Z myšlenek prof. ThDr. K. Derksena:
„ Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - asociální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křesťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce morální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.
Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejména na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve skutečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politickým stranám název "křesťanská" nepřísluší.
Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v míru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvodnitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitelná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi různé náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím zákonům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už válka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tragédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpoutána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, jimiž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřesťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Ježíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulosti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bosna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim zahájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…
Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťanských sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a světa. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, znamenalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...
Profesor ThDr. Karl Derksen, teolog evropského formátu, byl jedním ze zakladatelů Ekumenického mírového fora evropských katolíků a jeho dlouholetým předsedou. Současně byl i víceprovincionálem jednoho z holandských řeholních řádů.
Několik vět k Magně chartě katolické církevní doktríny a ke vzniku a činnosti křesťanskosociálních subjektů
Zakladatelskou a klíčovou úlohu v sociální doktríně hraje encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum z r. 1891. Z řady jejích myšlenek, které byly ve své době přímo obdivuhodné, někomu zněli až revolučně, si připomeňme alespoň některé: „…nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka … dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadli do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými záminkami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“
Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím a v duchu zásad v ní obsažených vyzvala dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle principů lidské solidarity.
Dělníkům nejen přiznala přirozené právo sdružovat se ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.
Tato sociální encyklika mocně povzbudila i křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tři roky poté vznikla v Litomyšli Křesťanskosociální strana. V r. 1899 vytvořil Jan Šrámek spolu s dalšími Křesťanskosociální stranu na Moravě a ve Slezsku. Na přelomu let 1918 a 1919 byla založena, na křesťanskosociálních základech, Československá strana lidová, jejímž představitelem byl po celá desetiletí křesťanský sociál Jan Šrámek. Je mimořádně významné si připomenout, na jakých ideových základech strana stála. Uveďme alespoň jednu základní myšlenku z programového dokumentu ČSL v Čechách nazvaného Obnova lidské společnosti: „ Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu… kapitalismus je zneužitím soukromého majetku.“
V r. 1937 se konal sjezd české zemské organizace v Čechách, Jeho rezoluce zdůrazňuje: „Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad… Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev, pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoliv pro zisky kartelů a finančního kapitálu.“
Církevní představitelé nejednou zdůrazňovali rozpor mezi liberalismem či neoliberalismem a křesťanstvím.
Ano, můžeme bez jakékoliv nadsázky tvrdit, že sociální doktrína katolické církve vytváří předpoklady pro překonání současného kapitalismu a dosažení spravedlivější společnosti. Teoreticky jistě ano, ale praxe je jiná.
Pokud se podíváme na politické systémy evropských států, pak můžeme zjistit, že to byly křesťanské politické strany, přesněji řečeno katolické, které napomohly, někde více, jinde méně, k vytvoření současné hrubě sociálně nespravedlivé společnosti, pro níž je příznačné rychlé bohatnutí stále užší skupiny lidí na úkor chudnoucí velké většiny.
Současný společenský stav je v příkrém rozporu se zásadou, obsaženou v encyklice Jana Pavla II. Centesimus annus: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“(str.42)
V České republice to byla KDU-ČSL, která již od doby, kdy jejím předsedou byl ing. J. Lux, pomáhala vytvářet současný odporný a nemorální společenský řád. Podívejme se kolem sebe! Vidíme nemocnou společnost. 400 až 500 tisíc nezaměstnaných, lichva je běžným a nestíhaným fenoménem, tunelování majetku, nyní dochází i na majetek jednotlivých občanů, privilegia bohatých, nuznost chudých, počet bezdomovců a žebráků roste, osobní bankroty zadlužených. V současnosti se setkáváme i s tím, že lidé nemají na léky, které ke své léčbě nutně potřebují. Stojí a prosí kolemjdoucí o příspěvek. Obecná vzdělanost prudce klesá. Nadaní studenti z chudých rodin jen těžce, pokud vůbec, překonávají majetkové bariéry. Kulturní úroveň se snižuje. Hromadné sdělovací prostředky již dávno nejsou zdrojem objektivních informací, ale spíše prostředkem k žádoucímu ovlivňovaní jednání lidí, nebo dokonce slouží i k vymývání mozků. K tomuto hrůznému stavu společnosti vedou především tzv. reformy současné odnárodnělé pánské koalice.
Vidíme tedy stav, proti kterému sociální doktrína brojí, proti kterému byly i programy křesťanských politických stran. A přesto tento stav existuje a dále se zhoršuje. Zeptejme se, co proti tomu dělají církve, co proti tomu dělají křesťanské politické strany? Ano, charita pomáhá v jednotlivých případech rozmělňovat a i zmenšovat sociální nespravedlnost. Vřelý dík všem, kdo se jí věnují. Charita však nestaří k odstranění současných zlořádů. To věděli křesťanští sociálové již dávno.
Pokud jednotlivé křesťanskosociální skupiny se proti tomuto nekřesťanskému stavu obracely již od počátku 90. let minulého století, pak z nich mocenská elita udělala extrémisty a o něco málo později jen ultralevicové křesťany. Tak byly odsunuty na periferii společenského dění. Existovaly, ale měly jenom malou možnost se dále rozvíjet. V nedávné době zanikly dva z těchto křesťanskosociálních proudů v ČR, a to Křesťanský dialog a Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním. Dále existuje, a to již 21. rok, jen Křesťanskosociální hnutí, které je důsledně šrámkovské, tedy sociální, vlastenecké, demokratické a mírové. Blíže o uvedených skutečnostech pojednává text „Ach, ti ultralevicoví křesťané“.
K otázkám války a míru
Křesťanské subjekty by měly zásadně, nikoliv pouze verbálně, usilovat o udržení míru. Boží přikázání „Nezabiješ“ je naprosto jednoznačné, zrovna tak i např. encyklika Centesimus annus, v níž Jan Pavel II. s nevšedním důrazem odsoudil války.
Co se však změnilo od té doby? Jen to, že se válčí na více místech a obětí je mnohonásobně více. Jisté imperiální síly roztrhaly mezistátní smlouvy, dupou po mezinárodním právu. Mocenské elity závislých států tomu nejen tleskají, ale dokonce se na procesu decivilizace snaživě podílejí. I naše církev různými gesty vyjadřuje souhlas s tzv. misemi v různých státech. Jak je to dlouho, co arcibiskup D. Duka se byl podívat na naše vojáky, bojující v Afghánistánu, jejichž cílem je eliminace, přesněji řečeno likvidace, zabíjení nevěřících talibů? Zatímco vojáci v misích decimují obyvatelstvo, samozřejmě jde jen o „nechtěné vedlejší důsledky“, islámských zemích po desítkách tisíc, opovažují se někteří preláti protestovat proti diskriminaci křesťanů v islámských státech. A nejen to, mluví dokonce o porušování lidských práv, ač svým jednostranným jednáním k tomu jakékoliv morální právo ztratili. Ano, jde o to pověstné břevno a smítko!
Křesťanství by mělo být spojováno se slovy mír, rozvoj. Tomu však v povědomí velké většiny lidí bohužel vůbec není. Lze se domnívat, že značná část mnohých spojuje katolickou církev, tu především, se zcela nedůsledným a slabým odporem k válkám či dokonce jejich nepřímou podporou.
I zde tedy dochází k dávnému spojení oltáře s trůnem moci.
Ke vztahu křesťanů k vlasteneckému češství
V praxi jsme neustále konfrontování omluvami, které část našeho kléru adresuje tzv. sudetským Němcům. Dokonce jsem četl, že český biskupská konference se považuje za strážce česko-německých vztahů. Je to opět především katolická církev, jíž následuje i evangelická, v tzv. usmiřování. Ovšem toto usmiřování jde někdy až k přejímání stanovisek a názoru sudetoněmeckého landsmanšaftu, což je opět pro většinu občanů republiky zcela nepřijatelné.
Když se pokoušíte nalézt nějaké činnosti, které směřují k usmíření uvnitř našeho národa, těžko se vám to podaří. Takové aktivity jsou totiž zřejmě vzácnější než šafrán. Že by je provozovala katolická církev, o tom bohužel nic nevím, přestože obyčejný rozum jasně našeptává, že před jakýmkoliv smiřováním bychom se měli nejdříve usmířit sami mezi sebou, tedy Češi navzájem.
Katolická církev však též dává falešné rovnítko i mezi zločiny nacismu a komunismu. Přitom je jednoduché si uvědomit, že v případě vítězství nacismu bychom již jako národ byli vymazáni z mapy Evropy, kdežto za dob „komunismu“, i když k určitým zločinům docházelo, náš národ v době od r. 1948 do 1989 se početně značně zvětšil, zbohatl a měl zajištěnou existenci. Československo bylo poměrně silným státem. Kdo tato fakta nevidí, nebo nechce vidět, dospívá až k přepisování našich dějin z hlediska potřeb sudetoněmeckého landsmanšaftu a německých imperiálních zájmů. Od revize není již tak daleko k revanši.
Závěrem
Pokud si uvedené skutečnosti uvědomíme, pak můžeme pochopit i fakt, že asi 60% občanů republiky považuje církve za zbytečné instituce. Pochopíme i to, že podle výsledků sčítání lidu z roku 2011 se najednou setkáváme s následujícími fenomény:
Předběžné výsledky ze sčítání lidu v r. 2011
Víra
V otázce víry je třeba brát v potaz to, že 4,77 milionu lidí neuvedlo, v co věří - to je oproti 901 tisíci těchto odpovědí před deseti lety velký nárůst.
V roce 2001 se celkem 3,29 milionu lidí označilo za věřící a 6,04 milionu lidí o sobě řeklo, že jsou bez víry. Nyní je tento poměr takový, že 2,18 milionu lidí věří (ať už organizovaně, nebo bez církve či náboženské společnosti) a 3,61 milionu nikoliv. Ostatní na otázku neodpověděli.
Na struktuře věřících se moc nezměnilo. Nejvíce je římských katolíků (1,08 milionu), čtyřicet tisíc lidí je u Církve československé husitské a 52 tisíc u Českobratrské církve evangelické.
. Baštou víry je tradičně je Morava, zejména Zlínský a Jihomoravský kraj. I Vysočina, ležící zčásti v Čechách a zčásti na Moravě, platí za kraj věřících lidí.
Největší počet nevěřících je v Ústeckém kraji (43,8 %), Libereckém kraji (42,3) % a Středočeském kraji (39,7 %).
Velmi zajímavou zprávou je i fakt, že přibližně 69% občanů ČR je proti vydání majetku církvím.
Je doba hospodářského poklesu. Ministr práce a sociálních věcí a jeho poskokové zázračně léčí invalidy, uschopňují je zcela nebo alespoň částečně, snižují sociální dávky, v některých případech na více než o polovinu, počet chudých lidí, kteří mají problémy se zaplacením nájmů, poplatků spojených s užíváním bytu, roste. Lidé v mrazech umírají na ulicích. V této situaci by tedy měly církve získat nějaké vyrovnání?
Rada soudit se o majetek, který církvím nebyl vrácen, je nebezpečná. Již nyní se značná část našich občanů domnívá, že církve se především starají o majetkové otázky. Když by došlo k soudním sporům, církve by značně utrpěly, především další ztrátou svých oveček a v myslích dalších občanů.
Položme si otázku, pokud by církvím stát splácel dojednanou vícemiliardovou částku 30 let, kolik v tom případě po uplynutí této stanovené doby zbude věřících, když by se jejich počet snižoval dosavadním tempem. Takovéto nepatrné menšině poskytovat nebo dorovnávat vyrovnání by se zřejmě neobešlo bez odporu dalších občanů, tedy té obrovské většiny.
Jsme-li demokratickým státem, měli bychom nechat rozhodnout lid v referendu, jak to navrhovali komunisté, v jiných případech již dříve i sociální demokraté. Má-li pravice problém s referendem, „to by tak bylo, aby ulice rozhodovala“, pak by měla vzít v úvahu tento průzkum agentury STEM. Stále přece platí „Hlas lidu, hlas Boží! Tento princip by měli všichni soudní křesťané důsledně respektovat a ne se mu protivit. Řeči o populismu jsou jen špatně skrývaným zpátečnictvím.
Výše uvedené svědčí o silném odklonu našich občanů především od církví a zřejmě také i od křesťanství. Pokud tento trend bude pokračovat, stanou se křesťané jen zanedbatelnou menšinou.
Jaké je východisko z tohoto stavu?
Křesťané by napříště měli vyznávat svou víru nejen velkými slovy, ale především viditelně a jednoznačně ji naplňovat svou každodenní společenskou praxí, která by vylučovalo jakékoliv spojení oltáře s moci. V ČR bychom rádi viděli skutečné křesťanské subjekty sociálního, mírového, demokratického a vlasteneckého charakteru. Bylo tomu tak v minulosti, může to být i v budoucnosti. Vzpomeňme na tisíce katolických kněží, kteří se podíleli na obrození našeho národa. Žili s obyčejným lidem a byli s ním i s jeho strastmi, radostmi, s jeho pohledy do budoucnosti. Jak dnes by takovýto vztah náš národ potřeboval. Ale není!
Vážení přátelé, pokud s výše uvedeným alespoň zásadně a převážně souhlasíte, prosíme vás, přijďte mezi nás, přiveďte i své blízké, pracujte s námi, podporujte nás všestranně, tedy i finančně. V našich řadách vítáme i ty, kterým je blízký křesťanský hodnotový systém. Jsme chudou organizací, nechceme zbohatnout, ale jen mít dostatek prostředků k dalšímu růstu, k rozšíření a zintenzivnění našich aktivit.
Svět kolem nás je stále strašnější. Zuří různé malé války, které mohou přerůst ve velkou. Sociální nespravedlnost dosahuje odpuzující zrůdnosti, demokracie chřadne a přirozené projevy češství, vlastenectví jsou odsuzovány i „českými“médii.
Ano, jsme pevně přesvědčeni, že Kristus by dnes stál, tak jak dříve svými skutky svědčil, na straně ubohých, hladovějících, utlačovaných, pronásledovaných. Postavme se na tuto stranu i my všichni, kteří sdílíme křesťanskosociální alternativu budoucnosti světa. Nechť pro kořeny naší civilizace je takové křesťanství novou, vzpružující živnou mízou.
Připravil dr. O. Tuleškov
Generál Wesley Clark: V USA byl proveden státní převrat
Z projevu Wesleyho Clarka ze dne 3. října 2007 proneseného v Commonwealt Club of California, San Francisco:
Někteří velmi známí lidé převzali moc do svých rukou, kam se má ubírat politika USA a neráčili se ani namáhat o tom ostatní informovat. Rumsfeld mi tehdy řekl, že nikdo nám nebude říkat, kde můžeme bombardovat, nikdo! Tihle lidé se prostě zmocnili řízení naší země.
Tahle země (USA) byla znásilněna mocnými lidmi, díky státnímu puči, Wolfowitz, Cheney, Rumsfeld a další půl tuctu zrádců z projektu Nové americké století (NAC).
Oni chtěli, abychom destabilizovali Střední východ, abychom to tam ovládli. Byl o tom nějaký dialog v naší zemi? Byl tento plán probírán v našem kongresu, nebo senátu? Byla o tom nějaká plnohodnotná debata? Absolutně ne!!! A stále se ani neděje. A to je, proč se nám to hroutí v Iráku. Protože Írán a Sýrie ví o tomto plánu.... Oni se nemůžou dočkat až dodělají Irák, aby mohli vlítnout do Sýrie.
Tohle nebylo to, proč volili G.W.Bushe na post prezidenta!! Bush měl ve volebním programu skromnou zahraniční politiku a byla to nejvíce arogantní zahraniční politika v americké historii.
Generál Wesley Clark dále odhalil americký plán k invazi a převzetí sedmi zemí. Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán a Írán, ještě dřív, než jsme vtrhli do Afghánistánu. První část plánu byla odhalena 10 dní po 11. září a byla rozšířena na další národy. Clark říká, že invaze nebyla založená na spojení s Al-Kájdou nebo jakékoliv jiné výzvědné zprávě, ale protože USA mají armádu, která je dobrá k převzetí národů.
V rozhovoru s Amy Goodman 2. března 2007 americký generál ve výslužbě Wesley Clark vysvětluje, že Bushova administrativa plánovala převzít 7 zemí za 5 let: Irák, Sýrie, Libanon, Somálsko, Súdán a Irán.
Přepis:
Asi deset dní po 11. září jsem šel do Pentagonu a viděl jsem ministra Rumsfelda a jeho zástupce Wolfowitze. Šel jsem dolů po schodech, abych se podíval na personál, který pro mě kdysi pracoval a jeden z generálů si mě zavolal a řekl: „Pane, musíte sem jít. Musíte sem přijít a chvíli si se mnou promluvit."
Řekl jsem: "Nemám čas".
On řekl: "Ne, ne, učinili jsme rozhodnutí jít do války s Irákem." Tohle bylo asi okolo 20. září.
Já řekl: "My jdeme do války s Irákem? Proč?"
"Já nevím".
Řekl: "Asi nemají co na práci."
Tak jsem řekl: "Našli nějaké informace o spojení Saddáma s Al-Kájdou?"
Odpověděl: "Ne, ne. V tomto není nic nového, prostě jen udělali rozhodnutí jít do války s Irákem.
Je to jako, že nevíme, co dělat s teroristy, ale máme dobrou armádu a můžeme shodit vlády."
Za pár týdnů jsem za ním přišel a v tu dobu jsme už bombardovali Afghánistán.
Řekl jsem: "Pořád jdeme do války s Irákem?"
A on řekl: "Oh, je to daleko horší."
Natáhl se na stůl a vzal kus papíru.
Řekl: "Tohle mám z kanceláře ministra obrany. Tohle je poznámka, která popisuje, jak sundáme sedm zemí za pět let."
Začneme Irákem, pak Sýrií a Libanonem. Pak Libyi, Somálskem a Súdánem. Dokončíme to Íránem."
Výzvědné zprávy byly vymyšleny, aby ukázaly, že Irák má zbraně hromadného ničení, aby to ospravedlnilo svržení Saddáma Husajna. Vydané tajné dokumenty, které odhalují výzvědné zprávy byly také vymyšleny, teď se odhalilo, že invaze do Iráku byla "kvůli ceně ropy."
V současnosti bombardujeme Libyi, zatímco válečná politika tlačí na povolení pro pozemní vojáky.
Americká propagandistická mašina také bije na válečné bubny pro invazi do Sýrie.
Aby to bylo horší, jestli projde zákon o Třetí světové válce, o které se právě teď hlasuje v kongresu, nebude žádný důvod protlačit propagandu k ospravedlnění invaze do zbytku zemí na seznamu. Prezident bude mít autoritu vtrhnout do jakékoliv země chce.
http://blog.alexanderhiggins.com/2011/05/22/general-wesley-clark-reveals-plan-invade-iraq-syria-lebanon-lybia-somalia-sudan-iran-22858/, CFP, prosinec 2011
Bláznovství sankcí
Ron Paul
Mnoho lidí se nesprávně domnívá, že sankce jsou efektivním způsobem jak stimulovat či měnit chovaní v jiné zemi bez nutnosti války. Ve skutečnosti sankce a blokády nejenže podle mezinárodního práva představují válečný čin, velmi často jsou prvním krokem ke skutečné válce počínající bombardováním. Sankce byly prvním krokem v našich válkách proti Iráku a Libyi a nyní plánované sankce proti Sýrii a Íránu vedou na stejnou cestu destrukce.
Podle poslední zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která vyšla právě tento měsíc, neexistuje důkaz o tom, že by Írán použil obohacený uran určený pro mírovou a zákonnou výrobu energie k výrobě jaderné zbraně. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní má Írán právo k vývoji schopnosti vyrábět jadernou energii pro mírové účely. Naneštěstí americká zahraniční politika dostala Írán do kouta, takže se z jeho pohledu může vývoj jaderné zbraně jevit jako jediný způsob zachování suverenity. Jsou obklopeni nepřátelskými jadernými státy a historie ukazuje, že mít jadernou zbraň je nejlepší cestou jak zabránit vybombardování či invazi. Nezamýšleným důsledkem konfrontační politiky vůči Íránu by mohlo být, že jej bude motivovat ke snaze získat jaderné zbraně. Měli bychom dát přednost diplomacii před vyhrůžkami a nepřátelským postojem.
Naštěstí existuje jiná cesta. Není lepší způsob jak dosáhnout míru než skrze volný obchod. Země, které mezi sebou obchodují, spolu obecně vzato neválčí, protože obě strany nechtějí přijít o ekonomické výhody, které z obchodu plynou. Čína má rozsáhlý arzenál jaderných zbraní, přesto nemá zájem na vojenské konfrontaci se Spojenými státy. Obchod je mnohem profitabilnější. Za další, obchod a přátelství jsou mnohonásobně efektivnější pokud jde o přesvědčování k lepšímu chování a stejně tak působí vedení skrze dobrý příklad. Je tedy alarmující, že jsou zvažovány nové tvrdé sankce, které by trestaly také obchodní partnery Íránu včetně Číny, Ruska a možná dokonce spojenecké země NATO jako je Německo.
Naopak, sankce dovolují režimům svádět nedostatky na cizí státy, čímž se udržují u moci. Zřídkakdy elitám v daných zemích způsobí sebemenší nesnáze. Jednoduše jim dodá společného nepřítele, proti kterému můžou mobilizovat, čímž oslabí vnitřní opozici. Vezměme v úvahu, jaký účinek mělo embargo proti Kubě. Fidel Castro a jeho režim možná nevidí rádi, že nemůžou obchodovat se soudy vzdálených pouhých 90 mil, Američtí obchodníci na tom ale také tratí. Znamená to méně pracovních míst a méně svobody doma.
Měli bychom si ujasnit jednu věc: sankce proti Íránu jsou definitivními kroky k útoku ze strany USA. Již nyní vidíme výpravy amerických válečných lodí do dané oblasti a jejich pohyb nebezpečně blízko syrských vod. Tvrdší sankce, které jsou nyní zvažovány, by narušily globální obchod a oslabily by americkou ekonomiku, což by v důsledku vedlo k zhoršení naší bezpečnostní situace. Zahraniční společnosti nebo dceřinné společnosti amerických firem by byly přísně potrestány, pokud se nepodřídí americkému embargu na Írán. Musíme zaměnit směřování naší zahraniční politiky k ekonomické svobodě a diplomacii. Je to jediná cesta k míru a prosperitě. Přípravy na válku s Íránem a Sýrií jsou zároveň unáhlené a nebezpečné.
zdroj: http://original.antiwar.com/paul/2011/11/29/the-folly-of-sanctions/
Sýrie – stejný model jako v Iráku a Libyi
Povstání v Sýrii spěje k občanské válce a je nutné zbrzdit propagandu, valící se z běžných západních sdělovacích prostředků a nekriticky přijímanou mnohými, kteří by měli vědět víc.
Tady je živná půda pro postoje, z jakých se polemizuje o tom, co se děje v této krizové zemi na Středním východě, napsal v britském listu The Guardian australský komunista Jeremy Salt.
1. Sýrie je vojensko-zpravodajským státem od doby, kdy obávaný Abdal Hamid Serraj řídil zpravodajské služby jako »deuxieme bureau« v 50. letech 20. století. Autoritářský stát, rozvíjený od doby, kdy se Hafíz Asad chopil moci v roce 1970, nelítostně drtil jakoukoli opozici. Všudypřítomná mukhabarat (vojenská zpravodajská služba) je nemilou skutečností syrského života, ale proto, jak je Sýrie hlavním terčem vražd a rozvratnictví ze strany Izraele a západních zpravodajských služeb, jak se opakovaně ocitla pod vojenským útokem, jak byl pořádný kus jejího území okupován a její nepřátelé neustále hledají příležitost ji srážet. Sotva se dá říci, že mukhabarat není potřebná.
2. Není pochyb, že převážná část lidí, kteří v Sýrii demonstrují, chce klidný přechod k demokratické formě vlády. Není pochyb ani o tom, že ozbrojené skupiny, operující ze zákulisí demonstrací, nemají na reformě zájem. Chtějí zničit vládu.
3. Jsou tu velké demonstrace na podporu vlády. Je tu hněv nad násilím ozbrojených band a hněv nad zahraničním vměšováním a využíváním situace zahraničními vládami i sdělovacími prostředky. V očích mnoha Syřanů je jejich země opět terčem mezinárodního spiknutí.
4. Jakkoli jsou pravdivá obvinění proti bezpečnostním silám, ozbrojené skupiny zabily stovky policistů, vojáků i civilistů, v této etapě zřejmě téměř tisícovku. Mezi zabitými civilisty jsou univerzitní profesoři, lékaři a teď nedávno dokonce syn Velkého Muftiho (nejvyšší představitel muslimského práva sunnitů nebo Ibaldiů - pozn. překl.) republiky. Ozbrojené bandy masakrují, přepadávají, zabíjejí, napadají vládní budovy a sabotážemi narušují železniční spoje.
5. Bašár Asad je mezi lidem velmi oblíbený. Ač tkví na špičce systému, je zavádějící nazývat jej diktátorem. Hluboce zakořeněná moc v Sýrii leží na vojenském a zpravodajském aparátu a v menší míře na stranické struktuře. To jsou skutečné zdroje odporu vůči změně. Demonstrace byly Bašárovou příležitostí předat poselství, což učinil, že se systém musí změnit.
6. Tváří v tvář rozsáhlým demonstracím počátkem tohoto roku vláda nakonec přišla s programem reformy. Ten opozice okamžitě odmítla. Žádná snaha otestovat dobré úmysly vlády.
7. Tvrzení, že ozbrojený odpor vůči vládě začal teprve nedávno, je lží. Zabíjení vojáků, policistů i civilistů, často za těch nejbrutálnějších podmínek, probíhalo prakticky od samého začátku.
8. Ozbrojené skupiny jsou dobře vyzbrojeny i organizovány. Do Sýrie jsou pašovány velké lodní zásilky zbraní z Libanonu a Turecka. Jsou mezi nimi útočné karabiny, kulomety, samopaly, granátomety, v Izraeli vyráběné ruční granáty a četné další výbušniny. Není jasné, kdo ty zbraně poskytuje, ale někdo to je a někdo za ně platí. Vyslýchání zajatých členů ozbrojených band směřuje ke Hnutí budoucnosti Saada Haririho, figurky nastrčené USA a Saúdskou Arábii se značným vlivem i mimo Libanon.
9. Zdá se, že opozici vůči režimu sponzoruje zákonem zakázané Muslimské bratrstvo. V roce 1982 vláda nelítostně rozdrtila povstání v Hamá vyvolané Bratrstvem. Tisíce lidí zahynuly a část města byla zničena. Bratrstvo má dva základní cíle: zničení vlády strany BAAS a zničení sekulárního státu ve prospěch islamistického režimu. Téměř hmatatelně prahne po pomstě.
10. Ozbrojené skupiny mají silnou podporu ze zahraničí. Exilový bývalý syrský viceprezident a ministr zahraničí Abdul Halim Khaddam, který žije v Paříži, vede už léta kampaň za sesazení Asadovy vlády. Má finanční podporu EU i USA. Mezi dalšími exilovými aktivisty je Burhan Ghalioun, podporovaný z Kataru coby šéf »národní rady«, ustavené v Istanbulu. Stejně jako Khaddam žije v Paříži a stejně jako on agituje v Evropě i ve Washingtonu proti Asadově vládě. Spolu s Muhammadem Rijadem Shaqfou, předákem Muslimského bratrstva v Sýrii, má sklony k »humanitárnímu zásahu« v Sýrii podle libyjského modelu (ostatní jsou proti tomu). Prosazování exulantů coby alternativní vlády je reminiscencí způsobu, kdy USA použily před vpádem do Iráku exilové Iráčany (takzvaný Irácký národní kongres).
11. Zpravodajství západních sdělovacích prostředků o situaci v Libyi a Sýrii je otřesné. Zásah NATO v Libyi byl případem rozsáhlého ničení a tisíců úmrtí. Válka, jež následovala po vpádu do Iráku, je dalším významným mezinárodním zločinem spáchaným vládami USA, Británie a Francie. Libyjské město Syrta bylo bombardováno ve dne v noci dva týdny, aniž by západní sdělovací prostředky věnovaly sebemenší pozornost rozsáhlému ničení a ztrátám na životech, jež musely následovat. Západní sdělovací prostředky se ani nepokusily ověřit zprávy, přicházející se Syrty o bombardování civilních budov a zabití stovek lidí. Jediným důvodem je, že by nepříjemná pravda mohla správně vylíčit celou operaci NATO.
12. V Sýrii tatáž média sledovala stejný model zkreslování zpráv a dezinformací. Plně nebo částečně přehlížela důkazy rozsáhlého zabíjení ozbrojenými tlupami. Nabádala své čtenáře, aby nevěřili tvrzením vlády a věřili tvrzením rebelů. Byly vyřčeny četné lži, stejně jako v Libyi a před napadením Iráku. Alespoň některé vyšly najevo. Lidé, o nichž se říkalo, že byli zabiti státní bezpečností, se objevili živí. Bratři Zainab Husniové tvrdili, že byla bezpečnostními silami unesena, zabita a rozčtvrcena. Tato odporně senzační zpráva, již šířily i Al Jazíra a Al Arabíja, byla zcela falešná. Zainab je naživu, ač teď propaganda tvrdí, že to je její dvojnice. Al Jazíra, britský Guardian a BBC se vyznamenaly slepou podporou čehokoliv, co diskredituje syrskou vládu. Běžná média v USA sledují tutéž linii. Hlavně Al Jazíra, která se vyznamenala zprávami o egyptské revoluci, ztratila coby nezávislý arabský zpravodajský kanál veškerou důvěru.
13. Muslimské bratrstvo má ve snaze zničit syrskou vládu společný cíl s USA, Izraelem a Saúdskou Arábií. WikiLeaks prozradila, jak byli nedočkaví, aby USA napadly Írán. Náhradním terčem je rozbití vztahů mezi Íránem, Sýrií a Hizballáhem.
14. USA dělají, co mohou, aby zahnaly Sýrii do kouta. Podporují penězi exilové vůdce opozice. Snažily se (a díky ruskému a čínskému nesouhlasu zatím selhávaly) zavést přes Radu bezpečnosti OSN rozsáhlý program sankcí. Budou se nepochybně snažit znovu a podle toho, jak se situace vyvine, mohou s britskou a francouzskou podporou zkusit přijít s rezolucí o bezletové zóně, jež by otevřela vrátka útoku. Situace je nestálá a jsou bezpochyby rozvíjeny všechny druhy nouzových plánů. Bílý dům a ministerstvo zahraničí vydávají zastrašující prohlášení. Otevřeně syrskou vládu provokují; velvyslanec USA v doprovodu francouzského se vydali před pátečními motlitbami do Hamá. Při všem, co je známo o jejich někdejším vměšování v zemích Středního východu, je nepředstavitelné, že by USA a Izrael spolu s Francií a Británií nebyly zapojeny v tomto povstání.
15. USA a evropské vlády (zvlášť britská) se sice soustředily na násilí syrské vlády, ale zcela ignorovaly násilí směřující proti ní. Samozřejmě jejich vlastní, neskonale větší, násilí v Libyi, Iráku, Afghánistánu i jinde nepřišlo na přetřes. Turecko se s chutí přidalo ke kampani proti Sýrii a v konfrontaci se syrským režimem zašlo dokonce dál, než mělo. V rozmezí pár měsíců byla oblastní politika »s nulovými problémy« převrácena absolutně začátečnickým stylem. Turecko nakonec propůjčilo svou podporu útoku NATO na Libyi, i když se zpočátku drželo stranou. Znepřátelilo si Írán svojí politikou vůči Sýrii a souhlasem, navzdory odporu doma, že bude hostit americký radar raketové »ochrany«, viditelně namířený proti Íránu. Američané říkají, že se o údaje z radaru budou dělit s Izraelem, jenž se odmítl omluvit za útok na loď Mavi Marmara, což dostalo izraelsko-turecké vztahy téměř do krize. Takže z »nulových problémů« je teď oblastní politika Turecka plná problémů s Izraelem, Sýrií i Íránem.
16. Zatímco někteří členové syrské opozice se vyslovují proti zahraničnímu zásahu, »Svobodná syrská armáda« řekla, že jejím cílem je vyhlášení bezletové zóny nad severem Sýrie. Viděli jsme, jak to v Libyi vedlo k rozsáhlému zničení infrastruktury, zabití tisíců lidí a otevření dveří novému období nadvlády Západu.
17. Bude-li syrská vláda sražena, bude uštván každý zbylý člen BAAS a Alawi. Vláda ovládaná Muslimským bratrstvem by postavení menšin a žen vrhla do hluboké minulosti.
18. Pomocí amerického Zákona o zodpovědnosti (a nově sankcí uvalených Evropskou unií) usilují USA o zničení syrské vlády už 20 let. Ničení jednotných arabských států po etnicko-náboženských liniích je cílem Izraele už po celá desetiletí. Kam Izrael vstoupí, USA jej přirozeně následují. Ovoce této politiky můžete vidět v Iráku, kde má být pro Kurdy vytvořen stát nezávislý ve všem kromě jména, ve kterém ústava, sepsaná Washingtonem, rozděluje irácký lid na Kurdy, sunnity, šiíty a křesťany a ničí tak svazující logiku arabského nacionalismu. Irák nepoznal okamžik míru od vstupu Britů do Bagdádu v roce 1917. Sýrii zachycuje etnicko-náboženské rozdělení zranitelnou stejně jako sváry mezi sektami, a její možný rozpad coby jednotného státu, jehož vzniku se už snažila zabránit Francie ve 20. letech minulého století.
19. Zničení vlády BAAS by bylo pro USA a Izrael strategickým vítězstvím nepřekonatelné hodnoty. Ústřední oblouk ve strategickém vztahu mezi Íránem, Sýrií a Hizballáhem by byl zničen, což by zanechalo Hizballáh geograficky izolovaný, s nepřátelskou vládou sunnitských muslimů v sousedství a spolu s Íránem odkrytější vůči vojenskému útoku USA a Izraele. Ať už naneštěstí či naopak, »arabské jaro«, jak se rozvinulo v Sýrii, jim dalo do rukou páku, s níž mohou tohoto cíle dosáhnout.
20. Nemusí to nutně být ten případ, kdy by Muslimským bratrstvem ovládaná vláda v Egyptě nebo v Sýrii byla nepřátelská vůči zájmům USA. Jak chce, aby byla vnímána coby uznávaný člen mezinárodního společenství a další dobrý příklad »umírněného« islámu, je vcelku určitě možné, že egyptská vláda, ovládaná Muslimským bratrstvem, by souhlasila se zachováním mírové smlouvy s Izraelem tak dlouho, jak jen by mohla (tedy dokud by ji další rozsáhlý útok Izraele na Gazu nebo Libanon neučinil naprosto neudržitelnou).
21. Syrská vláda, ovládaná Muslimským bratrstvem, by byla spjata se Saúdskou Arábií a nepřátelská vůči Íránu, Hizballáhu a iráckým šíitům, zvlášť těm, kteří jsou sdruženi s bojovným duchovním Muktadou Sadrem. Oddaně by sloužila palestinské věci a osvobození Golanských výšin, ale její praktická politika by se stěží lišila od vlády, již se snaží zničit.
22. Syrský lid má nárok požadovat demokracii a dostat ji, ale takhle a za takovou cenu? Dokonce teď jsou konec zabíjení a vyjednávání o politické reformě na dobré cestě, nehrozí ani násilí, jež by zemi rozpoltilo. Bohužel násilné, a ne vyjednané uspořádání je to, co chce mnoho lidí v Sýrii a co chtějí i mnohé vlády, když to sledují a čekají na svou příležitost. Nakonec z toho žádný Syřan nic nezíská, i když si to teď může myslet. Jejich země je hnána do sektářské občanské války, zřejmě i do zahraničního vpádu a zcela jistě do chaosu ještě většího rozsahu, než jaký tu vidíme dnes. Nedojde k žádné rychlé obnově, pokud se stát zhroutí nebo bude poražen. Jako Irák a zřejmě i Libye by Sýrie, když se podíváme na současnou situaci, vstoupila do období krvavých nepokojů, jež mohou trvat celé roky. Opět, tak jako Irák by byla naprosto vykopnutá z ringu coby stát, jenž stojí za arabskými zájmy, což samozřejmě znamená odolávat USA a Izraeli.
23. Nakonec, koho zájmům myslíte, že by tenhle výsledek posloužil?
Překlad Vladimír SEDLÁČEK 22. 11. 2011, HóN
Syrský zločin, aneb když dva dělají totéž
Prof. Oskar Krejčí
Velký zájem o přibližně 10 tisíc běženců ze Sýrie do Turecka je bezesporu chvályhodný. Obhajoba lidských práv by bezesporu měla být prioritou mezinárodního společenští a jednotlivých členských států OSN. Je nesporné, že situace v Sýrii, která se nachází na prahu občanské války, a jejím okolí, by měla být pečlivě monitorována – běžencům je třeba věnovat mediální pozornost, pomáhat jim jak v jejich situaci, tak i s možností návratu do země jejich původu.
Tak by to mělo být například pokud se jedná o běžence v Sýrii. Tedy nejen běžence ze Sýrie, ale i běžence do Sýrie. Z Iráku.
Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na začátku tohoto roku bylo v Sýrii více než milión běženců z Iráku.
Podle téhož zdroje pochází z Iráku 1 683 579 běženců do zahraničí, uvnitř Iráku se pak nachází 1 343 568 vnitrostátních běženců vyhnaných ze svých domovů probíhajícím tam konfliktem.
Tentýž zdroj registruje 3 054 709 běženců z Afganistánu a 351 907 vnitrostátních běženců uvnitř této nešťastné země.
Kolikrát oficiózní mainstreamová média při obhajobě práv utečenců a pranýřování zlořádů měřila stejným metrem Sýrii, Iráku a Afghánistánu? Cožpak jsou utečenci před boji, na nichž se tak iniciativně podílejí vojáci USA a NATO, méněcenní?
Převzato z publica.cz
Proč o těchto číslech nás neinformuje náš tisk? Proč se nedozvíme o statisících obětí těchto krvavých „misí“?
První agresi začalo NATO proti Jugoslávii. Tehdy, když Srbové byli bombardování natovským letectvem, Václav Havel mluvil o „humanitárním bombardování. Z letadel pršely nejen zakázané kazetové bomby, ale i střely obsahující ochuzený uran. Tisíce Srbů bylo mrtvých a desítky tisíc raněných. Cožpak máme tak malou paměť, abychom si tuto hanebnou skutečnost nevybavili v době „velkého smutku“ po úmrtí tohoto velkého humanisty? O mrtvých jen pravdu, jinak budeme žít ve lži. Všechno to ví i Schwarzenberg, přesto uznal lžistát Kosovo. Stydíme se!
Tryzna za Milicu Rakić
Když jedete do Bělehradu ze severní strany, přivede vás stará cesta na předměstí Batajnica. Právě tady 24. března 1999 začaly padat z nebe "humanitární" bomby NATO na území Jugoslávie. Obyvatelé okrajové části metropole měli v tu chvíli smůlu, že nedaleko jejich domů leží strategické letiště.
Milica měla tehdy pouhé tři roky. Stala se vůbec první obětí náletů Severoatlantické aliance na Jugoslávii. Kazetová bomba explodovala 17. dubna 1999 pozdě večer v rodinném domku Rakićů a zabila jejich malou dcerku ve spánku.
Srbský hřbitov je nekonečný. Hrob tohoto dítěte není první ani poslední památkou této i jiných válek. Milicu není na rozlehlém hřbitově snadné najít. Musíte se doptat hrobníka, který vám ochotně ukáže desku z růžového mramoru. Tento starý a shrbený člověk vám prozradí i to, že k hrobu malého děvčátka chodí mnoho lidí. Velmi často v uniformách armád těch zemí, které zavinily její smrt. Zapálit svíčku na tomto místě je gesto, jež nic nemění. Vyjadřuje však touhu po odpuštění. A odpustí nám?
Zdroj: Britské listy, 23. 12. 2011 http://www.blisty.cz/art/61576.html
Návrat loupeživých rytířů
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Když Karel IV, náš Otec vlasti, úspěšně skoncoval s loupeživými rytíři, celá země si oddechla, že toto kriminální „řemeslo“ doznalo svůj konec. Jaká nemilá překvapení pak pro svět opakovaně připravili moderní loupeživí rytíři o mnoho století později, to ukázal i rok 2011, když se na ropou bohatý stát Libyi, pod záminkou ochrany bouřících se civilistů, pronásledovaných režimem vůdce Libye plukovníka Muammara Kaddafiho, vrhla téměř jako kdysi loupeživí rytíři, letadla řady států Evropské unie, mocné NATO i samotné USA, Kanada. A jako u loupeživých rytířů za doby Karla IV, i tady jim šlo hlavně o peníze.
V rámci „arabského jara“ v 2011 a změny vlády v Tunisu i Egyptě, začaly i v řadě měst Libye masové demonstrace proti diktatuře Kaddafiho, hlavně však ve východní části země, v Bengházi, kde žijí jiné kmeny než v její západní části. Mír mezi kmeny udržovala železná ruka Kaddafiho, kdysi obdivovatele egyptského plukovníka Nassera. Sám se k vládě dostal po převratu před více než 40 lety, kdy svrhl vládu, zřejmě korumpovanou, starého krále Idrise, z fundamentalistické (?) sekty senussiů (podobné do jisté míry přísným wahabitům z 18 století, vládnoucím dnes v Saudské Arábii). Kaddafi byl diktátor, který, až na tu svobodu, nicméně udělal z Libye bohatý stát a velmi pozvedl standard života v zemi (bezplatné zdravotnictví, školství, velmi laciné potraviny, benzín, snadné získání bytů apod.). Ženy byly podstatně volnější než např.v Saudské Arábii, Bahrainu. Lid ale musel poslouchat, dobře se neměli odpůrci Kaddafiho.
Kaddafi energicky potlačoval nepokoje v rámci „arabského jara“. Byli i mrtví. Pro západ byl plukovník Kaddafi a jeho bohatá Libye, téměř do konce druhého tisíciletí, jedním z velmi nebezpečných vůdců muslimů, podporoval terorizmus, s mnoha mrtvými (např.výbuch v letadle, let 103, nad skotským Lockerbie v 1988). Za to Američané bombardovali Tripolis , nad Syrtským zálivem sestřelili několik Kaddafiho letadel.
Posledních deset let se vztahy Západu s vládcem Libye výrazně zlepšily, když přestal podporovat terorizmus. Kaddafi se také stal „hodným“ pro velmi kvalitní libyjskou ropu a pro obrovské půjčky Západu, které podle některých dosahovaly prý až 200 miliard US dolarů. Část měla být splatná během 2012. S Kaddafim se „bratříčkovali“ britský Tony Blair, francouzský Nicolas Sarkozy, italský Silvio Berluscony. Smířil se dokonce i s přísným George Bushem mladším, který v 2006 odvolal různá omezení vůči Libyi, pro některé politické laskavosti Kaddafiho.
Do této idylky vpadlo „arabské jaro“, posílené miliardami dlužných dolarů Západu vůči Libyi a jejich splatností. Aby Kaddafim pronásledované, bouřící se části jeho poddaných pomohli, ti hodní lidé ze Západu se nezištně rozhodli zajistit bezletovou zónu nad Libyí, aby Kaddafi své poddané nemohl bombardovat. Na toto přistoupily i Rusko a Čína v Radě bezpečnosti. K jejich nemilému překvapení začala letadla Západu bombardovat Kaddafiho jednotky a jejich sklady, jemu „věrná“ města, za nemalého ničení a za stovek mrtvých civilů, kteří měli být chráněni. Protože údajně už několik dnů bombardování „vyčerpalo“ zásoby pum a raket těch „ochránců civilů“ z Evropské unie, bombardovací a ničící roli v rámci ochrany bouřících se Kaddafiho poddaných, pochopitelně, převzalo NATO, pamětlivé svých 78 dnů kriminálního bombardování Jugoslávie (Srbska) v roce 1999, i bez rezoluce Rady bezpečnosti. Nějak nečekaně se objevili a byli v Bengházi a v oblastech pod kontrolou rebelů, už nějaký čas, četní západní vojenští instruktoři, včetně CIA a SAS. K trpícím civilům se valily dodávky zbraní a munice. Kaddafiho vojenské kolony byly ničeny NATO letectvem. Putin výrazně protestoval proti ničení a zabíjení, místo slibované pouhé bezletové zóny. I tak Kaddafiho armáda Libye bojovala proti obrovské letecké přesile, která znemožňovala jeho armádě dostatečně zasáhnout proti rebelům. Na konec zajatého Muammara ti libyjští „bojovníci za svobodu“ ubili.
Podle kanadského novináře Scotta Taylora (The Chronicle Herald, 17.10.2011) USA, Francie, Britanie, Itálie, atd., včetně Kanady a NATO, tzv. Západ, když začal „chránit“ rebely Libye před „soldateskou“ Kaddafiho, zmrazil ve svých bankách přes 160 miliard dolarů aktiv Libye (viz i udávaných 200 miliard dolarů půjček). S kanadským ministrem zahraničí J. Bairdem přiletěli do Tripolisu představitelé, kanadské ropné společnosti z Calgary (SUNCOR), která před „ochranou civilů Libye“ denně získávala 50 000 barelů libyjské ropy ( 7 miliónů dolarů). Přišli i lidé z kanadské stavební společnosti SNC-Lavalin, se smlouvami za 500 milionů dolarů. Francie prý získala 35% dodávek ropy. J. Baird přinesl jako dar 10 miliónů (!) dolarů na pomoc při rekonstrukci poškozené země, k povzbuzení demokracie.
Desítky tisíc bojovných rebelů z různých kmenů je po zuby ozbrojeno. Měli by se rychle odzbrojit. Podaří se to? V Libyi se hlásí boje mezi vítěznými rebely a některými kmeny, které stranily Kaddafimu. Ani rebelové nejsou svorní. Nedávné události velmi zvýšily nejistotu v zemi. Zdá se, že se ICC (Mezinárodní Trestní Soud) se sídlem v Haagu (není to Mezinárodní Trestní Tribunál pro bývalou Jugoslávii), začíná zajímat o řadu zločinů, spáchaných „ochránci civilů“, některých zemí EU a hlavním vykonavatelem ničení a zabíjení, NATO. Žalobce ICC L.Morena-Ocampa se vyjádřil, že je připraven prověřit různá obvinění, zda se nejedná o válečné zločiny (např.zbytečné ničení různých civilních cílů). Možná se bude vyšetřovat i proč zavraždili Kaddafiho.
A moderní loupeživý rytíři získají miliardy dolarů, zbaví se části (všech ?) dluhů za ropu, pokusí se, aby jim ICC a veřejnost uznaly ty nejhumánnější úmysly během agrese proti Libyi, k „ochraně“ rebelujících civilů. Možná se zase zrodí pojmy „humanitární rakety a bomby“, tak úspěšně používané během NATO agrese proti Jugoslávii (1999) tehdejším prezidentem Havlem.
Bude lid Libye šťastnější a svobodnější po zásahu loupeživých rytířů?
Třetí světová válka už začala
Konstantin Sivkov
Jako vojenský expert je první viceprezident ruské Akademie geopolitických záležitostí. Předpokládá, že třetí světová válka začne ještě dříve, než budou vyčerpány zdroje fosilních paliv, pitné vody a nastane nedostatek zemědělské půdy. Mnohé státy se na tuto globální válku připravují.
Soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí má vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství.
Zapomeňte na ideologii, zapomeňte na státy a národy, nevzhlížejte k náboženství, odhoďte všechny pakty a doktríny. Příští světová válka o takových malichernostech nebude. Lidé budou bojovat o holé přežití, o zbytky nerostných zdrojů, budou se zabíjet pro sklenici vody.
Co vůbec chápeme pod pojmem přírodní zdroje? Určitě ropu, plyn , uhlí a také uran a kovy potřebné pro průmysl, zemědělskou půdu, zásoby ryb v oceánech a mořích. A snad úplně naposled máme na zřeteli pitnou vodu, nejdůležitější a přitom nejobyčejnější věc, esenci života, kterou lze vyplýtvat a znehodnotit stejně jako ostatní přírodní kapacity.
Voda se zatím nestala předmětem spekulativního trhu na rozdíl od jiných surovin, jejichž zásoby se povážlivě tenčí. Zásoby fosilních paliv – ropy, plynu a uhlí – vydrží podle odhadu 40 až 60 let, při maximálních úsporách až 220 let. Na naší planetě žije šest a půl miliardy lidí. Z toho jich je ve vyspělých zemích čtvrtina – miliarda a půl. Kdyby najednou všichni začali žít tak dobře jako oni, řekněme třeba jako průměrný Francouz, všechny zdroje bychom vyplýtvali během deseti let. A právě z tohoto důvodu má soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství. Ve druhé řadě nedopustit, aby ony tři čtvrtiny obyvatel planety žily lépe, rozvíjely se, vzdělávaly a hlavně, aby nespotřebovávaly více než nyní.
Strategie USA v této situaci je prostá - neposlušné země jsou obětí politického a ekonomického nátlaku, mediální šikany a vojenské agrese. Američané své zdroje svědomitě střeží a ty, které zdemokratizují, zprivatizují či zcizí jinde, pečlivě skladují v rozsáhlých podzemích rezervoárech. Kdyby v celém světě došla ropa, budou mít Spojené státy rezervy na dalších pět až deset let.
O mnoho lépe než s nerostnými zdroji na tom nejsme ani s potravinami. Jestliže se po generace soudilo, že světové oceány a moře budou schopné nasytit hladové lidstvo, podle posledních průzkumů to tak nevypadá. Místo nedozírného skladiště je k dispozici jen vyjedená spíž.
Stejně tak ubývá zemědělské půdy. Někde se přestala obdělávat pro nerentabilnost jako v zemích bývalého východního bloku,jinde kvůli špatné melioraci, která vede k rozsáhlé erozi jako v ČÍně, která ztratila celou třetinu úrodné půdy. Nedozírné plochy země pohlcuje poušť. Zanedbatelná není ani urbanizace a industrializace zemědělské půdy, stejně jako rozrůstání silniční sítě. Závislé na dovozu základních potravin jsou celé oblasti a státy.
Kapacity vodních zdrojů jsou a vždy byly nerovnoměrně rozložené, ale se zhoršující se ekologií planety se vztah člověka k této surovině bude zásadně měnit. Už více než dvacet let trpí téměř 40 procent světové populace nedostatkem vody a kolem roku 2025 se voda stane nedostatkovým zdrojem jako jiné, dnes dražší zdroje. V budoucnosti může dojít ke konfliktům o vodu, protože už nyní je 39 států závislých na jejím dovozu a 90 procent lidstva žije v zemích, které se o její zdroje dělí se sousedy. Na 700 milionů lidí ze 43 zemí má méně vody, než je minimální potřeba. Do roku 2025 pocítí nedostatek vody tři miliardy lidí.
Chudá bohatá Rus
Rusko je největší zemí světa, bohatou na všechny chybějící zdroje, ale s poměrně řídkým osídlením. Vedle nerostných surovin disponuje nedozírným množstvím kvalitní zemědělské půdy, ale i obrovskými kapacitami pitné vody. Více zdrojů sladké vody má pouze Brazílie. Na území Ruska je dva a půl milionu řek, více než tři miliony jezer a celkové rezervy pitné vody se odhadují na 26 tisíc krychlových kilometrů. Jezero Bajkal je největším rezervoárem pitné vody na světě. Rusko přitom nespotřebovává více než dvě procenta svých zdrojů této vzácné suroviny.
Právě voda se může v budoucnu stát jednou z hlavních komodit na trhu. Boj o Arktidu, který mezi sebou vedou Rusko, Norsko, Kanada, Dánsko, USA a Velká Británie, není ani tak kvůli zásobám ropy a zemního plynu, ale je motivován skutečností, že jde o největší zásobárnu pitné vody na planetě. Kvůli globálnímu oteplování se však ledovce rozpouští v oceánu. Pokud se nepodaří tomuto procesu zabránit, stane se voda velmi brzy zbožím výnosnějším než ropa.
Anatomie třetí světové války
Někdy kolem roku 2050 budou lidé vystaveni akutní hrozbě vyčerpání zdrojů fosilních paliv, pitné vody a nedostatku zemědělské půdy. Budou mít hlad a žízeň, bude jim zima.
Třetí světová válka nebude válkou o ideologie či podobné hlouposti, ale krutým bojem o přírodní zdroje. Bude to série mnoha drobných konfliktů, které překvapí svojí četností v různých částech světa. V tomto období vznikne mnoho "aliancí z rozumu", které se budou měnit podle akutní potřeby.
V tomto boji budou mít země bohaté na přírodní zdroje obrovské množství nepřátel z řad zemí, kterým bůh nedal suroviny, zato mnoho hladových krků. A země chudé na zdroje i obyvatelstvo, ale bohaté na moderní technologie a zbraně budou chtít také svůj podíl. Z tohoto pohledu se stává Rusko prvořadým cílem agrese.
Války o zdroje budou do jisté míry podobné koloniální éře. S jedním rozdílem. Koloniální války se vedly o území a lidi. Tyto války se povedou pouze o území, další lidi nikdo chtít nebude, jelikož by ujídali z kořisti.
Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci
Proto můžeme s jistotou tvrdit, že třetí světová válka nebude válkou nukleárnÍ. Jinak by nešlo dobyté zdroje vytěžit nebo území osídlit. To však neznamená, že nedojde k použití jaderných zbranÍ. Je možné, že země, které budou chtít zamezit agresi, preventivně odpálí nukleární zbraně na svém území, čímž znehodnotí své zdroje a odradí nepřítele. Možná to bude jediná spása.
V globální válce musí být někdo poražen
Planeta Země zažila globální civilizační krizi. Tato krize byla způsobena několika disproporcemi, konkrétně:
1) konflikty mezi růstem výroby a spotřeby a dostupnými zdroji;
2) konflikty mezi "chudými" rozvojovými zeměmi a "bohatými" průmyslově rozvinutými zeměmi, mezi národy a nadnárodní elitou;
3) konflikty mezi bezduchým volným trhem s mocí peněz a spirituálními kořeny různých civilizací včetně ortodoxních, muslimských, buddhistických a dalších.
Analýza možných řešení těchto nerovnováh a konfliktů ukazuje, že jsou antagonistické povahy, a krize nemůže být vyřešena bez výrazného narušení zájmů některých velkých geopolitických subjektů. To znamená, že účast ozbrojených sil je nevyhnutelná. Vzhledem ke globální povaze krize můžeme předpokládat, že účast ozbrojených složek bude globální rovněž.
Třetí světová válka bude svou povahou koaličnÍ. Země vytvoří koalice podle jejich loajality k jednomu ze dvou modelů světového řádu.
Půjde o konflikt většiny populace se západní civilizací
Prvním modelem je svět civilizované hierarchie, v němž několik málo vyvolených využívá zbytek lidstva. Druhým modelem je civilizovaná vzájemná podpora či civilizovaná harmonie.
Jinými slovy, válka bude vedena proto, aby definovala spirituální základnu nového světového řádu. Ten bude založen bud' na individualismu a útlaku, nebo společenství, vládě společného zájmu, abychom přežili a vzájemně se podporovali. To je hlavním rozdílem mezi nadcházející válkou a válkami bojovanými kvůli ekonomické redistribuci.
Dvě koalice již existují. První je aliance tak zvaných průmyslově vyspělých zemí představovaných západními civilizacemi. Spirituální základy této koalice jsou založeny na individualismu a materiálním vlastnictví, vytvářejícím moc peněz. Vojenské a politické jádro této koalice představuje blok NATO.
Do druhé koalice patří ortodoxní země, islámské a další civilizace, založené na vládě ducha nad materiálnem. Tato koalice má zájem na multipolárním světovém řádu. Přesto tyto země nepochopily, že mají společné geopolitické zájmy, nemluvě o nezbytnosti politické nebo vojenské jednoty.
Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci, ani organizačně a ani co se týká technické připravenosti. Na druhou stranu má tato koalice převážnou většinu populace a kontroluje rozsáhlé přírodní zdroje a území. To značně zvyšuje jejich šanci na vítězství v dlouhé válce a poskytuje jim to příznivé podmínky pro boj s agresorem během počátečních fází války. Další potenciální výhodou je, že simultánní útok všemi směry je prakticky nemožný. To vytváří časovou rezervu pro konsolidaci těchto zemí do antiimperialistické koalice. Existuje možnost podpory zemí, které se stanou prvními obětmi agresorů.
Jediným omezujícím faktorem je jaderný arzenál Ruska
Válka již probíhá, doposud je však v relativně mírové fázi.
První fází je to, co můžeme nazvat pokus o mírové řešení krize, a blíží se svému dokončení. Schůzky G20 na bojišti právě nyní zjevně nepřinášejí výsledky. A tak zvolna začíná druhá fáze, kterou můžeme nazvat obdobím hrozeb před začátkem světové války. Během této fáze západní civilizace započala s přípravami na lokální války a ozbrojené konflikty kvůli zdrojům.
Hlavními akcemi této fáze jsou informační operace a akce v ekonomické oblasti, které mají různé formy, od ekonomických sankcí, po teroristické útoky na průmyslová zařízení, jakož i různé aktivity zvláštních jednotek.
Během několika let se započne s třetí fází, fází omezených válek, které se později přemění v totální světovou válku s použitím všech druhů zbraní.
Jediným omezujícím faktorem je v této chvíli jaderný arzenál Ruska. Podle předpovědí odborníků se Západ pokusí Rusku jaderný štít odebrat.
Vzhledem k situaci v Rusku, kdy pátá kolona Západu významně ovlivňuje rozhodování obzvláště v ruském obranném sektoru, co se týká směru, kterým se ruské ozbrojené síly vydají, můžeme očekávat vytvoření situace, která připraví Rusko o jeho jaderný štít.
Samozřejmě že to bude prezentováno a zabaleno jako skvělý boj za svět bez jaderných zbraní.
Rusko může očekávat fyzickou likvidaci svého jaderného potenciálu během prvních fází světové války (organizované teroristické útoky atd.), s následným přistoupením neoimperialistické koalice k neomezenému použití jaderných zbraní, které přinesou vítězství ve válce.
Ztráty v globální válce by se počítaly na stovky milionu lidí
Historie ukazuje, že elita sobecké civilizace se nezastaví před lidskými oběťmi, pokud existuje záruka, že oni samotní přežijí v bunkrech. Analýza ukazuje, že pokud se povede nová světová válka, zasáhne většinu světové populace, všechny kontinenty, oceány a moře. Této války se může zúčastnit více než 100 milionů lidí. Totální demografické ztráty mohou přesáhnout několik set milionů lidí. Proto musí všichni upřímní lidé na Zemi, včetně těch, kteří tvoří koalici "sobců", učinit vše co mohou, aby se to nestalo.
Abychom tak učinili, musíme zmírňovat silou zákona nebo jinými metodami hrabivost nadnárodních a národních magnátů finančního sektoru. Musíme zarazit jejich ambice a hrabivé, nestoudné a někdy stupidní politiky. To lze udělat pouze na základě mezinárodního konsolidačního úsilí.
Dossier
***
V současnosti jsme informování o hrozbě války s Iránem. Odpovědný americký generál vyhlásil, že americká armáda je připravená na tuto válku. Současně pak řekl, že by válka byla katastrofou nejen pro Irán, ale i pro Ameriku a svět.
Pokud svět bude mlčet k přípravám dalších válek, pokud nepožene ty, kteří nesou odpovědnost za již minulé i současné agrese, ať již k nim dochází pod jakýmkoliv krytím, před mezinárodní soudní tribunál jako válečné zločince, pak bude docházet k dalším a dalším válkám, jejichž důsledkem budou desítky tisíc či statisíce mrtvých, nebo dokonce miliony.
Od agrese proti Jugoslávii je veřejné mínění stále usilovněji a také účinněji zpracováváno médii o poslání tzv. mírových misích. Proto i mírové hnutí není zdaleka tak silné, jak by mělo být a jak bývalo v minulosti.
Zápasu o mír, o důstojný život každého člověka by se měly vždy zúčastňovat i křesťanské subjekty, které by tak podávaly svědectví o své živé víře. Budou křesťané opět vidět a slyšet všude tam, kde jde o obranu míru a odpor k válce? Nebo budou i nadále lpět na sepětí s mocí?
***
Lech Wałęsa - Je to zločin. Lidé umírají hlady a bankéři necítí odpovědnost a v příjmech neznají míru
„Banky dostávají peníze od daňových poplatníků a vůbec necítí spoluodpovědnost za krizi. Víte, jaké platy berou bankéři? Člověče boží. To je zločin. Lidé umírají hlady a oni neznají míru," řekl v rozhovoru pro dnešní vydání polského deníku „Fakt" bývalý vůdce polské Solidarity, nositel Nobelovy ceny míru Lech Wałęsa.
Bývalý polský prezident zdůraznil, že banky v současnosti dělají špatně. Bankéři berou velké peníze, a co je horší, nikdo to nekontroluje, říká. Podle Wałęsy současné protesty pobouřených lidí, které probíhají v Evropě a USA, mohou skončit „rozložením systému" a vyjadřuje obavu, že může dojít k anarchii.
V uplynulých letech podle Wałęsy došlo k mnoha nesprávnostem, nepoctivostem a dokonce k loupežím a dnes podle něho přišel čas, kdy je třeba skládat účty. Je prý také třeba se nově podívat na hospodářství u stolu, kde zasednou odbory, podnikatelé a státní administrativa. Wałęsa, původním povoláním elektrikář v gdaňské loděnici, v poslední době soustavně kritizuje nynější fungování kapitalismu, který nebere ohled na zájmy obyčejných lidí. Přiznal také, že udělal chybu, když se po pádu komunismu v Polsku vydal kapitalistickou cestou.
Názory bývalého polského prezidenta jsou o to zajímavější, jestliže je srovnáme s postoji jiných disidentů v blízkých postkomunistických státech, které zjevně mnohem více poznamenal podíl na moci a dnes k tíživé situaci obyčejných lidí mlčí.
Czech free press
Lech Wałęsa oznámil, že poletí do USA podpořit protestující na Wall Street. Nelíbí se mně kapitalismus, uvedl jako jeden z důvodů… Wałęsa v posledních měsících několikrát s kritikou kapitalistického systému a v souvislosti s arabským jarem prohlásil, že tento systém není schopen řešit existující problémy a je potřeba komunismu XXI. století. Nyní při komentování dění na Wall Street zase uvedl, že současná situace hrozí výbuchem a že kapitalismus v tomto století skončí. Svou cestu na Wall Street podle svých slov chápe také jako závazek nositele mírové Nobelovy ceny přispět. CFP
Pozn. redakce: Nekapitalistickou cestu rozvoje Československa zastával A. Dubček. Ten však zemřel při autonehodě. Články pravičáků o tom, že Havel chtěl zavést v ČR socialismus s lidskou tváří, svědčí o hluboké neznalosti historických faktů těchto autorů. Havel, přestože mluvil o opaku, představoval tu kapitalistickou cestu vývoje. O tom svědčí dílo „Alexander Dubček“ od PhDr. A. Benčíka, jež jsme vydali.
„Nejhorší na komunismu je to, co následuje po něm.“ – Adam Michnik
***
Zbídačení Řekové se v krizi zbavují vlastních dětí
V souvislosti s ekonomickou krizí se v Řecku rozmohl nový trend: rodiče často nemají peníze na své potomky a v zoufalé situaci se jich zbavují. Deník Guardian zaznamenal případy, kdy matka zanechala batole ve školce se vzkazem, že už se pro něj nevrátí, nebo kdy otec musel ukázat na čtyři ze svých deseti dětí, jež poputovaly do ústavu.
„Lidé hladovějí, rodiny se rozpadají, přibývá případů matek a otců, kteří již nejsou schopni dále vychovávat své vlastní děti,“ potvrdil rozmach nového trendu Ilias Ilioupolis, generální tajemník svazu státních zaměstnanců Adedy. Podle řeckého deníku Kathimerini zažádalo v nedávné době 500 řeckých rodin o umístění svých dětí v SOS vesničkách.
Stejné zkušenosti má také Theoharis Massaras, šéf oddělení sociálních věcí v Patrasu, dvou set tisícovém městě ležícím na západ od Atén. „Žádostí o podporu přibylo. Loni jsme o Vánocích poslali jídlo 400 rodinám z Patrasu, letos nás jich o pomoc požádalo 1200 a nešlo zrovna o lidi s nízkými příjmy,“ řekl. „Žádosti o převzetí dítěte je ale něco zcela nového,“ upozornil.
Děti zůstávají ležet na prahu nemocnic
Massaras tak poukázal na případ Dimitrise Gasparinatose z Patrasu, který s manželkou nedokázal uživit svých šest synů a čtyři dcery. Uvrtali se do dluhů a s příchodem Vánoc nalezli jediné, byť bolestivé řešení: odevzdat své tři syny a jednu dceru do cizí péče.
„Krize nás zabila,“ řekl Gasparinatos. „Stydím se to říct, ale dostali jsme se do bodu, kdy jsem si nemohl dovolit zaplatit dvě eura za chleba. Nechtěli jsme rozdělit rodinu, ale rozhodli jsme se, že to pro ně (opuštěné děti) bude lepší, když budou na dva tři roky posláni do nějakého zařízení.“
Gasparinatos a jeho manželka přesto zvolili milosrdnější řešení nastalého problému. Někteří rodiče totiž své děti, často novorozence, v plenách nechali ležet takřka na prahu nemocničních zařízení.
Jedna matka dokonce zanechala své batole ve školce se vzkazem: „Nevrátím se pro Annu, nemám žádné peníze, nemohu ji vychovávat. Je mi to líto. Její matka.“
Řada Řeků potvrzuje, že nastalá krize je nejen připravila o blahobyt, ale především rozvrátila jejich rodiny. Zatímco dříve vyhledávaly podobnou ústavní pomoc zejména rodiny, v nichž docházelo například k zneužívání, nyní převažují oběti krize. val, Novinky, 29.12.2011
Pozn. red.: I tak to může vypadat ve společnosti, kde nejvyšší hodnotou jsou peníze, kde místo voleného parlamentu a odpovědné vlády vládne Mezinárodní měnový fond, Evropská unie a banky, z pozadí pak Německo. Kdy uslyšíme nějaký autoritativní křesťanský hlas, který se proti vládě neoliberalismu a jejím důsledkům v Řecku, samozřejmě i jinde, jednoznačně ozve?
Každé pětačtyřicáté americké dítě je bezdomovcem
Počet dětí bez domova je ve Spojených státech nejvyšší v historii. Uvádí to studie National Center on Family Homelessness zveřejněná minulý týden. Každé pětačtyřicáté dítě je bezdomovcem - a většina z nich je mladších sedmi let.
Navzdory rostoucímu počtu případů jsou tyto děti pro veřejnost prakticky neviditelné; nemají žádný hlas a žádné zastání. Ztratily svou bezpečnost, soukromí a pohodlí domova, stejně jako přátele, majetek, domácí zvířata, uklidňující rutiny a komunity.
Děti bez domova také často trpí hladem, jsou ve špatném zdravotním stavu a zaostávají ve vzdělání. Většina z nich disponuje pouze omezenou gramotností. Britské listy, 29.12.2011
Promyšleno – zpečetěno
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Tak jako slunečnice za sluncem, člověk obecný jde za penězi. Hracím kartám se říkávalo "čertovy obrázky", soudím ale, že se tak mělo spíše přezdívat penězům. Jen co tohle píši je ovšem nasnadě, že čertovy obrázky či bankovky byly v současném stadiu kapitalismu překonány úvěrovými kartami, vlichocenými nám jako "plastikoví přátelé" (plastic friend). Ne že by se nikdy před tím v historii nenakupovalo na dluh. Už za Rakouska se kupovalo na knížku, a dloužky za půllitříky v hospůdkách se znamenaly na futro. I za favorizované první republiky kupovaly méně majetné vrstvy na Standard. Pro většinu pracovitých dělnických i středních vrstev a sedláků byl dluh ale železná kráva, a dát se s ní do spřažení nebylo žádoucí.
Bohužel, v posledních čtyřiceti letech se zadlužování rozprostřelo světově a nestydatě. Přispěla k tomu hesla jako "žij dnes, plať později" (Live now pay later), "nač čekat" atp. Ve staré terminologii by se dalo mluvit o tom, že jsme se začali houfně upisovat ďáblu. Nicméně dávný Faustův příběh přestal být varováním. Naopak, celý svět byl vtahován a vtažen do dluhů. Byli jsme nalákáni na vytoužené statky a mít je snadno a hned, za maličkost jako je podpis propiskou či zmačknutí několika knoflíků. Nikdo nemluvil o splácení.
Tak jak jednotlivec, osoba, člověk byl nalákán na sliby mít a radovat se, jako za nic, podobně byly zadluženy celé státy a království. (viz esej "Nebezpečné počty" z 24.listopadu 2010, abychom se neopakovali).
A tak jsme se rozjásaně dotancovali - či byli dotancováni - k EURO Summit v Bruselu 9.12. 2011. Nebylo to tedy náhodou. Vše bylo promyšleno těmi, co mají, aby měli více, a bankéři světa aby shrábli nakonec všechno. Ti ovšem se nepachtí, na to mají své PR dráby, biřice a knechty.
Už 4. prosince 2011 jsme v The Sundy Times (dále jen S.T.) četli o plánu německé kancléřky paní Angely Merkelové a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy. Pan Gunther Kirchbaum, předseda německého výboru pro EU vyjevil: "Německá pozice je dostat více vlivu/kontrolu nad fiskálními rozhodnutími členů eurozóny..." Během jednání v Bruselu se ale ukázalo, že Merkozylandu nejde o nic menšího než o fiskální unii. Při tom nikdo nedefinoval jakého rozsahu by měla být a jak by měla být řízena. Historická zkušenost ale učí, že Německo vytváří protektoráty a dosazuje své protektory a gaulajtry (gauleiter-y), takže pak mluvit o svobodě a samostatnosti je blud.
Pochopitelně, takové řízení navozuje prakticky situaci, že národy se budou postupně muset vzdávat své suverenity. Dostáváme se do nového evropského Žaláře národů.
Akt pokoření národů - budoucí bankovní nadvládu nad nimi - jak víme nepodepsal pouze britský premiér David Cameron. Je hrdina? Jak se mohl odvážit? Že na něj nezapůsobila "davová psychóza" účastněných, není zázrak. Za Davidem jsou bankéři světa - bankovní elita londýnského City, která trvá od sedmnáctého století a jsou tu tedy "speciální" svazky!
Když se Camerona pokoušel přesvědčit nový premiér Itálie Mario Monti, aby s ostatní evropskou smetánkou dohodu podepsal, britský David mu odpověděl: "Milý Mario, kdybych nepřinesl domu něco pro City, tak jsem bez práce." (citát ze S.T. 11.12.2011 str. 24). Londýn, 14.12.2011
Přišlo e-mailem
Kalouskovo hospodářství
podle údajů Statistického úřadu, Státní banky, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí
Na konci roku 2007 činil schodek veřejných rozpočtů 0,6% HDP, byl to nejnižší schodek v posledních letech, celkový veřejný dluh se snížil na 28,9% HDP a potvrdil se tak trend klesajícího reálného zadlužení ČR. To se ještě hospodařilo podle rozpočtů bývalé vlády.
Vláda M. Topolánka s Kalouskem však v roce 2007 prosadila reformu veřejných financí.
1.1.2008 – zavedena „rovná daň“ – výpadek příjmů státního rozpočtu 20 mld.
– snížena daň z příjmu právnických osob o 3 % – výpadek příjmů 24 mld.
– strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění – výpadek příjmů 17 mld.
2008 celkem: sníženy příjmy o 61 mld.
(na konci roku 2008 se veřejné rozpočty dostaly do schodku 1,5% HDP).
1. 1. 2009
– snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20%, výpadek příjmů 8 mld.
– snížení soc. pojištění zaměstnancům z 8% na 6,5%, výpadek příjmů 27 mld.
– snížení soc. pojištění zaměstnavatelům z 26% na 25%, výpadek příjmů 18 mld.
1. 7. 2009 – zvýšeny slevy na sociálním pojištění, výpadek příjmů 8 mld.
2009 celkem: sníženy příjmy o dalších 60 mld.
2010
– sníženo soc. pojištění a zvýšeny paušály odpočtů pro živnostníky, výpadek příjmů 22 mld.
V létech 1997 až 2005 byl průměrný roční schodek státního rozpočtu 54,8 mld. Kč za rok.
V létech 2008 až 2011 byl průměrný roční schodek státního rozpočtu 174,3 mld. Kč/rok.
Důchodový účet:
Do roku 2008 se každoročně vybralo na důchody více peněz, než se vyplácelo. Kalousek přebíral důchodový účet vyrovnaný, s finanční rezervou 70 mld.
V roce 2008 se důchodový účet rychle propadl do dluhu.
Zdravotnictví:
Do roku 2005 byla VZP v dluzích. V roce 2005 byla z vedení VZP odstraněna parta ODSáků v čele s Musílkovou. Od té doby byla VZP bez dluhu. Kalousek přebíral zdravotnictví bez poplatků a spoluúčastí s rezervou 40 mld. Tato rezerva v roce 2008 zmizela a zdravotnictví přešlo do dluhů (ačkoliv byly zavedeny poplatky).
Připravil P. Votava
Kolaborant Schwarzenberg chce darovat našich 90 miliard Bruselu. Ať jim je dá ze svého…
Náš kolaborantský ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jehož loajalita nepatří České republice, nýbrž Bruselu a Berlínu, podpořil, aby Česko de facto darovalo 90 miliard na záchranu krachujících států eurozóny a přikyvoval tak návrhům člena evropské internacionály Bohuslava Sobotky.
Naprosto skandální rovněž je, že ačkoli má vláda v programovém prohlášení, že k přenosu pravomocí na Brusel se musí konat referendum, tak Schwarzenberg říkal, že to není vhodné, jelikož jsou to příliš složité otázky!
Ze závěrů summitu plyne, že kromě závazku vyrovnaného hospodaření má "Fiskální smlouva" zahrnovat povinnou koordinaci všech hospodářských reforem s Evropskou unií s cílem mít jednotnou hospodářskou politiku a povinnost států s deficitem předkládat EU ke schválení strukturální reformy a povinnost všech zemí předkládat EU návrhy státních rozpočtů.
Proč my máme platit z našich kapes něco, co jsme nezpůsobili? Proč my máme nést na našich bederech veselé zvyšování daní, která tato údajně pravicová vláda přináší? Proč máme sanovat bohatší evropské státy a jejich občany, které si žily nad poměry a jako prasata v žitě, zatímco bylo likvidováno české zemědělství? Proč nám má Brusel rozhodovat o našem rozpočtu?
Jenom proto, aby naši kolaborantští politici mohli plnit domácí úkoly a mohli být pochváleni od říšské kancléřky Angely Merkelové.
Britský premiér Cameron konečně ukázal svaly a poslal Merkozyho do patřičných míst. Nečas říkal, že nesmíme být osamoceni. Nejsme osamoceni! Jsou s námi Britové.
Teď se ukáže, jestli takové ty krásné ódy na to, jak ODS a britští konzervativci jsou nerozlučitelní přátelé a spojenci, nejsou jenom kecy. Jestli Nečas podrazí našeho eurorealistického spojence, může Zahradil svůj projekt Evropských konzervativců a reformistů rovnou rozpustit. Jeho další pokračování by bylo směšné a trapné.
Europoslanci ODS by se pak měli raději hned registrovat do eurokolaborantské Evropské lidové strany. Tam by podporou závěrů eurosumitu po právu patřili.
Jestli se Nečas teď … a pošle EU 90 našich miliard se všemi kecy o vládě rozpočtové odpovědnosti, ať jde do Bruselu! Tam patří všichni vlastizrádci.
Euportal, euroskeptik, 11.12.2011
Katolická církev a sudetoněmecký landsmanšaft
Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) je tvořen, podle nám dostupných organizačních schémat, Witikobundem, Seliger-Gemeinde a Ackermann-Gemeinde (A-G). Existují i další členění SL, ale tato nejsou nyní předmětem našeho zájmu.
Zatímco Witikobund a Seliger-Gemeinde nemají, pokud nám je známo, ani část svých organizačních struktur na území ČR, zcela jiná situace je u Ackermann-Gemeinde. Ta již v r. 1991 zřídila v Praze své pracoviště, které mělo sledovat a studovat církevně politický rozvoj v bývalé vlasti. V čele tohoto pracoviště stál Anton Otte. V r. 1999 stálo u kolébky nově narozené Sdružení Acekermann-Gemeinde (SAG), která se stalo dceřinou organizací mnichovské A-G. Během několika let se natolik upevnilo, že mohlo v srpnu 2009 v Plzni zorganizovat 31. celoněmecké zasedání A-G, které její předseda Adolf Ulmann označil za „návrat do země osídlovací generace“.
Srazu se zúčastnilo 500 účastníků z Německa, Rakouska, ČR, Slovenska. Jedna účastnice přijela dokonce z Norska. V průběhu jednání vystoupil např. biskup plzeňský, F. Ratkovský, Jan Sokol, Pavel Svoboda (KDU-ČSL), litoměřický biskup, Jan Bažant, Jaromír Talíř , předseda SAG, a samozřejmě i Bernd Posselt, mluvčí SL. Jednání se zúčastnil, jak jinak, i Karel Schwarzenberg.
Tato celoněmecká akce byla údajně zdařilá. Pro nás byla viditelným znamením účasti některých představitelů katolické církve na aktivitách organizační složky SL.
Podle našeho názoru je možné tvrdit, že kdo je členem SAG, je i členem SL. Čestným členem SAG se stal nedávno i kardinál M. Vlk. Řada katolických kněží je činná v SAG. Můžeme tak konstatovat, že máme sudetoněmecký landsmanšaft už v České republice, i dokonce v Praze.
Nejen to. A-G rozdává různá ocenění. V průběhu uvedeného zasedání obdržel biskup F. Radkovský medaili usmíření. Z druhé strany katolická církev již delší dobu, pravděpodobně od počátku 90. let 20. století, uděluje různé církevní hodnosti sudetským Němcům. Např. Anton Otte byl v r. 2001 jmenován kardinálem Vlkem za nesídlícího a později za sídlícího kanovníka kapituly sv. Petra a Pavla, nedávno dokonce se stal jejím proboštem. Česká biskupská konference ocenila i zásluhy J. Talíře, který je současným předsedou Sdružení A-G.
Bylo by velmi smutné pojednávat o dalším, Bylo by to, jak jsme přesvědčeni, i ostudné. Bude-li katolická církev i nadále takto pokračovat, bude i nadále ztrácet věřící.(Další podrobnosti jsou zejména v Listech č.130) Dr. O. Tuleškov
Na jaké straně stojí česká katolická církev?
Různí lidé - i křesťané katolického vyznání včetně kněží a biskupů - mohou mít rozličné a přesto legitimní názory na spoustu věcí, mj. i na řadu otázek politického a ekonomického charakteru. I přes to, a přes maximální snahu o vyvážený pohled na současnou vládu, vnímám s velkými rozpaky podporu arcibiskupa Dominika Duky prezidentu Klausovi a současné politické garnituře. Vidím vážný rozpor se základními hodnotami křesťanství, se sociálním učením katolické církve i s prostou vnímavostí, úctou a ohledy k druhým lidem a k následujícím generacím, a sice v těchto směrech:
1) Nemohu podporovat vládu, která likviduje solidaritu ve zdravotnictví, v péči o nemocné a postižené (v sociálních službách) a v důchodovém zabezpečení. Mezilidská solidarita plyne ze samotné podstaty křesťanství. Bez ní je "láska k bližnímu" pouze přetvářkou a prázdnou frází.
2) Nemohu souhlasit s politiky, kteří ignorují, že nezbytnou podmínkou pro zajištění důstojného stáří a jediným spolehlivým pojištěním pro stáří je výchova následující generace, která musí být schopna práce i soucitu. Nemohu souhlasit s politiky, kteří vytvářejí karikaturu důchodového systému jako soustavu tunelů k jakýmsi podivným vlastníkům soukromých důchodových fondů.
3) Nemohu souhlasit s reformami školství, které vzdělání degradují na byznys a jeho jediný smysl vidí v budoucím zisku. Nemohu souhlasit s řízením universit zájmy finančníků ani s reformami, které méně majetným mladým lidem znepřístupní vysokoškolské vzdělání nebo je donutí vstupovat do života s břemenem zadlužení.
4) Nemohu považovat za přijatelné zákonem chráněné lupičství, provozované exekutory a živené celým systémem, který manipuluje lidi do dluhů a zadlužení lidí uměle vytváří. Zákony staví práva finančníků, kteří půjčují peníze, a zejména těch, kteří bohatnou na jejich vymáhání, nad základní lidská práva, nejen nad lidská práva dlužníků (kteří o svém dluhu ani nemusí vědět a jejichž údajný dluh může být nicotný), ale i nad práva třetích osob, které se třeba "provinily" tím, že ožebračenému nešťastníkovi poskytly azyl. Exekutor může rodinu připravit o bezpečí domova pod pouhou záminkou, že se "důvodně domnívá", že údajný dlužník má u nich svoje věci - a to podle zákona. Povinností křesťana je postavit se na odpor tomuto bezpráví a ne napomáhat tomuto systému udržovat si zdání legitimity.
5) Nemohu podporovat vládu, která podvazuje sociální systém ponižujícími požadavky, takže sociálním systémem být přestává. Člověka, který pracoval celý život, platil nemalé částky sociálního pojištění a bez vlastního zavinění se ocitl bez práce a který pro věk nebo jiné znevýhodnění v současné situaci už prakticky nemá šanci další práci najít, nesmyslně šikanuje, staví do role podezřelého ze zneužívání dávek, okrádá ho o výsledky jeho práce za celý život a uvrhuje prakticky do nevolnictví cestou "veřejné" práce za nižší než minimální mzdu, případně do sociálního vyloučení a dožití na ulici.
6) Nemohu podporovat politický režim, který se vyhýbá jakýmkoli účinným krokům proti rozbujelé korupci, vinu za zjevnou ekonomickou neudržitelnost lživě přisuzuje sociálním jevům z ekonomického hlediska marginálním, oprávněné roztrpčení lidí směruje proti vykonstruovanému nepříteli a živí nenávist na základě etnické nebo sociální příslušnosti, zatímco hodnoty jako porozumění, solidarita, úcta k člověku i k pravdě jsou vystaveny posměchu a opovržení.
7) Nemohu podporovat politický a ekonomický systém, který bezohlednost a tvrdost srdce zavádí jako normu, ne-li přímo jako pseudomorální imperativ a nezbytnou podmínku pro lidi zastávající vedoucí role všeho druhu. Nemohu podporovat systém, který svědomitě pečuje o astronomické zisky finančníků, zatímco obrovské množství malých firem zaniká nebo zoufale zápasí o přežití za cenu propuštění většiny zaměstnanců. Nemohu podporovat systém, který bezohledné vládě peněz systematicky podrobuje další a další oblasti lidského života. Systém, který degraduje člověka na "lidský zdroj", přičemž všechny zdroje, přírodní i lidské, těží a devastuje bez ohledu na cokoliv. Nemohu podporovat systém, který rozděluje lidi, kromě úzké skupiny privilegovaných přivlastňujících si zmíněné zdroje, na přizpůsobivé, "flexibilní", ochotné pracovat bez nároku na čas a zázemí pro rodinu, optimálně za mzdu jen tak tak postačující k přežití a udržení práceschopnosti, ochotné se smířit s tím, že ohleduplnost k lidem i k přírodě - Božímu dílu - je přepych, na který je prý nutno si nejdříve vydělat - a tzv. nepřizpůsobivé, donucené živořit a postupně umírat na okraji a sloužící systému k tomu, aby ti přizpůsobiví měli strach. Nemohu podporovat systém, který svobodu, svobodný trh, vládu práva a rovnost příležitostí "zreformoval" na vládu institucionalizované bezohlednosti, mafiánskou ekonomiku a na vydírání lidí pomocí uměle vytvořené nouze a strachu; který všechny hodnoty, jichž se může zmocnit, degraduje na zboží, které je nutno si koupit, včetně lidské důstojnosti.
Zní to politicky radikálně, snad až příliš "levicově"?
Zní to politicky radikálně a z pohledu určitých historií podmíněných asociací snad až příliš "levicově"? Mezilidská solidarita a úcta k člověku jsou ovšem hodnotami především křesťanskými, nikoli levicovými či pravicovými. Poselství evangelia mluví zcela jednoznačně: "Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40), přičemž z kontextu je smysl těchto slov zcela jasný, nedává prostor k úniku a nepřipouští výjimky, kdy by nám snad mohl být osud bližních lhostejný nebo kdy by bylo dovoleno po nich šlapat. Mezi křesťanskou solidaritou a komunistickým kolektivismem je zásadní rozdíl, spočívající v úctě a respektu k člověku jako Božimu obrazu, k jeho důstojnosti a svobodě. Přičemž svobodou se nemyslí možnost provádět svým bližním cokoli za účelem vlastního zisku, ale myslí se tím svoboda svědomí, rozvoje osobnosti, volby životního poslání a jeho naplnění - při respektování stejných práv a možností, stejné důstojnosti a svobody ostatních.
Cesta křesťanské solidarity, úcty k člověku a úcty k pravdě nezajišťuje ráj na zemi, ale maximalizuje prostor pro osobní rozvoj, iniciativu a naplnění poslání každého člověka. Domyslíme-li věci do důsledků, je nezbytnou podmínkou pro ekonomicky a politicky stabilní demokracii. Cesta nepřijetí těchto zásad je, a v historii vždy byla, cestou k totalitě, ať už za ideologickou kulisou komunistickou, fašistickou, neoliberální nebo jinou.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je výzkumný pracovník a vysokoškolský učitel, vzděláním fyzik. 9.12.2011 Jiří Michal, Christnet
Proč se dnes křesťané nehlásí k sociálním tématům
Filip Outrata
V polovině roku 2009 se jediná politická strana v ČR, která se ve svém názvu odkazuje ke křesťanství, rozdělila na dva subjekty. Pravicové křídlo, soustředěné kolem někdejšího předsedy strany a nynějšího architekta reforem Nečasovy vlády Miroslava Kalouska, k sobě pod novým názvem TOP 09 přetáhlo nejen určitou část představitelů strany na centrální i místní úrovni, ale také část jejího voličstva. Logické očekávání veřejnosti i politologů bylo, že KDU-ČSL se nyní posune více do politického středu a bude více akcentovat sociální témata. Loňský volební sjezd lidovců však místo toho překvapivě přinesl silná prohlášení o tom, že strana zůstává stále spíše pravicově orientována. Dosud okrajové hlasy upozorňující na nutnost promyšlenější a soustavnější sociální politiky zůstaly nadále okrajovými a strana se nově vymezila posílením tradičních konzervativních témat. Na první pohled to působí jako paradox: po odchodu pravicového křídla strany se její zbytek snaží posunout ještě víc doprava, či alespoň silně zdůraznit, že stále patří k pravé části politického spektra...
Letmý pohled do osudů jedné politické strany může posloužit jako výmluvná ilustrace paradoxu obecnější povahy. Ačkoli o křesťanech jako celku se to říci nedá (například ve sněmovních volbách v roce 2006 volilo značné procento lidí hlásících se k římskokatolické církvi sociální demokracii), tradiční elity mezi českými a moravskými křesťany – představitelé církví, politici strany s křesťanstvím v názvu, intelektuálové hlásící se ke křesťanství – tíhnou ve své většině k pravici. Proč tomu tak je?
Následující úvaha nechce být vyčerpávající historickou, politologickou či religionistickou analýzou. Chce se pokusit o jakousi sondu do politického světonázoru určité, dosti vymezené skupiny českých křesťanů – pražských, většinou vysokoškolsky vzdělaných, do střední třídy situovaných členek a členů křesťanských církví. Tedy skupiny, mezi níž se autor tohoto textu dosud po většinu času pohyboval a pohybuje.
Na úvod je dobré zdůraznit možná banální, a přece nesamozřejmou skutečnost: křesťané jsou součástí společnosti jako celku, jejich názory, předsudky, ctnosti i neduhy jsou z velké části vlastní i těm „ostatním“. Pokud bude dále řeč o skutečnostech, které ovlivňují a předurčují postoje (určité části) křesťanů k sociálním tématům, sociální demokracii či politické levici, budou tyto skutečnosti neméně platné i pro jiné vrstvy naší společnosti, které s křesťanstvím mohou mít jen velmi málo společného. Všechny příčiny, které budou dále popsány – antikomunismus, individualismus, nedostatečné vzdělání, moralismus – jsou nezpracovaným dědictvím izolace církví a křesťanů před rokem 1989, dědictvím, s nímž se za více než dvacet následujících let nepodařilo mnoho počít.
1. Antikomunismus. Tak jako ve společnosti jako celku, i mezi křesťany je dnešní antikomunismus často důsledkem osobních zkušeností. Ty, ať již byly jakkoli vážné, v žádném případě není možné zlehčovat. Tyto negativní prožitky a vzpomínky se s odstupem více než dvou desítek let proměnily v určité mentální nastavení, jakýsi blok, který omezuje schopnost orientovat se v současné společenské a politické realitě, způsobuje šablonovité vidění a náchylnost ke zkratkovitým, iracionálním soudům. Z anti-komunismu zcela přirozeně vyplývá antipatie ke všemu, co se definuje jako socialistické, sociální, kolektivní či levicové. Z převážně iracionální povahy této formy antikomunismu vyplývá, že se může docela dobře snášet s některými levicovými či středovými postoji a názory, ve volbách se však vyslovuje pro nelevicové subjekty. Síla tohoto antikomunistického sentimentu je taková, že může vyvolávat až apokalyptický strach z návratu komunismu nebo vítězství socialismu – před loňskými volbami se tento pocit, vlastní i mnoha křesťanům, personifikoval v osobě Jiřího Paroubka.
2. Individualismus. V předlistopadové době byla veřejná sféra křesťanům převážně uzavřena. Činnost církví byla v různé míře omezena na liturgické slavení, jistou (spíše malou) míru vzdělávací a kulturní činnosti. Účast křesťanů různých církví v disentu byla věcí jednotlivců, až v několika posledních letech před r. 1989 došlo k širšímu zapojení křesťanů do snah o demokratizaci vládnoucího režimu. Jinou tváří byla aktivní práce křesťanů v podzemí, např. formou bytových seminářů či samizdatu, tyto aktivity byly ovšem často orientovány směrem dovnitř. Jakkoli je tato orientace, vlastní například jisté části katolické podzemní církve, pochopitelná a oprávněná, přispěla k tomu, že po nastolení nového režimu v roce 1989 zůstala převážná většina křesťanů ke společenskému dění spíše pasivní a soustředila se na obnovu vnitřního života církví. V době problematické ekonomické reformy 90. let i později se křesťané a křesťanské církve k závažným sociálním, ekonomickým a politickým otázkám vyjadřovali spíše sporadicky; mezi čestné výjimky patří Lubomír Mlčoch, Jakub Trojan a Zdeněk Kučera, autoři pastýřského listu Pokoj a dobro z roku 2000, jediného soustavnějšího dokumentu věnovaného sociální a ekonomické problematice, který z prostředí našich křesťanských církví za posledních 21 let vzešel. Křesťané jakoby se stáhli sami do sebe.
Individualismus, typický pro naši dnešní společnost jako celek, má v prostředí křesťanů často podobu individualismu skupinového či komunitního. Je ochoten angažovat se pro vlastní komunitu či církev, ne však již pro společnost jako celek, kterou navíc někdy více či méně reflektovaně (tak je tomu například v některých církvích evangelikálního typu) vnímá jako zkažený „svět“ těch nevěřících. Přesvědčení, že tou nejvyšší hodnotou, jež má přednost před vším ostatním, je světonázor můj a mé komunity, lze chápat jako jistou mírnější formu náboženského fundamentalismu.
3. Nedostatečné vzdělání. Faktická odtrženost křesťanů a církví u nás od soudobé diskuze za „železnou oponou“ a znemožnění svobodného vývoje církví v oblasti vzdělání zanechaly stopy, které jsou dodnes citelné. Velké zpoždění v přejímání a zpracovávání důležitých podnětů, například katolické sociální nauky, se dodnes nepodařilo zcela dohnat. Ani dnes prakticky neexistuje křesťanská inteligence, která by byla aktivním účastníkem celospolečenské debaty o důležitých otázkách (je ovšem nutné dodat, že dosud vlastně chybí tato debata jako taková, či je pouze v počátcích). I zde lze ovšem najít čestné výjimky; vzhledem k tomu, že se jim prakticky nedostává podpory ze strany vlastních církví, působí však právě jen jako výjimky, které potvrzují pravidlo. Křesťanství, po staletí udržovatel a podporovatel vzdělání, ustoupilo do role převážně pasivního pozorovatele. Výmluvným příkladem je téměř deset let se vlekoucí krize pražské Katolické teologické fakulty UK, které dokonce (více než deset let po změně režimu) hrozila ztráta akreditace pro vysokoškolskou výuku.
V hlubší rovině s sebou nedostatek kvalitního humanitního vzdělání (podobně jako antikomunistický sentiment) nese na jedné straně náchylnost k zjednodušujícím, technokratickým řešením, myšlenkovou rigidnost, a na straně druhé snadnou manipulovatelnost – jak již bylo shledáno v odstavci týkajícím se antikomunismu.
4. Moralismus. Dostáváme se velmi hluboko do psychiky křesťanství a zároveň k něčemu, co zdaleka není specifické jen pro křesťany v České republice roku 2011. Sklon k morálním odsudkům je starý jako křesťanství samo. V současné situaci se projevuje tak, že řešení na jakékoli problémy, které ve společnosti vyvstávají, se hledá především (či výhradně) v rovině individuálních rozhodnutí jednotlivců. Odtud pramení až magická působivost rétoriky boje proti korupci, jíž jsme byli svědky v uplynulém volebním roce. Opět se zde jedná o jistý druh sentimentu, který spolehlivě zabraňuje rozpoznávat hlubší a podstatnější – a tedy sociální – příčiny společenských dějů. Mezi zmatenými voliči podivuhodného populistického hybridu jménem Věci veřejné bychom našli, obávám se, také řadu křesťanů.
„Socializovat“ prostředí našich křesťanských církví, ostatně jako celou naši společnost, je běh na dlouhou trať. Není snadné nabídnout konkrétní řešení, jak na to. Odvážil bych se k malému pokusu či hříčce. Jedním z nejdůležitějších úkolů křesťansko-sociálně orientovaných politiků (v širším významu – lidí na nějaké úrovni ve společnosti veřejně činných) je převzít iniciativu v hledání hodnot, s nimiž se mohou lidé, křesťané i nekřesťané, ztotožnit. Ukazovat, že skutečné hodnoty, pro něž stojí za to se nasadit a angažovat, mají vždy sociální rozměr. Vezměme si jako příklad trojici hodnot obsaženou v názvu jedné dnešní vládní strany, zmíněné v úvodu. Tradice, odpovědnost, prosperita. K tradici, tomu, co nám bylo odkázáno a o co bychom měli pečovat, patří také, a snad především, sociální systém, tak jak byl v posledních letech v součinnosti státních, neziskových a soukromých institucí pracně vybudován. Právě ten ohrožuje dnešní vláda s účastí strany hlásící se k „tradici“. Odpovědnost neznamená jen odpovědnost za sebe sama, případně za svou rodinu. Takové pojetí je zoufale nedostatečné a míjí se s jádrem křesťanského poselství. Je naprosto nutné rozšířit pojem odpovědnosti na sféru sociálních vztahů, vzít v úvahu širší dopad našich skutků na životy druhých, stejně jako na prostředí, v němž žijeme. Nemyslím si, že by toho byli schopni křesťané v dnešní individualistické, pravicové vládě. Konečně prosperita může znamenat velice různé věci – bohatnutí jedněch na úkor druhých, provázené sociálním napětím a vzestupem násilí a nesnášenlivosti, nebo fungující společnost s vysokou mírou solidarity, v níž nejsou na jedné straně vítězové, na druhé poražení. Úkol vracet politice její obsah, víru v hodnoty a odvahu k oběti, je úkolem hodným těch, kdo se hlásí ke křesťansko-sociálnímu proudu. (Z internet mat.)
Překvapivý obraz katolické církve
Jen málokdo si pamatuje dobu konce první republiky a půlroční trvání té druhé. A přesto se současné dění v horních patrech katolické církve, jakož i některé názorové proudy vycházející z katolického prostředí, jeví jako opakování čehosi, co tu už jednou bylo. Fašismem čpící postoje katolické inteligence a části kléru z doby druhé republiky měly své logické, i když z pohledu křesťanství neomluvitelné důvody: militantní prvorepublikové protikatolictví, jakož i všudypřítomný duch liberalismu a sekularismu. Kde se však berou podobné postoje dnes? Vždyť od dokonale sekulárního státu, který lze jen těžko obviňovat z diskriminačního chování vůči katolické církvi, se katolíkům žádných ústrků nedostává. Zřejmě za ně nelze ani považovat už přes dvacet let se vlekoucí církevní restituce, když nadto v této záležitosti praktikovaný status quo církvi žádnou ostudu nedělá. Pohříchu lze bez sebemenší známky nepřejícnosti podotknout i nepopiratelný fakt, že dnešní postavení církve je s tím, jemuž církev uvykla během čtyřiceti let komunismu, naprosto nesrovnatelné, což dodnes oceňují kněží, biskupové, ba i prostí věřící.
Kde se tedy bere onen ultrakonzervativní až fašizující tón hlasitější části současné hierarchie české katolické církve, když nic z toho, co určuje její postavení uvnitř státu, poměry prvé a druhé republiky nepřipomíná? …
Církev v politice, ale s otazníkem
Třetí ďáblovo pokušení, v němž ďábel zkouší Ježíšovu oddanost Bohu, a Ježíš v něm obstojí odmítnutím jeho nabídky moci nad celým světem, poukazuje na jeden fakt, který je pro vztah mezi mocí politickou a duchovní rozhodující. Totiž, že prostředky výhradně pozemské moci nelze Boží věc prosazovat!
Lze-li některá tvrzení křesťanského učení pokládat za nezpochybnitelná a nadto ještě ověřitelná, patří mezi ně právě toto. A přesto se opakovaně setkáváme s pokusy „prázdné ruce křesťanství“ (termín Benedikta XVI. – křesťanství nedisponuje žádnou donucovací mocí) čímsi naplnit, co by konečně sjednalo na Zemi Boží pořádek.
Být vědomým křesťanem v prostředí, které se od křesťanského ideálu stále více vzdaluje znamená být občanem druhé kategorie. Vedle trvalého pocitu, že se věci řídí jinými principy, než by se řídit měly, je třeba unést roli podivína, berličkáře a utopisty (u nás též potencionálního komunisty) a to vše provázeno tím, co se snáší ze všeho nejhůř. Božím mlčením. Nejeden biblický příběh včetně Ježíšova ujištění, že na jeho následovníky nebude vloženo břemeno větší, než by byli sto unést, nám ukazuje, že postoj křesťana snesitelný je. Avšak výhradně za naprosté důvěry v Hospodina. A tady jako bychom byli u jádra věci. Důvěřovat v Hospodina znamená nelpět úzkostlivě na vlastních představách o chodu světa, netrvat za každou cenu na majetku, na postavení, na uznání druhých a na bůhví čem ještě.
Smířit se s prázdnýma rukama křesťanství, s rukama, které světu nemohou přinést více než otevřenou náruč a Slovo, není samozřejmost a žádá si sebezapření. Nelze se proto divit, že nabídne-li světská moc svoje osvědčené instrumenty do „služeb“ skomírajícímu Božímu království (dle jejího výkladu), jak to činí ďábel v pokušení vůči Ježíšovi, že se leckdo nechá zviklat. Prostí věřící tam, kde si ve svém denním pachtění mohou trochu přilepšit, a velcí příslibem blahosklonného vyzdvižení do zdánlivé blízkosti vrcholků světské moci, z níž by přece jenom Boží království mohlo nějak profitovat.
V poslední době jsme zažili několik událostí, které tomuto schématu odpovídaly.
Lidovecký předseda Jiří Čunek, centrální postava známé korupční aféry, se na veřejnosti deklaroval jako řádný katolík. Katolický týdeník o něm ve stejném duchu psal a stejně pochvalně se zmiňoval i o jeho sourozencích. Petr Příhoda, redaktor Perspektiv (příloha Katolického týdeníku), obvykle výborný komentátor ČRO6, měl při četném komentování Čunkovy aféry své oči, jinak vždy příkladně bystré, ze čtyř pětin zavřené. Arcibiskup Vlk a biskup Graubner neváhali se na veřejnosti ukázat v blízkosti Jiřího Čunka. Nebylo by na tom nic divného, jen kdyby to nebylo v období podezření Jiřího Čunka z korupčního jednání, které nebyl schopen vysvětlit. Mezi členy KDU-ČSL toho času byla rozšiřována i jakási báchorka o tom, kterak katolík Jiří Čunek chtěl pomoci nejmenovanému řeholnímu řádu a peníze, které tomuto řádu měly patřit, z jakéhosi ochranného důvodu pozdržet na vlastním kontě. Ani dnes, několik roků po vyšumění Čunkovy aféry, nekončí rozesílání e-mailů aktivním členům církve, v nichž je stále novým a stále hloupějším způsobem vysvětlována Čunkova nevina. Člověk se nemůže zbavit dojmu, jako by opakovaně kdosi z nitra církve počítal se sníženou inteligencí věřících a z ní plynoucí potřeby si nechat sdělit, co si mají myslet.
Při vší lásce k bližnímu svému a také ke katolické církvi (což se týká především nás katolíků), bychom měli trvat na pravdě padni komu padni. Jiří Čunek se rozhodně nechoval jako křesťan a někteří lidé z okruhu katolické církve včetně části jejího kléru vzbuzovali pochybnosti ohledně jejich ukotvení v křesťanském mravním řádu. Čunkova aféra zcela jistě, a do značné míry i zaslouženě, poškodila KDU-ČSL a katolické církvi v ničem neprospěla.
Ke stejnému výsledku, i když ze zcela jiných pohnutek vedla i poslední volba prezidenta České republiky. Také zde šly ruku v ruce zájmy KDU-ČSL a některých (naštěstí zdaleka ne všech) členů katolického kléru. Přirozeně, že ke škodě obou. Cyril Svoboda, představitel KDU, přišel tehdy s návrhem zákona na vypořádání restitucí, a protože si sliboval, že v duchu místních politických praktik bude výměnou za hlasy KDU pro Václava Klause schválen Svobodův návrh restitučního zákona, nabádal své poslance, aby pro Klause zvedli ruku. Totéž učinili i biskupové Duka a Graubner, když se veřejně vyslovovali pro volbu Václava Klause. Nakonec rybník všem vypálil – pokolikáté už? – sám Václav Klaus. Zvolen, jak víme, byl a zákon skončil vzápětí pod stolem. Svoboda se politicky znemožnil, leč za své počínání se alespoň omluvil a katolická církev, jakkoliv ji nelze v tomto případě ztotožňovat s několika biskupy (proti počínání obou biskupů se velmi jasně vyslovil např. Tomáš Halík), se znovu přesvědčila, že Boží věc politicky prosazovat nelze. (Pozn. red. Autor jaksi opomíná aféry dr. C. Svobody. Stálicí mezi nimi je jeho soudní spor s křesťanskými institucemi o jisté dědictví.)
Jestliže nečetná vkročení katolické církve na půdu politiky v éře arcibiskupa Vlka lze hodnotit spíše jako sloní šlapání v porcelánu než jako podlehnutí pokušení pozemské moci, pak u počínání Vlkova nástupce, Dominika Duky, je podobně shovívavá interpretace sotva možná. Už samotná razance, s jakou arcibiskup Duka svá prohlášení pronáší, budí dojem, jako by šlo spíše o politika než o duchovního.
Nezůstávejme však u dojmů. Jistě nikdo v našich podmínkách nečeká kritické postoje hlavy katolické církve vůči prezidentovi a vládě, ale aby arcibiskup předával dárky a pozdravy od prezidenta vojenskému kontingentu na Středním východě, to je nejen mimo rámec dosavadních zvyklostí, ale i proti antimilitaristickému postavení církve. Vůbec Dukův až přehnaně blízký vztah k prezidentu Klausovi, člověku, který rozhodně nedává najevo oddanost křesťanským ideálům - opak bychom měli v souvislosti se vzájemným příklonem obou mužů právem očekávat - je otázkou, na niž si málokdo dokáže odpovědět. Nedluží minimálně českým katolíkům pan arcibiskup jasnou odpověď? Figuruje-li arcibiskupovo jméno mezi spoluautory oslavného sborníku vydaného k prezidentovým sedmdesátinám, jimiž jsou kromě jiných i prezidentovi poradci, nelze se rovněž neptat na důvody arcibiskupovy servilnosti. I kdyby snad o servilnost nešlo, neměli by snad panu arcibiskupovi stát jeho věřící za to, aby ve věci svých sympatií vůči české ikoně tržního fundamentalismu zachoval alespoň zdánlivou zdrženlivost?
Také Dukovy projevy vyzdvihující význam národa, jako např. jeho proslov ve Staré Boleslavi pronesený při posledním svatováclavském výročí, dávají vedle probouzení nacionálních podnětů tušit reminiscenční souvislosti s ostudnou érou druhé republiky. Že by Dominik Duka o krátké době, během níž se z katolického tábora ozývaly hlasy antisemitismu a fašismu, nic nevěděl?
Jako nejbolestnější z prozatím krátkého působení Dominika Duky na českém arcibiskupském stolci se jeví prohlášení České biskupské konference – Duka je jejím předsedou – o její podpoře asociálním reformám současné vlády. Text je nejen v naprostém rozporu s pravdou, ale i se sociálním učením církve, jíž zde členové ČBK paradoxně zastupují. Navíc odporuje křesťanskému pojetí vztahu vůči slabším a potřebným. Naštěstí se proti prohlášení postavila značná část katolíků a ukázala, že katolickou církev nelze ztotožňovat s vysokým klérem a že názor věřících, jakož i značné části kněží, je s názory biskupů v naprostém rozporu.
Možná právě ona nekonečná rozmanitost katolické církve a z ní plynoucí nemožnost vydávat některou z jejích částí za celek, je záchranným pásem před pochybeními ať už věcnými nebo personálními, vůči nimž není ani katolická církev imunní.
Církev v politice, ale bez otazníku
Obecně se v západních společnostech zabydlel postoj, že církev nemá do politiky, a tudíž do správy věcí veřejných, co mluvit. Co je Boží, Bohu, co je císařovo, císaři. Zdá se, jako by tato dohoda, úzkostlivě dodržovaná v uplynulých sto letech - bez ohledu na zodpovězení si otázky, zda bezprecedentně nejděsivější války a genocidy 20. století nemají s vykázáním Boží věci do soukromí cosi společného - oběma stranám vyhovovala. Liberální politika obsluhující zájmy privátního byznysu se již od dob anglické revoluce nemínila zdržovat morálními omezeními danými křesťanstvím a církev se naučila vděčnosti za možnost hlásat evangelium i v éře, v níž ztratila roli normotvůrce společenských poměrů. Obraz vztahu politické moci a katolické církve je dnes, až na nepatrné odstíny, stejný v celé Evropě a platný i pro ostatní církve. V dalších úvahách však zůstaňme v prostředí dobře známém, domácím, a nevybočujme z rámce politická moc – katolická církev.
Mlčení církve ve veřejném prostoru, není-li vynuceno brutální silou politické moci, jak se dělo v dobách vlády komunistů, představuje v konečném účtování rezignaci církve na její odpovědnost za stav společnosti. Ztráta hlasu morálky, která nemá svůj původ v krátkodobých a často účelových zájmech člověka, znamená vážnou újmu pro celou společnost. Argument, že každý může najít cestu do kostela či čerpat z bohatství křesťanské literatury sám, neobstojí. Neexistují totiž předpoklady pro dobrovolné hledání.
Nikdo rozumný jistě nečeká, že církev začne usilovat o své uplatnění ve veřejném prostoru prostřednictvím vlastní politické strany, nebo že bude komentovat kdejakou událost naší politické scény. Nicméně zhodnocení určujících jevů českého politického života, včetně kontextu mezinárodního, jako jsou sliby předvolebních kampaní, výsledky voleb, projednávání klíčových zákonů, či neblahé důsledky globalizace, by církev měla chápat jako jí svěřený podíl na formování společnosti. Nezavázala se snad přivést lid do náruče Boží?
Jestliže tak i nadále činit nebude, nebo bude dokonce zastávat postoje příčící se vlastnímu učení, bude nadále prohlubovat zhoubný stav, který se v české společnosti již zabydlel: nevěřící lidé se dají těžko přesvědčit, že by jim církev k něčemu byla, a věřící od ní nečekají více než rutinní opakování obřadů určených liturgickým kalendářem. Lze se za této situace pozastavovat nad tím, že věřících nepřibývá a slovo Boží jen zřídka překročí hranice uzavřené komunity? Že církev trpí bolestným nedostatkem kněží?
Jako další důsledek církví vděčně přijímaného oddělení císařova od Božího, se jeví neschopnost vychovat kněze a biskupy, kteří by se nezdráhali své názory na stav společnosti veřejně vyjádřit. V tomto smyslu je u nás vzorem a osamoceným vojákem v poli Tomáš Halík. Všimněme si však, že úcta a obdiv, jimž se Tomáš Halík těší u značné části občanstva, nevěřící nevyjímaje, není ani trochu dílem systematického přístupu církve k veřejnosti, ale jen a jen plodem Halíkových
schopností. I když je Tomáš Halík člověkem se vzácně širokým a hlubokým rozhledem, stále se jedná o vidění světa jedním párem očí. Že jde skutečně pouze o jedny oči, svědčí téměř úplná absence sociálních témat v Halíkových článcích a esejích. Bohužel, je to právě otázka sociální, která se ukazuje jako rozhodující pro směr vývoje také české společnosti. Že hlas církve právě tady bolestně chybí, není výčitka vůči Tomáši Halíkovi, ale suché konstatování, že jeden Halík nestačí.
Určitou náhradou za neochotu církevních hodnostářů vést na veřejnosti debatu o událostech veřejného života, by mohl být hlas katolických intelektuálů. Takový krok se však neobejde bez poskytnutí dostatečného prostoru v mediích, jimiž katolická církev disponuje. Vzhledem k tomu, že v hlavním periodiku katolické církve, Katolickém týdeníku, dostávají stále větší prostor lidé jako Roman Joch, jejichž názorové spektrum žádným nadbytkem lásky k bližnímu netrpí, naděje na rychlou změnu se nejeví ani zde.
Jako velmi problematická se v současnosti ukazuje odvrácená strana jinak dobrého principu poslušnosti, který v církvi má své oprávněné místo. Dodejme, že bez něho, avšak v míře nikoliv absolutní, leč rozumné a vždy ve službách obecného dobra, se církev neobejde. Je-li ovšem požadavek poslušnosti a úcty k autoritě nadužíván a rozšiřován do sfér, kde není nutný, blokuje tvůrčí a prorocké schopnosti, které jsou v církvi vždy nějakým způsobem přítomny. Pokud by nezdravý stav vynucované poslušnosti (lze si jej představit při podpisu již zmiňovaného prohlášení ČBK) trval příliš dlouho, mohl by ve svých důsledcích vést nejen k dalšímu odcizení církve od společnosti, ale v posledku i k diskreditaci církve v očích občanů. Vzhledem k tomu, že katolická církev přes četné výhrady většinové společnosti, které se dosud opírají především o předsudky, stále představuje nezpochybnitelný mravní vzor, byla by to pro českou společnost naprostá katastrofa.
Závěr
Tvářit se, že v české katolické církvi je vše v pořádku, zejména při uvážení jevů, jichž jsme svědky v souvislosti s příklonem rozhodující části vyššího kléru k liberální politice, by bylo především neprozíravé. Umírněná a dobře míněná kritika, u níž nemám obavy, že by nebyla přijímána, je pro církev pomocnou rukou.
Pokud bychom však katolickou církev chtěli podrobovat kritice nemilosrdné, bylo by na místě ponejprv zavzpomínat na postoje politických stran, vlád, členů parlamentu, senátu, ba i prostých občanů, jež vzbudily v církvi síly připomínající konec třicátých let. Jejich vina projevující se přehlížením nároků, z nichž katolická církev nemůže slevit, jakož i trvalá neochota vpustit její kritický hlas do veřejného prostoru, se nám dnes vrací jako bumerang. Že se ze svých přehmatů katolická církev poučí, o tom nepochybuji. Poučí se však česká politika?
Jiří Vyleťal, Sinala
Redakce ČNL se ne vždy shoduje se stanovisky a závěry v publikovaných textech.
Naše webové stránky navštívilo za poslední měsíc přes 7.700 účastníků, kteří byli ze 46 cizích zemí (cca 1000) a další pak z 210 míst v České republice. Nejoblíbenějšími články byly: 1.Jiří Pehe a humanitární bombardování civilistů v Srbsku. Havel vyprázdnil pojmy pravda a láska, 2. Kdo je Alexander Vondra a 3. Kolaborant Schwarzenberg chce dát našich 90 miliard Bruselu. Ať jim dá ze svého. Prosíme, informujte o našich webových stránkách své blízké, známé. Děkujeme.
Vážení přátelé, velmi děkujeme za finanční podporu, kterou jste nám poskytli. Prosíme ty, kteří dosud tak neučinili, aby, až budou mít volné finanční prostředky, rovněž přispěli. Rádi bychom rozšířili řady našich čtenářů. Počítáme i s vaší pomocí. Jen společně můžeme dále posunout naše aktivity. Pokusme se o to! –red.
Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla. 31. prosince 2011. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00. Praha 6.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz