Křesťanský sociál, září-říjen 2012

Z encykliky Rerum novarum

„…nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka… dělníci stojící osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadli do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících.

Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“

Lev XIII., květen 1891

Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím.

Současně však bránila přirozené právo na soukromé vlastnictví, a to i výrobních prostředků, zdůrazňujíce však ohled na společné dobro a zajištění účasti všech na bohatství podle zásad spravedlnosti.

Oproti nejvyššímu principu zisku, kterým se řídil tehdejší kapitalismus, encyklika postavila princip mravnosti, kterému podléhá všechno lidské jednání, tedy i ekonomika.

Dále vyhlásila za neporušitelnou hodnotu osobu člověka, jejíž základní práva nesmí narušovat ekonomický proces, jenž by jinak narušil i pořádek spravedlnosti. Dělníkům nejen přiznala přirozené právo sdružovat se ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.

Upřesněním pojmu spravedlivé mzdy korigoval liberalismem zneužívanou tradiční nauku o práci jako o předmětu svobodné tržní dohody. A konečně proti liberalistickému pojetí státu jako o nočním strážníkovi (laissez faire – laisez passer) zdůraznil nejen oprávněnost, ale i nutnost státní zásahů do sociálně-ekonomických procesů. (-red.)

K důsledkům encykliky Rerum novarum

Tradicionalisté v církvi, lpící na pohodlných tradičních schématech, spolu s pohoršlivým zděšením vyznavačů bezuzdného liberalismu, bohatnoucích na úkor krutě vykořisťovaných dělníků, byli obsahem Rerum novarum nemile překvapeni a proto se k ní stavěli velmi zdrženlivě. Byla zde ještě další tendence, a to obejít encykliku úplným mlčením. V sociální praxi se však brzy ukázalo, že ani tento přístup není možný. Naopak postupem doby se z encykliky, na jejím základě, vyvinula celá sociální doktrína církve.

Rerum novarum, vydaná 15. května 1891 papežem Lvem XIII., podnítila v církvi rozsáhlé aktivity. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku změnila do určité míry vyrovnaný poměr sil mezi katolickými konzervatisty a sociály v prospěch těchto. Křesťanskosociální hnutí úspěšněji rozšiřovalo svou členskou základnu, budovalo nové organizace, pokračovalo ve formulování programu, aby mohlo vytvořit svou vlastní politickou stranu. Cesta k tomu vedoucí byla plná překážek a potíží.

K pochopení atmosféry doby nám pomohou následující věty ze stati Několik vzpomínek, jejichž autorem je ThDr. Rudolf Horský, který v době, o níž píše (r.1889 a následující léta), byl kaplanem v Ouněticích a předsedou družstva Vlast.

„Při jedné své návštěvě „Družstva“, která tehdáž měla své skrovné místnosti na Žižkově, představil mi Škrdla nevelkého suchého človíčka, to že je Tomáš Jiroušek. Podívám se na něho, zahledím se mu do jeho modrých očí a líbil se mi. Byl mi sympatický.

Když odešel, začal mi Škrdle o něm vyprávěti, že je to „bývalý socan“, který chce oraganizovati dělnictvo na křesťanských základech, že mu však nevěří a musí ho teprve jak náleží prozkoumat. A tak jsme „toho človíčka“ zkoumali a trvalo to hezkou dobu, než jsme mu docela uvěřili. A ten nepatrný „človíček“ v ošumělém kabátě brzy nás získal pro smělé své plány a já s největším napětím celé hodiny jsem poslouchával jeho sociální výklady. Výsledek pak byl, že ve družstvu Vlast založen byl sociální kroužek, že jsme vydávali Dělnickou přílohu v Čechu, abychom připravili tak půdu pro křesťanský socialismus a že jsme konečně vydali samostatný náš čtrnáctideník Dělnické Noviny.

Musíme ven mezi lid, zakládat organizace, pořádat schůze, vykládal Jiroušek. A já byl hned při tom. S celou vervou pustil jsem se hned do studia sociální otázky…

Byla to však perná práce, konati schůze a zakládati naše spolky. Půda tu ležela zcela ladem; vždyť v celých Čechách a na Moravě živořilo sotva 17 tovaryšských Jednot. A teď jděte apoštolovat do měst a míst, kde nejen nikdo vás nezná, ale kde často i vlastní lidé vás neradi vidí a kde nepřátelé se na vás chystají i hrubým násilím. Kolik bouřlivých schůzích jsme prodělal jen na Kladně! V Horažďovicích šli na mne s noži, místo mne však bodli omylem starostu z Nalžova. V Moravské Ostravě do čtyř hodin ráno jsem byl zavřen a hlídán od našinců, aby mne protivníci neutloukli kamením, kterého na schodech a chodbách nalezeny pak celé spousty. Po bouřlivé schůzi v Leopoldově ve Vídni mne vystrčili oknem ven a 35 policajtů mne dovedlo na nádraží, aby hulákající dav mne nezabil. A tak dále. To jsou vzpomínky, které mi dnes připadají jako sen, jsou však skutečností.

Všechno to nás však neodstrašilo od dalších agitací.

Ale snad jsme měli přízeň a podporu shora, od vysokého kléru a šlechty? Tak se nám alespoň předhazuje a vyčítá. Na to odpovím: Na naše agitace jsme od těchto pánů nedostali ani haléře, naopak Škrdla i já jsme byli nahoře ve veliké nelásce. Kardinál Schönborn nechtěl mne k sobě ani připustiti, když jsem s ním mluvit si žádal v osobní své záležitosti a já měl být přesazen hodně daleko – do Spáleného Poříčí – a nad Škrdlem vznášel se církevní soud a suspense, že se opovážil chtít organizovat katechety. Jediný Brynych, nezapomenutelný biskup královéhradecký, rozuměl své době. Ten pracoval s námi a proto diecése hradecká nad ostatní i dnes vyniká. Teprve později arcibiskup Schönborn otevřel oči a když měl jeti do Říma ad visitanda limina, zavolal si mne a k mému překvapení pravil: „Mám jet do Říma a Sv. Otec se mi bude ptát, jak se zde provádí jeho dělnická encyklika. Povězte mi něco, já o tom nic nevím.“ Pověděl jsem mu ovšem a dobrosrdečný arcibiskup mi poděkoval a zůstal mi pak nakloněn.

Kardinál Skrbenský, od té doby, co jsem veřejně prohlásil, že v politice jsme hierarchii nikdy neposlouchali a poslouchati nebudeme, byl mým rozhodným nepřítelem. Strašlivé a bezcitné jeho pronásledování jsem sám na sobě od něho zakusil. Byl již vytištěn a rozeslán jeho ferman, že všechny spolky a organizace musí míti od něho ustanoveného dozorce, který bude míti právo samovolně zrušiti každé nepohodlné usnesení výboru i valné hromady. Ku provedení tohoto násilnictví však nedošlo a já jsem si oddychl, když Skrbenského odstěhovaly židovské povozy do Olomouce.

Šlechta pak, až na jediného hr. Vojtěcha Schönborna, k nám se nikdy nehlásila. Naopak dr. Bedřich Schwarzenberg a bývalý maršálek Lobkowitz mne přemlouvali, abychom se spojili s agrárníky. Proto je bezpodstatná pomluva, že naše strana byla založena a financována od hierarchie a šlechty. Naopak naše strana hned ve svých počátcích stála na stanovisku demokratickém a proto trvá a roste a vzroste.“ (Lid, Pražský večerník, 1919, Program a sjezd Litomyšlský)

Ke křesťanskosociálním aktivitám před konáním sjezdu v Litomyšli

Na Moravě vznikly nové křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. V Praze byl ustaven křesťanskosociální politický klub s působností pro celé Čechy.

Spjatost formujícího se křesťanskosociálního hnutí s dělnickým lidem připomínaly nejen programové zásady, nýbrž i různé vnější projevy a symboly. V tehdejším křesťanskosociálním hnutí se užívalo – vedle oslovení bratře, sestro – zcela běžně i oslovení soudruhu a soudružko. Obvyklý pozdrav Zdař Bůh byl nikoli ojediněle zaměňován pozdravem Křesťanské práci čest.

Křesťanskosociální hnutí mělo dokonce i svou běžně užívanou hymnu – Píseň práce. Z popudu ThDr. Rudolfa Horského a TJ. Jirouška ji v srpnu 1894 zkomponoval na slova Msgre Vladimíra Šťastného, kněze a básníka moravského, Josef Cyril Sychra, ředitel staroboleslavského kůru..

K litomyšlskému sjezdu

Velké křesťanskosociální úsilí vyústilo v konání sjezdu ve dnech 8.-9. září 1894. Delegáti sjezdu byli drobní lidé, mužové práce. Sto z nich bylo dělníky, řemeslníky a maloživnostníky, čtyři redaktoři křesťanskosociálních listů, jeden řeholník nejnižší kategorie a pět kaplanů, vesměs tedy chuďasové, kteří znali tíži tehdejšího nespravedlivého zřízení z vlastní zkušenosti. „Byl to opravdu dělnický parlament, který si toho byl vědom, co jest jeho úkolem, a který za těchto několik hodin co byl pohromadě, svědomitě a ze všech svých sil pro dělnictvo pracoval.“ (Protokol prvního sjezdu sestavil dr. R. Horský a TJ. Jiroušek, Praha 1895, str. 140)

Tomuto sociálnímu složení víceméně odpovídal obsah projevů na sjezdu přednesených i samotné sjezdové závěry. Nebylo náhodou, že sjezd na počátku svého jednání se zabýval otázkou vztahu křesťanského dělníka k národu. Důstojnou odpovědí na pokračující germanizační snahy, které vedly k odnárodnění nejen jednotlivých českých dělnických rodin, nýbrž i celých českých obcí a tak znovu rozněcovaly boj o bytí či nebytí našeho národa, bylo přijetí sjezdové rezoluce, jež zdůrazňovala: „Katolické dělnictvo českoslovanské … chce jakožto část svého národa k duchovnímu i hmotnému povznesení jeho ze všech svých sil připspívati a práv své vlasti a jeho jazyka hájiti. …prohlašuje se katolické dělnictvo českoslovanské pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj, vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým…“ (c.d., str. 23)

V tehdejší době otázka národnostní velmi často úzce souvisela i s problémy sociálními. Nebylo totiž málo německých továrníků a statkářů, kteří nejen více či méně vědomě odnárodňovali české dělníky, nýbrž je současně i více vykořisťovali. Proto zápas za národní práva byl často spojen s odporem proti sociálnímu útisku, proti liberalistickému kapitalismu, naplňujícím se společenské praxi zásadu : „Miluj sebe samého a odři svého bližního.“

Bezcitnost, vyděračství, lichva vedly k odsouzení kapitalistů, které považovali za zloděje.

Křesťanští sociálové si byli plně vědomi, že společnost lidská je nemocná sociální nespravedlností, chtěli ji však léčit zásadně jen reformami. Přesto na sjezdu zazněla následující slova: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento veliký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá.“(c.d., str. 33).

Sjezd též požadoval změnu volebního řádu, aby se volby konaly na základě všeobecného práva hlasovacího.

Posjezdové křesťanskosociální programové požadavky

Tužby našeho národa plně vyjadřovala rezoluce, přijatá I. zemským sjezdem Křesťanskosociální strany v Čechách r. 1896, která zdůrazňovala, že nejpřednější a nejdůležitější vlasteneckou povinností je usilovat o dosažení nedílnosti a samostatnosti zemí koruny české.

Přestože na Moravě a ve Slezsku síla křesťanského politického tábora byla daleko větší než v Čechách, konal se zde ustavující sjezd křesťanskosociální strany až v r. 1899. Zúčastnili se ho zejména P. Jan Šrámek, P. František Světlík a poslanec dr. Antonín Cyril Stojan. Velehradský sjezd přijal za své obecné programové požadavky, vytýčené litomyšlským sjezdem.

Vyznané místo na sjezdovém jednání zaujímala problematika zakládání křesťanských odborových organizací. Za princip spojující různé odborové organizace byla prohlášena proletářská solidarita (První moravsko-slezský sjezd křesťanskosociální na Velehradě, vydáno péčí zemského výkonného výboru r. 1900, str. 69)

Na sjezdu vystoupila i Františka Horáková, místopředsedkyně sjezdu, dělnice z novojičínské tabákové továrny. Trpce žalovala: „ Vyděračský kapitalismus, aby nabyl lacinějších pracovních sil, odtrhl ženu od rodiny a připoutal ji ke stroji, a muže, živitele, vyhodil na ulici bez práce. Rodina bez matky nemůže prospívati … Dítky pustnou, znemravňují se a celý společenský řád se rozpadá…“.

Křesťanští sociálové již tehdy chápali, že musí vyjasnit vztah mezi náboženstvím a politikou. Sjezd České křesťanskosociální strany v r. 1910 řešil proto i tento problém. ThDr. Rudolf Horský, tehdy již farář u sv. Matěje v Praze a současně i jeden z nejvýznamnějších představitelů strany, ze sjezdové tribuny za všeobecného souhlasu prohlásil: „Nesmí se však směšovati stanovisko náboženské s politickým. … Máme povinnost k sv. víře a podrobujeme se autoritě církve, ale máme také povinnost k vlasti své a k svému lidu a nutno, abychom dovedli souladně v sobě lásku k víře s láskou k lidu a k vlasti… Nutno, abychom ve věcech politických měli volnou ruku. Volnost tato byla a je nám ponechána.“ (Čech, číslo 86, 29.3.1910)

Strana učinila na sjezdu i další významný krok v tom směru, aby Česká křesťanskosociální strana přestala být považována za čistě katolickou, tedy konfesní stranu, a naopak se stala stranou otevřenou a přitažlivou i pro jiná křesťanská vyznání.

Sjezd dále potvrdil programový požadavek, aby „všeobecnému blahu sloužící zařízení, jako: pojišťovny, dráhy, doly, huťe atd., byla postátněna nebo pozemštěna.

Podstata nového programu sjezdem schváleného spočívala v tom, že křesťanští sociálové výrazně akcentovali, že jsou Čechové, vlastenci, že jsou křesťané a naopak nejsou „stranou panskou, ale lidovou, která pro lid pracuje a v lidu chce především své kořeny zapustiti“. (Venkovan, týdeník, roč. III., č. 22, 31. března 1910).

Za zásah do pozemkových vlastnických vztahů se postavili moravští křesťanští sociálové na svém sjezdu, který se konal v Brně v květnu 1918. Malým zemědělcům nadějně zněla slova sjezdové rezoluce: „Velkostatkové buďte zákonem přinuceny k nucenému odprodeji polí za mírnou cenu a na dlouhodobé splátky za tím účelem, aby řady malorolnictva byly co nejvíce rozmnoženy a posíleny.“

Závěrem

Na uvedených křesťanskosociálních základech vyrostla i šrámkovská Československá strana lidová (ČSL). Byla vždy stranou sociálně reformní, vlasteneckou a demokratickou. Rozporné tendence mezi křesťanskými sociály a křesťanskými konzervatisty v čele s dr. Mořicem Hrubanem vyřešil J. Šrámek zcela demokraticky. V rámci ČSL získali tito své místo. Původní křesťanští sociálové v rámci strany převažovali. Jan Šrámek, předseda strany, pokud zjistil v politice jiných křesťanských stran Československé republiky státně odstředivé tendence, distancoval se od nich. Měl proto vždy blíže k sociálním demokratům, národním socialistům. V mnichovských dnech ČSL při obraně republiky spolupracovala v řadě míst i s komunisty.

Uvedené šrámkovské řešení vztahu mezi dvěma stranickými křídly však J. Lux, předseda strany od září 1990, zavrhl. Zaujal pozici v pravé části strany a ústřední výbor ČSL, pod jeho vlivem, se postavil proti tomu, aby křesťanští sociálové se stali jednou z frakcí strany. ČSL, která se transformovala v KDU-ČSL, se posunula nejen k pravému středu politického spektra, ale svými mnohými stranickými stanovisky a činy jasně přesahovala i do jeho pravé části.

KDU-ČSL se na dlouho stala spolehlivým partnerem ODS. Spolu s touto a dalšími výrazně pravicovými stranami, např. ODA a US, se účastnila výstavby liberalistického kapitalismu u nás. Proto je též spoluodpovědná za situaci, do které jsme se v současnosti dostali.

Na místo vlastenecké šrámkovské politiky KUD-ČSL se dopracovala až ke spolupráci se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Představiteli této tendence jsou nejen dr. P. Pithart, ale i dr. Cyril Svoboda a další. Oba dva jmenovaní jsou známí svými proněmeckými stanovisky, a proto byli německou stranou nejednou vyznamenáni. Petr Pithart byl jedním z autorů smutně známého Podivena, v němž se pokusil o přepsání naší historie a podkuřoval germánským snahám. Konkurentem v těchto vztazích může být pro KDU-ČSL již jen TOP 09, ostatně i ta částečně vznikla na „lidovecké“ bázi, a Zelení. I ODS v tomto směru je částečně lepší, poněvadž i tam se ještě objevují vlastenecky zaměřené skupiny, které se orientují na V. Klause, současného prezidenta republiky.

Politika KDU-ČSL je v podstatě téměř asociální. Pro ty členy a funkcionáře, kteří alespoň částečně se veřejně hlásili k myšlenkám křesťanskosociálním, bylo ve straně dusné prostředí. Nebyli rádi slyšeni. Křesťanští sociálové ještě před několika lety byli považováni za zrádce strany. Zejména vedení se k nim chovalo až nepřátelsky. Vztahy, které měly být kultivovány křesťanskými principy, byly však ve skutečnosti nekřesťansky drsné.

Některé programové zásady KDU-ČSL jsou sympatické. Podíváme-li se však na politickou praxi této strany, pak musíme zaplakat.

Přejmenování ČSL na Křesťansko-demokratickou unii – Československou stranu lidovou bylo velkou politickou chybou. Jestliže ve šrámkovské době, která byla výrazně křesťanštější než období posledních 20 let, v názvu strany slovo křesťanská nebylo, mělo to své dobré a pochopitelné důvody, na které Josef Lux a další zapomněli. Přesto za Šrámka byla strana křesťanštější než za „velikého Josefa“ a dalších polistopadových předsedů.

Ano, je třeba přiznat, že v KDU-ČSL je skupina funkcionářů a členů, kteří si zahrávali s myšlenkou vrátit se k původnímu názvu strany, modifikovanému současnou státní situací, tedy k názvu Česká lidová strana. Jak situace zrála, uvedené snahy se jaksi ztratily v nedohlednu, i když toto řešení bylo správné.

Současná KDU-ČSL je pro nás, stejně tak jako např. TOP 09, ODS, Zelení, z výše uvedených důvodů naprosto nevolitelná.

Skupina křesťanských sociálů v r. 1990 byla silná, akceschopná. V době vlády Rumla na vnitru jsme se stali extrémisty, tak jsme byli hodnoceni. V nedávné době pak došlo k překlasifikování našeho postavení. Stali jsme se jen extrémně levicovými křesťany. Pravdě neodpovídá ani první, ani druhé hodnocení. Víme však, že v liberálně kapitalistické společnosti nás neradi vidí. My však také k současnému společenskému uspořádání máme své výhrady, zásadní. Rádi bychom v politickém životě uplatnili výše uvedené křesťanskosociální principy a pak by současná společnost musela vypadat zcela jinak. Věříme, že při formování sociálně spravedlivé a vlastenecké společnosti se křesťanští sociálové mohou uplatnit.

Připravil JUDr. O. Tuleškov

Několik poznámek k uplatňování sociální doktríny

katolickou církví v ČR

Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus z roku 1981 zdůrazňuje: „Encyklika o dělnické otázce je tedy encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož nový a nezřídka násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech podobné hospodářské, sociální a politické přeměny stejná zla.

Apeluje-li Lev XIII. na stát, aby spravedlivě napravil situaci chudých, činí to proto, že správně rozpoznal, že je úkolem státu dbát na obecné blaho.“

Co v současné době, a to již několik let, činí nynější Nečasova vláda, a činila dříve i Topolánkova vláda ?

Obě tyto vlády přijaly řadu nejen právních norem, ale i podzákonných aktů, jejichž aplikace vedla k postupnému snižování již tak nízké životní úrovně obyčejných lidí práce. Nůžky mezi bohatými a chudými se dále rozevíraly. Výsledkem několika minulých let je téměř stabilní půl milionový počet nezaměstnaných. To říkají oficiální statistiky. Ve skutečnosti je jejich počet o mnoho dalších desítek tisíc větší. Jde o lidi, kteří pro délku nezaměstnanosti byli vyřazeni z úředních statistik. Některým z nich nebyla ani přiznána sociální dávka životního minima. Jak žijí tito lidé?

ČR se může „chlubit“ několika desítkami tisíc bezdomovců. Co říkají lidé, kterým byl odňat invalidní důchod a ti, kterým se snižují již delší dobu různé sociální dávky? Co říci k tomu, že vláda bude příští léta jen částečně valorizovat starobní důchody a ministr práce a sociálních věcí nehodlá ve vládě podat návrh na zvýšení minimální mzdy? Jak se protloukají životem neúplné rodiny, či rodiny s větším počtem dětí? Ptal se jich náš ministr sociálna, údajně velký křesťan, nebo naši křesťanští poslanci, jak žijí?

A co církve, zvláště ta katolická? Co dělali její představitelé, když stále více lidí žije na okraji chudoby či v chudobě? Ano, pomáhají těmto lidem charitou. Taková pomoc se nedostane zdaleka všem potřebným, jen jejich malému zlomku, a to ještě nárazově. O charitě víme, že pomáhá léčit důsledky společenských zel, nikoliv však příčiny.

Proto charitativní činnost není lékem k řešení současných obludně velkých sociálních problémů Je náplastí. To však představitelé církví vědí. Přesto však, pokud je nám známo, neprotestovali proti jednotlivým asociálním krokům topolánkovské a nečasovské vlády. Mlčeli. Ano, mlčeli, když šlo a stále jde jen o několik milionů sociálně slabých lidí, když jim vláda tahala peníze z rukou. Nevěděli, jak se mají ozvat? Byli umlčeni? Nikoliv, jak jsme přesvědčeni, mluvili jen jako ryby.

Situace se však změnila, když šlo o tzv. církevní restituce, tedy o majetek, který se má dostat do rukou církví, především té katolické. Nevadí jim ani, alespoň o tom nemluví, že těch asi téměř 90 miliard, které mají dostat v hotovosti, jsou peníze, ukradené vládou především těm potřebným, nemocným, invalidům, penzistům, dětem, rodinám, chudým.

Jsme přesvědčeni, že církve, které jsou připraveny brát takovéto peníze, nemohou vůbec mluvit o nějaké sociální doktríně. Když církve pak ještě fakticky upřednostňují dávky církevních restitucí před dávkami chudým, pak lze usuzovat, že nemají ani potřebné obyčejné sociální cítění.

Kdyby jejich hlas zněl dříve na obranu sociálně slabých, měly by nyní právo hájit i restituce. Při obhajobě práv chudých nebyly slyšet. Nyní by měly také mlčet! Ve skutečnosti je to však ještě horší. Některé církve se spojily s vládními loupeživými rytíři a podporují jejich úsilí i v oblasti politické. Napadají verbálně opozici, zvláště pak sociální demokraty a komunisty. Takovéto činy považujeme za více než nechutné, za odsouzeníhodné.

Pro křesťanství je jejich postoj ostudný. Úděsné také je, že několik dnešních ministrů, včetně předsedy vlády, se také vydává za křesťany. Jestliže křesťanství je to, co prezentují církve svými činy, jestliže je to, co činí ministři křesťané, pak hodně lidí může považovat křesťanství za zbytečné, ba i škodlivé. Církve zapracovaly na své vlastní likvidaci. Tak to vidí mnozí z nás.

Chceme-li se podívat na uvedené problémy ze zásadního hlediska, tak církve, zvláště ta katolické, měly pozvednou svůj hlas v zájmu obecného blaha již podstatně dříve. V encyklice Centesimus annus se můžeme dočíst: „ Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval, nebo zvýhodňoval.“ (Zvon, Praha,1991, str. 42). Liberální kapitalismus je vlastně založen na zvýhodňování úzké skupiny boháčů a znevýhodňování větší části společnosti, z nichž některé lidi dokonce vylučuje z obživy. Proč církve již při vytváření liberálně kapitalistické společnosti neprotestovaly proti stále se zvětšující sociální nerovnosti mezi chudými a bohatými? Sociální doktrína katolické církve takovou nespravedlnost přece nepřipouští.

Na vše předcházející je třeba se také podívat z nadhledu. Mnozí známe katolickou církev z doby předlistopadové. Řada kněží byla zavřená. Přesto vykonávali činnost k prospěchu obyčejných vězňů. Když byli hladoví, snažili se je nasytit, když strádali duchovně, poskytovali jim útěchu, půjčovali jim knihy. Spolu s převážně katolickými laiky vytvářely i na Jáchymovsku aktivní křesťanské skupiny, které pomáhaly ostatním vězňům. K odhalení těchto činností zpravidla nedocházelo. Z vězeňského prostředí se takovéto kontakty přenášely i do následného civilního života a trvaly i po léta. Byly prospěšné jak pro jednotlivce, tak i pro společnost.

Uvedené skutečnosti nám poskytují důvod věřit, že konfliktní a agresivní dukovská tvář katolické církve bude zaměněna novým obličejem, snad podobným tomu tak oblíbenému tomáškovskému. Pak budeme moci doufat, že katolická církev bude opět plnit své poslání. Dej, Bože!

J. Skalský

Nelze mlčet

Otevřený dopis Sdružení Msgre Jana Šrámka - SJŠ. adresovaný Předsednictvu KDU-ČSL. k rukám předsedy MVDr. Pavla Bělobrádka - Palác Charitas, Karlovo náměstí v Praze

Vážení,

zdánlivě se zpožděním se na Vás obracíme, neboť výroční Aktiv SJŠ uskutečněný v Uherském Brodě 4.3.2012, což bylo znovu potvrzeno i na mimořádném aktivu 13.5.2012, nás zmocnil adresovat rozhodný nesouhlas, jak se strana nám ideově příbuzná, ne politicky blízká, bohužel chová. Co máme na mysli a co nás vede k tomuto závažnému konstatování? Podle skutečností stále se opakujících máme potvrzeno, že vedení KDU se setkává, dokonce vítá v Ústředí Charitasu čelní představitele Sudetoněmeckého Landsmanschaftu (dále jen SL), organizace nepřátelsky zaměřené vůči Čs. republice od svého vzniku. Tím je pošlapáván odkaz Msgre Jana Šrámka! Ví o tomto sbližování i řadoví členové KDU? Pochybujeme, neboť máme za to, že to neví ani funkcionáři z terénu. Pro celkovou informaci dodejme, že SL vyvíjí agilní činnost nejvíce v Bavorsku, v plné součinnosti s tamní vládnoucí CSU, jakož i v Rakousku, podporovaná tamními pravicovými kruhy. Ve svých programových dokumentech tlumočí SL revanšistické požadavky, v nichž dokonce trvá na platnosti hanebného diktátu z Mnichova r. 1938.

Nepoctivé úmysly sudeťáků a jejich současných přičinlivých potomků odmítl po r. 1948, po státním převratu u nás, i vlastenecký exil zastoupený výraznými osobnostmi. Uveďme Dr. Petra Zenkla, Dr. Huberta Ripku, Dr. Jozefa Lettricha a další. V tomto názoru byli za jedno i činitelé lidoveckého exilu - Dr. Adolf Klimek, Dr. Bohumír Bunža a jiní. A tak to nadále odmítají veškerá seriozní společenství různých politických směrů u nás. Je však zarážející, že ve jménu odpuštění, jsou to i někteří představitelé vyššího kléru, kteří si počínají přinejmenším podivně. Zapomínají tito preláti na oběti z řad věřících, ale též z řad věrného kněžstva, umučených bestialitou německého nacismu v letech 1939 - 1945? Na tragický úděl např. publicisty Dr. Alfréda Fuchse, na poslance Františka Stanislava, starosty z nám blízké Strážnice, na lidického faráře P. Josefa Stemberku? Ano, je třeba odpouštět, ne však zapomínat!! - Lidice, Ležáky, Ploština, Prlov, Javoříčko, Salaš, ad., jsou hrůznými důkazy o hitlerovském bezpráví. A zde je nutno uvést, že mezi nejaktivnější pomahače gestapa patřili právě sudetští Němci, předkové současných revanšistů. Uměli dobře česky! Dokumenty dokládají i to, jak byl už v osudovém r. 1938 freneticky vítán diktátor Hitler od Chebu až po Liberec. Kým byl vítán? Těmi, co v r. 1945 prchali před spravedlivým hněvem našich dědů a otců, poté co vykrvácelo na 360.000 příslušníků našeho národa!

Vážení, jsme také přesvědčeni, že je zneužíván v názvu Vaší strany doplněk - ČSL. Těch pochybností je více, ale v souvislosti, že právě v Charitasu je vítána delegace SL, je to až ironií. Totiž, že se tak děje na Ústředí zbudovaném kanovníkem P. Bohumilem Staškem v r. 1934, zemským předsedou ČSL, rozhodným odpůrcem henleinovců a trpitelem z Dachau. Není možné tušit, jak by se k tomuto Vašemu jednání postavil právě on, ale víme to, že po návratu z koncentračního tábora v r. 1945 měl až rozhodné kázání na pouti u sv. Vavřinečka, kde správně definoval šestileté bezpráví Němců. Nedávno byl dotázán na Vaše podivné ,jednačky" se SL i jeden z kandidátů do Senátu za Vaši stranu. Tvrdil, že jde pouze o vztahy s bavorskou CSU, což se zdá úsměvné, kdyby to nebylo trpké, ale i trapné. Zmíněná vedoucí složka je značně prošpikována potomky sudetského etnika, takže žádné omluvy neobstojí. Jestli v různých kontaktech tak činí i svérázný slepenec TOP 09, či naši podivně pravicoví Zelení, je jejich věcí. Ale že tak obdobně koná i KDU, patří na pranýř, což beze zbytku musí konstatovat všichni poctiví vlastenci.

Znovu opakujeme, i přes naši marginální pozici, smysl sepsání této kritiky je na místě! Konání současného vedení KDU je i výsměchem celkové historii Šrámkovy strany, její lepší křesťanskosociální a vlastenecké minulosti. Nejde o dějepisné poučování, vždyť na to máte povolaného Dr. Petra Pitharta, autora "skvělého Podivena". My ale netrpíme antiněmectvím, rádi dokládáme, že víme i o obětech, ba i odboji části demokratických Němců. Je tu příklad statečného postoje litoměřického biskupa Dr. Antonína Webera, který se uměl postavit i za české obyvatele. Dále je třeba vzpomenout i perzekuované činitele předválečné Křesťanskosociální strany lidové našich Němců z pohraničí (ví se o Děčínu, některé případy byly v Pošumaví, ale i na severní Moravě).

Vážení, je tu však ještě důležitá kapitola z novodobé historie křesťanského hnutí politického, jedná se konkrétně o r. 1992. Tenkrát došlo k velkému neporozumění a strana byla přejmenována na KDU - ČSL, my a spousta jiných jsme byli tak říkajíc "vyobcováni" z této obměněné strany. Ještě v tomto roce se rozhodovalo o bytí a nebytí Čs. republiky a hlasovalo o tom Federální shromáždění. Víme, že bylo rozhodnuto o rozchodu a tím vzniku ČR a SR. Je velmi smutné, že pro rozbití federativního státu bylo i 13 poslanců za KDU (všichni!, včetně předsedy Ing. Josefa Luxe) . Zdá se proto nejvýše nestydaté, že přes svou účast na rozbití státu Masaryka, Beneše, ale i Šrámka, byla ponechána nadále druhá část názvu - ČSL. Dovolíme si připomenout i to, jak v r. 2004 hlasovali poslanci Vaší strany v Poslanecké sněmovně proti uznání Lex Beneš - prezidentu a demokratu Dr. Edvardu Benešovi, jehož přátelství í s našim Msgre J. Šrámkem bylo nad jiné!

Vážení, přes tyto mnohé vzájemné nedůvěry za ta léta, bylo i naše Sdružení zaskočeno nedobrým výsledkem KDU ve volbách r. 2010. Iniciovali jsme pak tři jednání s vedením Vaší strany okresu Uherské Hradiště, o čemž jste možná byli informováni. Výsledky našeho záměru byly však nepochopením, neboť téměř jediným viditelným výsledkem bylo společné, jistě správné uctění 140. výročí Šrámkova narození v srpnu 2010 na Velehradě. Ani později jsme nad pokusy vzájemného porozumění nezlomili hůl a zaslali jsme sjezdu KDU přes Ing. Carbolu zdravici, která na něm ovšem přečtena nebyla. Nastoupilo Vaše nové vedení a my jsme byli v očekávání lepších příštích časů. Nápovědou byl i přístup celostátního předsedy, který věnoval SJŠ 7 ks knih -Encyklopedie křesťanských politiků (dík za to ). Když se pak v loňském roce na oslavě místního křesťanskosociálního výročí v Uherském Brodě ukázal na naše pozvání i Váš celostranický místopředseda, tak i to nám dodalo naději pro lepší pozice lidového hnutí křesťanského vůbec.

Jsme totiž přesvědčeni o tom, že je možné pokračovat v tradici cyrilometodějské, jak to definujeme i ve svých programových Zásadách. Navázat i pro dnešní dobu na vše z politiky a veřejné práce zakladatelských činitelů - Šrámka, Hály, Hrubana, Staška, Dostálka, Vičánka, a jejich pozdějších následovníků - Klimka, Bunži, Plesla a Paulyho, těch skvělých křesťanských vlastenců je až bezpočet. Myslíte si, že by schvalovali Vaše počínání, tj. uvítání Posselta a jeho sudeťácké kohorty na ústředí KDU v Praze? SJŠ nemůže slevit ze svých Zásad, jak si to definovalo při založení před 15-ti lety. Je to stálá věrnost sociálnímu solidarismu a stejně i vlastenectví pro dnešní dobu! Věříme ve Vaši upřímnou odpověď na toto naše stanovisko, jak je výše uvedeno. Buďme oboustranně velkorysí a mějme smysl pro vzájemný respekt i realitu. Jestli se naše dotazy a kritika zdají přespřílišné, připomínáme slova Msgre Jana Šrámka z dramatického r. 1938, kdy už bylo rozhodnuto na základě mnichovské dohody (které se drží ve svých stanovách právě SL ), že bude republika likvidována. Nedbaje zrady mnohých našich politiků, hlavně pravicových agrárníků, odcházejícímu prezidentovi Dr. Benešovi tenkrát řekl: " Pane prezidente, my si Vás znovu zvolíme!".

Vážení, opakovaně zdůrazňujeme, že ti, co po téměř tři čtvrtě století trvají na zločinném diktátu z podzimu 1938, jsou nepřáteli našeho národa a státu. Jak máme potom pochopit ty, kteří se s nimi přátelí?

V ZÁJMU VLASTI. NELZE MLČETI I

PS: Dáno na vědomí veřejnosti prostřednictvím: ČTK, Národního Osvobození, Práva, Haló novin, Literárních Novin, Křesťanského sociálu.

Se šrámkovským pozdravem - ZDAŘ BOŽE!!

Na základě usnesení dvou Aktivů SJŠ (viz text) odeslal na adresáta:

Stanislav Lukáš, tajemník SJŠ, v Uherském Brodě 7.6.2012

***

Redakce Českých národních listů i redakce Křesťanského sociála se ztotožňují s obsahem výše uvedeného textu, kterým se Sdružení Jana Šrámka jednoznačně hlásí k původním křesťanskosociálním a vlasteneckým principům, z nichž vycházela veškerá činnost šrámkovské Československé strany lidové (ČSL).

KDU-ČSL není pokračováním ČSL, ale jejím popřením a zhanobením. Lidovci mají sociální i vlastenecké cítění, které, bohužel, především současní funkcionáři KDU-ČSL ve své většině postrádají. ČSL, pod vedením J. Šrámka, byla vždy stranou sociálně reformní a státotvornou, nikoliv však pravicovou a kolaborantskou, jejichž rysy KDU-ČSL, jak jsme přesvědčeni, má.

KDU-ČSL svou politikou napomohla k rozbití Československa i k „budování“ liberálního kapitalismu, v němž nejvyšší hodnotou jsou peníze, nikoliv člověk, v němž bují korupce hrůzných rozměrů a dochází k rozkladu snad všech elementárních humanitních a duchovních hodnot. Takovéto „politické křesťanství“ nese i svou odpovědnost za současný odlidštěný stav naší společnosti. Východisko spatřujeme k návratu k původním křesťanskosociálním a lidoveckým hodnotám a politice, na nich založené, tedy v politice důsledně šrámkovské!

Ke vztahu dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

Úsilí agrárníků a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němce prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Čs. strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně HSLS, bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky zajištěno. „Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ‚Pán Bůh Vám to zaplať, co jste pro stát učinil..‘

Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíle: ‚My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek stojíme před osudovou chvílí!)

O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásné titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918 – 1938, Brno, 1946)

Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Státotvornost politiky ČSL již v té době byla obecně vysoce ceněna.

V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných letech. Dr. J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně dr. E. Beneše podporovala.

Prezident dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovaly a nás trvale a neoddělitelně spojují s nimi. Proto náš hlas při volbách bychom měli dát jen těm kandidátům, kteří uvedené hodnoty v politické praxi uplatňují. J. Kovář

. Projev k pietní vzpomínce ve sv. Mikuláši, Staroměstské náměstí, 21. června 2012

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Vážení přítomní, vážení přátelé,

dnes jsme se opět sešli, abychom si připomněli statečnost a tragedii české protestantské elity, která se vzbouřila proti rozpínající se moci cizích, katolických Habsburků, kteří, když byli zvoleni roku 1526 na český trůn, přísahali respekt zemským a náboženským právům. Za podpory katolické církve však již za několik desetiletí začali potlačovat svobodu a práva české země, začali prosazovat svoje absolutistické a materialistické zájmy. Svoboda náboženství v českých zemích, v Evropě po dvě stě let naprosto unikátní jev, výdobytek husitů, přinesla českým zemím rozkvět kulturní, intelektuální i ekonomický, myšlenky demokratizační, a myšlenku dostupnosti vzdělání pro všechny. Tento bohulibý vývoj byl krutým a zrůdným způsobem potlačen na více jak dvě stě let.

Větší svobodu lidu vnímala katolická církev i Habsburkové jako překážku svých chorobných mocenských ambicí, jako překážku své materiální nenasytnosti. Tradice stavět materiální zájmy mocných nad dobro společnosti, nad její morální, duchovní, sociální a intelektuální úroveň, se od popravy 27 českých pánů 21. června 1620 hluboko zakořenila v katolické tradici s tragickým dopadem na úroveň českého národa. Církev ignorovala křesťanský princip, že bohatství má sloužit hlavně dobru a úrovni společnosti, a bídu většiny lidí vysvětlovala téměř jako vůli boží. Způsob, jakým katolická církev získávala majetek násilnou rekatolizací po roce 1620, je i dnes relevantní, důležitý problém, hodný vědecké, mravní a politické pozornosti.

Kdyby nebylo osvícenství se svou myšlenkou rovnosti lidí, sociální spravedlnosti a práva na pozitivní rozvoj všech lidí, tak dnes český národ neexistuje, a neexistuje ani slušná sociální úroveň lidí v Evropě. Veřejností málo kontrolovaná politická a ekonomická moc se vždy obrátí proti potřebám a úrovni většiny.

Trvalá víra katolické církve, že hierarchická struktura společnosti je daná Bohem, vyústila již před staletími v tradici násilného a krutého potlačování jak svobody, spravedlnosti, tak vědy jako prostředku k obecnému pokroku, k řešení sociálních a mravních problémů. Ty církev předkládala ne jako důsledek hříchů, nemravnosti a ignorance mocných, ale jako důsledek nedostatečné víry bídou podlomených lidí. S těmito přístupy nadřazenosti se v současnosti setkáváme jak u katolické církve, tak u konzervativního a neoliberálního myšlení, kterému chybí pocit zodpovědnosti za úroveň společnosti, národa. Odmítání pokroku, sociální spravedlnosti, podkopávat vzdělání, vede ke zmaření pozitivního mravního a intelektuálního potenciálu většiny lidí, toho nejcennějšího, co každému člověku bylo dáno do vínku. Zároveň to je cesta do nevědomosti, ztráty schopnosti rozumět světu, ve kterém žijeme, je to cesta do nového nevolnictví většiny lidí, která po staletí existovala jen jako zanedbaná, levná pracovní síla k luxusu ekonomicky a politicky privilegované menšiny. Čím více soukromého majetku, tím větší potřeba levné pracovní síly.

Ale i v křesťanském učení existuje zamlčovaný princip, že na zemi je bohatství dost pro slušný život všech lidi, ale ne pro přepych a zahálku mocných, žijících na úkor úrovně a zdraví většiny. Podstatou mocenských nehumánních a nemravných postojů je nedostatek respektu vůči lidem stvořených k obrazu božímu, vůči principu lásky k bližnímu, vůči poctivé užitečné práci, vůči důstojnosti lidí, vůči všemu, co pro úroveň lidstva minulé generace vytvořily. Znamená to odvádění lidí od jejich zdravého rozvoje, zdravého sebevědomí, od pocitu společenské a národní sounáležitosti a vzájemné zodpovědnosti. Je to vytváření mýtu, že osud společnosti, vytvářejí ne lidé, ale síly mimo dosah lidí, či vůle boží, vyjadřovaná církví různými symboly, jako jsou morové a mariánské sloupy, které se skutečným životem a jeho důležitými potřebami nikdy neměly nic společného. Ve skutečnosti by měly být považovány za symboly nezodpovědnosti mocných, kteří ve své povýšenosti a pohodlnosti vkládali na boží bedra a slabší řešení problémů, které sami způsobovali svou ignorancí, fatalismem a potlačováním lidské svobody a schopností.

Víra je důležitou součástí lidské existence, ale je vždy nutné se ptát jaká víra a v co, a nepřijímat víru, která odporuje lidskému rozumu a zkušenosti, víru, která podněcuje fatalismus, fanatismus, pohodlnost myšlení, ignoranci, závislost na mocných. Naopak, víra v duchovní a intelektuální potenciál lidí musí být spojena ze znalostí světa, ve kterém žijeme, se znalostí potřeb společnosti, s mravními a humánními principy a to i v církvích a v politice. Víra musí přispívat ke spravedlnosti, k pozitivní iniciativě a rozvoji lidí, k jejich schopnosti postavit se odvážně zlu, ať přichází odkudkoli.

V tomto ohledu nám může být vzorem jak česká reformace, tak masarykovská Československá republika, v níž návaznost na myšlenky a ideály české reformace byly podstatnou částí duchovní, mravní a politické dimenze. Cíle, které stály v pozadí stavovského povstání roku 1618 byly hájeny prostředky své doby. Krutá reakce Habsburků a katolické církve na jeho porážku obsahuje obecnější aspekt, který se v historii často opakuje. Je jím fanatická aplikace nezřízené moci proti slabším, proti většině, destrukce jejich duchovní, mravní a intelektuální úrovně, jejich důstojné budoucnosti. Je v našem zájmu, abychom byli schopni takováto nebezpečí poznat včas a byli připraveni jim efektivně, společně čelit.

Petice Křesťané proti zákonu o církevním majetku

Jako křesťané různých církví, kterým leží na srdci osud našich církví a jejich dobré jméno, vyslovujeme zásadní nesouhlas s navrhovanou podobou zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, tzv. církevních restitucích. Domníváme se, že k této závažné záležitosti, zásadní pro dobré jméno církví a Kristova učení, nemají mluvit jen nejvyšší představitelé církví (např. Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví), ale všichni ti, kdo se k církvím a ke křesťanství hlásí. K našemu postoji nás vedou tyto důvody:

Spojení tzv. restitucí s otázkou financování církví a tlak na navracení majetku zatemňuje pravou podstatu evangelia a je v rozporu s posláním církve. Církve, namísto aby hledaly nejprve Boží království s nadějí, že vše ostatní jim bude přidáno, začínají od majetku, od snahy zajistit se v tomto světě. Jsme přesvědčeni, že budoucnost církví nelze stavět na majetcích z minulosti, ale na současné živé víře a ochotě k oběti. Bez nich je snaha zabezpečit církve marná a sotva dlouhodobě povede k jejich plnohodnotné a pro ostatní prospěšné existenci. Nelze přece sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku.

Neobhajujeme způsob, jakým vláda KSČ po únoru 1948 s církvemi jednala. Respektujeme právo církví vlastnit majetek a uvědomujeme si nezbytnost ekonomického zajištění jejich rozmanité činnosti. Ale jako občané ctíme zároveň nábožensky neutrální charakter České republiky. Nesouhlasíme s tím, že církve se navrácením majetku ve spojení s odškodněním podle vládního návrhu dostanou do privilegovaného postavení oproti jiným právnickým osobám. To podle nás odporuje samotnému smyslu církví a staví na hlavu Kristovo učení. Jako následovníci Ježíše Krista máme nést kříž, třeba snášet i křivdu, a ne se domáhat starých privilegií.

Naprostá většina majetku, o který se jedná, patřila římskokatolické církvi a byla získána za zcela jiné historické situace, kdy církev takříkajíc splývala s celkem společnosti a plnila zcela jiné úlohy, úlohy, které dnes z velké části zastává stát nebo neziskové organizace. Majetkovým narovnáním podle současného návrhu by se římskokatolická církev dostala do pozice jednoho z nejsilnějších ekonomických subjektů v České republice. Její podnikání by probíhalo v privilegovaném prostředí ve smyslu současného znění zákona 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Všechny církve by se staly korporacemi, soukromými společnostmi, pohybujícími se v tržním prostředí a vedenými logikou zisku, a vystavily by tak své vlastní poslání neúměrnému riziku, což odporuje jejich vlastnímu a nezaměnitelnému poslání.

Současný návrh zákona počítá s tím, že se římskokatolická církev vzdává přibližně dvaceti procent finančního odškodnění ve prospěch menších církví. To podle nás nestačí. Je potřeba mít rovněž respekt a úctu ke stále rozhodnější většině našich spoluobčanů, kteří se k žádnému křesťanskému vyznání nehlásí. Schválení navrhovaného zákona bez širšího konsenzu výrazně prohloubí příkop mezi křesťanskými občany a ostatní veřejností, pro nás křesťany a občany této země to bude zahanbením. Církve sice budou mít majetky, ale lidé k církvím nenáležející se k nim otočí zády.

Chystaná úplná odluka státu a církví je navíc součástí již probíhajícího procesu, v němž se politická reprezentace postupně zbavuje odpovědnosti za sociální služby a za péči o kulturní památky a přenáší tuto odpovědnost na bedra církví. Bude státu sloužit jako alibi, aby již na tyto činnosti nemusel přispívat. Jsme přesvědčeni, že provozní a mzdové náklady církví mají být postupně financovány z příspěvků členů církví a sympatizantů, ať už přímo či prostřednictvím daňového systému. Naopak v péči o sociální sféru a kulturní památky by měla být finanční účast státu posilována, neboť se jedná o obecné statky, obecné kulturní a duchovní dědictví.

Vyzýváme proto poslance a senátory, aby nehlasovali pro předkládaný návrh zákona a snažili se v široké diskusi nalézt společensky přijatelné řešení, které by otázku církví propojilo s financováním dalších obecně prospěšných organizací. Představitele církví pak vyzýváme, aby se vzdali alespoň části nárokovaného majetku.

V Praze dne 14. srpna 2012

Jan Andrle, doktorand na Filosofické fakultě UK

Adam Borzič, básník

Petr Cekota

Pavel Čižinský, advokát,

Jan Dospiva, úředník

Dan Drápal, evangelikální teolog

Stanislav Heczko, ekonom

Eduarda Heczková, farářka Luterské evangelické církve augšpurského vyznání

Jiří Hoblík, religionista a farář Českobratrské církve evangelické

Jitka Hrušková, učitelka

Aleš Jaluška, farář Církve československé husitské a kaplan ve Věznici Valdice

Jeroným Klimeš, psycholog

Jiří G. Kohl, římský katolík teolog a matematik v důchodu

Jan Kořista, překladatel, tlumočník

Jakub Ort, student teologie

Filip Outrata, historik, teolog

Miroslav Pojsl, vedoucí Katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci

Martin C. Putna, literární historik

Martin Rozumek, zámečník

Vratislav Ryšavý, historik umění a historik

Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie, duchovní Církve Československé husitské

Jana Šilerová, biskupka olomoucké diecéze Církve Československé husitské

Jan Škrob, šéfredaktor časopisu Protestant

Ivan Štampach, religionista

Tomáš Tožička, evangelický teolog

Tomáš Trusina, farář Českobratrské církve evangelické

Rudolf Vévoda, historik

Jana Wienerová, farářka Církve československé husitské

Zuzana Wienerová, sociální pracovnice

Petr Žaloudek, teolog

***

Jelikož se v mainstreamu informace o petici a odkazu na ni čirou náhodou neobjevila (na rozdíl od výzev k házení vajec), přináší ji spolu s dalšími alternativními informačními zdroji i OutsiderMedia

Další zázrak primase Duky, aneb Břevno v oku svém nevidí, ale smítko u druhého na dálavu „zpozoruje“

Ing. Jiří Krutina

D. Duka a další jeho přátelé s České biskupské konference by si měli osvěžit své znalosti historie nacistické „třetí říše“ a druhé světové války a to zejména ve vztahu ke své mateřské římsko-katolické církvi, jejímž jsou nejvyššími představitelem u nás. Představitelé církví v čele s Českou biskupskou konferencí, prohlašují, že hesla použitá v rámci kampaně proti tzv. „církevním restitucím“ jak se nazývá dar v celkové hodnotě řádově stovek miliard a darování až 1% území našeho státu církvím, ze strany ČSSD připomínají propagandu Třetí říše. Dokonce ve svém prohlášení tvrdí, že jde o cituji: “... je nekultivovanou a nekulturní cestou, ohrožující samotnou podstatu demokracie.“

Myslím, že jsme všichni svědky jasného důkazu „zázraku“, který jistě vynese preláta Duku do katolického nebe. Tímto „zázrakem“ je naprosté otočení stavu věcí, který je opravdu, jak se říká, „do nebe volající“. Tedy jasný zázrak, jinak to nelze nazvat. Zvolejme sborově haleluja. Podle pravidel pro svatořečení chybí panu Dukovi ještě nějaký podobný „zázrak“ a bude jistě v budoucnu svatořečen, o tom nelze pochybovat. Již jenom za ten zázrak, jak se mu podařilo dotáhnout do cíle křižácké tažení Vatikánu proti „kacířskému“ českému státu, které církev začala brzy po upálení Mistra Jana, později po bitvě na Bílé hoře (1620) a v dnešních dnech jej dokončuje.

Tak aby bylo jasno, musí zaznít historická pravda, kterou nelze zpochybnit. A je vidět, že je nutno ji opakovaně připomínat, aby nezapadla v římskokatolické propagandě. Kdyby sám pan Duka nezačal používat rétoriku o propagandě podobné Třetí říše, nebylo by připomínáno toto. Když už Duka a biskupská konference začíná přirovnávat nesouhlasné názory odmítající klamavou rétoriku kolem tzv. „restitucí“ k propagandě německé nacistické třetí říše, tak v prvé řadě by si měli představitelé římsko-katolické církve zamést před svým prahem. Měli by ve svém zájmu opravdu začít studovat bibli, kde by se dočetli, jak Ježíš varuje před viděním smítek v očích druhých, ale břevna ve svém oku nikoliv.

Tak tedy, pokud nás chce pan Duka poučovat o tom, že nesouhlasné a odmítavé názory jsou propagandou „třetí říše“, tak se podívejme, jak se římskokatolická církev bratříčkovala s fašistickými a nacistickými režimy a co pro tyto zločinné totalitní režimy a jejich přední představitele, kteří mají na svědomí milióny umučených a zavražděných, sama obětavě udělala. Zřejmě šlo o výraz „křesťanské lásky k bližním“. Dodejme ve zvráceném pojetí této „lásky k bližním“. Příkladem může sloužit biskup Alois Hudal, Rakušan, sídlící ve Vatikánu, který účinně pomáhal, zřejmě s vědomím Vatikánu, celé řadě nejohavnějších nacistických zločinců, např. Adolfu Eichmannovi, odpovědného za vyvraždění milionů Židů, Franzi Stanglovi, veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka, Waltru Rauffovi, vynálezci mobilních plynových komor, O. Wächterovi z Vídně, jednomu z vrahů rakouského kancléře Dollfusse. Wächter byl odpovědný za vyvraždění asi 800 000 lidí.

Alan Levy ve své knize „Simon Wiesenthal a jeho případy“, Mlada fronta, 1996, na str. 295 píše, že Hudal možná pomohl i Mengelemu. Již v předválečné době byl Hudal znám svým pronacistickým smýšlením a svými pangermánskými plány (i primas rakouské katolické církve Thodore Innitzer byl také silně nakloněn nacismu). Přesto nebo právě proto byl Hudal v roce 1933 povýšen na titulárního biskupa. K tomu došlo brzy po jmenování Pacelliho vatikánským státním tajemníkem. Po válce byl Hudal zmocněn Vatikánem k návštěvě táborů, kde byli právě i nacističtí zločinci. A ti se těšili, bez ohledu na obludnosti jejich zločinů, zvláštní jeho pomoci. Dostávali peníze a nakonec i falešné doklady. S novou identitou pak odjížděli, místo spravedlivého potrestání, především do zemí Jižní Ameriky. Toto skandální počínaní pana biskupa nebylo však ojedinělé. V tomto směru byli aktivní i někteří další katoličtí preláti, pokud je mi známo, nikoliv však čeští, což s radostí konstatuji.

Takže nejde jen o populistické povídačky, jak se vyjádřil tajemník pana kardinála Duky, ale o smutnou skutečnost kolaborace určitých špiček katolické církve, a nebylo jich málo, s italským fašismem i německým nacismem. Snad pro úplnost bychom mohli dodat, že sám pan kardinál, rovněž jako desítky dalších českých kněží, je členem Sdružení Ackermann-Gemeinde, jež je složkou mnichovské Ackermann-Gemeinde, která je páteřní součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pan kardinál však není jen obyčejným členem Sdružení Ackermann-Gemeinde. Před několika měsíci přijal Petra Bartoně a jeho asistentku z pražské „sudetoněmecké kanceláře“ a požehnal jim. Nedávno poskytl „audienci“ i Franzi Panymu, předsedovi sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tato „spolupráce“ pana kardinála se sudetoněmeckým landsmanšaftem, který je kontinuitivní s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, jak dále vyvozuje paní dr. E. Hahnová, Dukovi ani katolické církvi na vážnosti nepřidá. Právě naopak!

Co o sudetoněmeckém landsmanšaftu říká dr. E. Hahnová? „Kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft, diskutujme o tom“.

„..Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“

(PhDr. Eva Hahnová v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem. ) Paní dr. E. Hahnová jistě dobře ví, o čem mluví. Svého času pracovala v jedné ze sudetoněmeckých institucích.

Byla to právě římskokatolická církev a její vrcholní představitelé, kteří uzavřeli mezinárodní dohodu - říšský konkordát s Německem, který usnadnil nástup A. Hitlera k moci. Tato mezinárodní smlouva Vatikánu uzavřená s Hitlerovým nacistickým Německem je do dnešní doby platnou součástí německého právního řádu! Samotný Vatikán byl založen na základě jiného konkordátu a to uzavřeného s italským fašistickým státem v čele s B. Mussolinim.

Samotný papež Pius XII. během druh světové války se nijak radikálně nepostavil a neodsoudil například holocaust a nacistické zločiny, naopak římskokatolická církev se spojila s těmito režimy, neboť očekávala, že v této válce zvítězí, ale současně byla natolik „diplomatická“, aby pokud by tyto režimy nezvítězily, mohla opět vytěžit něco pro sebe. Zcela otevřeně Vatikán spolupracoval s fašistickým režimem ve Francově Španělsku. Velmi neblahé je spojení římskokatolické církve s fašistickým režimem ustašovců v Chorvatsku, kde nepřímo podporovala vyvražďování pravoslavných srbských duchovních i prostých pravoslavných věřících. Tyto zločiny jsou velmi podrobně historicky zdokumentované a nelze je žádnou současnou propagandou překroutit, nebo zamlčet. Jsou nemlčící věčnou obžalobou miliónů umučených a zavražděných. Proč římskokatolická církev a její představitelé tiše souhlasili a nevyjádřila jasný nesouhlas s agresivní politikou nacistů? Bylo to proto, že měla v určitém rozsahu společný zájem jako nacisté? Tím byl útok směrem „na východ“. V agresivní politice nacistů viděla možnost se jednou provždy vypořádat s východní pravoslavnou církví. Není ani tajemstvím, že za agresí fašistické Itálie do Habeše (dnešní Etiopie) v roce 1935 bylo posvěcení Vatikánem, neboť ten měl možnost se zbavit další konkurence Koptské pravoslavné církve, která působila v severní Africe, v Libyi a Etiopii. Můj tchán, Jiří Vacek mi vyprávěl, že si pamatuje na záběry s filmových týdeníků, jak italská děla posvěcují katoličtí duchovní. Ty pak střílely na habešskou armádu často vyzbrojenou ještě „oštěpy“. Jako stručné uvedení do historie spojenectví Vatikánu a jeho římskokatolického vysokého kléru s nacismem a fašismem to je více než dostatečné. O konkrétní spolupráci a zločinech by šlo napsat celé knihy. Za tím stál odvěký nesnášenlivý a agresivní postoj Vatikánu a katolické církve proti všem jiným církvím a obecně jiným náboženstvím, který trvá možná v nezměněné intenzitě, byť v jiné podobě do dnešních dnů. Pro určití cíle byl ochotna kolaborovat s fašistickými a nacistickými režimy.

Vatikán dobře věděl, že situace může dopadnout i jinak a proto po druhé světové válce využil umučené a zabité katolické duchovní i věřící jako důkaz svého „odporu“ proti těmto režimům. Zkrátka využili smrti obyčejných upřímných katolických věřících, kteří položili své životy v boji s nacistickým režimem a přisvojili si je jako organizace, aby zakryly své skutečné zájmy a své tiché a diplomatické spolčení proti lidskosti, humanitě a lidskému svědomí. Této obžaloby se Vatikán i římskokatolická církev nemůže zbavit žádným překrucováním historických skutečností, nebo svatořečením jedinců – upřímných katolických věřících, kteří skutečně v boji proti těmto zločinným režimům položili své životy. Těm patří naše úcta. Zneužití památky všech umučených a zavražděných katolických věřících v nacistických lágrech nebo v boji proti nacismu a fašismu jako zastření zločinů Vatikánu a některých jeho vysokých představitelů během spolupráce s nacisty a fašisty je však naprosto jiná věc. To je nutno rozlišovat.

Jaký byl postoj některých vysokých představitelé Vatikánu a římskokatolické církve po druhé světové válce? Podívejme se opět například na osobu rakouského biskupa Aloise Hudala. Nechme jeho samého citovat jeho vlastní slova: „Veškeré zkušenosti mi daly konečně podnět, abych po roce 1945 zasvětil svou charitativní práci v prvé řadě příslušníkům SS a fašismu, kteří byli pronásledování bolševiky a demokraty.“ Slyšme dobře a nenechme se mýlit, pronásledování demokraty! A kdo byly ti, co vysoký představitel církve chránil před demokraty? Nacističtí zločinci.

Katolický biskup Hudal se ve své „charitě“ na ochranu zločinců nacistické Třetí říše v rámci svého pojetí „křesťanské lásky bližním“ opíral o katolické kláštery, kde se většina jeho chráněnců skrývala. Tato činnost biskupa Hudala a dalších umožňovala zhotovení nových identit pro asi 50 000 nacistů a zajistila jim tím nový život.

Proto se ptám, může vůbec nějaký dnešní prelát římskokatolické církve, žijící na našem území a placený z našich daní, obviňovat druhé, kteří v demokratické společnosti vyjadřují svůj nesouhlasná názor ať již principiální nebo obsahový k daru nemalých financí a našeho území církvím a cizímu státu - Vatikánu z propagandy Třetí říše? Má vůbec takový člověk – vrcholný představitel organizace, která je naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně obviněna z výše uvedených zločinů a jejich napomáhání morální právo se o nesouhlasných názorech, což je v demokracii naprosto běžné vyjadřovat jako o propagandě Třetí říše? V jaké to žijeme době, že toto je vůbec možné? Navíc demagogicky nazývat jiné nesouhlasné názory za porušení demokracie?

Útok některých představitelů církví v čele s Dukou na údajnou nekultivovanou a nekulturní kampaň ČSSD je zástupný, je ve skutečnosti útokem na všechny slušné občany našeho státu, ať již nevěřící, či věřící, ať již jako členy církví, nebo bez vyznání. Ve skutečnosti se v prohlášení představitelů církví jedná o útok na demokracii, navíc skrytou za rétoriku, že samotný nesouhlas s těmito „církevními restitucemi“, ať už principiálně, nebo týkájící se jejich rozsahu, je, jak Duka prohlašuje, ohrožením samotné podstaty demokracie. Ano, v tomto případě se panu primasovi Dukovi podařil doslova zázrak do nebe volající. Tak „mistrně“ usilovat o demagogické otočení skutečného stavu věcí se snahou zastřít pravdu jsme již dlouho neviděli. Jsem svědky opravdového „zázraku“.

A tečka na závěr, když už chtějí představitelé Vatikánu a římskokatolické církve všechny ty, co mají jiný názor (tedy více než 80% naší veřejnosti) označovat za ty, co hlásají propagandu třetí říše nebo gottwaldovského komunismu, tak si připomeňme další nezpochybnitelný fakt. Dnešní nejvyšší představitel Vatikánu a římskokatolické církve – papež byl v mládí aktivním členem nacistické organizace Hitlerjugend. Bude se nám také tvrdit, že nás klamou smysly, že jde o další „zázrak“, kterému nerozumíme?

Ano demokracie je skutečně v ohrožení, ale jinak, než se předkládá církevními představiteli. Dostáváme se do doby, kdy jiné než oficiální názory těch, co mají moc jsou považovány za „politicky nekorektní“, a nebo rovnou obviňovány z nacistické a komunistické propagandy. Jako Češi – tedy jako celý náš národ bychom si měli uvědomit, že nacisté usilovali ve svých plánech nás zcela vyhubit.

A dnes je nám předkládáno k věření, že musíme odčinit křivdy církvi spáchané za vlády komunistů, kterých jsme se všichni jako národ dopustili, a proto jim vracíme naše území a vracíme peníze z našich daní!

To jsou fakta, které nelze zpochybnit, maximálně je může nějaký demagog překrucovat, až zcela obracet jako v případě „zázraků“ primase Duky. To není závist, jak se nás snaží „morálně pacifikovat“ pan Duka, ale ukazování pravdy a historických skutečností.

Co bude následovat? Návrat majetku „sudetským“ Němcům a přiznání jejich statusu druhého národa v českých zemích? Už jsem se jim omluvili za „křivdy“. A křivdy by se přeci měli odčinit, jak se nám předkládá k věření a uvěření.

Španělsko debatuje nad krádežemi jídla pro chudé, jde i o politiku

Španělská média neztratila ani po týdnu zájem o první úder tzv. gangu Robina Hooda – organizovanou a sociálně motivovanou krádež potravin, kterou provedli andaluští odboráři. Akce se navíc zúčastnil i známý starosta, čímž věc získala další politický rozměr.

Již sedm dní debatuje Španělsko nad přímou akcí, při níž několik andaluských odborářů zcizilo v supermarketu devět vozíků s jídlem, které rozdalo potřebným. Vyplývá to ze zájmu tamních médií. Větší část redakcí pracuje na zpřesňování popisu vlastního činu. Menší se snaží dodávat komentáře a různé výkladové rámce.

Nejvíce citované jsou stále pohledy politiků.

„Podobné barbarské činy nelze tolerovat (...) Je zapotřebí je jasně odsoudit, ať už je hospodářská situace jakákoliv. Ke zvládnutí krize je nutné vytvořit více pracovních míst, a ne krást v supermarketech,“ řekl El Mundu andaluský premiér José Antonio Griñán ze sociálnědemokratické PSOE.

„Šlo o symbolické gesto upozorňující na důsledky současného přístupu ke zvládání krize (...) Osobně považuji za barbarské to, že řada rodin nemá na jídlo. Německé banky, španělská vláda a premiér Mariano Rajoy, to jsou skuteční zloději,“ uvedl v reakci starosta městečka Marinaleda Juan Manuel Sánchez Gordillo, který se sám odborářské akce zúčastnil.

Větši španělské deníky přinášejí i analytičtější pohled

Diario de Sevilla připomíná, že Španělsko rozšířilo skupinu zemí, jež mají zkušenost s organizovanými krádežemi potravin se sociálním rozměrem – s tzv. gangy Robina Hooda. Podobné krádeže se dějí nezřídka v zemích Latinské Ameriky. Ve státech EU byly zaznamenány několikrát v Německu a v posledních letech také v Řecku.

Podle El País je přitom příznačné, že se čin ve Španělsku udál právě v Andalusii. Jižní část země postihla krize hůře než jiné. Nezaměstnanost, která v celošpanělském průměru postihuje čtvrtinu práceschopné populace, vzrostla v Andalusii na 34 procent. Mladých bez práce jsou téměř dvě třetiny. Počet Andalusanů žijících pod oficiální hranicí chudoby dosahuje dle některých přehledů až tří milionů z osmi a půl. 350 tisíc rodin je podle katolické sítě Cáritas přímo závislých na potravinové pomoci.

Protesty rozhořčených v minulém roce podnítily vznik řady center pro pomoc sociálně slabým a iniciativ, které redistribuují neprodané přebytky potravin od prodejců a restaurací. Zvláště v Andalusii ale poptávka značně převyšuje nabídku.

Detaily případu

Inkriminovaný čin se odehrál v úterý 7. srpna. Sedm členů odborového Svazu andaluských pracujících (SAT) vpadlo do supermarketu Mercadona ve městě Écija u Sevilly, odkud odvezli devět nákupních košů potravin. Za zboží nezaplatili, vše ale předali charitativním organizacím.

Další příslušníci SAT navštívili se stejným záměrem a ve stejné době supermarket Carrefour v Arcosu de la Frontera u Cádizu. Tito však od činu upustili, když jim vedoucí prodejny slíbil, že jídlo na charitu dodá sám.

Z Mercadony byly dle agenturních zpráv ukradeny pouze základní potraviny jako mléko, olej či cukr. Celková hodnota lupu je odhadována na asi tisíc eur (25 tisíc korun).

Účastníkům hoodovské krádeže hrozí obžaloba z loupežného přepadení a narušování veřejného pořádku, neboť čin v Éciji doprovázela i potyčka. Celkem tři zaměstnanci Mercadony byli lehce zraněni.

Policie se po urgenci z ministerstva vnitra podařilo všechny účastníky akce zadržet, nyní jsou ale vyšetřováni na svobodě. Všem bylo pouze nařízeno, aby se nepřibližovali k jakékoliv prodejně Mercadona na méně než na 300 metrů.

Přesah do politiky

Zvláště pečlivě se španělská média věnují ještě jednomu rysu povedených krádeží – účasti, resp. koordinaci činu lokálními politiky. Kromě Juana Manuela Sáncheze Gordilla se akce zúčastnil i Pedro Romero, starosta městečka Espera. Média ale víc zaujal prve jmenovaný.

Sánchez Gordillo je kromě Marinaledy, kde starostuje už 33 let, znám také z oblastních politických sporů. Na celoandaluské úrovni proslul po minulých volbách, kdy jako vlivný zástupe levicového bloku Izquierda Unida (IU) zvolený do andaluského parlamentu odmítl podpořit vládu s rozhodujícím slovem PSOE. V jejím čele měl stanout – a nakonec po stranickém referendu v IU i stanul – právě zmiňovaný premiér Griñán.

Značnou pozornost médií si získala i další starostova iniciativa – řízené obsazení oblasti Las Turquillas. Jde o andaluský pozemek o rozloze 1200 hektarů, jenž patří španělskému ministerstvu obrany. Sánchez Gordillo, který usiluje dlouhodobě o přeměnu oblasti v zemědělskou zónu, kde by hospodařili farmáři bez práce, se problém rozhodl zviditelnit opět přímou akcí – se stoupenci vystavěl na místě stanové městečko.

Tábor vydržel téměř tři týdny. Minulý pátek však andaluská Guardia Civil přiměla jeho obyvatele k odchodu. Starosta a další uvedli, že se vrátí. Pokračovat by podle slov Sáncheze Gordilla měla též „distribuce“ jídla z obchodů potřebným.

Španělští komentátoři nepředpokládají, že by se starosta účastnil dalších akcí osobně – už kvůli zvýšenému zájmu policie. Obávají se však – či vyjadřují opatrnou naději –, že jeho iniciativa inspiruje jiné.

Sánchez Gordillo samotný je nyní řadou publicistů vnímán jako radikálně levicový politik nového typu – typu, jenž může vyhovovat i představám rozhořčených, kteří odmítají tradiční španělské strany, včetně IU. Příslušné hodnocení podkládá i fakt, že samo vedení IU se od starostových eskapád distancovalo.

Referendum, 14.08.2012

Takzvané církevní restituce - zdroj krize státu

(Pohled historika)

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Církevní restituce jsou tématem zahlcujícím pozornost nejen aktérů a specialistů, ale celého národa. Oprávněně. Dotýkají se totiž svým způsobem nás všech - občanů věřících i nevěřících. Jejich naplnění v předkládané podobě poškodí občany státu na několik generací dopředu. Navíc vzbudí takovou nepřízeň, ba odpor i sociální nepokoje většiny národa zejména proti dominantní církvi, že se to bude podobat husitské renesanci. Možná i s těmi cepy a sudlicemi...

Premiér Nečas tyto restituce obhajuje tvrzením - "Musíme je provést, aby nedocházelo k nekonečným sporům o majetky." Toto tvrzení je pyramidální nesmysl. Opak je pravdou. K nekonečným právním sporům dojde právě po jejich naplnění. Pes je zakopán již v samé obecné podstatě navrhovaného zákona o tzv. církevních restitucích. To je též podstatou trestního oznámení osvícené spisovatelky Lenky Procházkové. Ta velmi výstižně nazvala současnou situaci republiky jako stav "mršiny, z níž jsou rvány poslední zbytky". Jestliže poslanec Benda tvrdí národu nonsens, že " navrhujeme obecnou právní normu, která nemůže obsahovat výčet majetku", pak prostě jen chabě, doslova diletantsky zakrývá panující stav. I jiní, než podavatelka trestního oznámení na církevní restituce, jsou přesvědčeni o nezbytnosti exaktního výčtu restitučního majetku církvi - jinak dojde ta takovým nekonečným soudním sporům "o jakých se ani socialistům nezdálo". Správně tvrdí profesor sociolog (nesnáším termín politolog - jde o politruckou pavědu !) Oskar Krejčí, že tyto soudy v případě církevních sporů se mohou dovléci až na úroveň evropských soudů. Jaké škody přitom vzniknou, se nechce ani domyslet.

Zkrátka a dobře, vláda, která prosadí takzvané církevní restituce - ve skutečnosti církevní restaurace pobělohorského charakteru ! - připraví národu taková právní martyria, která mohou vést ve svých důsledcích ke zkolabování celého soudního systému republiky. Jen si představme, že zdaleka ne všechny povinné právnické osoby - to jest obce, města, organizace a podniky - které dodnes v dobré víře vlastní a užívají to, co se má stát tzv. církevním majetkem - automaticky vydají církvím vše, oč požádají. Opět bude pravdou opak. Vydávat se samozřejmě bude tam, kde pro to bude především nikoli právní, ale politický důvod, to jest tam, kde povládne starosta či ředitel straník TOP, KDU - ti samozřejmě bez zaváhání majetky vydají podle tendenčního ultralživého sloganu " Co bylo ukradeno, musí být navráceno !" Nikdy si ovšem nepoloží otázku - Co a komu bylo ukradeno ? Co a komu musí být skutečně navráceno ?? A přitom se vydají v nebezpečí, že právně pochybili, že se dokonce dopustí trestného činu zneužití pravomoci při ochraně veřejného či cizího majetku - pokud nebude naplněn restituční titul, tj. pokud nebude podán pravý doklad o legitimním vlastnictví církve tohoto majetku před 25.únorem 1948 ! Církev byla v drtivé řadě případů pouhým správcem státního či postátněného majetku. Záměna správcovství za vymyšlené "vlastnictví" je oním vylhaným argumentem současných navrhovatelů zákona, jenž byl doslova protlačen pouze díky politické mocenské přesile.

Pravdu má spisovatelka Procházková, když poukazuje na zamlčování právní podstaty správy majetků, označovaných tendenčně za "církevní". Nejméně od josefínských reforem šlo o státní vlastnictví těchto majetků - s výjimkou těch, které byly reformami ponechány církvi, tj. především nemocničních a některých školských řádů ! - a toto vlastnictví znovu potvrdily reformy I. ČSR a poválečné ČSR po roce 1945 ! Tento historický fakt nevyvrátí snad ani Ústavní soud. ČSR jako stát zakládací listiny Washingtonské deklarace měl být budován jako světský, laický, sekulární stát, který právě porazil většinou lidu nenáviděnou a skrz naskrz prohnilou habsburskou teokracii, na principu odluky církve od státu a na potvrzení vyvlastnění velkostatků do rukou lidu, pro domácí kolonizaci, jak se to v deklaraci nazývá !

Jak daleko se dnešní vláda a navrhovatelé církevně restitučního zákona odchýlili od zakládací listiny státu, je mimo diskuzi !

Proto je tak důležité předem stanovit, co byl majetek církví před i po roce 1948 - a stanovit to ne na základě výmyslu a falšování, ale na základě exaktně prokázaných skutečností ! A to je právě to, čemu se takoví pánové Bendové, Nečasové a další tak zuřivě brání. Prostě a jednoduše - tady se připravuje druhý velký pobělohorský lup. Ale díky současné právní džungli i tento lup paradoxně zabředne do takové právní bažiny, že se z ní nevyhrabe po celá desetiletí - pokud bude naplněn. Že to poškodí všechny účastníky - od povinných osob, přes široké vrstvy občanstva, až nakonec i církve samy - to ať spadne na konto programátorů a vykonavatelů tohoto vpravdě středověkého zákona !

Nakonec jen toto - za takový právní středověk legionáři, a s nimi odbojáři, kteří vybojovali a obhájili dvakrát v dějinách republiku, vskutku nebojovali. Za takový právní středověk jsou odpovědni nepřátelé, odpůrci a zrádci republiky. Obhajovat tyto takzvané restituce jakousi "morálně nápravnou ideologií nápravy křivd tolik společensky potřebným církvím" je pouhý goebbelsismus - který je, co se skutečných dějin naší země týče, zcela "mimo mísu". ČSOL Brno

Čím víc ubývá věřících v Boha, tím víc přibývá vyznavačů Alláha…?

Jde to s evropskou křesťanskou tradicí z kopce. V Boha v Česku věří necelá čtvrtina lidí, pouze desetina lidí se pravidelně modlí a navštěvuje kostel. Uvedl průzkum Střediska analýz a empirických výzkumů (SANEP). Nedávná návštěva papeže ovlivnila jen čtyři procenta Čechů, naopak proti církevním restitucím se v anketě postavily přes dvě třetiny dotázaných.

Je to zlé, že patříme mezi ateistické a sekularizované země? Je to špatné, že nedodržujeme Desatero a stáváme se konzumní společností, pro kterou je morálka, etika a slušné chování jen přežitek? Podle posledního sčítání lidu se v Česku hlásí přes 2,7 milionu lidí ke katolické církvi. Je to ale povzbudivé, když přímo šéf KDU-ČSL Pavel Bělobrádek upozorňuje, že jeho strana se svojí současnou politikou snaží otevírat i lidem, kteří tradiční křesťanské hodnoty nevyznávají. OK. Může být...

Ovšem on jde ještě dál; chce zkrátka vypustit z názvu své strany slovo „křesťanská“… a to už je alarmující. Pro všechny evropské nemuslimy. V co anebo čemu věří, pan Bělobrádek? Nebudu raději hádat, ani jmenovat. Pouze jedna třetina voličů katolické KDU-ČSL jsou praktikující katolíci. Jak asi bude vypadat DU-ČSL...? Co by na to hluboce věřící Josef Lux? To by nenapadlo ani submisivního přeběhlíka ThDr. Josefa Plojhara. Jde o politickou stranu pro věřící nebo o stranu pro co nejvíc voličů? Jak to mají v CDU? Česko je malá zemička, která toho zase nemá šanci tolik globálně ovlivnit, ale varovný je fakt, že v 57 zemích světa zahrnutých do průzkumu agentury WIN-Gallup International bylo aktivních věřících křesťanů v průměru 59 procent, což je pokles o devět procentních bodů proti roku 2005. Za stejnou dobu vzrostl počet lidí, kteří jsou přesvědčenými ateisty, v celém světě ze čtyř na sedm procent.

Jestli věřím v Boha? Kdysi jsem chtěl být dokonce knězem, co byste čekali od desetiletého ogara, a proto jsem i ministroval. Přestože jsem se nakonec stal zpustlíkem, věřím, že věci se nedějí jen tak, pro nic zanic. Až mi někdo vysvětlí a dokáže, jak vznikl Vesmír; kdy, odkud a z čeho, a co bylo, když nic nebylo, pak jsem ochoten provést revizionistický zásah do své víry…

Největší nárůst počtu ateistů byl přitom zaznamenán ve Francii, v níž se není ani čemu divit. Jde o zemí spontánní revoluce, co si to už před stovkami let rozdala přímo s klérem. Ke všemu je dnes v zemi Galského kohouta přes pět milionů muslimů. Už Friedrich Nietzsche, i když se narodil před skoro 170 roky a žil v polovědomém stavu jako duševně nemocný progresivní paralýzou, geniálně charakterizoval současnou morálku: „Žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme…” Když už i blázen na to mohl přijít...?

A to je ono, křesťanská "morálka"; bijeme se odhodlaně do svých evropských hrudí, přičemž pokrytecky prohlašujeme, že pro udržení růstu populace starého kontinentu je třeba dát šanci 80 milionům migrantům z muslimských zemí. Nejde už o křesťanskou víru, ale o princip. Muslimové přece mají rodičky s osmi i více dětmi, zatímco pro zachování národa nestačí průměr pod dvě děti, což je problém evropských rodiček s křesťanským přesvědčením. Tak dáme muslimkám české občanství a ony budou za náš národní mančaft vesele rodit. Zaplaví Evropu svými dělohami a dětmi… Stane se křesťanství pátou kolonou islámu?

Nedávno zavražděný libyjský vůdce Muammar Kaddáfí v roce 2008 prohlásil: “Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji samo změní za pár desítek roků na islámský kontinent…”

Za vše může dlouhodobý úbytek evropského obyvatelstva. Známe to, bohužel, tedy spíš Alláhužel, i z Česka, kde vzrůstající populační křivku drží děti imigrantů. Cizinců nyní v ČR žije přes 410 000 a legálně jich u nás pracuje necelých tři sta tisíc. Počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na nynějších 10,446 miliónu, což výrazně ovlivnila přistěhovalci ze zahraničí. Porodnice zkrátka praskaly ve švech a za loňských prvních devět měsíců se u nás narodilo 91 300 dětí, tedy o 4900 více než za stejné loňské období. Už potřetí se u nás víc dětí narodilo, než kolik umřelo lidí.

Jednou z cest na udržení současného důchodového systému je řízená imigrace, která by do Evropy měla přivést hlavně desítky milionů muslimů. Není to jen vina EU, ale hlavně českých křesťanů, co se chovají příliš vzpupně. Viz chování kardinála Duky, co nám vyhrožuje žalobami a soudy, pokud 17 církvím vláda nevydá v rámci nejasných restitucí majetek, resp. pozemky a peníze za téměř 150 miliard Kč. Na otázku, zda souhlasí s restitucemi pro církve, odpovědělo kladně jen 17 procent lidí, tedy ne všichni věřící lidé, více než 68 procent s restitucemi nesouhlasí, 15 procent v této otázce nemá jasno. Průzkum se uskutečnil na reprezentativním vzorku 16.890 dotázaných ve věku 18 až 68 let.

Jezuitské učení vždy razilo heslo: ”chudoba, hanba, pokora”. Proto byl ustanoven řád Tovaryšstva Ježíšova, který se veřejně prohlásil za řád žebravých mnichů. Tento žebravý řád nesměl mít stálé jmění a musel žít jen z darů a podpor věřících a z nejistých almužen, jak to potvrzuje papež Pius V. v bule ze dne 7. července 1571. Pro židovské věřící v Boha začalo jejich martýrium v symbolické chvíli, jak pravil svatý Matouš: “Ježíš Nazaretský vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů. Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů…” Svatý Jan k tomu dodal: „Udělal si z provazů bič a všecky kupčíky a penězoměnce z chrámu vyhnal…“ A to byl první a na dlouhou dobu jediný nářez, který si farizeové museli vytrpět.

Globální pokles věřících je dán také každoročními zmatky v Chrámu Božího narození v Betlémě. Zažil jsem ten křesťanský trapas. Stojí za pozornost. Bazilika je spravována společně Římskokatolickou, Řeckou pravoslavnou a Arménskou apoštolskou církví. Správa chrámu je rozdělena a dodržování pravidel pečlivě sledováno, přičemž jakýkoliv zásah jedné církve do práv některé z dalších církví, může vyvolat vášnivý spor.

Desítky kněží a uklízečů přišli těsně před Štědrým dnem do Chrámu narození Páně, aby zametli podlahu, očistili zdi a lavice před nadcházejícími oslavami pravoslavných Vánoc, které bude arménská apoštolská a řecká ortodoxní církev slavit první lednový týden, v souladu s juliánským kalendářem. Nicméně úklidové práce se ošklivě zvrhly, když někteří řeckopravoslavní vstoupili do části chrámu, kterou mají ve správě Arméni. Vypukla potyčka mezi asi 50 „Řeky“ a 30 „Armény”.

Odjížděl jsem z Betléma judejského s rozpaky. Navíc když nad Chrámem zrození vyšla hvězda, zjistil jsem, že to není ta betlémská, ale pouze izraelská stíhačka F 15, letící na inspekční let.

V rámci hlavního týdne oslav 150 let Sokola slavil 1. července 2012 pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha mši svatou pro účastníky sletu. Mimo jiné řekl: „Myslím, že velmi dobře rozumíte slovům apoštola Pavla a běželi jste svůj závod naplno, nejen dodržováním předpisů „fair play“, ale vždy s vírou ve vítězství Pravdy, Svobody a lidského Bratrství. Vaše sestry i bratři tvořili vždy páteř prvního, druhého, ale i třetího odboje. Tváří v tvář skutečnosti vás prosím, vydejte se na cestu čtvrtého odboje. Povstaňme k odporu proti malomyslnosti a lenosti. Spolu se všemi slušnými lidmi je zapotřebí říct „Ne“ lžím, podvodům, krádežím, hrubosti, netolerantnosti, nezájmu o druhého, nezájmu a pohrdání společností, národem i naší vlastí…“

Inu, svatá slova, odboje je třeba a začal bych další defenestrací, ovšem, kdo pohrdá ve své chamtivosti společností, národem i naší vlastí, ten způsobuje odklon obyvatel od křesťanství, čímž nahrává islámu. Proč mě napadá poněkud absurdní asociace politicky ve čtvrtém odboji fungujícího kardinála Duky a ThDr. Josefa Plojhara, jenž se neslavně uvedl po návratu z vyhlazovacích koncentračních táborů Buchenwald a Dachau do českých dějin jako předseda Lidovců a v šesti vládách nejdéle sloužící ministr zdravotnictví v československých dějinách…?

CFP, http://olser.blog.idnes.cz/c/282646

Braňte se včas, rozhovor s L. Hovorkou

Jste známý odpůrce tzv. „zdravotních reforem“, naposledy v rozhlasovém vysílání Studia Stop (14.6.2012). Jak to s péčí o zdraví vypadá nyní?

Slovo reformy už dávno nemá svůj správný význam. Slovo reforma dříve znamenalo většinou změnu něčeho dosud zavedeného a překonaného na kvalitativně vyšší stupeň. Avšak to, co plodí ministerstvo zdravotnictví a poslanci vládní koalice v návrzích zákonů a v pozměňovacích návrzích, nejsou žádné reformy, ale postupné kroky k privatizaci nemocnic a zdravotních pojišťoven a k tomu, aby lidé ze svého zdravotního pojištění, které si platí, dostali stále méně zdravotní péče. Občanům tyto změny nepřinesou nic dobrého. Cílem je, aby zdravotní pojišťovny ušetřily, ne však ve prospěch poskytnutí více péče svým klientům, ale ve prospěch firem, které je ovládají, nebo které jsou různým způsobem na systém financování zdravotní péče napojeny. Současné kroky v nesystémovém utlumování různých nemocnic a v jejich rozdílném financování povedou k tomu, že řada nemocnic skončí, protože nebude možné je ufinancovat.

Poté přijdou soukromí investoři, kteří v těchto nemocnicích obnoví činnost v původním rozsahu nebo léčebny dlouhodobě nemocných za podstatně lepších podmínek, než jsou dnes nastaveny. Potom se obnovené nemocnice rázem stanou ziskovými a jejich provozovatelé budou považováni téměř za spasitele, protože zachrání služby pro občany i práci pro zdravotníky. Pokračují kroky k postupnému ovládnutí zdravotních pojišťoven soukromým kapitálem. Nejdříve se připravuje sjednocení všech pojišťoven pod jeden zákon. V tom zákoně je napsáno, že pokud se některá zdravotní pojišťovna dostane do finančních potíží, převezme klienty zdravotní pojišťovna, která bude mít největší příjmy na jednoho pojištěnce. Ve zdravotnických kruzích se už šušká, která z nich to bude.

Co nás tedy v pojištění čeká?

Současné všeobecné zdravotní solidární pojištění, v rámci kterého máte kryta veškerá rizika z onemocnění a úrazu, se má začít měnit tak, aby si zdravotní pojišťovny údajně mohly konkurovat. Znamená to, že ministerstvo zdravotnictví zákonem umožní, aby zdravotní pojišťovny mohly vytvářet různé zdravotní plány pro své pojištěnce. Pojištěnci mají začít platit pojišťovně ke svému zdravotnímu pojištění navíc ještě sumu cca 1000 až 2000 Kč ročně. Ve výši této částky budou pojišťovny licitovat, aby přetáhly co nejvíce klientů. Dalším krokem bude zavedení různých pojistných plánů. Nejdříve zřejmě pojistné plány standardní a plány řízené péče. Pojišťovny nabídnou klientům zařazení do úsporného plánu řízené péče. To znamená, že pojištěncům například sníží odvody o 1 % ( o pár desítek korun až stokorun měsíčně) jako velmi výhodnou pojistku za to, že pojištěnci budou smět jenom k určitým lékařům, do určitých nemocnic a budou dostávat jenom určité léky. A samozřejmě budou mít vyšší spoluúčast – podobně jako u soukromého pojištění auta. Pokud budete mít úraz, nebo nemoc, pak za ošetření a léčení zaplatíte vyšší spoluúčast, protože zjistíte, že jste byli pojištěni jenom na menší úhradu pojišťovny. Výsledkem budou obrovské úspory pojišťoven plynoucí jejich soukromým majitelům nebo ovládajícím firmám. Toto bude ten podstatný krok, který „zreformuje“ naše zdravotnictví tím, že ho postupně přemění na soukromé a na obrovsky výdělečný podnik pro pár jedinců, kteří dnes ovládají stále větší rozsah financování a poskytování zdravotní péče a rovněž, prostřednictvím politiků, také ovládají hlasování ve sněmovně. A z tohoto bodu již nebude návratu k současnému všeobecnému a solidárnímu pojištění. Začnou obrovské lidské tragédie lidí, kteří najednou zjistí, že jim pojišťovna nepomůže, jedině za obrovský příplatek, na který nebudou mít. To bude ta cena za možnost svobodně se rozhodnout a mít pojistku na míru!

Humanitní středověk podle pana arcibiskupa Graubnera

"Středověk náš vzor !"

Prosimich, pane Graubner, to mysleli vážně ???"

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Každý soudný občan čtoucí rozhovor Jeho Eminence arcibiskupa Jana Graubnera pro deník Právo s panem redaktorem Hradilem musel mít buďto vlčí mlhu nebo toreadorskou muletu před očima. Jeho Eminence pan arcibiskup se vyjádřil na téma takzvaných církevních restituci takovým způsobem, o němž se nesnilo ani vyspělým politrukům stalinského období.

Především nás pan arcibiskup ubezpečil, že církev - a mějte na paměti, že největším restituentem je tu církev římská - prý nijak na restitucích nezbohatne. Podle pana arcibiskupa je dohodnut podíl restitučního majetku asi 85 procent pro katolickou církev a podle něho "tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům".

Tedy bratru spočítáno, těch 15 procent pro všechny ostatní církve má býti podle pana arcibiskupa jakýmsi vyrovnáním za dějinné křivdy minulosti (??) Takže za období od roku 1621 až do roku 1948, kdy katolická církev měla nesporně více méně dominantní společenské postavení ve všech státních útvarech a režimech (za Rakouska a Rakousko-Uherska privilegované nadpráví, za ČSR, rovnoprávnou pozici, na protektorátu poněkud omezenou dominanci - nebyla zakázána, byla trpěna jako ostatní církve !), je toto podle našeho olomouckého pastýře katolíků dostatečnou náplastí (??).

Než jděme dále. Pan arcibiskup reagoval na otázku, jak nazírá na obrovskou částku dohodnutou pro restituce takto - "Pokud někdo straší číslem, na které se to může za 30 let vyšplhat i s inflací, tak by mu neměli uznat maturitu". Konec citátu. Takže my polovzdělanci a negramotní, kteří se obáváme takzvaných církevních restitucí, prý neumíme uvážit fakt, jak se v čase mění hodnota peněz ??

Pan arcibiskup též ochotně uvádí příklady ze svého života. Vyrůstal v rodině, již otec živil za plat nižší než tisíc korun, za rohlík dával 25 haléřů a jako kaplan míval plat 586 korun. Ano, Jeho Eminence má v tomto případě zajisté pravdu. Jako on uvedu příklady ze svého života. Sám si ty rohlíky za 25 haléřů pamatují. Má matka excelentní vyšívačka Moravské ústředny dostávala za vyšití halenky 400 korun. Vyšívala ji tři neděle a pod lupou, byly to nejtěžší druhy výšivek, takzvané pavoukové. Vyvážely se do zemí rozvinutého kapitalismu Británie a Austrálie za 1.200 korun socialistických. Otec jako železniční projektant brával od 900 korun až do dvanácti set za Zápotockého, později, to už bylo za Novotného, brával 1.200 a kolem roku 68 pak asi 1.500 jako nejstarší projektant státního ústavu dopravního projektování. Mimochodem oba nestranici - otec navíc s nežádoucím šlechticko-buržoasním původem. Proto jsem měl zavařeno v následujícím životě. Takže žádné obvinění z "bolševictví" mi prostě nelze přišít...

Přesto otec ani matka nekritizovali socialismus ze sociálního hlediska. Prožili totiž dvě germánské války a gestapo u nás řádilo tak, jak by to i pan arcibiskup jen těžko omluvil - i když právě on prý sloužil mše u oněch sudetů, kteří toto vše iniciovali – a mnozí třeba i páchali (Mám v rodině a příbuzenstvu čtyři zavražděné...) Z hlediska dnes hlásané smířlivosti je to možná pro jisté kruhy přijatelné...Takže kdo tvrdí, že restituční částka je vysoká, nezná hodnotu inflace a peněz ?? Omyl, Vaše Eminence. My nevzdělanci totiž víme, že rozhodující není dočasná inflační hodnota mince - nýbrž kupní síla občana. Za toho kletého komunismu rohlík stál 25 halířů v postalinské době, ale domek na venkově taky stál od 15 do 20 tisíc. Spartak stál 24 tisíc. Topná nafta ještě za dr. Husáka stála 90 haléřů a když ji zdražili na dvě ká čé es, tak jsme naftová kamna začali vyhazovat... Mohl bych uvádět množiny příkladů - k čemu to ?

Je tu starší generace, která si vše pamatuje lépe, než já. Ale srovnávat nesrovnatelné je nesmysl - nebo odvádění pozornosti od toho, čemu široká veřejnost oprávněně říká "druhá velká pobělohorská loupež". Prosím Vás, komu bylo ukradeno: Pan arcibiskup říká měli bychom se podívat, co husité vzali katolíkům. Cože pak jim to vzali ?? Blízko sídla pana arcibiskupa je klášter Dolany. Copak se to tam tenkrát dělo, že rozezlení husité ten klášter vzali útokem? To se na klášter útočilo "pro kontemplace" ? Nebo pro krutý útisk a olupování poddaných ? On i ten středověk a husitské nápravné hnutí - jak říká pan profesor Mahler - má dvě strany.

Jestli se chce některým kruhům římské církve - ( nevěřím,že by celý klérus byl tímto pokažen, naopak myslím, že je tam i dnes mnoho osvícených ! - "komunisticky nabývat restitucí" = zestátněním! obrovských majetků a pak s ním "kapitalisticky podnikat" - protože nic jiného se s ním legálně nebude moci dělat !) - pak mi to celé připomíná známou mytologickou postavu - symbol husitské trilogie geniálního režiséra Vávry - faráře "Peklo". "Dávej dobrý křesťane sekyru, ovečku a kozičku, to poslední co máš, co ti zbylo po světských dávkách Eurounii !"... "Prosimich pane Graubner, to mysleli vážně ???", řekla by další mytická postava české klasiky.Slyšel jsem, kdesi na severu Čech se už určití mniši těší, jak budou po restituci vařit pivo. Proč by v laickém státě zrovna řády měly podnikat, proč by měly nabývat Bouzovy a Sovince a Bruntály a ještě tam vystavovat uťaté hlavy Slovana?? Absolutně nevidím žádný důvod takového činění. Můj osobní názor je, že tento celý restituční galimatyáš římské církvi de facto obrovsky uškodí - nikoli pomůže.

Ovšem optice pana arcibiskupa se to nevyrovná. Pustil se nám i do husitů - k nimž patřím též a do našeho Mistra Jana Husa. A pustil se též do demokracie, jíž nadřadil výchovu ba osvětu (??). Osvěta a výchova je samozřejmě součástí demokracie. Ale pan arcibiskup se tone v totálním bludu - katolicky řečeno - když považuje demokracii za pouhou "techniku vládnutí". To snad už Aristoteles určil lépe. Jestliže náš stát vznikl na demokratické ideologii zakotvené v zakládací listině státu Washingtonské deklaraci - té deklaraci, které se monarchisté, černosotěnci a fašisté bojí jako čert kropáče, pak se nedivím ani slovům Jeho Eminence. Jestliže pan arcibiskup tvrdí, že škola, rodina, výchova a média jsou nadřazeny demokracii, pak to platí pro systémy monarchie deo gratia, nikoli pro systémy demokracie. Tož ve starém Rakousku bychom s optikou jeho Eminence byli vítáni - tam rodina, škola, výchova a tisk byly poplatné bohabojnému poddanému sloužícímu slávě vlasti císaři - i když ten náš předposlední byl usurpátor trůnu, který nikdy nestvrdil korunovací a pošlapal práva Koruny České ! Ale to u nás díky bohu smetl rok 1918 ! Pan arcibiskup si v otázce demokracie pomáhá falešným příkladem, že prý většina nemá nárok rozhodovat o otázkách morálky a společnosti - to je ovšem zásadní omyl. Pan arcibiskup se též plete v dějinách, když za příklad chybného vývoje demokracie uvádí Hitlerův nástup k moci. Prý se dostal k moci demokratickou cestou! Není většího bludu! Pan arcibiskup zapomněl, že "demokracii výmarské republiky" rozbily 3 miliony zvířecích pološílených SAmannů, kteří zabíjeli na potkání komunisty, sociální demokraty - a i katolíky, kteří se jim při volbách opřeli ???

Pan arcibiskup zapomněl, že v letech 1931 až 1933 při volbách zpočátku nedosáhl Hitler potřebné většiny. Zapomněl, že odbory a jiné organizace musely být nejdříve rozpuštěny a zrušeny ?? Zapomněl že tzv." Deutsche Arbeitsfront "vznikla teprve násilným zrušením odborů a loupeží jejich majetků - že to byla restituce po nacisticku ??? Zapomněl, že Hitler se dostal k moci teprve pomocí tzv. zmocňovacích dekretů"?? Že Goering v Reichstagu kontroloval dalekohledem, jak poslanci hlasují? Zná vůbec tato dějinná fakta pan arcibiskup ?? To vše jsou nesporná fakta vyvracející bludné názory na pozici demokracie k výchově a vzdělání.

Avšak zpět k Jeho Eminenci. Pan Graubner se vyslovuje o srovnání jím chápaného středověku s komunismem ve smyslu robot kontra takzvaných povinných brigád. Poslyšme jeho vyjádření :" Kdo odsuzuje desátky, odsuzuje daň. To právo vybírat desátek to byl tehdejší způsob dotace. A vůbec,když si spočítáte dnešní daňové odvody, nemáte chuť závidět středověký desátek, který tvořil opravdu jen deset procent. Nehájím robotu, ale když srovnám nejčastější počty pracovních dní, které lidé museli na robotě odvádět zdarma s povinnými brigádami za komunismu, tak to zase vyhraje ten středověk". To ,co vyslovila Jeho Eminence - to opravdu už je silná káva ! Naši i evropští historikové musejí "býti styfe, v pomykove,".

Zde by měl pan arcibiskup vysvětlit, z jakého důvodu vznikala obrovská selská povstání, jako byla dvě valašská povstání kolem roku 1680 a známé povstání 1775 ! Kdyby nebylo církví proklínaného Josefa II. měli bychom tady Francouzskou revoluci, o níž se starorakušákům ani nezdálo ! Zná vůbec pan arcibiskup hodnotu desátků ve vrcholném feudalismu a za druhého nevolnictví ??? Vyjádření pana arcibiskupa v tomto směru - bez urážky - mají hodnotu pagáčovského blábolu, historické cimrmanologie. Nehledě již k naprosto rozdílným společenským funkcím robot na jedné straně a dobrovolných brigád na straně druhé.

Robota byla projev nejkrvelačnějšího vykořistění pracovní síly pro potřeby nikoli poddaného, ale pána. Ti robotězové otročili nikoli pro sebe, ale pro různé Bucquoye, Colloredy, Dietrichsteiny, Harrachy, Vchynské-Kinské, Lichtensteiny, Piccolomini, Schwarzenbergy, Walderode, Maradasy, Thuny-Hohensteiny a jak se všichni jmenovali - bez ohledu na to, jestli šlo o církevní nebo světské vrchnosti.

Kdo potvrzuje desátek, potvrzuje monarchii deo gratis. Jen tam měl desátek smysl. Kdo potvrzuje teokratickou monarchii, bourá TGM a náš stát.

Když jsem brigádničil na stavbě školky, na obecní knihovně, na starém mlýně, na staré huti a jiných - to nebyla povinná robota.To byla má občanská služba republice a našim generacím a mně samému. Já nestraník - a tisíce dalších občanů myslím jedno, zdali to byli či nebyli komunisté ! - se cítíme srovnáním pana arcibiskupa uraženi ! My jsme nebyli žádní "povinní robotníci komunismu" - my to dělali dobrovolně pro republiku, pro obec, pro naše děti, pro sebe. Kdo toto hanobí - lže ! A to bylo i v socialismu, dnes tak poplivaném, znakem demokracie. A my jsme vytvořili hodnoty pro republiku - hodnoty, které i dnešní privatizátoři tak rádi využívají ! A pro koho byly desátky - pro tlusté břichy prelátů ??? (Zde vyjímám užitečné řády školské a nemocniční, které i panovník Josef II. uznal za potřebné státu !) Ať se pan arcibiskup rozhlédne kolem, jak to vypadá ve státě po dvaceti letech bez brigád. Jak jsou zdevastována veřejná prostranství, budovy, veřejný majetek, o jehož údržbu se nikdo nestará a ani jediná politická strana nemá v programu veřejný majetek a jeho ochranu. Jak jsou zdevastovány bývalé samoobsluhy, knihovny,kulturní domy a jiné veřejné statky vybudované dobrovolnou prací občanů. I když jsou privatizovány nebo rozkradeny, zhusta se o ně nikdo nestará. A kdo opravoval kostely za komunismu ? Panem Graubnerem dehonestovaní brigádníci. Švagrova matka, věřící katolička, členka ČSL, chodila léta na brigády na úpravu kostela sv. Josefa v Brně. Tehdy byl kostel ve solidním stavu a dnes - téměř ruina. Ať nám jeho Eminence nevěší bulíky na nos a nevykládá nesmysly !

Nakonec poznámku k hodnocení Mistra Jana Husa panem arcibiskupem. Pan arcibiskup tvrdí, že Mistr Jan svým učením je i dnes nepřijatelný nejen pro katolíky, ale i pro evangelíky a částečně i pro nevěřící. Já bych si jako katolický pastýř nedovolil vyslovovat se za protestanty nebo ateisty. Sice je chvályhodný posun v chápání Mistra Jana jako již nikoli kacíře, nýbrž reformátora - ale generalizace z úst pana arcibiskupa o Mistru Janovi vyvolává dojem, jakoby nešlo o toleranci, natož o ekumenismus. Pro mne jako příznivce husitství je spíš než pan arcibiskup příkladem zesnulý skutečný Svatý Otec, papež Slovan, bojovník proti nacismu, Jan Pavel II. Tomu bylo podle mne možno věřit - to byla přirozená autorita pro křesťany a lidi dobré vůle. Tehdy on jako pastýř všech katolíků zaujal k Mistru Janu pravý křesťanský postoj - a toho si musíme všichni považovat.

Pokud se "ancien régime" provinil na církvích - nejen na církvi římské, ale na všech - pak je náprava nutná jinak než systémem totálních majetkových restaurací - nikoli restitucí - které hrozivě připomínají právě jen a jen pobělohorské konfiskace za ředitelství Karla z Lichtenštejna. Tak jsem řekl.

Čs.obec legionářská Brno-ČSBS Boskovice

Evropa na rozcestí

Poslední vývoj evropské integrace jde směrem k zajímavé frašce, v níž se mixuje neoliberalismus a řízené hospodářství marxismu. Německo souhlasilo na poslední schůzce v Bruselu s tzv. „solidaritou“ a „dohodou o růstu“, čímž se myslí placení individuálních bankovních dluhů skrze daňové poplatníky. Těch se ovšem nikdo neptá, jestli s tím souhlasí nebo ne. A to je čistý socialismus, jenže provozovaný ušlechtilou pravicí... Vlády a jim podrobené pravicové parlamenty škrtem pera vytvoří z privátního dluhu onu společnou věc danou zákonem a vymahatelnou zákonem (res publica). Pravice rozkrade stát v pohodě, protože si společné převede do vlastního.

Výsledkem pravicového socialismu jsou dluhy státu... Jenže levice demagogicky zadluží stát také, protože nechce vzdorovat mafiánským bankovním strukturám a spojenému tlaku nadnárodních společností. Raději jim odevzdá povinné výpalné ve formě nižších nebo žádných daní, tím sníží příjmy státu. Pak demagogicky nechá na dluh prožrat zbytek národního důchodu, který ochotně financují mezinárodní lichváři. Výsledkem je bankrot státu na socialistický způsob a sebevraždy před parlamentem, které předvedlo Řecko.

Pravice nebo levice to je jedno, hlavně, že „nám“ (hádejte, kdo to je?) to sype, a docela slušně. Ideologické rozdíly se totálně mažou, protože jde o prachy a o moc. Nesvatá aliance zprava nebo zleva tak či onak dojí stát, to jest nás jako daňové poplatníky. Máme skrze naše zvolené a zmatené politické zástupce financovat systém, který skrze fiktivní dluhy pošle naše těžce vydělané peníze kamsi jinam, třeba na Bahamy nebo do jiných daňových rájů. Je to k pláči, ale v krizové a složité době nám vládnou svobodně a ochotně zvolení přitroublí našinci, kteří stoprocentně (to jest zastupitelsky a demokraticky) vyjadřují naši obecnou a pokleslou občanskou úroveň.

Představte si, že jste Čech, Němec, Islanďan nebo jiný Evropan. Vaše vláda právě teď schválila zákon, že musíte být solidární se zloději v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Česku atd. Pokud máte euro, tak se vás ani nikdo neptá, platíte automaticky. Pak jsou na úrovni EU dvě možnosti. Nečas a jeho parta kradou přímo, takže je to úplně jednoduché. Zastavíte jim penězovod z EU. Oni už prachy probendili na akvaparky a jiné kratochvíle, nebo rozkradli. Výpad financí musí nahnat do státního dluhu, a tak vás spolehlivě ožebračí.

Složitější je to v případě neschopných a zkorumpovaných vlád jako Itálie, Španělsko, Irsko nebo Portugalsko. Oni jsou v měnové unii a jejich dluh snižuje bonitu eura jako společné měny. Například ze španělského dluhu zvíci 586 miliard EU připadá na cizí banky asi 25 % a nikdo neví, kolik z toho vlastní americké penzijní fondy. Možná mají i polovinu z toho dluhu, kdo ví? Jenže oni musí vyplácet důchody americkým penzistům, kteří si u nich složili celoživotní úspory na stáří. A přitom se chcete jako manažer mít dobře a spokojeně krást, což je příliš ekonomicky nevýhodného najednou. Proto tlačíte na eurobondy, čímž vyrobíte evropský dluh. Rok či dva si můžete mnout ruce, krást jako obvykle, a tisku a médiím tvrdit, že vše je neoliberálně a socialisticky v pořádku. Zisk z otočených peněz je váš, ale dluh je státní, to jest socialistický. Ale za to vy nemůžete, to je věc vašich svobodně zvolených, hloupých, popřípadě přímo uplacených politiků. Oni totiž socialisticky špatně hospodaří, zatímco vy efektivně a kvalifikovaně privátně a neoliberálně kradete. To je český systém pod Nečasem, pod spícím knížetem a pod agilním Drábkem, přičemž oni kradou v malém; zato lobbistické skupiny jako ČEZ a banky loupí ve velkém. Jenže stát, to jsme my občané, naše důchody, zdravotnictví a hlavně prožraná a zmařená budoucnost dalších generací.

Kde je řešení? Německý ústavní soud. Ten jasně jde proti kancléřce Merkelové, protože žádá, aby se o budoucnosti EU rozhodovalo buď v parlamentu nebo v celonárodním referendu. Merkelová se naopak snažila několik let ovládat méně výkonné státy Jihu (tzv. klub Med) skrze uplácení jejich dluhů a zlodějen. Německo na tom navíc slušně vydělávalo, protože vysoká hodnota eura stačila vytvořit zisk pro jejich podnikatele, ale nikoliv pro Řeky nebo Španěly. Jenže to teď padlo vytunelováním disponibilních EU-fondů a vinou americké chamtivosti, která zadělala na světovou bankovní (pozor: nikoliv ekonomickou!) krizi. Možné jsou jen dva scénáře, které paradoxně znamenají totéž, to jest formu Evropské federace.

1. EU-federace nadiktovaná bankami a korporacemi

Tady není vůbec žádný problém, všichni jsou pro. Když můžete zadlužit celou EU, je to vždy lepší, než zadlužit jen jeden stát. Všichni bankéři z toho mají radost, americké penzijní fondy a vlády jsou taktéž nadšeni a internacionální jednota lichvářů nebere konce. Jen ty konce pro nás, normální plátce daní, jsou dosti katastrofické. Podle mého soudu tato forma jednoty musí skončit ve válečném konfliktu. Zbytek světa nebude souhlasit s tím, že dá všanc surovinové zdroje, vlastní bohatství a životy svých občanů pro jedno procento euro-amerických vyvolených. A nezapomeňme, že z nás, to jest 99% evropských občanů, budou úplní žebráci. Zejména jihoamerické státy, Čína a Indie jsou velice zdrženlivé k tomuto modelu děsivého kapitalismu na evropský nebo americký způsob. Jejich zbohatlíci by v tom jeli docela s chutí. Jenže žádný rozvojový stát není zařízen na takové extravagance, protože jej může zvrátit první výbuch revoluce zbídačelých mas. Je zajímavé, že anti-evropští zastydlíci typu Klause odmítají tento federální model shora také. Ale pozor, balkánský binec nebo ruské samoděržaví znamená jen jinou formu téhož, ale mimo lichváře z londýnské City…Jak říkají Francouzi: čím se to mění, tím víc je to stejné.

2. EU-federace daná zespodu, skrze vůli občanů

Reálně existuje něco jako evropský demokratický deficit. Evropský parlament v krizi neřeší nic, všechno zařizuje Evropská komise v Bruselu a národní vlády. Máme EU-krizi to ano, ale nikoliv EU-identitu …

Závěr. Žijeme v zajímavé době, kdy končí jedna forma evropského experimentu, jak žít bez válek. Sjednocování začalo jako skvělý ideový projekt po válce, díky jedinečným osobnostem schopných vidět celek Evropy a smysl dějin. Dobrodružství pragmaticky pokračovalo jako systém instrumentalizovaného blahobytu pro všechny

EU-země v rámci podivného mechanismu EU-federace bez jakékoliv politické a trestní odpovědnosti.

Nyní může končit jako neo-fašistický projekt bankéřů a uplacených politiků vedený na úkor nás všech. Je jen na nás, zda navážeme na původní projekt zakladatelů poválečné Evropy. Evropa je demokratická formálně, ale nikoliv fakticky. V tomto dilematu se hraje o budoucnost občanské a demokratické Evropy pro další generace. Václav Umlauf, Umlaufoviny, 30.6.2012

K cestě života Prof. ThDr. J. Šrámka

Výňatek

„Národní výbor československý byl ustaven dne 13. července 1918. V den svého ustavení měl 39 členů. Jeho členy, vedle řady již tehdy uznávaných českých politiků, se stali dr. M. Hruban, prof. dr. J. Šrámek, prof. dr. Fr. Kordač a Ervín Červinka. Tato skutečnost byla důležitá pro budoucnost transformujících se katolických stran.

Nově vznikající strana se již nevrátila k aktivistické politice. Na společné schůzi Národního výboru a Českého svazu prohlásil jménem českých katolických stran dne 29. září profesor Šrámek, že aktivistická politika vzhledem na skutky ministerských předsedů Seidlera a Husarka je nemožná, že je nutno jíti proti ní vším

úsilím a že československý národ nemůže od Vídně očekávati splnění zásadního a nesmlouvatelného požadavku státní samostatnosti a neodvislosti. …

Šrámkovo osvědčení z 29. září bylo i ohlášením politiky nové „Československé strany lidové“.“ ( Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 283) . „Zasvěcené osobnosti politické však už nezakrývaly“, jak později napsal P.F.Hála, „že Šrámek v boji za národní a státní samostatnost vedl své věrné po bok svých včerejších protivníků z voleb a dnešních spolubojovníků na téže straně barikády.“ Český politický tábor Šrámka jako prvního katolického politika nejen vzal na vědomí, ale též pochopil jeho politický význam, založený na značné a dlouholeté autoritě v katolickém uskupení.

Životní cesta prof. Šrámka je od této doby spjata s Československou stranou lidovou tak, jako dříve byla spojena se vznikem a rozvojem křesťanskosociální strany. Svou přirozenou i funkční autoritou zásadně ovlivňoval dění nejen v rámci strany, ale později, samozřejmě pouze do určité míry, i československou politiku.

Ze zasedání Národního výboru přišel prof. Šrámek na český zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Probíhající ještě rozpornou diskusi ovlivnil svým jednoznačným postojem. Řekl: „Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát.“ Jeho slova sjezd akceptoval. Československá orientace ve sjednocujících se českých i moravských katolických stranách byla již nezpochybnitelná.

Přípravný výbor dne 7. října 1918 vydal další prohlášení, jímž oslovoval českou katolickou veřejnost: „V těžké velké době jsme se sešli k poradě společného výboru, abychom jednali o spojení našich stran. Hned v této první schůzi jednomyslně usneseno sjednotit dosavadní naše strany…Nová naše jednotná strana dožaduje se nadšeně s neochvějnou vůlí svorně s ostatními českými stranami československého státu, skutečně demokratického, jehož si národ náš vlastní silou a vlastním významem dle práva historického a přirozeného dobýti jest odhodlán.

Tento velký cíl a ideál celého našeho národa může býti trvale zabezpečen … jen tehdy, bude-li odvěký základ zdárného rozvoje národního života našeho, křesťanská kultura národa, zachován a zvelebován. To bude předním úkolem naší jednotné strany.

Jako strana nejširších lidových vrstev budeme usilovati, aby veškeren život národa proniknut a ovládán byl ideou pravé demokracie a sociální spravedlnosti. Přičiníme se zvláště , aby pronikavými sociálními reformami zaceleny a zahojeny byly brzy těžké rány, způsobené hroznou válkou a odstraněny nesrovnalosti hospodářské a sociální.“ Prohlášení mezi jinými opět podepsal i prof. Šrámek. Především zvýrazněný poslední odstavec promlouvá jako odkaz Šrámka k nám všem, dnešku. Bylo by dobré, kdyby současné vedení KDU-ČSL samo posoudilo, jak tento odkaz naplňuje nebo otevřeně řeklo, že se ho zříká.

Po nemalých diskuzích mezi konzervativním křídlem, prosazujícím do názvu strany slovo katolická nebo alespoň křesťanská, a Šrámkovou skupinou byl již v říjnu, především zásluhou P.F. Světlíka, přijat název Československá strana lidová. Výsledek tohoto zápasu až po řadě desetiletí zvrátili ti, kteří prosadili nový název strany: Křesťansko demokratická unie – Československá strana lidová. Nová vládnoucí stranická pravice prosadila to, co konzervativní křídlo nedokázalo naplnit na samém počátku. Sídlem ústředních orgánů ČSL se stalo Brno. Duší nové strany, jak krásně napsal dr. Z. Tobolka, byl a i v budoucnosti zůstal prof. Jan Šrámek.

I české katolické strany již v říjnu r. 1918 přijaly název Československá strana lidová. K faktickému spojení obou stran, české i moravské, došlo již 14. listopadu, kdy v Národním shromáždění jejich poslanci vytvořili společný klub. Do tohoto klubu později vstoupili i někteří poslanci ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Československá strana lidová tak nabyla celostátní charakter.

Při vytváření první československé vlády měla ČSL problémy. Dr. K. Kramář, ministerský předseda, si nepřál, aby lidová strana v ní měla zastoupení. Prof. dr. J. Šrámkovi se podařilo dr. Kramáře přesvědčit, že ČSL je státotvornou stranou. Dr. Mořic Hruban se poté stal v první československé vládě ministrem bez křesla. Reminiscence na dřívější politiku katolických stran zaznívaly, a to mnohem vážněji, i v budoucnosti.

Připravil Dr. O. Tuleškov

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 20. srpna 2012.

Webová stránka:www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz

.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz