březen - duben 2014
Nezvykat si na zprávy o válkách
„Každý den v novinách čteme o válkách, tam a tam došlo k rozbroji: pět mrtvých, a jinde zas další oběti..“…
„Mrtví jako by byli součástí každodenního účtování. Zvykli jsme si číst o těchto věcech. A kdybychom měli trpělivost pořídit seznam všech válek, které v tuto chvíli ve světě probíhají, určitě bychom popsali několik stran. Zdá se, že nás ovládnul duch války.
Konají se pietní akty 100. výročí velké války s několika miliony mrtvých... A všichni se pohoršují! Ale dnes je to totéž! Namísto jedné velké války je všude spousta malých válek a národy jsou rozděleny... A kvůli zachování vlastních zájmů se vraždí, zabíjejí se lidé mezi sebou.“
„Obvykle, když staneme před konfliktem, jsme v pozoruhodné situaci. Snažíme se jej vyřešit hádkami, válečným slovníkem. Nepřichází ke slovu nejprve pokojná mluva! A důsledky?
Pomyslete na hladové děti v uprchlických táborech... Pomyslete jenom na tento plod války! A chcete-li, pomyslete na honosné salóny a hodování magnátů zbrojního průmyslu, kteří vyrábějí zbraně, jež jsou tam dodávány.
Nemocné a hladové děti v uprchlickém táboře a velké hody honosného života, těch, co vyrábějí zbraně.“
„Pán – končil papež dnešní ranní homilii – kéž nám to dá pochopit a chrání nás před přivyknutím na zprávy o válce.“
Papež František
Papež František: víra bez skutků jsou pouhá slova
Vatikán. „Víra, která nenese skutky, není víra“, prohlásil papež František v úvodu dnešní ranní homilie…
Svět je plný křesťanů, kteří často pronášejí Krédo, avšak velmi málo je uvádějí do praxe. Víra bez plodů v životě není víra, víra bez skutků není víra…
“Křesťané, kteří víru pojímají jako systém idejí, jako ideologický systém, existovali také v Ježíšově době. Apoštol Jan o nich říká, že jsou antikristové, ideologové víry, ať už se projevují jakkoliv. V těch časech tu byli gnostikové a mnozí další. A tak ti, kdo upadají do kazuistiky nebo ideologie, jsou křesťané, kteří znají nauku, avšak nemají víru…“
“Víra bez skutků, která se nezmocní celého člověka a nevede ke svědectví, není víra. Jsou to jen slova a nic víc než slova.“
Papež František v jednom ze svých kázání, výňatky z textu
27 anglikánských biskupů obvinilo Davida Camerona, že zahnal půl milionu lidí do zoufalé chudoby
Britského premiéra Davida Camerona obvinilo 27 anglikánských biskupů, že vyvolal "celonárodní krizi", v jejímž důsledku bylo v Británii od minulých Velikonoc nuceno spoléhat na potravinové dary charitativních organizací půl milionu občanů. Jde o nejvýznamnější politickou intervenci čelných představitelů anglikánské církve od roku 1985. Biskupové poukazují na to, že lidé jsou závislí na potravinových darech od charitativních organizací v důsledku "škrtů a selhání sociálního systému".
V otevřeném dopise, zveřejněném v deníku The Daily Mirror ve čtvrtek, biskupové píší: "Musíme, jako společnost, čelit skutečnosti, že více než polovina lidí závislých nyní na potravinových darech od charitativních organizací se do této situace dostala v důsledku škrtů a chyb v systému sociálního zabezpečení, ať je to v důsledku pozdních plateb, anebo agresivních sankcí."
Anglikánští biskupové vyjadřují šok, že lidé mohou hladovět v Británii, v sedmé nejbohatší zemi světa. Poukazují na to, že centra charitativní potravinové pomoci navštívilo od loňských Velikonoc půl milionu lidí, 5500 z nich skončilo v nemocnici s podvýživou a 20 procent matek "si odpírá jídlo, aby ho mohly dát svým dětem".
Minulý týden charakterizoval vládní "sociální reformy" jako "ostudné" nejvyšší činitel katolické církve v Anglii a ve Walesu Vincent Nichols.
Nesnadný vývoj
Eurlng Dr Bohumil Kobliha
Po návratu z mého působení na UNZA (University of Zambia, 1983-84) jsem začal znovu navštěvovat se svojí rodinou českou kapli na londýnské Mount Street v Mayfairu. Děkoval jsem totiž Otci J. Langovi, S.J., že mne (ze staré spolupráce v exilovém Naardenském hnutí) doporučil lusáckému Otci Prokopovi působícímu tam v kostele sv. Ignáce, aby mi dal úvod do života v Africe, a abych nebyl tak sám.
Náš dům v Hendonu sice sousedí s katolickým kostelem, ale přes svoje exkurze do náboženství světa (Hinduismus, Buddhismus, Islám) a hluboké studie Bible, nebo snad právě proto, jsem necítil potřebu tam chodit. Potkával a zdravil jsem se se sousedy s kolárkem, ale nic více. Zaznamenal jsem mezi nimi ale také štíhlou vysokou postavu, na první pohled zajímavou osobnost. Později jsem ho poznal jako pomocného biskupa z Westminsterské katedrály, který se přistěhoval do hendonského konventu sv. Josefa a ve vedlejším kostele někdy suploval. To byl můj první dojem o biskupovi Vincentu Nicholsovi.
Po mém přestupu z nekonfirmovaného evangelíka na katolicismus (1992), jsem k němu začal s chotí chodit na první ranní mše, které sloužil v kapli situované v pro nás blízkém areálu konventu. Tam jsem se s nim osobně seznámil a vedl pak řadu rozhovorů. Zejména byly poučné a zajímavé moje konsultace s ním v době, kdy český kardinál Vlk se rozhodl věnovat pražskou historickou katedrálu sv. Víta českému národu a státu. Biskup Vincent mi vysvětloval, že na příklad katedrála ve francouzském Chartres je rovněž majetkem státu, tedy sv.Vít by nebyl výjimkou. Samozřejmě že jsem prezentoval naši situaci, a že zakladatel naší katedrály, Český král a Římský císař Karel IV., dal katedrále zvláštní nadace jako právnícké osoby. Že katedrála vlastní sama sebe, a tedy že nikdo nemá žádné právo s ní disponovat. Byly to zajímavé diskuse, i u něj v jeho klášterní rezidenci.
Poznal jsem jeho neobyčejnou osobnost, jeho vnímavost a dar porozumění. Nabyl jsem přesvědčení, že by byl hoden nejvyššího církevního poslání a úřadu pro svoje vysoké IQ, znalosti, dar lidské skromnosti, shovívavosti a tolerance.
Nepřekvapilo mne tedy, že asi po dvou letech byl vysvěcen arcibiskupem. Jen jsem nerozuměl, proč byl poslán do Birminghamu. Teprve když jsem ze zájmu sledoval události v kraji/hrabství a zjistil, že ze samotného Birminghamu se stalo v podstatě přistěhovalecké město se specifickými náročnými podmínkami, pochopil jsem důležitost jeho posláni. Jeho výše jmenované vlastnosti a zejména schopnost chápat jiné, byly tam více jak žádané. Po asi pětiletém působení v Birminghamu byl arcibiskup Vincent povolán na uvolněné místo do londýnského Westminsteru. Významem arcibiskupství zde je rovno posici anglikánského Canterburského arcibiskupa. Ten ovšem je navíc jakýmsi „super arcibiskupem" pro Anglikány celého světa.
Loňského roku jsme všichni zaznamenali neobyčejnou situaci rezignace papeže Benedikta XVI. Teprve, když jeho trůn převzal argentinský arcibiskup jako nový papež Francis s programem skromnosti, začali jsme chápat moudrost rozhodnutí kardinálů.
Situace světa je extremně napjatá. Západ sám sobě přerostl přes hlavu svojí chamtivostí a nenasytností moci pro nestydaté kapitálové skupiny, jako jsou "tiskaři peněz" a výrobci zbraní. Názorové a zvláště náboženské rozdíly se silně vyhrotily a vedou ke konfliktům stále bolavějším. Připomeňme jen Singhalese a Tamilce na Shri Lance, a všechny nesmyslně vyvolané války mezi muslimskými frakcemi i s ostatním světem. Někteří tradiční katolíci se podivují, proč papež Francis začal jednat právě s islámskými imámy? Je ale nejvyšší čas zastavit pocity nadřazenosti právě u světových náboženství a jeden nad druhým. Nejde jen o Francisův oživený program křesťanského ekumenismu, ale o obrovské tažení za pochopení jednoty lidského druhu a porozumění všech se všemi.
Věřím tedy, že arcibiskup Westminsterský Vincent Nichols, dne 12.1.2014 povolaný do kardinálského šarlachu, bude pravou rukou papeže v nejlepším slova smyslu.
Neříkejme, co je nám do těchto dějů, to je Anglie a to je Řím. Musíme nahlédnout, že se rýsuje nutná cesta dohody a důležité spolupráce ve prospěch celého světa. Narůstající kopce zbraní, letadel a námořních sil už nejsou jen hrozivé - jsme na cestě sebezničení, nepodáme-Ii si ruce včas.
V rozměru lidského soužití prostých občanů se vtírají záležitosti znevážení života a uměle vyvolávané a živené rozpory v názorech na poslání sexu. Homosexualita se prezentuje jako společensky nejdůležitější problém a co horšího, stává se nástrojem nátlakové politiky.
Co dělat s rozvolněnými mravy, kdy panny jsou vyučovány, že se svým tělem mohou dělat co chtějí, a kdy sotva dospělé dívky se potácí opilé po pátečních orgiích "vztahu na jednu noc" s náležitým randálem ulicemi?
Jak přistoupit k technologiím (i Phone), které umožňují i nejmladším aby si dělali bazary z obrázků stydkých částí těl a obchodovali s nimi.Co říci bratru arcibiskupovi z Canterbury, když kárá spolubratry anglikány, arcibiskupy černé Afriky, že vystupuji proti homosexuálům. Bible přece pro ně a všechny věřící musí platit stejně. V Levicitu čili IIl.knize Mojžíšově v kapitole 20, verš 13 až 15 kdo má odvahu, může se dočíst drastické výnosy: Kdož by se scházel s pohlavím mužským jako ženou, ohavnost učinili oba dva. Smrtí umřou, a krev jejich bude na ně.
A při tom se snažit o ekumenu? Kam nás zavedla tzv. "svoboda" a "lidská práva"? Co říci světu, kde se uměle živí rozbroje všech proti všem?
Když církev jedné miliardy třikrát sto tisíc následovníků nevyřeší všechny tyto sporné a rozporuplné otázky (tato "issue") dobrým příkladem, kdo má? Papeže a jeho věrné kardinály čeká sisyfovské dílo nápravy a záchrany...
Londýn, 8.2.2014
Jan Šrámek, demokrat, vlastenec, sociál, KDU-ČSL v současnosti
(Příspěvek k diskusi o charakteru, postavení a činnosti křesťanské strany v ČR)
Mluvíme-li o Janu Šrámkovi a jeho době, nejde jen o pouhé vzpomínání na minulost Získáváme totiž mnohé podněty a i určité návody k činnosti v současnosti a budoucnosti. Jsme přesvědčeni, že šrámkovská politika, její zásady, aplikované v podmínkách dneška, nám mohou pomoci při překonávání již dlouhodobé zbloudilosti a bezvýchodnosti kádeuácké politiky. Jsme přesvědčeni, že hodnoty, které vyznávaly Křesťanskosociální strany i šrámkovská Československá strana lidová, která byla jejich nástupkyní, sdílíme zřejmě společně a vámi, Sdružením Jana Šrámka i Křesťanskosociální iniciativou pro ČSSD. Připomeňme si proto společně i některá fakta.
Jestliže tvrdíme, že J. Šrámek sehrál rozhodující úlohu při založení ČSL v letech 1918 a 1919, máme pravdu. Je to však jen její část. Jak ČSL vznikla? Jan Šrámek v ČSL sjednotil Křesťanskosociální stranu na Moravě a ve Slezsku s Katolickonárodní stranou, jež byla silně konzervativní. Obdobně přispěl ke sjednocujícímu procesu v Čechách.
První poznatek, který můžeme z uvedeného vyvodit, je fakt, že nová ČSL byla tvořena jak křesťanskosociální složkou, tak i křesťanskými konzervativci. V rámci strany získali tito řadu významných stranických i státních funkcí. Sjednocení vytvořilo základ k budoucímu významnému postavení ČSL v rámci prvorepublikového stranicko-politického systému.
V pozdější době, počátkem 90. let 20. století, existovala ve straně obdobná situace. Nová pravicová většina se postupně zmocnila v ČSL vedení. Jak problém tehdejšího většinového konzervativního křídla a tehdy zřejmě menšinové křesťanskosociální frakce řešil pověstný Josef Lux, předseda strany, nyní povýšený snad i za stranického patrona? On a jím vedený ústřední výbor odmítli v hlasování, aby tehdy velmi početná křesťanskosociální skupina se stala zvláštní součástí ČSL a získala odpovídající postavení, včetně zastoupení, ve straně a jejích orgánech. Od té doby křesťanští sociálové tráví celá léta na ostrém stranickém ošklivci, pokud od strany-macechy se již víceméně či zcela neodpoutali.
Řekněme si tedy, že luxovské řešení problému bylo odlišné od toho šrámkovského. Dnes víme, že bylo zcela zásadně chybné. Každá demokratická strana má své frakce, křídla, skupiny, faktické či formalizované, institucionalizované, které v demokratickém vnitrostranickém procesu v souladu se svou reálnou silou se podílejí na tvorbě stranických programů a rozhodování. Tak se stala ČSL, pravicí přetransformovaná v KDU-ČSL, spíše stranou pravice než stranou pravého středu, a to bez ohledu na nejrůznější stranická verbální prohlášení. KDU-ČSL, jež ve svou dobu úzce spolupracovala např. s výrazně pravou až zpátečnickou Občanskou demokratickou aliancí, či Unií svobody a Demokratickou unii, s nimiž dokonce hodlala vytvořit Čtyřkoalici, spoluvytvářela v té době vládnoucí koalice s ODS, a proto je spoluodpovědná za budování liberálního kapitalismu v naší republice, proti němuž se stavěla zdrcující většina občanů. Je spoluodpovědná za rozkradení národního majetku, za chudobu a bídu mnohých. Slušela by jí proto omluva.
Šrámkovské řešení, které vycházelo z toho, že strana je domovem i pro různé vnitrostranické skupiny, není naplněno, je i nadále odmítáno. Přirozená vnitřní struktura strany je tedy stále deformovaná. Tento dlouhodobý problém vyžaduje šrámkovské řešení, pokud KDU-ČSL se nemá propadnout do politické nicotnosti
Když J. Šrámek sjednotil konzervativce s většinovými křesťanskými sociály, byl nucen tuto novou organizační jednotu odrazit i do stranických programových dokumentů. Pokud se podíváme do programů ČSL, v tu dobu postupně formulovaných, můžeme konstatovat, že křesťanskosociální složka v nové straně se výrazně prosadila. O této skutečnosti svědčí i následující citace: „Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda…Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu.“ (Z programového dokumenty ČSL v Čechách, Obnova lidské společnosti, 1920, str. 4)
ČSL byla od svého vzniku stranou sociálně-reformní, ovlivňovanou původními křesťanskosociálními ideály. Tento charakter si udržela i v době po druhé světové válce. Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana.
Šrámek v té době, stejně jako celé vedení ČSL, zdůrazňoval, že ČSL musí na svém sociálně-reformním charakteru trvat. Pokud by ho ztratila, pak ztratí důvod své existence.
Položíme-li si otázku, zda KDU-ČSL je také sociálně-reformní stranou, dojdeme k závěru, že, přes několik sociálně cítících jednotlivců, nikoliv. Obnovit ČSL, nebo reformovat KDU-ČSL jako stranu šrámkovského charakteru, je trvající výzvou. .
Je bezpochyby, že Jan Šrámek patřil k „mužům 28. října“. Byl prvním katolickým politikem, který se jednoznačně prohlásil za samostatný československý stát. I Katolickonárodní strana patřila k těm katolickým silám, které dlouho viděly budoucnost českého národa v Rakousku-Uhersku. V rámci nově vzniklé ČSL, která od samého počátku svého vzniku byla stranou státotvornou a vlasteneckou, vystupoval Jan Šrámek, jakož i celé vedení strany, proti jednotlivcům, kteří se nemohli smířit se zánikem Rakouska-Uherska.
Československá republika se mohla vždy spolehnout na Československou stranu lidovou, a to především v dobách pro republiku těžkých. Lidovecká politika byla státotvornou i při řešení denních politických otázek. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali. Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL, jejíž vztah k republice byl zcela pozitivní. Vztah ČSL k výše uvedeným stranám byl vždy primárně určován jejich poměrem k ČSR. Jakmile se v jejich politice začaly objevovat odstředivé protičeskoslovenské tendence, ČSL bránila československou státnost i proti nim.
Je příznačné, že ČSL v prvorepublikových vládách velmi úzce spolupracovala se sociálními demokraty a národními socialisty. Společně s těmito stranami bojovala proti fašizujícím tendencím, a to i v agrární straně. Proti úsilí henleinovců rozbít republiku se lidovci postavili, jak s uvedenými stranami, tak i s komunisty, zejména v ohroženém pohraničí spoluzakládala ČSL akční výbory na obranu republiky. Jako příklad vlasteneckého postoje mohou sloužit následující slova B. Staška: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic. I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.)
Šrámková ČSL se podílela jak na zápasu za obnovení republiky po celou dobu druhé světové války, tak i na všech poválečných opatřeních. Podporovala odsun Němců z ČSR, spravedlivou odplatu kolaborantům a zrádcům, přijetí dekretů prezidenta republiky a Lex Schwarzenberg, jehož zpravodajkou byla dr. M. Horáková, poslankyně Československé strany národně socialistické.
KDU-ČSL se tváří jakoby vlastenecké a pokrokové tradice šrámkovské ČSL ani neexistovaly, Je však možné, že nikdo z vedení nemá o nich potřebné znalosti. To v tom lepším případě. Říká se, že jsme velcí, protože stojíme na ramenou obrů. Malí pak, když vlastních tradic nedbáme nebo dokonce postupujeme proti nim. A to je případ dnešní KDU-ČSL
Vzpomeňme si na zvláštní přátelské vztahy, které již dlouhodobě KDU-ČSL pěstuje s bavorskou Křesťanskosociální unií, jejíž předseda je i patronem tzv. sudetských Němců. CSU je do značné části nositelkou požadavků sudetoněmeckého landsmanšaftu. Seehofer se svou stranou prosazuje právo odsunutých Němců z ČR na vlast, na zrušení dekretů prezidenta republiky. Byl to on, kdo nám nechal při své návštěvě Prahy přivést autobus sudetů, údajně členů jeho delegace. I přímé vztahy s tzv. sudetskými Němci nepravdivě halí kádeuáci do spolupráce s CSU. Na této cestě však pokračují dále. Otevřeně již po značnou dobu spolupracují přímo se sudety.
O co usilují sudetští Němci? Kromě práva na vlast ještě požadují právo na sebeurčení, tedy aby se v republice vedle Čechů stali plnoprávným národem a podíleli se na vládě v česko-německé federaci a příp. se poté mohli rozhodnout, že se odtrhnou od republiky a stanou se se svým „nezcizitelným sudetoněmeckým územím“ součástí Německa. Tak by došlo k obnovení hranic stanovené již tzv. mnichovskou dohodou.. Dále sudeti mluví o odškodnění a potrestání těch, kteří se podíleli na jejich „vyhnání“. Trnem v oku je jim prezident E. Beneš a jeho dekrety. Vůči našemu prezidentu Budovateli jsou snad stejně nenávistní jako Hitler a jeho nacisté.
Přesto někteří kádeuáčtí činitelé a senátoři se za svou prosudetskou činnost nejen nestydí, ale považují ji za správnou. Ovšem česká média o těchto aktivitách se nezmiňují, a když ano, pak zcela výjimečně. Jen jeden příklad. Nedávno odešel ze Senátu dr. P. Pithart, který byl kromě dalšího i spoluautorem knihy „Podiven“. Na jejích stránkách lze najít tolik špíny a hany na český národ a tolik chvály německých „kulturtrégrů“ jako snad v žádném jiném díle. Jeho „usmiřování“ vedlo i k přijetí některých stanovisek odsunutých Němců. Dr. Pithart byl však i čelným funkcionářem KDU-ČSL. K jeho výprodeji českých národních zájmů, k jeho tupení českého národa tato strana mlčela a mlčí, tedy souhlasí. A to je právě nejen strašné, ale i odpuzující.
Můžeme tedy říci, že současná politika KDU-ČSL, pod vedením pan Pavla Bělobrádka, za vydatné součinnosti pana Pavla Svobody, není státotvorná, není vlastenecká, ale má blízko ke zradě české státnosti a národních zájmů. Její vztah k české státnosti je téměř nezřetelný. Oproti národnímu smíření se odpudivě bratříčkuje s tzv. sudetskými Němci. I v tomto ohledu se silně a dlouhodobě angažuje pan Pavel Svoboda. Ale nejen to! Svou politikou KDU-ČSL aktivně přispívá k rozdělení českého národa. Komunisty do něj zřejmě nepočítá, i když tito jsou jeho složkou objektivně, jsou Češi, a to zcela nezávisle na škodlivých subjektivistických představách kádeuáků. Germanofilní politika vedení KDU-ČSL je známá. Pokud bychom pro ni hledali nějaké historické přirovnání, pak bychom ho mohli nalézt ve vztahu Katolicko-konzervativní strany k Rakousku.
Bezpodmínečná podpora KDU-ČSL církevním restitucím, z kterých zcela jednoznačně má největší prospěch katolická církev, ukazuje, že povídání o tom, že strana je otevřená i pro věřící jiných církví, je pouze krytím pro tvrdý sebestředný katolicismus, usilující o získání podílu na moci nejen prostřednictvím KDU-ČSL, ale také přímo. I v lustracích strana zaujímá naprosto ortodoxní stanovisko. Přesto však dovede udělat výjimku, když jde o její podíl na moci. Je proto je v tomto směru „pružná“.
KDU-ČSL, která nese spoluodpovědnost za to, kam jsme po listopadu 1989 dospěli, chce na jiné straně, aby se omlouvala za věci již dávno minulé, zatímco ona sama má k jakékoliv omluvě předaleko, ač by jí slušela nejen za minulost, ale i za současnost. To, co svoji politikou předvádí, patří k těm nejhorším výkonům této strany v dějinách.
Politika šrámkovské ČSL byla výrazně demokratická. Bojovala proti fašizujícím i nacistickým tendencím. Dr. J. Šrámek měl nesmírné zásluhy na zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky. Zajistil pro jeho volbu dostatek hlasů. Kdyby býval ve volbě zvítězil agrárnicko-henleinovský kandidát, naše demokracie by byla již v té době bezprostředně ohrožena. ČSL byla v době první republiky jednou z koaličních stran, které se zasloužily o demokratický charakter republiky, příkladný pro celou tehdejší střední Evropu.
Nevíme nic o tom, že by KDU-ČSL takovouto šrámkovskou politiku podporovala. Ostatně strana, která neumožní řádné fungování vnitrostranické demokracie, může jen těžko a nadto zcela nedůvěryhodně usilovat o demokratický stranicko-politický systém republiky. Demokracie je pro ni zřejmě jen slovem pro slavnostní a zastírací projevy
Na základě uvedeného můžeme tedy tvrdit, že KDU-ČSL je stranou zásadně zcela jinou, než byla šrámkovská ČSL. Jakékoliv působení vedoucí k obnově lidoveckého charakteru této strany bychom měli podporovat. Minimálně bychom měli od KDU-ČSL, jejíž představitelé mluví o sobě nyní jako o lidovcích a o straně jako lidové, která je údajně odjakživa stejná, což je zřejmou nepravdou či dokonce lží, aby ze svého názvu vypustila označení ČSL.
Současnou politiku KDU.ČSL nejen nemůžeme podporovat, nýbrž se proti ní jako protišrámkovské stavíme. Podporuje-li někdo z našich řad její činnost, pak zabraňuje její případné tak nutné transformaci a obnovení jejího sociálního, vlasteneckého a demokratického charakteru.
Dr. O. Tuleškov
Sobotkův tým zvolen
Připusťme však, že tak jednoduché to nebude. Ve volbách byla obměněna poslanecká sněmovna, nikoliv policie nebo justice. Ostatně i nekompromisní „střelec(external link),“ nový ministr zemědělství Marian Jurečka si z nás jmenováním Nečasova oblíbence a nejbližšího spolupracovníka Lubomíra Poula do svého týmu, tak trochu vystřelil. Ukazuje to, že lidovci budou tradičně nejslabším článkem koalice. Ještě než koalice začala normálně pracovat, lidovci už spolupracují s opozicí a vlastní koalici naopak dávají ultimáta(external link). To je opravdu slibný začátek.
Někdy lidovci působí jako tvorové z jiné planety. Lustrační zákon je pro ně nedotknutelný, týká se totiž nemorálního jednání starého přes 24 let. Jak je vidět, cizí nemorální činy někteří námi placení křesťané zásadně neodpouštějí. Naopak se svým pochybným jednáním se dokáží vypořádat neuvěřitelně lehce a odpustí si všechno. Dokonce odpustí i svému někdejšímu předsedovi Kalouskovi jeho ochotu spolčit se s komunisty, jakož i skandály svého jiného předsedy Jiřího Čunka. Rovněž i kolaboraci Československé strany lidové se stranou komunistickou v Národní frontě dokáží zapomenout, a po mnoha jiných špinavostech za posledních dvacet let už ani nevzdechnou. Kdo by také vzpomínal na ty všechny vlády, v nichž tato strana byla účastna, na všechny ty loupežníky, kteří rozkradli stát a ještě k tomu přidali více než bilionový dluh.
Takové věci křesťané ze zásady odpouštějí. Ovšem seznam komunistické STB, ten je pro ně svatý a nedotknutelný. Kdo je na něm, nesmí KDU-ČSL na oči. Tomu neodpustí nikdy. Je to obzvláště obdivuhodný zásadový postoj, zejména když si uvědomíme, kolik komunistických protagonistů se podílelo ve vládách a jako poradci na všech úrovních, na budování kapitalismu na Klausův způsob, a kolik jich ovlivňuje chod této země z pozice vlivných podnikatelů či tzv. lobbistů dodnes. KDU-ČSL prostě odstartovala koaliční „spolupráci“ tradičně.
Výňatek z článku, Pavel Letko, e-republika
To, co českému národu v církevních restitucích je kradeno, musí mu být vráceno
Arcibiskup Graubner o stanovisku sv. Otce k restitucím kromě dalšího uvedl: „Papežův postoj byl velmi jednoduchý a jasný, co je ukradeno, má se vrátit, to je záležitost spravedlnosti“.
Uvedený princip je jistě správný. Otázkou nesmírné důležitosti je, zda se vrací skutečně jen to, co bylo ukradeno. Většina českého národa, jak několikeré průzkumy ukázaly, je přesvědčena, že se vrací i to, co ukradeno nikdy nebylo a co církev skutečně nevlastnila.
Pár zkorumpovaných politiků, mezi nimiž byl i jeden pravomocně odsouzený za korupci, ukradlo část našeho majetku a bez skutečného vydávacího titulu jej darovalo církvím.
Pakliže pro pana Hermanna, nynějšího ministra kultury za KDU-ČSL, jsou restituce uzavřenou záležitostí, pro nás, vlastenecky smýšlející Čechy, však restituční problém v plné jeho naléhavosti je nyní nastolen a otevřen. Princip spravedlnosti vyžaduje, aby to, co bylo ukradeno našemu národu rukou jemu odcizených, nehodných, zpronevěřených politiků a bez právního titulu darováno církvím, do rukou našeho národa se opět plně vrátilo.
Dr. O. Tuleškov
Syrští křesťanští vůdci: Přestaňte podporovat militanty!
Syrští křesťanští vůdci vyzvali USA, aby přestaly podporovat syrské militanty. Podle těchto vůdců se totiž zhoršují podmínky pro tuto minoritní náboženskou skupinu v zemi zasažené krizí.
Lídři pěti křesťanských denominací vyzvali americkou vládu, aby změnila svou politiku a přestala nazývat militanty „bojovníky za svobodu.“ Také naléhají na Washington, aby vyvíjel tlak na země, jako je Saúdská Arábie, Katar a Turecko, aby zastavily posílání zahraničních bojovníků do Sýrie.
Skupina se skládá z reverenda Adeeba Awada z Národní evangelické synody Sýrie a Libanonu, biskupa Eliase Toumeha, zástupce pravoslavného patriarchátu Antiochie a celého Východu, a biskupa Armashe Nalbandiana, primase arménské církve v Damašku. Free Pub
Trestní oznámení na prezidenty USA za zločiny proti lidskosti
Byzantský katolický patriarchát |
Tímto Byzantský katolický patriarchát podává žalobu na prezidenty USA za zločiny, kterých se dopustili vůči téměř dvaceti nezávislým státům. Nezákonným způsobem v nich iniciovali a dovršili státní puč prostřednictvím povstalců, které za tímto účelem vyškolili.
Tyto zločiny jsou kromě vyškolování zrádců, spojeny i s budováním systému mezinárodní korupce, s terorismem, mučením a usmrcováním tisíců obětí, včetně nevinných dětí. Tyto zločiny byly naposledy spáchány v Libyi, v Egyptě, Sýrii. Nyní USA iniciuje pomocí těchto zločinných technologií občanskou válku na Ukrajině. Zločinné státní převraty jsou režírovány v linii tzv. globalizační politiky prosazované v souladu s ideologií redukce, tedy zničením planety a vyvražděním lidstva ze sedmi na jednu miliardu.
Jde o zločiny proti lidskosti těžší, než byly zločiny fašismu. Ideologie Ameriky je v podstatě neofašismem a ideologové a realizátoři těchto zločinů musí být nazváni pravým jménem – zločinci proti lidskosti. Musí být spravedlivě odsouzeni, bez ohledu na vysoké úřady, které zastávají.
Osvědčeným prostředkem k dosažení jejich cíle se stalo zneužití tzv. demokracie, která tak představovala jen přechodný stupeň k nastolení nejkrutějšího totalitarismu, skrývajícího se za pozitivní pojmy.
Povinností Mezinárodního trestního soudu v Haagu je ustanovit speciální mezinárodní trestní tribunál za účelem prošetření státních převratů ve všech zemích, v nichž byly použity americké revoluční technologie. Je samozřejmostí, že tento mezinárodní trestní tribunál musí viníky těchto revolucí spravedlivě potrestat.
Žádáme všechny prezidenty a vlády, aby urgovali započetí vyšetřování a soudu těchto novodobých zločinů proti lidskosti. Obžalovanými jsou současný prezident USA a jeho předchůdci a jiní váleční zločinci.
Bůh bude tyto zločince soudit! Je potřeba, aby lidstvo odsouzením těchto zločinů zachránilo samo sebe před naplánovanou autogenocidou národů a holocaustem celého lidstva!
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
+ Timotej OSBMr + Metoděj OSBMr
Biskupové-sekretáři
Lvov, Ukrajina, 25. ledna 2014
Kopie: Prezidentům a vládám čtyř světadílů, Církevním představitelům
Vlastizradu v jednání druhých P. Bělobrádek vidí
Potíž je však v tom, že ve svém jednání i činech dalších členů vedení KDU-ČSL, které projevují nejen silné proněmecké sklony, ale také zřejmé sudetomilství, snad dokonce považuje za ušlechtilost. Jsou však také lidé, a to by si měl také pan Bělobrádek jako vyhlášený demokrat uvědomit, kteří v jejich jednání spatřují přezíravost vůči českým státně-národním zájmům. Kdokoliv upřednostňuje „smiřování“ s cizími subjekty, aniž by se dříve trpělivě a s pokorou nesnažil o vnitřní národní usmíření, ale naopak toto znemožňoval vlastním pokusy o udržení, či dokonce o zvýraznění tohoto dělení, národu škodí.
To je jeden z důvodů, proč KDU-ČSL je i pro řadu šrámkovských lidovců nevolitelná. J. Kovář
ODS a TOP09 se zabývají zástupnými problémy,
zatímco asi 15% našich spoluobčanů má zásadní existenční potíže. Mnozí důchodci např. řeší otázku, zda si mohou dovolit zaplatit léky a zda jim potom zbude ještě nějaká koruna na jídlo.
Přímo životní otázky řeší bezdomovci. Kam v noci hlavu složí, aby nezmrzli, a co ráno budou jíst. Je jich v republice asi 30.000 a dalších 100.000 jen taktak si udržuje střechu nad hlavou.
Nezaměstnaní obcházejí všechny možné firmy, píší jim a mnozí z nich to životní živoření občas i zdávají. Odcházejí dobrovolně z tohoto pro ně zlého a nespravedlivého světa, který v posledních letech doformovávali takoví experti jako exministr Drábek, Kalousek.
Páni politici z ODS a TOP09 přesto nadále bojují v bitvách minulosti, aniž by nějak vážně chudobu přítomnosti brali na vědomí. Pro ně je nyní základní otázkou, zda má být V. Filip, předseda KSČM, odvolán z funkce místopředsedy poslanecké sněmovny, nebo zda A. Babiš, ministr financí lže a co by se mělo udělat s poslankyní Semelovou za její nedávná „militantní“ prohlášení
Pro republiku je ostudné, že zkrachovalí politici, kteří nás všechny zle poškodili, dostávají tak hojné slovo v televizi a dalších médiích. A tak opět před námi defilují schwarzenbergské, nečasovské a jiné figurky. P. Fiala se poplácává s Topolánkem. Pánové právě nyní bojují za svobodu a demokracii. Nerušit! Díky tomu, že jejich podíl na moci je minimální, nám v současnosti, a věřme i v budoucnosti, žádné další jejich reformy nehrozí. J. Kovář
Něco z historie vztahů římské církve k českému národu.
Ing. Jiří Krutina
Dopis papeže Martina V. polskému králi z roku 1429 nabádajícího k vyhlazovací válce proti českým zemím.
„Věz, že zájmy Svatého stolce a stejně tak tvé koruny, je vyhubit Husity. Pamatuj, že tyto bezbožníci se odvažují vyhlašovat a zavádět principy rovnosti…že všichni Křesťané jsou bratři…že Kristus přišel na zem, aby odstranil otroctví…volají lidi ke svobodě. Dokud je ještě čas, obrať své síly na Čechy (Bohemia). Pal, masakruj, zpustoš celou zemi, neboť nic nemůže být tak Boha těšícího a pro tebe jako krále užitečnějšího, než vyhlazení Husitů.“ (Převzato z internetových textů)
Dodejme, že polský král se do této války nenechal zatáhnout. Češi z počátku hledali u polského dvora nástupce na český trůn, to nevyšlo, ale během husitských válek spolu obě země spolupracovali. Česká polní vojska pod velením Jana Čapka ze Sán, hejtmana sirotčí obce dokonce pomáhala polskému králi v boji proti řádu německých rytířů. Jan Čapek dorazil se svým vojskem až Baltu. V roce 1431 byla poražena poslední, pátá křížová výprava pro českým zemím k vyhlazení husitů, byla poražena u Domažlic duchovním správcem obce polem pracujících Prokopem Velikým.
Katolický církevní historik Malý hovoří o křížových výpravách v podstatě jako o akcích proti islámu (zřejmě v rámci dnešní západní propagandy), kromě jednoho přehmatu, kdy křižáci vyvrátili Cařihrad – centrum a opora křesťanského pravoslaví, zřejmě omylem zapomněli včas zabočit.
Daleko více křížových vyhlazovacích tažení což se rádo zamlčuje bylo v samotné Evropě proti křesťanům nekatolíkům, jako byli například albigenští, igenoti, valdenští, husité. To byly vyhlazovací výpravy, ve kterých docházela k plánovanému vyvražďování celých obcí včetně žen a dětí. Oběti bylo do desetitisíců. Jenom do Čech jich papež a jeho římskokatolická církev vyslal pět. Co je překvapující, že si to dnes vůbec nepřipomínáme, jako kdyby toto nebyla část našich národních dějin. Měli bychom se nad tímto historickým postojem Vatikánu a římskokatolické církve k našemu národu minimálně zamyslet.
Neustále slyšíme strašení komunismem, jehož kritika je samozřejmě oprávněná, slyšíme o komunistických zločinech, připomínáme si nacistické zločiny, to vše uznáváme, ale není svým způsobem k zamyšlení i samotný postoj římskokatolické církve a jejích nejvyšších představitelů v minulosti. Jaký je rozdíl mezi tímto nabádáním papeže, hlavy církve k vyhubení tehdejších většiny Čechu a zničení jejich země s vydáváním to za něco, co těší boha? Jakého boha pro Boha? Nějakého zvráceného lačnícího po krvi a masakrech? Měli bychom se zamyslet co se s naším národem děje, zejména když dochází k doslova magické akci typu odevzdaní majetku církvi. Místo toho se dovídáme stále více samé „nové“ objevné výběrové pohledy na husitství mající jedno společné, jde ryze o účelovou snahu pomlouvat husity na základě z kontextu vytrhaných skutečností bez znalostí skutečného rámce. Nacistům bychom snad asi také nic nevraceli, komunistům také ne, ale u katolické církve nějak velkoryse přehlížíme historickou nezpochybnitelnou pravdu. Ještě jednou si přečtěme dopis jejich papeže. V čem to je jiné od směrnic takového R. Heydricha?
Vždyť jak může v čele „církve svaté“, za kterou se schovává římská sekta stát člověk, který nabádá druhé k vyhlazení jiných a dokonce se diví, že někdo může hlásat takové hodnoty jako rovnost a bratrství všech křesťanů, který se zve zástupcem Krista na zemi? Kristus hlásá lásku, jeho náboženstvím je přirozená rovnost všech lidí, neboť jsou jedné podstaty z jednoho Boha.
U husitských válek se často nerozlišuje samotný jejich rámec jako odboj českého národa proti římské církvi, jehož jistou část lze oprávněně nazývat duchovně – ideovou i vlasteneckou válkou a jejím vedlejším efektem v podobě vnitřní občanské války mezi husitskými stranami, která byla často neméně násilná, nikoliv zrovna k naší velké slávě, ale zejména k poučení, abychom již podobné bratrovražedné boje mezi syny jednoho národa nedopouštěli a vždy uměli rozlišovat, kdy zájem celku je opravdu důležitější z jakýchsi vyšších duchovních idejí – jenom to dělá skutečné duchovní jádro našeho národa jako celku – schopnost rozlišovat v daném dějinném okamžiku, kdy je nutné se vrátit k základním sjednocujícím mobilizačním aspektů každého svébytného národa. Svoboda národů není samozřejmost.
Je postoj církve této nadnárodní organizace s velkou zkušeností manipulace se svými agenty nejen v naší politické sféře dnes k našemu národu jiný? Nenechme se klamat kulisami dnešního světa. Naši předci v papežovi viděli Antikrista a v jeho římskokatolické církvi viděli nevěstku babylonskou a nemysleme si, že nevěděli, proč to říkají.
Britské sociální reformy jsou "ostudné", řekl
arcibiskup z Westminsteru
Vincent Nichols, arcibiskup z Westminsteru, nejvyšší představitel katolické církve v Británíii, se vyjádřil, že reformy ministra sociálních věcí, konzervativce a katolíka Iaina Duncana Smithe, jsou "ostudné" a likvidují i tu nejzákladnější bezpečnostní sociální síť pro lidi ohrožené chudobou, takže nejzranitelnější občané čelí "hladu a bídě".
Nichols, jehož papež František nyní jmenoval kardinálem, kritizoval "reformy" britského sociálního systému jako "agresivní" a poukázal na to, že když lidé nevyplní formuláře správně, nedostanou vůbec žádnou podporu.
"Lidé chápou, že si musíme utáhnout opasky a být daleko odpovědnější s veřejnými výdaji," řekl arcibiskup. "Avšak dochází k dvěma věcem: byla roztrhána základní bezpečnostní síť, která zaručovala, že lidé nebudou hladovět a nebudou žít v bídě. To je reální, dramatická krize. A druhá věc je, že se v tomto kontextu stala administrace sociální pomoci daleko agresivnější. Takže když žadatelé nevyplní formulář správně, nedostanou žádné peníze 10 dní, čtrnáct dní, vůbec nic. V tak bohaté zemi, jako je Británie, je to, upřímně řečeno, ostudné."
Loni v březnu obvinili anglikánští duchovní včetně arcibiskupů z Canterbury a z Yorku ministra Duncana Smithe, že ignoruje znepokojení obyčejných občanů a že omezení sociální podpory bude mít "hluboce disproporční" dopad na děti.
Avšak ministr sociálních věcí, milionář, který vyvolal posměch, když tvrdil, že dokáže vyžít z 53 liber týdně, které dostal jeden žadatel, kritiku odmítl. Uvedl, že není nic spravedlivého na bývalém systému, který umísťoval lidi "do pasti sociální závislosti". Britské listy
Monsignore, jste duchovní nebo politik?
"Víte co, já myslela, že jste duchovní hodnostář, a vy jste přitom..., mluvíte jako politik," říká Michaela Jílková v pořadu Máte slovo generálnímu sekretáři a mluvčímu České biskupské konference Tomáši Holubovi. Je už anebo zatím jen mluví jako politik?
V pořadu "Máte slovo" mluvčí ČBK Mons. Tomáš Holub řekl:
"My potřebujeme, aby stát, až za třicet let nebude schopen pomáhat nikomu, abychom my byli schopni pomáhat. To je ten důvod, proč potřebujeme peníze."
"Musím hájit ty, kteří tady za třicet let tady nebudou schopni žít z ničeho, protože stát se o ně nepostará a církev to musí napravit za něj."
"Že církev majetek nevlastnily je naprostá lež, můžu to dokázat."
"Máme na jednoho věřícího víc duchovních, než mají v Polsku"
"Pomáhat těm, kteří nejsou věřící, a děláme to lépe než stát, děláme to mnohem lépe než stát". A na a dotaz paní Jílkové: "O kolik si myslíte, že naroste rozsah pomoci chudým, potřebným, umírajícím oproti dnešku, co teď získáte majetek zpět?" Mons. Holub odpověděl: "Tyto věci zněkolikanásobíme."Tomáš Holub je generálním sekretářem České biskupské konference a v pořadu paní Jílkové tak byl představen. Je také mluvčím ČBK. Máme vyjádření Mons. Tomáše Holuba brát jako oficiální stanovisko české katolické církve?
Mons. Tomáš Holub mohl být ušetřen kněžského rozjímání o účasti v takovém pořadu, jakým je "Máte slovo". Ovšem za předpokladu, že by viditelná a vše rozhodující vrstva církve byla skutečně pomáhající, pravdomluvná, následováníhodná, skromná, svatá a neposkvrněná. Paní Jílková by neměla důvod mluvčího římskokatolické církve zvát.
V Katolickém týdeníku našlo uvažování Mons. Tomáše Holuba vesměs kladnou odezvu. Jeden jediný diskutér se nezamýšlel pouze nad formou, jakou se Mons. Holub prezentoval, ale ptal se po obsahu jeho vyjádření:
"Ale nechme stranou formu - chtě nechtě se musím zeptat - co ty obsahové zkratky, podivná tvrzení či polopravdy???
Církev jako poskytovatelka sociální péče místo státu?
Církev, která vše dělá lépe než stát?
Církev, která má 100% hospiců v České republice?
Církev, která všechen svůj majetek získala čestným způsobem?
Všechna historická fakta, kromě těchto lží, mluví v náš prospěch?
Církev, která chce za výtěžek z restitucí především sloužit veřejnosti formou hospiců, nemocnic a škol (když třeba plzeňský biskup pořád opakuje, že z výtěžku restitucí tak tak zvládneme základní provoz)?
Církev, která své sociální služby zněkolikanásobí?"
Před půl rokem poskytl Mons. Tomáš Holub Umlaufovinám rozhovor. Jana Němečková v rozhovoru připomíná starší vyjádření Mons. Holuba: „…úkolem číslo jedna je připravit se na úrovni České biskupské konference na věci spojené s restitucemi…“ A uvedl jste také v této souvislosti i komunikační úkol: „…vysvětlování, propojování různých pohledů na církev.“ Nebudu se ptát, (říká redaktorka), jak zvládání tohoto úkolu po dvou letech hodnotíte, to může posoudit veřejnost.
"Já sám to rád zhodnotím, nám se to nepovedlo Je to jedna z věcí, která je dluhem vůči české církvi a vůči české společnosti." hodnotí Mons. Holub.
My, biskupové v čele s panem kardinálem, uděláme všechno sami. Když něco nevyjde, nebo někdo bude mít řeči, tak křesťansky sklopíme hlavu, že jsme ti hříšníci a nejsme dokonalí.... A zkuste proti tomu něco říct! To jste špatní křesťané, když neodpustíte a nepochopíte... a nepocítíte k nám sympatie.
I takto lze číst "kněžskou sebereflexi" Mons. Tomáše Holuba v Katolickém týdeníku po záplavě mailů a sms diváků pořadu "Máte slovo". Umlaufoviny
Církev vytváří svůj vlastní stát ve státě
Ing. Jiří Krutina
Podívejme se, jaká byla situace v českých zemí před vypuknutím husitského nápravného hnutí. Římskokatolická církve se svým sídlem v Římě a vůdcem, papežem už za doby vlády Karla IV. vybudovala v Čechách v podstatě vlastní „církevní stát“ s vlastní církevní samosprávou i dostatečnou ekonomickou základnou. V souhrnu římská církev v českých zemích vlastnila třetinu užitkového půdního fondu! Většina výnosu církevních institucí v českých zemích odcházela do Říma, papežskému stolci a jen malá část zůstávala domácím církevním institucím. Celou dobu, co se římská církve osamostatnila v českých zemích, tekly nemalé finanční sumy z českých zemí, tedy z práce poddaných a české půdy do Říma. Papežský fiskalismus přitvrdil zejména za pontifikátu Klementa VI. (1342-1352). Za papeže Inocence VI. (1352-1362) čeští preláti odváděli ročně za papežské buly 4000 tourských grošů. Za papeže Řehoře IX. (1370-1378) už to bylo 7350 grošů. Celková suma například v případě pražského arcibiskupa, co odváděl papeži, byla celá 1/3, kterou vybral od svých poddaných na svých panstvích v českých zemích! K dalším platbám patřili tzv. desátky.
Celkové zatížení českých zemí v předhusitské době papežským fiskalismem lze dnes již velmi obtížně vyčíslit. Jisté však je jedno: nepřetržitý odliv obrovských částek ve zlatě tíživě doléhal na ekonomickou bilanci nejen českého duchovenstva, ale i celé země.
Když do českých zemí přišla „odpustková vlna“, bylo to už pro českého člověka příliš. Prostě to bylo ignorováno a zesměšněno. V roce 1412 za to byli popravení tři demonstranti – první oběti války s Římem a papežem.
Dnes se příliš nezdůrazňuje, že to byla česká šlechta, čeští páni, kteří jako první stáli za Mistrem Janem Husem, že to byli nejvyšší čeští feudálové a páni, kteří drželi mocenskou ochranou ruku nad Husem a jeho reformní skupinou. A byly to tehdejší čeští páni, celkem na 452 pečetí, kteří poslali jménem českého království stížný protestní list do Kostnice proti upálení Mistra J. Husa. Církevní majetek a půda byla zabavena právě českou kališnickou i katolickou šlechtou. Katolická šlechta zabírala církevní majetek pod záminkou jeho „ochrany“ samozřejmě. A tento stav byl i potvrzen králem Zikmunde, který se nakonec dostal alespoň na půl roku na český trůn. Husité nebyla jenom nějaká „lůza“ a „komunisté“ jak se snaží nepřátelé českého národa nám vnucovat, byla to zejména z počátku husitských válek česká národně uvědomělá šlechta a páni, a to ti nejvyšší z českého království včetně členů královské rady a nejvyššího purkrabí Čeňka z Vartenberka.
Často slýcháme otřepané teze, že „husitské války“ přinesli jenom ekonomickou zkázu českým zemím, aby se zastřelo, proč a kvůli čemu vznikly – jako kdyby si ten, komu je válka vnucena mohl snad vybrat. Málo se už říká, že také po jejich ukončení došlo k velmi rychlému ekonomickému vzrůstu českých zemí a jedním z nejvýznamnějších příčin byl fakt, že byla právě ona celá 1/3 půdního fondu navrácena do celkové ekonomiky českých zemí a peníze přestali téct do Říma.
Dne jsem svědky zcela opačného postupu, kdy dnešní ekonomické „elity“ českého státu naopak odevzdávají církvi majetky, půdu (hovoří se o 1%) a finanční náhrady na x let dopředu.
Husitské války pouze napravili přirozený stav věcí v českém království. Už Václav IV. musel tvrdě bojovat o moc ve státě s církví. Vedl otevřenou válku například z Olomouckou církevní kapitulou, apod. Dnes jsme svědky pravého opaku ze strany „českých pánů“.
Koho vlastne zastupuje poslankyňa Beňová?
Monika_Flasikova-Benova v čase, keď na Slovensku práve prebieha debata o doplnení ústavy a bol vykonaný prieskum verejnej mienky, z ktorého vyplynulo, že až 8 z 10 (81,7%) respondentov súhlasilo s tým, aby bola Ústava SR doplnená o dve vety (“Manželstvo je jedinečným zväzkom jedného muža a jednej ženy. Slovenská republika manželstvo všestranne chráni a napomáha jeho dobru.”), tak v tomto čase europoslankyňa Beňová vystúpila v Európskom parlamente s úplne opačným názorom.
Vystúpila ako zástupca Slovenska bez oficiálneho mandátu. Vystúpila len na základe vlastnej iniciatívy a osobného názoru. Žiada sa mi napísať, že zneužila svoje postavenie na súkromné ciele. To zadáva príčinu na okamžité odvolanie poslankyne z jej doterajšieho postu z dvoch nasledujúcich dôvodov:
1. Ako zástupca Slovenska smie v Európskom parlamente presadzovať len a len záujmy Slovenska. To na základe mandátu od vlastných občanov a oficiálnych stanovísk väčšiny Slovákov.
2. Pokúsila sa bezprecedentne zneužiť ostatných poslancov Európskeho parlamentu na presadenie záujmov vlastnej skupiny tak, že poslancom navrhla riešenie nie na základe všeobecnej rozpravy jednotlivých členských krajín a jej konsenzuálneho výsledku, ale na základe zákerného zneužitia moci, ktorou tento orgán disponuje. Silou tak potom vnútiť všetkým národným vládam zapracovať doma povinnú legislatívnu normu bez ohľadu na potreby a názor obyvateľov tej ktorej krajiny.
Monika Flašíková Beňová chcela obísť riešenie problému na Slovensku, dobre si vedomá toho, že na Slovensku sú ľudia naladení presne naopak.
Proti proudu.sk Koho vlastne zastupuje poslankyňa Beňová?
Monika_Flasikova-Benova v čase, keď na Slovensku práve prebieha debata o doplnení ústavy a bol vykonaný prieskum verejnej mienky, z ktorého vyplynulo, že až 8 z 10 (81,7%) respondentov súhlasilo s tým, aby bola Ústava SR doplnená o dve vety (“Manželstvo je jedinečným zväzkom jedného muža a jednej ženy. Slovenská republika manželstvo všestranne chráni a napomáha jeho dobru.”), tak v tomto čase europoslankyňa Beňová vystúpila v Európskom parlamente s úplne opačným názorom.
Vystúpila ako zástupca Slovenska bez oficiálneho mandátu. Vystúpila len na základe vlastnej iniciatívy a osobného názoru. Žiada sa mi napísať, že zneužila svoje postavenie na súkromné ciele. To zadáva príčinu na okamžité odvolanie poslankyne z jej doterajšieho postu z dvoch nasledujúcich dôvodov:
1. Ako zástupca Slovenska smie v Európskom parlamente presadzovať len a len záujmy Slovenska. To na základe mandátu od vlastných občanov a oficiálnych stanovísk väčšiny Slovákov.
2. Pokúsila sa bezprecedentne zneužiť ostatných poslancov Európskeho parlamentu na presadenie záujmov vlastnej skupiny tak, že poslancom navrhla riešenie nie na základe všeobecnej rozpravy jednotlivých členských krajín a jej konsenzuálneho výsledku, ale na základe zákerného zneužitia moci, ktorou tento orgán disponuje. Silou tak potom vnútiť všetkým národným vládam zapracovať doma povinnú legislatívnu normu bez ohľadu na potreby a názor obyvateľov tej ktorej krajiny.
Monika Flašíková Beňová chcela obísť riešenie problému na Slovensku, dobre si vedomá toho, že na Slovensku sú ľudia naladení presne naopak.
Proti proudu.sk
Poznámka: Z následujícího videa lze vidět a slyšet jak paní poslankyně navrhuje, aby partnerské vztahy mezi osobami stejného pohlaví upravil Evropský parlament, když toho nejsou schopné jednotlivé státy. Jakápak „manželství“ osob stejného pohlaví? Jde jen o násilně nám neustále vnucovanou tématiku. Rodinou, v souladu s našim přesvědčením, rozumíme muže, ženu a dítě či děti. Nijak jinak!
Husitství a česká státnost
Ing. Jiří Krutina
Státní symboly odrážejí vnitřní povahu – logos, tedy charakter státu a jeho národa. Alespoň si myslím, že tak by to mělo být. Ve státním znaku předchozího státu ČSSR byl odkaz husitství symbolizován pavezou jako základem na kterém byl český lev a komunistická hvězda. Později byla pochopitelně odstraněna hvězda, ale i paveza. Zřejmě proto, že husitská tématika byla jednostranně ideologicky využita minulým režimem. Dodejme, že tím samo husitství a jeho nadčasový celoevropský, ba svým způsobem celosvětový duchovně – ideový význam a smysl není dotčen. To, se musíme naučit rozlišovat. Co byl paveza? Paveza byl štít pro pěchotu, který chránil pěšáka, nebo střelce až po krk. Šlo o český vynález, neboť pěchota proti jezdci neměla jinou naději, než štíty, nebo vozy. Na jejich přední strany si husité malovali různé biblické motivy, jako byl David a Goliáš, obličej Krista, lev, kalich, apod. Tedy symbol obrany i pevných zásad, snah se postavit i převaze, apod. To se ze znaku odstranilo společně s hvězdou. Proč? Jak to spolu souviselo?
Přesto i dnes se nejvyšší státní akty odehrávají na Vítkově a nejvyšší státní politici každoročně několikrát pokládají věnce a klaní se mimo jiné největší jezdecké soše v Evropě s Janem Žižkou z Trocnova, později z Kalicha. Není to minimálně k zamyšlení? Co je to za rituál a jak moc si jej uvědomujeme? Jinými slovy, nemůžeme dělat, že to nevidíme, ale prostě se hlásíme k odkazu idejí husitství a to neznamená samozřejmě, že tím myslíme násilí válek a nesváru dané doby, přeci ne? Na Vítkově byla ubráněna Praha před jasným koncem, kdyby ji bez nadsázky tehdejší mezinárodní intervenční armáda křižáků snad ze všech zemí katolické Evropy dobila, čímž se její velitelé netajili. Praha byla tehdy obklíčena, udává se až na 90 000 křižáky snad všech národů Evropy, pleny a vraždění obyvatelstva v okolí bylo samozřejmostí, nedělejme si žádné iluze o tehdejší době, stačí nahlédnout do zpráv tehdejších kronik a to jsou jenom kusé zprávy. Na Vítkově, opěrném bodě, který chránil jedinou přístupovou cestu k Praze, se Žižka s 23 bojovníky uhájil soustředěnému útoku na 3 000 těžkých míšenských jezdců, než přišla posila, která vpádem do boku zlikvidovala protivníka. Všichni Češi tehdy klekli přímo na bojišti a děkovali Bohu a také to chápali, že to byl Boží zásah a vůle. O tom nepochybovali.
Jako druhá píseň po hymně, je při podobných státních aktech hrán husitských chorál Kdož jsu boží bojovníci. To nelze oddiskutovat. Obsah dané písně, když mu budeme naslouchat srdcem má dvojí smysl, vnitřní duchovní – mystický (který vykládám jinde), je ryze vnitřní modlitbou a duchovním poučení k pravému mystickému křesťanství a druhý význam zevní působí jako zevní vojenské instrukce. Sekundárním ale velmi uvědomovaným pak byl sám psychologický efekt v boji. Prostě když se skutečnou vírou v srdci takových 7000-9000 „božích bojovníků“ a takové byli zhruba počty prvních Žižkových vojsk a jejich mužských hlasů pělo tuto píseň, asi si dovedeme představit tu vibraci, kterou to muselo šířit, Pokud pronikla duši protivníka, zákonitě musela vyvolat strach, chaos a zrychlit aktivitu mysli protivníka. K přeskočení jiskry k obecnému strachu a strnulosti na celé voje, byl už jen kousek. Myslím si, že to naši předci, husité věděli, že to takto působí zcela nepochybně. Dnes tuto píseň stále slýcháme pravidelně při státních aktech.
To sděluji jenom na okraj. Jak tedy dnes vnímáme tyto symboly naší státnosti, bereme je jako již jenom takový folklor, maškarádu pro lidi, nebo ještě v dnešní době něco pro náš stát i národ znamenají tyto symboly? Když naši nejvyšší političtí představitelé ať už na Vítkově, nebo ve Vladislavském sále poslouchají husitský chorál, která jinak zpívali česká obranná vojska polních obcí, budeme dělat, že to neslyšíme? Když pokládají věnce před sochou Jana Žižka, dělají, že jej nevidí? Hlásíme se tedy k minulosti doby Jana Žižka a husitství, považujeme základní ideje husitství za základ státnosti, jak to chápali zakladatele našeho novodobého státu, k jehož kontinuitě se hlásíme. TGM jasně řekl, že státy se udržují idejemi, ze kterých vzešli, takto apeluje na všechny jeho nástupce a že je bude sledovat. Jak to vidíme dnes i my, například ve světle obdarovávání církví s tím, že se dozvídáme z úst jejich zástupců, že oni ty peníze potřebují proto, že až stát nebude mít za pár desítek let peníze, tak aby se měl kdo postarat o chudé? Co tedy pro nás dnes znamenají tyto zůstatky husitství v symbolech a ceremoniích týkajících se naší státnosti a co pro nás znamenají? Víme to?
Nelze z naší historie vymazat, že české husitství mimo jiné své roviny více či méně známe, byl zejména český odboj proti Římu a jeho nesmiřitelné církvi římskokatolické. Šlo o celonárodní odboj proti Římu se snahou o dosažení slyšení a jednání o svém programu – díky tomu, že nebyli vyslyšení a místo toho papež a jeho církev štvala ostatní evropské národy do křižácké války proti Čechům. To jsou historická fakta, byť se dnes snaží překřičet účelovým pomlouváním husitů – podobně jako v jejich historické době. I sami Němci, kteří se na ni podíleli nejvíce, později se příliš nehrnuly do těchto kampaní, do kterých je papež neustále vháněl, chtěli mír stejně jako Češi. Naopak byli to Češi – husité, kteří šířili v Německu své manifesty, aby se nenechávali od prelátů a papeže hnát do války proti Čechům, ale ať jdou s nimi a společně vyženou své preláty, biskupy a kardinála a pokud je štvou do války proti nim, ať přijdou sami a nenechávají za sebe bojovat druhé. V řadách polních obcí bylo mnoho Němců a například byl to právě Němec, který zachránil Domažlice před vypálením a pronikl obležením a informoval Prokopa velikého, který Domažlice vyprostil a vyhnal poslední křižáckou výpravu do Čech.
Český odboj ne - byl součástí jen evropských, ale i světových dějin – dějin vývoje pravého lidského ducha. Je trvalou připomínkou věčného zápasu lidského ducha o svobodu. Husitský - tedy český národní odboj proti Římu a jeho církvi, byl bojem ducha proti dogmatismu, svobody slova proti totalitnímu smýšlení, individuálního úsilí o spásu versus dogmatice kolektivní spásy, vycházející ze začlenění v zevní organizaci. Husitství byl duchovní boj, boj osvobozeného vědomí mystického prozření pár Čechů, o nichž se z historických zdrojů pochopitelně nedozvídáme versus strnulosti zevní náboženské teologie, byl bojem náboženským o svobodu své víry, byl pokusem o návrat k původnímu pravoslaví v českých zemích, byl snahou o návrat k původnímu pojetí apoštolské církve a jejímu učení Ježíše Krista versus zevní mocenské organizace a zevního vládce papeže – antikrista. A v neposlední řadě byl i vlasteneckou válkou za zachování jazyka českého, jak čteme v manifestech tehdejší doby. Toto je základní rámec českého husitství i přes všechny atrocity tehdejší doby a vlastní občanskou válku mezi jednotlivými husitskými proudy – to byla daň českého národa za svou světodějnou úlohu, kterou na svých bedrech nesl.
Na jaké straně idejí stojíme? Můžeme opravdu s čistým svědomím bez pokrytectví a přetvářky sledovat nejvyšší státní akty na Vítkově, nebo poslouchat husitské chorály při státních svátcích a vidět pochody historických legionářských korouhví, kde jsou táborské kalichy a názvy tehdejších českých vůdců? Co pro nás znamená dnes husitství? Diskutujme o tom. Nikoliv pro samu minulost, ale pro pevné ukotvení v současnosti. Nechybí nám dnes ona symbolická paveza zejména ve vztahu k národním zájmům? A nechybí nám dnes správné vnitřní pochopení husitského chorálu? Místo toho se opět vracíme do lůna zevního světského katolicismu a jeho církve, která nejen že slovy Ježíšovými nevchází do nebe, ale ještě svou dogmatikou zabraňuje druhým – mnohým upřímným křesťanům. Jdeme proti ideálům Masarykovým, tedy těm, které stáli za vznikem naší novodobé státnosti – uvědomujeme si to? Pokud tyto ideály platili tehdy a dokonce za ně umírali lidé, dnes neplatí, jenom proto, že „to bylo“? V naší přítomnosti se spojuje minulost i budoucnost. Z pochopení a nahlížení minulosti máme poučení pro rozhodování v přítomnosti a tvoření si své budoucnosti.
Radujte se, církevní restituenti!
Ještě nedávno nám někteří řádoví bratři slibovali, že budou lítat facky, když se ledy nepohnou. Náš svatý otec, kardinál Duka, mluvil dokonce o zdržování ve vydávání nemovitostí, když již ne přímo o jejich sabotování. A, hle! Ledy se pohnuly! Marián Jurečka, ministr zemědělství za KDU-ČSL, strany to programově církevně-restituční, ve svatém rozhořčení, když uviděl pana dr. P. Šťovíčka na návštěvě u I. Rittiga, kdo tam však z mocných dříve někdy nebyl či s ním alespoň nemluvil, se rozhodl ho odvolat. Důvod, nedůvod, hůl, když se hledá, se vždy najde!
Jaká náhoda! Již jsme právě slyšeli, že církve odmítly krácení restitučních náhrad, jak to požadovala jakási komis, jako nějaké chybné blouznění, a nyní odchází i pan dr. Šťovíček, šéf Státního pozemkového úřadu, který měl pod prstem vydávání nemovitostí církvím. Dělal asi drahoty i tam, kde neměl, ach, kde neměl! Nebude to ten pravý důvod odvolání pana doktora? Nebo jde jen o tu známou hůl? Nyní již nám zbývá, aby do uprázdněného křesla si sedl nějaký páter Vyklouz, podobně jak tomu je i na kultuře, která má s církevními restitucemi také dočinění. Pokud se to povede, církve mají vystaráno! Juchú! Lidem zbudou jen oči pro pláč. Ach, ouvej, ouvej!
Zbývá již jen, aby den nástupu nového ctihodného ředitele či ředitelky Státního pozemkového úřadu, Marek Benda, honěný na plzeňských právech, navrhl v parlamentě na nový státní svátek „Nejsvětějších církevních restitucí“, který by pak vysvětil přímo kardinál Duka společně s kardinálem Vlkem za přítomnosti zasloužilých, velkých křesťanů, pana Nečase, Schwarzenbega, Kalouska a neměl by chybět ani nejzasloužilejší ze zasloužilých, pan J. Drábek. To bude radosti!
Pokud k té slávě dojde, bude mít problém, velký problém, pan premiér. Nejenže dal dvě ministerstva, která hrají nejvýznamnější úlohu v restitucích do rukou církevně restituční strany, ale nyní i připustil takováto škatulata. Již málo lidí uvěří, že vše je jen náhoda, těch náhod je totiž příliš moc najednou, a že pan Mgr. Sobotka, přece také křesťan, v tom nějak více či méně nejede. Ti škarohlídi dokonce budou ve všem vidět již dříve dohodnutý obchod. Jen zatím neví, jak bude odměněn pan předseda ČSSD. Nechme je, jakož i ostatní, zatím v nejistotě.
J. Skalský
Rusko jako konzervativní velmoc
Ruská federace si stanovila v oblasti zahraniční politiky nový cíl. Chce se stát obráncem konzervativních hodnot. Oznámil to Vladimir Putin.
Konzervativní ideologie, pod nátlakem pozitivní diskriminace a protěžování domnělých práv menšiny na úkor většiny ve jménu demokracie, má ve světě stále méně zastánců. Někdejší konzervativní bašta – Velká Británie – nevydržela tlak a stal se z ní vzor multikulturalismu.
Ani Vatikán, jak si stěžuje nemalý počet katolíků, není tím, co býval.
Právě proto by Rusko chtělo zvednout konzervativní prapor na aréně mezinárodních vztahů. Naznačil to ruský prezident Vladimir Putin ve svém každoročním poselství o stavu země, které přednesl 12. prosince v Georgijevském sálu v Kremlu.
„Dnes se v mnohých zemích přehodnocují morální a mravní normy, jsou vymazávány národní tradice a odlišnosti národů a kultur. Od společnosti se nyní požaduje nejen rozumné uznání práv každého na svobodu vyznání, politických názorů a soukromí, ale také povinné uznání rovnocennosti, jak by to nebylo zvláštní, dobra a zla, rozdílných ve svém smyslu pojmů. Podobný rozpad tradičních hodnot „seshora“ má nejen negativní následky pro společnost, ale je také od základů antidemokratické, protože je realizován na základě abstraktních, teoretických ideí, proti vůli společenské většině, která neschvaluje probíhající změny a navrhované revize,“ uvedl ruský prezident.
Jak dodal, s odkazem na ruského křesťanského filozofa Nikolaje Berďajeva, smysl konzervatismu nespočívá v tom, že brání v pohybu směrem kupředu a nahoru, ale v tom, že brání pohybu směrem dozadu a dolů, k chaotické temnotě, návratu k prvobytnému stavu.
„My víme, že ve světě je stále více lidí, kteří podporují naší pozici na obranu tradičních hodnot, které tisíciletími tvořily duchovní a mravní základ civilizací, každého národa: hodnoty tradiční rodiny, skutečného lidského života, včetně náboženského života, života nejen materiálního, ale i duchovního, hodnoty humanity a různorodosti světa,“ dodal Vladimir Putin.
Konzervativní přístup k mezinárodním vztahům Moskva prosazuje dlouhodobě. Rusko trvá na striktním dodržování mezinárodního práva a jeho normách. Ruská diplomacie se razantně postavila proti ořezání územní celistvosti Srbska a vzniku Kosova. Stejně zarputile odmítá jakoukoliv silovou intervenci do záležitostí suverénních států. Svou tvrdou pozici Rusko ukázalo případě v Sýrie.
„V Sýrii bylo mezinárodní společenství postaveno před osudovou volbu: buď pokračovat v rozmělňování světového uspořádání, ve vítězství práva silnějšího, v pěstním právu, znásobení chaosu, nebo kolektivně přijímat odpovědná řešení. Považuji za náš společný úspěch, že volba byla založena právě na základech fundamentálních principů mezinárodního práva, zdravého smyslu a logiky světa. Podařilo se nám vyhnout, alespoň k dnešnímu dni, vnějšímu vojenskému zásahu do syrských záležitostí a rozšíření vlny konfliktu daleko za hranice regionu. Rusko se na tomto procesu velmi zásadně podílelo,“ sdělil Putin ve svém poselství.
Jak zároveň uvedla ruská hlava státu, „jak ukazuje situace okolo Sýrie a nyní i Íránu, jakýkoli mezinárodní problém může být a musí být řešen výlučně politickými prostředky, bez použití silových opatření, které nemají perspektivu a vyvolávají odpor u většiny zemí světa.“
Právě úspěchy v oblasti mezinárodních vztahů ukazují, že Rusko má potenciál stát se konzervativním pilířem světové politiky, jenž může umravňovat krvelačné choutky slábnoucích západních impérií.
czech.ruvr.ru, redakčně kráceno
Klikatá brázda Oráče z Čech
Mojmír Grygar
Jaké politické a ideové implikace zahrnuje členství pravděpodobného ministra kultury Daniela Hermana v předsednictvu Ackermann-Gemeinde?
Ackermann-Gemeinde patří mezi umírněné krajanské spolky sudetských Němců. Jeho umírněnost souvisí s tím, že je ovládán katolickou církví – zakladateli a významnými členy jsou katoličtí kněží, řádoví bratři, církevní hodnostáři. A-G založila v roce 1999 českou pobočku, ve které se angažují čeští katoličtí politici a historikové, kněží a významní představitelé církve. Jedním z nich je bývalý kněz, bývalý mluvčí biskupské konference, bývalý poradce prof. Švejnara a bývalý ředitel ÚSTR Daniel Herman. V dubnu 2012 se stal členem výboru této organizace. Protože v nové vládě bude zastávat významné místo ovlivňující stěžejní otázky kulturního a ideologického rázu, stojí za to se seznámit s historií a charakterem domovské organizace A-G a položit si otázku, jaké politické a ideové implikace zahrnuje členství v jejím předsednictvu.
Zakladatelem A-G byl augustiniánský kněz a teolog Paulus Sladek, který pocházel z českoněmecké rodiny z Třebenic u České Lípy. Jak k tomu došlo, že byl pokřtěn jako Fritz Sladek, chlapec německé národnosti, přestože jeho otec Sládek byl českým učitelem, nemám žádné zprávy. Jisté je jen, že o německé národnosti chlapce rozhodovala jeho matka. Tento případ nebyl ojedinělý, jak o tom svědčí česká jména Němců (neschází ani hybridní jméno Czech) a některé příběhy, o nichž píší sudetští spisovatelé, například K. H. Strobl v populárním románu z pražského studentského prostředí Prusmyk Šipka. Dočteme se tam dojemný příběh dcery despotického českého otce, která se pod vlivem německého studenta rozhodla stát Němkou.
Fritz Sladek vystudoval německé gymnasium v České Lípě, které vedli členové Augustiniánského konventu založeného po bitvě na Bílé hoře. V té tragické době podobné katolické konventy rostly jako houby po dešti a staly se oporami katolické církve při násilné rekatolizaci českých kacířů. Fritz, který po vstupu do kláštera přijal jméno Paulus, vyrůstal v konfliktním prostředí ovládaném národnostními a náboženskými spory. Od začátku stál na straně katolických Němců, kteří museli po válce čelit, jak říká historik Jaroslav Šebek, „začínající sekularizaci a morální krizi (!)“ v novém Československu. Za to nese odpovědnost Masaryk, jejž Sládek nenazývá prezident, nýbrž „Statsoberhaupt“, nejvyšší hlava státu. V demokratické republice, která nahradila monarchii a zbavila klerikalismus vedoucího postavení ve společnosti, byla katolická církev podle pana Šebka „zahnaná na okraj veřejného vlivu“; tím trpěli nejen čeští katolíci, ale dvojnásob hůř němečtí katolíci.
Akademicky vzdělaný historik, jehož úkolem je zasazovat uváděná data a události do společenského kontextu a umožňovat maximálně možnou objektivitu při jejich výkladu, se změnil v propagandistu, mluvčího zájmů skupiny sudetských katolíku, s nimiž se cítí duchovně spřízněn. Neřekne ani slovo o tom, že katolická církev za Rakouska byla vedle šlechty a generality oporou monarchie, že katoličtí katechetové na školách všech stupňů působili jako hlídači oficiální a státem podporované víry, nepřipomene, že Masaryk musel čelit opakovaným útokům představitelů katolické církve, kteří se ho pokoušeli umlčet jako politika, historika, filozofa. Kdyby soud v roce 1906 uznal žalobu více než tří set kněží, kteří Masaryka žalovali za hanobení jejich působení na školách, vysokoškolský profesor, poslanec na říšské radě a vůdčí postava české politiky by byl donucen odejít z veřejných funkcí a nemohl by se stát mluvčím národa a zakladatelem státu.
Sledujeme-li životní osudy Paula Sladka, nepřekvapí nás, že se stal stoupencem hnutí usilujícího o integraci a sjednocení německých katolíku v ČSR. U katolického kněze však překvapuje, že tuto obrodu očekával od nacisty podporovaného hnutí Konrada Henleina. Když se stal kazatelem v kostele u sv. Salvátora, jehož působení se obracelo ke studentům a vzdělancum (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), vyjádřil svůj radikální postoj zřízením „lidového oltáře“ (Volksaltar). Výrazy „Volk“, „völkisch“ implikovaly negativní prvky německého šovinismu – pangermanismus, rasismus, antisemitismus, xenofóbii, demagogickou lidovost „krve a pudy“ namířenou proti demokratickým idejím sociálního pokroku. Za svévolnou reformou liturgie byl Sladek arcibiskupem Kašparem pohnán k zodpovědnosti. Paulus Sladek se dál horlivě angažoval v Henleinove hnutí a řešení sudetoněmecké otázky, jak je vynutila nacistická Říše, přijal s nadšením. V jeho poválečných životopisech čteme, že po vypuknutí války ztratil u nacistů důveru a že se proto rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Tento čin můžeme interpretovat jako pokus vyhnout se nepříjemnostem, ale případně také jako důkaz loyality vůči režimu. Obhájci „zmýlených“ sudetských Němců, kteří před válkou zastávali protičeská a protidemokratická stanoviska, poukazují na to, že Henleina později nahradili integrální nacisté typu K. H. Franka, von Neuratha a dalších. Nemusí proto překvapit, že Paulus Sladek a další němečtí katoličtí kněží a věřící byli zklamáni tím, že nacisté jejich názory na sjednocení Němců v Čechách na základe „spojení lidovosti a víry“ (teolog Eduard Winter), neschválili. Také je nesporné, že porážka Třetí říše nemohla nepřimět mnohé nacisty a jejich stoupence k sebekritice, k poznání, že Hitler jako nejvyšší a neomylná autorita zklamal, nebyl s to splnit posvátné cíle, které od něho Německo očekávalo.
Teprve v poválečné době se ukázalo, do jaké míry se dovedli lidé svedení ideou svrchovaného dějinného poslání Němců oprostit od svých omylů či bludů. Výmluvně o tom svědčí jejich veřejná vystoupení po roce 1945. Paulus Sladek se sice později s jistým humorem distancoval od svého pokusu přizpůsobovat tradiční liturgická pravidla nacistickým völkisch-rituálum (jeho obhajoba připomíná sebekritiku Martina Heideggera, který svůj souhlas s nacistickou ideologií a s vůdcovským principem vysvětloval tím, že propadl „chlapeckému snu“), ale všechny tyto výhrady vůči nacismu se zřítí jako domek z karet, když si přečteme Eichstättskou adventní deklaraci z roku 1949, jejímž iniciátorem byl právě on. Je to jeden z nejhanebnějších dokladů toho, jak se nacisté a bohužel i někteří kněží nedovedli poučit z tragické zkušenosti války. Bylo to první veřejné vystoupení sudetských Němců, kteří byli v důsledku porážky Německa nuceni opustit Československo. Eichstättský dokument svědčí o tom, že ti, kteří jej podepsali, za války ani po ní nic nepochopili a ničemu se nenaučili. V dokumentu není ani slovo sebekritiky za rozbití demokratické republiky, za rozpoutání nejničivější války v historii, ani omluva za záměr odstranit Čechy z prostoru, o němž Hitler prohlásil, že je vraženo jako trn v boku do svrchovaného teritoria Němců. Opomenutí omluvy Čechum nepřekvapuje, když uvážíme, že z osmnácti signatářů deklarace patří nejméně dvanáct k exponovaným představitelům nacistického hnutí; najdeme mezi nimi iniciátory henleinovského hnutí, členy Sudetoněmeckého freikorpsu, významné funkcionáře NSDAP, důstojníky SS, spolupracovníky gestapa a nacistické novináře. Skutečnost, že adventní (!) deklarace nebyla kritizována představiteli Adenauerovy vlády ani spojeneckými politiky, svědčí o tom, že byla v souladu s ideovými a politickými tendencemi, které se objevily na začátku studené války. Prohlášení sudetských Němců je v souladu s výkladem dějin, který nacistickou koncepci sjednocené Evropy upravuje podle poválečné situace, kdy Západ musí celit „pronikání bolševismu“, který „jde ruku v ruce s panslavisticko-imperialistickým výbojem na Západ“. V adventní deklaraci nenajdeme ani slůvko o tom, že cílem Hitlerem rozpoutané války bylo ovládnutí Evropy a uskutečnění dávného snu pangermánského hnutí – Drang nach Osten, dobytí Východu, porobení méněcenných slovanských národů, získání životního prostoru (Lebensraum). Samozřejmě ani náznakem se nepřipomene hrozba vyhlazení českého národa. V kritické chvíli, kdy extrémní pravice na Západě počítala s proměnou studené války v horkou, kdy předáci sudetských Němců spolu s včerejšími nacisty a válečníky považovali pokračování ve východním tažení za povinnost všech nepřátel bolševismu, program sudetských Němců se zdál být v souladu s přáním „jestřábů“ ve Spojených státech, v Británii i jinde na Západe. Nečinil se tu podstatný rozdíl mezi dobyvačným útokem německé armády proti Sovětskému svazu a mezi výzvou k nové válce vedené – tentokrát i ve svazku s Němci – proti bolševickému nebezpečí. Většina sudetoněmeckých nacistických předáků byla ochotna zúčastnit se nového tažení na Východ (Drang nach Osten), který se Hitlerovi, bohužel, nepodařilo zdárně dokončit.
Po Eichstättské adventní deklaraci sudetských Němců následovala o rok později Charta vyhnanců z vlasti (Charta der Heimatsvertriebenen), která vyjadřovala stanovisko všech skupin německých vysídlenců. Je jen s podivem, že se s touto deklarací, koncipovanou vysokými představiteli nacistického hnutí, mohli opět ztotožnit i katoličtí kněží a teologové jako Paulus Sladek a další. Hlavním iniciátorem Charty se stal Rudolf Wagner, který za války působil jako člen SS ve orgánech specializovaných na vyhlazování nežádoucích skupin obyvatelstva. Svou kariéru zahájil v roce 1939, kdy se stal členem Heydrichem řízené Centrály vyhlazování (Zentrum der Vernichtung), a ukončil ve funkci Obersturmbannführera v Berlíně. Když se po válce stal členem bavorského zemského sněmu, když získal předsednické místo ve Vyhnaneckém centru (Zentrum der Vertriebenen) a když mu v roce 2000 k životnímu jubileu gratuloval kancléř Schröder, nepadlo o jeho temné minulosti ani slovo. Ani ostatní signatáři Charty nezaostávají ve svých zásluhách o prosazování válečné politiky Hitlerova Německa pozadu. Šlechtic Erik von Witzleben dosáhl hodnosti SS Sturmbannführer; o jeho schopnostech svědčí fakt, že ho již v roce 1933 Hitler osobně pověřil úkoly týkajícími se Polska. Šlechtic Walter von Kudel, od roku 1933 člen NSDAP a SA, se účastnil ilegálních příprav obsazení Rakouska. Franz Hamm se pod velením SS podílel na vyhlazovacích akcí v Jugoslávii a v Maďarsku; jeho činnost za války nebránila tomu, aby mu Spolková republika v roce 1980 neudělila vysoké státní vyznamenání. Alfred Gille pocházející z Východního Pruska byl velitelem (Scharführer) SA, členem NSDAP, za války působil na Ukrajině jako člen válečné rady. Waldemar Kraft se jako Hauptsturmführer SS zúčastnil obsazení Polska a působil tam jako vysoký říšský pověřenec. Po válce jeho kariéra pokračovala: v roce 1951 se stal ministrem spravedlnosti ve spolkové zemi Schleswig-Holstein, kde jeho soukmenovec Gille zastával funkci ministra sociální péče. Josef Walter, sudetský Němec, člen Henleinovy strany, se podílel na vyvlastňování židovského majetku, v intencích NSDAP podřizoval odborové a hospodářské organizace politickému dohledu.
Chartu vyhnanců z vlasti za Ackermann-Gemeinde podepsal také šlechtic Rudolf von Auen, zakladatel antisemitské a nacionalistické německé strany v ČSR, v letech 1950-1951 vystupující jako mluvčí A-G. Ani po válce svůj radikální antisemitismus nezměnil, jak o tom svědčí jeho protest proti zatčení Adolfa Eichmanna v roce 1961. V dopise ministru zahraničí Spolkové vlády žádá, aby se Německo distancovalo od nezákonného únosu občana Argentiny, a prohlašuje, že „že žádný řádný Němec nemůže [jednání Israele] považovat za důstojné [würdevoll], nýbrž jako porušení právního stavu“. (Sudetendeutsche Zeitung 25.6.1960) Jak je možné, že Ackemann-Gemeinde, řízená křesťanskými morálními zásadami, mohla tohoto antisemitu jmenovat svým mluvčím? Jak je možné, že on a řada podobných významných nacistů mohla po válce zastupovat vysoké funkce v státním aparátu a přitom přímo i nepřímo vyjadřovat své dřívější názory? Odpověď je stejně jednoduchá jako otřesná: Adenauerova vláda ani americké velení okupační moci neměly zájem provést denacifikaci do důsledků. Konzervativní politik Adenauer usoudil, že bez podílu špiček nacistické moci, kteří už sice ke konci války Hitlera odepsali, ne však podstatné cíle jeho antibolševické východní politiky, by se rekonstrukce státu protáhla a zkomplikovala. Američané, kteří svoji účast ve válce nemotivovali ideologicky ani nacionálně – v tom se podstatně lišili nejen od sovětů, ale i od Francouzů a Britů –, neměli důvod kacerovat představitele Třetí říše, zkušené specialisty ve vojenských, průmyslových, finančních, špionážních a organizačních věcech. Adam Michnik se mýlí, když chválí Adenauera za to, že dovedl z nacistů dělat demokraty. Ne, oni se nestali demokraty, pouze navenek respektovali demokratickou firmu. To jim stálo za to, protože se nadále podíleli na moci a v příznivějších, méně nebezpečných časech mohli uspokojovat své ambiciózní kariérní cíle. Teprve revolta mládeže koncem 60. let, podněcovaná, ale také znehodnocovaná rudým terorismem, zahájila opožděnou éru denacifikace.
Pozorujeme-li dnes z odstupu dosud ne zcela popsané, ne zcela pochopené a zhodnocené děje třicátých až šedesátých let, nemůžeme se nezastavit u některých podivných souvislostí, v nichž Ackermann-Gemeinde hrála důležitou roli. Chvályhodná křesťanská myšlenka smíření a odpuštění, založená na přiznání viny a pokání, byla a je u mnoha účastníků a stoupenců sudetoněmeckého hnutí mylně vykládána jako vyvažování dvou rovnovážných misek: na omylech, chybách a zločinech se nepodíleli pouze poražení Němci, ale i Češi, kteří podle výkladu některých historiků vlastně ani nepatří k vítězům války (Mary Heimanová). Tak se vnáší do posuzování dějin falešná symetrie. Klade-li představitel sudetoněmecké organizace jeden věnec k pomníku obětem v Lidicích a potom vzápětí druhý k místu, kde se v Ústí nad Labem po válce Češi dopustili zločinu na skupině Němců, pak se tím vytváří zcela falešná rovnováha vin. Podobně když se o nálezu pozůstatků asi pěti ubitých Němců u Dobřenína píše v Süddeutsche Zeitung jako o nálezu nového masového hrobu v Čechách, pak se tím u čtenářů vzbuzuje chybná a jednostranná představa, vyvolaná nikoliv legitimním odhalením zla, nýbrž potřebou některých lidí smýt vlastní vinu zveličením vin jiných. Vraždili jsme my, Němci? Ano, ale stejně vraždili i Rusové, Poláci, Češi, Francouzi, Britové a další účastníci války. Masové hroby na Ukrajině, v Polsku, ve Španělsku čítají 250, 200, 100 tisíc zabitých, nemluvě o tom, že dnes už nikdo nezváží tuny popela spálených Židu a lidí jiných náboženství a národností – dávno je již rozvál vítr do všech stran. Ani přesně nevíme, kde všude by se měly vztyčovat pomníky a kříže bezejmenným obětem. A jak velké by měly být, aby naznačily množství ubitých a pohřbených.
Lidé, kteří se podílejí na aktivitách Ackermann-Gemeinde, se mohou cítit připomenutím těchto skutečností dotčeni. Co oni s tím mají společného? Odpověď na tuto otázku ponechávám čtenářům k úvaze. V této souvislosti stojí za to zamyslet se nad způsobem, jakým se u nás prováděly a podle některých lidí i nadále mají provádět lustrace jako nástroj likvidace následku komunistické éry. Pro některé lidi – zřejmě i pro pana Hermana, bývalého ředitele ÚSTR – největší zlo na této planete rozesel komunismus, ne nacismus ani fašismus a už vůbec ne katolické organizace jako Opus Dei a další vzniklé v jeho stínu.
Staré české přísloví praví: Kol močidla chodě, nádchy neujdeš. Jenže někteří lidé nepovažují močidlo za nic nebezpečného, a proto se také žádné nádchy nebojí.
Autor je historik, přišlo e-mailem
Merkelová a mezinárodní právo
„Nedávné schůzky německé kancléřky Angely Merkelové by mohly naznačovat, že se Německo zapojilo do klubu diplomatických hvězd. „Vyškolila“ ruského prezidenta Vladimira Putina, neboť pohrozil, že se s kancléřskou neukáže na výstavě v Petrohradě, jež zahrnovala také umělecká díla ukořistěná sovětskými vojáky po druhé světové válce. Merkelová dala jasně najevo, že svoji návštěvu Ruska zkrátí, a Putin jí nakonec vyhověl. Kancléřka prohlásila, že ukořistěná díla by se měla podle mezinárodního práva vrátit zpět domů.“
(Text z časopisu The Economist z 29. června 2013 přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková, Revue Politika 7-8/2013)
Pokud někteří „znalci“ německé politiky se domnívali, že kancléřka A. Merkelová neoplývá znalostmi z mezinárodního práva, nyní se z uvedeného textu dovídají, že se mýlili. Z této skutečnosti máme nelíčenou radost. Nyní si zřejmě Německo uvědomí, že mezinárodní právo mu poskytuje nejen práva, ale i povinnosti. A tak se dostane na reparace a navrácení majetku Řekům. Jim jde nejen o reparace, ale i o navrácení uměleckých děl, které jim Němci ukradli v době druhé světové války. Asi bude nepřesné, když řeknu, že jde o hodnoty v ceně téměř 1,9 bilionu euro.
Je přeci pochopitelné, když paní A. Merklová vyžaduje navrácení Rusy ukořistěných obrazů do Německa, nechme stranou skutečnost, jak Němci se s barbarským zničením značné části tehdejšího Sovětského svazu s Rusy vyrovnali, tak jistě se ozve a bude dbát, aby i Řekům se dostalo toho, co jim zaručuje mezinárodní právo, když ona sama se tohoto práva dovolává.
V těchto souvislostech si můžeme připomenout, že i ze Slovinska kdysi zazněly hlasy, kritizující evropský stát, které neplatí válečné reparace. A přihlasme se konečně i my o reparace, které nám Německo dluží asi ve výši 360 miliard předválečných korun. V dnešní hodnotě to je asi dost přes 3 biliony korun. To by nám jistojistě pomohlo z našich ekonomických nesnází. Chce to jen se vzmužit a diplomatickou cestou začít vyjednávat a vymáhat reparace.
Vycházím z toho, že paní kancléřka jistě nezastává zásadu, že to, co je dovoleno Jovovi, není povoleno volovi. Pokud by někdo se mohl domnívat, že snad tento princip třeba jen mlčky drží, moc by paní Andělu urazil. Je přece demokratkou, jak se o tom pějí celé tirády, je přece bojovnicí za mezinárodní právo, což nedávno opět dokázala, a je bojovnicí za evropské hodnoty, jak ukazuje její prohlášení ukrajinské opozici. A proto by se vznesené reparační a jiné požadavky na Německo neměly setkat s nějakými zásadnějšími překážkami, snad možná jen nějakými technického rázu. Domnívám se dobře?
Na Ministerstvo zahraničních věcí ČR jsme adresovali v průběhu několika let petice, které se mimo jiné zabývaly i otázkami reparačními, povinností Německa nám zaplatit reparace. Dostali jsme odpověď asi v tom smyslu, že reparace nejsou na pořadu dne. Asi bychom měli hledat poučení u nového ministra zahraničních věci. L. Zaorálka. Snad se dozvíme i něco nového. Líná huba, jak se říká, holé neštěstí!
Dr. O. Tuleškov
Demokracie je…
Milan Křesadlo
V zemi zemského ráje napohled, domova mého, TGM učil jadrnou zkratkou:
"Demokracie je diskuse". S tím jsme vyrůstali. Nedostatkem otevřené, poctivé a nebojácné diskuse o našich cestách a pro naší zem, jsme trpěli. Rozháraný okolní cizí svět nám podkládal jiné obrazy existence a svazoval jazyky, když ne rovnou ruce a nohy.
Snaživé diktatury nám zákazy, příkazy a nakonec cenzurovanými "diskusními příspěvky" na rozkaz v kom-socialismu nacpávaly a ucpávaly mozky a zalepovaly ústa.
Byli jsme nuceni poznávat a poznali jsme příkazný svět a jiná pojetí názvů, výrazů a logická salta mortale těch, kteří chtějí mít vždy jen svoji pravdu za každou cenu a v každé situaci i když se hrdelně vyznávají za demokraty. Jiná než jejich "pravda", jejich názor neexistuje. Ovšem to nás přivedlo jen k poznatku dalšímu a širšímu: Když se chceš dobrat pravdy rozmlouvej! Když chceš mít svoji pravdu pohádej se!
Chceš-Ii svoji "pravdu" v politice, a nemůžeš-Ii ji proti obecnému názoru a většině prosadit, spusť humbuk ublížení, manifestuj za tu svojí pravou "pravdu". Dělej hluk, nos fangle s nápisy tvého, stav barikády, zapaluj pneumatiky co dávají smrdutý černým kouř, aby TV kamery sensacechtivých měly pro celý svět dokument tvého ublížení.
Samozřejmě ti "správní" reportéři, kteří vedle svého hlavního poslání, totiž dodávání žádoucí špionáže pro válčící za tu pravou jejich demokracii a importované "vzbouřence", se postarají za žold rozhlásit, jak je "vzbouřenec" ublížen. Jak ti vládní zabíjejí nevinné ženy a děti, a bourají činžáky nad jejich hlavami. Že dusivý dým škodí všem ostatním, občanům, zvířatům i zelenině, nesmí vadit. Naopak nastrčí se kupodivu dobře oblečené elegantní krasavice dle západního kusu pro cizí kameru. Ty pro svět potvrdí, že s čoudem a dusivým zápachem souhlasí. Ublížený "vzbouřenec" musí v rámci lidských práv, svobody a demokracie dosáhnout svoji "pravdu". Říkej: když padá les, třísky létají. Nestačí-Ii to vše, dělej randál. Střílej z toho a tím co ti dodají přes hranice demokraté, ti co přece pro tebe chtějí jen tvojí "pravdu" a tu pravou demokracii a jen tvojí svobodu.
A tak vidíme na světelných náležitě barevných obrazech, jak ty jedině pravé tradiční a největší "demokracie" ten mumraj podporují na konferencích. Dodávají svoji promyšlenou expertisu, jak se tam i onde dostat k moci. Aby mohli prosadit vzbouřenecké a své. Dodávají "bezpečností" kontraktory, specialisty na demokracii ověnčené kulometnými pásy.
Dle potřeby poskytnou další tvrdé argumenty v podobě svých vyřazený protiletadlových dvojčat a čtyřčat jako těm do Libye. Když jde o zemi, kde byly normální volby (viz Egypt) a občané zvolili jiného než západními demokraciemi vybraného a schváleného, "demokratičtí" vojáci (placení k obecnému údivu západními demokraciemi) ho sesadí a vydají ho jimi schváleným soudům k trvalému odstranění. Takový s jinými názory, který není podle pravé demokracie, či vyznání, nesmí přece existovat.
Demokracie je jen tam, kde má Západ svoje jednotky, svoje základny a kde můžeme nerušeně provádět to, co za starého kolonialismu. Londýn, 4.2. 2014
Spolková republika Německo Polákům žijícím na jejím území nepřiznává statut národnostní menšiny
Poláci v Německu požadují však navrácení statusu menšiny. Deník Rzeszpospolita informuje, že berlínský právník Stefan Hambura, zmocněný polskými organizacemi v Německu, oficiálně požádal kancléřku Angelu Merkelovou o zrušení nacistické vyhlášky, která připravila Poláky v zemi o status národnostní menšiny. Nařízení vydané v roce 1940 nacistickou Ministerskou radou pro obranu Třetí říše bylo například podepsáno i Hermannem Goeringem a podle Hambury má stále právní platnost. Nařízení zakazovalo působení všech polských organizací v Německu a konfiskovalo jejich majetek.
Hambura deníku řekl: „Polsko-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1991 de facto potvrzuje platnost nacistického zákona, neboť používá termín německá menšina v Polsku a ‘osoby polského původu‘ v Německu“. Postavení národnostní menšiny je v Německu přiznáno pouze Dánům, Frísům, Lužickým Srbům, Sintům a Romům. Německé právo ukládá vládě povinnost organizace národnostních menšin chránit a finančně podporovat. Podle odhadů má v Německu polské kořeny asi 1.5 až 2 milióny lidí. Komentátoři však poukazují na to, že přiznání statutu menšiny Polákům by otevřelo dveře podobným nárokům ze strany daleko větší turecké komunity v Německu, a tak je naděje na úspěch tohoto odvolání nevelká.
Ani Čechům, či Slovákům žijícím na německém území SRN, jichž je mnohem více než Němců v ČR a ve SR, nepřiznává statut národnostní menšiny. Pokud jde o uznání české menšiny ve SRN, Němci použili stejnou argumentaci jako u Poláků Turků zde žijících je mnohem více. Po přiznání statutu národnostní menšiny Polákům či Čechům by žádali i oni o totéž a to Německo nehodlá připustit.
Tato argumentace však připomíná doby dávno minulé. Nadto Češi a Poláci sídlí v Německu celé generace, stovky let. Již v době vilémovského Německa jim režim nebyl nijak laskavě nakloněn. Genocidní snahy vůči nim uplatňovali nacisté.. Stejně tak jako vůči Lužickým Srbům, a Romům. Menšiny v Německu měly být likvidovány v době co nejkratší Již kvůli tomuto faktu by bez dalšího mělo Německo nám i Polákům a Slovákům statut národnostní menšiny přiznat.
Turci v Německu ve větším množství žijí ve SRN v druhé či třetí generaci. Přesto by Němci měli uvážit, sami jsou přeborníky v prosazování práv německých menšin všude v Evropě, a konečně i Turkům statut národnostní menšiny přiznat. Jsou-li dobří pro práci v Německu, musí mít i odpovídající práva.
Doba, kdy H. Kohl sebevědomě prohlašoval, že když Turci chtějí pracovat v Německu, musí se i sbližovat s majoritním národem a asimilovat, jsou snad již nenávratně pryč. J. Skalský
Petice na ochranu republiky 2
V Praze dne 24. února 2014
Vážený pan
Mgr. Bohumil Sobotka, předseda vlády ČR, Úřad vlády ČR
Vážený pane předsedo,
v těchto dnech jsme obdrželi odpověď na naši Petici na ochranu republiky ze dne 17. ledna 2014. Považujeme ji však za neúplnou z následujících důvodů: § 5 (3) zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním výslovně zakotvuje: „Státní orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení.“ Obsahem rozumí dikce zákona jistě celý obsah petice, nikoliv tedy pouze její část.
Pouhý porovnáním naší petice s odpovědí č.j. 568/2Q14-OPZ, z 19. února 2014,pod níž je podepsán pan Martin Ayer, ředitel Odboru tiskového a styku s veřejností, lze vidět, že odpověď Vašeho pracovníka se nezabývala celým obsahem naší petice, nýbrž pouze její částí, což je v rozporu, jak jsme přesvědčeni, s výše uvedenou citací § 5 (3) zákona.
Nadto byla jeho odpověď v některých bodech příliš obecná. Vzhledem k tomu, že na naši petici nebylo řádně odpovězeno, musíme na konkrétní nesrovnalosti nebo neúplnost odpovědi ukázat. Proto považujeme následující za Petici na ochranu republiky 2.
Zastáváme nadále stanovisko, a jsme přesvědčeni, že zcela správně, že jednotlivé země SRN mají pouze fragmentární svrchovanost, nemají např. ministerstvo zahraničních věcí V oblasti zahraniční politiky je příslušné pouze ministerstvo zahraničních věcí SRN. Do jeho působnosti, patří i problematika tzv. sudetských Němců, která je celoněmecké povahy a nikoliv pouze bavorská. Přesto bavorský ministerský předseda bez jakéhokoliv mezinárodně právního titulu vznáší vůči naší republice různé „sudetoněmecké“ požadavky.
Ve své petici jsme výslovně uvedli: „3. Pokud tzv. sudetoněmecká národnostní skupina má vůči ČR nějaké požadavky, pak nech je vznese obvyklou diplomatickou cestou prostřednictvím příslušných ústavních orgánů SRN, které mohou dát kdykoliv podnět k zahájení rozhovorů mezi SRN a ČR. Uplatňování požadavku sudetů prostřednictvím bavorských zemských orgánů, zejména prostřednictvím předsedy bavorské zemské vlády, jak je prokazatelné, je z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné. Jsme přesvědčeni, že jde o zcela nepřípustné a odsouzeníhodné zasahování do našich vnitřních věcí.“
A právě tuto část petice Váš pracovník zcela pominul. Abychom byli zcela konkrétní a vyhnuli se další neúplnosti Vaší odpovědi, dovolíme si položit následující otázky:
1) Bude vláda ČR nebo její nějaký ministr jednat se zemskými orgány Bavorska o tzv. nárocích „sudetských“ Němců?
2) Nebo považujete požadavky sudetských Němců za záležitost celoněmeckou a naše vláda, pokud to bude nutné, bude o nich jednat pouze s ústavními činiteli SRN?
3) Považujete také podporu požadavků sudetských Němců, kterou jejich jménem vznáší na naše ústavní orgány ministerský předseda Bavorska za zasahování do vnitřních věcí ČR?
4) Pokud ano, jaké důsledky z toho hodláte vyvodit?
5) Považujete tzv. sudetoněmeckou národnostní skupinu za subjekt mezinárodního práva nebo zastáváte stanovisko, že tato skupina subjektem mezinárodního práva není?
6. Hodlá vláda ČR navázat přímá jednání s tzv. představiteli sudetoněmecké národnostní skupiny? Pokud ano, pak jaké důvody Vás k tomu vedou?
Pokud tedy ze vztahů česko-německých vyčleníme záležitosti celoněmecké povahy, které jsou v kompetenci ústavních orgánů SRN, pak považujeme samozřejmě za možné a nutné navazovat i kontakty našich ministerstev s příslušnými zemskými orgány té či oné země SRN. To dovedeme pochopit. Zároveň však soudíme, že i určité kompetence a pravomoci navazovat kontakty s územními orgány jednotlivých zemí SRN mají i naše krajské úřady a hejtmani. K takovýmto kontaktům pochopitelně již dlouhodobě dochází.
Vážený pane předsedo vlády, vzhledem k tomu, že výše uvedená odpověď Vašeho pracovníka nebyla dostatečná a nadto se některým podstatným otázkám zcela vyhnula, jsme nuceni na Vás se obrátit s touto novou peticí.
S úctou
Členové petičního výboru:
Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov,
Jménem petičního výboru je oprávněn jednat Ing. Pavel Rejf, CSc.
Stejnopis odeslán: Prezident České republiky, Ing. Miloš Zeman, Praha-Hrad
Thatcherismus zabíjí, prokazují vědci
Politika „zbytečné nezaměstnanosti, sociálních škrtů a likvidace sociálního bydlení“, kterou v 80. letech v Británii zahájila Margaret Thatcherová, vedla ke „zbytečným a nespravedlivým předčasným úmrtím mnoha britských občanů“, konstatuje nová vědecká studie.
Pokračování této politiky nyní hlasitě odsuzuje i britská církev.
Experti z univerzit v Durhamu, Západním Skotsku, Edinburghu a Glasgowa analyzovali data z více než sedmi desítek studií a výsledky zveřejnili v International Journal of Health Services. „Koncem 80. let jsme byli svědky asi pěti set úmrtí ročně v důsledku chorob jater a cirhózy. Víme také, že tehdy docházelo k asi 2500 úmrtím ročně v důsledku nezaměstnanosti, kterou vyvolala politika Thatcherové,“ konstatoval pro portál EurekAlert vedoucí studie Alex Scott-Samuel z Durhamské univerzity. „A tato předčasná úmrtí jsou jen vrcholkem obřího ledovce chorob a utrpení způsobených thatcherismem.“
Vědci připomínají nárůst příjmové nerovnosti. Zatímco v roce 1978 příjmy nejbohatší desetiny procenta Britů převyšovaly průměrný příjem 28krát, v roce 1990 už to byl sedmdesátinásobek, přičemž zároveň vzrostl počet lidí pod hranicí chudoby ze 6,7 procenta v roce 1975 na 12 procent o deset let později. „Vlády Margaret Thatcherové úmyslně zosnovaly ekonomickou katastrofu, která postihla velké části Británie“, konstatuje studie a mezi příklady uvádí rušení tradičních průmyslových odvětví typu těžby uhlí nebo výroby oceli. Hlavním smyslem přitom byla snaha podkopat sílu organizací pracujících, jakými byly odbory, shrnují akademici. Výsledkem byla prohlubující se regionální nerovnost v životních standardech i v míře dožití, stejně jako prohloubení nerovnosti sociální. Údaje britského statistického úřadu i Světové zdravotnické organizace přitom stvrzují, že právě v letech 1979 až 1990, kdy Margaret Thatcherová vedla britské vlády, kvůli prohlubující se sociální nerovnosti prudce vzrostl počet úmrtí spojených s konzumací alkoholu a drog i úmrtí v důsledku násilí nebo sebevražd. „Je zcela jasné, že převratné změny britské ekonomiky, které Thatcherová prosadila, vyústily v regionální a sociální nerovnosti, které mají dodnes přímý dopad na zdraví lidí,“ shrnuje Alex Scott-Samuel.
Následník Margaret Thatcherové a současný britský premiér David Cameron v její politice pokračuje a je tak přímo zodpovědný za „národní krizi“, která nutí půl milionu Britů „v důsledku škrtů a krachu sociálního systému“ vyhledávat kvůli přežití služby potravinových bank, soudí 27 anglikánských biskupů. Jejich otevřený dopis premiérovi publikoval deník Daily Mirror. „Jako společnost musíme nyní čelit skutečnosti, že více než polovina lidí využívajících charitativní potravinové banky se do této situace dostala kvůli škrtům a selhání systému sociálního zabezpečení, ať už kvůli opoždění plateb nebo trestajícím sankcím,“ uvádějí biskupové, kteří jsou „šokováni“, že lidé v Británii, sedmé nejbohatší zemi světa, musejí hladovět. Připomínají, že od loňských Velikonoc služeb charitativních organizací využilo přes půl milionu lidí, 5500 z nich muselo být hospitalizováno s podvýživou a každá pátá matka „si odpírá jídlo pro sebe, aby mohla přilepšit svým dětem“.
V podobném duchu se minulý týden vyjádřil také nejvyšší představitel katolické církve v Anglii a Walesu arcibiskup Vincent Nichols, který vládní sociální politiku označil za „ostudnou“. „Hlasy, které slýchám jsou hlasy vzteku a zoufalství,“ prohlásil v rozhovoru pro BBC. „Něco je velmi špatně, když v tak bohaté zemi, jako je ta naše, jsou lidé ponecháváni bez prostředků a nezbývá jím než se spoléhat na jídlo z charity.“
Systém nastolený Nečasem, Kalouskem, Drábkem
a Schwarzenbergem zabíjel i u nás
Je zde ve srovnání se situací v Anglii jeden zásadní rozdíl. Zatímco thatcherismus a jeho sociální důsledky byly diskutovány tamní církví i vědeckými institucemi, u nás jsme Nekadrábschwarz pomíjeli. Média statečně a pokrytecky troubila do všech koutů republiky, že s chudobou jsme na tom lépe než je průměr v EU a tím diskuse pro „demokraty“ končila. Kdo by dále chtěl jít, narazil by.
Kromě několika odvážných intelektuálů, kteří svou statečnost vyčerpali nemnohými řádkami, seriózní církevní i vědeckou diskusi postrádáme. Jistě dovedeme pochopit, že církve mají nyní na starosti onačejší témata, např. církevní restituce. Když se klubaly na svět, tak hierarchie jim byla porodní bábou. A i duchovenstvo, ve své většině, aplaudovalo pravici. A nejen to! Z kolika kazatelen odlétla v pravý čas k věřícím pravá výzva, aby dali své hlasy pravým stranám? Ano, něco za něco! Vy nám restituce, my Vám hlasy mnohých věřících! Mocenská hrabivá, protinárodní a asociální koalice byla na světě. Funguje k radosti zpátečníků a našich „přátel“ z blízkého zahraničí. Povyk sociálních demokratů kolem restitucí je jen házením písku do očí jejich voličů. Z původně uvažovaného referenda o církevních restitucí zbyla jen jakási téměř bezzubá komis. Vždyť i Slávek Sobotků je křesťan. Nebylo opomnění restitucí sociálně demokraticky předzvěděno již dříve? J. Kovář
Petice na ochranu českých zájmů
Pan Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí ČR
V Praze dne 26.2.2014
Vážený pane ministře,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s návrhy, otázkami a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.
Četl jsem, že členové Česko-německého fondu budoucnosti, jeho české části, byli již dříve jmenovaní předcházejícím ministrem zahraničí, panem J. Kohoutem. V současnosti jsou tak čeští členové Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti (SR ČNFB) v plném počtu na prahu dalšího funkčního období, které končí až prosincem 2015.
Tak vzniká otázka, zda konečně ve SR ČNFB budou mít české vlastenecké organizace, po delší době, alespoň jednoho svého zástupce. Je to v současnosti možné?
Pročetl jsem různá Vaše prohlášení, vážený pane ministře, která se týkala i Vašich pracovníků na ministerstvu a jež byla převzata médií. Tak jsme se dozvěděl, že na ministerstvo, jak jste sám řekl, si vezmete též i paní Kristinu Larischovou, tehdejší vědeckou pracovnicí pražské kanceláře německé Nadace Friedricha Eberta. Toto rozhodnutí jste zdůvodnil tím, že Vám bude dělat „spojku“ na německé sociální demokraty.
Paní K. Larischová zřejmě na MZV ČR pracuje. Současně je členkou SR ČNFB za českou stranu. V této souvislosti vzniká otázka, zda paní Kristina Larischová, která je Vašim blízkým kontaktem na německé sociální demokraty, by neměla na funkci členky SR ČNFB rezignovat. Myslím si, že by tak měla učinit bez zbytečných odkladů a pokud by tak náhodou neučinila, máte přesvědčivý důvod k jejímu odvolání. Ve Správní radě přece nemusí být nikdo, kdo by zprostředkovával vztahy na německé sociální demokraty. Místo ní, tak to vidíme mnozí z nás, byste měl jmenovat někoho, kdo by též zastupoval i české vlastenecké organizace, aniž by dělal nějakou spojku na Německo nebo jako pracovník MZV ČR zastupoval toto ministerstvo. Tak ani SR ČNFB není konstruovaná.
Pouhý pohled na složení SR ČNFB říká, že české vlastenecké organizace v něm zastoupení nemají, ačkoliv dva zástupci z německé části mají přímé vztahy na sudetoněmecký landsmanšaft a jeden zprostředkované. To jsou faktické údaje, které musí vidět každý nezaujatý člověk, o kterých se však raději mlčí.
Pokud jsem dobře informovaný, Český svaz bojovníků za svobodu společně s dalšími vlasteneckými organizacemi, především s těmi, jež jsou součástí Vlasteneckého fóra, výběr již provedl a návrh má připravený. Bude stačit, pane ministře, když o předmětnou záležitost projevíte zájem. Z tisku také vím, že jste byl v této záležitosti již osloven jedním z redaktorů, ale údajně jste se odmítl vyjádřit.
Proto prosím, abyste přihlédl k uvedeným skutečnostem. Dosavadní pohled mnoha českých organizací i jednotlivců na SR ČNFB je značně kritický. Také z důvodů výše uvedených či jim podobných. Dokonce se říká, samozřejmě se značnou nadsázkou, že v ČNFB a Česko-německém diskusním fóru jednají zástupci sudetů s českými sudetomily s požehnáním českého ministra zahraničních věci za české peníze, a to bez ohledu na české zájmy.
Dovoluji si, vážený pane ministře, položit Vám zcela konkrétní otázky:
1) Budete do SR ČNFB jmenovat někoho z kandidátů navržených Vám vlasteneckými organizacemi?
2) Pokud nikoliv, pak z jakých důvodů?
3) Považujete dosavadní složení české části SR ČNFB a Rady Česko-německého diskusního fóra z hlediska obhajoby českých zájmů za dostačující?
Myslím si, že výše uvedené ódium je na čase z obou uvedených subjektů odstranit. Je to ve Vaši moci. Budu velmi rádi, když moje podněty vezmete v úvahu a budete podle svého nejlepšího vědomí a svědomí konat.
Velmi moc Vám děkuji za vše, co v předmětné věci k dobrému uděláte.
S úctou
E. Šneberg
Tak konečně máme „demokratickou“ Ukrajinu?
Když jsem se díval na večerní televizní zprávy, viděl jsem v Kyjevě na stožárech vlajky s banderovským trojzubcem a prapory v banderovských barvách, černých a červených.
Asi cenzorům tato skutečnost utekla. Ale nakonec i kdyby řekli část pravdy, tak by stejně zanikla v tom moři nepravd, které nám televize servírovala. Vlastně nic neobvyklého!
Parlament hlídají radikálové z Pravého sektoru a uvnitř je celá ozbrojená sotňa benderovců. Když se jim zlíbí, odejmou hlasovací karty nespolehlivým poslancům. Jejich rodiny se těší i delší návštěvě banderovců, která má zajišťovat rozumnost hlasování poslanců.
Zvlášť se vyznamenal L. Zaorálek, „náš“ ministr zahraničních věcí. V podstatě nám řekl, že uzavřená dohoda v přítomnosti politiků z EU, nemohla být naplněna proto, že „demonstranti“ v Kyjevě ji nemohli přijmout, poněvadž ještě viděli své mrtvé.
Ale byli nejen jejich mrtví, ale i mrtví a ranění policisté. A tak s použitím stejné logiky a argumentace, představitelé státní moci mohli hned po podpisu též tvrdit, jedno je podepsání smlouvy a druhé její plnění. Nemohli jsme ji plnit, poněvadž nám to naši mrtví nedovolili.
Takže v praxi je možné uzavírat celou řadu nejrůznějších dohod, ale také je vždy možné si najít nějakou výmluvu, proč je neplnit. Na omluvu pana ministra lze však říci, že možná je politikem, nevím sice jaké třídy, ale přesto jím je. Do velikosti státníka však nevyrostl a asi nevyroste. Bude jen se svým stranickým šéfem přežvykovat vypůjčené nebo vnucené myšlenky nepovedených politiků z nepovedené EU. Ani na jednoho se nemůžeme zlobit. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Místo starořímské zásady, že smlouvy musí být plněny, nám káže pan Zaorálek, že smlouvy být plněny nemusí. Zatímco právní principy římského státu v civilizované společnosti zůstávají, zahraniční ministři typu pana Zaorálka se jen mihnou a s potupou mizí v zapomnění.
Pokud jde o básnění pana Zaorávka o ukrajinském parlamentu, pak je třeba říci, že většinu poslanců měly vládní strany. Takové rozložení v poslanecké sněmovně lze však zvrátit ze dne na den. Stačí „jen trochu demokratického násilí“ nebo dokonce jen hrozby násilím. A i ta hrozba v Kyjevě byla jistě a je účinná. A tak se poměry v parlamentu změnily. Opozice nyní „demokraticky prosadí“ vše, co bude chtít. Na to pan Zaorálek nepotřebuje ani moc důvtipů. Ale přesto…. Další slova jsou vlastně zbytečná.
Snad bychom se mohli shodnout na tom, že nám prostých Ukrajinců je líto, velmi líto. Hraje se o Ukrajinu a oni jsou jen těmi zneužívanými pěšáky. Zasloužili by si lepší život a lepší budoucnost. Ale rozehraná partie ještě zdaleka nekončí a její koncovka je zatím v nedohlednu.
Petr Skalský
Vážení přátelé,
našemu webu se daří. Měsíční návštěvnost se pohybuje kolem 14.000 hostí. Obdobně dobře je na tom i FB, jeho návštěvnost dosahuje asi 10.000 za měsíc.
Naše celkové aktivity silně rostou, zvláště i v rámci Vlasteneckého fóra. Na druhé straně jsme na letošní rok zatím dostali méně než 50% obvyklých ročních příspěvků. Další ještě docházejí. Přesto je to nejhorší výsledek za posledních téměř 20 let. Víme, že chyba není u vás, vážení čtenáři, ale někde úplně jinde. Leží na bedrech těch, kdo chudým brali a bohatým dávali. Vážíme si moc vašich finančních příspěvků. Věříme, že ti movitější, kteří tentokrát z části selhali, ještě nás podpoří.. Děkujeme i za sebemenší příspěvek. –red.
Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 26. února 2014
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz