Křesťanský sociál, leden-únor 2013

Hans Küng: Zachraňme církev

„Ano, mám také v úmyslu publikovat, pravděpodobně v březnu, knihu s jednoduchým názvem Ježíš, právě abych ukázal historického Ježíše, který opravdu rozbil všechna schémata. Historický Ježíš musí být normou pro církev. Pokud nyní konfrontujeme současnou církev a současného papeže s historickým Ježíšem, je tu obrovská vzdálenost. Nelze si představit, že by se Ježíš účastnil papežské mše v bazilice sv. Petra anebo těch papežských masových manifestací. Všechen ten triumfalismus, právní triumfalismus, to nemá vůbec nic společného s evangeliem a je velmi obtížné vidět v papeži a ve všem tom luxusu postavu Ježíše, takového, jaký byl ve své době…

Papež by mohl udělat mnoho pro světovou etiku a bylo by to jistě přínosnější než mnoho jiných věcí podporujících konzervativní aspekty tradičního katolictví…

V poslední kapitole knihy jsem uvedl dlouhý seznam. Církev musí posílit svoji základní funkci a zároveň vzít na svá bedra svoji společenskou zodpovědnost. Papež by měl být jednotícím prvkem a nikoli církev rozdělovat. V římská kurii by nemělo být místo pro stranictví, ale měli by tam být kompetentní specialisté. Je třeba zprůhlednit vatikánské finance, měli bychom zrušit inkvizici. Musíme odstranit každou formu represí a kanonické právo by nemělo být pouze vylepšeno, ale znovu přepracováno. Musíme dovolit manželství kněžím a biskupům, musíme umožnit ženám přístup k církevním službám, umožnit kléru a laikům přístup k volbě biskupů. Nemůžeme zakazovat přijímání eucharistie protestanty a katolíky. Je nutné posilovat ekumenickou spolupráci ve znamení lásky k pravdě, bez výmluv a bez mlčení.

(Italské nakladatelství Rizzoli vydalo na podzim roku 2011 knihu Hanse Künga Salviamo la Chiesa (Zachraňme církev). Hans Küng je výraznou osobností katolického světa, přímý účastník Druhého vatikánského koncilu, disidentský teolog a kněz římsko-katolické církve. Jistě je užitečné se seznámit s jeho pohledem na současnou krizi. Švýcarské veřejnoprávní rádio Rete Due přineslo s Hansem Küngem rozhovor, jehož části volně a zkráceně výše uvádíme.)

Reformami církve, včetně nedostatku kněží, se zabývají i v Rakousku a Německu

Farářská iniciativa a restrukturalizace farností

Také Rakousko, vedle Německa, se potýká s úbytkem věřících. Kardinál Schönborn představil plán na slučování farností a hodlá do jejich správy ve větší míře zapojit laiky ve formě dobrovolnictví. S touto vizí ne zcela souhlasí Farářská iniciativa.

Plány vídeňské arcidiecéze na sloučení farností do větších celků a zapojení laiků do dobrovolnického vedení menších farních obcí odmítá Farářská iniciativa okolo Helmuta Schüllera, faráře v obci Probsdorf v Dolním Rakousku. Iniciativa, kterou znovu kvůli její Výzvě k neposlušnosti kárá nový pastýřský list rakouských biskupů, jej na oplátku kritizuje. „V listu je to postaveno stylem „víra proti reformnímu očekávání“, říká Schüller. „Zaklínání se jednotou a vírou zároveň podsouvá, že ti, kdo prosazují reformu, mají málo víry.“

Zatímco biskupové ve svém pastýřském listu zdůrazňují prioritu Eucharistie, je podle Schüllera ve strukturální reformě význam Eucharistie pro farnosti snižován a krása velkofarností vzývána.

Pastorace však podle něho „žije z blízkosti lidem i v jejich všednodennosti“. Schüller má podezření, že „kdybychom měli nadbytek kněží, namlouvalo by se v tu chvíli lidem, že tři kněží ve farnosti jsou potřeba. Dělá se teologie za tím účelem, aby se nemusely zodpovídat otázky.“

Schüller nezpochybňuje, že za současných okolností je třeba i reforem týkajících se farností; napadá ale postupy: „Nedá se to dělat od zeleného stolu na ústředí, je třeba ptát se farností, jak by si to představovaly. Farnosti, které žijí a plní svoji funkci, potřebují při své činnosti podporu. Farnosti také nejsou filiálkami žádného koncernu.“

Vzhledem k nedostatku kněží je podle Schüllera hlavní otázkou zvážení zpřístupnění kněžského úřadu lidem a nikoli zavírání farností: „Jak se dostaneme k nové formě vedení? Proč nemůže někdo řídit farnost na částečný úvazek? To už výhledově sliboval dnešní papež, Joseph Ratzinger, v roce 1971, kdy se vyskytla stejná situace jako dnes. Tehdy řekl, že církev bude světit muže, kteří už mají své zaměstnání, aby tak mohla být zajištěna pastorace ve farnostech.“ Podle Schüllera by měli mít možnost převzít tento úřad i ženatí muži a vdané ženy. (Umlaufoviny)

I v České republice věřící si kladou otázku, zda církve, zejména katolická, naplňují své poslání

Velice litujeme, že církve věnují v podmínkách krize, kdy lidé nejen chudnou, ale nebývale roste počet žebráků, bezdomovců, lidí žijících na samém okraji společnosti, velmi malou pozornost své vlastní sociální doktríně. Spatřují církve v chudém člověku skutečně Krista? Požadují pro chudé spravedlnost nejen slovy, ale také skutky? Jak zajišťují, aby Země, jíž Bůh daroval celému lidstvu, dávala obživu všem lidem, aniž by privilegovaní si přivlastňovali mnohem více než jim náleží, a na miliardy chudých pak nezbylo ani tolik, aby se mohli nasytit a v důsledku toho umírali hladem i na nemoci spojené s podvýživou oni, jejich děti?

Pokud církve odpovídají, že charitou bojují proti této bídě do nebe volající, pak my díme, že charita je velká věc, že skutečně pomáhá mnoha lidem přežít, ale že charita, a to věděli i křesťanští sociálové již v 19. století, tyto velké sociální problémy

není schopna řešit a vyřešit. Jistě to ví i současní církevní činitelé.

Chápou církve nesouladnost, rozpornost mezi křesťanstvím a liberálním kapitalismem? Chápou, že ve společnosti, kde největší hodnou jsou peníze, a nikoliv člověk a jeho důstojný život, nelze zajistit sociální spravedlnost, ale naopak dochází pouze k další stále vyhrocenější sociální diferenciaci, kdy počet chudých i jejich bědnost roste, kdy např. dvě či tři generace členů jedné rodiny jsou odsouzeny žít převážně na sociálních dávkách, aby na druhé straně rostly řady stamilionářů a miliardářů.

Pokud církve tento vývoj, jehož jsou svědky v Evropě i v celé tzv. euroatlantické civilizaci, nevidí nebo nechtějí vidět, pokud vidí a nechtějí v souladu s křesťanskými principy se zasadit o zásadní řešení, pak vzniká otázka, komu církve vlastně převážně slouží?

Ano, v ČR, jsou církve, a obzvláště pak katolická, kritizované v souladu s výše uvedeným, a dále že se jejich hlavní zájem v posledních letech soustřeďuje na tzv. církevní restituce. Kde kdo z církevní hierarchie se k restitucím vyjadřuje. Padala i silná slova. Když „ukradený majetek“ nedostaneme zpět, dojde na soudy. Co bylo „ukradeno, musí být vráceno“, to je zásadní stanovisko všech církví. Soudy hrozí i německý řád. Zajímali se církevní otcové o to, že i většina jejich oveček, stejně tak jako 80% našeho lidu, je proti církevním restitucím? Že většinu peněz, které dostanou církve v rámci restituce, zaplatí lidé bez příslušnosti k nějaké církvi? Že značnou část majetku, jíž nikdy nevlastnily, tak získají do vlastnictví?

Zajímají se církevní otcové o to, že k církevním restitucím dochází v době sílící hospodářské krize? Že miliardy, které církve mají dostat, jdou ze státní pokladny, která odírá nemocné, invalidy, rodiny s dětmi, důchodce, a že i z těchto vydřených, oslzených, okrvavených peněz budou církevní restituce placeny?

Církevní restituce podle našeho názoru nejsou spravedlivým vyrovnáním s církvemi, ale jsou darem pravice církvím, který byl prosazen i za pomocí poslanců stíhaných za úmyslné trestné činy, za pomocí poslanců strany, jíž nikdo nikdy nevolil, za pomoci „kupčení“, jehož předmětem byly hlasy poslanců. Dávno již P. Nečasovi nejde o větší než jednotkovou většinu, dobrá je mu jakákoliv většina a za jakoukoliv cenu, byť i za cenu hlasu poslance odsouzeného za korupci. Všichni o těch špinavostech víme, jistě i církve. Je jim to jedno? Dovedou církve rozeznat „špinavé peníze“?

A tak nám tady vzniká zvláštní společenství, spojenectví vládychtivé, egoistické a politicky propadlé pravice a oltáře, který podle názorů mnohých není též čistým. Pravice již zaplatila církvím a tyto dodají svůj hlas, aby posílily upadající pravici, jejíž vládě důvěřuje necelých 20% občanů. Jde tedy o nějaký „kšeft“? Něco za něco? Zřejmě ano. Blízká budoucnost toto tvrzení pravděpodobně verifikuje.

A o jaké kupčení jde? Vláda v důsledku svého vládnutí ztratila hlasy již v krajských volbách. Pokud by se v dohledné době uskutečnily parlamentní volby, levice, sociální demokraté a komunisté, by dosáhla s určitou pravděpodobností i na ústavní většinu.

A to nejde! Zaskočí církve a vypomohou i jejich ovečky? Je to pravděpodobné. Ovšem pravice nic na náhodě nenechává. Vládnout chce i dále. Kolik složek státu se ještě nechá výhodně privatizovat? Penězovody ze státní pokladny lze přesměrovat do privátní sféry! To nelze nechat nevyužito! Za takovou „demokracii“ pravice bude jistě bojovat. Možná, že pomůže i osvědčený ministr Kubice. S nepřehlédnutelnou aktivitou přišel i nejlepší ministr školství, kterého jsme kdy měli, pan poslanec Dobeš. Chystá jako pravicovou zálohu nějaké společenství sportu. Není to zadarmo. Kolik set milionů korun, že má na sport nyní jít? Z podhoubí snad i miliard korun mají vyrůst další politické strany, byť některá z nich i na jedno použití.

Musíme zesílit, říká si pravice. Musíme rozvadit i levici. Nejdříve v rámci antikomunismu poštveme své úderky na komunisty a později i na samotné sociální demokraty, zvláště na ty, kteří si myslí, že by mohli třeba v republice vládnout s tichou podporou komunistů. Ti sociální demokraté, jež se orientují již dnes na echt demokratické strany, jako je např. KDU-ČSL, vytvářejí vlastně možný předobraz nové „demokratické“ vládní koalice. Ti jsou pro část pravice, která se vydává za politický střed, div že ne levý, spojenci. To si však musí vyřešit sami sociální demokraté, aby v budoucnosti neselhali.

Tak antikomunismus se stává zbraní pravice proti levici obecně. Snad bychom mohli říci, že např. KDU-ČSL, ale také i TOP09 jsou tak antikomunistické, že jejich antikomunismus se stává již politickým rasismem. Tak to vidíme my.

Pomocí antikomunismu, který převzala za svůj i převážná část katolické církve, lze rozdělit národ. To už tady v našich dějinách bylo nejednou. A jak to dopadalo? Všichni víme! Z této výhody se budou těšit naši sousedé, hlavně Němci, zvláště ti tak zvaní sudetští. Takže, co se u nás vlastně děje? Pod rouškou boje za evangelizaci neznabožského českého národa se zde spojují síly katolické církve, pravice, která je převážně liberální, nikoliv tedy konzervativní, a sudety za bukem číhajícími. Církvím zřejmě, jako sudetům, je zde určena zvláštní úloha, jíž mají v naší kotlině sehrát. Odvíjí se hra bez pravidel a ke škodě našeho národa i republiky.

Litujeme, že katolická církev, pokud se chce skutečně usmiřovat, nečiní tak především uvnitř vlastního národa. Proč již nenabídla ruku ke smíru české levici, zejména komunistům? Proč se chce zuby nehty smiřovat především se sudety, jejichž cílem je návrat do vlasti, do našeho pohraničí. Sudeti usilují o návrat jako národnostní skupina, která je druhým státotvorným národem v ČR se stejnými právy jako národ český. Samozřejmě, že si dále sudeti osobují právo na pohraničí, které je jejich územím. Právo na sebeurčení obsahuje i právo rozhodnout se, zda chtějí setrvat s českým národem v jednom státu nebo se odtrhnout i s pohraničím a stát se součástí Spolkové republiky Německo. Když si však uvědomíme, že např. sociální demokrat Špidla se vyjádřil v tom smyslu, že jedno z možných řešení krizové situace pro naši republiku spočívá v tom, aby se stala 17. státem SRN a že on by proti tomu nic neměl, pak musíme si být vědomi, že sudeti mají velké zastání i v řadách nejen KDU-ČSL, TOP09, v části ODS, ale také uvnitř ČSSD. A tak situace je, jak jsme přesvědčeni, je vážná. Opět zápasíme jako národ o svůj vlastní stát a budoucnost.

Velká hra na šachovnici dějin se rozehrála. Aktéři jsou známí. Nejnebezpečnější pro nás jsou sudeti. Dr. E. Hahnová je považuje, konkrétně sudetoněmecký landsmanšaft, za nositele myšlenek zrádcovské henleinovské strany. Doby, kdy „naši Němci“ byli alespoň zčásti echt rakouští, jsou pryč. Sudeti jsou všeněmecky orientovaní stejně tak, jak byli za první republiky. Křesťanský háv má zakrýt jejich čertovo kopyto.

Církve ve vztahu k naší státnosti a národu zaujímají nejednotné stanovisko. Nejvíce je nám vzdálená katolická církev, byť dříve, v době národního obrození, za nacistické okupace a i v předlistopadové době, nám byla blízká. Pamatuji, jak v padesátých letech katolíci na jáchymovských táborech pomáhali, jak mohli těm nejpotřebnějším. Tehdy se neptali, zda jde o komunistu nebo nekomunistu. Jejich vztahy k zde zavřeným válečným zločincům se nelišily od našich. Jak je to možné, že zapomněli na to nejlepší ze své minulosti? Všichni takoví však jistě nejsou, díky Bohu!

Politické strany jsou samostatnou částí v této hře. Nejblíže sudetům je KDU-ČSL, která tuto skutečnost zakrývá průhledným tvrzením, že jde o stranické vztahy k bratrské bavorské Křesťanskosociální unii. Jestliže předseda TOP09 se nepokládá za Čecha, ale za Böhma a nikomu to z této strany nevadí, nikdo neprotestuje, pak tato skutečnost je již sama o sobě dost výmluvná.

Ne posledním hrajícím aktérem je i kolaborantská šlechta. I jí jde o miliardové majetky. Dosáhne odškodnění v rámci církevních restitucích, když přes Benešovo dekrety na něj nedosáhla? Uvidíme! Zřejmě však počítá s tím, že i jí něco z tohoto vytouženého sousta zbude. Nešlechtičtí kolaboranti čekají též na svou odměnu.

Dodejme však znovu, že v této hře nejde jen o desítky ale zřejmě i o stovky miliard korun, o obrovské majetky, ale také o naši státnost o náš národ a jeho budoucnost. To vše je v sázce. Dr. O. Tuleškov

Za současné ekonomické krize je nutná angažovanost

ve prospěch chudých

Mons. François LAPIERRE, biskup ze Saint-Hyacinthe (Kanada)

“V kapitole 130 dokumentu Instrumentum laboris stojí, že sociální nauka Církve je hlásáním a svědectvím víry. Je neopomenutelným nástrojem a místem výchovy k ní. Instrumentum laboris se velmi bohatě, ale zároveň poměrně vágně zabývá vztahem nové evangelizace a sociální nauky Církve. Niterné pouto existující mezi hlásáním evangelia a službou spravedlnosti a míru se mi nezdá být dostatečně propracováno. Tato situace v sobě nese riziko, že nová evangelizace bude vypadat jako odpověď na vnitřní problémy Církve a ne jako jedinečný příspěvek k posílení spravedlnosti a míru ve světě. Díky současné ekonomické krizi vidíme, jak chtivost a touha po majetku poničily smysluplné vztahy, když oddělily ekonomii od její sociální dimenze, kterou má v životě člověka. Tyto vztahy mohou být obnoveny jedině skrze lásku, bratrství a přátelství, které musí najít své vyjádření nejen v meziosobních vztazích, ale také v ekonomickém a obchodním životě, jak to skvěle podtrhuje list papeže Benedikta XVI. Caritas in Veritate. V tomto kontextu je důležité, aby Církev byla bratrským společenstvím, tělem Kristovým. Společenství už je hlásáním Boží radostné zvěsti. V křesťanské iniciaci často oddělujeme lásku od spravedlnosti, cestu víry od sociální a politické reality. Je zapotřebí kultura solidarity. Velcí misionáři napříč stoletími dokázali sjednotit odvážné hlásání Kristova evangelia a angažovanost ve prospěch chudých. Jejich skutky byly často výmluvnější než jejich slova.“

Mons. Socrates B. Villegas z Filipín

“(…) Zkušenost třetího světa mne učí, že evangelium sice může být hlásáno tomu, kdo má prázdný žaludek, ale jedině pod tou podmínkou, že i žaludek toho, kdo káže je prázdný stejně jako žaludek farníků. A konečně nová evangelizace musí být výzvou k nové lásce. Budeme věrohodnými nositeli radosti z evangelia jen pokud bude hlásání doprovázeno neoddělitelným poselstvím lásky.“

K tomu poznámka - V závěrečném Poselství Božímu lidu jsou zmíněny dva pilíře nové evangelizace – prvním je kontemplace, kdy v tichu přijímáme Boží slovo a druhým pak služba chudým, v jejichž tváři rozpoznáváme tvář Krista. Z proslovů na synodu vyplynula nezbytnost starat se o chudé (charita) a angažovat se za jejich práva. (diakonie politická) Helena Hladilová, převzato Umlaufoviny

(V říjnu 2012 se sešlo ve Vatikánu 260 biskupů. Diskutovali o nové evangelizaci. Výňatek z diskuse jsme výše vyňali.)

Odpor proti návratu komunistů není zbytečnou hysterií! Prohlášení provinciála dominikánů k návratu komunistů k politické moci

Vlna odporu proti návratu komunistů k moci zatím na úrovni krajské samosprávy není zbytečnou hysterií! Komunistická strana Čech a Moravy jasně deklaruje, že jejím programovým cílem je socialismus se společenskou formou vlastnictví. Není to tak dávno, co naše země mohla po dlouhá desetiletí zakoušet, co komunistický socialismus reálně znamená. Komunistický režim byl po právu prohlášen za protiprávní (zákon č. 198/1993 Sb.).

Nemůžeme tak snadno zapomenout na zločiny, kterých se komunistická diktatura dopouštěla od násilného převzetí moci v roce 1948 až do roku 1989. Mnoho poctivých a slušných lidí v naší zemi od nich zakusilo nespravedlivé a neospravedlnitelné násilí na vlastní kůži. Katolická církev byla pro komunisty třídním nepřítelem číslo jedna, který měl být všemi prostředky eliminován. Zvláštním způsobem byly bolševickým soudruhům trnem v oku řeholní řády, a proto již brzy po únorovém puči pozatýkali řádové představené, aby s nimi sehráli kruté divadlo monstrprocesů, v dubnu 1950 se zbraněmi v rukou obsadili všechny mužské kláštery a jejich členy svezli do lágrů, některé poslali do věznic a mladší na nucené práce v armádě. Hlavním zákonem komunistické nadvlády byl třídní boj, v jehož jménu se dopouštěla vražd, různou formou zničila tisíce lidských životů a zmařila bezpočet talentů. Komunistický manifest, který otevřeně hlásá třídní nenávist, KSČM stále považuje za spis patřící mezi její „knihy klasiků“ (viz oficiální webové stránky KSČM).

Česká dominikánská provincie proto podporuje všechny projevy nespokojenosti, které vyjadřují zřetelný nesouhlas s faktem, že se KSČM stala součástí krajských koalic, a připojuje se k nim. Statečné protesty řady lidí chtějí demaskovat zlo, které se skrývá za líbivými slovy, a chtějí se mu postavit hned v zárodku. Historická paměť ukazuje, že lehkovážná zanedbání v takovém okamžiku mají zpravidla tragické následky. Mnozí z protestujících neznají dobu komunismu z vlastní zkušenosti. O to cennější pak je, že navzdory tomu odvážně pozvedají svůj hlas.

Zároveň prohlašujeme, že ze své strany nebudeme s těmito krajskými orgány vstupovat do přímého kontaktu. Vyjadřujeme tím, že se nechceme podílet na faktické legitimizaci návratu komunistů k politické moci. Skutečnost, že KSČM obdržela v posledních volbách nemalý počet hlasů, pokládáme za politováníhodnou. Volební úspěch KSČM v žádném případě nečiní komunistické ideje správné a společnosti prospěšné.

Svou modlitbou a svými aktivitami chceme ve spojení se všemi, jimž není osud naší země lhostejný, přispívat k opravdovému společnému dobru. Negativní síly, které komunisty znovu vrátily k politické moci, mohou být překonány jedině upřímným zájmem o všechny, zvláště o potřebné, a odpovědnou společenskou angažovaností. Vždyť absence právě těchto postojů v naší zemi současný stav zapříčinila.

11.12.2012 Benedikt Mohylník, autor je provinciál České dominikánské provincie. Prohlášení bylo zveřejněno na stránkách provincie.

Odpor proti návratu komunistů je hysterií v nesprávnou dobu. Reakce na "Prohlášení provinciála dominikánů k návratu komunistů k politické moci"

„…Důvodem ke zveřejnění Prohlášení je skutečnost, že v podzimních volbách do krajských zastupitelstev získala levice (ČSSD, KSČM) většinu v jedenácti z nich. Konkrétně ČSSD v devíti a KSČM ve dvou krajích. Vzhledem k tomu, že v ČR je celkem třináct krajů, jde opravdu o mimořádné číslo.

Jedním z důsledků nového povolebního uspořádání jsou i protestní akce jihočeských studentů, kteří nesouhlasí s tím, aby resort školství a kultury měla na starosti představitelka KSČM. Jihočeský kraj ale není jediným místem, kde se zdvihá vlna odporu, a studenti nejsou jedinými zástupci obyvatel, kteří vyjadřují svůj nesouhlas. A jak říká sám autor Prohlášení: „Česká dominikánská provincie proto podporuje všechny projevy nespokojenosti, které vyjadřují zřetelný nesouhlas s faktem, že se KSČM stala součástí krajských koalic, a připojuje se k nim.“…

Dále autor uvádí, že „ze své strany nebudeme s těmito krajskými orgány vstupovat do přímého kontaktu. Vyjadřujeme tím, že se nechceme podílet na faktické legitimizaci návratu komunistů k politické moci“…

Autor poté formuluje několik tezí a otázek.

- Pokud Česká dominikánská provincie (a římskokatolická církev obecně) pokládá účast KSČM vzhledem k její komunistické ideologii v krajských zastupitelstvech za nepřijatelnou, může doložit prohlášení, kterými v minulosti požadovala prohlásit ji za stejně protiprávní, jako byla KSČ, a tím požadovat její eliminaci z politického spektra Poslanecké sněmovny? Nebo existence KSČM vadí až ve chvíli, když získává reálnou politickou moc? Jak by ji mohla nezískat, pokud jsme dovolili, aby mohla existovat na půdě Parlamentu a existovat vůbec? Připustit její existenci a pak volat, že nesmí vládnout, pokud vzejde ze svobodných voleb, je poněkud zvláštní…

- Letošní volby do krajských zastupitelstev jsou jednoznačným vyjádřením znechucení obyčejných lidí z dlouhotrvajícího a bezostyšného tunelování tohoto státu pod vedením demokraticky volených stran. Veřejně dostupné jsou informace o předražených a zbytečných státních zakázkách ve stovkách miliard korun ročně. Propojení našich politiků s byznysem je zveřejňováno v médiích. Peníze ze státního rozpočtu se takto rozkrádají, a protože pak chybí, šetří se kde jinde než na zdravotnictví, školství a v dalších oblastech. Lidé jsou nejen znechucení, ale mají také strach. Postupně přestávají být schopni hradit své závazky a pak nastupují exekutoři, mnohdy velmi neetickým způsobem.

Pokud Česká dominikánská provincie (a římskokatolická církev obecně) pokládá účast KSČM v krajských zastupitelstvech za nepřijatelnou, může doložit, že v průběhu uplynulých dvaceti let vydala byť jedno jediné prohlášení o naprosté morální devastaci politické kultury a rozkrádání finančních prostředků státního rozpočtu v předražených a zbytečných zakázkách? Může doložit, že se byť jediným prohlášením v tomto smyslu zastala těch, na které toto nezodpovědné jednání ze strany státu dopadá nejvíce? Může doložit, že se aktivně, veřejně a hlasitě zasadila o to, aby se klima ve společnosti nedostalo do stavu, kdy vyprodukovalo návrat KSČM k politické moci?

Proč jsem v minulosti neslyšel nic o tom, že by církev požadovala vyšetření korupčních kauz, usměrnění exekučního Eldoráda a dalších? Proč církev nepromluvila v průběhu těch dvaceti let jasně a hlasitě, když je silnou společenskou strukturou? Proč se mi vkrádá do hlavy myšlenka, že to bylo proto, že si církev naordinovala mlčení kvůli ještě neschváleným restitucím? Nebo je pro ni charakteristické, že mlčí k situaci ve společnosti a snaží se ji ovlivňovat pouze zezdola? Proč se pak ozývá nyní?

Pokud se církev v průběhu dvaceti let veřejně nepostavila proti morálnímu úpadku české politiky, okrádání občanů a zákazu KSČM, pak si nemohu pomoci, ale vyjádření „Komunistická strana Čech a Moravy jasně deklaruje, že jejím programovým cílem je socialismus se společenskou formou vlastnictví“, jak je uvedeno v Prohlášení, nemohu chápat jinak než jako obavu, že by církev opět mohla přijít o majetek, pokud by se KSČM dostala k moci nikoliv pouze na úrovni krajů, ale přímo do vlády. Ideologie KSČM vadí tedy ne z principu, ale až ve chvíli, kdy bychom mohli reálně o něco přijít. Morálně pokleslá a totálně zkorumpovaná politika začíná být problémem až ve chvíli, kdy působí, že obyčejní lidé začnou volit jinak, než je pro církev bezpečné. Do té doby církev mlčí. Když pak ale konečně promluví, kdo uvěří morální síle a nezištnosti jejího hlasu? Pokud církev mlčela doposud, nechť zachová silentium i nadále, ledaže by se chtěla zastávat veřejně maličkých a opovrhovaných. Není ostudou, že úlohu, kterou jí přisoudil sám Kristus, koná za státní peníze ombudsman?

12.12.2012 Martin Lejsal, autor je křesťan, pracuje jako kontrolor-informatik na Nejvyšším kontrolním úřadu ČR a je studentem 2. ročníku kombinovaného studia na KTF UK v Praze, redakčně upraveno, kráceno.

Kardinál Vlk podpořil protesty jihočeských studentů proti účasti KSČM ve vedení kraje

Emeritní pražský arcibiskup podpořil dopisem hladovku a další protesty studentů, kteří se sešly v úterý 18. prosince na demonstraci v Českých Budějovicích, aby vyjádřili nesouhlas se spoluprací ČSSD s KSČM ve vedení jihočeského kraje…

"Sleduji od začátku vaše velké úsilí o to, aby si naše veřejnost uvědomovala nebezpečí plíživého návratu totality po posledních krajských volbách, kterému dávají prostor sociálnědemokratičtí hejtmani svými koaličními dohodami bez ohledu na minulost. Podporuji vaši hladovku a ostatní aktivity v tom smyslu, aby se změnilo svěřování zvláště citlivých oblastí zodpovědnosti v krajském zastupitelstvu členům komunistické strany, která se veřejně nezřekla své totalitní ideologie a nedistancovala se od zločinů své strany, zvláště z padesátých let, které jsou veřejně známé a jsou stále znovu připomínány," stojí v dopise, který zazněl při protestu na Piaristickém náměstí. "Je nezodpovědné a velmi ubohé, když někteří zastupitelé vám vytýkají, že ty věci nepamatujete, že je to minulost. Ale jsme tu my starší, kteří jsme svědky komunistických zvěrstev. Zažili jsme je na vlastní kůži. Já jsem Jihočech a v mých materiálech StB je dostatek dokumentů o mém pronásledování, šikanování, omezování svobody a zastrašování komunistickou totalitní mocí, o odposlouchávání, které jsem zažil, když jsem pracoval jako archivář okresního a městského archívu. Studentská mládež ve vašem věku, se kterou jsem se tehdy setkával, byla vyslýchána a zastrašována, jak je to zdokumentováno v materiálech StB. A později jako sekretář českobudějovického biskupa Hloucha jsem zakusil také tvrdé pronásledování církve. Proto nemohu mlčet a nepozvednout svůj hlas na podporu vašich akcí, protože vy, mladá generace, které patří budoucnost, jste daleko citlivější na tyto věci, než generace starší, která se bohužel mnohdy smiřuje s tím, co bylo, a ztrácí citlivost pro právo a spravedlnost," doplňuje arcibiskup.

Vlk uvádí, že i mladí mají své zkušenosti a mnohé si pamatují: "v nedávné době zemřel v pohodě komunistický soudce Vaš, který poslal na smrt hrdinu boje za naši svobodu generála Heliodora Piku a hrdinnou ženu Miladu Horákovou. Nebo připomeňme otce dnešního komunistického ideologa soudruha Grebeníčka, který osobně mučil vězně. A soudy, v nichž byli skrytí bývalí komunisti, nebyly schopny učinit spravedlnosti zadost a odsoudit je. To přece pamatujete. Jak jsou tyto skutečnosti možné? Váš boj je spravedlivý a všichni, kdo neztratili paměť a cit pro právo a spravedlnost, ho musí podporovat!" (vlu), Christnet, 22.12.2012

Katolický antikomunismus se projevil

Zásadně s ním nesouhlasíme. Domníváme se, že je, jak jsme výše uvedli, účelový. Ano, studenti, tedy i jihočeští, mají právo se vyjadřovat k aktuálním otázkám. Nezaznamenali jsme však, že by protestovali proti povinné veřejné služby, kterou v rozporu s našim ústavním pořádkem museli vykonávat nezaměstnaní, proti korupci, která nás všechny ročně ochuzuje o desítky miliard, proti kupčení v parlamentu s poslaneckými hlasy, proti pokleslé morálce, proti vzrůstající nezaměstnanosti a rostoucí chudobě, zvláště neúplných rodin, invalidů, důchodců, proti statisícovým platům managerů a minimální mzdě, z níž nelze vyžít, proti církevním restitucím, proti nimž se staví téměř 80% občanů, proti liberálnímu řádu, jehož hlavní hodnotou jsou peníze a ne člověk, který poklesl na úroveň jednoho ze zdrojů zisku, v neposlední řadě i proti úmyslu zavést na vysokých školách školné a proti stále horšímu uplatnění mladých lidí na „trhu práce“.

Odpor jihočeských studentů proti účasti komunistů na krajské koalici v Jihočeském kraji, zvláště pak proti Mgr. V. Baborové, jež se má zabývat školstvím, považujeme za protidemokratický, poněvadž je namířen proti jedné z politických stran, jež splňuje všechny podmínky stanovené  naší ústavou i Listinou základních práv a svobod. Jejich úsilí je vlastně snahou zvrátit volební výsledky ve prospěch politických stran, které v důsledku své protilidové politiky ztratily značné množství hlasů. To je fakt, který se nedá zakrýt. Sociální demokracii, která zvítězila v krajských volbách, studenti nutí, aby opustila koalici s KSČM a vytvořila novou koalici s jinými stranami, např. s KDU-ČSL, TOP09, Jihočeši. I tato snaha je ostře protidemokratická.

Pokud by jihočeští studenti měli mít právo diktovat, která strana či koalice stran má vládnout v Jihočeském kraji, pak jakékoliv další volby jsou zbytečně. Místo voleb budeme mít studentský diktát.

Odsuzujeme takového protiústavní a nedemokratické snahy a úsilí. Naopak podporujeme vytváření koalic politických stran v souladu s volebními výsledky.

Z uvedených i dalších důvodů podporujeme hejtmana Zimolu i jeho rozhodnutí uzavřít koalici s komunisty, podporujeme též Mgr. V. Baborovou. Petici na jejich podporu samostatně šíříme. Vyzýváme všechny demokraty, aby ke studentským provokacím, které jsou namířeny proti celé levici, nemlčeli. J. Kovář

Vánoční výzva prezidentským kandidátům

Vánoční výzva prezidentským kandidátům, jichž si lze vážit: Jiřímu Dienstbierovi, Táně Fischerové, Vladimíru Franzovi, Zuzaně Roithové, Karlu Schwarzenbergovi, Přemyslu Sobotkovi (a Vladimíru Dlouhému, kdyby byl přece jen vrácen do hry).

Dámy a pánové kandidáti,

nemůžete nevědět, že průzkumy dlouhodobě ukazují, že ve druhém kole volby nebude stát nikdo z vás, nýbrž představitel toho nejhoršího z novodobé české minulosti, spolutvůrce opoziční smlouvy a otevřený podporovatel mocenských ruských zájmů v České republice – a proti němu „muž bez vlastností“, který podléhá či podlehne týmž či podobným vlivům z podivných zákulisí.

Nemůžete nevědět, jaká rizika představují oba tito pravděpodobní vítězové voleb pro budoucnost této země.

Nemůžete nevědět, že v této konstelaci váš boj o prezidentství, jakkoliv čestně míněný a vedený, postrádá smysl, neboť okruhy, které by jednoho z vás volily, se sice jen částečně, ale přece příliš překrývají.

Prosím, vyvoďte z tohoto poznání odvahu ke statečnému a státnickému rozhodnutí. Buď se dohodněte mezi sebou a všichni či aspoň někteří odstupte ve prospěch jednoho z vás. Z hlediska budoucnosti této země je méně podstatné, jestli ten jeden bude spíše zleva nebo zprava. Podstatné je pouze to, aby mohl sjednotit hlasy, postoupit a vyhrát. Anebo, není-li taková dohoda možná, začněte odstupovat sami. Moudřejší půjde příkladem. Jedině tak je možné ještě zabránit oné katastrofě, oné zoufalé nevolbě mezi Zemanem a Fischerem.

Nebudete-li schopni takovéto dohody či takovéhoto činu, ukážete tím, že jsou vám bližší vaše osobní ambice a zájmy vašich partikulárních skupin nad zájmy této země, tohoto národa. Ukážete, že bohužel nemáte dost státnickosti na prezidentský úřad.

Prosím, přemýšlejte o tom v čase Narození Spasitele; v čase naděje, že nemožné se může aspoň někdy stát možným.

21.12.2012 Martin C. Putna, působí na FHS UK v Praze, christnet

Pokud ještě považujeme výše uvedená prohlášení katolických činitelů a politiků za mezně normální, pak na nás působí otřesně některé katolické internetové materiály, např. katolické tradice a rakouské monarchie, jinak řečeno blog Monarchia Catholica, z něhož dále uvádíme několik citací.

Naše pozice k současné církevní krizi

Internetový blog Monarchia Catholica byl založen v srpnu roku 2009…

„Jedním z důvodů vzniku byla snaha poukázat na věroučné odchylky části současné pokoncilní hierarchie. Hlavním záměrem tedy je znovu zdůrazňovat katolické principy v Církvi, i ve společnosti.

Ve velkém napětí sledovali věřící celého světa II. Vatikánský koncil a doufali, že se vyjádří k palčivým problémům moderního světa nastoleným po 2. světové válce. Očekávalo se odsouzení komunismu, nacionálního socialismu a bludů moderní doby, moderní filosofie a trendů, které krystalizovaly uvnitř katolické Církve už od 20. a 30. let: zvláště omyly liturgického, ekumenického a biblistického hnutí či odsouzení tzv. Nouvelle Theologie (Nové theologie), jež byla prodchnuta nekatolickými principy a v důsledku zřetelně navazovala na již dříve Církví odsouzený modernismus. Nestalo se tak. Část koncilních otců začala proti vůli svého Zakladatele a v rozporu s Tradicí spolupracovat s omyly tohoto světa a těmto omylům Církev přizpůsobovat. (Kolaborace se světovým komunismem v tzv. Ostpolitik, pojímání náboženské svobody v liberálním duchu a relativizace některých dogmatických výroků.)… A jestliže my, podobně jako papežové před koncilem, odmítáme modernismus a jeho představu reformy Církve, odsuzujeme neomodernismus Nouvelle Theologie a dvojznačnost pastoračních koncilních dokumentů navržených představiteli progresivního a liberálního křídla za podpory Jana XXIII., odsuzujeme liturgickou revoluci, moderní pojetí státu a jeho vztahu k Církvi, odmítáme ekumenické hnutí a omyly současné pokoncilní theologie, potom nemůžeme následovat a být poslušní modernistické hierarchii, která uvrhla, s vydatným přispěním koncilních a pokoncilních papežů Jana XXIII., Pavla VI., a Jana Pavla II, naší svatou Matku Církev do nejhorší destrukce…

Zároveň se obracíme s prosbou k současnému papeži Benediktovi XVI., aby silou své autority, kterou obdržel od Ježíše Krista, ukončil církevní krizi a odsoudil koncilní dvojznačnost, pokoncilní doktrinální chaos a navrátil Církvi jednotu, pravou nezfalšovanou římskou liturgii, odvolal všechny kruté reformy, které rozvrátily posvátné prostory Církve svaté.“

Na zmíněném blogu je celá řada článků, např. O konstituční monarchii, o Korporativním uspořádání státu, o Oslavě vítězství katolických armád na Bílé hoře (tato bitva rozhodla údajně o tom, že jsme se zařadili mezi civilizované národy), o Tradičním pochodu za monarchii na den hanby (28.10.1918). Velmi zajímavý je též článek „Svatováclavský kult v českém a německém prostředí zemí Koruny České“.

Můžeme si přečíst i pozvánku na výstavu Bl. Císaře Karla I. – posledního českého krále. Výstava se koná v České Lípě. Dozvíme se i o petici za obnovení Mariánského sloupu v Praze.

Povstaň, katolická armádo, proti republice!

Sudetoněmecký landsmanšaft a Monarchia Catholica nás zvou na pochod za nezávislost jižního Tyrolska na Itálii pod heslem „Ohne Rom in die Zukunft“, „Jižní Tyroly nejsou Itálie“. Dočteme se, že první světovou válku vyprovokovalo Srbsko, o zločinných legionářích, ničemné Československé republice, atd.

Pokud jde o sudetoněmecký landsmanšaft, tak ten má na první stránce blogu několik samostatných odkazů, např. SL v Rakousku, Bavorsku a v některých dalších zemích. Na sudetoněmecké TV můžete vidět mapu České republiky s výraznými oblastmi sudetoněmeckými, takže na nás působí jako mapa pomnichovského Československa. Přesto uvidíme pod některými články i česká jména autorů.

Je nutné podtrhnout, že blog Katolické tradice a rakouského monarchismu je v mnoha ohledech velmi blízký internetovým stránkám sudetských Němců, s jejich katolicismem, antikomunismem, aktuálními protičeskými snahami i úsilím o přepisování dějin. Úroveň tohoto blogu je nehodnotitelná. -red

Církevní restituce cestou pro odškodnění tzv. sudetských Němců a

kolaborantské šlechty?

Když v r. 2005 jsem četl článek Hanse Gebeho „Nesnadná cesta ke smířlivému gestu“, v němž autor vyslovuje názor, že v budoucnosti by vyhnanci z vlasti, tj. odsunutí Němci, a církve mohli od republiky získat odškodnění v miliardových částkách (Prager Volkszeitung, 4.8.2005, Listy č. 44, str. 1, (www.ceskenarodnilisty.cz), myslel jsem si, že německý tisk občas musí svým čtenářům dát nějakou naději, poněvadž ji, alespoň mnozí z nich, i očekávají. Informaci jsem nepovažoval za důvěryhodnou. Možnost takovéhoto vývoje jsem neviděl. Uplynulo pár let a najednou jsme ve zcela změněné situaci.

V souvislosti s projednáváním návrhu zákona o církevních restitucích, jež velká většina národa zásadně odmítá, se kromě dalšího diskutovalo též o tom, aby jeho znění neumožňovalo odškodnění „sudetských“ Němců a kolaborantské šlechty. I prezident V. Klaus, samozřejmě též miliony dalších občanů republiky, v tomto smyslu vyslovovali své obavy. Psaly se dopisy, vysvětlovalo a mnozí z nás převážně nabyli dojmu, že dekrety prezidenta republiky, nebudou dotčeny.

Při projednávání uvedeného návrhu zákona došlo k jeho doplnění tzv. přílepkem. Pan dr. Jaroslav Kuba, právní poradce prezidenta republiky, ve svém článku „Neveto jako gesto nestačí“ (Právo, 26.11.2012, str. 6), napsal: „Druhé (nebezpečí - pozn. red.) zakládá rafinovaně konstruovaný přílepek, klasifikující prezidentské dekrety jako bezpráví, které je nutno zákonem odstranit a zhojit restitucí… připomínám, že jde o konstrukci tvořenou třemi paragrafy, a podle níž ten, na něhož dopadají dekrety, nemá oprávnění k naturální restituci, proto uzavře se státem smlouvu o vypořádání nároků za nevydaný majetek a obdrží paušální finanční náhradu…Jestliže se místo vydání věci poskytne finanční kompenzace, znamená to v obou případech uznání nároku, uznání majetkové křivdy, a co je zásadní, na dekrety se ukazuje jako na skutečnost, která vedla ke křivdě. To není jen ´prolomení dekretů´, ale již i jejich diskvalifikace jakožto bezpráví, které má tento zákon odčinit. ... Ti, kteří mně podsouvají strašení německým nebezpečím, varuji-li před právními důsledky zrušení dekretů, se mýlí. Neboť í po jejich právní diskvalifikaci sice nevolá německý prezident, ale sní o ní jedinci a skupiny na obou stranách česko-německé hranice. Neboť jim otevře dveře k poslední fázi majetkového převratu, z něhož budou těžit pod záminkou restitucí za údajné křivdy spáchané Čechy.“

V souvislosti s uvedeným vyvstává též jistě ne nezajímavá otázka, který poslanec, a za jakou stranu, uvedený přílepek navrhl. Pokud něco takového hrůzného a odsouzeníhodného mohl udělat český poslanec a česká poslanecká sněmovna přílepek většinou hlasů schválit, pak je třeba zdůraznit, že tato většina, jak jsem přesvědčen, je pro naší republiku, její lid, největším nebezpečím, které si lze vůbec v současnosti představit. Tady již přestává hra na opozici a pozici. Jde o demokracii, právní stát a můžeme i tvrdit, že jde i o samu podstatu našeho státu. Jaká hra se s námi hraje?

Zatímco se neustále objevují nějaké finanční či jiné nároky nejrůznějších subjektů, vznášené na republiku, a jak je vidět, vláda „rozpočtové odpovědnosti“, která invalidy, důchodce, nezaměstnané připravuje o miliardy ročně, více méně tyto nároky akceptuje. Státní dluh roste. Bylo by logické a odpovědné, kdyby se naši představitelé začali také zabývat finančními nároky, které vůči Německu máme. Ale oni se ani neopovažují vůči Spolkové republice Německo, která je právním nástupcem nacistické říše, vznést reparační nároky, jež nám mezinárodně byly přiznány. Československo bylo signatářským státem Pařížské reparační dohody. Z ní pro nás vyplýval i následující závazek: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnout znovu pod německou kontrolu…

A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací.“ (Dohoda o německých reparacích, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, srpen 1946, nákladem Orbisu, str. 67-68)

Z uvedeného vyplývala povinnost ČSR konfiskovat německý majetek a dále trvá povinnost nevydat ho. Hodnota majetku tzv. sudetských Němců neměla být a také ani nebyla započítána na náš reparační účet.

Naše reparační a nereparační pohledávky vůči SRN představují cca 360 miliard předválečných korun. Zatím jsme od Německa získali jen několik set milionů. Němečtí politici nám léta slibovali, včetně W. Brandta, že reparace budou plnit, jakmile dojde ke sjednocení Německa. To nám sliboval i H. Genscher. Když však naši zástupci v r. 1990 požadovali na Německu plnění reparací, setkali se s mlčenlivým odmítáním, ač na ně máme nárok, což potvrzuje řada i našich odborníků, např. pan profesor V. Pavlíček. Tak jaké naše vztahy s Německem vlastně jsou? Nejlepší vůbec, jaké kdy byly? Pokud by tomu tak bylo, pak jistě by Němci, kteří jsou jinak přeborníci na neplacení reparací, nám již reparace alespoň převážně zaplatili.

Nyní se opět začíná mluvit o nárocích „sudetských“ Němců. Z hlediska mezinárodního práva jsou nulové. Naopak my na Německu za současné finanční situace bychom měli požadovat plnění jeho reparačních povinností. Proč tak nečiníme? V mezinárodním právu platí zásada, že agresor je povinen zaplatit své oběti náhradu škod, které jí vznikly v souvislosti s agresí. Jakákoliv česká vláda, která bude sledovat naše národní zájmy, by tak měla činit. My všichni svou tvrdou prací, šetřením jsme museli přispět k poválečnému budování Němci polozničené, vykradené a zplundrované republiky. Mnozí z nás prožili šest strašných let okupace, živoření, nemocí z podvýživy, otrocké práce. 360 tisíc našich spoluobčanů bylo Němci zavražděno, či padlo v boji s nimi. Na tyto skutečnosti nelze zapomínat!

„Veto, kterým je český prezident vybaven,“ pokračuje dr. J. Kuba ve svém článku, „právně zaručuje pouze zdržení legislativního procesu. Nezaručuje jeho výsledek, např. nepřijetí vráceného zákona. Avšak morální efekt by v tomto případě byl jistě zásadní. Neboť jde o zákon, který možnými důsledky směřuje proti ústavnímu zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. Podle mého názoru by ho proto měl Ústavní soud zrušit.

Domnívám se, že je značná pravděpodobnost, že Ústavní soud ČR zákon o církevních restitucích, včetně jeho přílepku, zruší, Neměli bychom však jenom čekat na rozhodnutí ústavního soudu, měli bychom se o danou problematiku zcela mimořádně silně zabývat a hlasitě volat, že s tímto restitučním zákonem nesouhlasíme, že ani nesouhlasíme s rozhodováním silně pravicové „většiny“ poslanecké sněmovny, podpírané i hlasy, jak se obecně chápe, “koupených“ poslanců nebo jedné účelově vytvořené strany, jíž žádný volič nikdy nedal hlas. Východiskem z krize, do které nás zavedly pravicové vládnoucí strany, těší se v současnosti důvěře necelých 20% občanů, jsou předčasné volby, z kterých vzejde, jak věříme, nová důvěryhodná vládní koalice, která bude vládnout v souladu se zájmy lidu a našeho národa. Věříme, že odstraní tzv. reformy, které ve skutečnosti byly jen opatřeními, směřujícími proti velké většině společnosti.

Dr. O. Tuleškov

Restituce jako selhání církví ?

Tuto úvahu píši jako laik, věřící příznivec husitské církve, které se kdysi říkalo československá, a za okupace českomoravská. Myslel jsem si, že tato církev, založená jako reakce na zbořené mocnářství s jejím césaropapismem katolického suveréna, který každoročně myl nohy starcům - a potom rozpoutal první světovou válku, - že ta církev se postaví k restitucím čelem. Opak byl nakonec pravdou. Sice se část jejich starších postavila proti takto pojatým restitucím, ale nakonec neuspěla. A my obyčejní věřící jsme ponecháni v pochybách o oprávněnosti tohoto příklonu ke zlatému teleti. Je pravda, že jiné církve než je katolická, dostanou nakonec z restituční hostiny jen drobty a odpadky z panského stolu. Ale to je neomlouvá.

Občas si i já, lesní muž z moravských pralesů u starobylé Líšně, čtu v evangeliích - a nacházím tam opaky toho, co se tu předkládá k věření o takzvaných církevních restitucích. Nacházím tam slova o nicotnosti boháčů a o tom, že spíše velbloud projde uchem jehly než boháč do království nebeského. Dále tam nacházím slova o tom, že nemáme shromažďovat poklady na zemi, kde je žere rez, ale na nebi, kde jsou věčné, A že se nemáme starati o to, jak se obživíme, protože ptáci také nesejí a nežnou a Hospodin je obstará.

A co to vidím v realitě ? Vidím obrazy jako vystřižené z Vávrovy Husitské trilogie. Vidím různé faráře, jáhny a biskupy, jak se chovají, jako onen legendární "farář Peklo", jenž odebírá chudým věřícím poslední ovečku, poslední peníz a poslední nástroj, aby je zabavil pro větší slávu boží a pro spasení věrných křesťanů. Když si to porovnám s dneškem, tak vidím - to nebyl "bolševický výmysl a propaganda" - to je prosím dnešní skutečnost.

Spisovatelka a režisér a historik, jež se opřeli jako jedni z prvních této takzvané restituci - pro mne pobělohorské loupeži - jsou kacéřováni zdivočelými médii jako bezmála společenští kanibalové církví. Jsou účelově představováni jako jacísi "závistiví lidojedi", kteří pěstují církevní kanibalismus jako bezmála zvláštní vědu. Myslím, že tomu tak vůbec není. Jestliže někdo zcela racionálně poukazuje na čertova kopyta církevní restituce, na nesepsaný majetek, na právní překážky počínaje josefinismem a konče Benešovým státem, na obrovské vyčerpání státu, které nastane a na zadlužení aspoň čtyř pěti generací, jež budou církvím splácet to, co samy nezavinily, jako jakousi "daň za bolševismus", že ten někdo by měl být brán v potaz. Poslouží nakonec tento stav církvím samotným ? Je jisté, že největší církev , církev římská, na tom dočasně snad vydělá, ale nebojí se tato církev daleko větších škod, jež sama utrpí tímto katastrofálním zásahem do pořádku sekulárního státu? Rozpor je i v oné církvi samé - samozřejmě nikoli v jejich špičkách, kdy kardinálové si mnou potěšeně ruce, ale řada osvícených starších a kněží církve katolické sama varuje před tímto tancem kolem zlatého telete.

Dejme tomu, že se tyto restituce naplní. A kněží, co teď? zeptáme se s Hansem Falladou. Stanete se podnikateli s "majetkem od pánaboha"? Nebo jej svěříte podle předpisů státu známým společnostem a manažerům? Kdo zaručí, že tito Vaši služebníci se obratem ruky nezmění v ďáblovy služebníky a neokradou Vás podle všech pravidel českého tunelářství? Že postupně nevyvezou "Váš majetek" do daňových rájů ? Ovšem toto nebudou jen škody mamonu. Daleko větší škody nastanou právním chaosem republiky. Dosavadní držitelé tohoto majetku, kteří jej drželi doslova "bona fide", v dobré víře, jak říkají právníci, se oprávněně začnou dožadovat náhrad a odškodnění na státu, který tento dar církvím provedl. Kde na to stát vezme, když už ožebračil skoro všechny včetně důchodců? Avšak největší škody budou ty škody morální. Ty škody, které tyto pobělohorské restituce - nápadně připomínající konfiskace pobělohorských rebelů od církví v čele s Karlem z Liechtenštejna.

Od nynějška si valná většina slušných věřících začne myslet, tak církve už nejsou jen společenství věřících, jsou to "až v poslední řadě" podnikatelé, jsou to byznysmeni, jsou to latifundisté - velkostatkáři. A to se netýká jen církve římské. Týká se to také všech dalších církví, které svým souhlasem a mlčením naplní tyto parestituce. A vezmou si vrchnostensky přidělené zbytky se stolu dělení. Onehdy jsme s jakýmisi právníky se bavili na téma, jak by vlastně měl znít zákon o církevních restitucích jednou větou. Nakonec jsme připadli na tuto definici - parafrázi z filmu Bláznova kronika:

"Pobělohorská kořist je právoplatně nabyté zboží, jehož majitelem je církev".

A vrchol tohoto stavu nastane, až se o restituce přihlásí bývalý řád německých rytířů, dnes Německý řád domu Panny Marie atd. Nechápu, proč vůbec média připravují veřejnost na vstup tohoto řádu do restitucí, když to odporuje především mezinárodně platné Pařížské reparační dohodě, která stanoví,že žádný německý majetek zabavený po r.1945 v osvobozených státech se nikdy nesmí vracet zpět do německých rukou. Bratři Poláci moc dobře vědí, proč tento řád nepouštějí na své území.

Tak nevím. Jako lesní muž tomu nemusím vůbec rozumět. Ani už se neptám co bylo ukradeno a komu bylo ukradeno ? Nebo že by začala platit nějaká jiná evangelia? PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Výplatní páska církví

APOŠTOLSKÁ CÍRKEV

Registrace: 1989. Počet duchovních v roce 2005: 156. Počet věřících v roce 2001: 4 584. Počet duchovních v roce 2010: 184. Počet věřících v roce 2011: 4 934. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 27. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 48 529 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 1 056 336 374 Kč

BRATRSKÁ JEDNOTA BAPTISTŮ

Registrace: 1951. Počet duchovních v roce 2005: 21. Počet věřících v roce 2001: 3 641. Počet duchovních v roce 2010: 49. Počet věřících v roce 2011: 3 208. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 66. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 14 081 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 227 862 069 Kč

CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

Registrace: 1951. Počet duchovních v roce 2010: 93. Počet věřících v roce 2011: 7 394. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 79. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 31 000 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 520 827 586 Kč.

CÍRKEV BRATRSKÁ

Registrace: 1951. Počet duchovních v roce 2005: 90. Počet věřících v roce 2001: 9 971. Počet duchovních v roce 2010: 111. Počet věřících v roce 2011: 10 872. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 98. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 32 335 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 761 051 303 Kč.

CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ

Registrace: 1920, Počet duchovních v roce 2005: 388. Počet věřících v roce 2001: 99 356. Počet duchovních v roce 2010: 382. Počet věřících v roce 2011: 39 276. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 103 Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 114 472 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 3 085 312 000 Kč.

CÍRKEV ŘECKOKATOLICKÁ

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 37. Počet věřících v roce 2001: 7 704 Počet duchovních v roce 2010: 45. Počet věřících v roce 2011: 9 927. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 223. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 12 641 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 298 933 257 Kč .

CÍRKEV ŘÍMSKOKATOLICKÁ

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 2753. Počet věřících v roce 2001: 2 748 918. Počet duchovních v roce 2010: 3 191. Počet věřících v roce 2011: 1 083 899. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 340. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 951 466 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 47 200 000 000 Kč .

ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 228. Počet věřících v roce 2001: 117 540. Počet duchovních v roce 2010: 256. Počet věřících v roce 2011: 51 936. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 202. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 82 957 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 2 266 593 186 Kč.

EVANGELICKÁ CÍRKEV A.V. V ČR

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 11. Počet věřících v roce 2001: 14 914. Počet duchovních v roce 2010: 18. Počet věřících v roce 2011: 6 064. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 363. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 5 574 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 118 506 407 Kč.

EVANGELICKÁ CÍRKEV METODISTICKÁ

Registrace: 1951. Počet duchovních v roce 2005: 45. Počet věřících v roce 2001: 2 705. Počet duchovních v roce 2010: 51,5. Počet věřících v roce 2011: 1 952. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 38. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 15 760 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 367 634 208 Kč .

FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR

Registrace:Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 36. Počet věřících v roce 2001: 1 527. Počet duchovních v roce 2010: 112. Počet věřících v roce 2011: 1 132 Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 27. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 12 093 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 272 064 153 Kč.

JEDNOTA BRATRSKÁ

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 73. Počet věřících v roce 2001: 3 443. Počet duchovních v roce 2010: 112. Počet věřících v roce 2011: 2 156. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 19. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 31 316 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 601 707 065 Kč.

LUTERSKÁ EVANGELICKÁ CÍRKEV A.V. V ČR

Registrace: 1995. Počet duchovních v roce 2005: 13. Počet věřících v roce 2001: 5 420. Počet duchovních v roce 2010: 11 Počet věřících v roce 2011: 2 591 Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 238 Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 3 725 000 Kč Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 113 828 334 Kč.

NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST ČESKÝCH UNITÁŘŮ

Registrace: 1930. Počet duchovních v roce 2005: 3. Počet věřících v roce 2001: 302 Počet duchovních v roce 2010: 4,5 Počet věřících v roce 2011: 155. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 35 . Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 1 394 000 Kč Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 35 999 847 Kč.

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV V ČESKÝCH ZEMÍCH

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 155. Počet věřících v roce 2001: 23 053. Počet duchovních v roce 2010: 169 Počet věřících v roce 2011: 20 628. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 122. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 44 996 000 Kč .Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 1 146 511 242 Kč .

SLEZSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ A. V

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 87. Počet věřících v roce 2001: 14 038 Počet duchovních v roce 2010: 102. Počet věřících v roce 2011: 8 162. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 80. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 29 676 000 Kč Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 654 093 059 Kč .

STAROKATOLICKÁ CÍRKEV V ČR

Registrace: Rakousko-Uhersko. Počet duchovních v roce 2005: 35. Počet věřících v roce 2001: 1 614. Počet duchovních v roce 2010: 47. Počet věřících v roce 2011: 1 736. Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 37. Výše roční finanční podpory od státu v roce 2010: 12 738 000 Kč. Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 272 739 910 Kč.

Přišlo e-mailem

Vatikán pokračuje v protireformaci

V pražské katedrále sv. Víta bylo blahořečeno 14 františkánů, které 14. 2. 1611 zabili pražští občané. Ceremoniál byl spojený se mší, kterou vedl kardinál Angelo Amato, zástupce Vatikánu. Jde o první beatifikaci v pražské arcidiecézi, uvedla katolická církev. Podle kardinála Dominika Duky vzešla dávná tragická událost z mravní krize celé Evropy, tudíž je varováním pro dnešek. Dekret o blahořečení umučených řeholníků podepsal papež Benedikt XVI. Pražský kardinál Duka uvedl, že slavnost se netýká jen Prahy nebo Česka, ale celé Evropy, a to nejen proto, že vyvražděná františkánská komunita byla složena z příslušníků mnoha národů. "Ale daleko více proto, že jejich pozemská tragédie a posmrtná sláva vzešla z mravní krize celé tehdejší Evropy. Právě v tomto kontextu tehdejších nejistot, osočování, obav, volání po nápravě, radikalismu a potlačení základní lidské zodpovědnosti vůči druhým, stejně jako v bezmezné závisti, stává se dávná událost mementem pro dnešek," prohlásil Duka.

Násilná smrt kohokoliv je jistě nesprávná a obhajitelná pouze v jediném případě: vlastní obranné válce, která byla vyvolaná cizím agresorem. Násilí je již natolik vystupňované zlo, že se mu nedá bránit jinak, než opět jenom násilím a prostředky odpovídajícími danému násilí. Tedy pokud agresor použije fyzické násilí, nebo dokonce zbraně, ať již je to jednotlivec, skupina, národ nebo stát, je napadený v plném svrchovaném právu použít k odražení tohoto násilí a agrese také násilí. Kdo toto odmítá jako „barbarské“ nebo „nehumanistické“, je sám pomýlen, není ve skutečnosti demokraticky smýšlejícím člověkem, ale totalitně smýšlejícím „užitečným nástrojem“.

Současně je nutno rázně odmítat jakoukoliv formu násilí a agrese vedenou za hranice vlastních států, byť ve jménu nejrůznějších záminek, které mají jedno společné: „my víme, jak se má svět dít, a my jediní víme, co je správné a jsme plně oprávněni to vnucovat druhým“.

Podívejme se, o co ve skutečnosti tenkrát šlo. V té době vládl v zemích Koruny české Rudolf II. Habsburský. Ten bojoval o moc se svým mladším bratrem Matyášem Habsburským. Tento vnitrostátní boj skončil rozdělením moci, kdy Rudolfovi II. zůstaly Čechy, Slezsko, Horní a Dolní Lužice a Matyáš získal Moravu, Uhry a Rakousko. České stavy přitom požádaly o uzákonění tzv. České konfese, tedy záruky náboženské svobody. Proti tomu se postavila katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. To vyvolalo v Praze vlnu občanských nepokojů, které nakonec 9. července 1609 donutily Rudolfa II. k vydání tzv. Rudolfova majestátu, který uzákonil náboženskou svobodu a potvrdil tzv. Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. slíbil pouze ústně českým stavům. Jednalo se o velmi významný majestát, který právně zaručoval, že nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon. Rudolf tak díky podpoře českých stavů setrval na českém trůnu a přišel jenom o Moravu.

V roce 1611 vpadla vojska katolického pasovského biskupa Leopolda – bratrance Rudolfa i Matyáše - do Čech, což vedlo k abdikaci Rudolfa II., který tím přenechal český trůn svému mladšímu bratrovi Matyášovi. Katolická vojska pasovského biskupa se dopouštěla násilností a plenění v Praze a okolí. Netřeba si dělat iluze, jak takové plenění a drancování města se svými násilnostmi na neozbrojeném lidu mohlo vypadat. Udává se, že během toho v pádu do Prahy bylo pobito a zraněno na 1400 Pražanů. Tato jejich činnost se setkala s odporem katolíků i protestantů – pražského občanstva. Každá akce budí protiakci. 14. února 1611 pasovští dobyli Malou Stranu, a to byla pro některé protestanty záminka k útoku na katolíky, především kláštery, ve kterých poskytovali úkryt vojákům pasovského katolického biskupa. Ozbrojené domobraně, kterou ve svých zprávách katolíci popisují jako „městskou spodinu a pražskou lůzu“, se povedl úspěšný útok na františkánský klášter u novoměstského kostela Panny Marie Sněžné, uskutečněný téhož dne. Klášter zakrátko oblehl ozbrojený lid a záhy se dostal dovnitř. Přímo v kostele bylo zabito zřejmě velice krutým způsobem 14 františkánů za údajnou kolaboraci s katolickými vojsky pasovského biskupa. Útok ozbrojeného lidu vedl Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory. Z těchto čtrnácti františkánů byl potvrzen pouze jediný Čech. Jinak se jednalo o Němce, Italy, Španěla, Francouze a Holanďana.

Mimo jiné platnost Rudolfova majestátu vydaného českým stavům zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej rozstřihl a spálil jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené. Následovala násilná rekatolizace českých zemí a 300 let náboženského a národnostního útlaku.

To jsou historická fakta.

K otázce, zda byli dotyční františkáni právem obviněni z kolaborace a přechovávání katolických vojáků, se můžeme dnes těžko vyjadřovat. Pokud ano, je reakce pražské domobrany více než pochopitelná, byť současně není přitakáním k masakrování bezbranných. Nicméně celkový kontext událostí té doby nám na celou věc vrhá opět jiné světlo. Navíc u katolíků je jejich mnohdy perverzně chápané přikázání „lásky k bližnímu“ dostatečně známo i z pozdějších dob, kdy po druhé světové válce jiní františkáni ukrývali nacisty a pomáhali jim po válce uniknout spravedlnosti. Takže v tomto případě bych to neviděl jako nereálné nepravdivé obvinění. Katolíkům byly vždy zájmy cizí bližší než zájmy vlastního národa. To je bohužel česká historická zkušenost, která se nedá změnit. Pouze překroutit.

Ve světle historické zkušenosti, ono blahořeční 14 františkánu, mezi kterými byl pouze jeden Čech, příliš silně kontrastuje s oněmi 1400 pobitými a zraněnými Pražany – evangelíky. Proč tito františkáni – vesměs cizinci dělali v Praze a jakou zde plnili misi Říma, si jistě nemusíme příliš domýšlet. Současně během tohoto vpádu do Čech tato katolická vojska také oblehla Prachatice a zde pobila na 3 000 evangelíků. Co tyto obětí náboženské nesnášenlivosti a rasismu, který vyvolává sama katolická církve v čele s Římem, nyní Vatikánem? Ty si nezaslouží blahoslavení? To je pro pány Duká a spol. jen „lůza“, tedy ona morální krize tehdejší Evropy, jak do dnes protestanství v čele s českým husitstvím katolíci a Vatikán chápe.

Glosy vatikánského preláta D. Duky o tom, jak se jedná o poučení pro dnešek, je nutno chápat se současným chápáním doby, ve které k danému činu došlo a za jakých okolností. K tomuto činu došlo díky náboženské nesnášenlivosti a vyvolenosti katolické církve, která se nesmířila ani s husity vybojovanými kompaktáty ani náboženskou svobodou v českých zemích a protestantismem obecně. Vůbec nešlo o nějakou obecnou „mravní krizi tehdejší Evropy“. Šlo a stále jde o mravní úpadek římskokatolické církve jako mocenské organizace, která všechny jinověrce i jiné křesťanské církve považuje za „kacířské“ a sebe za jedinou vyvolenou a Bohem ustanovenou. V tom je stále zakopaný pes. Za toto násilí nemůže nějaká „pražská lůza“, jak se rádi vyjadřují katoličtí preláti, ale katolíky pěstované násilí a nesnášenlivost. Katolická církev pak za své mučedníky a světce vybírá pouze ty, kdo se zasloužili o rozšíření moci katolické církve a Říma, anebo byli zabiti „kacíři“. Ale samotný reformátor církve, jako byl třeba Jan Hus, se svatořečení dočkat nemůže. Proč, je zřejmé. Světectví u katolíků má pouze politicko-ideový propagandistický význam. Proto se v rámci současné podoby křížové války Vatikánu nabízí blahořečení těchto zabitých františkánů. Každá násilná smrt člověka je odsouzeníhodná, jako každá násilná agrese je porušením božích zákonů, ale toto selektivní vyzdvihování určitých událostí v rámci protireformačního boje katolíků je pouze politická záležitost.

Z aktů, které dnes provádí pověřenci Vatikánu na našem území v podobě nejrůznějších „kardinálů“, je zřejmé, že se Vatikán a církev nezměnily. Potlačují náboženskou svobodu, jak jen mohou. Dnes nemají moc organizovat vojenské křížové výpravy, tak vedou tuto válku skrytě – postupným obracením příčin a následků a snahou o přepisování dějin z pohledu jediného pravého, rozuměj katolického. Tyto společenské akce nejrůznějších „mučedníků“ a vnucování svého pohledu na dějiny veřejnosti jsou toho součástí. Pozorujme bděle, co se v našem současném státu děje:

-Úsilí o právní uzákonění obrovského finančního a naturálního daru včetně 1% území cizímu, historicky nám nepřátelskému státu Vatikánu a jeho církvi. Přímo do rukou papeže, jenž podle církevního práva má právo nakládat s veškerým majetkem církve.

-Úsilí o restauraci vítězného sloupu Ferdinanda II. Habsburského na Staroměstském náměstí postaveného na zpečetění a památku vítězství nad českými stavy na Bílé hoře v roce 1620.

-Odstranění sochy husitského duchovního Jana Želivského z Novoměstské radnice.

-Zavedení svatováclavské tradice jako českého státního svátku, kde se představitelé Vatikánu staví do role druhého suverénu v našem sekulárním státu.

Ing. Jiří Krutina

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“ (Dr. E. Hahnová, seminář v Ústí nad Labem, listopad 2011)

Ke spolupráci KDU-ČSL s tzv. sudetskými Němci

Tak zvaný lidovecký sjezd je za námi. Někteří straničtí činitelé by jistě byli radši, kdyby se o něm mluvilo jako o sjezdu křesťanských demokratů. V tomto směru byl zásadově neochvějný velký křesťanský demokrat Kalousek, jehož čas však nějak dezorientoval, takže po zběhnutí se stal zakládajícím topákem.

Delegáti se, kromě dalšího, snažili nově řešit otázku názvu strany. Bohužel asi nevěděli, že o této tématice se vedly diskuse již před transformací křesťanskosociálních stran a konzervativní katolickonárodní strany v Československou stranu lidovou, tedy někdy před 100 lety. Zatímco katoličtí konzervativci prosazovali název, v němž by bylo obsaženo slovo křesťanská, sociálové, v čele s J. Šrámkem a F. Světlíkem, byli pro název Československá strana lidová. Proč tento název byl schválen, se každý z nás může dozvědět při studiu dobových dokumentů.

Ovšem přišla doba polistopadová r. 1989. Josef Lux, tehdy málo zkušený fokolarín, a jeho věrní se zasloužili o rozšíření názvu strany na Křesťanskodemokratická unie-Československá strana lidová. Neznali dějiny strany asi stejně tak, jak je neznali delegáti nedávného sjezdu, kteří mezi sebou řešili otázku již dávno a naprosto správně vyřešenou.

Kdo se nepoučí dějinami, kdo nejedná v souladu s jejich poučením, aplikovaným na současnost, musí znovu a znovu usilovat o řešení různých problémů, třeba i těch základních, které již byly diskutovány a rozhodnuty.

Ke stálým lidoveckým principům, které můžeme vysledovat v dějinách strany, patřil a stále by měl patřit sociálně-reformní, demokratický a vlastenecký charakter strany, s praktikovanou křesťanskou politikou. ČSL pod vedením Jana Šrámka byla vždy stranou státotvornou, která dovedla v rozhodujících okamžicích spolupracovat se všemi, kteří stáli na pozici obrany republiky. Nešlo jen o spolupráci se sociálními demokraty, národními socialisty, ale také často i s agrárníky a dokonce i komunisty, např. v období před Mnichovem a bezprostředně po něm, později v protiněmeckém odboji. I v době druhé světové války ČSL sledovala politickou linii prezidenta republiky dr. E. Beneše plné obnovy ČSR..

S touto šrámkovskou politikou obrany státu, národních zájmů, aktivního souhlasu s dekrety prezidenta Beneše a odsunem německého obyvatelstva z republiky je v hrubém rozporu současná KDU-ČSL. Přečtěme si pozorně následující text. Je nejen o jednom posvícení a událostech kolem něj.

U nás se císařské posvíceni již dávno nekoná. Kdo však chce, může se takovéhoto posvícení zúčastnit. Stačí zajet třeba do Durynska a je vystaráno. V Rositz se počátkem října konalo již XXII. císařské posvícení. Sudeti zde uvítali hojně svých hostí. Vedle paní Marion Waismannové, státní ministryně, to byli též hosté z „blízkého zahraničí“, tedy i z Čech. Nebyl to však jen tak někdo. Přímo z Prahy přijel pan Peter Barton, „ambasador sudetoněmeckého velvyslanectví“, v jehož závěsu dorazil i pan dr. Pavel Svoboda, místopředseda KDU-ČSL, a Jan Čižinský, který v uvedené křesťanské straně pečuje o zahraniční záležitosti, a jak je vidět „skutečně kvalifikovaně“. Stranická reprezentace byla na vysoké úrovni.

Nesmíme však opomenout zdůraznit, že pan dr. P. Svoboda na této mnohočetné osvícenecké sešlosti zasloužilých byl snad dokonce nejdůležitějším řečníkem. Bylo to pochopitelné jaksi samo sebou. Místopředseda pozdravil všechny přítomné jménem svého stranického šéfa, Pavla Bělobrádka. A to jistě posvícence uchvátilo. Obyčejně se takové pozdravy tlumočily někde za bukem, ale tentokrát bez použití konspirativních metod – přímo. A to již něco znamená. Samozřejmě si sudeti kladli otázku, kdy a co bude dále. A dočkali se, jak píše Sudetendeutsche Zeitung z 12.10. 2012, Listy č. 154 str. 1, www.ceskenarodnilisty.cz . A nebylo toho málo! Jak libě jim znělo, když se slavnostní řečník vyznal z toho, že nemá rád zlostné útoky prezidenta Václava Klause, jenž vyhnání Němců zneužívá ke štvaní proti vyhnaným. A to byla voda na sudeťácký mlýn. Snad na každé jejich významnější sešlosti nesmí chybět útoky proti současnému prezidentovi ČR. Jen dehonestace prezidenta dr. Edvarda Beneše je dlouhodobější a hlubší, mnohem hlubší. Tuto nenávist snad krajánci zdědili po A. Hitlerovi. Nyní to, co tak rádi slyší, nieder mit Klaus, znělo z úst představitele křesťanské strany. Nadto řečník ve svém vyjádření použil termín „vyhnaní“, který je sudetským produktem, a nikoliv odsunutí, jenž je zakotven v mezinárodních poválečných smlouvách vítězných Spojenců.

To však nemělo být zdaleka všechno. Čiperný Pavel dále vzpomenul, jak dr. Jan Šrámek, všeobecně uznávaný křesťanskosociální a později lidovecký politik, se snažil spolupracovat s německými křesťanskými sociály. U tématu však se zdržel krátce a jen povrchně. Svůj účel však tato slova jistě splnila. Členové v Bavorsku vládnoucí Křesťanskosociální unie se považují za křesťanské sociály. A tak, jak se asi domníval řečník, lze ztotožnit úsilí J. Šrámka a současné KDU-ČSL o spolupráci s křesťanskými sociály. Jinak řečeno: spolupráce kádeuáků se zejména bavorskými křesťanskými sociály je zde vydávána za pokračování šrámkovských snah. Tak má být kolaborace KDU-ČSL s CSU, v níž právě jsou velmi silně zastoupeni sudeti, podávána pro stranickou veřejnost přijatelněji. Ano, spolupráce se sudety se zde vydává za spolupráci s bavorskými křesťanskými sociály. Ale místopředseda šel ještě dále. Naše strana, KDU-ČSL, prohlásil, již dávno spolupracuje se sudetoněmeckou kanceláří v Praze. Touto větou strhnul dr. Svoboda jakýkoliv diplomatický háv, do něhož byla uvedená spolupráce halena.

Nelze však zapomínat i na další průkopníky tzv. česko-sudetoněmeckého smíření. Na předním místě, můžeme říci čestném, trůní bezkonkurenčně pan dr. Petr Pithart. Co ten se v tomto směru jen nastaral, nasmiřoval. Dokonce se podílel na napsání „Podivena“, v němž bezostyšně poplival naši minulost, včetně doby národního obrození. Ke kádeúákům stejného typu patří i Cyril Svoboda, odhalovač, kromě dalšího, pomníku Franze Josefa. Taktéž byl vyznamenán za zásluhy německými řády. Jak daleko, či blízko, od těchto pánů měl Jan Kasal a další? Nehynoucí zásluhy o „smiřování“ má jistě také pan ing. J. Talíř, dřívější „lidovecký“ ministr kultury a současný předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde, které je součástí landsmanšaftu.

Položme si otázku, jak to skutečně bylo se spolupráci Československé strany lidové s německými křesťanskými sociály? Ano, jednání o spolupráci občas proběhla. Zpravidla se však týkala určité předem vymezené otázky. Proč? Šrámek a jeho strana mysleli jednoznačně státotvorně. Přispívali i tak k upevnění národní jednoty. Pokud nějaký politický subjekt v tomto směru se nechoval předvídatelně, nebyl Šrámkem považován za partnera. Němečtí křesťanští sociálové si po některém z těchto jednání dokonce stěžovali, že Šrámek se k nim chová hůř než sociální demokraté. Uchování a upevňování Československé republiky bylo pro ČSL nedotknutelným principem. Jakékoliv odstředivě snahy strana netolerovala. Lze proto jednoznačně odvodit, že Šrámek a jeho strana by s odsunutými Němci a jejich organizacemi nespolupracovali. Vždyť i jejich pochyby o státotvornosti německých křesťanských sociálů se naplnily. Tato strana ústy Erwina Zajiceka, svého představitele, v květnu 1938 prohlásila: „Wir müssen mit Volk gehen“ a přešla k Henleinově Sudetendeutsche Partei, která byla dlouhodobou Hitlerovou pátou kolonou v republice.

Není bez zajímavosti, proč kádeuáci hodlají právě v současnosti spolupracovat s křesťanskými sociály, a to ještě německými. V r. 1991 existovalo značně silné volné uskupení křesťanských sociálů v KDU-ČSL, kteří nabízeli spolupráci. Žádali jen uznání za vnitrostranickou skupinu, která by se v závislosti na své reálné síle mohla podílet na tvorbě stranické politiky, na volbě všech stranických orgánů. Samozřejmě luxovský ústřední výbor, v zásadním rozporu se šrámkovskou politikou, tuto možnost odvrhl. Nyní tatáž strana si libuje ve spolupráci s německými křesťanskými sociály a dokonce se i přiznává k delší otevřené spolupráci se sudety. Takže s českými křesťanskými sociály ne, s německými křesťanskými sociály, a sudety, ano! Je to sice zvrácené, ale odpovídá to politické praxi české „křesťanské“ strany.

Oč jde „sudetským“ Němcům? Především usilují o právo na vlast, právo na sebeurčení a odškodnění. Jak si to představují? Do republiky by se vrátili jako národnostní skupina, jíž by bylo přiznáno postavení druhého státního národa. ČR by měla být přebudovaná na federaci dvou národů: českého a německého. Postavení obou národů by bylo rovné. Německý národ by měl právo na sebeurčení, a to až do odtržení od republiky a případně přivtělení k Německu. Jeho územím by byly Sudety, s nimiž bez souhlasu německého národa by nebylo možné jakkoliv disponovat. Samozřejmě také jde o odškodnění odsunutých Němců. Požadavky některých jejich skupin jdou až do desítek, případně stovek miliard korun. O reparacích, které je povinno zaplatit Německo republice, nepadne při vyhlašování těchto nároků ani slovo. V této souvislosti považuji za důležité si prostudovat tzv. Wiesbadenskou dohodu, jíž landsmanšaft uzavřel s gen. Prchalou a jeho věrnými v r. 1951, a jíž ještě nedávno pan B. Posselt vychvaloval a doporučoval, aby jednání česko-sudetoněmecká probíhala se zřetelem na ni.

Součástí takovéhoto vyrovnání, smíření, je i povinné přepsání našich dějin v německém duchu, odpoutání od našich tradičních spojenců a přiblížení k Německu, jež by, podle některých českých „vlastenců“, mělo postupně dojít až k získání statutu další země Spolkové republiky Německo.

Tyto i další skutečnosti jsou KDU-ČSL známé. Přesto však její až ztotožňování se sudetoněmeckými cíli je v republikovém politickém spektru, s výjimkou snad TOP09 a Zelených, jak jsem přesvědčen, bezkonkurenční. V této souvislosti se vnucuje otázka, zda KDU-ČSL zrazuje české státní a národní zájmy. Domnívám se, že ano.

Ještě jedním stanoviskem KDU-ČSL bychom se měli zabývat – jejím primitivním antikomunismem. V současném politickém systému je KSČM plně zakotvená. Reprezentuje nyní jistě kolem 15% voličů. Její nebezpečí, viděno z hlediska pravice, je v tom, že její preference stoupají. Čím protilidovější politiku pravicová koalice sleduje, tím méně má příznivců. Tím vlastně další voliče vhání do náruče KSČM. Jak to tedy udělat, aby toto rudě nebezpečí se zmenšilo? Zahájit dlouhodobou a účinnou protikomunistickou kampaň, do které se tak ráda, samozřejmě spontánně, zapojují téměř všechna média Částečně sice může vést k žádoucímu výsledku, ale bude mít však „vedlejší“ efekt. Dojde k rozdělení národa, zatímco KDU-ČSL se bude smiřovat s Němci, i sudetskými, bude bojovat proti komunistům. Pokud křesťané by se chtěli skutečně jen smiřovat, měli by především hledět do národních řad. Je přirozené, že národní usmíření je primární. O to však neusilují. Naopak. Budou se snažit dále rozdělovat národ na antikomunisty či jen nekomunisty a komunisty. Dokonce kandidátka o prezidentský úřad za KDU-ČSL, Z. Reuthová, prohlásila, že kdyby usilovala o hlasy komunistů, že by se styděla podívat politickým vězňům do očí. Je také otázkou, do jaké míry jsou kádeuáci a topáci v pozadí „spontánních demonstrací“ v jihočeském kraji, a jakou úlohu hráli při vystoupení nespokojenců na Zlínsku. Bohužel o své stranické minulosti toho moc neví. Zřejmě pro většinu by bylo novinkou, že P. F. Světlík byl svého času antikomunisty označován za „rudého preláta“, že sám Šrámek byl také objektem jejich útoků. I ČSL byla, např. v období uzavření čs.-sovětské smlouvy, která navazovala na francouzsko-čs. spojeneckou smlouvu o vojenské pomoci, za svou vlasteneckou a sociální politiku kacéřována jako probolševická. Snad by bratři měli také vědět, že sám dr. E. Beneš v době, kdy agrárníci po druhé světové válce hledali uplatnění v nějaké politické straně, řekl, když tito projevili obavy již z názvu národně socialistické strany, že Šrámek je socialističtější než celá národně-socialistická strana. Když těchto a podobných historických faktů si budou vědomi, jak potom budou hodnotit svůj antikomunismus?

Láskyplnost k sudetům doplňuje KDU-ČSL tažením, v rámci vlastních možností, proti komunistům. Když sledujeme strategii a taktiku sudetů, vidíme obdobné rysy. „Křesťansky“ se přichylují, ale jsou ostře protikomunističtí. Přeci nemohou dovolit, aby došlo ke sblížení komunistů s ostatními, pro jejich cíle je žádoucí, a to je pochopitelné, aby český národ byl trvale rozdělen a nadto, aby v něm našli skupinu lidí, která by byla ochotna s nimi kolaborovat. Rozděl a panuj! A to se jim zatím daří.

Jistě také za účinné pomoci katolické církve německé i české.

A takovou křesťanskou doušku závěrem. Pan předseda ctihodné křesťanské strany verbálně zabojoval proti liberálům a důsledkům jejich politiky. Zatímco KDU-ČSL by chtěla nestále nějaké omluvy komunistů, sama se neomluvila za svou účast na „úspěšném budování kapitalistické společnosti“, a to dokonce ve spolupráci s takovými politicky pravicovými kalibry jako US-DEU, Občanská demokratická aliance. Útočit na jiné a neomluvit se za své vlastní chyby není křesťanské, není ani fér.

Pokud KDU-ČSL se nerozpomene na šrámkovou politiku uskutečňovanou v praxi, pak ztratí důvod pro svou existenci. Projde-li v příštích volbách i tak do parlamentu, bude jen posilou.pravice a bude pouze oscilovat kolem oněch hraničních 5%, spíše však méně. Faktem bude, že proti této tendenci bude zřejmě působit církevními restitucemi velmi obohacená a posílená katolická církev, která jako jeden z nejsilnějších ekonomických subjektů v republice bude usilovat o větší světský vliv.

Abychom nebyli proroky jen toho špatného a ještě horšího, přejme křesťanským demokratům, aby prohlédli a navázali na téměř 150leté tradice, které vytvářela a kultivovala celá řada předcházejících křesťanskosociálních a lidoveckých generací. Katolické církvi přejme, aby se konečně s plnou vážností rozpomenula na svou sociální doktrínu a začala ji uskutečňovat v praxi. Chudí, pronásledovaní, nemocní, vyloučení by se měli stát středem její pozornosti. Pokud to katolická církev nedokáže, a ani jiné církve, pak lze předpokládat další postupnou devalvaci křesťanství a následně i jeho úpadek. J. Skalský

Cílem je demise vlády a předčasné volby

Ilona Švihlíková

Žijeme v zemi, kde se právní stát a zákonnost se staly zborcenou fasádou, za kterou operuje mafiánská síť. Za tu by se nestyděla ani Cosa Nostra. Co si lze myslet, když vrchní státní zástupkyně řekne, že legislativa právníkům umožňuje naprosto cíleně zneužívat trestního zákoníku a pokud se nedodržují základní právní pravidla, nemají policie ani státní zastupitelství smysl?

Žijeme v zemi, ve které operuje lichvářská mafie způsobem, který by byl v jakékoliv civilizované zemi nemyslitelný. Žijeme v zemi, kde se zákony připravují na míru skupinám, jejichž cílem je zničit veřejný sektor.

Žijeme v zemi, kde se mafiánsky rozkrádají evropské dotace, které „kontroluje“ Ministerstvo financí.

Žijeme v zemi, kde na výročí Bílé hory byl schválen odporný balík, zahrnující i „dar“ církvím, především katolické.

Toto vše vede k tomu, že naše bohatství, které vytváříme naší prací, se dostává do rukou úzké skupiny, která si doslova tento stát zprivatizovala.

Ale nezapomínejme, že je potřeba provádět úsporné reformy – vždyť si přeci žijeme nad poměry! Půjčím si heslo, které se jako první objevilo v Srbsku: Promiňte nám, že nevyděláme tolik, kolik kradete!

Ale co s tím?

Není tomu dávno, kdy jsme dokázali zaplnit Václavské náměstí.

Slýcháváme, že protesty nemají žádný smysl. Ale to není pravda. Jsme tu pospolu, cítíme, jak dokážeme být silní, je-li naše energie správně nasměrována, čerpáme sílu jeden z druhého. Bylo by tomu tak, kdyby protesty měly jen vybouřit náš hněv s tím, že se pak zase vrátíme do „normálu“. Ale to se nám nestane, že ne?

Spojenectví práce a solidarity se na jaře přidalo k široké platformě Stop vládě, když jsme se shodli na tom, že naším cílem bude: Zastavit reformy, demisi vlády a předčasné volby.

SPaS své stanovisko nezměnilo.

Jako občané máme před sebou důležitou prezidentskou volbu. Zamysleme se dobře, koho zvolíme. Neřiďme se jen líbivou tváří a zvažme, kdo je např. proti tzv. církevním restitucím.

Potřebujeme, aby se pravdivé informace dostávaly k občanům. Od médií to příliš čekat nemůžeme, takže musíme využívat internet a zahraniční zpravodajství, šířit a překládat zahraniční i domácí informace. Myslíte si snad, že se dočkáme podrobného zpravodajství o účetním auditu eurodotací, kde jsme nejhorší zemí z celé sedmadvacítky?

My, občané, se musíme organizovat. To je náš další občanský úkol. Sejít se jednou za čas na náměstí nás nedovede k cíli. Musíme mít struktury, které dokáží provést inventuru naší země, které dokáží vytvořit návrhy jak zvrátit kroky Nečasovy vlády a pozitivně nasměrovat naši zem.

Uvědomme si, že naší největší hrozbou není ani Kalousek, ani Nečas, ale paradoxně my sami. Porazit nás může jen naše pasivita, poraženectví, oportunismus či zrada. Pokud se tohoto vyvarujeme, musíme zvítězit!

Poslední slovo na závěr:

S gaunery se nevyjednává. Gauneři se trestají.

Plíživá totalita

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Když definujeme, co je totalita vybaví se nám v mysli mávání fanglemi na povel, stranické sjezdy a konference, celozávodní schůze i desetiminutovky v zaměstnání, kde „diskusní“ příspěvky musely být předem schváleny (aby občané neujeli od „linie“ strany a vlády). Vzpomínáme na všechny znaky nesvobody projevu: zaškrcení tisku, demagogie tlučhubů, zjevné násilí, práva nepravá, monstrprocesy/soudy s konečnou stanicí v kriminálech, otrocká práce a případné fyzická likvidace.

Manipulace byla/je v totalitních režimech až bolestivě markantní, a člověk se ani největším nesmyslům smát či jen usmát nesměl, natož udělat si z nich legraci. Toho jsme všeho zažili v minulém století až příliš.

Mocní světa kteří totalitou vládli ale poznali, že pro trvalé jejich „být navrch“ to nepřináší žádané. Naopak dostali stabilitu hřbitova.

Zmodernizovali tedy své metody.

Poznali, že člověka není nutné obviňovat, soudit a vláčet kriminály, aby pracoval jako mourovatý, jako otrok či nevolník. Naopak lze mu dát to co chce, za jistých podmínek a s konsekvencemi.

Jako kluk jsem viděl za války ve vršovickém kině Vzlet film „Otroci vášní“. Nevím už o čem byl ale pamatuji se, že tam kouřili, pili, mlátili se a vraždili.

Člověka lze nejpohodlněji chytit na vášně a omezit jimi zdravé vnímání a chování. Lze mu vsugerovat chtíče a „potřeby“, které nikdy ve stavu „nevinnosti“ neměl.

Manipulátor potřebuje, aby občan se vzdal své svobody rozhodování o tom co skutečně potřebuje a chce. Ujařmení otevřenými totalitami byla předehra. Ta připravila a otevřela škálu tuh a „potřeb“ o kterých se nám nikdy ani nesnilo.

Pamatujete jak Auto se za totality stalo ideálem a mít ho modlou? Škudlení pro zakoupení byť jen vozítka přineslo nejednu rodinou katastrofu .

Vládci, bankéři světa vymysleli půjčky, a jejich nejrůznější formy. Nic nového, už Johan Wolfgang Goethe (1749-1832) ztvárnil podobu Fausta. Nějak nám ušlo (jsme zapomněli?) že i chytrý Faust upsal ďáblu svoji duši, aby dostal vše po čem toužil. Co následovalo po euforii možností byla doba splátky...

Nechce se nám věřit, že bychom na tom mohli být jako ten Goethův Faust. Jsme bohužel v míře chtíčů na tom ještě hůře. Hůře, poněvadž jde o naší dlouhou pozemskou existenci a my se dostáváme – jak jednotlivci tak celé národy – do vlastnictví bankovního kapitálu, do rukou Bankéřů světa.

Bankéři světa stanoví pravidla hry, a určují vše další. Ty „měj“ ale utápěj se v dluzích. Žij dnes – plať zítra…Faustiáda!

Bankéři nic, oni jen obchodují, ty máš svobodu odmítnout.. Přece něco za něco a když se necháš ovládnout chtíči je to tvoje věc. Ďábel je bez viny!

Když bankéřům dojdou peníze na to, co ty chceš, oni si je natisknou! Ty kdybys je tiskl jsi penězokaz… Jak to že oni penězokazi nejsou? Nejsou!?!

My to ani nevnímáme, že si s námi dělají, co chtějí. Oni se dali na cestu legalizace okrádání a kradení, proto jsou bez viny! Jako ten Ďábel…

Jsme ve stavu plíživé totality Bankéřů světa. Londýn, 4.12. 2012

Pozn. red.: Zisky bank jsou privátní, ztráty bank se socializují. Na jejich „ztrátovost“ přispíváme všichni ze svých daní.

Proč je ČR kolonií

Ilona Švihlíková

Kolonie v minulosti sloužily jako prostor ovládaný kolonizátorem, za nerovně nastavených vztahů (v oblasti ekonomické, sociální, kulturní). Kolonie neměla svou vlastní rozvojovou strategii, ale plnila úkoly, které jí stanovilo centrum (dodavatel otrocké práce, např.). Z hlediska dělby práce byla kolonie včleněna do výroby kolonizátora a plnila v něm roli dodavatele surovin, nebo jiné součásti výrobního procesu.

Její „zájmy“ tedy často vůbec nebyly definovány, její politická „elita“ byla jen loutková a sledovala zájmy úplně jiných aktérů než snad vlastního obyvatelstva. Typický pro kolonii je rovněž nižší stupeň rozvoje, tedy přejímání technologií, které mohou být při výrobě aplikovány, ale nejsou dále rozvíjeny. Kolonizační velmoc se chová nadřazeně a zavádí v kolonii podmínky, které by si nikdy nedovolila použít na svém vlastním území. Jen hrubý pohled na výše uvedené znaky nám naznačí, že kolonialismus není zdaleka minulostí a že platí (byť v nových podmínkách) také pro ČR. Současný koloniální systém je ovšem mnohem sofistikovanější v tom, že o sobě tvrdí, že koloniální není (ne nadarmo se říká, že největší lstí ďábla je, že neříká své jméno) a že aktéři kolonizace jsou důmyslněji skryti a nelze je automaticky ztotožňovat s národním státem. ČR se jako kolonie do systému neoliberálního kapitalismu začlenila v 90. letech. Pro toto její včleňování je typická aplikace a přijetí Washingtonského konsensu, který je velice lstivým mechanismem, jak ze země kolonii udělat. Volný obchod totiž vyhovuje vítězům – těm, kteří mají náskok. To, že volný obchod automaticky nevede k blahobytu v zemi ani k dohánění vyšší úrovně byl nucen přiznat i šéf WTO Pascal Lamy. Na rozdíl od jiných zemí, které se transformovaly za jiných podmínek a se silným vlivem státu (země jako Japonsko, Jižní Korea či Čína), česká „elita“ nikdy neměla příliš mnoho představivosti ohledně toho, z čeho bude země žít – a akceptovala mocenskou nerovnováhu, kterou navíc svými kroky dále upevnila. Nejprve nastoupila klišé typu „trh vše vyřeší“, „zhasneme a majetek se sám nejefektivněji alokuje“ a podobné zjednodušené výroky. Ty mohly být provedeny z čiré hlouposti (učebnicová ekonomie, kde na vše stačí namalovat jeden graf), nebo také z důvodu rychlého vytvoření nové „elity“, která bude podporovat každé další kroky neoliberální transformace proto, aby si zachovala „získané“ postavení, bude tedy tvořit páteř její budoucí moci. Dnes se nám projevuje v mocné chobotnici kmotrů, které vysávají zbytky státu. Jistě nemusíme souhlasit s tím, za jakých sociálních a environmentálních podmínek se provádějí reformy v Číně – jedno ji ale nelze upřít, a to je dlouhodobý strategický výhled, který je pragmaticky korigován a který nikdy nepočítal s tím, že by Čína zůstala v pozici levného dodavatele hraček a textilu. Cílená změna čínské ekonomické struktury, strategické uvažování ohledně zabezpečení surovin a technologický vývoj – v tom všem nás Čína vysoce předčila. Boris Cvek se správně povšiml, že hlavní politické síly se spíše koncentrují na otázku, jak rozdělit bohatství (přičemž pravice tvrdí, že nic neredistribuuje, i když pravý opak je pravdou), ale už se málo zajímají, z čeho bude Česká republika žít.

V programovém prohlášení vlády k tomu mnoho nenajdeme, snad mimo mouder typu, že hodnoty tvoří podnikatelé (kteří se pravděpodobně pohybují ve vzduchoprázdnu). Sociální demokracie zase problémy s nezaměstnaností hodlá řešit dalším lákáním přímých zahraničních investic. Česká republika ze své slabé surovinové základny nemůže sloužit jako dodavatel primárních komodit (snad mimo dřeva a kaolínu), takže se do dělby práce včlenila na pozici montáže se střední přidanou hodnotou. Na konci 90. let to byla strategie Zemanovy ČSSD, která čelila dvěma těžkým problémům: rozvoji ekonomických bratrstev řízených ODS a rostoucí nezaměstnanosti (spojené s recesí, kterou přivodila Klausova transformace a její další balíčky). Rozhodla se domácí mafiánskou ekonomickou moc vyvážit zahraničním angažmá. Právě Zemanova vláda tedy přichází s propracovaným systémem podpory exportu a investic, včetně institucionálního zajištění. Pro pokles nezaměstnanosti pak posloužily přímé zahraniční investice montážního charakteru – tedy se střední přidanou hodnotou. Katastrofou české ekonomiky je, že zde neexistuje na politické úrovni strategie, která by se odvážila toto změnit. Už řadu let jsme svědky řečí o podpoře vzdělanosti, vědy a výzkumu, což v realitě vyúsťuje v to, že čeští učitelé jsou mizerně placení, ve třídách kvůli úsporám bude opět téměř 40 dětí a budou dostávat (pokud vůbec) učebnice staré dvacet let. Řečeno jednoduše: politické elitě chybí VIZE rozvoje země a to v kontextu současné krize Západu, která si nutně vyžádá velmi razantní transformaci ve všech oblastech. Místo toho se řídí heslem „každý den dobrý, pojďme rozkrást to málo, co ještě zbylo“. A pozor, současná vláda to dělá velmi inteligentně, tak, aby tyto procesy, které, řečeno ministryní Hanákovou nastaví, byly jen velmi obtížně odstranitelné, měly tedy dlouhodobý dopad a zajistily „své věrné“ až do konce života. Ekonomická struktura České republiky je tedy charakteristická silným vlivem zahraničních (často nadnárodních) uskupení. Citujme z analýzy ČSÚ: „Váha finančních a nefinančních firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice stoupla během let 1995-2009 z méně než desetinových podílů na počátku sledovaného období na 42,5% celkové produkce, na 47,7% v případě mezispotřeby a 30,6% hrubé přidané hodnoty v ekonomice.“ Není překvapující, že největší dominance firem pod zahraniční kontrolou je v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví, na druhém místě je automobilový průmysl. ČR, jak správně podotýkají také ekonomičtí experti ČMKOS, vlastně slouží jako volná výrobní kapacita především pro Německo. Německé firmy nemají žádný zájem na tom, aby na tomto cokoliv měnilo – technologicky náročnější výrobu si ponechají u sebe a budou stanovovat horní limity pro ceny svých dceřiných firem s případnými „motivačními“ výhružkami o přesunu pobočky do Rumunska či Bulharska apod. Na naší „konkurenceschopnosti“ se tedy nutně projevuje to, že většina „českých“ firem není finalisty, tj. nejsou schopni ovlivnit konečnou cenu. Česká „elita“ se „trápí“ rostoucími mzdovými náklady, či sociálním pojistným, ale už ji příliš nezajímá, že důležitější než náklady je právě ona přidaná hodnota. Opět se tak vracíme k otázce: z čeho a jak bude ČR žít? Zdá se, že část (nejen) politických představitelů si doslova lebedí v tom, že ČR hraje pro Německo roli 17. Bundesland (ovšem bez sociálních transferů – viz asymetrie vztahů). Navíc je zcela iluzorní se domnívat, že zahraniční korporace investují v ČR, protože si nás obzvláště oblíbily a propadly kouzlu hlubokého hlasu ministra Kalouska. Důvod jejich investic se od roku 2006 projevuje na naší platební bilanci, konkrétně v bilanci výnosů, jejíž vysoký deficit do záporných čísel dostává celý běžný účet. Za minulý rok 2011 tvořil odliv dividend více než 175 mld. Kč, bilance výnosů pak celkově zaznamenala deficit téměř 272 mld. Kč. Běžný účet skončil v deficitu přes 109 mld., a to navzdory faktu, že ostatní tři bilance běžného účtu (zboží, služby, běžné převody) byly v plusu. Ještě horší byl rok 2010, kdy odliv dividend zaznamenal dokonce téměř 192 mld. Kč. Odliv dividend navíc již od roku 2006 překračuje sumy reinvestovaného zisku. (Podrobný pohled může čtenář najít na stránkách ČNB v sekci Běžný účet platební bilance ČR v teritoriálním členění). Nejde o žádnou akademickou debatu, protože minulý rok se ČR „podařilo“ nemít běžný účet pokrytý dostatečně přílivem na finančním účtu, což je rozhodně ekonomicky znepokojivé. Vysoké deficity běžného účtu vyjadřují strukturální nerovnováhu a mohou být jedním ze signálu finanční krize (země jihovýchodní Asie), příp. krize dluhové (Řecko, Španělsko). ČR se navíc spoléháním na další a další příliv přímých zahraničních investic dostává do pozice, která je politicky i ekonomicky silně defenzivní: * Potřebuje další příliv, který ale po dozrání investic nutně vyústí v další odliv výnosů ze země (a tak pořád dokola). * Bude donucena „motivovat“ zahraniční korporace, aby zisky neodváděly jinam, ale reinvestovaly je v ČR. Zahraniční firmy si makroekonomických souvislostí budou jistě dobře vědomy, takže mohou na (jakoukoliv) vládu vyvíjet intenzivní tlak např. v podobě ještě nižších daní (nejlépe žádných), ještě větších dotací na pracovní místo atd. Již nyní je ČR v jejich područí více než by bylo záhodno a tento faktor může ještě posílit. Nemluvě o tom, že čistě ekonomicky vzato má každá země nějakou míru absorpce investic (kolik jich dokáže produktivně vstřebat, což souvisí jak s institucionálním prostředím, tak s kvalifikací pracovní síly a dalšími vlivy). Pokud na této míře absorpce země nepracuje, tak těžko může existovat impuls k rozvíjení těchto investic. Co se technologie týká, podíváme-li se na export, pak HT výrobky tvoří za rok 2011 16,7%, přičemž ale vykazují značnou dovozní závislost u těchto výrobků (tj. nejsou zde až na výjimky vyráběny komplexně). ČR až na řídké případy je v pozici příjemce technologií a podfinancovaná a nevhodně státem řízená (nebo spíš neřízená) podpora vědy a výzkumu neslibuje mnoho šancí na zlepšení. Samostatnou kapitolou je pak uzavřenost (inward – policy), která se projevuje nejen v ignorování zahraničních zkušeností (ať již pozitivních či negativních), ale také např. v setrvávání zastaralých vědeckých paradigmat (lpění na detailním zkoumání jednotlivostí – jen to je považováno za „vědu“, ignorování systémových dopadů a dynamiky), což se negativně odráží také ve výuce. ČR se tedy z hlediska kritického myšlení nachází tak říkajíc mimo vývoj. Zajímavě k tomu psaly Literární noviny. Příkladů, jak Nečasově vládě (a nejen jí) záleží mnohem více na zahraničních mocenských vlivech by bylo možno udat mnoho (vzývání ratingových agentur a ignorování sociálních dopadů „reforem“, např.). Pravděpodobně nejilustrativnější je pak podceňování domácí poptávky. To se odehrává jednak slovně (Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Drábek), ale také v praktické hospodářské politice. Doplňme i výňatek ze zprávy ČSÚ o národních účtech v II. čtvrtletí roku 2012: „Výkonnost ekonomiky měřená meziročním a mezičtvrtletním vývojem hrubého domácího produktu se ve 2. čtvrtletí snížila především v důsledku pokračujícího poklesu domácí poptávky, který nárůst přebytku zahraničního obchodu nestačil nahradit. S tímto problémem, který se postupně prohlubuje, se ekonomika potýká již více než rok.“ Nejde jen o elementární neznalost národních účtů, v čemž vládu vydatně podporují Hospodářské noviny (viz články Zlámalové, která tvrdí „hospodářství sílí jen díky vývozu. Ten tvoří u naší malé otevřené ekonomiky osmdesát procent výkonu, takže platí: vývoz dobrý, všechno dobré.“) Marně vysvětluje, píše a analyzuje vynikající národohospodářka Růžena Vintrová. Marně vysvětluje elementární rozdíl mezi poměrem a podílem, mezi tím, že do HDP vstupuje čistý export, nikoliv pouze sám export (který notabene sám zahrnuje často importovanou mezispotřebu). Je to o to tristnější, že se jedná o ekonomické základy, ze kterých jsou zkoušeni studenti bakalářského studia. Očividné pohrdání domácí poptávkou neznamená nic jiného než přiznání, že tato vláda zhluboka kašle na své občany, protože se stará o úplně jiné zájmy. Výroky typu: „domácí poptávka není důležitá pro vývoj ČR“ o Nečasově vládě vypovídají mnohem víc než její pouhé totální ekonomické ignorantství. Zastávání se zahraničních zájmů a neschopnost (a neochota) definovat vlastní jsou rovněž typické pro současnou vládnoucí elitu. Vzpomeňme na radar a jeho vehementní prosazování ze strany Alexandra Vondry. Uvědomme si, že ČR nemá žádnou zahraničněpolitickou doktrínu, kterou by se konzistentně mohla řídit. Zahraniční politika ČR je řízena obvykle zájmem vybrané velmoci (klasicky volíme tu, která je na mocenském odchodu). A té se ČR také plně podřizuje, bez ohledu na domácí náklady, legitimitu, či budoucí prospěch. Podléhání zahraničním vlivům je dobře patrné např. v chaotické politice zavírání a otevírání zahraničních zastupitelských úřadů. Zastupitelské úřady, které byly zrušeny: Kongo, Venezuela, Keňa, Jemen, Kostarika, Bombaj (generální konzulát). Zastupitelské úřady, které budou otevřeny: Katar, Senegal, Barma, Srí Lanka, Kolumbie. Čtenář si může sám zhodnotit, jestli tyto seznamy reflektují zájmy ČR, nebo snad zájmy nějaké úplně jiné země. V neposlední řadě je pro kolonie typické, že kolonizátor na jejím území zavádí dosti odlišné podmínky než ve vlastní zemi. Takovéto chování je možné pozorovat u řady nadnárodních korporací, např. ze zemí EU, které se v ČR vůči zaměstnancům chovají způsobem, který by si doma nikdy nemohli dovolit. Přesvědčila jsem se o tom i na konferenci týkající se participace zaměstnanců pořádané ČMKOS a ETUI, kde zahraniční zástupci hovořili o právech zaměstnanců ve svých zemích (Rakousko, Německo, Francie) a byli konfrontováni s tím, jak se tento zaměstnavatel chová v ČR. Pro zájemce není špatné zapříst interní hovor o tom, jak se rozdělují zisky v „matce“ VW a jak je to u dcery Škody Auto. Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za „experiment“, nebo prostě za něco,co by potrestaly finanční trhy.A je vystaráno. Přišlo e-mailem

K 1150. výročí příchodu bratří ze Soluně na naši Moravu

Stanislav Lukáš

Svátek Věrozvěstů slovanských – sv.Cyrila a Metoděje, slavený 5.července, bude letos na Velehradě připomínán okázaleji, už pro to jubilejní datum. Téma je dosti rozebíráno ve sdělovacích prostředcích, nejen křesťanské orientace. Je tedy na místě se k výročí přihlásit i v Křesťanském sociálu. Tento příspěvek přece píši z Moravského Slovácka, kde se nacházelo centrum Velkomoravské říše; zde jmenujme památné Sady, Staré Město, Modrou, Mikulčice, také tu povstal i pozdější Velehrad. Ano, tady kráčela historie a i v našich končinách se s největší pravděpodobností ubírala právě misijní karavana z Cařihradu, přes slovenské Nitransko do starobylého Veligradu. Tradice tvrdí, že se zastavila i v osadě U brodu - Neradicích, což je potomní město Uherský Brod. A dodáváno, že snad zřízena i první křesťanská svatyně zasvěcená sv. Janu Křtiteli, dnes užívaná co kostel Církve čsl.husitské.

S úctou si něco zopakujme ve stručnosti z dějů o Apoštolech Slovanů:

Na počátku 9.století se podařilo knížecímu rodu Mojmírovců sjednotit moravské Slovany, z čehož postupně povstala Velkomoravská říše. Tato územně zahrnovala vedle Moravy i větší část dnešního západního Slovenska, až po Nitru; snad i jih Polska, tzv.Krakovsko a dobře spolupracovala i s knížectvím Čechů. Od počátku však znala své nepřátele. Musela se bránit výbojům Franské říše. Král Ludvík Němec si osoboval právo zasahovat do vnitřních poměrů Moravanů, svévolně sesadil knížete Mojmíra a za něj dosadil na trůn jeho synovce Rostislava. Jenže tento se prokázal jako mimořádně zdatný vládce a odrazil odvěké germánské touhy – táhnout na Východ a zde diktovat ! Nepřipomíná to dosti dnešek ?!

Pod záminkou šíření křesťanství se tomu propůjčovali i němečtí kněží, snažíce se přivést obyvatele zdejších území k víře, ale nesrozumitelným jazykem. Za tím účelem byla Morava připojena k diecézi v Pasově. – Od 7. do 9. století probíhal i u nás rozklad staré rodové společnosti, nastupoval středověký feudální řád, s ponižujícím sociálním roztříděním. Křesťanství v oněch časech sehrálo významnou úlohu, přinášejíc v mnohém nesporný pokrok. Toho si byl vědom kníže Rostislav, a aby se vymanil z moci německých biskupů, většinou ustanovených z vůle svých panovníků, rozhodl se pro geniální čin! K řádnému upevnění Kristovy víry, se obrátil na Východ a požádal císaře Byzantské říše Michala III., aby vyslal k nám učené misionáře, kteří by promlouvali řečí srozumitelnou všemu lidu. V Konstantinovi, který později přijal mnišské jméno Cyril, a Metodějovi, oběma pocházejícím z vážené soluňské rodiny, se našim dávným předkům dostalo hlasatelů nejpovolanějších! Ještě před odchodem na Moravu r.863, sestavili první slovanské písmo - hlaholici, do níž přeložili i část Bible, především evangelia. Oproti německým kněžím dosahovali daleko větších úspěchů, neboť lid rozuměl jejich vyučování a srozumitelnou jim byla i liturgie bohoslužeb. Tyto misijní úspěchy však zákonitě narazily na nevůli německého kléru, který žaloval do Říma, že sv.Bratří učí herezi.

To byl i důvod, proč byli povoláni do Věčného města, aby před papežem obhájili své učení. Tak se i stalo, ba získali i oficiální potvrzení, že mohou pokračovat a učit ve staroslověnském jazyce. Sv. Metoděj přes své věznění v bavorském Řezně, k němuž došlo na popud německých prelátů, byl později jmenován arcibiskupem, což se rovnalo i vymanění z vlivu Němců, tím i uhájení samostatného politického postavení Velké Moravy. Velehrad se stal nadějným střediskem slovanského křesťanství a staroslověnština možným a společným, spisovným jazykem Slovanstva. Vždyť na Moravu přicházeli k poučení mnozí učedníci, snad nejvíce z Bulharska. Vyučováni byli i domácí žáci v čele se sv. Gorazdem, údajně rodem z Moravy.

Jenže bohužel, dějiny šly jiným směrem, a v nepříznivém vyznění. Pád a odstranění knížete Rostislava a dvojaká politika jeho nástupce, jinak vladařsky schopného knížete Svatopluka, byl zván dokonce králem, tak i jeho neshody se sv. arcibiskupem Metodějem, toť sled nedobrých událostí, které dolehly na nadějnou říši předků. Po úmrtí metropolity r. 885, jeho bratr zemřel už r. 869 v Římě, když ani osiřelí synové Svatoplukovi neuměli najít mezi sebou shody, se Velkomoravská říše dostala do velmi nepříznivé situace. Vše dokonaly nájezdy Maďarů a to byl její definitivní pád. Leč křesťanství hlásané Soluňany mělo pokračování, jak už sděleno i iniciativou jejich žáků, aby zapustilo kořeny u národů jižních Slovanů, ale ctěno bylo a je i pravoslavnou Rusí!

Kdyby byl větší prostor, šlo by toho o cyrilomětodějské úctě v naší Vlasti napsat více: zde je však třeba vyzdvihnout zásluhy ctihodného Antonína Cyrila Stojana v tomto směru, na přelomu 19. až 20. století. Dále připomeňme, že to byl II. vatikánský koncil, 1962-65, který m.j. přiznal i právo, že všechny národy mohou při bohoslužbách užívat svůj národní jazyk, čímž vlastně po staletích uznáno i dávně snažení sv.Věrozvěstů. Důraz obdivu díla sv. Cyrila a Metoděje patřičně vyzdvihl i zvěčnělý a první slovanský papež Jan Pavel II., když tyto jmenoval za patrony Evropy!

My, kteří se hlásíme nejen z tradice k cyrilometodějskému křesťanství, mějme hrdě na paměti, že: „… Bůh si naši zemi přivlastnil ne násilím meče dobyvatelů, ne barbarskými knížaty, kteří křtili smrtí, viz pohnutý osud Polabských Slovanů, ne lstí prodejných kupčíků a kolonizátorů, ale svatostí dvou výjimečných mužů, kteří, ač cizinci rodem, se této zemi stali vpravdě Otci, neboť láskou získali Kristu národ celý, aby mu tak na věky život zachovali.

Autor je tajemníkem Sdružení Jana Šrámka, Uherský Brod

Vánoce syrských křesťanů nebudou moc radostné

Syrské křesťany čekají letos Vánoce poznamenané chaosem a také strachem z toho, že se v zemi k moci dostanou islamisté. Do současných bojů v Sýrii většina z nich nezasahuje, ale přesto jsou jimi značně poznamenáni, napsala agentura AFP. "Nemám důvod slavit svátky, protože jsem přišel o příbuzné," řekl účetní z Damašku George, který se jako většina jeho souvěrců bojí uvést celé jméno. Marjam se obává, že se vlády ujmou ti "ozbrojení teroristé", což je vládní termín pro opoziční bojovníky. Podle ní by pak musela začít "nosit závoj, odejít z práce a zůstat v domácnosti". Čtyřicetiletá inženýrka Nadin dlouho odolávala, ale nakonec požádala o vízum do USA. Exil se jí zdá jako jediné řešení v zemi, kde už "mají slovo jenom zbraně".

Michel: Situace je pro mě neudržitelná

Michel pracuje v cestovním ruchu. Situace už je podle něj neudržitelná. Bojí se, že v tomto konfliktu prohrají hlavně křesťané, protože ví, jak to bylo v Iráku. Tamní komunita křesťanů draze zaplatila za vzestup islámských radikálů po americké invazi v roce 2003.

V Sýrii žije 1,8 milionu křesťanů, což je necelá desetina obyvatel. Z obav, že se Sýrie podobně jako Egypt dostane pod vládu islamistů, se nejen do konfliktu nezapojili, ale podporují spíše vládu. První náznaky toho, že by nynější bojovníci a budoucí vládci mohli začít s vyřizováním účtů, přišly z provincie Hamá. Rebelové vyzvali občany dvou křesťanských obcí k evakuaci pod záminkou, že se chystají udeřit na místní posádky.

Kasaa je tradiční křesťanskou čtvrtí Damašku. Muslimové a také křesťané tam i zdaleka pravidelně chodili nakupovat a obdivovat vánoční dekorace. Letos jsou její ulice pusté a bez ozdob. Básim říká, že důvodem je ekonomická krize a závratně rostoucí inflace. "Nebyl jsem schopen dětem nakoupit oblečení ani hračky," řekl.

Vláda přiznává, že kupní síla Syřanů kvůli inflaci klesla o třetinu. Viní z ní ale zahraniční embargo a také ekonomické sankce. Spotřebitelské ceny stouply v některých případech i o 65 procent. Na jiných místech se neslaví nejenom kvůli ekonomických problémům, ale spíše kvůli nebezpečí. Křesťané v Halabu se například o svátcích budou modlit raději doma než v kostele. Bezpečnostní situace je ve městě obecně velmi špatná.

Další rodiny prostě na oslavy nemají pomyšlení, protože oplakávají ztrátu někoho blízkého. "Skoro každá rodina, ať z tábora příznivců nebo odpůrců režimu, o někoho přišla. Poznamenáni jsou i ti, kdo zůstali neutrální. Někteří lidé si mysleli, že to, co se děje, s nimi nemá nic společného nebo že jim se nemůže nic stát. Nikdy jsme si nemysleli, že uvidíme smrt z takové blízkosti," sdělila prostřednictvím internetu Randa Sabbaghová, která je nyní v Bejrútu . (vlu), christnet

Ke srovnávání nacismu a komunismu

Jaký osud by čekal český národ, kdyby válku vyhráli nacisté? Již dávno by neexistoval. Značná část z něho by byla vyvražděna, další germanizována. Za války nacisté vyvraždili 360 000 našich lidí, republiku vykradli, zničili a přivedli ekonomicky na samé dno. Moc do českých rukou nepředali. Do posledních dnů rozsévali zkázu a smrt.

Válku vyhráli naštěstí Spojenci. Naši republiku osvobodili Sověti a část Čech Američané. V r. 1948 se komunisté zmocnili vlády. Následná léta, včetně těch padesátých, byla těžká. Stovky popravených, zastřelených na hranicích, desítky tisíc lidí ve věznicích a táborech, zčásti zcela nevinných. Dočkali jsme se přesto nezapomenutelného Pražského jara, přežili jsme normalizaci. Náš národ silně početně vzrostl, zbohatl, materiálně, kulturně i duchovně. Státní dluh byl nulový. Národní majetek dosahoval bilionů korun. Každý měl práci, střechu nad hlavou, zdravotnictví a vzdělání bylo zcela bezplatné, školství mělo vysokou úroveň, kriminalita nízká. Ještě nedávno tzv. generace husákovských dětí obohatila náš národ o další početně silnou generaci.

Tak takový je rozdíl mezi nacismem a komunismem. Je rozdílem mezi smrtí, zánikem našeho národa a další jeho plodnou existencí. J. Kovář

K ultralevicovým skupinám s křesťanskými vazbami

V r. 2009 v diplomní práci nazvané „Křesťanství a extremismus v České republice“, označoval David Racek výše uvedeným termínem tři skupiny. Především uváděl „Křesťanský dialog“, jehož představitelem byl Ing. I. Herold, CSc., dále pak Společnost Edy Holečkové-Heczková a nakonec i nás, Křesťanskosociální hnutí. S politováním musím konstatovat, že z uvedených subjektů existuje již delší dobu pouze KSH.

Byli jsme to my, především náš prof. ThDr. V. Benda, kteří jsme, v době, kdy předsedou ČSSD byl M. Zeman, spoluzakládali Křesťanskou platformu ČSSD. Dosáhli jsme i jejího přejmenování na křesťanskosociální . Asi těžko nás tehdy někdo mohl označovat za ultralevou skupinu, když s námi v Komisi pro církve a náboženské společnosti pracovala i řada sociálních demokratů, z nichž dokonce jeden byl osvědčeným havlistou. Naše vazby na ČSSD v této době byly nepřehlédnutelné. Tyto skutečnosti by mohly osvětlovat i tehdejší naše celkové zaměření.

I když křesťanské církve a ne ojedinělí křesťané se již delší dobu snaží nikoliv o dosažení „království nebeského na zemi“, ale o získání majetku v tzv. církevních restitucích a platí za to téměř již dosažené pozemské bohatství svými hlasy pro pravici, antikomunismem, zapomněním na svou sociální doktrínu, vstřícností k nehorázným požadavkům sudetských Němců a dokonce i vstupem do protičeského sudetoněmeckého landsmanšaftu, jsme rozhodnuti Křesťanskosociální hnutí zachovat, přestože naši „spolubratři“ jak jsme přesvědčeni, křesťanství těmito skutky silně diskreditují. Církve, již dnes velmi vylidněné, získají majetek, ale ztratí své ovečky. Spojenectví snad všehoschopné pravicové moci a oltáře je zpečetěno.

Víme, že to bude těžké, ale budeme se snažit, abychom i nadále mohli podávat svědectví o myšlenkách a skutcích našich předchůdců, křesťanských sociálů i šrámkovských lidovců, abychom reagovali v souladu s našimi zásadami i na živé společenské dění.

Pan Racek nás hodnotí jako ultralevicovou skupinu s křesťanskými vazbami. My však jsme přesvědčeni, že ke skutečné levici nepatříme, natožpak k té ultralevé. Považujeme se za křesťanskosociální subjekt se středolevým zaměřením.

Doporučujeme: Kniha „Dějiny první republiky“, jejichž autorkou je paní prof. V. Olivová, jedna z nejvýznamnějších českých historiček, vyšla v nedávné době. Publikace má téměř 360 stránek, pevnou vazbu. Můžete si ji za 250 Kč koupit v knihkupectví Karolinum, Celetná 18, Praha 1, či objednat v nakladatelství EVA u Milana Nevole, K Údolí 2, Praha 4, e-mail: nakladeva@seznam.cz .

V nedávné době jsme zřídili stránku českých národních listů na facebooku. Podle jejího správce se přesto tato stránka těší pozornosti asi 2400 návštěvníkům měsíčně. Celková návštěvnost ČNL dosahuje nyní měsíčně přibližně .asi 11.000 hostů.

Naše vydavatelská činnost v závěru roku byla bohatá. Ne všechny tituly se však vejdou do obvyklé obálky. Proto některé z nich nemůžeme plně poštou distribuovat.

Děkujeme, vážení přátelé, za zaslanou finanční podporu. Velmi však Vás prosíme, pokud jste nám dosud nezaslali svůj finanční příspěvek, abyste tak v dohledné době učinili. Budeme rádi, když nám pošlete i informace o dění ve vašem okolí, své články, návrhy i kritická sdělení..Nezapomeňte, že náš samizdat, Křesťanský sociál, který vchází do XXII. ročníku, patří zřejmě k těm nejstarším, jež vznikly v době po roce 1989. KS začal vycházet, když bylo zřejmé, že fokolarínská normalizace v tisku ČSL převálcuje jakýkoliv odlišný názor. Luxovské období KDU-ČSL bylo zcela viditelným příklonem strany k pravici, nejdříve k ODS, pak ke stranám, jež byly ještě pravicovější, např. k ODA, US-DS. Pravicový blok, který měl z těchto stran vzniknout, by byl hrozbou pro náš stranicko-politický systém. Velké dluhy, které měla ODS, nakonec plány na blok naštěstí pohřbily.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 25. prosince 2012.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz