Křesťanský sociál, září-říjen 2011

Z Washingtonské deklarace

„V této vážné chvíli … my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců , učiněným v Praze dne 6. ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století…

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s našim národem, nezákonně překračující naše práva a znásilňující ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakouska-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z roku 1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonii Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žít pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbska, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. …Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.

Odmítáme svatokrádežné tvrzení, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského, odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii ze nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

…Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou používat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny…

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. …“.

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918

Profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,

Generál dr. M. Štefánek, ministr národní obrany,

Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr vnitra.

Londýnské bouře

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Sestřenice z vlasti mi volala 9. srpna 2011 celá vystrašená zprávami televize. Musel jsem potvrdit: ano na mnoha místech Londýna vybuchly nepokoje a na některých místech s požáry a drancováním. Postižená místa byla prakticky ve všech částech Londýna. Dokonce i v klidné severozápadní části jako je Brent Cross, pár set metrů vzdušnou čarou od místa v centru Hendonu, kde bydlíme, bylo vydrancováno Tesco.

"My jsme ale v bezpečí a klidu" ujistil jsem sestřenku, „jen slyšíme policejní a hasičské sirény, které houkají jak pominuté".

Co to vlastně je, či bylo? Jak to začalo, či vzniklo?

Důvod (snad signál?) k bouřím zadalo zastřelení Marka Duggana, který jel v taxíku čtvrtí severního Londýna Tottenham (část N17). Byl zasažen kulkou z policejní zbraně do hrudi a později zemřel v nemocnici. Dle oficiálních zpráv se to stalo při policejním zátahu Operace Trident (jaká podivná shoda názvu s operací SEALů na zabití Bin Ladena!).

Policejní operace Trident byla prý připravována několik měsíců a mělo dojít k odhalení vážných zločinů v černošské komunitě. Devětadvacetiletý Duggan byl údajně náčelníkem jednoho zločineckého gangu. Jiné zprávy tvrdí, že byl pokojným vůdcem černošské komunity, což při TV interview potvrdila i jeho dívka (girlfriend). Řekla na TV i to, že neměl žádnou zbraň a tedy nemohl střílet na policii, jak byly první zprávy. (Opět jaká podivná shoda se zabitím Bin Ladena). Proč byl zastřelen "náčelník" gangu, který by při policejním a soudním vyšetřování mohl potvrdit, jak to všechno se zločineckými gangy je, a kdo jsou hlavní viníci či "hráči"? .

Ať tak či onak, občanské bouře a požáry vypukly v zápětí i v dalších částech města jako v průmyslovém Enfieldu, Harlesdenu, Hackney, Islingtonu, a dokonce i dnes ve velmi populární části Londýna Notting Hillu, kam se stěhují velmi bohatí lidé a milionáři.

Zasažen bouřemi byl ale také jižní Londýn, tedy od nás za Temží, a to v Lewishamu, Clapham Junction, Catfordu. Překvapivě i v Croydonu, kde bydlí převážně anglická střední a vyšší vrstva. Zde byl zapálen a shořel do základu jeden z největších obchodních domů jižního Londýna. Sto čtyřicet let starý obchod nábytkem, a stále v rukách jedné rodiny!

Požáry a bouře nastaly pak ve všech větších městech Anglie, jako Birminghamu, Manchesteru atd.

Ministerský předseda David Cameron svolal na čtvrtek 11.8. 2011 mimořádné pohotovostní sezení parlamentu. Ve vášnivé řeči, kterou jakoby napsal ten, co pracoval pro G.W.Bushe, prohlásil: „... za ty bouře mohou jen a jen zločinecké živly (!) ..." a že je bude hledat a najde a budou za své činy pohnáni k odpovědnosti a potrestáni (jako ten Bin Laden).

Ovšem, vládci tohoto království nemohou za nic.

V bouřích bylo dosud zatčeno tisíc pětiset (!) "vzbouřenců", a další podle fotografií a záznamů na CCTV (Close Circuit TV) se hledají.

Ovšem kdyby bylo, co říká premiér, muselo by to znamenat, že selhala především výchova ve školách (kterou přece směruje a řídí vláda), protože padesát procent "vzbouřenců" byli nedospělí a dokonce děti ve věku od dvanácti let. Co a proč se to děje v dříve pokojné zemi, o které obyvatelé věřili a věří, že žijí v nádherné isolaci ("splendid isolation")?

Vyšetřující soudce místního soudu v High Barnet zatím nabídl rodině policií zastřeleného "gangstera" Marka Duggana kondolenci, ale vyšetřovaní prý bude trvat čtyři až šest měsíců. Policie vydala série fotografii převážně dospělých černých, ale i ostatních, kteří se údajně dopustili drancování a dalších přečinů a zločinů, včetně ohrožovaní policie.

Je možné a pravděpodobné, že požáry byly zakládány zločineckými gangy, ale definitivně nelze obviňovat všechny, co se ozvali. Přidala se totiž celá řada lidí nezaměstnaných a dostrkaných do kouta bídy. Obyčejní lidé nemají na jídlo ani na otop. O svobodných matkách, které vyprodukovala "výchova" nemluvě. Studenti se zadlužují za školné, které je až devět tisíc liber na universitách.

Bouře vybuchly bezpochyby ze zášti k bohatým, a jistě i z rasových disproporcí. Napadeny černými byly totiž většinou obchody blahobytných Indů. Mnozí ze chovají k ostatním (ano i bílým!) nadřazeně, když ne rovnou arogantně a jako nějací maharadžové. Pár let tu s celou rodinou (!) vydělávají, koupí dům a pak dojedou zpět do matičky Indie. Dům pronajímají a za enormní nájemné žijí skvostně v zemi svého původu. Fajn!

Suverénní Britanie se začala převlékat jako ,,51 stát USA" (jak si Britové sami ze sebe dělají legraci) už před deseti lety válkami proti Iráku, Afganistanu a nyní proti Libyi a zítra proti Sýrii a Iránu, a při rozněcování "arabských sametů". A to stojí velké peníze. Ty si vlády obstarávají metodou utahování opasků občanů. Také půjčkami u bankéřů světa, ovšem rovněž na náš účet.

Inflace je v Britanii 5%, prý. Jen? Čtvrtka másla stála loni před Vánoci 90 pencí. Dnes její cena stoupla na libru čtyřicet. Chleba stojí o 30% více. Stejně tak otop a elektřina. Celé komunity začaly žít opravdu v tísni. A což teprve ti nezaměstnaní a důchodci, jen na státní podpoře.

Nezaměstnaní? Kdo vytvořil nezaměstnanost? Kdo přestěhoval výrobu za lacinou pracovní silou do rozvojových zemí atd.? A k tomu přistoupila ještě "nezaměstnanost" vlivem nových technologií jako je robotika. A to vůbec nemluvím o plýtvání zdroji bohatého Západu. Z "bujnosti" nepřestali nikdy zbrojit a navíc si půjčovali na házení miliard do vesmíru a na jiné "vědecké" programy. Jaký je užitek (mimo pro pár zapálených vědátorů) chtít odhalovat jak vznikla naše existence, když lidé na matičce Zemi nemají kde hlavu složit a dát svým dětem co do úst. Miliardáři jsou celí posedlí po jachtách a luxusních palácích. Proto strkají všude zbraně, aby pak v chaosu ochuzených zemí mohli loupit. Tu naftu, onde nedostatkové nerosty. Afganistan má 80% světových zásob nezbytného kovu lithia, který je užíván pro baterie mobilů a pod. Proto se tam válčí už deset let (a ovšem také pro jeho opium).

"Páni sami jste tím vinni, že bída z lidí vlky činí..." zpívali už za blahých dob naší První republiky V+W v nezaměstnaností třicátých let!

Pan premiér David Cameron by se divil, kdybych ho označil za viníka. A přitom je to on a dřívější premiéři, kdo z Velké Britanie udělali americkou gubernii se všemi důsledky, včetně zadlužení a zatažení do nesmyslných, a nespravedlivých válek.

Londýn, 12. srpna 2011

Prof. Oskar Krejčí

Syrský zločin, aneb když dva dělají totéž

Velký zájem o přibližně 10 tisíc běženců ze Sýrie do Turecka je bezesporu chvályhodný. Obhajoba lidských práv by bezesporu měla být prioritou mezinárodního společenští a jednotlivých členských států OSN. Je nesporné, že situace v Sýrii, která se nachází na prahu občanské války, a jejím okolí, by měla být pečlivě monitorována – běžencům je třeba věnovat mediální pozornost, pomáhat jim jak v jejich situaci, tak i s možností návratu do země jejich původu.

Tak by to mělo být například pokud se jedná o běžence v Sýrii. Tedy nejen běžence ze Sýrie, ale i běžence do Sýrie. Z Iráku.

Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na začátku tohoto roku bylo v Sýrii více než milión běženců z Iráku.

Podle téhož zdroje pochází z Iráku 1 683 579 běženců do zahraničí, uvnitř Iráku se pak nachází 1 343 568 vnitrostátních běženců vyhnaných ze svých domovů probíhajícím tam konfliktem.

Tentýž zdroj registruje 3 054 709 běženců z Afghánistánu a 351 907 vnitrostátních běženců uvnitř této nešťastné země.

Kolikrát oficiózní mainstreamová média při obhajobě práv utečenců a pranýřování zlořádů měřila stejným metrem Sýrii, Iráku a Afghánistánu? Cožpak jsou utečenci před boji, na nichž se tak iniciativně podílejí vojáci USA a NATO, méněcenní?

Publica.cz

Hold Islandu aneb fakta o revoluci, která nastartovala nejen Španělsko

Média nás zásobovala do posledního detailu o nepokojích v Egyptě a Libyi. Mlčela však o revoltách a příkladné ukázce občanské revoluce, která se odehrála před dvěmi lety na Islandu, kde občané donutili odstoupit vládu a přepsat ústavu.

Právě proto, že případ Islandu je modelem občanské revoluce, byl tento případ ututláván. Cenzura revoluce na Islandu je nejlepším důkazem, jak se zachází s informacemi, které můžou být nebezpečné pro politickou a ekonomickou elitu.

Na Islandu lidé rezignovali na jakoukoliv podobu vlády, velké banky byly znárodněny a bylo rozhodnuto, že lidé nezaplatí dluhy, které vytvořili politici, protože je to problém špatné finanční politiky, ne lidí.

V nové ústavě bylo zakotveno, že občan je hlavním politickým protagonistou, nikoliv politik. Island je v současnosti nejlepším příkladem mírové a důstojné reakce veřejnosti proti této moci, která dovedla zem i celý svět ke krizi. Islandský model, který ukazuje, že politici musí mít strach z reakce lidí, pakliže nebudou jednat ve prospěch nich. Ne ale strach o život ale o svoji kariéru.

Umlčená fakta o Islandu:

V roce 2008 byla znárodněna největší banka. Měna se zhroutila, trh pozastavil

svou činnost. Země zkrachovala.

2009. Obrovské protesty před parlamentem, lidé donutí k rezignaci předsedu vlády

a celý jeho vládní blok. Politici volají po splacení dluhu vůči Británii a Nizozemsku a to ve výši 3.500 milionů eur, což je částka, kterou má zem zaplatit v příštích 15 letech s 5,5% úrokem.

Rok 2010. Lidé jdou do ulic a vybojují si zákon o obecném referendu.V lednu 2010 ho prezident odmítne ratifikovat, a oznámil, že ho bude konzultovat s EU. Lidé jdou znovu do ulic. V březnu se koná referendum, jehož výsledek je, že 93% lidí odmítne zaplatit dluh vůči Británii a Holandsku.

Vláda byla donucena k tomu, aby zahájila vyšetřování, které má vyřešit právní odpovědnosti státních představitelů za krizi. Dojde k zatčení několika vedoucích bankéřů a manažerů. Interpol vydal rozkaz a všichni zúčastnění bankéři opouštějí zemi.

Lidé dávají dohromady novou ústavu, která není kopií dánské ústavy jako to bylo doposud. Ústavodárné shromáždění složené z lidí přímo volených lidmi zahájilo svoji činnost v únoru 2011 a předložilo návrh ústavy na základě konsensu a doporučení.

Musí být schválena parlamentem, který byl vytvořen po nových volbách.

Toto je stručná historie islandské revoluce: odstoupení celé vlády, znárodňování bank, obecné referendum, uvěznění odpovědných lidí za krizi a přepsání ústavy přímo občany.

Co se stalo na Islandu bylo pozorováno politiky jako je Merkelová, Sarkozy, Cameron, Zapatero, Berlusconi a další a vyhodnoceno jako nebezpečné pro jejich zkorumpovaný systém. Bojkot informací o Islandu byl striktně dodržován tisíci novináři v rámci veškerého korporátního tisku, rozhlasu a televize. Masmédiím vládní vyjednávači údajně nabídli i v některých zemích daňové úlevy výměnou za mlčení.

Ale přesto přese všechno se islandská revoluce šíří po celé Evropě. Postavila se tomuto zkorumpovanému a neudržitelnému systému a dává světu lekci z opravdové

demokracie. Po celém světě bude známa a oceňována, dříve nebo později, a to navzdory vládě politických a ekonomických elit, které zapříčinily celosvětovou krizi. Touha po svobodě nezná hranic.

Přeložil Rudolf Černý z http://www.votoenblanco.com

Hra s ohněm

Prof. Oskar Krejčí

V pátek schválila Sněmovna reprezentantů Kongresu Spojených států rozpočet Ministerstva obrany (DoD) na rok 2012. Stalo se tak s velkou převahou v poměru 336 hlasů pro a 87 proti. Dlužno dodat, že proti bylo jen 12 opozičních republikánů, ale 75 prezidentových demokratů.

649 miliard dolarů, tedy přibližně 11033 korun českých dostane DoD. Oněch 649 miliard představuje meziroční nárůst o 17 miliard dolarů, tedy o 289 miliard Kč.

Když k těmto schváleným výdajům DoD přidáme výdaje na jaderné zbraně, které obhospodařuje ministerstvo energetiky (řádově 22 miliard dolarů), výdaje Ministerstva pro vnitřní bezpečnost, mandatorní výdaje například pro válečné veterány atd., čekají Spojené státy příští fiskální rok výdaje na obranu ve výši přes bilión dolarů. Tyto údaje naznačují, že Barack Obama dnes postupuje v oblasti vojenství ve šlépějích svých předchůdců, prezidentů Billa Clintona a George Bushe ml.:

 Publica.cz, červenec, 2011

Čína snížila hodnocení amerických státních dluhopisů na A+, poslouchá někdo?

Gary Dorsch

Ze tří velkých ratingových agentur měla pouze S&P odvahu a statečnost říct pravdu o závažném zhoršení finančního statutu Ameriky. S&P šokovala politickou elitu ve Washingtonu a večer 5. srpna dodržela svou hrozbu: snížila rating amerického státního dluhu na AA+. S&P dodala, že americký státní dluh by mohl být degradován dále, pokud křiváčtí a hloupí politici ve Washingtonu nepodniknou významné kroky ke snížení velikosti vršícího se dluhu.

Avšak nejdůležitějším hlasem v debatě o úvěrové způsobilosti zadlužení Ameriky nejsou pokřivené názory amerických ratingových agentur, ale spíše názor ratingové agentury Číny – Dagong Global Credit Rating, která snížila minulý týden rating amerického státního dluhu z A+ na A. „Rozhodnutí USA zvýšit úvěrový strop nezmění fakt, že nárůst jejich dluhů předčil jejich ekonomický růst a fiskální příjmy. To může dále nahlodat schopnost země splácet dluhy v příštích letech“ – uvedla Dagong Global. Rovněž vydala negativní výhled. „Zvýšení stropu pro americký dluh pomohlo dočasně se vyhnout nesplacení, ale nijak nezlepšilo americkou solventnost, a rostoucí dluhové zatížení vlády zhorší suverénní dluhovou krizi USA.“

Peking si zasloužil právo kritizovat závislost americké vlády na dluhu proto, že je největším zahraničním držitelem amerických státních dluhopisů a je mnohem lepší v řízení státních financí. Čína dosáhla v první polovině roku fiskální přebytek 1,25 bilionu juanů (193 mld. dolarů), když pevný ekonomický růst zvýšil příjmy vlády, uvedlo 14. července ministerstvo financí. Rozpočtový přebytek, rovnající se 6,1% GDP Číny od ledna do června, značně převyšuje cíl Pekingu mít celoroční fiskální deficit ve výši 2% GDP.

Po většinu minulého desetiletí byl Peking loajálním věřitelem amerického ministerstva financí a recykloval více než 2 biliony dolarů svých zahraničních rezerv v dolarech denominovaných dluhopisech, čímž pomáhal udržet americké úrokové sazby uměle nízkými. Americké státní dluhopisy představují z velké části jedinou dostatečně velkou destinaci, kam umístit obrovské čínské rezervy, a která může absorbovat obchodování se státními dluhopisy v desítkách miliard dolarů, aniž by se příliš pohnuly ceny. Nicméně v rámci šokujícího vývoje se náhle Peking rozhodl začít jednat s americkým ministerstvem financí tvrdě a otevřeně vyzývá Washington, aby „léčil svoji závislost na dluhu a naučil se žít v rámci svých prostředků“ dříve, než obnoví americkému ministerstvu financí půjčky.

Zvedavec, 17.8.2011

Norimberk II

Německý týdeník Der Spiegel navrhl v jedné ze svých posledních příloh zřídit mezinárodní soudní dvůr ke stíhání trestné činnosti násilného vystěhování Němců podle modelu norimberských procesů proti prominentním nacistickým válečným zločincům. Der Spiegel stojí na straně berlínské politiky podporující němectví ve východní Evropě a využívající tamních germanofonních menšin k vytváření zón vlivu bezprostředně za hranicemi Spolkové republiky. Kulturní dědictví bývalých východních Prus prý nepatří jen těm, kteří tam dnes žijí, ale rovněž milionům občanů, kteří dnes sídlí v Německu nebo kdekoliv jinde.

Prý nepodjatí

Koncem ledna vyšlo poslední číslo dějepisné řady zpravodajského časopisu Der Spiegel s názvem „Němci na Východě". Publikace, která se obrací k široké veřejnosti, doplňuje líčení útěku (přesídlení) Němců po druhé světové válce z východní a jihovýchodní Evropy o texty popisující současnost tamních germanofonních menšin. Autoři předpokládají, že nastupující, nepředpojaté generace opustí dosavadní spory a zaujmou zcela jiné postoje; tradiční postoj k vyhnancům se prý změnil. Obraz východních Prus by měla znovu tvořit stará východopruská šlechta - Marion hraběnka Dönhofová (1909-2002, šéfredaktorka a vydavatelka Die Zeit) nebo Hans hrabě von Lehndorff (1910-1987, chirurg a spisovatel). Jak říká v nostalgickém rozhovoru historik, politolog a slavista Andreas Kossert: „Kdo vytvořil naše ponětí o východních Prusích? Až do osmdesátých let to byli výlučně šlechtici jako hraběnka Dönhoffová nebo hrabě von Lehndorff, Alexander vévoda zu Dohna-Schlobitten (1899-1997, německý východopruský velkostatkář a voják, který zorganizoval v lednu 1945 1500 kilometrů dlouhou výpravu svých zemědělců na koních z východních Prus až do Brém, což pak popsal v knize Vzpomínky starého Východoprušáka) nebo Esther hraběnka ze Zvěřína (1904-1985). Tím vzniká představa, že východopruskou krajinou rajtují šlechtici na koních, hovoří láskyplně a otcovsky se svými podanými, že se starají o pořádek. Skoro nikdo ve Spolkové republice se tímto problematickým dědictvím nechtěl obtěžovat, spíše popouštěl uzdu svým touhám dívat se na takové obrázky, které by odpovídaly jeho romanticko-nostalgickým představám."

Ve šlépějích Němců

Nehledě na uvedené poznámky - a často přímo v protikladu k nim - šíří Der Spiegel starý berlínský názor, že „odsun" (přesídlení, vysídlení) byl „bezprávím". K tomu se připojují otevřené, kulturně i politicky zarámované nároky na bývalá východní území velkoněmecké říše. U historických východních Prus to znamená tvrdit, že sice přirozeně náleží „těm, kteří tam dnes žijí", nicméně že „kulturní dědictví náleží prostřednictvím rodinných struktur zrovna tak milionům těch, kteří dnes žijí v Německu nebo kdekoliv jinde". Několik příspěvků je věnováno právě tomuto „kulturnímu dědictví", jeden z nich například líčí život „angažovaných obyvatel" v kaliningradské oblasti, kteří tam chtějí zachovat stopy svých bývalých (německých) spoluobčanů. K těmto snahám patří mj. návrat k původním (de facto slovanským) zeměpisným názvům namísto sovětských nebo obnova pomníku pruské královny Luisy (1776-1810). Der Spiegel ale tvrdí: „Moskva dělá vše, co může, aby německá minulost tohoto území upadla v zapomnění."

Zóny vlivu

Úlohu německy mluvících menšin popisuje Der Spiegel v článku „Díra v dějinách" na příkladu jihozápadního Polska. Tamní „slezská" menšina by si mohla za pomoci německé státní podpory v rámci Evropské unie vydobýt lepší pozici. Jen ve Spolkové republice se od roku 1990 utratilo ve prospěch německy mluvících menšin minimálně 150 milionů € (necelých 5 € na jednoho etnického Němce v zahraničí za rok). Svého postavení pak německy mluvící menšiny využívají k podpoře dalších práv: požadují více místních názvů v němčině, více německy psaných pomníků a v neposlední řadě i kompletní školní vzdělání v německém jazyce. Třebaže polská vláda odmítá další vylučování německé menšiny z polské společnosti, je na letošek naplánován kulatý stůl, který by jí měl umožnit „další pokroky". Berlín si prostřednictvím německých menšin utváří zóny vlivu a pomalu, ale jistě omezuje svrchovanost dotčených státních útvarů. Například Svaz vyhnanců uskutečnil v roce 2009 projekt podporující „němectví" ve východní a jihovýchodní Evropě. Šlo o výstavu k „dějinám německého osídlení či německých osad na východě". Výstava pojednávala o německých osadách „povolžských Němců" v Rusku. Podobně ocenily organizace berlínské „menšinové proněmecké" politiky propůjčení Nobelovy ceny za literaturu rumunské autorce německé národnosti Hertě Müllerové, která ve svých dílech popisuje následky násilí, krutostí a teroru, jak je sama zažila v komunistickém Rumunsku za vlády Nicolae Ceausesca - vše z pohledu německé menšiny. (Herta Müllerová popisuje také deportace etnických Němců z Rumunska do stalinistických gulagů.) Světovou proslulost získala po roce 1990 (po převratu), kdy obdržela celou řadu zvláště německých ocenění, jako je Kleistova cena (1994), cena Aristeion (1995), mezinárodní literární vyznamenání v Dublinu (1998) či Werfelova cena za lidská práva (2009).

Skoro žádný rozdíl

Nápadné místo zaujímá v Der Spiegel příspěvek, který se zabývá právními postihy zločinného vyhnání Němců po druhé světové válce. Stojí v něm, že během vyhánění Němců z východoevropských zemí byly napáchány zločiny proti lidskosti, které se „ničím neliší" od zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii (a jež odsoudil mezinárodní tribunál v Haagu). Skutečnost, že tyto činy nebyly předmětem norimberského procesu proti hlavním nacistickým zločincům, se ve Spolkové republice setkává s velkou nelibostí. Proto je údajně „pochopitelné", že mnozí „pováleční Němci", především ti, co byli vyhnáni či přesídleni, označují rozsudky norimberského tribunálu za „justici vítězů", která „neodstranila dějinné bezpráví, ale naopak ho přímo zvětšila".

Poučme se od Estonců

Der Spiegel tvrdí, že „zločiny spáchané vyhnáním" lze soudit (a odsoudit) i dnes. Precedentem je Estonsko. Tam byla v roce 1994 do zákoníku vložena pasáž, podle níž lze některé zločiny proti lidskosti potrestat i s relativně dlouhým časovým odstupem. V Estonsku byli odsouzeni dva muži, kteří „se podíleli na deportaci civilistů do sovětských pracovních táborů". Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku rozsudky prohlásil přese všechny zákazy retrojurisdikce za právoplatné. Lze „jen stěží popřít", že násilné „vyhnání Němců" bylo - podle dnešních měřítek - „zločinem proti lidskosti". S estonskými rozsudky potvrzenými evropským soudním dvorem „duch Norimberku" žije: „Co mohlo udělat Estonsko, to mohou udělat jiné země také."

Obžaloba obžaloby

Der Spiegel navrhuje zřídit mezinárodní soudní dvůr za účelem odsouzení takzvaných zločinů proti lidskosti spáchaných na Němcích jejich vyhoštěním (vyhnáním, odsunem); usiluje o zřízení jakéhosi Norimberku II. Tribunál by mohl vzniknout na základě „občanskoprávních smluv ze strany států činných v tehdejších deportačních akcích". Pod zobecňujícím pojmem „deportující státy" se skrývají státy východní a jihovýchodní Evropy, které po druhé světové válce na základě postupimské dohody vystěhovaly příslušníky německy mluvících menšin, sloužící nacistickému Německu coby páté kolony, na území pozdějšího západního Německa (tj. do Trizónie). (Poznámka překladatele: Je zajímavé, že o vyhoštěncích deportovaných do bývalé sovětské okupační zóny a pozdější Německé demokratické republiky tu není ani slovo. Taktéž žádná zmínka o deportacích rakouských Němců do Rakouska.)

Každá vláda Spolkové republiky od roku 1949 hodnotila vyhnání Němců jako bezpráví, které je nutno potrestat. Nedávno se Spolkový sněm vyslovil pro to, aby byl 5. srpen vyhlášen dnem památky nespravedlivého a nezákonného vyhnání. Takový krok by byl ještě před několika roky považován za vyloučený. Stejně jako dnes představa, že se zřídí tribunál odsuzující státy, které postupovaly podle postupimské dohody.

Z textu uveřejněného na webu GermanForeignPolicy.com 16. února 2011 přeložil Jaromír A. Máša. Redakčně upraveno, Revue politik

Česká národní politika

Ing. Dalibor Plichta

Co tedy

Členství v Evropské unii v té její podobě, do jaké je svými rozhodujícími silami posunována, českou odpověď na "českou otázku" nedává, stejně tak jako ji nedává ani přistoupení České republiky k NATO.

Takováto odpověď vrací, aniž to přiznává a aniž pro to má věcné důvody, problematiku "české otázky" o sto let zpátky. Je ústupkem těm, kdo v době končící 1. světové války v postavení prohrávajících hledali způsob, jak udržet ve střední Evropě pohromadě, co se jim vymykalo z rukou, národy, jimž tzv. Centrální mocnosti, zvláště Rakousko-Uhersko, do té doby odmítalo rovnoprávné postavení s Němci případně s Maďary. Je ústupkem těm, kdo se tenkrát nechtěli vzdát privilegovaného postavení národa vládnoucího.

Už tehdy měly poráženým a dohrávajícím představitelům tohoto starého pořádku posloužit k jeho zachování poukazy na výhody velkého státního útvaru, jakým bylo Rakousko-Uhersko, i pro vítěznou Dohodu a poválečné poměry. Partnerem vítězných mocností Dohody byla by opět jedna velká říše, s níž bude možno snadněji se domluvit a která by slibovala udržet ve střední Evropě mír a "stabilitu".

Už tehdy byla ve hře možná solidarita těch, kdo zásadně dávají přednost "stabilitě" případně i mnohonárodních říší před "nestabilitou" provázející emancipační snahy těch, kdo si chtějí vládnout sami.

"Stabilitu" kladou na první místo vždycky právě ti, kdo jsou uspokojení nebo dokonce privilegovaní. Umožňuje jim udržovat a lépe využívat jim vyhovujícího ustanoveného pořádku nebo nepoměru sil.

Solidarita "stabilitu" vyznávajících a "stabilitu" vytvářejících velkých a silných tvoří i základy Evropské unie. Jedním z jejích cílů a také podmínkou splnění poslání, které si předsevzala, je vedle dosažení supervelmocenského postavení "sjednocené" Evropy právě také odčinění a napravení údajných chyb, jichž se dopustily vítězné mocnosti mírovými smlouvami po 1. světové válce, když připustily vznik samostatných nástupnických států po "rozbití" Rakouska-Uherska a když tyto nástupnické státy po druhé světové válce, po Hitlerově nezdařeném pokusu o zvrácení výsledků první světové války, obnovily.

V rámci dalekosáhlých záměrů Evropské unie se v podstatě mají věci svým způsobem znovu dostat tam, kde je chtěli a chtějí mít staré a nové "elity" a zásadní stoupenci "stability" . Úvahy jistých kruhů právě tak jako jejich politické i ozbrojené pokusy o zpětné získání ztracené moci nad národy, které se starým "elitám" vymkly z rukou a daly se na cestu odstraňování jejich privilegií a jejich nadvlád, táhnou se celým dvacátým stoletím jako červená nit.

Jednou z "idejí", o něž se tyto úvahy opíraly, byla "idea" obnovení Svaté říše římské národa německého.

Ležela na srdci nejen Jeho Svatosti papeži Lvu XIII., který se snažil německému císaři Vilémovi II. vysvětlit, jak čteme ve Vilémových "Pamětech", že "Svatá říše římská musí být obnovena válkou".

Rovněž předchůdce rakouského kancléře a ministra zahraničí Engelberta Dollfuse Monsignor Ignaz Seipel, kancléř v létech 1926-1929, si přál a plánoval jako různí jeho katoličtí souvěrci před ním i po něm obnovení Svaté říše římské, která by měla mít svůj střed ve Vídni a zahrnovat kromě Rakouska Maďarsko, Bavorsko, Würtembersko, Chorvatsko, Slovinsko a Transylvanii a později případně Polsko a katolické národy oblasti latinské.

Zhruba o půl století později než Lev XIII. vysvětloval podle New York Times ze 17.2.1940 na Georgetownské univerzitě Edmund Walsh, ředitel jezuitské diplomatické školy ve Washingtonu, že německým válečným cílem je podle něho obnovení Svaté říše římské.

A ještě v roce 1943 (jak napsal New York Post z 9.10.1943) tentýž Walsh vykládal tam americkým důstojníkům, že "obnovení Svaté říše římské je jediným řešením německého problému".

Plán na restaurování Svaté říše římské byl ve Spojených státech propagován významnými katolickými představiteli také už hned poté, co Hitler začlenil do svého Velkoněmecka Rakousko a rozbil Československo. V Hitlerově expanzi byl spatřován krok k opětnému sjednocení evropských národů "v původní živoucí stavbu", Hitlerův výboj byl považován těmito kruhy za "přirozenou úpravu Evropy".

Vedle těchto katolických představ o "integraci" Evropy k jakési nové podobě Svaté říše římské vyskytovaly se zároveň s tím po celé dvacáté století stále znovu úvahy podobného druhu, které, alespoň navenek, s katolickými silami nesouvisely.

Coudenhove-Kalergi (nar. 1894) v zájmu udržení míru a zabránění válkám a v zájmu hospodářského i politického sblížení evropských států razil ideu Panevropy. Habsburkové se snažili držet při životě koncept jakéhosi středoevropského nebo podunajského soustátí. Nacisté se pokoušeli evropským národům vnutit Panevropu přizpůsobenou pangermánství.

Všem těmto "integračním" záměrům, ať byly součásti politiky papežské, pangermánské, habsbursko-rakouské, nacistické, německé nebo nakonec jsou součástí politiky Evropské unie nebo hegemonistické politiky Spojených států, je společný jeden důležitý rys: jejich "integrační" kroky směřují ke zrušení státní svrchovanosti České republiky.

Vyplývá to i ze samotných oficiálně vyhlášených záměrů Evropu "federalizovat".

K tomuto vyhlášení došlo už dne 6. prosince 1990, kdy francouzský prezident a německý kancléř bez toho, že by se evropských vlád a národů ptali na jejich mínění, společně prohlásili, že jejich cílem je federální Evropa.

Samozřejmě se tak stalo ve shodě s politikou Spojených států, stojících v této věci tehdy v pozadí. Byla to tichá podpora Spojených států, co umožňovalo Francii a Německu, těmto dvěma státům budoucího "jádra" evropské "integrace", myšlenku "sjednocení" Evropy prosazovat. Sjednocená" proatlantická Evropa, v níž Spojené státy přisoudily vedoucí úlohu Německu, má upevnit americké předmostí na evropském kontinentu, stát se "odrazovým můstkem" k šíření americké obdoby bývalé "svatopetrské Evropy" a k "postupné expanzi demokracie hlouběji do Eurasie", jak to nazval Zbygniew Brzezinski ve své "Velké šachovnici" .

Že toho Německo jako nejsilnější a nejdůležitější spojenec Spojených států využilo a získalo tak střední Evropu jako sféru vlivu především pro sebe, dalo se čekat, a americká politika se může zatím jen utěšovat, že v "současné době se německé zájmy shodují se zájmy Evropské unie a NATO, v jejichž kontextu se i tříbí".

Svou sázku na německou kartu a na sjednocení Evropy pak Brzezinski ospravedlňuje teorií, že "kdyby... ke sjednocení a rozšíření Evropy nedošlo, existují určité důvody k domněnce, že by se německá koncepce evropského řádu stala výrazněji nacionalistickou a patrně by evropské stabilitě uškodila". Kdyby prý došlo k jakémusi selhání úsilí o sjednocení Evropy pod patronací Německa, "mělo by to za následek, že Německo by zřejmě rozhodněji a výrazněji definovalo své národní zájmy", říká Brzezinski tamtéž.

A tak by nemělo nikoho překvapovat, jestliže je členství v Evropské unii v zájmu Spojených států a dále Německa a Francie upraveno tak, aby bylo možnému rozchodu s Evropskou unii nakladeno co nejvíce překážek - po stránce právní, politické i ekonomické. Zvláště kleště provázanosti ekonomické, která je a bude záměrně stupňována, se stanou nástrojem diktátu silných, francouzsko-německé hegemonie v Evropě. - Přitom by pro každý stát, který se podílí na mezinárodní spolupráci nebo nějaké integraci, měly být přijatelné jen takové kroky, které lze vlastním rozhodnutím zvrátit.

Pro tuto "integrační" politiku, prováděnou dnes Evropskou unií, je také příznačné, že je evropským národům vnucována jako "idea" a námět pouze údajnými evropskými "elitami", především německými a francouzskými, zatímco samotné národy chovají se k této věci vlažně až netečně, jak o tom svědčí malá a stále klesající účast na volbách do Evropského parlamentu.

Přiznal to i Jacques Chirac, když si povzdechl, že Evropská unie je a stále zůstává záležitostí "elit" evropských národů, "elit" politických, ale především hospodářských a tak zvaně duchovních. Je otázkou, jestli to může být jinak.

A je rovněž otázkou, jestli Chirac postrádá podporu širokých vrstev doopravdy a jestli o ni vůbec stojí, zejména pak, jestli ji vůbec může očekávat a získat.

Vždyť Evropská unie, jak musí vědět především on sám s jeho protějšky v ní, Joschkou Fischerem a dalšími, nejen z podnětu "elit" vznikla, nýbrž je také především v jejich zájmu a slouží jejich prospěchu.

A musí také záležitostí "elit" zůstat, "elit" hospodářských, finančních, průmyslových, politických a vojenských, kterým jde o světovládu a nadvládu nad jinými, o nové impérium; jakousi novou Svatou říši římskou, o novou "svatoperskou Evropu", v níž a z jejíhož ústředí by tyto "elity" mohly snadno řídit svět podle svých představ, neomezovány ani svrchovaností národních států, ani svrchovanosti lidu v těchto státech, které by zanikly v novém superstátě.

Jejich superstát jiný než "elitářský" být nemůže. Kdyby se o to pokusil, podřezal by si i sebetlustší větev, na které by seděl. Nevzniká s myšlenkou na demokracii a demokracie není jeho cílem. Klub mocných, který Evropskou unii ovládá, dal v poslední době opětovně s arogancí najevo, že právě on nejlépe ví, jak se mají členské státy chovat, případně jakou mají nebo nemají mít vládu, bez ohledu na výsledek demokraticky provedených voleb.

Povyšuje se dokonce na rozhodčího i v tak choulostivých a těžko definovatelných a právně neregulovatelných otázkách, jako je politická hygiena… spojuje tyto své nároky s "novým pojetím integrace“.

Podobně autoritativně se za Evropskou unii vyjadřoval portugalský ministr obrany a předseda Rady Evropské unie Guerresen, když řekl, že "Evropská unie nebude trpět nikoho, kdo napadá základy evropské civilizace" - jako kdyby na pojetí evropské civilizace měl patent právě jenom on a jeho kolegové.

Státy malých evropských národů mají se dostat prohlubováním a upevňováním svazků Evropské unie pod jejím německo-francouzským vedením do obdobně bezvýznamného postavení, v jakém přede dvěma stoletími na Vídeňském kongresu v roce 1814 viděl kancléř Mettemich Itálii, než svým sjednocením vytvořila italský politický národ. Mettemich tehdy španělskému zmocněnci Labradorovi na jeho otázku, proč není na Vídeňském kongresu zastoupena Itálie, odpověděl, že Itálie je pouze "zeměpisný pojem" - tedy něco, co nemá v mezinárodní politice svůj hlas a o čem jednají jiní. Byla to odpověď tehdejšího "tvrdého jádra", "gravitačního centra" Evropy po napoleonských válkách, odpověď tehdejších "leading powers", jak označil anglický ministr zahraničí Castlereagh státy Anglie, Rakouska a Pruska, které tehdy rozhodovaly o evropských mezinárodněpolitických otázkách.

Emancipační snahy jsou dnes stoupenci "integrace" stejně nevlídně posuzovány, jako v minulosti. Pouze způsoby jejich brzdění a potlačování jsou nyní obohaceny o různé prostředky nepřímé. Zatímco v minulosti hrály důležitou úlohu především vojsko a policie a držení území, jakož i přímá politická a správní kontrola nad "integrovaným" územím nebo státem, jsou zde dnes vedle těchto klasických sil bránících emancipaci ještě nepřátelé méně nápadní, často skrytí v anonymitě.

Po dvou stech létech a poté, co se národy staly samostatnými činiteli v mezinárodní politice a rozhodly se řídit své osudy samy, hrozí jim, že se opět stanou pouhými zeměpisnými pojmy nebo dokonce jen jazykovými oblastmi.

Na jejich znepokojení ze ztráty politické samostatnosti, často vybojované mnoha generacemi a zaplacené velkými oběťmi, odpovídají horlitelé pro "sjednocenou Evropu", že národy si i v "integrované" Evropě budou moci zachovat svou národní identitu. Ale to je přece něco, co mohou mít a mohou si zachovávat i národy podmaněné, politicky nesamostatné, něco, co se týká života kulturního!...

Kdo mluví o zachování kulturní národní identity v jakési federalizované Evropské unii, slibuje velice málo. Žádá naopak, aby se členské národy takové unie podstatné části své dnešní svébytnosti vzdaly, aby její úplnost, zahrnující také identitu politickou, vyměnily za neúplnost. Za neúplnost, která navíc by byla spojena s politickou závislostí.

Pozorujeme-li snahy o prohloubení, zmnožení a upevnění vazeb uvnitř Evropské unie, nemělo by nám uniknout, že je dnes členům Evropské unie doporučují a navrhují státy a národy s imperiální, imperialistickou a kolonialistickou minulostí. Ostatně ne pouze to. I sám vznik Evropské unie a její prehistorie je už od roku 1950 dílem států s koloniální a imperiální minulostí - která ovšem právě v té době končila, ať se podíváme na Francii, Itálii, Německo nebo na dva státy Beneluxu, Belgii a Holandsko, nebo na později přistoupivší Velkou Británii. Vtírá se nám proto do mysli podezření, že by tu mohla být nějaká přímá souvislost mezi ztrátou staré velikosti, ztrátou dějišť starých expanzí v éře klasického kolonialismu na jedné straně a snahou hledat novou podobou a nový způsob velikosti, kompenzovat ztráty novými výboji, které by umožnily využití a zhodnocení v minulosti nahromaděného potenciálu pro nová dobrodružství, pro novou expanzi a pro uspokojení přetrvávajících starých tužeb.

Jde o státy a národy, jejichž politickým a hospodářským "elitám" se nechce vzdát se přežívajícího komplexu velikosti, velikosti svého druhu, totiž velikosti moci, vlivu, významu na mezinárodním poli.

Tam, kde v minulosti tyto "elity" mluvily ve svých strategických studiích každá o své "mocenské přítomnosti", o své vlastní národní hospodářské a vojenské síle, o svém vlastním vlivu v té které zeměpisné oblasti, spojují se dnes ke společné "mocenské přítomnosti" a společné nadvládě, ke společné "obraně lidských práv", popřípadě ke zpochybňování nebo dokonce odmítání práv národů na vlastní svrchovaný stát. I sebemorálněji ospravedlňovaný imperialismus, který například v různých obměnách prohlašuje, že "všechno na světě se nás týká", a bere si právo k vojenskému zasahování a porušování svrchovanosti cizího státu pod záminkou ochrany lidských práv, zůstává imperialismem. Jen s tím rozdílem, že tam, kde práva národů dříve pošlapávala především síla vojenská, dělá to dnes síla ekonomická, navíc anonymní, tedy nekontrolovatelná a pracující v globálním měřítku. Ale ani ta se nevyhýbá použití ozbrojených sil, jak vidíme.

Ani Evropská unie není společenstvím, kterému by šlo o věc obecného dobra. Nenahrazuje to, co nazývá národními egoismy, mezinárodní nebo nadnárodní solidaritou, sledováním dobra univerzálního. Také ona je nástrojem egoismu. Jenomže její egoismus je egoismem velkých, egoismem velké pětky nebo německo-francouzského tandemu a nástrojem jejich mocenských aspirací, splňovaných v souladu s globální strategií Spojených států, které si tak zajišťují svoje předmostí na evroasijském světadílu.

Politika evropských národů vzhledem k tomu, že jim žádné vnější nebezpečí nehrozí a válka mezi evropskými státy je víc než nepravděpodobná, nemá zapotřebí vytváření nějakého evropského superstátu s jeho supervelmocenskými ambicemi na poli světové politiky, s jeho ctižádostí policejně nebo vojensky zasahovat ve prospěch "evropských zájmů" nebo "lidských práv", kdekoli na světě, jak to vyplývá z lisabonských dokumentů Rady Evropy…

Evropská unie se tak stává nástrojem NATO a nástrojem dosahování geostrategických cílů Spojených států. Potvrzuje to svými vlastními prohlášeními i svým vývojem.

Místo tolik potřebné, nezbytné spolupráce se světem zaměřuje se na soupeření, vede boj o strategické pozice, kořist a výsady. Vnáší tak do nesvorného světa další napětí.

Proměňuje se v "nepostradatelné geopolitické předmostí Ameriky na evroasijském kontinentu", jak to vidí Brzezinski, podřizuje se a dělá, co podle amerických a Brzezinského představ dělat musí: "upevňovat takové partnerství, které ze zvětšující se Evropy učiní použitelné odraziště pro vznik amerického dominantního postavení na evroasijském kontinentu od Lisabonu po Vladivostok".

Česká politika se jako politika malého národa nikdy nebude moci krýt s postoji žádné světové supervelmoci usilující o hegemonii. Plyne to už z daností, z nichž musí vycházet: ze zeměpisné polohy, z početnosti národa atd., ale i ze svých samozřejmých výhrad ke každé hegemoniální politice i každé účasti v ní.

Místo toho by naopak mělo být hlavním jejím zájmem a hlavní její snahou posilování práva v mezinárodních vztazích, práva, které se nezakládá na síle hegemona, nýbrž na stavu rovnováhy sil na mezinárodním poli, stavu, jenž tvoří základ a podstatu multilateralismu, jak o něm mluvil Raul Alfonsin v článku nazvaném "Kdy přijde vzpoura států".

Multilateralismus jako mezinárodní uspořádání zakládající se na zachování mnoha stran, v našem případě mnoha svrchovaných států, a na jejich spolupráci a dohodách, je opakem, protipólem unilateralismu, tj. "pořádku" daného rozhodnutím jedné strany, jednoho státu, uspořádání následkem toho jednostranného v pravém i přeneseném smyslu toho slova.

Multilaterální pojetí mezinárodního pořádání a řešení otázek mezi národy, pojetí zakládající se nikoli na síle, ale na právu a na smluvních vztazích suverénních států a na rovnováze sil v mezinárodní politice, vytváří příznivé podmínky i pro uspokojivou odpověď ve věci "české otázky". Neboť také ona může být uspokojivě dána jen v podmínkách mezinárodní mocenské rovnováhy. Jen tehdy bude mít česká politika nějaké vlastní možnosti a bude se moci dostat vůbec ke slovu.

Proto by česká politika především v zájmu české otázky měla přes všechnu slabost svého hlasu hledět podílet se na prosazování myšlenky mocenské rovnováhy v mezinárodní politice, přispívat k posílení onoho "multilateralismu", o němž mluvil Raul Alfonsin.

Takováto politika přitom vychází vstříc nikoli jenom zájmům a prospěchu českého národa a státu, nýbrž skutečným a přirozeným a legitimním zájmům a potřebám všech národů.

Je alternativou, která se opírá o pravý, skutečný humanismus, na rozdíl od humanismu pouze hlásaného z taktických důvodů silami, jimž jde o něco docela jiného než o obecné blaho, silami, k jejichž stále přežívajícím tradicím patří, že se při svém rozhodování na malé a slabé národy neohlížejí.

Česká republika byla vtažena do rozšiřování Evropské unie bez toho, že by její obyvatelstvo mělo příležitost dát nebo odmítnout svým vládám k tomuto kroku v minulých deseti létech mandát.

(Z publikace „Česká otázka a Evropská unie“, Praha, 2001)

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

Naše nynější krize

Pokusme se – inspirováni stejnojmenným Masarykovým dílem, napsaným více než před sto lety – o potřebnou realistickou kritiku naší současnosti.

Brzy po „listopadu“ se u nás usadilo nebezpečně jednostranné primitivní černobílé vidění světa. Převládlo tak bezhlavé potácení od jedné krajnosti ke druhé, že se převracelo i to, co stálo rovně. Nepřežil ani hlavní výsledek 1. a 2. československého odboje. Ve sjednocující se Evropě lační prospěcháři a rozvratníci zlikvidovali i společný federální stát dvou nejbližších evropských národů, naši nejvýznamnější novodobou strategickou hodnotu, Masarykovo Československo.

Abnormální normalizace vyústila po „listopadu“ do tak absurdní šokové transformace, že jsme bleskově ztratili ¾ rozhodujících hodnot národního hospodářství, vytvořených v naší zemi za poslední dvě století. Nepatří nám ani jedna výkonná banka, nejsme soběstační už ani v produkci brambor. Cizinci vlastní i většinu masmédií.

Dogmatiky minulého režimu vystřídali tak omezení fanatici krizotvorného neoliberalismu, zpátečnického neokonzervatismu i bezohlední chamtivci, že se už prodává zbývající rodná orná půda pod našima nohama. Neodpovědně a osudně se zaprodává i naše budoucnost. Stáváme se zemí vydělávající stále více pro jiné. Moudřejší politiky a humanitní demokracie jsme se po uplynulých 20 letech nedočkali.

Plánománii nahradila trhománie. Nový blábol „trh vyřeší všechno“ se stal modlou. Bezkonkurenční improvizace, výprodej historického „zlatého i stříbrného pokladu“ za babku, protilidové asociální škrty, maximalizace zisků vyvolených, bezohledné kořistění, zhoubná lichva, kult mamonu a moci a omnipotentní cizí monopoly dostaly zelenou. Spolehlivé komplexní bilance a výhledy chybějí. ČR nemá dosud dlouhodobější strategické priority pro nejisté 21. století ani definované, natož realizované.

Předlistopadové reglementace přeskočily v tak bezmezné deregulace, že vzrůstá neúnosný nepořádek, mocenská svévole, mafiánská korupce, anarchie, apatie i nebezpečí chaosu.

Na Masarykovu radu „tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno“ se nedbá. V sázce nejsou jen elementární sociální jistoty, ale i základy naší demokracie a existence. .

Pod praporem neoliberalismu a neokonzervatismu hrozí neoabsolutismus i neonacismus. Krajní subjektivismus, relativismus i nihilismus zpochybňují hlavní sebezáchovné všelidské hodnoty pravdy, dobra, spravedlnosti, krásy i směrodatné perspektivy udržitelného harmonického rozvoje každé osobnosti a celé společnosti v souladu s přírodou i kulturou. K výkonnějšímu falšování naší historie byl zřejmě zřízen i pochybnosti budící ideologický ústav.

Osvětu nahrazuje pokleslá i odcizená mediokratura. Dekultivující účinnost permanentních sofistikovaných masových manipulací, mystifikací, debilizací a jiných „prznění“ překonává dřívější primitivní totalitní propagandu. Cenzura tichem zamlčí podstatu a polopravdy a nepravdy se pak melou tak dlouho, až splní svůj účel. I obrazy krás světa v médiích bývají komentovány tak okatě účelovým způsobem, že se na ně nelze dívat. Svoboda slova v „našich“ médiích je zkrátka rigorózně omezena jen na pečlivě „vybraná slova“. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci podle vzoru Francie, Kanady i USA se však naši zastupitelé dosud nezmohli.

Ze země Komenského mizí dnes bohužel i to, co je nejdůležitější: vzdělanost, kvalitní „dílny lidskosti“, umění dobře se učit. Ve vysoce konkurenčním století vědeckých inovací vázne u nás i hlavní odkaz Komenského: „Učit všechny všemu podstatnému, celoživotně.“ Polistopadový odborně fundovaný projekt racionalizace, demokratizace a humanizace československého školství nahradila směsice nekonzervativních a neoliberálních omylů. Propad našeho školství na poslední místa zemí EU a OECD zavinily škodlivé zvraty: obnova překonaného, úzce elitářského pojetí gymnázia z let Bachova absolutismu, absence vymezení základního učiva, 15letá likvidace běžných státních maturit, nedostatečné standardy kvalitních výchovně vzdělávacích výsledků, nedbání klasického ideálu harmonie, přeceňování exploze informací, podceňování tvořivosti, praxe i mravní výchovy, proměna vzdělávání v oblast byznysu aj. Rádoby „vysokých škol“ máme již téměř stovku a v komerční tisícovce učebnic se už nevyznají ani učitelé. Největší profesní zátěží pro učitele je dnes zvládání vzrůstající nekázně. Vychýlené tlaky proměňují úlohu učitele v úlohu baviče. Téměř polovinu žáků mladšího věku postihuje šikana násilníků, nejeden žák se bojí do školy chodit. Nemálo výrostků se místo v tvořivé činnosti vyžívá v destrukci a vandalismu všeho druhu. Dva celoevropské průzkumy ukázaly, že mladí Češi jsou národně nejodcizenější generací celé EU, mnozí už nechtějí být Čechy.

K obnově kontinuity dobrého v zemi Komenského je nejvyšší čas. Pokud uvedené /i další/ sebezáhubné nedostatky nepřekonáme, nápravy se nedočkáme. Leckterou jednotlivost se sice improvizovaně podaří napravit, ale jednotlivost nestačí. Nejhorším důsledkem všeobecné mizérie je zřejmě jedna z největších krizí naší novodobé historie. To, co prožíváme, nejsou jen výkyvy globální krize neregulovaného kapitalismu. Nejhorší je krize naší vládní politiky, která je již tak vrchnostensky protilidová, že programově škrtá i „ obecné blaho“. V našem privatizačním ráji a daňovém poloráji např. nejvíce vydělaly cizí firmy s hrstkou našich velkozbohatlíků. Naprostá většina občanů jen více a více ztrácí a prodělává. I naše pozice a role ve světě podstatně poklesla. Ovšem slovem „tunelování“ jsme svět obohatili.

Neméně závažná je naše krize mediální, právní, morální, pedagogická a kulturní. Nezřídka krachuje i zdravotnictví. Nejde jen o bídu hmotnou, nejnebezpečnější je bída duchovní, ztráta spolehlivé demokratické občanské orientace, identity, angažovanosti a vůle k nápravě.

V novověku, po nejhorší katastrofě pobělohorské, kterou u nás nepřežila ani polovina obyvatel a v které naši zlikvidovanou elitu vystřídali cizí kolonizátoři, čelíme zřejmě již třetí novodobé krizi.

Prvou politickou a duchovní krizi na přelomu 19. a 20. stol. nejúčinněji pojmenoval, řešil a během 1.světové války v čele 1. československého odboje jedinečně státotvorně vyřešil T.G.Masaryk.

Druhá krize, zahrnující léta 30. a 40. 20.stol., byla nejnebezpečnější. Po světové hospodářské krizi a „Mnichovu“ následovalo naše největší novodobé existenční ohrožení nacistickou okupací. Překonal ji 2. československý odboj v čele s presidentem E.Benešem.

Třetí, probíhající krize je tak komplexní, že jde zřejmě o naše druhé nejvážnější novodobé ohrožení. Nikdy nebyla systémová náprava tak důležitá jako dnes, nikdy nebyla tak obtížná. Je bláhové domnívat se, že přijde naráz, natož sama od sebe. Předpokládá důkladnou přípravu, cílevědomou postupnou kultivaci hlavních systémotvorných faktorů, vztahů i procesů. Nelze podléhat iluzím ani propadat pesimismu. Soudobá situace je v mnohém kvalitativně odlišná od 19. i 20.stol., vyžaduje nová řešení.

Tak mocnou, riskantní a bezohlednou globální megamoc lidstvo dosud nezažilo. Její účinnější demokratická kontrola není beznadějná, ale dosud chybí. Nedaří se např. ani prosadit tzv. Tobinovu daň z finančních a lichvářských transakcí. Krizí poučená EU ji už navrhuje a připravuje, skanzen našich tržních extrémistů je samozřejmě proti. Posílit třeba i OSN a kolektivní bezpečnost. Masarykova vize světové demokracie je zřejmě poslední reálnou nadějí lidstva. Opravdová světová demokracie však může vyrůst jen z tvůrčích aktivit opravdových demokratů, z opravdové demokracie v jednotlivých obcích, národech a státech.

Jiří Beneš

V německém zajetí

V nouzi poznáš přátele

Večer na postelích hledáme vši a mluvíme o kanadě. A hovor se přenáší na to, co se stane s Němci po válce. »Vypálit jim na čelo hakenkrojc a poslat je do lágrů, to by bylo to nejlepší,« mínil Václav Randa z Brna.

»Vyhubit je, všechny je vyhubit,« odporuje katolický kněz, starý pán odněkud z Ostravska.

»Všechny je vyhubit nemůžeš!« namítám. »Všechny ne, několik rodin je třeba zachovat pro zoologické zahrady! Dát je tam do klecí s tabulkou: Homo germanicus«

»A jak se to srovnává s Božím příkazem, že pomsta náleží Bohu? A není to proti Božímu přikázání, nezabiješ ?«

»Ne, to není pomsta! To není proti Pánu Bohu!« rozhořčuje se starý kněz a mluví tak hlasitě, že ho okřikujeme, vzhledem k pravděpodobné přítomnosti špiclů. »Nebylo proti Pánu Bohu, že lidé v Evropě vyhubili medvědy. To nebyla pomsta, když v Evropě skoro vyhubili vlky. Mají-li žít lidé, nemohou žít medvědi a vlci! Který medvěd je žravější než Němec? Který vlk je dravější než Němec? Vyhubit Němce, to je sebezáchrana lidstva!«

Kolik takových hovorů jsem slyšel a vedl v lágrech! …

Nevím, jak to bylo, vím pouze, že Grimmova rodina se v dřívější generaci rozštěpila na větev českou a větev německou. Německá se hodně uplatnila a nyní strýc dr. Grimma byl velícím generálem pancéřové divize na východě. Asi jeho přičiněním zavolal si jednou lagerkomandant Grimma a oznámil mu:

»Mám pro vás radostnou zprávu. Dnešním dnem budete propuštěn z koncentračního tábora. Budete zařazen do německé armády v hodnosti, jakou jste měl v bývalé československé armádě, to jest v hodnosti hejtmana.« Překvapen, odpověděl dr. Grimm: »Já jsem přece Čech a nemohu sloužit v německé armádě!« »Vaše rodina je německá a váš pan strýc je divisním generálem německé armády!«

»Ale můj otec je Čech a já jsem Čech a nemohl bych v německé armádě být důstojníkem.« »Jste si vědom důsledků toho, co říkáte ?« »Ano!« »Also: ab«

A Grimm šel. Měl doma mladou ženu a dcerku, kterou doposud neviděl. Teď měl zůstat v koncentračním táboře a důsledky, o nichž mluvil esesmanský důstojník, mohly být za daných poměrů velmi nebezpečné. Ale nepřišly žádné důsledky. Grimm zůstal v lágru, zůstal na svém místě ve správě cenností v efektenkammer a esesmani, možno-li, chovali se k němu spíše s jakousi úctou než nenávistí. Snad i na ně působil mužný postoj a pevnost přesvědčení…

Naproti bylo oddělení pro vězně německé národnosti. Pro ty byly léky, ti dostávali lepší polévku, měli větší porce a byli vůči lékařům a ošetřovatelům hrubí, sobečtí, drzí jako hysterické milionářky. Ti neumírali na durchfall, protože měli dost opia. Ti netrpěli desítkami vředů, jež se nám dělaly po celém těle, protože měli dost vitaminů. Dr. Vratislav Klouda byl ošetřovatelem v tomto oddělení. Bylo protivné pozorovat, jak ho prohánějí a šikanují jako domácího psa…

A každý byl až do nebe pyšný na každý válečný úspěch, i když se dál jménem Hitlerovým. Pro každého z nich to byl úspěch německého národa, nový důkaz, že oni - Němci - stojí vysoko nad ostatními. A pro každého z nich byl i loupežný vrah německý nekonečně cennější než kterýkoli cizinec a než všichni cizinci dohromady. Nebylo příjemné cítit tuto nadřazenost právě u našeho blokového, u člověka, který jinak se choval slušně a který mohl mít dost inteligence, aby dovedl pochopit, jak je to nesmyslné a neoprávněné.

Všichni vězni v nemocnici zaměstnaní i s blokovým byli podrobeni vrchnímu ošetřovateli. Nikde jsem se v lágru nesetkal s »Oberpflegerem«, který by v civilu byl lékařem nebo ošetřovatelem nemocných. To se nesrovnávalo s lágrovou politikou esesmanů. Vrchním ošetřovatelem v Auschwitzu byl tam za mého pobytu muž, který v civilu byl klempířem. Zde rozhodovalo lékařích a o tom, jak lékaři mají léčit. On rozhodoval - nikoli lékař - s konečnou platností, kdo bude operován a kdo nikoli, jak bude operován a kdy, jaké kdo dostane léky, jak se bude léčit a jakými prostředky a podobně. A on také, kdykoli uznal některou operaci za zvlášť zajímavou, prováděl ji sám a lze si představit, co asi vytrpěl operovaný, než zemřel, když prostředků k narkose bylo tak poskrovnu.

Zvláštní náhodou jeden kápo v nemocnici v Doře byl také klempíř. Ale nebylo náhodou, nýbrž zcela přirozenou skutečností, že i on rozhodoval o operacích a léčení a že sám prováděl operace, kdykoli se mu zachtělo. Jan Píšala, učitel z Radvanic u Ostravy, který tam byl hlavním písařem, Václav Polák, úředník nemocenské pojišťovny z Poděbrad, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, Lumír Zapletal ze Zlína, Josef Gross, farář z Brna, kteří tam byli ošetřovateli, a mnoho jiných Čechů by mohli vyprávět o operacích slepého střeva, o amputacích údů, o odřezání veškerého svalstva z nohy bez jakékoli narkosy a o podobných věcech prováděných mužem, jenž byl vyučeným. Cikán nekřičel, ale po polévce sténal stále více a více, večer už zase jen řval. V noci mu amputovali celou ruku, druhého dne dopoledne zemřel…

Za dvě léta setkal jsem se s Eisensteinem v Nordhausenu.

Přišel ve strašném stavu dne 4. února 1945 do Dory po transportu z Auschwitzu, po jízdě trvající jedenáct dnu v otevřených uhelných vagónech za dvacetistupňového mrazu bez jakéhokoli jídla a pití. Došel od vagónu až do desinfekční stanice, byl oholen, vykoupán a desinfikován, obléknut do vězeňských hadrů, vyšel ven a zemřel. Viděl jsem ho vycházet, šel jsem k němu, ale on po dvou krocích padl a byl mrtev.

V sále bylo mnoho hladu. Z dvě stě čtyřiceti nemocných bylo sto osmdesát židů ze všech států Evropy, kromě ze Španěl, Portugal a Švédska. ..

Vrazi a hrdinové

V Birkenau byla holandská židovka Mala Zimmetbaumová. Její vinou bylo, že byla židovkou. Všichni, kdo ji znali, vyprávěli, že to bylo mimořádně hezké děvče, velmi tiché, čisté, proti němuž nikdy nebylo stížností. Dostalo povolení nosit šátek na hlavě. Bylo nemoc no, dostalo povolení nosit svetr. Nikdo netušil, že pod klidným povrchem je tolik neklidné touhy po svobodě.

Celé měsíce se připravovala v dohodě s polským vězněm, který tam v lágru pracoval a s nímž byla asi ve vztazích bližších nepřiznávala. Pod šátkem nechala si tajně růst vlasy, bez ohledu na bolest odstranila si vytetované číslo na ruce, (proto ten svetr). A jednoho dne s hlavou vztyčenou s obvyklým svým klidem, nehledíc napravo či nalevo, v pravé poledne prošla hlavní branou lágru. Nikdo ji nezastavil, její útěk byl zpozorován až večer při apelu. V noci nato utekl její Polák.

Poláka chytili brzy a hned oběsili. Malu dostali až za tři týdny. Hrozně ji bili ve vězení (každý lágr měl svůj bunkr). Až po týdnech ji vyvedli na apelplac, aby ji veřejně oběsili. Ženy, které byly při tom a které mi to vypravovaly, plakaly, když říkaly: »Mala byla tak krásná, vysoká, štíhlá, s dlouhými světlými vlasy až na ramena, bledá jako sníh, ale nebojácná!« Na apelplacu ještě více zvedla hlavu a vykřikla na Arbeitsdienstführera, jenž ji nejvíce týral: »Tři týdny svobody, ty měly cenu života!«

Připraveným kouskem žiletky prořízla si žíly na zápěstí, až krev daleko stříkala. Arbeitsdienstführer chytil ji za zraněnou ruku a zkroutil ji jí tak surově, že jí ruku zlomil, Nevykřikla. Jen řekla s nejhlubším opovržením v hlase:» Bestie« A druhou volnou a zdravou rukou udeřila ho veškerou silou do tváře.

Ihned bylo po popravě a ženy přivedené, aby se dívaly na zabití své kamarádky, byly okamžitě odvedeny do baráků. Eses-vedení lágru rozhodlo, že Mala Zimmetbaumová bude za živa, upálena v krematoriu« Dopravili ji do nemocnice, obvázali a nařídili posilující injekce, aby mučení déle vydržela. Ale děvčata v nemocnici riskovala sama hroznou smrt a místo kafrové injekce dala jí silnou dávku morfia. Poděkovala jim pohledem a vedena čtyřmi esesmany šla ke krematoriu. Nedaleko vrat klesla, zasmála se ještě vrahům do očí a vykřikla:»Bestie.«

Za půl minuty nato byla mrtva. Taková byla touha po svobodě, že následující noci utekly čtyři další ženy z Birkenau. Mala Zimmetbaumová zemřela 26. srpna 1944. Při jejím umírání a smrti byly přítomny dr. Ella Kleinová ze Sušice na Šumavě a Margit Kohnová, roz. Kaufmannová, žena slovenského partyzána z Pribovců u Turčanského Sv. Martina, a znají i esesmany, kteří Malu mučili a odsoudili k upálení zaživa, i ona děvčata z nemocnice, která riskovala vlastní život, aby Mala aspoň smrtí unikla mučení.

Jednou počátkem května 1943 šli jsme večer z práce. Těsně za branou lágru na dvou velikých stolech ležely čtyři rozstřílené mrtvoly vězňů. My jsme museli pochodovat podél stolů, abychom na vlastní oči viděli, co nás čeká, pokusíme-li se také o útěk. Šedě bílá, krví a hlínou umazaná těla byla prostřílena kulometem, skelné oči hleděly vytřeštěně k nebi a z prostřílených břich vytékala krev a obsah střev. Bylo to hrozné a bylo to hnusné. A taková byla touha po svobodě, že následujícího dne šestkrát houkala siréna.

O necelý týden později museli jsme pochodovat podél ještě hnusnějších důkazů německé brutality. Na rohu lágrové silnice vedle kuchyně byl zapuštěn do země kůl a u něho stála přivázaná stará žena. Byla nejméně šedesátiletá. Rozcuchané bílé vlasy visely jí přes zašpiněný a uslzený obličej. Oči zbarvené krví hleděly kamsi do daleka. Slaboučké tělo stařeny bylo oblečeno do mužských roztrhaných šatů vězeňských. A nahoře na kůlu byla tabulka s německým a polským nápisem:

»Můj syn utekl z koncentračního tábora a nebyl dopaden, proto já, jeho matka, sama ponesu následky jeho činu.« Trnová koruna tam nebyla.

19. července 1943 postavili na apelplace dva silné kůly a na ně připevnili dlouhou traversu. K traverse bylo navařeno dvanáct železných háků. Večer vyvedli z bunkru dvanáct vězňů, bývalých polských důstojníků. Tito chlapci opatřili si kdesi kořalku, zorganizovali si v nemocnici uspávači prášek, opili a uspali posta a utekli. Byli však dopadeni a nyní měli být oběšeni.

Vedli je celým lágrem. Každý měl ruce pevně svázány provazem za zády. Po obou stranách průvodu a za ním množství esesmanů s ručními kulomety. Hoši šli pevně jako vojáci, jejich vysoké boty shodně vyklepávaly do cesty ráz-dva-tři-čtyři. Všichni byli zeleně bledí, ale to zřejmě více způsobilo mučení v bunkru než nastávající smrt, neboť chlapci s úsměvem a pokývnutím zdravili své známé v zástupu, kteří museli nastoupit, aby viděli věšet dvanáct svých kamarádů.

Postavili je pod traversu. Jeden za druhým musel vystoupit na stoličku, dostal smyčku na krk a pak mu kopnutím stoličku podrazili. Dvanáctý, jejich vůdce, musel přihlížet popravě všech svých přátel, než sám byl popraven. Zemřeli chlapci statečně. Tak statečně, že my všichni měli jsme pocit, že smrt není zlá, je-li muž mužem a k smrti odhodlán.

Po celý rok 1942 a 1943 i později prováděly se v Birkenau popravy fenolovými injekcemi (preparát BB 1034). Injekce vbodaly se obětem přímo do srdce. Popravy prováděli na rozkaz eseslágrového lékaře Mengeleho esessaniťáci, zejména jakýsi Franke. Na př. v lubliňském okresu bylo místní povstání proti Němcům. V Auschwitzu a v Birkenau byli za to vybráni všichni vězni z tohoto okresu. Více než 300 mužů bylo toho dne oběšeno, 41 žen bylo zabito fenolem. Všichni věděli, že jsou vedeni na popravu a věděli, jakým způsobem bude poprava provedena.

Nemocných přibývalo a Mengele oznámil, že na 9000 vězňů je neschopno práce. Byl dán rozkaz, aby k práci neschopní byli dáni do plynových komor, aby všechny těhotné ženy byly usmrceny fenolem a aby byly fenolem usmrceny i děti, pokud to nejsou dvojčata. Nakonec ani to nestačilo a byli do plynu a do spalovacích jam dáni všichni, kdo byli v nemocnici, bez ohledu, zda židé či árijci, a bez zřetele na národnost. V chvatu byly spáleny i Němky.

V červenci a v polovici srpna 1943 viděli jsme celé dny těžký mrak kouře nad Birkenau a celé noci zářily po všem obzoru krvavé záře ohňů. To v Birkenau pálili francouzské, holandské, německé, české, slovenské židy. Kamarádi, kteří přišli z Birkenau a jeli dne 18. a 19. srpna s námi do Buchenwaldu, vyprávěli nám, že v prvém týdnu srpnovém zahynulo a bylo spáleno v Birkenau 34 000 židů, v druhém týdnu 31 000 a v třetím týdnu 56 000.

S dvojčaty dělal pokusy dr. Mengele v Antropologickém ústavě, který si v Birkenau zřídil. Všude mu hledali dvojčata, on si je dal měřit, vážit, trápit i krmit a výsledky si zapisoval. Studoval na nich vlivy dědičnosti. Chytil i dvě české židovky, dvojčata a bez ohledu na to, že byly vdané, našel pro ně dva muže - rovněž dvojčata - a chtěl studovat dědičnost a její vlivy pářením takových lidí. Ale pak přišla náhlá evakuace lágru a studia mu překazila. Podobné pokusy prováděl i s trpaslíky a nejrůznějšími zrůdami. Zval si často své přátele a přednášel jim o svých pracích a demonstroval své pokusy.

Německý profesor dr. Schuhmann zřídil v Birkenau celý ústav pro sterilisaci. O tom zejména dr. Švalbová by mohla mnoho vypovědět, protože musela jako vězeň při tom obsluhovat roentgenové aparáty. Já sám mohu potvrdit, že v Birkenau a Jevišovicích prováděli esesmani vyklešťování židů.

Byl jsem pouhých pár dní písařem na šonungsbloku, když mi vedoucí lékař dal záznamy o dvaadvaceti nemocných, abych pro ně připravil kartotékové lístky. Chyběla však diagnóza a blokový pohlavkoval jednou mého předchůdce za to, že v jednom případě nenapsal diagnózu. Lékař mi řekl:

»Ti jsou bez diagnózy. «

»To nejde, já diagnózu mít musím! «

»Když ji musíš mít, tak si ji musíš sám napsat. Zavolal jednoho z nemocných: »Pojď sem! Vytáhni košili a ukaž mu tu diagnózu! «Nemocný vytáhl košili a já viděl, jak je nemocen a proč byl dodán na náš blok pro rekonvalescenty: Byl vyřezán. Dospělý člověk byl vykleštěn jako vůl nebo jako valach. Od té doby měli jsme stále na bloku dvacet až šedesát vykleštěných židů na zotavenou po operacI.

Pokusy se sterilizací a sterilizaci samu prováděl profesor Schumann společně s dr. Glaubergem. Nelze říci, že by to prováděli z důvodů vědeckých, protože chytali po lágru vězně zcela náhodně, sterilizovali je a vyhodili pak zpět do lágru, aniž se starali o jejich další osud.

Dr. Glauberg se specializoval na umělé oplodňování žen. Zmínil jsem se již o desátém bloku v Auschwitzu, kde tyto ženy hydlely i s dětmi.

Zabíjení prováděly v Birkenau dvě instituce: eses-Iékaři a úřad lágrkomandanta Müllera. Tento Müller zejména je odpovědný za smrt statisíců. On dával zabíjet celé transporty vězňů. On nařídil, že netetované Židovky, onemocní-li, nesmí být dány do nemocnice, nýbrž do krematoria. Eses-Iékaři měli s ním stálé spory o kompetenci, neboť oni si právo zabíjení v plynových komorách vyhrazovali pro sebe. Prováděli pak pasivní rezistenci, neoznávali mu stav nemocných, a jakmile šlo o větší skupinu, vždy žádali o souhlas k usmrcení z Berlína, aby mu znemožnili rozhodování samostatné. On pak nařizoval otrávení tisíců, jen aby dokázal, že souhlas Berlína nepotřebuje.

Müller také svolal všechny kápy, oznámil jim, že jsou odpovědni za disciplínu a že jsou povinni ji udržovat i zabíjením a posíláním vězňů proti řetězu stráží. Do krematoria pak nosili nosiči mrtvol dvacet až pětadvacet lidí denně. Všichni byli zabiti strážemi, které pro tento účel dostaly kulky dum-dum.

Naproti tomu zase eses-lékaři Mengele a Konig vydali rozkaz, že kdo onemocní nakažlivou chorobou, musí do plynově komory. Jak jsem již uvedl, provádělo tyto rozkazy zvláštní komando vězňů, jež mělo také název »Sonderkommando«. Příslušníci sonderkommanda žili vždy jen několik měsíců. Přirozeně, že znali svůj osud a že potom obtíže s jejich odstraněním byly veliké. Proto to eses-správa lágru zařídila tak, že je usmrcovala plynem přímo na bloku. O tom opět vědělo nové sonderkomando a jeho příslušníci žili den ze dne ve stále větším nervovém napětí, očekávajíce smrt vlastně každým okamžikem.

.

Stalo se, že jedním kapem takového nového sonderkommanda určili ruského vězně (neboť s ruskými vězni jednali stejně nebo hůře než se židy). Ale tentokráte to nebyl onen zakřiknutý utečenec, který pro mravní či fyzickou neodolnost nebyl vzat sovětskou armádou zpět při ústupu, nýbrž skutečný ruský bolševik, kapitán Rudé armády. Dostal se do lágru, protože prý bylo podezření, že chce utéci ze zajateckého tábora.

Rus nehodlal nečinně čekat, až ho zabijí, jako se zabíjí obtížný hmyz. Zorganizoval povstání. Jeho přívrženci dohodli se s ženskými vězni, zaměstnanými ve vojenské továrně Union, a jejich prostřednictvím opatřili si výbušný materiál.

Na daný rozkaz vyhodili do povětří krematorium a v nastalém zmatku se dali na útěk. Část jich byla postřílena hned při útěku. Na ostatní uspořádali esesmani honbu, která trvala řadu dní. Většina zoufalých odvážlivců byla pobita, ale kapitánu a několika jeho kamarádům se přece jen podařilo uniknout.

Mluvil jsem o všech těchto a podobných událostech s uvedenou lékařkou dr.Margitou Švalbovou a ona mi všechny naše informace potvrdila. Vyprávěla mi při tom podrobnosti, které jsou drásavé. Na příklad:

»Těhotné ženy byly zabity fenolem. Než přišel rozkaz k tomu, narodily se u nás tři děti. Navrhovalo se, aby děti byly dodány do dětského domova. Ale přišel rozkaz zničit matky i nemluvňata.«

>.Měli jsme tam Češku, kterou přivedli do ambulance, aby jí vbodli fenolovou injekci do srdce. Bála se smrti a bránila se všemi silami. Mengele proto nařídil, aby byla dodána na blok 25. Vedli ji tam. Ale ona cestou si uvědomila, že není pro ni záchrany, prohlásila, že je to všechno jedno, a vrátila se do ambulance. Sama si lehla na lehátko a byla zabita.«

»Na 25. bloku byly shromažďovány ženy pro plynovou komoru. Dokud tam byly, nedostávaly ani jíst ani pít. Plakaly žízní, volaly po vodě. Mladé děvče, které poblíž pracovalo, podalo jim oknem trochu vody. Za trest bylo zavřeno rovněž na blok 25 a otráveno pak v plynové komoře.«

(Z knihy „V německém zajetí“, knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38, Praha 2010)

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Komu bude patřit republika aneb Mraky nejen nad Kounicovými kolejemi

V posledním dvacetiletí se v republice odehrává doslova boj o charakter státu. O to, zda-li tato země bude patřit Čechům nebo někomu jinému. Položme si otázku – jaké místo mají v tomto boji dnešní odbojáři?

Příkladů, jak pokračuje rozvrat a někdy doslova rozbíjení české republikánské státnosti, je bezpočet. A ze všech oblastí života společnosti. Podle mne nejděsivější příklad uvedl náš bratr Josef Styx na letošním slavnostním shromáždění k neblahému 15. březnu 1939 v Kounicových kolejích v Brně. Tento politický vězeň nacistů, prošlý všemi hrůzami Kouniček i Breslau, citoval Krystlíkovo padílo nazvané Zamlčené dějiny, (vpravdě Vylhané dějiny), kde se hanobí vše - od husitů až po TGM, a poté pravil: "Abych se nakonec i já sám obával, že mne zde Němci budou znovu soudit za velezradu!"

Opravdu to v našem státě došlo tak daleko, že zasloužilí odbojáři, hrdinové národního boje za svobodu, musejí vyslovit obavu o své postavení v zemi? Položme si další otázku, co pro uchování a rozvoj naší státnosti dělali a dělají politici, předáci republiky? Co pro to dělaly a dělají naše úřady, naše orgány a naše vláda, co udělal náš první polistopadový prezident? Je třeba popisovat celý neblahý vývoj, od mezinárodně vyhlášené omluvy sudetským Němcům, přes odmítáni prezidentských dekretů a jejich vyhlašování za jakési "bezpráví", přes skryté antislovanské štvaní - zvláště proti ruskému a srbskému národu - až po neoddiskutovatelný podíl na rozdělení ČSFR? Na první pohled nepochopitelná mediální adorace "charismatického" prvního pana exprezidenta z tohoto pohledu dostává jasnou logiku. Stejně jako v současnosti na první pohled nepochopitelná adorace "charismatického" (?) nynějšího ministra zahraničí, neblahého "Kosovana", mezinárodní tragédie bratrského slovanského Srbska.

Nutno konečně říci pravdu. Tak jako nedošlo k rozpadu, nýbrž k rozbití Jugoslávie, nekonal se "přirozený rozpad ČSFR". Stačí se zeptat - kdo platil jedno zahraniční "sdružení". které z Kanady organizovalo jistou nacionalistickou stranu? Která to byla organizace, a ze které země šly tehdejší marky? Náš společný stát rameno na rameni, rozbili tehdejší zaplacení domácí separatisté se zahraničními černosotěnci. A jak správně již pravila naše předsedkyně Anděla Dvořáková: "Občanů se na jejich názor nikdo neptal." K tomu dodávám - ani nás Čechů, ani bratří Slováků. Proto tak radostně ryčeli sudetští Němci. Konečně zahynula jejich nenáviděná „Fehlkonstruktion der Geschichte" - "omyl dějin", Československo! Pomsta za odsun se naplnila.

Nastolme další otázku - proč musel zahynout tehdejší prezidentský kandidát Alexander Dubček? Jeho tragická smrt, oficiálně vyhlášená za nehodu, nebyla dodnes objektivně vysvětlena, navzdory vážným výhradám informovaných historiků (Viz studie v edici Fakta). Je zřejmě zbytečné se tázat - komu to prospělo? Alexander Dubček by totiž rozbití společného státu nikdy nepřipustil! (Viz studie v edici Fakta).

Vidíme to sami - od "rozdělení" se republika potácí od jedné společenské krize ke druhé. Obráceně dle humanisty, "lež a nenávist v Česku už dvacet let permanentně vítězí nad pravdou a láskou".

Tento katastrofální vývoj, který směřuje od záměrného odmítání neutrality, od rozbití společného státu Čechů a Slováků, od zapojení republiky do atlantického bloku v době, kdy nad ní létaly bombardéry do Srbska, od záměrného rozeštvání s Ruskou federací, od výprodeje domácího průmyslu a obchodu cizímu kapitálu (dnes je na řadě zemědělství - zejména německému, kdy to končí ovládnutím veškerého tisku v německých a cizích rukou a vyhlašováním požadavku zrušit Českou republiku a připojit k sousednímu Německu (!), je plodem nezměrného úsilí určitých sil. Kdo tyto síly jsou? Je jich několik. Nejde pouze o landsmanšafty – i když právě ty jsou úderným oddílem těchto sil. Je to především mezinárodní velkokapitál, který musí ovládat středovýchodní evropské území a říká tomu „prostor – Mitteleuropa – Mitropa“ – stejně jako dříve nacisté. Pak jsou to jisté politické strany jako rakouští haiderovci a uherští orbánovci, kterým byla existence státu Čechů a Slováků vždy trnem v oku. Nesmíme rovněž zapomínat na římskokatolickou církev – právě zmíněné síly zde prosadily restituční zákon, které umožňují feudální restaurace majetku nejen církevních řádů, ale též kolaborující velkostatkářské šlechty. Takové restituční zákony, jež mohou republiku rozebrat doslova na atomy.

V takovém „výmarském systému“ se pak prosadí návrat Němců do pohraničí, dvojjazyčnost úřadů, škol, institucí, německé velkostatky šlechty, kde bezzemci Češi budou poníženě žebrat o práci. Nerýsuji katastrofický scénář! Toto vše v některých oblastech naší země nabývá zcela konkrétní reálné podoby Za nějakého "autoritativního systému" - neuvažuji o totalitě! - by takové jednání kompetentních činovníků státu, kteří to dopouštějí, bylo asi trestáno jako velezrada státu. Kacířsky dodávám - možná bychom pro záchranu státu třeba nějaký takový systém potřebovali?

Máme vhodný příklad řešení ze zahraničí - pokud je známo, státníci Putin a Medvěděv také nedopustili další rozkrádání Ruska a pozavírali řadu "rozkradačů oligarchů". Bohužel, u nás je pravdou opak. Vězení hrozí někdy také odbojářům. A to i jen za vyslovení historických pravd - o odboji, o nepřátelích státu, kteří republiku ničí a olupují. Tomu je třeba čelit. Jak? Sjednotit všechny vlastenecké organizace do jednotné lidové fronty odporu. Zahrabat válečné sekyry mezi organizacemi, kde probíhají žabomyší spory jako mezi polabskými Slovany. Právě tyto rozmíšky a spory ničí odbojáře, legionáře a ostatní organizace a nahrávají nepřátelům republiky. Právě osud našich slovanských bratří by nám měl být výstrahou. Osud jižních Srbů, osudy lužických Srbů atd. Nepřátelé jen čekají na rozbíjení a na zánik našich organizací - a podporují slabá místa v našich řadách. A do nich říkám - odbojáři by neměli uvažovat o zániku a o nějakých nadacích, které může kdokoli ukrást. Odbojáři by měli pokračovat dál v potomcích a sympatizantech. Naši nepřátelé - landsmanšafty - to dělají už po tři generace. Žádnou oligarchickou Mitropu zde nechceme.

Učme se i od nepřátel - jak přežít, jak bojovat.

P.S. Bratr Styx se - zatím – nemusí obávat nového soudu pro velezradu. Dnes přece fungují jiné metody. Stačí odbojářům sebrat penze a poslat je umřít na ulici. Tak nám to rýsují vládnoucí neohumanisté. A ještě o tom můžeme psát - také zatím. Nebo je to jinak?

Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.

Názory obyvatelstva po druhé světové válce

na Německo a německý národ

Po více než šesti desetiletích od ukončení světové války zesílily hlasy usilující o revizi jejího výkladu, pokud jde o vinu Německa. Na straně nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ kontrolované německou spolkovou vládou nedošlo přes veřejné diskuse k žádné podstatné změně. Generální sekretář Ústřední rady židů proto došel k závěru, že rada nebude spolupůsobit v Radě nadace. Za tvrzení falšující dějiny jsou odpovědni i další funkcionáři nadace; tak se praví v odvolání na autora časopisu extrémní pravice, že „Beneš vyzval v roce 1945 k masové vraždě německého obyvatelstva“. Zřejmá nekompetentnost nadace a revizionistické snahy již v minulosti přiměly mnohé známé historiky k odchodu z nadačních grémií.

Pokud jde o odsun německého obyvatelstva, nazývaný genocidou, je poučný jeho výklad v projevu Edvarda Beneše z 15. listopadu 1946. Prezident tehdy řekl, že „jsme se po dlouhá léta usilovně snažili o čestné vyrovnání s našimi bývalými německými spoluobčany. Byli jsme ochotni jít až do krajnosti ve snaze získat je pro klidný demokratický život ve společném domově. V roce 1938 došlo však k jejich zradě (…). Právě z těchto mravních důvodů a z důvodu bezpečnosti světa zasazovali jsme se o definitivní a důsledné vyřešení tohoto našeho nejpalčivějšího problému“.

Informace o nálezech hrobů německého obyvatelstva, jež snad pocházejí z krátkého období tzv. divokého odsunu po ukončení války, jsou bez potřebných historických souvislostí dál prezentovány. Jejich vyhledávání je často založeno na záznamech o těchto ztrátách vedených ze strany sudetoněmeckého obyvatelstva. Příklady slušného chování ze strany Čechu vůči Němcům, o nichž se dovídáme od pamětníku, nebyly předmětem zápisu.

Po listopadu 1989 byla problematice československo-německé věnována značná pozornost. Bohatě byl dotován průzkum českých archivu. Tito historikové však nezkoumali všechen relevantní materiál, ale pouze dokumenty svědčící o proviněních Čechů na Němcích. Mimo zájem badatelů stály také poznatky o tom, v jakém ovzduší došlo k odsunu německého obyvatelstva: byl to na předním místě strach z války a v důsledku toho pokračující poválečná válka proti válce. Svědčí o tom výzkumy veřejného mínění nejen v Československu, ale i v dalších šesti zemích Evropy a Severní Ameriky. Uvedená situace nemá být omluvou pro excesy při zacházení s německým obyvatelstvem po ukončení války, ale rozborem situace obyvatelstva, jež se mohlo jevit jako vítězné.

Průzkumy ukázaly, že obyvatelstvo bylo ovládáno psychózou strachu. V březnu 1946 podnikl Ústav pro výzkum veřejného mínění průzkum postojů veřejnosti vůči místním národním výborům. Tazatelé pracující pro ústav byli ve druhém výzkumu vyzváni, aby informovali o zkušenostech, které učinili během dotazování.

Část tazatelů se setkala s neochotou a neporozuměním dotazovaných, určitý počet tazatelů se domníval, že obava a strach z následků je překážkou metody přímého dotazování. Teprve po vysvětlení smyslu výzkumu se u některých dotazovaných podařilo obavy rozptýlit. Větší problémy vznikaly hlavně na venkově, kde chyběla anonymita města. Mnozí lidé měli ještě příliš živé vzpomínky na léta poroby. Po šesti letech žili v neustálém strachu před slíděním a udavačstvím. Strach je nutil k přetvářce a skrývání skutečného mínění.

Rozpor mezi vlastním přesvědčením a zjevným chováním začali pokládat za samozřejmost, normu. Ve výzkumu veřejného mínění spatřovali dotazovaní něco na způsob výslechů bývalého gestapa. Čtyři dotazované se nepodařilo přesvědčit, že gestapo již neexistuje. Nejprve jevili ochotu odpovědět, když však jim byla položena otázka, začali se vymlouvat, že se o takové věci nestarají, že na to nemají čas a čtou pouze ty noviny, které jim přijdou první pod ruku. Případně se lidé báli, že jde o státní tajnou policii, která užívá této taktiky k odhalení nekalých protistátních živlu. Spolupracovníci ústavu byli považováni za agenty, slídily, zvědy, pouliční milici a udavače.

Tazatelům se nepodařilo zjistit, zda tento strach a podezírání je podložen šeptanými zprávami ze současné doby, zda je to výplod fantazie nebo vůbec důsledek protektorátních poměrů. Obavy podobné shora uvedeným vyslovovali i příslušníci inteligence. Objevil se i názor, že výzkum je "špiclovským systémem některé z vládních stran", případně sovětské GPU, protože ministrem vnitra ČSR byl komunista. V případě anonymity se stávali ochotnějšími odpovídat.

Předpokládaný obraz mstitele, který zahájil divoký odsun, dostává ve světle solidních výzkumu obrysy obrazu vítěze; v mnoha ohledech má tento vítěz rysy oběti: má strach z minulosti, obává se budoucnosti. V tomto ovzduší se udál odsun Němců. Transfer tří milionů Němců z Československa spolu s odsunem Němců z Polska, Slovinska a dalších zemí byl historicky umožněn pouze hrůzami, jež se udály za druhé světové války. Výzkum smýšlení občanů Československa o Německu a Němcích nebyl proveden. Pro celkové posouzení uvedu alespoň výsledky šetření Gallupova ústavu, které bylo provedeno v šesti zemích západní Evropy a severní Ameriky.

První otázka položená tazateli ústavu zněla: "Smýšlíte přátelsky nebo nepřátelsky vůči německému lidu jako celku?"

Přátelsky Nepřátelsky Nevím Nepřátelsky + nevím

% % % %

Velká Británie 42 36 22 58

Kanada 41 28 31 59

Dánsko 40 32 28 60

Francie 3 56 41 97

Holandsko 29 53 18 71

USA 45 28 27 55

Závěr: Kromě nadpolovičních četností odpovědí o nepřátelském smýšlení jsou významné i součty odpovědí o nepřátelském smýšlení a odpovědí nevím, jež činí nadpoloviční většinu u celé skupiny států. Ještě vyhrocenější posouzení vztahu k německému národu a jeho možnému vývoji nacházíme v odpovědích na druhou otázku Gallupova ústavu.

Zněla: "Myslíte, že se Německo stane mírumilovným demokratickým národem nebo bude národem toužícím po nové válce?"

Demokratický Útočný Nevím Útočný + nevím

% % % %

Velká Británie 23 43 34 77

Kanada 20 58 22 80

Dánsko otázka položena nebyla

Francie 10 63 27 90

Holandsko 14 63 23 86

USA 22 58 20 78

Názorům, které ovládly obyvatelstvo po válce, odpovídá rozhodnutí velmocí na konferenci v Postupimi v srpnu 1945. Národnostní menšiny byly z větší části odsunuty, protože byly pokládány za ohnisko válečného nebezpečí.

Odsun německého obyvatelstva z Československa byl součástí zmíněné války proti válce, jež bývá vedena po válečných konfliktech velkého rozsahu. Analýza politické kultury prokázala, že české a německé obyvatelstvo v českých zemích tvořilo dvě společenství s odlišnou politickou kulturou. Převážil názor, že praktické dlouhodobé soužití společenství s odlišnou politickou kulturou není možné.

K některým představám o Německu

po druhé světové válce

„…Kontroverzní projekt pro poválečné Německo přijatý Rooseveltem a Churchillem je znám jako Morgenthaův plán, podle muže, jenž ho navrhl - Henryho Morgenthaua jr., jenž byl v letech 1934-1945 Rooseveltovým ministrem financí. Představoval tedy klíčovou postavu v Rooseveltově Novém údělu. Když se válka v Evropě blížila k vrcholu, Morgenthau přišel s plánem deindustrializace Poruří, předání části Německa Francii a Polsku a rozdělení zbytku Německa na dva výhradně zemědělské státy. Cílem tohoto oslabení a „pastvinizace“ byla samozřejmě snaha zajistit, aby už nikdy nemohlo získat významnější moc. A jak Morgenthauova kniha Germany Is Ous Problem (1945) tvrdí, bylo nezbytné to zajistit institucionálními prostředky, neboť Německo bylo podle jeho názoru "militaristické“. Roosevelt a Churchill plán na druhé konferenci v Quebeku v roce 1944 nejdříve přijali, ale pak jej opustili, částečně pod vlivem snažení nezničitelného Henryho Stimsona. Churchill si také uvědomil, že obnovené Německo bude potřebovat pro nadcházející zadržování Sovětského svazu v Evropě. V jednom okamžiku dokonce uvažoval, že by se Spojenci mohli spojit s poválečným Německem a využít Wehrmacht k zahnání postupujících Sovětů, kteří – jak se Churchill tehdy obával - by se mohli dostat až k atlantskému pobřeží…

Negativní účinky Morgenthauova plánu jako by byly pociťovány až po válce, i když nepřímo a jen dočasně. Stalo se to pod vlivem Rooseveltova postoje k dalším plánům pro poválečné Německo, navrženým jeho ministerstvy zahraničí a války. Oba tyto plány předpokládaly soběstačné Německo, kde bude udržován rozumně vysoký životní standard, a aby se to podařilo (jak požadoval plán ministerstva zahraničí), nemělo by dojít k "žádnému rozsáhlejšímu a permanentnímu oslabení... německého průmyslu". Roosevelt, pravděpodobně na Morgenthauovo naléhání, poslal Stimsonovi a ministru zahraničí Cordelu Hullovi velmi kritické sdělenÍ. Napsal, že tyto plány byly nepřijatelné, neboť by Německu umožňovaly dostat se velmi rychle do předválečného stavu.

Roosevelt a Churchill se na Morgenthauově plánu shodli při konferenci v Quebeku 15. září 1944. Jeho návrh nabízel "eliminaci válečného průmyslu v Poruří a Sársku" a "vedl k přeměně Německa na zemi převážně zemědělského a pastvinného charakteru". Když se o tom dozvěděli Anthony Eden, Churchillův zahraniční ministr, a Cordel Hull, jeho protějšek v Rooseveltově vládě, oba se zděsili. Eden ve svých pamětech píše: "Plán se mi nelíbil, nebyl jsem nijak přesvědčen, že to naší zemi přinese nějakou výhodu." Hull to nazval "plánem slepé pomsty“ a Stimson řekl, že je to jen "boj brutalitou proti brutalitě"… Plán byl tedy opuštěn…

Objevili se ale další advokáti oslabení Německa a nemálo z nich volalo po dalších a někdy i extrémnějších opatřeních. Jedním z nich byl Bernadotte Schmitt, profesor moderních dějin na chicagské univerzitě, jenž se specializoval na Německo. Zemi poprvé navštívil v roce 1906 jako Rhodesův stipendista na Oxfordu, a získal k ní - vinou jejího militaristického charakteru - hluboký odpor. "Od té doby jsem už nikdy Německu nevěřil," napsal. V přednášce na Národním kolegiu pro sociální studie v Indianapolisu koncem listopadu 1941, pouhý týden před japonským útokem na Pearl Harbor, volal po redukci německé populace z osmdesáti na třicet milionů, aby v evropském hnízdě bylo méně kukaček. Neřekl však, jak by se to mělo udělat.

Mnohem extrémnější byla kniha Theodora Kaufmana Germany Must Perish! (Německo musí zhynout!), již vydal vlastním nákladem v roce 1940. Je to pověstný příklad žánru. Kniha volá po systematické sterilizaci německého lidu, aby existující německá populace vymřela a přestala existovat jako agresivní militaristický národ ohrožující světový mír. "Tato válka není válkou proti Adolfu Hitlerovi,“ začíná kniha. „Není to válka proti nacistům. Je to válka lidí proti lidem, civilizovaných lidí hIedících ke Světlu, proti necivilizovaným barbarům, jež vyznávají Temnotu " Hitler, Kaiser, Bismarck jsou pouhými zrcadly, jež zobrazují staletími vrozenou touhu německého národa po dobývání a masových vraždách...Tentokrát Německo vnutilo světu TOTÁLNÍ VÁLKU. Proto musí být připraveno zaplatit TOTÁLNÍ POKUTU. A existuje jedna jediná totální pokuta. Německo musí navždy zhynout! Skutečně, ne pouze v představách!“

… Slojí za zmínku, že přestože knihu vydal její autor, rozšířila se a byla vcelku pozitivně přijata. A to se stalo ještě před vstupem USA do války a dřív, než s plnou silou začalo masové vyvražďování evropských Židů.

V roce 1944 vydal právník jménem Louis Nizer (v renomovaném nakladatelství, nikoliv jako Kaufman) knihu What to Da with Germany (Co dělat s Německem). Požadoval, aby nacističtí vůdcové, příslušníci gestapa a SS, důstojníci armády od hodnosti plukovníka, činovníci německých lidových soudů (což byly parodie na soudy, které nacisté používali k hromadnému odstraňování svých oponentů, „defétistů“ a dalších) a poslanci Reichstagu byli souzeni za vraždu. Tvrdil, že je třeba zbavit Německo průmyslu nebo alespoň průmysl postavit pod zahraniční kontrolu. Jeho hodnocení německé povahy je nesmlouvavé:

Nemůže být nevinen ten, kdo dvakrát v jedné generaci rozpoutal agresi proti všem svým sousedům, blízkým i vzdáleným. Jak je možné, že jedno místo na tváři Země, ne větší než Texas, se může opakovaně rozpínat a pustošit svět?

A jaké byly přípitky, hesla, chorály a bojové volání těchto lidí? "Der Tag" - až Německo ovládne svět. "Deutschland über alles". "Zítra budeme vládnout světu." Vládnout světu! Vládnout světu! Nikdo z těch, koho takové poslání uchvacovalo, není nevinnou obětí svých vůdců.

Nizer navíc obvinil německý národ, že je duševně nemocný…

A tak dále a znovu. Ale refrénem Nizerovy knihy, navzdory celé té směsI nestřídmosti a formalismu - jež bezpochyby vyhovovala mnohým vzhledem k odporu ke "skopčákům" za válečných let -, byla myšlenka, že německý lid, nejen jeho vůdci, ale lid jako celek, nese kolektivní zodpovědnost za vtažení světa do války. To proto, že jako lidé (při takových argumentech je generalizace naprosto přirozená) mají Němci až příliš mnoho vlastností, které z nich vždy činily hrozbu míru a stabilitě. "Pod Hitlerem, Kaiserem, Bismarckem, Karlem Velikým bojovaly miliony Němců fanaticky, heroicky, obětavě. Nikdy to nedělali z donucení," tvrdí Nizer. "Takové plány vždy ochotně vykonávali a byli připraveni pro ně i zemřít. Chvástavá účinnost německé agrese závisí na milionech koleček jednajících v dokonalé souhře, která by při jejich nedobrovolné součinnosti nebyla možná."

Ve Spojených státech se objevily silné protiněmecké postoje. Norman Cousins, redaktor časopisu Saturday Review of Literature, volal po "hluboké nenávisti" vůči Němcům, která by umocnila boj proti nim. Tato rétorika zesílila ve chvíli, kdy se Rex Stout a Clifton Fadiman spolu s dalšími šestnácti významnými literáty spojili ve Válečné radě amerických spisovatelů, což bylo oddělení Úřadu pro válečné informace, zodpovědné za propagandu. Rada poskytla Úřadu válečných informací pomoc ve chvílích, kdy bylo třeba nasadit zručná literátská pera. Podlé Jamese Martina "někteří Fadimana považovali za jednoho z nejvýznamnějších germanofobů celé války, zatímco podle jiných názorů v této činnosti vynikali z Anglie například lord Vansittart nebo Američané jako Shirer, Kaufman, Quentin Reynolds, Walter Winchell, Ben Hecht, Rex Stout, Louis Nizer a Henry Morgenthau. Jejich jména by se však mohla počítat na stovky".

Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené gnmanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu

Odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o "mluvčím britské tajné služby".)

Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.

V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat "vansittartismus". Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru - vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal: "Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci." To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů - Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.

10. března 1943, v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl:

Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze... zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím... navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě... Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.

Myšlenkám "kolektivní viny" a "vadné národní povahy" je příbuzná premisa knihy Daniela Goldhagena Hitler's Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust (Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust), která vyšla v roce 1996. Přisuzuje celému německému národu prakticky genetický antisemitismus a tím i schopnost vykonávat genocidu, na níž byl každý "obyčejný Němec" svou povahou schopen se podílet, a proto je za vše zodpovědná povaha německého lidu…“.

(A.C.Grayling, „Obklopeni mrtvými městy“, podtitulek „Bylo spojenecké bombardování civilistů za 2. světové války nezbytností, nebo zločinem?“, 2006, nakladatelství Bloomsbery, nakladatelství Ševčík, Praha – Plzeň, 2008) str. 122-127,

Pokud si prostudujeme článek „Názory obyvatelstva po druhé světové válce na Německo a německý národ“, jehož autorkou je paní doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc., pak přímo ze statistických údajů můžeme číst o nenávisti např. Francouzů, Holanďanů a Američanů vůči Němcům.

Podobně mluví, ale to ještě výrazněji, výsledky průzkumu o přesvědčení Francouzů, Angličanů, Američanů, Kanaďanů i Holanďanů, že Němci v budoucnosti nebudou mírumilovným národem, nýbrž opět útočným.

Další článek od téže autorky „Osud českého národa v německých záměrech“ přesvědčivě mluví o snahách i úsilí Němců zničit český národ. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku Němci po staletí náš národ utiskovali. Ohrožovali a válkami pustošili i Belgii, Holandsko, Francii, zvláště pak Polsko. Po generace seli nenávist a sklidili po druhé světové válce bouři hněvu a odplaty. Lze se tomu divit? Nikoliv! Příčina a následek působí v dějinách zcela zákonitě. V takto krajně vyhrocených situacích nebylo možné se vyhnout ani excesům. Došlo k nim. Dnes je s politováním můžeme vzít na vědomí. Jejich připravovateli však byli i sami Němci.

Našim cílem je i ukázat nenávist, jíž evropské i jiné národy cítily vůči Němcům jak v průběhu druhé světové válce, tak zvláště po ní. Ukázat, že z této nenávisti vyrostly i nejrůznější excesy, jímž nešlo zabránit, jak si byl vědom sám W. Churchill. V žádném případě nám nejde o obnovování této nenávisti.

Připravil dr. O. Tuleškov

Česká televize nás trvale obelhává

Ing. Jiří Vacek

Včera večer (2. 7. 2011) ve zprávách ČT1 v 19 hodin jsem se dozvěděl: „Německých obětí Čechů v Hranicích bylo víc jak deset i když obě komunity vedle sebe žily v klidu.“ Tak!

Československá republika byla ve válečném stavu s Německem neboli Češi a Němci spolu válčili, ale žili spolu v klidu.

Jak ten „klid“ vypadal?

Němci postupně, ale plánovitě vyvražďovali český národ a všichni Němci v tom s naprostou poslušností Hitlerovi usilovně pomáhali. Všichni si přáli Hitlerovo vítězství a Čechy považovali za podřadnou rasu, nad kterou mají plné právo vládnout podle svého a také to dělali.

Na českých úřadech, v samosprávných orgánech, ve všech důležitějších podnicích obsadili Němci vedoucí místa a plně prováděli Hitlerovy plány a příkazy. Nikdo se nevzepřel. Naopak z tehdejších záznamů německé tajné policie se Němci v Protektorátu dožadovali ještě tvrdšího postupu: více Lidic, více Čechů v koncentrácích a podobně.

Němčina byla hlavní úřední řečí nadřazená češtině. Vše bylo nejprve německé a pak teprve české. Prosazovala se tvrdá germanizace.

Němci měli mírové příděly potravin, Češi byli drženi na úrovni podvýživy. Němci hromadně udávali Čechy a posílali je do koncentráků a na popraviště.

Byli nadšenými členy eses, nacistické strany, Hitlerjugend, gestapa atd. Pokračování výčtu německých zločinů by mohlo být ještě velmi dlouhé.

K pochopení, jak vypadalo klidné soužití Čechů s Němci, zcela stačí následující. Žili jsme trvale ve strachu o holý život, bez práv a o hladu, naprosto bez jakýchkoliv práv, vydáni zcela na libovůli a nemilost Němců, kteří nás nenáviděli a chystali usilovně náš konec.

A dnes naše vlastní televize nám toto vydává za idylku „klidového soužití.“ Na něco takového se nezmohl za války ani zrádce Moravec.

Je plně oprávněné předpokládat, že v rámci tohoto klidného soužití i v Hranicích Němci poslali stovky i několik tisíc Čechů na popraviště, do koncentráků, na nucené práce, obsadili beze studu jimi opuštěné byty, zabrali jejich majetek. To vše je klidné soužití?

Takové názory šíří televize soustavně. To není náhoda, ale plánovitě řízená kampaň, která plně navazuje na nacistickou propagandu o hodných Němcích a zlých Češích s cílem změnit výsledky Němci prohrané války a dosáhnout cílů nepřátelských našemu státu.

Tato kampaň představuje skutečnou agresi proti všemu českému a jelikož je organizována, nabývá povahu trestné činnosti a měly by se jí české úřady vážně zabývat dřív, než bude pozdě.

Pozn. red.: Česká televize se zabývá nízkou sledovaností večerních událostí. Zatímco na Nově si Televizní noviny pouští kolem 2 mil. diváků, na Primě asi 700 000, pak sledovanost zpráv na ČT dosahuje necelých 700 000. (Právo, 27. července 2011, ČT chce změnit Události…, str. 8)

Jedním z úkolů nového ředitele ČT má být zvýšení sledovanosti večerních Událostí. Nový ředitel by se však měl především zabývat celkovou skladbou televizních programů. Pokud v nich nadále zůstanou pořady, které jsou součástí velké akce přepisující české dějiny, např. sudetoněmecká „díla“ pana Davida Vondráčka, chvalozpěvy na Rakousko, jeho mocnáře a obzvláště na Ottu Habsburského, s čímž má zase dočinění i pan Marek Wollner, a nejrůznější štěky jako sudetoněmečtí Čechoslováci, Sudety apod., nebo dokonce když se televize propůjčí k tlumočení sudetoněmeckých názorů a cílů, aniž by brala v úvahu historickou pravdu a naše národní a státní zájmy, jak jsme přesvědčeni, že dělá, pak diváků této televize bude dále ubývat. Nelze přece hlásit, že se po pracných vykopávkách našla jedna holenní kost a bota, že jde zřejmě pozůstatky dalšího Němce, když ČT nereaguje, ani poděkováním, na nabídku postoupení dokumentace o zavraždění 19 Čechů německým komandem vedenou esesákem Herbertem Kukou, sudetským Němcem, pocházejícím od Krnova.

K tomuto masakru českých vlastenců došlo koncem dubna nebo počátkem května 1945 na koupališti v Letovicích. Muži i ženy byli nejdříve bestiálně mučeni, pak zastřeni ranou do týla. Jejich těla spočinula v hrobech, které si nejdříve museli vykopat. Podrobně o tomto vraždění vypovídá článek „Fotografie letovického masakru Čechů nalezeny… Zabíjení po německu v obrazech“ (rubrika: Publikace základní řada, www.ceskenarodnilisty.cz ), jenž má formu rozhovoru mezi novinářem Mgr. Václavem Žaludem a PhDr. Jiří Jarošem Nickellim. Takových masakrů, které Němci spáchali na českém obyvatelstvu, byla celá řada. Jen při květnovém povstání českého lidu, tedy během pouhých několika dní, padlo nebo Němci bylo zavražděno téměř 8000 českých vlastenců. Tato skutečnost jistě nebyla bez vlivu na pozdější jednání Čechů s Němci. Jen vzpomeňme, co se v Praze dělo. České ženy, děti Němci stříleli ve sklepích, hnali před tanky jako ochranný štít. Všechno toto hrůzné a nesmyslné barbarství ovlivnilo i naše následné a konkrétní vztahy k Němcům, a to nadlouho!

Když nebudeme plakat výlučně na německých hrobech, jak to ČT dosud dělala, snad ani nevěděla, že pláče na cizích hrobech, nebo právě tyto hroby, kde leží i esesmani a gestapáci, považovala za své?, ale zastavíme-li se i u českých, abychom vzpomněli oběti našich hrdinů, pak budeme moci mnohem lépe pochopit celou historickou pravdu i vztah příčiny a následků.

Pojede-li nový pan ředitel ve vyjetých kolejí, pak by bylo dobré, kdyby Česká televize se přejmenovala a nechala se přímo platit těmi, jejichž zájmy prosazuje. Své stříbrné dostal již pan D. Vondráček, jistě by „své“ mohla dostat i tzv. Česká televize.

Nastane-li taková situace, nový pan ředitel „ČT“ se rozhodne nechat vše při starém, pak ho prosíme alespoň o jednu laskavost, o zakódování programu ČT. Dekódovací kartu si pak bude moci koupit každý, kdo bude mít o její programy zájem. Tak to bude zcela jistě spravedlivější, než aby Češi platili svými penězi na sudetoněmeckou propagandu a jejich „české“ tvůrce, kteří jsou např. již 20 let partnery v České republice pro rozhovory se sudetoněmeckým landsmanšaftem, aniž by tato skutečnost donedávna byla nějak v republice známá. V ČT zřejmě není žádným tajemstvím.

Stane se ČT pod novým ředitelem skutečně českou televizí? Byli bychom velmi rádi. A právě k tomu přejeme novému řediteli ČT hodně síly a ještě více nutné odvahy a vytrvalosti. To špatné je třeba důkladně vymést a to dobré upevnit!

A že potřebujeme zákon na ochranu republiky, chránící náš stát před rozvracením, to je již dávno nad slunce jasné. Že dosud není, to o čemsi také vypovídá.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Proč je třeba vydávat Čechy za zločince

Všechny systematické útoky na český národ, které se datují od rané doby po roce 1989, vzácně souznívají v jediném podtextu. Mají ukázat Čechy jako jakési nespolehlivé, nepevné, nejednotné etnikum, doslova jako jakési "obyvatelstvo", které ze "středoevropského prostoru" neoprávněně a "zločinně vyhnalo" příslušníky německého národa. Ti jsou představováni jako potomci jakéhosi rovněž "původního obyvatelstva", již nejméně po tisíciletí bydlící vedle Čechů ve středoevropské kotlině.

Je zcela lhostejné, mají-li tyto útoky podobu knižní, jako padíla Sidonie Dědinové o "likvidátoru Beneši" či panygeriky Ladislava Jehličky, zatracující husitství, stavovské povstání a Masarykův stát, nebo podobu časopiseckou či novinářskou, například články v MF Dnes či Lidových novinách o našich skvělých německých "Böhmischích", či publikace o "zmizelých Sudetech", nebo dokonce podobu filmovou, jaká dostala svůj nejstrašnější výraz v obrazových pamfletech typu Habermanův mlýn nebo Zabíjení po česku.

Tyto útoky mají jeden jediný cíl. Démonizovat Čechy jako národ a zatracovat jeho moderní historii. S tím souvisejí útoky na českou a slovenskou republikánskou státnost. Ataky na naši novodobou státnost začaly pozvolna. Nejdříve bylo třeba odsoudit stalinistickou minulost od roku 1948 - což hravě souznělo s oprávněnou dílčí kritikou stalinských excesů a jednotlivých zločinů z hlediska demokratické společnosti. To však nepřátelům republiky zdaleka nestačilo. Tato kritika se stala pouhým úvodem k dalším, daleko závažnějším útokům. Poznenáhlu se začala objevovat díla typu kolektivu PODIVEN, která paušálně odsoudila české národní a republikánské tradice na jakési smetiště dějin, a za vrchol naší historie začala vydávat pobělohorskou barokní éru. To se nejvýrazněji projevilo právě v knize Ladislava Jehličky Křik koruny svatováclavské. (nakl. Torst). Zvláště útok na husitství, které je vydáváno za etapu "lupičů a žhářů", vzácně koresponduje s prastarým výrokem prince Schwarzenberga při budování pomníku Mistra Jana Husa, stejně jako s Moravcovým hanobením husitů za protektorátu. Tedy nic nového pod sluncem. Stačí si připomenout našeho katolického moralistu pana profesora Tomáše Halíka s jeho odsudkem Jana Žižky v televizním pořadu Největší Čech. Jaksi všichni dobře pamatujeme, nazval jej "malým bin Ládinem českých dějin" (!).

Jestliže Ladislav Jehlička hovoří o tom, že husitství, stavovské povstání a Masarykova akce jsou nejhoršími omyly našich dějin, doslova katastrofami národa, pak k tomu lze dodat jen to, že přesně totéž hlásaly všechny ty Ligy proti bolševismu, Vlajky, Svazy pro spolupráci s Němci, Strany zeleného hákového kříže, Svatoplukovy gardy a další kolaborantské paorganizace protektorátu. Duchové Lažnovského, Kožíška, Krychtálka, a zejména muže s hlavou připomínající Pražanům tehdejší libeňský plynojem - velezrádce Moravce - musejí po vydání a prezentaci takových "zpracování české historie" plesati ve svých nordických Walhallách.

Následoval hlavní útok - na ČSR od roku 1945, na odsun českých Němců, lživě vydávaných za jakési "praobyvatele" vymyšlených Sudet, ve skutečnosti pohraničí českého státu! Takto se od útoku na rok 1948, došlo k útoku na rok 1945. To však nestačilo, muselo se útočit na rok 1938, kdy se "sudetská krize" vydávala za "vinu nacionalistických Čechů", kteří nebohým Němcům „neumožnili autonomní vývoj v pravlasti".

Opět nic nového. Už Pavel Fink v Hnědé bestii psal o osudném článku v britských Times, který tehdy obdobnou lží otevřel stavidla henleinovským a ordnerským útokům na osamělou, všemi opuštěnou ČSR. Pro výstrahu připomeňme - dnešní Habermanův mlýn a Zabíjení po česku nedělají nic jiného! Odtud byl již jen krok na popření celé české republikánské státnosti - na rok 1918. Opakují se výroky o ČSR jako "omylu dějin", "chybné konstrukci", "zplozenci, doslova bastardu Versailleské smlouvy" atd., monotónně, bez konce. A státníci, tvůrcové našeho moderního státu, jsou znevažováni - TGM skrytěji, Edvard Beneš zcela nepokrytě. Nadávky, které na něj chrlí náš i zahraniční tisk, si nezadají se středověkými hanobeními francouzských katarů nebo našich husitů.

To vše má svůj smysl, význam a cíl. Tak jako bylo potřeba rozbít a potupit Jugoslávii, jako bylo od Ruska nezbytné odtrhnout Pobaltí, tak bylo nutné pro vybudování jakési "Mitteleuropy" rozbít ČSFR, odloučit od sebe bratrské slovanské národy a začlenit je do jakýchsi nových struktur. Tak jako bylo třeba učinit zločince ze Srbů, tak je třeba učinit zločince z Čechů. Významnou roli přitom hrála snaha symetrizovat válečnou vinu Velkoněmců a Rakušanů a vinu českých jednotlivých poválečných excesů postavit na roveň holocaustu a genocid hitlerismu. Velkoněmci, obhájci hitlerismu, a jejich rakouští a maďarští přisluhovači - na rozdíl od čestné menšiny Němců, antifašistů, trpících v koncentrácích spolu s ostatními Evropany - tyto útoky neustále opakují ve svých landsmanšaftech, politických stranách haiderovců a národních gard jobbíků.

Proto je naprosto nezbytné zarazit legalizaci sudetoněmeckých spolků u nás. Ministerstvo vnitra hájilo jen republiku, když nepovolilo jedno takové sdružení. Musí mít morální podporu všech odbojářů. Rozhodnutí soudu, naplňující pouhou literu zákona, podle nás jde nad rámec Listiny základních práv a svobod a republice neprospívá. My odbojáři a legionáři potřebujeme něco jiného - zákon na ochranu republiky. Zákon, který zamezí rozbíjení republiky, ať sudeťáky či neonacisty, nebo monarchisty. Aby se neopakoval ani rok 1938, ani rok 1939! Za to legionáři a odbojáři nebojovali. NO, 12.5.2011

Nesmyslné vraždění po německu

Ing. Jiří Krutina

Jedeme počátkem léta na krátký odpočinek na chatu u Domažlic. Projíždíme Stodem, kde nás upoutá na kraji silnice velká černá tabule s názvem Háj umučených. Zastavujeme a jdeme se s manželkou podívat. Stojí zde napsáno, cituji:

V dubnu 1945 bylo ve Stodu německými fašisty povražděno 241 bojovníků za svobodu lidstva. Zde odpočívají svůj věčný sen. Pokoj jejich popeli – čest jejich památce!

Text je v několika jazycích kromě češtiny také v ruštině, němčině a francouzštině. Odtud vede malá pěšinka do lesního háje na místo masového hrobu, kde stojí památník s trnovou korunou a okovy. Šlo převážně o mnohonárodnostní zajatce takřka z celé Evropy, kteří byli stahování z koncentračních táborů, které Němci museli likvidovat s blížícími se vojsky Rudé armády. Němcům šlo o jediné: zlikvidovat stopy po svém brutálním vraždění, které rozpoutali na porobených národech Evropy. Tak zabíjeli všechny svědky, kteří by je mohli jednou po válce z těchto zločinů usvědčit.

Co je alarmující je datum: duben 1945, tedy jinými slovy necelý měsíc před oficiální kapitulací Německa, kdy všem, včetně Němců bylo a muselo být jasné, že válka je u konce a že veškeré zabíjení je naprosto nesmyslné a i z vojenského hlediska zcela bezcenné. Nešlo ani o „zabíjení“. Zabíjí se navzájem například vojáci v přímém boji, nebo se zabíjí zvířata na porážce, ale v těchto případech jde o čisté ničím neomluvitelné vraždění a navíc organizované a posvěcení státní politikou tehdejšího Německa! To nesmí být nikdy zapomenuto. Je svým způsobem správné, aby tyto pomníky a informace zůstávali zachované pro následující generace bez snahy je zpochybňovat, nebo dokonce překrucovat. Nejde o nějakou patetiku, ale o morální pochopení a slušnost k lidskému životu.

yto a podobné události nejen těsně před koncem války jasně usvědčují Němce z toho, že jsou prostými vrahy, kterým šlo o odstranění svědků a stop po svých zločinech. O nic jiného jim nejde ani dnes. Dnes chtějí postupně zamlčet a rozmělnit svou nezpochybnitelnou vinu na těchto vraždách rétorikou, že i oni – Němci byli zabíjení během jejich spravedlivého odsunu nejen z našeho území, ale z celé východní Evropy, kam zcela nezákonným a zločineckým způsobem vpadli s cílem porobené národy zotročit a vyhladit!

Němci bránili Berlín skutečně takřka do posledního dechu, neváhali nasadit při jeho obraně i nezletilé děti, kterým sám Hitler žehnal. Oblast našeho pohraničí, tzv. „Sudety“, byly věrnou Hitlerovou baštou až do konce. Poslední boje v Evropě se odehrávali právě na našem území v těchto pohraničních oblastech. Jakýkoliv hlas z Německa, nebo od našich „pseudointelektuálů háchova-havlova typu“ o omluvách za zabité Němce během odsunu z východní Evropy, včetně Československa je nehoráznou drzostí, srovnatelnou se situací, kdy vám přijde vrah do bytu, zavraždí vám děti, ženu, ukradne vše cenné, zdemoluje nábytek a při odchodu se ukopne o práh, při čemž si odře koleno a pak po vás žádá omluvu a odškodnění.

Všichni, kteří tomu přitakávají a dopřávají sluchu, a nebo to ještě mediálně podporují jsou vlastizrádci a je nutné s nimi takto zacházet. Na to nás upozorňoval náš prezident Edvard Beneš. Je smutné a ukázkou morálního úpadku některých současných představitelů České republiky, že jej neslyšíme a nenasloucháme mu.

Když se u nás točí filmy s názvem „zabíjení po česku“, nezapomínejme a hlavně si připomínejme také „vraždění po německu“.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Neurvalé hanobení presidenta republiky diplomata diskredituje

Nedávno mě rakouští přátelé s neskrývaným znepokojením informovali o tom, že bývalý velvyslanec ČR Jiří Grůša prezentoval v Českém centru ve Vídni svou novou knihu „Beneš jako Rakušan“. Kniha svým obsahem mé přátele pohoršila.

Vzpomněla jsem si, že již před časem jsem neměla dobrý pocit z Grušovy publikace „Česko, návod k použití“. Napsal prý ji na zakázku mnichovského nakladatelství pro německé čtenáře a jako ironický pandán k Pavlu Eisnerovi. Ten v třicátých letech minulého století vydal knížku o češtině pro cizince. S úctou a láskou. Jak jinak, když čeština mu byla“ Chrám i tvrz.“ To pro Jiřího Grušu jsou celé Čechy jen k „použití“, jako papírový kapesníček, po použití zmačkat a zahodit. V podání básníka a diplomata Gruši je Čech „vyčuránek, podlejzal, žvanil, malý pletichář“, na vyšší úrovni „inteligentní flexibilní elokventní taktik“. Typiku lze prý najít ve slově knedlík, zdomácnělém místo všeslovanského /a také Husova/ slova šiška. Knedlík – „je to vláčné, úlisné, schopné odolávat, přežít, přizpůsobit se“. Český genius prý přejímá věci zvnějšku, relativizuje, zbavuje patosu. Goethův „Faust“ i se svým hledáním absolutna se octl na jevišti loutkového divadla. Čechy jsou prý země polemická, paradoxní a při své malosti nepřehledná. Neurčité narážky na pruskou Včelku Maju a českého Ferdu Mravence, na jičínského loupežníka Rumcajse a libereckého Hotzenplotze. Poťouchle a zlomyslně se připomíná, že se nic nemá brát příliš vážně, ne všude lze vzít za slovo a nesmí se zapomenout na Švejka. Co vlastně chtěl autor říci Němcům o Češích?

Jiří Gruša /1938/, protirežimní básník a disident, strávil v době normalizace řadu let v exilu v NSR. Po roce 1989 se nakrátko vrátil do vlasti. Získal úřad na ministerstvu zahraničí a byl vyslán jako zplnomocněný velvyslanec opět do NSR a poté do Rakouska. Opět na pěknou řádku let. Odpor k dřívějšímu socialistickému režimu ve vlasti jej sblížil s nepřátelsky naladěnými vysídlenci z ČSR po 2.světové válce. Jejich optiku neodložil ani jako reprezentant Československé a později České republiky. Převzal i nekritickou personifikaci veškerého historického zla v osobě presidenta Beneše. Takto inspirován a zaujat sepsal nepěkný a zcela nepravdivý hanopisný esej /prý „trochu jinak napsanou biografii“/ s názvem „Benes als Österreicher“.

Rakušan. Zvláštní označení pro muže, který byl jeden ze tří vůdců 1. národního odboje a hlavní představitel 2. odboje. Spolutvůrce Československé republiky po 1. světové válce. Spoluzakladatel a čelný představitel Společnosti národů. V duchu Masarykových principů usiloval o suverenitu demokratického Československa a o kolektivní bezpečnost v Evropě. Proč najednou Rakušan?

Vztah E.Beneše /ale i T.G.Masaryka/ k Rakousku-Uhersku se v nepřátelských kruzích interpretuje dvojím způsobem, jak se to kdy hodí. Jednou se kritizuje loajalita a věrnost monarchii jako nedostatek vlastenectví /považte, chtěli císařství jen reformovat, demokratizovat, federalizovat!/, jindy se jim má za zlé, že přispěli k záhubné dezintegraci střední Evropy /podíleli se věrolomně na rozbití podunajského soustátí!/.Obojí jsou účelové manipulace. Pravda je prostá: Když se T.G.Masaryk a jeho mladší spolupracovník E.Beneš přesvědčili, že se Rakousko nedá proměnit ve federaci rovnoprávných demokratických národů, orientovali se na osamostatnění Československa. S tím se ovšem pan Gruša nemůže spokojit. V Benešově vztahu k mocnářství shledává jakýsi hlubinný rozpor, cosi jako „nenávistnou lásku“. A z hlubin jeho psychiky dobývá další pozoruhodné indicie, jako je posedlost touhou po moci. A to má společné – hádejte s kým? S Adolfem Hitlerem! A to není jediná shoda. Beneš a Hitler prý měli podobný sociální a rodinný původ! Nevím, co je ominozního na Benešově původu. Je z rodu nemajetných, pracovitých, houževnatých a podnikavých sedláků. Nejmladší z 10 dětí. Rodiče se měli co ohánět, aby děti uživili a dali jim vzdělání. Když se časem dva starší bratři stali učiteli, pomáhali nejmladšímu, který byl stejně pilný, pracovitý, houževnatý, skromný a ukázněný jako oni. I s jejich podporou se rozhodl věnovat se náročnému studiu a pracovat pro národní celek, pro lepší budoucnost své vlasti. Poukazovat na niterné příbuzenství s Hitlerem je vrchol nejarogantnější rafinované manipulace. Ale když jsme již přijali tuto provokaci k posouzení, porovnejme dvě knihy zmíněných osobností:

„Mein Kampf“, štvavá snůška propagačních výzev dobrodruha a fanatika, který vybízí k agresi, expanzi, vyhlazení Židů, porobení Slovanů, který usiluje o nadvládu, zničení, který uznává jediné právo, právo moci, síly, brutality, násilí.

„Demokracie dnes a zítra“, dílo hluboké erudice a širokého rozhledu, dílo kritického a zdrženlivého vědce a státníka, přesvědčeného o pokračujícím vývoji k zdokonalení společnosti k větší míře spravedlnosti, práva a lidskosti.

Gruša ve svém tažení proti „zlořečenému“ Benešovi opakuje, co bylo odpovědnými kompetentními autory již mnohokrát vyvráceno, že totiž president Beneš dvakrát historicky selhal, zradil, neosvědčil dostatek statečnosti. V krizových letech 1938 a 1948. Je pravda, že se poobakrát octl v situaci stejně nevyhnutelné jako nepřijatelné. Volil menší zlo a naději /úsilí/ na změnu k lepšímu. Problém samostatné obrany ČSR r. 1938 byl vojensky neřešitelný a výsledek 2.světové války potvrdil správnost presidentovy volby. Pokud jde o střet politických sil r.1948, president věřil v postupnou konvergenci kapitalistického Západu a socialistického Východu. Varoval, že bez ní svět nic dobrého nečeká. Troufám si myslet, že jak studená válka tak mnohočetné krize globalizované současnosti potvrzují, že i r.1948 hodnotil situaci správně.

Ve shodě s účelovými názory a zlobou odpůrců někdejšího denacifikačního odsunu J.Gruša svaluje všechny historické „viny“ na presidenta Beneše, jeho údajný nacionalismus a zlopověstné dekrety.Nacionalismus pokládá za opravdovou nemoc střední Evropy a příčinu všeho zla v minulosti, včetně údajných pomstychtivých odplat. Domnívám se, že diplomat by měl znát objektivní historická fakta i právní řád země, kterou zastupoval na světovém fóru. A nejen znát, ale i vysvětlovat a hájit.

A co si myslí rakouští přátelé o bývalém velvyslanci ČR ve Vídni a v Berlíně? Jsou přesvědčeni, že pro rakouského diplomata by bylo nemyslitelné projevit tak neloajální hrubost a ostouzet veřejně čelné představitele vlády vlastní země. Ozvala se i domněnka, že pan Gruša nemá rád bývalé Československo a jeho presidenta, protože prý jeden z jeho předků byl za Rakouska arcibiskupem. A na závěr pár vět ze zasvěceného referátu Prof.Dr.Dr.h.c. Rudolfa O. Zuchy: „Z pana Jiřího Gruši by měl protektorátní president Emil Hácha jistě radost. Člověk nemusí být odvážný, aby ovládaným národům vytýkal nacionalismus. President Beneš se už nemůže bránit. A pro pana Grušu je důležitý prodejní úspěch.“

Křesťanskosociální mírové forum

Řecko se vydalo ve stopách Egypta a Španělska: nastává počátek nové civilizace?

Kostas Klokas, Svět bez válek a násilí, Řecko

Tisíce lidí v celkem 20 městech odstartovaly tzv. Řeckou etickou revoluci. Řekové převzali zprávu vyslanou španělskými „Indignados" (v překladu doslova rozhořčení, pobouření) vyjádřenou v mottu: „Buďte potichu, jinak probudíte Řecko..." Řecko se probudilo nadobro...

26. května 2011

Více než 50 tisíc lidí v Aténách, 10 tisíc v Thessaloniki (Soluň), 8 tisíc v Patrasu, 1 500 v Heraklionu a tisíce v dalších městech se sešly na simultánních demonstracích už první den. Navenek jsou tato shromáždění stejná jako ve Španělsku: žádné vlajky, žádné barvy, žádné politické strany, zato příjemná atmosféra, klidná nálada a velmi vysoká úroveň „kultivovanosti" demonstrací umožňujících lidem po celém Řecku udělat první krok a vyjádřit odhodlání pokračovat. Je zřejmé, že rok pod vládou „memoranda" (úsporných opatření uvalených na řecké občany) dramaticky změnil ekonomický a psychický stav populace, jež ve výsledku zcela ztratila víru v celý politický systém. Hlavní požadavky jsou také stejné: SKUTEČNÁ DEMOKRACIE TEĎ, ne politické korupci a vystoupení z ekonomické diktatury „trojky" (trojité aliance MMF, EU a Evropské centrální banky).

Během posledních 12 měsíců byla každá demonstrace v Řecku buď chudá na počet účastníků, nebo se změnila v násilný střet. Oproti tomu 25. květen znamenal obrat o 180 stupňů s masivní účastí, poklidnými demonstracemi a pocitem, že tentokrát se něco skutečně mění. Lidé si stále pamatují pád diktatury v roce 1974, dokonce si pamatují i tehdejší slogany jako „Chleba, vzdělání, svobodu", ale především cítí, že se probouzí nová naděje založená na duchu aktivního nenásilí. V očích řadových občanů formální demokracie padla, protože tomuto zkorumpovanému systému není možné nadále důvěřovat. Kromě toho lidé cítí, že je občas možné překročit tlustou čáru frustrace a zažít chvíle, kdy se vzájemně inspirujeme a vzniká vize lepšího světa. Ponižování svobody na úroveň pouhého nedosažitelného snu už neplatí. Lidé si začínají uvědomovat, že jejich životy jsou lepší bez strachu, pomsty a násilí na osobní i společenské úrovni, i to, že budou žít lépe, pokud jsou připraveni prosadit podmínky, ve kterých žít chtějí.

Nastává počátek nové civilizace, civilizace nenásilí. Ekonomičtí nájemní vrazi všech druhů (politici, bankéři, armáda, MMF a další) vyprovokovali toto probuzení mnohem spíše než potřeba důstojného životního standardu; probudili morální revoluci, která staví před soud všechny nejrůznější formy útlaku prováděné tímto násilným systémem. Oni přiměli lidi představit si život ve světě bez násilí. A jak víme, všechny velké kroky v historii lidstva začaly tím, že si je lidstvo dokázalo představit.

Tato revoluce nás mění navenek i uvnitř. Navenek protože cítíme, že přišel čas rozpadu mezinárodní monstrosity tohoto finančního systému. Cítíme se blíže Africe, obecně se cítíme blíže oněm ostudným 80 % světové populace žijícím za méně než 2,50 USD na den. Cítíme se blíže hrozbě 5 000 atomových bomb, které jsou na této planetě připravené k okamžitému použití, cítíme se blíže Fukušimě, blíže Libyi. Cítíme se blíže všem zemím, do kterých vtrhl MMF, ignoroval potřeby místní populace a namísto toho je přivedl do chudoby. Ale tato revoluce nás mění i uvnitř. Protože se začínáme cítit připraveni k rozpoznání násilí v nás, připraveni na zdravější vztahy s našimi rodinami a přáteli, připraveni tvořit v solidaritě, připraveni naučit se jednat s ostatními tak, jak chceme, aby oni jednali s námi, připraveni opustit tuto „pohodlnou" otupělost, kterou cítíme, a vydat se na skutečnou cestu našich životů: cestu hledání smyslu života, který spojuje to, co myslíme, cítíme a nakonec děláme, do jednoho směru.

Naše cíle jsou hluboké, naše prostředky jsou správné, náš duch je silný.

Otevřený dopis panu RNDr. Alexandru Vondrovi, ministru obrany ČR

V Praze dne 17.srpna 2011

Vážený pane ministře, milý Sašo,

dožíváš se dnes padesáti let. Do těch dalších Ti přeji kromě pevného zdraví též schopnost navazovat na to, co se Ti v životě povedlo a nenechat se zavléct do postojů a činů, které by to dobré popřely.

Když ses stal na počátku roku 1989 mluvčím Charty 77, radoval jsem se, že chartistické ideály přejímá a po svém rozvíjí generace mladší, kreativní a odvážná. Bylo krásné sledovat, jak dobře si rozumíš s otcem zakladatelem Charty, politickým vězněm Václavem Havlem, s nímž jsi sepisoval také pověstných „Několik vět “, za něž jsi i Ty byl vězněn. Když ses v roce 1990 stal zahraničně-politickým poradcem prezidenta Václava Havla, opět jsem se zaradoval, že dobrá věc se podařila.

Dnes jsem ale zdrcen zprávou, že jako čelný představitel republiky, jejímž i já jsem občanem, máš jet do USA na pohřeb pana Ctirada Mašína vyjádřit za nás občany zesnulému úctu a snad udělit i jakési vyznamenání. Nechci teď hodnotit, co víc než před půlstoletím pan Mašín páchal, však dostatečně výmluvně to zhodnotil sám : “ Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme“ (rozhovor uveřejněný v mf Dnes 15.8.2011).

Tvého někdejšího přítele, spolupracovníka a posléze šéfa Václava Havla ohodnotil pan Mašín slovy „To byl kréten pěstovanej estébákama“. Autoru tohoto výroku o prezidentu mé republiky má nyní ministr vlády téže republiky vzdávat hold a předávat vyznamenání. Prosím, vážený pane ministře, vzepři se tomu, předveď, že i politik si může uchovat kontinuitu osobního směřování a nerozcupovat svůj život v nespojitelné útržky.

V úctě Miloš Rejchrt, evangelický farář

Deklarace Moskevského demografického summitu: Rodina a budoucnost lidstva

...My, účastníci demografického summitu v Moskvě, zástupci rodin z různých sociálních vrstev, etnických a náboženských komunit, přední odborníci v oblasti rodiny a demografie, veřejní aktivisté, nevládní organizace, představitelé sdružení rodičů, zástupci předních podnikatelských, vzdělávacích a diplomatických institucí, členové národních vlád a parlamentů a dalších zodpovědných sil občanské společnosti, zástupci z 65 zemí světa, tímto prohlašujeme, že přirozená rodina je základní jednotkou společnosti a ústřední společenskou hodnotou, která je nezbytným předpokladem pro samotnou existenci světových civilizací a celého lidstva.

Přirozená rodina je nezbytnou podmínkou, jež nemá alternativy, pro přežití a stabilní / udržitelný rozvoj všech národů a států, základní a nedílnou podmínkou pro demografickou rovnováhu. S odkazem na objektivní a všeobecně uznávaná vědecká data a předběžné odhady předních demografů vyjadřujeme hluboké znepokojení nad nebezpečím blížícího se celosvětového vylidňování. I přes špatné a zkreslené informace o hrozbě "přelidnění" podporované některými masmédii a mezinárodními institucemi, ve skutečnosti již několik po sobě jdoucích dekád jsme svědky globálního procesu demografického úpadku. [ Srpen, http://prolife.cz/?a=71&id=1679]

Co chudí říkají církvi

„…Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hladem 35.000 dětí a asi stejný počet dospělých. To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70.000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takových rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále krutější chudobou…

Může mít takový svět budoucnost? Může církev, která se odvolává na Krista, mít dobré svědomí a pokojně existovat v situaci plodící neuvěřitelnou bolest a smrt?

Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Krista a jeho evangelium, - co k tomu chce říci? A hlavně, - co chce dělat? To jsou otázky, které napadají kohokoliv. A jsou to otázky směřující nejen od církve k chudým, ale především od chudých k církvi.

Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není proto pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnaléhavější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany.

Předchozí tvrzení nemají zpochybnit obrovské sociální úsilí a práci, kterou církev kdy vykonala, ani znevážit více než stoletou práci na sociálním učení církve. Nicméně existují vážné důvody k otázce, zda si církev skutečně ujasnila, co pro ni vztah k chudým znamená a co se od ní v praxi vyžaduje…“.

(Co chudí říkají církvi, je název 88. brožurky, jíž vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, r. 1999. Autorem je José M. Castillo; vznesenou otázku akcentuje i současnost, tato však ještě naléhavěji klade dotaz, zda křesťané a jejich církve učinili skutečně vše, aby všichni lidé bez rozdílu mohli prožít svůj život v míru a důstojných podmínkách. –red.)

Protest proti ostentativnímu předvádění homosexuálního jednání

HPŽ ČR protestuje proti akci Prague Pride 2011, neboť jejím cílem je vyzývavá propagace deviantního sexuálního chování pod záminkou tolerance.

Akce podporuje útok na základy naší společnosti, zvláště na rodinu a svobodu slova. Útok na rodinu spočívá v úsilí, aby homosexuální chování mělo mít stejný nebo dokonce i větší společenský respekt a ochranu než rodina zajišťující plození a výchovu dalších generací. Je systematicky útočeno proti svobodě slova, neboť za veřejné projevení názoru je každý, kdo nazve věci pravdivým jménem, nevybíravě napadán.

Připomínejme si vždy znovu a znovu: Najde KDU-ČSL konečně sama sebe?

Kdo hledá, a hledá usilovně, nalezne. Musí si však uvědomit, kde se nalézá a odkud vyšel. Nevyhne se tedy ani otázkám, odkud jsem do současnosti přišel, kam se ubírám a proč.

Pokud však KDU-ČSL bude zabývat pouze novější tzv. křesťanskodemokratickou minulostí, může hledat, ale těžko nalézat. Československá strana lidová tkví svými kořeny již v druhé polovině 19. století. Byly to kořeny křesťanskosociální, z kterých na počátku republiky vyrostla šrámkovská Československá strana lidová. Tato byla vždy stranou sociálně reformní, demokratickou a vlasteneckou. Jedině na tyto tradice by měla KDU-ČSL navázat, chce-li najít sama sebe.

Tzv. křesťanskodemokratické tradice, pokud tradicemi vůbec jsou, jenom zavádějí, znemožňují potřebný nadhled. KDU-ČSL po dobu téměř 20 let se účastnila na vládě, která naší republiku přivedla do dnešní mnohostranně krizové situace. Jde především o hlubokou krizi hodnot provázenou rostoucí krizí sociální. Spolupráce KDU-ČSL s pravicí, jíž započal přes mnohá varování J. Lux, vedla dokonce i k rozdělení strany. Ti pravicovější funkcionáři a členové jsou nyní převážně v TOP 09. Takže možnost obnovit šrámkovský charakter strany je téměř neopakovatelná.

Ve světle určitých faktů však vidíme tuto možnost v současnosti jako téměř mizivou.. Velmi mě zaujal malý článeček, který byl publikován v Právu pod názvem „KDU-ČSL láká Michálka“ (2.8.2011) . Dr. Pavel Bělobradek, současný předseda KDU-ČSL, v uvedeném článku říká: „Stejně tak chceme přesvědčit místopředsedu Senátu Petra Pitharta, aby kandidoval znovu.“

S panem dr. Petrem Pithartem je však spojována celá řada nejrůznějších velmi pochybných vystoupení a činů. Především je spoluautorem knihy „Podiven“, která nejen snaživě přepisuje české dějiny v proněmeckém duchu, nýbrž je, jak se domníváme, i urážkou našeho národa.

Když se dr. P. Pitthart, čelní představitel OF, stal předsedou vlády ČR, pospíchal do Mnichova. Zde, jak tvrdí „Sudetendeutsche Zeitung“ z 20. 7.1990, došlo k prvnímu oficiálnímu jednání mezi „sudetskými“ Němci a Čechy. Ministerský předseda dr. P. Pithart se údajně sešel i s vedením „sudetoněmecké“skupiny“. Tuto skutečnost však dr. Pithart nikdy nepřipustil, popíral ji. Sudetendeutsche Zeitung však přinesly i fotografie z tohoto jednání.

V době, kdy byl P. Pithart předsedou vlády, dostával se postupně český tisk do německých rukou. Smiřování dr. Pitharta se sudetskými Němci, zúčastnil se několika takovýchto akcí, bylo na úkor našich národních a státních zájmů, jak jsme přesvědčeni.

Pokud tato fakta předseda KDU-ČSL nezná, nebo nechce znát, pak velmi litujeme. Možnosti vrátit se k původní národní, demokratické a reformní šrámkovsko křesťanskosociální a lidovecké politice se stávají tak méně reálné. Dosavadní pravicová a nenárodní politika učinila z KDU-ČSL neparlamentní stranu. Zásadní změnu jejího dosavadního postavení ve stranicko-politickém systému ČR může přinést jen její návrat k původním šrámkovským kořenům.

Dr. O. Tuleškov

Vážení přátelé,

oficiální média nás informují tak, že naše důvěra v ně se ztrácí. V souvislosti s tímto procesem nabývají na významu alternativní média, mezi které patří i naše tiskoviny a webová stránka. Prosíme, podporujte nás.

Naše publikační činnost má v současnosti těžiště na internetu. Dáváme na něj 30 článků, asi o celkovém rozsahu přes 100 stránek, měsíčně. Návštěvnost naší webové stránky dosahuje nyní, v době prázdnin a dovolených, 150 hostí denně, tito zde pobudou asi 7 hodin. Měsíčně pak počet návštěvníků dosahuje cca 4500. Za tu dobu si otevřou téměř 9 tisíc stránek. –red.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 21. srpna 2011. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6 – 160 00

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz