Křesťanský sociál
Květen – červen 2010
Ročník XIX.
Z projevu E. Beneše
„…Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září 1938 sousedního početně velkého národa, můžete-li si takto sami sobě konstatoval fakta ve světě, který klesl v roce 1938 tak žalostně nízko…
Říkal jsem vám při jiných příležitostí, že máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní…A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zas nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě německých mučíren. Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat…“ Z projevu E. Beneše na sjezdu politických vězňů v Praze 14.12.1945
„…Němci v této válce – a především naši Němci – se ukázali mravně a charakterově takovými, že jejich společné žití s Čechy v témže státě je dnes naprosto nemožné. Ostatně totéž prohlásil už roku 1938 lord Runciman v dopise, který mi zaslal dne 21. září 1938. Ale ovšem opakovat Mnichov není možno, a tak zůstává jediné řešení: odchod Němců od nás.
My sami jsme učinili před rokem 1938 a v jednání roku 1938 všechny možné a nemožné pokusy, abychom společný život Němců s námi umožnili. Ale to, co jsme všichni tehdy jen tušili, doznává dnes překvapujícím způsobem známý K.H. Frank při svém vyšetřování a ve své politické zpovědi: Doznává sám, že dávno před rokem 1938 německý národní socialismus a český henleinismus se spojily s Berlínem k tomu, aby využili našich Němců k zničení našeho státu – říká to otevřeně – a německá vláda záměrně a soustavně to v Berlíně připravovala a pro rok 1938 připravila. A na 90% našich Němců se k tomu s radostí propůjčilo a aktivně to proti nám provádělo.
Učinili jsme tudíž nevyhnutelný závěr, i když pro náš hospodářský život tíživý: Naši Němci musí od nás odejít. Hájil jsem to – jak jsem právě řekl – už v Londýně, hájím to dnes a se zadostiučiněním konstatuji, že všichni tři velcí spojenci zásadně to přijali na konferenci v Postupimi...
Prohlašuji zcela kategoricky: Naši Němci do říše musí odejít a v každém případě odejdou. Odejdou na základě své vlastní ohromné viny, svého působení předválečného u nás a celé své válečné politiky proti našemu státu a našemu národu. Ti, kteří budou uznáni jako antifašisté, zůstavší věrni naší republice, mohou zůstat…“.
Z projevu E. Beneše na Václavském náměstí v Praze 28. října 1946
„…Dnes je mimořádně vážná příležitost, abychom zdůraznili dovršení osvobození. Z republiky právě odešli poslední vlaky s bývalými německými občany tohoto státu…
Dne 28. října 1918 dosáhli jsme státní, národní a politické svobody. Chtěli jsme poctivě a loajálně dopřát spoluobčanům německého jazyka, kteří zůstalo v hranicích našeho státu, aby svobodně s námi vytvářeli podmínky šťastného života své vlasti. Byli jsme svědky toho, jak německá menšina všemi prostředky, jež jí dávalo sousedství nacistického Německa, se snažila státu škodit, jeho pověst špinit a připravovat záhubu jeho národní samostatné existence… Učte své děti, klidně, věcně, bez zášti, bez nenávisti, v duchu vyšší spravedlnosti a v duchu veliké spravedlnosti dějinné, co v dějinách národu znamenal náš odvěký zápas s němectvím, a jaké je štěstí pro ně, že už nemusí prožívat boje a strasti, jež pamatují generace starší.
Nechť je letošní 28. říjen oslavou zakončení boje velkých generací našich předků o národní svobodu v národním českém a slovenském státě a nechť zůstane současně velkou připomínkou, aby nové generace bedlivě střežili tuto svobodu, ostražitě sledovaly nástrahy, které by jí byly kladeny a byly vždycky připraveny za tuto svobodu bojovat…“.
Vážení a milí přátelé,
vzhledem k neustále se opakujícím útokům landsmanšaftu a jeho spojenců, neokoloborantů, proti odsunu Němců, proti dekretům prezidenta republiky i osobním útokům proti E. Benešovi, a snaze přepisovat dějiny, budeme se uvedeným tématům v příštích číslech KS a v jiných tiskovinách podrobněji věnovat. –red.
Turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan v neděli 11. dubna před odchodem ze summitu o jaderných zbraních ve Washingtonu vyzval Izrael, aby podepsal Dohodu o nešíření jaderných zbraní. Mezinárodní společenství by mělo podniknout kroky k odzbrojení Izraele jako součást snahy o učinění Blízkého východu oblastí bez jaderných zbraní. Mezinárodní společenství by podle Erdoğana mělo přestat ignorovat izraelský jaderný program.
K tomu, že Izrael je jediným majitelem jaderných zbraní na Blízkém východě a ještě nepodepsal Dohodu o nešíření jaderných zbraní, Erdoğan poznamenal: „Dosud jsme nezaznamenali žádný požadavek nebo snahu mezinárodního společenství něco učinit ohledně izraelského zbrojení. Přicházíme položit mezinárodnímu společenství otázku: proč jste ještě nikoho (v této věci) neoslovili?“
Turecký premiér chtěl tuto záležitost vyzvednout na Washingtonském summitu a vyzvat všech 47 zúčastněných zemí k tlaku na Tel Aviv, aby se vzdal svého jaderného arzenálu.
Erdoğan dále řekl, že íránský jaderný program je pod dohledem, jak to vyplývá z íránského členství v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, zatímco Izrael, který nepodepsal Dohodu o nešíření jaderných zbraní, si „může dělat co chce“.
Izrael údajně disponuje 250 – 300 jadernými zbraněmi.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu zrušil svou účast na Washingtonském summitu po zjištění, že Káhira a Ankara chtějí na summitu vznést požadavek, aby Izrael podepsal Dohodu o nešíření jaderných zbraní.
Článek Israel must denuclearize, Erdogan says vyšel 12. dubna na serveru PressTV. Překlad Eva Cironisová,13.4.2010
Juri Barančík:
Americko-izraelský útok na Írán je nevyhnutelný
Zpráva oznámená izraelským vyslancem u OSN G. Shalevem, že se Amerika a Izrael připravují na invazi do Íránu, ukazuje, že poté, co se nepodařilo získat pro ofenzívu mezinárodní podporu, rozhodly se Washington a Tel-Aviv jednat samostatně.
Zdůvodněním agrese bude íránský civilní jaderný program. Skutečným motivem je fakt, že ekonomická a politická integrace Íránu do Euroasie, oblasti od Francie a Německa až po Čínu, by oslabila americký vliv v této oblasti. Navíc nejde o íránský jaderný program, ale o zásoby ropy a zemního plynu, které jsou v kontextu důležité, neboť mohou sloužit jako základna pro ekonomický rozvoj Číny a EU.
V dané situaci mezinárodní politiky je Francie připravena prodat válečné lodi Rusku, Německo navrhuje integraci ruských vojenských sil do evropské armády a EU zvažuje možnost vytvořit svou vlastní verzi MMF. Následně Amerika už není jako globální moderátor potřebná. V její snaze udržet si roli světového policajta je poslední možností válka. Je celkem jedno, jaká a proti komu – vsunout dráp do Euroasie je Washingtonskou prioritou a vše, co je k tomu třeba, nemusí být nutně podloženo humanitárním zdůvodněním.
Nevyhnutelné stažení USA z Iráku a Afghánistánu a provázející ponížení bude následováno destabilizací Íránu a zabráním jeho ropných a plynových rezerv, což na řadu příštích let zabrzdí socioekonomický rozvoj zemí Euroasie. To umožní USA zachovat si svou roli globálního moderátora.
Pro svůj ideologický základ a jako záminku své intervence do dialogu mezi Ruskem a EU vyvolává Amerika znovu staronový mýtus o ruském vojenském ohrožení Evropy – potomek mýtu o sovětském nebezpečí. Obrázek, který se snaží Washington malovat, je, že Evropa je bezbranná, pokud ji mocná Amerika nebude ochraňovat.
Podobně si USA zajišťují svou přítomnost v dalších částech světa za pomoci šíření příslušných mýtů, jako například etnické čistky prováděné Srby v bývalé Jugoslávii, neexistující ZHN v Iráku, naplánování teroristického útoku 9/11 taliby, íránská jaderná puma apod. Provokace je tradičním nástrojem Washingtonu v jeho úsilí o světovou dominanci.
Podle toho také jakékoliv zlepšení vztahů mezi zeměmi Euroasie, ke kterému došlo bez pomoci USA, má tendenci narazit na odpor Washingtonu. Závěr, který si můžeme na základě výše řečeného utvořit, je, že Amerika je hlavním oponentem míru a trvalého rozvoje Euroasie. Že Amerika provokuje konflikty a zpomaluje pokrok v mezinárodních vztazích. Bez konfliktů by Amerika zaznamenala pokles svého vlivu a omezení pouze na svůj kontinent. Jejich šest námořních armád a bezpočet vojenských základen po celém světě by se staly bezcenným majetkem a její jaderný arzenál přítěží.
A je ještě jeden důvod, proč musí Amerika zahájit agresi vůči Íránu – má kořeny v americkém dolaru coby světové rezervní měně. V této době je americká ekonomika na tom podobně, jako v dobách Velké deprese. V té době byla Amerika vytažena z problémů díky hrozné válce v Evropě, ne díky Rooseveltovým pozoruhodným ekonomickým reformám. Amerika se vyhrabala z krize za cenu milionů životů Rusů, Němců, Bělorusů, Francouzů, Poláků a dalších.
Dnešní situace je podobná – bez pořádné války je americká ekonomika odsouzena buď k platební neschopnosti nebo k hyperinflaci. Ta stejná logika platí pro Izrael. Pokud ztratí svého mocného amerického bratra, bude Tel-Aviv nucen dojednávat mír s Palestinou a více méně poslouchat její podmínky. Takový vývoj může ohrozit samotnou existenci Izraele v jeho současné podobě. Ne z důvodu arabské hrozby, ale z důvodu masové emigrace jeho vlastní populace.
Není pochyb o tom, že Amerika je ochotna vyhodit do vzduchu svět, jen aby si zajistila své globální vedení. Proto je válka USA a Izraele proti Íránu nevyhnutelná. Klíčovou otázkou není KDY válka vypukne, ale CO jsou ostatní velké země ochotny udělat, aby předešly globální katastrofě.
Všechny vojenské konflikty, kterých se zúčastnily Spojené státy, vždy začaly provokací. V tomto okamžiku je nutno soustředit se na neutralizaci následků provokace, která brzy přijde. Logickou hypotézou pravděpodobné provokace, která odstartuje útok na Írán, je detonace „špinavé“ jaderné bomby provedena americkými a izraelskými výzvědnými službami, popř. vyhození jaderné elektrárny do vzduchu) v Izraeli nebo někde v západní Evropě.
Článek US-Israeli Attack Against Iran Imminent vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 14. března. Překlad editor, www.zvedavec/org. 17.3.2010
Konec formuláře
Pjotr Iskanderov:
Na horizontu se vynořují nové balkánské války
Rysy plánu kosovských separatistů na potlačení srbského odporu v severní části provincie, za pomoci USA a EU, jsou stále zřetelnější. Výroky vycházející z Prištiny a zintenzivňující se mezinárodní debata na téma Kosovo nejen, že ukazují, že albánští separatisté se připravují na útok proti svým odpůrcům, ale také nám dávají představu o potenciálním scénáři, rozdělení rolí v jeho rámci a o rozsahu, ve kterém se Hašim Thaci a další bývalí vůdci teroristické Kosovské osvobozenecké armády spoléhá na mezinárodní podporu v tomto procesu.
Debata na otevřeném zasedání Rady bezpečnosti OSN 22. ledna o Kosovu byla bezprecedentně žhavá. Bylo to poprvé od léta 2007 (kdy se Rusku podařilo znemožnit rezoluci o uznání kosovské nezávislosti, navrhované západem na základě plánu zvláštního vyslance OSN Martti Ahtissariho), kdy strany sporu ohledně Kosova definovaly své pozice tak jasně. Vzbudilo to dojem, že hlavní světové velmoci mluví jinými jazyky. Generální tajemník OSN Ban Ki-moon, USA a západoevropské země „volali po flexibilitě“ při připuštění Kosova do regionálních a mezinárodních mechanismů a fór, přičemž Srbsko a Rusko tento přístup považují za pokus oslabit úlohu OSN v této provincii a legitimizovat její nezávislý statut. Diskuse se točila kolem plánu Prištiny na tak zvané konečné řešení pro severní Kosovo, který Thaci neuváženě prozradil několik dní před tímto zasedáním. Řekl, že tento plán byl vypracován společně s mezinárodními představiteli, a má za cíl posílit to, co nazval suverenitou Kosova a teritoriální integritu. Thaci řekl, že rok 2010 bude rokem konsolidace Kosova. Mezi rámcové priority tohoto plánu patří likvidace srbské samosprávy ustavené v Kosovska Mitrovica a sousedních komunitách na základě voleb v květnu 2008, které byly uspořádány v souladu se zákony Srbska. Další rána bude uštědřena srbským policejním silám a celní službě, které v současné době udržují aspoň částečnou kontrolu nad provozem na administrativní hranici mezi Kosovem a zbytkem Srbska.
KFOR NATO, nasazené v Kosovu, Albáncům poskytne vojenskou pomoc. Existují informace, že toto rozhodnutí bylo provedeno během lednové návštěvy velitele Společného velení Neapol, admirála Marka Fitzgeralda, v Kosovu, kdy poté popsal srbskou samosprávu jako … hrozbu pro bezpečnost Kosova. „Všechna porušení rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 představují hrozbu pro bezpečnost. Protože tato rezoluce neschvaluje paralelní instituce, ty jsou tak důvodem obav,“ řekl Fitzgerald.
Prioritou Prištiny je mezinárodní podpora této operace, kterou mají USA a EU zajistit. USA budou blokovat pokusy Ruska a Číny na schválení reagující rezoluce v Radě bezpečnosti OSN. Zároveň Brusel bude vyvíjet ještě větší tlak na Srbsko, aby odmítlo podporu kosovským Srbům a zapečetilo hranice s touto provincií, aby se srbští dobrovolníci nedostali do Albánie.
Je pravděpodobné, že tato operace bude provedena již v dubnu, poté, co Mezinárodní soudní dvůr vydá mlhavý verdikt o kosovské nezávislosti a o ustavení samosprávy Mitrovica, vedenou Albánci a několika Srby ochotnými s nimi spolupracovat.
Srbský pro-západní prezident B. Tadič mluvil o proti-srbském plánu připravovaném Prištinou, NATO a EU s velkou obezřetností, a v podstatě neřekl nic, než že „konečné řešení“ neslibuje pro populaci Kosova nic dobrého. Ruský zástupce stálého představitele v OSN I. Ščerbak byl mnohem přímočařejší. Řekl, že ruským stanoviskem je, že je nezbytné rozhodně zarazit jakékoliv pokusy o předkládání konceptů, které jsou pro Kosovo škodlivé, bez ohledu na jejich zdroj, protože nejen že porušují rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1244, ale také provincii destabilizují a vyvolávají napětí.
Jsou k dispozici informace, že spoluautorem tohoto plánu byl zvláštní představitel EU a šéf Civilní správy OSN Pieter Feith. Tato Správa byla založena na jaře 2008, krátce po vyhlášení kosovské nezávislosti a jejím uznání USA a hlavními zeměmi EU. Správa, kterou nereguluje žádný dokument OSN, se skládá z představitelů 14 zemí EU a NATO a Švýcarska, kteří zavádějí Ahtisaariho plán, duchovní dítě EU, který Rada bezpečnosti OSN nikdy neschválila. Stojí za zmínku, že ministr zahraničí kosovské separatistické vlády Skender Hyseny, který zastupoval Kosovo na zasedání Rady bezpečnosti OSN, neposkytl ohledně plánů pro severní část Kosova žádný komentář. Když po zasedání mluvil s médii, bez dalšího tvrdil, že mise EU a Civilní správa neprosazují pro severní Kosovo žádné konečné řešení.
Analýza současného vývoje vede k závěru, že plán na potlačení srbského odporu v Kosovu byl vypracován na mnohem vyšší úrovni, než na úrovni provincie. Vzhledem k jeho základním parametrům (blesková ofenzíva podporovaná pseudo-mírotvorci NATO a EU za mezinárodního politického krytí, a dosazení loutkové vlády) je plán na konečné řešení v severním Kosovu podobný plánu gruzínského prezidenta M. Saakašviliho, který měl na mysli, když začal s útokem na Jižní Ossetii v srpnu 2008 (operace „Čisté pole“ – p.p.). Dokonce i uvedené cíle – obnova ústavní jurisdikce, jak to formuloval Saakašvili – jsou v obou případech stejné.
Dokonce ještě dříve, v srpnu 1995, byl podobný scénář proveden na Srbech v Krajině, když Chorvatsko poslalo ozbrojené síly, aby na ně zaútočily, zatímco USA a EU tuto operaci kryly diplomaticky. Ve skutečnosti nehrála v té době diplomatická podpora žádnou praktickou roli, protože ani jugoslávské, ani ruské vedení neprojevilo žádnou vůli srbské Krajině v její tragédii pomoct. Jugoslávský vůdce S. Miloševič měl větší zájem na zbavení se svých konkurentů R. Karadžiče a R. Mladiče, rukou mezinárodního společenství, a Moskva věnovala celému Balkánu jen malou pozornost, pokud vůbec nějakou.Výsledek současného vývoje je těžké předpovědět, protože bosenská fronta, neméně důležitá pro Srby, Rusko a ortodoxní církve, pravděpodobně získá své místo na mapě nové balkánské války, spolu s Kosovem. Odcházející chorvatský prezident Stipe Mesič řekl, že armáda jeho země na bosensko-srbskou republiku zaútočí v případě, že uspořádá referendum o sebeurčení kosovského stylu.
Situace v Bosně a Hercegovině bude brzy napjatá, protože bosenští Srbové se chystají uspořádat referendum o svém ústavním statutu. Jeho cílem je nenechat vůdce v Sarajevu, USA a EU skoncovat s Republika Srpska. Odcházející chorvatský prezident Stjepan Mesič slíbil, že v případě, že k referendu dojde, pravidelná armáda Chorvatska vstoupí na území Bosny a Hercegoviny, aby uzavřela 15 km koridor Posavina, který spojuje západní a východní části Republiky Srpska v oblasti Brčko, blízko chorvatské hranice. „Pokud Milodar Dodik (premiér Republiky Srpska) rozhodne uspořádat referendum o odtržení, pošlu jednotky, aby rozdělily oblast obývanou bosenskými Srby,“ řekl chorvatský prezident a dodal, že v případě úspěchu suverénní stát bosenských Srbů „přestane existovat“. Toto oznámení učinil během neformální tiskové konference v Zábřehu 18. ledna.
Vojenská operace proti Banjaluce se může konat souběžně a armádními akcemi orgánů kosovských Albánců proti městu Kosovska Mitrovica a srbským komunitám v severním Kosovu. V tomto případě se USA, NATO a EU podaří dokončit naprosté oddělení srbských území. Srbská republika bude obklíčena nepřátelskými státy a tím již nebude nadále schopna provádět nezávislou zahraniční politiku. Porážka kosovských a bosenských Srbů se stane největší ruskou prohrou na Balkáně za posledních dvacet let a poškodí snahy Moskvy hrát aktivní roli v jiných strategicky důležitých regionech Euroasie.
První reakce Srbska a Ruska na takový hrubý zásah chorvatského vůdce do záležitostí sousedního státu byla překvapivě zdrženlivá. Srbský prezident Boris Tadič se pokusil na tuto poznámku pronesenou svým chorvatským protějškem reagovat na setkání Rady bezpečnosti OSN o Kosovu 22. ledna. Ale tuto problematiku nekomentoval během svého hlavního projevu (ačkoliv podobnost mezi tím o co tehdy šlo v Bosně a Hercegovině a o co v Kosovu je více než zjevná). Promluvil během diskuse, protože měl za to, že takový druh problémů by se neměl probírat během oficiálních příspěvků. Pan Tadič se také setkal s šéfem OSN Ban Ki-moon, aby mu řekl, že Mesičova „nebezpečná slova nejsou v politickém projevu vítána“, ale okamžitě poznamenal, že Srbsko nechce vztahy s Chorvatskem zhoršovat.
Takováto mírumilovná rétorika byla v Záhřebu přijata. Chorvatská premiérka Jadranka Kosor novinářům řekla, že Srbsko a Chorvatsko by měly zanechat debat a spolupracovat na vývoji sousedských vztahů. Nicméně premiérka oznámení prezidenta nepopřela.
Ruská reakce je stále příliš vágní. Když shrnoval výsledky roku 2009 na tiskové konferenci 22. ledna v Moskvě, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ohledně oznámení pana Mesiče řekl: „Trváme na tom, aby všechny zúčastněné strany respektovaly dohodu z Daytonu a vyhnuly se používání síly.“ (1)
Mezitím to, jak se situace v této oblasti v posledních měsících vyvíjí, dokazuje spíše opak: západ a vůdci v Sarajevu se rozhodně chystají podkopat dohodu z Daytonu. Dvě kola jednání mezi šéfy bosenských politických stran v říjnu 2009 na základně NATO v Butmir poblíž Sarajeva západní strategii ve vztahu k Bosně a Hercegovině odhalila. Po bosenských Srbech se požaduje, aby se vzdali svých práv přiřčených v mírové dohodě z Daytonu. Ačkoliv Rusko je formálně členem Rady pro zavádění mírové dohody z Daytonu, diskuse v Butmir se neúčastnilo. Takže by bylo fatální chybou očekávat, že USA, EU a NATO upustí od svého nového politické kurzu. Znamenalo by to také být ve vztahu k ruským zájmům v Bosně a Hercegovině a na Balkáně obecně neomluvitelně slabým.
Nebyla náhoda, že Mezinárodní krizová skupina, která se tradičně zabývá prosazováním západní politické propagandy v konfliktních oblastech, velmi podrobně komentovala budoucnost Balkánu, a to několik měsíců před současnými událostmi. Experti této skupiny věří, že Moskva a Bělehrad zůstávají hlavními rivaly západu v oblasti, protože „mezinárodní přístup k Balkánu je ovládán obavami ze srbské reakce na nezávislost Kosova“. Podle jejich názoru Rusko „se ještě silněji staví proti západní politice, protože ji považuje za nepřátelskou vůči svým zájmům“. (2)
Za těchto okolností by Moskva měla raději svoji politiku na Balkáně přehodnotit. Ruští diplomaté by již neměli považovat Daytonskou dohodu jako příliš slabou, aby ustála politické útoky. To vše zcela logicky zpochybňuje politický statut Bosny a Hercegoviny. Tento přístup Moskvě pomůže nebýt již nadále v Bosně outsiderem a začít řadu mezinárodních jednání o teritoriálních, politických a etno-kulturních problémech na Balkáně, kde jsou ohroženi lidé a jejich zájmy. Vezmeme-li v úvahu záměr západu skoncovat s ortodoxní srbskou komunitou na Balkáně, revize existujících hranic v konfliktních oblastech může být jediný způsob, jak může Rusko bránit své zájmy. Od dnešního dne existují nejméně tři samozvané státy, jejichž statut je zpochybňován: Bosna a Hercegovina, Kosovo a Makedonie. Jejich teritoriální a administrativní revize by se mohla stát nejméně bolestivým způsobem, jak se vyhnout novým válkám na Balkáně.
Je pozoruhodné, že nedávno úřední místa v Sarajevu vyzývala Rusko, aby přispělo k „prosazení mírové dohody z Daytonu“, jak řekl bosenský muslimský člen předsednictva Bosny a Hercegoviny Haris Silajdžič na setkání s ruským zvláštním pověřencem pro Kosovo Aleksanderem Bocan-Charčenko. A to je velmi znepokojivé znamení, protože Silajdžič byl dlouho znám svými extremistickými názory na Republiku Srpska. Většina lidí v západní Evropě si musí být vědoma, že bosenští Srbové zůstávají jedinou protiváhou radikálních pan-islámských tendencí v Bosně a Hercegovině. A to je to, co dává Rusku právo posílit své aktivity na Balkáně.
Dr. Pjotr E. Iskenderov je historik, hlavní výzkumník Institutu slovanských studií Ruské akademie věd a komentátor mezinárodní politiky Vremja Novosti a radiostanice Voice of Russia,www.zvedavec/org. ,odkazy:(1) www.mid.ru/ (2) Bosnia`s Incomplete Transition: Between Dayton and Europe. Sarajevo-Brussels, 2009. str.14
Albánci
v Albánsku a v Kosove snívajú o „Veľkom
Albánsku“
SARAJEVO,
29. január (RIA Novosti).
Prevažná väčšina Albáncov v Albánsku a v Kosove - 74,2 % - vyslovila sa za Veľké Albánsko. Hlásila to v piatok súkromná srbská spravodajská agentúra Beta, s odvolaním sa na výsledky prieskumu uskutočneného Gallupovým Balkán-Monitorom. Pritom verilo viacej ako 40 % opýtaných, že takýto štát vznikne už v najbližšej budúcnosti.
17. februára 2008 vyhlásili albánske úrady v juhorbskej provincii Kosovo oficiálne odtrhnutie sa od Belehradu. USA a viaceré krajiny EÚ na to uznali Kosovo ako nezávislý štát. V súčasnosti je Priština uznaná 65 krajinami. Albánci predstavujú až 95 percent obyvateľstva provincie. So skorou fúziou Albánska a Kosova ráta 39,5 % opýtaných v Albánsku a 47,3 % respondetov v Kosove. 63,8 percent obyvateľstva Srbska je toho názoru, že Belehrad neuzná Kosovo ako samostatný štát.
Veľké Albánsko je pan-albánska ídea zjednotenia všetkých teritórií, kde sú usadení Albánci. Väčšina území budúceho „Veľkého Albánska“ sa nachádza v bývalej Juhoslávii. Podľa týchto zámerov by si malo Albánsko privlastniť severozápadné regióny bývalej juhoslovanskej republiky Macedónska, južné územia Srbska, vrátane Kosova, južné územia Čiernej Hory a dokonca severné územia Grécka. Veľkoalbánska idea nie je oficiálne proklamovaná ako cieľ Albánska a Kosova. Zároveň sú obe strany pre užšiu kooperáciu medzi všetkými albánskymi spoločenstvami v Balkánskom regióne.
Z prieskumu ďalej vyplýva, že Srbsko je ako spriatelená krajina označovaná predovšetkým v Čiernej Hore (69,1 percent opýtaných), nasleduje Macedónsko (54,8 percent) a Bosna Hercegovina (44,3 percent). Len 6,9 % Chorvátov, ako aj 7,6 % občanov v Albánsku a 3,5 percenta v Kosove dôveruje Srbsku. Pritom považuje 83,2 % opýtaných v Kosove, 50,4 % v Chorvatsku a 47,2 % v Albánsku Srbov ako nepriateľa.
Pýtali sa občanov Chorvatska, Bosny-Hercegoviny, Srbska (vrátane Kosova), Macedónska a Albánska. Výsledok bol zverejnený na internetovej sránke www.balkan-monitor.eu . Albaner in Albanien und im Kosovo träumen von "Großalbanien" http://de.rian.ru/society/20100129/124901798.html, www.prop.sk
Danaj: Jednáním k Velké Albánii
Podgorica – Albánská otázka na Balkáně by měla být vyřešena do konce roku 2013 vytvořením státu, který by pokrýval všechna území, kde dnes žijí Albánci, říká se v osnově platformy, kterou napsal bývalý činitel albánské vlády Koco Danaj, jejíž výtažky zveřejnil dnes Podgoričký deník „Vijesti“.
Platforma předpokládá, že nový albánský stát, který by zahrnoval území sousedících států, na kterých žijí Albánci, by měl být vytvořen mírnou cestou bez „prolití krve Albánců“ a na základě jednání se sousedními státy.
„Deník „Vijesti“ uvádí, že „přirozená Albánie“, jak ji nazývá Danaj v dokumentu obsahujícím více než 200 stran, by zahrnovala Albánii, Kosovo a ostatní části Srbska, jakož i části Černé Hory, Makedonie a Řecka, ve kterých má albánské obyvatelstvo většinu. Domnívá se, že Albáncům v sousedních státech je třeba dát právo, aby se mohli v referendu vyjádřit, zda chtějí být součástí nového státu.
Danaj vysvětluje, že strategie vytvoření nového státu je založena na dialogu „mezi všemi stranami, bez předsudků a apriorních rozhodnutí“.
„Dialog a demokratické debaty jsou prostředky pro uskutečnění přirozené Albánie, jelikož Albánci během minulého století prolili tolik krve, že by mohli stvořit ne jednu ale několik Albánií. Proto už další krveprolití není nutné“ píše se v platformě.
Danaj je pravoslavný Albánec z jihu Albánie, dva roky pracoval ve vládě jako politický poradce tehdejších premiérů Fatosa Nana a Pandeli Majka a byl poradcem i ministra zahraničí Ilira Mety.
9.duben 2010, www.kosovoonline cz Zdroj:www.krstarica.com,přeložila Nataša Kević
Pozn. red. Srbové, a to dokonce před tribunálem v Haagu, byli obviňováni, že usilovali o vytvoření Velkého Srbska. Jaká je však skutečnost, když čas oponou trhl? Úsilí Albánců o vytvoření Velké Albánie je v současnosti již zcela konkrétní a nezastírané, přestože její vytvoření se dotkne hranic Srbska, Černé Hory, Makedonie a Řecka. O chystaném vytvoření Velké Albánie jsme psali již v roce 1999. O něco později jsme přinesli i mapu nové Velké Albánie. Albánské úsilí v tomto směru je třeba se vší rázností odmítnout a zastavit! Kdo tedy veřejnosti lhal?
Srebrenica po 13 rokoch - stále chýba 5000 moslimských tiel
Uplynulo trinásť rokov od údajnej genocídy bosnianskych moslimov v Srebrenici, útočisku OSN pre vraha Nasera Oriča a jeho 28. divíziu mudžahedínov. Útočiska, ktoré OSN vyhlásila za zónu bez zbraní, ktorá platila pre každého okrem Oričovho komanda. Odtiaľ organizoval vražedné výpravy do okolitých srbských dedín počas vojny v rokoch 1992-1995.
Bosnianski moslimovia musia svet presvedčiť o zvyšných moslimských bojovníkoch, nad ktorými smútili pred kamerami v júli 1995 a každý rok odvtedy. Snažia sa svet presvedčiť aj o tom, že to neboli vojaci, ktorí zahynuli vo vojne, napriek tomu, že smrť vojakov je nevyhnutným dôsledokom každej vojny. Boli to vraj zavraždení civilisti, ženy a deti.
Počet tých, ktorí sú v Srebrenici pochovaní je 3214 - čo je ďaleko od magického čísla 8000. Navyše sa zistilo, že takmer 1000 moslimov údajného srebrenického masakru zomrelo pred rokom 1994. Trinásť rokov neskôr bosnianski moslimovia stále hľadajú "zvyšky" - ďalších 5000 moslimských bojovníkov. Kde len môžu byť? Kde môžu nájsť ďalších 5000 tiel, keď celý západný svet strávil 13 rokov prehrabávajúc celú Bosnu a každú jej skalu, aby za každú cenu dokázal svoje vykonštruované " srbské zločiny".
Normálna právna prax na celom svete káže, že nikto nemôže byť obvinený z vraždy ak sa táto nepreukázala. Doposiaľ boli bosnianski Srbi obvinení zo zabitia 8000 bosnianskych moslimov napriek tomu, že zvyšných 5000 sa dodnes, 13 rokov po vojne, nenašlo.
Každoročný
moslimský rituál v Potocari, neďaleko Srebrenice je cynickým
prejavom pokrytectva, ktorý preberajú všetky svetové médiá.
Riaditeľ Centra pre výskum zločinov proti srbskému národu a člen
srbského senátu Milivoj Ivaniševič vraví:
"Pochovaní
sú tu tí, ktorí umučili stovky Srbov v srbských dedinách a
zabili tisíce srbských civilistov. Zaberali srbské majetky a čo
nemohli zobrať so sebou, to spálili. Dnes sem prichádzajú ich
komplici, aby sa poklonili ich zločinom a prisľúbili tak ich
pokračovaniu." Ďalej dodal, že v moslimskej Srebrenici nie sú
pochovaní žiadni civilisti a doposiaľ
sa nenašlo jediné telo moslimskej ženy.
Varoval tiež nad možnosťou, že Orič, ktorého nedávno prepustil
haagsky tribunál sa môže tiež v Srebrenici objaviť: "Objavia
sa tu rôzni upíri. Naša polícia by ich mala zatknúť práve tak
ako židia zatýkajú nacistov po celom svete. V
Belehrade sme nemali ani jeden jediný súd s moslimskými
zločincami..."
Miroslav Toholj, bývalý srbský minister informácií sa vyjadril, že mýtus o údajnom srbskom masakri je zámerne budovaný a udržiavaný pri živote: Dvojitý štandard je príliš jemný termín. Je to eufemizmus pre notorickú falzifikáciu faktov vojny v Podrinje. Odhliadnuc od skutočného čísla padlých moslimských bojovníkov počas bojov o Srebrenicu je rovnako dôležité uznať fakty o utrpení Srbov v regióne...", povedal Toholj.
Milivoje Ivaniševič vo svojej knihe "Searching the truth" (Hľadanie pravdy) na 65-tich stranách ukázal spôsoby, akými západní predstavitelia klamú verejnosť ohľadom Srebrenice. Podľa jeho výskumov najhroznejšie zločiny spáchala v Srebrenici moslimská armáda pod vedením Nasera Oriča s požehnaním Aliju Izetbegoviča, bosniansko-moslimského prezidenta. Okrem iných cituje autor profesora histórie z Univerzity Illinois Dr. Nikolu Moravčeviča, ktorý prišiel s prekvapujúcimi odhaleniami:
"Kým som bol prorektorom na univerzite mal som šťastie stretnúť Butrus Butrus Gálího (Ananovho predchodcu v OSN), ktorý mi povolil vstup do archívov OSN. Povedať, že údaje boli šokujúce môže byť trochu silné, dostal som sa však k dokumentom, ktoré ukazujú, že tím v Bezpečnostnej rade OSN pozmeňoval správy o Kosove-Metohiji a"srbských zločinoch", zatiaľčo zakrýval zločiny druhej strany. Bol som prekvapený, že tieto informácie boli vcelku zrejmé a že služby Bezpečnostnej rady OSN používali tieto falzifikované údaje za účelom dokázania "srbských zverstiev". Dokonca išli tak ďaleko, že zo správ odstránili celú agendu generála Satiša Nambiara, v ktorých opisoval zločiny bosnianskych moslimov."
Ivaniševičova kniha tiež dokumentuje fakt, že množstvo tých, ktorí sú uvedení ako zabití srbskou armádou v Srebrenici boli registrovanými voličmi a zúčastnili sa volieb v okrese Srebrenica rok po údajnom masakri - v roku 1996. Ďalej spomína moslimov, ktorí zomreli pred 10. júlom 1995 a napriek tomu, sú uvádzaní ako obete "srebrenického masakru." Prop.sk
Zdroj: http://de-construct.net/?p=9034, www.zvedavec/org. , 22.4.10, zprávu vložil/a pje
Srbové pro spravedlnost a demokracii, Austrálie, Liverpool, New South Wales
Generálnímu sekretariátu prezidenta republiky
Andričev venac 1, 11000 Bělehrad, Srbsko
k rukám prezidenta Republiky Srbsko
pana Borise Tadiče
Vážený pane prezidente!
Odvoláváme se na Vaše prohlášení o iniciativě rezoluce ohledně Srebrenice, a dovolte, abychom v souvislosti s tím vyjádřili svůj veřejný nesouhlas a nesouhlas srbské veřejnosti v Austrálii.
Srbská diaspora jako integrální část srbského národa nemůže a nechce souhlasit s kvalifikací, která by měla charakterizovat srbský národ jako genocidní. Problematika Srebrenice, která má několik dimenzí, mezi nimiž zřejmě převažuje rozměr politický, je Vám dobře známá. Právě rezoluce o Srebrenici, v podmínkách kampaně proti srbskému národu, udržované médii, by bylo faktické přiznání, že srbský lid skutečně zahájil genocidu.
Srbové, ať žijí kdekoliv, nemusí zamlčovat zločiny, kterých se nedopustili. V souvislosti s tím, australští Srbové zdůrazňují, že si nepřejí, aby se zločiny a zločinci ze Srebrenice a jejího okolí utajovali. Za posledních 20 let jsme svědky všeobecného očerňování Srbů. Touto kampaní je vždy možné odvést veřejnost od skutečných viníků. Proto si přejeme, pane prezidente, abyste místo schvalování rezoluce o Srebrenici, která, jak jste sám naznačil, by neměla většinovou podporu občanů Srbska a ani podporu Srbů v emigraci, celou problematiku nechal posoudit známými experty, domácími i zahraničními, kteří by shromáždili materiální důkazy, aby se poznala pravda nejen o Srebrenici, ale i o ostatních místech na území bývalé Jugoslávie, o nichž se ví, nebo alespoň tuší, že k zločinu došlo, ať již zločiny spáchal kdokoliv. V Srebrenici se licituje údaji o 8000 obětech. Představitelé srbského národa i známé osobnosti srbského života se vší rozhodností popírají, že Srbové by byli viníky.
Pane prezidente, nemáte mandát národa, abyste podepsal rezoluci o Srebrenici, ale máte mandát a povinnost, abyste bojoval a vybojoval pravdu. Pouze pravda, ať by byla jakákoli, může přinést mírové a trvalé řešení pro všechny národy ztýraného Balkánu. Veškery pravdomilný svět Vás podpoří.
S veškerou úctou
Srbové za pravdu a demokracii – Austrálie, Sydney 24. ledna 2010
Saša Milanovi, dipl. právník, předseda, Tichomir Novakovič, dipl. právník, místopředseda, Dr. Vojislav Iljič, místopředseda,
Volný překlad a redakce: Ing. J. Liška, 12. února 2010
Pozn. red. Srbsko se omluvilo za Srebrenici. Pro deklaraci, která neoznačuje masakr za genocidu, hlasovala těsná většina poslanců srbského parlamentu. Opoziční poslanci označili rezoluci za ostudnou. Nepomohlo, že většina národa se staví proti zostuzování Srbska, nepomohly ani otevřené dopisy zahraničních Srbů.
Srbská vláda podlehla tlaku EU. Oběti berou na sebe vinu druhých. Jak ostudné! Kdy budou potrestáni skuteční viníc, kteří ještě mají moc vnucovat druhým svoji vůli.
Takto vypadá multietnické Kosovo v praxi
Takto
Zástupci čtyř srbských rodin navrátilců po opakovaném kamenování v úterý večer opustili vesnici Žač u Istoku a odešli zpět do centrálního Srbska. Oznámili to další navrátilci z Žače.
Dva stanové tábory, ve kterých 26 srbských rodin čeká na nastěhování do svých domů, byly kamenovány v úterý večer, načež obyvatelé táborů strávili bezesnou noc hlídáním před stany. Jsou přesvědčeni, že je kamenovali Albánci, kteří v průběhu měsíce několikrát proti návratu Srbů protestovali.
Zdroj: http://www.glassrbije.org/,přeložila: Lucie Nováková, www.kosovoonline.cz/
Tadičova zrada státních a národních zájmů
Neexistuje seznam podmínek, které by státy západního Balkánu měly splnit, aby se staly členy Evropské unie. Důvod je jednoduchý, rozšiřování EU – po eventuálním přijetí Chorvatska, nebude po delší dobu pokračovat. V tomto smyslu se vyjádřil dr. Srdja Trifkovič v rozhovoru pro rozhlasový program „Pondělní setkání“, které vysílá na CKCU 93,1 FM Otava.
V tom okamžiku, kdy dojde k přiznání srbské genocidy v Srebernici, přijde na přetřes otázka odškodnění, otázka restituce a otázka legitimity Republiky Srbské jako původce. To jsou vytušené aspekty a následky, které nemohou být omluveny nijakými krátkodobými výhodami, pokud vůbec budou.
Španělsko jako předsedající stát EU společně s Itálií vyvinuly iniciativu uvnitř EU pro nový přístup vůči balkánským státům. Tato iniciativa by měla být představena na mezinárodní konferenci v Sarajevu v červnu tr., jíž by se měli zúčastnit všichni vedoucí činitelé států tzv. západního Balkánu. Konference by stanovila evropské perspektivy v oblasti.
Ale jak uvádí náš dopisovatel Srdja Trifkovič, v Bruselu je dosud otevřená otázka klíčových členských států EU – především Francie, Německa a států Beneluxu, o možnosti dalšího rozšíření EU.
Máme absurdní rozsah požadavků, v němž se neustále manipuluje se seznamy podmínek. Kdysi byl Bosně a Hercegovině předložen seznam pěti podmínek. Srbsku se předkládají nejrůznější podmínky. Jde doopravdy o pohrdání s námi i dalšími státy z oblasti. Ti, kteří režírovali shromáždění v Brdu nedaleko Kranjeva, a ti, kteří připravují jednání v Sarajevu, vědí, že z přijetí Srbska, Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Černé Hory do EU nebude absolutně nic. Ve státech EU vládne odpor proti dalšímu rozšiřování. Ten nebude překonán ani za desetiletí a možná i za déle.
Dodatečný velmi vážný důvod, proč nedochází k rozšiřování EU, je, že žádný z kontinentálních vedoucích států si nepřeje vidět Turecko v EU. Trifkovič tvrdí, že státy EU by nepovažovaly za politicky vhodné přijímat státy západního Balkánu a současně nechat uzavřené brány EU pro přístup Turecka.
Jak oznamuje tisková agentura SRNA cílem sarajevské konference je nabídnout doplněný balíček Butmirských návrhů na reformu a doplnění Ústavy Bosny a Hercegoviny, aby se v budoucnu přibližování BaH Evropě dostalo do středu kampaně i samotných říjnových voleb v tomto státě. Trifkovič z toho vyvozuje, že cílem EU i USA je, aby se Republika Srbská odsunula z listiny a aby se zvýšily plné moci ústřední vlády muslimů (tzv. Bosňanů). Pokud by Srbové byli proti tomu, budou obviněni z nedostatku vstřícnosti vůči evropské integraci. Premiér Dodik z hlediska obhajoby Daytonu může vůči těmto snahám klást tvrdý odpor. Přes všechny svoje nedostatky Dayton poskytoval možnost míru, který více než 13 let vládne v Bosně a Hercegovině. Každé pohrávání s jeho základním ustanoveními by přineslo pouze nestabilitu, která není v zájmu nikoho. V Evropě neexistuje určitá úroveň konsensu o tvrdém vztahu k Republice Srbské, který chtěl dosáhnout Američan James Sineberg na podzim v Butmiru.
Konference v Sarajevu možná poskytne určité nabídky evropských úvěrů a jiných forem pomoci, aby se centralizovaná Bosna stala znovu funkčním státem. Srbská strana požaduje, aby bylo jasné, že jde o určitý scénář, který byl zřejmý již ode dne podpisu Daytonské dohody. Ke všemu by mělo dojít za diplomatickým stolem a dosáhnout tak cíle, které Muslimové nemohli dosáhnout na válečném poli. Trifkovič se domnívá, že pan Lajčák, ministr zahraničních věcí Slovenské republiky, pod dojmem zvětšování důvěryhodnosti Tadičeva režimu v Bělehradě věří v nepřímé uznání nezávislosti Kosova, souhlasu s činností právní mise EULEX. Pan Lajčák pravděpodobně počítá s iniciativou předsedy vlády Tadiče při schvalování srebrenické rezoluce v srbském parlamentu.
Návrh rezoluce o Srebrenici vládní koalice předsedy Tadiče
Z hlediska srbských národních a státních zájmů je nezbytné, aby prohlášení o Srebrenici srbský parlament neschválil.
Rezoluce o Srebrenici znamená nepřímé přiznání, že Srbové se dopustili genocidy. Vládní koalice usilovně poukazuje na skutečnost, že v návrhu prohlášení není uveden výraz genocida. Přesto však její znění je pozvánkou k mezinárodnímu soudu. Mezinárodní soud neměl jasno v otázce genocidy, ale převzal rozsudek Mezinárodního soudu pro bývalou Jugoslávii, kde je Srebrenica bez výhrad a důrazně charakterizována jako genocida. Vláda Srbska si nepřeje, aby si srbský lid uvědomil, oč jde.
Žlutočervená koalice, ve které Tadičova Demokratická strana hraje vedoucí roli, přerostla v obrovský mechanismus nasměrovaný na vnitřní loupež a vnější zradu. Současná moc v Srbsku nejedná v souladu s národními a státními zájmy v žádném směru, ať již jde o ekonomiku, finance, vzdělávání nebo o libovolný aspekt státní politiky a ingerence vlády.
Možná, že trvání na přijetí rezoluce o Srebrenici je důsledkem nějakých slibů od západních států a domnělých ústupků v oblasti onoho mystického přibližování EU a euroatlantickým integracím, jakož i růstu „osobního“ ratingu pana Tadiče a jeho okolí. Ať tomu je jakkoliv, jde o velmi malý prospěch pro Srby, ale silný trumf obhájců antisrbské propagandy, kteří z tématu Srebrenice udělali kladivo, kterým by mělo být Srbsko bito po hlavě nejen v průběhu jednoho roku, ale po celá desetiletí, usoudil Trifkovič. http://serbianna.com/srbski/?p=239 Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška, 6.4.2010
Česká národní politika
Ludvík Svoboda
Význam pražského povstání
Povstání pražského lidu v květnu 1945 proti ozbrojeným silám německých okupantů dlužno považovat za velikou, slavnou a konečnou fázi domácího odboje. Jím bylo vítězně dovršeno neblahé a tragické období, které bylo důsledkem kapitulace demokratických sil v Mnichově, jež vedla k obsazení Československa, ke ztrátě naší národní svobody a státní neodvislosti a jež bylo předehrou druhé války světové. Právem lze říci symbolicky, že v Praze válka začala a v Praze skončila! Pražské povstání vedle významu politického mělo také velký význam vojenský. Více než 30.000 moderně vyzbrojených a vycvičených německých vojáků podlehlo neozbrojenému pražskému lidu, naplněnému statečností, láskou a nadšením k boji za svobodu národa a republiky. Tuto morální převahu pražského lidu třeba považovat za první a nejdůležitější složku úspěchu pražského povstání. Během jednoho dne a jedné noci Pražané postavili téměř 2000 pouličních barikád a tak zabránili německým ozbrojeným silám, především tankům, aby se soustředily hned na začátku k jednotné a rozhodující útočné akci…
Největší klad pražského povstání vidím v tom, že Pražané tímto povstáním znemožnili přípravy Němců k vybudování dokonalé obrany Prahy, jak o tom svědčí německé doklady z dubna 1945. Jinak je pravděpodobné, že i Prahu by stihl osud Budapešti nebo Vídně, tj., že Rudá armáda by musela bojovat o každou ulici, o každý most, dům od domu. Lze si celkem snadno představit důsledky takového boje a obrany: z Prahy by bývala zůstala hromádka sutin a kamení a počet obětí civilního obyvatelstva i rudoarmějců by byl několikanásobně vyšší. Tomu všemu bylo zabráněno. Pražské povstání rozvrátilo a znemožnilo zamýšlenou německou obranu Prahy až do příchodu Rudé armády, která toto povstání dovršila vítězstvím svých zbrani. I když už vítězné sovětské tanky vnikly do Prahy, stateční Pražané nikterak nezaháleli. Pomáhali sovětským jednotkám, vedli sovětské tanky, odkrývali a pomáhali ničit německá hnízda odporu a pomáhali v boji. Zvláštní zmínky si zaslouží boje pražského lidu o budovu pražského rozhlasu. Na tomto místě Pražané bojovali nejhouževnatěji, tady také přinesli nejvíce obětí. Budova rozhlasu měla při povstání zvláštní význam a důležitost. Z ní byly vysílány do celého světa zprávy, které svět informovaly o situaci v Praze, o boji, odhodláni a vůli pražského lidu. Rozhlasu také patří zásluha o to, že štáb maršála Koněva včas zachytil volání Prahy o pomoc a tak maršál Koněv mohl nařídit pochod sovětských tanků generála Rybalka na Prahu. Povstání lidu na pražských barikádách je třeba považovat za projev skvělé bojové morálky ducha a vlastenectví našeho lidu. Pražané ukázali celému světu, že ani 6 let nacistické poroby, útlaku a teroru nezlomilo duši, odvahu a naději českého člověka, který ještě v poslední chvíli povstal, aby beze zbraní a takřka s holýma rukama se postavil proti německým tankům v rozhodném zápase a boji za svobodu. Zvlášť významnou je skutečnost, že v boj na pražských barikádách přímo či nepřímo zasáhl v jednotě téměř všechen pražský lid, bez rozdílu povolání a politického přesvědčeni, dělník vedle profesora a vojáka, mládež i ženy. Jen této jednotě lidu, jeho statečnosti, obětavosti a vytrvalosti třeba děkovat, že nerovný boj Pražanů vydržel až do chvíle, kdy Praze, přišly na pomoc sovětské tanky, které Prahu nejen osvobodily, ale také zachránily před zničením. Pražské povstání zůstane navždy příkladem: statečnosti, odvahy, obětavosti a veliké lásky pražského lidu k demokracii, ke svobodě, národní a nezávislé republice Československé.
Eur. Ing. Dr. Bohunil Kobliha:
Zamtanou, zamotanou, zamortanou…
„Zamotanou, zamotanou, zamotanou učiním ji (čehož prvé nebývalo)..." jak praví Jahve, Bůh Izraele (viz Starý Zákon, Ezechiel21 ,27).
Váleční bůžkové Izraele, ať žijí tam v zemi Kanaan či jako apoštolé neosionismu, putují porůznu (připomeňme Paula Wolfowitze, projektanta USA století, a Bankéře světa), už drahnou dobu nedělají nic jiného, než že zamotávají dění a konání ostatních, ovšem jen a jen ve svůj prospěch.
Labouristický poslanec Martin Linton, předseda Labouristických přátel Palestiny, upozorňuje k nadcházejícím britským volbám: „V této zemi jsou dlouhá chapadla Izraele, která fundují volební kampaň a vrážejí peníze do britského politického systému, pro svůj vlastní užitek." Citováno dle první stránky Jewish Chronicle z 2. dubna 2010, nejstarších židovských novin Britanie, založených už v roce 1841.
Varování pana Lintona se nedivím, ví dobře, že konzervativci mají dnes v dolní sněmovně 80% (slovy osmdesát procent) svých poslanců židů, a vyhrají-Ii volby, budou řídit věci jejich směrem. Pan Linton si ovšem nemůže nebýt vědom, že u Labouristů není situace méně proizraelská. Současně nejdůležitější ministerstva jsou rovněž v sionistických rukou, a přímo navázané na bankéře světa. Máme připomenout nynějšího dosazeného labouristického ministra obchodu Lorda Mandelsona (dříve EMP!) a jeho loňskou dubnovou návštěvu na jachtě Lorda Rothschilda?
Čech dneška si může dodat/ověřit svoje zkušenosti s dosazenou úřednickou vládou pana Fischera a "přípravou" voleb.
V týdnu 22.-28.března 2010 navštívil izraelský premiér Binyamin Netanyahu prezidenta USA Baracka Obamu, aby požádal o dodávku zdokonalených proti-bunkrových bomb, které chce použít ke zničení iránských laboratoří na obohacování nukleárního paliva. Obama jeho žádost ledově odmítl, což zaplnilo stránky světového tisku. Pochopitelně. Ne že by mu je rád nedal (v rámci oněch ročních tří miliard dolarů US příspěvků na izraelský rozpočet), ale darem by de facto povolil útok na Irán. Potažmo a v podstatě otevření "třetí fronty" (Irák - Afganistan - Irán) a náběh ke třetí světové válce. A komu se do tohohle, mimo válečných bůžků Izraele (Netanyahu, Ehud Barak), chce?! Izrael bude válčit do posledního... Američana, Angličana, Němce, Francouze, Itala či NATOňáka vůbec! Proto si pan ministerský předseda Izraele dovolil hodit rukavici Americe a „mírovému procesu" s Palestinou výstavbou nových 1600 obydlí (březen 2010) v palestinské části Jeruzaléma a navrch opětovně (2.dubna) bombardoval letecky i z moře Gázu, už dřívějšími vojenskými nájezdy tak děsivě zakrvácenou a zuboženou.
Dle shora zmíněného čísla Jewish Chronicle (str.9.) Netanyahu „čeká na nějaký teroristický útok ve světě či nějakou překvapivou změnu v Iránu", aby posílil svoji posici a dostal od "zledovatělého" Obamy to, o co žádá. Jsem přesvědčen, že mohlo-Ii se Wolfowitzovi „poštěstit" - jako záminka války proti terorismu - sražení věží WTC v New Yorku, proč by ti zatracení "teroristé" nemohli opět zaúřadovat a obstarat další otřesnou akci.
Prezident Obama, jak víme, je neochvějný přítel Izraele (nemůže nebýt!) a tak ve velikonočním týdnu, aby smyl vinu za svoji nerozvážnou odvahu negovat izraelskou žádost o bomby, se obrátil na Čínu, (která odebírá značnou část své nafty z Iránu), aby proti iránské vládě vyhlásila tvrdší sankce. Ovšem vzhledem k masivním americkým dlužním úpisům, které leží v Čínské státní bance a současnému americkému obviňování, že čínská vláda manipuluje svoji měnu (yuan), má nedobrou pozici. Proto Izrael na váhu přihodil své „zaručené informace" Mossadu o chystané atomové bombě Iránu. Totiž izraelský generál Amir Eshel, varoval přímo prezidenta Číny, pana Hu Jintao, že válka by měla nepříznivé konsekvence pro Čínu, ale zároveň je „ujistili", že dodávky černého tekutého zlata ze Saudské Arábie nebudou přerušeny! Izraelští pánové se neobtěžovali bohužel ani podívat na mapu a zjistit, že všechna arabská nafta dodávaná tankery z Perského zálivu musí projíždět Hormuzskou úžinou, kde takto proplouvá 80% světové ropy, a to nemůže nebýt ohroženo. Čínu zajisté nelze opít rohlíkem, a už zajišťuje svoje dodávky nafty (crude oil) odjinud.
Americký dolar už dávno není to, co býval, a dochází na slova iránského inženýra Mahmouda Ahmadinejada, aby se za světovou naftu už přestalo platit dolary, touto kdysi nejstabilnější měnou světa, a která od třicátých let minulého století pro usnadnění obchodu nahrazovala zlato.
Čína už začala výměnný obchod za venezuelskou naftu, jejímiž nákupy jistí svoji energetickou základnu, kdyby váleční bůžkové opravdu spustili svoji poslední bitvu. Nejen ovšem to. Přesto že ekonomové světa soudí, že přestat obchodovat v „rezervní měně" - totiž US dolaru - je nemyslitelné, jsou zde jiné cesty. Dovídáme se o neuvěřitelných spojeních a zatím neoficiálních jednáních mezi Evropou a Čínou. Jde o přípravné pokusy co s penězi. Jsou návrhy, aby se utvořila nová světová měna. O tom se konečně zmiňoval znamenitý Irwin Stelzer, ředitel ekonomických studii při Hudsonově Institutu (USA). Ve svém sloupku v The Sunday Times z 18. října 2009 doslova píše: „Rusko, Čína a ostatní režimy nepřátelské Americe chtějí vyměnit dolar jako měnu, ve které svět dělá obchody." Nejpikantnější je, že nejnověji s Čínou údajně jedná dokonce i francouzský prezident Sarkozy. Budeme-Ii mít tedy nějaký "žlutý frank", "Yuanfrank" "Yurubl" či něco podobného, je už spíše ne příliš vzdálená realita, než sen fantasty. S ekonomickým potenciálem miliardy dvěma sty milionů Číňanů, čtyřmi sty milionů Evropanů a s dvěma sty milionů Ruské federace, musí USA se svými třemi sty miliony obyvatel počítat.
Nechuť k Americe roste. Kdo má také opravdový zájem o americké flotily ve svých mořích a americké vojáky na svém území? Podle vzoru anglické královny Elizabeth I. (1558 - 1603) a jejích pirátů se už žít nedá.
Amerika si rozmáčí své dolarové papírové nohy čtrnácti flotilami (bojovými grupami) v oceánech světa. Ta naftová a jiná dobrodružství něco stojí. Nebylo by tedy pro USA lepší - než zkázu ve třetí světové válce - otevřít rezervy uhlí na Aljašce (největší na světě) a značné US zásoby strategické nafty, než se nechat strhnout Izraelem do katastrofy?
Ovšem propuknutí „iracionality" doby nelze nikdy vyloučit. Připomeňme, co jsme nedávno říkali: Čas od času se lidstvo začne chovat nepředloženě. Anebo jinak a spíše: „Pomatení" lidstva je připravováno dlouho! Nástup totality všude a vždy je nebezpečně plíživý!
Londýn, 9. dubna 2010
JUDr. Petr Pithart, místopředseda senátu parlamentu ČR
Můžeš můj dopis zahodit s tím, že neodpovídají-li fakta Tvým tvrzením - Tvé teorii –tím hůře pro fakta.
Vážený příteli,
na besedě k Tvoji knize „Devětaosmdesátý“ v Masarykově akademii, na kterou jsi se na poslední chvíli omluvil, jsem vystoupil kriticky k Tvé knize. Organizátoři tvrdili, že se diskuse nahrává a bude Ti předána.Když se k mé kritice přidala řada dalších, obhajoval Tě vždy laskavý Jiří Vančura, abychom byli shovívaví, že nejsi historik apod.To nemohu přijmout, neboť člověk Tvého intelektu a dlouhé politické praxe, musí si být vědom důsledků toho, co píše. Velice mne zaujaly části knihy s pokusy ozřejmit hloubku společenské bídy, ve které se společnost nachází. Mohu vzít na vědomí ideologické klišé, kterému mnohde podléháš (jako Tigridovo hodnocení roku 68 jako kvadratura kruhu, nebo Havlova hodnocení hlavních hybných sil společnosti v roce 68, které účelově upravuje historii, k vlastnímu prospěch). Je to Tvoje přesvědčení. Daleko lépe to pochopil B. Obama, když v Praze vystoupil „Díky Pražskému jaru“.
Ale v žádném případě nemohu přijmout zlovolné a lživé tvrzení o osmašedesátnících a o Obrodě, které tam uvádíš. A podle formulace to není popis tehdejšího obecného názoru, ale Tvé přesvědčení a Tvoje tvrzení.
Ale nešlo zde o osoby - celý osmašedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana vyloučených", která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, nezorganizovala, tím spíše jejich náhle oživené politické představy a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení OF přinejlepším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo.
Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nenasadili. Nebyli ochotni pro ně nic moc obětovat. Čekali na "Go" - dlouho to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete za pravdu.“
Takové tvrzení má blízko k tvrzení Ivana Maška, že Obroda chtěla kolaborovat apod.
V prosinci roku 1994 jsme spolu byli na konferenci proměny politického systému v divadle Kolowrat, kdy jsme o činnosti a významu Obrody hovořili. Já jsem tam důvody vzniku Obrody a její význam vysvětloval. Proti tomu jsi neuvedl žádné výhrady. Uvedu je proto znovu. Ale ještě dřív k Tvému tvrzení že se strana vyloučených nikdy neustavila a v roce 89 měla politické ambice.
Normalisátoři si velice bedlivě hlídali, aby jakkoliv organizace, či její náznak vznikl. A tak, pokud to nevíš, tak již v roce 1970 byli zatčení, souzeni a vězněni Jaroslav Litera, Zdenek Přikryl, Josef Stehlík, Alfred Černý a Milan Hübl za to, že na připravované volby vypracovali a šířili manuál jak postupovat při volbách, aby volby byly svobodnější.
Odsouzeni a uvězněni byli Václav Prchlík a Karel Kaplan. Odsouzen byl Karel Boček. V roce 69 hlasovali proti pobytu sovětských vojsk v ČSSR poslanci Fr. Krigl, Gertruda Sekaninová- Čakrtová, Marie Miková, Božena Fuková, Václav Prchlík a Fr. Vodsloň. Ze strany vystupují Ludmila Jankovcová, Marie Zápotocká, Miluše Köhlerová, generál Jaroslav Uhlíř.
Do aktivní kritiky režimu se zapojují v různých formách Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jiřina Šiklová, Libuše Šilhanová a Věněk Šilhan, Zd. Jičinský, Jiří Diestbier. Jiří a Eva Kantůrkovi, Vilem Prečan, Rita Klímová (Mlynářová-Budínová), Václav Slavík, Milan Šimečka, Miro Kusý, Ivan Laluha, Imro Piatnica, A.J. Lihm, Jaroslav Šedivý, Jan Křen, Václav Kural, Ant. Benčík, Karel Kyncl, Jaroslav Opat, Jiří Judl, Eda Novák, Klema Lukeš, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Hana Meidrová. Jiřina Zelenková, Robert Horák, Mirek Galuška, Michal Reiman, Jiří Vančura, Stanislav Pošusta, Miloš Pick, Libuše Hrdinová, Pavel Rychecký, Bohumil Šimon, Jan Šindelář, Ruda Slánský Josef Pokštefl, Jiří Hochman, Jiří Hermach, Jiří Lederer, Arnošt Lustig, Luboš Kohout, Jan a Vlasta Dubovi. Mirek Žižka, Ivan Kubík, Jan Štern, Karel Kosík, Irena Dubská. Miroslav Král, Luboš Sochor, Ruda Zukal, Stanislav Budín, Dušan Havlíček, Leopold Hoffan, Vladimír Kadlec, Václav Brabec, Erika a Mirek Kadlecovi Olina a Zdislav Šulcovi, Miluše Fišerová, Jiřina Švarcová, Olga Bojarová, Vlasta Rybářová, Jan Petránek, Otomar Krejča, Vlasta Chramostová, František Janouch, Jiří Pelikán, Zdenek Hejzlar, Josef Groman, Igor Kratochvíl, Karel Lánský, Láďa Lis, Jaroslav Šabata, Zdenek Mlynář, Ada Müler, Jiří Hochman, Milan Otáhal, F.Vízek, Josef Grégr, Miroslav Grégr, Jos. Belda, Fr.Šamalík, Jiří Hanzelka, Josef Domaňský, Josef Špaček, Milan Horálek, Fr. Vodsloň, Otomar Klička, Stanislav Padruněk, Luboš Dobrovský, Miloslav Čech, Karel Kříž, Richard Wágner, Alois Svoboda, Anna Tučková a mohl bych jmenovat ještě mnoho lidí, osmašedesátníků, jejich jména by Ti asi mnoho neřekla, ale byli a jsou to lidé v různých místech republiky, kteří obětovali velice mnoho stejně jako Ty .
Velice významnou úlohu hrála I Marie Švermová, která vystoupila ze strany.
A to byli lidé, kteří se nezasadili pro ideály demokracie podle Tebe. Nebo to nebyli bývalí členové strany? A dokázal bys to každému z nich říci do očí?? Žel, mnohým, kterým jsi tolik ublížil, to říci ani již nemůžeš.
Jak můžeš něco takového tvrdit, když musíš vědět, že téměř polovina prvních signatářů Charty: Jiří Hájek, Jiří Dienstbier, Miloš Hájek, Marie Hromádková, Eva Kantůrková, Ladislav Lis, Anna Marvanová, Bedřich Placák, Jiří Ruml, Jana Sternová, Jaroslav Šabata, Libuše Šilhanová, Jan Štern (starší), byli osmašedesátníci.
Osmašedesátníci udělali pro disent velký kus práce i v zahraničí.
Jiří Pelikán jako poslanec Evropského parlamentu a vydavatel Listů, Ada Müller jako vydavatel Indexu, František Janouch jako organizátor Nadace Charty 77, bez jeho činnosti by Charta měla daleko horší posici, Zdenek Hejzlar, Zdeněk Mlynář, Josef Pokštefl, Jirka Hochman , A.J Lihm jako vydavatel Lettre a Otto Šik.
Já jsem nedávno uklízel byt s vědomím , že zde již nemusím dlouho překážet a tak jsem do krajské knihovny dal řadu knih a prací sepsaných těmi osmašedesátníky.
Po takovéto pohaně osmašedesátníků, bylo snadněji přijatelné spojit se v otázce ekonomické vlády s komunisty Dlouhým, Dybou, Kočárníkem, Komárkem, než s ekonomy Šikem, Kadlecem, Pickem, Šilhánem, Zukalem ,Křížem, Šulcem apod.
Nyní k té Obrodě:
Viděli jsme, že většina činnosti disentu se odehrává v Praze, zatím co rajony jsou na tom hůře. Materiály tam pronikají pozdě a velmi málo. Dále, že na vědomí lidí působí disent převážně pře zahraniční rozhlasové stanice a ne přímou osobní prací lidí, bývalých funkcionářů.
Dále, jak sám píšeš - trápilo Tě, že zatím co v okolních zemích se alespoň něco děje, tak u nás je mrtvo. Proto jsme se rozhodli v podmínkách perestrojky v SSSR vystoupit a vyhlásit otevřenou organizaci, která by měla vliv na veřejné mínění. Věděli jsme, že nás nomenklarura nepovolí, ale byli jsme si vědomi, že nás nemůže ani zakázat. A tak že budeme působit pololegálně, ilegálně nebo, když to půjde, legálně. Zaštítili jsme se dopisem evropským komunistickým a socialistickým stranám.
O všech svých akcích jsme vždy informovali ostatní nezávislé iniciativy. Již od roku 1988 Obroda vydávala časopisy Dialog v Praze a Impuls v Brně.
Od roku 1988 a někde i dříve pod různými názvy pracovaly skupiny jako např. v Brně, Liberci, Jablonci, Plzni, Jihlavě, Praze a Kladně, ale i na Slovensku.
Na celostátní konferenci 17.6.89 byli přítomni Radim Palouš a A.Vondra. A. Vondra měl sebou první koncept „Několik vět“ a tak po jeho přečtení bylo 60 delegátů konference Obrody prvními signatáři tohoto dokumentu.
Na vzpomínané konferenci v divadle Kolowrat Daniel Kroupa uvádí, na Listopad byla nejlépe připravena Obroda, měla vypracovaný program a měla strukturu v regionech.
Kdyby jsi chtěl moje tvrzení zpochybňovat, že je osobní - tak Ústav pro soudobé dějiny AV ČR vydal v roce 1996 knihu manželů Kokoškových o Obrodě. A mohu Ti také darovat dokumenty StB, které jsme po listopadu získali – které dokazují, jak dlouho a jak intenzivně sledovalo se strachem vedení strany a státu a StB činnost Obrody
Ty již dlouho demonstruješ odmítavý postoj k Alexandru Dubčekovi, ale to co jsi udělal v knize Devětaosmdesátý je unfer.
Při popisu průvodu 17. listopadu píšeš „Kdo se k průvodu s neomylným (pozor přijde ironie) smyslem pro timing byl Alexandr Dubček. Bylo totiž přesně dvanáct nula nula. Vzápěti jej ale z průvodu orgáni nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici“ (teď bude moje ironie - nepustili jej na tuto manifestaci, jak jej nechtěl ostudně pustit Tidrid na balkon na Václavském náměstí o několik dni později).
To tedy není ironie, to je unfer jednání. Jdou ti špatně hodinky, Petře.
28. října 1974 napsal A. Dubček otevřený dopis Federálnímu shromáždění- kritizující nedodržování lidských práv a pošlapávání demokracie v zemi. Dopis je uveřejněn v Listech, zatím co západní sdělovací prostředky mu mnoho pozornosti nevěnují. Ale to není 12.00.
Je podzim 1988, tedy hodně před dvanáctou podle Tvých hodinek. Alexandr Dubček je na Boloňské universitě a sleduje to celý svět.
Zde vystupuje s referátem, ve kterém je teze – ani realsocialismus - ani v krizi se zmítající kapitalismus.
Tedy třetí cesta - tehdy se k této tezi hlásí Gorbačov, Thatscherová, Khol a jiní.
Význam tohoto vystoupení přesahuje tedy až do dnešní doby vyhrocené krize společnosti.
A ještě jednou k těm Tvým hodinkám. V květnu 89 je propuštěn z vězení V. Havel. V jeho bytě jej vítá řada lidí. Kdyby jsi tam byl, potkal by ses tam s A. Dubčekem. Byl tam i Havlem ubezpečován, jak si jej váží a že bude hlavní osobností, dojde-li u nás ku změnám. Zřejmě se nějak pozapomnělo na to Tigridovo „Havel na hrad“, nebo se nebralo tak vážně, jak na tom pak Tigrid trval.
V knize hodnotíš akci MOST zpěváků Horáčka a Kocába. Nechci ani trochu snižovat význam této akce. Ale o něco dříve Obroda píše a distribuuje otevřený dopis všem členům strany a distribuuje ho do mnoha organizací na závodech a v místech. Ohlas byl značný. Možná přispěl, proč to komunisté pak položili na chodník. V létě 89 podává Obroda trestní oznámení na Vasila Bilaka pro vlastizradu na generální prokuraturu.
Nedávno jsem Ti posílal mailem osobní dopis. Psal jsem, že jsem měl pochopení pro Tvoji kritiku mnohých osmašedesátníků za jejich oportunismus. Ale Tvůj oportunismus v lidové straně v Čunkiádě, tak to je síla, na kritiku oportunismu jiných.
Myslím že jsi zamindrákovaný svým členstvím ve straně. To Ti ale přece neubírá na Tvých kvalitách, tak se nemusíš motat v takových ekvilibristikách jako v té knize.
Již je to několik měsíců, co jsem dostal od známých mail k Tvé osobě, abych se k němu vyjádřil. Byl to sprostý útok na Tebe vedený přes pomluvy Tvého otce. Odpověděl jsem na něj, popsal, jak skvělý člověk byl Tvůj otec. Naše rodina – její zbytek po zavraždění otce v koncentračním táboře Mauthausenu – tj. moje matka a já jsme si Tvého otce velice vážili. On také nám dost pomáhal.
Co čert nechce, když jsem myslel, že tento dopis již ani psát nebudu, jsem dostal další mail: Rozhovor s Tebou o Tvé minulosti. Je to zřejmě fiktivní rozhovor - neboť tak primitivní odpovědi by jsi nemohl říci. Ale ukazuje to, jak se Ti, kterým jsi v své knize nahrál, nakonec dívají na Tebe samotného. Byl jsi ve straně, tak jsi darebák a ničím jsi to neodčinil, jen jsi věděl, že ta změna přijde a tak jsi se na to připravil a teď je z Tebe politický turista..
Ve své knize jsi ublížil mnoha skvělým lidem
Tedy co teď. Můžeš můj dopis zahodit s tím, že neodpovídají-li fakta Tvým tvrzením – Tvé teorii - tím hůř pro fakta. I velký filosof se také tak choval ke své kritice.
Nebo se zamyslíš a omluvíš se (třeba v Listech).
Pošlu Ti v příloze na mail, maličkou brožurku pilné včeličky doc. Luboše Kohouta, který dokumentuje činnost osmašedesátníků až ve vyústění v Obrodu..
To, co mne na knize zaujalo, a moc se mi líbilo snad napíši jindy
Upřímně zdraví
Vláďa Kolmistr, Kladno 10.12.2009
Pozn. red. Podle vyjádření autora P. Pithart na výše uvedený dopis neodpověděl. Na všechny strany se usmiřující P. Pithart by se měl usmířit i s vlastním národem.
Dušan Streit
Proč Václav Havel nepatří ani k velkým mírovým stolům
Nepozvání Havla na ceremoniál k podpisu americko-ruské smlouvy se zlovolně připisuje ješitnosti prezidenta Klause. Nic není vzdálenějšího realitě.
Taková významná schůzka zakončená podpisem světodějné smlouvy má svůj přesný scénář. Zejména hostitelská země musí udělat všechno, aby se významní hosté u nás cítili dobře jako u přátel. A to se prezidentu Klausovi i za pomoci subtilní a delikátní diplomacie podařilo.
U podpisu významné mírové smlouvy, která vždy na desetiletí předznamenává vztah dvou supervelmocí, přece nemůže být zván relikt starého studenoválečnického pojetí světa, jímž Havel je. Role humanitárního bombarďáka se přežila v okamžiku, kdy z okolí Bílého domu zmizeli jestřábi typu Cheneyho a Rumsfelda, v jejichž vleku Bush mladší byl.
Havel se netají svým negativním postojem k Rusku, který překračuje rozumné meze. Nebudu opakovat všechny jeho až nenávistné reakce, které by nebylo dobré prezidentu Medvěděvovi připomínat a stavět před oči. Opravdu by to nebylo diplomatické ani slušné. Václav Havel by se symbolicky hodil k podpisu smlouvy mezi Gruzií a Kosovem. Saakašvili a Thaci jsou přece jeho kamarády a symbolizují nejlépe jeho dobrodružné pojetí politiky. Ze stejných důvodů nemohl být pozván ke stolu ani Schwarzenberg. Oba vnímají Evropu postaru podle mustru, jaký se přežil už po první světové válce. A tyto přežité návyky vtahují i do svého konfrontačního až revanšistického pojetí světové politiky.
Nesmíme také zapomenout, že Havel a další byli signatáři onoho letního dopisu Obamovi, který jej měl mistrovat v tom smyslu, aby nás neházel přes palubu, protože se máme stát jinak kořistí Ruska. Ale tento summit měl přispět právě k utlumení takovéto bipolární averze. A myslím, že by přítomnost Havla a Schwarzenberga nebyla proto milá nejen Medvěděvovi, ale ani Obamovi.
Jestli Praha má symbolizovat tento nový trend, to je právě obrovským úspěchem prezidenta Klause. A to přesto, že mu mnozí – včetně jmenovaných – házejí neustále klacky pod nohy. Musíme si uvědomit, že to pro zachování zbytků naší suverenity je obrovským příslibem. V těchto symbolických obrazech byla Česká republika pupkem světa. Ale pozor, ne jako nevýznamný člen EU!
Prezident Klaus řekl: „Fakt, že tato významná akce proběhla, aniž by byla jakkoli zmíněna jakákoli z velkých zemí západní Evropy, je fenomén, který určitě stojí za komentáře, které se možná v tisku objeví. Nevím, jestli to mám komentovat já. Každopádně to, že tady v podstatě nikomu nechyběli, myslím o něčem vypovídá.“
A Havel a Schwarzenberg jsou naopak stoupenci evropské integrace, v níž Praha a Česko žádnou významnou roli nehrají. Já budu klidnější, když bude s Moskvou vyjednávat Washington, než kdyby vyjednával Berlín či Paříž. Oba tito politici se také kompromitovali zelenou politikou, takže je pochopitelné, proč se nikdo nezabýval jednou ze stran, která je na odchodu z parlamentu. Myslím, že Medvěděvovi i Obamovi chutnalo i bez nich.
PS A co kdyby Havel zase slavnost narušil svým odchodem na nějakou bulvární akci, jako byla Miss v případě prince Charlese?
http://streit.blog.idnes.cz/, www.euportal.cz
Adam B. Bartoš
Jednali lékaři na politickou objednávku?
Když jsem loni na podzim dostal do elektronické pošty korespondenci mezi lékaři trpícími klausofobií, zíral jsem na ni téměř nevěřícně. Míra zášti určitých lidí vůči prezidentu je totiž tak velká, že jim už zcela zatemnila úsudek.
Protože by veřejnost měla o podobných myšlenkových excesech lidí, kteří si hrají na elitu národa, vědět, rozhodl jsem se, že o chystaném spiknutí napíšu. A to i přesto, že prezident nakonec Lisabonskou smlouvu, kvůli které celý plán vznikl, podepsal a věc se v jednu chvíli zdála být neaktuální. V závěru roku jsem totiž dostal – opět od anonymního zdroje – pokračování těchto dopisů, které dávaly šanci vše věrohodně popsat a zrekonstruovat.
Napsal jsem proto sérii článků (Intriky lékařů: Klause chtěli prohlásit za blázna) a domníval se, že tím můj úkol novináře skončil (Intriky lékařů pokračují, viní Jakla z krádeže). Až posléze jsem po konzultaci s několika známými, právníky, byl upozorněn na to, že na první pohled bláznivá iniciativa má ještě jiný aspekt, než politický. Kromě toho, že ukazuje chorobné myšlení některých aktivistů, vykazuje také všechny znaky přípravy hned několika trestných činů.
Jmenovitě trestného činu sabotáže, zločinného spolčení, pomluvy a vlastizrady.
„Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu státního orgánu (…) nebo způsobil v činnosti takového orgánu anebo takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let,“ říká § 97 trestního zákoníku o sabotáži.
Odnětím svobody na osm až dvanáct let pak bude potrestán ten pachatel, který spáchá uvedený čin jako člen organizované skupiny, nebo spáchá-li ho za stavu ohrožení státu. Navíc už samotná příprava sabotáže může být trestná.
V úvahu přichází i vlastizrada. „Pokud občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem, spáchá trestný čin sabotáže, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem.“ Dobře víme, že tlak na Lisabonskou smlouvu nepocházel jen z domácích politických kruhů, ale především ze zahraničí.
Protože pro mne, coby člověka, který se závažné skutečnosti dozvěděl, platí navíc ze zákona oznamovací povinnost (tj. kdybych věc nenahlásil, sám bych se podílel na trestném činu), předal jsem veškerou korespondenci státnímu zastupitelství a zároveň podal trestní oznámení na neznámého pachatele, s tím, že by tímto pachatelem mohl být MUDr. Jan Hnízdil a MUDr. Martin Jan Stránský.
Jako občan jsem si svou povinnost splnil, nyní se děj vůle státu. Nechci předjímat, jak se zachová, ale věřím, že bude natolik zodpovědný, že bude věc řešit, když už nyní tak ochotně řeší i trestní oznámení, které na mne podal pan Hnízdil za to, že jsem s jejich plánem seznámil veřejnost.
Nechci zde celou aféru více hodnotit, mnohem trefněji to už za mne udělali jiní, třeba režisér Jiří Svoboda, psychiatr Cyril Höschl či Zdeněk Jemelík ze spolku Šalamoun. Můj úkol byl pouze předložit veřejnosti informace, které měly být zatajeny.
Přesto bych se rád vyjádřil k některým úsměvným tvrzením, která pánové Hnízdil a Stránský uvedli ve své reakci na mé články a ke kterým jsem doposud mlčel.
Stránský s Hnízdilem například tvrdí, že jsem jejich korespondenci interpretoval lživě a věty vytrhával z kontextu. Každý se může podívat na mé osobní stránky, kde jsem celé dopisy publikoval v jejich plném znění, a udělat si tak svůj obrázek o tom, zda v mém líčení došlo k nějakému významovému posunu či nikoli. (Jak lékaři plánují komplot na prezidenta).
Také jsem se „nesnažil navodit dojem“, že lékaři připravovali spiknutí, jak Hnízdil se Stránským píší – ale jejich jednání samotné všechny rysy takového spiknutí už od samého počátku obsahovalo. Že jsou to lidé spojení myšlenkově s bývalým prezidentem Václavem Havlem, taktéž nikdo nemůže popřít.
Hnízdil a Stránský ve své reakci dále tvrdí, že dopis České lékařské komoře poslán nebyl. Krom toho, že mi Stránský do telefonu přiznal, že poslán byl (myslel si, že s ním totiž sympatizuji a do telefonu byl neobyčejně otevřený), považuji vcelku za bezvýznamné a na věci nic neměnící, zda dopis odešel nebo ne. Už samotná skutečnost, že takto perverzní myšlení lékaře vedlo k jeho zformulování, je dostatečně výmluvná.
Komické je i tvrzení lékařů, že jsem se korespondence zmocnil nějakým nekalým způsobem a to, že mi přisuzují vlastnosti Orwellova Velkého bratra. Podobné výkřiky „sednou“ zvláště od pana Stránského, který je napojen na takové zahraniční politické kruhy, jejichž cílem nic jiného než orwellovská totalita není. Ježto jsem jen obyčejný počítačový uživatel, mohu se těžko vlamovat do cizí pošty. Kdyby lékaři více přemýšleli, asi by jim došlo, jak se korespondence dostala ven. Někdo z těch, který ji poslali, a který není tolik padlý na hlavu, ji zřejmě předal dál.
„Redaktor Bartoš si vysnil politický komplot rozměrů hodných postsovětského Ruska a v důsledku zdiskreditoval především sám sebe a své přátele,“ píše dále duo klausobijců. Ne, takový snílek zase nejsem. Historie sama nám ukazuje, že nejen v Rusku (ne postsovětském, ale sovětském) se takovéto metody pravidelně používaly. Stejným způsobem se pokoušel likvidovat své politické oponenty Hrad za první republiky (vykonstruovaná aféra s Jiřím Stříbrným, kterého chtěli prohlásit za blázna na základě zfalšovaného posudku, podle kterého měl být syfilitikem). Ne nepodobným způsobem byl prezidentského postu zbaven i Ludvík Svoboda v letech sedmdesátých. Tedy nic nového pod sluncem.
Lékaři-aktivisté také píší, že jsem řadu korektních médií zavlekl do své „špinavé“ hry. Smutné je, že na svém počínání nic špinavého nevidí.
Jednali lékaři na politickou objednávku?
Napsal mi také jistý pan doktor Jiří Šimek, učitel morálky, který podle mých informací o celé záležitosti taktéž věděl. Lékaře omlouval, Klausovi za odmítání podpisu Lisabonu spílal a počínání lékařů nazval v krátkém emailu hned třikrát neškodným „fantazírováním“.
Nuže, dovolte mi, abych i já si zde trochu zafantazíroval a podíval se na věc ještě z trochu širšího pohledu, než dosud.
Co když nešlo jen o plán úzké skupiny lékařů? Co když pracovali na politickou objednávku?
Věřit totiž, že iniciativa lékařů byla soukromou záležitostí úzké skupinky spiklenců, je stejně tak pošetilé jako věřit, že jim nešlo o Lisabonskou smlouvu, ale o dobro pacienta VK.
Mnohem uvěřitelnější se zdá být verze, podle které byl jejich plán součástí mnohem širšího politického manévru.
Hnízdil totiž začal svůj plán připravovat už na jaře. Právě v té době se ale začalo otevřeně mluvit o tom, že pokud prezident nepodepíše, bude odstraněn pomocí článku 66 Ústavy. Tedy zbaven způsobilosti.
Prohlašovali to lidé z okruhu ČSSD, Ústavního soudu, pravdoláskovští právníci a aktivisté. Důkazů je přehršel. Nebudu zde jejich výroky citovat, každý si může dohledat slova pánů Uhlů, Havlů, Rychetských, Peheů a dalších, kterých byla tehdy média plná.
Jak prezidenta zbavit právní způsobilosti? Podle článku 66 ústavy může o prezidentově nezpůsobilosti hlasovat parlament, dle některých výkladů i na základě návrhu jediného poslance či senátora. Takový návrh by mohl být postaven na zfalšované lékařské zprávě. Je jasné, že soudný lékař by nikdy nepřistoupil ke zkoumání prezidentova zdravotního stavu a vyhotovení požadovaného posudku, ale určitě by se našlo dost pravdoláskovských lékařů-manipulátorů, kteří by rádi potřebné papíry dodali. Celá zveřejněná korespondence není ostatně o ničem jiném – ukazuje jména těch lékařů, které nenávist k prezidentovi zbavila rozumného uvažování natolik, že by se k podobnému úkolu dychtivě propůjčili.
Právě tuto „lékařskou“ část plánu na odstranění prezidenta a zajištění hladkého podpisu Lisabonské smlouvy mohli Hnízdil se Stránským zajišťovat. Jinými slovy, když budu trochu fantazírovat, veškerá aktivita Hnízdila a Stránského mohla být pouze dílčí fází mnohem komplexnějšího plánu, který vedl až k vysokým politickým špičkám. Jistěže alternativ, jak donutit prezidenta k podpisu, existovalo více. Aktéři této vysoké hry měli určitě několik záložních plánů, kdyby některý z nich nevyšel.
Nakonec se ukázalo, že tento konkrétní nebyl potřeba. Nakonec se státní převrat podařil i bez plánu lékařů. Ústavní soud bezprecedentním způsobem zmanipuloval českou ústavu a aktivistickým a politickým výkladem donutil prezidenta k podpisu.
Možná proto pak byli lékaři zklamáni, že aktivita, kterou vyvíjeli už od jara, byla zbytečná. Možná jim bylo trochu líto, že veřejnost neví nic o tom, kolik sil a času do ní investovali, kolik peněz protelefonovali, kolik mailů museli napsat, aby svůj plán vyladili do použitelné formy. Možná proto pak Hnízdil v jednom komentáři v Lidových novinách celou věc sám vynesl na světlo.
Ale nechme už fantazírování. V každém případě nešlo o nevinnou záležitost. Věc se týkala Lisabonské smlouvy, tedy státní suverenity, státní existence samotné republiky. Nic triviálního.
Proto by počínání lékařů nemělo být zlehčováno. Proto očekávám, že se orgány činné v trestním řízení budou případu věnovat s mimořádnou péčí a zodpovědností.
Zároveň bych nepodceňoval ani etický aspekt celého případu. Zmíněným lékařům by měly být odebrány jejich tituly a lékaři sami by měli být vyloučeni ze svých profesních komor, protože zneužili své profese k politickým cílům.
Článek vyšel 12. dubna na blogu Adama Bartoše, převzato www.zvedavec/org.
JUDr. Fedor Lajda, podpredseda Panslovanskej únie
Televízia JOJ odvysielala 15. marca 2010 vo svojich prvých správach propagandistický príspevok, v ktorom slovenskej verejnosti ukázala ako malé deti – škôlkari – oslavovali v Komárne 162. výročie vypuknutia (zdôrazňujem) maďarskej revolúcie z roku 1848. Ako je to už na južnom Slovensku zvykom, deti prišli na oslavu ovešané maďarskými kokardami, v rukách držali zástavky a mávadlá v maďarských farbách a hlavy in zdobili papierové vojenské čapice. Celé toto nacionalistické divadlo v štýle „die kleine Hitlerjungend“ sa odohrávalo pod sochami maďarského husára a generála Klapku – známeho slobodomurára.
Pre mesto Komárno je príznačné, že je prešpikované sochami a inými symbolmi veľkomaďarstva. Podľa TV JOJ škôlkari prišli oslavovať veľký maďarský sviatok dobrovoľne a bez nátlaku. Takým spôsobom sa vraj prejavuje vlastenectvo a láska k vlasti (pochopiteľne k tej maďarskej vlasti) a deti k tomu vraj ani nepotrebovali nejaký vlastenecký zákon. Tak si myslím: „Aha Slováci to čumíte!?!. Poter iredenty je cieľavedome pripravovaný na svoje budúce úlohy a „kaviarenskí demokrati“ neslušne mlčia. Autorovi tohto televízneho paškvilu vôbec neprekážala do očí bijúca skutočnosť, že deti použili. Tieto malé detičky určite neprišli na námestie predchnuté myšlienkou maďarskej revolúcie – prišli v sprievode svojich rodičov a učiteľov. Neverím tomu, že dotyčné detičky doma vrieskali a hádzali sa o zem, keď ich na onú demonštráciu ich občiansky a európsky založení rodičia nechceli pustiť. Akúže uvedomelosť a dobrovoľnú účasť na demonštrácii možno očakávať od škôlkarov? Zato si však redaktorka mohla kopnúť do vlasteneckého zákona a štvanica proti slovenskému vlastenectvu mohla pokračovať aj takto.
Alebo tu ide o prípravu na deň, keď dnešní škôlkari maďarskej národnosti na Slovensku prevezmú kolík iredenty a ich hra na vlastencov a vojakov (zatiaľ len s papierovými čiapkami) sa zmení na realitu a stanú sa z nich pochodujúci maďarskí gardisti? TV JOJ dokonca svoj príspevok vo večerných správach doplnila informáciou, že na spomínané podujatie prišiel aj zástupca strany Jobbik a niekoľko členov maďarskej gardy. Z láskavého tónu pani redaktorky človek mohol nadobudnúť dojem, že na Slovensko zavítala veľmi priateľsky naklonená zahraničná delegácia. O prítomnosti maďarských extrémistov, o vejúcich maďarských zástavách a podivných transparentoch nepadlo ani slovo.
Zvyk je železná košeľa. Deti slovenských občanov maďarskej národnosti pravidelne a plnými dúškami nasávajú atmosféru veľkomaďarského šovinizmu a maďarskí nacionalisti sa môže na Slovensku vyšantiť do sýta a bez následkov. Veď Slováci si zvyknú a keď nie, tak ich (za aktívnej pomoci ochotných hlupákov slovenskej národnosti) patrične onálepkujú a označia za xenofóbny neeurópsky živel, endemických antisemitov, prípadne použijú aj iné nálepky. Boľševickým spôsobom aplikovaná goebbelsovčina sa veselo uplatňuje v praxi. Spolupráca a zohratosť veľkomaďarských šovinistov a servilné miništrovanie médií na Slovensku sú súčasťou štedro dotovaného scenára – to je zrejmé. Som presvedčený, že takúto udalosť treba zaznamenať a z času na čas pripomínať aj zábudlivcom typu učiteľa ruštiny a insitného historika, že extrémizmus má rôzne podoby.
Připomeňme si znovu!
KDU-ČSL se také občas odvolává na stranické tradice. Vzhledem k tomu, že má ve složeném názvu stále také ještě označení Československá strana lidová, dalo by se předpokládat, že má na mysli i tradice ČSL.
Pokud bychom šli do dřívější doby, do období křesťanskosociálního, nebo bezprostředně po vzniku ČSL, byla by naše snaha odbyta zřejmě poukazem, že šlo o revoluční čas, který program vznikající strany zásadně negativně ovlivnil. I když s podobným argumentem nelze souhlasit, jděme dobou dále. Zastavme se v r. 1937 na IX. sjezdu české zemské organizace ČSL, která byla pravicovější než její moravská sesterská organizace. A začtěme se do sjezdové rezoluce: „…Zabezpečili jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav … je trvale neudržitelný…
Není možné dále udržovati liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku…
Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní (úpadek náboženského života), ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí…
Na sjezdu vystoupil jménem asi 120 000 křesťanských odborářů A. Petr. Naléhavě zdůrazňoval, že „práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu.“ (Z díla Československá strana lidová ve své práci a úkolech, sestavil B. Stašek, nákladem Ústředního sekretariátu ČSL, Praha 1937)
Jsem přesvědčen, že citované myšlenky jsou součástí lidovecké tradice. S těmito však téměř nic nemá společného, jak soudím, současná politika KDU-ČSL. Tato již od počátku 90. let minulého století se potivě zasluhuje o budování liberálního kapitalismu v Československu a později v České republice. Proto je spoluodpovědná i za celkový stav naší společnosti.
KDU-ČSL již dávno není stranou obyčejných lidí. Slouží, s výjimkou řady původních lidovců, jak jsem přesvědčen, především těm bohatším a bohatým. A to nemá s křesťanskosociální a původní šrámkovskou lidoveckou tradicí nic společného. Bohužel! Dr. O. Tuleškov
Volební program ODS, smlouva s občany České republiky
I. Preambule
Priority kandidáta na předsedu vlády Mirka Topolánka
Práce: Všem spravedlivě snížíme daně a usnadníme podnikání. Tím umožníme vznik nových pracovních míst. Snížíme nezaměstnanost na polovinu, na úroveň před nástupem vlád ČSSD.
Právo: Omezíme prostor pro korupci snížením moci byrokracie, všudypřítomné státní regulace a obrovského přerozdělování. Zkrátíme soudní řízení na půl roku.
Podpora rodiny: Vrátíme rodině její důstojné místo ve společnosti. Vytvoříme prostor pro posílení mezigenerační solidarity.
Protibyrokratický boj: Radikálně omezíme objem vládních pravomocí, které dávají prostor pro svévolné zásahy státu vůči občanům.
Prestiž v zahraničí: Budeme hájit skutečné zájmy našich občanů ve světě.
II. Co garantujeme
Vláda jednoduchých a nízkých daní
-Daně klesnou 100 % daňových poplatníků, tedy nejen bohatým. Všem lidem stoupnou čisté příjmy a firmám zisky.
-Daňové přiznání bude možno podávat na jednom listu.
-Úpravy DPH nepoškodí žádnou skupinu obyvatel. U 70 % zboží a služeb daňová sazba klesne (mj. u tepla a energií). Případné zvýšení cen malé části zboží a služeb o několik procent bude kompenzováno vyššími čistými příjmy a důchodcům valorizací penzí ve výši 1000 Kč měsíčně.
Vláda vzdělání a skutečné solidarity
-Nezavedeme školné, ale změnou financování studia zvýšíme počet vysokoškoláků na průměr EU. Především zvýšíme podíl studentů z nízkopříjmových skupin, který je u nás až čtyřnásobně nižší než ve vyspělých zemích.
-Zastavíme současné snižování životní úrovně důchodců ve srovnání s těmi, kteří pracují. Změny penzijního systému se dnešních seniorů nedotknou.
-Finanční spoluúčast ve zdravotnictví se nebude povinně zvyšovat. Zachováme ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění.
-Výrazně snížíme celkové doplatky za léky proti současnému stavu, poškozujícímu hlavně chronicky nemocné a starší spoluobčany.
-Peníze ve zdravotnictví soustředíme především na co nejkvalitnější léčbu vážnějších onemocnění.
Vláda konce zbytečné byrokracie
-Zrušíme nesmyslné zákony a předpisy komplikující život našim občanům a firmám (mj. minimální daň, registrační pokladny, placení nemocenské firmami, zákon o neziskových zdravotnických zařízeních, omezení studentských brigád).
-Zjednodušíme zbytečně byrokratické zákony (mj. živnostenský zákon, školský zákon).
III. Čemu zabráníme
Konec vlády korupce
-Zabráníme současné snaze vládnoucí ČSSD zametat všechny vlastní kriminální kauzy pod koberec a brzdit jejich vyšetřování. Zasadíme se o co nejrychlejší došetření těchto afér do konce. Vůči korupci ve vlastních řadách povedeme nulovou toleranci a budeme ji řešit nekompromisně.
Konec vlády s komunisty
-Zabráníme nástupu rudé koalice KSČM a ČSSD v jakékoli formě. Zabráníme posilování vlivu komunistů.
-Zabráníme zrušení lustračního zákona. Znemožníme návrat příslušníků i spolupracovníků StB a dalších exponentů minulého režimu do vysokých postů ve státní správě.
Konec vlády normalizačních praktik
-Zabráníme návratu normalizačních praktik a omezování prostoru svobody, patrnému hlavně po nástupu Jiřího Paroubka. Zastavíme snahu ČSSD a komunistů vyvlastňovat, zestátňovat, zastrašovat média, schvalovat neadekvátní brutální zásahy policie bez následného potrestání viníků.
-Zabráníme politicky motivovanému zneužívání policie.
Občané České republiky mají právo na pravidelnou kontrolu plnění závazků Občanské demokratické strany a na neprodloužení mandátu v případě jejich neplnění.
Podpisy:
Tato smlouva vstupuje v platnost vhozením hlasovacího lístku č. 9 - Občanská demokratická strana - do hlasovací urny ve volbách do Parlamentu České republiky ve dnech 2. - 3. 6. 2006.
Mirek Topolánek, předseda Občanské demokratické strany
Pozn. red.:Jaká byla skutečnost?
-Nezaměstnanost razantně vzrostla. Finanční spoluúčast občanů ve zdravotnictví, díky i zavedením poplatků, se značně rozšířila.- Životní úroveň důchodců klesla, slibovaných 1000 Kč neobdrželi.- Korupce se v celé naší společnosti šířila jako rakovinový nádor.
Jak podrobně informovaly noviny Sudetenpost, tiskový orgán rakouského landsmanšaftu, a Sudetendeutsche Zeitung, list německého landsmanšaftu, probíhaly v řadě měst Rakouska i Německa vzpomínkové akce na 54 krajanů, kteří byli zastřeleni údajně při mírových demonstracích za právo na sebeurčení dne 4. března na tržištích v Čechách a na Moravě. Např. ve Vídni se konala vzpomínka 6. března na Mariahilferstrasse, na níž promluvila advokátka dr. Eva Maria Barka na příznačné téma: „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“.
Tak jak tomu tehdy ve skutečnosti bylo? Kvůli stručnosti výkladu se nebudeme nijak do šíře zabývat bojem českého národa za právo na sebeurčení v době trvání Rakousko-Uherska. Musíme však konstatovat, že jakékoliv významnější kroky v tomto směru blokovali zejména Němci, tehdy žijící v tzv. Předlitavsku, v rakouské části habsburské říše. Ještě za války naši spojenci z Dohody uznali český zahraniční odboj, který vedly i československé legie proti armádám ústředních mocností, především proti armádám Rakouska a Německa. Když naši legionáři byli v boji zajati, ač byli ve vojenských uniformách, čekala je šibenice. Z hlediska Rakousko-Uherska byli velezrádci. Jako velezrádci byli v Rakousku odsuzováni i čeští politici. Tak téměř do posledních měsíců války bylo hodnoceno úsilí o právo našeho národa na sebeurčení. Kruté násilí, bezohledná brutalita.
Na vítězné ukončení války čekaly pangermánské kruhy. Nemohly se dočkat, jak s českým národem zatočí. Co si v Rakousku český lid vybojoval, o to měl být připraven. Měly být učiněny všechny potřebné kroky, které by vedly k nejen zlomení jeho dalších národních aspirací, ale měla být zasažena i naše národní podstata tak, abychom se nevratně stali loajální součástí rakouské společnosti. Tak nějak mělo vypadat právo českého národa na sebeurčení v pangermánském podání.
Válka však končila jinak než pangermáni očekávali. Totální porážka vojsk ústředních mocností byla neodvratná. Zvláště Rakousko-Uhersko se snažilo svou státní existenci zachovat jednáním s Dohodou, především však s prezidentem USA W. Wilsonem. 18. října 1918 obdržel švédský vyslanec ve Washingtonu pro vídeňskou vládu následující Wilsonovu odpověď: „ … vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Československá Národní rada je de facto válčící vládou, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a politické věci Čechoslováků… Prezident není tedy již s to, aby uznal pouhou ´autonomii´ národů těchto (národů v Rakousko-Uhersku, pozn. aut.) za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoliv on, mají být soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů… Robert Lansing“.
Pokud chceme vyložit v krátkosti podstatu tohoto sdělení, pak můžeme říci, že W. Wilson jednoznačně potvrdil právo národů, porobených dosud Rakousko-Uherskem, na sebeurčení.
V souladu s tímto právem, přirozeným i historickým, které nám bylo téměř až do posledního okamžiku v Rakousko-Uhersku odpíráno, vyhlásili čelní představitelé našeho zahraničního odboje, T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánek, nezávislost československého národa. Washingtonská deklarace 18 října 1918 zdůrazňuje: „ …Byli jsme nezávislým státem od sedmého století; a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako nezávislý stát v této konfederaci. Habsburkové rozbili tuto smlouvu s naším národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat, a my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě. Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeni se slovanskými bratřími na Slovensku…
Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje…“.Představitelé našeho domácího odboje přijali dne 28. října zákon, který ohlásil, že stát československý vstoupil v život.
Rakousko-Uhersko přestalo existovat. Nejen Češi a Slováci, ale i Poláci, Srbové, Chorvati na základě svého práva na sebeurčení, vyhlásili své národní státy.
Rakousko i Německo zůstaly samostatnými státy. Německé menšiny, podobně i maďarské, žily v nově vytvořených státech. Netěšily se však právu na sebeurčení. Toto právo národnostní menšiny neměly. Vztahovalo se pouze na národy, které dosud neměly svůj vlastní stát.
Němci, kteří po staletí vládli v Rakousku, nechtěli se svých privilegií vzdát. Důrazně reagovali na překotný vývoj v Evropě. 21.10.1918 němečtí poslanci vídeňské Říšské rady utvořili prozatímní Národní shromáždění budoucího německo-rakouského státu. 29. října vyhlásili Německé Rakousko, do jehož čela postavili sociálního demokrata K. Rennera. Čeští Němci odmítli uznat nárok československého státu na své historické území. Postupně vytvořili Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau. jako autonomní části Německého Rakouska. Do těchto územních útvarů zahrnovali nejen pohraniční oblasti, ale i některá česká a moravská města, a to i nikoliv pohraniční, jako např. Olomouc, Brno. Dokonce požádali prezidenta USA, W. Wilsona, o podporu svých kroků. Ten však na německou žádost nereagoval. Koncem r. 1918 začaly pohraničí obsazovat jednotky čs. armády. Snahy německé národnostní menšiny o odtržení od nového státu a připojení k Německému Rakousku nikdo nikdy neuznal, kromě Němců samých. Tito si přisvojovali „právo na sebeurčení“, a bez ohledu na zamítavé stanoviska, především válečných vítězů, se tohoto práva čas od času s větší či menší vehemencí dovolávali.
O některá naše pohraniční města došlo k bojům mezi německou tzv. domobranou a čs. vojenskými jednotkami. O podrobnostech těchto bojů, o každém německém raněným či mrtvým, skutečným či domněnlivým, v nedávných měsících, zcela jasně tendenčně, psal na pokračování Sudetenpost. Chudáci Němci, co jim to ti zlí Češi proboha vlastně dělali. Domobrana přílišný odpor nekladla. Přesto na obou stranách byli padlí i ranění. Čs. vojska pohraničí postupně obsadila a zjednala autoritu státních orgánů na celém území.
Odpor Němců vůči novému čs. státu však nebyl zcela potlačen. Napětí mezi německým obyvatelstvem ČSR a majoritním národem v únoru a počátkem března roku 1919 opět vzrůstalo. 28. února bylo čs. orgány odhaleno spiknutí proti republice, jehož se zúčastnil i bývalý německý poslanec Wolf a někteří pracovníci německého konzulátu v Praze. Časopis Bohemia byl zastaven. Jedním z dalších a také významnějších důvodů byla údajná snaha čs. orgánů zabránit českým Němcům v účasti na parlamentních volbách v Rakousku (Kronika českých zemí, Praha 2003, str. 631).
Podle dobových zdrojů se v některých pohraničních místech čeští Němci pokusili o povstání proti republice. V Liberci, Chebu, Karlových Varech, Kadaní, Mostě, Ústí n/L, Chomutově a Šternberku ozbrojení Němci demonstrovali. Ve Znojmě se srotili a stříleli na legionáře a vojsko, ale nejen zde, dokonce i z oken svých bytů. Čs. vojsko odpovědělo na rozsáhlé nepokoje a střelbu Němců silou. V Lomu u Mostu němečtí horníci stávkovali. Byli však českými dělníky z dolu vytlačeni. (F.P. Vožický, Kronika světové války 1914-19, Praha, 1919, str. 586) Krev lidí na obou stranách byla prolita, vzájemné nepřátelství posíleno.
Obyčejní Němci opět doplatili na to, že následovali dobrodružnou politiku některých svých vůdců, kteří tehdy, jako i dnes, je vedli do konfliktů, za údajné právo na sebeurčení se státní mocí republiky. Tragedií je, že mnozí Němci se nejen nechali strhnout k násilným akcím, ale že dokonce i věřili v právo na sebeurčení. Podlehli kolektivnímu sebeklamu, jehož následky pro další vzájemné soužití měly setrvalejší povahu.
Říká se, že dějiny jsou učitelkou života. Pro tzv. sudetské Němce tato historická lekce nestačila. Znovu se upnuli k myšlence na autonomii a k právu na sebeurčení již v roce 1935. Tentokrát nepočítali jen s odtržením pohraničí od ČSR a připojení k nacistickému Německu, nýbrž se rozhodli aktivně se spolupodílet na germanizaci českého prostoru, v němž Čech neměl co pohledávat. Osud našeho národa byl již počátkem války předurčen. Část našeho národa měla být vysídlena někam na východ, další část poněmčena a ostatní postaveni ke zdi. Zachovalo se stanovisko vedení NSDAP v Praze z 11. března 1942, cituji: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“ I o toto naši bývalí spoluobčané z doby ČSR usilovali.
Tzv. sudetští Němci byli ve své většině po druhé světové válce přesídleni. O přesídlení Němců v Polsku, Československu, Maďarsku rozhodli Spojenci v zásadě již v průběhu druhé světové války. Smluvní rámec pro odsun vytvořilo rozhodnutí Postupimské konference. Též v době války jednali spojenci o německých reparacích a o německém majetku. Definitivní a konkrétní odpovědi na majetkové otázky a reparace dala Pařížská reparační dohoda, která se konala v prosinci r. 1945.
Tak jako po první světové válce, tak i po druhé válce se Němci postavili proti mezinárodním dohodám. Dodnes usilují o návrat do své vlasti, o odškodnění, o potrestání viníků vyhnání, o právo na sebeurčení až do úplného odtržení od České republiky. Jejich současný vůdce, B. Posselt, dále vytrubuje do světa, že téměř 1000 let žil německý národ s českým národem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nyní jde tedy jen o obnovení tohoto již historického stavu. „Sudetští“ Němci jsou v představách svého vůdce druhým státním národem v ČR. Opět jako dříve tuto „realitu“ uznávají jen oni sami, doufejme, že alespoň ne všichni.
Když budeme sledovat činnost SL v Německu a Rakousku můžeme bez potíží zjistit její protičeské ostří. Vměšování se do našich vnitřních záležitostí, rozhodování o tom, který zákon či dokonce ústavní zákon bychom měli zrušit či změnit, jakou politiku bychom měli dělat, jak bychom měli hodnotit své dřívější i současné představitele, jak se změnit ve vztahu k odsunutým Němcům, abychom byli hodni smíření. To jsou jejich požadavky všedního dne. Opakují se stále dokola. Plno smyšlenek a lží, neuvěřitelná drzost, agresivita, hulvátství, to vše nás obstupuje při výletu do spolkového tisku SL. Nenechme se však odradit od četby textů SL. Nemáme lepší zdroj o jejich činnosti, o jejich úmyslech, cílech, než právě jejich noviny a časopisy.
Zdá se, že část německé a rakouské elity, včetně H. Fischera, rakouského prezidenta, se tváří, jako kdyby Češi skutečně znemožnili uplatnit českým Němcům jejich právo na sebeurčení až do odtržení, jako kdyby se nikoliv Němci ale Češi dopustili genocidy vůči Němcům atd. Pokud nebude dostatek politické vůle k tomu, abychom vycházeli z historických faktů, pravdy, říkali si pravdu, nikdy nemůžeme dospět ke skutečně dobrým sousedským vztahům. Pokud budou existovat politici, kteří momentální politické zisky budou povyšovat nad dlouhodobé zájmy našich národů, pak spirála nenávisti, verbálních útoků a vznášení nesmyslných požadavků bude dále pokračovat, přestože oficiální místa budou mluvit o mimořádně dobrých sousedských vztazích.
Ať již vývoj nabere lepší či horší směr, jedno je jisté: čeští Němci po první světové válce právo na sebeurčení neměli, poněvadž byli nikoliv národem, ale národnostní menšinou. Ze stejných důvodů toto právo nepříslušelo tzv. sudetským Němcům před druhou světovou válkou a nepřísluší jim ani dnes. Jejich vlastí je Německo, zejména Bavorsko, nechť tam jako čtvrtý kmen, všichni soukmenovci hezky pohromadě, v klidu a míru žijí dále.
JUDr. O. Tuleškov
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Proč nevolit TOP 09
Po ustavujícím sněmu na podzim 2009 nové strany TOP 09, plné turistů-přeběhlíků mezi politickými stranami, je důležité si ujasnit, PROČ TUTO STRANU NEVOLIT. Těch důvodů je vícero, ale hlavní jsou dva: (1) nepravdivost názvu TOP (pravdivé z názvu strany je jen 09), protože nová strana nepředstavuje ani Tradici, ani Odpovědnost a ani Prosperitu pro většinu obyvatel České republiky a (2) osoba senátora Karla Schwarzenberga, který udělal řadu závažných chyb a nedžentlmenských postupů během svého ministrování, které z něho dělají osobu málo odpovědnou a málo spolehlivou. A toho si jeho naivní ctitelé jakoby nevšimli, když mu dávají tolik preferencí. Jim asi stačí, že je tak „lidový“, „bodrý“, „dobrosrdečný“, že v předvolební kampani po různých hospodách s potencionálními voliči vypije pivo, a mluví, ne bez šarmu pro některé poněkud divnou češtinou, že občas utrousí nějaký bonmot, drsné slovo, vtipnou poznámku, která třebas zrovna nemusí odpovídat pravdě. Němci a Rakušané by tomu možná řekli gemütlich, jako za starých dobrých časů císaře pána. A při tom ten tolik vynášený politik se záplavou volebních billboardů po celém Česku (kolik asi stály?) zostudil českou diplomacii. A pak je trochu překvapivé slyšet z úst senátora Schwarzenberga citovat Gándího sedm hlavních sociálních hříchů (např. politika bez zásad, blahobyt bez práce) a že mluví o pojmech vlastenectví a národní hrdosti. Řada lidí si asi také mohla myslet, že protože je senátor Schwarzenberg bohatý, nebude si tedy muset zajišťovat peníze nekalým způsobem. Také by se nemělo zapomenout, že pana Schwarzenberga do politiky přivedl prezident Václav Havel, jako svého kancléře, který tolik uspěl při restitucích.
V čem je ta Schwarzenbergova „Tradice“? Vrátil Česko do role vazalského státu (v rámci národní hrdosti ?) jako před 17.listopadem 1989, poslušného Velikému Bratrovi bez odmluvy, během podvodného uznání nezávislosti 21.května 2008. kvázi-státu Kosovo, vedeného lidmi s výraznou kriminální minulostí až zločinci dle běžných měřítek (Thaci, Çeku, Haradinaj, atd.), který dosud uznala, přes obrovský tlak USA a části Evropské unie, jen asi třetina států světa, bez lidnatých Brazílie, Číny, Indie, Ruska. Urazil Radu bezpečnosti OSN pošlapáním (v rámci vlastenectví ?) její rezoluce 1244, že Kosovo i nadále zůstává součástí Jugoslávie (Srbska). Pošlapal (zase v rámci národní hrdosti ?) spolu s částí Západu závěrečný akt konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (1975), klauzuli IV. Deklarace o principech :
-„ Státy účastnící budou respektovat teritoriální integritu každého státu účastníku a podle toho se zdrží jakékoli činnosti…namířené proti integritě, politické nezávislosti nebo jednotě kteréhokoliv státu účastníku…“ Jak se s tím může vyrovnat gangsterská agrese NATO (USA + „hodná“, demokratická Evropská unie) proti Svazové republice Jugoslávii, hlavně proti Srbsku, za 78 dnů bombardování, ničení a zabíjení na základě výmyslů a dezinformací v roce 1999? Zase na stejných místech zabíjely a ničily jako za války 1941-45 zbraně Německa a Itálie, spolu s těmi „hodnými“ Belgií, Britanií, Francií, Holandskem, USA, atd. Do toho kriminálního postupu dobře zapadne protiprávní uznání odtrženého Kosova.
Je to ta TOP 09 Tradice bývalého ministra Schwarzenberga, že pošlapal tradiční česko-srbské bratrské vztahy a jako by obnovil 100 let starou, dávnou rakousko-uherskou konfrontaci Srbska? Že vyjádřil pohrdání parlamentem České republiky, s usnesením jeho zahraničního výboru čís.643, které „požadovalo řešení kosovské otázky, aby bylo v souladu s mezinárodním právem a aby vycházelo z Rezoluce Rady bezpečnosti OSN čís.1244“. Proto také Zahraniční výbor v usnesení 136 „vyjadřuje svou nespokojenost s chováním ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga vůči zahraničnímu výboru ve věci uznání nezávislosti Kosova Českou republikou“ (podepsán předseda výboru Dr.Jan Hamáček). Že neinformoval předem předsedu Zahraničního výboru parlamentu, že ve výjezdním zasedání vlády v Teplicích (21.května 2008) navrhne a prosadí uznání kvazi-státu Kosova (J.Hamáček byl o tom vyrozuměn až další den po uznání). Uznání bylo vlastně podvodem, zcela za zády veřejnosti i parlamentu, kdy i řada členů vlády a řada poslanců ODS byla proti uznání. Co to je za stranu, která má předsedu s tolika krajně závažnými nedostatky, trapnými a zcela nedžentlmenskými, nízkými přestupky? Jak by se chovala, kdyby se dostala k moci, do vlády – jako zcela poslušný vazal? Mohl by jí vůbec někdo věřit?
Už v polovině 19.století Karel Havlíček Borovský, jako hlas lidu, „Švarcenberkům“ moc nevěřil. Jedny jeho dávné verše začínají : „Zle matičko, zle, Švarcenberci zde, Jeden drží karabáč, druhý říká otčenáš, Zle matičko, zle…“
Jako dovětek za podvodným uznáním Kosova, zcela za zády veřejnosti i parlamentu, lze uvést citaci z knihy M.Polreicha („Utajená zákulisí“, Petrklíč, 2009, str.209):
-„Pan ministr s výrazným jménem Schwarzenberg klidně mystifikuje a lže, že podle této rezoluce byla provincie Kosovo vyňata z národní jurisdikce Srbska. To není jen lež. Je to i nepřátelství a nenávist k základním hodnotám, které určují klid a mír ve světě. Proč pan Karel zašel tak daleko, je nevysvětlitelné. Snad opět na radu německé strany. Náš pan ministr odmítl dále analogii s Mnichovem. Škoda, že si nepamatuje mediální kampaň Západu proti ČSR k oprávněnosti mnichovské dohody a důvody, proč byla tak nadšeně přivítána ve francouzských a britských metropolích. Ta mediální kampaň nebyla pravdivá, stejně jako mediální kampaň vedená proti Jugoslávii. Proč však ministr musí ještě dnes tyto nepravdy opakovat?“
Lze jen říci „Zaplať Pánbůh“, že „pan Karel“ už není ministrem
V čem je ta odpovědnost? Bude to odpovědnost za vykonanou práci, která zatím nebyla v žádném programovém prohlášení uvedena ? Bude to odpovědnost za vlastní programy členů TOP 09, za jejich vlastní finanční prosperitu? Nebo to bude odpovědnost za to, jak se bude mít „průměrný“ občan České republiky? TOP 09 bude chtít nejen výrazně větší spoluúčast nemocných, ale i jakousi „preventivní“ revoluci ve zdravotnictví, ve které by každý odpovídal za své zdraví (což do jisté míry není špatné) a pokud by to nekonal, musel by si mnoho věcí platit sám. Kdo mu určí, že byl dost „preventivní“ a zda ta „preventivnost“ platí pro všechno – třebas i jednoznačně pro kazivost chrupu, takže si stomatologové budou účtovat každou plombu? Nebo bude ta odpovědnost hlavně v tom, aby se šetřilo na zdravotnictví, školství, kultuře a penzích, na platech těch dvou třetin (2/3) obyvatel, kteří mají mnohem nižší příjmy nežli ty poněkud imaginární průměrné, ta jedna třetina? Bude se ta odpovědnost vztahovat na fantastické až nemorální odměny pro vedoucí i krachujících podniků, bude se snažit zabránit plýtvání státních peněz při zbytečně obrovských odměnách vedoucích řady státních podniků? „Elita“ TOP 09 nijak nezmiňuje zbytečně stoupající ceny léků, i těch „obyčejných“, což nejen zatěžuje pojišťovny i státní kasu, ale hlavně pak zdravotnické provozy a statisíce pacientů, když stále více doplácejí za své léky a musí zcela zbytečně vydávat své peníze jako „regulační poplatky“ za recepty. Jak vysvětlí TOP 09, účelnost toho, že jsme přestali být soběstační ve výrobě potravin, že dovážíme například cukr?
Pan ing.M. Kalousek bojuje proti „populistickým snahám“ levicových stran, které se „populisticky“snaží vylepšit nedobrý finanční úděl těch, kteří nezapadají do té třetiny obyvatelstva, která má vlastně „ten nadprůměrný, docela slušný měsíční příjem“. Jako německý refrén tralala, opakuje hrozbu o zadlužení, které se za pár let prý zdvojnásobí. Ale když ty „2/3“ nedostanou víc peněz, za co budou kupovat, jak se zvýší obrat? Jak budou platit za své byty po úplné deregulaci nájemného? Jak by vysvětlil obrovský nárůst dluhů po roce 1989 k nynějšímu víc než biliónu korun, když v roce 1989 žádné dluhy nebyly? Bylo by dobré, kdyby uvedl svůj názor na neuvěřitelné „privatizační oloupení státu“ začátkem 90tých let. Nepřipomíná, že jsme co do zadluženosti na tom lépe, než mnohé původní země-členky Evropské unie. Pan ing. Kalousek málo připomíná vliv jednotné 15% daně při vzniku prázdnoty státní pokladny. Proč nenavrhl (opakujeme to) zrušení zcela zbytečného a značné části lidu Česka život znepříjemňujícího poplatku za recepty, který zdravotnictví jako celku nic nepřináší - nikdo totiž přesvědčivě neprokázal jeho přínos a prospěšnost pro stát, pro občany. Lékaři předepíší statisíce receptů, autor textu je mezi nimi. Na příklad paní NN, 75letá důchodkyně, vdova, dostala tři recepty, s pěti různými položkami. To znamená poplatek 5x30 = 150 Kč, k tomu ještě doplácí za 3 léky 297 Kč, tedy celkem 447 Kč. Jde ještě k dalšímu lékaři, bude i tam platit za léky? S hrůzou čeká, o kolik ji zdraží byt. Její důchod je např. 9 700 Kč, dosud za byt, elektřinu, otop, telefon, noviny platila 6 900 . Lacinější, přijatelný byt nemůže sehnat. Proč byl pan první podpředseda TOP 09 na TV obrazovce 13.prosince 2009. proti návratu nyní zcela logických progresivních daní, zatím co Janota, Švejcar, ČSSD a Zeman byli pro jejich návrat, zatím co se jinde po světě Západu zcela běžně používají, když se ukázalo, že nynější jednotná daň také velmi pomohla k vzniku prázdnoty státní kasy. Pana ing.Kalouska by jistě všichni chválili, kdyby se tvrdě obul na nezvykle předraženou stavbu dálnic u nás, i v porovnání s Evropskou unii. On se tomu ale nijak vážně nesnažil zabránit, i když šlo o miliardy.
V čem je ta prosperita ? Podle jednoduché definice je prosperita situace, ve které jedinec nebo společnost finančně prospívají, mají se dobře. Prosperus latinsky znamená šťastný, úspěšný. Toto by bylo nutné doplnit otázkou, pro koho hlavně bude ta prosperita a co bude znamenat pro většinu obyvatel České republiky, dostane-li se TOP 09 k vládnutí. Nebude ta prosperita hlavně jen pro TOP O9 „elitu“, do které, kupodivu, naskákali i původně někteří křesťansko- sociálně smýšlející přeběhlíci z KDU-ČSL, v rámci politické „turistiky“.
Nebudou prvnímu podpředsedovi a vlastně „otci“ TOP 09, jinak velmi pohotovému a bystrému panu ing.M.Kalouskovi, vadit některé nejasnosti kolem finančních skandálů na Ministerstvu Národní obrany v dřívějších létech, když tam působil a pak podpora hazardu?
Nebylo by také špatné, kdyby blíže vysvětlil naši půjčku MMF (Mezinárodnímu měnovému fondu) v dubnu 2009 ve výši přes 1 miliardu eur z našich devizových rezerv, jak se o tom v současnosti mluví. Bylo to lege artis? Je to vůbec pravda?
ČSSD a KSČM
Obě strany jsou považovány za levicové. U ČSSD nastává problém, když vytvoří vládní koalici s menšími tzv. pravě středovými politickými stranami. Pak její program nelze zrealizovat. Tuto skutečnost sociální demokraté nezakrývají. Doplácejí na ni však mnozí voliči, kteří věřili jejich volebním slibům a domnívali se, že je sociální demokraté uskuteční. Což se bohužel nestává.
Tzv. Bohumínské usnesení ČSSD sociálním demokratům zakazuje spolupráci s komunisty na vládní úrovni. Domnívám se, že takový relikt nejvíce poškozuje levicové voliče a přináší zisk spíše pravici. Existuje však možnost, o které se občas mluví: menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. Toto řešení by levici jako celku zásadně mohlo vyhovovat. Levicovým voličům by zajistilo možné maximum realizace volebních programů obou stran.
Existuje však ještě jedno nebezpečí, které vládnoucí sociální demokraty může poškodit. Pokud se budou snažit rigorózně uplatňovat tzv. nutné škrty v oblasti sociální, např. redukovat mandatorní výdaje, tedy šetřit především na obyčejných lidech, dostanou se na periferii politického spektra. Dělali to v nedávné době a dosud dělají řečtí socialisté, kteří po vítězných volbách přišli do „snědeného krámu“. Až do své prohry podobně postupovali maďarští socialisté. Za pravicovou politiku je voliči téměř smetli do bezvýznamnosti. Snad se naši sociální demokraté, i když pravicoví politici naše zadlužení značně zvýšili, z těchto i dalších příkladů náležitě poučí. Skutečně levicové strany nemohou nikdy dělat pravicovou politiku.
Z hlediska sociálních programů se srovnávané strany liší, komunisté jsou viditelně levicovější. Přesto však v oblasti sociální by sociální demokraté a komunisté mohli najít společnou řeč. Jejich voliči to také se vší samozřejmostí očekávají.
Problém však nastává, když si uvědomíme vztah těchto stran k evropské integraci. Sociální demokraté jsou jednoznačně a rozhodně proevropští, kdežto komunisté v tomto směru více dbají na názor obyčejných lidí, kteří česky myslí a považují se za vlastence. Zatímco komunisté umějí dělat vlasteneckou politiku, někdy i výrazně prosazují a obhajují naše státní a národní zájmy, zvláště ve vztahu k sudetským Němcům a k té části německé elity, která usiluje o revizi výsledků druhé světové války, či dokonce sní o revanši. Sociální demokraté jsou méně vlastenečtí. Jejich tradičně dobré vztahy k rakouským a německým sociálním demokratům jim zřejmě zakrývají potřebný rozhled a otupují ostrost vidění. Někteří jejich poslanci v EP si údajně dobře rozumí i s části německých poslanců, majících blízký vztah k SL.
A tak levicoví voliči, kteří se považují za vlastence a mají kritický vztah k EU, budou spíše volit komunisty, ti další mají zřejmě blíže k sociálním demokratům. Ani tento důležitý rozdíl by neměl bránit sociálním demokratům a komunistům v povolební spolupráci ve prospěch obyčejného člověka. J. Kovář
Alois Tybrych:
Letošní jaro se těžko k vládě dobývá. Nepřispívá tak k lepší náladě téměř na celém světě. Po nedávném “sametu“ mnohé zprávy z ČSSR svědčily o tom, že přicházejí lepší zítřky, ale měli jsme (jako obyčejně) smůlu, ale možná i z pekla štěstí. Ponechme stranou podrobnosti, o kterých bylo již napsáno přespříliš.
Jisté je, že každý převrat, včetně „cinkací revolty“ v 1989, je krvavý. I tady byly velké rozdíly, neboť mnozí řadoví pěšáci z KSČ se brali život, řada však mocných členů této strany se raději vzdala politické moci, aby získala moc ekonomickou a tento perspektivní odhad většině, včetně kšeftařské rodiny Havlových, vyšel. To nás ovšem nemusí příliš bolet, neboť třebas za Velkou louží to funguje naprosto stejně: dnes liberál, zítra konzervativec, bezesporu ostřílený až kovaný v politických bitkách a úskocích, takže cenný přeběhlík. Avšak tento boj za koryta funguje na stejném principu i na dálném Východě nebo v hladovějící Africe.
Československo se rozdělilo a je v EU. Tento plán Hitlerovi nevyšel, nicméně je konečně realizován: bez tanků, letadel a vojsk. Česko (velmi hanebný název) se vzdalo na milost a nemilost svému odvěkému nepříteli a soupeři. Co vlastně dnes, po dvaceti letech, Havlovým Čecháčkům (ještě hanebnější název) patří? Odpověď je jednoznačná a krátká – NIC! Čechy a Morava se staly přes noc s velkým jásotem kolonií. Za chvíli bude euro a můžete vzpomínat na starou německou (říšskou) marku, která byla za 8 Kč. A až se podepíší všecky dodatky k Lisabonské smlouvě, tak jásot všech nadlidí bude vlastně v tom, že konečně je podepsána smlouva Mnichovská. Dojde tak na slova velikánů dvacátého století a budeme si pouštět fotodokumentaci velkého Hitlera a tatíčka Mussoliniho, kteří si za hlaholného smíchu přisvědčují: „Mnichovská smlouva nebyla nikdy zrušena /chachacha/ a bude platit v 21. století /chachacha/“.
Němci se budou stěhovat do pohraničí, ale i do vnitrozemí a Francouzi si postaví své opěrné body v okolí Prahy (odtud je ovšem německý živel a kapitál brzy vytlačí). Prestižně efektní postoj pana Klause k podpisu Lisabonu přišel nejen pozdě, ale bez adekvátní podpory.
Český národ vzplál, aby vzápětí pohasl. Tak by se o nás mohlo psát v historii, což není příliš překvapivé, neboť takových národů bylo hodně. Výjimečnost bude spočívat v tom, že likvidace bude rychle následovat, avšak je otázka, zda nepůjde o likvidaci všeobecnou. Kdo by potom dějinné svědectví napsal? Snad se však někdo uchová, aby podle tisícileté tradice pro potěšení nových celebrit napsal, že se konečně podařilo vyčistit českou kotlinu od Slovanů.
Čechy krásné, Čechy mé, budou zase německé? Pýcha předchozí pád, říkávala moje prababička. Nicméně vidím z různých konců světa, že se angličtina stává módní řečí zejména mládeže. Mnohé východoevropské jazyky se przní amerikanizmy, ale významně je to cítit i v němčině. V běžném životě se nějak domluvíte, ale naše mládež by se přece měla víc učit německy, neboť za dané situace není jisté, zda by si anglo-češtinou v koncentráku porozuměli.
Jarní vánek a rozpuk kvítek se opožďuje, ale dějinný vývoj jde krok za krokem a začíná doba, kdy se někdo objeví, diktátor s novými myšlenkami,a let starým podtextem: v Evropě není místo pro Slovany! Pro stádo hovad budou lepší pastviny za Uralem, avšak pro slabší jedince (tedy včetně lidských) bude lépe je porazit včas, stejně by ten transport nezvládli.
A z pošramocených nyní vylidněných továren, se opět začne kouřit z komínů, jež zajistí tah z krematorií. Francouzi budou dodávat Cyklon B a dějiny se mohou s jistými variantami opakovat. To čtete v bibli, tam je všecko, a totéž zpíval před lety Jan Werich. Jsme stádo hovad, vedené našimi VyVolenými na jatka. Tupě je následujeme, aniž bychom připustili, že cesta je špatná, jednoznačně velmi špatná! Vzýváme Mamon a Zlatá telata! Ničíme přírodu ve jménu našeho blahobytu. Uctíváme a klaníme se neviditelné ruce trhu pod tlakem televize a ohlupující masmediální mašinerie a nebereme na zřetel, že se řítíme do záhuby. K tomu není potřeba srážka s kometou, není nutný tajfun nebo jiná přírodní katastrofa. My sami jsme schopni se zničit a ten čas, kdy k tomu může dojít, je proklatě blízko!
JUDr. Ivan Polák
O práci údajne slovenských médií si už dlhší čas nerobím ilúzie, a to ani o práci verejnoprávnej STV. TV Markíza 1. apríla 2010 v správach o 19,00 hod., ale aj verejnoprávna STV 1, priniesli informáciu, že asi 50 členov a sympatizantov maďarskej strany JOBBIK sa zúčastnilo na protislovenskej demonštrácii v Komárne.
Je zarážajúce, že médiá si všimli vyčíňanie extrémistov až deň po uskutočnení ich provokačnej protislovenskej akcie. Provokačné zhromaždenie viedli dvaja vysokí predstavitelia JOBBIKu. Na zhromaždení vyjadrili protest proti Slovenskej vláde, ktorá vraj ruší dôstojnosť Maďarov na Slovensku. Zazneli plamenné výzvy za zrušenie Trianonskej dohody a na vrátenie „odtrhnutých území“, ďalej sťažnosti na jazykový zákon, ktorý vraj obmedzuje Maďarov až tak, že „nesmierne trpia“. Bolo počuť aj iné veľkomaďarské nechutnosti a hrubiánstva .
Organizátori provokačného zrazu, spolu s patrične nabudenou skupinkou extrémistov, sa potom triumfálne preniesli cez komárňanský most na územie Slovenskej republiky - do Slovenského Komárna, kde demonštrácia maďarských henleinovcov nerušene pokračovala.
Médiá ako „potešujúcu“ správu, priniesli informáciu, že protestujúci arpádovské zástavy nechali v Maďarsku a pri soche Štefana 1. v Komárne si zaspievali iba maďarskú hymnu. Toto má byť asi výrazný posun v správaní sa maďarských extrémistov. Ilegálni maďarskí gardisti neprišli na územie Slovenskej republiky v tradičných uniformách, arpádovské zástavy a urážajúce transparenty zatiaľ nechali doma.
Ale veď ich nechajme tak trošku urážať a provokovať Slovákov. Je to téma do večerných správ a okrem maďarských reklám na viacerých televíznych kanáloch vysielajúcich pre Slovensko si Slováci musia zvyknúť aj na maďarskú hymnu, symboly veľkého Maďarska, ale aj na maďarčinu, ktorá má byť druhým štátnym jazykom. Ide o to, aby už naďalej neboli pre tých butatóthov cudzie.
JOBBIK sa predstavil na území Slovenska v plnej sile. Táto skutočnosť spomenutým televíziám neprekážala. Z obsahu slaboduchých komentárov, človek mohol nadobudnúť dojem, že išlo o protest málo významnej odborárskej organizácie, alebo ochranárov.
Ako je možné, že slovenská polícia provokačné extrémistické výtržnosti neprekazila, nepovolenú protislovenskú demonštráciu nezrušila a neurobila poriadok, ako to robí v iných prípadoch narušenia verejného poriadku? Takéto narušenie suverenity by netoleroval žiadny štát. Veď demonštranti, nápadne pripomínajúci henleinovských ordnerov, požadovali prinajmenšom odrhnutie časti nášho územia. V tomto prípade neexistuje žiadna výhovorka a ani ospravedlnenie. Komárno je predsa slovenské‼!
8. apríla 2010, autor je členem Panslovanské únie
Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha
Divide et impera
Vzdělanost je udivující a vědomosti lidstva nás ohromují.
Vzdělanci staletí před námi švihali latinu a mnohá latinská přísloví, úsloví, moudrosti a citáty slavných Cicerů nazpaměť jako když bičem mrská, avšak... Avšak, vzali si to, co bravurně citovali a deklamovali za své či rovnou k srdci a jednali dle toho? Kdybychom skutečně pamatovali na moudrost a poznání starých latiníků, ušetřili bychom si mnoho nesnází, utrpení a i krve.
Vezměme jen takové naučení „Rozděl a panuj“. Je tak staré jako poznání imperátorů, jak ovládat lid/poddané, a přece se mocnářům a. všem možným diktátorům po tisíciletí až do dneška s použitím návodu bezvadně daří.
Je sice pravdou, že jim vývoj nahrával a hraje často do ruky, ale zároveň můžeme identifikovat, kde jsou situace přirozené a kde jde o mistrné manipulace, či rovnou konspirace proti naší svobodě a rozumu.
Pro nás už filozof exilu PhDr. Ladislav Radimský si přece všiml, že přes skvělosti První republiky jsme byli stranicky vychovávání k nesvobodě myšlení, a viděl jasně, že stranickost rozdělovala národ (viz jeho kniha „Rub a líc našeho národního programu v atomovém věku", KA - Řím, 1959). Mladočeši a staročeši se různili a oddělovali už za Rakouska. Snad třicet politických stran rozdělovalo národ hned po převratu, po roce 1918. Všichni jsme svědky, jak kolem sta politických stran a hnutí po „sametové" revoluci zapracovalo na našem rozdělování, na naší svornosti či nesvornosti a znemožnilo rozumný směr naší cesty
Rozdělovaly-Ii a rozdělují politické strany národy všude tam, kde se praktikuje systém vlády parlamentní demokracie (či stranické demokracie), světová náboženství rozdělují světovou populaci, celé lidstvo, mluvíme-Ii jen o těch asi čtrnácti hlavních. Přibereme-Ii sekty a odnože hlavních náboženských proudů, poznáváme, že i ony vrchovatě rozdělují národy i státy zevnitř, někdy až k vzájemnému vyvražďování. Připomeňme jen nedávnou, v krvavé lázni ukončenou občanskou válku mezi výrazně hinduistickými Tamily a nyní buddhistickými Sinhalese na Sri Lance (Ceylonu). Ta vedla prakticky až ke genocidě starodávných Tamilů s jejich vynikající vzdělaností, literaturou a básnictvím.
Rozdělování všude a ve všem nás vede k řevnivostem, nesnášenlivosti a nakonec až k zlobné nenávisti na smrt. Hrozím se, když někdo ještě dnes a stále brojí proti Janu Husovi a éře husitství/protestantství, a to přes tři sta let rekatolizace a nyní ekumenismu! Proč? Zdá se, že na někoho se současný tristní stav Církve (který cítí a vidí každý poctivý laik, kde kdo, a o kterém mluví nejen rozumní kněží, ale i papež), musí svést. Už jen pro klid vlastní duše. My nic - to oni! Je udivující, že přes klasické vzdělání a naše historií shromážděné vědomosti, jsme náchylní se podrobovat všem těm uměle udržovaným rozdílům a nechat se jimi manipulovat.
Londýn, 4. dubna 2010.
I.
Nedávno jsem mluvil o poselství rakouského prezidenta s několika kolegy. Mezi nimi převážil názor, i když ne zcela jednoznačně, že jde pouze o volební poselství, prostě takové jen malé účelové vybočení.
Zamyslel jsem se nad výsledkem tohoto svého malého průzkumu a přišel jsem k závěru, že věci se mají zřejmě jinak. I u nás jsou volby, nikoliv prezidentské, ale parlamentní, a přesto se s takovými útoky na Rakousko a jeho politiky nesetkáváme. Zdá se dokonce, že česko-rakouské a česko-německé, zvláště česko-sudetoněmecké vztahy, jako kdyby byly z volební kampaně, až na nějakou malou výjimku, vyloučeny. Za tuto „zdrženlivost“ ve volbách jsme již dříve byli, pokud si dobře pamatuji, dokonce částí německy psaného tisku nepřímo pochváleni. Zatímco tedy německy mluvící politikové nacházejí u nás pochopení pro své volební řeči, byť by se obraceli k rakouskému či německému sudetoněmeckému landsmanšaftu, a dokonce se s ním ztotožnili v některých jeho programových bodech, pak u nás, vlastně z jakého důvodu?, jakoby velká většina našich politiků v tomto směru lovila bobříka mlčení.
Je to dobře či špatně? Jsem přesvědčen, že to není vůbec ani trochu dobré. Na každý útok na naše národní a státní zájmy by měla obratem následovat adekvátní odpověď. A to se v tomto případě nestalo, přestože atak dr. Fischera na dekrety prezidenta republiky, byť byl stručný, se svou intenzitou nelišil od podobných vyjádření jakéhokoliv landsmanšaftu. Někteří naši politici sice „vlastenecky“ brojí proti neobvyklým kontrolám našich řidičů v Německu, ale o „poselství“ rakouského prezidenta jakoby snad nikdy neslyšeli. Můžou vůbec někoho nechat v nevšímavém klidu následující slova dr. Fischera: „Bohužel, žádnou pozitivní účinnost v tom smyslu, že by se stanovisko České republiky změnilo, ale také žádnou negativní účinnost, že jiné evropské státy tím Benešovy dekrety legalizovaly. O tom nemůže být žádná řeč, a to je také se vším důrazem jasně řečeno“.
Máme uvedený výrok chápat tak, že legalizace dekretů prezidenta republiky závisí nějak, ale jak a proč?, na jiných evropských státech? Jakoby již dřívější zákonodárný proces, kterým naši zákonodárci schválili dekrety prezidenta republiky a dali jim formu zákonů či dokonce ústavních zákonů, nebyl perfektní a tak dekrety prezidia republiky musí ještě čekat na svou jakousi konečnou legalizaci jinými evropskými státy? Pokud bychom byli protektorátem, pak by tento princip mohl platit. Československo však ani Česká republika protektorátem nikoho nikdy nebyli a nebudou. Ani my si pochopitelně také nenárokujeme žádná oprávnění ke schvalování rakouských či jiných ústavních zákonů a zákonů. A pan prezident Fischer by si měl uvědomit, že již dávno nejsme, a nikdy také nebudeme, jednou ze zemí Rakouska, tak jako ani Slovensko se nikdy nemůže stát a také nestane součásti „Velkouhreska“, přestože maďarští revizionisté o to usilují a v blízké budoucnosti lze očekávat zesilování jejich tlaků.
Jsem přesvědčen, že obhajoba našich národních a státních zájmů, vedle sociálních otázek, nezbytně nutně musí být jedním z nejdůležitějších bodů naší volební kampaně. Je na nás, občanech, abychom v tomto směru vyvinuli více úsilí a dosáhli toho, co je v normálních státech obvyklé.
II.
Poselství dr. Fischera však v dalších punktech je na první pohled korektní, jak může prokázat další citace: „Jako rakouský prezident se budu nadále snažit spolupracovat na zpracování temných hodin naší historie a přispět k tomu, aby lidská práva, jak uvnitř hranic naší země, tak také mimo naše hranice, byla respektována a dodržována. V Evropské unii jsou pro to podstatně větší šance než v Evropě 20. století.“
Pan prezident Fišer nám jistě udělal všem radost, když zdůraznil, že bude usilovat, aby lidská práva byla respektována.
Někdy v únoru jsme si přečetl překlad článku „Rehabilitovat bojovníky za svobodu“, jehož autorem je Albert Steinhauser. Stať byla publikována v rakouské „Die Presse“ 13. února 2010. Velmi mě překvapilo tvrzení výše uvedeného autora, že v době povstání rakouského dělnictva proti tehdejšímu rakouskému klerofašistickému režimu bylo v únoru 1934 v době stanného práva vyneseno 21 rozsudků smrti a více než 10 000 lidí bylo uvězněno. Položil jsem si otázku, proč naše média nás neinformovala o těchto událostech? Asi nechtěla „narušovat dobré sousedské vztahy“ s Rakouskem, uvažoval jsem. Když jsem však dočetl překlad do konce, prozřel jsem. Sociálně demokratičtí bojovníci za svobodu proti autrofašismu jsou soudně a politicky neustále považováni za zločince, tvrdí autor článku. Zatímco „již na podzim 2009“ Rakousko rehabilitovalo soudní oběti nacismu, na dělníky, především sociální demokraty, kteří hájili demokracii proti diktatuře, zatím nedosáhlo.
Když nyní se prezident Fischer veřejně a jistě i opětovně prohlásil za obránce lidských práv, lze očekávat, že toto „malé“ opomnění rychle napraví, pokud mu v tom ovšem nebude překážet boj proti „Benešovým dekretům“. Myslím si, že je normální nejdříve si zamést před svým prahem a pak hledat smítka na dvorku svého souseda..
Abych nezapomněl. Vlna emigrace z Rakouska z r. 1934, tak jak již dříve z Německa, kde v r. 1933 se zmocnil vlády Hitler a jeho řezníci, zasáhla i nás. Rakouští dělníci, po první emigrační vlně z Německa, hledali ochranu u nás. Řada rakouských emigrantů se vystěhovala i se svými rodinami dokonce i do tehdejšího Sovětského svazu.
Československá republika se stala na určitou dobu vlídným domovem pro mnoho sociálních demokratů, komunistů a jejich rodin z Německa i Rakouska. Dokonce i jejich stranické organizace a orgány měly možnost zde fungovat. Pokud se však emigranti usídlili v pohraničních oblastech, měli často problémy právě s tak zvanými sudetskými Němci, nikoliv s Čechy a československými orgány. V r. 1938, po anexi našeho pohraničí nacistickým Německem, jíž byli nápomocni „naši němečtí spoluobčané“, emigranti museli z československého pohraničí utíkat do vnitrozemí. Ti, kteří tak včas neučinili, se většinou dostali do nacistických mučíren.
Jak by hřálo alespoň dobré slovo, když už ne poděkování, od „dobrých sousedů“ za to, co jsme pro jejich občany v masarykovském demokratickém Československu udělali a dělali do té doby, než z nás nacisté ve spolupráci se „sudetskými Němci“ udělali fašizující tzv. druhou republiku a nakonec i protektorát.
Jak bych byl rád, kdyby naše vztahy s Rakouskem byly skutečně velmi dobré, tak dobré, jak se o tom téměř obecně mluví. Jak bych byl rád, kdybych se ve svých úvahách mýlil. 16. března 2010, JUDr. O. Tuleškov
Třetí komora parlamentu ČR a sobectví zbohatlíků
Ústavní soud České republiky (ÚS ČR) ztrácí u značné části občanů svou důvěryhodnost. Již dříve se tvrdě zastal enormních příjmů soudců. Údajně proto, aby mohli nestranně rozhodovat. Rozhodování našich soudů je však v řadě případů bohužel nejen vleklé. A právě tuto zdlouhavost postihuje sankcemi Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Platíme je však my, všichni, včetně těch nejchudších.
ÚS ČR rozhodoval i o ústavnosti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny parlamentu ČR. Přestože existoval téměř obecný zájem na co nejrychlejším vypsání voleb, aby mohla být vytvořena nová PS PČR a nová vláda, jejíž složení by odpovídalo výsledku voleb, a nadto i dohoda politických stran schválená PS PČR, ÚS ČR rozhodl, na základě odvolání pana poslance Melčáka, že zkrácení volebního období je neústavní. Proto ještě dnes, v době silné krize, nemáme novou poslaneckou sněmovnu a ani řádnou vládu. Její funkce supluje vláda poloúřednická. Z toho důvodu v ní mohou vystupovat i takoví lidé jako ministr Barták, kterému se nelíbí např. stahování amerického jaderného potenciálu z Evropy, který se neustále angažuje pro zvýšení počtu našich vojáků a techniky pro boje v Afghánistánu. Komu je takový člověk odpovědný: ODS, která jej do funkce navrhla, nebo i PS PČR? Co však v této situaci PS PČR může vlastně dělat, když ODS při projednávání řady otázek činnost poslanecké sněmovny účinně blokuje? A tak tento jaderný „válkychtivý rytíř“, k ostudě celého národa zřejmě vydrží ve vládě do posledního dne jejího trvání. Máme vůbec již příslovečnou smůlu na ministry obrany. Stačí si i za další připomenout zpívající ministryni paní Parkánovou, o jejíž nekvalifikovanosti mluvili i někteří pravicoví představitelé. Ano, dělala ostudu republice, ale též straně, která ji na toto místo vyslala, KDU-ČSL.
Již po tomto rozhodnutí Ústavního soudu ČR došlo na naší politické scéně k mnohým projevům nesouhlasu. Někteří politici otevřeně kladli otázku, zda ÚS ČR se nevžívá do role třetí komory PČR, zda nedochází tak k modifikaci našeho politického systému?
Rozhodnutí ÚS ČR o poplatcích ve zdravotnictví kritizovala silně značná část naší veřejnosti. Naposledy ÚS ČR rozhodl v zájmu nejbohatších, jak se mnozí z nás domnívají, když zrušil část zákona o výpočtu důchodů, protože sociálně silní nedostávají důchod v patřičné výši. Toto rozhodnutí lze chápat také tak, že princip zásluhovosti zcela nadřadil principu solidarity, který umožňoval, aby i nízkopříjmové skupiny obyvatelstva mohli pobírat dostačující starobní důchod.
Ano, mnohým z nás vadí, že ÚS ČR tak způsobí vyvedení značné části finančních prostředků z důchodového fondu ve prospěch důchodů bohatých. Co však bude s důchody těch, kteří ještě dnes pobírají měsíční penzi třeba ve výši 7000 Kč? Nebudou dosavadní nízké důchody ještě nižšími? Zřejmě ano! To má být tedy ona důchodová reforma?
Neměl by se ÚS ČR zabývat i příjmy a následně důchody těch nejchudších, kterých je podle statistického úřadu kolem 1,6 milionu? Není jejich lidské právo na život a na důstojný lidský život porušeno?
Evropská civilizace je již dlouho postavena na principu solidarity, pokud tento princip bude dále devalvován, rozpadne se postupně i společenská soudržnost. V jaké odlidštěné společnosti bychom pak žili? Byla by to ještě civilizovaná společnost? Nejvyšší hodnotou a měřítkem všech dalších hodnot je a musí být nadále člověk, jeho důstojný lidský život, nikoliv maximální zisk. Proto je třeba s plnou vážností a komplexně se zabývat životními podmínkami i obyčejných lidí, nikoliv jen těmi horními deseti tisíci.
Rady dr. J. Pirka, abychom nežili nad poměry, by měly být adresovány především těm, kteří jako členové různých dozorčích a jiných rad „vydělávají“ měsíčně i statisíce, dále těm, kteří si brali milionové podnikatelské půjčky a podnikali tak, že značná část těchto půjček tvoří část našeho celkového zadlužení. Snad až desítky miliard se vydávají na podplácení. Nikomu skutečně nevadí, že výstavba dálnic je u nás dlouhodobě dražší než v EU, zatímco naše zemědělská prvovýroba se blíží ke kolapsu. Další miliardy chtěli získat zbohatlíci na „pronájmu“ státních lesů, na asanaci ekologických škod.
Není v zájmu obyčejných lidí, aby soukromý kapitál byl vpuštěn ve větším rozsahu do zdravotnictví, důchodového pojištění, aby se privatizovaly i sociální a jiné služby, které dnes mají veřejný charakter. V době krize a zvyšující se nouze by mělo přestat beztrestné vykrádání státní kasy! K tomu by měly přispět především justiční orgány a policie. Jejich činnost je mnohými stále považována za málo účinnou. Případy Čunek a nyní nově zřejmě i Langer, tzv. Ičko, vlekoucí se spory s našimi mafiány, jejich dobrodružně zajímavé útěky před trestem do zahraničí, jim na důvěryhodnosti nepřidají.
Většina lidí v zájmu sebezáchovy nemůže v nadcházejících volbách volit pravicové strany. Nejen ODS, která zásadní realizací opaků předvolebních slibů vzbuzuje strach již příslibem nových pracovních příležitostí, ale také TOP 09. Ing. M. Kalousek, její přední činitel, jako ministr financí předvídavě „odhadl“, že se nám hospodářská krize vyhne nebo jen minimálně dotkne. Bývalý ministr Schwarzenberg se zase zasloužil, mimo jiné, o nezákonné uznání Kosova. Sluje též tím, že o odsunu Němců mluvil jako o vyhnání. Jak ostudné! Věci veřejné a jejich předvolební sliby nelze snad brát ani vážně.
Musíme volit tak, abychom se později nemuseli stydět před svými dětmi. Ti bohatí ve velké většině myslí především jen a jen na sebe. My musíme myslet na zájmy našeho národa a státu, na naši budoucnost! František Truxa
Křesťanskosociální mírové forum
Benedikt XVI.: Caritas in veritate, II. část
24. Svět, jak ho měl před očima Pavel VI. - byť socializace tehdy už značně pokročila, takže papež mohl hovořit o sociální otázce, která se stala světovou -, byl mnohem méně integrovaný než svět dnešní. Ekonomické a politické aktivity se z větší části odehrávaly na jednom vymezeném území, a mohly se tedy na sebe vzájemně spoléhat. Výroba probíhala převážně v rámci národních hranic, finanční investice v zahraničí byly dosti omezené, takže politika mnoha států mohla určovat ekonomické priority a do značné míry ovládal jejich plnění nástroji, jež měla k dispozici. Encyklika Populorum progressio proto „veřejné moci" přisuzovala centrální, byť ne výlučnou roli.
V naší době musí stát čelit omezením, která jeho svrchovanosti klade do cesty nové mezinárodní hospodářsko-obchodní a finanční prostředí. To se vyznačuje také narůstající mobilitou kapitálu a materiálních i nemateriálních výrobních prostředků. Tento nový kontext modifikoval politickou států.
Dnes - také díky lekci, kterou nám udílí současná ekonomická krize, nutící veřejnou moc bezprostředně korigovat omyly a selhání - se jako realističtější jeví přehodnotit roli a moc států. Obojí je třeba moudře promyslet a ocenit tak, aby veřejná moc byla schopna čelit výzvám dnešního světa, i s pomocí nových modelů jejího uplatňování. Jasnější vymezení úlohy veřejné moci nejspíše posílí nové formy účasti na národní i mezinárodní politice, které se uskutečňují díky organizacím působícím v rámci občanské společnosti. Je žádoucí, aby se tímto směrem prohloubil zájem občanů a rostla jejich účast na res publica (na věcech veřejných).
25. Ze společenského hlediska mohou systémy sociálního zabezpečení a sociální péče, jež v mnoha zemích existovaly už v dobách Pavla VI., jen stěží - a v budoucnu, za hluboce změněné výslednice sil, ještě hůře - dosahovat cílů skutečné sociální spravedlnosti. Trh, který se stal globálním, vedl předevšÍm v bohatých zemích k hledání oblastí, kam je možno přemístit výrobu s nižšími náklady, s cílem snížit cenu různých druhů zboží, zvýšit kupní sílu a tak urychlit míru rozvoje, založenou na zvýšené spotřebě uvnitř svého domácího trhu. Na trhu se v důsledku toho rozvinuly nové formy soutěžení mezi státy, jejichž účelem je za pomoci různých nástrojů, jako například nízkými daněmi nebo deregulací pracovního trhu, přilákat zahraniční podniky k založení výrobních center. Tyto procesy vedly k omezení systému sociálního zabezpečení za cenu větších konkurenčních výhod na globálním trhu, což má za následek vážné ohrožení práv pracujících, základních lidských práv i solidarity uskutečňované tradičními formami sociálního státu. Systémy sociálního zabezpečení tak mohou ztratit schopnost plnit své úkoly jak v zemích rozvojových, tak v zemích už dříve rozvinutých, nemluvě o zemích chudých. Rozpočtová politika jednotlivých států může snižováním sociálních výdajů, jež často prosazují mezinárodní finanční instituce, ponechat občany tváří v tvář starým i novým nebezpečím bezmocné; tato bezmoc se ještě zvyšuje v důsledku absence účinné ochrany ze strany zaměstnaneckých organizací. Sociální a ekonomické změny mají v úhrnu za následek to, že odborové organizace zakoušejí velké obtíže při plnění svého úkolu zastupovat zájmy pracujících, zčásti i proto, že vlády kvůli ekonomické výhodnosti nezřídka omezují svobodu či vyjednávací schopnosti odborů. Tradiční sítě solidarity tak musí překonávat stále větší překážky. Výzvy sociální nauky církve (počínaje encyklikou Rerum novarum) k zakládání odborových organizací na obranu práv pracujících je proto třeba v současnosti ocenit ještě víc než dříve, stejně jako je třeba poskytnout pohotovou a jasnou odpověď na naléhavou potřebu zavedení nových forem jejich součinnosti na místní i mezinárodní úrovni.
Mobilita pracovní síly spolu s rozšiřující se deregulací se stala důležitým fenoménem, na němž lze najít i pozitivní stránky, protože je schopen stimulovat vytváření nového bohatství a výměnu mezi různými kulturami. A přece, jestliže se nejistota týkající se pracovních podmínek v důsledku mobility a deregulace šíří, začínají se vytvářet nové formy psychologické nestability, obtížně se rozvíjejí vlastní ucelené životní plány, včetně manželství. Důsledkem toho je nejen lidský úpadek, ale také plýtvání společenskými zdroji. Ve srovnání s tím, k čemu docházelo v průmyslové společnosti i v minulosti, vytváří dnes nezaměstnanost nové formy ekonomické bezvýznamnosti a aktuální krize může tuto situaci jen zhoršit. Dlouhodobá ztráta zaměstnání nebo prodlužovaná závislost na veřejné či soukromé podpoře podkopávají svobodu a tvůrčí schopnosti lidské osoby i její rodinné a sociální vztahy a způsobují obrovské psychologické a duchovní utrpení. Rád bych připomenul všem, zejména těm, kdo vládnou a kdo se snaží obnovit světový ekonomický a společenský řád, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě: „Člověk je původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského života.“ (Zvýrazněno redakcí)
Nizozemí: Úvahy o euthanasii starších lidí
Skupina "Of Free Will" (Ze svobodné vůle) žádá, aby legalizovaná euthanasie a asistovaná sebevražda byla dostupná nejen těm, kdo jsou smrtelně nemocní, ale i zdravým osobám ve věku nad 70 let, kteří "považují svůj život za naplněný". Tvrdí, že shromáždili více než 100 tisíc podpisů ve prospěch změny stávajícího zákona o euthanasii, aby bylo možno začít se školením ne-lékařů, jak podávat smrtící injekci nebo nápoj těm, kdo mají "upřímnou a stálou touhu" zemřít. Podle současného zákona z roku 2002 musí se dva lékaři shodnout na tom, že pacient zakouší nesnesitelné utrpení bez naděje na uzdravení a že už nechce žít a teprve potom lze mu podat smrtící prostředek. Průzkumy v Nizozemí ukazují významnou podporu asistované sebevraždy pro seniory, Královská nizozemská lékařská asociace je však proti
Alex Schadenberg z organizace Euthanasia Prevention Coalition řekl pro LifeSiteNews, že takový zákon by sloužil příbuzným k vytváření nátlaku na staré lidi, aby se rozhodli k sebevraždě. Zvláště matky chtějí i ve stáří dělat vše nejlepší pro své děti a tak je snadné některé z nich přesvědčit, že je lepší zemřít než být svým dětem na obtíž. Hnutí pro Život ČR http://is.gd/aTmhy
Pozn. red. Důchodový věk pomalu roste. V některých státech v dohledné době dosáhne 70 let. Někteří neoliberálové by mohli považovat tuto věkovou hranici za „naplnění života lidí“ a pomocí médií a dalšími osvědčenými manipulativními prostředky působit k tomu, aby takovíto lidé „dobrovolně odcházeli ze života“. Je to snad cesta vedoucí k dosažení konečné reformy důchodového systému, který by poté již byl jen přebytkový?
Pokud ano, pak by však bylo nutné přehodnotit celou soustavu lidských práv. Právo na život je totiž stále nejzákladnějším lidským právem a dodejme, vzhledem k vysokému stupni technického rozvoje lidské společnosti, že součástí tohoto práva je i důstojné prožití tohoto života
Starší lidé se z pochopitelných důvodů již celé stovky generací ve společnosti těšili velké úctě mladších. Má být přesto dnešní či zítřejší lidská společnost založena na kultu mládí a v lepším případě na přežívání starších lidí na periferii sociálního zájmu v nedůstojných podmínkách, v opovržení nebo dokonce na eliminaci těch, kteří již nejsou „produktivní“? Nikoliv! Nejvyšší hodnotou v civilizované společnosti je a musí zůstat lidský život! Hodnoty humánního systému jsou neslučitelné s hodnotami neoliberálního systému založeného na zisku. Neoliberalismus a křesťanství tak stojí proti sobě jako „oheň a voda“ .
Pierre Morissette, biskup diecéze Saint-Jérôme a prezident Kanadské konference katolických biskupů, v dopise premiérovi Stephenu Harperovi ho žádá, aby zajistil, že každý Kanaďan, který bude potřebovat paliativní péči, měl "záruku fyzické, psychologické, sociální, spirituální a skutečné péče a jakož i podpory", a aby nezaměřoval pozornost vlády na legalizaci euthanasie a asistované sebevraždy.
Biskup napsal premiérovi: "Ačkoliv jsou k disposici prostředky, které zajistí každému v naší zemi, že může zemřít se zárukou, že dostane fyzickou, psychologickou, sociální a skutečnou péči jakož i podporu, většina Kanaďanů, zejména ve venkovských oblastech a mnohých malých městech, nemá přístup k potřebné péči v jejich posledních měsících, týdnech nebo dnech."
Biskup poukázal na to, že podle zprávy z roku 2005 k paliativní péči v hospicích má přístup ne více než 15% Kanaďanů, z dětí dokonce jen 3,3%. "Pokud by parlament legalizoval euthanasii a asistovanou sebevraždu dříve než zajistí každému Kanaďanovi přístup k paliativní péči, vláda by neposkytovala občanům svobodnou volbu. Spíše by se nejzranitelnější občané cítili tlačeni žádat euthanasii nebo asistovanou sebevraždu jako poslední možnost protože naše společnost by opomenula poskytnout jim základní péči."
V současnosti je předložen kanadskému parlamentu návrh zákona o asistované sebevraždě a euthanasii, o kterém by měl hlasovat 21. dubna.
17.4.2010, lifesitenews.com
V rozhovoru pro slovenský časopis Týžden (číslo 14 z 3. dubna) tvrdí, že KDU-ČSL nebude politickými prostředky usilovat o ochranu dětí před narozením. Počty umělých potratů již před třemi roky přestaly klesat a je tomto způsobem v naší zemi kolem pravidelně usmrceno 25 tisíc dětí ročně. Senátor svůj postoj obhajuje oddělením rolí "politika" a "věřícího", jakoby člověk byl za své jednání odpovědný před Bohem pouze jako soukromá osoba a nikoliv jako politik. Ve skutečnosti je jeho odpovědnost za to, co koná každý veřejně, mnohem větší než za to, co činí soukromě.
Otázka: Jsou otázky, jako například interrupce, kde čeští lidovci nejsou tak razantní jako řekněme slovenští nebo polští konzervativci. Proč?
Odpověď: Máte pravdu. Vedli jsme o tom mnohé ostré debaty a uzavřeli jsme to tak, že pokud je tu trend, že počet interrupcí klesá, nemá smysl kárat či dokonce hledat řešení v trestní politice. Kdyby byl trend jiný, museli bychom se chovat jinak. V této věci můžeme být rádi a tiše se modlit, aby ten trend pokračoval. Interrupcí je z různých důvodů méně a my dnes nemáme důvod, abychom se stali mravokárci. My jsme si taký "horlitelský" tón zakázali. Chováme se tak, ale nehovořme o tom.
Otázka: V slovenském KDH většina straníků striktně odmítá potraty, i když nemá sílu politicky prosadit jejich zákaz. Jak je to v KDÚ-ČSL?
Odpověď: Když se nás ptají, vždy je odmítneme. Ale dokud je ten trend příznivý, nebudeme si stoupat na špičky.
Otázka: Tvrdý konzervativec by namítl, že vražda zůstane vraždou, i když jejich počet klesá.
Odpověď: Tomu rozumím, ale pokud to dělá jako politik, ptám se, zda něčemu pomůže. Jako vyznavač je čitelný, ale je otázka, co tím může ovlivnit. Našich lidí se občas zmocnila "horlitelská" nálada a vystupovali se zdvihnutým prstem ve sněmovně, já jsem však byl z toho trochu nešťastný. Tento postoj nám, teda straně, která v mnohých krajích vůbec nemá šanci uspět, nesluší. 17.4.2010, tyzden.sk, Hnutí pro život
Brian Clowes, ředitel výzkumu Human Life International, vypracoval dvacetistránkovou studii, která dokazuje, že homosexualita je silně propojena se sexuálním zneužíváním nezletilých a že celibát určitě není příčinou pedofilie. Clowes hojně cituje předchozí studie mimo jiné uvádějící:
Alfred Kinsey v roce 1948 zjistil, že 37% homosexuálů přiznává, že mělo sex s dětmi mladšími 17 let.
Nedávná studie publikovaná v Archives of Sexual Behavior uvádí, že 2-4% mužů přitahovaných k dospělým osobám preferuje muže a že 25-40% mužů přitahovaných k dětem preferuje chlapce. Z toho plyne, že homosexuální přitažlivost je u pedofilů 6-20 krát větší.
Jiná studie publikovaná v Archives of Sexual Behavior uvádí, že 2% mužů přitahovaných k dospělým jsou homosexuální, kdežto u pedofilů je to 30-40%.
Studie v Journal of Sex Research uvádí, že podíl pachatelů sexuálních trestních činů vůči chlapcům je mezi homosexuálnímu muži výrazně větší než podíl pachatelů takových činů vůči dívkám mezi heterosexuálními muži.
Studie o sexuálním zneužívání v katolické církvi v USA, kterou vypracoval John Jay, uvádí, že zatímco podíl obětí mužského pohlaví ve věku do 7 let je menší než 42%, ve věku 11-17 let je to přes 85%. Naproti tomu studie ministerstva zdravotnictví Spojených států ukazuje, že děti mužského pohlaví tvoří pouze 14,4% případů sexuálního zneužití dětí ze strany mužů. Z toho plyne, že celkově pouze jedno ze sedmi muži zneužitých dětí je chlapec, zatímco u v případech zneužití kněžími je to 6 chlapců ze 7 dětí. Kompletní Clowesova studie je k disposicinahttp://www.lifesitenews.com/ldn/2010_docs/Homosexuality_Church_Crisis2.pdf.,23.4.2010, lifesitenews.com
21. dubna kanadský parlament zamítl navrhovaný zákon, který by legalizoval euthanasii a asistovanou sebevraždu. Zákon předložila poslankyně Francine Lalonde. Parlament jej zamítl 228 hlasy proti a 59, které byly pro něj. Bezprostředně po hlasování dva poslanci uvedli, že omylem hlasovali pro tento zákon, ačkoliv zamýšleli hlasovat proti němu. Poslanec Stephen Fletcher, ochrnutý na ruce i nohy a odkázaný na speciální motorizovaný invalidní vozík, žádal, aby bylo zaprotokolováno, že se zdržel hlasování.
Kampaň poslankyně Lalonde za legalizaci euthanasie a asistované sebevraždy začala v roce 2005. První dva pokusy byly neúspěšné, neboť projednávání zákona bylo ukončeno volbami v létech 2006 a 2008. Potřetí zákon předložila v květnu 2009. V říjnu proběhlo jeho první čtení.
Alex Schadenberg, výkonný ředitel Euthanasia Prevention Coalition, řekl, že zamítnutí tohoto zákona poskytuje Kanadě příležitost, aby pokračovala ve zlepšování péče o zranitelné osoby, zkoumala problémy spojené s týráním starých lidí a otázky spojené s prevencí sebevražd. Upozornil, že očekává po příštích volbách další pokus o uzákonění euthanasie a že je třeba se na to připravit.
23.4.2010, lifesitenews.com, Hnutí pro život ČR
Výzva pre média, stojíme za papežom
V poslednej dobe médiá nepretržite informujú spoločnosť o prípadoch sexuálneho zneužívania mladistvých katolíckymi kňazmi. Napriek tragickej skutočnosti výskytu ojedinelých prípadov kňazov, čo vážne morálne pochybili, médiá tieto smutné prípady neustále zovšeobecňujú. Selektívne vyberajú neaktuálne alebo nepodložené prípady sexuálneho zneužívania a dokladajú ich ako argument celkovej nemorálnosti katolíckych kňazov a celej Cirkvi.
Jednoznačne odsudzujeme generalizujúce ako aj selektívne tvrdenia médií. Je zrejmé, že takéto zavádzajúce obvinenia, obzvlášť v podobe zákerných útokov proti osobe Svätého Otca, sledujú iba jeden cieľ - pošpiniť a zdiskreditovať Katolícku cirkev, knažský a biskupský úrad, osoby žijúce zasväteným životom, ako aj všetkých veriacich kresťanov.
Takéto neetické osočovania a cielené očierňovanie, či už priamo alebo len v náznakoch, vnímame ako osobný útok na každého jedného z nás.
Cítime potrebu sa jasne ohradiť voči týmto urážlivým a zavádzajúcim mediálnym útokom. Preto vyzývame novinárov, aby nezneužívali svoje postavenie v médiách na očierňovanie Katolíckej cirkvi, nepodnecovali k náboženskej neznášanlivosti a nezúčastňovali sa mediálnych útokov voči Svätému Otcovi, kňažskému úradu a Katolíckej cirkvi ako takej, ale aby ostali verní svojej stavovskej etike - informovať verejnosť pravdivo, objektívne a podľa dobrých mravov.
Vyzývame novinárov a médiá, čo sa zúčastňujú iracionálneho, protikresťanského honu čarodejníc, aby s týmto úsilím okamžite prestali a verejne sa za svoje pochybenie ospravedlnili. Žiadame, aby médiá jasne rozlišovali medzi zlyhaním jednotlivcov a všeobecnými prehláseniami voči Katolíckej cirkvi. Žiadame, aby okamžite prestali nezmyselné útoky a obvinenia voči hlave Katolíckej cirkvi - pápežovi Benediktovi XVI. Jozef Rydlo, www.prop.sk, 18.4.2010
Pozn. red. Je faktem, že encyklika Benedikta XVI. má výrazně sociální charakter, který je v rozporu s převažujícím neoliberálním zaměřením naších médií i převažující části politických činitelů. Má uvedený způsob pronásledování církve být také odvetou za to, že církev se staví za svět, v němž nejvyšší hodnotou má být člověk a nikoliv zisk?
Vážení přátelé,
podle údajů, které máme k dispozici z naší nové webové stránky, www.ceskenarodnilisty.cz, lze dovodit, že návštěvnost na ní zatím stoupá. Za poslední měsíc dosáhla čísla 1396. Návštěvy si zobrazily 3731 stránek.
Pokud jde o návštěvnost na našem webu, pak největší je v Praze, poté v Brně, Ostravě, Teplicích. Je stabilně vysoká i v severozápadních a západních Čechách, nejslabší pak v Jihočeském kraji. Ze zahraničních návštěvníků vede Slovensko, kolem jednoho sta návštěv, pak následuje Ukrajina, Bělorusko a Německo. Zastoupeny jsou též USA, Kanada.
Z tématického hlediska je největší zájem o rubriku „Publikace základní řada“. Pak následují rubriky: Balkánská problematika, článek Podvody kolem Srebrenice pokračují, autorem je prof. R. Doleček, Mapy Drang nach Osten aj., článek Terorismus od dr. Polreicha, Slovenská problematika, Nezařazené, Německá problematika, článek Bombardování Prahy od ing. J. Mikše.
Vážení přátelé, pokračujme i dále v šíření adresy naší webové stránky, www.ceskenarodnilisty.cz . Patříme mezi alternativní média, která vám přinášejí nezávislé, pravdivé informace. Tato skutečnost je také důvodem, proč si i nadále zasloužíme vaši všestrannou podporu, kterou nám, mnozí z vás, poskytujete již řadu let. O ni i v tomto velmi tíživém roce velmi prosíme. Jen vzájemná spolupráce je cestou do budoucnosti. –red
Upozornění
V posledních 3 měsících jsme vytvořili mnoho nejrůznějších brožurek. Již v březnu jsme je všechny nemohli rozeslat. Důvod – nevešly se do obálky. Pokud bychom z nich vytvářeli balíčky, pak jeden stojí 43 Kč, místo obvyklých 18 Kč. Tudy cesta nevede. Proto jsme odeslání několika brožurek odložili. Dnes však stojíme před stejným problémem. Do obálek můžeme dát jen ty, které se tam vejdou, to je asi 11 brožurek. Rozesílání ostatních opět pozdržíme. Všechny brožurky dostanou jen ti, kteří odebírají více kompletů. Omlouváme se. Děkujeme za pochopení.
Redakční sdělení
Především v Křesťanském sociálu publikujeme stanoviska a názory, které nemusí být vždy shodné s našimi. Autoři článků, překladatelé a ti, kteří nám článek k tisku zašlou, nesou odpovědnost za pravdivost údajů i uvedených faktů. Nemůžeme sami všechny údaje, obsažené v nám zaslané poště i v e-dopisech ověřovat a příp. upřesňovat. Bylo by to nad naše síly.
Poděkování za spolupráci
V poslední době, jak jste si jistě všimli, vážení čtenáři, spolupracujeme nejen s Klubem českého pohraničí v Praze 10, ale stále více i s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a nově také s Českým národním sdružením. Navázali jsme také oboustranně prospěšné kontakty se skupinou www.kosovoonline.cz . Jsme rádi, že některé naše texty přebírají i velké internetové portály, jako např. www. zvědavec.org/ a www.chlemednik.sk.
Nadto kolem Českých národních listů se začíná formovat síť dalších spolupracovníků, od autorů článků, překladatele až po distributory našich tiskovin.
Nechceme se uzavírat. Naopak, všem vlasteneckým subjektům jsme připraveni otevřít dveře, pokud projeví vážný zájem o oboustrannou spolupráci. Jsme přesvědčeni, že v dnešní době to ani jinak nejde. Roztříštěnost naší vlastenecké scény je přílišná. Pokusíme se přispět k vzájemnému sbližování alespoň některých jejich složek..
Srdečně děkujeme těm, kteří s tímto cílem s námi spolupracují. Myslíme, že již nastává doba zvýšeného tlaku landsmanšaftu, který zastřešuje jak Witikobund, tak Seliger-Gemeide i Ackermann-Gemeinde, a novokolaborantů na ČR. Musíme jim čelit společně, nikoho z vlasteneckých řad nevylučovat!
Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka 24.4. 2010. Kont. adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 - Dejvice, webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz,e-mail: Vydavatel@seznam.cz