Křesťanský sociál

květen, červen 2014

„Nikdy více válku!!!

Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí. Válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti, a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly.

Stejně jako v jednotlivých státech konečně nadešel čas, kdy na místo osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný krok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů.

Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.

Proto zní jiné jméno míru rozvoj. Stejně jako existuje společná odpovědnost za to, zabránit válce, existuje i společná odpovědnost za to, podporovat rozvoj.“

Stejně jako je na národní úrovni možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, je nutné přijmout vhodná opatření i na mezinárodní úrovni. ….

Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslových států disponuje k vlastnímu prospěchu…“

Jan Pavel II.

Z encykliky Centesimus annus, str. 67-6

Ke vzpomínce na Jana Pavla II. a Jana XXIII.

Encyklika Jana Pavla II. Centesimus annus obsahuje celou řadu skvělých myšlenek. Některé z nich si připomeňme. „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“

Uvedenou ideu pak encyklika spojuje s otázkou užívání statků bohatými. Cituje svatého Tomáše Aquinského: „Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoliv rozpaků odpovídá: Člověk nemá vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, protože vyšší než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista.“ Uvedené věty převzal Jan Pavel II. do svého díla z encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII.

Jan XXIII. je znám především svým okružním listem Pacem in terris (Mír na zemi). Několik slov z něho: „Vzájemné vztahy států se musí za prvé řídit požadavky pravdy. Pravda vyžaduje, aby z těchto vztahů byla vyloučena jakákoliv stopa rasového odlučování a aby tedy byla uznána zásada, že všechny státy jsou si rovny co do přirozeného důstojenství. Proto má každý stát právo na existenci, na vlastní rozvoj a na nezbytné prostředky k jeho uskutečňování.“

„…člověk má právo na život, na nedotknutelnost tělesnou, na nutné a dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života, zejména pokud jde o výživu, ošacení, bydlení, odpočinek, lékařskou péči a nezbytné sociální služby; má proto právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovní neschopnosti, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a pro kterýkoli jiný případ ztráty prostředků k výživě nebo jiných nutných věcí vlivem okolností, nezávislých na jeho vůli…“.

Sociální doktrína církve, postupně formulovaná od konce 19. století, obsahuje mnoho takových a podobných myšlenek. Problém je v tom, že jejich realizace v ekonomické a politické praxi kulhá na obě nohy. Nejenže nejsou naplňovány, ale svět se pohybuje spíše směrem od nich, a to ještě k větší nespravedlnosti, zvláště sociální. V posledních desetiletích otázky války a míru jsou řešeny zpravidla ve prospěch válek, jež vyhlašuje tzv. mezinárodní společenství místo Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. V těchto válkách zahynuly již miliony lidí. Imperiální politika určitých mocností vytváří další a další problémy v mezinárodních vztazích. Nová koloniální expanze od zániku SSSR míří na východ Evropy. Vzpomeňme na konstatování amerického politologa Z. Brzezinského, že západní Evropa, a stále více i východní, se stává jakýmsi mírným protektorátem Spojených států. Myšlenky na rozdělení Ruska na tři na sobě téměř nezávislé části jsou již dlouhodobými sny amerických neoconů. Kniha uvedeného autora „Hra na velké šachovnici“ vyjadřuje americké unipolární vidění světa, které se v současnosti dostává do střetu s novou geopolitickou realitou. Další mocnosti se ucházejí o své místo ve světě. Jde především o Rusko, Čínu, Indii a Brazílii. Svět přechází nezadržitelně do multipolárních pozic. Konflikt nového s tím starým vždy přináší určitá rizika a nebezpečí.

Oba výše uvedení papežové jsou nyní svatými. Otázkou je, kdy jejich vznešené myšlenky budou viditelněji a citelněji naplňovány. Lidem bez domova, dlouhodobě nezaměstnaným, chudým, trpícím různými formami útlaku, vytlačovaným na periferii společnosti, jichž nejen v naší republice, ale i v dalších evropských či jiných státech stále více přibývá, nestačí jen slova o jejich právech, o nebi po smrti. Požadují více, mnohem více. Požadují právo na život, požadují sociálně spravedlivý společenský řád, v němž by mohli důstojně prožít svůj život. Takovýto řád je pro ně nebem na zemi. Právem se ho dožadují. Bůh přece dal zemi všem lidem, aby jim dávala obživu, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval a přesto máme systém, který produkuje denně desítky tisíc mrtvých hladem, a na druhé straně roste i počet miliardářů, kteří vlastní stále více majetku. Sociální nespravedlnost i války jsou na vzestupu. Sny obyčejného člověka o důstojném lidském životě narážejí na ekonomické i politické bariéry, které je proto nutné v zájmu lidstva odstranit. Lidem mír a spravedlnost!

My všichni, kteří toužíme po lepším světě, musíme hledat, hledat snaživě, usilovně a soustavně. Ne vždy, co nalezneme, je skutečně námi hledaným a pro vždy dostačujícím. Je nalezeným prostě jen v určité situaci za určitých podmínek. Hledání a nalézání v křesťanské skromnosti a pokoře je procesem celoživotním. Hledejme a nalezneme, nechme hledat a nalézat i druhé. Dr. O. Tuleškov

Z myšlenek prof. ThDr. Karla Derksena

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v mí­ru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvod­nitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitel­ná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi růz­né náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím záko­nům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už vál­ka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tra­gédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpou­tána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, ji­miž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřes­ťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Je­žíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulos­ti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bo­sna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim za­hájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťans­kých sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a svě­ta. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, zname­nalo by to vítězství dobra nad zlem: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

Takto mluvil a v souladu s tím jednal prof. ThDr. Karl Derksen, uznávaný teolog evropského formátu. Skláníme se i nyní před jeho velikostí, moudrostí, zralostí a vizemi budoucnosti. Byli jsme poctěni, že nám byl přítelem. –red.

Co si myslí o církvi řadový věřící?

"Ukazuje se, že pro politiky je stále ještě mnohem snazší přesvědčit lidi, že málo pracují a jsou líní či neschopní, než se snažit přesvědčit své donátory, aby se se svými zaměstnanci spravedlivě dělili o zisk." Co si o slovech nejen politiků, ale i církevních představitelů, myslí řadový věřící?

Počátkem dubna 2014 se dohodl Dominik Duka s úřadem práce na společném postupu proti nezaměstnanosti. Hned příští den se na jeho blogu na Aktuálně.cz objevil článek se slibným titulem Práci nezaměstnaným. Pro toho, kdo sleduje Dukova vyjádření a pamatuje si ještě na list jednoho českého biskupa z podzimu 2013 a jednoho moravského biskupa z března 2014, nastává zajímavé dilema.

Věřit panu kardinálovi a současně důvěřovat pánům biskupům Radkovskému a Lobkowiczovi je nutností volby mezi dvěma vylučujícími se možnostmi. Pro katolíka téma z několika důvodů obzvlášť obtížné.

Co si má myslet katolík na severní Moravě, když mu jeho biskup Lobkowicz pošle dopis, kde v podstatném odstavci s výmluvným názvem Spoluúčast věřících píše, že bez sbírek a darů věřících, bez sponzorů by naše farnosti nebyly nadále schopny fungovat? Plzeňský biskup Radkovský už dříve poslal věřícím své diecéze dopis o neutěšené finanční situaci. V rozhovoru pro MfD tento dosluhující biskup otevřeně řekl, že účelem dopisu bylo seznámit věřící se situací. Ani oni neznají ekonomické pozadí fungování církve. Kdo tedy to pozadí zná?

Co si asi myslí o slovech Dominika Duky o církvi jako "významném zaměstnavateli" její zaměstnanci - pastorační asistenti s termínovanou pracovní smlouvou, na jejichž plat vybírají věřící? Proč církev vlastní 40% všech památkových objektů a drží kolem 12 tisíc objektů (více zde), které potřebují soustavnou údržbu? Potřebují kostely, fary a budovy více ohleduplnosti, sociální empatie a péče, než současných deset procent zaměstnanců církve, jejichž příjem není ani devět a půl tisíce korun a jsou na hranici chudoby? O dalších dvou třetinách zaměstnanců, kteří mají o třetinu menší plat než je průměrná mzda se zmiňuje Dominik Duka v rozhovoru s názvem Další ústupky už dělat nemůžeme pro tištěné Právo (sobota 29.března 2014, Rozhovor). Díky naší pomoci chodí v Indii do škol 35 tisíc dětí, vypočítává Duka aktivity církve. Ale skutečně církve? Jen katolické? Na indické děti přece přispívají nejen katolíci, ale lidé z dalších církví nebo lidé, kteří se vůbec k žádné církvi nehlásí.

Je to takové hezké, pomáhat chudým dětem v cizí, vzdálené zemi. Na vlastní ožebračené, nezaměstnané, na lidi, kteří nemají kde hlavu složit, se tak nějak lépe zapomene. Na českého člověka pak Dominik Duka upře pohled z jiného úhlu: Člověku můžeme pomoci také aby nezahálel, jinými slovy aby ti, kteří pracovat chtějí, pracovat mohli. Tato slova kardinála Duky jsou urážkou, fackou, dehonestací necelých sedmi set tisíc lidí v Česku, kteří jsou bez zaměstnání, z nichž mnozí jsou ocejchováni jako tržně bezcenní, tedy "hůře uplatnitelní na pracovním trhu". Těmto lidem jsou také adresována zlá a ponižující slova vedoucího tiskového střediska ČBK "...vytvoření podmínek pro lidi bez práce. Ti tak získají pracovní návyky ..." Autor v dalším textu zcela mimo realitu píše o rekvalifikačních kurzech, jako by mohly být nadějí získat zaměstnání oněm zmiňovaným obtížně umístitelným, tedy lidem pod 30 a nad 55 let. Obtížní lidé působí obtíže, zato církevní subjekty jsou ti "dávající práci". O veřejně prospěšných pracích (VPP) píše Jemelka: VPP je finanční a „lidské“ zajištění ze strany ÚP, a to až na jeden rok. Kdo tyto nucené práce někdy vykonával ví, že se nejedná o žádné lidské zajištění. Všichni ti "obtížní" přece v době, kdy byli zaměstnaní, odváděli sociální pojištění, a nyní v době nezaměstnanosti logicky mají nárok z této pojistky čerpat. Že tomu tak není, je nelogické a hlavně nelidské. V článku Zaměstnávání a církev, nyní konkrétněji je uvedena zcela hypotetická, ničím nepodložená věta: Úřad práce pomůže zájemcům získat na určitou dobu zaměstnání. Odhlédneme-li od počátku devadesátých let, je jisté, že na jejich konci a v současnosti úřady práce (možná) pomohly najít místo jen nepatrnému počtu lidí bez práce. Ostatně, kdyby tomu bylo, jak autor píše, proč by bylo v Česku víc než půl milionu lidí bez práce? Jemelkovu bezradnost, jak poradit nezaměstnaným, prozrazuje i doporučení sledovat webové stránky, nástěnky, FB profily.

​Je mnohem jednodušší mluvit o lenosti než o systémovém problému přerozdělení bohatství. Ukazuje se, že pro politiky je stále ještě mnohem snazší přesvědčit lidi, že málo pracují a jsou líní či neschopní, než se snažit přesvědčit své donátory, aby se se svými zaměstnanci spravedlivě dělili o zisk, píše v Deníku Referendum Tomáš Tožička.

Bohužel slova o neschopných, líných zahalečích, obtížně zaměstnatelných, lidí bez pracovních návyků přebrali od české hierarchie také mnozí kněží. Někteří mlčky, jiní ta slova zakomponovali do svých kázání. Dominik Duka v postní době 2014 napsal věřícím: Věřím však, že díky majetkovému narovnání budeme konečně nezávislí a svobodní pro hlásání evangelia. Že ke svobodě hlásat evangelium je potřeba majetek zřejmě žádný z kněží nahlas nepochybuje. Taky by se mu mohlo stát, že přijde byť o mizerně placené místo, o byt na faře. Pak by si mohl stoupnout do fronty na úřadu práce mezi ty líné socky. Mohla by se mu ozvěnou vrátit slova Kdo chce, práci si najde.

Ale co katoličtí věřící, kteří čtou Písmo? Nebo nečtou? Nevadí, jak se vyjadřují někteří čeští biskupové o prostých věřících? Nevadí jim, že mnozí biskupové hlásají ekonomiku a restituce? Že jim věřící stojí za dopis jen v souvislosti s financováním církve? Má se o církvi hovořit a psát v době vysoké nezaměstnanosti jako o nějakém zaměstnavateli? Nevadí lidem, že někteří biskupové a někteří kněží zastávají nesolidární a ponižující postoje vůči lidem, kteří v době krize nemohou najít práci? Nevadí lidem rozpor mezi církví, která platí část stávajících zaměstnanců na hranici chudoby, a zároveň se tváří být významným zaměstnavatelem? Je taková církev při hlásání evangelia důvěryhodná? Touží lidé po jiné církvi? Chtějí třeba církev svatou, ale i chudou? Chudé mezi sebe? I nezaměstnané? Nejen indické děti, ale i české bezdomovce?

Kým je církev pro věřícího, sedícího v kostelní lavici? Kdo je církev? Kdo tvoří její tvář? Je ta tvář jen jedna? Jitka Hrušková, Umlaufoviny

Co chudí říkají církvi

Úvod

... Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky,- a abychom byli přesnější,- z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení...

1.Nejde jen o jednu z mnoha otázek

Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hlady 35.000 dětí a asi stejně dospělých.To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70. 000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takovýchto rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále krutější chudobou. Podle oficiální zprávy OSN o vývoji lidstva z roku 1996 nejvýznamnějším znakem dnešní světové ekonomiky je rostoucí koncentrace bohatství ve stále méně zemích, a i v těchto zemích v rukou stále menšího počtu lidí. Podle údajů roku 1996 jen 20% obyvatel země spotřebovává 85% bohatství, kdežto pro 80% lidí zůstává k dispozici zbylých 15%. (V současnosti jsou tato čísla ještě varovnější. Hrstka lidí stále více bohatne, kdežto velká většina chudne. Proces pauperizace zasahuje i část střední třídy.)

Může mít takovýto svět budoucnost? Může církev, která se odvolává na Krista, mít dobré svědomí a pokojně si existovat v situaci plodící neuvěřitel­nou bolest a smrt? Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Krista a jeho evangelium,- co k tomu chce říci? A hlavně,- co chce dělat? To jsou otázky, které napadají kohokoliv. A jsou to otázky směřující nejen od církve k chudým, ale především od chudých k církvi. Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není proto pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnalé­havější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany.

2. Dvě důležité poznámky:

Předchozí tvrzení nemají zpochybnit obrovské sociální úsilí a práci, kterou církev kdy vykonala, ani znevážit více než stoletou práci na sociálním učení církve. Nicméně existují vážné důvody k otázce, zda si církev skutečně správně ujasnila, co pro ni vztah k chudým znamená a co od ní v praxi vyžaduje.

Symptomy k zapřemýšlení

Tyto symptomy vyvstanou, položíme-li si čtyři otázky:

*Jaký vztah má církevní instituce k těm silám, které rozhodují o hospodářském uspořádání světa?

*Jaké místo zaujímají v církvi chudí?

*Jaký mají chudí v církvi vliv?

*Proč jsou mnohými církevníky chudí pokládáni pro církev za nebezpečné?

Církevní instituce a hospodářský řád

Církevní autority hlásají, že církev, v souladu s učením evangelií, žádá spravedlnost pro chudé, rovná práva pro všechny občany, a svobodu pro ty, kterým je upírána. Nelze popírat, že toto se hlásá. Ale co církev činí? Každý ví, jak se církevní instituce snaží všemi svými dosažitelnými prostředky udržovat dobré vztahy s politickými mocnostmi ve všech téměř zemích. A to nejen v těch kde se lidská práva respektují, ale i v těch, kde se po nich šlape. V televizi vídáme vysoké církevní hodnostáře veřejně vysluhovat svátosti diktátorům, jejichž ruce jsou potřísněny nevinnou krví. A není tajemstvím, že Vatikán se vždy snaží vycházet hladce s nejvlivnějšími vládami světové politiky a ekonomiky. Přičemž je zřejmé, že to znamená o mnohých problémech mlčet, o mnohých předstírat, a mnohému ponechávat volný průběh. Je skutečností, že některé země se brodí v hojností a v jiných lidé umírají bídou. Ale církevní autority vycházejí zadobře se všemi, a v každé z nich je papež vítán a přijímán s nejvyššími poctami. Není podivné, že Vatikán byl jediným státem, který uznal vojenskou vládu, která svrhla demokraticky zvoleného presidenta Haiti, J.P.Aristida? Státy s daleko většími výhradami proti Aristidovi než Vatikán vojenskou chuntu neuznaly, protože respektovaly principy demokracie a zásadu nenásilí. Nejsme povinni se ptát, zda se zde neděje něco podivného? Jak je možné že ten, kdo volá na obranu chudých, je obviňován těmi kdo jsou přímo za tuto chudobu odpovědni ? Co se to děje s církví, že se to nejen může dít, ale že to také tolik lidí může pokládat za zcela samozřejmé?

Jaké místo mají v církvi chudí?

Teoreticky je to jasné. Církvi jsou chudí tím, čím byli Ježíši: Nejmilejšími, nejdůležitějšími, prvními. Ale jen teoreticky. Protože v praxi věci často fungují jinak.... Jaké místo, například, mají chudí při církevních ceremoniích? Pravděpodobně žebrají o almužnu u dveří, ale rozhodně nesedí na prvních místech.V presbyteriáři by jen překáželi. A jaké místo zastávají při církevních shromážděních? Jakou úlohu hrají v pastorálních projektech, při diecesních synodách a při rozhovorech Římské kurie?

V první církvi to bylo jinak. A evangelia i epištoly hovoří jasně proti usurpování předních míst, takže v církvi se jich mělo dostávat především těm, kteří o ně byli v občanském životě připraveni. Počátkem třetího století stanovil liturgický a kanonický direktář (Didaskalia), že vstoupí-li do naplněného shromáždění chudák má mu biskup předat své místo a jít si sednout na zem. To ovšem netrvalo dlouho. Když se počala církev ve čtvrtém století organizovat, vrátili se chudí na svá místa, a přední a přednostní posty znovu obsadili - snad definitivně- mocní. (Výňatek z textu)

(Co chudí říkají církvi, je název 88. brožurky, jíž vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, Autorem je José M. Castillo)

Agresivní ekonomie zaplevelila politiku a kulturu

Květa Pohlhammer Lauterbachová

Nedávno se objevil článek předního brazilského představitele teologie osvobození Leonarda Boffa pod názvem „Od tržní ekonomiky k tržní společnosti.“ V něm Boff nastavuje nemilosrdně zrcadlo dnešní společnosti. Popisuje v něm, jak se s postupem průmyslové revoluce vymanila ekonomika stále více kontrole ze strany politiky a etiky, a tím současně byly pohřbeny politické a duchovně-kulturní kořeny společnosti. Teorie maximalizace užitku dnes funguje jako osa sociálních vztahů.

Vznikla tržní ekonomika, která se zbavila jakékoliv kontroly a etických omezení a vznikl systém, který zcela ovládl fungování hospodářství a plně ho kontroluje. V tomto systému však zcela zmizel pojem kooperace, orientace na spolupráci a zavládla doktrína nemilosrdné soutěže, která ovlivňuje veškeré mezilidské vztahy. Od tohoto okamžiku funguje ekonomie jako jediná osa sociálních vztahů.

Všechno je měřeno užitkem, měřítkem vládnoucí ekonomické teorie, konkrétně řečeno hrubým domácím produktem. Nové materialistické krédo zní, že se všechny problémy dají vyřešit neomezenou produkcí materiálních statků.

Ve skutečnosti se vše stává zbožím. Všechny statky se stávají předmětem obchodování na trhu za účelem dosažení zisku pro jednotlivce: přírodní suroviny, vyrobené produkty i nedotknutelné přírodní statky, které souvisí přímo se zachováním života na zemi jako je půda, voda, semena, a dokonce i lidské orgány.

Boff cituje i Karla Marxe, který v roce 1847 konstatoval následující fakt. Karel Marx napsal: Vládne doba všeobecné korupce, univerzální prodejnosti, nebo aby byl použit ekonomický žargón - doba, ve které se každý předmět, ať už fyzické, nebo duševní povahy, stává předmětem trhu a trh ho musí ocenit tržní hodnotou.

Leonardo Boff prorokuje společnosti zánik, pokud bude vidět v člověku ve svém pomýleném materialismu pouze potenciálního klienta nebo výrobce. To je smrtelná cena, kterou budeme platit za to, že jsme předali náš um a naše schopnosti do rukou diktatury ekonomie, která se stala Bohem – Spasitelem a řešením všech problémů.

Uspořádání společnosti

Boff uvádí v článku trefný pohled na tři pilíře uspořádání lidské společnosti, jejichž rovnováha byla zničena. Zdravá společnost se opírá zpravidla o tři následující pilíře:

Ekonomiku, která zajišťuje materiální základnu pro dobrý a přiměřený život lidí,

Politiku, která dělí moc a organizuje instituce, které umožňují sociální soudržnost lidského spolužití,

Etiku, která určuje normy a hodnoty, jež definují lidské chování, aby byl možný mír a spravedlnost, řešení konfliktů nenásilnou cestou. Obecně má etika duchovní rozměr, který reflektuje smysl života a vesmíru – věčné otázky lidské agendy.

Ve funkční společnosti jsou všechny tři pilíře navzájem propleteny, přesto však existuje pořadí. Ekonomika se podřizuje pravidlům politiky a politika se podřizuje etice. Každá oblast má svůj význam a funkci a selhání některé z nich znamená zhroucení společenského přediva vztahů. Podle slov Leonarda Boffa se ekonomika a ekonomie odtrhly od politiky a pohřbily jakoukoliv etiku. Ekonomická oblast si zcela podrobila právní systém státu. Zaplevelila a udusila ty části společenského života, které je udržovaly v rovnováze.

Lepší a srozumitelnější definici důvodu úpadku celé západní společnosti snad nelze ani vymyslet. O nerovnováze všech tří částí společenského života v komunisty ovládané společnosti v minulosti nelze pochybovat. Nicméně pohled na státy současné Evropské unie po pádu železné opony, zejména té východní části, přinesl nadvládu ekonomie přesně ve stejném stylu, jak to viděl Karel Marx ve druhé polovině 19. století. A stejný stav společnosti ukazují tzv. Pikettyho data o distribuci bohatství (Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu). Neoliberalismus asi nemá na víc, než aby naplnil Marxovo proroctví o svém zániku. Tržní vztahy se promítají i do tak dříve posvátných oblastí, jako je rodina. Narozená děvčata v Indii, Pákistánu a Číně se zabíjejí. Zabíjejí je dokonce i vlastní matky, aby narozené dívky unikly osudu svých matek. Trh zničil vše. Žena nemá dostatečnou tržní hodnotu.

Pravidla v této upadající civilizaci ovšem nastavilo patriarchální uspořádání společnosti. Boff k tomu dodává, že tato nadvláda jedné poloviny lidstva nad tvorstvem je nesená snahou ovládnout genetickými manipulacemi proces stvoření a života na Zemi. Ale náš filosof profesor Milan Machovec již tento vývoj popsal dávno před ním. Ani osvícené ženy, jak si Machovec představoval, nebudou již mít dostatek času a příležitost, jak zánik lidského pokolení zastavit. Naděje na procitnutí lidstva tu ale pořád ještě je. (e-republika)

O situaci křesťanů, především katolíků, v tzv. Sudetech

v letech 1938 –1945, historická fakta

Náboženským přesvědčením na zmíněném území, podle posledního předchozího sčítání r. 1930, srozumitelně převažovali katolíci. Po mnichovském diktátu a tím odtržení pohraničí od zbytkové ČSR, bylo uvedeno, že v tzv. Sudetech žije 91,5 % občanů německé národnosti – katolického vyznání, evangelíků z toho nejvíce luteránů – 5,4 %, když u Židů bylo konstatováno asi 1 % tamních občanů.

Pro srovnání uveďme i to, že v roce 1938 bylo v našich historických zemích 3,190 katolických farností, z toho bylo 1276, tj. 40 %, odtrženo k nacistickému státu. Na zabraném území – sever, západ i jih Čech, sever a jih Moravy, ještě i Hlučínsko, zůstalo 2253 katolických duchovních, z nich bylo 458 řeholníků. Nacisté si po roku 1938 provedli kontrolu spolehlivosti, u katolických kněží u 50 %, u evangelíků to neuznali za potřebné, neboť tito neměli větší vliv na veřejnosti. Z prověřovaných kněží se téměř polovina hlásila k Henleinově SdP! Z evangelických pastorů až 90 %. Pouze 37 katolických kněží (asi 4 %) bylo nacistickými úřady označeno za politicky nespolehlivé. Bohužel možno konstatovat, že většina uvedeného německého kněžstva se ztotožňovala s nacistickými požadavky SdP, už v časech Čsl. republiky. Uvědomovali si vůbec důsledky svého počínání?! Namísto obrany křesťanských, demokratických a humanistických hodnot, sympatizovali s nacistickými požadavky. To už přece věděli o protináboženském boji hitlerovců od roku 1933. Vždyť také encyklika papeže Pia XI. zřetelně odsoudila v r. 1937 nacistické novopohanství! Ale problémy na sebe nedaly čekat, když začali mít potíže i mnozí katoličtí politici, kteří vzdali postupně politickou činnost, aby vehnali do henleinovského jařma i Německou křesťanskosociální stranu lidovou (obdobně konali i němečtí agrárníci a živnostníci).

Po záboru dokonce někteří církevní horlivci žádali až 5 nových biskupství na zmiňovaném území. Rozhodně to odmítl tehdejší litoměřický biskup Dr. Antonín Weber. Nacisté však začali nemálo ztrpčovat církevní život, když násilně komandovali mládež tzv. Sudet do organizace Hitlerovy mládeže. Její schůzky pak organizovali tak, aby dětem byla znemožněna účast na bohoslužbách. To pochopitelně přineslo kritiku nejen kněží, ale i věřících: existuje dokument z roku 1942, že katoličtí občané v okrese Nový Jičín a Opava jsou v tomto ohledu značně znepokojeni. To už začal růst tlak na výstupy z církví – zde nacisti vyvíjeli tlak na členstvo NSDAP, na úřednictvo i učitele. Přední nacistický pohlavár H. Krebs (kdysi poslanec SdP) ve své zprávě pro příslušné orgány uvedl, že část obyvatelstva na zabraném území je s Církví stále spojena a odmítá praktiky nacionálněsocialistického režimu. Dále rostl počet kněží, kterým bylo zakazováno vyučovat náboženství, došlo k odstraňování křížů ze škol, zákaz začínat vyučování modlitbou, z vysvědčení odstraněna známka z náboženství (nepřipomíná to i naši pozdější zkušenost?). Cílem bylo vytlačit křesťanství ze škol, nahradit jej nacistickou ideologií.

Jenže i po těchto tragických zkušenostech existovali duchovní, kteří naivně doufali, že se situace postupně zlepší. A to byli trestáni kněží například i za poslech Radia Vatikán. Postupně v tzv. Sudetech byly zavřeny církevní školy – od gymnázií, přes základní až po mateřské. Když se situace na frontách pro hitlerovské Německo znatelně zhoršila, začalo upadat i nadšení u německých občanů; jenže veřejný nesouhlas s režimem byl jen výjimečný! Ale přece jen: když byl pohřbíván oblíbený kněz ve Frývaldově, dříve odsud vypovězený, došlo ke vzrušeným scénám. to při účasti 42 kněží a asi 1 tis. věřících. Obdobný nesouhlas vyjádřili až demonstrativně věřící na okr. Horšovský Týn, když tam byl zatčen farář, protože nesouhlasil s odstraněním křížů ze škol. Nespokojení šli až k veliteli četnické stanice. Toť ukázky, že církevní politika NSDAP byla u většiny katolíků v tzv. Sudetech přijímána až s odporem. Byly postupně omezovány různé církevní slavnosti na veřejnosti, konání procesí a podobně.

Kázání kněží byla sledována, hlavně gestapo žádalo přeřazování jednotlivých kněží, pokud nedošlo k tvrdším trestům. Postup proti Církvi však přinesl opak, než nacisté očekávali. Mimo jiné začal růst počet věřících na bohoslužbách, bylo více biřmované mládeže, řadoví občané v mnohém vystřízlivěli. Šikany proti kněžstvu vzrůstaly: pozoruhodné – nejvíce pronásledováni řeholní kněží z diecézí v Litoměřické, ve zbytcích arcidiecéze Pražské a Olomoucké. Dále byli pronásledováni i křesťanští laici: např. už na podzim 1938 při obsazování Děčína nacisty, došlo k zatýkání těch funkcionářů německých křesťanských sociálů, kteří odmítali sloučení své strany s henleinovci. Jistý pasivní odpor proti hitlerovskému režimu se dle sledování nejvíce projevil u křesťanského venkova – na Podbořansku, Žluticku a ve Slezsku. Mezi kněžími, kteří otevřeně smýšleli, byl v nemilosti předně zmíněný biskup Antonín Weber: ač byl člověk umírněný, hájil zájmy všech, včetně zde ostavších Čechů. Samotný Henlein mu vytýkal, že v českých farnostech používal řeč „podlidí“. Nakonec byl vystěhován za své rezidence do dominikánského kláštera v Litoměřicích. Po jeho vzoru i další němečtí kněží mluvili s českými věřícími česky – ač to bylo zakázané! Byly i případy, že někteří kněží vystavovali místním Židům falešné matriční osvědčení, aby je ochránili před útiskem.

Pozornost zaslouží samotný fakt, že v tzv. Sudetech bylo 63 kněží německé národnosti odtransportováno do koncentračních táborů a 15 z nich tam zahynulo. Nejkrutěji si proti katolíkům v zabraném území vedlo gestapo, nezaostávala NSDAP, SS, Hitler Jugend, a další zločinecké složky.

Občanský odpor byl však značně slabý, jasně převážil lidský strach ... Avšak například v Novém Jičíně zaznamenáno, že měli k sobě blízko křesťanští sociálové a sociální demokrati Němců, když „osobní šeptandou“ útočili proti hitlerovskému bezpráví.

Závěrem už jen doplnění, že celkem bylo na území tzv. Sudet pronásledováno více než 27 % katolických kněží; toť jasné svědectví o jejich zapojení se do antinacistického odboje oněch krutých let historie 20. století.

Dle pramenů zpracoval St. Lukáš

Foldyna: Jako dlouholetý člen ČSSD se veřejně distancuji od Křesťansko-sociální platformy ČSSD

Jako dlouholetý člen ČSSD se veřejně distancuji od Křesťansko-sociální platformy ČSSD, která zaslala blahopřání prof. Tomáši Halíkovi k získání Templetonovy ceny.

Bezesporu tento velice chytrý a vzdělaný kněz má diametrálně odlišný světonázor, jeho "pravdoláskovství", které vidí dějinné události v naprosto jiném světle než my sociální demokraté, mě nutí se od aktu ocenění jakousi platformou ČSSD, distancovat. Obracím se i na další členy naší strany, aby tak učinili také, napsal poslanec ČSSD na sociální síti Facebook.

Pozn. red.: Současní funkcionáři ČSSD již neví o tom, že Křesťansko-sociální platformu v sociální demokracii založilo Křesťanskosociální hnutí. Když vedení platformy začalo být nejen servilní ke katolické církvi, ale také necitlivé vůči vedení ČSSD, představitel platformy patřil zřejmě k havlistům, opustili jsme ji. Před několika lety ji pár sociálních demokratů probudilo ze spánku a dalo jí nový život. Myslím si, že nejednou nebyl slučitelný se sociálně demokratickými, ani s křesťanskosociálními ideály.

Je Dominik Duka víc kardinálem, nebo politikem a ekonomem?

Začínám být na pochybách, ne-li na rozpacích, zda katolická církev v Česku upřednostňuje šíření náboženství, víry a oddanosti v Boha, skromnost, službu lidstvu, nebo se věnuje politice, ekonomice, potažmo byznysu, což podle mého soudu nemá s církví, až na jisté výjimky, co společného.

Abych nebyl bezostyšně napadán, že se zase strašně mýlím připouštím, že jistý ekvivalent ekonomiky má sice v církvi své místo, ale jen potud, pokud se jedná o zabezpečení administrace, platů, nejnutnějších investic a chodu církve, neboť jak by mne zcela jistě poučil někdo z církevních činovníků, v dnešních podmínkách církev, ekonomika, politika a podnikání jedno jest! Zda tento či takový názor sdílí i věřící, notabene nevěřící, je otázka, nicméně jakkoliv byla činnost církev za vlády komunistů diskriminačně usměrňována, přesto vykonávala svou činnost, tj. službu Bohu v podstatě na stejné úrovni, jako dnes. Ale jen v podstatě, protože dnes je na tom církev mnohem lépe, než za komunistů. Což neznamená, že si nemůže dostatečně progresivně stěžovat!

Zda má být konstatování pana kardinála Duky o platu biskupa ve výši jednoho tisíce eur důkazem ekonomické nedostatečnosti církve nevím, faktem zůstává, že za

a) tato částka činí cca 27 tisíc Kč, což je více jako celostátní průměr, na který mj. nedosáhnou dvě třetiny zaměstnanců, za

b) otevřeně pokládám otázku, k čemu resp. na co potřebuje v tomto případě zmíněný biskup více peněz, než tisíc eur, když za

c) mnohé rodiny takového částky nedosáhnou ani při společném příjmu obou rodičů, zatímco biskupovi slouží jako jediné osobě, notabene osobě světské, která zdaleka (podle mého názoru) nepožívá všech standardů a lidských potřeb, jako např. běžná, ateistická rodina nebo jiný jednotlivec, za

d) kromě platu a jiných dávek mají tito církevní hodnostáři státem placeny náklady na provoz nemovitostí ve správě církve (fary, kostely apod.), za

e) jejich život by měl být pro řadu lidí vzorem skromného, nenáročného a Bohu oddaného služebníka, bez nároků na hříšný pozemský život a radovánky, které mnohdy svádí církevní hodnostáře k jistým nezákonnostem, jako např. pedofilie apod., která zcela jistě není provozována bez finančního odměňování či darů.

V této souvislosti není od věci zmínka pana D. Duky o jeho návštěvě papeže Františka v Římě, kde nejen jemu, ale i jinými vatikánským institucím „vysvětloval“, jak je zákon o narovnání postaven, jaké jsou garance, aby nebyl majetek zneužit atd. Docela živě si dovedu, s odkazem na argumentace, kterými oblažuje českého občana, v jakém duchu bylo „vysvětlování“ podáno. Zvláště když pan D. Duka konstatuje, že cituji: „Papežovi bylo zcela jasné, na základě informací které dostal, že se tu nevytváří žádná bohatá církev. Papež dokonce použil známou větu: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!“ Zamyslíme –li se nad tímto páně Dukovým sdělením naskýtá se otázka, zda vzal papež František rovněž v potaz řadu dopisů, peticí, žádostí a výzev, které obdržel od českých občanů, neboť jak z uvedeného vyplývá a nechci se mýlit, informace podané papeži ze strany představitele(ů) české katolické církve nebyly zcela jistě podány v duchu názorů, resp. nesouhlasu většiny občanů ČR, ale v duchu pro církev pozitivního a neústupného stanoviska. Těžko lze také věřit tomu, že pan kardinál informoval papeže o tom, jak moc otázka církevních restitucí a finančního vyrovnání rozděluje (neřku-li štve) lidi v Česku.

Pozoruhodný je však statistický údaj, který kardinál sdělil papeži, který podle průzkumu ukazuje, že pro restituční zákon je jen 20 procent českých občanů, ale také údajně „jen“ 23 procent je proti a zbytek má jen nějaké výhrady, ale nikoli nesouhlas. Pan Duka se dokonce vyjádřil, že při svých cestách po českých zemích se nikde nesetkal s žádným masovým odporem. Kde, s kým a s kolika lidmi se při těchto cestách setkal, je otázka. To, že se nesetkal s masovým odporem, může jen kvitovat, protože jinak by sotva mohl s takovým uspokojením konstatovat pozitivní stav a další vývoj naplňování tohoto zákona. Neodpustím si ještě poznámku ke sloganu: Co bylo ukradeno, má být vráceno. Zda jej papež citoval bez toho, že jej k tomu vybídnul sám kardinál nevím, ale pochybuji, že by byl pro něj motivující jako důkaz oprávněnosti zákona o církevních restitucích. Nepochybuji však , že to bylo nosné heslo a motiv, na kterém pan Duka stavěl argumenty, důvody a vysvětlování, které doprovázely realizaci zákona o církevních restitucích a finančním vyrovnání. Na druhé straně silně pochybuji, že pan kardinál sdělil papeži i nestandardní, velmi podezřele realizovaný politický průběh a pozadí událostí a dějů, které se odehrály jak v přípravě, tak i při samotném podpisu zákona.

Kardinál Duka se vyjádřil, že církev už nehodlá dělat další ústupky, údajně také proto, že prý jich už udělali hodně(!). Další ústupky by znamenalo podepsat si rozsudek. Jaký nebo nad čím, pan kardinál nesdělil, nicméně neopomněl zkritizovat stát, že dvacet pět let tady nedodržoval zákon 218/1949 Sb., který měl plně financovat církve a že pražské arcibiskupství bylo financováno ze státního příspěvku pouze z 23 procent! Rád bych se pana Duky zeptal, jak moc to ovlivnilo chod či existenci církve u nás? Myslím, že nijak, nicméně pan Duka, coby skromný služebník Boží neodolal, aby tuto skutečnost státu nevytknul. Asi se nebudu mýlit, že i tento fakt byl jedním z mnoha, kterým církev (Duka a spol. ) operovala při projednávání zákona, neboť církev byla přece evidentně poškozena a musí jí to být řádně vykompenzováno.

V této souvislosti mám ještě jednu otázku na pana kardinála a sice, jak se dívá např. na výši důchodů, kdy vláda místo řádné a pravidelné úpravy (zvýšení) důchodů zvýšila důchody v řádu několika desítek korun. Co mohou dělat důchodci, případně jiní poškození občané (zdravotně postižení apod.), aby se dobyli svých zcela jistě oprávněných požadavků, jak to dělá církev? Vadí či nevadí panu Dukovi, že kromě letité nespravedlnosti vůči „utlačované“ církvi existují také jiné závažné nespravedlnosti, které by církev a její představitele také mohly (měly) již z titulu svého poslání, zajímat? Nejspíš ne, protože jinak by nemohl vidět jen majetek a peníze pro církev, už méně potřebu pro strádající občany!

Velmi pozoruhodný názor pana Duky je na otázku možnosti finančních ústupků církve, které by uklidnili veřejnost. Pan kardinál reagoval jako zkušený politik : „Veřejné mínění nemusíme uklidňovat, veřejnost potřebuje slyšet pravdu“. Jakou pravdu by ovšem měla veřejnost slyšet? Tu jeho či jejich, případně těch několika desítek podplacených pravicových podržtašek Nečasovy koaliční vlády nebo tu, kterou předkládají historici, dějepisci, vzdělaní či jinak fundovaní ale i obyčejní lidé? Odvolává-li se pan kardinál na zákon 218 http://spcp.prf.cuni.cz/lex/218-49a.htm, není od věci připomenout, že jeho nerealizování, jak jej zmiňuje pan Duka, není zcela pravdivé. Zákon totiž umožňoval církvi víc, než by se vzhledem k politickému prostředí, ve kterém tehdy církev fungovala, dostávalo. Konec konců to nepopírá ani sám pan kardinál když se vyslovil, jistě s dostatečnou nadsázkou, že vláda soudruha Gottwalda měla větší smysl pro spravedlnost, než současná vláda.

Jakkoliv pan Duka hovoří o církvi, že se zde (s ohledem na církevní restituce) nevytváří žádná bohatá církev, nelze pochybovat o tom, že veškerá jeho pozornost a mysl je upřena k majetku a financím, které má církev od státu obdržet. Opravdu, ale opravdu nechápu, jak pan kardinál Duka může ctít názor papeže Františka, že církev má být chudá, že se odvolává na dominikánského teologa Yvese Congara, který je jeho vzorem a jeho knihu Za církev sloužící a chudou ( za což prý, chudák kardinál, sklízí kritiku), přičemž jsou jeho zraky a mysl i nadále upnuty na majetky a finance. Lze pochopit, že za jistých okolností jsou peníze nejen potřeba, ale mohou také mnohé změnit, domnívám se však, že to není případ církve v ČR. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že církev i za okolností, kdy jí bude „věnován“ majetek a miliardové odškodnění, své postavení, funkci a rozsah své bohulibé činnosti nijak zvlášť nezmění, jen bude více bohatých představitelů církve, církev bude mít větší vliv a podíl na politice a chodu státu, zkrátka, církev naplní své dávné poslání porobit si lid, který mu bude věrně sloužit. Jinak by pan Duka neměl takové povědomí např. o tom, že majetek církví je 135 miliard, podle jiného odhadu dokonce 250 miliard a vidina případných inflací, který by cenu majetku ještě enormně navýšil…. No vidiny přímo božské! Kdo by od nich odkláněl zrak, že ano?

Mluví-li pan Duka o zákonu, který je prý vždy nějaký kompromis, pak bych si dovolil nesouhlasit. Zákon vychází vždy z nějakých daných a relevantních podkladů, faktorů a principů, kompromis může uplatňovat jen slaboch, který se snaží z normy něco více či méně vyzískat! Zákon o církevních restitucích a finančním vyrovnání už vůbec nebyl žádným kompromisem. Tedy potud, pokud jako kompromis nebudeme považovat zcela nestandardní, korupcí ovlivněný postup jako rozhodující faktor pro protlačení zákona přes dolní komoru Poslanecké sněmovny až do fáze jeho podpisu mezi vládou a zástupci církve. Jenže o těchto faktech a skutečnostech, kromě desítek jiných závažných okolností, které mají nemalý vliv a význam v těchto záležitostech je zcela bezpředmětné navazovat s představiteli církve dialog. Jejich (jeho) názor, stanovisko a závěr je jednoznačný tím víc, že jak prohlásil pan kardinál Dominik Duka: Další ústupky už dělat nemůžeme! Chápeme, pane kardinále, vždyť jakýkoliv ústupek z vaší strany by nejspíš znamenal „konec církev (církví) v Čechách“, nemýlím-li se! Toho bohdá nelze dopustit, raději si fakt potáhnu řemen o další dírku! Jiří Baťa

Denně 22 sebevražd. Veteráni v USA nezvládají trauma

Mezi Američany - veterány válek se šíří epidemie. Není to zavlečená infekce, ale ohromující počet sebevražd, jejichž kulisou jsou hrůzy prožitých útrap, a pro mnohé i tíseň z hledání dalšího uplatnění. Útrapy válečných prožitků a posttraumatický syndrom si vybírají mezi navrátilci z bojů krutou daň.

„Mí vojáci teď bojují dvanáct třináct let v těžkém konfliktu. A každého, kdo strávil jakoukoli dobu v této válce, to změnilo,“ prohlásil admirál William McRaven, šéf velitelství speciálních operací.

Neřekl, kolik jeho vojáků z elitních jednotek, jako jsou Navy Seals či Army Rangers, si samo vzalo život. Připustil ale, že v předchozích dvou letech to byla rekordní čísla, která asi bohužel ještě porostou. Je to krutá daň, kterou si vybírá posttraumatický stres i mezi těmi, od nichž se očekává, že jsou mimořádně odolní.

Víc mrtvých než v boji

O tom, jak děsivá realita je mezi všemi vojáky, se nijak netají organizace veteránů z válek v Iráku a Afghánistánu.

Koncem března její členové zapíchli do trávníku v centru Washingtonu 1892 amerických vlaječek. Jednu za každého z veteránů, kteří spáchali sebevraždu jen od počátku tohoto roku. Jejich čísla jsou neuvěřitelná a krutá: statisticky dojde k 22 takovým sebevraždám denně!

Jen mezi vojáky v aktivní službě jich bylo v roce 2012 zaznamenáno kolem 350, což bylo víc, než kolik jich v téže době padlo při plnění bojových povinností (v Afghánistánu 310, v Iráku jeden).

„Něco nefunguje,“ řekl k tomu ministr obrany Chuck Hagel s poukazem na již existující programy, ať už vládní, nebo projekty dobrovolných organizací. Že to nestačí, je zřejmé, a krátké na zvládnutí problému je i celé federální ministerstvo pro veterány.

Absolutní čísla o počtu sebevražd v operacích po 11. září 2001 nejsou k dispozici, ale dá se odhadnout, že jdou do tisíců. Pentagon uvádí, že křivka mezi aktivními vojáky začala strmě stoupat v roce 2005, přičemž o sedm let později to bylo bezmála 30 sebevražd na 100 tisíc vojáků (víc než mezi civilisty ve stejné věkové skupině).

Tlak na psychiku vojáků zvyšuje i nejasná budoucnost. Jejich řady už řídnou úspornými škrty, a z Afghánistánu se jich přitom koncem roku vrátí dalších víc než 30 tisíc. Zkušenosti řady jejich bývalých kolegů v civilu nejsou velmi optimistické.

„Žádný veterán by neměl čekat měsíce či roky na dávky, které jste vy už dostali,“ prohlásil prezident Barack Obama před skupinou bývalých vojáků. Jde však i o to najít práci, a to i pro specialisty.

Burzy práce nestačí

Pro nynějšího třicátníka Nicka Marriota z Pensylvánie byla armáda prvním zaměstnáním. Sedm let pracoval v kontrašpionáži letectva, kde jako počítačový expert řídil sedm programů.

„Zpočátku jsem si myslel, že dostanu práci, kterou budu chtít, v první společnosti. Byl jsem ale velký optimista,“ citoval ho list The Guardian. „Takto to nefunguje,“ dodal.

V současnosti je v USA celkem 684 tisíc nezaměstnaných veteránů, z nichž třetinu tvoří ti z let po roce 2001. Míra nezaměstnanosti mezi nimi je 9,2 procenta, zatímco oficiální celostátní průměr činí 7,1 procenta.

62 tisíc bezdomovců

Sebevraždy veteránů tvoří 20 procent všech v USA. Nevyhýbají se ani členům elitních jednotek NAVY Sesle. Posttraumatické stavy postihují pětinu veteránů. Výskyt zvyšuje opakované nasazení. Prošlo jím 300 tisíc vojáků

Nezaměstnaných je 684 tisíc, přes 62 tisíc je bezdomovců. Polovina veteránů na ulici trpí duševními nemocemi.

Tři čtvrtiny veteránů z Vietnamu zakusilo duševní problémy, alkoholismus či užívalo drogy. 40 tisíc vojáků z Iráku a Afghánistánu bylo léčeno ze závislosti.

Zdroj : www.dosomething.org

„Nesystémový“ návrh – aneb co má žebrota co studovat….

Jana Maříková

Sociální demokraté jsou ve sněmovně tak sociální, že i proti vůli sociálně demokratického ministra školství Chládka odmítají valorizovat studentům vysokých škol sociální stipendium. Plénum sněmovny se má návrhem zabývat na schůzi, která začíná v úterý. Opakovaně se setkáváme se zamítací mašinerií vládních poslanců a poslanců spřátelených stran. Většinou se zdůvodněním, že navrhovaný zákon či novela, připravená poslanci opozičními, jsou „nesystémové“. Referendum, omezení pravomocí exekutorů, majetková přiznání. Dobrá, zřejmě mají v Lidovém domě nějaký úžasný „systém“, který zmíněné zlořády vymýtí, ale který přijde asi tak brzy, jako blaničtí rytíři.

Posledním "nesystémovým" krokem se stal návrh komunistických poslanců Miroslava Grebeníčka, Zuzky Bebarové-Rujbrové, Marty Semelové a Kateřiny Konečné na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), konkrétně na zvýšení sociálního stipendia ze současné částky 1620 Kč na 2100 Kč – byl v příslušných výborech sněmovny – tedy školském a sociálním – poslán tam, kam podobné "nesystémové" nesmysly patří.

Marné bylo poukazování předkladatelů, že zatímco v r. 2004 studium jednoho dítěte na veřejné VŠ vyšlo asi na 3,5 tis. Kč měsíčně, dnes je to v průměru 9000 Kč. Stejně marná byla i připomínka Miroslava Grebeníčka (KSČM), že podle údajů samotného ministerstva školství ještě v roce 2010 bylo na sociální stipendia studentů veřejných vysokých škol rozpočtováno 86 mil. a studentů soukromých vysokých škol přes 4 mil., celkem tedy 90 mil. Kč a od té doby došlo k prudkému snížení výplaty těchto stipendií z 90 na pouhých 50,5 mil. Kč v roce 2013. Rovněž se naivně dotazovali, cože je nesystémového na valorizaci.

Návrh zákona překvapivě ve výborech podpořili poslanci TOP 09, ale pro zamítnutí hlasovali poslanci za ČSSD, spolu s ANO a KDU – ČSL, zřejmě si vědomi toho, že nějaké stipendium nesmí narušit "systém", který až vyjde na světlo boží, tak nám všem vytře zrak. Zatím nám zrak vytírají spíše poslanci za stranu, která má slovo sociální v názvu, to ale neznamená, že ji sociální záležitosti nějak zajímají. Zvláště před eurovolbami je to taktika tak, s odpuštěním, pitomá, že ani deset profesorů kalibru páně Kellerova to nezachrání.

Návrh zákona přitom prošel do druhého čtení s tím, že ho podpořil i ministr školství Marcel Chládek, který by prý potřebné peníze v rozpočtu našel. Co se asi stane při druhém čtení na nadcházející schůzi, která začíná 29. dubna? Prohlédne nesystémovost návrhu i ministr, který se zřejmě nejdříve přehlédl a myslel si, že to může být dobrý nápad? Zvítězí vládní rozpočtová zodpovědnost nad možností, že by studenti mohli od nastávajícího roku dostat o necelých pět stovek více?

Podle propočtu Františka Váchy (TOP 09) bude zvýšený nárok na státní rozpočet asi 16 milionů. »Výsledkem zákona by byla podpora těch, kteří to potřebují a kteří si to skutečně zaslouží, což prokázali tím, že se i přes nepřízeň osudu, finanční tíseň rodičů, rozhodli vzít osud do svých rukou, zvýšit si kvalifikaci náročným studiem na vysoké škole a přispět tak svým talentem k rozvoji naší společnosti, « zdůraznil.

"Sociální" demokraté z ČSSD se tedy ztotožňují spíše se slovy Jiřího Zlatušky (ANO), předsedy školského výboru, podle kterého sociální stipendium nezapadá do vysokoškolského zákona, tuto věc má řešit zákon o sociální podpoře. Tvrdí, že vysoké školy už nyní mají tak vysoké stipendijní fondy, že z nich zvládnou i sociální stipendia. A mimo oficiální záznam prý od něho zaznělo, že tento zákon by zvýšil oblibu KSČM, s čímž prý on zásadně nemůže souhlasit. Že by tedy ještě důležitější než rozpočtová zodpovědnost bylo to, KDO zákon předkládá?

Jasnější vzkaz oněm mladým a vzdělaným voličům, které chtějí v eurokampani podle slov svého předsedy Bohuslava Sobotky získat, už poslanci ČSSD zaslat nemůžou.

To by v tom byl čert, abychom dávali peníze potřebným, kteří jsou zřejmě zcela nesystémoví na rozdíl od těch, kteří ze státního rozpočtu dobývají rentu zcela systémově. Autorka je učitelka, Britské listy

Ron Paul - Do Ukrajiny Americe nic není,

zavádění sankcí je agresivním, válečným aktem

Jedním z prominentních amerických politických hlasů, varujících proti americkým zásahům na Ukrajině, je bývalý americký kongresman Ron Paul. Dr. Paul dvakrát kandidoval za Republikánskou stranu na amerického prezidenta. Britské Channel Four News s ním v pátek večer přinesly rozhovor, který můžete výše zhlédnout v angličtině celý. Ron Paul je považován za intelektuálního otce hnutí „Tea Party“. Paul usiluje o radikální zmenšení americké vlády a o likvidaci veškerých amerických vojenských akcí v zahraničí. Jeho syn je čelným kandidátem na amerického prezidenta pro Republikánskou stranu pro volby v roce 2016.

Rozhovor je důkazem, že ve Spojených státech probíhá o americké zahraniční politice vůči Rusku diskuse, o níž v ČR média neinformují. Je to nebezpečné, nevědět, co se děje.

Reportér: Vyjádřil jste se, že americké sankce proti Rusku jsou válečným aktem. Co tím myslíte?

Ron Paul: No, víte, když spolu dvě země začnou vést válku, toto je jednou z prvních věcí, kterou udělají, vyhlásí proti sobě obchodní sankce. Co by udělaly Spojené státy, kdyby jim najednou nějaká země řekla, "My od vás už nebudeme dovážet ropu." Je to velmi vážná věc, není to ještě bombardování, ale je to velmi závažný válečný symbol, když je blokován obchod. Sankce se mi nelíbí. Já se stavím proti v podstatě všem sankcím, pokud není vyloženě vyhlášena válka.

Reportér: Takže vy byste prostě nechal Ukrajinu, ať si to vyřídí s Ruskem sama? Ať se stane, co se stane.

Ron Paul: Mluvím z perspektivy amerických daňových poplatníků. Není to v našem zájmu. Za posledních deset let jsme už vydali pět miliard dolarů ve snaze určit politické vedení Ukrajiny a pak jsme se podíleli na svržení Janukovyčovy vlády. A tehdy se tyhle věci, teď nedávno, tak strašně zkomplikovaly. Já zastávám neintervencionistickou zahraniční politiku. Do Ukrajiny nám nic není, neslouží to žádným našim zájmům, je to součástí téhož postoje, který nás zatáhl do katastrofy na Blízkém východě, mnoho lidí umírá, vydávají se na to obrovské peníze, ještě stál trpíme důsledky válek v Iráku a v Afghánistánu, hrozí válka v Sýrii. My nepotřebujeme další hrozbu války, američtí daňoví poplatníci to nechtějí. A americká vláda sice říká, že ještě to není válka, ale hraje takové hry, budeme vyhrožovat Rusku, zavedeme sankce, a americká vláda si myslí, že jí to projde. Měli bychom uznat, že máme v Rusku pět set miliard dolarů investic. Rusko má 450 miliard dolarů investovaných na Západě a my se tady snažíme vyvolávat konflikt. Nemá to absolutně žádný smysl. My bychom se měli starat o své vlastní věci a ať tam ty problémy vyřeší někdo jiný. ...

Ron Paul: Musíte si vyjasnit, jaké postoje přesně můj syn zastává. Já hovořím o svých postojích a já podporuji svobodný obchod a neintervencionistickou zahraniční politiku, my se musíme starat o své vlastní věci, nezasahovat do věcí jiných, neměli jsme se podílet na svržení ukrajinské vlády, což jsme udělali, a neměli jsme si znepřátelit Rusko. Vím, že je velké množství amerických občanů, kteří už tohohle všeho mají opravdu plné zuby, mají plné zuby této intervencionistické politiky.

Reportér: A to je jádro celé věci, že? Do jaké míry americký lid podporuje váš názor, že USA nemají na Ukrajině zasahovat? Jaká to bude Amerika, která nebude zasahovat do všech těchto mezinárodních krizí?

Ron Paul: To mé názory zkreslujete. Já chci, aby se Amerika ve světě víc angažovala. Prostřednictvím obchodu. Já nechci izolovat Rusko, chci pokračovat s obchodováním s Ruskem. Evropa od nich kupuje plyn a ropu, takže je nepravděpodobné, že Evropa s nimi bude válčit. Já nechci, aby se Amerika izolovala od světa. Chci obchodovat s Kubou. My prosazujeme daleko rozumnější politiku, v jejímž rámci chceme s lidmi vycházet. Chceme s nimi mít přátelské styky. Přišlo e-mailem

Postup blíže k válce

Paul Craig Roberts

Obamův režim rochnící se v bohorovnosti a aroganci bezhlavě eskaloval Ukrajinskou krizi do krize s Ruskem. Ať už záměrně nebo z blbosti ženou washingtonské propagandistické lži tuto krizi k válce. Moskva, která ztratila chuť dále poslouchat nesmyslné hrozby Washingtonu, už od amerických vrcholných činitelů nepřijímá telefonní hovory. Krize na Ukrajině vznikla ze svržení demokraticky zvolené vlády Washingtonem a její náhrady washingtonskou loutkou, co byla zrovna po ruce. Ty loutky přešly od slov k činům a vyrazily proti obyvatelstvu bývalých ruských území, která vůdci sovětské Komunistické strany přilepili k Ukrajině.

Důsledkem této politiky je pozdvižení části rusky mluvícího obyvatelstva za návrat k Rusku. Krym se už k Rusku zpátky připojil a východní Ukrajina a další části jižní Ukrajiny je nejspíš budou následovat.

Obamův režim, místo aby si uvědomil chybu, povzbudil ty loutky, co instaloval do Kyjeva, aby použily násilí proti těm, kdo v rusky mluvících oblastech agitují za referendum, co by umožnilo hlasovat za návrat k Rusku. Obamův režim to násilí povzbudil i přes jasné prohlášení presidenta Putina, že Rusko Ukrajinu okupovat nebude, leda by proti protestujícím použila násilí. Můžeme tedy bezpečně přijmout závěr, že Washington, buď neposlouchá, když se na něj mluví, nebo touží po násilí.

Když Washington a NATO tentokrát nejsou v pozici, kdy by mohly na Ukrajinu přemístit významné vojenské síly, které by mohly konfrontovat ruská vojska, tak proč vlastně Obamův režim zkouší vyprovokovat akce ruských vojsk? Možnou odpovědí je to, že když washingtonský plán na vystěhování Ruska z jeho černomořské námořní základny skončil v troskách, tak nastupuje nouzový plán Washingtonu obětovat Ukrajinu vynucené ruské invazi tak, aby Rusko mohli démonizovat a vynutit si ohromné navýšení vojenských výdajů a nasazení NATO.

Jinými slovy kořistí ze záložního plánu je nová studená válka a biliony dolarů navíc do zisků pro vojensko-bezpečnostní komplex Washingtonu.

Ta hrstka vojáků a letadel, které Washington poslal k „ujištění“ nekompetentních režimů v tomto neustále v potížích se nacházejícího kousku světa, do Západního Polska a do Pobaltí, a těch pár raketových lodí vyslaných do Černého moře nemají jiný význam kromě symbolické provokace.

Ekonomické sankce uplatněné na jednotlivé ruské činitele nesignalizují nic jiného než impotenci Washingtonu. Reálné sankce by poškodily washingtonské loutkové státy v NATO daleko více, než by sankce ublížily Rusku.

Je tedy jasné, že Washington nemá v úmyslu spolupracovat s Ruskou vládou, aby bylo možno se čemukoliv vyhnout. Washingtonské požadavky činí z takového konce nevyhnutelnost. Washington od Ruska žádá, aby podtrhlo protestujícímu obyvatelstvu na východní a jižní Ukrajině kobereček pod nohami, a donutilo ruské obyvatelstvo na Ukrajině k poddajnosti k washingtonským loutkám v Kyjevě. Washington rovněž požaduje, aby Rusko zradilo Krym s jeho návratem k Rusku, a Krym vydalo Washingtonu tak, aby původní washingtonský plán vystěhovat Rusy z jejich černomořské námořní základny, mohl postupovat vpřed. Jinými slovy Washington požaduje, aby Rusko tu tučnou kořist zase zahodilo a vydalo ji Washingtonu.

Tento požadavek je tak nerealistický, že překonává i všechny hranice významu slova arogance. Cvok z Bílého domu říká Putinovi: „Já jsem sice uzmutí tvého zadního dvorku podělal, chci ale, abys to za mě napravil, a zajistil úspěšnost té strategické hrozby, kterou mám v úmyslu pro tebe z tvého zadního dvorku představovat.“

Jak Západní mediální presstitutky, tak evropské loutkové státy Washingtonu tento nerealistický požadavek podporují. Ruští vůdci by v důsledku toho ztratili i veškerou důvěru světa, což je také záměrem Západu, a právě takhle začínají války.

Evropští vůdci tím na své země uvalují značnou hrozbu, a k čemu je to vlastně pro ně dobré? Jsou snad evropští politici tak vydíraní, hrozí jim, jsou uplacení pytli prachů, nebo jsou už tak navyklí tak poslušně cupitat za Washingtonem, že už ničeho jiného nejsou schopni? A jaký je prospěch Německa, Británie a Francie z toho, že si Washingtonem nechají vnutit konfrontaci s Ruskem?

Arogance Washingtonu nemá precedens a ten je schopen dohnat svět ke zkáze. Kde je evropský smysl pro sebezáchovu? Proč Evropa nevydala zatykače na všechny členy Obamova režimu? Bez krytí poskytovaného Evropou by ani mediální presstitutky, ani Washington nebyly schopné zatahovat svět do války.

Co by Rusko mělo nyní dělat? Nic

Vše svědčí pro to, že se šílenci v Kyjevě rozhodli ukončit demonstrace v Charkově, Doněcku a Lugansku silou. YouTube je plný amatérských záběrů ukazujících všechny druhy militarizovaných jednotek, obrněných transportérů a dokonce i s děly, které se stěhují do těchto měst. Místní lidé se snažili je zastavit, ale bez úspěchu. Zdá se, že útočící síla bude složena z věrných policajtů z jiných měst, pravidelných vojenských jednotek, soukromých bezpečnostních služeb najatých oligarchy, pořádkové policie, "anti-teroristických" jednotek SBU a dobrovolníků z Pravého Sektoru.

Čelit jim budou davy z velké části neozbrojených nebo minimálně ozbrojených civilistů. V Lugansku někteří z těchto civilistů získali v SBU zbrojnici útočné pušky (AKM-74s). Množství lidí je poměrně velké, ale ne obrovské, většina z místních aktivistů zaujala pozice uvnitř zabraných vládních budov, kolem kterých jsou jen řídce obsazené barikády.

To vše mi připomíná Moskvu v roce 1993, a to mě děsí.

V roce 1993 byla budova ruského parlamentu hájena skoro stejným způsobem jako budovy na východní Ukrajině: všemožní příznivci mimo budovu, ale ozbrojení obránci hlavně uvnitř. Jakmile střelba začala, dav příznivců mimo budovy byl rychle rozptýlen. Krátce poté, co byla napadena samotná budova, byla předložena nabídka pro ty, kteří se chtějí vzdát. Někteří přijali. Jiní zůstali. Útok na budovu pokračoval a krveprolití, které se konalo uvnitř bylo skryto před veřejností. Pokud jde o ty, kteří se vzdali, byli zmlácení a často zavraždění. Nakonec vítězná strana zahájila masivní týden trvající hon na členy parlamentu a sympatizanty, kteří zatčeni, mláceni a dokonce i zabiti. Něco velmi podobného by se mohlo stát v příštích několika dnech na východní Ukrajině.

Policisté budou použiti k vyklizení blízkého okolí budov. Pak po několika salvách z obou stran bude APC předložen návrh aby vyšli ven a vzdali se. Někteří to přijmou, jiní odmítnou. Ti, kteří se vzdají, budou předáni SBU a Pravému Sektoru, následně budou mučeni, zmláceni a uvězněni. Pak bude proveden útok v plném rozsahu podporovaný střelbou z 30mm kanonů a také budou použity zápalné bomby. Jakmile bude ve spodních patrech zlomen odpor obránců, budou nasazeny soukromé bezpečnostní služby a Pravý Sektor ,aby zabili zbývající lidi. V neposlední řadě pak oficiální režim oznámí do médií, že 10 nebo 15 "teroristů" bylo zabito a právo a pořádek byly obnoveny. Tato verze bude plně potvrzena západními korporátními médi, zatímco západní politici budou říkat, že "vše chápou" a že "vláda" musela takto jednat. Budou obviňovat Rusko za podněcování násilí, vyzývat ke "zdrženlivosti" a budou naléhat na zrůdy v Kyjevě "legitimní vládu Ukrajiny", aby zahájila " dialog se všemi stranami konfliktu". Mohou dokonce i to, co USA udělali v případě Izraele, a to chválit režim za "omezenou akci". Před veřejnosti pak bude skryto masivní zatýkání a většina proruských aktivistů bude poslána do vězení za navádění k terorismu, za ozbrojené povstání, či pobuřování a sabotáž ukrajinské územní celistvosti a nezávislosti.

To fungovalo v roce 1993 a bude to fungovat v roce 2014.

Mnozí z nich budou očekávat ruský vojenský zásah a o pár dní později se budou divit, proč Rusko ještě nezasáhlo.

To je to, co se pokusím vysvětlit (za předpokladu, že akce proběhnou, jak jsem předpovídal výše).

První věc, kterou musíte pochopit, je, že tento scénář, i když hrozný a nechutný, nesplňuje kritéria "masového násilí", alespoň z pohledu Kremlu. I když, řekněme 100 nebo 200 lidí zemře, není to mnoho ve srovnání s celkovým počtem obyvatel na Ukrajině. Putin bude kromě toho muset zvážit počet lidí zavražděných při takovém tvrdém zákroku ve srovnání s množstvími pravděpodobných obětí ruské armády při vojenském zásahu.

Dnes Putin řekl něco velmi zajímavého během veřejného setkání s členy jeho strany. Řekl, že ruské tajné služby před zásahem do krymských události zorganizovaly utajenou anketu, jejímž cílem bylo odhadnout převládající názory na Krymu. Vyhodnocení ankety ukázalo, že zhruba 80 % lidí chce připojení Krymu k Rusku (mimochodem to je velmi inteligentní využití tajné služby!). Dodal, že jakmile bylo oznámeno referendum a kampaň začala, toto čísla vzrostlo na téměř 97 %, ale že zpočátku byl tajný ruský odhad 80 %.

Můžeme si být zatraceně jistí, že ruská rozvědka je dnes také aktivní a provádí další takové skryté průzkumy veřejného mínění. Nevíme však, co jejich průzkumy ukazují. Dle mého asi toto: "mnoho" lidí na východě se chce spojit s Ruskem, nejsem si ale vůbec jistý, že většina. Také mám silné podezření, že existuje značná menšina, která se staví vehementně proti takovému řešení. Navíc jsem si docela jistý, že tam je menšina, ale malá, která má ve skutečnosti velmi velký prospěch z nového režimu v Kyjevě. Jistě, většina lidí na východě se bojí a je unavená z nacistického šílenství v Kyjevě, ale "většina" není vůbec totéž jako "všichni", nebo dokonce "silná většina". Sečteno a podtrženo, závěr je tento:

Donbas není Krym

Na Krymu to bylo dost jednoznačné. Na východní Ukrajině je vše mnohem složitější.

Geograficky se také výrazně liší. Krym je poloostrov připojující se ke zbytku Ukrajiny poměrně úzkým pruh země. Bylo tedy dost zřejmé, že by ruské síly viděly, kde se zastaví. Ale kde by se měly zastavit na východní Ukrajině?

Z vojenského hlediska to není problém. Ruská armáda by mohla zabrat celou východní Ukrajinu. Vynořuje se ale politický problém: do jaké oblasti asi omezit zásahy? Pouze do Luganska? Nebo také Doněck a Charkov? Co Nikolajev? Žije tam spousta lidí nesouhlasících se současným režimem. To samé platí i pro Oděsu. Pak je tu otázka milionového Dněpropetrovska. Má ruská armáda také obsadit hlavní městské centrum? Za jakou cenu na lidských životech?

Podívejte se na mapu Ukrajiny. Vidíte nějakou přirozenou hranici, na níž by se Rusové měli zastavit? Vidím jen jednu: řeku Dněpr. A pokud to je místo, kde se Rusové zastaví, znamená to, že by obsadili celou východní Ukrajinu, včetně Dněpropetrovska a Charkova (s 1,5 milionem lidí, i když pravděpodobně s vyšším procentem prorusky orientovaných obyvatel než v Dněpropestrovsku). I Poltava je ve východní Ukrajině. Takže mluvíme o vojenské operaci, při níž mnoho lidí zemře, a to i v případě, že ukrajinská armáda nebude příliš schopna smysluplného odporu. Takže, stojí to za to?

Další možností by bylo využití útočných vrtulníků a některých speciálních sil. Je to mnohem jednodušší, ale ne bez rizika.Takto vedené útoky málokdy fungují bez návaznosti na akce pozemních vojsk.

Je jistě mnoho dalších vojenských možnosti, ale můj názor je jednoduchý: Vždy to bude nebezpečné a s velkými náklady. Rusko by se mělo poučit z mnoha chyb, kterých se dopustily USA a skutečně zasahovat pouze v případě, že je jasný cíl, který lze dosáhnout v krátkodobém horizontu a pak stejně jasná strategie odchodu. Rusko nepotřebuje Irák na svém prahu.

Existuje mnohem lepší volba: Po vraždách ruských a proruských civilistů zatnout zuby a pomalu, ale jistě uškrtit režim v Kyjevě ekonomicky. Rusové již oznámili, že Kyjev dluží 16 mld. dolarů a že oni nyní zvažují omezení veškerého energetického vývozu na Ukrajinu, bude dodáno pouze to, co bude předem zaplaceno. Pokud se bude situace na východě Ukrajiny nepříznivě vyvíjet, může Rusko negativně ovlivnit chod místního průmyslu tvořícího páteř ukrajinské ekonomiky. Rusko může uzavřít své hranice pro ukrajinský dovoz a začít žalovat ukrajinské vlastněné společnosti u rozhodčích soudů. Není absolutně nic, co by Západ mohl udělat, aby zabránil takto vedené ekonomické válce, která může režim v Kyjevě svrhnout během několika měsíců, ne-li týdnů. Takže je opravdu moudré okamžitě jednat a použít vojenskou sílu?

To si nemyslím. Ne, pokud se věci opravdu nebudou vyvíjet velmi špatně. Pak Putin nebude mít jinou možnost. Ukrajina je jako příjemné, šťavnaté jablko, které má tu smůlu, že je napadeno ošklivým červem. Tímto červem jsou, samozřejmě, vzteklí neonacističtí blázni, kteří se ujali moci v Kyjevě. Oni a jejich akce jsou to, co ničí jednotný ukrajinský stát. Jejich přítomnost a to, jak dlouho budou u moci, ovlivní hnilobu jablka, které nakonec jednoduše spadne na zem. Ale žádné velké "zahradničení" spočívající v zabití a odstranění červa, které jediné by mohlo jablko zachránit, nelze čekat od Západu. Ten tam toho červa nasadil a nebude s tím souhlasit. Nikdy.

A pokud mohu použít stejnou analogii, je to mnohem lepší pro Rusko, aby jablko spadlo na zem samo a teprve pak uvidíme, z jakého je stromu a jaká semena obsahuje (jablko může hnít, ale ještě dodat životaschopná semena) . Právě teď Rusko nepotřebuje Ukrajinu přeplněnou problémy: jde v podstatě o zničený stát s neexistující skutečnou policií, masivní kriminalitou, politickým a náboženským extremismem, polomrtvým průmyslem, nefunkčním právním systémem, chudobou, nezaměstnanosti, starou a vetchou infrastrukturou, tzv. parlamentem plným šílenců, idiotů a kriminálníků, a pravděpodobně velký počet obyvatel, a to nejen na Západě, kteří nenávidí a bojí se Ruska, a kteří by raději viděli invazi NATO do Ruska.

Má Rusko tohle opravdu zapotřebí a chce to?

Rusko to všechno nemůže jednoduše zlomit a odejít. V USA se říká - co rozbiješ, to již vlastníš. Právě teď je to Západ, který Ukrajinu zlomil, tak se pojďme podívat, co všechny tyto osoby samostatně více než výdělečné, zamilovaní a pompézní klauni, kteří mají otěže moci v USA a EU, budou dělat.

Někdy je to až bolestivý pohled na ten morálně obscénní, historicky absurdní a pragmaticky šílený experiment vytvářející "nezávislou a protiruskou Ukrajinu". Je třeba jej nechat proběhnou až do jeho kolapsu. A bohužel bez ohledu i na to, jaký scénář se vlastně hraje, i to, že tento proces nebude probíhat bez násilí a nevinných obětí. Takže jediná možnost pro Putina je pokusit se minimalizovat jejich množství, jak nejlépe dovede. Vojenská intervence s největší pravděpodobností není nejlepší volba, pokud samozřejmě věcí nevyvinou tak, že Putin nebude mít jinou možnost.

Chcete-li to shrnout:

• Může Rusko zasáhnout? Ano.

• Může Západ proti tomu něco dělat? Ne.

• Mohou Ukrajinci Rusko zastavit? Ne.

• Je Rusko ochotné jít do války s USA a NATO? Ano.

• Může NATO vyhrát válku proti Rusku na Ukrajině? Ne.

• Blafuje Putin? Ne.

• Snaží se Rusko rozvrátit režim v Kyjevě? Ne.

• Užívá Rusko svou sílu, aby podnítilo povstání ve východní Ukrajině? Ne.

• Proč ne? Protože Rusko má mnohem lepší možnost - počkat si a nechat pokus o Banderastan na Ukrajině do jeho vlastního zhroucení.

Může Rusko ještě něco dělat? Ano, bude ekonomicky dusit Ukrajinu tak dlouho, dokud budou v Kyjevě u moci.

• Co by vyvolalo ruskou vojenskou intervenci ve východní Ukrajině? Dost násilí na pobouření veřejného mínění v Rusku, na které bude muset Putin reagovat vojenskou intervenci.

• Bude Rusko zasahovat v případě "ne masivního" (nemohu se přinutit psát "omezeného"), ale krvavého zákroku ve východní Ukrajině? Ne.

• Co bude Rusko dělat v tomto případě? Nechá vyznít nevyhnutelný zpětný dopad tohoto zákroku na obyvatelstvo s tím, že povstání ve východní Ukrajině nabídne nepřímou podporu (bezpečné útočiště, medicína, technika, peníze, atd.) ze západního Ruska a z Krymu. Samozřejmě, že Rusko bude i nadále sledovat kroky nelegitimního neonacistického režimu v Kyjevě a obviňovat Západ za to, co udělal, včetně jeho ostudné podpory banderovců a tím apelovat přímo na světové veřejné mínění.

To je můj názor na to jak se bude situace vyvíjet, mohu se samozřejmě mýlit.

Můj odhad je, že následujících 48 hodin bude provázeno výrazným násilím. Je zde ale i nezanedbatelná možnost, že nacionalističtí nadšenci selžou ve snaze obnovit svou vládu nad východem díky kombinaci velmi zoufalého odporu místních obyvatel spojeného s neochotou bezpečnostních sil zabíjet civilisty. Bohužel, moje zkušenost v Moskvě v roce 1993 (byl jsem tam po celou krize) mi říká, že vždy lze najít dostatek lidí pro to, aby se stali řezníky svých spoluobčanů, Není nic snazšího než skrýt masovou vraždu uvnitř hořící budovy - a oni to vědí.

[Věděli jste, že režim v Kyjevě zabránil vyšetřování v kauze odstřelovačů na Majdanu?]

Pro většinu světa, a pro všechny západní politiky platí "pokud to není v televizi, tak se to prostě nikdy nestalo". Nečekám, že nadcházející zákrok bude v dohledné době vysílán na západních televizních kanálech. A pokud omylem ano, pak budou vždy obviňovat Putina a Rusko.

Budu se snažit Vás co nejlépe informovat.

Převzato z VINEYARDSAKER, publikováno 10. 4. 2014

Překlad: Starý doktor, přišlo e-mailem

Poznámka redakce: Po zásahu ukrajinské armády, jednotek Národní gardy a Pravého sektoru, v jehož důsledku zahynuly již desítky občanů, ztráty se budou dále zvětšovat, Rusko nemá na výběr.

Chtěli je vyhubit, ale čeští Němci přežijí i rok 2100

To je název článku, který si můžete přečíst na www.Týden.cz a 7. 4. i v časopisu Týden. Nevím, kdo chtěl vyhubit tzv. sudetské Němce. Jednoznačnou odpověď na to nedává ani uvedený článek. Nechme však konstrukce a přejděme přímo k faktům.

Otázkou, jak likvidovat český národ se zabývali Němci, a to i ti tzv. sudetští, s plnou vážností v době po vzniku protektorátu. Tato problematika byla však živá v „sudetoněmeckém“ prostředí ještě v době trvání Československé republiky. Henleinova strana vypracovala tzv. Základní plánování své následující činnosti (Grundplanung OA). Šlo o návod na rozbití československého státu, jeho vtělení do říše a germanizace českého národa.

„Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“

d) Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. (PhDr.Václav Kural, CSc., „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce).

Zbývá dodat, že dr. Walter Hergl, narozený v r. 1899 v Liberci, ještě před anexí našeho pohraničí vstoupil do SdP, spolupracoval se SD, v SS dosáhl vysoké důstojnické hodnosti, za protektorátu blízce spolupracoval s K.H. Frankem. Po jisté době působil v ministerstvu práce a sociálních věcí v Bavorsku. V r. 1986 mu byla udělena státní medaile za zvláštní zásluhy. Takovýto zasloužilý demokrat byl pan W. Hergl. Co k tomu dodat? Všechna slova jsou slabá.

V srpnu r. 1940 vypracoval von Neurath a K.H. Frank, jeden z předáků pohraničních Němců v době první republiky, Pamětní spis, v němž řešili otázku, jak naložit s českým národem. Shodli se, zjednodušeně řečeno, v tom, že část Čechů je možné germanizovat, nejlépe někde ve staré říši, část vyhnat někam daleko a říši nepřátelské živly pak postřílet. Problém byl v tom, že česká pracovní síla byla pro Němce v době války nenahraditelná. Proto konečné řešení české otázky bylo odloženo až do vítězného skončení války.

Myšlenky obsažené v Pamětním spisu volně navazují na některé teze memoranda Hergl. Ano, uvedený spis též výslovně uvádí: „Cílem říšské politiky v Čechách na Moravě a ve Slezsku musí být úplná germanizace prostoru a lidí.“ Dále pokračuje: „Takováto germanizace předpokládá: 1. Přenárodnění rasově vhodných Čechů; 2. vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstva inteligence, příp. zavedení zvláštního zacházení s těmito a se všemi rozvratnými živly; 3. Nové osídlení takto uvolněného prostou svěží německou krví…

Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování musíme dojít nejprve k politické (duchovní) a potom k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo přenárodnění.“ Ještě na vysvětlenou. Pod pojmem „zvláštní zacházení“ Němci rozuměli fyzickou likvidaci bez soudu.

Byli to někteří sudetští Němci, kdo naléhali na zrušení protektorátu a urychlenou germanizaci lidí i česko-moravského prostoru. Prosazovala se tak v praxi postupná dílčí likvidace našeho národa. Na podzim 1941 R. Heydrich, již jako zastupující říšský protektor, prohlásil, že Čech v česko-moravském prostoru nemá co dělat, že prostor i lidé v něm musí být germanizováni. Vedení NSDAP v Praze 11.3.1942 v tom smyslu též požadovalo: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí k tomu být přinuceni nebo zastřeleni.“ Tak svobodně se Češi mohli rozhodovat o svém přenárodnění. Kdo dobrodiní být Němcem odmítne, měl být zastřelen.

Ovšem likvidace našeho národa probíhala prakticky již od vzniku protektorátu. Hned v první den okupace bylo v akci Gitter zavřeno téměř 5.000 antifašistů. O něco později nám Němci vzali vysoké školy. Omezovali též i střední školství. Statisíce mladých českých chlapců a dívek posílali na nucené práce do Německa. Tisíce našich lidí bylo popraveno nebo umíraly v koncentračních táborech. Čs. občané židovské víry byli masově vyvražďováni. Před zplynováním v Osvětimi jedna skupina z nich zpívala československou hymnu. Takový byl vztah našich Židů k československému státu. Desítky tisíc našich vojáků bojovalo na západní i východní frontě a také i ve vnitřním odboji proti Němcům. Věděli jsme, že pokud válku vyhrají Němci, pak český národ přestane existovat.

Na všech německých zločinech proti našemu národu se do posledního dne podíleli též sudetští Němci. Byli ve zločineckých organizacích, jak v NSDAP, tak i v gestapu, SS, SD a dokonce byli i v ostraze koncentračních táborů. Bojovali za německý panský národ, který měl vládnout na celém světě. Více než 200 000 jich padlo v boji za nacistické pořádky.

Ano, byli i Němci, bývalí naši spoluobčané, kteří odporovali nacismu. Byli to především sociální demokraté a komunisté. Řada z nich byla v koncentračních táborech. Mnozí byli popraveni, či podlehli věznění. Němečtí antifašisté si zaslouží naši plnou úctu.

Po válce soužití Čechů s Němci z výše uvedených důvodů bylo vyloučené. Sudetští Němci dokonce již za první republiky soudili, že srozumění mezi Němci a Čechy je nemožné. Představitelé vítězných velmocí si byli vědomy i uvedených skutečností. V Postupimi proto rozhodli o transferu (odsunu) Němců z Československa a z dalších států. Zdůraznili, že k němu dochází též z toho důvodu, aby německé menšiny nemohly v budoucnosti znovu ohrozit mír v Evropě. My jsme je odsunuli tam, kam chtěli. Heim ins Reich! V boji na život a na smrt, jak o tom bez „falešné humanity“ mluví Herglovy teze, jsme zvítězili. Nemohli proto nás vyhnat či vyhubit. Zůstali jsme a Němci museli odejít.

Byli to tedy Němci, a to i ti sudetští, kteří chtěli likvidovat český národ. Své zločinné úmysly se nyní snaží podsouvat nám, a to za pomoci zaprodaných médií a novodobých kolaborantů. Časopis Týden si může psát, co chce. Může samozřejmě i lhát. Dějiny však změnit nemůže! Odsun byl definitivním řešením česko-sudetoněmeckých vztahů. S tzv. sudetskými Němci, dnešními občany Německa či Rakouska, můžeme a chceme žít v míru jako sousedé, nikoliv však spolu! Proč, se může někdo zeptat, vždyť jde o druhou nebo třetí generaci těch, které jsme odsunuli. Jsou bez viny. Skutečnost je však jiná! Co k tomu říká dr. E. Hahnová?

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Pokud budete číst např. Sudetenpost, Sudetendeutsche Zeitung či jiné tiskoviny odsunutých Němců, poslouchat jejich projevy, sami se můžete přesvědčit, že dr. E. Hahnová má pravdu. SL je nadále nahnědlý, je dědicem henleinovských idejí. Je vlkem v rouše beránčím, jak jsem přesvědčen. Připravil dr. O. Tuleškov

Unicatum ne tak docela

EurIng Dr Bohumil Kobliha

Autorka Irena Kopecká se v úvodním článku "Unicatum" (Svědomí 1/2014) vzpamatovává ze šoku uděleného přídavkem k její státní penzi. Je známým faktem moderních bankéřských států, že má-Ii se šetřit, je to vždy a především na penzistech. V logice bankéřů už nic přece nepotřebují a nic nedělají! Bankéři rádi zapomínají, že penzisté celoživotní prací tvořili hodnoty a na odpočinku by si tedy měli zasloužit slušnou odměnu za to, co vykonali a pomocí státních daní nastřádali. Že na penzijních fondech se kořistí, je zločin.

Mohlo by se tedy zdát, že vše dobré je jen za tím pohádkovým "móřem píva", kde "ceny jsou stálé" a kde "lidi se maj", jak humorně zvěčnili V+W v součinnosti s Ježkem. Nevycestoval jsem po invazi spřátelených armád za sny. Šel jsem za pravdou a svobodou pro naše Československo. Proto moje překvapení při poznávání, jak se věci skutečně mají, rostlo každým rokem těch čtyřiceti let exilu v "zemích svobody". Byl jsem samozřejmě z počátku oslněn, když z mého výdělku konstruktéra devadesát liber měsíčně jsem kupoval vajíčka za šestipenci šest (jedno za penci!). To bylo pro mne království blahobytu. Ovšem zeměkoule se otáčí a vše se mění. Co bylo včera bílé a jiskřivé, už bílé dávno, natož jiskřivé, není. Vše je čím dál tím více jinak...

Dopracoval jsem se, jako autorka Kopecká, do penze, která upadá vzhledem k stoupajícím cenám, týden od týdne. Nebudu rozebírat proč, jen naznačím. Podle letošního výnosu britského The Pension Service z 22/02/2014 jsem dostal oznámení o zvýšení penze. Podobně jako paní Irena Kopecká. Za léta ve Velké Britanii jsem už obrněn proti všem ukazatelům rostoucí ekonomie a proto jsem jen zaznamenal:

Základní Státní penze mně byla fakticky zvýšena o jednu libru devadesát dva pencí (f:1.92) týdně. Aby to nebolelo, dodatková penze mi byla zvýšena o dvě libry čtyřicet pencí (f: 2.40) týdně. Chcete porovnání? Tedy při tomto "namazání kapsy" musím uvést, že těch šest vajíček v krabičce jako dříve, dnes stojí libru šedesát až dvě libry (přibližně jedno vejce za 27 pencí!). Čtvrtka másla stojí libru šedesát. A tak bychom mohli srovnávat a ukazovat "rostoucí blahobyt" dále.

Ještě štěstí, že my sami si umíme udělat všechny práce. Úklidem počínaje a údržbou domu se vším všudy konče. Zvedám třicetikilový řebř, lezu po okapech a čistím je od listí a nánosů každoročně, a natírám jako letos). Okny ve střeše, které jsem si sám navrhl a nainstaloval, prolézám a šplhám se po střeše. Vymetám komín. Koukám Pánu Bohu do šedivých mraků a do zahrad okolních okázalých domů, které nejsou o nic víc pěstěné než ta naše.

Ústřední topení, které jsem vyprojektoval a sám rukama udělal, včetně celého rozvodu horké vody a radiátorů, a servisuji ho po třicet let, pracuje bezvadně. Natírám, lakuji a maluji vše. Údržba, jak víte, nikdy nekončí. Práce řemeslníků z celé Evropy jsou čím dál tím dražší a často hrubě nekvalifikované. Je mi tedy líto lidí, kteří si nemohou udělat ani základní údržbu sami, a ani si nemohou či neumí uvařit doma jako my. Jak ti musí trpět "přídavky" k penzi.

Sleduji jak s "EU roky" prostrkanými světem trilionářských bankéřů už málokdo souhlasí (viz nejposlednější volební úspěchy pravicové Národní fronty ve Francii a úspěchy UKIP v UK). Zásadní změny musí přijít. Jinak se lidé zbytečně utrápí a nikdo se nebude mít...

Lidické ženy vzkazují ministryni Válkové:

Podejte demisi a emigrujte, nezasloužíte si ani občanství

Na hlavu ministryně spravedlnosti Heleny Válkové se za její slova o pochybném utrpení Čechů za německé okupace snesla doslova smršť kritiky. Kromě opozičních politiků se ozvaly i některé osoby a organizace z řad občanské společnosti. Patří mezi ně i lidické ženy, pocházející z vesnice, kterou Němci v odvetě za úspěšný útok československých vojáků na Heydricha vypálili a téměř celou vyvraždili.

Lidické ženy vzkazují ministryni Válkové: Podejte demisi a emigrujte, nezasloužíte si ani občanství „V poslední době se setkáváme stále více s případy zasahování do vnitřních záležitostí České republiky. Velice litujeme, že příslušné ústavní orgány státu proti tomu nečiní potřebné kroky,“ dodal v reakci na tyto snahy předseda veteránského Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička.

Podejte demisi a emigrujte, v Čechách nejste doma, zní od lidických žen

„Paní Válková, nechci takovou ministryni a dokonce spravedlnosti, jako jste vy,“ obrátila se dopisem na šéfku resortu spravedlnosti za lidické ženy Zdena Kotková (dopis má naše redakce k dispozici - pozn. red.). „Pokud jste vyrůstala jinak než my a vaše názory jsou hodně odlišné od těch našich, nemůžete být v naší vládě,“ vyzvala Kotková přímo Válkovou k odstoupení.

„Nevíte o tragické minulosti našeho národa za protektorátu? Jsem z Lidic, to, co se tam stalo, je pro lidi z celého světa i dnes velkou tragédií. Proč se tolik žen ve světě jmenuje Lidice?! Proč již v roce 1942 vzniklo v Anglii hnutí „Lidice budou žít“? Ve skupině Lidice na Facebooku je nás více jak 2,5 tisíce členů z celého světa,“ napadá kompetenci Válkové sloužit českému státu lidická žena.

A upozorňuje Válkovou, že v Čechách nehořely jen Lidice. Němci vraždili podle ní na mnoha místech jinde, mnohdy ještě dokonce po skončení války a přijetí kapitulace. „A co Ležáky, Javoříčko, Ploština, Nový Malín, Prlov, Zákřov, Lačnov? O tom nic, paní ministryně, nevíte?“ útočí na Válkovou jedna z mnoha statisíců československých obětí německého řádění.

„Přišla jsem o celou rodinu v Lidicích, v Osvětimi, v Ravensbrücku. A vy říkáte, že se nic moc nedělo? Odejděte, paní Válková, do vašeho bytu v Německu a tam si občas přečtěte něco z historie našeho národa. Našeho, ale vašeho ne. Vy si nezasloužíte být ani občankou této země, natož ministryní,“ vyzývá Válkovou k odstoupení, přijetí politické odpovědnosti za svá veřejně pronesená slova a dokonce k emigraci oběť německé zvůle.

Mezinárodní ostuda

Proto se tato lidická žena rozhodla přeposlat denunciační vyjádření ministryně Válkové a svůj dopis s výzvou k demisi tisícům svých přátel a antifašistů do celého světa. „Přeposílám to do Anglie, Německa, Řecka, Španělska, Portorika, na Nový Zéland, ženám jménem Lidice, občanskému sdružení Lidice a Českému svazu bojovníků za svobodu v Lidicích, stejně tak pozůstalým do Ležáků. Poslala jsem to všem těm, kteří spolu s námi i dnes usilují o šíření památky Lidic a Ležáků. Budou zděšeni. A my se budeme stydět za to, jak smýšlí představitelka naší vlády. Toto nepřejdeme a cestou našich organizací budeme prosazovat vaše odvolání. Vaši později zveřejněnou omluvu nepřijímám, váš výrok není omluvitelný,“ skončila s českou ministryní Válkovou, která má dodnes trvalý pobyt v Bavorsku, lidická žena Zdenka Kotková.

Podle informací naší redakce od mluvčího Válkové Miroslava Konvaliny je tiskové oddělení resortu justice v těchto dnech podobnými stížnostmi a výzvami „doslova zavaleno“. Parlamentní listy

Madam ministryně, nelžete o protektorátu, běžte do Německa !

PhDr.Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Madam Válková, ministryně spravedlnosti, nám předvedla pojetí protektorátu jako z protektorátní fašistické příručky. V tomto kontextu se Češi vlastně měli dobře a protektorátu se nic moc nedělo. Když se na ni snesla bouře kritiky i z jinak laxního parlamentu, a dokonce se oprávněně ozvaly i lidické ženy,aby podala demisi, začala vysvětlovat. Ona to tak nemyslela,nechtěla se prý nikoho z obětí nacismu u nás dotknout. Začala vše vysvětlovat další lží. Prý jsme byli zemí, která netrpěla tak jako ostatní země jako Polsko a jiné, "přes kterou nešla žádná válečná fronta" !

Paní ministryně by se snad měla vrátit do školních škamen, vrátit diplom a zahájit intenzívní studium dějepisu vlastní země. Ona neví nic o tom, že přes Moravu šly dvě válečné fronty - ona neví nic o bratislavsko-brněnské operaci , ona neví nic o ostravské operaci, největší válečné operaci na našem území ??? Ona neví, že v Ostravě a v Praze i na jiných místech republiky dodnes žili a žijí vyznamenaní veteráni těchto operaci,jako byl gen.Konečný a je generál Beer??? Ona neví nic o strašně zničeném území Opavska nacistickým wehrmachtem,na něž se musela po válce skládat celá republika ?? Ona neví nic o desítkách vypálených a zničených obcích počínaje Lidicemi a konče Životicemi s povražděnými Čechy včetně žen a dětí ??

A k tvrzení že "v protektorátu se nic moc nedělo", dodejme otázky. Je jí málo 360.000 obětí německého nacismu u nás ?? Je jí málo 350.000 vyhnaných Čechů z pohraničí a z vnitrozemí Sedlčanska, Neveklovska, Benešovska, Drahanské vysočiny a Vyškovska ?? Je jí málo více než 150.000 nuceně nasazených na otrocké práce v reichu, z nichž se řada lidí nevrátila?? Je jí málo 250.000 vězňů transportů smrti,která pochodovaly naším územím, kde zahynuly tisíce vězňů, a kdy sudeti a ostatní Němci pořádali "hony na zebry"??

To vše podle paní ministryně neexistovalo a zde se" nic moc nedělo"?? Má babička k takovým osobám vždy říkávala - Bože, do čehos tu dušu vrazil?

Nikdo z našich politických předáků si prostě takové lhaní a zkreslování protektorátu nesmí dovolit, nemá-li se stát okamžitě předmětem oprávněného opovržení národa a politickou mrtvolou.

Slova paní ministryně ji kvalifikují jako naprosto nezodpovědnou k vlastnímu národu, jako osobu, která nemá morální právo setrvávat v tak vysoké funkci, a která by se měla okamžitě poděkovat. Její vysvětlování její pozici ještě jen zhoršilo. Zdá se, že paní ministryně jen papouškovala rozumy německého landsmannschaftu a jeho velkolepé lži o dění v republice za germánské okupace. Snad by bylo lepší - pokud se paní ministryně nechce dostavit do Canosssy a posypat hlavu popelem - aby se odebrala do Německa. tam by na její pojetí dějin protektorátu ochotně slyšeli.

Odbojáři okresní organizace Boskovicka a Blanenska žádají, aby paní ministryně zvážila své setrvání ve funkci a mají za to, že nejlépe by bylo, aby podala demisi. Poškodila totiž nejen pověst strany, za niž kandidovala, ale především své země.

Odbojáři prostě a jednoduše nebudou volit takové strany, které podporuji a prosazují farizejské smiřovačky s landsmannschafty a lhaní o německé okupaci republiky.

Autor je pozůstalý po legionáři zabitém gestapem, a příbuzným dvou odbojářů zavražděných v Osvětimi a odbojáře gilotinovaného na Pankráci v únoru 1945

Plebiscit neuznávají

Eurlng Dr Bohumil Kobliha

Slyšíme od G7 a USA, že plebiscit na Krymu neuznávají. Plebiscit je hlasování lidu o státním aktu mimořádné závažnosti. Je to akt vysoce demokratické kultury řízení věcí občanů. My ovšem od "sametu" nevíme, co plebiscit je. Nám stačilo věřit tomu, co maloval u podpisu srdíčka. On to myslel dobře.

Na "sametový rozchod", rozbití Československa, stačilo přece hlasování poslanců, kteří prý dostali důvěru voličů. K čemu že byli pověřeni (?), tázal jsem se tehdy jednoho poslance, co navštívil krajany v Londýně. Jeho pohled místo odpovědi připomínal očka toho zvířátka, co hledělo na nová vrata.

Ještě stačili postavit na Hradčanech sochu TGM (zaštítěni krajankou paní US Státní tajemnicí Albrightovou). Bronz tomu, který se o stát (Československo) zasloužil - jak hlásal první zákon republiky ČSR. Lze tohle pokrytectví ještě nazvat komedií?

V Jugoslávii, kolik že občanů by asi hlasovalo v plebiscitu pro rozbití toho, co uhájili krví před Hitlerem? Proč se tam nehlasovalo v plebiscitu, ale musely v "humanistickém bombardování" (V. Havel) padat na hlavy Jugoslávců výrobky USA z vypotřebovaného nukleárního paliva a karbonu? Západ žádá rázné činy, a revoluce je nejrychlejší prostředek, jak dosáhnout jejich demokracie a naší "svobody" pro jejich kradení. Proto zavlály prapory barevných revolucí, včetně té "Oranžové" na Ukrajině organizované a zaplacené americkou institucí jménem "Dům svobody" (Freedom House).

Všechny investice vražené do jejich odborného managementu světa, včetně "lidových" revolucí, by se přece mohly ztratit, kdyby se do věcí řízení pustili nevzdělaní voliči nějakým lidovým hlasováním.

Uznejme že vládne mamon, správněji bankéři natištěné peníze. Těmi se financují "vzbouřenci" a jiní oddaní jejich "svobodě".

Psychomanipulace, které předcházely "revolucím", byly dávno připraveny v laboratořích tajných služeb. Když se matematici při sběru informací pro složité vzorce operací "od rolování" (jak navrhl pro CIA prof.XYZ) zmýlí a akce nevyjdou, poněvadž "nasycení" nebylo ještě dostatečné a "revoluce" selhávají, jsou nasazeni trénovaní a oddaní "vzbouřenci". Ti začmoudí ovzduší černým dýmem z pneumatik, aby celý svět viděl na obrazovkách, jak se té "pravé oranžové revoluci" ubližuje. Oněmělí poctiví občané pak mohou jen zírat jak hodnoty, které vybudovali oni a jejich předci za staletí, berou za své...

Kdepak nějaký plebiscit! Plebiscitem se rozhoduje o připojení jistého území (Slovník spisovného jazyka českého ( N-Q, str. 606). To v záchraně před dalším ničením a katastrofou udělali ukrajinští Rusi na Krymu! Rozhodli se demokraticky připojit k Ruské federaci, pro svoji záchranu. Angličané a Francouzi by měli pamatovat, jak Rusové proti nim uhájili své území už roku 1854 v Krymské válce...

Češi a Němci

Hlavní ideolog nacistů J. Goebbels se řídil heslem, že stále opakovaná lež přinese časem užitek – začne se jí věřit. Mezi oblíbené lži Němců, vysídlených z pohraničí, patří tvrzení, jak se jim mezi námi těžce žilo, co za příkoří museli snášet.

Během války i po ní jsem často jezdil na Manětínsko, ležící severně od Plzně. Moc líbezná krajina, není zde železnice, továrny… Ale velmi rozsáhlé lesy. Začal jsem se pídit po informacích, jak se tu žilo, o vztazích našich lidí s Němci.

Jenom pět kilometrů od Manětína se v obci Stvoly rozhodl stát po první světové válce zřídit menšinovou školu. Žily tu tři české rodiny a několik smíšených. Místní Němci byli zásadně proti. On to byl opravdu kompromis – učit se mělo v jedné třídě německé školy polodenně. V pondělí ráno české děti, odpoledne německé, v úterý obráceně a tak postupně po celý týden. Jednoho pondělí, když naše děti vešly do třídy, byla již obsazená. Německé děti si s rodiči přivstaly a šmytec. Nastalo dohadování. Vše přerostlo v hádku, vyhrožování. Němci napadli naše rodiče, učitele. Přimotal se do toho i farář. A chtěli pokračovat i po příjezdu četníků. Všelijak se to potom záplatovalo. Až po letech se podařilo umístit jednotřídku s mateřskou školkou v pronajatém domku. Vyúčtování henleinovské oddanosti se Němci dočkali až po válce. Více než 160 osob odcházelo tam, kde byl jejich „Vaterland“.

Henlein měl v těchto místech oddané, mnohdy až fanatické stoupence. Cestou z Manětína do Nečtin, už byly v zabraném, stával výstavný mlýn. V revolučních dnech máje 1945 byl majitel zatčen jako nebezpečný nacista. Jeho žena se sestrou poté mlýn zapálila. Vyhořel do základů. Obě ženy se pak otrávily. Podobný hrůzný čin spáchal v nedaleké Dolní Bělé vlajkař Cýrus. Zavraždil ženu, děti a zapálil byt. Nato spáchal sebevraždu. Před tím ještě namaloval na stěnu hanlivý vzkaz.

Obec Hrádek se proslavila svojí touhou po wehrmachtu a vstřícností už být „Heim ins Reich“. Starosta Wenzel Grögl šel 10. října vojákům naproti a lákal je do obce. Oni mu vyhověli, jenže uvítání bylo předčasné. Museli se stáhnout a vyčkat, až komise definitivně rozhodne.

Potíže se zřízením české školy byly i v Rabštejně nad Střelou, známém ,to nejmenším městečku ve střední Evropě. V roce 1930 zde mezi 267 Němci žilo 77 českých obyvatel a neměli tu na růžích ustláno. Tehdy zde bylo 90 domů. Dnes převažují zachované chalupy a roubenky, co by rekreační místo, převážně pro Pražáky.

Vybral jsem z mnoha případů odsud několik. Názorně dosvědčují, že i mezi dělníky a námezdně pracujícími v zemědělství dokázalo henleinovo učení rozeštvat lidi. Zaslepené stoupence Henleina to dovedlo až k Mnichovu, ale poté přišel hořký závěr a trest. Josef Sedlák, Plzeň

„Drang nach Osten“!

„Touha po východě“, nebo také „Tažení na východ“, tak zní český překlad nacistického výrazu, který burcoval Velkoněmeckou říši v červnu 1941 k tažení proti Sovětskému svazu. Jak to dopadlo, víme.

Miliony mrtvých, miliony zmrzačených, ale i zničené země. Evropa byla v plamenech. Vojska Sovětského svazu vstoupila před 69lety vítězně do Berlína. Evropa se rozdělila - i to byl důsledek 2. světové války. Studená válka trvala pak desetiletí. Rok 1989 přinesl počátek uvolnění. Svět tleskal a radoval se z konce „studené války“. Přišla naděje, že na světě zavládne trvalý mír, že válečné bloky budou rozpuštěny. Zavládne porozumění.

Ta iluze, ale netrvala dlouho. Po jásotu a ubezpečování o světovém míru, začal nový „Drang nach Osten“, tedy „Touha po východě“, sice v novém kabátě, ale ve stejné snaze. Východ, to jsou nejen jeho nekonečné prostory, ale přírodní bohatství a suroviny. A to vše láká. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a rozpuštění Varšavské smlouvy, získaly sebeurčení i bývalé svazové republiky SSSR. Mimo jiné i Ukrajina, Bělorusko, Pobaltské státy, Gruzie, Moldávie…..Právě jejich svoboda se stala slastným cílem nového snažení o „Drang nach Osten“. NATO a EU zcela bez zábran se vrhly na tyto nové státy s cílem jejich politického ovládnutí.

NATO po vstupu České republiky, Polska, Maďarska a dalších bývalých států východního bloku si razí další cestu na východ. Předkládá své pojetí demokracie, které vede k destabilizaci těchto bývalých států SSSR. Před časem to bylo Bělorusko či Gruzie, dnes je to Ukrajina. Snahou je obklíčení Ruska, maximální přiblížení NATO k jeho hranicím. Tedy i získání nových členů NATO, u hranic Ruska. Pobaltské státy splnily toto očekávání a jsou již členy NATO.

Pod pláštíkem exportu nové demokracie tak pokračuje snaha o izolaci Ruska. Místo proklamovaného světového míru, zde vyrůstá další hrozba válečného konfliktu.

Slovanská Ukrajina, tolik zkoušená v době světové války, je nyní před rozpadem. Její ekonomika přestala fungovat. Stát není schopen platit své finanční závazky. Plyn a ropa teče z Ruska na nekonečný dluh. EU je k této otázce cíleně benevolentní. Zatím emisaři NATO či EU přiváží do Kyjeva vedle strašení Ruska sankcemi, jen rady, sliby a finanční „drobečky“. Vybízí Ukrajinu k neústupnosti. Mediální útoky EU proti Rusku pokračují.

Přes mediální a finanční podporu i přes osobní účast představitelů EU na kyjevském Majdanu, se ale západní režie hroutí. Dnes se hlásí o svá práva i menšiny Ukrajiny, zejména Rusové, tedy dominantní menšina na východě Ukrajiny. Tisícové demonstrace země žádají federalizaci a práva pro menšiny. Ruský Krym, darovaný v roce 1954 Ukrajině ukrajinským rodákem Chruščovem, si svou cestu ke svobodě již vybojoval.

Není nutno připomínat, že NATO či EU neměří všem stejným metrem. Jeden příklad za mnohé. Když NATO trhalo Jugoslávii, slova o sebeurčení se valila v každém projevu západních politiků, včetně těch českých. Bratrské Srbsko bylo tehdy vystaveno jedenáctitýdennímu tzv. humanitárnímu bombardování státy NATO. Bombardování obcí a měst, včetně Bělehradu. Stát Kosovo, vzniklý z vůle NATO, se tak rodil na krvi a slzách srbských obětí. Tak, jako umírali, či dnes umírají lidé v Iráku, Afganistanu, Libyi, Sýrii, ….to vše .pod bombami sil NATO.

V těchto květnových dnech si připomínáme konec 2. světové války v Evropě. Hitlerův sen o tažení na východ skončil nakonec jeho porážkou. Vítězná rudá vlajka zavlála nad Berlínem. Stálo to ale miliony obětí. Svět se spojil proti zlu. Pro politiky je to poučení, ale i varování. Přemysl Votava

Vážení přátelé,

podíváme-li se do naší republiky, vidíme téměř 700.000 nezaměstnaných, mezi kterými je stále více mladých lidí, jež jsou dlouhodobě bez práce. Bezdomovců jsou desítky tisíc, sto tisíc lidí žije na ubytovnách, roste počet chudých lidí, kteří představují skupinu více než deseti procentní z našeho obyvatelstva. Uvedená čísla dále rostou.

Ač naši lidé trpí nedostatkem, přesto se angažujeme v některých válkách, říkáme jim líbivě, ale nepravdivě, mise. Války vede „mezinárodní společenství“, aniž by o nich rozhodla Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. Proto můžeme říci, že tyto války mají agresivní povahu. Toto tzv. mezinárodní společenství používá i hospodářský klacek – sankce, a to opět s opomenutím RB OSN., která má základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Některé trvalejší hospodářské sankce většího rozsahu mohou být charakterizovány i jako akt agrese.

Je skutečností, že na tyto výzvy doby křesťanské instituce a křesťané sami neodpovídají adekvátně. Politické strany křesťanského charakteru, např. u nás tzv. KDU-ČSL, mají zpravidla blíže k pravici než k levici. Nadto, když se podíváme na naše politické křesťany, můžeme zjistit, že jsou velmi málo sociální, ještě méně národní a ke všemu agresivně protikomunističtí a rusofobní. Hájí zájmy té horší části katolické církve proti velké většině občanů republiky, např. v restitucích, vnášejí do české politiky tzv. sudetoněmeckou problematiku a již dlouhodobě se „smiřují“ se sudety, zastávají viditelně proněmecká stanoviska. Jejich vedení je celkově nevyzrálé. Trpí, jak jsem přesvědčen, jakousi zakrnělostí i zjednodušujícími černobílými pohledy na politické problémy. Se šrámkovskou Československou stranou nemají nic společného. Naopak, lidovecké tradice pošlapávají, mnohdy dokonce aniž by o tom věděli. Jsem přesvědčen, že volit jejich kandidáty do Evropského parlamentu by byla velká chyba. Až budete rozhodovat o tom, které politické straně dáte svůj hlas při evrovolbách, mějte na paměti, že musíme ochránit svůj stát i národ před bruselskými federativními aspiracemi a dobrodružnou zahraniční politikou EU. Zastáváme stanovisko, že Evropská unie zklamala naše očekávání. Pokud evropský projekt má být zachován, pak musí být zcela zásadním způsobem reformován.

Jak na problémy, které trápily a dosud trápí svět, a jejich řešení se díval Jan Pavel II.: „Láska k člověku a především k chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v požadavku spravedlnosti… Teprve toto vědomí jim dodá odvahy postavit se riziku a změně, které v sobě skrývá každá věrohodná snaha pomoci jinému člověku. Nejde pouze o to dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do sféry hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleněny nebo vyloučeny. K tomu nestačí dávat z přebytku, který náš svět hojně produkuje. Je k tomu zapotřebí především změny způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost,.“ (Jan Pavel II, z encykliky Centesimus annus, str. 72-73). S tímto řešením lze souhlasit.. Nelze o něm jen mluvit, ale naplňovat jej. A k tomu se političtí křesťané jaksi nemají, ani „zkostnatělá“ KDU-ČSL, v níž však jednotlivcům i menším skupinám nelze upřít dobrou vůli a snahu. Dr. O. Tuleškov

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 1.května 2014

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz