Křesťanský sociál, květen-červen 2011

Z projevu prezidenta dr. E. Beneše

na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů

v Praze 14. prosince 1945

„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…

Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.

Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.

Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My. Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

Válka v Libyi, vztah USA – NATO a další velká válka

Ve 30. letech minulého století připravily USA, VB a Nizozemsko 2. světovou válku v Pacifiku tím, že konspirovaly proti Japonsku. Tyto vlády tehdy zmrazily japonské účty ve svých bankách, které Japonsko používalo pro platby za import, a odřízly tak Japonsko od ropy, gumy, cínu, železa a dalších životně důležitých materiálů. Nebyl Pearl Harbor japonskou odvetou?

Nyní Washington a jeho souputníci v NATO používají stejnou strategii vůči Číně.

Protesty v Tunisku, Egyptě, Bahrajnu a Jemenu vznikají mezi lidmi, protestujícími proti loutkovým tyranským vládám, které jsou podporovány z Washingtonu. Ale protesty proti Kaddáfímu (který není prozápadní figurkou) ve východní části Libye, kde je ropa a kde má Čína velké investice do energetiky, se zdají být organizovány CIA.

Osmdesát procent libyjských ropných rezerv je v Syrtském zálivu ve východní Libyi. Teď jsou pod kontrolou povstalců podporovaných z Washingtonu. Protože 70 % libyjského HDP tvoří příjmy z ropy, úspěšné rozdělení Libye by zanechalo západní část, věrnou Kaddáfímu, v bídě.

Čínský Lidový deník (Žen-Min-Ž-Pao) 23. března uvedl, že Čína realizuje 50 velkých investičních projektů v Libyi. Vypuknutí nepokojů tyto projekty zastavilo a výsledkem byla evakuace 30 tisíc čínských expertů a dělníků z Libye. Čínské společnosti očekávají ztráty ve výši stovek miliónů jüanů.

Co se týče budoucích potřeb energie, spoléhá Čína na Afriku, hlavně na Libyi, Angolu a Nigérii. Washington se, v reakci na čínské ekonomické angažmá v Africe, na tomto kontinentu angažuje vojensky, a to zřízením Afrického velitelství (AFRICOM), které vytvořil president George W. Bush v roce 2007. Čtyřicet devět afrických zemí odsouhlasilo, že se bude na tomto velitelství podílet, ovšem Kaddáfí odmítl a tak vytvořil další důvod pro to, aby se Washington na Libyi zaměřil.

Třetím důvodem soustředění se na Libyi je to, že Libye a Sýrie jsou jediné dvě země ve Středomoří, které nejsou pod vlivem Washingtonu. A tak si připomeňme, že protesty proběhly i v Sýrii. Ať si Syřané o své vládě myslí cokoliv, po té, co vidí osud Iráku a nyní Libye, není pravděpodobné, že by si připustili americkou vojenskou intervenci. Jak CIA, tak Mossad používají internetové sociální sítě pro podněcování protestů a šíření desinformací. Tyto zpravodajské služby jsou zřejmými konspirátory, které vlády Sýrie a Libye obviňují z podněcování protestů.

Ačkoliv byl Washington na protesty v Egyptě a Tunisu nepřipravený, uvědomuje si nyní, že je lze využít ke svržení Kaddáfího a Assáda. Humanitární záminka pro intervenci v Libyi není věrohodná, pokud si uvědomíme, že Washington nebránil saúdské armádě v zásahu na Bahrajnu, kde je základna americké Páté flotily.

Pokud Washington uspěje a svrhne Assádovu vládu v Syrii, ztratí Rusko svou středomořskou námořní základnu v syrském přístavu Tartus. Proto může Washington svržením Assádovy vlády v Sýrii velmi získat, protože by pod zástěrkou lidové rebelie vypudil jak Rusko, tak Čínu ze Středozemí. Římské Mare nostrum (naše moře) by se stalo mořem Washingtonu.

“Kaddáfí musí jít,” vyhlásil Obama. Kdy uslyšíme “Assád musí jít?”

Americký oportunistický tisk pracuje a démonizuje jak Kaddáfího, tak Assáda. Je to oční lékař, který se vrátil do Sýrie z Londýna, aby po smrti svého otce vedl vládu.

Je to vrchol pokrytectví, když Obama nazývá Kaddafího a Asáda diktátory. Od počátku 21. století je americký president Césarem. President Bush byl postaven na základě pouhého memoranda Ministerstva spravedlnosti nad americký zákon, nad mezinárodní zákon i nad moc Kongresu, pokud vystupuje v roli vrchního velitele „v boji s terorem“.

César Obama si vede lépe než Bush. César Obama zavedl USA do války proti Libyi, aniž podle zákona požádal Kongres o odsouhlasení. To je přestupek zralý na obžalobu presidenta, ale impotentní Kongres není schopen uchránit svou moc. Tím, že ponechal bez protestu konání exekutivy, sklonil se Kongres před Césarem. Americký lid už nemá pod kontrolou svou vládu, stejně tak jako ji nemají lidé v zemích, řízených diktátory.

Snaha Washingtonu po světové hegemonii vede svět směrem ke třetí světové válce. Čína je stejně hrdá, jako bylo Japonsko ve třicátých letech a není pravděpodobné, že se nechá donutit a ovládnout tím, co považuje za dekadentní Západ. Ruská nespokojenost s vojenským obkličováním roste. Americké přehnané sebevědomí může vést k fatálnímu přecenění svých schopností.

Převzato z Global Research, překlad: onlooker, OM

Sladká nafta

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

V rámci "sametů" se ne všichni hned pokoří globalistické diktatuře.

Viděli jsme to v evropské verzi u Jugoslávců. Ti ovšem svoji odvahu bránit své zatraceně odpykali, a do kůže jim noví kulturtrégři navíc vetřeli vyčerpaný (depleated) uran čí plutonium v podobě osvobozovacích bomb. To aby si připamatovávali i na dětech (deformace, leukémie atp.), že musí poslouchat.

Dnes je arabskou Jugoslávií Libye.

Arabské "samety" mají ovšem v porovnání s těmi evropskými poněkud jiné zabarvení. Zde jde o zdroje ropy. Ale proč právě Libye?

Nařčení, že i v Libyi má "vzbouření lidu" podklad v touze bankéřů světa po naftě, západní propaganda samozřejmě odmítá. Jim naprosto nezištně běží přece o demokracii, svobodu a ochranu lidu. A svá tvrzení podepírají hned halasně vytrubovaným faktem, že přece Libye dodává na trh "jen" 2% (slovy dvě procenta) světové nafty. Je to tak? Ano, je to tak, ale...

Tož se na tu Libyi a její produkci musíme podívat poněkud zevrubněji.

Bývala to země pouští - bez důležitosti. I její hranice na mapách to dokládají rovnou čarou na mapách mezi Libyí a Egyptem i republikou Čad (Chad). Dávejte hraniční kameny do písku pouště! Za týden jsou zaváté, jako ty stopy a ten černý klobouk ve křoví, o čemž již pěli dávní V+W.

Od roku 1912 až do roku 1942 byla Libye italskou kolonií. Na začátku druhé světové války sehrála značnou důležitost pro pana Hitlera, který ji ve spolupráci s italským Mussolinim začal pořádně vytěžovat. Objevená naftová pole svým produktem podporovala válečná tažení OSY (Berlín-Řím-Tokio), a území posloužilo Hitlerovi jako nástupní k útoku směrem na východ, na Egypt (prakticky tehdy v britských rukách, viz Anglo-Egyptská smlouva), s životně důležitou vodní dopravní cestou - Suezem. .

Teprve 6. června 1942 Britové pod velením generála Bernarda Montgomeryho zastavili pancéřové divize geniálního německého stratéga maršála Rommela u EI-Alameinu. A tam nastal obrat.

Připomeňme, že k vítězství spojenců v severní Africe přispěly pak i československé bojové jednotky u libyjského Tobruku, který padl do rukou Spojenců 13.listopadu 1942.

Zde se nám objevuje nápověď na otázku "proč právě Libye"?

V roce 1951 Libye získala samostatnost jako zem krále Idrise, podporovaného Amerikou a Britanií. V té době se také počala na jejím území zvyšovat těžba surové nafty až na jeden milion barelů denně. Jižně od zálivu Sirte v oblasti Zelten, Dahra, a Beida byla hlavní naftová pole. Černé tekuté zlato tam pumpovalo 45 (čtyřicet pět!) firem, většinou zahraničních. Toto "královské" vytěžování vedlo nakonec k vojenskému puči v roce 1969 včele s mladým, odvážným, pronárodním a pro Araby charismatickým plukovníkem Moamarem Kaddafi. Leč k té unikátní naftě. Libyjská ropa (crude oíl, kterému se říká Es Sider) má, ve srovnání s černým tekutým zlatem odjinud, zvláštní kvality. A právě pro ty se jí mezi naftaři dostalo jména "SLADKÁ ". Oproti jiným, totiž obsah síry vždy v ropě nežádoucí, je v té libyjské surové naftě nízký a je tedy zvláště vhodná pro krakování na lehké letecké benziny.

Ejhle, proto ten zájem!!!

Těžba ropy v Libyi je rovněž lacinější (podobně jako té v Perském zálivu, v píscích oblasti Basry, co stojí 4-5 dolarů za barel). Ovšem ta z Perského zálivu je "kyselá" (s vysokým obsahem síry), a tedy další zpracování je dražší.

K hořejším obranám propagandistů ještě podotkněme něco k té hlásané "bezvýznamnosti" Libye, vzhledem k oněm 2% světové těžby.

V současné době, až do "sametu", byla produkce libyjské nafty 1,7milionů barelů denně.

Produkce ropy ze zdrojů v Saudské Arábii je 4,7milionů barelů denně. Saudská Arábie je přesto dosud největším producentem nafty.

Jednoduchý přepočet nám tedy napoví, že produkce té libyjské je vlastně více jak jedna třetina oné saudsko arabské (přesněji 36, 1 %)!

Z toho plyne, že ani její množství není zdaleka tak zanedbatelné, jak nás hlasatelé čí spíše propagandisté Západu přesvědčují.

"Samet", který Libye pokorně nepřijala, musí tedy pokračovat. To aby se plnily kroky "povolaných" k světovládě. Proto vedle baráže západní propagandistiky, která dle mého pozorování a srovnávání s mojí zkušeností a pamětí předčí nejen tu bývalou sovětskou, ale i tu dávnější nacistickou Dr.Goebbelse, začali Francouzi, Britové a další Libyi bombardovat.

Dosud byly převážně použity řiditelné rakety s plochou/nízkou dráhou letu ("Aster", "Tomahawk").

Zde je důležité zaznamenat, že první raketové bombardování začalo v noci ze soboty 19. března na neděli 20.března 2011. Říkají nám, že na ochranu civilního obyvatelstva. Bombardování následovalo i v dalších nocích. Skutečným cílem náletů tzv. Koalice je ovšem podlomit morálku Libyjců, kteří podporují současnou vládu Moamara Gaddafi.

Za druhé světové války za podobným účelem Hitler použil svoje rakety (Vergeltungswaffe) "V-1" dne 14. června 1944 a "V-2" 9. září 1944. Jenomže na rozdíl od dnešních "osvoboditelů" a "demokratických kulturtrégrů" je vysílal ve dne. U dnešních nemocných mocných nepředpokládám velké historické vědomosti, měli by však přesto alespoň vědět, že Hitlerovo bombardování nezlomilo. Britanii Žádné bombardování nezlomí morálku občanů, kteří jsou, či se cítí být napadeni - naopak.

Možná, že zde politikům, ale přece jen trochu ubližuji. Možná, že to přece jen některým ve vládě trochu myslí. Proto Britové připravují vylodění a invazi pozemních vojenských jednotek... Ale "za vlast a královnu"?

Musíme se připravit na zprávy typu: "...v zájmu pomoci libyjským vzbouřencům bylo zabito tolik a tolik obyvatel".

Bohužel?

To vše v rámci šíření amerického typu svobody pro globalisty a bankéře světa.

Londýn, 24.března 2011

Okupace jako druh humanitární pomoci

Tajný plán koalice EU na pozemní vpád do Libye zveřejnil německý list Bild-Zeitung. Obsah článku stačí, abychom pochopili, že rezoluce RB OSN, povolující operaci Čisté nebe s cílem ochrany libyjských civilistů, je pro Západ pouhým papírkem. Přesněji řečeno, fíkovým listem, jenž má skrýt faktickou účast ve válce na straně jedné z konfrontačních stran. Skutečným cílem je svržení nevítaného režimu.

Libyjská operace byla zahájena z moře a ze vzduchu. Nyní se plánuje intervence ze souše a okupace celé země. Není však celkem jasné, proč je vpád zamyšlen jako akce EU. Evropská unie totiž armádu zatím nemá. Kdežto NATO je příliš odiózní organizace, míní viceprezident Akademie geopolitických problémů Leonid Ivašov:

Humanitární operace NATO byla uskutečněna proti Jugoslávii a stát přestal existovat. Operace NATO v Iráku – a tento stát rovněž není. Ano, EU nemá vlastní armádu, jednat bude NATO, avšak jakoby v rámci humanitární operace pod záštitou EU. Evropané, především Francie a Itálie, sami přitlačili sebe ke zdi. Jsou v krizové situaci s uhlovodíky. Kaddáfí přímo prohlásil, že po jeho vítězství nedostanou Evropané ani barel ropy. A proto nyní přemýšlejí, jak Kaddáfího svrhnout.

NATO by dnes dala hodně za legitimní záminku pro vpád do Libye. Její stratégové si lámou hlavu při hledání vhodných argumentů. Nejvynalézavější byli Francouzi. Bombardování má být prý řízeno ze země, aby náhodou nezasáhli „svoje“. A proto se nedá obejít bez intervence. Přitom zamlčují skutečnost, že v Libyi již dávno působí francouzští, britští, italští, američtí a další oddíly. A to právě za účelem navádění raket a bomb.

Jenže ze vzduchu se válka vyhrát nedá. A rozšíření operace Rusko, jako stálý člen RB OSN, nepovolí, o čemž v těchto dnech pověděl ministr zahraničí Sergej Lavrov. Právě zásah západních zemí do vnitřního konfliktu brání navázání dialogu mezi libyjskou vládou a opozicí, je přesvědčen hlava ruského MZV.

Hlas Ruska

Konfiskace libyjských státních investičních fondů

Cílem války proti Libyi nejsou jen její zásoby ropy (nyní odhadované na 60 miliard barelů), které jsou největší v Africe, a jejichž náklady těžby patří mezi nejnižší na světě, ani zásoby zemního plynu odhadovány na 1 500 miliard metrů krychlových. V hledáčku „ochotných“ z provozu „Unifikovaného ochránce“ jsou fondy svrchovaného majetku, kapitálu, který libyjský stát investoval do zahraničí.

Libyjská Investment Authority (LIA) spravuje fondy svrchovaného majetku, jejichž výše se odhaduje asi na 70 miliard dolarů, připočtete-li zahraniční investice centrální banky a dalších subjektů, narostou na více než 150 miliard dolarů. Ale možná je částka ještě vyšší. I když je hodnota libyjských státních fondů nižší než fondy Saúdské Arábie nebo Kuvajtu, byl pro ně charakteristický jejich rychlý růst. Při založení LIA v roce 2006 měly fondy k dispozici 40 miliard dolarů. Během pouhých pěti let investovala LIA ve více než sto společnostech v severní Africe, Asii, Evropě, USA a Jižní Americe: v hospodářství, v bankovnictví, v nemovitostech, do průmyslových odvětví, do ropných společností a dalších.

Manlio Dinucci, 26.4.2011, Zvědavec

Program „destalinizace“ jako druh „konsientální“ války vedené proti Rusku

Již Napoleon Bonaparte říkal, že desatery noviny mohou způsobit větší škody, než celá armáda. V RF existuje spousta jak státních, tak soukromých médií, která vyjadřují, podle našeho názoru, zájmy geopolitických rivalů Ruska. Návrh Rady pro rozvoj občanské společnosti a pro lidská práva zřídit celonárodní program „Paměti obětí totalitního režimu a národního usmíření“ představuje koordinovanou útočnou informační operaci s cílem konečné demontáže systému Jalta-Postupim v zájmu „nového světového řádu“, na úkor Ruska. To je „strategický“ cíl. Ale jako taktika může být použita přeměna Ruska na osobitého „krizového dárce“ pro řadu „post-sovětských“ států. Již osm států (!) vzneslo na Ruskou federaci kompenzační finanční požadavky za „sovětskou okupaci“, v celkové sumě, která převyšuje zdroje Stabilizačního fondu RF, po kterém západ baží. Teď již zbývá jen maličkost – přiznání nějaké „viny“ ruskými úřady. (Viz u nás vlastizrádce Havel, který bez reciprocity přišel s omluvou sudetským Němcům, a tím podkopal jakoukoliv možnost zaplacení válečných reparací, které nám Německo doposud dluží – p.p.).

Takové „přiznání“ okamžitě poskytne právní základ pro to, aby „byla na Rusko“ podána žaloba u mezinárodního soudu. Po takovémto „pokání“ mohou mezinárodní struktury nacházející se v rozpadající se „eurozóně“ bez okolků požadavkům „vyhovět“ a tím snížit zatížení „evropských dárců“ při podpoře rozpadajících se „euroekonomik“. Jde o to, že eurozóna se dnes nachází (a zhruba do roku 2017 se nacházet bude) v silně nestabilní situaci. Portugalsko prakticky zažívá státní bankrot. K bankrotu se rychle blíží Španělsko, a v těsném závěsu mu na záda dýchá Maďarsko, Řecko a Irsko. Nastupují obavy u Kypru, Polska a pobaltských států. Pokud krachne Španělsko, MMF podpoří Evropu do jisté, avšak nevelké míry, poněvadž oslabené euro znamená posílení dolaru. Německo bude podporovat EU nejdůsledněji, avšak také do rámce svých možností. V těchto podmínkách se „pokání“ Ruska stane pro Evropu „darem z nebes“. Řečeno jinak, pro Rusko se „vstupenka“ do „evropské civilizace“ může stát dosti drahou. A „bojovníci za lidská práva“ samozřejmě zapomínají říct, že „platit účty“ budou (jako vždy) obyčejní lidé, kterým budou vyvlastněny prostředky ve prospěch „obětí“ sovětského „totalitního režimu“.

Ruský generál, hrabě A. V. Suvorov, před více než dvěma sty lety v „Umění vítězit“ řekl: „Každý voják musí svůj manévr chápat.“ Právě nechápání manévrů naší („nadnárodnímu společenství“ horlivě sloužící) tak zvané „intelektuální elity“ většinou Rusů z velké míry objasňuje ty problémy a negativní jevy, se kterými se setkává ruská společnost již více než čtvrtstoletí, počínaje „novým myšlením“ M. S. Gorbačova.

Informačně-psychologická válka, vedená proti Rusku, představuje komplexní technologii změny „mapy světa“ pro nepřátelskou stranu požadovaným směrem. Pod „nepřátelskou stranou“ je třeba rozumět jak jednotlivé osoby (nebo uskupení osob), které přijímají rozhodnutí na různé úrovni, tak jednotlivá uskupení nebo hromadné povědomí národa jako celku. Konečný cíl informačně-psychologické války velmi přesně zformuloval americký výzkumník John Stein v knize „Informační válka“: „Cílem takové války je mysl, obzvláště mysl těch, kteří přijímají klíčová rozhodnutí v otázce války a míru…“

Informačně-psychologická válka iniciuje střet dvou modelů světa – starého a nového, z nichž jeden, nazývaný nepřítel, postupně začíná dominovat nad existujícím. Je to v první řadě válka kognitivní, protože se snaží ovlivnit procesy přijímání lidských rozhodnutí, strukturu uvažování. Zvláštností informačně-psychologické války je, že je založena na komunikačních procesech: komunikace je základem informačně-psychologické války. V rámci strategické komunikace se určuje, jaké informace mají být sděleny a jakým způsobem, a v rámci taktiky kde a kdy.

Jak podotýkají specialisté, informačně-psychologické působení má řadu principiálních zvláštností.

Zaprvé, informačně-psychologické války se vedou zpravidla na cizím území, kdy bez omezení překračují hranice a dochází k penetraci do mysli protivníka.

Zadruhé, informačně-psychologická válka se vede tak, že nezanechává viditelné stopy. Cílovému objektu se zdá, že rozhodnutí činí sám, ve skutečnosti však je řízen někým jiným.

Zatřetí, informačně-psychologická válka je velmi výhodná pro iniciátory, protože relativně malé množství vstupních informací vede k maximálně velkému výsledku, například k vytvoření potřebného veřejného mínění.

Začtvrté, pro informačně-psychologickou válku jsou charakteristické jisté „mimikry“ pro cílový objekt (informace jsou pro informační struktury, jednotlivá fakta slouží k ovlivňování systému uvažování člověka).

Zapáté, stejný fakt může v podmínkách informačně-psychologické války snadno nabýt různých interpretací, dokonce až diametrálně protichůdných.

Zašesté, informační ovlivňování se v principu vždy jeví jako přechod od jedné „mapy světa“ k jiné.

Jednou ze zvláštností informačního prostoru pro vedení informačně-psychologické války je jeho tak zvaná „veřejnost“: jakákoliv činnost se provádí s cílem ovlivnit „veřejnost“ a odráží se v té či oné části informačního pole. Nejvyšší formou informačně-psychologické války je tak zvaná „konsientální“ válka (z latinského consientia – vnímání). Tento výraz zavedl doktor psychologie Jurij Vjačeslavovič Gromyko v polovině 90. let. Konsientální válkou se rozumí „v oblasti cílů, úkolů, míst a času odsouhlasený systém informačně-propagandistických a psychologických opatření, prováděných pomocí prostředků masových informací, kultury, umění a dalších prostředků během dlouhého období, podle pečlivě připraveného scénáře“. Cílem napadení a zničení jsou ve válce o vědomí určité typy vnímání: v důsledku takové války musí být zničeny jisté typy vnímání, musí přestat existovat, prostě nesmí být. A nositelé takového vnímání (ten či onen národ) mohou být naopak zachováni: za podmínky, že se těchto forem vnímání (cílů napadení a zničení) vzdají.

Válka o vnímání je tak komplexní formou působení na národ a stát jako celek.

Základní funkce „konsientálních zbraní“ spočívá v tom, že jejich cílem je rozložit a zničit národ cílové země, který v takovém případě přestane existovat jako národ a rozpadne se na jednotlivce – „světoobčany“ nebo jiné amorfní skupiny.

Specialisté uvádí následující zvláštnosti „konsientální války“:

První. Válka s cílem infikovat vnímání nemůže být úspěšně vedena v podmínkách obyčejné klasické totální války. V období největšího vypětí státu s cílem dosáhnout vítězství nad nepřítelem dochází k totální koncentraci všech materiálních a duchovních sil společnosti, a proto jsou požadavky na organizací vnímání v době války dostatečně tvrdé a sebeurčení lidí ohledně opozice vůči nepřátelskému státu nevyvolává otázky. Jakýkoliv pokus jednotlivých lidí nebo uskupení zajít za rámec daný stereotypem totální války „náš-cizí“ je vnímán jako kolaborace, a tito lidé jsou označeni za „pátou kolonu“, se všemi s tím souvisejícími následky plynoucími ze zákonů války.

Druhá. Maximální účinek použití „konsientálních zbraní“ se dosahuje pouze v podmínkách formálního míru a tak zvaných lokálních válek a konfliktů. V podmínkách míru nebo malých válek většina obyvatelstva země globální strategický scénář, v jehož rámci se stát účastní boje geopolitických sil na světové aréně, s cílem dosáhnout svých národních zájmů, nepochopí. Proto nemá populace k danému scénáři a k praktickým krokům státu k jeho uvedení do života vytvořený vztah. V takovém případě mohou být činy jednotlivých představitelů státu nebo uskupení občanů, vycházející z rámce daného globálního scénáře, vnímány společností jako svobodné osobní jednání nebo „projev“ v rámci existující svobody slova, a nikoliv jako cílevědomé činy související s likvidací jisté formy vnímání u společnosti a jeho nahrazení jinou, nepřítelem uměle vytvořenou, formou. Objevení se lidí s „nahrazeným“ vnímání v nejvyšších orgánech státního a vojenského vedení (tak zvaných „agentů ovlivňování“) může za hierarchické centralizované struktury systému řízení vést ke katastrofickým důsledkům.

Posledním a nejkřiklavějším příkladem použití „konsientálních zbraní“ proti Rusku je podle našeho názoru návrh programu „Paměti obětí totalitního režimu a národního usmíření“.

V návrzích se otevřeně mluví o tom, že „prvním a hlavním cílem programu je modernizace vnímání ruské společnosti, prostřednictvím přiznání národní tragédie dob totalitního režimu“.

Během posledních 20 let uměle vytvořené „odcizení národa od elity“ v Rusku má být podle tohoto návrhu překonáno na úkor ekonomické transformace v zájmu tohoto národa a cestou „úplného přiznání ruské katastrofy 20. století, obětí a následků totalitního režimu, který vládl na území SSSR po většinu minulého století“.

Pocit zodpovědnosti pána země se navrhuje obnovit nikoliv cestou znárodnění základních životně důležitých odvětví průmyslu, zlikvidovaných „efektivními manažery“, ale máme „odhalit – a nejen celému světu, ale i sami sobě – pravdu o tom, co náš národ „udělal sám se sebou“ ve 20. století“.

Posílení sjednocujících tendencí na území bývalého SSSR, a možná i bývalého „socialistického tábora“, má být provedeno na úkor obnovení uměle zpřetrhaných makroekonomických vztahů a navazování nových, a „prostřednictvím seznámení veřejnosti s tragickou minulostí“.

Vyzývají nás přiznat, že „celé Rusko je jedna „velká Katyň“, a máme začít projevovat úctu k obětem totalitního režimu", místo toho, abychom společnost konsolidovali a krůček po krůčku společně vyšli z nejtěžší ekonomické krize, do které bylo Rusko uvrženo rádoby reformátory prostřednictvím umělé integrace národní ekonomiky do celosvětové, ovládané Spojenými státy americkými.

Namísto budování sociálního bydlení nám navrhují „provést masovou instalaci obelisků a dalších znaků tryzny jak na místech, kde jsou pohřbeny oběti totalitního režimu, tak ve městech a obcích, kde je zatkli a odkud je odvezli“.

A především – navrhují nám revidovat „právní normy, vydané za podmínek „totalitního režimu“, s cílem, abychom je uznali za neplatné zcela, nebo aspoň částečně. Přičemž „rozhodnutí soudu o neplatnosti právních norem sebou nepřinese pouze zánik platnosti těchto právních norem, ale také dalších, na nich založených a od jich odvozených právních aktů“. A to je již přímá cesta k přiznání „zločinnosti“ mnohých normativních aktů SSSR, obzvláště v předválečném období, a k přirovnání sovětského zřízení k hitlerovskému režimu, čehož se v poslední době velmi dožaduje mnoho zemi v Evropské unii. Taková revize normativních a právních aktů povede k faktickému zrušení systému Jalta-Postupim o uspořádání poválečného světa, odsouhlaseného v r. 1945, a otevře cestu k materiálním a územním nárokům na Rusko, coby právního nástupce SSSR.

O dlouhodobosti záměrů změnit vnímání Rusů svědčí přání autorů programu „zavést moderní kurzy domácí historie na středních školách, prostých starých a nových mýtů, vybízet k vědeckým výzkumům domácí historie a podporovat je, k čemuž je nutné usnadnění přístupu výzkumníků k archivním materiálům, a stimulovat a všeobecně rozvíjet muzejní práce, zaměřené na osvětlení tragických stránek sovětské historie“.

Pokud včas tento dokument nevyhodnotíme z pozice „konsientální války“ vedené proti Ruské federaci, tak činnosti členů pracovní skupiny „historické paměti“ z řad zmíněné Rady mohou být ve společnosti vnímány jako osobní konání nebo „projev“ v rámci existující svobody slova, a ne jako cílevědomé akce, související s likvidací jedné formy vnímání u členů jedné skupiny a jeho nahrazení jinou, uměle vytvořenou.

Программа «десталинизации» как вид «консциентальной» войны против России vyšel 19. dubna na Fondsk.ru. Překlad L. Janda.

Viktor Kovaljov, 21.4.2011, Zvědavec

Pozn. red.: Není takováto válka vedená též proti ČR a českému národu?

Moussa Kousa a Kalifa Haftar

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

v rámci arabských "sametů" se dějí podivné věci.

Se situací se mění také rychle i jména aktérů a jejich hláskování, např. u Moussa Kousa, penzionovaného libyjského ministra zahraničí. Najednou zcela legálně přejel hranice do Tunisu a začalo se mu říkat Musa Kusa. Snad aby se to Čechům lépe vyslovovalo a nedělali jsme si ze jména (a situace) legraci, jako kdysi z egyptského Nasera, pak Nasira. Kusa spolupracoval dříve, když řídil libyjské tajné služby, i se Západem a říká se že až moc.

Musa Kusa odletěl z Tunisu "soukromě" do Britanie, prý Prvního Apríla. Má to naznačovat, že zde nejde zcela o poslaní jako u Hitlerova náměstka Rudolfa Hesse? Hess, jak pamatují historici, seskočil 10. května 1941 padákem u skotského Glasgowa, údajně/snad aby sjednal separátní mír Německa s Britanií. Hitlerovi oddaný odvážný muž odskákal pak svoji věrnost Velkoněmecké říši doživotním vězením v západoberlínském Spandau. To po dosouzení v Norimberském procesu s německými válečnými zločinci 10. října 1946. Ve Spandau, v unikátně střežené izolaci skončil údajně sebevraždou 17.8.1987. Věděl toho příliš.

To cituji proto, že v příbězích Hesse a KUSA jde o podobnost, i když možná náhodnou. .

Kusa byl po přistání v Londýně britskou tajnou službou M16 (vojenská rozvědka) vytěžen a ihned použit propagandisticky, aby přesvědčil další členy Gadaffiho vlády k dezerci.

Poněvadž ale vládní činitelé Britanie už dávno neví, co mají chtít, jedním dechem ho obvinili. že měl prsty v akci sabotáže proti americké PanAm, letecké katastrofy zvané "Lockerbie bombing" (22.12.1988.) a dalších operací libyjských tajných služeb, které tehdy šéfova!. Tento tah byl prima doporučení pro ty, co by snad chtěli opravdu opustit Libyi: rovnou do kriminálu!

Daleko lépe je na tom šedesátisedmiletý bývalý štábní plukovník Gadaffiho armády Kalifa Haftar, který se s autoritativním šéfem nepohodnul při bitvách v republice Čad (Chad) a chtěl Gadaffiho dokonce svrhnout ve vojenském puči. Tedy to není nějaká kočička. Poněvadž mu pochopitelně po neúspěchu šlo o krk, utekl do exilu. To bylo před dvacetipěti lety. Pro nás a současnost je důležité, že z toho dvacet jedna let pak žil v USA a dle jeho vlastních slov se chystal pomstít Gadaffimu! Nyní "z ničeho nic" vede libyjské vzbouřence. V prvním interview pro západní tisk (a jak bylo uvedeno v The Sunday Times ze 3.4.2011 na straně 27) prohlásil:

"Jsem hrdý na to, že mně byla dána tato mise, přes všechny obtíže... " Kdo mu přidělil "tuto misi" neříká, ale pro nás to nebude těžké odhadnout.

Totiž o tom, kdo ten "samet" pro Libyi rozjel s ohňostrojem, se vůbec nesmí moc mluvit. President Obama se nemůže přiznat, poněvadž už oznámil svoji kandidaturu v příštích USA prezidentských volbách, a takové expozé by mu ve volbách neprospělo. Vždyť každý Američan má už plné zuby válek, a Obamovy "úspěchy" v řízení státu a hospodářství jsou více jak trístní.

Proto tedy dostala hlavní úkoly sesterská Britanie (či spíše američtí pudlové). Ta vedle úvodního leteckého bombardování libyjských vojenských cílů (viz moje esej Sladká nafta z 24.3.2011.) posílá druhým týdnem dubna do Bengházi první "humanitární pomoc" chráněnou 600 (šesti sty) Royal Marinek ze 40. komanda. Elitní jednotky komanda (hrdlořezů), budou zajišťovat prý pouze vykládání. To hlídá také torpédoborec třídy T42 a další pomocné lodě. Tyto síly nejsou samy. Mají oporu v britské fregatě Cumberland s ponorkovým doprovodem, v oblasti už dříve exponované. To asi kdyby plukovník Gadaffi chtěl poškodit tuto "humanitární akci" všemi svými dvěma ponorkami či jinak.

Proč OSN, Červený kříž či Červený půlměsíc nemůže nic udělat? Nesmí?

Není náhodou, že centrála vzbouřenců je v Bengházi a západní reportéři převážně nyní vysílají také odtamtud. Bengházi totiž vybudoval Gadaffi jako supermoderní výkladní skříň svého působení a nebude ji tedy jako rodilý Libyjec chtít zničit. Cizinci i vzbouřenci jsou zde tedy relativně v bezpečí.

Přestože arabské "samety" nebyly samozřejmě nikým s cizích mocností organizovány, specificky ten libyjský k sobě jaksi mimoděk už dávno přitáhl britské vojenské plánovače a ti mu dokonce dali jméno: Operace ELLAMY.

Kdo trochu zná plánování a vojenské plánování vůbec, může odhadnout, že taktika Operace ELLAMY byla dohodnuta nejpozději někdy začátkem roku. Strategie "sametů" arabských států pak v časovém odstupu po vyhodnocení těch zdařilých evropských. My jejich slávu odžili a důsledky zažíváme dodnes.

První týden Operace Ellamy stál Britanii údajně 35.38 milionů liber, což jistě dobře zapadne do současného utahování opasků britských občanů.

Přesto vše musí taktické důstojníky Operace Ellamy udivit, že libyjské letecké obranné síly nebyly nasazeny a nebyly použity ani protiletadlové rakety. Možná že je to tím, že Gadaffi nechce (nemůže?) exponovat těžkou vojenskou techniku a snaží se dosáhnout nějaké dohody současnými diplomatickými misemi jak do Britanie tak do Turecka a Řecka.

Všimli jsme si mezi jiným, že libyjská armáda je převážně vyzbrojena ruským (dříve sovětským) arzenálem, počínaje bojovými letadly typu MIG 21, 23 a 25 a konče protiletadlovými a jinými raketami. Bojových letadel má libyjské letectvo v pohotovosti asi sto, zatím co dalších sto je v rezervě. Tanků, převážně starších i novějších ruských Téček mají k dispozici přes 2 200.

Zatím co jsme pozorovali byly nasazeny převážně jen lehké pancéřové vozy a terénní vozidla. Armáda používá také civilní SUV (Sport Utility Vehicles 4x4), podobně jako vzbouřenci. To aby uvedla ve zmatek spojenecké piloty po kom střílet. Vojenská SUV byla zaznamenána dokonce v akcích proti vzbouřencům až u Tobruku.

Poněvadž za bojovou technikou musí být vždy lidé a jejich trénink, je možné že za nasazením/nenasazením těžké bojové techniky a tedy závažném měřením sil (1), je ještě kdosi větší. Je to samotná Moskva?

Mimo Putinova odsouzení prvních britských náletů jsme neslyšeli z máťušky Rusi téměř nic. A od Číny rovněž ne.

Posouvá se zásadní střet a "konec světa" až na rok 2012?

Londýn, 7.4. 2011

Jak byl úmyslně zabit Milošević

Na základě důkladného seznámení se s analýzou autoritativního konsilia o zdravotním stavu Miloševiče byla vydána vědecká práce s řadou relevantních lékařských a vědeckých podkladů, které potvrzují, že prezident SRJ byl v haagském vězení zákeřně zavražděn.

Dne 12. března 2004 lékařské Konsilium ve složení: ředitel kardiovaskulární chirurgie vědeckého střediska „A. N. Bakuleva“, akademik Ruské Akademie lékařských věd, hlavní kardiochirurg Ministerstva zdravotnictví Ruské federace L.A.Bokerija, člen korespondent Ruské akademie lékařských věd, vedoucí oddělení kardiologie J.Z. Gluchova profesor, vedoucí kliniky kardiologie VMA Zdravko M.D.Mijailović-posoudil o dostupnou zdravotní dokumentaci a výsledky testů (z16.1.2004) Slobodana Miloševiče.

Na základě závěru autoritativního konsilia byla vytvořena vědecké práce s celou řadou důležitých lékařských referencí, z nichž exkluzivně uveřejňujeme některé závěry:

"Riziko, že se u pacienta projeví nová kardiovaskulární choroba - 49 procent“;

"U pacienta společně působí hlavní faktory onemocnění cév, takže riziko úmrtí nebo infarktu myokardu je zvýšené přibližně 20 krát";

"Vzhledem k tomu, že u pacienta existuje společné působení rizikových faktorů, pravdě-podobnost vzniku kardiovaskulárních chorob, je několika násobně vyšší“;

"Na základě nedostatečné fyzické činnosti (sedavý způsob života) se riziko úmrtí zvýšilo od 25 do 100 procent."

Je známo, že z důvodů dlouhého trvání procesu a vězeňských pravidel používaných při něm, Slobodanu Miloševičovi byly často znemožněny i povinné vězeňské každodenní procházky.

Na základě jiných faktorů, jako je cholesterol apod., "riziko smrti je nejméně dvojnásobně vyšší, než u osob s normální hladinou cholesterolu...u něj riziko smrti bylo zvýšeno přibližně sedmkrát."

1. Riziko mozkové mrtvice je zvýšené až 20krát;

2. Riziko koronární smrti je zvýšené přibližně pětkrát;

3. Riziko smrti z dalších příčin je zvýšené čtyřikrát.

Na základě hypertro fielevé srdeční komory vědci učinili závěr, že"pravděpodobnost fatální kardiovaskulární příhody (infarkt myokardu, angina pectoris, maligníarytmie a náhlá smrt) je zvýšena minimálně o 20 procent."

Na základě některých dalších faktorů došlo Konzilium k závěru, že "riziko kardio vaskulárních onemocnění se zvýšilo na pětinásobek".

Ke konci nálezu se uvádí závěr, že byla "veliká pravděpodobnost, že redukce pracovní zátěže a psychomentálního stresu nelze dosáhnout umělou cestou (pouze léky – protože by to pravděpodobně podstatně narušilo pracovní a psychofyzické schopnosti pacienta).

"Nejpravděpodobněji je nutné snížit pracovní zátěž a všechny další okolnosti, které zvyšují psychomentální stres,ve spolupráci s pacientem."

Definitivní autoritativní závěr je: "Pracovní zátěž a dlouhodobý mentální stres se dá korigovat ve spolupráci s pacientem následujícími způsoby:

Snížit počet pracovních hodin(denní, týdenní, atd.);

Zvýšit počet hodin, potřebných pro relaxaci a odpočinek;

Udělat přestávku v práci a psychomentální zátěži narok(pravidelně sledovat účinky odpočinku na zdravotní stav pacienta a je-lito nutné,přijmout dodatečná opatření);

Po tomto oživení je nutné pracovní zátěž neustále s aktuálním zdravotním stavem pacienta."

Žádný z těchto závěrů, jak je známo, nebyl přijat. Naopak. Slobodan Miloševič byl stále záměrně chybně léčen - a to způsobem, který ve svém dopise ruskému velvyslanectví v Bělehradě a vládě Ruské federace, den před smrtí označil Milošević jako "pokus o vraždu" - pracovní zatížení mu bylo trvale zvyšováno, byl zahlcován novou a novu dokumentací, administrativními omezeními, izolací, zákazem komunikace a obcházením návštěv jeho manželky Mirjany Markovićové a pronásledováním ostatních členů jeho rodiny.

A když přišla možnost spásného chirurgického zákroku a léčby v Rusku, na které Rusko poskytlo záruky, přistoupilo se 11. března 2006 k jeho konečné likvidaci v scheveningské vězeňské cele.

Pramen: http://www.pecat.co.rs/2011/03/ekskluzivno-kako-je-s-predumisljajem-ubijan-slobodan-milosevic/, překlad: Václav Dvořák, Kosovoonline 14.4.2011

Putin útočí proti Západu

Ruský premiér Putin 21.3.2011 ostře kritizoval Západ kvůli událostem v Libyi. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN je „škodlivá“ vůči Libyii a dovoluje „vše“. Libyjský režim je sice nedemokratický, ale to neopravňuje nikoho k vojenskému vměšování při vnitropolitickém konfliktu, zejména když tento se jako v Libyi řeší zbraněmi. Vojensky intervenovat v jiných zemích je bohužel převažujícím znakem americké politiky. Nejdříve byla na řadě Jugoslávie a Bělehrad, poté Afghánistán, Irák a nyní Libye. Ochrana civilního obyvatelstva je jenom záminkou pro intervenci, jelikož již došlo i k zabíjení civilistů. „Kde je logika, kde je svědomí? Ani jedno, ani druhé tu není,“ řekl Putin. Události v Libyi ukázaly, že Rusko jedná správně.

 Frankfurter Allgemeine Zeitung z 22.3.2011 přeložil ing. J. Liška

Globální výdaje na zbrojení stále rostou, byť se tempo zpomalilo

Celosvětově bylo na zbrojení v roce 2010 vydáno rekordních 1,6 bilionu dolarů - o 1,3 % víc než v roce 2009. Nicméně v roce 2009 byl nárůst proti roku 2008 5,9 %.
Evropa dala na zbrojení 382 miliard - o 2,8 % méně než předchozí rok.
Spojené státy zvýšily částku o 2,8 % na 692 miliard, zhruba 6x více než Čína, druhý největší zbrojíř. Od roku 2001 zvýšily USA náklady na zbrojení o 81 %.
Proti komu se tak zbrojí?

Zdroj: http://www.huffingtonpost.com/2011/04/10/global-military-spe...

Komentář

Jo, SS (Spojené Státy) jsou rekordmani (Saša | 11.04.11 20:39)

Stockholmský mezinárodní institut pro mírový výzkum řekl: Spojené Státy vydávají na zbrojení 6x více než Čína, více než Čína, Británie, Francie a Rusko dohromady. V posledních deseti letech se americké výdaje na zbrojení téměř zdvojnásobily. Impéria to nikdy neměla lehké, ale nové údaje ukazují jak je neustálé válčení nákladné.

Viník světových válek – pangermanismus jako

imperialismus

V současnosti jsme svědky jakéhosi ochranářství zaniklého německého šovinismu ve vztahu k vinám nacismu a wilhelmovského kaiserismu.(Residuum žije v landsmannschaftech !) Dále jsme svědky jakési "symetrizace" válečných vin protivníků I. a zejména II. světové války. Vina prý byla na obou stranách - a dnes vystupuje řada mediátorů tvrdících, že dokonce to byla "vina rovnocenná". Tak daleko jsme se dostali s praním mozků poválečných generací. Aniž bychom svalovali všechny válečné viny na skupinu nevinných Němců a Rakušanů, dlužno konstatovat, že tato skupina v dobách předválečných a zvláště za obou světových válek byla skupina drtivě menšinová, a byla samozřejmě paralyzována, persekvována a umlčena beznadějně infikovanou většinou. To nekonstatují pouze protivníci Němců - na to přišli sami osvícení Němci. Ti též vlastně morálně zachránili Německo již v rané době po pádu nacismu. Stačí jmenovat tři příklady z mnohých - německého historika a teologa profesora Forstera, německého filosofa Jasperse a německého spisovatele, nositele Nobelovy ceny Grosse. Karl Jaspers. jeden z nejosvícenějších filosofů 20. století ve svém slavném díle "Otázka viny" (Die Schuldfrage, u nás vydána např. roku 1991) dokonce vědecky vymezil základní druhy těchto vin, a to za první kriminální viny, za druhé - politické viny, za třetí - morální viny, a konečně za čtvrté - metafyzické viny. Sám pravil. že rozlišování o druzích těchto vin nás má uchránit od „tlachání o vině kladoucí se na jedinou rovinu". (To je ta paušální vina, kterou protivníkům nacistického Německa tak rád vyčítal exprezident pan Havel. On ji nazýval z neznámých důvodů "kolektivní vina". )

Historie Jaspersovo rozlišení vin potvrdila bezezbytku. Jádro zakopaného psa spočívá v tom, že se dnes již ani nerozlišuje vina státu, politické strany, armády, naprotí tomu relativní určité druhy neviny menšiny Němců na straně druhé. Na filosofa .Jasperse se zapomnělo, stejně jako se zapomnělo na historika Forstera a jako se zapomnělo na Norimberský soud. V Norimberku se soudily výhradně první dvě viny, a to i viny hromadné, skupinové, nikoli celokolektivní - tj. viny kriminální a politické. Nikdo nikdy neodsoudil dvě viny další, které jsou pro pochopení dvou světových válek tak důležité - viny morální a viny metafyzické, Totéž se ovšem týká nejen Německa, ale též jeho satelitů, a rovněž militarjapanismu. Vina morální je vina za psychologickou přípravu obou válek počínaje konkrétními skupinami militaristů ve vládě, průmyslu a v armádě a konče většinou tisku s čestnou výjimkou předválečného tisku německé sociální demokracie, vina metafyzická spadá na německou a rakouskou inteligenci a církve, které se proti zlu nepostavily tak, jak 'bylo třeba.

Nyní k faktům. Dnes je historicky celkem exaktně prokázáno, že I. světovou válku nezavinil žádný „panslavismus", žádný .,panrusismus", žádný "šovinistický pansorabismus". jak lživě vykládali ideologové, politikové a diplomati poražených centrálních mocností po I. světové válce. Viníkem I. války byl především rozvinutý imperialismus Německa - snahy velkokapitálu, armády a velkostatkářského junkerismu. dosáhnout ovládnutí tzv. „středovýchodního a jihovýchodního prostoru". Ten oživil a znovu obnovil starý středověký šovinismus s kořeny řádu německých rytířů a jejich drangem polským až pobaltským. To vše podrobně popsal a kvalifikoval historik Forster ve svém skvělém díle „Německá otázka" IDie deutsche Frage/, u nás vydaném již roku 1946. Nutno připomenout v tomto směru zásadní fakt týkající se Čechů. Jeden z čelných představitelů pangermanismu Rakušan Georg v. Schönerer již na přelomu 19. a 20. století vymezil plán na vyhnání 6 milionů Čechů za Ural. Předešel Hitlera o dvě desítky let!

Další pangermány jako Lagarda, von Treitschkeho atd. netřeba rozebírat. Hitlerismus dvacátých let pouze navázal a rozvinul ideje starého pangermanismu 19.století. poraženého v I.světové válce. Proto všechny ty vražedné organizace freikorpsů a stahlhelmu po I.válce, proto teorie o tzv. "zradě židovských politiků, kteří vraziIi Německu dýku do zad" (Tzv. "Dolchstoss") versailleskou smlouvou. A velkokapitál s junkery to vše platili - včetně vraždy Luxemburgové, Liebknechta a dalších ! Zaplatili i nové uchycenou "arbeiterpartei" a Hitlera. Byly o tom napsány celé knihovny a doklady vydají na samostatnou encyklopedii. .Jestliže se nám znovu podsouvají staré otřepané lži o vině Versailles, o vině tzv. židobolševismu, o vině západní plutokracie, je to jen opakování Goebbelse. a protektorátních lží Moravce. Lažnovského, Krychtálka a jak se všichni ti kolaboranti jmenovali.

Konečně k otázce reflexe vin podle Jasperse. Německo po válce vskutku prošlo velkým procesem morální i fyzické denacifikace a je tu nová generace slušných Němců, kteří vztah k temnému období svých dějin výrazně prezentovali. Podle mne problém v Německu je pouze problém zanikajících landsmannschaftů na jedné straně a cíleně oživovaného tzv. neonacismu skupin mozkově vyprané mladší generace. Alespoň se zdá, že poválečné Německo již úhrnem ví, že Velkoněmecká říše není to, na co by se dalo navazovat. Zvláště je třeba vyzvednout a ocenit letité a obětavé úsilí německých antifašistů - vlastních obětí věznic a koncentráků - s nimiž spolupracuje třeba náš ČSBS. Německo urazilo velkou a záslužnou cestu denacifikace, a to přes všechna nebezpečí recidivy sudetismu. Jinak je tomu podle mne v Rakousku. Již Simon Wiesenthal blahé paměti pravil - v Rakousku k pravé denacifikaci v podstatě nikdy nedošlo., Vzpomeňme jen. že naše poválečné noviny roku 1946 zveřejnily otřesný fakt - v tehdejším Rakousku se nacházelo údajně přes 600.000 zjištěných esesáků ! Všechny ty záchrany esesáků přes Rakousko do jižní Ameriky za pomoci licoměrných biskupů typu Aloise Hudala to jen dokazují. Kdysi se o nás pomlouvačně tvrdilo, prý -"V Čechách i po letech z lesa vycházejí partyzáni !" O Rakousku by se dalo tvrdit s nadsázkou: „V Rakousku i po letech vypadávají z lesů esesáci !" A zlé jazyky by škodolibě mohly dodat.. A nejen z lesů - i z některých zámků !" Není-liž pravda, haiderovci, a "edle Herr von Schoeller" ?

PhDr.Jiří Jaroš Nickelli

Pozn. red.: Stíhání nacistických zločinců v Německu nebylo zdaleka důsledné. Právě naopak. Potvrzuje to i článek „Fakta z války podle historiků vyvracejí mýty o ´čestném´wehrmachtu“ „Německý historik Josef Foschepoth vypracoval studii, podle níž bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů…ale odsouzeno jen tisíc nacistů.“ (Právo, 9.1.2009, KOV)

Na satelitních kanálech běží v současné době seriál „Hon na nacisty“. Již dříve jsme mohli shlédnout seriál s názvem „Lovci nacistů“. Ty jednoznačně ukazují, že váleční zločinci v Německu mnohdy, ač se o nich vědělo, ani po delší době nebyli postaveni před soud a odsouzeni. Proto některé organizace, zvláště židovské, braly spravedlnost do svých rukou, jak ukazuje seriál Hon na nacisty, zločince odsoudily a popravily.

Tzv. Chartu vyhnanců podepsali v r. 1950 i vysoce postavení esesáci. I v Německu se ví, že někteří funkcionáři Svazu vyhnanců a sudetoněmeckého landsmanšaftu byli aktivními nacisty, někteří dokonce sloužili v SS.

O jednom z největších zločinců všech dob, Adolfu Eichmannovi, standartenführerovi SS, věděla spolková rozvědka již od r. 1952. Nakonec to museli být Izraelci, kteří Eichmanna zatkli, postavili v Izraeli před soud a odsoudili k smrti a popravili. (Právo, 11.1.2011,Spolková rozvědka věděla už v roce 1952 o Eichmannově skrýší,vpl)

Přežijí Lužičtí Srbové rok 2100?

Jaký je současný stav nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, který v naší těsné blízkosti odolává více než 1000 let násilné germanizaci, výsměchu, ponižování a hospodářským tlakům ze strany majoritního obyvatelstva? Cizinci se při návštěvě Budyšína diví, jaké že je to centrum národnostní menšiny, když vidí jen německé nápisy a slYší jen němčinu. Při návštěvě Blot v Dolní Lužici již nejsou vidět krásné lužickosrbské kroje. Ví se, že srbsky mluví jen nejstarší obyvatelé.

S Lužickými Srby jsme žili v jednom státě 300 let. Jsou nám vedle Slováků, nejbližším národem. Mají příklad z našeho zázračného národního obrození jako naději pro svou další existenci. Pro nás jsou varovným příkladem nesvornosti a národní vlažnosti. Snad každý z nás má v sobě zakódován pocit slovanské vzájemnosti a proto sledujeme s obavou jejich další vývoj, který v sobě skrývá mnohá nebezpečenství.

Historie nás poučila, že se nesplnily dřívější hrobařské prognózy. Luther před 400 lety nechtěl tisknout bibli v srbštině pro národ, „který za pár desítek let zanikne“. Lužičtí Srbové přesto žijí dál. Vzpomeňme slova básně jejich největšího poetu, Jana Bárta-Čišinského, z roku 1870 – z doby nejkrutějších pruských perzekucí: „Na severu malý člun je s bouří v boji, za mužem muž klesá, padá ve příboji…ach a pomoc nikde.“ I následná nacistická krutost jim hodně ublížila, ale ani ona k jejich zániku nevedla.

Snad nyní můžeme s lítostí vzpomínat na to, že jsme ani my, ani Poláci v době jednání o spojení západního a východního Německa nevyužili příhodnosti okamžiku k tomu, abychom se alespoň pokusili zajistit Lužickým Srbům lepší existenční podmínky. Naše tehdejší diplomacie bohužel však nedokázala uplatnit a prosadit ani naše národní zájmy. Během posledních 20 let projevil o Lužické Srby, včetně menší pomoci, jen Miloš Zeman, bývalý předseda vlády. Přes těsné spojení katolických duchovních s lužicko-srbským národem naše církevní hierarchie jeho boj o přežití ignorovala. Ani v našem katolickém tisku nebylo možné uveřejnit životopis jejich prvního blahoslaveného – Aloise Andrického. Zde zachraňoval situaci český alternativní tisk, např. Křesťanský sociál a Slovanská vzájemnost. Pomohly i levicové Haló noviny.

Pro německý tisk česky psaný bylo toto téma horkým bramborem. Český katolický tisk pro samé usmiřování se sudetskými Němci a Německem vůbec nemá jaksi čas na taková a obdobná témata. Arcibiskup Duka žehná P. Bartonovi, který stojí v čele sudetoněmeckého „velvyslanectví“ v Praze, a právě v té příhodní chvíli mu i prozrazuje, že čte pravidelně Sudetendeutsche Zeitung. Arcibiskup Graubner si dokonce najde čas, odskočí na sudetoněmecký sjezd a slouží tam mši. Na lužickosrbské katolíky, kteří jsou vzorní ve víře, jaksi zapomněl. Arcibiskup Otčenášek, přes vysoký věk, vyjádřil alespoň několika řádky v KT své sympatie k tomuto nejmenšímu slovanskému národu.

A tak němečtí germanizátoři, kteří se našli nejen v řadách CSU a CDU, ale také i mezi sociálními demokraty, začali útok proti tak zkoušenému národu. Začal zápas o udržení 2. stupně základní školy v ryze srbských Chrosčicích. Tato škola byla pro Lužické Srby nesmírně důležitá. Pro chybějící 3 žáky byla nakonec přes značné protesty srbské i části německé veřejnosti zrušena. Starostou zajištěné náhradní prostory museli žáci i obětaví penzionovaní učitelé pod nátlakem opustit. Ještě v roce 2004 vybírali srbští a někteří němečtí občané peníze na soudní spor na eliminaci protiústavních kroků saské vlády. Protestovala i veřejnost v zahraničí – u nás jen 3 poslanci z levé části politického spektra – viditelný důkaz o skutečné obhajobě národních zájmů pravicí. Ale vše bylo málo platné. V r. 2006 byla zavřena (2. stupeň) i základní škola v Pančicích – Kukowě.

Pro ostudu Němců před všemi členy EU byl v r.2008 prosazen zákaz používání. srbštiny v klášteře Mariina Hwyězda v Pančicích, kde abatyše byla uvědomělá Lužická Srbka, stejně jako většina sester a personálu. V celé Lužici byly z vedení národnostních spolku a institucí vyměňovány osoby s národnostním cítěním a nahrazovány Němci nebo kolaboranty. Případ odstranění pevné vlastenky Budarjowe z Nadace byl nejkřiklavější. Jako projev zbabělosti anebo naprosté slepoty lze vykládat článek někdejšího našeho ministra kultury Dostála o „dobrovolné Srbské asimilaci" (Právo r. 2001)

V situaci šokového přechodu na tržní ekonomiku v NDR vznikla na východě velká nezaměstnanost - v Lužicí 20-30%. Kolem 2 milionů převážně mladých lidí, samozřejmě i z Lužice, odešlo za prací na západ země. Obrovské investice spolkové vlády šly na modernizaci infrastruktury a byly velmi nehospodárné (viz likvidace funkčních budov jen proto, že byly postaveny "za komunistů") - nešly však na podporu ekonomiky.

V tomto stavu se realizovala redukce příspěvků jak spolkové vlády, tak vlády Svobodného státu Sasko pro Nadaci lužickosrbského národa. Ta nabyla postupně až likvidační charakter, když z někdejších 32 mil. eur se příspěvky snižovaly na polovinu - na r.2012 byl plánován přípěvek jen 15,2 milionu eur. Jednání v Nadaci se vyhrocovalo v r. 2008. 4 základ. organizace Lužických Srbů z Nadace odešly s tím, že nemohou souhlasit s prováděnou likvidací podpory nejzákladnějších škol a kulturních potřeb národa.

Došlo k tomu, že vždy ukáznění a poslušní Lužičtí Srbové začali razantně protestovat. Nejdříve v Budyšíně, ale 7.května 2008 při jejich masové demonstraci se někteří obyvatelé hlavního města Německa opožděně dozvěděli, že u nich žije národnostní menšina, která zde žila již od 5. století našeho letopočtu, tedy již 500 let před germánským Drang nach Osten, kdy ohněm a mečem si staří Germáni podrobovali původní slovanské obyvatelstvo. Bylo to koncem 10. století, kdy zadávili i samostatnost Lužických Srbů. Mnozí Němci ví, že mají slovanské předky. Dokonce A. Merkelová, kancléřka SRN, se hlásí ke svému polskému dědečkovi.

Jaký z toho plyne pro nás závěr? Že se musíme snažit Lužickým Srbům maximálně pomáhat, protože tím pomáháme i sobě. V současné době, kdy ministrem zahraničních věcí je proněmecky a prorakousky orientovaný Karel Schwarzenberg, to však půjde asi velmi těžko. Je totiž ohrožena i česká menšina ve SRN, která našim krajanům, princip reciprocity ve vzájemných vztazích jako by naši politikové ani neznali, statut národnostní menšiny nepřiznává. Dokonce se mi zdá, že určitými „českými“ politickými kruhy je asimilace Čechů v Německu považována za žádoucí a nejvhodnější řešení.

Bohudík po úspěchu Levice a Zelených v Sasku nastalo zlepšení. V minulém roce bylo Nadaci přiděleno 16,8 mil.Eur s případným nárůstem podle inflace a protestující členové se do Nadace mohli vrátit. Premiérem Svobodného státu Sasko je uvědomělý Lužický Srb, Stanslaw Tilich, který skládal slib německy i srbsky. Stále jsou lidé plně oddaní svému národu jako např. paní prof.Orssesová, která ještě ve věku kolem 80 let přednáší. Napsala též krásnou knihu o dějinách školy v rodném Radwaru. Zde se ještě značná část předmětů vyučuje v lužické srbštině. Velmi činná je i výborná paní Budarjowa. Slibné výsledky má i akce Witaj (revitalizace lužickosrbského jazyka po úspěšném příkladu Bretonců), a to zejména v Dolní Lužici, kde již skutečně srbsky mluví jen starší generace, část aktivistů a inteligence. Příklad Irska ale ukazuje, že si Irové národní hrdost zachovali, přestože irsky mluví jen necelá 1/4 obyvatel ostrova. Tedy v té Dolní Lužici oficiálně již zgermanizované je národní podvědomí stále velmi vysoké.

Je to div v situaci, kdy militantní Prusko již od r.1870 zakázalo srbské vyučování, srbské bohoslužby a sňatek byl povolen jen při znalosti německého jazyka. Za srbské slovo pronesené ve škole musel žák přinést tisíckrát v němčině napsanou větu "Nesmíme ve škole používat vendského jazyka!“

I přes velké současné potíže, myslím, že většina Srbů v Lužici na otázku: "Budže serbščina v lěče 2100 hišče žiwa?", odpoví jednoznačně: "Haj, wězo. Serbščina dale wobsteji." Nemůže jen tak podlehnout jazyk národa, který má relativně vysoký počet spisovatelů a básníků.

V době kdy má své vysílání každá větší církev v rozhlase i televizi je ostudou ekonomicky vyspělého Německa, že trvá tak dlouho než zahájí řádné televizní vysílání i v lužické srbštině. Slovinská menšinová pracovnice se při návštěvě Dolní Lužice divila jak nicotné je vysílání lužicko-srbské proti jejich celodennímu vysílání v Itálii.

Velký význam ale bude mít hospodářský rozvoj Lužice a jistě také vůle Lužických Srbů mateřštinu v běžném životě užívat. Vynikající lužickosrbský farář, básník a redaktor Jósef Nowak úpěnlivě nabádal k upevnění srbské rodiny a zejména používání lužické srbštiny před dětmi a na veřejnosti. Jeho odchod v r.1978 želel celý národ.Jeho slova jsou ještě aktuálnější, zejména pro rodiče dětí z akce Witaj. Měli by mít snahu mluvit srbsky i v oblastech, kde řeč již umlkla. Společným úsilím mohou obnovit mateřštinu i tam, kde byla násilím umlčena.

Pomáhat by měli i tamní Němci - jednak vzhledem k svému většinou alespoň částečně srbskému původu a jednak jako uznání za to, že na rozvoj energetiky obětovali Srbové kolem 80 vesnic s následkem, že zdejší převážně srbské obyvatelstvo se asimilovalo ve městech s majoritní většinou.

Myslím, že svítá nad Lužicí. Rozední se a přijde den, aby slunko Lužickým Srbům opět vysvitlo a svítilo?

František Truxa

Poznámka redakce: Postihy za to, že žáci, studenti promluvili ve škole rodným slovanským jazykem, ať již to bylo lužicko-srbštinou nebo slovenštinou či češtinou, byly v zásadě stejné. Germanizace či maďarizace byla a je vždy násilná.

O poněmčování české mládeže na školách často psal A. Jirásek. Připomeňme si jeho věty: „Volné půldne došlo, zítra bude opět škola. To byla ta stálá tíha, ten nehybný stín, pro nějž se mu teď v mysli nikdy zplna nerozjasnilo. Bál se jí hned, jak sem přijeli, němčiny nejvíce, a právem. O tu klopýtal denně, každou chvíli, v školské škamně i doma při učení. Nerozuměl všemu, nestačil, těžko, chatrně německy hovořil, takže se mu ve škole smáli. Proto když nemusil, nepromluvil, zvláště před hodinou a mezi školními hodinami. Mlčel, neboť po česku se ozvati nemohl, nesměl. Po česku mluvit nebylo ve škole dovoleno. Za to hrozilo ohavné černé signum.

Nejprve mu je připomínala teta Baruška… vyložila mu, že teď při začátku profesor to signum dá ve škole nějakému svému důvěrníkovi, ale tajně, a ten že bude číhat, až někdo z hochů česky promluví, a tomu, že je vrazí, a ten že se musí do té knížky podepsat a u sebe ji tak dlouho mít, až zase někoho jiného uslyší promluvit proti rozkazu. A za každý podpis trest, opisování, a při třetím podpisu pardus, ten že uděluje starý Plocek…

Když po škole bral na sebe svůj plášť, maně po česku vykřikl, jak někdo mu prudce šlápl na palec: „Ježíš Maria! Počkej!“ …

… vstoupil krevnatý profesor, nestarý, neklidných očí, v plášti, v čepici… Na nikoho ještě nebyl tak zlý pro signum, nikomu tak nelál a neuložil pro ně takový trest.

„Zweihundertmal abschreiben: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“Und wen es noch eimal geschehen sollte, bekommst du einen Schilling!“ (F.L. Věk, díl IV., str. 124-131) Tak to vypadalo počátkem 19. století na litomyšlském gymnáziu, ale též i na jiných školách v Čechách. Čeští studenti nesměli ve škole česky mluvit!

Alois Jirásek ve svém díle F.L. Věk popisuje snahy o germanizaci českých žáků a studentů. Zachycuje však i úsilí prvních vlastenců o národní obrození. Seznamte se s životními osudy jeho hrdinů. Tito Vás pak budou provázet ještě dlouhé měsíce po tom, co přečtete pátý díl tohoto velkého díla.

Kašubové, národnostní menšina v Polsku

S hrdostí hledí kašubská menšina, která ještě dnes žije na severu Polska mezi Bytowem a Gdaňskem, Baltickým mořem a Chojnicí, na své tradice, své těžké dějiny, na svoji svéráznou slovanskou řeč a na svůj staletý boj o přežití.

Němci toužili po koridoru k východnímu Prusku, Poláci zase potřebovali přístup k moři. Těmto tlakům vzdorovali Kašubové staletí. Podle legend jsou Kašubové potomky slovanského národa Pomořanů. Dnes asi 400 000 Kašubů má polský pas, bydlí kolem četných jezírek a písečných dun. Název Kašubsko se ve východních Pomořanech začal užívat až v 18. století. Germanizace Kašubů se nezdařila. Rovněž neuspěla snaha o jejich polonizaci. Po roce 1945 Kašubsko připadlo Polsku..

Nyní Kašubové mluví kašubsky, jazykem západoslovanské skupiny, kam patří polština, čeština, slovenština o oba lužickosrbské jazyky. Kašubština je podobná drveno-polabštině, kterou se mluvilo ještě v 18. století v severních částech Dolního Saska. Jazykovědci dodávají, že slovenština je češtině foneticky bližší než kašubština polštině. K rozvoji kašubštiny došlo v 19. století, kdy vznikaly kašubské romány a další publikace, první slovníky.

Němečtí vědci se také věnovali kašubštině. Snažili se dovozovat, že Kašubové nejsou Poláky, což v praxi urychlilo germanizaci Kašubů v západním Prusku. I když mezinárodní jazykověda uznávala kašubštinu za samostatný jazyk, polonistika až do r. 1990 považovala kašubštinu za polské nářečí. Toto nazírání změnily až události 1989/90. V r. 1991 byla kašubština zavedena do kašubských škol. Dnes zní ve více než 100 školách, z kašubštiny se skládají maturitní zkoušky. Místní označení je dvojjazyčné, kašubsky vysílá rozhlas, televize.

Mnohá slova v kašubštině jsou málem stejná jako česká: doma, knéga, mir, modri, sklep, strop.

Střediskem kašubského jazyka a kultury jsou kromě Pucku též Wejherowor, Kartouzy a Bylow. Ve Wejherowu je muzeum kašubsko-pomořanského písemnictví. V Bytowě nad středem města se vypíná hrad Křižáků z r. 1400. Ve východním Kašubsku je Gdaňsk, Sopoty a Gdyně, kde je hodně Kašubů. Tito též sídlí na dnešních předměstích Gdaňsk. Asi 25 km západně od trojměstí jsou Kartuzy.

První české kontakty s Pomořanskem byly zprostředkovány křesťanstvím. Gdaňsk bývá často připomínán v souvislosti se sv. Vojtěchem a jeho mučednickou smrtí. Sv. Vojtěch u řeky Visly pokřtil tamní obyvatele. V raném středověku byl sv. Vojtěch uctíván jako patron Pomořan. V 18. století také sem dorazil kult sv. Jana Nepomuckého. Pomořanský teolog Jan z Kwidzyna působil až do r. 1380 na pražské univerzitě. O 50 let později přišli husité přes Slezsko, Velkopolsko do Pomořan a přes Kašubsko k Baltickému moři. Kašubština přitahovala zájem velkých českých slavistů, jako např. P.J. Šafaříka, Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Poláci odmítali samostatnost kašubštiny jako projev separatismu.. Domnívali se totiž, že kašubština je lépe příhodná pro germanizaci. V tomto smyslu se v r. 1894 vyjádřil Edvard Jelínek, slavista a polonofil. F.L. Čelakovský překládal z kašubštiny. K.J. Erben do své sbírky slovanských pohádek začlenil i několik kašubských.

Německo-kašubské dějiny byly po dlouhou dobu spletité. Po zániku vévodství Pomořany koncem 13. století se dohodovali Poláci a Braniboři o nadvládu v Pomořansku. Nakonec se Gdaňska a přilehlých oblastí zmocnil Německý řád, včetně přilehlých slovanských oblastí. I později Prusko se pokoušelo Poláky a Kašuby germanizovat. Kancléř Bismarck od r. 1872 v rámci „kulturního boje“ několikrát vystoupil i proti katolické církvi, která měla blízko k Polákům i Kašubům.

Odle nacistické ideologie patřili Poláci i Kašubové k méněcenným východním národům. Z Kašubů udělali nacisté „volksdeutsche“ (lidové Němce). Podle Himmlera se za několik let měl stát Kašub neznámým pojmem. V květnu 1940 bylo v župě Gdaňsk – Západní Prusy 973 000 Kašubů a Poláků zapsáno na německou „volkslistu“.

O německo-kašubské vztahy se zasloužil Günther Grass, syn Kašubky narozený v r. 1927 v Gdaňsku. O osudech Kašubů psal ve svém díle „Plechový bubínek“. Současný premiér Polska Donald Tusk je též Kašub.

Landeszeitung, tiskový orgán Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Marcin Bobrowvski, Miloš Řezník, 22.3.2011, příloha str. 1-4 Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška

Česká národní politika

Dcery knížete? Ne, dcery Koniáše!

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Nedávno náš pan prezident prof. Václav Klaus výstižné osvětlil činnost jistého koryfeje naší morálky, když pravil, že mezi ním a Koniášem leží pouze tři století. Ve stejném duchu se nese činnost dcer rájeckého knížete. Žalují knihu o restitucích, kde se zcela přesně píše o chování se knížete za okupace, o jeho podepsání přihlášky k reichu, o jeho vstupech do tří složek nacistických, o jeho darech wehrmachtu a jiné příběhy protektorátní éry z jeho panství.

Autorka knihy CUl BONO RESTITUCE, která vyšla za podpory Českého svazu bojovníků za svobodu a emeritní europoslankyně Jany Bobošíkové, je žalována za osm prý nepravdivých urážlivých výroků na adresu knížete. Výroky mají například podobu věty, že kníže "pozbyl čs. občanství podle dekretu 33/1945 Sb." A podobně. Věty absolutně pravdivé, podložené archiváliemi a dokumenty československého státu. Autorka je ani nevytvořila, ani nefalšovala, ani nepozměnila. Pouze je pravdivě a přesně citovala. Dcery knížete to tak rozezlilo, že požadují - vymazat těchto osm výroků z celkem jednoho tisíce pětiset knih!

Od doby, kdy Koniáš pálil bible kralické a dupal po nich okovanými botami. se ani v Českém království za bývalé rakouské monarchie, ani v Československé republice - s výjimkou spisů Havlíčkových - nedála taková cenzura. Pravda, za I.světové války se vymazávaly z českých novin celé odstavce. Ovšem to tady řádil katan českého národa arcivévoda Bedřich Habsburský, který za maličkosti hned Čechy střílel a věšel.

Zřejmě tato cenzurní cesta se zalíbila dcerám knížete z Rájce. Je třeba tu českou luzu naučit moresům a zakázat všechno, co by mohlo upomenout na kolaborantskou éru jejich vznešeného tatíka.

Jako ten, kdo zažil na vlastní kůži pět procesů s těmito knížecími dcerami, si dovedu představit. jak asi bude pracovat žaloba. Od obvinění. že prý autorka nařkla knížete z členství v NSDAP. až po tvrzení, že nikdy nebyl v třech nacistických organizacích, protože prý "nikdo nikdy nepřinesl jeho přihlášky s podpisy." Podpisy totiž existovaly - byly však, jak je v u nás zvykem. ukradeny. I s příslušnými přihláškami, legitimacemi a protokoly. Knížecím dcerám je totiž zcela buřt, že existuje protokol hned pěti komisařů místního národního výboru v Rájci, kteří museli jako orgánové státní moci a správy svými vlastními podpisy stvrdit jeho členství a doložili to - mimo jiné i dnes ukradeným protokolem sepsaným se samotným knížetem. A je toho daleko víc, co by se dalo povědět o kolaboraci pana knížete, včetně toho, že byl fotografován v albu nacistického spolku válečníků - které se našlo světe div se právě u jeho vrchního účetního, nacisty a místostarosty německé části Rájce, s nímž byl pan kníže - opět se divme - zapsán ve spolku válečníků. Dnes ovšem je album ukradeno a na státu leží zanedbaná povinnost takový dokument ochránit. Stejně jako protokol pana knížete a dokonce i prapor válečníků, který byl zase pro změnu ukraden z rájeckého zámku ještě v padesátých letech.

Rájec může být zapsán do Guinessovy knihy rekordů v počtu krádeží pro pana knížete - po převratu 1989 se zde ukradly i dvě protokolní knihy za 340.000 a až za šest dlouhých let - pochopitelně po soudech - se jedna z nich lurdským zázrakem zas zjevila tam, kde ji nikdo nečekal. Samozřejmě obsahovala údaje o členství pana knížete v německých organizacích a dokonce i návrh lidu, aby pan kníže za to. že za války žádným Čechům nepomohl, patří z Rájce ven i s rodinou! Jo, ta pravda je někdy moc tvrdý chlebíček. Hlavně pro restituenty.

Dovedu si představit ten obraz - odsouzená redaktorka knihy bude v Blansku upoutána u kůlu řetězy. Kolem bude poskakovat blanenský obhájce knížete a přihazovat chrastí na hranici. Poté postupně předstoupí oněch tisíc pět set kajícníků se zločinnou knihou a za rachotu bubnů nechají vymazat osm kacířských výroků z čarodějnické knihy o nacistických restitucích. Na věčné časy uloží autorce věčné mlčení, anobrž "silentium perpetuum". Poté blanenský pomocník zapálí hranici, když předtím autorce nasadí kacířskou čepici, poněvadž vymítání ďábla bylo bezúspěšné. Načež druhý den v tom samém městě upálí mne jako autora kacířské desky z Doubravice, která praví totéž.

Uvidíme, zdali demokracie v Česku pokročila natolik daleko, aby se to stalo skutkem.

Pak bude jásot nacirestituentů oprávněn.

My, odbojáři, se tážeme - jak dlouho se ještě české soudy budou zabývat nesmyslnou a prolhanou cenzurou? Jak dlouho ještě se bude porušovat Listina základních práv a svobod a její články 15 a 17 o svobodě vědeckého bádání a o svobodě projevu a informací??

Poznámka redakce: České národní listy společně se všemi českými národními organizacemi, jak jsme přesvědčeni, stojí za PhDr. Jiřím Jarošem Nickellim i za Mgr. Nečasovou v jejich odporu proti neoprávněným restitucím, proti nactiutrhačným útokům potomků nacišlechty.

Odsuzujeme nejen fyzická napadání, ale i výhrůžky fyzickým napadením a všechny formy psychického nátlaku i vydírání. Je zajímavé, že objektem takovýchto útoků jsou především lidé, někdy i jejich rodiny, kteří se angažují v zápase s agresivním sudetismem, nacišlechtou za naše národní a státní zájmy.

V této souvislosti si připomeňme též na útoky na brněnského profesora dr. Jaroslava Hrocha, CSc., kterému po publikaci článku „Odboj proti nacismu, Česká televize a pokusy o zkreslování dějin“ vulgární anonymy vyhrožovali mj. i fyzickou likvidací.

Věříme, že přes určitou „vyprázdněnost“ archivů, zřejmě také v důsledku snah o zahlazení důkazů proti nacišlechtě, paní Mgr. Nečasová i pan PhDr. J. Jaroš Nickelli

u soudu uspějí a budou se moci opět věnovat činnosti na národní vinici.

Nově tak podnícený zájem o publikaci CUI BONO si pravděpodobně vyžádá i dotisk tohoto díla.

Pátrání po nacistických zločinech v České republice po roce 1989

Stanislav Motl

Před dvaceti lety vláda M. Čalfy zrušila Čs. vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců. Proč?

Padla železná opona, otevřely se hranice, došlo k sjednocení obou německých států a v zahraničním, zejména německém tisku, se začalo čím dál více psát o nutnosti definitivně se už vypořádat s nacistickými válečnými zločiny, zejména pak s dosud žijícími aktéry těchto zločinů.

Byl počátek roku 1990.

A co v té době udělali představitelé tehdejší federální vlády?

Urychleně, utajeně a hlavně jednomyslně zrušili vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců.

Trocha historie

Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců vznikla v polovině šedesátých let minulého století. Je třeba objektivně přiznat, že, přestože byla často pod tlakem tehdejší oficiální politiky, kdy v době studené války oba hlavní tábory rozděleného světa využívaly problém nacistických válečných zločinců zhusta k ideologickým a mocenským cílům, odváděla kvalitní a leckdy obdivuhodnou práci. Do roku 1989 zpracovala více než dvě stovky případů proti 700 osobám odpovědným za smrt nejméně 14065 lidí. Do tehdejší Německé spolkové republiky bylo odesláno více než devadesát pamětních spisů se žádostí o převzetí trestního stíhání. Západoněmecké úřady začaly některé tyto případy prošetřovat, nicméně dříve nebo později všechny buď odložily, nebo úplně zastavily. Týkalo se to třeba zločinů posledního šéfa pražského gestapa Ernsta Gerkeho či šéfa nacistického tiskového úřadu v protektorátu Čechy a Moravy Wolfganga Wolframa von Wolmara.

Rychle a - utajeně ...

Od zrušení zmíněné komise uplynulo nedávno rovných dvacet let. Šlo tehdy o jeden z prvních činů polistopadové vlády dr. Mariána Čalfy. Informace o tomto vládním usnesení se neobjevila v žádných českých novinách, nemluvilo se o tom v rozhlase ani v televizi.

Když jsem později, za poněkud nestandardních okolností, získal in­kriminované vládní usnesení, dočetl jsem se, že Čalfova vláda zrušila tuto komisi 26. března 1990. Likvidací byl pověřen tehdejší první místo­předseda federální vlády dr. Ján Čarnogurský.

Na otázku, proč vlastně, doslova ze dne na den, byla tato komise zrušena, mi pan doktor Čarnogurský svého času odpověděl: "To roz­hodnutí federální vlády vycházelo z toho, že činnost té komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, v tom výsledném mediálním pojetí, byla motivována příliš ideologicky ve smyslu komunistické ideologie."

Zeptal jsem se pak posledního předsedy této komise dr. Bohuslava Kučery, čím se vlastně komise zabývala v posledních měsících před svým rozpuštěním.

"Na to si přesně vzpomínám," odpověděl doktor Kučera. "Komise například v té době velmi úzce spolupracovala s kanadskými úřady při stí­hání některých osobností bývalého slovenského státu, kteří se do Kanady uchýlili po skončení války..."

Dnes už se ví, že jedním z hlavních iniciátorů zrušení zmíněné komise byl první polistopadový generální prokurátor, později úspěšný bratislavský advokát dr. Tibor Böhm. Muž, který svého času na půdě Federálního shromáždění prohlásil, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by prezident klerofašistického slovenského státu dr. Jozef Tiso byl válečný zločinec. A v dalších letech se usilovně věnoval právě rehabilitaci dr. Tisa…

Paradoxem na celé záležitosti ovšem je, že v činnosti někdejší vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců měla pokračovat právě generální prokuratura v čele se zmíněným panem doktorem Böhmem.

Jak to dopadlo je tedy nasnadě.

Co bylo s archivy?

"Při rozhovoru s tehdejším premiérem panem doktorem Čalfou," pokračoval ve svých vzpomínkách dr. Bohuslav Kučera, "jsem byl ujištěn, že generální prokuratura bude v práci naší komise pokračovat. Bohužel, jak se mi zdá, že na dlouhá léta to bylo všechno uloženo k ledu, a navíc, alespoň co jsem slyšel, část archivu, který jsme velice poctivě a pracně budovali, byla nějakou dobu po zrušení přístupná široké veřejnosti a zřejmě se z toho ledacos ztratilo ..."

Ještě tvrdší byl ve svých závěrech bývalý příslušník ilegální odbojové organizace Obrana národa a vězeň Malé pevnosti Terezín Albert Mayer, muž s neuvěřitelnou paměti a záviděníhodným analytickým myšlením. Ten se po listopadu 1989 okolnostmi zrušení komise zabýval. A v roce 2001 mi řekl: "Archiv se po zcela záměrné a účelové likvidaci této ko­mise ocitl na chodbě, kdo si co chtěl vzít, tak si vzal... No a pochopitelně za to nikdo nemůže, jak už je u nás zvykem."

Část dokumentace zmíněné komise převzal Národní archiv v srpnu 1990. Tedy až téměř půl roku po likvidaci komise. Archiváři tehdy přijali 253 balíků dokumentů. Nebylo to ale, jak se později ukázalo, zdaleka všechno. V roce 1997 se totiž na naše úřady obrátily orgány Spolkové republiky Německo. Žádaly o pomoc při shromažďování důkazů týkajících se bývalého dozorce SS z Malé pevnosti Terezín Antona Mallotha. A vzápětí přišel šok. Zjistilo se totiž, že značná část doku­mentace naší někdejší vládní komise je stále ještě kdesi ve skříních - v sídle bývalé generální prokuratury. Šlo o materiály k jednotlivým osobám, pamětní spisy. Bylo to sedmnáct až dvacet těchto spisů."

V roce 1993 byla zrušena generální prokuratura. Agendu někdejší komi­se mělo pak převzít Nejvyšší státní zastupitelství. Vše, jak se lidově říká, šlo do ztracena...

Na vlastní pěst

Od roku 1990 neprojevili naši političtí představitelé včetně před­stavitelů justice sebemenší snahu iniciovat vyšetřování jakéhokoliv na­cistického zločinu. To i přesto, že v roce 1990 byly připraveny, jak jsem zjistil, kompletně zpracované dokumenty pro zahájení trestního stíhání proti zhruba 50 konkrétním žijícím lidem, kteří se v době protektorátu Čechy a Morava měli na našem území dopustit zločinu vraždy, případně dali k vraždě či vraždám pokyn ...

V polovině devadesátých let jsem tedy tyto lidi začal hledat takzvaně na vlastní pěst. Pomohlo mi mimo jiné i to, že zmíněná československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců posílala, jak už bylo ostatně řečeno, své písemnosti v kopiích do Spolkové republiky Německo. Dostal jsem tak šanci objevit mnohé a chybějící dokumenty právě v některých německých archivech. Pochopení a významnou pomoc jsem našel u tehdejšího vedení TV NOVA, zejména pak u ředitele této stanice dr. Vladimíra Železného.

Nezajímají mě, jak už jsem ostatně před časem napsal ve své knize Oběti a jejich vrazi, ani tak obyčejní příslušníci SS, gestapa, SD a jiných podobných složek, zajímají mě pouze vrazi, lidé, kteří na našem území vraždili, případně dávali k vraždám pokyn.

Postupně jsem objevil 15 těchto lidí.

Na dané téma jsem odvysílal 25 televizních reportáží včetně dvou hodinových a půlhodinových dokumentů. V České republice však bylo stále ticho. Jak ze strany politiků, tak ze strany odpovědných zástupců justice. Pouze přibylo výhrůžek vůči mé osobě. Autory těchto výhružek však nebyli Němci, jak by si někdo možná mohl myslet, ale vesměs ­Češi. A pokud vůbec v minulých letech došlo k dnes již známým pro­cesům s Antonem Mallothem či s někdejším zástupcem velitele sloven­sko-české protipartyzánské nacistické jednotky Edelweiss Ladislavem Nižňanským: prvotní impulz přišel vždy ze Spolkové republiky Německo.

Teprve v roce 2005, po odvysílání další série reportáží v TV NOVA, podalo naše Nejvyšší státní zastupitelství podnět k vyšetřování tří konkrétních případů nacistických válečných zločinů, které se na našem území odehrály. Šlo už ale spíše jen o symbolické gesto, byť gesto hodné ocenění.. .

Podvedení odbojáři ...

Spousta lidí se mě na přednáškách, které na dané téma mám po celé České republice a občas i v zahraničí, ptá, zda ono zrušení vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců byla náhoda nebo snad dokonce záměr? Bylo tohle všechno dáno polistopadovým chaosem, anebo to byl naprosto cílený akt, jehož účelem bylo odvést pozornost nejenom od dosud žijících vrahů a dalších exponentů nacismu, ale třeba také jejich potomků -leckdy i významně postavených ...!A proč dodnes nikoho z českých odpovědných činitelů (ale ani oficiálních historiků) této země nezajímá, z jakého důvodu a za jakých okolností byla zmíněná komise zrušena!

Buď jak buď - tenkrát, počátkem roku 1990, mohli staří nacisté (alespoň ti, kteří své zločiny páchali na našem území) začít pořádně slavit. A mohli se také jaksepatří smát - třeba i posledním přeživším proti­nacistickým odbojářům, podvedeným a zrazeným vlastními lidmi, kteří svou lhostejností, ať už nevědomou nebo záměrnou, pomohli a stále ještě pomáhají unikat posledním nacistickým válečným zločincům...

Z přednášky na schůzi Společnosti Edvarda Beneše, 3. listopadu 2010

?

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Masarykův návrat ke Karlu Havlíčkovi

Na základě důkladného zkoumání historie T. G. Masaryk dospěl k odůvodněnému přesvědčení, že myšlenkové a mravní základy českého obrození a českého národa jako moderního národa měly do značné míry kořeny v české historii reformačního období. Čím se poměry v Evropě stávaly svobodnější, tím větší vliv měly osvícenské myšlenky v praxi a tím více svobody se vytvářelo pro navazování na vlastní pozitivní tradice národa. Znalost historie sehrála důležitou roli při formování všech moderních národů v Evropě, a T. G. Masaryk byl přesvědčen, že pro pozitivní existenci českého národa je znalost historie nezastupitelná. Byl si však dobře vědom, že katolická tradice bránila objektivní znalosti české historie, zvláště té, která souvisela s reformačním hnutím, jako hnutím revoltujícím proti mravní a intelektuální dekadenci církve a proti jejímu nezřízenému materialismu. Také nerovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši přispívalo k nedostatku sebereflexe českého národa, k mravní a politické dospělosti většiny lidí, k nedostatku prostoru pro pozitivní iniciativu k vlastnímu prospěchu. Taková situace živila inklinaci národa k resignaci a dokonce k demoralizaci v důsledku politicky většinou bezvýsledných snah.

Na rozdíl od pozitivistických přístupů, Masaryk sdílel s mnohými vzdělanci víru, že z historie je možné se poučit, že historie může být zdrojem užitečných znalostí, zdravého sebevědomí i vnitřní síly a inspirace národa. Proto se od neradostné doby rukopisných bojů, zabýval českou historií důkladně, zvláště reformačním proudem, jehož znalost byla i mezi českými historiky naprosto nedostatečná. Prvním a nejzávažnějším výsledkem tohoto studia byla Česká otázka. Její filosofie české historie i její důraz na historiografii jako vědu, která by se měla opírat a zahrnovat řadu dalších vědeckých disciplin (filosofie, sociologie, etnografie, ekonomie, sociální problematika, atd.), brzy unikátně pozitivním způsobem ovlivnila generaci nejmladších českých historiků. V podtextu byla také víra, že pozitivní individuální intelektuální iniciativa může mít dlouhodobě podstatný vliv na úroveň národa, jeho politickou dospělost i schopnost si dobýt důstojnější pozici v říši nebo mimo ni.

Masaryk sledoval pozorně a kriticky malé úspěchy české politiky vedené Národní stranou. Jako člen mladočeské strany vstupoval roku 1891 do aktivní politiky s iluzemi, že racionálnější a věcné argumenty musí dosáhnout toho, co bylo často i oficiálně ve Vídni uznáváno jako legitimní, ale nakonec zůstalo většinou nesplněno. Když ani metoda racionálních a věcných analýz problémů v říšské radě neuspěla navzdory logickému předpokladu, že úroveň říše byla v přímé závislosti na úrovni a dospělosti národů, ale vzbudila brutální reakci vlády v podobě výjimečného práva v Čechách, Masaryk začal hledat úplně jiné cesty, hlavně nepolitické, které by mohly vést k větší politické dospělosti a nezávislosti českého národa.

Hlavním předpokladem Masaryka, sdíleným s Palackým i s Havlíčkem, bylo, že demokracie je jediný systém, který je v zájmu úrovně a důstojné existence většiny jednotlivců i národů, zvláště menších, a že celkový vývoj v Evropě, přes možné dočasné zvraty, směřuje k demokracii. Ale zároveň vnímali tento vývoj jako něco, k čemu je potřeba vědomě a realisticky přispívat podle podmínek a potřeb. Odborné znalosti, znalosti podmínek společnosti včetně historie a dostatečně vzdělaná veřejnost, schopná efektivní účasti v politickém systému, byly klíčem k úspěchu demokracie. Bylo také velmi důležité, aby existovala obecná znalost politické filosofie a pojmů relevantních k demokracii.

Podle názoru Masaryka však politické strany nevěnovaly jejich rozvíjení potřebnou pozornost a tím nepřispívaly dostatečně k politickému vzdělávání a mravní a politické dospělosti českého národa. Demokratizační dědictví revolučního období 1848–49, podobně jako obrozenecké úsilí, bylo jen málo živou a inspirační pamětí národa o necelé půl století později. Kromě kulturního a politického programu z roku 1848, udělala na Masaryka nesmírný dojem důkladná politická práce Havlíčkovy žurnalistiky, kterou považoval za naprosto moderní a obecně aktuální za podmínek rozvíjení demokracie. Jejím základem bylo úsilí o politickou úroveň české veřejnosti prostřednictvím důkladných informací a vzdělávání v demokratické politické kultuře.

Masarykův návrat k Havlíčkovi probíhal postupně za nelehkých podmínek, neboť jak si později stěžoval, neexistovala ani důkladná biografie Havlíčka, ani souborné vydání jeho článků, politických statí a projevů. O deset let později už byla situace o něco lepší. Po léta musel Masaryk vyhledávat Havlíčkovy články v nejrůznějších novinách a časopisech. Poprvé se rozepisuje o Havlíčkových politických názorech v Naší době roku 1893 a 1894. Masarykovy názory velmi zaujaly. Realistický týdeník Čas na ně dokonce přinesl reakci a nejdůležitější jeho myšlenky publikoval doslova. Masaryk sdílel s Havlíčkem názor, že politická úroveň veřejnosti je jeden z nezastupitelných předpokladů pro rozvoj demokracie a demokracie nejspolehlivější cestou k důstojné existenci českého národa, jehož postavení v rámci habsburské říše bylo nerovnoprávné, s velmi omezenými možnostmi pro svůj pozitivní rozvoj. Oba zdůrazňovali zásadní význam vlastní iniciativy národa, spoléhání se na vlastní síly, čímž navazovali také na politickou filozofii Františka Palackého. Sebeznalost, sebereflexe, znalost všeho pozitivního, na co bylo možné navazovat, byla nezbytnou součástí integrity společného úsilí.

Masaryk již ve v České otázce (1895), věnoval značnou pozornost myšlenkám Karla Havlíčka Borovského. O dva roky později vydává důkladnou monografii o Havlíčkově polické a žurnalistické práci, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Byl jediný, kdo takovýmto důstojným a důkladným způsobem uctil Havlíčkovu památku 40.výročí jeho tragického úmrtí.

Již v České otázce připomněl, že "Havlíček je nedostižný vzor české žurnalistiky... v tom, jak i denní...práce žurnalistická podat může...celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích života společenského i soukromého. Proto Havlíčkovy jednotlivé články ... podávají skutečný, propracovaný systém názorů netoliko prakticky politických, ale i teoretických a filosofických." A o něco dále říká: "Opakuji, žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to zase budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat!" Podstatu jeho práce Masaryk vyjadřoval slovy, že Havlíček "nedráždí, ale nasycuje hladového ducha svých čtenářů."

Masaryk sdílel s Havlíčkem obecný názor, že vývoj každého národa k politické dimenzi jako sféře veřejného působení je známkou jeho dospělosti a v určitých případech známkou jeho státotvorné schopnosti. Koncept vývoje v sobě zahrnoval víru v pokrok ve smyslu možnosti řešit existující problémy pozitivně a řešit je stále více ku prospěchu všech, ku prospěchu veřejného blaha. Národ jako historií hluboce integrovaná společnost sdílející důležité a cenné hodnoty (jazyk, kultura, území, historie, tradice, potřeby, možnost efektivní komunikace atd.) se obecně jevil jako nejkomplexněji integrovaná komunita a tedy jako nutná a nezastupitelná podmínka pro rozvoj politiky coby sféry veřejného zájmu i podmínka pro rozvoj demokracie. Další podmínkou byl již zmíněný určitý stupeň vzdělání veřejnosti –. vzdělání všeobecné, teoretické, odborné i mravní, neodporující rozumu a spjaté i s potřebami života.

Masaryk rovněž souhlasil s Havlíčkovým předpokladem, že vzdělávání k politické dospělosti musí stát na pevných základech, jejichž součástí jsou také všechny relevantní tradice a zkušenosti národa, důkladné znalostí domácích podmínek, úrovně a potřeb společnosti, a samozřejmě i ze znalostí toho, co se děje ve světě. Bylo nutné přejímat ze světa kriticky, jen to, co bylo v souladu s vlastními potřebami a možnostmi. Vzdělání mělo vést jak efektivní práci pro úroveň lidí, tak k hlubšímu chápání světa, ve kterém lidé žili, k potřebné orientaci v existujících myšlenkových a ideologických orientacích, aby nedostatek znalostí nemohl být zneužíván k ovládání slabších či dokonce celého národa. Vzdělání mělo také vést k pevnému životnímu přesvědčení, k pevnému charakteru jednotlivců, k jejich trvalým politickým postojům. A stejně jako Havlíček považoval Masaryk úroveň tisku za nejefektivnější a nejdosažitelnější prostředek k politickému vzdělávání a osvětě. I v tomto ohledu měl Masaryk značný vliv na mladší inteligenci, zvláště kolem časopisu Čas.

Masaryk se pustil do důkladného studia Havlíčkových politických článků publikovaných mezi léty 1846 až 1851 (kdy byl Havlíček odvezen do Brixenu). Výsledkem byla roku 1896 zmíněná obsáhlá práce rozebírající obsah těchto článků, Havlíčkovy politické metody a názory obecně – Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Kniha je do současnosti školou moderního demokratického politického myšlení. Masaryk si postěžoval nejen na to, že nikdo dosud nenapsal obsáhlý odborný životopis Havlíčka a že nikdo nevydal souborně jeho politické články a parlamentní projevy, ale i na to, že dohledat tyto články v různých novinách a časopisech byla obtížná práce, a že se mu možná nepodařilo najít všechny. Masarykův politický životopis Havlíčka zůstává do dnes tím nejlepším, co máme.

Masaryk zmiňuje, že Havlíček byl často označován za liberála ve smyslu, že nebyl konzervativec. Ač do určité míry uznával pozitivní úlohu politického a ekonomického liberalismu, byl k nim již v roce 1848 kritický a vkládal hlavní naděje do demokracie jako budoucího vývoje, neboť idea demokracie obsahovala daleko větší důraz na spravedlnost, a to i sociální. Ale byl si dobře vědom, že k demokracii je potřeba určitých podmínek, které zatím neexistovaly včetně všeobecně a politicky vzdělané veřejnosti. Z tohoto důvodu Havlíček věnoval téměř veškerou svou novinářskou práci politickému vzdělávání české veřejnosti, vzdal se kvůli ní i svého poslaneckého mandátu. Dovedl si najít cesty jak vzdělávat i za absolutismu. Masaryk připomíná, že před Havlíčkem u nás byla pravá žurnalistická poušť, zprávy jen o nepodstatných věcech a nedůležitých lidech.

Pražské noviny, Květy, Včela, Pražský posel, do kterých Havlíček psal od roku 1846, a Národní noviny, do nichž přispíval od roku 1848, a později Slovan (Kutná Hora 1850-51), byly mnohokrát konfiskovány hlavně kvůli jeho článkům, ve kterých obhajoval myšlenku decentralizace a český politický program a kvůli vzdělávacímu charakteru článků. Noviny, které Havlíček vydával a do kterých psal své politické články měly u veřejnosti takovou oblibu, že mnohé jiné noviny, i venkovské, v té době zanikly, neboť je lidé přestaly kupovat.

Havlíčkova vynikající žurnalistická práce byla znemožněna jednak obnovením absolutismu po porážkách revolucí a jednak tím, že ho vláda dala již značně vyčerpaného po nelegitimních a vyčerpávajících soudních procesech, odvézt v prosinci 1851 do vyhnanství do Brixenu a tím ukončila jeho již několik let pronásledovanou novinářskou aktivitu. V důsledku exilu a Havlíčkovy předčasné smrti v roce 1856 a v důsledku více jak desetiletého absolutismu žila Havlíčkova osobnost v povědomí národa spíše jako legenda a symbol českého mučedníka než zdroj užitečných politických myšlenek a metod. Jeho zásady a metody práce se ztrácely z českého politického povědomí. I Národní listy na ně navázaly začátkem 60. let na Havlíčka jen částečně. Masaryk chtěl ukázat jak obrovské a živé dědictví Havlíček zanechal, že byl mučedníkem až na konci svého života a že by měl být ctěn jako vítěz pro své dílo a pro svůj charakter. (Výňatek z článku)

Nezaměstnaných je v ČR nejvíce za posledních sto let

Minulý týden zveřejnilo ministerstvo práce a sociálních věcí takzvané údaje o nezaměstnanosti v ČR ke konci prvního čtvrtletí roku 2011.

Podle této informace evidovaly úřady práce k 31. březnu 2011 celkem 548 tisíc (zaokrouhleno na tisíce) uchazečů o zaměstnání. Zavládl optimismus i ve sdělovacích prostředcích, protože prý to bylo méně, než se očekávalo. A bylo jich méně o 19 tisíc než před měsícem (tedy ke konci února) a o 25 tisíc méně než před rokem. Je to pravda? Skutečně se počet nezaměstnaných u nás již snižuje a je jich »pouze« půl milionu?

Který ukazatel platí?

Především musím konstatovat, že máme minimálně tři ukazatele nezaměstnanosti, které se od sebe významně liší. Prvním je výše uvedený ukazatel o počtu registrovaných uchazečů o zaměstnání na úřadech práce. Zde není zahrnut celkový počet nezaměstnaných v republice, ale pouze ti, co jsou na úřadech evidováni jako uchazeči o práci. Každý měsíc se vyřazuje z evidence úřadů práce kolem 20 tisíc lidí bez nástupu do zaměstnání (z »jiných« důvodů) a jsou nadále bez práce, i když už nejsou oficiálně evidováni jako nezaměstnaní. Tak tomu bylo i v březnu tohoto roku. Nově bylo za březen zaevidováno na úřadech práce 49 tisíc osob. Z evidence za březen bylo vypuštěno 69 tisíc osob. Z nich však pouze 48 tisíc nastoupilo do nového zaměstnání a 21 tisíc uchazečů bylo vyřazeno bez nástupu do práce a jsou tedy nadále nezaměstnaní, i když nejsou uváděni v oficiálním počtu nezaměstnaných. Taková je pravdivost oficiálních ukazatelů ministerstva práce o počtu nezaměstnaných u nás.

Druhým ukazatelem o počtu nezaměstnaných je ukazatel používaný Evropskou unií, vypočtený podle metodiky Mezinárodní organizace práce (ILO). Podle této metodiky je za nezaměstnanou považována osoba, která v referenčním období neměla žádné zaměstnání, neodpracovala ani jednu hodinu za mzdu nebo odměnu a aktivně hledá práci (i to je problém, co je to »aktivně«?). Podle této metodiky počet nezaměstnaných u nás zjišťuje Český statistický úřad čtvrtletně. Za poslední kvartál minulého roku jich bylo, tedy nezaměstnaných podle metodiky ILO, 363 tisíc. Tedy asi o 200 tisíc méně než počet uchazečů o zaměstnání, který vykazuje ministerstvo práce.

Je však ještě třetí ukazatel počtu nezaměstnaných, který zřejmě odráží realitu nejpřesněji. Český statistický úřad totiž čtvrtletně zjišťuje takzvané neaktivní osoby. Jsou to osoby, které nepracují, aktivně práci nehledají a nesplňují tak podmínky ILO pro zařazení mezi oficiální nezaměstnané. Přitom uvádějí, že by chtěly pracovat a fakticky jsou to osoby nezaměstnané, i když nejsou zahrnuty do ukazatele počtu nezaměstnaných ministerstva práce, ani nefigurují v počtu nezaměstnaných vykazovaných podle metodiky ILO čtvrtletně ČSÚ. Ve čtvrtém kvartálu minulého roku jich bylo 174 tisíc. Když toto číslo připočteme k počtu uchazečů o zaměstnání v seznamech úřadů práce, ukáže se, že například koncem minulého roku u nás nebylo ani 562 tisíc nezaměstnaných, jak vykazuje ministerstvo práce, ani 363 tisíc podle ČSÚ, ale 736 tisíc.

Nezaměstnaných, tedy lidí bez práce, kteří by chtěli pracovat, je tedy u nás kolem tři čtvrtě milionu. Je to nejvíce za posledních sto let, více než za světové krize ve třicátých letech minulého století. Tehdy bylo něco více než 700 tisíc nezaměstnaných za celé Československo.

Nejhorší však je to, že počet nezaměstnaných se fakticky ani v tomto roce nesnižuje a současná vláda nečiní nic pro zlepšení situace.

Oficiální ukazatele nezaměstnanosti jsou tendenční a nepravdivé, počet lidí bez práce se nesnižuje 13. 4. 2011Václav VĚRTELÁŘ, HóN 13.4.2011

Politruci sudetismu aneb

„Jejich boj pro odsunuté nenažrance“

V souvislosti s ostudnou instalací tzv. pomníku nacistů v Novém Boru a s publikační aktivitou pana Karl-Petera Schwarze (Frankfurter Allgemeine) a jeho českého souputníka politologa pana Bohumila Doležala (N.O. č.8, 2010, s.3) vyvstává otázka - jak dlouho ještě Češi budou trpět takové provokace ? Rozhodující v těchto a dalších věcech týkajících se invaze landsmannschaftů a propangermánských sil do republiky není jen obraz jednotlivých kauz, jako je kauza novoborská. Je to celkové úsilí všech černosotěnských sil, které usilují po desetiletí rozbít český stát na změť povolných regionů - doslova kolonií.

Jen ještě krátká zmínka k manifestní lži citované ve spojení Novým Borem o tom, že duchem odporu vůči tamnímu tzv. pomníku nacistů prý jsou spolky "ovládané komunisty" jako je ČSBS a ČSOL. Není třeba zdůrazňovat, že opak je pravdou: Ani ČSBS ani ČSOL nejsou ovládány komunisty a v jejich čele již po desetiletí nestojí žádní komunisté, tím méně stalinisté, jak by to rádi viděli jistí politologové. Obě organizace jsou nestranické a zahrnují členy všech vrstev národa a všech světových a společenských názorů bez rozdílu. Pan Doležal a další politologové to samozřejmě dobře vědí, pouze o té věci účelově lžou, aby mediálně poškodili obě organizace. Již tato lež sama o sobě dostatečně odkrývá goebbelsovský způsob práce jistých politologů - vpravdě politruků toho politického směru, který nazývám "sudetismus".

Stipendisté a politologové obhajující pozice landsmannschaftu, žádající "české pokání" a české sebemrskačství, dojemně koresponduj í s těm i politiky a historiky, které reprezentoval již dříve spolek autorů pod pseudonymem PODIVEN. Nejhorší na jejich činnosti jsou veřejné lži, šířené o tzv. "českých zločinech na Němcích v období roku 1945". Přitom nikdy nikdo neprokázal žádnou českou genocidu tzv. sudetských Němců, ani žádné zločiny při řádném organizovaném odsunu. Přičítání jednotlivých excesů neřízených žádným orgánem osvobozeného státu jako kolektivní viny českému národu je stejně morálně zavrženíhodné, jako tyto excesy samy. Účelové vymýšlení tzv. "hromadných vražd a hromadných hrobů", které nikdy nikdo exaktně neprokázal, má jen jednu historickou analogii - přičítání kolektivních zločinů v jugoslávských válkách za rozbití Jugoslávie jen a jen Srbům bez jakýchkoli důkazů.

Sám "sudetismus" je účelový fenomén pangermanismu 19.století, produktem šovinistů rakouskouherské monarchie v čele s Georgem Schönerem, který také jako první v dějinách inicioval plán vyhnání Čechů za Ural již na přelomu 19. a 20.století. Pojem "Sudet" jeho pangermáni zneužili ze starého antického názvu římského geografa Claudia Ptolemaia, jenž na své mapě nazval dvě pohoří barbarské oblasti Hercynského lesa "Sudéta" a "Gabréta". Tyto názvy nemají nic společného s pozdějším příchodem německých kolonistů pozvaných Přemyslovci do některých lokalit českého území. Pojem "Sudety" je prostě politický výmysl německého šovinismu 19.století - tečka. Dnešní landsmannschaft a jeho politruci v čele s europoslancem panem Posseltem nehorázně útočí na státnost ČSR, nazývají ji desetiletí „chybnou konstrukcí" ("Fehlkonstruktion CSR", označovaná i na jejich mapách), útočí na versailleskou smlouvu a na všechny státy z ni vzniklé ( teorie o "zplozencích Versailles"), přičemž jen ideologicky opakují teze Hitlerova Mein Kampfu.

Ironií osudu pak právě naši politologové - obhájci českých Němců, zvaných sudetští - k nimž patří též pan Bohumil Doležal, kteří tak ohnivě útočí na politruky stalinismu a na jeho zločiny, se chovají takřka stejně. Není divu, že česky psané německé noviny u nás obdivují pana Doležala jako "neohroženého bojovníka za uznání práv sudetských Němců". K tragedii českého státu a národa pak patří, že k tomu přispěl svou generální omluvou odsunutým Němcům bez mandátu Čechů sám exprezident pan Václav Havel. Pravdou dějin však je, že tito "neohrožení bojovníci za práva odsunutých Němců" si nikdy nepoložili otázku, proč k odsunu došlo, kdo byl jeho otcem, a proč velmoci po II. světové válce takto rozhodly. Již toto patří k dalšímu goebbelismu politruků sudetismu - útočí pouze na ČSR a na jejího prezidenta Dr.Beneše. Nikdy nikdo z politruků sudetismu neútočil otevřeně na Winstona Churchilla, na Spojené království Velké Británie, na Francii, na USA., ba dokonce ani nezmínil otce Mnichova Neville Chamberlaina, který na sklonku života naznačil odsun Němců jako řešení porušení mnichovské dohody. Boj politruků sudetismu svým hlavním představitelem Berndem Posseltem zasahuje až do europarlamentu a všestranně škodí naší republice. Vyvolává souhlas představitelů sousedních států s požadavkem zrušit prezidentské dekrety a zničit tak ústavnost naší republiky pro doslovnou nenažranost odsunutých menšin - německých i rakouských. Ohrožuje i naše bratry Slováky svým šovinismem podporujícím nelegitimní nároky maďarské menšiny na slovenská území. Ne nadarmo slovenský parlament uzákonil nezpochybnitelnost prezidentských dekretů let 1940-1946.

Jestliže média a europoslanci jako pan Cohn-Bend napadal i našeho pana prezidenta Václava Klause pro jeho úsilí zabezpečit nás v Lisabonské smlouvě ochranou dekretů, pak sledovali jen své zištné, naprosto amorální cíle - zničit ústavu ČSR a jejího nástupníka a umožnit nehorázný mamon odsunutých. Na úkor všech poškozených nacismem, na úkor celého českého národa. Taková je pravda o cílech sudetismu -- i o cílech jeho politruků -jjn-.

Konec českých iluzí

Nebudu mluvit o tom, jak jsme přicházeli o iluze za minulého režimu, když se nádherné všude hlásané socialistické ideály deformovaly a vzdalovaly od realizací. Zůstanu v době, která následovala od listopadové revoluce roku 1989.

Byli jsme opět znovuzrozeni nadějemi demokracie a svobody. Někteří hlasatelé národu slibovali, že za dva roky budeme na úrovni Rakouska. Ta většina občanů, která se zbavila kritického myšlení a víc věřila, než pochybovala, slibům uvěřila. Opět jsme svou budoucnost začali stavět z iluzí.

Od revoluce do dnešní doby bylo iluzí požehnaně a přišly nás velmi draho. Zpočátku jsme si dělali iluze, že teď, když máme svobodu, máme všechno a bude nám už jenom hej. Svobodu si velmi rychle přivlastnily hospodářské a politické elity a kriminální živly a demokracii udělily prozatímní prázdniny. Při malé privatizaci jsme začali živnostničit a podnikat a živili se iluzemi o tom, jak zbohatneme. Touha po zbohatnutí je nádherným hnacím motorem k činorodosti, ale jen někomu se podařilo sen naplnit, ostatní snaživci v dílničkách a obchůdkách po letech převálcovaly zahraniční společnosti. Kniha Francise Fukujamy Konec dějin se stala světovým bestsellerem intelektuálů v devadesátých letech minulého století, a zvláště pak v postkomunistických zemích je utvrdila, že vítězství liberálního kapitalismu je definitivní. Fukujama tak udělal ohromnou službu nadnárodnímu velkokapitálu, prezentovanému především Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jejichž liberální politika staví na vyznávání jedné formy vlastnictví – a to privátního, včetně strategických komodit, jako jsou finance, výroba a distribuce energií, vody,. Strategického průmyslu, ale také oblasti sociální, zdravotní a důchodové. Dosud jsme si nebyli schopni přiznat, že jejich požadavek totální privatizace v postkomunistických zemích politika je pouze rafinovanější formou neokolonialismu a že liberální politika je ve své chamtivosti pro slabé státy záhubná a i pro ně samé sebezáhubná.

***

Kuponová privatizace valnou většinu občanů zbavila soudnosti. Ve frontách na kuponové knížky se opájeli iluzí o tom, že teď budou všichni akcionáři bohatí. Vydělal jen někdo.

V té době ovšem jen pár vědoucích tušilo skutečnou pravdu, k níž se až v televizním v seriálu ČT 2 Labyrintem revoluce o patnáct let později přiznal mozek kuponové privatizace Dušan Tříska. Potvrdil, že se tehdy počátkem devadesátých let radili, jak to udělat, aby se majetek státu, tedy majetek všeho lidu, lidem vzal a privatizoval tak, aby lidé měli dojem, že i oni se stali kapitalisty. Došli k poměru 97: 3. Tento poměr v témže pořadu potvrdil i V. Klaus. Tedy tři procenta pro občany, ostatní pro zahraniční kapitál. I Dušan Tříska v televizním pořadu korektně přiznal, že šlo o vytvoření iluze, a sám tak obnažil klam.

Kuponová privatizace otevřená všem občanům byla svým způsobem zakončena schválením zákona v obchodním zákoníku, kdy většinoví vlastníci s 90 a více procenty akcií mohou drobné majitele přimět k tomu, aby jim své akcie odprodali třeba i hluboce pod cenou, případně je vyvlastnit. Stalo se tak v létě roku 2005, docela tiše, bez většího zájmu médií a. téměř bez odporu menšinových akcionářů. Prostý občan jako akcionář už de facto neexistuje. Můžeme to nazvat zákonem požehnaná krádež. Tím skončila jedna veliká iluze založená na grandiózním podvodu.

Brzy po velké privatizaci se rozplynula iluze o rovnosti a společnost se začala stále víc rozdělovat na bohaté a chudé. S iluzí o rovnosti se rozplynula iluze o spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Občané poznávají, že zákony se dají koupit a že se dá koupit beztrestnost. Arogance bohatých, kteří přicházeli k majetku podvodně, v lidech budí hněv. Ten hněv se sbírá na všech stranách lidstva všude tam, kde luxus jedinců bují z chudoby ostatních.

***

Taky jsme si namlouvali iluze o volném trhu, o jeho zázračných samoregulačních schopnostech, zatímco takové věci jako plánování, koncepce a strategie jsme pohřbili s minulostí. Opět jsme dávali na dobré rady velkých hráčů ekonomické globalizace. Tržní fundamentalismus se stal náboženstvím.

Když na jedné konferenci pořádané našim ministerstvem práce a sociálních věcí nizozemští odborníci mluvili o fungování Centrálního plánovacího úřadu, zavládlo v sálu mezi posluchači obecné veselí. Tento úřad funguje v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě, v zemi s nejmenší mírou nezaměstnanosti, s vypracovanou sociální politikou a velkým přerozdělováním bohatství založeném na progresivním zdanění, kdy nejvyšší zdanění z příjmů dosahuje šedesáti procent.

Zatratili jsem plánování či koncepce a naše země se vydala cestou chaosu. Pojmy jako hospodářská politika, zemědělská politika, sociální politika, zdravotní politika, bytová politika, kulturní politika byly až příliš dlouho vysmívané.

***

Nějakou dobu jsem se utvrzovali v iluzi, že jediný a nejlepší vlastník je privátní, a navíc zahraniční, zatímco stát je ten nejhorší hospodář. Proto se bezhlavě privatizovalo i to, co v jiných evropských zemích drží ve svých rukou stát a mnohde chrání i příslušnou legislativou na obranu národních zájmů. Zatratili jsme veřejné vlastnictví, ale i družstevní či zaměstnaneckou spoluúčast, tedy vlastnické formy, které jsou v zemích EU zcela běžné. Zatímco firmy se stoprocentní zaměstnaneckou spoluúčastí patří v evropských zemích a USA mezi prosperující, my jsme je zavrhli jako příliš socialistické.

Zahraniční společnosti, které u nás vlastní strategické komodity, jakými jsou banky, distribuce plynu, energie či voda, Nyní sahají hlouběji a hlouběji do našich peněženek. Ještě jim zbývá zprivatizovat oblast sociální a zdravotní, aby nám v peněženkách zůstalo už jen prázdno.

***

Rovněž jsme si velice rychle vytvořili iluze o výhodách kapitalismu, aniž bychom připustili, že kapitalismus je nejlepším systémem jen pro bohaté. Zprvu jsme si dokonce pochvalovali nezaměstnanost jako kapitalistickou vymoženost, která nás naučí úctě k práci. Naučili jsme si práce vážit tak, že se o ni bojíme.

Stejně rychle jsme vystřízlivěli z iluzí, jak bohatě zúročíme své peníze, když je svěříme některému z mnoha finančních ústavů, ať by to byly banky, kampeličky či všemožné investiční fondy. Jejich majitelé v mnoha případech peníze důvěřivých občanů sprostě ukradli. Krádeže jsme decentně nazvali tunelováním.

Skončily i naše iluze o tom, jak své peníze budeme zúročovat v bankách, které jsme prodali hluboko pod cenou zahraničním vlastníkům, protože ti je nevytunelují. Pravda, zahraniční vlastníci své banky nevytunelovali, proč taky, pragmaticky vymýšlejí nové a nové produkty , kterými zúročují naše úspory tak, že pojde nula od nuly, případně ještě doplácíme. Vydělávají miliardy, ale ty už státu nepatří.

Nějakou dobu jsme si dělali iluze o strategických partnerech, jako by právě oni měli být tahounem našeho hospodářství. Mnozí strategičtí partneři sem přišli proto, aby nakoupili naše továrny, vzápětí jejich výrobu ukončili, a tím si uvolnili trh pro své mateřské podniky. Ale motorem prosperity se nestanou ani strategičtí partneři, ti mohou jen sekundovat. Navíc na růstu HDP se silně podílejí zahraniční automobilky, které u nás mohou zase rychle skončit. Zahraniční investoři nepřinesli do naší země tak velký kapitál, jak jsme si slibovali, nepřinesli do státní kasy tolik peněz, jak jsme si mysleli. Vedle daňových prázdnin, zrušení celních poplatků, finančních stimulů za každého zaměstnaného v uvedené firmě a dalších úlev nazvaných investiční pobídky jsme těmto podnikům jsme v podstatě nabídli daňový ráj, i když své zásadní zisky dosahované u nás realizují především ve svých mateřských podnicích. Když se našim zákonodárcům podařilo prosadit rovnou daň, začaly tu mít zlatý důl. A pokud mnohé ze zahraničních a našich podniků jsou v daňových rájích, ani minimální rovná daň jim není pobídkou k tomu, aby daně přiznávaly v naší republice.

Už nám i dochází, že zahraniční investoři sem přišli za každou cenu peníze vydělávat, nikoliv tu předvádět svůj altruismus k českému národu a jeho zaměstnancům a spotřebitelům.

Žádná vláda a naši zákonodárci se dosud nikdy nezabývali tvorbou zákonů, které by bránily únikům peněz, jako jsou například daňové ráje, praní špinavých peněz, daňové podvody, korupce, švarcsystém, předražené státní zakázky a velmi vágní zdanění hazardu. Podle odhadu jde o částku hodně přesahující tři stovky miliard korun ročně. Měli bychom se tedy ptát, proč nejsou zákony, které by únikům peněz zabránily a vrátily je státní pokladně. Také bychom se měli ptát, jaké zisky přinesla státní pokladně tak vychvalovaná rovná daň, zatímco v mnohých vyspělých demokraciích je daňová progrese až 60 procent. A nikdy se už asi nedovíme, jakou finanční částku získala státní pokladna z privatizovaného majetku, jehož hodnota v době privatizace byla přibližně 12 bilionů korun. Nedivme se tedy, proč stát nemá peníze už téměř na nic – a až nám spadnou i mosty, zavedeme přes řeky staré osvědčené brody.

V totálně vykradeném a stále vykrádaném státu skončila iluze o tom, že se staneme ekonomickým tygrem. Naše země nevzkvétá

***

Léta jsme si dělali slastné iluze o vstupu do EU. Jistě, kdo by se nechtěl stát členem spolku bohatých. Otevřeli jsme tedy na doporučení hlavních hráčů ekonomické globalizace své trhy už počátkem devadesátých let minulého století, uzavřeli jsme téměř ve všech oblastech pro nás nevýhodné smlouvy, nabídli jsme jim svou ekonomiku a oni tím získali u nás vše, co potřebovali – trhy, prostor pro výrobu a levnou pracovní sílu. Téměř dvě třetiny průmyslu nám již nepatří. Teď nás jako své členy mohou kamarádsky poplácávat po rameni. Nyní už mohou skupovat i naši zemědělskou i stavební půdu, jak jim to umožňují nedávno schválené zákony. Stáváme se definitivními nájemníky ve vlastní zemi. Zbude nám jen ta zkratka ČR, a možná už ani ta ne.

Ale neživme se další iluzí, že bohaté státy se s námi budou dělit o svou životní úroveň, o svůj zdejší zisk, o naše problémy a finanční nouzi našeho státu. Nouze se musíme zbavit sami a stejně tak sami si musíme dosáhnout k laťce jejich životní úrovně. Bez ekonomických pák se nám to nepodaří, ale ty už nesvírají naše ruce.

***

Dělali jsme si iluze o tom, že až padnou megalomanské zemědělské podniky nazývající se družstva a státní statky, tak budou zemědělci zase hospodařit na svých políčkách a vesnici se vrátí její dávná bukolická podoba s kravičkami na návsi, jak o tom bájil tehdejší prezident V.H. Vize soukromě hospodařících zemědělců byla postavena nad moderní zemědělskou velkovýrobu.

Začal proces destrukce systému zemědělství, který byl motivován předpojatostí k prosperujícím družstvům jako reliktů minulosti. Avšak i podpora soukromě hospodařících zemědělců zůstala jen u proklamací. Dovoz vysoce subvencovaných potravin s minimálními cly se stal nekontrolovatelným. Největší ironií bylo, že zemědělští odborníci z EU se inspirovali našeho zemědělství a ve svém zemědělském programu mají od poloviny devadesátých let podporu vzniku družstev soukromých vlastníků a jejich sdružování ve vyšší celky. U nás se v té době ujal blud, že zemědělství nepotřebujeme , potraviny můžeme dovážet ze zemí EU, kde mají nadbytek. Nikdo se však už neptal, co uděláme se všemi velkokapacitními chovatelskými a hospodářskými budovami, co se zpracovatelskými podniky, co s výzkumnými středisky, co s výrobci strojů, hnojiv apod., co se stan e s ornou půdou, kterou vyplodí a znehodnotí plevel, případně podlehne erozi. Nikdo se také nezajímal, kolikrát se nám zvýší ceny dovážených potravin, až v zahraničí skončí jejich subvence a ceny se srovnají s evropskými cenami. A nikdo se už nevzrušoval otázkou, že potraviny jsou strategická surovina a že je silný jen takový stát, který je potravinářsky soběstačný a který uživí svůj národ.

Příčinou dnešního tristního stavu našeho zemědělství je naprostá dlouholetá absence zemědělské politiky. Promyšlený systém likvidace českého zemědělství započatý likvidací Slušovic již vykonal své – naši zbývající zemědělci už i rezignovali na boj o přežití. Na vině je tu rovněž vědomá absence zákonů na podporu prodeje domácích zemědělských a potravinářských produktů v obchodních řetězcích, jaké mají ve většině zemí EU.

Česká vesnice dostává podobu polozapomenutých skanzenů, vepříny, kravíny, drůbežárny, sila, hospodářské budovy či cukrovary se proměnily v ruiny a skladiště odpadů, pole zahálejí. Jako dým z bramborové natě se rozplynula iluze o bukolické vesnici, ale rozplynula se i iluze o zemědělcích, kteří se budou věnovat krajinotvirbě jako třeba zemědělci v Německu, Rakousku a Štýrsku.

***

O iluze přišli profesionální umělci z nekomerčních oblastí. U mnohých revoluční euforie pozvolna vyprchala v 90. letech a nedokázali si přiznat, že realita tvořená pragmatickými technokraty moci pracuje proti nim.

Proces globalizace odstartoval vytváření jednotné uniformní podoby kultury – kultury komerce, pseudohodnot, bezduchosti, násilí, nevkusu, kýče, která ohrožuje kulturu malých národů, pro něž může být i likvidační, pokud si legislativně a finančně svou domácí kulturu nechrání. V našem případě k likvidaci národní kultury již dochází, zvláště silně tento dopad pociťuje domácí slovesná tvorba, celá oblast pro děti, včetně animované tvorby, kdysi tak světové proslulé.

Globalizace se naplno projevila i v oblasti mediální, především vinou špatné legislativy český tisk ovládla velká zahraniční vydavatelství, která v médiích utlumila prezentaci českého myšlení a české kultury. Tuto skutečnost naše politická reprezentace dosud ani nevzala na vědomí.

První kritické hlasy uměleckých sdružení k současnému stavu naší kultury se začaly ozývat až po roce 2000. Ozvali se například filharmonici, divadelníci, filmaři. O tristním stavu české nekomerční kultury v prvních letech tohoto století vydala několik prohlášení Unie českých spisovatelů, týkala se především původní české krásné literatury, její podpory a prezentace v médiích. Všechna prohlášení byla mediálně embargovaná. Ve vědomí veřejnosti se živil mýtus, že kultura vzkvétá. Z iniciativy Obce spisovatelů byla vytvořena Rada uměleckých obcí sdružující všechny umělecké organizace, která roku 2003 ve svém prohlášení upozornila na velmi špatný stav české kultury a požadovala jedno procento na kulturu. Dnes už Rada uměleckých obcí svůj hlas nechala zaniknout úplně. Umělecké organizace mají jiné starosti, řeší otázky vlastního přežití.

„Dnešní společnost potřebuje masovou kulturu, protože se nějak musejí zabavit masy v mezičase výrobního procesu. A reklama – aby lidi co nejvíc konzumovali. (…) Naše civilizace vytvořila hodnotový žebříček, v němž jedinou hodnotou je to, co se dá zpeněžit. A artefakt, který se nedá zpeněžit, pro ni nemá žádnou cenu. C agonií ale není jenom umění. Soudobá civilizace zlikvidovala skoro všechno, co mělo duchovní, nebo třeba jen entuziastický, rozměr. (…( Celý náš dnešní svět je postaven na hlavu. Tak proč by mělo umění vzkvétat?“ Tak tohle řekl koncem prosince roku 2006 v Divadelních novinách Jan Švankmajer, světově proslulý tvůrce animovaných filmů, který si jistě, alespoň v cizině, nemusí stěžovat na nedostatek financí pro svou tvorbu a který nemusel přicházet o iluze. Nikdy si je nedělal.

Mocenská elita vždy dávala najevo, že kultura je zbytná. A stále se nezbavila falešného bludu, že kultura si v tržních podmínkách musí na sebe vydělat. Tento názor dnes sdílí už jen malá skupinka preferovaných umělců. Mnohé euforií omámené umělce o svobodě tvorby tržní realita už tvrdě posadila na zem, svoboda tvorby a umělecké hodnoty tržní realitu nezajímají. Teď umělci ještě musí najít svůj kritický hlas a ozvučet ho.

***

Během let jsme si vytvořili tolik iluzí a stejně tolik jsme jich ztratili. Horší však na tom je, že se ztrátou iluzí mnozí zatracují i ideály demokratismu a ideály sociální spravedlnosti. Nejspíš proto, že jsme ve své prokapitalistické euforii v devadesátých letech nebyli schopni soudnosti, propadli jsme kolektivní slepotě a kolektivním bludům. Možná také proto, že jsme nevyrůstali v kapitalismu a že jsme v počátcích ekonomických proměn neuměli myslet prioritami této společnosti, která svobodu jedince nadřadila nad společenské zájmy, nadřadila ji nad demokratické, všelidské a mravní principy. Na piedestal hodnot postavila zisk, nikoliv důstojný život člověka, posvětila egoismus a chamtivost, nikoliv solidaritu a odpovědnost. Sociální nerovnost a sociální nespravedlnost se staly společenskou normou. Oddělili jsme je od svobody, o když právě ony tvoří trojjedinost. Teprve v ní se naplňují tužby většiny a také se stávají její výsadou.

Určující silou v dnešní společnosti jsou nadnárodní korporace, globální kapitál a jeho hráči, a jsou silnější než malé státy jako ten náš. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii nepotřebují, svobodu chtějí vlastnit jen sami pro svůj byznys a expanzivní politiku, zatímco pojmy jako sociální stát a sociální spravedlnost jsou pro ně plevelem.

Ještě musíme přijít o tu poslední iluzi a pochopit, že soudobý kapitalismus – respektive ten antisociální, mafiánský, oligarchistický a imperiální – neumí žít v přirozeném svazku s demokracií a není ani koncovou fází lidských dějin. Je to patrně jediná iluze, jejíž ztráta může mediálně zmanipulované většině prospět a otevřít budoucnost. Zmanipulovaná většina však dosud nemá potřebu prozření, neboť ono ohrožuje její prozatímně pokojné žití.

Michal Černík, autor je spisovatel a básník, v letech 1988-1989 byl předsedou Svazu českých spisovatelů, Literární noviny, 12, 24.3.2011, s. 10-11

Připravila PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph. D.

Křesťanskosociální mírové forum

Viktorie

V dánském časopise Berlingske uvřejnili článek - dokumentovaný fotografiemi o osmnáctiměsíční holčičce trpící vodnatelností mozku (hydrocephalus), jak leží opuštěná v dětské nemocnici v nepálském Kathmandu. Dali jí na židli, stranou vší lékařské péče. Ani postýlku pro ní nemají, ani čas zabývat se dítětem, které nemá naději přežít. Občas jí někdo nakrmí mlékem z kojenecké lahve. Říkají jí Ghane (velká hlava).

Ten článek si přečetla Cecilie Hansenová, ředitelka náborového oddělení olejářské dopravní firmy Maersk. Je sama maminkou. Má malého chlapečka Sebastiana, ještě mu není rok. Mateřské city mladé ženy se většinou promítají na všechny děti. Cítí bytostně, že láska a péče je živnou půdou pro zdárný vývoj křehkého nově narozeného tvorečka. Chce jí dát i cizímu nemocnému dítěti, které jí potřebuje v tím větší míře.

Příběh malé Ghane nedal Cecilii spát. Spojila se s fotoreportérem Mads Nissenem, od něhož se dozvěděla, že holčička je inteligentní, sleduje očima, co se děje kolem, usmívá se, když na ní někdo promluví nebo se jí dotkne. Rozhodla se: "Když nikdo jiný tomu dítěti nepomůže, musím já". Za pár dní odjela doprovázena Nissenem do Nepálu. V Kathmandu v nemocnici vzala do náručí malou Ghane, která poprvé co je na světě slyšela něžná a laskavá slova a pocítila konejšivé mateřské obětí... .

Cecílie potom obstarala soukromou kliniku, našla neurochirurga, projednala s ním možnosti operace s tím, že bude vše sama financovat včetně pobytu v nemocnici. Holčičku pojmenovala Viktorie. Věřila ve vítězství. Na EHG se ukázalo, že elektronické impulsy ve Viktoriině mozku jsou podobné jako u normálního dítěte. Byla naděje!

Chirurg proponoval dvě operace. Po dobu té první zůstala Cecílie v Kathmandu. Pak se musela vrátit do Dánska. Za týden proběhla druhá operace. Byla nesmírně náročná, trvala 6 hodin. Viktorie zápasila o život do druhého dne... pak ale zemřela na selhání srdce.(19.listopadu 2010).

Cecílie dostala do Dánska telegram: Buďte statečná. Snažila jste se. Všichni jsme dělali, co jsme mohli. Byl to její úděl. Netrapte se.

- Na otázku, zda má pochybnosti jestli její jednání bylo správné, Hansenová odpověděla: "Nemám vůbec žádné. Viktorie dostala několik týdnů laskavé péče. Nenechala jsem jí zemřít na té židli. Člověk nemůže zachránit celý svět, ale přece jen jsem někomu maličko pomohla". Irena Itisová, Londýn, 5.března 2011

O zdravotnictví v USA:

»Je k vzteku platit každý měsíc 300 dolarů na zdravotní pojištění, které spolkne čtvrtinu vaší výplaty, a ještě u doktora stovky dolarů doplácet, protože spousta typů pojištění neuhradí účet stoprocentně. Vlastně většina. Je k vzteku přijít do nemocnice, kde vám sestra na příjmu řekne: ´Je mi líto, vaše pojistka péči u nás nekryje. Pokud neumíráte, musím vás požádat, abyste odešla.´ Je k vzteku, když jste nemocní a u vaší postele se najednou zjeví nemocniční úředník, který vám vysvětlí, jaké léky potřebujete a jaké léky kryje vaše pojistka – zejména, když se ty dvě položky skoro nepřekrývají. Je k vzteku, že těch pár veřejných nemocnic v každém státě má nadbytek pacientů a nedostatek peněz, takže sice můžou mít celá oddělení s prázdnými postelemi, a přesto musejí odmítat nemocné, protože není na zaplacení elektřiny a na odděleních se nedá topit ani svítit….

Musela jsem si odpustit víc než jen pár obědů, abych si byla schopna platit nadstandardní zdravotní pojištění, a když jsem ho pak využila, stejně jsem si na doplatky musela půjčovat, přestože jsem měla všechny účty zaplacené. …

Německo: Změna sárské ústavy ve prospěch osob s nenormální „sexuální identitou“

Sárský zemský sněm schválil doplnění ústavy. Do její pasáže pojednávající o "stejném zacházení" přidal "sexuální identitu". K návrhu této změny ústavy ze strany vládnoucí koalice (CDU, FDP a Bündnis 90/Zelení) se připojily všechny další politické strany. Pro hlasovalo pak všech 51 poslanců, přičemž nikdo nebyl proti a

ani se nezdržel hlasování. V minulosti CDU a FDP byly proti takovým návrhům.

Stejně tak jednomyslně poslanci schválili změnu zákona o platech státních úředníků a soudců. Těm, kteří žijí v registrovaném partnerství, přiznali zpětně od 1. 7. 2009 tzv. přídavek pro sezdané (Verheiratetenzuschlag), čímž se jim dostalo stejných výhod jako osobám žijícím v manželství.

24.2.2011, s-o-z.de

Nehumánní zacházení se staršími pacienty v Anglii

Studie odsuzuje Národní zdravotní službu (National Health Service - NHS), což je souhrnné označení tří veřejně financovaných zdravotních systémů, za nehumánní zacházení s pacienty staršími 65 let. Polovině pacientů nebylo poskytnuto dostatek jídla a pití. Někteří byli ponecháni nemytí nebo v znečistěném oděvu, na některé se zapomnělo, když bylo rozhodnuto o jejich propuštění, někteří dostali nesprávné léky. V několika případech, o které se zajímal ombudsman pro zdravotní péči, pacienti zemřeli bez přítomnosti svých blízkých kvůli nezájmu personálu a jeho zarážejícího nedbání o jejich potřeby. Zpráva upozorňuje, že více peněz nenapomůže k tomu, aby NHS plnila požadované standardy péče a že se stárnutím obyvatelstva problémy spíše přibudou.

Zpráva uvádí některé konkrétní hrůzné případy jako: 82letá žena zemřela sama, protože personál si neuvědomil, že její manžel už tři hodiny čeká, aby ji viděl; žena nebyla umývána během 13 týdnů v nemocnici, nebyl jí vyměněn její zakrvácený oděv a bylo jí upíráno jídlo a pití; žena byla propuštěna z nemocnice pokrytá otlačeninami, nasáklá močí a v šatech někoho jiného; u oběti srdeční mrtvice byl vypnut systém udržující ji při životě, přestože jeho žena žádala, aby zůstal v činnosti, zatímco ona kontaktovala zbytek rodiny.

Ann Abraham, která jako ombudsman prováděla nezávislé šetření stížností na zdravotní péči, řekla: "Zjištění mých vyšetřování ukazují postoj - jak osobní tak institucionální - který opomíjí uznat lidskost a individualitu lidí a reagovat na ně s citlivostí, soucitem a profesionalitou. Nenaplňuje se rozumné očekávání, jímž je, že starší osoba nebo její rodina má mít důstojnou péči a bez bolestí na konci života v čistém prostředí v nemocnici. Místo toho záznamy podávají obrázek zaopatření ze strany NHS, které nesplňuje ani nejzákladnější standardy péče." Paní Abraham uvedla také, že případy, které jsou podrobně popsány ve zprávě, nejsou výjimečné. 13.3.2011, telegraph.co.uk

Výzva Ministerstvu zdravotnictví: Nedonošeným dětem patří péče

V souvislosti s péčí o předčasně narozené děti vyzývá Hnutí Pro život ČR odbornou veřejnost k diskusi nad pozdními potraty z genetických důvodů.

Hnutí Pro život ČR oceňuje profesionální i lidský postoj neonatologů při poskytování péče předčasně narozeným dětem bez ohledu na současný limit pro tzv. záchranu života, kterým je 24. týden těhotenství. Naopak odmítá pokusy Ministerstva zdravotnictví plošně omezit péči o tyto předčasně narozené děti. Je samozřejmé, že nejvíce prostředků spotřebují lidé na počátku a na konci života.

Radim Ucháč z Hnutí Pro život ČR připomněl "do očí bijící nespravedlnost, kdy na jednom pracovišti v té samé budově jsou děti do 24 týdnů profesionálně zabíjeny, a o patro výš je o stejně staré děti s obdivuhodným nasazením pečováno na specializovaném oddělení".

Hnutí Pro život ČR zdůrazňuje, že lidé se od zvířat liší tím, že o své nemocné a slabé pečují. Každé dítě má svoji nezcizitelnou důstojnost a právo na ochranu, a to bez ohledu na dokonalost své fyzické schránky. Diskuse o tzv. kvalitě života a ekonomických úsporách vede přímo ke kultu těla a temné eugenice, připomínající mnohé totalitní režimy. Toto pak směřuje ke snahám sebrat určité skupině lidí na základě vnějších měřítek a za účelem ekonomických úspor jejich práva, aby nastala možnost legálně je usmrtit či nechat zemřít bez pomoci.

Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR bylo jen v roce 2009 usmrceno od 22. do 24. týdne těhotenství téměř dvě stě dětí.

Hnutí Pro život ČR je neziskovým občanským sdružením s cílem šířit a prosazovat úctu k lidskému životu od početí do přirozené smrti, především k životu nenarozených dětí, starých, postižených a nevyléčitelně nemocných lidí, podporovat rodinu a ve spolupráci s odborníky šířit odborné poznatky o souvisejících tématech.

Další informace: Hnutí Pro život ČR, Zdeňka Rybová, Hlubočepská 85/64, 152 00 Praha 5, tel.: 736 766 660, zdenka.rybova@prolife.cz, http://prolife.cz

USA: „Křesťanské“ gay projekty financovány homosexuálním miliardářem

V nedávném článku (viz www.catholicvote.org/discuss/i…) Thomas Peters, jeden z ředitelů Národní organizace pro manželství, poodhaluje financování různých skupin, které propagují akceptování homosexuality pod zástěrkou, že representují členy židovsko-křesťanské komunity, aby tak rozdmychávaly disent uvnitř církve. Skupiny jako New Ways Ministry (nedávno odsouzena biskupy Spojených států) obdržely velké částky od Arcus Foundation za účelem propagace "manželství" osob stejného pohlaví mezi katolíky, lutherány, členy episkopální církve a židy. S uvedenou nadací je spojen jako její zakladatel a předseda Jon Stryker, otevřený homosexuál a vedoucí propagátor homosexuálních iniciativ.

Stránka www.arcusfoundation.org/social… obsahuje seznam řady podporovaných organizací vydávajících se katolické či křesťanské, jejichž cílem je podkopávat křesťanské učení o sexualitě. Uvedeny jsou granty nadace pro např. The National Gay and Lesbian Task Force na vytvoření pro LBGT hnutí v rámci katolické církve v USA, jezuitskou Fairfield University na rozšíření stávající diskuse o homosexualitě, aby zahrnula různá mínění vedoucích katolických progresivních myslitelů a teologů, Dignity USA, Woman’s Alliance for Theology, Ethics and Ritual. 12.4.2011, lifesitenews.com

Jak je to s rezolucí RB OSN č. 1973, agresemi a křesťanstvím

Rada bezpečnosti uvedenou rezolucí rozhodla o zřízení bezletové zóny nad Libyí, aby bylo civilní obyvatelstvo chráněno před leteckými útoky libyjského letectva. Nic víc a nic méně.

V současnosti jsme však svědky toho, že za legitimní prostředky, používané k prosazení této rezoluce, se považuje letecké bombardování libyjské infrastruktury, výcvik povstalců, jejich vyzbrojování, pronikání speciálních jednotek západních států na území Libye a dokonce i úsilí o zavraždění hlavy libyjského státu.

Proti tomuto výkladu uvedené rezoluce RB OSN silně již několikrát protestovalo Rusko i Čína. Z těchto států se ozývají hlasy označující dosavadní jednání vojenských sil západních mocností v Libyi za porušení jak rezoluce č. 1973, tak i principů mezinárodního práva.

Položme si otázku, zda rezoluce č. 1973 RB OSN byla přijata v souladu s Chartou OSN? Článek 27 Charty zakotvuje: „1. Každý člen Rady bezpečnosti má jeden hlas. 2. O procedurálních otázkách rozhoduje Rada bezpečnosti kladnými hlasy sedmi členů. 3. O všech ostatních otázkách rozhoduje Rada bezpečnosti kladnými hlasy sedmi členů, čítajíc v to hlasy všech stálých členů, rozumí se však, že se při rozhodování podle kapitoly VI a podle odstavce 3 článku 52 strana ve sporu zdrží hlasování.“

Při hlasování o zajištění tzv. bezletové zóny nad Libyí se Rusko a Čína zdrželi hlasování. Tedy nebyl naplněn požadavek odst. 3 čl. 27. Těžko lze označit tyto mocnosti za strany ve sporu. Stranami ve sporu by především musely být západní mocnosti, pokud by vůbec nějaká mocnost mohla být považována za stranu sporu.

Z uvedeného lze vyvodit, že rezoluce 1973 zřejmě nebyla přijata v souladu s Chartou OSN, pokud nechceme vytvářet nějaké účelové a nesmyslné konstrukce.

Otázkou však zůstává, proč Rusko a Čína k tomuto faktu mlčí, příp. proč nevysvětlí svoje dosavadní počínání od „přijetí“ rezoluce 1973 do současné doby.

Ve světě je již mnoho válkou postižených občanů různých států. Stačí se podívat do nedávné minulosti. Irák, který byl napaden údajně proto, že jeho vůdce měl k dispozici zbraně hromadného ničení, což se nakonec ukázalo jako účelová lež, zaplatil za agresi více než 100 000 životy. Infrastruktura je částečně zničená. Vznikly obrovské materiální škody. Totéž se znovu odehrává v Afghánistánu. Tam armáda spojenců, jež čítá i s kontraktory více než 150 000 mužů, posílená tzv. afghánskou policii a armádou o více než 100 000 mužích, nemůže porazit necelých 30 000 talibů. Probíhající boje ničí životy a majetek civilního obyvatelstva. Ale i ve válce nezúčastněný Pákistán má velké lidské ztráty, které neustále rostou. Jde o tzv. vedlejší následky bojů v Afghánistánu, které americké letectvo, nedovolenými nálety na pákistánské území, průběžně zvětšuje.

Nyní se rozhořívá válka i v Libyi. Oběti na civilním obyvatelstvu, které má být podle rezoluce OSN chráněno, se zvětšují. Kam až porostou? Kdy se zabíjení lidí zastaví?

Takových a podobných válek je možné podle osvědčeného scénáře vyvolat celou řadu. Nespokojenci v jednom státě, podněcováni dlouhodobě cílenou soustavnou propagandou a určitými „nestátními organizacemi“, se vzbouří proti diktatuře. USA jim přijdou na pomoc. Výsledkem jsou vždy značné lidské i materiální ztráty. Změní se místní mocenské elity nebo dokonce jen jejich vedoucí skupina, či dojde k rozdělení státu. Viditelné pozitivní změny jsou téměř minimální, jsou-li vůbec nějaké.

Při začátku každé takové války se vždy mluvilo o lidských právech, o demokracii. Končí to však vždy nepřehlédnutelnými řadami křížů, přestože právo na důstojný lidský život je základním lidským právem. V zájmu koho se tyto války pak vedou? Kdy ti, kteří je rozpoutají, budou konečně postaveni před soud? Proč křesťané mlčí? Nezabiješ je přece stále platné a neměnitelné Boží přikázání. Nestačí jen ochraňovat počatý život, seniory, ale lidské životy vůbec, zvláště před válkami. Jedině tak se může v plnosti projevit účinná křesťanská láska k bližním. Bohužel je však nutné konstatovat, že církve, tzv. křesťanské politické strany i značná část věřících se v zápase o udržení míru vcelku nedostatečně angažují. Často slyšíme z jejich strany hezká slova, ale přesvědčivé a tolik nutné skutky zpravidla nenásledují. Jak smutné a bolestivé! Dr. O. Tuleškov

Je to tak.

Neměli bychom i my do svého kalendáře zařadit vzpomínkový den na genocidu více než 25 milionů Slovanů spáchanou v průběhu druhé světové války nacisty?

Vzpomínáme…

Dne 27. února 2011 zemřel po krátké těžké nemoci br. Václav Cejnar, ač mu bylo pouhých 71 let.. Patřil k zakladatelům Křesťanskosociálního hnutí. Celých 20 let v KSH v Hradeckém kraji spolehlivě pracoval. Jako dlouholetý místní důvěrník obětavě plnil vše, co bylo v jeho silách. Zasloužil se o šíření ideálů vlasteneckých, demokratických i křesťanskosociálních. Václave, děkujeme Ti za vše.

Nezapomeneme!

Vážení přátelé,

žijeme v době, kdy tzv. sudetští Němci přecházejí od vlastního očišťování k útoku, jak to předvídal prezident dr. E. Beneš. Ve spolupráci se svými, jak sami je označují, dlouholetými partnery pro dialog v ČR, mezi něž patří, jak uvedl B. Posselt i D. Vondráček, se snaží předat nám své germánské vidění našich dějin. Z nás, oběti, se snaží udělat viníka a z nich, viníků, udělat oběti. Dokonce si vyčíslili, jakou částku bychom jim za odsun a konfiskaci majetku měli zaplatit, koho bychom měli potrestat za, jak říkají, vyhnání, jaké zákony máme zrušit, jaké naopak přijmout, komu stavět pomníky a jaké rušit, jaké politiky bychom měli milovat a které zavrhnout. Nakonec, řekněme si to opět a ještě jednou, by se rádi jako národnostní skupina vrátili do staré vlasti a z ČR udělali česko-německou federaci, v níž by jejich národnostní skupina se stala národem, který by byl plnoprávný s národem českým. Tak nějak to vyplývá i z Wiesbadenské dohody, která by podle B. Posselta měla být zpočátku alespoň orientačním ukazatelem pro nastávající rozhovory mezi tzv. sudetskou reprezentací a našimi ústavními orgány. Žádná česká, byť sebehorší vládnoucí garnitura by neměla nikdy připustit, aby k takovým rozhovorům došlo. Z hlediska mezinárodního práva tzv. sudetoněmecká reprezentace není a nikdy nebude subjektem mezinárodního práva. Partnerem pro jednání pro naše ústavní orgány jsou zásadně německé spolkové orgány, v omezené míře v určitých oblastech i orgány jednotlivých německých spolkových zemí.

O naplnění „sudetoněmeckých“ cílů se čeští komplicové landsmanšaftu usilovně snaží. Stačí si přečíst německé noviny česky psané, podívat se na ČT a hned je vidět a slyšet, jaké zájmy „česká“ média hájí. Tak to je tedy to slavné „smíření“ v některých jejich konkrétních požadavcích.

Proto je nutné, abychom i my měli svůj tisk, skutečně český. Je rozhodující, co pro to každý z nás je ochoten učinit a co skutečně uděláme... Snažme se!.

Děkujeme vám moc za dosavadní účinnou podporu,.věříme, že společně vše dokážeme.

Redakce

Naše webová stránka v několika číslech

V současnosti se měsíčně těší přes 2800 návštěvám. V ČR návštěvnost je asi 2500, která se koncentruje do 167 míst v republice. Nejvíce návštěv je z Prahy, Brna, Plzně, Ústí n/L, Ostravy. Asi 300 návštěv je ze zahraničí, ze 34 států, nejvíce ze Slovenska, Německa, Anglie. Největší pozornost návštěvníci, asi 95 návštěv denně, věnují následujícím textům: Obraz Němce…, , Dcery knížete? Ne, dcery Koniáše!, Tragedie Srbska, Jak se bránit, Lužičtí Srbové. Návštěvníci si za měsíc otevřou asi 6540 stránek, na kterých setrvávají přibližně 160 hodin. Tedy pomalu, ale přesto se naše webová stránka úspěšně rozvíjí. Před 15 měsíci návštěvnost naší stránky dosahovala pouhých 400 návštěv měsíčně, nyní to je sedmkrát tolik.

Každý z nás může přispět k rozšiřování adresy naší webové stránky. Je to minimum, co lze učinit. Velmi však, vážení přátelé, přivítáme vaši autorskou, překladatelskou i zprostředkovatelskou spolupráci, vaše připomínky, vaši finanční podporu. Děkujeme.

Dosud je vámi, vážení čtenáři, málo využívaná naše překladatelská činnost, přeložené texty z němčiny i texty se „sudetoněmeckou“ tématikou. Obsahují řadu informací, které mají nesmírnou důležitost, které nenajdete nikde jinde. Jsou svým způsobem jedinečné. Prosíme, šiřte je s větším nasazením. Děkujeme. -redakce

Vydává ÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 30. dubna 2011. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz