Křesťanský sociál, květen-červen 2013

Církev chudá a pro chudé!

Na počátku zázračného života svatého Františka je určité vidění – obnovit Boží dům, který je v troskách.

A podobný sen stojí na počátku služby papeže, který si jako první zvolil jméno po světci z Assisi: sen o chudé církvi a církvi pro chudé. Před 6 tisíci novináři s jejich rodinami vyprávěl papež František v sobotu 16. března o tom, jak si zvolil své jméno. Na závěr konkláve ho po sčítání hlasů objal kardinál Hummes a řekl mu: „Nezapomeň na chudé!“

A v té chvíli přišla ta slova:

chudí, chudí.

Pak jsem si hned v této souvislosti vzpomněl na sv. Františka z Assisi. To je muž, který nám dává tohoto ducha pokoje, chudý muž... Ach, jak bych si přál církev chudou a pro chudé!

Papež František

Z encykliky „Centesimus annus“ Jana Pavla II. z r. 1991

„ V těchto případech lze dnes stejně jako v době vzniku encykliky Rerum novarum hovořit o nelidském vykořisťování. Přes velké změny, které se odehrály v pokrokových společnostech, nejsou lidské špatnosti kapitalismu a z nich plynoucí vláda věcí nad lidmi zdaleka překonány. Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků i nedostatek vědění a vzdělání, které jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby.“ (str.45)

Od doby co encyklika spatřila světlo světa, se mnohé změnilo, především ve prospěch malé bohaté menšiny na úkor chudých a stále chudších, jejichž počet dále roste. Nemusíme chodit ani do rozvojových států. Poohlédněme se kolem sebe v naší republice. Kolik lidí je nezaměstnaných, kolik lidí nemá na zaplacení nájmů, poplatků spojených s užíváním bytu, na léky. Peníze státu jsou velmi přičinlivě a již dlouhodobě rozkrádány. A někteří z těch, kdo tak činí, ještě mluví o tom, že náš lid si žil nad poměry. A proto si musíme dále utahovat opasky.

Kde jsou ty nám již počátkem 90. let slibované „růžové zítřky“? Všechno je jinak. Sliby se rozplynuly a nikdo se k nim nehlásí. Nyní se dovídáme, že exministr zdravotnictví Julínek tím, že zprivatizoval záchranou leteckou službu obral stát asi o 800 milionů korun. A byl to přitom on, kdo zavedl tzv. regulační poplatky ve zdravotnictví. Chudí se skládali po korunách, aby zdravotnictví zachránili, nehodní desítky či stovky milionů z něj vyváděli. Pokud tato hra bude pokračovat, musí naše zdravotnictví položit na záda. Toho by si měl být vědom i ministr Heger z TOP09.

Co církev učinila za posledních více než 20 let od vydání zmiňované encykliky? Pan kardinál D. Duka se bojí vlády lůzy, vstoupil do organizace, jež je složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu, bojoval za církevní restituce, které jako by byly tím hlavním, po čem katolická církev toužila a touží. Zatím co on a další preláti se „smiřují“ s Němci, především těmi sudetskými, dále rozdělují národ primitivním antikomunismem. To je sice více než dost z té negativní stránky, ale aby katolická církev naplňovala svou sociální doktrínu, nejen verbálně, ale především jasnými skutky, kromě charity, aby se postavila na stranu chudých, nemocných, pronásledovaných, tedy těch, kteří již přestávají žít, ale jen živoří a bojují o svou holou existenci, to nikoliv.

Jak naše katolická církev chápe následující slova encykliky: „Láska k člověku a především chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v požadavku spravedlnosti.“ (str. 72) Slovy, ano. V jejích skutcích však postrádáme, velmi bolestivě, činorodou konkrétní lásku k chudému člověku a úsilí o spravedlnost, zejména sociální.

Katolická církev, podle mínění mnohých a v současnosti snad i většiny našeho národa, kope v jiném dresu než za chudé. J. Skalský

Z úvahy tzv. dobrovolníka o porestituční české církvi

„Do této nepříznivé osobní situace přišla otázka církevních restitucí a volba nového papeže. Zatímco česká biskupská konference podnikala zoufalé pokusy vysvětlovat otázku restitucí a finančních náhrad tím, že církev přece nemůže být chudá, pokud má plnit své poslání, papež František hned po svém zvolení začal říkat přesný opak: „Přeji si církev chudou a pro chudé!“ Jen tak může totiž církev plnit své skutečné poslání. Zároveň s tím klade velký důraz na téma Božího milosrdenství a skutečnou pastýřskou službu kněží. Jak taková slova asi znějí českým biskupům, kteří se nechali vědomě uplatit mocnými a bohatými ve vládních politických stranách (při zákoně o restitucích prohlasovaném s pomocí poslance odsouzeného za korupci)? Jak znějí slova o milosrdenství a pastýřské službě tomu, kdo vyhodí zaměstnance bez jakéhokoli odstupného na dlažbu s vědomím, že se tento člověk ocitne nutně v sociální nouzi?

Jaká je tedy vlastně dnes v Česku skutečná péče a starost církve o chudé? V jakém pořadí podle důležitosti se pro biskupy nacházejí ti laici, kteří církvi a lidem opravdu slouží? Praxe a zkušenost mnohých ukazuje, že právě oni církevní hierarchii nezajímají. Církevní hierarchii zajímá pouze otázka zajištění platů pro církevní hierarchii samotnou a pro okruh spřízněných servilních a „bezproblémových“ služebníků. Jsou to ale služebníci církve v duchovním smyslu, nebo spíše privilegovaná kasta těch „spolehlivých“, zatímco zbytek tvoří svému vlastnímu osudu ponechané hladové poddanstvo, onen feudálně podřadný „hloupý lid Boží“? Kdo je skutečně církví chudou? Privilegovaná skupina na biskupských úřadech s kumulovanými platy za různé fiktivní činnosti, anebo dělníci na vinici s minimální mzdou, jednoročními smlouvami či placeni na švarcsystém popřípadě vůbec?

Když jsem si dovolil vznést připomínku, že při poslání učedníků se v evangeliu hovoří „dělník má právo na svou obživu“ Mt 10,10 Lk 10,7), ze strany vedení „naší“ křesťanské televize se mi dostalo poučení, že „televize potřebuje dobrovolníky“. Ano, volontariát je bohulibá činnost, ale pouze za předpokladu, že se mu člověk věnuje vedle svého řádného zaměstnání, které mu dává obživu. Pokud mu naopak obživu nahrazuje, je zde ve vzduchu něco zkaženého, co zavání hříchem do nebe volajícím (zadržování spravedlivé mzdy a útisk chudých). Dobrovolník je v takovém případě nucen k pracovní činnosti zadarmo, což přesně naordinoval neslavně proslulý ministr Drábek, než Ústavní soud (za vydatného mlčení katolických biskupů) tento nemorální koncept veřejné služby zrušil. V rámci katolické církve tento koncept vydatně podporují mnozí duchovní, kteří nezaměstnané lidi využívají k různých službám, aktivitám i pracovním činnostem se zvláštním argumentem, že „tím slouží církvi“. Dělník však je hoden své mzdy. Dělník je hoden toho, aby i farář či biskup mu prokázal milosrdenství a podal mu pomocnou ruku tehdy, když je bez práce, když je v sociální tísni. „Kdo je můj bližní?“ ptá se znalec Zákona Ježíše v téže kapitole Lukášova evangelia, a ten mu odpovídá podobenstvím o milosrdném Samařanu, který prokázal milosrdenství tomu, kdo se ocitl v nouzi. Naopak kněz a levita tohoto člověka pečlivě obešli. Přesně k tomuto konceptu milosrdenství v dnešní sociální realitě směřuje a vybízí papež František.

Co však udělala česká biskupská konference v rámci tohoto podobenství? Vyhnula se člověku v nouzi, a šla se domluvit s lupiči, kteří tohoto chudáka zbili a okradli. Řekla jim, ať jim z toho lupu něco dají, aby jako měli klidné svědomí a že oni jako církev použijí ty peníze na nějaké bohulibé účely (například na plat pro sebe, své příbuzné a spolehlivé „služebnictvo“) Lupiči to zvážili, konala se o tom dlouhá rokování, a nakonec se domluvili. (Petr Cekota, Umlaufoviny)

Pár spravedlivých

Jiří Silný

V biblické knize Genesis je v 18. kapitole známá pasáž o smlouvání s Hospodinem, který se rozhodl ztrestat hříšná města Sodomu a Gomoru úplným zničením. Tu praotec Abraham osloví Hospodina otázkou: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gn 18,23 - 25).

Hospodin projeví ochotu kvůli padesáti spravedlivým odpustit celému městu. Ale Abraham si není tak docela jistý, jestli město disponuje tolika spravedlivými, a tak s nepřekonatelnou orientální technikou smlouvá a dotáhne to až k těm příslovečným deseti spravedlivým. Nakonec se ukáže, že ani tolik se jich nenašlo, města jsou zničena, ale Lot s rodinou mohou uprchnout (nemají se ohlížet, Lotova žena se ohlédla a stal se z ní, jak známo, solný sloup).

Málokterý text bible vypovídá tak zřetelně o povaze víry, ke které se židé a křesťané hlásí. Hospodin je Bůh, který se smilovává a který jedná podle práva. V takovém kontextu je trest důsledkem „svévolného“ jednání, takového, které nedbá milosrdenství a spravedlnosti, a nikoli aktem božské zvůle. Svévolník si svou temnou budoucnost připravuje sám. Text vyjadřuje i pochopení pro to, že hřích nebo ctnost nejsou jen záležitost individuální. Odpovědnost leží také na společenství, které v okamžiku, kdy převahy nabudou svévolníci, přestává být životaschopné a pak už někdy nezbývá, než odejít a začít znova.

Můj oblíbený teolog Ton Veerkamp definuje Boha následovně „Chápeme boha jako společenskou funkci (Funktionskategorie). Proto o Bohu nemluvíme esencialisticky, tedy ne jako o jakési „nejvyšší bytosti“. Bůh je to, co soustřeďuje všechny společenské vztahy závislosti.“ Pro Veerkampa není rozhodující otázkou, zda Bůh existuje, ale co v naší společnosti funguje jako Bůh.

Odpověď je nasnadě. Jsou to peníze. Bohužel Bůh-Peníze nefunguje jen ve společnosti, ale i v církvích, které by měly svědčit o živém Bohu, spravedlivém, milosrdném, osvobozujícím z pout sobectví i od útlaku a vykořisťování. Ano, mám na mysli tu ostudnou tzv. nápravu křivd, ty církevní restituce. Zákon vznikal pokoutně, jen zasvěcení věděli, co se chystá a i způsob jeho schvalování v noci, při zasedání sněmovny, které přesáhlo zákonnou dobu jednání, ukazuje, že tento zákon nesnese denní světlo.

A tak chvatný podpis smluv s jednotlivými církvemi, dřív než mohl rozhodnout Ústavní soud o tom, jestli vůbec takový zákon odpovídá právu, jen dosvědčuje, že aktéři si jsou velmi dobře vědomi, že jednají za hranicí práva, když už pomineme vůli lidu, kterému se poslanci zavázali sloužit. Ale na straně vlády a poslanců vládních stran už asi těžko přijde nějaká podlost, která by mohla ještě někoho překvapit. Překvapit mohly jen církve. V případě církve římskokatolické by to byl zázrak, vždyť ta si toto požehnání od Boha-Peněz vymodlila a vyintrikovala. Příjemně překvapit mohly ostatní církve, které dostaly od katolíků svůdnou nabídku: když podpoříte naše nároky, tak pro vás taky něco kápne. I pak nastalo smlouvání – kolik komu, ale myslím, že Hospodina tím tenkrát neobtěžovali. Na mysli tane jiný biblický text, Matouš 4, 3 – 10, kde se píše o pokušeních, kterým byl vystaven Ježíš na počátku svého působení. Vypráví se, že mocí a bohatstvím ho pokoušel ďábel. Ale pokušitel přichází i v důstojné podobě, i sutanu si klidně navlékne aby byl salonfähig. A když jde o převzetí konkurenční firmy, tak se nesmí šetřit. Žádné drobné ale rovnou stovky milionů a miliardy, vždyť z cizího krev neteče.

Občas se v novinách objeví zpráva, že nějaký bezdomovec nebo dokonce nějaký slušný občan někde najde peníze, které mu nepatří a jde je vrátit. Hotová senzace v době, kdy vláda Boha-Peněz už se jeví jako totální. Z církví to dokázala jen Bratrská jednota baptistů. Jen toto malé společenství spravedlivých jednalo, jak se patří ve slušné společnosti , a jak by mělo být samozřejmé mezi těmi, kdo se hlásí k Ježíši Kristu. Vyváží to hanbu ostatních? Bude to stačit pro záchranu města? Hospodin ví. Kyrie eleison.

Hnutí pro život ČR

V ČR bylo za rok 2012 usmrceno skrze chirurgické umělé potraty více než 23 000 dětí. Jsou tak v úplném společenském a politickém (i legislativním) klidu denně vyhlazovány průměrně tři třídy základní školy. Hnutí Pro život ČR chce proto tímto způsobem upozornit českou veřejnost a zákonodárce na nutnost zakotvení plné legislativní ochrany lidské bytosti od početí po přirozenou smrt v našem právním řádu. ( Informace z 23.3.2013)

Lidská důstojnost žití

Jsme svědky toho, jak vyhlášení křesťané, např. J. Drábek, K. Schwarzenberg, M. Kalousek i další funkcionáři TOP09, svými tzv. reformními opatřeními přivádějí desítky tisíc, a možná i statisíce, lidí, na samou hranici bídy nebo do bídy samé.

Nezaměstnané dokonce bývalý ministr práce a sociálních věcí, J. Drábek, posílal na tzv. veřejně prospěšné práce, které ve skutečnosti byly, jak uznal příslušný ústavní orgán, nucenou prací, či jinak řečeno novodobou robotou.

Drábkovi se podařilo reformovat i systém sociálních dávek. Především on a jeho drábové uzdravovali invalidy, lidi nemocné různými vážnými chorobami tak, že jejich důchody jim krátili, či dokonce i vzali. Neduhy postižených však zůstaly. Na těch nejpotřebnějších Drábek šetřil. Když však policie obvinila jeho náměstka Šišku za korupci, ministr Drábek takto „postiženému“ kolegovi nadělil více než 100.000 Kč odměnu. V tomto případě byl velkorysý. Kolik oněch pověstných vdovských a sirotčích grošů však tato odměna zahrnovala?

SKarty jsou dalším případem drábkovštiny. Ač se proti nim staví celá vláda, kromě ministrů za TOP09 v čele s K. Schwarzenbergem, TOP na nich dále trvá, i když veřejnost je téměř jednoznačně proti tomuto drábovskému produktu. Snad konečně bude v těchto i dalších případech uplatněna zásada „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Platit by měl Drábek i celé vedení TOP09 lidem to, o co je okradli. A také především i ČS oněch 300 milionů za výdaje, spojené s sKartami. Co tomu říkáte velký příteli lidu, pane Karle Schwarzenbergu?

Smutné „křesťanské postavy“ najdeme i ve vedení ODS, např. sám pan premiér P. Nečas, plzeňský doktor práv, M. Benda, k nim patří. Pokud i nadále má pravicová politická elita uvedeným způsobem reprezentovat křesťanství, pak nastane jeho soumrak.

My však říkáme, že křesťanství bez jeho sociální dimenze je podstatně ochuzeným pojmem, ne-li zcela prázdným. Křesťané nyní nemohou přehlížet zoufalství milionů, bídu statisíců a spokojit se s omezenou charitou, jež však na řešení současných sociálních problému zdaleka nestačí. Považujeme za nutné, aby sociální doktrína církve byla dnes i zítra ve společenské praxi plně aplikovaná.

Věříme, že Krista bychom dnes našli uprostřed chudých, bezdomovců, pronásledovaných, sociálně vytěsněných. Zcela jistě však ne po boku kardinála Duky a jemu podobných.

Připomeňme si slova encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ (Str. 42)

Přestože církevní hierarchie již celá léta vidí, že země neposkytuje dostatečnou obživu všem, že chudí více chudnou a bohatí dále bohatnou, mlčí. Nepozvedne svůj hlas ve prospěch chudých, kteří Kristovi byli a i nyní jsou nejblíže. Nejenom to, spolčili se s mocnými, aby od nich dostali jidášský groš, restituce. Zradě představitelům různých církví není ještě konec. Nestaví se proti bezbřehému liberalismu, který je v rozporu s křesťanstvím. Nesjednocují národ, ale spolčují s pravicovou mocenskou elitou, jíž podporují. Ani zájmy tzv. sudetských Němců nejsou jim cizí. Smíření s Němci neustále silným hlasem požadují. Jim posluhují někteří až ostudným způsobem. Přečtěte si znovu a pozorně prohlášení Křesťanské misijní společnosti sudetským Němcům. Nevíme, že by katolická církev se proti jeho obsahu nějak vymezovala. Mlčí, tedy souhlasí!

Smíření ve vlastním národě však nehledá a dokonce jej pomáhají i rozdělovat. Její slova o království Božím na jiném světě nejsou slyšena. Lidé požadují, a to stále silněji, a my jsme s nimi, sociálně spravedlivou společnost, v níž by měli všichni zajištěny podmínky pro důstojný život. A právě v takovéto společnosti vidíme království Boží na zemi. J. Skalský, F. Truxa

Papež Argentinec

Aneb od jesuitů po Falklandy

Papežem je Argentinec ! Uvidíme, uvidíme,

jásá ten náš Schwarzenberg. co tu bude za zázrak.

Papežem je jesuita, Až potom to poměříme,

tleská celý Bilderberg. zda-li pytel, nebo frak

Může to být ještě jinak, Argentina, Argentina,

zvolil jméno František. Nacistů tu plná hlína.

Má být chudých kabrńák, Perón nebo Evita,

boháčům prý nedá šek. Dával náckům koryta.

,

.

Bože chraň nás od Malvín!

Ušetři nás nácků vin.

Argentině srovnej faldy,

Britům nechej Falklandy.

(insitní veršování)

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Velmi důležité výročí pro naši národní identitu

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Začátkem července budeme vzpomínat nemírně významného výročí příchodu Cyrila a Metoděje do našich zemí před jedním tisícem a sto padesáti lety.

Především je třeba si připomenout, čím jejich příchod byl a zůstal nezastupitelně důležitý pro naši existenci a kulturu, pro naši slovanskou a českou identitu, která byla a je často zlehčována ba dokonce popírána. A tento význam zůstává důležitým přesto, že některé aspekty kontinuity této tradice byly brzy potlačeny, a i přesto, že se v současnosti znovu organizují síly nepřátelské k našemu češství a slovanství.

Když moravský kníže Rostislav žádal byzantského císaře Michaela III. o vyslání křesťanské mise do Velkomoravské říše, aby šířila křesťanství jazykem, kterému bude lid rozumět, už v tomto aktu byla velká moudrost, vzhledem k tomu, že další alternativou byla němčina, které nejen, že lid nerozuměl, podobně jako latině, ale její nositelé měli i expansivní politické záměry a scházel jim respekt pro slovanskou identitu, tradice a politické možnosti.

Byzanc v té době byla centrem nejen křesťanské kultury, ale i filosofie, literatury, umění, dějepisectví, teologie, práva i vědy. Po pádu Cařihradu v polovině 15. století, mnozí byzantští myslitelé uprchli do západní Evropy, kde podstatně přispěli k rozvoji humanismu, svobodnějšímu myšlení, což byla reakce na katolický absolutismus, dogmatismus, netoleranci a intelektuální útlak.

Tedy z mimořádně rozvinutého kulturního prostředí k nám přišli Cyril a Metoděj a přišli s promyšlenými a bohulibými záměry, které se jim podařilo uskutečnit navzdory opozici, očerňování u papeže a konfliktů. Přesto, že jejich mise nebyla snadná a zápas s opozicí narušil životní síly a zdraví zvláště Cyrilovi, jejich křesťanská láska a víra v pozitivní potenciál slovanského obyvatelstva a důkladná duchovní a intelektuální práce přinesly trvalé výsledky – v podobě písma, úsilí o slovanskou liturgii, bohatou myšlenkovou inspiraci a později v podobě vlastní hodnotné kultury, spojené s vědomím důležitosti vlastní identity, kterou sdílíme do dnes. O její úroveň je třeba stále pečovat v zájmu celkové úrovně a důstojnosti národa, a také s vědomím, že v naší dlouhé, často tragické historii, byla naše identita mnohokrát smrtelně ohrožena.

Mít svoji tradici více jak tisíc let starého kultivovaného jazyka, kulturu, historii úsilí o svůj pozitivní rozvoj, i historii obrany vůči zlu a destrukci, svědčí o mravních a intelektuálních schopnostech každého národa. V tomto ohledu, navzdory konfliktům a mravně zmateným obdobím, Češi nezůstávají pozadu za jinými národy naší civilizace.

Žijeme bohužel v době, kdy se v historiografii, naší i cizí, začínají zdůrazňovat negativní jevy jako nejdůležitější, což má opět politický podtext – především narušit naši národní identitu a integritu v zájmu ideologie globalismu a neoliberalismu, s jejich antisociální a protinárodní expansí. Proto je třeba si znovu důrazně připomínat duchovní, mravní a myšlenkovou cenu našeho pozitivního národního dědictví, neboť bylo většinou vytvořeno z vědomé lásky a horoucího úsilí těch, kteří cíleně přispívali k mravní a kulturní úrovni minulých generací, počínaje působením Cyrila a Metoděje. Za uchování tohoto pozitivního dědictví musíme být nejen vděční, ale navýsost zodpovědní.

Genialita Cyrila a Metoděje byla i v tom, že nepřijali brutální tlaky ze západu ke katolickému politicky motivovanému universalismu, který nebyl schopen ke skutečnému respektu k duchovním, kulturním a sociálním potřebám jednotlivých etnických skupin. Hlavním cílem obou bratří byla naopak mravní a intelektuální kultivace slovanského obyvatelstva na základě respektu k jejich identitě, jazyku a důstojnosti. Jejich záměrem bylo vytvoření společenství lidí na základě sdíleného jazyka, písma, mravních a duchovních hodnot. Vytvořili tak základ, na němž se dalo myšlenkově a duchovně stavět do budoucna a dokonce i odolávat tlakům, které tomuto vývoji nepřály.

Jsou i jiné české tradice, které se zasloužily a přispěly k posílení identity českého národa a jeho úrovně, ale bez duchovního a intelektuálního základu, který svou oddanou a zodpovědnou prací položili oba bratři ze Soluně, by naše historie nejen vypadala jinak, ale asi bychom žádnou svoji identitu a historii dávno neměli. Pokračujme proto ve společném úsilí, jehož duchovní a mravní základy položili Cyril a Metoděj, abychom dalším generacím předali nejen vědomí o jejich důležitosti, ale i znalosti a schopnosti v této vznešené práci s láskou a úspěšně pokračovat k dobru a úrovni našeho národa.

Ach, ti ultralevicoví křesťané

… Zatímco před listopadem 1989 byli pronásledováni ti, kteří nesouhlasili s režimem, včetně značné části křesťanů, pak po tomto zlomu se slovy  „Nejsme jako oni“ docházelo postupně k pokusům eliminovat komunisty, tedy ty, kteří nepřevlékli své kabáty za jiné, a vše levicové, opět i křesťany, zvláště ty tzv. extremistické, ze společnosti nebo alespoň je zahnat na samu sociální periferii. Myslím, že v tomto případě šlo a jde i o snahy směřující např. k potlačení rovnosti občanů a demokracie.

Naši havlisté bojovali a dosud bojují za lidská práva i v řadě států světa, aniž by si připustili, že právě u nás jsou sociální práva, dokonce i některá občanská a politická, stále silněji narušovaná, že statisíce nezaměstnaných strádá, desetitisíce bezdomovců zápasí každodenně o zachování svého lidství, do chudoby se propadá stále více rodin s dětmi. Pravdoláskovci hlásají do světa, někdy i za pomoci ministra K. Schwarzenberga a TOP 09, jak lidská práva jsou porušována v Bělorusku, na Kubě atd, atd, ale podívat se a uvidět skutečnou situaci v republice však jaksi nemohou nebo dokonce ani nechtějí. Pohádky, které nám V. Havel po listopadu vyprávěl o sociální republice, jsou minulostí, na níž asi ani jejich vypravěč raději nevzpomínal. Zřejmě dobře věděl, že nás jen balamutil.

Za panování Jana Rumla Druhého, nyní již snad i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na mne dopisem, v němž oznamoval, že má zájem o Křesťanskosociální hnutí, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsem mu ochotně vyhověl, materiály mu poslal a dal mu kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku.

Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1998 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom.

Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. Křesťanskosociální hnutí bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně.

Stojatou hladinu mírně rozčeřila diplomová práce Davida Racka „Křesťanství a extremismus v České republice“ z r. 2009. Vedoucím této práce byl doc. ThDr. Ivan Štampach, který zastával v té době též i akademickou funkci vedoucího katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě v Pardubicích. Diplomová práce je vůči nám již shovívavější. Neřadí nás mezi extremisty, jak to učinil M. Mázl, ale pouze mezi ultralevicové skupiny s křesťanskými vazbami. Dokonce vznáší pochybnosti o našem extremismu. Jak milé, po letech značné nepřízně!

Ale k věci. Autor nám ve svém spisu především vytýká, že jsme se zasazovali za zvolení jednoho komunistického kandidáta. Ano, byl to Jan Minář, funkcionář Křesťanskosociálního hnutí, který kandidoval do Senátu, pokud si pamatuji za volební obvod Benešov.

Tomu bychom však v zájmu objektivity měli předeslat, že několik našich funkcionářů, nejméně čtyři, se svého času ucházelo o zvolení na kandidátkách Republikánské strany v parlamentních volbách.

V této souvislosti nám nikdy nikdo vážně nepředhazoval, dokonce ani ne studentští snaživci, že když naši lidé kandidovali za republikány a KSH je podporovalo, že jsme vlastně republikány. Takže výše uvedené tvrzení pana autora, podobně již argumentoval i dr. M. Mázl, má velice pochybnou hodnotu. Pokud neznal potřebné údaje o KSH, neměl hodnotit, pakliže přesto hodnotil, musel očekávat, že do jeho domečku z karet někdo foukne a ten spadne.

Pro hodnocení KSH nejsou ani další údaje bezvýznamné. Ještě v době před sociálnědemokratickým sjezdem v Bohumíně jsem navázali s řadou křesťansky orientovaných sociálních demokratů kontakty. Své sociálně demokratické protějšky jsme převyšovali nejen početností, ale i organizovaností. V ČSSD tehdy neexistoval ani křesťanská platforma. Rozhodli jsme se, že k jejímu založení přispějeme. Museli jsme se vytrvale a hodně snažit. Těsně před konáním bohumínského sjezdu ČSSD jsme se dohodli, že na sjezdu, příp. v jeho kuloárech, vystoupí náš člen, profesor ThDr. Vladimír Benda, a zdůvodní návrh, proč by v ČSSD měla být vytvořena křesťanská platforma. Aby v jeho farním kostele mohla být sloužena mše, byl sjednán jeho zástup. Přistaveným autem pan profesor dojel do Bohumína a zde v době delší přestávky vystoupil. Křesťanská platforma se stala skutečností. Ještě jsme později dosáhli toho, aby její název byl změněn na křesťanskosociální. Měli jsme vazby i na vedení ČSSD. Naše představitele dvakrát přijal i ing. M. Zeman, kterého jsme považovali za dobrého politika, a další straničtí představitelé.

Fakticky platforma existovala, ale její činnost byla zcela chabá. Když jsme viděli, že vedení platformy je málo schopné, i málo pracovité, ale zvlášť vlídné, nechci použít slova podlézavé, k jedné církvi, a to katolické, opustili jsme platformu, u jejíhož zrodu jsme stáli.

Uvedené skutečnosti asi nebyly známé autorovi díla. Dá se však předpokládat, že o nich alespoň něco měl vědět doc. ThDr. Ivan Štampach. Když před nepříliš dlouhou dobou se Křesťanskosociální platforma v ČSSD opět ozvala, četl jsem na jejích stránkách konstatování, že platforma z času klidu byla vyvedena opět do života. Myslím, že jsem četl na webové stránky i nějaký článek od pana docenta Štampacha. Ten tedy musel vědět, že platforma měla svou minulost, v té byla dána do klidu, aby v budoucnosti mohla opět promluvit. Takže KSH, ať se to panu docentu líbí či nikoliv, byla v platformě nejen spoluzakládajícím činitelem. Těžko může asi pan docent popřít vlídnou náklonnost KSH k ČSSD a zájem této strany o KSH. Pokud bude schopen uvedené uvážit, a já věřím, že ano, pak snad i dozná, že alespoň v tomto období KSH nebylo ultralevicovou křesťanskou skupinou.

Mohl tedy někdo, kdo znal tuto naší několikaletou činnost v ČSSD, nás důvodně považovat za sociální demokraty? Nevím, že by nás někdo tak hodnotil, přestože mezi námi bylo dost těch, kteří k sociální demokracii inklinovali. O něco početnější však mezi námi byla skupina, která přes všechno zklamání z politiky KDU-ČSL, dále lidovecky cítila. Počátkem 90. let minulého století, někdy po roce 1992, nás některá media označoval dokonce za frakci KDU-ČSL. Ale žádný autor o křesťanských skupinách ani o této skutečnosti se nezmínil.

Rovněž tak je velmi málo známo, že jsme opustili řady KDU-ČSL, když naše snaha o nápravu byla odmítnuta. Luxovský ústřední výbor KDU-ČSL jednal na základě návrhu, předneseným s našim vědomím i souhlasem dr. Bartončíkem a dr. Sachrem, na vytvoření Křesťanskosociální platformy v KDU-ČSL. Asi pouze 40% jeho členů hlasovalo pro. Návrh byl tak zamítnut. Posledním vážným pokusem bylo vypracování Křesťanskosociálního manifestu, o kterém J. Lux, tehdy ještě málo zkušený předseda strany, inklinující ke spolupráci s ODS, ani jednat nechtěl a také nejednal. Svými skutky jej odmítl, i když byl tento dokument vypracován vstřícně a v zásadě již odrážel naši značnou, snad až přespřílišnou, snahu o kompromis.

Zatímco křesťanští sociálové byli v očích pravicových kádeuáckých politiků nebezpečným elementem, Československá strana socialistická se k nám chovala přátelsky. Když byl vysloven strohý zákaz našich schůzí v zařízeních KDU-ČSL, poskytovala nám místnosti ke schůzové činnosti. Když tato možnost zanikla, stali jsme se bezprizorními s větrem v kapsách.

Autor též tvrdí, že citátem, v němž mluvím o prvorepublikových křesťanskosociálních a původních lidoveckých tradicích, mám údajně na mysli nějaké časové období, kdy ČSL spolupracovala s KSČ. Jaká ke pravda? Křesťanskosociální tradice vznikaly již v počátkem druhé poloviny 19. století. Na ně navázala Křesťanskosociální strana, založená v Litomyšli v r. 1894. Křesťanští sociálové si byli již tehdy vědomi, že společnost lidská je nemocná sociální nespravedlností; chtěli ji však léčit zásadně jen reformami. Přesto se však vyslovili i pro důraznější zásah. Abychom si přiblížili sjezdovou atmosféru, citujme prohlášení jednoho z jeho svolavatelů, ThDr. R. Horského, pozdějšího faráře u sv. Matěje v Praze: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus…“

V r. 1899 pak vznikla i Křesťanskosociální strana na Moravě a ve Slezsku v čele s dr. Janem Šrámkem. Jako červená nit se táhla zakládajícím sjezdem kritika vyděračského kapitalismu. V tomto duchu promlouvaly i základní materiály nově vzniklé Československé strany lidové. V nové straně Šrámek přivítal jak propadající konzervativce, tak i křesťanské sociály, kteří se silně uplatnili při tvorbě programových dokumentů. V jednom z nich se můžeme dočíst následující srovnání: „Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda..“

Ano, asi v roce 1935 začala bližší spolupráce Komunistické strany Československa se stranami vládnoucí koalice, v níž byla zastoupena i ČSL. Než o spolupráci ČSL s KSČ je lépe a věcně správnější mluvit o určité spolupráci komunistů s dalšími politickými stranami, tedy i s ČSL.

Zatímco moravskoslezská zemská organizace byla důsledně šrámkovská, v české zemské organizaci se projevovaly čas od času značné konzervativní rysy. Přesto na jejím IX. sjezdu v r. 1937, který se konal v Praze, byla přijata rezoluce, jež zdůrazňovala: „Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku. …Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní…, ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí… Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev, pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoli pro zisky kartelů a finančního kapitálu.“ Právě na toto období jsem se odvolával a přesto mi pan autor nazul prokomunistické bačkory.

Pan autor také nám div nevytýká, že se zapojujeme do antiglobalizačních aktivit a spolupracujeme s antimilitaristickými hnutími. Je snad na tom něco nekřesťanského, pane autore, že alespoň někteří křesťané se drží přikázání nezabiješ? Nebo naopak je křesťanské podporovat války, jedno či malé nebo velké, žehnat zbraním, posílat na tzv. mise „feldkuráty“ nebo dokonce arcibiskupy či kardinály, aby vykonali návštěvu u bojových jednotek, jejichž posláním je „eliminovat“, jinak řečeno zabít nepřítele? Ptám se, jak takové křesťanství by se mělo nazývat?

Alespoň něco o stanovisku Jana Pavla II. k válce: „Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a stěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!... Nesmíme nikdy zapomenout, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidu, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.“ Krásná slova encykliky Centisumus annus. A skutek? Křesťané válčí v současnosti hned v několika válkách. Opět rozdíl mezi tím, co se říká a co se ve skutečnosti dělá. Není tato skutečnost jedním ze základních důvodů úpadku křesťanství? Zatímco po listopadu 1989 byly kostely plné věřících, dnes zejí mnohé z nich téměř prázdnotou. Církev není ani dnes s naším lidem, s naší vlastí, spíše se jim stále vzdaluje. Sudetské Němce velmi často některý biskup žádá o odpuštění, aniž by podobné kroky tito činili k národnímu usmíření a vedli věřící ke smíření i s českými komunisty. Nedávno mě zaujala jedna zpráva z německých novin, v níž biskupská konference česká a německá se společně pasovaly na hlídače dobrých česko-německých vztahů. Podle mého názoru i vnější usmíření je nutné, ale vždy mu má, i podle obyčejného selského rozumu, předcházet usmíření národní.

Pan arcibiskup D. Duka se nedávno zmínil o genocidě křesťanů v některých muslimských státech. Označit teroristické akty za genocidu je velmi nebezpečné. Nadto se domnívám, že pan arcibiskup, vzhledem k tomu, že nikdy, pokud si dobře pamatuji, neukázal na masové vyvražďování Iráčanů, existují údaje, které mluví až o 1 milionu mrtvých od zahájení agrese proti Iráku do současnosti, či Afghánců, neměl a nemá proto ani morální právo o tom mluvit. Jeho jednostrannost je, velmi slušně řečeno, zarážející.

Antiglobalistické hnutí si pravice, samozřejmě ani levice, nemůže výlučně propachtovat. Je potěšitelné, že značná část vlastenecké pravice se v současnosti přiklání i k tomuto zápasu. Na Euportálu můžeme číst články v následujícím duchu: Jak můžeme bojovat proti světovládě, přímo zřejmě ne, ale můžeme se pustit do jejich přisluhovačů, které kolem sebe sjednocuje havlovská klika. V nadcházejícím zápasu bude nutné, aby se vlastenecká pravice primárně vymezovala nikoliv proti sociálním demokratům a komunistům, ale proti „pravdoláskovcům“. S levicí, tak jako za války, budeme spolupracovat při ochraně českých národních a státních zájmů, zní myšlenky z některých článků. Pokud havlovci i nadále budou rozvracet naše národní struktury, pak s největší pravděpodobností proti sobě postupně sjednotí všechny vlastenecké politické směry, které budou dostatečně silné, aby havlovským destrukcím úspěšně čelily.

Je snad na tom něco špatného, že KSH souhlasí s odsunem Němců, s konfiskací jejich majetků, odmítá snahy landsmanšaftu o zasahování do našich vnitřních otázek, a žádá, aby SRN nám zaplatila reparace, které byly mezinárodně stanovené? Pokud ano, pak pro koho? Odpověď je jasná. Primárním problémem však je, že skutečná situace je postavená na hlavu. Místo toho, aby autor vycházel z neustálých protičeských útoků landsmanšaftu německého i rakouského, ze štvaní jejich tisku a následné nutné obrany našich zájmů, sleduje „naše protiněmecká stanoviska“. Co se to vlastně děje na českých vysokých školách?

A teď k otázce, zda někteří z nás byli členy Pacem in terris. Ano, byli. Byly jich desítky, jeden čas se jejich počet blížil ke stovce. Byly to kněží, kteří pečovali o své farníky v předlistopadové době. Kdyby nebylo jich, těžko by žila církev. Oni, a všichni další jim podobní, nesli celé to těžké břemeno doby spolu s kardinálem Tomáškem na svých bedrech. Ustáli ho. Byli znaveni a mnozí dobou opotřebováni. Jejich práce na vinici Páně však po listopadu začala být dokonce i hanobena. Především těmi „čistými“, kteří v různých profesích, po odebrání státního souhlasu, nemuseli dělat často bolestné kompromisy a byli i zřejmě placeni ze zahraničních zdrojů. Co bylo dál, všichni víme. Dozvěděl jsem se od některých z těchto viničních dělníků, jak těžko se jim po listopadu žilo. Dokonce jsem dostal zprávu, že jeden z těchto postižených si v zoufalství dokonce sáhl na vlastní život.

Nyní k naší údajné spolupráci s komunisty. Ano, i s nimi jsme udržovali kontakty. KSH byla chudou organizací sociálně slabších lidí. Neměli jsme, kde se scházet. Byli jsme bez peněz. Komunisté nám v tomto směru vycházeli vstříc. Poskytli nám střechu nad hlavou, když jsme potřebovali. Nikdy nám nic neúčtovali, ani na nás nevyžadovali nějaké protislužby. Komunisté se v našem případě zachovali křesťansky, zatímco křesťanská strana, z níž jsme vyšli, nás, dalo by se v určitém smyslu tvrdit, pronásledovala. Jsme komunistům za vše, co pro nás udělali, vděční. V žádném případě nelze od nás očekávat, že bychom se zúčastnili nějakého honu na komunisty.

Chápu, že komunisté v současném krizovém světě, tedy i v republice, by měli jinou odezvu, např. by získávali i více hlasů ve volbách, kdyby na ně lidé určitého typu nepletli bič a nesnažili se je nejrůznějším způsobem, zejména za pomoci většiny médií, neustále vyhánět na ošklivec. Bič na komunisty je účelovou zbraní, ať jde konkrétně o cokoliv. Dělit strany na demokratické a nedemokratickou KSČM je opět slušně řečeno jen konkurenčním bojem vedeným antikomunisty podpásovým způsobem.

Když se podíváme do Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, na články 17 až 20, můžeme zjistit, že občané mají právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich. V čl. 20 v odstavci (3) je stanoveno, kdy výkon těchto práv lze omezit. Jde zejména o případy stanovené zákonem, v případě bezpečnosti státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. V zákonu o politických stranách je přesně konkrétně určeno, které politické strany nemohou vyvíjet činnost, jde o ty, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, které nemají demokratické stanovy nebo demokraticky ustavené orgány, které směřují k uchopení a držení moci zamezující druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů a dále i strany, jejichž program ohrožuje mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pokud jde o KSČM tak jsem přesvědčen, že žádný ústavní nebo zákonný důvod ji nebraní v činnosti. Pokud by se nějaký politický či jiný subjekt domníval, že tomu je jinak, musel by zřejmě postoupit svůj návrh až k Ústavnímu soudu ČR a čekat až tento vynese svůj pravomocný nález. Vzhledem k tomu, že se dosud tak nestalo, je nutné z ústavně právního hlediska, a tím i politického, považovat KSČM za stranu stejných kvalit, kterým se těší jiné strany. Rozdělování stran na demokratické a nedemokratickou KSČM se neopírá o žádný uvedený ústavní a zákonný důvod. Jde tedy zase o ten dlouhý klacek, jímž lze, jak se někteří demokraté domnívají, komunisty bít a bít.

Pokud by uvedené praktiky příp. i zesílily, pak by bylo nutné zkoumat, zda političtí antikomunističtí protivníci neporušují Listinu základních práv či ustanovení zákona o politických stranách, zejména zda nesměřují k uchopení a držení moci zamezujícímu KSČM ucházet se ústavními prostředky o moc nebo směřující k potlačení rovnoprávnosti občanů.

Ano, komunistů není třeba se obávat. Jsou mezi nimi dobří i horší lidé tak jako i v jiných stranách. KSČM má výhodu, že v jejich řadách snad téměř ani nejsou žádní kariéristé ani korupčníci, kmotři. Na druhou stranu má KSČM jistou nevýhodu. Sdružuje ještě některé starší členy, kteří se někdy se zalíbením ohlížejí na předlistopadové pořádky. Doba, kdy se tito jednotlivci utěšovali tím, že se vše rychle změní, je také pryč. Ale je zajímavé, že v mnoha ohledech na předlistopadové pořádky, např. na to, že všichni měli práci, všichni bydleli, všichni měli právo na bezplatnou zdravotní péči, vzdělání, vzpomínáme s povzdechem i my.

Nemůžeme říci, že ve společnosti je vše v pořádku. Je třeba hodně změnit. Především je nutné ukončit výprodej naší státnosti, přikročit k razantnější obhajobě českých národních a státních zájmů, zbavit nás korupce a snažit se o postupné dosažení spravedlnosti, zejména sociální. Těmto snahám brání zejména současná vládní koalice, která chudým dále bere a bohatým dává, která má v úmyslu vzniklé deficity řešit na úkor obyčejných lidí, jež dluhy ani způsobit nemohli.

Lidská práva ve svém souhrnu by měla vést k důstojnému životu každého člověka v mírové a rozvíjející společnosti a nikoliv sloužit jako válečný klacek zbavující statisíce lidí jejich základního práva, práva na život a permanentně ohrožující svrchovanost jednotlivých států a jejich národů. Imperiální pojetí lidských práv je zavrženíhodné.

S těmi tzv. ultralevicovými křesťany je bohužel velké trápení. Dokonce se nenechají ani pokojně zařadit do vyšší vůli vymezených prostor a nejsou dosud schopni ani připustit, „jak komunisté těžce ohrožují lidskou společnost“. Nedivme se proto, že i když nejsou zcela levicovými a prokomunistickými, a to sami tvůrci nových pořádků a nejrůznějších účelových nálepek ví, musí být vykázáni na ošklivec vedle těch stále nic „nechápajících“ komunistů.

Křesťanskosociální hnutí se v 90. letech 20. století podílelo na založení i činnosti Ekumenického mírového fora evropských katolíků (EMFEK). V jeho čele stál prof. ThDr. Karel Derksen, evropsky známý teolog, který přednášel na řadě univerzit. Svého času byl těž víceprovincionálem jednoho holandského řeholního řádu. Měl jsem možnost poznat pana profesora jak v klášterním prostředí, tak i v jeho domově, který byl sídlem jedné zvláštní komunity. Často jezdil do Prahy. Vedli jsme s ním diskuse, vystupoval na seminářích, jak v rámci KSH, tak i v Křesťanském dialogu a pravděpodobně někdy i ve Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním či pořádaných i pro její členy. Znal se s představiteli obou uvedených křesťanských subjektů. Mohu mluvit i o jejich vzájemné náklonnosti.

Abychom si přiblížili, jak zakladatel EMFEK myslel a na jakých základech forum spočívalo, připomeňme si několik myšlenek prof. ThDr. K. Derksena: Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - aso­ciální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křes­ťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce mo­rální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.

Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejmé­na na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve sku­tečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politic­kým stranám název "křesťanská" nepřísluší.

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v mí­ru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvod­nitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitel­ná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi růz­né náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím záko­nům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už vál­ka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tra­gédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpou­tána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, ji­miž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřes­ťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Je­žíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulos­ti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bo­sna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim za­hájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťans­kých sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a svě­ta. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, zname­nalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

Takto mluvil a v souladu s tím jednal prof. ThDr. Karl Derksen, uznávaný teolog evropského formátu. Skláníme se i nyní před jeho velikostí, moudrostí, zralostí a vizemi budoucnosti.

My všichni, kteří toužíme po lepším světě, musíme hledat, hledat snaživě, usilovně a soustavně. Ne vždy, co nalezneme, je skutečně námi hledaným a pro vždy dostačujícím. Je nalezeným prostě jen v určité situaci za určitých podmínek. Hledání a nalézání v křesťanské skromnosti a pokoře je procesem celoživotním. Hledejme a nalezneme, nechme hledat a nalézat i druhé!

I diplomní práce Bc. Davida Racka je výsledkem tvůrčího úsilí, hledání. Alespoň v tomto smyslu, přes uplatněné některé připomínky a kritizované nedostatky, mějme pro hledajícího a jeho dílo pochopení. Dr. O. Tuleškov

Polské katolické církevní hierarchii se papež František nezamlouvá

„Papež František chce chudou církev pro chudé, to však neznamená, že ji zbaví lidí bohatých, ani to, že se začne zbavovat kulturních památek nashromážděných Vatikánem za uplynulé dva tisíce let,“ prohlásil během nedělní mše varšavský arcibiskup Kazimierz Nycz.

V podobném duchu zněla kázání na Velikonoční neděli po celém Polsku.

"Posláním katolické církve je solidarita s chudými. Toto církevní společenství však není žádnou charitativní organizací. Její nejdůležitější rolí je hlásání spásy chudých a evangelia,“ vysvětluje se ve velikonoční výzvě věřícím Konference polského episkopátu. Výzvu podepsal i arcibiskup Wojciech Polak. „Materiální potřeby lidí v nouzi dokážou podstatně lépe uspokojit jiné organizace než církev,“ píše se ve výzvě. Františkův přístup je polské církvi nelíbí, upozornil list. „Papeže, který hlásá skromnost, si ve Vatikánu náležitě váží, ale jeho tvrdohlavost, že se chce i nadále chovat jako biskup chudých, začíná konzervativní hierarchii, polskou nevyjímaje, stále více dráždit,“ napsal v neděli polský portál natemat.pl. Současně informoval o luxusních autech, v nichž se polští biskupové vozí, a přepychových palácích, kde žijí obklopeni bohatstvím.

Pavol Minárik, Právo

Církve v Británii veřejně odsoudily vládní mýty o chudých

Kdy vystoupí v Praze na obranu chudých Duka?

Koalice církví v Británii v neděli obvinila britskou vládu, že ve snaze ospravedlnit nebezpečné škrty v sociální infrastruktuře šíří mýty o chudobě.

Ve společné zprávě zdůraznil Baptistický svaz Velké Británie, Metodistická církev, Sjednocená reformovaná církev a Skotská církev, že je "systematické zkreslování obrazů nejchudších občanů ve společnosti" velkou nespravedlností, proti níž církve musejí bojovat.

Církve publikovaly své společné prohlášení před pondělním zavedení tzv. "daně z ložnic" a dalších zásadních škrtů sociální infrastruktury. Labouristická opozice varuje, že celkem přijde průměrná britská rodina v důsledků škrtů dnešní britské vlády, vedené konzervativci, o přibližně 900 liber (27 000 Kč) ročně.

Paul Morrison, poradce pro politické otázku v Metodistické církvi, zdůraznil v BBC, že vláda jaksi "šíří představu, že chudí si svou chudobu zaslouží, že jsou jaksi méně významní občané, že nemají hodnotu. Církve jsou přesvědčeny, že tito lidé mají hodnotu a mělo by se s nimi zacházet daleko férověji, než jak se to děje."

Ve své zprávě obvinily čtyři zmíněné církve politiky a média, že šíří o chudých lidech šest mýtů: že jsou líní, že jsou to alkoholici nebo osoby závislé na drogách, že ve skutečnosti vůbec nejsou chudí, že podvádějí systém, že se jim žije lehce a že způsobili státní zadluženost.

Morrison vysvětlil: "Vidíme, jak lidé, kterých si vážíme, o nichž jsme přesvědčeni, že si jich Bůh váží a že je Bůh miluje, jsou každodenně uráženi v médiích a to musí přestat. Důsledkem takovýchto postojů vůči chudým pak je, že sociální škrty začnou být přijatelnější, a je správné, abychom kritizovali i toto." (BL, 31.3.2013)

Chudoba a chudoba

Václav Dušek

Z Vatikánu do Prahy cesta předaleká. Papež František pravil, že církev musí býti chudá a vyslovil se i k papežským červeným botkám – skončila prý doba karnevalu, tak nějak to řekl sluha Boží, obdivovatel Františka z Assisi, přítel Ježíše i jeho matičky Marie. Nu, v Praze se slova pastýřova asi neslyší, majetek nade vše – kdo vládne penězi, má i moc nad lidmi; ekonomické špičky církve svaté nezahálely, nezahálejí, u nás jistě ne, že, pane kardinále? Vy jistě dobře znáte modlitbu Františka, nevelkého vzrůstem, ale obra duchem, prostého a čistého jako krajíc chleba... a pro připomínku první slova z modlitby milovníka všeho živého na této maličké křehké zemi. Milý pane, udělej ze mne nástroj svého míru, abych vnesl lásku, tam kde vládne nenávist...

Vláda se chystá prý národ jaksi překvapit v souvislosti s církevními restitucemi. Věřím, protože překvapuje neustále svou neumětelskou vášní bořit a mám silnou obavu, žel, že následující kormidelníci bárky zmítané v oceánu Evropa nebudou o mnoho lepší. Rád se budu mýlit! Pane, dej, aby světští mocní pobrali maličkou hrst rozumu... a církevní hodnostáři sloužili duchovním hodnotám, aby jim zašla chuť mamonit, neboť království Tvé nesnese pleticháře! Františku, na stokrát pozdravujeme Tebe. Svatá slova si vyřkl. Jiný František, básník pravdy, řekl: Chudoba z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad...

Manifestace na Mariánském náměstí 9. 4. 2013, proti postavení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí

Svolavatelem a organizátorem byla strana národně socialistická, Lev 21. Na manifestaci jako první promluvil ing. Jiří Paroubek, předseda národních socialistů, dále pak ing. Karel Janda, předseda Klubu českého pohraničí, doc. RNDr. Jan Minář, DrSc., Slovanský výbor, a paní dr. Marie Neudorflová, Ph.D., za Křesťanskosociální hnutí. Její projev níže přinášíme. –red.

Projev PhDr. Marie Neudorflové, Ph.D.

Vážení občané, vážení přátelé,

záměr znovu postavit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí má jen málo společného s oficiálně uváděnými důvody, jako je vítězství na Švédy roku 1648, případně na epidemií cholery. Byla to ne církev, ale hlavně čeští vojáci a lidé, kteří ubránili Prahu před Švédy, byli to hlavně čeští lidé, kteří byli obětí strašné epidemie během války, proti níž katolická církev neudělala nic. Místo ocenění statečnosti a utrpení Čechů se církev po válce horlivě vrhla na jejich nemilosrdné pokoření a drancování. Ze tří milionů obyvatel českého království zůstalo necelých půl milionu, jeho protestantská vzdělaná a majetná elita byla vyhnána ze země, a úrovně zbytku národa sražena do nevzdělanosti a krutého sociálního útlaku. Při větší znalosti historie byl proto Mariánský sloup oprávněně vnímán jako symbol nezodpovědnosti, nelidskosti a netolerance katolické církve a jejího chorobného úsilí po moci a majetku.

V nedůstojných a skutečnost pokřivujících argumentech stoupenců obnovy sloupu se projevuje nejen naprostý nerespekt k pravdě, ale také ignorování skutečnosti, že to byla především katolická církev, která byla zodpovědná za příčiny a důsledky Bílé Hory, za třicetiletou válku a katastrofální úpadek českého národa. Ignoruje se, že z této tragické situace měla církev závratný materiální prospěch a že jí nevadilo, že se zmocňovala majetku nemravně, nezákonně a násilně. Tím se ve skutečnosti stal Mariánský sloup symbolem nepravdy a neúcty církve k základním křesťanským principům, k morálce, stal se symbolem její lhostejnosti k úrovni a utrpení českého národa.

Ve svém úsilí udržet většinu českého obyvatelstva jako levnou pracovní sílu pro sebe i cizí katolickou šlechtu, a ve snaze udržet si svou moc a privilegia, obrátila katolická církev svou nenávist proti nejslabším, proti vědě i proti osvíceným názorům, kterých se bála a krutě potlačovala. Na rozdíl od předbělohorské dvě stě let trvající a v Evropě ojedinělé náboženské tolerance v českém království, katolická církev v zápalu fanatické rekatolizace posílala po dalších dvě stě let do mučíren a na popraviště ty lidi, kteří měli víru v člověka jako stvořeného k obrazu božímu, lidi usilující o pozvednutí duševní, intelektuální a sociální úrovně potlačených, lidi usilující o spravedlnost. Musela zasáhnout světská moc, ovlivněná osvícenským humanismem, aby dala lidem větší možnost na důstojnější život. V současnosti pokusy zvrátit tento vývoj se, bohužel, staly nebezpečnou součástí našeho života. Mariánský sloup by dál zůstal symbolem mravní a sociální degenerace katolické církve a jejího odvrácení se od základních křesťanských principů k materialismu a k moci.

Z oprávněných důvodů si Češi po svém osvobození od Habsburků roku 1918 nepřáli Mariánský sloup na Staroměstském náměstí vedle Mistra Jana Husa, který důstojně symbolizoval jejich lásku ke svému národu, k pravdě a ke svobodě.

V současnosti může být úsilí o Mariánský sloup oprávněně také vnímáno jako výraz snahy konservativně-klerikálních sil na nelegitimní restituci nedemokratické moci nad českým národem. Každá nedemokratická, nepoctivá moc vnucuje veřejnosti vždy určitou symboliku, která nesouvisí s tím, co je pro lidi důležité, ale má odvést pozornost lidí od chápání reality, od důležitých problémů k iluzím, od iniciativy ke svému prospěchu k pasivitě. Věřit v zázraky je mnohem pohodlnější než účast na práci pro úroveň lidí a společnosti. Víra v zázraky však vede k resignaci, k fatalismu, často i k fanatismu, otupuje a omezuje schopnost lidí bránit svou úroveň a důstojnost, a zároveň přispívá k obecnému strachu a atomizaci společnosti.

Nedopusťme, aby neracionální symbolika ambiciosní a nedemokratické moci přispívala k dalšímu narušování toho nejcennějšího, co nám minulé generace zanechaly: naše humanitní a demokratické tradice, naši národní sounáležitost. Nedopusťme další rozdělování naší společnosti. Držme se našich ověřených pozitivních hodnot a jejich představitelů, kteří z lásky a důvěry ve schopnosti českého národa, věnovali svou životní práci pro jeho kulturní i sociální úroveň, pro jeho důstojnost. Většina těchto velkých osobností, symbolicky Husem počínaje a Masarykem konče, se musela trpce bránit proti katolické moci a nepravdě. Usilujme o to, abychom byli schopni v jejich statečném a bohulibém úsilí pokračovat pro dobro a důstojnost našeho národa.

Výprodej kostelů v Německu

Mnohé kostely v Německu bývají obětí bagrů. Některé slouží dál jako taneční školy, tělocvičny nebo jídelny. V Hamburku chtějí muslimové z protestantského kostela udělat mešitu. V biskupství Hildesheim je každý druhý kostelů na červeném seznamu. V biskupství Kassen je takových 83 a dalších 13 již bylo zbořeno. Nejhůře na tom jsou kostely ve Wilhlemshavenu , kde z 9 kostelů 6 čeká nehezký konec. Spiegel, 7/2013, str. 5

Pozn. red.: Proč sudeti, s nimi jejich blízcí spojenci, např. z tzv. Antikomlexu, tak lkají nad osudem některých kostelů v pohraničí, když v samotném Německu to vypadá na dlouhodobou širokou pohromu pro kostely? Nechtěli nám oni i naše média říci pravdu?

Dozví se věřící o restituovaném majetku?

„Majetek chápeme jako nástroj, který nám má pomoci k tomu, abychom mohli normálně fungovat a abychom mohli pomáhat jiným. Majetek má jít touto cestou a nemůže být zneužíván k osobnímu obohacování nebo k plánům, které nesouvisejí s duchovním povznesením člověka.“Kardinál Duka

Na začátku března si někteří katoličtí věřící vyslechli pastýřský list o církevních restitucích od svých biskupů. Zklamán byl ten, kdo v obsahu očekával informace o tom, jakým způsobem a kde může věřící získat fundovaný a odborný přehled o jednotlivých krocích a postupech a řešeních nabytí a správy církevního majetku.

Věty z pastýřského listu: „Poneseme velkou zodpovědnost, ale nepochybujeme o tom, že mezi věřícími je dost poctivých a zdatných odborníků, kteří nám pomohou...“ „…Bratři a sestry, děkujeme vám za důvěru i odvahu ke spolupráci na náročné cestě, která je před námi…", pak nutně vedou k zamyšlení. Jak budou bratři a sestry pomáhat a spolupracovat, když nedokáží rozšifrovat, jakou vlastně pomoc naši biskupové potřebují? Možná to byla výzva, aby se věřící zajímal o danou problematiku a zjišťoval sám, co se řeší ohledně církevního majetku. A vzhledem k tomu, že ve farnostech se dosud nic neví a neděje, začne hledat informace na biskupství, kde se asi něco už děje, což mu potvrdí i mediální zpráva z tohoto ledna.
V současné době má každé biskupství v České republice velmi pěkně a přehledně zpracované a aktualizované webové stránky. Díky nim mohou přímo, snadno a kvalitně komunikovat se širokou veřejností, farnostmi a věřícími. Jak se jim to daří ohledně informovanosti o církevním majetku?

V Arcidiecézi olomoucké se laik nic nedozví o církevním majetku a jeho správě, ale zaujme ho, že díky chybějícím financím ubude pomoci potřebným.

Brněnské biskupství  a Plzeňská diecéze také o církevních restitucích neinformuje.
Biskupství českobudějovické aktuálně o majetkovém vyrovnání nepíše, ale lze tu najít obsazení restitučního oddělení. Obecné informace a články z roku 2012 k dané problematice nalezne na stránkách Královéhradecké diecéze, na linku Litoměřického biskupství a Biskupství ostravsko-opavského. Arcibiskupství pražské má sice články a informace o restitucích také z roku 2012. Ale pro katolíka z Moravy je překvapením, že na těchto stránkách se čile podniká v nemovitostech. Stručně a jasně sděleno: kvalitní informace a nové zprávy ohledně církevních restitucích se na stránkách jednotlivých biskupství nedají dohledat. Katolík se nevzdává, přemýšlí a brouzdá internetem dál. V pastýřském listu se hovořilo o České biskupské konferenci, ale i tady v tiskovém středisku se naposledy vyjadřovalo k církevním restitucím v roce 2012.

Poslední internetový pokus shlédnout další fundované stránky - Ekumenické rady církví, kde najde „čerstvou“ aktualitu. Dozvídá se o tiskové konferenci, která proběhla a zahájila komunikační kampaň KDO, CO A KOMU. Představeny zde jsou internetové stránky, které mají sloužit „jako informační portál a rozcestník pro získávání komplexních informací ohledně celé problematiky církevního majetku“ a průběžně jsou aktualizovány ECR. Škoda jen, že už se píše duben 2013 a k člověku stránky aktuálně hovoří z listopadu 2012…. Jana Němečková

Tolik křížů

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Rezignaci papeže Benedikta XVI. v únoru 2013 komentoval při televizním interview náš londýnský arcibiskup Vincent Nichols jako velmi odvážnou. Komentářů bylo k překvapivému rozhodnutí papeže ze všech stran plno, jak čtenáři této poznámky jistě slyšeli či četli. Od těch plných pochopení až k otevřeně kritickým. My Češi na štěstí už od dob Boženy Němcové víme, že nenarodil se člověk ten, aby se zalíbil se lidem všem, a tak jsme oproti jiným značně shovívaví.

Současnost je velmi obtížná pro každého, natož pro člověka, který řídí náboženství a vyznání miliardy dvakrát sto tisíc lidí. Nese na svých bedrech i kříže přemnohé jiné, od hrabivosti bankéřů světa, přes nelítostné vraždění armádami lesku chtivých generálů, machinace prodejných politiků až k nesmyslným nárokům homosexuálů a sexuálním výstřednostem kam pohlédneš. Jak z toho?

Někdy se může zdát, že snad reformátor Jan Křtitel a spravedlivý trpělivý Ježíš to měli snazší. Proto ten povzdech Benedikta XVI.

Málokdo tedy byť i jen tušil, že volba nového papeže proběhne v pouhých dvou dnech a padne na františkánsky prostého Argentince Jorge Mario Bergoglio. Proto jsme s pochopením přijali, když on sám převzal pro své řízení katolické církve jméno Francis a vyhlásil papežství skromnosti. Jeho slavná inaugurace 19.března 2013 na Svatopetrském náměstí byla možná i rozloučením s dřívější pompou. Potěšilo také, že skleněná vitrína, slavný pancéřovaný "popemobil" byl odvezen do garáže a jeho dopravní funkci převzal prostý otevřený vůz.

Musí-Ii se uskrovňovat Josef Novák a jsou-li donuceny vlády a národy mohovitými bankéři světa k drastickým úsporným opatřením a často jen k tomu, aby státy mohly odvádět obtížné úroky za bankéřské půjčky do bezedných kapes miliardářů a trilionářů, nemůžeme být příliš překvapeni návrhem nové cesty církve a následování moudré skromnosti Ježíšovy. Francis chce být papežem pro chudé, osloví ideou kruhy mocných tohoto světa a ty co se klaní zlatému teleti? Spokojí se ti s málem?

Bohatství a blahobyt často vede k prostopášnostem a obžerství všeho druhu, a to se právě děje. Proto jen můžeme přikývnout, když i nový anglikánský arcibiskup Justin Welby převzal stolici Arcibiskupa of Canterbury ve čtvrtek 14.3.2013, a vyhlásil podobný rozumný ukazatel skromnosti pro následovníky anglikánské víry.

Pro úplnost poznamenejme, že náboženské obřady a vedení anglikánské "High Church" je prakticky totožné s katolickým, i když hlavou anglikánské církve je anglický král či královna, jako nyní Elizabeth II.

Arcibiskupa Welby jsme sice nestačili vizuálně zaregistrovat při televizním přenosu inaugurace Papeže Francise na Svatopetrském náměstí, ale jistě se nám jen opticky ztratil mezi reprezentanty jiných světových církví a náboženských představitelů. Po slavnostních chvílích byl snad pro oba čas alespoň na kratičké rozhovory, i když svými životními běhy jsou rozdílní. Arcibiskup Welby má požehnané manželství s pěti dětmi. K jejich doporučeni k pevné tradiční rodině a se vším co k plnému životu patří, budeme mít i praktický příklad.

Nebudeme ale předbíhat to, co přijde či musí přijít.

Všichni vrcholní představitelé lidských cest a směrů se musí začít radit a dohadovat jak vybřednout z těch všech křížů, které jsme na sebe v mnoha případech uvalili sami. Krize a nebezpečné situace se na nás při řítí, nebudeme-Ii schopni se dohodnout.

My všichni, člověk vedle člověka, jeden vedle druhého, jsme lidé! Musíme už konečně jednou uznat jednotu lidstva.

Přestat se vyvyšovat jeden nad druhého, tak jak nás nabádali mnozí moudří před námi a i dnes učí moderní náboženství.

Budeme muset vyeliminovat ty, kteří rozeštvávají lidstvo i ty, co se pasou na bohatství, které oni nevytvořili nebo dojdou oni sami k rozumu?

Při kolotání trilionů světových měn, s nimiž se nezodpovědně a bez zábran čachruje, už nestačí mluvit jen o charitě, almužnách a požadovat milodary pro chudé! Je nepříjemná připomínka, že Ježíš rozházel v chrámě jeruzalémském stoly penězoměnců? Peníze musí přestat být zbožím a nesmí být zneužívány.V pohodě a dohodě nám nezbývá než zvednout nové ideje a směry. Víme, co selhalo a přivedlo nás vniveč. Bomby to nevyřeší... Londýn, 19.3.2013

Křesťanská misijní společnost,

Primátorská 41, 18000 Praha 8, tel.: 284 841 922, Fax: 284 841 923

web: .cz, e-mail: info@kmspraha.cz, kontaktní údaje jsou staršího data.

Sudetským Němcům

Naši milí krajané,

tíží nás minulost českého národa a české země, která byla ještě před šedesáti lety také zemí Vaší nebo zemí Vašich rodičů či prarodičů.

Přestože jsme se o tom neučili ve škole, pronikla k nám děsivá pravda o kruté poválečné pomstě na německém obyvatelstvu Čech, Moravy a Slezska, prováděné většinou bez ohledu na to, zda a jak se kdo provinil. Víme o ponižování, lynčích, upalování, popravách bez soudů, znásilňování i o strašlivých pochodech smrti. Náš národ pro Vás tehdy na základě principu kolektivní viny, přichystal koncentrační tábory, srovnatelné s těmi nacistickými, tábory, kde docházelo k mučení a kde mnozí, zvláště nemluvňata a staří lidé, zemřeli v důsledku podvýživy a na nakažlivé nemoci.

Připojujeme se k několika podobně zaměřeným iniciativám minulých let usilujícím o vzájemné smíření. Vás, kteří jste přežili, i Vás, jejichž rodiče nebo příbuzní Vám o těchto hrůzách vyprávěli, jako Češi prosíme za odpuštění. Odpusťte nám, prosím,

- fyzické utrpení, kterým jste museli projít;

- hluboká duševní traumata, která mnozí z vás prožili a která někteří prožívají dodnes;

- ztrátu svých blízkých (Čechy tehdy zavraždění sudetští Němci se počítají na desitky tisic);

- ztrátu domova;

- ztrátu majetku.

To vše se dálo ve znepokojivé jednotě českého národa, kde se Vás, Němců, zastávali jen jednotlivci.

Také nás bolí dnešní chladný, často i nepřátelský postoj větší části českého národa k Vám a neochota našich politiků k dialogu s Vaší politickou reprezentací.

Činy našich dědů a otců nelze ničím ospravedlnit. Přijímáme svou spravedlivou odplatu: zdevastovanou krajinu Sudet, 40 let komunistické totality a i po jejím pádu pokračující morální úpadek české společnosti.

Víme, že to, co se stalo, se také nedá nijak napravit. Hrůzné činy českého národa dodnes volají k nebi. Chceme Vám vyjádřit svou hlubokou lítost nad hrůzami, které jste museli prožít. Nechceme se jen omlouvat, prosíme Vás o odpuštění. Po Vašem odpuštění i po smíření s Vámi toužíme!

Účastníci Konference smíření Čechů a sudetských Němců, 15. dubna 2005 v Praze

Dočkáme se moudřejší politiky?

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

Bude-li u nás pokračovat duchovní a morální bída primitivního kultu mamonu a moci, těžko. Nevýkonnost, koncepční i kooperační impotence a ustavičné konfrontace mnohých našich pseudopolitiků jsou již enormní. Přemnozí z nich už ani nevědí, že pravá politika se má starat o blaho obecné. Výsledky hlavního politického poslání jsou u nás proto dlouho žalostné.

To, co Poláci trefně nazývají „kontinuita dobrego“, u nás už řádně nefunguje déle než 70 let. Zlomové roky 1938, 1948, 1968, 1992 naši zhoubnou diskontinuitu potvrzují. I polistopadový převrat k nadějné racionalizaci, demokratizaci a humanizaci se často zvrhává v rozvrat. Do čela se dostalo příliš „převracečů kabátů“, nezkušených i neodpovědných „odpovědných“ a vyložených prospěchářů. Přečasto se proto potácíme od jedné krajnosti ke druhé, odnikud nikam. Reglementace přeskočila v tak bezmeznou deregulaci, že vzrůstá nepořádek, korupce i chaos. Plánománii nahradila trhománie a dogmatiky vystřídali tak omezení fanatici „nepolitické politiky“, že převrátili i to, co stálo rovně. Abnormální normalizace vyústila v tak absurdní transformace, že to nepřežilo ani Masarykovo Československo.

Nejpodstatnější společné problémy se řeší zcela nedostatečně. Strategické priority pro nejisté 21. století nemáme např. náležitě ani definované. Náš nejhodnotnější novodobý odkaz 1. a 2. čsl. odboje, vedený Masarykem, Štefánikem a Benešem, leží v podstatě ladem. Jeho směrodatné sebezáchovné hodnoty kritického realismu, humanitního demokratismu, rovnoprávné mezinárodní demokratické unie a kolektivní bezpečnosti se dostatečně nerozvíjejí ani neznají. Současná zahraniční politika z reálných potřeb našeho národa a státu, natož z potřeb střední Evropy, dobře nevychází; příliš podléhá nebezpečným globálním konfrontacím. Riskantnější geopolitická pozice rozdělené ČR a SR čelí stálému i vzrůstajícímu revanšismu bez účinnější obrany. Prozíravý Masarykův strategický projekt „Demokratické unie střední Evropy“ dosud nikdo z našich představitelů ani nepřipomenul. Je akutní! Demokratickou integraci centrálního subsystému Evropy nahradila tak extrémní „balkanizace“, že ze tří rozpadlých států středovýchodní Evropy jsou tři desítky států, státečků i pseudostátů snadněji ovladatelných. Základní strategické poslání střední Evropy proto nefunguje; ani naši čelní představitelé zřejmě nevědí, že střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat!

Má-li nejisté 21. století zaručit udržitelnost lidského světa, nelze vycházet z jednostranných i nebezpečných ideologií, nutno se řídit co nejspolehlivější systémovou odborností. Moudřejší a odpovědnější politika by např. rozvíjela naší vzájemnost i svébytnost. Učila by se z nejlepších zkušeností světa a udržovala by naše osvědčené tradice, posilovala by naši konkurenceschopnost i patřičnou hrdost, cizím zájmům by lokajsky nepodléhala. Vrchnostenská nadvláda soudobé nebývalé globální megamoci se ovšem zatím uplatňuje obecně i tvrdě. Stačí jí k tomu přesně řízené peníze bank, přesně řízená slova médií a je-li třeba, i přesně řízené střely. Ustupování mnichovanství a revanšistickému „Drang nach Osten“ je však i v této situaci neomluvitelné.

Začalo to neuváženou omluvou za denacifikační odsun sudetských Němců, uložený Spojenci, a druhým dělením Československa pochybnou většinou jediného hlasu proti vůli naprosté většiny jeho českých i slovenských občanů. Následovalo ovládnutí 70 % rozhodujících podniků, většiny národního hospodářství, všech důležitých bank i hlavních médií cizím kapitálem a jeho pomahači. Soběstační už nejsme ani v bramborách a cizinci budou moci vykupovat i úrodnou rodnou půdu, na které dosud stojíme! Vzniklý abnormální „daňový poloráj“, horlivě hájený a pečlivě obsluhovaný dnešními zkorumpovanými pseudohospodáři, slouží hlavně cizině a hrstce „vyvolených“. Stáváme se zemí vydělávající stále více pro jiné, zemí, z níž se vytrácejí nejen naše poklady, ale i hrdost, podložená poctivou prací, zdravé národní sebevědomí, obecné blaho a elementární pořádek. Důsledky jsou otřesné. Trpíme mnohem komplexnější krizí než většina světa. Kromě krize hospodářské nás postihuje závažná krize politická, mediální, morální, osvětová, kulturní; v nemalé krizi je i naše školství, zdravotnictví a soudnictví. Sečteme-li dluhy státní, veřejné i občanské, připadá již na každého z nás (včetně kojenců) čtvrt milionu Kč dluhů na osobu. Zadlužení roste závratně nejen proto, že většina chudne, je též spojeno s pěstovanou hazardní lačností a hamižností, která je zákonitě sebezáhubná. Finanční magnáti vydělávají totiž nejvíce na úrocích. Současná lichva kořistí rekordně, splátky bývají již dvojnásobné a větší. Na „obsluhu“ dluhů se berou další dluhy. Kam se hrabou středověké desátky! Nedojde-li k brzké účinné nápravě, může být naše nynější krize nebezpečnější, než ta před sto lety, kterou tak úspěšně pomáhal řešit T.G. Masaryk.

Dva kontinentální průzkumy např. potvrdily, že dospívající Češi jsou národně nejodcizenější generací celé Evropy. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci podle vzoru Francie, Kanady i USA se však naši zastupitelé dosud nezmohli. Mnohé navíc svědčí o tom, že nedostatečnou imunitu vůči sofistikovaným, nebývale účinným mediálním manipulacím u nás mívá již většina méně zkušené populace. Bez spolehlivé vzdělanosti, soustavnější demokratické osvěty i řádné kontroly médií může obalamucených lidí nebezpečně přibývat. Nahradí časem emancipované občany dezorientovaný, snadno ovladatelný dav?

Stáváme se skanzenem krizotvorného neoliberalismu i nedemokratického neokonzervatismu. Málokdo si u nás uvědomuje, že neoliberální deregulace je pravým opakem liberalismu. Rušením nezbytného řádu dovoluje totiž bezbřehou svobodu jen nejmocnějším. Zarážející je i masové šíření neonacismu. V roce 150. výročí narození Masaryka (2000) vyšel v ČR dokonce zločinný Hitlerův „Mein Kampf“ nákladem přesahujícím 100 000 výtisků a nic vadného v tom neshledal ani Nejvyšší soud! K 70. výročí Masarykova úmrtí (2007) propagoval „náš“ nejčtenější deník bezostyšně již nejnebezpečnější záměry revanšistů: „Masaryk a Beneš by měli zmizet v propadlišti dějin“! Vzpamatujeme se včas?

Polistopadové dvacetiletí jsme k nápravě hodnotové orientace převážně propásli. Mnozí propadli v bezduchém konzumu i hamižnosti až na dno. Naši nejvýznamnější novodobou hodnotu, československou federaci, v integrující Evropě poctivě hájil ještě poslední předseda čsl. parlamentu A. Dubček. Rozhodujícího hlasování v listopadu 1992 se již bohužel nedožil, jeho předčasnou smrt provázejí i otazníky. Likvidátoři tak o jeden pochybný hlas zvítězili. Polistopadový démon chamtivosti děsí např. A. Liehma. Z. Mahler burcuje proti mediální debilizaci a odkaz veřejného ochránce lidských práv O. Motejla obsahuje i varování před barbarizací!

Někteří čelní představitelé ČR naše rizika neuváženou eskalací existujících konfrontací i vyvolávají. Exprezident V. Havel např. roku 1992 nezabránil druhému dělení Československa ani běžným demokratickým referendem, roku 1999 hájil „humanitární bombardování“ Jugoslávie a roku 2009 spolu s dalšími „Bushovými pohrobky“ podněcoval současného prezidenta USA k ostřejší protiruské politice. Ani Z. Brzeziński a J. Rupnik s tím nesouhlasili. Bývalý ministr obrany ČR A. Vondra, jeden z horlivých „pohrobků“, k našemu předsednictví EU zaplatil tak trapnou i urážlivou „Entropu“, že proti ní členské státy právem protestovaly. V současné krizové situaci, kdy řada států vojenské mise omezuje a ruší, my je rozšiřujeme. Ministr zahraničí ČR K. Schwarzenberg, člen militantního Bilderbergského klubu největších boháčů světa, prosadil zase naše uznání „samostatného“ Kosova pro největší vojenskou základnu v Evropě a na předvánoční Radě EU navrhl rezoluci, oživující praktiky „studené války“. Paušální odsuzování „komunismu“ však i EU odmítla. Premiér ČR P. Nečas na témže jednání nepodpořil ani moudrý návrh představitelky zahraniční politiky EU na mírovou spolupráci EU i USA s Čínou a v zápětí v Praze – poprvé v historii ČR – oficiálně přijal regionální stoupence revanšismu z Mnichova, včetně předsedy sudetského Landsmannschaftu B. Posselta!

Současná vládní koalice ČR dosud prozíravou kompetentní demokratičnost neprokazuje, její aféry krizi spíše odhalují i prohlubují. Nerespektuje, že ji zvolila jen necelá třetina oprávněných voličů a prosazuje politiku úzce partikulární i asociální, obecné blaho ignoruje programově. „Zastropené“ daně nejbohatších, hlavně cizích podnikatelů jsou u nás i o třetinu až polovinu nižší než v jiných zemích a nezámožným lidem se skrze nepřímé daně ceny i další poplatky trvale zvyšují. Financování sociálního systému ČR je dlouhodobě podprůměrné, roku 2007 to bylo jen 18 % oproti 26 % HDP v EU. Zlověstným vyvrcholením nedemokratické kabinetní politiky je skandální zákulisní smlouva, která vše tají i „kaprálsky“ diriguje; demokratickou diskuzi blokuje i znemožňuje.

Dokud nebude politika službou pro všechny občany, dokud budou v čele i funkční negramoti, neschopní řešit podstatné složitější problémy, konformisté a nepoctiví zkorumpovaní novokolaboranti, bude se naše krize prohlubovat. Dokud nebudou v čele lidé moudřejší, mravnější a odpovědnější, nápravy se nedočkáme

K obnově kontinuity dobrého v ČR, dříve než bude pozdě, je zkrátka nejvyšší čas. Nevýkonného i zhoubného politikaření mají lidé již dost. Naše společnost je korupcí tak prolezlá, že i aféra na plzeňských právech vyšuměla skoro do prázdna. Polistopadové naděje na opravdovou racionalizaci, demokratizaci a humanizaci čekají konečně na realizaci. Osvojíme-li si tvořivě směrodatné rozvojové i sebezáchovné hodnoty pro nejisté 21. století , může se to do blízkého 100. výročí vzniku Masarykova Československa roku 2018, podařit!

Armáda je třikrát důvěryhodnější než církve

Jan Jandourek

Církve dopadly v posledním průzkumu veřejného mínění zle. Podle agentury CVVM v letošním září věřilo církvím zcela 4 procenta lidí a spíše důvěřovalo 16 procent. Církve se tak dostaly za všechny známé instituce. Před nimi jsou armáda, ta má důvěru nejvyšší, dohromady 60 procent, rádio se stejným výsledkem, dokonce i policie, o které se povídá tolik vtipů (56 procent) a stále proklínané, pomalé a ve svých rozsudcích neprůhledné soudy (49 procent).

Už na první pohled je statisticky patrné, že zcela důvěřuje církvím asi tolik populace, co chodí pravidelně na nedělní bohoslužby. Podle výsledků posledního sčítání lidu se k víře – ať už v církvi nebo mimo církve – hlásí mírně přes dvacet procent lidí. Skoro polovina lidí ovšem tehdy údaj nevyplnila, což vede k opatrnosti při posuzování takových čísel. Češi totiž ve skutečnosti věří dost a kdečemu. Je ale pravděpodobné, že církvím věří v podstatě pravděpodobně jen věřící a ve společnosti nemá jejich hlas velký dopad.

Proč jsou Češi vůči církvi (teď to zjednodušme na katolickou církev, protože lidé si většinou stejně vybaví především ji a je mediálně nejviditelnější) tak negativně založení? Proč je armáda, na kterou většina mužské populace nemá žádné dobré vzpomínky a která lidem přijde zbytečná, třikrát větší důvěru? Nikdo si přece nedělá iluze o tom, že by naše armáda byla schopna zemi nějak účinně bránit. Armádou otřásly také různé skandály. Byť, pravda, jsou to často politické skandály především kvůli různým kejklům na ministerstvu obrany a ne aféry armády samotné.

Lze navrhnout několik příčin.

1. Víra je u nás na ústupu už dlouho. Nemohou za to jen komunisté, náboženské tradice začaly povadat už v době průmyslové revoluce, kdy lidé odcházeli z venkova do měst a byli vytrženi ze svých kořenů. Církvi se nepodařilo na tento jev zareagovat. Je přitom jednodušší navázat na to, co existuje, a oživit to než hledat jednotlivé konvertity. Ti mají samozřejmě pro církev zvláštní cenu a jsou pro ni aktivní posilou, teď jde však o jev masového ateismu, o kterém naléhavě mluví II. Vatikánský koncil.

2. Komunisté zničili značnou část intelektuální elity, poškodili pastoraci, teologii, katechezi, evangelizaci. Zatlačením církve do kostelů navodili dnešní mentální stav, kdy lidé spojují náboženství jen s obřady a ptají se, k čemu mají platit mávání kadidelnicí a nějaké pověry, když do kostela nechodí. Že má dnes církev vzdělávací a charitativní organizace, to už se k mnoha lidem nedonese.

3. Vinu má ale i sama církev. Ostatně nejlepší je předpokládat, že když je malér, můžeme si za něj především sami. Církev neumí jednoduše vyložit lidem „venku“, co hlásá, ani vysvětlit svou praxi. Církevní jazyk je téměř beznadějně zatuhlý a nesrozumitelný. Dnešní ateisté přitom skutečně nevědí vůbec nic. Neexistuje snad pojem, který by byl srozumitelný. Bohem počínaje, přes spásu, hřích, anděly, očistec, eucharistii.

Tlak na církev je velký a církev má skutečně proti sobě lidi, které bychom mohli popsat pojmy jako: nepřátelé, protivníci, lhostejní, ironici… atd. Odpor vůči církvi může mít mnoho důvodů: Špatná osobní zkušenost (nafackoval mu kostelník, farář kradl), předsudky z neznalosti (kosmonauti Boha neviděli), osobní kalkul (zviditelnit se v mediích, třeba bojem proti restitucím), intelektuální výhrady (jsem sociobiolog, nebo filozof nebo psychoanalytik a myslím si, že…). A potom, což by bylo čestné uvést na prvním místě, že lidé v Boha nevěří a svobodně na základě své zkušenosti a poznání dospěli k tomu, že žádný není. Všechny tyto polohy mohou mít verzi umírněnou a bojovnou.

Je problémem církve – a může si za to už dvě desetiletí po listopadu 89 sama – že se studiem moderního ateismu a sekularizované společnosti nezabývá. To by měl být na teologických fakultách další kurs hned vedle fundamentální teologie a biblistiky. Možná by se jím mělo začít hned od druhého semestru. Ať se nikdo nediví, že v určitém ohledu doba temna je až dnes, totiž doba ateistického temna.

Když neznáme „druhou stranu“, nejsme schopni ji oslovit a srozumitelně jí říci, o co nám jde. To má pak ovšem někdy důsledky až do hrdel a statků. Bez studia ateismu a sekularizace se prostě církev nehne z místa. Jan Jandourek, duchovní starokatolické církve, redaktor MF DNES

Z jednoho dopisu

„Četl jsem nepříliš dávno, že všichni máme poctivě dělat své zaměstnání i povolání, i povolání důchodce, které skýtá dostatek času, aby člověk mohl přiložit ruku na vinici Páně a činit tak do té doby, než si ho Pán povolá k sobě, do království Božího. Sdílím tento názor. Nadto si však myslím, že o království Boží bychom měli usilovat i zde a především zde, na této zemi. Pro mne je takovým královstvím Božím sociálně spravedlivá společnost, ošklivící si násilí, války, společnost, kde nejsou bezdomovci, kde lidé, zvláště děti, neumírají hlady, kde neví nic o dlouhodobé nezaměstnanosti, špatných příkladech tzv. elit, hrůzné kriminalitě, rakovinové korupci, a kde lidem není poskytována zdravotní péče podle jejich peněženek, ale podle jejich potřeby. V našich miliardářích vidím mnohé, ale jen těžko onu pověstnost poctivost, jež je naplňováním přikázání nepokradeš. Snad ještě více jsem zděšen bojovými hrami pro děti, filmy plnými násilí, krve, sexu, množstvím potratů v době, kdy náš národ téměř vymírá, a vzrůstající neúctou k starším lidem. Velmi mě bolí pohrdání českým jazykem, našimi dějinami a tradicemi. Ale již dost! Sám jistě o všem jsi nejednou uvažoval s hlubokým smutkem.

Jak z toho? Jsme kapkou v moři. Buďme jí i nadále! Spatřujme budoucnost světa v křesťanskosociální alternativě! Zcela jistě přijdou Ti, kteří od nás štafetu převezmou a v ruce s ní budou dále kráčet životem s představami o království Božím na zemi. I já usiluji, abych se svým nepatrným přínosem zapojil do tohoto procesu vyúsťujícího v potvrzení, že jiný, skutečně lidský svět je možný.

Máme své stránky na internetu, správně webové, je tam řada našich brožurek, včetně Křesťanského sociála. Vím, že asi internet nemáš, i já jsem učedník, ale někdo Ti může ukázat, co jsme dosáhli. Ano, tam i jinde, je toho tak málo, že je to jen o něco více než nic. Vím to, ale přesto mám radost. A dále se snažíme. Připojíš se i Ty pevněji a plněji k našemu společenství, abychom ruku v ruce mohli více vykonat?

Vážený a milý bratře, přeji Ti hodně sil, vytrvalosti a důvěry v to, oč usilujeme a konáme, i víru v lepší svět. Děkuji za semínka dobra, která rozséváš. Věřím, že i nadále si budeme spolehlivou pevnou oporou. Věřím, že společně dosáhneme hlouběji i dál v čase, v němž snad, doufejme, zanecháme alespoň otisk dobra…“.

Dr. V. Beneš:

Z blogu monarchiacatholica.cz

„…Dalším zjištěním v tomto presidentském klání je fakt, že se opět začalo chřestit s Benešovými dekrety, které představují významnou otázku i pro monarchismus. Svědomí se utišit nedá a po více než 60 letech se ozývá i u mladé generace českých občanů. Sudetoněmecká otázka není totiž otázkou republikánskou, ale čistě monarchistickou. Byli to právě sudetští Němci, kteří doplatili nejvíce na pád monarchie a ne proto, že byli německy mluvícím obyvatelstvem, ale proto, že Československá republika byla pro ně státem cizím, vystavěným na fanatickém českém nacionalismu. Menšiny hrály možná až to poslední místo v jejím životě. Byl zde narušen princip obecného blaha a soužití různých jazykových skupin díky Revoluci. A když člověk poslouchá řeč o tom, že Benešovy dekrety jsou mrtvé (resp. neplatné) a že byly produktem Stalinovy představy o stěhování národů, tak se srdce všech pravých historiků zaraduje. Potvrzuje se pouze to, co my, katoličtí monarchisté, říkáme na všech rozích internetových ulic. Na druhou stranu se ukazuje, že český národ je levičák, rovnostářský, nevyrovnaný, ve své genové přirozenosti nepoddajný vůči jakékoliv moci, ať už pochází z milosti Boží, či z vůle pekla, podléhající médiím a nemusíme se bát toho slova, totálně zbolševizovaný a ateistický. Problematičnost osoby knížete Schwarzenberga a dalších kandidátů je jasná z mnohých internetových článků a není třeba ji znovu připomínat na tomto našem blogu.“

Několik vět o dekretech prezidenta republiky

15. března 1939 nacistické Německo obsadilo mnichovskou dohodou okleštěný zbytek českých zemí. Na jejich území byl vytvořen tzv. protektorát. Rozhodující pravomoci byly v rukou „říšského protektora“, jmenovaného A. Hitlerem. Právní řád československý, plně demokratický, byl již v období „Druhé republiky“ postupně nahrazován normami tohoto fašizujícího útvaru. Následné protektorátní normy, které byly vydávány německo-česky v protektorátní sbírce tento trend završovaly. Tzv. protektorátní právo se vyvíjelo v souladu s německým nacistickým „právem“, svůj demokratický československý základ opustilo. Československa fakticky zaniklo, nikoliv však de iure.

Velká většina demokratických států německou anexi neuznalo. V Anglii vznikla prozatímní československá vláda, která byla 21.7.1941 uznána Velkou Británii. V rámci prozatímního československého státního zřízení, představovaného prezidentem republiky, prozatímní vládou československou a následně i Státní radou, byla zahájena dekretální normotvorba, navazující na prvorepublikový československý právní řád.

Rozhodující úlohu v této normotvorbě hrála československá londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala a usnášela se na nich a předkládala pak prezidentu republiky k vyhlášení. Prezident dr. E. Beneš postupoval vždy v souladu s rozhodnutím vlády.

Právní stránku normotvorný ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, rovněž známý lidovecký politik. Na činnosti rady se podílel i německý sociálnědemokratický politik, emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Od října r. 1942 prezident Beneš vydával dekrety až po slyšení Státní rady. V r. 1944 pak k dekretům, jež se měly týkat i Slovenska, se vyjadřovala Slovenská národní rada. Po ustavení košické vlády československé těžiště činnosti dekretální leželo v jejích rukou.

Dekrety prezidenta republiky byly jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika existuje i nadále.

Prozatímní Národní shromáždění, v němž všechny československé strany měly paritní zastoupení, pak v r. 1946 přijalo ústavní zákon, který jednoznačně říkal, že veškeré dekrety prezidenta republiky jsou považovány za zákon, ústavní dekrety pak za ústavní zákon.

Sudeti, ač i jim je tato skutečnost známá, neustále mluví o tzv. Benešových dekretech, přestože, jak vyplývá z uvedeného, se na jejich tvorbě podílela celá řada subjektů. Desetiletí již zarytě žádají zrušení těchto dekretů. Pak samozřejmě si zřejmě přejí, ač to veřejně nevyhlašují, abychom navázali náš právní řád na tzv. protektorátní normotvorbu.

Sudeti zdědili nenávist k dr. E. Benešovi po Hitlerovi a věrných nacistech. Nejsou schopni ani po desítkách let se s tímto problémem nějak racionálně vypořádat. Naopak, v bludném kruhu svých lží, tito věčně včerejší, lépe řečeno: představitelé a obránci henleinonacistické minulosti, se neustále pohybují. Smíření v jejich podání znamená požadavek, aby česká strana převzala i jejich výklad dějin a programové cíle. Abychom z Čechů se dobrovolně stali böhmi a uznali sudetoněmeckou národnostní skupinu za druhý státotvorný národ v České republice. Nezapomeňme ani na to, že někteří čeští politici, a dokonce též určité politické strany, jim v tomto úsilí jsou nápomocni. J. Kovář

NATO plánovalo zlomit ducha Srbů

Konstantin Kačalin

V roce 1999, v první dny agrese, jsem jel na služební cestu do Jugoslávie. Bělehrad bombardovali každou noc. Musel jsem letět nejdřív do Budapešti a pak autem přes Maďarsko a Vojvodinu. To, co jsem spatřil v městě Novi Sad, se nedá zapomenout: všechny mosty přes Dunaj byly zničeny. Mluvili jsme o tom tenkrát s novinářem a historikem Milovanem Drecunem. Dnes je to poslanec srbského parlamentu a předseda výboru pro Kosovo a Metohiji. Z vojenského hlediska neexistovaly příčiny pro zničení mostů v Novi Sadu. Nevylučuji, že v NATO plánovali pozemní operaci proti Srbsku z maďarské strany. A proto chtěli izolovat jugoslávskou armádu od této části země. Ale hlavním cílem bombardování Novi Sadu bylo zastrašení civilistů Vojvodiny. Ničení mostů na jedné z hlavních vodních tepen Evropy nemělo smysl. Avšak NATO rozhodla zlikvidovat mosty a rafinerii ropy v Novi Sadu. Hlavním cílem bylo co největší poškození ekologie, zastrašení lidí aby v budoucnu z nich byli nemocní.

A nač bylo třeba bořit most Svoboda?

Tento most spojuje centrální Evropu s Balkánem. Nebyl to vojenský a strategický objekt. Zdá se mi, že vojáci v Bruselu chtěli, abychom dlouho nemohli postavit naše mosty znovu, aby ekonomická blokáda Srbska trvala co možná nejdéle. Aby obyvatelé Srbska pochopili, že NATO je síla, s kterou se nedá válčit. Že se mají podrobit. A proto ničili kromě mostů naše tepelné elektrárny, vodovod atd.

NATO proti nám nasadilo obrovské množství vojenské techniky. Bombardovalo-li nás v březnu 370 letadel, pak v dubnu a květnu jich bylo 1200. Celkem za 78 dní války bylo vykonáno přes 26000 letů. Z toho 19000 bojových. Bylo použito na 37000 řízených střel a různých bomb, což je 23000 tun velmi nebezpečných výbušnin.

Nejvíc bombardovalo NATO civilní objekty: 2000 náletů na 900 civilních objektů. Tohle vysvětluje hlavní cíl války: způsobit obrovské škody srbskému a černohorskému obyvatelstvu. Bombardovali továrny, nemocnice, vlaky s pokojnými občany, mosty, místa, kde byly děti, kostely, kde se lidé scházeli o svátcích.

Nejvíc zranila tato válka děti a mládež. Ovlivnila jejich tělesné a psychické zdraví. Zdraví našeho národa bylo podlomeno. Voda, vzduch a lesy otráveny. Dnes tyto následky pociťujeme.

Na jaře 1999 jsem mluvil v přímém vysílání Hlasu Ruska až pětkrát denně. V Rusku a ve světě velmi pozorně sledovali události na Balkánu, bylo třeba stále informovat posluchače o tom, jak těchto 78 dní a nocí žilo a bránilo se malé Srbsko, které trestali za Kosovo. Dnes Evropa a USA radši na ona léta a na nemilosrdného Milosrdného anděla nevzpomínají. Hlas Ruska, 16.4.2013

Bůh není mrtev. A církev?

…Už od první chvíle, kdy jsem v kostce pochopila rozdíl mezi pravicí a levicí v politice, mi nebylo úplně jasné, jak můžou být následovníci Krista pravicově orientovaní. Popíralo to všechno, co mě na Ježíši Kristu fascinovalo – rovný přístup ke všem, radikální solidarita s lidmi na okraji, dokonce převrácení zdánlivě očividných rozdílů (poslední budou prvními), nelpění na formalitách a postech atd. Dlouho jsem netušila, kde je to rozcestí, na kterém se křesťané politicky dělí, a pro mnohé je pravá cesta samozřejmější než levá právě i z hlediska křesťanství.

Domnívám se, že klíčové slovo k rozluštění pravicově-křesťanské hádanky je učení ve smyslu předávání/zvěstování nějaké nauky, moudrosti. Toto pojetí klade důraz na jiné aspekty celého příběhu – Ježíš je vnímán jako učitel, obklopený žáky, který je i nás učí spoustu důležitých věcí. Často se v tomto kontextu upřednostňují spíše metafory hierarchického ražení – Pán, Mistr, Boží syn. Souvisí to s tehdejším a ve většině případů i dnešním vnímání role učitele. Je to někdo v autoritativní pozici, z níž ostatním vysvětluje, předává zkušenosti, dohlíží na ně. Vyučovaný je zase spíše v pasivní roli přijímajícího, poslouchajícího, napodobujícího. Nechat vyučovaným více prostoru a vlastní iniciativy totiž představuje nebezpečí, že učitel přestane mít věc pod kontrolou…

V některých ohledech bych si dovedla aspoň představit, že putuju se souvěrci po konzervativnější cestě napravo, ale vadí mi, že s prvkem předávání/zvěstování se bohužel velmi často zapřahá i kočár exkluzivity pro ty, kdo učení zvěstují. Překvapivě se to stává i v církvích, které oficiálně proklamují, že kněz/farář není prostředníkem mezi Bohem a člověkem, ale jedním z řadových členů církve. Ve skutečnosti farář přistupuje k věřícím jako pastýř k ovečkám, tedy jako ke stvořením úplně jiného druhu, které je nutno vést, radit jim, pomáhat, starat se o ně. Málokterý člověk zvládne tuto roli, aniž by ho trvale poznamenala v přístupu k druhým i k sobě samému.

Velice jsem se bavila obzvláště před druhým kolem prezidentských voleb, kdy tento prvek dosáhl podoby viditelné i mimo úzké církevní společenství. Bylo potřeba lidem „vysvětlit“, koho mají volit. Začali to faráři a významní církevní představitelé a ovečky zvěst dál poslušně šířily. Typickým projevem mravokárného měšťáctví byla např. démonizace jednoho kandidáta (nechci říct, že bych nedokázala vyjmenovat tucet věcí, kvůli kterým je Miloš Zeman těžko volitelný, ale démon nebo „zlo“ opravdu není) a vytvoření umělé image mravně bezúhonného šlechtice („umělé“ proto, že se povedlo dokonale odstřihnout Karla Schwarzenberga od politiky současné vlády, ačkoli je čirou náhodou předsedou jedné z vládnoucích stran). Málokdy se diskuze stočila politickým směrem, nejdůležitějšími kritérii pro volbu prezidenta byly dobro, mravnost, slušnost, poctivost, zodpovědnost. „Svou ctností by nepřátelům nejraději vyškrábali oči; a povyšují se jen, aby druhé ponížili.“ (F. Nietzsche) Právě mravokárné povyšování tábora stoupenců Karla Schwarzenberga skrze „elity“, které nám, prostým lidem, vysvětlovaly, co máme dělat, bylo v celé kampani jedním z nejodpudivějších prvků.

Přesvědčovat lidi, že je jejich morální povinností volit kandidáta, díky jehož politice třeba právě oni spadli pod hranici chudoby, je spíše drzost než slušnost. Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou. Když pominu církevní restituce – které jsou samy o sobě výrazně problematické – je pro mnoho lidí církev nepřijatelná právě elitářstvím a měšťáckými manýry… Mariana Otterová, Umlaufoviny

OSN požaduje zavřít koncentrační tábor na Guantanamo

USA: Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navanethem Pillayová vyzvala americkou vládu, aby zavřela smutně proslulý koncentrační tábor na Guantanamo, kde bez soudu a obvinění drží už přes deset let více jak stovku lidí. Komisařka připomněla, že svévolné a neomezené věznění lidí je zjevné porušení mezinárodních zákonů. Zdroj: http://czech.ruvr.ru/2013.

Merkel se rovná Hitler

Německo: V Internetu se objevuje stále více fotografií z demonstrací v jižní Evropě, kde na transparentech stojí např: "Hitler & Merkel - the same shit" a podobně.

Hans-Olaf Henkel, dlouholetý šéf Německého průmyslového svazu, k tomu v Handelsblatt píše pod titulkem "Euro podporuje německý imperialismus" následující úvahu: "Že němečtí politici věří, že mají Kypřanům předepisovat, jak mají zdaňovat své podniky, má svůj základ v euru. Již v minulosti se cítili němečtí euro–záchranáři povoláni požadovat po Řecích, aby zprivatizovali státní dráhy (co u nás v Německu nikdo po Bahn AG nepožaduje) a po Španělech, aby se vzdali části dovolené (ačkoliv Němci mají dovolenou delší). Vměšují se do sestavování vlády v Itálii, do mzdových regulací v Belgii a do daňového systému Irska. Když odhlédneme od toho, že němečtí politici byli zvoleni proto, aby zajistili bezpečnost německých důchodů, zjednodušili německý daňový systém a starali se o sociální smír v Německu, nikdy nemůže evropský měnový systém, ve kterém zrovna Němci musejí neustále svým partnerům něco předepisovat, směřovat k míru. A za třetí ukazuje Kypr, co měna euro v řecké části ostrova způsobila, a čemu se turecká část vyhnula: turecký sever prosperuje, řecký jih skomírá. Není proto divu, že už ani kyperští Turci nechtějí euro."

Privatizace činností v resortu práce a sociálních věcí pokračuje

Libor Rouček

Ministryně Müllerová (TOP 09) podle všech indicií hodlá dovršit záměry svého předchůdce a pokračovat v privatizaci veřejných služeb. Jak jinak interpretovat obnovenou snahu ministerstva práce a sociálních věcí o sdílené zprostředkování zaměstnání v rámci zákona o zaměstnanosti? Dnes, kdy máme nejvyšší nezaměstnanost od roku 1993, a její další nárůst se očekává na podzim, úřady práce nejsou s to nezaměstnaným pomáhat s hledáním místa. Tuto funkci mají nově převzít zprostředkovatelské a pracovní agentury, které budou placeny ze státní pokladny. Není proto divu, že pracovní a personální agentury najednou v Čechách a na Moravě rostou jako houby po dešti. Tyto soukromé subjekty budou mít ze zákona nárok na 6250 Kč po skončení zkušební doby za každého umístěného klienta na dobu neurčitou, ale také na pokrytí administrativních nákladů na každého uchazeče do výše 500 Kč.

Proč úřady práce neplní své základní poslání? Protože byl systém úřadů práce zcela paralyzován zásahy ministra Drábka a jeho náměstka Šišky.

Drábek vytvořil superúřad, který dostal na starost také výplaty dávek, které dříve spravovala města a obce. Zároveň k zvětšení objemu práce ministerstvo naordinovalo propuštění několika stovek lidí, takže úřady trpí personální nouzí. Byl to rovněž Drábek, kdo zrušil povinnost firem hlásit úřadům práce svá volná místa. Nový výpočetní systém, který na úřady práce zavedl Drábkův bývalý náměstek Vladimír Šiška (bez výběrového řízení!), nefungoval a dodnes působí výpadky. Výsledkem je, že úloha úřadů práce byla redukována na registraci osob a na výplaty sociálních dávek – dlužno poznamenat, že ani zde úřady nefungují bezproblémově.

Stručně řečeno, TOP 09 nejprve funkci úřadů práce paralyzovala, aby od nového roku hledání míst pro nezaměstnané zprivatizovala. TOP 09 se v resortu práce a sociálních věcí skutečně činí: vzpomeňme privatizaci penzijního systému (druhý soukromý pilíř na úkor prvního), zkušenosti s S-kartou a skandál s přechodem úřadů práce na nový informační systém, který ochromil výplaty dávek nejpotřebnějším. ČSSD záměr financovat privátní pracovní agentury kritizuje a jsou proti němu nejen odbory, ale také samotní zaměstnanci úřadů práce. Jsme zde totiž svědky dalšího tunelování státních peněz a vytváření možnosti vyvádět peníze daňových poplatníků mimo systém veřejné kontroly.

Je Katolický týdeník ve službách sudetoněmeckého landsmanšaftu?

„Provinili se tím, že byli Němci“

je další článek Katolického týdeníku z 15. dubna 2013 (str.8). Citujeme: „Třetina veškerého obyvatelstva během několika let zmizela. Ne, nemluvíme o Pol Potově Kambodži a řádění Rudých Khmerů. Mluvíme o řádění rudých gard a vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z poválečných Čech a Moravy, Tak obrovskou ztrátu totiž tato země utrpěla…

Jeden z kandidátů apeloval na podvědomý strach občanů (nejen těch žijících v Sudetech), důsledně se vracel k minulosti a použil řadu lží. Kdyby však byla společnost byla s vlastní minulostí vyrovnána, nemohl by Miloš Zeman se svou demagogií uspět.“ Autorem tohoto textu je Aleš Palán.

Když pomineme skutečnost, že tím, kdo nemluvil pravdu o dekretech prezidenta republiky, o odsunu, o zločinech, kterých se měli údajně dopustit naši předkové, byl K. Schwarzenberg, pak opět je zde užit účelově zkonstruovaný termín kolektivní vina, jehož používá s oblibou sudetoněmecký landsmanšaft, aby jej vzápětí mohl vyvrátit.

Něco takového jako kolektivní vina skutečně v právním státu neexistuje. Je však používán termín kolektivní odpovědnost. Dokonce kancléřka Merkelová, jak v textu uvádí autor: „Jasně řekla, že za nástup nacismu mohou nejen sami nacisté, ale i prostí Němci, kteří se dívali jinam a nezabránili nástupu hrůzné ideologie.“ Ano, zde kancléřka mluví o kolektivní odpovědnosti všech Němců. My, Češi, zcela běžně říkáme, že můžeme za vládu, kterou jsme si zvolili. Nikdo se nad tím tvrzením nepohoršuje. Je pravdivé. Prohlásí-li totéž však paní Merkelová, autor, „také Čech“, hned mluví o vinně, nikoliv o odpovědnosti. Ano, jsme přesvědčeni, že Katolický týdeník v mnohém přejímá termíny i stanoviska sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Nelze se ani moc divit, když pan kardinál D. Duka je sám členem Sdužení Ackerman-Gemeinde, jež je součástí mnichovského Ackermann-Gemeinde, které je složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu.

A to co je nejzajímavější nakonec. Katolický týdeník líčí utrpení „sudetských“ Němců, co všechno, chudáci od zlých Čechů, museli vytrpět. Přesně tak to dělá sudetoněmecký landsmanšaft. Pro něj dějiny začínají až 9. května 1945. Ani slůvkem se nezmíní o tom, že velká většina sudetů byla znacizovaná, že se podílela na rozbíjení Československa ve spolupráci s nacistickým Německem. Ani náhodou

nemluví o vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Nemluví též o tom, že sudetští Němci dokonce si přáli zrušení protektorátu a urychlení germanizace Čech a Moravy a podíleli se na vypracování plánů likvidace českého národa. Část měla být postavena ke zdi, část vyhnána daleko na východ a část germanizovaná především ve starém říšském prostoru. Landsmanšaft též zamlčuje, že kolem 200.000 sudetů padlo v uniformách nacistického wehrmachtu či dokonce SS za vytvoření nového pořádku v Evropě, kde by vládl německý panský národ, jemuž by početně značně redukovaní, jinak řečeno: vyvraždění, slovanští „podlidi“ sloužili, a kde by po Židech nezbyla ani památka.

Dokonce i pan Patr Barton, „ředitel sudetoněmeckého velvyslanectví“ v Praze má v Katolickém týdeníku svůj článek.

Je jich ještě několik, např. „Sudety a jejich druhé dosídlování“, „Na stinné straně Milešovky“. Takže část plochy KT, jak vyplývá z uvedeného, je využívána k sudetoněmecké agitaci. Tak jak informuje Katolický týdeník své čtenáře? Slušně řečeno: naprosto jednostranně bez ohledu na historickou pravdu a dokonce i proti ní. J. Kovář

Rusko musí usilovat o absolutní strategickou nezranitelnost

Plány na vybudování systému protiraketové obrany (PRO) USA představují hrozbu pro strategické jaderné síly Ruska, řekl vicepremiér vlády RF Dmitrij Rogozin. Komentuje to šéfredaktor časopisu Národní obrana Igor Korotčenko.

Protože PRO USA má možnost napadnout a devalvovat části ruského strategického jaderného potenciálu, hledáme způsob, jak překonat budoucí systémy PRO. Prostředky k tomu máme a dále je rozvíjíme.

Rusko se snaží s USA jednat, ovšem pokud nebudou jednání úspěšná, bude realizován komplex odvetných opatření, před nimiž jsme Západ varovali. Jedním z prvků odvety je stupňování možností našich mezikontinentálních balistických střel pro překonávání budoucích systémů PRO. Právě probíhá plánované přezbrojování.

Ve strategických raketových silách (SRS) vojenských sil RF zavádíme stacionární i mobilní balistické rakety na pevné palivo Jars. Námořní jaderné strategické síly nově vybavujeme moderními strategickými ponorkami. Jsou to raketonosné ponorky Borej s balistickými raketami na pevné palivo Bulava. Celou skupinu SRS vybavujeme nově novými Jarsy a v dohledu je také dovybavení námořních strategických sil Bulavami.

Na nějaký překotný způsob jednání s USA o dalším snížení jaderných sil, strategických či taktických jaderných zbraní, Rusko nepřistoupí. Je nepochybné, že cílem USA je snížení nosičů jaderných zbraní v Rusku na takovou úroveň, aby v budoucnosti zaručila Spojeným státům jejich stoprocentní eliminaci. Myslím, že až do dokončení současné dohody o SRS žádné jiné dohody nebudeme uzavírat ...

Spojené státy v žádném případě neukončí zdokonalování PRO. Budou ji rozvíjet, ať se s Ruskem dohodnou nebo nedohodnou. Proto musí Rusko usilovat o svou naprostou nezranitelnost. My hlavně z tohoto důvodu musíme hledat asymetrické odpovědi kvůli odražení hrozeb a pochopitelně zvyšovat náš potenciál ke zdolání prostředků PRO Spojených států. Nepřišli jsme s tím my, ale je jasné, že vojensko-politický antagonismus vůči USA je v otázce PRO zcela neodvratný a je třeba se na něj dívat realisticky. Pokud nás Spojené státy postaví před nevyhnutelné - odpovíme. Naše opatření nebudou zátěží pro rozpočet, spadají totiž do státního zbrojního programu, doplňující financování nepotřebují. Dokážeme dostatečně efektivně realizovat komplex odvetných opatření. File-rf.ru

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 24. dubna 2013.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz