Křesťanský sociál - listopad, prosinec 2011

listopad, prosinec 2011

Z projevů Václava Havla

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Prosinec 1989:

Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

1990:

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

Od slibů V. Havla o zrušení Varšavské smlouvy, NATO, odzbrojení a neutralitě jsme dospěli ke vstupu do NATO, k nepřímé účasti na bombardování Jugoslávie, k zrůdnému termínu „humanitární bombardování, jehož tvůrcem je V. Havel, k účasti okupaci Afghánistánu, Iráku, k uznání lžistátu Kosovo a k úsilí o vybudování americké raketové základny na území ČR, od slibů o sociálně spravedlivé republiky jsme došli k liberálnímu kapitalismu, v němž chudí chudnou a bohatí bohatnou, s nezaměstnaností a existenčními nejistotami, v němž je pošlapováno jedno ze základních lidských práv, právo všech na důstojný lidský život v míru. Od vlády lidu míříme ke stále asociálnější vládě politických stran.

K 22. výročí listopadového převratu zdůrazňujeme věrnost jeho ideálům, zvláště míru a sociální spravedlnosti. Pokud pro skupinu politiků kolem V. Havla a P. Pitharta měl tento program být především výtahem k moci a poté k jeho opuštění, či snad dokonce i ke zradě, pro nás je životním krédem.

Jsme přesvědčeni, že křesťanskosociální alternativa budoucnosti naší společnosti, opuštěná křesťanskými politickými stranami u nás i na Slovensku, se v mnohém prolíná s původním „revolučním listopadovým programem“ i s dubčekovskými představami o socialismu s lidskou tváří. (red.)

Poznámky ke zničení Libye

Petr Schnur

Předmluva

Rok 2011 je pro nás velmi poučný. Padlý mesiáš Barak „Canbutwillnot“ Obama oznámil světu v souvislosti s plánovaným palestinským státem, že žádná rezoluce OSN nemůže nahradit přímé mírové rozhovory mezi zainteresovanými stranami (sic! – Libye je toho nejlepším příkladem). Spojeným národům se podařilo něco, co předtím dokázal pouze hrabě Drákula: fyzicky přežít vlastní pohřeb.

Arabské jaro sice dopadlo podobně jako v roce 1968 to Pražské, nicméně nejpozději od okamžiku, kdy na Libyi spadl z nebe první americko-francouzsko-britský posel pravdy a lásky, začalo být jasné, proč se o něm Obama během své návštěvy Česka zmiňoval. Mnohé naznačuje, že důvodem jeho nostalgického pohledu do československých dějin nebyla ani tak sympatie pro demokratický socializmus jako spíše psychologická příprava světové veřejnosti na plánované restituční „jaro“ v muslimských zemích.

Českou levici tím tehdy dojal k slzám, mnohý její příznivec již viděl konec apokalyptických hrůz a Topolánkův kabinet bezmála pod pásy amerických tanků, které nám přinesou slibovaný kapitalizmus s lidskou tváří. Netuše, že perfektně inscenovaný Nobelův „peacemaker“ Obama ve vojenském akcionizmu dožene a v pohřbívání práva dokonce předhoní George W. Bushe. A jako by u nás mladí tušili, co zanedlouho přijde, „přemluvili bábu a dědka“ k účasti na českém volebním jaru - výsledek je všeobecně znám. Nic lepšího si konec konců oranžová levice nemohla přát. Nečasův kabinet za ni udělá špinavou práci, která ji nyní vynáší volební preference. A až ČSSD vyhraje volby a půjde do koalice ochotných s některým z dnešních vládních privatizátorů (s komunisty přece nemůže), pravděpodobně ujistí národ, že provedené „reformy“ nazpět šroubovat nemůže, protože musí dodržovat „evropské“ direktivy a směrnice. Jedině že by šla do konfliktu s Bruselem a Lisabonskou smlouvou, za kterou tak statečně lámala kopí. Ale zpět z českého podzimu do nekončícího surrealistického libyjského jara.

Jeho průběh, který se nám nějak protáhl do podzimu (a protáhne se ještě déle, neboť nová protektorátní vláda, pokud se dá vůbec dohromady, si bude muset zvolit nový lid), by se dal popsat jednou větou: poněkud dezorganizovaní (výraz, kterým občas německá masmédia peskují stagnující postup rebelů) povstalci obsazují lokality, které předtím humanitárně vylidnilo NATO svými bombami. Nyní nejde o nic jiného, než aby osa nezištných humanitárních pomocníků z Paříže, Londýna, Washingtonu, Bruselu, Ottawy, Rijádu a dalších metropolí ochotnické koalice nějakým způsobem konečně vojensky ukončila frašku zvanou „povstání libyjského lidu“ a „ochrana civilních obyvatel“. Povstání (a dnes již můžeme takřka se stoprocentní jistotou říci, že dlouho dopředu připravované a bombardujícími „osvoboditeli“ inscenované), které začalo žhářstvím, vraždami a masakry ze strany rebelů (srovnej m. j. první zprávy o průběhu nepokojů ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, AFP a BBC mezi 18. a 21. únorem), doprovázené válečnou propagandou a dezinformacemi v zglajchšaltovaných masmédiích. Které bylo tak masové, že v obrazovém zpravodajství nebyl ani jediný záběr skutečných mas (o to více skupinek bůhví kde nesmyslně do vzduchu střílejících vousáčů: srovnej se záběry desetitisícových demonstrací z Tuniska nebo Egypta), a které by bez zásahu novodobé multi-kulti Legie Kondor bylo během týdne rychle a bez velkých obětí na životech potlačeno. Tak to přinejmenším naznačoval průběh ofenzívy libyjské armády, která během krátké doby, těsně před jednáním Rady bezpečnosti OSN o tzv. rezoluci 1973, získala nazpět všechna města obsazená povstalci. Ani v jednom případě nedošlo k pomstychtivým masakrům ze strany vládních sil. Není pochyby, že tato „všelidová a demokratická“ revoluce vejde do Guinessovy knihy rekordů. A to nejen svojí „kvalitou“, ale také výkonem, kterým se vyznamenala OSN na čele s generálním klaunem a který bezpochyby zůstane světu v paměti. Přesněji řečeno: ani ne tak duchovně zemdlené a politicky otupělé Evropě, ale dozajista Africe, Blízkému východu Latinské Americe.

Libye

V libyjské válce nejde jen o ropu. Ta sice představuje lákavou kořist, podobně jako celý ekonomický sektor čekající na zahraniční „investory“ a domácí privatizační hyeny. Libyjský trh představuje sice lukrativní nabídku, ale jen za předpokladu stabilních politických poměrů. Je záhadou, jakými prostředky je NATO, USA a EU budou chtít docílit. Dnes musí být již i Wall Streetu jasné, že „Gaddáfího režim“ měl více či méně podporu u většiny Libyjců a po nezištné humanitární podpoře koalice ochotných určitě ještě narostla. A až průměrný občan ztratí sociální vymoženosti, které doposud měl, bude možné počítat nejen s politicky, nábožensky a etnicky (kmenově), ale i sociálně motivovanými nepokoji. Alternativou k chaosu je brutální diktatura, která se bude držet u moci jen díky přímé vojenské pomoci USA, NATO a EU (zajímavé přitom bude pozorovat rozdělení úkolů mezi tuto „trojjedinou“ společnost). Je otázkou, zda máme co dočinění s bezmeznou a nepoučitelnou tupostí arogantní moci, která je zodpovědná ze svých činů pouze sama sobě, která v důsledku toho ztratila poslední zbytky soudnosti a je odsouzená k tomu, aby donekonečna opakovala chyby z minulosti. A sice tak dlouho, dokud nedojde k vnitřní implozi transatlantického impéria v důsledku politické degenerace i mentálního a ekonomického vyčerpání. A nebo zda je v případě Libye důležitější zničit než ukořistit, snad právě v očekávání konkurzu vlastního Kartelu. Politické a ekonomické aktivity libyjské džamaharije na africkém kontinentu ukazují, že destrukce tohoto státu je přinejmenším v zájmu globálního kapitálu. A sice nejen euroamerického a saudského, ale podle všeho i čínského a ruského, jinak nelze chování obou konkurenčních mocností s právem veta racionálně vysvětlit. Je těžko představitelné, že by obě země byly tak naivní a skutečně věřily, že severoatlantickým stratégům šlo o ochranu civilistů a dialog mezi konfliktními stranami. Že neměly přehled o skutečné situaci v Benghází a jinde a že jejich rozvědky nedisponovaly informacemi o tom, jakým způsobem se libyjská „revoluce“ připravuje. Záhadou by rovněž zůstaly masové evakuace vlastních občanů před „humanitárním“ úderem feudálně-fundamentalisticko-demokratické koalice. Otázkou navíc zůstává (kromě role Dimitrije Medvěděva), proč Rusko a Čína neobvinily NATO z porušení Charty OSN, konkrétně čl. 27 odst. 3, který procedurálně stanovuje podmínky přijetí rezolucí RB. A proč alespoň formálně nesvolaly výjimečné zasedání tohoto mezinárodního grémia, nejpozději tehdy, když začalo dobývání Tripolisu. Samozřejmě s vědomím, že jakákoliv mírová iniciativa bude bombující trojkou zamítnuta, ale možnost prezentovat světu nahé císaře z Paříže, Londýna a Washingtonu by za normálních okolností musela být lákavá. Existuje pouze jedno racionální vysvětlení: nikdo z velmocí nemá zájem na svébytné a sebevědomé Africe. Útok na Libyi byl útokem proti nové africké emancipaci. Tento obecný problém lze rozdělit na dva celky, které sice spolu úzce souvisí, které ale mají svoje specifika.

Afrika jako celek

Zde je pokus o přehled libyjského ekonomického přínosu a tedy politického významu pro „černý kontinent“ v bodech. Než se k nim dostaneme, jedna zásadní poznámka. V plukovníkově Zelené knize jsou pasáže nejen o právech žen, ale i o budoucí významné roli Afriky ve světě. Svobodné a na cizích mocnostech nezávislé Afriky, budiž podrženo. Gaddáfímu patří zásluha a hluboký respekt, že nejen ideologicky, ale i kvazi konstitučně, reál politicky překonal tradiční arabský rasizmus vůči černochům. I toto je důvod, možná dokonce hlavní, krutých masakrů ze strany rebelů na černých lidech, ať již libyjských občanech nebo zahraničních dělnících. Jde o to rozbít tento pakt solidarity. A jistě není náhodou, že mezi nimi nenajdeme ani ženské, ani černošské tváře. Nyní k jednotlivým rezortům.

Ropa

Zásoby se odhadují na ca. 46, 6 miliard barelů (1 barel je 159 l). Jedná se o největší zásoby ropných rezerv v Africe, celosvětově na 8 místě. Prozkoumaná byla zatím pouze jen jedna čtvrtina země, je tedy pravděpodobné, že jsou naleziště ještě daleko větší. Z těch známých byla zatím těžba prováděna pouze na jedné pětině.

Produkce ropy je, lépe řečeno byla, v rukou Libyjské národní ropné společnosti LNOC. Její smlouvy obsahují nejtvrdší a nejpřísnější kondice na světě (tzv. EPSA-4-Systém). M. j. jsou podle nich partnerské vztahy možně pouze s LNOC samotnou nebo dalšími státními podniky, které si přitom zachovávají většinový podíl – 60% a víc. Tedy: zachovávaly. Stačí si přečíst tzv. program reforem protektorátní vlády, které její přechodná rada zveřejnila hned na začátku bombardování, a bude jasné, že faktické zastavení privatizace v Libyi (po zostření protestů veřejnosti proti privatizačním aktivitám v roce 2005 se ve vládě prosadila frakce, která zastávala a hlásala linii ‚libyanizace namísto liberalizace‘). První, co toto obskurní grémium bezprostředně po zahájení bombardování učinilo, bylo založení „Libyjské ropné společnosti“ v Benghází a novou „Centrální banku Libye“ – samozřejmě tamtéž. Hned uvidíme proč.

Banky a měna

Do dnešní doby vykazovaly výjimečně vysokou likviditu. Zatímco západní ekonomie bojují s obrovskými deficity, potvrdil MMF ve své výroční zprávě 2010, že Libye disponuje přebytkem 150 miliard dolarů. Libyjská Centrální banka operovala nezávisle na MMF. Sotva začala koaliční humanitární pomoc v podobě náletů, do Benghází se dostavili zástupci britského bankovního gigantu HSBC a italské UniCredit (druhá největší v Evropě).

Libyjské peníze sehrály rovněž důležitou úlohu v celoafrickém měřítku. A sice při založení tří afrických finančních institutů, které znamenaly další krok k finanční nezávislosti tohoto kontinentu na Evropě, lépe řečeno na Evropské unii: Africké investiční banky, Afrického měnového fondu a Africké centrální banky. Ve všech třech případech tvořil libyjský kapitál bázi podniku. Jeden příklad, co by to mohlo znamenat pro „sladkou Francii“. S pomocí Africké centrální banky, na základě libyjské měny, která je (pardon, byla) na rozdíl od eura a dolaru kryta zlatem, by si 14 bývalých francouzských kolonií mohlo vytvořit novou měnu, která by nahradila CFA-Franc. Ten totiž zabezpečuje francouzskou hospodářskou dominanci v těchto zemích. Třeba je právě tady nutné hledat odpověď na otázku, proč asi „socialistická opozice“ s takovou vervou vyzívala Sarkozyho k tomu, aby nezachraňoval pouze banky, ale také – s prostřednictvím humanitárních bomb a raket – nebohý, úpějící libyjský lid.

Voda

Libye odstartovala impozantní projekt „Great Man-Made River“, jehož cílem je zásobovat vodou těženou z obrovských vodních zásob ležících pod Saharou pobřežní města. 4 000 km vodního potrubí již dnes přivádějí ke spotřebitelům 6,5 milionů kubických metrů vody. Zásoby vody jsou gigantické. Území Německa by se jimi zaplavilo do hloubky 1000 metrů, a podle výpočtů vystačí na několik tisíc let. Uvidíme, za jak dlouho se na scéně objeví francouzské koncerny Veolia, Suez-Ondeo a nebo SAUR.

Africký komunikační satelit

Byl to opět libyjský kapitál, který propojil africký kontinent telefonem, rádiem, televizí, ale i moderními komunikacemi majícími uplatnění v kupříkladu v oblasti telemedicíny nebo dálkového studia. Toto bylo možné, protože Afrika dostala svůj první vlastní komunikační satelit, z velké časti financovaný libyjskými penězi (300 milionů dolarů). Na oběžnou dráhu se dostal v prosinci roku 2007.

Geopolitika

Libyjská vláda bojkotovala jak americký AFRICOM, tak severoatlantický „Středomořský dialog“ a „Středomořskou unii“ Evropské unie resp. Francie. Gaddáfí nazval tyto aktivity neokoloniálním trikem s cílem zničit africkou a arabskou jednotu.

Sumarizace

Libyjská tragédie je zároveň tragédií africkou, útok na libyjskou džamahariji je neokoloniálním útokem na snahy o ekonomickou a politickou nezávislost Afriky.

Z OSN se vyvíjí politická nadstavba NATO, mezinárodní právo leží v kómatu, podobně jako právní stát, a nikoho v Evropě (kromě politické periferie a několika odborníků na právo) to nezajímá. Skuteční zločinci, kteří by se z porušení mezinárodního práva a válečných zločinů měli zodpovídat před mezinárodním soudním tribunálem, sedí v Paříži, Londýně, Washingtonu, Bruselu, Rijádu a v dalších mocenských centrech koalice globálního kapitálu.

USA, NATO a EU využívají tzv. islamisty k dosažení vlastních cílů: ke zničení arabských národních států vzešlých z antikoloniálního zápasu po II. světové válce a k boji proti levicovým sociálně-politickým hnutím v islámských zemích. Možná již brzy budeme svědky posílení teroristických aktivit staré dobré Al-Kajdy v Alžírsku a Tunisku, Muslimského bratrstva v Egyptě (jeho syrská varianta, v žargonu masmédií „konzervativní sunité“, se nyní těší masívní západní podpoře v ozbrojeném povstání proti „Assadovu režimu“ – ve spolupráci s Tureckem a Saudskou Arábií). Západ kooperuje s fundamentalisticko-feudálními režimy v Saudské Arábii, Emirátech a jinde, které jsou ekonomicky plně zapojeny do nového neoliberálního světového pořádku. Trnem v oku jsou mu naopak národní státy liberálního islámu, které se – jaká to absurdita dějin! – při svém vzniku orientovaly na evropskou osvíceneckou státně-politickou tradici. Dramatická inscenace pro veřejnost „přítel-nepřítel“, „bojovník za svobodu-islamistický terorista“ má kromě náboru ochotných rekrutů pro pozemní operace tam, kde si NATO nechce nebo nemůže špinit ruce (Bosna, Kosovo, Libye) tu výhodu, že se konzervativní sunnité mohou velmi rychle změnit v islamisty a muslimští freedomfighteři v teroristy. Jinými slovy: bombovat lze na jejich podporu, bombovat bude nutné později proti nim v rámci války proti terorizmu, což s sebou přinese nutnost následné „humanitární mise“ zabezpečující pod záminkou stabilizace poměrů vojenskou kontrolu „osvobozené“ země. Konkrétně to znamená uvést ji do stavu zralého pro hospodářskou a vojenskou „pomoc“ - pod prapory OSN, MMF, EU a nebo smíšených feudálně-demokratických koalic.

Vojenská mašinérie nejefektivnější privatizační firmy v dějinách lidstva i nadále vystupuje pod firemním jménem NATO. Uvidíme, jak vyřeší problém Sýrie po debaklu v OSN s navrhovanou rezolucí. Tiskový mluvčí Severoatlantické aliance v ČR Václav Havel dosud k útoku nezatroubil. Je na čase začít psát Černou knihu kapitalizmu. Czech free press

Akcelerace bídy

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

„Tak jsem koupila nejlacinější máslo…“ žena otevírá nákupní tašku a ukazuje mi dvě bílé cihličky. „Tesco“ 250 g za jednu libru padesát pencí.

Je 17. září 2011. Loni touto dobou byla stejná kvalita másla za devadesát pencí. Ceny letí jak splašené nahoru a kvalita výrobků namnoze klesá.

Na jaře jsem musel vyměnit prasklou pancéřovanou hadici u koupelnové sprchy. Před týdnem se u té hadice rozlomila matice spoje ke sprchové hlavici při lehkém náraze, když choti vyklouzla rukojeť z ruky.

„To není možné! Prosím tě, cos to dělala“, pravím hlasem materiálů znalého inženýra a prohlížím lom. Nechce se mi věřit a potěžkávám odlomenou půlku, která od spoje odpadla – laciný plastik! Matice je chromově pokovený plastik a dokonce i v části závitu. Ten prostému oku vyhlíží zase jako mosaz – leč lom jasně dokládá, že jde jen a jen o šedivou umělou hmotu. Výborní šizuňkové!

Za novou hadici jsem zaplatil šest liber padesát pencí plus „přidaná hodnota“ (V.A.T. – Value Added Tax 20%, což činí jednu libru třicet pencí).

Nikdo na světě mne nepřesvědčí, že přidaná hodnota na výrobku, kdy prodávající sáhne na polici a podá mi ho, má být „přidaná hodnota“ ve výši dvacet procent na ceně produktu, kde výrobce ji zaplatil už třikrát. Jednou na materiálu, po druhé na energiích, které k výrobě atd. spotřeboval, a po třetí za dopravu.

A to prý žijeme v království – čeho ? Blázinec…

Souhlasím s vylehčováním konstrukcí a s úspornými metodami, ale jen tam kde náhrada není na úkor dobré funkčnosti, kvality a trvanlivosti výrobku. Prodávat nablýskané šmejdy je zločin na inženýrském řemesle, na výrobě/technologii, na plýtvání energiemi a nakonec na spotřebiteli a celé lidské společnosti.

Před drahnými lety jsem navštívil v indickém Tatanagaru (stát Bihar) jejich výzkumný ústav materiálu a technologie. Tam mi profesor Rao (pamatuji-li si správně jméno) ukazoval jejich patent, totiž úspěšné pokovení plastických hmot. Jásal jsem a gratuloval jsem. Výborné, ale…

Dnes bohužel továrny řídí mnohdy „šetrní“ účetní a ekonomové, absolventi kursů MBA, kteří mají zájem jen na profitu. O inženýrství a výrobě nevědí většinou (až na čestné výjimky) ani zbla, a teď zažíváme jejich expertizy…

Šetřit ,škudlit, šidit, š š š – toť meta vytoužená a heslo doby.

Od října nám zvednou ceny plynu o osmnáct procent. Poněvadž nás už s tím straší dlouho – a v předtuše toho – jsme v teplém květnu t.r. odstavili kotel ústředního topení a dosud nezapli. V krbu vždy můžeme zavlažit šiškami.

V televizi nám radí abychom na zahrádkách, i květináčích na balóncích, pěstovali brambory. Zatím jsem zahradu používal pro potěchu oka a lehké cvičení těla, tedy letos ještě do zásoby koupím dva pytle „rohlíčků“ u farmáře. To pro „strýčka Příhodu“ a abych čelil stoupajícím cenám. Příští rok se asi přerytí těch pár desítek čtverečních metrů nevyhnu a sázet budu jak radí agronomové.

Koncem října tu mají jít do stávek odbory. Co to pomůže?

Stávkovat, milánkové, můžete, demonstrovat si můžete, ale nic víc. Nic se nestane tak ani tak. Už si na vás premiér Cameron povolal jako poradce bývalého šéfa policie z New Yorku, kdyby nespokojenost přerostla v bouře…

Londýnské náčelníky strážců pořádku vyměnili, to aby se snad ti staří zkušení neohražovali proti americkým metodám.

Nezaměstnanost v Britanii stoupla na dva a půl milionů lidí bez práce a na státní podpoře. Jak s touto situací jelimani ve vládě chtějí vybřednou z padající ekonomie a zadlužení, které loňského roku dosáhlo 77% národního důchodu (viz také esej „Nebezpečné počty“ z 25.listopadu 2010). Jak se situace „zlepšila“, dosud nevíme.

Nuž vzhůru psanci této země! Ale raději ne! Totiž a poněvadž kdyby na vás geniové vlády Jejího Veličenstva nemohli stačit, povolají si další experty ze země zázraků a možnosti („Yes we can“ pravil skvělý Obama).

A poněvadž jejich pan prezident je předvídavý, opatřuje se novými a novými bankovkami, za které si mohou koupit všechno a kde koho. Točte se pardálové a rotačky penězokazů.

Loňského roku touto dobou (opět viz hořejší esej „Nebezpečné počty“) dosáhl americký národní dluh 12,5 trilionů dolarů, což údajně bylo 93% hrubého národního důchodu (GDP – Gross Domestic Product).

Za rok k dnešnímu dni „ten co může“ dosáhl zadluženosti USA 14,6 trilionů dolarů. Sekera dva triliony dolarů dluhů za rok je asi světový rekord všech dob. Poněvadž ale, jak víme, myslí dopředu (a chtěl by vládnout ještě za rok 2012), požádal o pohled do skleněné koule ekonomických jasnovidců. Jeho úřad pro státní rozpočet totiž CBO (Congressional Budget Office) spočítal, že kumulativní deficit v příští dekádě bude dalších 8,5 trilionů dolarů. To samozřejmě přibude k tomu břemínku 14,6 trilionků. Vnukové dnešních rodičů se prohnou, až budou splácet těch celkem 23,1 trilionů dolarů! Nebo pro ně vládcové zvolí cestu MAD-Mutual assured destruction (viz varovný pamflet vynálezce atomové pumy Oppenheimera), jak už se obává US ekonom Irwin Stelzer?

Nezaměstnanost v zemi bubliny na dluh je 9,1 % a těch co hledají práci (dočasně prý ji nemají) je 16,2%. Jak je s touhle „zaměstnaností“ chtějí vládcové dostat z dluhů a k zářným zítřkům, těžko odhadnout. Bude to tam asi nejspíše jako v SSSR za Jelcina: dohnat ale ne předehnat v závodě s Čínou a dalšími.

Mají chudáci jinou možnost a naději než někde nakrást co potřeba? Nafta z Iráku ty dluhy sama neutáhne, a strýčci z Rothschildů jsou už netrpěliví.

Ergo: zatím si kupte na zimu pro rodinu alespoň ten metrák brambor. Vaši prarodičové vědí, jak to bylo za války. To pro případ kdyby došlo k nejhoršímu.

Londýn, 18.září 2011

Zločiny neoliberalismu

Josef Vít

Neoliberalismus je poměrně mladý politický směr. Jeho praporečníky byli Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. Do té doby vládl v Británii Welfare State (stát blahobytu), který zajišťoval poměrně vysokou životní úroveň obyvatelstva. Základem státu blahobytu byly daně ve výši 40 až 60%. Já si pamatuji, že v USA byla daň z příjmu jednoho milionu dolarů 82%.

Náš profesor Šik nám v době pražského jara říkal: kapitalisté na západě mají na výběr. Buď dají peníze na mzdách svým lidem, nebo státu na daních. Že dát peníze lidem, je pro kapitalistu výhodnější, je jasné každému. Podporuje to loajalitu zaměstnanců k zaměstnavatelům. Podobná situace byla v celé západní Evropě.

To se však nelíbilo mnoha lidem, hlavně těm, co z pozadí vládnou tomuto světu. Jejich mluvčím byla Nová pravice, hnutí, které propagovalo individuální svobodu, trh a soukromé vlastnictví. Nová pravice odmítá vládní intervence a propaguje volný trh jako vůdčí sílu ve společnosti. Neviditelnou rukou trhu se u nás nechal oblouznit i Václav Klaus. Podle nich by stát měl obstarávat pouze vnitřní a vnější bezpečnost, právo a pořádek. Volná ruka pro hráče na volném trhu a bezpečnostní složky, udržující obyvatelstvo v područí. Ideální stav, ale jen pro někoho. Jak vypadá v praxi, můžeme vidět okolo nás.

Rok 1973 by se mohl nazvat kolébkou neoliberalismu. Toho roku se k vládě dostali dva politici – Margaret Thatcherová a Augusto Pinochet. Ta prvá ve volbách, druhý vojenským pučem. Pinochet v režii amerických tajných služeb svrhnul presidenta zvoleného ve svobodných volbách. 11. září (to není hezké datum) 1973 převzala v Chile vládu vojenská junta a režim, který začal zavádět, byl celosvětově nazván fašistickým. Zavraždili Salvadora Allende a zahájili vojenskou diktaturu, ve které bylo povražděno 40 018 jejich odpůrců. Jako ekonomický model zvolil Pinochet neoliberalismus. Pozval si z USA ekonomy z tzv. Chicagské školy, kteří začali zavádět režim, který byl v úplném rozporu s přáním Chilanů. V chilském provedení se tato politika projevila v celé své nahotě. Neoliberalismus a fašismus. Fašismus je ideální režim, ve kterém neoliberalismus profituje bez jakékoli kritiky. Po třiceti letech byl ten režim svržen a dnes se Chile pomalu vrací k politice presidenta svrženého před čtyřiceti lety.

Po svém zvolení v roce 1973 se Margaret Thatcherová rozhodla realizovat principy Nové pravice do praxe. Nejprve musela eliminovat případné odpůrce. Proto byl jejím prvním krokem útok na práva pracujících, který zahájila útokem na odbory. To mělo zaručit klid pro její další ekonomické reformy. Její hlavní prioritou byla daňová reforma. Ta upřednostňovala nepřímé daně před přímými. S hesly, že nesmíme brát peníze úspěšným a pilným (velkým podnikatelům – malých se to netýká, ty je zapotřebí vzít hezky u huby) se snižují daně bohatým a zvyšují chudým. Důraz se klade na nepřímé daně, jako je DPH.

Její politika vyvolala skokový růst inflace. Nezaměstnanost se oproti labouristické vládě zvýšila z jednoho milionu na dva, v roce 1983 dosáhla vrcholu (3 miliony nezaměstnaných).

Vrcholem její politiky mělo být zavedení tzv. daně z hlavy. Jednalo se o jednotnou daň pro všechny osoby podle sčítání lidu. Podle ní by lidé platili jednotnou daň, stejnou pro všechny – stejná daň pro milionáře jako pro dělníky. Je nepochopitelné, že si – při její inteligenci – neuvědomila, že něco takového nemůže projít. Nepokoje propukly ve všech městech a vyvrcholily 31. března 1990 v Londýně v 11 hodin dopoledne a skončily ve 3 hodiny ráno. Tyto nepokoje jsou nazývány jako „bitva na Trafalgaru", jelikož se hlavní střety odehrály na Trafalgarském náměstí. Nepokoje způsobily pád vlády Margaret Thatcherové, která rezignovala v listopadu téhož roku. Její nástupce John Major poté daň zrušil. Je zajímavé, že o těchto událostech už tenkrát nás naše média neinformovala.

Obdobně „pracoval" i Reagan v USA. Ten během období své vlády zaváděním neoliberálních principů v ekonomice ztrojnásobil státní dluh USA. V té době slavil v USA úspěch outsourcing – všechna výroba se z USA stěhovala do Číny za nízkými platy. V 80. letech vyhlásil president Reagan tzv. ekonomiku služeb. O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby. Reagan nepochopil, že tím, když si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety, hlídat děti se stát neuživí!

Ve Spojených státech byla už v roce 1973 založena ALEC (American Legislative Exchange Council), která pracuje na změnách legislativy ve prospěch korporací. Začínají u legislativy jednotlivých států Unie, kam implantují zákony, jejichž cílem je odstraňovat regulaci korporací a znesnadňovat volání ekonomických a politických elit k zodpovědnosti za jejich činy. Omezují vládní kompetence. Že je tato instituce štědře dotována americkými miliardáři, asi nikoho nepřekvapí. ALEC na zmanipulování a přepsání demokraticky schválené legislativy Spojených států usilovně pracuje už takřka čtyřicet let... Pro letošní rok jsou prioritami privatizace školství, zničení odborů, deregulace hlavních hospodářských odvětví a ještě některé další věci.

Důsledkem toho je, že občané si musí utahovat opasky. Jak je možné, že produktivita práce roste a materiální podmínky lidí práce se zhoršují? V desetiletích před krizí za vlády Reagana byl v USA závratný hospodářský růst, ale životní úroveň Američanů klesala, počty chudobných rostly. Ve Spojených státech, v té zemi kam všichni vzhlíželi, je 45,1 milionů lidí závislých na potravinových lístcích. 25 % dětí hladoví a nemají tři jídla denně. Je tam oficielně 14 milionů nezaměstnaných, ale 25 milionů nemá práci (rozdíl jsou dlouhodobě nezaměstnaní, kteří vypadli ze statistik – to je stejný podvod jaký praktikuje i naše vláda).

Kam zmizel celý přírůstek hodnoty? Ten inkasovalo výhradně pár procent superbohatých. Je to ještě demokracie? A především, chceme je následovat, chceme si utahovat opasky, aby bohatí měli z čeho bohatnout?

Do tohoto kolotoče jsme spadli i my po sametové revoluci. Nová vláda pod taktovkou Václava Klause tady začala zavádět neoliberální praktiky. Začalo to divokou privatizací. Kupónová privatizace měla být předání podniků do rukou lidí. Ale byl to jen zastírací manévr pro rozkradení podniků. Následovalo tunelování těchto podniků manažmentem, aby na konci byly podniky prodány za babku zahraničním firmám. Většina z nich rychle zkrachovala. Mezi nimi vlajkové lodi čs. průmyslu – Škoda, ČKD, Poldi a další. Výsledek je, že dneska je u nás 80% podniků v rukou zahraničních firem. Vrcholem zlodějin byla privatizace bank. Např. Česká spořitelna byla prodána za 10 miliard, ale zisk z ní byl jen za první rok 7 miliard. Takovým způsobem byl zašantročen majetek v řádu bilionů korun.

Podle nových zákonů neoliberalismu jsme museli snížit daně. Zatímco před padesáti lety byly daně podniků na západě 40 až 60 %, dnes je to patnáct až dvacet. Museli jsme podepsat smlouvy o dvojím zdanění. Takže cizí firmy tady neplatí daně. Tyto firmy podnikají na našem území, platí našim dělníkům žebrácké mzdy, ale neplatí tady daně. I některé naše firmy se „stěhují" do daňových rájů. Tedy ony se nestěhují – jen sídlo firmy se stěhuje. Není proto žádný div, že stát nemá peníze.

Náš stát je zadlužen. Naše vláda hledá peníze, kde se dá – tedy ne, kde se dá, ale kde může. Jako neoliberální vláda má jedinou možnost. Musí ožebračit národ. Proto – jak říká – šetří. Šetří na platech státních zaměstnanců. Snižuje platy hasičům, policistům, saniťákům a podobným lidem. Šetří na investicích. Nejsou peníze na údržbu silnic a dálnic. Nejsou peníze na kulturu. Nejsou peníze na nic. Ovšem, naše vláda přišla na geniální myšlenku - zvyšuje lidem DPH. To je jediná spravedlivá daň pro neoliberály (zatím ještě nezkoušejí daň z hlavy). Je to daň, ve které všichni platí stejně. Koupíš si rohlík a zaplatíš 20% daň. Ne jako přímé daně, kde se platí procentem z příjmů. Taková nespravedlnost!! Jak k tomu přijdou ti pilní a úspěšní, kteří si své miliardy naspořili korunku ke korunce.

Výsledkem takové politiky je, že lidé nemají peníze. I podprůměrně inteligentní člověk pochopí, že když lidé nemají peníze, nemohou kupovat. Když nebudou kupovat, musí se snižovat výroba, propouštět lidi. Nezaměstnaní zase nemají peníze, tak nemohou kupovat. Zase se bude muset snižovat produkce a zase se bude propouštět. Jak to, že naši ministři to ještě nepochopili? Chtějí tenhle stát přivést na buben a potom výhodně (pro sebe) prodat? Politika rozpočtové odpovědnosti, různé škrty, snižování platů je dobré jen k tomu, aby poklesl hospodářský rozvoj a zbylo dost peněz pro ty, kteří státní rozpočet rozkrádají.

To všechno naše politiky nezajímá. Ti jen poslouchají rozkazy. A ti v pozadí mají své plány. Ano, lidé nemají peníze. Proč? Protože je jich moc. Proto se připravují plány na depopulaci. Ptáte se, co to je? To je plán na likvidaci 6 miliard lidí. Podle protagonistů tohoto plánu jim stačí cca 500 milionů lidí, kteří jim zajistí (při žebráckých mzdách) dostatek všeho, co tito lidé potřebují. Hlavní propagátor tohoto plánu je Bill Gates, jehož majetek se odhaduje na sto miliard dolarů. A jak to bude probíhat? Významnou roli v tom bude hrát politika způsobující neplodnost. Firma Monsanto vyrábí geneticky modifikované obiloviny. Kromě toho, že semena jejich rostlin jsou neplodná a proto si musí zemědělci každoročně kupovat jejich produkty, tak tyto plodiny způsobují neplodnost lidí. Další zdroj jsou vakcíny. Lidé se očkují proti nemocem. Jenže v těch vakcínách jsou látky způsobující neplodnost. Již delší dobu se mluví o tom, že plodnost mladých mužů klesá. To může být způsobeno právě vakcinací.

Trochu přemýšlivý člověk by řekl – když nejsou peníze, tak musíme hledat, jak zvednout příjmy. Jenže jediným příjmem států jsou daně. A zvedat daně se nesmí. Vždyť to není tak dlouho, co jsme snížili daň z příjmu na 15%. To bylo slávy, když ODS představovala svou Modrou šanci. Všichni se na to chytli. Dneska sklízíme plody jejich rozhodnutí.

Nadarmo se neříká, že neoliberalismus je „miliardářský puč". Skutečně nám vládne pár miliardářů. Prostřednictvím svých slouhů a jejich přicmrndávačů ve vládách. Lidi mají vládu, jakou si zvolili. Takže by si neměli stěžovat. Musí proto držet hubu a krok. A do kroku si mohou zpívat: Teď už máme, co jsme chtěli.... Czech free press

Proč bude válka?

Profesor Oskar Krejčí

I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu.

Výměna hegemona

Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 % HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10% HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23%, zatímco USA 9%. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem.

Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí.

Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.

Vojenská síla

Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 % ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 % globálních vojenských výdajů. Ze 43 % se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 % a dosahují dnes 4,8 % HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 % a dosažení úrovně 4,0 % HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska.

Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného.

Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí.

I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí z 30 %, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) – je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít.

Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu.

Střední vrstvy

To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev.

Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svoji ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů.

Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 % HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 %, Řecka a Itálie 130 %, Velké Británie 94 %, Německa 85 %. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 % HDP je problém.

Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 % drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 %, Velká Británie 5,5 %, ropní exportéři 4,6 %, Brazílie 4,3 % atd.; Rusko „jen“ 3,8 %. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 % disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností.

Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí.

A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera.

Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele.

Kvalita elit

Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit.

Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě.

Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné.

Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou…

Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat“ má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování“ může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty.“ Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze.

Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní…

Indiánská demokracie

Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie.

Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev.

Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení.

Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat.

Tedy opět válka jako svůdná vábnička.

Jak bez války

Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí.

Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace“. I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující pozující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků.

Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku… A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí. (Literární noviny)

Tribunál v Haagu řídí CIA a MI-6

Boris Aleksis

Od okamžiku založení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY nebo Haagský tribunál) v r. 1993 se začala objevovat svědectví o jeho ovlivňování vládami řady západních států. Americké a britské tajné službě bylo nařízeno vzít tento dočasný soud pod svoji kontrolu a používat ho s cílem dokončit rozpad Jugoslávie a Srbska – proces, který začal v 90. letech minulého století…

Tribunál začal chrlit obvinění proti Srbům jako na běžícím pásu. Západním zájmům sloužící srbská vláda, která se dostala k moci v říjnu 2000, předala tomuto tribunálu absolutně celé srbské politické a vojenské vedení, které zemi a národ bránilo. Ani jeden stát na světě nic podobného neudělal! Ze 141 obvinění Haagského tribunálu jich bylo 95 vzneseno proti Srbům, což představuje 70% žalob (1). Podle rozsudků tohoto tribunálu byli Srbové odsouzeni na 1000 let odnětí svobody. Z těch Srbů, na které tribunál vydal zatykač, bylo zavražděno nebo zemřelo 14 lidí. Haagským prokurátorům předaly prozápadní síly v Bělehradu prakticky celou tajnou dokumentaci státní bezpečnosti, vojenské rozvědky a Nejvyšší rady obrany Srbska. A zároveň Haagský tribunál nepřijal k posouzení zločiny NATO proti srbskému národu, ani většinu zločinů, spáchaných na Srbech během etnicko-náboženských lokálních válek v prostoru bývalé Jugoslávie.

Vzniká otázka: Kdo formuloval žaloby a řídil činnost Haagského tribunálu celé tyto roky?

Podle údajů, uvedených Florance Artman, bývalou poradkyní hlavního prokurátora ICTY pro Balkán Carly del Ponte a její tiskovou mluvčí, od samého počátku ovlivňovaly práci prokuratury Haagského tribunálu americké a britské výzvědné služby. Ve své knize „Mír a trest“ Artman uvádí, že v druhé polovině r. 1994, kdy „tribunál konečně začal pracovat“, dorazilo na prokuraturu ICTY 22 funkcionářů, vybavených vším potřebným, aby ji mohli poskytnout pomoct (2). Vojenští analytici, právníci, a v podstatě agenti výzvědných struktur, v tribunálu pracovali nepřetržitě a plnili úkoly, kterými je pověřily jejich vlády (3). Tím získali anglosasové v tribunálu obrovskou převahu (4). Florance Artman cituje vyjádření tiskového tajemníka NATO Jamie Shea, který ohledně zločinů, spáchaných na Srbech v Kosovu a Metochii, řekl: „Buďte si jisti, že my (NATO) a tribunál jsme jeden celek…“ a „…jsem přesvědčen, že Louise Arbour (hlavní prokurátor) obviní pouze představitele jugoslávské národnosti, a nikoho jiného.“ (5).

Florance Artman, bývalá členka prokuratury, vysvětluje, že pro uspokojení potřeb prokuratury a jejích pomocníků byl vytvořen dokonce speciální orgán – „vojensko-analytický tým“. „Američané a Britové si pospíšili, aby si pro sebe zajistili tak kvalifikovaný personál, který by jim poskytl možnost řízení strategie trestního stíhání na dálku. Lidé z nejlepších výzvědných služeb a vojenští analytici, loajální svým vládám, byli bez sebemenších pochyb nejschopnějšími pracovníky tribunálu…“ (6).

Florance Artman uvádí, že prokurátor v procesu se Slobodanem Miloševičem, Geoffrey Nice, byl dlouholetým agentem britské tajné služby MI-6 (7). Uvádí, že Bill Stuebner, hlavní poradce hlavního prokurátora Richarda Goldstona, je agentem americké vojenské rozvědky (8). Artman píše, že tajná operace NATO, která vedla k likvidaci mnohých Srbů, obviněných Haagským tribunálem, měla název „Jantarová hvězda“ (9). K tomu dodejme, že známá spolupracovnice prokuratury ICTY v Srbsku, Nataša Kandič, podle dokumentů srbské státní bezpečnosti působila v 90. letech minulého století jako spolupracovník americké rozvědky (10).

Soubor svědectví, předložených Florance Artman, ukazuje na to, že obvinění proti Srbům nepsali vůbec nezávislí prokurátoři, ale agenti amerických a britských zvláštních služeb, „naprosto loajální ke svým vládám“. Tato jejich činnost zcela odporuje dokonce i pravidlům samotného tribunálu, nemluvě o normách OSN. Haagský tribunál plnil a plní zadání potrestat Srby a zatajovat zločiny spáchané na srbském národu.

Formálně byl Haagský tribunál založen Radou bezpečnosti OSN, protože jsou jeho zaměstnanci povinni dodržovat normy OSN. Charta OSN jasně říká, že personál a zaměstnanci této univerzální mezinárodní organizace nemohou plnit pokyny jakékoliv vlády (11). Prakticky identickou formulaci obsahuje Řád personálu OSN, na základě kterého jsou jeho zaměstnanci povinni „nevyžadovat si a neplnit pokyny jakékoliv vlády“ (12). Řád personálu OSN v části Obecná práva a povinnosti upřesňuje, že zaměstnanci OSN nemají právo kontaktovat jakoukoliv vládu nebo jejího zástupce ohledně zpráv, které nejsou známy veřejnosti. V případě, že zaměstnanec OSN daná pravidla poruší, podléhá sankcím, a již nemůže pracovat v OSN. Nicméně bez hledu na uvedené normy američtí a britští agenti nerušeně pracují v Haagském tribunálu roky, a plní tam úkoly a slouží zájmům svých vlád. Věc zašla už tak daleko, že Haagský tribunál odmítl vznést obvinění v souvislosti s pohrdání soudem proti Timothy McFaddenovi, řediteli věznice tribunálu, který předával představitelům amerického velvyslanectví tajné zprávy o zdravotním stavu, činnosti obhájců a soukromém životě Slobodana Miloševiče (13).

Údaje, předložené Florance Artman odpovědným byrokratům prokuratury ICTY, jsou dostatečným základem pro započetí vyšetřování činnosti a přestupků Haagského tribunálu OSN. Pokud americká a britská vláda tribunál zneužívají, pak to již není soud OSN, ale nástroj plnící příkazy Washingtonu a Londýna. A pokud nestranné vyšetřování ukáže, že práci Haagského tribunálu ovlivňovaly americké a britské agentury, tak to představuje dostatečný právní základ pro revizi rozhodnutí ICTY.

Odkazy

(1) Танјуг 20. јули 2011. године

(2) Мир и казна, Тајни ратови међународне политике и правде, Флоренс Артман, „Филип Вишњић“: Клуб Плус, 2007, стр. 50

(3) Dtto, str. 54 и 55.

(4) Dtto.

(5) Dtto, str. 61.

(6) Dtto, str. 89.

7) Dtto, str. 123.

(8) Dtto, str. 150.

(9) Dtto, str. 159.

(10) См.: Полицијски досије, Војислав Шешељ, документ: DLXXXVIII.

(11) Повеља УН, Члан 100.

(12) Правилник за особље УН, Члан 1.

(13) См.: Одлуку у вези с покретањем истраге због непоштовања суда, 18. јули 2011. године, у предмету IT-02-54-Misc.6.

Гаагским трибуналом управляют ЦРУ и МИ6 vyšel 2. srpna na Fondsk.ru.

Překlad Zvědavec.

Na Kosovu je hůř než za nacistů

Metropolita černohorsko-přímořský Amfilohije řekl, že „realita překračuje meze“ a že „církev a národ nechce, aby budoucnost na Kosovu byla založena na zločineckých základech“.

„Vyzývám a prosím všechny domácí i evropské politiky, kteří mají rozum, aby po právu a spravedlivě řešili kosovskou tragedii. Současnost překračuje míru”, řekl Amfilochije při příležitosti prezentace svých čtyřech knih o Kosovu.

Dále dodal, že situace na Kosovu je horší než v době nacistické okupace. „Hitler měl víc prozíravosti, když severní část Kosova ponechal Srbsku, byť jej okupoval.“

Vesti online/Beta 19.10.2011

http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/ 172784/Amfilohije-Na-Kosovu-gore-nego-pod-nacistima, Kosovoonline

Němci opět v Hitlerových bunkrech na Kosovu a Metochii!

Zoran Vlašković

Vlakové spojení Zvečan - Raška, živá tepna mezi Srbskem a severem Kosova a Metochie.

Jak kruté! Opakují se snad černé dějiny?! Po šesti a půl desetiletí od konce Druhé světové války jsou plně ozbrojení němečtí vojáci na severu Kosova a Metochie opět v Hitlerových nacistických bunkrech, které zůstaly vedle železničních mostů na řece Ibar. Novinář „Fondu“ pořídil fotografie, na nichž jsou němečtí vojáci, hlídkující na dosud dobře zachovalých a hrůzně proslulých bunkrech, s otvory pro kulomety.

Obraz, který zůstává v paměti, ale také obraz přibližující oprávněný strach Srbů na severu Kosova a Metochie před násilným odebráním srbského teritoria…

Vlak vyjíždí načas. První stanice po Rašce je Rudnica, pak následuje zastávka na nepovoleném místě na otevřené trati, pod administrativním přechodem Jarinje. Blížíme se k Jarinji, kde jsou vidět vojáci KFOR, kovové a betonové ohrady, strážní věž, vojenský lágr v pravém slova smyslu. Pohled je ještě děsivější před tunelem, na dnu Jarině, kde německý KFOR zastavuje vlak. Na německém bunkru z dob fašizmu, 66 let od konce největší války v dějinách, je opět německý voják s plnou válečnou výzbrojí, s kulometem v rukách a prstem na spoušti. Vedle bunkru je pět či šest vojáků, další jsou na druhé straně vlaku. Jsem prvním novinářem na světě, který vyfotil německé vojáky v Hitlerových bunkrech v plné výzbroji. Krátce se promluví s revizorem a strojvedoucím za pomoci tlumočníka. Cestující hlasitě protestují a nadávají, neudrží se před tímto známým obrazem. Němečtí vojáci chladní a vážní nesundávají prst ze spouště. Komentování a nadávání na „mírováky“ v kupech vagonů pokračuje.

„I KFOR omezuje svobodu pohybu Srbům na severu Kosova a Metochie, a je jasné kvůli čemu sem přišli. Okupovali nás a zavírají ostnatým drátem. Ze severu Kosmetu dělají lágr pro Srby. Existuje něco podobného ve světě?“ říká student z Kruševce Milan Mišović.

http://www.slobodanjovanovic.org/2011/10/05/zoran-vlaskovic-pruga-najjaca-alka-neotudivosti-kosmeta/, Kosovoonline

Česká národní politika

Co říká právo?

Ing. Dalibor Plichta

Výchozím bodem všech důležitých smluv, o které se opírá naše právní postavení vůči Německu po skončení druhé světové války jeho úplnou porážkou a bezpodmínečnou kapitulací, je "Prohlášení o porážce Německa a o převzatí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky" z 5. června 1945. Tímto prohlášením převzaly vítězné mocnosti v Německu nejvyšší moc a na základě toho i za Německo a rovněž jeho jménem činily rozhodnutí, jež byla a stále jsou pro Německo závazná.

Takovýmto aktem učiněným za Německo a pro Německo závazným byla pak i "Postupimská dohoda" z 2. srpna 1945, která kromě jiného rozhodla v článku XIII, nesoucím název "Spořádaný odsun německého obyvatelstva", že "německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa".

Nadto "Postupimská dohoda" v tomtéž článku XIII vzala na vědomí a sankcionovala vyhošťování, k němuž v té době již v Polsku, Maďarsku a Československu docházelo. Signatáři "Postupimské dohody" jen uvědomili vlády těchto zemí o své žádosti, "aby zatím další vyhošťování zastavily ("to suspend further expulsion"), dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě". Bylo totiž třeba dohodnout, jak budou odsouvaní Němci rozděleni do jednotlivých pásem.

Ani tak zvaný divoký odsun nebyl tedy signatáři "Postupimské dohody" považován za protiprávní, tím méně zločinný, nýbrž za samozřejmý důsledek doznívajících válečných událostí a vyvození důsledků z viny německého lidu. V článku II Politických zásad obsažených v "Postupimské dohodě" je totiž výslovně řečeno, že "německý lid... se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil".

Uvalil ji na sebe, pokud jde o nás, nejen tím, že se stal aktivním nástrojem nacistické agrese proti ČSR, a nejen tím, že 91 % českých Němců hlasovalo ve volbách pro Henleinovu politiku, a nejen tím, že se podílel na okupačním režimu a jeho teroru.

Uvalil ji na sebe také tím, že zdrcující většina tohoto německého lidu v Československu svobodně zvolila německé státní občanství a za svou vlast se rozhodla považovat nacistickou Třetí říši.

Ale uvalil ji na sebe také tím, že všichni příslušníci tohoto německého lidu v bývalém Československu vědomě přijímali v tzv. protektorátu nejrůznější výsady, brali zvláštní příděly potravin, všichni měli výsadu, že nepodléhali české jurisdikci, všichni vědomě parazitovali na českém obyvatelstvu, zotročeném nejen politicky, ale i nucenými pracemi.

Už jen samo toto přijímání zvláštních výsad a toto parazitování na českém národu stačí na vyvrácení a odmítnutí všech pokusů mluvit o jakési nevině Němců v českých zemích. To všechno je třeba připomenout právě dnes a zejména v souvislosti se stále znovu opakovanými pokusy určitých německých jako protiprávní a tedy nepřípustný.

Zrození myšlenky odsunu dobře vystihují slova Winstona Churchilla pronesená v rozhovoru s prezidentem Benešem 3. dubna 1943 v oficiálním víkendovém domě britského ministerského předsedy, v Chequers. Winston Churchill tehdy své úvahy o následcích viny Německa uzavřel takto: "Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme ,teď dost' - a pak začneme mírovou práci." V dalším hovoru Winston Churchill dodal: "Transfer obyvatelstva bude nutný. Ti, kteří budou chtít odejít z baltských států, ať jdou, stejně z Východního Pruska, připadne-li Polsku, a také ze Sudetenlandu. Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." (Citováno ze záznamu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl rozhovoru přítomen.) (5)

Stojí za povšimnutí, že právě odsun z ČSR vyvolává u Němců největší rozhořčení a je nejbolestivějším trnem v jejich těle, přestože není trnem největším.

K Polákům se představitelé odsunutých Němců chovají zatím trochu jinak než k nám. I tam se nedávno prezident jejich svazu Fritz Wittmann zmínil o otevřených majetkových otázkách, o náhradě hmotných a nehmotných škod Němců a nabízel účast Němců na obnově jejich staré polské vlasti společně se sousedy Poláky.

Neozývají se však hlasy, které by požadovaly "právo na vlast" a na návrat. Také ne hlasy, které by pro Němce v Polsku vymáhaly statut "volksgruppe". Wittmann tam mluvil jen o německé "menšině" a projevoval starost o dodržování jejích práv. Upozorňoval Poláky, že plnoprávnými členy EU a NATO se mohou stát jen ty státy, které svými zákony i praxí zaručují účinnost menšinových práv.

Bezbolestně navázali Němci na svou starou přítomnost v odedávna proněmeckých a německému vlivu podléhajících baltských zemích Estonsku a Lotyšsku. Estonský prezident Lennart Meri se nechal slyšet, že "Estonsko zůstává otevřeno všem Němcům, kteří dnes chtějí užít svého práva na vlast". Lotyšský prezident Guntis Ulmanis vyzval za návštěvy v Mnichově baltskoněmecké krajany, "aby se podíleli na opětovném budování společné vlasti".

Maďarsko, starý spojenec Němců v obou světových válkách a komplic jejich iredentistických snah o zneužití menšin proti celistvosti Československa, je dáváno Neubauerem za vzor, jak přistupovat k osudu Němců po druhé světové válce.

Maďaři, napsal Sudetendeutsche Zeitung z 31.5. 1996, jsou "vzorem, od kterého by Praha mohla leccos odkoukat nejen v morálním, ale i formálním ohledu".

Jakkoli je naše právní postavení vůči Německu v otázce odsunu bez mezer a pevné, neznamená to, že tam nemá své odpůrce a zarputilé nepřátele.

"Stanovisko k sudeteněmecké otázce (tak zvaných ,dvacet bodů'), zaujaté Sudetoněmeckou radou a přijaté 7. května 1961 Spolkovým shromážděním sudetoněmeckého krajanského sdružení", odpovědnost českých Němců odmítá.

V rozporu se skutečností stále tvrdí, že "sudetští Němci byli v roce 1938 také jen objektem politiky velmocí". A pokud jde o hrůzy druhé světové války, byl prý vinen pouze nacionálně socialistický režim.

K těmto očividným nepravdám dohání odsunuté Němce a jejich názorové druhy neochota nebo neschopnost smířit se s odsunem a dalšími opatřeními vítězných mocností, která měla zajistit, že "Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír" - jak praví "Postupimská dohoda".

Doklad o tom, že se tyto kruhy s důsledky porážky nacismu smířit nechtějí, může každý najít v jejich dvacetibodovém "Stanovisku", kde se v bodě 11 říká: "Nejen sudetští Němci, ale německý národ jako celek se nikdy s vyhnáním sudetských Němců ... nesmíří."

Tamtéž se lze dočíst, že jejich "volání po revisionismu pro svobodu" (jak zde už v roce 1961 označují své požadavky revize "Postupimské dohody") "již nikdy nezmlkne".

Do jaké míry je "Postupimská dohoda", tento základní kámen, na němž je postavena úprava našich vztahů k Německu, trnem v oku německých "revizionistů pro svobodu", je dobře vidět z některých jejich výroků z loňského a letošního roku, kdy jsme slyšeli, že "Postupim je špinavá skvrna na vítězství spojenců", (6) že Jalta a Postupim vytvořily "absurdní bázi" (7) politiky ve střední Evropě, nebo konečně, že "Německo se nikdy necítilo vázáno Postupimskou dohodou, protože nebylo jejím účastníkem".(8)

Padesáté výročí "Postupimské dohody", rok 1995 mělo se proto podle představ "revizionistů pro svobodu" stát "rozvodím, historickým přehozením výhybek".(9)

Nejnověji potvrdili německou nesmířenost s "Postupimskou dohodou" jak Neubauer, tak Gabert v mnichovském televizním rozhovoru s Dušanem Třeštíkem a Jefimem Fištejnem 30. 4. 1996. Podle Lidových novin z 2.5.1996 "Franz Neubauer opakoval stanovisko landsmanšaftu, podle něhož není možná žádná česko-německá deklarace, jež by přehlížela základní sudetoněmecké požadavky: právo na vlast, uznání majetkových nároků a českou omluvu za vyhnání", a "Volkmar Gabert vyslovil přesvědčení, že se Česká republika nedostane do Evropské unie, dokud nezruší Benešovy protiněmecké a proti maďarské dekrety" .

Ono "historické přehození výhybek" by spočívalo v tom, že by, pokud jde o nás, byly podkopány a vyvráceny základy právní úpravy našeho postavení vůči Německu, dané především "Postupimskou dohodou", ale i dalšími mezinárodními smlouvami, "Pařížskou dohodou" z roku 1945 a "Dohodou tří západních velmocí s NSR" z roku 1952.

Je příznačné, že všichni němečtí stoupenci "revisionismu pro svobodu" a kritikové "zločinného" odsunu a "protiprávních" konfiskací nepřátelského majetku, kteří požadují, "aby jejich zraněné právní cítění bylo zahojeno tím, že z české strany bude uznáno, že vyhnání byl zločin"(10), stále znovu se ohánějí právem a právy, ačkoli po právní stránce není o čem jednat. A už vůbec ne právě jen s Českou republikou, která je pouze jedním ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po německé porážce.

Vratkost revizionistické argumentace, nepodloženost jejího domáhání se práva nebo práv je jistě jasná i samotným revizionistům, stejně jako je jim jasná pevnost právního stanoviska českého.

Bylo by chybné domnívat se, že tito lidé jsou pouze zaslepení a nedovedou rozlišovat mezi právem a pouhým přáním. Nejsou slepí, jen nemohou dost dobře svá přání a své tužby a mocenské choutky, své snahy o smazání důsledků porážky nacistického Německa ukazovat v obnažené podobě. Nezbývá jim proto než vést řeč o právu a právech, stěžovat si na bezpráví. Jejich advokátská rétorika je pouhou politikou. A doufají, že si jejich politika opět jednou vytvoří své právo.

Poznámky:

5. Tyto záznamy jsou obsaženy v knize jednoho ze tří bývalých tajemníků ministra zahraničí Jana Masaryka, Lumíra Soukupa "Chvíle s Janem Masarykem“.

6. R. Hilf v článku "Sudetendeutsche und Tschechen - eine Bestandsaufnahme", uveřejněném v "Die Neue Gesellschaft Frankfurter Hefte č. 3/1995“, str. 206.

7. Tamtéž, str. 205.

8. Klaus Kinkel v únoru 1996 (cituji podle Práva z 10.2.96).

9. R. Hilf v citovaném článku, str. 206.

10. Tamtéž, str. 210.

Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Nakladatelství Fénix, Praha 1996

Z projevů Adolfa Hitlera

v roce 1938

12. záři 1938

„Bída sudetských Němců je nepopsatelná.“ (Hrůzné vrčení vlčí smečky.) „Chtějí je zničit. Nesnesitelně utlačují a hanebně ponižují jejich lidství. Jestliže tři a půl milionu členů téměř osmdesátimilionového národa nesmí zpívat písně, které se jim líbí, jen proto, že se nelíbí Čechům (skučení), nebo jsou-li biti, až krev teče, jen proto, že nosí punčochy, jejichž barva Čechy uráží (jekot), nebo jsou-li terorizováni a znásilňováni, protože se zdraví pozdravem, který Češi nenávidí (proklínání) nebo jsou-li hnáni a pronásledováni jako bezbranná zvěř za každičký projev svých národních citů…“

Sudetští Němci pocítili na vlastním těle surovost českého násilí - měla to být výstraha, aby nepěstovali své národní zájmy a nehlasovali pro jejich uplatněni: A aby československá vláda ospravedlnila v očích celého světa tyto výtržnosti, rozhodl se pan Beneš…“

„Kdybychom se dali unést vášní natolik, že bychom pak nestačili událostem a že bychom nepochopili jejich vývoj, tu bychom opravdu své nejdražší statky ohrozili.“ „Herr Benesch, pan Beneš vymyslel lež, že Německo zmobilizovalo svá vojska a chystá se vpadnouti do Československa.“

26. září 1938

Otázka, která nás v těchto nedávných měsících a týdnech tolik pobouřila, není dnešní: není to ani tak Československo, jako spíše pan Beneš. V tomto jménu je nashromážděno vše, co dnes hýbe miliony, co je dohání k zoufalství nebo co je naplňuje fantastickým odhodláním…

Československý stát se zrodil ze lži …a otec této lži se jmenuje Beneš. Tento pan Beneš se tehdy objevil ve Versaillích a především ujistil státníky, že existuje jakýsi československý národ. A anglosaští státníci, kteří, jak známo, nevynikají zvláštními znalostmi v otázkách zeměpisných a národnostních, ani se nesnažili tvrzení pana Beneše přezkoumat…

Když Beneš vylhal svůj stát, dal slavnostní slib. Všichni víme, jak pan Beneš svému slibu dostál. Začalo to hrůzovládou… Ale nyní je konec německé trpělivosti! Anglie a Francie se k tomu připojily a žádají od Československa, aby konečně uvolnilo německé území a postoupilo je říši.

Žádám tedy nyní, po dvaceti letech, , aby byl pan Beneš konečně přinucen vyrovnat se s pravdou.“ Prvního října nám budou tyto kraje postoupeny.

Pan Beneš nyní skládá celou svou naději v představu, že mu svět pomůže! On i jeho diplomaté se tím nijak netají. Prohlašují: doufáme, že Chamberlain padne a že bude odstraněn také Daladier a že se už kdekdo chystá poslat rezoluci. Spoléhají na Sovětské Rusko.“

Pravda je však jen jedna: Tam je pan Beneš a tady jsem já. Jsme lidé dvou světů Když celý svět byl v plamenech a národové zápasily o své bytí, potuloval se pan Beneš světem, zatím co jsem já sám jako dobrý voják stál při své povinnosti … ve službách své vlasti. Pokud jde o sudetské Němce, je konec mé trpělivosti. Nežádal jsem nic, než aby splnil, co slíbil. Rozhodnutí je nyní v jeho rukou: válka či mír! Buď přijme nabídku a vrátí Němcům svobodu, nebo půjdeme a vezmeme si tu svobodu dami. Svět si musí po čtyřapůlleté válce a po zkušenostech, jež byly údělem mého dosavadního politického života, uvědomit věc, kterou by si mně nikdo neodvážil popřít do očí: nikdy jsem nebyl zbabělcem. Jsem prvním vojákem svého lidu – a za mnou – nechť zví to celý svět – kráčí národ – a je to jiný národ než v roce 1918!

Dal-li se náš národ tehdy otrávit demokratickými hesly potulného profesora (prezidenty W. Wilsona), tedy dnes již německý národ není tím, čím byl tehdy. Takovým heslům se dnes ubráníme, ta nás nemohou zranit, to jsou na nás jen žihadla.

Celý německý národ stojí za mnou. Jsme jedno tělo a jedna vůle. V mých očích hoří budoucnost a osud národa a ty posvěcují mé dílo. A naše vůle bude tak silná jako tehdy, když jsme bojovali a když jsem já – prostý voják – dobýval říše a nikdy nepochyboval o konečném vítězství. Jsme rozhodnuti. Slovo má pan Beneš. Ať volí sám!“

Z knihy Dr. Beneš od Comptona Mackenzie, vydalo v roce 1948 Vydavatelstvo družstevní práce v Praze, str.8-11.

Připravila prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Neoprávněné výtky prezidentu Benešovi

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

K diskusi o presidentu Benešovi (Národní Osvobození č.16, str.3, a NO 19/2011, str.2) nesouhlasím s jinak určitým způsobem přínosným článkem váženého pana Miroslava Jandáska z Brna.

President Beneš nemůže být stále napadán za smlouvu se Sověty. Právě smlouva se Sověty iniciovala poněkud opožděné a poněkud nucené uznání exilové vlády a obnovené ČSR Spojenci.

Prezident Beneš rovněž nemůže být napadán za jakési "věnování Podkarpatské Rusi Stalinovi". Pokud bychom někoho z dějinných aktérů chtěli správně označit za "donátora Podkarpatské Rusi Stalinovi", pak by to musel být Winston Spencer Churchill. Právě on domlouval s J.V.Stalinem rozdělení sfér vlivu v Evropě v Teheránu a v Jaltě. Churchill byl nucen "prodat" Stalinovi též Polsko! I tak neohrožený a všemi spojenci uznávaný politik musel ustoupit obrovské mocenské autoritě, kterou si oprávněně vydobyla Rudá armáda ve východní Evropě!

Traduje se, že si psali dokonce tužkou procenta vlivu v té které zemí - například u Jugoslavie 30 procent pro Západ, rozuměj pro Spojené království. Edvard Beneš v případě Podkarpatské Rusi byl postaven před hotovou věc aktu velmocí, čili jak se v diplomacii praví - "před fait d´acompli." A dokonce před zfalšované referendum, kdy se Rusínům na dekretech o dodávkách obilí předepisovalo - rozuměj nařizovalo ! - na rubu, jak mají hlasovat pro připojení k Sovětům ( viz mou knihu "Syn Karpat" o Rusínu tehdy kpt. dnes mjr.Hečkovi) .

Zkrátka, bez spojenecké smlouvy se Sověty by nebylo ani uznání exilové čs. vlády, ani uznání obnovené ČSR.

Právě toto selhávají pánové emeritní diplomat pan Gruša, pan emeritní rektor Masarykovy university profesor Schmidt, pan emeritní rektor MU profesor Zlatuška a další nepřátelé presidenta Budovatele. Uvědomují si různí pseudokritikové Dr. Beneše, že v době války obnovení ČSR vůbec nebylo pokládáno za samozřejmost, že v době války Spojenci uvažovali o osudu ČSR velmi různě, že v USA například byly nastolovány dokonce i úvahy o obnovení "habsburské podunajské federace" s Ottou Habsburkem v čele ??

Celá diskuse o presidentu Benešovi je dnes vedena v jediném duchu se strany nepřátel - kritizovat - zpochybňovat - hanobit. Zamlčování dějinných fakt a informací v duchu zaostalého sudetismu, starorakušáckého monarchismu a starého známého revanšismu nevede k ničemu jinému, než k rozpolcení českého národa a k vymývání mozků mladších generací. To a odvádění pozornosti od pravých záměrů globalismu - od politického, sociálního a kulturního ničení národních států - je účelem goebbelsovské kampaně nových politruků a pseudohistoriků. Jejich kritika Beneše se nápadně podobá nejenom kritice protektorátních kolaborantů s s mužem s hlavou tvaru libeňského plynojemu, velezrádce Moravce, ale dokonce i kritice onoho gestapáka, který tvrdil, že "Praha je prastaré germánské město, kněžna Libuše byla německá kněžna a celé české dějiny se dají naučit z gestapácké příručky za několik hodin". Český národ se nemůže nechat donekonečna ohlupovat nepravdami a čtvrtpravdami o presidentu Benešovi.

OV ČSBS Boskovice-ČSOL Brno

Klaus: Hitler neuspěl, Německo ale Evropu ovládlo přes EU

Lukáš Petřík

Podle prezidenta Václava Klause Německo získalo mírovou cestou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války. Prezident to napsal v eseji k šedesátinám klasického liberála Gerharda Schwarze.

V něm rovněž kritizuje omezování občanských svobod a trhu, demokracie a národní suverenity, zatímco na vzestupu je podle něj bohužel postdemokracie, mediokracie, budování centralizovaného jednotného superstátu a socialismu.

„Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války," zdůraznil prezident.

Německo nechce platit za svou hegemonii

Klaus však připouští, že německou reakcí na tento „historický úspěch" je spíše rozčarování a neochota nést náklady, které se od něj všeobecně očekávají. Podle prezidenta to jasně ukazuje řecká dluhová krize a německé postoje k ní.

„Spíše než dalším integračním impulsem by se tak řecká dluhová krize mohla stát spouštěcím mechanismem přehodnocování dosavadních integračních ambicí. Pokud by se to stalo, bylo by to určitě dobře. Jestli se nic nestane, tolik potřebné přehodnocování nastane samo od sebe. Jak ukazuje příklad Řecka, samovolné procesy mohou mít velmi dramatický vývoj," vidí jistou naději Klaus.

Klaus si nebral servítky ani před šesti lety

Václav Klaus již ve své knize Evropa Václava Klause vydané v roce 2004 napsal: „Mně se zdá, že zde narůstá nový pohled na vystupování českého politika v zahraničí, že se bohužel znovu vracíme k neblahým tradicím naší země a že vystupování českého politika v zahraničí chválíme jen tehdy, jedná-li se o servilní přitakávání mocným jak jsme na to byli desetiletí či staletí zvyklí při jednáních tu ve Vídni, tu v Berlíně, tu v Moskvě a teď snad v Bruselu."

„Myslím, že je řada našich politiků, kteří se vždy s určitým mocným zahraničním příznivcem za zády snaží likvidovat politického protivníka denunciacemi z údajně nedostatečné lásky a loajality tu k tisícileté říši, tu k Sovětskému svazu a dnes málem by se chtělo říct k Evropské unii," napsal před šesti lety Klaus, když narážel na nekritické evropanství některých českých politiků.

Socialistická internacionála buduje superstát

Podobný názor na geopolitické ovládnutí Evropy Německem zastává i Klausův vicekancléř Petr Hájek, který je pro Klause mnohdy inspirací. S prezidentem mají názory velmi podobné, Hájek je však formuluje o několik stupňů ostřeji.

„Prohranou válkou neuskutečněný německý projekt, který sice nikdy neodumřel, ale až do počátku devadesátých let jej bipolarita udržovala v rozumných mezích mezistátní spolupráce (EHS), divoce změnil směr a nabral překotnou dynamiku: cílem se stala politická integrace celého kontinentu. Pod vedením socialistické internacionály, propojené s většinou vlád, za zády vlastních občanů začali političtí vůdci rychle vytvářet formální instituce Spojených států evropských," píše ve své knize Smrt ve středu Hájek.

Klausova předchůdkyně Thatcherová měla pravdu

Hájek ve své knize připomíná i Margaret Thatcherovou, ke které se Klaus hrdě hlásí. Podle Hájka bylo Thatcherové jasné, že obnovené ´Velké Německo´ se opět po určité době stane nebezpečím pro Evropu.

„Věděla, že německé kontinentální ambice se primárně neodvíjely od prorockého vytržení Adolfa Hitlera, ale od hlubších a koneckonců srozumitelných velmocenských zájmů, jejichž byl Hitler dobově podmíněným nositelem, který německé ambice nakonec trestuhodně promrhal. Správně předpokládala, že teprve spojení obou ´okupačních zón´ v původní stát se Německo stane skutečným motorem evropské integrace," napsal Hájek.

Čtvrtá říše a domnělé osvobození v roce 1989

„Margaret Thatcherová proto již na začátku devadesátých let označila Evropskou unii, vlečenou do rychlého a hlubokého občanského integračního bezvědomí německým motorem ve francouzské karoserii, politicky nekorektním termínem Čtvrtá říše," připomněl Hájek.

Osvobození z roku 1989 bylo podle Hájka jen domnělé. Podle něj bylo pouhou overturou k opětovnému navrácení „českého prostoru" do německé zájmové sféry. „Operace je v plném proudu a má kódové označení ´evropský integrační projekt´. Bitva je stejně nemilosrdná jako všechny předchozí, probíhá však v kulisách relativního blahobytu, demokracie, ´lidských práv´ a všeobecně sdíleného Dobra, poslední verze socialismu," napsal Hájek na konci své knihy.

Euportal

A cenu zrádce národa získává ... Václav Havel

Adam B. Bartoš

Časopis Národní myšlenka udělil cenu za kolaboraci. "Cenu Emanuela Moravce" získal za celoživotní přínos Václav Havel.

O udělení ceny bylo rozhodnuto už ve středu, jak redakce Prvnizpravy.cz informovala. Se zveřejněním laureáta ale konzervativci čekali do pátečního rána, aby měla Česká pošta dostatečný časový prostor dopravit slavnostní dekret do kanceláře bývalého prezidenta.

"Dne 28. t. m. Národní myšlenka udělila Cenu Emanuela Moravce o pořadovém čísle 1 Václavu Havlovi," uvedl v pátek v tiskovém prohlášení předseda občanského sdružení Národní myšlenka Jan Maloušek. Sdružení vydává stejnojmennou revue, kterou rediguje syn Ladislava Bátory Alexandr.

Cenu Havlovi udělili za "dlouhodobou, přinejmenším od roku 1989 vedenou, iniciativu a činnost v urážení českého národa, za zpochybňování základu svébytnosti a samostatnosti českého národa a státu a za spolupráci s vládnoucími silami Nové Evropy," píše se v slavnostně vyvedeném dekretu.

"Prvé udělení ceny mělo od počátku příprav jasného adresáta," tvrdí Maloušek. Havel podle něj sice není vinen vším zlem ve společnosti a národě a všemi nedostatky ve státě, Maloušek a spol. dokonce uznávají jeho nezastupitelné místo ve složité partii pádu moci KSČ v roce 1989 a v letech před ním, ale Václav Havel je podle něj dnes především symbolem.

"Stal se symbolem pro své stoupence, kteří jej mnohdy po byzantském způsobu uctívají. Stal se však symbolem i pro odpůrce jeho vlivných nohsledů. V tomto smyslu Václav Havel představuje vše, co odmítáme coby rozvrat a zánik a čím proto pohrdáme. Proto jsme Václava Havla poctili Cenou Emanuela Moravce a věříme, že vzhledem k výše uvedenému na ni bude hrdý," vysvětlil Maloušek.

Udělení ceny na svátek 28. září není přitom náhodné. Vedle připomínky zavraždění českého knížete svatého Václava je to i výročí jiné nešťastné události - výročí sedmdesáti let od osobní přísahy věrnosti Německé říši, kterou složil Emanuel Moravec, jeden z čelných politiků tzv. Protektorátu Čechy a Morava, do rukou zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

"Emanuel Moravec se stal symbolem odporné kolaborace s okupační mocí, symbolem poklonkování silnému vládci, symbolem přebírání cizích myšlenek a světonázorů bez ohledu na skutečnost, že jdou proti zájmům našeho národa a našich spoluobčanů, hlásání cizích myšlenek v cizím zájmu, zkrátka symbolem zaprodanství a zrady nejvyšší, totiž zrady národa a vlasti," popisují konzervativci, proč se rozhodli cenu za zrádcovství národa pojmenovat právě po Moravcovi.

"Cena Emanuela Moravce je cena hanby pro občany našeho státu a příslušníky našeho národa za jejich činnost v zájmu jiného státu, národa či nadnárodní instituce či korporace proti zájmu Čechů a naší vlasti," vysvětlil už dříve Maloušek. Od nynějška mohou prý čtenáři navrhovat adepty, z nichž posléze vedení Národní myšlenky vybere několik nejzasloužilejších kandidátů a mezi nimi rozhodne hlasování. Vyhlašování dalších cen pak podle něj bude vázáno na podobně smutná výročí, jako je 28. září.

Redakce požádala o reakci i kancelář bývalého prezidenta, ale odpověď zatím neobdržela. Zeptala se také předsedy Strany zelených Ondřeje Lišky, co ocenění říká: "Myslím si o tom to, že Vy a celá soldateska okolo DOST, Bátory a Klause dláždíte cestu fašismu a antisemitismu do nejvyšších pater české politiky," uvedl šéf prohavlovské strany v odpovědi na dotaz redaktora.

Časopis Národní myšlenka vznikl na počátku 90. let, kdy se skupina mladých, konzervativně zaměřených lidí, rozhodla vydávat soubory článků, úvah a dalších textů. Navazuje také na předválečný prvorepublikový časopis stejného jména, který vydávala Mladá Národní demokracie, dokud nebyl za války nacisty pro podporu slovanství zakázán. www.prvnizpravy.cz

Proč právě Havel?

"Václav Havel, jenž se po roce 1989 těšil nebývalé autoritě v našem národě (a to bez ohledu na to, zda a do jaké míry zasloužené či nikoli - tato jeho autorita je i zpětně neoddiskutovatelná), se během svého šéfování českému státu (za jaký lze bez pochyby považovat i Československo, neboť šlo o stát, se kterým se náš národ hromadně identifikoval i přes množství jeho nedostatků) nejen dopouštěl řady chybných politických úkonů, ale především programového a systematického hanobení českého národa (jeho snad nejoblíbenějším úslovím v souvislosti s výkonem presidentské funkce bylo vyjádření pocitu hanby a/či hnusu nad zaprděným čecháčkovstvím) a politického a morálního zaštiťování politických kroků, jdoucích proti zájmu i podstatě bytí národa a společnosti.

Chyb se jistě dopouští každý, i nejmoudřejší politik a státník. Řada lidí, i vlivných, i nejprostších, slouží v dobré víře zlým a špatným myšlenkám. Nemůžeme morálně soudit Václava Havla. I mezi jakobíny, i mezi Hitlerovými nacisty, i mezi internacionálními komunisty všech národností, i mezi jejich neomarxistickými pohrobky, i mezi mesiášskými neokonservativci jsou beze všech pochyb lidé, pevně věřící, že jednají pro dobro lidstva, ve jménu světlých zítřků a vůbec lepší budoucnosti všech obyvatel Země.

Václav Havel však nejen programově vystupoval proti pocitům většiny národa (která se ostatně může mýlit), ale vydal se na politickou cestu, jejímž jasným a nezakrývaným cílem bylo zavlečení českého národa a státu do t.zv. "nadnárodních struktur", smyslem jejichž existence je vše možné, jen ne náš zájem (a to dokonce ani ne náš zájem jako vedlejší produkt). Vedle podbízivé a právně podivné česko-německé deklarace a jeho omluvy za odsun Němců z českých zemí jde především o vstup do franko-německé Evropské unie. Dále pak o vstup do Severoatlantického paktu, který nás zavlekl záhy po našem přistoupení do nespravedlivé války se Srbskem, státem, který nikdy proti našemu národu a státu nestál. Nemluvě o skutečnosti, že po útoku na Srbsko se Severoatlantický pakt z obranného proměnil na útočný ve jménu nově formované totalitarisující ideologie "demokratismu".

Václav Havel se v našich očích podílel na ztrátě samostatnosti našeho národního státu a na vykradení, obratem Miloše Zemana "vytunelování", převratu v r. 1989, neboť to byl právě on, kdo zaštítil politický a společenský vývoj směrem, který nás dovedl do současné "Nové Evropy", zmítající se pod silovým řízením Německa a Francie a pod politickým a kulturním diktátem neomarxistické veteše multikulturalismu a politické korektnosti, tedy do nové totality nejapně maskované hrou na "demokracii" a "udržitelný rozvoj".

Zdroj: Národní myšlenka

K čemu poblahopřát

Prof. Jan Keller

Miroslav Kalousek získal od byznysmenů již podruhé ocenění nejlepší ministr financí transformujících se zemí.

Místopředseda sociální demokracie Michal Hašek přispěchal s gratulací a s prohlášením, že tento akt v něm vzedmul pocit národní hrdosti.

Ty, kdo mají na vyznamenání jiný názor, již dopředu označil za grafomany, kteří to s našimi občany nemyslí dobře.

Michal Hašek bohužel nekonkretizoval, za co přesně bychom měli ministru financí poblahopřát. To je velká škoda. Reformy, které prosazuje TOP 09 a její koaliční doprovod, jsou v každém z bodů přímo protikladné programu sociální demokracie.

Až budou tyto reformy dovršeny, rozpadne se obyvatelstvo do tří skupin. Malá skupinka těch nejlépe situovaných si bude moci dovolit zaplatit tučný nadstandard nejen v medicíně.

Masa zadlužených domácností jako nejpočetnější skupina bude vydána na milost exekutorům. Třetí skupinou budou zbytky středních vrstev působících především ve veřejném sektoru.

Tito tradiční voliči sociální demokracie budou ze stagnujících příjmů hradit téměř všechny výdaje státu. Kromě toho budou financovat soukromé fondy, aby neklesli na úroveň těch, kdo zůstanou bez pojištění. .

Tento scénář nepochází z dílny grafomanů. Bude výsledkem souběžného působení penzijní, zdravotní, sociální a daňové reformy, jež jsou prosazovány dnešní koaliční vládo. Všechny mají společné, že zhorší situaci velké části středních a nižších příjmových kategorií, tedy skupin, z nichž se rekrutuje většina dosavadních voličů sociální demokracie.

Přitom vůbec není jisté, zda vládní opatření zabrání dalšímu růstu zadlužování země. Nijak totiž nevylepšují příjmovou stránku rozpočtu, neobsahují impulsy hospodářského rozvoje a neumenšují černé díry korupce, v nichž nemalá část vybraných peněz mizí.

Michal Hašek by měl prozradit, co konkrétně se mu na tomto systému nejvíce líbí. Mohl by přidat i vysvětlení, proč se rozhodl budovat svoji kariéru právě v řadách strany, která se snad stále ještě snaží proti takovému rozštěpení společnosti něco dělat.

Měl by to srozumitelně vysvětlit voličům sociální demokracie, aby také oni věděli, na co mají být při dnešním směřování své země hrdí. (Autor je sociolog)

Právo, 27. září 2011, str. 6

21 let poté: Všem jásačům (cenzurováno Českou televizí)

Za bolševika byla nesvoboda. Byli jsme nadšeni i dojati, když jsme zvonili klíči. Nevěděli jsme, co nás čeká. Bolševik nás čtyřicet let strašil kapitalismem. Dneska

vidíme, že měl pravdu.

Česká televize, její cenzurní oddělení krycím názvem Divácké centrum mi opět vymazalo příspěvek se závadným obsahem. Tady je:

Všem jásačům, kteří jsou u vytržení z toho, jak jsme to natřeli nedemokratickému systému, jak jsme se konečně vymanili z totality, jak si konečně vládneme sami, jak je teď vše dokonalé a jak tedy konečně už máme, co jsme chtěli, specielně panu Běhounkovi, Edanovi, Martinovi i Josefovi (ti nejvíce jásali na diskusi Retrománie) vzkazuji toto:

Zkuste si představit, nebo ještě lépe konkrétně zjistit, jak bydlí a z čeho žijí např. Milouš Jakeš, nebo Lubomír Štrougal. A to byli nějací prominenti režimu, který nás všechny utiskoval. To byli nějací totalitní hlavouni. Uzurpátoři.

Zjistěte si, jak si ve svých funkcích pomohli.

Potom si zjistěte, jak bydlí a z čeho žije Stanislav Gross, Aleš Řebíček, bývalý ministr dopravy, Marek Dalík, kam jezdí na dovolenou Mirek Topolánek a další.

Nedávno toto učinil český bulvární tisk. Uveřejnil, jak žijí bývalí prominenti. Zjistil např., že Milouš Jakeš žije v domku, který spoluvlastní se svým bratrem, žije z důchodu a tento tisk dále škodolibě uvedl, že jeho sousedé jej často vídají v místním řeznictví, kde vždy nakupuje nejlevnější druhy masa. Např bůček a nožičky. Žužla. Tak dlouho byl ve funkci a takto mizerně se zabezpečil na důchod. To Gross je jinčí kabrňák. Tento mašinfíra může ve svém bytě na Floridě dělat na všechny dlouhý nos a snídat kaviár. Ale byl to sociální demokrat. A myslel to upřímně. Nebo Řebíček může své nemovitosti v zahraničí střídat podle ročních období. Dalík s Topolánkem jistě budou mít ve své vile v Toskánsku jistě též vystaráno.

Dále s představte toto: Za bolševika byla totalita, ale byly i velice schopné podniky, které uměly světové výrobky:

Tatra (suverénně vyhrávala Dakar), Škodovka, Poldi, která uměla takové materiály, že jsme vyráběli vlastní endoprotézy, Plzeňský pivovar, křišťálové sklo, české, to byl pojem a další.

Vyřídili jsme si to s bolševiky, konečně jsme si svobodně vydechli a novodobý stát za dvacet let toto všechno rozprodal. Stát rozprodal i ty školky, a kulturní domy, které si lidi stavěli v akci „Z“. Tedy zadarmo. Pro sebe. Stát dokonce rozprodal a nadále prodává byty, které si lidi šedesát let i více let vlastními náklady zvelebovali (stát do nich nedal nic) v domnění, že tak činí pro sebe a pro své děti. Stát prodal i úspory lidí, když prodal banky.

Za to všechno stát získal obrovské miliardy navíc, neboť kromě toho po celou dobu vybíral daně, sociální a zdravotní pojištění, jako každý jiný kapitalistický stát, pro který jsou daně jediným příjmem.

Zkuste si položit uvedené vedle sebe, a zkuste odpovědět na otázku: „Kde všechny ty miliardy jsou?“

Kde jsou, když po dvaceti letech třeskuté svobody máme státní rozpočet v hlubokém deficitu. V takovém deficitu, že musíme omezovat výdaje a utahovat opasky. Pak si znovu projděte Janotův balíček a zamyslete se, komu je utahováno: Vyšší DPH – nejvíce pocítí rodiny s dětmi a důchodci. I ti musí denně jíst. Zmrazení důchodů současně s výrazným nárůstem nájemného. Obojí se bere i platí každý měsíc. Cílenou skupinu netřeba označovat.

Omezení sociálních příspěvků. Mateřská, nemocenská, podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky. Grosse, Řebíčka, Dalíka, Topolánka se nedotknou. Poplatky ve zdravotnictví. Podle vlády nelze vyloučit důchodce, neboť by se celý systém zhroutil. Přeloženo do češtiny: Zdravotnictví musí zachránit důchodci. Mladý člověk v produktivním věku obvykle k lékaři nechodí. Vysoký krevní tlak, cukrovka, bércové vředy jej přepadají obvykle ve věku důchodu. Proto celý svůj produktivní věk odváděl daně a platil si zdravotní pojištění, aby mu bylo pomoženo, až jej přepadnou stařecké neduhy.

Pravda, státní zaměstnanci (tedy i poslanci) přijdou o 4% svého platu. Zde je nutno ale připomenout, že z částky nad 82.420,-Kč/měsíc již dva roky neplatí ani sociální, ani zdravotní pojištění. Dostatečná kompenzace. Ne?

Pozn. Nakonec státní zaměstnanci nepřijdou o nic. Ubránili se.

Tak kde, sakra, jsou ty miliardy za rozprodaný stát?

Souhlasím s Vámi, jásači. Za bolševika nebyla svoboda, bylo omezené cestování. Z dnešního pohledu mi to ale připadá jako selanka, proti tomu, v čem žijeme nyní.

Z diskuse na Retrománii (než jí DC začalo cenzurovat) tyto pocity vysvítají. Lidé se mnohdy vyjadřují neobratně, nechávají se strhnout k detailům (jestli byly dřív lepší boty). Ale zpod textu je cítit, jak se jich zkreslování pořadem Retrománie zajídá. Právě tento moment, tato taktika je nejužívanější metoda jakékoli propagandy. Odvést pozornost od velkých problémů současnosti vystavením banálního cíle a strhnout diskusi kolem prkotiny.

Za bolševika byla nesvoboda. Byli jsme nadšeni i dojati, když jsme zvonili klíči. Nevěděli jsme, co nás čeká. Bolševik nás čtyřicet let strašil kapitalismem. Dneska vidíme, že měl pravdu. (Koluje internetem, přišlo e-mailem)

Jan Sladký

Připravil: P.V.

Historické připomenutí

Před 63 lety 3. září 1948 zemřel v Sezimově Ústí druhý československý prezident dr.Edvard Beneš. Zemřel v 64 letech. Dr. E. Beneš byl úzce spjat s Československou stranou národně socialistickou. Jejím členem byl v letech 1919 – 1935. Byl i jejím místopředsedou.

Dr. Edvard Beneš stál u zrodu ČSR v roce 1918. Byl jak předsedou vlády, tak i dlouholetým ministrem zahraničí ČSR. Podílel se na vzniku Společnosti národů, 9.9. 1935 se stal předsedou této organizace. Po abdikaci prvého prezidenta T.G. Masaryka byl 18.12.1935 zvolen druhým československým prezidentem. Stal se výrazným odpůrcem nastupujícího německého fašismu. V říjnu 1938 po mnichovském diktátu odcházel podruhé do exilu. Byl poražen, mnohými potupen. Den jeho abdikace se stal, ale i dnem počátku boje o obnovení Československa a porážky německého fašismu. Dr.Edvard Beneš byl představitelem československého domácího i zahraničního odboje. Naši vojáci pod jeho vedením bojovali na všech frontách v Evropě. Úsilí Dr. Edvarda Beneše o obnovu Československa vyvrcholilo v porážkou nacismu květnu 1945.

Je třeba připomenout, že jeho návrat do vlasti byl bez nadsázky návratem vítěze. Svět se však během válečného konfliktu výrazně změnil. Ti politici, kteří určovali vývoj v Evropě před touto válkou, zmizeli z politické scény. Dr.Edvard Beneš, a to je třeba zdůraznit, se jako jeden z mála evropských představitelů, vrátil domů opět jako prezident. Byl představitelem státu, který byl součástí vítězné koalice. Stalo se tak i zásluhou diplomacie prezidenta Beneše. Tuto skutečnost je nutno i dnes mnohým domácím a zahraničním politikům připomenout. Mnichovská dohoda, která byla vnucena Československu v roce 1938, byla již v průběhu války zrušena. Na základě Postupimské dohody, tedy v souladu s vítěznými mocnostmi, byl proveden odsun německého obyvatelstva. Stalo se tak za jejich výrazný podíl na Mnichovské dohodě, za rozbití Československa.

Další poválečný vývoj v Evropě a ve světě byl již ve znamení nového rozdělení světa, na základě výsledků druhé světové války. Tento vývoj již nemohl Dr.E. Beneš ovlivnit, natož zastavit. Svět se rozdělil na dvě sféry vlivu.

Slova TGM „ bez Beneše bychom neměli republiku“ něco vypovídají. Dnešní útoky na Dr.E.Beneše jsou především útokem na „dekrety“ tedy na celistvost a suverenitu tohoto státu. Jsou pokusem změnit výsledky druhé světové války. I tento zářijový den je připomenutím jeho zásluh o tento stát, které ocenil i Parlament České republiky samostatným zákonem.

Přemysl Votava

Benešovská výzva

Rezoluce na podporu Ministerstva vnitra ČR k zamítnutí sudetské organizace v republice

My, odbojáři a legionáři Benešova u Boskovic, Boskovic, Jedovnic, Křetína, Kunštátu, Opatovic, a z Brna, podporujeme rozhodnutí Ministerstva vnitra o zamítnutí registrace sudetoněmeckého sdružení na půdě České republiky. Máme neblahé zkušenosti s tzv. sudetskými Němci. Sudetští Němci – stejně jako jinde v republice - , i u nás zradili ČSR. Roku 1938 se vojensky spikli proti republice, stříleli na Čechy v Letovicích, válčili o Moravskou Chrastovou. Sudetští Němci vraždili jako ordneři a freikorpsové. Sudetští Němci byli vrahové komand SS, která zabíjela po velkoněmecku nevinné občany v Letovicích, Suchém, Vícově, Nýrově, Zbraslavci i jinde, ještě v květnu 1945.

Sudetští Němci s říšskými Němci vyhnali z pohraničí přes 250.000 Čechů. Sudetští Němci s říšskými Němci a Rakušany vyhnali z vnitrozemí republiky 100.000 Čechů. (Benešovsko v Čechách, Neveklovsko, Sedlčansko, Drahanská vysočina, atd.). Odbojáři a legionáři nepokládali životy za roztahování sudeťáků.

Nechceme žádné organizované sudetské Němce. Nepřejeme si povolování jejich organizací nikde na území republiky. Chtěli führera a „Heim ins Reich“! Nepřejeme si budování jejich muzeí, expozic a tzv. památníků na území České republiky. Nechceme žádné sudetské monumenty. Ať sudetskou lžipaměť budují jinde – ne u nás ! Uvítáme německé antifašisty, německé demokraty, německé oběti a bojovníky proti nacismu. Nejsme proti slušným Němcům. Jsme proti fašismu po sudetsku. Odmítáme pana Schwarzenberga, který vydává sudeťáky za jakési oběti vymyšleného „dekretálního násilí“. Strany, které to hlásají, volit nebudeme. Český ministr zahraničí musí hájit český zájem – nesmí přitakávat nepřátelům republiky. Platí Postupim, Pařížská reparační dohoda, dekrety a zákonný odsun bývalých českých Němců, zvaných vymyšleně „sudetští“.

Ministerstvo vnitra České republiky hájí dekrety – součást ústavy. Odbojáři podporují orgán výkonné moci státu, který hájí ústavní principy republiky proti pokusům obcházet je zadními vrátky. Nepřejeme si zpět ani rok 1938, ani rok 1939. Stát musí dít sudeťákům najevo, že se tu nesmí roztahovat jako organizace.

Každý, kdo u nás podporuje sudetské organizace, ruší dekrety, prosazuje nezákonné „narovnávání“ s Čechy, - ať soukromník, politik, nebo veřejný činitel, - je pro odbojáře veřejným nepřítelem číslo jedna. Vyzýváme odbojáře a legionáře republiky – přidejte se k naší výzvě. Instalace sudetských organizací a památníků není demokracie – je to instalace fašismu. Jestliže dosavadní pořádek neubrání republiku, pak chceme zákon na ochranu republiky.

Chceme zákaz sudetských organizací a emisariátů. Jako za I.ČSR.

Odhlasováno účastníky setkání odbojářů a legionářů v Benešově u Boskovic u příležitosti 67.výročí Slovenského národního povstání.

Benešov u Boskovic 31.srpna 2011

Okresní výbor ČSBS Boskovice

Na vědomí : Prezident republiky, Ministerstvo vnitra ČR, ÚV ČSBS Praha, Národní osvobození, tisk, Ministerstvo zahraničí ČR

Protest proti porušování mezinárodního práva a bezpráví na Kosovu

Při příležitosti letošní konference Fórum 2000 jsme uspořádali sérii protestních akcí proti porušování mezinárodního práva a bezpráví na Kosovu. První akce se konala v neděli 9. října před vchodem do Prague Crossroads (bývalý kostel sv. Anny v Praze na Starém městě), kde se konalo slavnostní zahájení konference, jejímž cílem podle Wikipedie je „identifikovat klíčové problémy lidské civilizace a hledat možnosti předcházet eskalaci náboženských, kulturních nebo etnických konfliktů.“

Delegáti a hosté chodili špalírem demonstrantů a v úzké uličce starého pražského města se museli zastavovat u transparentů, které připomínaly, že na Kosovu se již 11 let porušuje rezoluce č. 1244

Rady bezpečnosti OSN, která mimo jiné definuje hlavní oblasti odpovědnosti mezinárodní civilní správy.

Článek 11 této rezoluce, písmeno i) zahrnuje „udržování civilního práva a pořádku“, písmeno j) „ochranu a prosazování lidských práv“ a písmeno k) „zabezpečení bezpečného a nepřerušeného návratu všech uprchlíků a vysídlených osob do jejich domovů na Kosovu“. (Mimochodem a pro dokreslení: den poté bylo na Kosovu vyrabováno 9 domů srbských navrátilců ve vesnici Babljak.) Toto ustanovení nejvyššího světového orgánu však NATO, USA a EU nerespektují, neřídí se jím a sabotují ho už dlouhých jedenáct let.

Další transparent třemi slovy upozorňoval na to, že podle usnesení Rady bezpečnosti z roku 1999 „Kosovo je Srbsko“, tak jak je to definováno v textech Preambule a obou Dodatků rezoluce RB OSN č. 1244.

„Kosovo je ráj organizovaného zločinu“, stálo anglicky na dalším velkém transparentu, z čehož ORGAN bylo zvýrazněno ve zjevné narážce na účast členů dnešní kosovské vlády nejen ve zločineckých strukturách mezinárodního obchodu s drogami, ale i při vraždění srbských zajatců a rukojmí, jako zdroje kšeftu s životními orgány vhodnými k transplantaci.

Světové celebrity, pozvané na zahajovací večer konference Forum 2000, se „uličce hanby“ mezi transparenty vyhnuly a použily postraní vchod pro pomocný personál a posluhu.

Sluhové Nového Světového Řádu šli zkrátka svým vchodem. S transparenty se nechtěla konfrontovat ani paní M. Korbelová-Albrightová, bývalá ministryně zahraničí USA a rodačka z Prahy, která na kosovské kampani vydělala miliony dolarů. (Když její rodina uprchla před nacisty a rasovou perzekucí z Československa do Bělehradu, jejich srbští přátelé jim za cenu osobního rizika pomohli k útěku do Londýna.) Asi padesátka demonstrantů, kteří se sjeli z různých míst České republiky, a kteří byli většinou rodilými Čechy, zcela zaplnila Zlatou ulici a jejich tichá a klidná akce měla poměrně silný ohlas v ranních médiích, která většinou o situaci na Kosovu vůbec neinformují.

Další náš protest se konal ráno v úterý 11. října na mostě, který vede z nábřeží na ostrov Žofín, kde se hostům Fora 2000 podávala snídaně, po níž se konala panelová diskuse na téma „Mír versus spravedlnost“. Delegáty dopoledne svážely na Žofín auta s kouřovými skly, takže neinformovaný divák by mohl mít dojem, že se nejspíše jedná o nějaký „společný zločinný podnik“. Máme radost, že si nás všimla i některá média a že jsme si mohli popovídat a pozdravit se s několika politiky, kteří přišli pěšky.

Od pana Dobrovského jsme se dozvěděli, že naše hesla jsou až moc zjednodušující a že skutečnost je značně složitější. Vytvoření samostatného Kosova je prý výjimka, byť precedens a mezinárodní právo je jen takový úzus, protože je špatně vymahatelné. Řeč se pak stočila na Osetii a Gruzii a hle, z výjimky je pravidlo, protože Kosovo je ten precedens. Smutný povzdech a rozloučení.

Pak kolem nás prošel páter Halík, který posměšně pronesl: „Ať žije nezávislé Kosovo!“ Pro pátera Halíka je 130 zničených křesťanských chrámů na Kosovu asi jen pouhé gaudium. „Pane Halíku, vy českým prezidentem nebudete, i kdyby se Havel na uši stavěl,“ zaznělo od našich transparentů. Setkali jsme se s chladnými obličeji procházejících, ale i s vztyčenými palci na znak podpory. Jeden panský kočí na nás křičel, abychom šli raději „makat“. Měl štěstí, že rychle šlápl na plyn svého černého Audi a zmizel. Několik kolegů, kteří na demonstraci přišli rovnou z noční směny, si ho chtělo z auta vytáhnout ke krátké osvětlovací diskusi. Panští kočí vždy sdělovali mínění svých pánů, takže víme, co si o nás myslí různí ti krasoduchové, co se nechají na Žofín vozit za černými skly limuzín. Vnější znaky mafie na sebe dnes vzali i mnozí pravdoláskové, pokrok se zkrátka nedá zastavit. Jen aby zůstalo jen u těch vnějších znaků!

Odpolední demonstrace z téhož dne proběhla podle očekávání. U vchodu do Goethova institutu (dříve ambasáda NDR) jsme upozorňovali na to, že Kosovo je ráj organizovaného zločinu, že je tranzitní zemí pro pašování drog do Evropy a že čelní představitelé toho kvazistátu jsou zapleteni do nejohavnějších zločinů, včetně popravování unesených a zajatých lidí pro kšeft s lidskými orgány. Z vystavených jater a ledvin v roztoku, které jsme přinesli pro dokreslení zločinů, z kterých jsou důvodně podezřelí bývalý kosovsko-albánský premiér Ramush Haradinaj, bývalý ministr dopravy Fatmir Limaj, dnešní předseda vlády Hashim Thaçi a další albánští výtečníci z Kosova, se mnoha kolemjdoucím lidem udělalo hodně špatně. Nám je již delší dobu špatně od žaludku z toho, že česká vláda onu partu kosovských narkobaronů a válečných zločinců uznala jako „nezávislý stát“. Za to stranu Zelených, kteří tehdy do vlády vpašovali občana Schwarzenberga, hlavního pachatele uznání, aby hanba nejméně pět volebních období fackovala, a to i mimo parlament.

V 16:05 zastavily černé limuzíny a blikající modré majáčky před hlavním vchodem do Goethova institutu a z nich se vyhrnula ochranka a doprovod paní Jahjagyové. Paní „prezidentka“ se chtěla pozdravit s davem, ale její omyl trval jenom okamžik. Desítky hrdel z obou stran špalíru zvolaly „Kosovo je Srbsko“. Nad slušivým kostýmkem se zachmuřilo čelo nejvyšší kosovsko-albánské představitelky, která hned rázně vkročila na schody. Ale na schodech na ni čekaly z jedné strany játra v láhvi, z druhé strany láhev s dvěma ledvinami. Orgány plavající v roztoku, které jsme ji strčily pod nos, snad nejnázorněji vyjádřily, co si o vládě „nezávislého“ Kosova myslíme. Panelová diskuse, na kterou paní Jahjaga spěchala, se týkala boje proti organizovanému zločinu. V kosovském kontextu musela být velmi pikantní.

Přátelé Srbů na Kosovu

Maďari vo vlasti a v zahraničí musia vytvoriť jeden celok, tvrdí vicepremiér

25. augusta 2011 (SITA)

Maďarský národ prežije len vtedy, ak si jeho príslušníci na celom svete zachovajú svoju národnú identitu a s Maďarmi vo vlasti vytvoria organický celok. Účastníkom medzinárodného mládežníckeho tábora zameraného na podporu maďarskej kultúry a jazyka v meste Szentendre to povedal maďarský vicepremiér Zsolt Semjén. Maďarský národ podľa neho zahŕňa aj maďarské komunity v susedných krajinách a v západnom svete.

Asimilácia etnických maďarských menšín sa podľa neho urýchlila, čomu nemôžu zabrániť ani rôzne formy podpory a pomoci zo strany krajín, v ktorých žijú. Za silný faktor v tejto súvislosti označil prijatie zákona uľahčujúceho získanie maďarského občianstva pre zahraničných Maďarov, ktorý im taktiež prisudzuje volebné právo v Maďarsku.

"Maďarský národ môže prežiť len vtedy, ak si etnické komunity nájdu spôsob zachovania ich národnej identity a sformujú organický celok s Maďarmi žijúcimi vo vlasti,” povedal Semjén.

Vicepremiér tiež odmietol kritiku medzinárodného spoločenstva voči zákonu o maďarskom občianstve pre zahraničných Maďarov. Budapešť už podľa neho nebude podriaďovať svoje národné záujmy vnútornej politike iných krajín. "Udeľovanie občianstva je suverénnym právom každej krajiny,” vyhlásil.

Martonyi: Nikdy sa nevzdáme myšlienky zjednotenia maďarského národa

25. augusta 2011 (TASR)

Maďarsko sa nemôže vzdať a ani sa nevzdá jednoty s Maďarmi žijúcimi za hranicami - myšlienky zjednotenia národa.

Vyhlásil to dnes v Budapešti maďarský minister zahraničných vecí János Martonyi pri odovzdávaní Vyznamenania za medzinárodné vzťahy Maďarskej republiky.

"Nikdy sme nevideli rozpor medzi našou národnou politikou, stredoeurópskou susedskou politikou a európskou politikou," konštatoval podľa tlačovej agentúry MTI Martonyi a dodal, že tieto politiky nemožno postaviť proti sebe, o čom svedčí aj činnosť troch vyznamenaných.

"Maďarsko je osudovo späté so susednými krajinami. Maďarsko sa nevzdá myšlienky zjednotenia národa, čo nemožno ani na chvíľu dať do rozporu s európskou integračnou politikou," zdôraznil minister…

Schmitt v rumunskom Kluži vyzýval Maďarov k prijímaniu maďarského občianstva

22. augusta 2011 (TASR)

K prijatiu maďarského občianstva vyzýval v nedeľu večer v rumunskom Kluži maďarský prezident Pál Schmitt, informovala maďarská tlačová agentúra MTI.

Najvyšší maďarský predstaviteľ v závere Klužských maďarských dní na hlavnom námestí pred tisíckami účastníkov podujatia vyjadril vďaku tým príslušníkom maďarskej menšiny v Rumunsku, ktorí už využili príležitosť prijať maďarské občianstvo, čím "vyjadrili aj právne svoj vzťah k materskej krajine".

Podľa jeho slov každá žiadosť o zjednodušené udelenie občianstva posilňuje vieru Maďarov žijúcich za hranicami, posilňuje maďarský národ a národnú spolupatričnosť.

Schmitt poznamenal, že "Kluž nie je iba o Maďaroch, ale napríklad aj o Rumunoch a Nemcoch, ktorí žijú spolu v tamojšom regióne už stovky rokov". Prezident dodal, že skúsenosti tohto mesta ho napĺňajú nádejou. "Máme radi, čo je naše, a vážime si, čo patrí inému," konštatoval.

Schmitt vyjadril radosť, že mohol hovoriť na jednom z najkrajších námestí v Európe po maďarsky, pritom však označil za dôležité tlmočenie do rumunského jazyka, pretože "popri hrdosti na vlastný materinský jazyk je potrebné vážiť si podobné pocity každého národa a každého človeka".

Schmitt pricestoval na dvojdňovú návštevu Klužu v nedeľu popoludní. Stretol sa s prefektom Klužskej župy Florinom Stamatianom a s predstaviteľmi župnej samosprávy. Dnes má na programe okrem iného otvorenie Medzinárodného hungarologického kongresu a odovzdávanie maďarských štátnych vyznamenaní.

Csákymu udelili vysoké maďarské štátne vyznamenanie

19. augusta 2011 (TASR)

Vysoké maďarské štátne vyznamenanie - Stredný kríž Radu Maďarskej republiky s hviezdou –

si dnes v Budapešti z rúk prezidenta Pála Schmitta prevzal bývalý predseda Strany maďarskej koalície (SMK), niekdajší podpredseda vlády SR Pál Csáky.

Ocenenie mu pri príležitosti sobotňajšieho štátneho sviatku krajiny udelil najvyšší maďarský predstaviteľ na návrh premiéra Viktora Orbána ako prejav uznania za "mnohostrannú činnosť v záujme zachovania identity maďarskej komunity na Slovensku".

Na slávnostnom akte, ktorý sa začal v priestoroch budapeštianskeho parlamentu vokálnou verziou maďarskej štátnej hymny, sa zúčastnili popri prezidentovi Pálovi Schmittovi aj ďalší dvaja najvyšší ústavní činitelia krajiny, predseda vlády Viktor Orbán a predseda parlamentu László Kövér.

V skorých večerných hodinách odovzdá maďarský vicepremiér Zsolt Semjén v sídle maďarského zákonodarného zboru aj Cenu Za menšiny, ktorej laureátmi sa v tomto roku stane desať osobností a organizácií z maďarských komunít v zahraničí, vrátane SR, ako aj Chorvátska, Rumunska, Slovinska, Srbska či Ukrajiny.

Jediným slovenským laureátom tejto ceny je v tomto roku maliar József Nagy, ktorého práce figurovali počas nedávneho maďarského predsedníctva v EÚ aj na výstave v priestoroch Európskeho parlamentu vedno s ďalšími troma výtvarníkmi maďarskej národnosti zo SR.

Poznámka redakce: Zatímco u nás řeční sudetští Němci a jejich pomahači o staletích poklidného spolužití Čechů a Němců, na jih od Dunaje maďarští a promaďarští politici vynášejí tisícileté soužití Maďarů a Slováků, případně i Rumunů a Židů.

Zatímco v Německu dostávají „čeští“ politici německé řády, např. Petr Pithart a Karel Schwarzenberg, maďarská vyznamenání získávají „slovenští“ politici, např. Pál Czáky.

Můžeme pozorovat, že na stále větším prostoru se rozehrává zvláštní hra, která některými svými rysy připomíná doby minulé. Herci jsou německé a maďarské menšiny a tzv. vyhnaní Němci a Maďaři.

Tito „vyhnanci“, jak sami tvrdí, mají právo na původní vlast. Takže odsunutí Němci z Československa a jejich potomci na „Sudety“, odsunutí Němci z Rumunska na část Rumunska, Němci z Ruska zase na část Ruska, jíž obývali, Němci z bývalé Jugoslávie na jimi obývané části Jugoslávie, Němci z Polska na část Polska, Němci z východního Pruska na celé jeho území atd. Takže téměř v celé střední a východní Evropě jsou části jednotlivých států, které jsou „původní vlastí Němců“ tam dříve žijících. Tam by tito Němci měli mít právo se vrátit jako národnostní skupina, která má právo na sebeurčení atd., atd. Jak hrůzné jsou to představy.

Vůbec se však nemluví o tom, jakou úlohu tyto menšiny hrály v průběhu druhé světové války a před ní, o jejich většinovém ztotožnění s nacistickým Německem a boji za nový německý životní prostor.

Současné vládnoucí maďarské elity zase hodlají, zjednodušeně řečeno, sjednotit všechny Maďary, zvláště ty ze sousedních států, do jednoho národního celku. Zase jde o nebezpečnou hru s ohněm.

Křesťanskosociální mírové forum

Patriarcha Irinej Srbům na Kosovu: Vydržte !

Srbský patriarcha podpořil srbské obyvatele severního Kosova bránící svá práva na barikádách a vyzval je, aby vydrželi. Patriarcha Irinej dnes sloužil svatou mši při příležitosti slavnosti Panny Marie, která je jednou z patronek stejnojmenného kláštera v Peći. Irinej řekl po bohoslužbě novinářům k situaci na severu Kosova:

„Mocnosti si neuvědomují, že Srbové brání svoji zem, a že postavili barikády ve své zemi, aby bránili své domovy a kraj, ve kterém žijí po staletí.“

Patriarcha vyjádřil velké uspokojení nad účastí velkého počtu věřících, kteří se zúčastnili dnešního církevního svátku přes, jak řekl, veliká utrpení, strádání a nebezpečí.

Pramen: Vesti online 14.10.211

http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/171524/Patrijarh-Srbima-na-Kosmetu-istrajte!

Překlad: fp, Kosovoonline

Několik poznámek seniora k rodině

František Truxa

Současná pravicová vláda usilovně šetří a škrtá z obavy, abychom nezadlužili příští generaci. Ty mnohamiliardové škody jsou výsledkem jejich zkázonosné politiky. Šokový překotný přechod na tržní hospodářství nás stál kolem 700 miliard, další desítky miliard stály prohrané arbitráže a další stovky stály "úspory" na sociálním a důchodovém zabezpečení ve prospěch bohatých. To vše s následným útěkem lékařů a vědců, při snaze pravice zpronevěřit zbytek národního majetku.

Údajně 40 % dětí se rodí mimo manželství a přes polovinu omezeného počtu manželství se rozvádí. Při tom je známo, že rozvod vždy nejvíce poznamená děti - budoucnost národa. Od roku 2001 do roku 2006 to poznamenalo 180 000 dětí.

Od jedné mladé manželky jsem slyšel několik slov ze sjezdu spolužaček. Některé byly i třikrát rozvedené a žily s dalším partnerem. Shodně konstatovaly, že kdyby měly znovu možnost rozhodnutí, že by zůstaly u prvního partnera. Opakovaně se v roce 2006 bralo 25 % snoubenců.

Je veden silný útok proti rodině. Nejen přehnanou emancipací, ale sobeckou konzumní společností a honbou za mamonem. Lhostejnost a neinformovanost mladé generace již nelze ničím omluvit. Hnutí osamělých - single - je sebevražedné. Pro společnost přináší větší náklady. Je prokázáno, že manželé žijí déle a jsou psychicky více odolní než svobodní. Navíc tento stav by přivodil konec naší euroatlantické civilizace, tak jak před tím varoval několikanásobný kandidát na presidenta USA v knize "Smrt západu". Vinou sobecké politiky se mnoho dětí u nás nenarodilo.

Proč si máme brát ze západu jen negativní vzory jako je likvidace sociálního státu. Vždyť i tam státy s větší sociální solidaritou, a tedy i progresivním zdaněním mají daleko vyšší životní úroveň, vyšší úroveň školství, minimální kriminalitu, vzorové komunikace a špičkové zdravotnictví (Norsko, Švédsko, Dánsko ale i NSR a Rakousko).

V manželství je nejlepší se snažit dodržet křesťanské: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Příkladnější by měl být nový Svátek rodiny, lásky a věrnosti, který vznikl v Rusku na památku manželů Muromcovových, kdy si kníže vzal prostou ženu a manželé žili raději skromně mimo knížecí dvorec. Žili v lásce a oddanosti a později, když zestárli, tak v jeden den zemřeli a byli pochováni v jedné rakvi. Pravoslavná církev je uznala jako svaté. I pro nás by to měl být vhodnější svátek než jen komerční sv. Valentin. Osobně si myslím, že tento ruský svátek věrnosti, 8. července, by byl pro nás vhodnější.

V současné éře globalizace je nutné, aby senioři pomohli při výchově mladé generace. Pomáhat je orientovat na sport, turistiku, dobročinné a ekologické aktivity. A učit vnuky a vnučky úctě ke starším. Že je zcela nezbytná kázeň ve škole a respekt k učitelům.

Propad úrovně školství je hodně v toleranci rodičů k lenosti svých dětí. Jinak by nebylo možné, aby v den písemky rodiče omluvili polovinu dětí. Proto pak vietnamské děti jsou ve škole daleko úspěšnější, protože jsou z domova vedeny ke skromnosti, zodpovědnosti a úctě k učitelům.

Ukázněné děti nebudou agresivní. Budou vidět, že se prosadí jen usilovnou a poctivou prací. Konkurence je velká. Je nás již 7 miliard a pokud mladá generace nebude na sebe náročná, tak nemá šanci v životě uspět.

Ty finské děti nejsou lepší proto, že učitelé mají trojnásobek platu našich, ale zejména úsilím dětí a jejich rodičů, kdy je běžné ještě doučování mimo školu. S dětmi je třeba více číst a nenechávat je na pospas internetu. Zde jsou senioři velice potřební.

Austrálie: Duševní zdraví dětí se zhoršuje v důsledku rozpadu manželství

Podle studie, kterou zveřejnil prof. Patrick Parkinson z právnické fakulty University v Sydney, se psychologická pohoda australských dětí a mladých lidí, zejména dívek, významně zhoršila v posledních 10 letech. Je to důsledek nárůstu rozvodovosti, rozpadu vztahů společně bydlících dvojic a nárůstu počtu dětí narozených svobodným matkám. Během jedné generace se téměř zdvojnásobil počet dětí,jejichž biologičtí rodiče se rozcházejí dřív, než se dítě dožije patnácti let.

Výzkum zjistil 250% nárůst zneužívání a zanedbávání dětí , 66% nárůst 12-14letých, kteří byli hospitalizováni v důsledku sebepoškozování (u 15-17letých dívek je to nárůst o 90%) a 52% nárůst hospitalizace 15-24letých žen kvůli akutní alkoholické intoxikaci. 26.9.2011, lifesitenews.com

Vážení přátelé, uzavíráme XX. ročník Křesťanského sociála, tiskoviny, která spatřila světlo světa již na počátku existence samostatné Československé republiky. Její obsah odrážel přání i naděje tehdejší doby, jak svědčí následná citace: „ Čsl. strana lidová je stranou sociální, stranou širokých vrstev lidových, i když nemá sociální svůj charakter v titulu přímo vyjádřený. Křesťanský socialismus, snaha o sociální spravedlnost křesťanskou, křesťanská demokracie poctivá a přímá – toť náš zářivý ideál, toť cíl našeho snažení i v novém politickém útvaru stranickém.“

Naše úcta patří zapáleným křesťanskosociálním a lidoveckým předchůdcům. Vzpomeňme, jak někteří křesťanští sociálové přišli na sjezd v Litomyšli v roce 1894. Téměř bez prostředků, s botami přes rameno, aby si je ušetřili, šli pěšky na zakládající sjezd Křesťanskosociální strany.

Na křesťanskosociální a původní lidovecké tradice současná KDU-ČSL snad zcela zapomněla nebo o nich její vedení ani neví.

Velice litujeme, že „politické křesťanství“ , a to nejen v ČR, je doma na pravici politického spektra. Velice litujeme, že KDU-ČSL zcela eliminovala ze stranického života vlastenecké, křesťanskosociální a šrámkovské tradice.

Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby chudí, v nichž, jak zdůrazňuje Jan Pavel II., vidí církev Krista, byli nejen dále ochuzování, ale i ožebračování, a z jejich ubohosti tyli bohatí. Liberalismus, v současnosti neoliberalismus, byl vždy v rozporu s křesťanstvím. Svou současnou praxi, pauperizací většiny společnosti, válkami a nezměrnou chudou lidí v řadě rozvojových zemích, sám sebe odsuzuje. Jsme plně přesvědčeni, že všichni lidé mají právo na důstojný lidský život v míru.

K situaci v médiích

Jak nás informují „české“ noviny v německých rukou, co nám říkají televizní stanice, všichni víme. Zamlčují pravdu, šíří polopravdy a dokonce i lži. Informační embargo, neoficiálně vyhlášené na některá témata, cenzuru mlčením naše tiskoviny, stejně tak jako další alternativní média, nerespektují a informujeme vás i o skutečnostech, o nichž se píše jen okrajově nebo vůbec ne. Např. vlastenecká tématika, informace o Kosovu, Srbsku, o okupovaných národech, válkách a míru v běžných médiích v objektivní podobě často chybí. Alternativní média se tento informační deficit snaží podle svých možností odstraňovat. Proto vaše podpora našeho tisku, naší webové stránce je i z širšího hlediska velmi důležitá. Zachovejte nám i nadále svou přízeň. Děkujeme vám moc. –red.

Vážení přátelé, před sebou máme rok 2012. Ve své činnosti, zejména v úsilí o sociální spravedlnost, tím i v rozhodném odmítání neoliberálních asociálních tzv. reforem, zachování míru a proto i v podpoře protiválečných hnutí, ve vlasteneckých aktivitách, budeme samozřejmě pokračovat, ale pouze jen společně můžeme oslovit ještě širší okruh stoupenců, a o to usilujme!

Víme, že finanční situace většiny z vás je špatná, ještě horší než v dřívějších letech. Proto je pro nás těžké se s touto prosbou na vás obracet. Nezbývá nám však nic jiného. Vaše příspěvky jsou hlavním a rozhodujícím zdrojem financování našich aktivit. Prosíme vás, podpořte i finančně naši společnou činnost. Budeme vám vděční za jakýkoliv příspěvek. Věříme, že Ti, jejichž sociální situace je dobrá, přispějí vyššími částkami, jak již v minulosti nejednou učinili. O to je také prosíme. Tak nám umožní bezplatně zasílat naše tiskoviny těm, kteří v současnosti jsou v nouzi. Za finanční příspěvek, byť sebemenší, na rok 2012 velmi děkujeme. Poštovní poukázku přikládáme.

Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce Vám, vážení čtenáři, přátelé, přeje redakce.

Pokoj a dobro všem!

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla. 22. října 2011. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6 – 160 00.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz