Spojené státy setkávají, nevznikají z hrozeb činěných jinými, ale z jejich vlastního sebejistého postoje a arogance. 21. století není „americkým stoletím“. To neznamená, že Spojené státy tento sen nechtějí. Spíše jsou neschopné tento cíl realizovat. V tomto století by velmoci měly soutěžit mírovým způsobem, místo používání vojenských prostředků.

Článek uveřejněný v časopisu The Spokesman č. 84, 2004 (vydává Bertrand Russell Peace Foundation v Anglii) přeložila Míla Hradečná.

 

                                                       Lumpenkapitalismus

                                                           Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha

16. března 2005 jsme se dozvěděli zprávu s velkým Z.

Kdo nezaznamenal, slyš a registruj: pan prezident Spojených států G. W. Bush jmenoval neokonzervativce Paula Wolfowitze ředitelem  tzv. Světové banky (World Bank). Ano, toho Wolfowitze, geniálního stratéga, jehož posledním dílem byla příprava a řízení útoku na Irák. Nyní jde rovnou z Ministerstva obrany (totiž války) do jedné z nejvlivnějších bankovních institucí světa, a nezdá se, že je to dle osvědčené taktiky, „když vykopnout, tak nahoru“.

Světová banka byla po druhé světové válce založena, aby poskytovala finační pomoc státům válkou nejvíce postiženým, a nesla hrdý název „International Bank for Reconstruction and Development“. Z americké strany s ní spolupracovala technická asistence „United States Point Four“, později přezvaná na „USAID“ (Americká pomoc), a za OSN „United Nations Technical Assistance Program“.

Za svého působení na UNZA (University of Zambia) v letech 1982-84 jsem denně viděl řadu džípů s nápisy USAID, jak se projížděly po Lusace. Okatou pomocí Ameriky Zambií v té době byla stavba nástroje propagandy, nové televizní vysílací stanice. Při svých různých jednáních mimo univerzitu jsem pozoroval, že zambijská vláda tímto projektem nebyla nadšena. Zambijci cítili, že s tzv. pomocí se buduje souběžně závislostech na těch, co pomáhají.

Hned na první pohled se jevilo, že mnohé ty asistence Africe mají spíše pomoci těm „pomáhajícím“, a jsou součástí jejich sebepropagandy. Poznatek mi potvrdil později autor/inženýr Wolstan Webb ve své knize „Thirty years around the world“ (Třicet let kolem světa), kdy na straně 113 po zkušenostech s „pomocí“ na všech úrovních opatrně píše že: „většina programů bilaterální pomoci obsahuje určité prvky vlastního prospěchu v tom, že země poskytující pomoc nahrává vlastnímu exportu, podporuje navíc svou vlastní ekonomiku kromě hospodářství rozvojové země, anebo si často brousí nějakou politickou sekeru“. Myslím, že k těmto slovům není co dodávat.

Já osobně jasem při práci v Africe ztratil všechny iluze, se kterými jsem tam jel, totiž o tom ideálu, že vyspělé státy pomohou těm rozvojovým.

Fakt jmenování pana Wolfowitze šéfem Světové banky může tedy překvapit jen toho, kdo se nikdy nezamýšlel nad managementem loupení. Základní techniky kořistění jsou velmi podobné, ať už je vedou bombarďáky (zničení a „pomoc“) nebo jen penězi (půjčky) Koncovým „produktem“ je vnutit odběr mého zboží (s kterým se snoubí závislost, např. na dodávkách náhradních dílů), a vzít si to, co já chci.

Zdá se paradoxem, ale lumpenkapitál začíná loupit slibnými půjčkami a zároveň hospodářskými doporučeními, které dodají poradci kreditora. To je ve velkém.

Jako jednotlivec, a v malém, může každý z nás pozorovat denně okrádání své vlastní kapsy! Nejběžnější je šizení na kvalitě zboží.

Kvalitářství, které bývalo sice předmětem už i na nižších obchodních školách, dnes je téměř zapomenuto. Rozeznat kvalitu zboží je stále obtížnější a obtížnější, poněvadž ta je velmi umně falšována. Máš dojem, že kupuješ stoprocentní vlněnou přízi, ale ty kupuješ „řitici“, která se ta za měsíc prodře. Mladší generace může pamatovat špatné nitě na texaskách, kdy se po pár týdnech odpáraly kapsy. Dnes se proklubou „módně“ kolena, než bys řekl švec a světový fotbalista se tím honosí. Chudák neví, že dělá reklamu nekvalitnímu zboží, či přímo stylu otrhanosti. Šmejd potřebuje reklamu!

Koupil jsem si luxusní „palubní“ boty vynášené americké firmy. Dobrá chromová nepromokavá kůže, ale podšívka, která chrání pěnovku vystlání, se po pár týdnech rozpadla. U jiných bot, tentokrát španělských, celá umělogumová se odpárala a uletěla. Člověk nemá čas boty ani pořádně rozšlápnout a už je tu nějaký defekt.

Každý z nás má své zkušenosti s všemožnými nablýskanými výrobky, které nesplní očekávanou kvalitu ani funkci. Někdy "„nepovedený"“výrobek vezmou v  krámě zpět, jindy se musíš hádat, či spíše rovnou prohraješ.

A kde jsou potraviny? I když se snažíš kupovat organicky pěstovanou zeleninu a francouzskou či italskou organickou mouku, nikdy nevíš, v čem „geneticky modifikované“ plody nebes ti propašují jinak.

Prostě, ať se podíváš, kam se podíváš, lumpenkapitalisté tě okrádají a podvádějí.

Firmy distribučních sítí vytlačují z trhu tradiční značkové výrobce kvalitních zaručených produktů, a pobízí nám své zboží/náhražky, které nechávají vyrábět bůhví kde, pod cenou.

Raději pomlčet o tricích chemického, kosmetického a farmaceutického průmyslu, či o „průmyslu „ zdravotnictví a potratů. Stačí si přečíst, jak Rockefellerova nadace působí v těchto oblastech a pochopíme funkce sítí lumpenkapitalismu naplno. Finanční světová oligarchie ví, co činí!!! Zde bych dal k zvážení nejnovější publikaci pátera ing. Karla Dachovského „P. Paul Marx OBS“, která právě vyšla v nakladatelství Řád, Sarajevská 13, 120 00 Praha 2. Je to prostý příběh statečného bojovníka za nenarozený život, a co se okolo potratového průmyslu děje.

Obraťme se ale zpět k technologiím. Zdálo by se, že přenášení technologií a zavádění výroby do rozvojových zemí je ušlechtilá pomoc. Jenomže o tradiční výrobu jsou zároveň ochuzovány země, kde se vše po staletí vyvíjelo a vyrábělo. Dává se v podstatě zdarma technologická zkušenost a často nezvratitelně zahazuje vlastní zručnost, a zároveň se okrádají lidé původních zemí výroby o chleba. Jen proto, že v zemích Dálného východu je laciná pracovní síla! Lumpenkapitalismus ovšem nevidí, že si podřezává větev pod svým zadkem. Tím, že v zemích prvního světa snižují zaměstnanost, vzápětí snižují koupěschopnost. To ale lumpenkapitalisty nezajímá, ti se jen řítí oslepeni vlastními zisky a molochem mamonu. Nezaměstnaným ať poskytne podporu stát!  Carpe diem!

Pochod lumpenkapitalismu není ale omezen na třetí svět. Mohli jsme ho (a dosud můžeme) pozorovat i v zemích Evropy, „osvobozených“ sovětských satelitech, tedy i v našich zemích Česko-Slovenska. Multinacionální firmy skoupily za babku továrny i celá odvětví průmyslu, ty pak v mnohých případech nechaly zkolabovat a vzápětí nás zahrnuly zbožím.

Malý spotřebitel najednou kupuje v síti supermarketů s cizími jmény a s dovozem, který jsme vůbec nepotřebovali, poněvadž to jsme si vždy uměli vyrábět – a často lepší – sami. Nebo byl náš Pribináček horší než podobné výrobky Danone? Lumpenkapitalismus vládne znamenitě propracovanou technikou reklamy, nyní PR (Public Relations), která nám vnutí opentlené a zároveň nám sváže ruce závislostí.

Chcete si koupit Chervroleta!?! Krásná předpotopní karoserie jako z třicátých let a silný motor…O.K.! Bude ale Amerika recipročně nakupovat Škodovky, i když jsou možná lepší? Dluhy, dluhy a dluhy!

Postupně se závislostí přichází utahování konopné šňůry či šroubu, když přijdou „splátky“. Vláda v tom bruslí a potápí se.

Viděl jsem předobrazy takového vývoje už dávno v rozvojových zemích a zejména v Africe. Dnes i tam ale začínají z opojení konzumerismem mít kocovinu. I nejdiktátoršťější náčelníci Zulukafrů vidí, že se jim za půjčky vnucuje nežádoucí zboží. Po čase, a až půjčkami tvrdé měny uchvácený náčelník koupí sobě a manželkám nejmodernější Mercedesy nebo Chevrolety, a svým stoupencům texasky, přichází krize. Jak splácet, když hladoví občané volají po chlebu, a nemám v podstatě už co prodat.

Dluhy narůstají do stratosférických výšek a všude.

Ve Velké Britanii každý dospělý je v celostátním průměru na kreditních kartách dlužen bankám přes sedm tisíc liber. U některých jednotlivců dosahují částky přes sto tisíc liber. Tihle ubožáci stačí splácet už jen úroky, více nemohou. Tím více udivuje, když vysokoškolsky vzdělaný člověk si v ČR libuje, jak je výhodné žít na dluh. Zapomněl staré české přísloví, že dluh je železná kráva!

Za takové nazírání a jednání je ovšem odpověden naprosto nezodpovědný, ale všemocný lumpenkapitalismus, který nevinné a nezkušené, nejčastěji mladé lidi, zatáhne do svých sítí reklamou (PR). Vláda lumpenkapitalismu zasahuje všechny sféry života, i takové jako „nevinné“ zpravodajství. Dočteme se o katastrofách jeden týden, ale jak to celé dopadlo, a vyúčtování, kam se poděly peníze ze sbírek, už ne. Zprávy nemají pokračování! Honí se jen senzace, které se nejlépe prodávají!!! Je zatčen Miloševič nebo Saddam, jsou souzeni, ale po měsíce či léta nevíme o jejich osudech nic.

Jsou zatčeni nevinní lidé a jsou ve vězeních měsíce a léta bez obvinění a tedy pochopitelně bez soudů, a o jejich osudech nevíme rovněž nic. Jaká „svoboda“, jaká „demokracie“!?! Buduje se vláda strachu …

Kdysi kdesi nepsal o současné Británii: Vládnoucí třída už nevládne, a pracující třída už nepracuje. To se rozšiřuje na celý západní svět.

Lumpenkapitalismus stvořil lumpenkracii, která žije na úkor dlužníků, a nový lumpenproletariát, který žije na dluh.

V čem je dnes svobodný svět svobodný? Zcela určitě v okrádání …

V bankách za své uložené peníze nedostaneme ani úroky, které by se rovnaly výše inflace, ale banky za peníze z našeho konta, které půjčují, berou úrok 20-30 %.

Dovedeme si tedy představit, jak důležitá role byla Bushem Wolfowitzowi svěřena? Francouzi se k jeho jmenování vyjádřili, že to je, jako bys snědl zkaženou ustřici.

 

          JAK  CLINTONOVA VLÁDA A ZÁPAD POMOHLY ŠÍŘENÍ  TERORISMU

                                                   Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

V BBC anglickém slovníku je u slova GANG uvedeno: „je to skupina lidí, kteří se spolčili za určitým cílem, často kriminálním“, česky tomu odpovídá tlupa, banda. Až opadnou vášně z událostí 1990-2005 a zavládne logické uvažování, kdo a jak pomohl šíření terorismu, zjistí se, že existovaly gangy kolem určitých vlád a v mediích Západu, které šíření terorismu velmi prospěly, i když formálně proti němu bojovaly. Byly to např. události kolem zničení Jugoslávie, kde tzv. bojovníci proti terorismu mu vlastně pomáhali. Byly to gangy kolem prezidenta Clintona (Albrightová, Holbrooke, Clark atd.), kolem premiéra Blaira (Cook, Robertson atd), kolem kancléřů Kohla a Schrödera (Genscher, Kinkel, Fischer, Scharping atd), kolem prezidenta Chiraca (Kouchner atd.), ve vedení NATO (Solana, Robertson) a Evropské unie, kol různých Vysokých představitelů v Bosně a Hercegovině (Paddy Ashdown aj.), na Kosovu (Kouchner, Steiner, Essen-Petersen aj.), v OBSE (Wallace aj.), v Tribunálu v Haagu (Goldstone, Arbourová, del Ponteová aj.). Nesmí se zapomínat ani na „gang“ kolem miliardáře Sorose a na různé nevládní organizace, které svými aktivitami nejednou mezinárodnímu terorismu značně prospěly. Velikou pomoc poskytla teroristům značná část západních medií svými dezinformacemi, výmysly až lžemi. Ani strašlivá facka 11. září 2001 zcela nevyléčila dezinformátory, ještě se všichni nezačali bít v prsa a stydět se za své výmysly a lži, někdy ale i placené služby teroristům. Snad nejhorší zločin byl fakt, že Západ udělal zločince z těch, kteří nezačali krveprolití a jen bránili integritu své země, a to, že vedoucí lidé Západu zcela protiprávně podpořili rozbití Jugoslávie. Německo to začalo, za pomoci Vatikánu, v Maastrichtu 17. prosince 1991 a pak vše mocně podpořily USA.

Západ všemožně pomáhal budoucím teroristům v boji proti sovětské okupaci Afghánistánu. A tam si vytvořil kádr tzv. „bojovníků za svobodu“ (freedom fighters), včetně Usamy bin Ladina a jeho organizace Al Kajda, činné pak i v Čečensku, Libanonu, Somálsku, Palestině, Sudánu, v Bosně a Hercegovině (BaH), na Kosovu a Metochii, zde jako podpora teroristické organizace UCK (Kosovská osvobozenecká armáda). V Afghánistánu gang Clinton-Albrightová do let 1997-98 podporoval a ve Wahingtonu vítal představitele krajně fundamentalistického hnutí Taliban; vůbec nevadilo, že zcela zotročoval ženy. Když Západ vyprovokoval krvavou občansko-etnicko-náboženskou válku v r. 1992 v BaH, směšně naivní a pokrytecká část Západu pěla chválu a pomáhala „svaté válečníky“ mudžaheddiny, „islámské bojovníky za svobodu“, kteří přišli ze světa i z Afghánistánu „pomáhat svým bratrům v islámu“  … . Prokázané zprávy a existující fotografie o zvěrstvech těchto „svatých válečníků“, s uřezanými hlavami zajatých Srbů, nijak neovlivnily „humanitu“ tolik hlásající Západ, ani jeho věrného vazala prezidenta Václava Havla. Stínání hlav prováděli mudžaheddini zvláštním rituálem. Při výměně těl mrtvých Srbů u Zavidoviće (centrální Bosna) bylo vyměněno i 12 těl mužů bez hlav, popravených tím rituálem. Na Západě nechápali osudový boj, téměř na život a na smrt, kolem 80-90.000 vojáků VRS (Vojsko Republiky Srbské) v BaH, na obrovsky dlouhé frontě, proti početně mnohem silnějšímu, méně vycvičenému, ale díky mudžaheddinům fanatičtějšímu vojsku muslimů a pak vojsku muslimsko-chorvatské federace (nad 200.000 vojáků), všemožně podporovaných Západem propagandou i zbraněmi, v rámci americké akce equip and train (vyzbroj a vycvič!). VRS bránilo svůj národ před opakováním genocidy z let ustašovského Chorvatska (1941-45).Kolem Daytonské smlouvy (listopad 1995) bylo v BaH podle US ministra obrany W. Perryho kolem 10.000 mudžaheddinů, z kterých mnoho, za zásluhy, dostalo občanství BaH, kam se i přiženili a možná, že představují teroristické „spící buňky“ Al Kajdy. I Usama bin Ladin dostal bosenský pas. Clintonův gang dokonce zapomněl, že je Irán jeho hlavní nepřítel a tajně s Iránem domluvil zásobování zbraněmi mudžaheddinů v BaH přes Chorvatsko, za pomoci tamního US velvyslance P. Galbraitha, aby se bránily „západní hodnoty“. Jako obránci těchto hodnot bojovali v BaH i britští žoldáci, hlavně v rámci chorvatské armády, bojovali ale i pro muslimy, spolu s Afghánci, Čečenci, Araby, Alžířany …

V Království Jugoslávie i za Titovy Jugoslávie byly mezináboženské vztahy v BaH přijatelné až přátelské. Pak přišlo zlo, které díky „pomoci“ demokratického Západu, probudilo dřímající démony. Na začátku války se ve všech štábech muslimských bojovníků objevily brožury „Pokyny pro muslimského bojovníka“ od hafize (znalce, který zná Korán zpaměti) Halil Mehtiće a Hasana Makiće, „aby se vytvářely silné osobnosti, které s vírou v Alláha budou připraveny bojovat a zemřít, jako silná hráz islámu na tomto světě“ a brožura „Islámské rady a pokyny“, syrského alima (náboženského učence) Ahmeda Izuddina. V ní se praví : „Není žádné příčiny pro strach, protože čas smrti každého bojovníka je dávno určen Alláhem. … Jděte do boje, slabí nebo silní, bojujíce na cestě Alláhově, obětujíce své jmění a životy.“ Příliš mnoho rad, pokynů je ti zcela proti mezinárodním konvencím o vedení války. Mnoho míst vybičovává nenávist a surovost ve „svaté válce“. V Takvimu (muslimský kalendář, s údaji o době modliteb, různých svátků), z roku 1992, je vysvětlení, co je vlastně džihad, svatá válka: „Džihad v islámu není pouze boj ve jménu Alláha. Ve skutečnosti je islám revoluční ideologie a program, který se snaží změnit společenský řád celého světa a utvořit ho v souladu se svými ustanoveními a ideály. Islám usiluje, aby zničil všechny státy a vlády kdekoli na tváři země, které odporují ideologii a programu islámu, bez ohledu na stát nebo národ, který je u vlády …“. (Některé citáty jsou z knihy M. Toholj: „Svatí válečníci a válka v Bosně a Hercegovině, IGAM, Beograd, 2001). 15. července 1995 vyzval mufti (nejstarší v rangu muslimských duchovních jedné oblasti) z města Tuzly, Husejn efendi (pan, titul se dává za jméno) muslimy světa k svaté válce proti křesťanům. Mudžaheddinové měli bosenské vojáky zradikalizovat, ukázat jim, jak vypadá vojenská doktrína podle Koránu. Zatímco Bosňané se radují, že nikdo nebyl v boji zraněn nebo že nezahynul, mudžaheddini jsou šťastní, jsou-li zraněni, když někdo zahyne a stane se šehitem (mučedníkem za víru).

Od sedmdesátých let XX. století se ročně pololegálně „školilo“ v islámských centrech v Libyi, Libanonu, Saudské Arábii, Iránu, přes sto mladých muslimů z BaH, kteří pak po návratu propagovali „islámskou revoluci“, doprovázenou „renesancí“ islámu, zvýšenou stavbou džamijí (muslimská svatyně s j dním nebo více minarety), návrat ke starým normám islámu. Bojů v BaH se účastnili i mnozí islámští duchovní, imámové (muslimští duchovní, kteří vedou modlitby, namazy) i hodžové (muslimští duchovní, náboženští učitelé, profesoři vysokých škol), kteří měli do jisté míry roli „politruků“, zástupců velitele pro morálku. Velitelem „Muslimských sil“ v Travniku byl emir (předák, vládce, kníže) Ahmed Alilović. Emblémy a ostatní části „uniformyů byly téměř převzaty od palestinských teroristů Hezballáh a některých dalších skupin na „cestě Alláhově“. Muslimská vláda v Sarajevu se snažila neukazovat Západu příliš mnoho fundamentalismu pod maskou demokratičnosti. Musela přeci podpořit na Západě ty, kteří prováděli „veliký podvod“ o událostech v BaH (např. Srebrenica, výbuchy v Sarajevu), vedeni Clintonem, Albrightovou, Halbrookem a dalšími přisluhovači doma i v zahraničí. Kromě R. Holbrooka, velmi muslimy podporovali v Bosně ( a později i albánské UCK teroristy na Kosovu) dva US senátoři, Bob Dole (neúspěšný kandidát na prezidenta) a Joseph Liebermann .

Bosenský rais ul ulema (vrchní představitel náboženské obce) Mustafa efendi Cerić začátkem 1994 vydal svou fatvu (směrnici), že každá muslimka musí porodit pět dětí. „Muslimové nemají atomovou, ale mají demografickou bombu“ (tuto válku dělohy provádějí kosovští Albánci již mnoho let). Bosenské město Zenica se stalo centrem prý až 3.000 „svatých válečníků“ pod velením Alžířana Abu Maaliho, „středisko“ v Mehurići vedl Sauský Arab Abdul Aziz, který z Bosny odešel do Albánie pomáhat kosovským Albáncům. Šéfa Islámského ozbrojeného hnutí z Travniku, Abu Harise, zlikvidovala speciální policie Chorvatska 14. prosince 1995 (vždyť válčili mezi sebou 1993-94). „Svatý válečník Jasin al Bosnavi odešel bojovat z BaH do Čečenska, kde zahynul. Blízkého spolupracovníka Usamy bin Ladina, Tunisana a občana Bosny, Mehreze Amdouni, zatkli na podzim 1999 v Turecku. Elita „svatých válečníků“ byla v jednotce „Al Mudžahid“, která za sebou zanechávala krvavou cestu ničení a poprav. Když odjížděli z Bosny (značná část bojovníků se tam aůe přiženila), plakal prý i generál Rasim Delić, velitel armády BaH, který byl nedávno zatčen Trestním tribunálem pro válečné zločiny (ICTY) v Haagu.

Svou pravou tvář podpory terorismu ukázaly různé gangy Západu během událostí na Kosovu a Metochii (západní a jihozápadní část Kosova, podle řeckého slovníku metoch, které znamená klášterní majetek, jako doklad tamní dávné přítomnosti pravoslavných Srbů). Původně, do začátku 1998, byla UCK uváděna i US představiteli jako teroristická organizace, která svou činnost velmi zesílila v roce 1998 surovými vraždami srbských úředníků, policistů, civilů a projugoslávských Albánců, kosovských Rómů, ničením různých zařízení. Když podobnou činnost prováděla v Severním Irsku Irská republikánská armáda (IRA), byla z ní ihned teroristická organizace. Podobně tomu bylo s Rudými brigádami v Itálii, v Německu. Západní vládnoucí gangy a veliká část medií, ve snaze definitivně rozbít i zbytky Jugoslávie, ještě více oslabit Srbsko, udělaly z teroristů UCK bojovníky za svobodu a začaly ve svých zprávách bezostyšně lhát. Nikdo nebyl bez viny na událostech v Kosovu a Metochii, ale každý rozumně uvažující člověk by si měl být vědom skutečnosti, že když někdo bude střílet na vojsko nebo policii, že tyto budou palbu opětovat a že při tom budou i mrtví a ranění, zničené nebo poškozené budovy, že lidé budou opouštět oblast bojů. ...

Nicméně základní pomoc teroristům UCK západními vládnoucími gangy a medii spočívala: a) umožnily jim sběr peněz pro UCK, zásobení zbraněmi, municí, zajištění rozvědky, povolení výcviku teroristů na svých územích (např. v jižním Německu), b) šířily po světě smyšlenky, neuvěřitelné lži, o teroru a etnických čistkách, které prý provádí srbské úřady vůči Albáncům, o statisících nezvěstných a asi armádou a policií povražděných albánských civilistů. A tady lhali unisono západní prezidenti, premiéři, generálové, přední světové agentury i dopisovatelé. A ty lži svým způsobem ospravedlňovaly zločiny UCK a dělaly u UCK teroristů spravedlivé hrdiny boje proti zlu, za nezávislost, kosovské Jánošíky a Robiny Hoody, takže mohli opovrhovat jakýmikoli návrhy na jednání své legitimní vlády v Bělehradě a vůbec nemuseli cokoli bylo dojednáno dodržovat. Mohli tvrdit cokoli a západní vládnoucí gangy i media tomu „věřily“ a šířily to dál jako pravdu.

Tato otevřená pomoc teroristům UCK byla předehrou a drzým pokusem ospravedlnit NATO teroristický útok na zbytky Jugoslávie, hlavně na Srbsko, 24. března 1999 s výmluvou, že to má zabránit humanitární katastrofě na Kosovu, i když obrovský přesun obyvatelstva nastal až po zahájení bombardování, které trvalo 78 dnů.

US ministr obrany W. Cohen řekl 16. května 1999 (TV CBS): „My teď víme, že asi 100.000 Albánců vojenského věku zmizelo. Možná byli povražděni!“ James Rubin (mluvčí pí Albrightové) řekl 16. dubna: „ vyvolává mrazivou otázku, kde je těch 100.000 mužů. Nevíme to, víme ale, že ztráty civilistů jsou cílem politiky prezidenta Miloševiče.“ D. Scheffer ze State Departmentu řekl v květnu (dle AIM Report, Dec. 1999) : „Celkem 225. 000 Albánců, mužů ve věku od 14 do 59 let, zmizelo … .“ Prezident Clinton také nebyl troškař. Během tiskové konference 25. června 1999 mluvil o desítkách tisíců zabitých v Kosovu na příkaz prezidenta Miloševiče. Západní media a NATO přinesly zprávy o hrůzné vraždě 700 Albánců v kosovských dolech na olovo a zinek v Trepče, jak jim je sdělili místní Albánci….

A jaká byla pravda? Celkový počet těl vykopaných v Kosovu do října 1999 byl 2.108 (M.Farley v Los Angeles Times, 11.11. 1999). Byli v tom i Srbové a Rómové, oběti bojů i NATO bombardování. Alex Cokburn (Los Angeles Times 29.10.1999) v č ánku "K„e jsou důkazy o genocidě Albánců?“ uvedl všechny ty lži, jakož i skutečnost, že v dole Trepča nebyly nalezeny žádné důkazy o vraždě těch 700 Albánců, jak je přinesla západní media s rafinovanými detaily „očitých svědků“ (svědek Hakif Isufi, citovaný v Daily Miror). „Nic nebylo nalezeno“, potvrdila Kelly Moore, mluvčí Tribunáku ICTY v Haagu (New York Times, 13.10.1999). Podobně zněl i článek španělských soudních lékařů v El Pais (23.9.1999), ve kterém Emilio Perez Pujol napsal: „Nebyly tu žádné masové hroby. Většinou se ukázalo, že Srbové nejsou tak špatní, jak byli líčeni“. Vysmál se postupně uváděným počtům mrtvých, jak je přinesli „spojenci“ „Četl jsem údaje OSN, začínaly se 40.000 mrtvými. Pak to snížily na 22.000. Teď jsou na 11.000. Těším se, až uvidíme, jaká budou závěrečná čísla. …“ A ta čísla, podle posledních údajů, dosahovala v únoru 2002 celkem 4.019 nalezených těl, z toho bylo 2.122 identifikováno. Jak je hrozné, že tam ta těla musela být. Měla by navždy zatížit svědomí těch, co rozbíjení Jugoslávie rozpoutali.

Zdalipak se všichni dezinformátoři a lháři nečervenali, když ICTY v Haagu obžaloval předsedu vlády Kosova a bývalého velitele UCK teroristů Ramushe Haradinaje z válečných zločinů proti Srbům i Albáncům, kteří nevěřili cílům UCK? Jak trapně vypadal „gauleiter“ OSN pro Kosovo, dánský diplomat Sören Essen-Petersen, vychvalující vlastnosti zločince premiéra Haradinaje. Pomoc různých západních gangů terorismu byla nedocenitelná … .

 

 Proces v Haagu: UCK se v Račaku živila z potravinových balíků s označením USAID

7. dubna 2005 dokončovala soudkyně Danica Marenkovičová v Haagu své svědectví. Svědkyně byla vyslýchána Miloševičem poté, co ji předtím vyslechl žalobce Nice.

Svědkyně během výslechu předvedla soudobá svědectví, které dali policii etničtí Albánci v oblasti kolem Račaku. Tato místopřísežná prohlášení identifikovala Račak jako základnu UCK.

Pan Nice se pokoušel vyvrátit tyto důkazy tím, že přišel s tím, že vystopoval Albánce, kteří podali tato sdělení. Není překvapením, že Albánci, které Nice vystopoval, už netrvají na svých předchozích prohlášeních s dodatkem, že je poskytli pod nátlakem.

Žaloba totiž velmi dobře ví, že nalézt v současném Kosovu Albánce, kteří by něco řekli proti UCK, je nemožné z důvodu teroru a zastrašování, které UCK způsobuje svým nepřátelům. 12. Října řekla hlavní prokurátorka ICTY – Carla del Ponte kosovsko-albánským novinám Koha Ditore: „Nedokážete si představit rozsah problémů, které máme při vyšetřování vůdců UCK v Kosovu. Je zde obrovské zastrašování svědků z Kosova a nyní s námi nechtějí spolupracovat. Nemáme žádnou podporu jak ze strany mezinárodního společenství, tak ani ze strany místních úřadů.“

Institut IWPR (je placen vládou USA a je protribunální) zase 1. dubna 2005 vydal na své internetové stránce článek týkající se zastrašování svědků v Kosovu. V článku se píše: „Vypadá to, že práce tribunálu s obviněnými Albánci stojí před významnými problémy se zastrašováním svědků.“

S využitím převažující atmosféry zloby a strachu v Kosovu, předvedl Nice u tribunálu nahrávky s Albánci, kteří dříve vypovídali o aktivitách UCK v Račaku. Tito lidé nyní vypovídali přesně to, co od lze v nynější situaci očekávat. Říkali, že ve svých původních výpovědích o UCK lhali. …

Miloševič dále poznamenal, že videa, která žalobce Nice předvedl soudu, byla zhotovena minulý týden (!), speciálně pro použití v soudním řízení ICTY. Dále, že pásky byly vyrobeny v Kosovu, v atmosféře, která je nepřátelská k těm, co by řekli něco špatného o UCK.

Pokud jde o záměry Nataši Kandic, Miloševič ji označil za propagandistku. Její v Bělehradě sídlící organizace „Humanitar Law Center“ je přímo financována vládou USA. Získává dotaci od „Národní nadace pro demokracii“ (NED) – ve Washingtonu sídlící organizace, která je finacována americkým ministerstvem zahraničí.

Nataša Kandic je tak milována vládou USA, že od ní dostala cenu. V r. 2000 jí NED udělila cenu „Democracy Award“. Tuto cenu převzala 3. května 2000 přímo v Kapitolu (budova amerického parlamentu).

Důvěryhodnost Nataši Kandic je tedy nesmírně kompromitována jejím spojením s vládou USA. Tato vedla agresi NATO proti Jugoslávii v r. 1999. Vláda USA finacuje organizaci Nataši Kandic prostřednictvím NED. Vláda USA byla tak šťastná z návratnosti vložených prostředků, že jí předala cenu ve Washingtonu D.C. Nataša Kandic není nic víc, než srbské jméno, maskující americkou válečnou propagandu. Dalším svědkem, kterého Miloševič povolal ke své obhajobě, byl profesor soudního lékařství Slavisa Dobricanin, který také svědčil o událostech v Račaku. Profesor potvrdil svědectví soudkyně Marenkovičové. Doprovázel ji, když uskutečňovala své vyšetřování.

Profesor Dobricanin také viděl ve vesnici stopy přítomnosti UCK. Viděl jejich zákopy, bunkry, i zbraně. Byl také osobně ve velící místnosti UCK, kde viděl ty samé věci, které viděla soudkyně Marenkovičová. Přece jenom však svědek přidal další zajímavý detail. Když šel kolem jídelny, kterou používala UCK, tak tam uviděl ležet žluté potravinové balíky s nápisem „USAID“.

USAID je americká agentura, která má poskytovat humanitární pomoc obětem válek a živelných pohrom, nikoli krmit teroristické skupiny. Přítomnost jídla USAID na velitelství UCK znamená buďto, že UCK ukradla humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu Kosova, nebo že tak dostala přímou pomoc od vlády USA.

Profesor dále potvrdil, že předešlá svědectví gen. Gojkovice a soudkyně Marenkovičové, že jugoslávská armáda nebyla 15. ledna 1999 v Račaku přítomná. Řekl, že když přišel na místo, tak neviděl žádné členy armády, ani vozidla ve vesnici.                                                              (Dodatek k publikaci Co nového v Haagu?)

Přeložil: J. Messin                                redakce: J. Skalský                             připravil: Svekos

Zdroj: http://www.slobodan-milosevic.org/news/smorg040705.htm

 
 
                   ČESKÁ  NÁRODNÍ  POLITIKA

 

                   Mrzačení historické paměti českého národa

                                                          (Pokračování)

                                              PhDr. Pavel Macháček

 

Jenže to přece už bylo v dávné minulosti a na situaci v roce 1990 to nemohlo mít žádný vliv.  Dnes však, v bouřlivém rozvoji kapitalismu v ČR, je nutný pevný svazek levice na ochranu „lidových mas“. Nebezpečí pravice hrozí na každém kroku! Počty voličů, obou těchto politických táborů, jsou přibližně v rovnováze skoro v celé Evropě, i u nás. A v ČR, dokonce v posledních volbách v r. 2002, mají v parlamentě obě levicové strany, pohodlnou většinu, 111 mandátů. Avšak funkčně nejvyšší antikomunista v ČSSD, Vladimír Špidla, místo toho raději zvolil koaliční vládu s představiteli jasného středu a pravice, s problematickou většinou 101 hlasů!

Antikomunismus používá, sice nesmyslné, ale účelové argumenty, přitom některé jsou obzvláště hloupé. Například, že by dnes komunisté – kdyby se dostali k moci – dělali tutéž politiku jako v 50. letech minulého století. To je naprostý nesmysl, protože tehdy byla úplně jiná výchozí situace ve světové politice: Stalin byl uznáván jako hlavní vítěz nad Německem ve 2. světové válce v Evropě a jaltská čára (z Konference) z února 1945, mu ve střední a východní Evropě, dávala volné pole k jednání podle jeho představ. Proto tam vznikly diktátorské režimy, které obyvatelé socialistického tábora nepřijali. Ideje socialismu však vítali.

Stalin, bohužel, na své cestě za diktaturou, nemohl splnit významnou myšlenku Karla Marxe, že socialismus může vzniknout a existovat  pouze v podmínkách na principu demokracie. Ta však nemohla existovat v podmínkách stalinismu!

Jiná námitka: komunistické strany prý jsou nereformovatelné – ale dnešní praxe dokazuje opak. Je však nepochopitelné, že si mohou, ti naši velcí demokraté, dovolit chtít vnucovat své politické názory jiné politické straně a dokonce odmítat i její název! To je přece vnitřní věcí každé strany. A v tomto nátlaku jim nevadí, že vlastně potlačují právo na svobodu názorů, tak vehementně uplatňované pravicí všude jinde pro sebe. Dnes se naše politické klíma dostalo tak daleko, že už pouhé nařčení, že byl někdo členem KSČ, stačí k tomu, aby mu byl odepřen výkon mnoha funkcí. Tato psychóza všeobecného obviňování je nepochopitelná.

Všechny tyto, pravicí záměrně ovlivňované myšlenkové pochody (i ty, vzniklé z nevzdělanosti), jsou jádrem antikomunismu, který, s mnoha jinými, myšlenkově pochybnými směry, je součástí dogmatismu. Ten se všude a ve všem projevuje jednoduchými a povrchními názory na řešení složitých problémů. Také idea antikomunismu je součástí dogmatismu. Jakmile si toto kdokoliv uvědomí, měl by antikomunismus opustit.  Vždyť dogmatismus patří mezi nejstrašnější názorové soustavy, proto by se mu všichni lidé měli bránit. Do tohoto okruhu patří antisemitismus, náboženská víra apod.

Musíme si ovšem uvědomit, že dogmatismus je na pohled líbivý a mnohdy působí velmi přesvědčivě. Má ovšem jednu základní negativní vlastnost: svým nositelům škodí, aniž by to oni postřehli! Nejenže zakrývá pravdu, prospěšnou každému člověku, ale škodí svými důsledky zejména celé společnosti!

Rozsah současného antikomunismu je pro naši dnešní společnost alarmující. Mezi lidmi je, díky rušné politické a mediální scéně, velice živý. Potvrzuje se tím obrovská moc sdělovacích prostředků nad vědomím čtenářů a posluchačů. A důsledky jsou varující: historická paměť národa v široké míře opustila pravdu a uvízla v sítích propagandy, šířené s cílem prospět různým politickým stranám a jiným subjektům, ne vždy hodným důvěry. Proto mnohde nekalé skupinové záměry zvítězily nad realitou, nad skutečností.

To se projevuje různými organizovanými skupinami. Z poslední doby je nejznámější grupa „S komunisty se nemluví“. Podnětem pro vznik bylo přijetí předsedy KSČM prezidentem republiky v Lánech. Signatáři podepsali 9.6.2003 provolání k ústavním činitelům. Seznam začíná jmény: David Černý, Adam Drda, Vladimír Michálek, Jiří Peňas. Je zajímavé, že jde většinou o umělce, často velice známé, v nichž by člověk nehledal dogmatismus tohoto ražení, např. Jiří Suchý, Jan Hřebejk, Olga Sommerová, Ondřej Vetchý. Ale naopak, jsou tam jména, která nepřekvapují: Vladimír Hučín, David Černý, Eva Holubová, Jan Rejžek, Bára Hrzánová atd. V provoláni se podivuji lehkosti, s níž je „ přijímána KSČM, která je dědičkou komunistické totality a hrdě se k této minulosti hlásí“

Rovněž akce k 17. listopadu „Kravata pro poslance“ byla další příležitostí vybít si svou frustraci antikomunistickým jednáním. V průvodním dopise je věta, že „tento národ neměl odvahu a sílu postavit komunisty mimo zákon“.

K těmto akcím se přidali „Mladí konzervativci“, s dosud neznámými tvářemi, jejichž předsedou je Petr Sokol, členskou základnu mají mezi 15.-35. Rokem věku. Před budovou ÚV KSČM  uspořádali na podzim protikomunistickou demonstraci – z balkonu jim odpovídali mladí komunisté.

Zdá se, že nyní prezident Klaus vystoupil už příliš pozdě proti antikomunismu, který zasel, že se mu toto názorové hnutí vymklo z rukou a že si teprve teď uvědomil jeho společenskou škodlivost. Je však nutno pochválit jeho odvahu, že přece jen veřejně vystoupil a vyzval ke zdrženlivosti v nepřiměřeném odsuzování minulosti.

Pravice však stále ještě „jako jeden muž“ využívá antikomunismu v široké škále jeho možností – nezáleží jí na negativních důsledcích rozbíjení ideové jednoty společnosti, což se negativně projevuje ve všech oblastech veřejného života. Při tom, bohužel, nelze předpokládat, že by u nás antikomunismus zmizel. Ovládl totiž, za těch 15 let, smýšlení velké části naší společnosti. Pravice programově hanobí nejen všechno socialistické, ale i jen sociální. Výrazným příkladem toho je likvidace nejen pojmu, ale i celého zákonodárství „sociálního státu“. Škoda. Doplácíme na to všichni my „dole“!

Patnáct let první republiky je možno hodnotit velice kladně, přes všechny těžkosti, které přineslo obnovení samostatnosti českého státu. Současných patnáct let provázely především vodopády řečí o svobodě – ale morální, politické i sociální důsledky jsou horší, než tehdejší minulosti!

 

Petice na obranu svrchovanosti, územní celistvosti republiky a dalších českých  národních       

                                                            a státních zájmů

 

Vážený pan

František Bublan

Ministr vnitra ČR

Praha

 

Vážený pane ministře,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se obracíme na Vás ve věci, která se týká působnosti a pravomoci Vašeho ministerstva.

V České republice od r. 2003 působí tzv. Sudetoněmecká kancelář, zapsaná v obchodním rejstříku jako „SKS – Informační středisko s.r.o. v Praze. Pan dr. Henych, vedoucí příslušného odboru příslušného odboru MV, již dříve uvedl, že jde o pobočku mnichovské obchodní společnosti Sudetendeutsche Landsmanschaft a že důsledné dodržování jejího „obchodního“ statutu bude ministerstvo vnitra kontrolovat, aby činnost SKS nenabyla nepovoleného politického charakteru.

Podle našeho názoru již před delší dobou došlo k oné nežádoucí a nezákonné politizaci činnosti SKS. K tomuto závěru se přiblížila či došla již řada představitelů různých občanských sdružení a jiných aktivit občanů republiky. Kritika na nečinnost Vašeho ministerstva v této záležitosti roste.

V souladu s § 5 odst.(3) zák. č. 85/1990 Sb., o právu petičním, očekáváme Vaši vyčerpávající odpověď.

Vážený pane ministře, děkujeme Vám za osobní pozornost, jíž této naší petiční akci, podporované téměř 7000 petenty, věnujete.

V Praze dne 19. května 2005

                                                                     Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.,

                                                oprávněný jednat jménem petičního výboru

                                                                     Velké náměstí 143

                                                                      500 02 Hradec Králové

 

 Z projevu Anděly Dvořákové, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, předneseném na konferenci Česko-německé vztahy po vstupu České republiky do EU, Praha 10.12.2004:

„…Horší je, že politická reprezentace dnes ani v minulosti neuvažovala o nějaké kompenzaci Čechům, kteří museli své domovy po Mnichovu opustit. V převážné většině utíkali s rancem peřin a chránili to nejcennější – své životy. To je smutný fakt. Současná generace již o tom nic neví.

Český svaz bojovníků za svobodu usiluje o historickou pravdu  burcuje proti šířeným nepravdám dnešní politické scény. Těžko lze najít v Evropě jiný stát, který by sám tak hanobil své dějiny, své občany, své hrdiny. Proto voláme občany opět do boje. Do boje za zachování české státnosti.. Že je ohrožena svědčí fakt, že se veřejně napadá samotná existence republiky, zpochybňuje se její oprávněnost a odbojáři jsou nazýváni militantními nacionalisty. Došli jsme tedy tak daleko, že vlastenectví je zpochybňovaný a hanobený postoj. Přitom bez národní hrdosti ztrácí každá svůj národ identitu, lhostejnost k vlastním dějinám by se mohla proměnit v lhostejnost k vlastní existenci! To mějme na paměti. To je odkaz současné generaci.“

 

Z projevu JUDr. M. Polreicha, publicisty, předneseném na Konferenci Česko-německé vztahy po vstupu České republiky do EU, Praha,10.12.2004:

„…Na druhé straně přichází idea regionalizace. Jako ideologická příprava v boji za regionalizaci  se nyní setkáváme v našich (v podstatě německých mediích) s novými pojmy státnosti, národního zájmu, státní suverenity, vlastenectví a nového chápání mezinárodního práva či raději hned se snahou po jeho revizi. Tyto atributy státu se pokládají za překonané, v podstatě z dob předminulého století. Naznačený směr jejich chápání vychází z nového rozložení sil. Zde je postavení malých států ve všech ohledech nesrovnatelné. Dokonce je opomíjení národních zvláštností a interesu dáváno do protikladu s občanským principem, který by měl být  nadále určujícím při stanovení zahraničně politických zájmů.

Jak uvedeno výše, regionalizace přišla k nám kdysi ještě z Bonnu … kancléř Helmut Kohl, poté co v Praze podepsal Smlouvu o dobrém sousedství a přátelství s Československem, (28.2.1992) při setkání se slovenským premiérem Čarnogurským  a předsedou parlamentu Mikloškem  zdůraznil, že šance Slovenska je v Evropě regiónů, to je rozdělení se. Centralizační prvky státnosti byly dány do protikladu a začaly být upřednostňovány regióny nejraději nadnárodního charakteru. Regionalizace, která pod záminkou přenést moc „dolů“ k občanovi, se tímto účelem míjí a vyjadřuje hlavně tendenci k demontáži státnosti. Němečtí sociální demokraté převzali snadno tuto Kohlovu tezi … .

Opomenuli jsme v zájmu implantované regionalizace hlavní ustanovení našeho základního zákona, že jsme ´občany České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku´. K tomu je vážný důvod – dezintegrace země a odklon od historického označení. … Je možné jen litovat, že ta negativní stránka se váže na Německo. Období krajní obezřetnosti i v prostředí Evropské unie ještě neskončila.“

 

Z projevu PhDr. P. Macháčka, tajemníka výboru Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, předneseném na konferenci Česko-německé vztahy po vstupu České republiky do EU, Praha, 10.12.2004:

„…Hahnovi ukazují, že ´hlavním smyslem existence je požadovat v Česku získání práva na domovinu (vlast) a na sebeurčení pro sudetoněmeckou národnostní skupinu´(Volksgruppe). … Ukazují, že teprve na třetím místě je požadavek zrušení tzv. Benešových dekretů. …

Přes všechny tyto nemalé úspěchy SL nepokročil v prosazení svých cílů ani o krůček. Proto vznikla idea daleko „rafinovanější“: když to nejde ´zvenčí´ ,zkusme to  

´zevnitř´. Kolaborantů už přece jsou v ČR pluky. SL proto zkouší, aby jejich cíle prosadili tito kolaboranti. Možná, že k tomu určili ńovou gardu´, když by byli ti ´staří´ podezřelí. Proto se v říjnu t.r. objeví na scéně senátoři Jan Hadrava (US-DEU) a Zdeněk Bárta (KDU-ČSL) a chtějí jednat se SL, uvažují o cestě do Mnichova a se setkáním Berndtem Posseltem. Nejlépe na pozvání bavorské vlády, nikoli pouze SL! A když návštěva oficiální, tak senátní. Vše navrhl šéf v Praze předsunutého předmostí Petr Barton!“

 

Povolení monopolu při výprodeji českého tisku

 Je poučné si při šedesátiletém výročí konce nejstrašnější války přečíst některé články MF Dnes či Lidových noviny. Dvou deníků z nepřeberné řady českého tisku, který pod dohledem našeho Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl skoupen za podceněný kurs koruny koncerny Verlagsgruppe Passau a  Rheinisch-Bergische Drickerei-und Verlagsgesellschaft. Dnes byly oba koncerny provokativně hlučně, za doprovodu „slavice“ Bílé, spojeny do jednoho koncernu  MAFRA.

Uvedený tisk komentuje, že válku vyhráli poražení, zatímco vítězi na ni těžce doplatili. Tady je asi hodně pravdy. Ale nezabývá se možnými ani skutečnými dopady pro český národ se ztrátou 360.000 nejlepších mužů a žen. Ztrátou, jíž jsme hned za Velkou Británií, která nesla nejdéle nápor fašismu. Nemluví se zde o nepředstavitelném utrpení pro lid tehdejšího Sovětského svazu. 27 milionů jeho obyvatel padlo. To je více než polovina všech obětí války. Nepíše se zde např. o tom, co viděli naši vojáci při osvobozování Kijeva, kde krom hromadných hrobů byly zabitými naplňovány i studny. V jedné z nich byla celá třída dětí včetně učitelky. Nezmiňují se o zaživa upálených krajanech ve voliňském Malíně. Nepíše se zde o milionech umučených vojenských zajatcích. Vstup do armády zrádce Vlasova představoval pro některé zajatce možnost přežití.

Tento  tisk se spíše zajímá o pocity někdejších českých příslušníků Wehrmachtu z Těšínska a Hlučínska. Jejich majetkovými nároky a jejich častou inklinací k Němcům.  Zabývá se osudy „nejlepšího“ slovenského stíhače, bojujícího s fašisty proti sovětům i proti Američanům. Tento tisk dává prostor pro urážky českého národa mimo jiné slovy i činy zaprodaného „umělce“ Černého, autora sochy sv. Václava na chcíplém koni, čůrajících pánu na plastiku České republiky, a před tím spolunatěračem tanku na Smíchově. Dějepis obohatil o poznatek, že Češi přišli jako doprovod avarských hord. Zatím tedy jen urážky a pohrdání vlastním národem. Později se dají předpokládat majetkové nároky sudetských Němců a snaha  o uvedení fašismu v modernější podobě. Odtud pramení mnohem větší nebezpečí než od mladíků pokřikujících „Nic než národ!“

Nezávislí soudci v rámci svobody tisku povolí vydávání Hitlerova Mého boje. Fašistickými memoáry jsou naplněna naše knihkupectví. Vždyť je to nejen urážka našich veteránů ze Svazu bojovníků za svobodu, ale  zneuctění památky těch, kteří obětovali své životy v boji proti fašismu a za naši svobodu.

Ministra Dostála výprodej českého tisku, který nemá obdoby, údajně mrzí, ale prý nemá nástroj k nápravě. Pak jsou ale výsměchem vlastenecké projevy jak poslanců ČSSD, tak ale ještě více ODS, kteří se tváří jako ochránci našich národních zájmů. Proč již dávno tito poslanci neprosadili vyjmutí osvobození od daně z reklamy u tisku v cizím vlastnictví podle příkladu Kanady? („Výsledkem je, že od roku 1965 jsou všechny kanadské noviny a časopisy v kanadských rukou.“ B. Čelovský, Konec českého tisku, str. 23, Tilia 2002). Dokud toto neprosadí, tak zůstanou nedůvěryhodnými zástupci, které již nelze volit.

                                                                                                                                F. Truxa 

Nekupujme česky psané noviny a časopisy, které nejsou v českých rukou ! „Ztrátou českého vlastnictví sdělovacích prostředků jsme se připravili o možnost  ovlivňovat veřejné mínění ve všech oblastech společenského života a vlastně i náš osud.“ (B.Čelovský, Konec českého tisku, str. 15, Tilia 2002) Z uvedeného díla dále citujeme: „Zmocněnec rodiny majitelů Passauer Neue Pressu pan Hirtreiter se na zmíněné schůzce v Brně netajil svými dobrými kontakty s některými českými politiky a disidenty. Pan Hirtreiter před desítkou zúčastněných jmenoval konkrétně Petra Pitharta, jemuž, jak se pochlubil, pomáhal s formulací návrhu českého tiskového zákona.“ (str.76)

 

Vážení čtenáři, velmi vám děkujeme za dopisy, které nám zasíláte. Část z dvou z takových dopisů uvádíme: „Vaše tiskoviny využívám především při výchově mladé generace. Obzvláště v tomto roce, kdy si připomínáme 60. výročí osvobození, mi materiály od Vás nesmírně pomohly. Obsahují totiž fakta, která mi byla neznámá, neznali je ani učitelé dějepisu ve škole.  … Často si kladu otázku, kdo nese vinu na tom, že naše děti neznají dějiny.  …“ F.Š

„Když jsme navštěvovali českou školu, která byla zřízena československou vládou ve slovinském Mariboru, tak jsme byli hrdé, že Československo je mírumilovný ostrov v srdci Evropy. … Náš učitel, Josef Drlý, rodák z Jičína, byl národovec, Slovan a člověk zlatého srdce. Ráda vzpomínám na svátky jako byl 28. říjen a pak i Vánoce, kdy jsme měli recitace, koncerty, nadílky apod. Snad jsme byli mezi prvními, kteří zpívali Hašlerovu písničku: Ta naše písnička česká … Člověku se až srdce svírá, když se v mediích pomlouvá národní hrdost a zapomíná se na naše slavné dějiny. …“  L.S.

 

K francouzskému a holandskému ne k návrhu ústavy EU

…Sen o Evropě jako novém globálním hráči ve světě je dnes dosněn. Snila jej především Francie, která nejdůsledněji pojímala Evropu jako soustátí schopné klást odpor americké globální hegemonii.Rozšíření bez prohloubení, či spíše ´místo prohloubení´, zbavilo EU jakékoli vnitřní jednoty. Postkomunistické státy považují vazalský vztah k USA za jedinou záruku své mezinárodní bezpečnosti a francouzský sen nejen nesdílejí, ale kladou mu odpor. – jak jasně ukázala krize kolem Iráku.

Dosněn je i sen o Evropě založené na definitivním smíření dříve znepřátelených národních států. Možnost, že se Edmund Stoiber stane německým ministrem zahraničí, prudce aktualizuje německo-české nesmíření, které je jen jedním z řady dalších evropských nesmíření jako například mezi Polskem a Německem či mezi Itálií a Slovinskem. Pro Polsko, Česko a přirozeně i pro pobaltské státy je bezvýhradné spojenectví s americkým hegemonem spolehlivější zárukou svrchovanosti (což tu znamená ´možnost ubránit se proti eventuálnímu tlaku Německa či Ruska´) než členství v EU. …

Pro mě je to NE začátkem lepší budoucnosti EU.  …“(V. Bělohradský, Právo, 4.6.2005)

 

Problémy pro obyčejné lidi

nemají pouze povahu mezinárodní nebo mezistátní, ale také, a někdy též především, sociální.

Jahnova strategie, pan inženýr je místopředsedou vlády za ČSSD, bude-li naplňována bez odpovídajících sociálních opatření, může většině z nás, bez ohledu na generační příslušnost, učinit život někdy až neuvěřitelně těžkým. Zavedení školného na VŠ, úplná deregulace trhu s byty, zpoplatnění návštěv u lékaře, pobytu v nemocnici, nové podmínky pro stanovení důchodu a jeho výše, kromě tak žádostivě očekávaných nižších nákladů práce a jiných „dober“, nás mohou uvrhnout někam na přelom XIX. a XX. století.

Je to neuvěřitelné? Ano, jistě! Přesto však některé skutečnosti, které jsme pokládali za dávnou a neopakovatelnou minulost, se jaksi kolem nás znovu objevují. Jako povídka z dávna na mne zapůsobila zpráva, že máme tolik skladovaného obilí, že ho snad budeme muset pálit v elektrárně či jinak znehodnocovat. Hrozí totiž, že bude nedostatek skladovacích prostor pro obilí z nové sklizně.

Napadá vás otázka, jak je  možné, aby se ve XXI. století, kdy hladem denně umírá několik desítek tisíc dětí a dospělých, ničily jakékoliv potraviny? Pokud ano, mohu vás uklidnit, že je to zcela normální a odpovědné. Naopak plně nemorální je znehodnocování všeho, co může přispět k nasycení hladových. V praxi uvedená strategie zřejmě sníží dostupnost vysokoškolského studia pro sociálně slabší, rozšíří řady bezdomovců, někteří lidé nebudou mít ani peníze na poplatek u lékaře. Stoupne kriminalita. Ohrozí bezpečnost nás i našich dětí.

Sociální smír může být založen jen na sociální spravedlnosti. Spravedlnost je i podmínkou míru na světě.

                                                                                                                                      Dr. V. Beneš

 

Loretánské náměstí v Praze na Hradčanech zdobí od 16. května socha dr. Edvarda Beneše, prezidenta Budovatele. Na témže náměstí na domě č.2 je pamětní deska Hany Benešové. Tito dva kdysi společně kráčeli nelehkým časem. Dnes viditelně jdou s našim národem i do budoucnosti.

Z Loretánského náměstí je od jen kousek k soše T.G. Masaryka, prezidenta Zakladatele. V této souvislosti nelze nevzpomenout, jak přetěžko se léta a léta hledalo důstojné místo pro sochu T.G.M., která údajně tam či onde, podle soudu tehdejších „politiků“, nebyla vhodná.

S úctou vzpomínáme na své první prezidenty. Děkujeme všem, kteří se takto o zviditelnění jejich památky zasloužili, zvláště pak Československé obci legionářské, Sdružení československých zahraničních letců, Českému svazu bojovníků za svobodu a nikoliv v poslední řadě i Společnosti Edvarda Beneše a Masarykově společnosti. 

Považujeme za velkou čest, že mezi spoluúčastnickými organizacemi je na pozvánce  uvedeno i Křesťanskosociální hnutí. Též Společnosti Jana Šrámka se dostalo takovéhoto uznání. Dr. J. Šrámek byl celá léta  blízkým a věrným spolupracovníkem prezidenta E. Beneše. Jejich politické osudy se po únoru 1948 naplnily.

28. května jsme vzpomněli 121. narozenin dr. E. Beneše, velkého demokrata, který usiloval o rozšíření demokracie z oblasti politické do sféry hospodářské a sociální. Tuto ideu zásadně plně vyznáváme i my.                                                               

                                                                                                                                      –red.

 

Dr. E. Beneš: Demokracie dnes a zítra, Čin, Praha 1948

„… Humanitní demokracie, do důsledku promyšlená, má na rozdíl od některých systémů ostatních zcela jiný, tj. přímý a pozitivní poměr k onomu duchovnímu a společenskému činiteli, jímž je náboženství a pojem Boha. Demokracie celou svou podstatou, svým spiritualismem a idealismem, svým humanitismem a zásadou o zdokonalování člověka až k vrcholnému stupni mravního ideálu, vycházejícího z představy o dokonalosti božské, a konečně svou plnou vědeckou a duchovní tolerancí může hledati své ideové vyvrcholení v náboženství, jež by bylo s jejími ostatními principy slučitelné.

 Náboženství a světový názor z náboženství plynoucí nikomu nevnucuje a neukládá, ale připouští jej a filosoficky jej individuálně předpokládá. Proto systém demokratický vždycky bude respektovat náboženství, kult a církev. Zejména křesťanství jako systém náboženský je ve své ideové a mravní základně s demokracií veskrze slučitelné.

Demokracie je konečně opravdu lidská. Zná a chápe lidské bolesti a slabosti, lidský egoismus, vášně a city. Je však a má býti k nim přísná. Ale ví, že žádný společenský řád není a nemůže být dokonalý a že ideální a dokonalá společnost neexistuje a je nedosažitelná – právě pro slabosti lidské. Věří však v možnosti lidského zdokonalování a vidí největší úkol člověka a společnosti v boji o toto denní a stálé zdokonalování, v boji o mravní ideál, v boji o silného, mravného, dokonalého člověka. 

Tím vším je demokracie ve své podstatě optimistická a umožňuje život, jenž přes všecka svá lidská strádání zaslouží, aby byl žit.“ (str. 304-305)

 

             Křesťanskosociální  mírové  forum

 

                 ŽEŇ VEŘEJNÉ DISKUSE K LISTU POKOJ A DOBRO

         (Vydal Sekretariát české biskupské konference, Praha 2002, pro vnitřní potřebu)

            Autorský tým reaguje na podněty, kritiku a otázky vyvolané  

                                                    sociálním listem                                                                                         

                                                      (výňatky z textu)

 

I. Úvodní slovo

„ …autoři sami první žeň veřejné diskuse přijímají s vděčnou pokorou. Veřejná diskuse ukázala, že křesťanské sociální učení je dosud u nás ´Popelkou´ a že již zahájení dialogu o sociálních otázkách naší doby z perspektivy sociální dimenze evangelia je přínosem. Dosud existuje mnoho hlubokých rozporů ve vidění naší společnosti i mezi křesťany … . Dokument ´Pokoj a dobro´chtěl poskytnout základ pro nové vize naší společnosti, které by se už měly vyvarovat chyb, na něž dokument upozorňuje. …

Autoři dokumentu si byli dobře vědomi,že vydáním listu práce nekončí, ale že jen začíná další etapa. Ani tímto dokumentem práce nekončí. Ostatně zápas o sociální rozměr evangelia je trvalým závazkem církve bojující. ...

 

II. Naléhavě do vlastních řad

1.      Ideální orientace křesťanské sociální nauky 

Cílem listu ´Pokoj a dobro´ bylo nabídnout pohled na českou společnost 90. let z hlediska křesťanského sociálního učení. …

Křesťanské sociální učení rozhodně není pozicí ´nezúčastněného pozorovatele´. …

Je třeba – to od nás Pán žádá – abychom poctivě a věrně dělali své povolání: politika, vědce, profesora, podnikatele či dělníka. A také ´povolání penzisty´: křesťan, kterému leží celý život na srdci sociální dimenze evangelia se ´vzdává nároku na odpočinek´a pracuje, dokud si ho Pán nepovolá do Království, po němž celý život toužil. Všichni jsme voláni v duchu kajícnosti: zpytujme tedy své svědomí a mějme odvahu přiznat se ke svému dílu odpovědnosti za to, co se nám v minulých letech nepovedlo. …

 

3. Umění přijmout sami sebe i svou minulost, ochota smířit se v pravdě a lásce

… Církve tradičně pracovaly v charitě a diakonii – a za to díky Bohu. Ale charita samotná nestačila a nestačí a z angažovanosti občanské, politické se křesťané nechali postupně vytlačovat, anebo rozmělňovali křesťanské mravní principy v kompromisech. Sociálním papežským encyklikám  a sociální dimenzi evangelia nevěnovala v minulosti především církevní hierarchie dost pozornosti, a to už od vzniku průmyslové společnosti. Pohromy 1. světové války, světové hospodářské krize a vleklé deprese a sociální onemocnění dvěma totalitními režimy … měly své kořeny mj. v sociální sféře, ve strukturách hříchu, institucích a politice, které byly v rozporu s principy křesťanského sociálního učení. …

 

4. Opakované pokušení ´využít hříšných sklonu k dobru´

List je – zejména profesionálními ekonomy – kritizován ´pro tradiční nechuť k trhu a nedůvěru v něj´(rozumí se v tradici křesťanských církví). …Křesťanská nauka sociální kritizuje kulturu konzumismu. ´Tato kritika není zaměřena ani tak proti hospodářskému systému jako spíše proti systému eticko-kulturnímu.  … Také právo na soukromé vlastnictví je přípustné a oprávněné, ale jen v hranicích, v nichž slouží nejen k vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých; pak je – jak ukazuje zkušenost – i tou nejlepší formou ´univerzálního určení statků´. Z pohledu křesťanského sociálního učení  jsou nepřijatelné excesy nových ´sociálních revolucionářů´ tentokrát v radikálně-liberálním převleku, kteří jsou s to dokonce vést ´chválu na rozkrádání´na principu ´privatizovat co nejrychleji, i kdyby se to mělo rozkrást´. ...

O to, aby se ´zázrak trhu´dostavil a měl šanci dlouhodobé prosperity, je nezbytná role státu, a to i v dnešním světě. … Nelze očekávat prosperitu v hospodářství, které není postaveno na pevném právním a morálním řádu. …

V materialistickém ekonomismu je málo prostoru a málo pochopení pro ´idealismus´uvažování křesťanské sociální nauky. Nezbývá než připomenout varování Otakara Březiny: ´Národ bez vyšší duchovní pravdy zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony a vojenské pakty´. Skutečně, naše ohrožení jsou dnes převážně vnitřní, duchovní a morální povahy. Nová forma  materialistické životní filosofie – stejně jako ty již přežilé – nevede ani k prosperitě, ani ke zdravé společnosti. …

 

5. Pokoj a dobro všemu stvoření – hledání post-materialistického životního stylu

… Hodnoty dnešního typického člověka evropsko-americké civilizace nejsou slučitelné s požadavkem (trvalé) udržitelnosti života.  …

Přesun životních cílů z materiálních na kulturní a duchovní, hledání post-materialistického životního stylu, v němž konzumní přístup nedominuje, to je klíč k pokoji a dobru i v planetárním měřítku. Nadějné směry tohoto hledání leží ve tvorbě a využívání sociálního a kulturního kapitálu a vzdělávání včetně výchovy  k ekologickému myšlení a k ekologické odpovědnosti, v technologickém pokroku šetřícím omezené přírodní zdroje, v dobrovolné skromnosti bohatších národů i společenských vrstev. Křesťané mohou a mají přijmout roli průkopníků skromného životního stylu. …

List ´Pokoj a dobro´ zdůrazňuje nedostatečnost hodnotového systému stojícího výlučně na materiálních hodnotách. Nevysloveným podtextem tohoto důrazu v Ježíšově duchu je výzva k hledání Božího království. …

 

III. Otevřeně k občanské společnosti a její politické reprezentaci

6. ´Mlčící církev´má právo promluvit

… Proto otázky a pochybnosti, zda se církve mohou či nemohou, mají či nemají vyjadřovat ke společenským otázkám, jsou liché. Naopak, dokumentem ´Pokoj a dobro´ se Česká republika přiřadila k velké rodině civilizovaných národů, dávno již nejen v Evropě či USA, ale po celém světě. Dokumentační středisko na univerzitě ve švýcarském Fribourgu již v době svého vzniku (1993) mělo k dispozici více než 1500 (!)  podobných sociálních dokumentů a každým rokem jejich řada utěšeně roste.

Křesťanské sociální učení je vždy a všude aplikací křesťanského poselství na sociální problémy doby. Jeho základem je evangelium a zdravý lidský rozum. Vyvinulo se z morální teologie zabývající se spravedlností a dnes je moderní interdisciplinární sociální naukou, která čerpá nejen z teologie, ale ze sociologie, politologie, ekonomie, filosofie, antropologie a biblických věd. Důvodem zájmu církve o společnost a její instituce je skutečnost, že ´poměry sociálního a hospodářského života jsou značnému počtu lidí největší překážkou v péči o jediné potřebné, tj. o věčnou spásu´ (Pius XI. V encyklice vydané uprostřed světové hospodářské krize r. 1931). …

Církve mají nárok, ba mravní závazek vystoupit ze silokřivek omezených politických a ekonomických zájmů a povinnost pojmenovat věci pravým jménem. Tím, že biskupská konference dala dokument k sociálním otázkám k veřejné diskusi, udělali biskupové jen to, co se cítili být zavázáni udělat.

 

7. Struktury zla nejsou výmyslem marxismu ani ´teologie osvobození´

… Výraz ´struktura hříchu´použil poprvé papež Jan Pavel II. v roce 1987 … a to v sociální encyklice ´Starostlivost o věci sociální´. Struktury hříchu či ´istitucionalizované zlo´ mají kořeny v selhání jednotlivce, v hříchu osobním.  …

Strukturální změna společenských poměrů automaticky nezmění osobu člověka v jeho podstatě, osobní zlo se nepřekoná pouhými ´systémovými změnami´. Bez vnitřní proměny člověka nemůže dojít ke skutečné změně člověka a společnosti. …Avšak kořeny zla, které snášíme, je nutno přesně pojmenovat. Jan Pavel II. mluví o ´sobectví a krátkozrakosti´, o ´pochybených politických záměrech´ a o ´nemoudrých ekonomických rozhodnutích´ a argumentuje, že jde v těchto souvislostech o hřích a struktury hříchu. Existence struktur zla v naší společnosti a ekonomice je skutečností, před níž nelze zavírat oči. Je povinností a mravním závazkem všech lidí dobré vůle, kteří přicházejí do styku s tímto strukturálním zlem, na jeho existenci upozorňovat a podle svých schopností i odhalovat jeho kořeny. To platí především pro ty, kdož jsou angažováni ve světě politiky a veřejné správy, podnikání a financí. Již papež Pius XI. vyslovil v roce 1931 myšlenku, že je zapotřebí obojího: ´reformy institucí i nápravy mravů´. Je historickým selháním křesťanů minulých generací, pokud se nechali vytlačit jen do sféry sociální pomoci a sociální práce, jakkoli tato angažovanost je od sociální dimenze evangelia neodlučitelná a není jí nikdy dost. Ale jen charitativní činnost nestačí.

 

8. Právní stát musíme doopravdy chtít a podle toho jednat

… Máme v zásadě instituce právního státu a jsme na cestě k naplnění jejich pravých funkcí. Se stavem můžeme být těžko spokojeni, má příliš daleko k ´ideální orientaci´, k níž směřuje křesťanská sociální nauka. Je třeba vrátit úlohu, jež mu náleží, je třeba ´rehabilitovat právo´v očích občanů. Potřeba ´zmorálnění práva´(čl. 27 dokumentu) je skutečně naléhavým požadavkem dne. Autoři tím však rozhodně nemíní nahrazovat právo morálkou. …

 

9. Sociální stát je třeba reformovat, nikoli zavrhnout

´Právní stát´ jistě patří k principům křesťanské nauky sociální. Ale co ´sociální stát´? List Pokoj a dobro byl kritizován proto, že se podle názoru některých čtenářů přiklonil  příliš ke koncepci sociálně-tržního hospodářství. … Zneužití institucí ´sociálního státu´ jako ´zaopatřovacího státu´ je již předmětem kritiky i v encyklice ´Centesimus annus´ a také v Německu … . Prof. Manfred Spieker … považuje za škodlivý opačný extrém  koncepce ´minimálního státu´, který sociálnímu státu upírá zcela legitimitu a je postaven na antropologii vyhraněného individualismu, na člověku, pro kterého je obecné dobro prázdným pojmem. Klíč k reformování sociálního státu je v návratu společnosti  k respektování principů odpovědnosti a subsidiarity, tedy ´subsidiární sociální stát´. V tomto smyslu je problematika reformování sociálního státu jednou z klíčových věcí … .

´Subsidiární sociální stát´vychází ze zkušenosti, že legitimita sociálního státu – postavená na požadavku společného dobra – musí být vázána jeho subsidiaritou. Dávky poskytované subsidiárním sociálním státem musí pro podporovaného znamenat pomoc ke svépomoci, povzbudit a podporovat jeho ochotu k individuálnímu úsilí a výchovu k odpovědnosti za sebe a za své blízké. Sát nemá jednotlivci odnímat iniciativy, které jsou nutné ke zdaru jeho života. V tomto smyslu jsou aktivity sociálního státu podrobeny trojímu omezení: principům právního státu, principu subsidiarity a článkům základních lidských práv a svobod.

Bylo by naší vlastní chybou, kdybychom na principu ´rozkmitaného kyvadla´chtěli najednou od dědictví totalitního socialistického státu vytyčovat vize ´minimálního státu´, neboť ty jsou tím skutečným anachronismem. …

 

 IV. Vedoucím osobnostem – a vůbec všem – v podnikání a finančnictví, s apelem na rozum

11. Krize v naší zemi ?

Mnohé hlasy v diskusi – obzvláště hlasy ekonomů a politiků ´zprava´- označovaly list Pokoj a dobro za pesimistický a naznačovaly, že neoprávněně vidí naši zemi v krizi. Je či není u nás krize?  … Vleklou společenskou  a politickou krizi spatřujeme v tom, že na rozdíl od jiných evropských zemích v ČR má osobní bohatství malou legitimitu – majitelé jsou vesměs podezíráni ze ´zlodějen´. … Také důvěra v parlament, vládu  a ´politiky´ je velmi malá. Existuje dlouhodobá nezaměstnanost, která vyřazuje rodiny na okraj společenského života – to je však celoevropský problém.

Podobně proděláváme chronickou civilizační krizi v tom smyslu, že již řadu let u nás každoročně přichází na svět zhruba o 20 tisíc dětí méně než kolik lidí umírá, přičemž je každým rokem zhruba 40 tisíc lidských plodů usmrceno chtěnými potraty. …

List Pokoj a dobro vyzývá k zamyšlení nad naší mnohovrstevnou krizí, chce přispět k diskusi o jejích kořenech a o cestách k nápravě z křesťanského hlediska. …

 

12. Ideologie tržního fundamentalismu se objevuje dosud – a dál škodí

Někteří diskutující pochybovali o termínu ´tržní fundamentalismus´a o tvrzení, že trh se stal pro mnohé náhradním náboženstvím, pro jiné spíše vrcholnou hodnotou než nástrojem. List takto označil duchovní kořeny strategických chyb naší transformace. Jedním z cílů dokumentu bylo připomenout, že smyslem hospodářského systému je sloužit lidskému rozvoji, jak jednotlivcům, tak rodinám, tak i společnému dobru. List obsahuje vymezení pojmu ´společného dobra´, jako soubor společenských podmínek, které umožňují každému člověku uplatnění a rozvoj jeho schopností; vnitřní i vnější bezpečnost země; respekt k lidským a občanským právům; občanskou spolupráci, zaměřenou na prosperitu celé společnosti; rozumnou sociální síť; vyváženost decentralizace zodpovědnosti a moci a společenské solidarity (čl. 18 a 33 dokumentu). Základní shoda o náplni pojmu společného dobra je součásti obecného konsensu, který je známkou vyspělé demokratické společnosti. Naopak opakované útoky proti samotnému pojmu společného dobra svědčí o pokračujícím tržním fundamentalismu v hlavách některých radikálních liberálů až pravicových anarchistů. Ideový a koncepční extremizmus tohoto typu je společensky nebezpečný a zahrnuje odmítání daní jako krádeže, tím spíše daní progresivního typu, zpochybňování legitimity a funkcí státu-vlády vůbec.

Ideologie tržního fundamentalismu stojí na přesvědčení, že hospodářský systém může fungovat bez opory normativního systému; že svobodný trh je soběstačný v tom smyslu, že si svou logikou postupně vynutí vytvoření institucionálních a normativních základů; že sice rozděluje bohatství značně nerovnoměrně, avšak že bohatství bude postupně a v dostatečné míře samo ´prokapávat ´k chudým. Ani jedna z těchto tří tezí není empiricky doložena. Naopak, první dvě jsou v rozporu s příkladem rozvoje onoho nejsvobodnějšího trhu v Severní Americe, kam Otcové-poutníci přinesli v 17. století tradici pevného právního řádu a etiky. Třetí, o prokapávání bohatství, je doložitelná jen výjimečně – v nadbytku přírodních zdrojů a nízké hustotě populace USA v 19. století. V západní Evropě převážil názor, že tržní distribuce důchodů a bohatství – jakkoli základní – potřebuje nevyhnutelně ´sociální vyrovnávání´, má-li si společnost udržet sociální soudržnost. …

 

13. Demokratický kapitalismus potřebuje duchovní základy

Mezi duchovní základy a předpoklady kapitalismu (a demokracie) patří osobní ctnosti, jako jsou ukázněnost, poctivost, iniciativa, tvořivost, houževnatost, zodpovědnost atd., z nichž mnohé byly založeny na víře v Boha. Byl si toho vědom jak zakladatel moderní ekonomie Adam Smith, tak i sociolog raného kapitalismu a modernizace Max Weber. …

Sporný bod je následující: mnozí současní ekonomové a politici (často mlčky a snad i neuvědoměle) předpokládají, že etické normy a zvyklosti dohánějí formální instituce samy o sobě jen v důsledku jejich tlaku, kdežto autoři Pokoje a dobra vidí tento proces jako konfliktní – jako společenské úsilí a politický boj o pojetí společného dobra… Dokument proto zdůraznil zodpovědnost vůdčích osobností – společenských elit a médií ovlivňujících společenskou atmosféru a každého z nás – v tomto konfliktu. Takový je smysl teze, že morální stránka transformace byla podceněna (čl. 11 dokumentu).

 

14. Dokument Pokoj a dobro je pro trh s přívlastky ´sociální´ a ´ekologický´

… List zdůrazňuje nezbytnost státní péče o konkurenční tržní podmínky a nutnost rozhodné a důsledné právní regulace hospodářského života. Autoři dokumentu připomínají, jak je důležité, aby stát pečoval o zaměstnanost, aby společnost věnovala této problematice náležitou pozornost a hledala možnosti, jak vytvářet nová pracovní místa. Bez pevného právního řádu se dostává do nebezpečí i svoboda; hrozí, že převládne zvůle mocných. …

 

15. Globalizace a naše místo ve světovém řádu

… I my vnímáme, že globální trhy vytvářejí nerovnoměrné rozdělení bohatství a krajně nerovnoměrně čerpají i omezené přírodní zdroje. Vedle bohatých společností vznikly oblasti nezaměstnanosti, bídy a beznaděje, odkud může vzejít až chorobná nenávist. Zůstáváme rozděleni nejen životní úrovní, ale i kulturou a náboženstvím, znalostmi a schopnostmi využít příležitosti, které globální ekonomika poskytuje ke zlepšení našeho údělu.Proto je tak obtížné hledat cesta k nápravě. Navíc bohaté a silné státy určují pravidla globálních trhů ve svůj prospěch. Křesťanské sociální učení obsahuje náročné výzvy, volá po spravedlnosti  a státnické prozíravosti v globálním měřítku. V rostoucí polarizaci složité struktury současných problémů je zvlášť důležitá především jedna dimenze. Je to polarizace mezi spravedlivou mzdou zaměstnance a spravedlivým a morálně oprávněným ziskem podnikatele. Zde chybí jasná morální kritéria a někde i zákonné normy, a to nejen daňové. V důsledku toho roste nerovnováha mezi trhy zboží a služeb a trhy kapitálu, která vyúsťuje v nadbytek spekulativního kapitálu. … Pojem ´globálního dobra´, který se objevil ve slovníku světových finančních institucí, naznačuje potřeby shody na novém řádu světových trhů. K pozitivnímu řešení je nutný profesionálně kvalifikovaný pohled morálních teologů i hlas zdravého rozumu, dobré vůle a globální odpovědnosti světových finančních center i jednotlivých ´velkých hráčů ´. …

Církevní dokumenty se snaží předvídat důsledky současných trendů a vyjadřuje je v kontrastní dvojici evokativních pojmů, jimiž jsou civilizace lásky a civilizace smrti. Projevy civilizace smrti vidí v teroru všeho druhu; v sobeckém zneužívání moci – ať už hospodářské nebo jiné – a ve zneužívání soudobých technických nástrojů (např. masových médií) k manipulaci lidí a pravidel hry pro partikulární zisky  omezených zájmových skupin. K civilizaci smrti patří rovněž nezodpovědný přístup k životu a zdraví, a to včetně vlastního i zdraví jiných lidí (jako je tomu v užívání drog), a ve zneužívání a ničení životního prostředí. Společným jmenovatelem kultury smrti je neúcta k životu.

Civilizace solidarity v globálním měřítku je civilizací lásky; znamená dlouhodobé a trpělivé překonávání zaostalosti a bídy, negramotnosti, pomoc při budování kulturního a sociálního kapitálu v málo rozvinutých zemích. Jen mocnosti a bohaté země, které rozumějí své roli v tomto smyslu, jsou právy plnit úlohu světových lídrů. I my u nás můžeme i se svými omezenými možnostmi spolupracovat při budování nového světového řádu. …“

Pozn. red. Citovaný dokument je, z našeho pohledu,  jedním z projevů již dlouhodobého úsilí o zformulování křesťanskosociálního učení a jeho udržení na úrovni doby. Doporučujeme jej k dalšímu studiu.

K listu Pokoj a dobro se na adresu autorského kolektivu písemně vyjádřili i manželé Ludmila a Josef Čtvrtečkovi z Brna.

 

Budou u nás opět čeští kněží ?

Tak se ptají mnozí věřící, jejichž farnost zůstává bez kněze, nebo kam přichází kněz z Polska. Rok za rokem je v našich diecézích méně českých kněží a víc polských duchovních. Bude tento trend pokračovat i v  obě, kdy odchází Jan Pavel II. a přichází Benedikt XVI ? Asi ano. Na jedné straně musíme být vděční, že vůbec  v našich kostelích někdo slouží mši svatou – na druhé straně se ptáme, proč je tak málo našich českých MLADÝCH kněží ?

Mám ze svého posledního pracoviště (před penzí) tuto smutnou zkušenost: první adept teologického studia se vrátil z dne otevřených dveří, kde po celý den se měl dovídat, co „to“ obnáší – a řekl mi: o studiu a výchově ke kněžství jsem se nedozvěděl celkem nic. Jen jsme zpívali (to neumím) a modlili se (ústní modlitby  „v poklusu“).  Skoro všichni jsme hodnotili ten den jako „ztracený“, „nezajímavý“, „netvůrčí“…

Druhý adept: Nevytvořili jsme společenství. Slyšeli jsme stále,  že je nás málo, že „staří“ nedůvěřují „mladým“ a naopak, že se kněží budou muset stěhovat po pěti letech zase do jiných farností, dříve než si lidé na ně „zvyknou“, že nadřízení jim v podstatě nedůvěřují atd. Ani situace na fakultě ke klidu nepřispívala. A k tomu ještě stále vzrůstající zesvětšťování našeho života v Čechách.

Suma sumarum: mladým lidem se může zdát, že toto POVOLÁNÍ nemá perspektivu. Ale starší kněží si stěžují, že nesli celou tíhu „ dne“ a nakonec to „ti nahoře“ neocenili …

Je povolání mladých kněží z Polska řešením? Ano – ale do budoucna velmi problematickým! Co když z různých důvodů zase odejdou, protože v Německu, Rakousku, Švýcarsku to bude pro ně „lepší“?

Naděje odchází poslední. Nový papež Benedikt XVI. ve svém prvním kázání při intronizaci prohlásil: Nezachraňuje síla, ale láska! Nebo: Kdo věří, není nikdy sám!

Najde tedy český národ v sobě ochotu spolupracovat s Boží láskou a tak ve víře v Boha a budoucnost znovu nacházet sám sebe?

                                                                                                                                          Va

                 Z článku nezveřejněném v Katolickém týdeníku

                                                           (Pokračování)

 

Ceny potravin a zboží nezbytně nutného k životu byly drženy státní kontrolou cen na příznivé  a spravedlivější úrovni a rodiny s dětmi měly jistotu, že své potomky uživí (k tomu zavedení stránky pro rodiny v novinách nestačí). I ti lidé, kteří byli svobodní, měli střechu nad hlavou a o obživu postaráno, i když pracovali u různých stavebních firem. Bydleli v různých maringotkách a ubytovnách. Občas někam přijeli. Dali se do práce. A když odjeli, zůstalo po nich pro společnost velmi užitečné dílo, tu kus silnice, tam přehrada a tyto stavby nám slouží dodnes.

Co však zůstane za těmi dnešními nezaměstnanými bezdomovci? Spálená země, vykradené kostely, rozkradené kulturní dědictví naší země a nakonec i vyrabované obchody  jako na východním Slovensku?

Ono totiž, když kromě toho práva na práci, má také člověk povinnost pracovat, jak tomu bylo za komunismu, a každý den musí vstát a jít do práce a tam se hlásit u mistra, celou směnu stěhovat bedny, vozit a rovnat cihly do pece, vykonávat další užitečnou práci, tak přijde večer domů a už nemá na nějaké kradení, loupežení, přepadávání ani čas, ani sílu.

„Elita“, která dnes u nás vládne, tu poctivou lidskou práci velmi znehodnotila. Podporuje pouze spotřebu na dluh, požitkářství a zbytečné plýtvání. Ale toto všechno, co nám rozhlas a tisk vtloukají do hlav, je v příkrém rozporu nejen s Desaterem Božích přikázání, ale i se seznamem hlavních hříchů uvedených v katechismu katolické církve. Proto by měli být křesťané a zejména křesťanské politické strany proti kapitalismu v takové opozici, jako byli proti komunismu. Na adresu těch antikomunistů, kteří někdy na stránkách novin připomínají zločiny komunistů, zejména tehdy když jim stoupají preference, je třeba říci, že pro svůj úspěšný boj proti komunistům musí nejprve stíhat všechny zlořády dnešního kapitalismu a zasazovat se o důstojný lidský život. …

Nedávno se objevila zpráva o genocidě v tzv. třetím světě, způsobené neúměrným předražováním léků na AIDS nadnárodními monopoly. Je zajímavé, že se tato svým obsahem důležitá zpráva objevila jen v Katolickém týdeníku a radiu Vatikán, nikoli však v hlavních televizních a rozhlasových zprávách a ostatním tisku. …

Co se děje u nás? Práceschopní lidé jsou svévolně vyřazováni z pracovního procesu nezaměstnaností, uvrženi do bídy zdražováním základních životních potřeb, potom vykradeni exekutorem, vyhozeni z bytu na ulici. Jak to vše někdy končí? Smrtí! Ke kolika sebevraždám dochází ze sociálních důvodů, nevíme. Kolik bezdomovců již zmrzlo?

Všechny ty různé charity, ubytovny pro bezdomovce a armády spásy, jejichž užitečnost a prospěšnost pro lidskou společnost je nepopiratelná, jsou však jenom jako ti hasiči, kteří likvidují požár, jenž se již rozhořel.  Sama podstata tohoto sociálního zla zůstává však nedotčena. Hořet bude znova. Ostatně hasiči jsou již připraveni.

Co by to udělalo s veřejným míněním, kdyby televize ukazovala obrazy ze života lidí v chudinských čtvrtích velkoměst v rozvojových zemích ? Tam teprve jsou vidět výsledky působení sociálně nespravedlivých řádů. … Můžeme se potom divit, že se lidé z třetího světa ze zoufalství chápou zbraní a nevidíce jiné východisko útoč na vše, co jim připomíná pramen tohoto zla, a tak pomáhají ďáblovi roztáčet nekonečnou spirálu zla ve světě. …  

                                                                                                                     Cyril Moravský                                                                                                                                                                               

 

Mozaika

Habemus papam! – Máme papeže! Zaznělo opět v Římě. Ohlas ve světě byl různý: jásot i zklamání … Ale všichni se shodují v jednom: Benedikt XVI. má šanci ukázat, jakou je osobností!

Chtěl bych ocitovat několik postojů k této volbě ze země, odkud nový papež pochází: „Papež Benedikt XVI. půjde svou cestou!“ (Augsburger Zeitung, 25.4.05)  Benedikt XVI. : „Církev žije! Církev je mladá!“ (při intronizaci);

„Dějiny ukázaly, že noví papežové nacházejí vlastní styl a přinášejí radostná překvapení. A v to věřím i v případě Benedikta XVI. (Süddeutsche Zeitung, 22.4.05: Interwiew s Ulrichem Hemelem , teologem a ekonomem);

„Naděje na radostné překvapení!“ (Augsburger Zeitung, lutherský biskup Öffner);

„Ženské katolické organizace očekávají od papeže více otevřenosti.“ (Augsburger Zeitung, 21.4. 05);

„Byl známý jako Boží rotwajler – teď je papež Benedikt XVI. „ (Daily Mirror, Velká Británie);

„Papež může udělat mnoho dobra, jestliže se jasně vysloví proti bigotnosti a náboženským předsudkům. Věříme, že se také postaví proti diktátorům tohoto světa.“ (Washington Post, USA);

„Půjdeme společně do budoucnosti!“ (Papež v Sixtinské kapli dle Rienischer Merkur, 28. 4. 05);

„Udělám vše, aby ekuména vzrůstala!“ (Papež v rozhovoru s reprezentanty ostatních konfesí, dle Süddeutsche Zeitung 21.4. 05);

Interwiew s E. Biserem, teologická fakulta Mnichov, otázka: Dá se s Ratzingem mluvit? Odpověď: Ratzinger je teolog. Teolog, s kterým se nedá mluvit, není teolog, ale ideolog! (Süddetsche Zeitung, 22.4. 05);

„Lidem vzdálený teoretik a inkvizitor na papežském trůně? Nebo přece ne? Zažijeme po Ratzingerovi I. (progresivní teolog na II. vatikánském koncilu) a Ratzingerovi II. (konzervativní strážce víry) ještě Ratzingera III. ? Jaký bude? Výsledek této hry je otevřen. Ratzinger už jednou dokázal, že je ohebný. Zda mají pravdu skeptici anebo ti, co na něho hledí s optimismem, je teď ještě předčasné říci. Je třeba vyčkat. (R.Schermann: Kirche in, str. 18, 05./2005).

Ano – je třeba vyčkat, a za to se upřímně modlit, aby Duch Svatý řídil opravdu církev putující dějinami.

                                                                                                                                          Va

Bush a jeho Bůh

Jaume Botey Vallés

„Bush a jeho Bůh, - ten Bůh, který ponechává všechna stvoření osudu, který nemůže pomoci dvěma třetinám světa žijícím za méně než dva dolary denně v důsledku neporušitelných ekonomických zákonů, ten Bůh, který nezná lítosti, - ten je Bohem spojeným s mocí. Není to však onen soucítící a slitovný Bůh Bible, a není onou otcovskou postavou prokazující dobrotu a milosrdenství, o kterých hovořil Ježíš: Bůh, jenž uzdravuje nemocné a mrtvé oživuje, onen Bůh, jenž pozvedl Ježíše ze smrti. …

Bushův Bůh je Bohem zjevujícím se mocí a v jejím užití, jakoby ve snaze obnovit Svatý pořádek středověku. Jde o model velice podobný totalitě. …

Bushův Bůh je i Bohem trestů a odplaty vystupujícím na světové scéně americké armády a na národní scéně v podobě trestu smrti.  Ve svých náboženských  a politických projevech zdá se být západní podobou onoho hořkého a mstivého Boha Chomeiniho. Stávající republikánská administrativa a Bush společně hrají úlohu šerifa, vykonávajícího spravedlnost v boji dobra proti zlu a pokládajícího sebe sama za nástroj spravedlivého trestu.

Je to Bůh, který za smysl svého bytí prosazuje vládu nad světem, v němž se pak nezbytnou strategií stává trvalý konflikt. …

Slova strategie, touha po moci a posvěcování moci nám přivolává časy, o kterých jsme se domnívali, že dávno minuly, jako například národní socialismus … .

Mezi Bushovým voláním po míru nelze nevidět spojitost mezi válkou, politikou, náboženstvím a lidskou přirozeností. Spojíme-li jeho ideu vyvoleného národa a s jeho politickou a strategickou vizí, snadno dospějeme k teologickému ospravedlnění preventivních válek a k pojetí války proti arabskému světu jako projevu Boží úcty. …Metafora o vyvoleném národu je tak hluboce zakořeněna, že americký občan je téměř nucen ji přijmout. Dokonce ani ti, kdo jsou nevěřícími, nebo kdo by chtěli od ní vymezit, nemohou toto přesvědčení odmítnout., nechtí-li být kulturně ostrakizováni, jak se stalo i některým velice známým americkým intelektuálům (Chomsky …)Jde o ideu, která je páteří americké identity. Je-li však základna agresivnosti americké politiky teologická, pak asi i klíč ke změně této politiky by rovněž měl být teologický. …

Žijeme ve světě, který trvá jakoby měl náboženství, ale nemá Boha. Žijeme v čase bezbožného náboženství. Pakliže náboženství ustavičně hovoří o zbožnosti a citech, a neptá se po lidském utrpení, pak jen zakrývá základní smysl Boží existence, kterým je spasení. …

Myšlenka na utrpení druhých lidí nemá přednost v našem moderním světě, kde člověk myslí, že vše může být dobito zbraněmi a zkázou a že je možné zapomenout na celá dějinná období utrpení. Odvracíme hlavu, jsme-li postaveni i před nové příběhy utrpení ve světě: Osvětim, Rwanda, Bosna, Afgánistán … Ale zatlačovat takovéto vzpomínky do zapomnění nelze bez důsledků: Zoufalství, mravní degradace a úpadek patří mezi ně. Ale jen málo lidí spojuje současné krize a hroucení mravních hodnot.  …

Snažíme se zapomenout na svou minulost, kulturu, hodnoty a utrpení, a vzhlížíme se v kultuře trhu a v důvěře, že všechno lze koupit a prodat. To je také jediná kultura, kterou Bush dokáže zviditelnit, a ze které pochází i jeho vidina moci. …

Co je úkolem teologie? Co můžeme dělat a co máme dělat?

1. Dotkněte se Boha. Jde o mystickou zkušenost Boha. Hovoříme tu o modlitbě jako o universálním jazyku, který je dramatický a vzrušující a odbojný a radikálnější než teologie, a to pro všechny oběti na obou stranách: I pro ubohého amerického vojáka, který byl jménem Božím poslán Bushem, aby zabíjel jiné a který nakonec skončí sám zabit rukama druhých, kteří se rovněž na Boha odvolávají.

2. Setkejte ses chudými. Poznejte mystickou zkušenost s obětmi utrpení, abyste byli schopni oslovit ublížené bez nadřazenosti otcovskosti. Křesťanství, které si chce připomínat minulost a všechna jeho utrpení je náboženstvím tvrdým. … Obrana proti křesťanskému tradicionalismu a fundamentalismu nestačí. Křesťan potřebuje méně na sebe brát úlohu naslouchajícího a více subjektu Božího pamatování. (Podle Poznámek 86, 05/05)

Příští číslo Křesťanského sociála vyjde kolem 20. září. Poté bude postupně rozesílán s dalšími brožurkami.

Dne 4. června náhle zemřel br. JUDr. M. Valta, dlouholetý zaměstnanec ÚV ČSL, obětavý křesťanský sociál, člen redakční rady KS, předseda ÚRK KSH. Vzpomeňte na něj ve svých modlitbách. Jsem Ti , Mílo, vděčný za přátelství a příkladnou spolupráci. Dr.O. Tuleškov

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 4. června 2005. Kontaktní adresa: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6-Dejvice, 160 00.