Pokoj a dobro
„…Církev se plně solidarizuje s těmi, kdo trpí sociálními nespravedlnostmi, kdo jsou vytlačováni na okraj společnosti a stávají se tak oběťmi špatně fungujícího politického a hospodářského řádu. Rostoucí. počty lidí bez práce, bezdomovců živořících v nepředstavitelných podmínkách a přeplněné věznice jsou svědectvím o nemocné společnosti…
Křesťanské sociální učení nesmírně oceňuje skutky milosrdenství a solidarity. Současně si je však vědomo, že charita samotná nestačí. Je třeba reformu institucí a reformu kroků, které k těmto vážným sociálním problémům vedou. A je potřebí zároveň demaskovat mylné ideologie těch společenských struktur, které takové zlo plodí.
Křesťanství se nemůže vzdát usilování o sociální spravedlnost. Těžko se smiřuje s tím, že některé skupiny požívají neoprávněných. privilegií, zatímco jiné skupiny jsou diskriminovány…Ke slabým v naší společnosti patří staří a nemocní lidé a rodiny s více dětmi…
V současnosti dochází k mnoha závažným změnám v životě rodiny. Sílí především různé tlaky, které rodinu podrývají a oslabují. Tato situace bezpochyby souvisí s rozpadem mravních měřítek i hodnotového systému společnosti. Také materiální zatížení rodin narušuje vztahy mezi manžely i mezi rodiči a dětmi…
Pravidla volné soutěže zvýhodňují ty, kteří do rodiny investují málo nebo nic a znevýhodňují ty, kteří do ní vkládají hodně, například tím, že mají více dětí. I zde žijeme na úkor budoucích generací. Manželství je velmi křehké a snadno zranitelné.
Jakkoli prošla rodina v kulturním vývoji hlubokými změnami, její poslání trvá. Rodina je základní buňkou, v níž se vytváří a pokračuje vědomí osobní, občanské a národní identity. Je prostorem pro soužití generací a pro získávání zkušeností, nutných pro zaujímání postojů ve společnosti…“ .
List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi, vydal Sekretariát České biskupské konference, Praha 2000, str. 41-49)
Liberalismus, práce a křesťanství
Již počátkem 90. let minulého století se u nás objevili zajímavé statě o liberalismu a práci z hlediska křesťanského. Četli jsme je se zájmem a s důvěrou, že i u nás se tyto myšlenky uplatní ve společenské praxi. Moc jsme si to přáli. Knihy jsme si půjčovali. Následné citace jsou působivé zvláště dnes:
„V této myšlenkové atmosféře vznikaly dva základní politické proudy, tj. individualistický liberalismus na jedné straně a kolektivismus na straně druhé. Oba směry jsou popřením křesťanské nauky o člověku. Liberalismus hlásal téměř absolutní svobodu člověka, což mělo mimo jiné i katastrofální důsledky v hospodářském životě. Je-li totiž zaměstnavatel téměř absolutně svobodným člověkem, pak může vykořisťovat své zaměstnance a může jim platit takovou mzdu, aby nezemřeli hladem. Zisk, a ne potřeby člověka, se stal převážně výhradním cílem hospodářského dění…A jedním z těchto zákonů hospodářského života byl zákon volné soutěže, kde vítězil bezohledným způsobem hospodářsky silnější, jako kdyby neexistovala sociální spravedlnost s ohledy na lidskou osobnost, stvořenou k obrazu Božímu. Člověk se stal pouhým výrobním nástrojem…
Našim historickým posláním je ukončit boj o stíny ideologie individualistického liberalismu a materialistického kolektivismu a začít budovat sociální řád na zásadách bohostředného humanismu, tedy humanismu celostního, který vidí lidské potřeby přirozené i nadpřirozené…“ Hofírek, Stanislav, Perspektivy lidskosti, Nový společenský řád ve světle papežských encyklik, Praha 1992, vydalo Nezávislé odborové sdružení práce a svoboda, str. 8-9)
„Spojení práce a kapitálu a nadřazenost práce před kapitálem je dokonce jedním z důležitých požadavků křesťanské etiky. Velkou pozornost mu věnuje zejména papež Jan Pavel II. V encyklice o lidské práci, kde opakovaně zdůrazňuje: práce má přednost před kapitálem, kapitál je výsledkem lidské práce, každý člověk má plné právo pokládat se na základě vlastní práce současně i za spoluvlastníka všeho toho, na čem pracuje spolu s ostatními…
Učení o důstojnosti člověka a lidské práce není tedy marxistickým učením, jak se snaží někteří namluvit, ale je naléhavým požadavkem křesťanské etiky. Snižování práce na úroveň zboží, ke kterému se u nás často hlásíme, a považujeme to za objev tržní ekonomiky, je proti této etice…“(Vymětalík, Bedřich, Cesta k člověku, Skriptum Praha 1993, str. 25-26)
Krásná slova a realita?
Ano, čas voněl nadějemi. Květy však nebyly zárodkem očekávaných plodů. Pan prezident Havel nám básnil o sociální republice, v níž nebude nezaměstnaných, nebude se zdražovat. Lidé nebudou bydlet v králíkárnách, budeme neutrální, vojenské bloky se zruší, občané se budou těšit větším sociálním právům než dosud. Atd., atd… Když jsme procitli z tohoto krásného snu, byli jsme již rovnýma nohama v liberálním kapitalismu se vším jeho zlem. Vykořisťování lidí je neúnosně drsné. Kapitál tvrdě vládne nad lidskou prácí. Když se ti to nelíbí, můžeš jít, zní okřídlená věta, o níž jsme ani nevěřili, že ji ještě uslyšíme. Ano, nezaměstnaných je hodně přes půl milionu, další desítky tisíc lidí již jsou vyřazeni z evidence. Minimální mzda k životu nestačí. Přesto ji vládnoucí koalice, tvořená křesťanskou TOP09 a ODS, odmítá zvýšit. Z dílny křesťanských topáků, např. pana Drábka, vyšly právní normy, které berou důchodcům, matkám s invalidními dětmi a sociálně potřebným spoluobčanům peníze, které nutně potřebují k životu. Drábkovci dokonce činí zázraky: dovedou vyléčit i invalidy. Krvavé slzy jednonohých, jednorukých, téměř slepých a nepohyblivých padají na hlavu zázrakotvůrců. Počet bezdomovců neustále roste.
Co dělali křesťané v době přechodu od tzv. reálného socialismu k liberálnímu kapitalismu? Převážně jen krásně mluvili a přímo či nepřímo se mnozí podíleli na budování liberální společnosti, která je svou podstatou v rozporu s křesťanstvím, jak sami tvrdí. Slyšeli jsme od nich alespoň občas nějaké vážné a slyšitelné varování před tímto katastrofickým vývojem? Nepamatuji se. KDU-ČSL se koaliční spoluprací s pravicovými politickými stranami dokonce zasloužila o současný stav. Ke svému „dítěti“ se její současné vedení nehlásí, nepáchá sebekritiku, ale tuto požaduje spíše od druhých.
Jak je to s církvemi? Vypadá to, že jejich nejpřednější starostí, která převrstvuje vše ostatní, jsou restituce. Dlouho o ně usilovaly, nyní se pomalu stanou zřejmě skutečností. Církve získají desítky miliard korun, které stát nekřesťansky bere starým, dětem, nemocným, invalidům a dalším lidem stále více vytěsňovaným ze společnosti až na samý její okraj, kde o důstojnosti lidského života nemůže být ani řeči. Kde jsou ona lidská práva, o kterých se tak mluví? Nejdůležitějším z nich je právo na život, na důstojný lidský život. Kde je hlas církví, křesťanů? Kde jsou jejich iniciativy k nutným společenským změnám? Náš hlas je jen hlasem volajícím na poušti. Přesto je důležité, že zní. Je možná slabý, hodně slabý, málo slyšitelný, ale je svědectvím, že Křesťanskosociální hnutí existuje.
Stát nyní reprezentují křesťanské strany, zejména TOP09, v jejímž čele stojí pan Karel Schwarzenberg, který za současný stav společnosti nese plnou odpovědnost. Spolu s ministry za jeho stranu, zejména Drábkem, Hégrem, Kalouskem, a s celou vládou, odpovídá za utrpení lidí, kteří již nemají na léky, na nájem, na živobytí, a proto někdy nevěřícně pláčou nad svým osudem, ztrácejí i sílu žít. Za životy těch, kteří tíhu života neunesli, nesou odpovědnost ti, kteří asociální „reformy“ připravili a uvedli do života.
Podle mého názoru je velmi ostudné, že právě křesťané a křesťanské strany jsou spojovány se současným stavem společnosti, který se dále horší, aniž bychom si již mohli sáhnout na dno. Kde je vlastně ono pověstné „dno“, kam až se můžeme propadnout? Kolik utrpení a bídy a zla lidé budou muset ještě přetrpět? Jejich ponížení se týká také nás všech bez rozdílu. Společnost nemůže prospívat, když rodiny budou pod existenčními tlaky se dále rozvolňovat, rozpadat, když matky s dětmi budou trpět nedostatkem. Nebude bezpečně v našich domech, na ulicích, když lidé a jejich rodiny budou hladovat. Když otcové budou krást „chléb“, aby nasytili své děti, nehřeší. Právo na existenci, na zachování života, je právem silnějším, než je vlastnické právo. Naše společnost je nemocná. Nemocní jsou i křesťané, jejich organizace i politické strany. Křesťanství i křesťané ztrácí na přitažlivosti, nedokážou viditelně a přesvědčivě jednat v souladu s principy sociální spravedlnosti. Krásně mluví, ale skutky nenásledují.
Pozvednou konečně svůj hlas proti nekřesťanskému liberalismu a budou reálně usilovat o naplňování sociální doktríny církve, nikoliv však pouze krásnými slovy. Nastává pro křesťany ona velká a očekávaná a zároveň velmi přetěžká historická chvíle. Pokud ji nevidí, nebo nechtějí vidět, sami se jako společenská síla odepisují. Soužití oltáře s trůnem za cenu církevních restitucí je nejhorší možnou alternativou. Nebudou-li to oni, a my s nimi, budou v čele úsilí o zlidštění společenských podmínek stát jiní. -red.
Malý důvod děkovat papeži
Posuzujeme-li vše čistě ze světského hlediska, není mnoho důvodů papeži děkovat. Ratzinger nechtěl církev obnovit. Také vnitřně byl vykutálený konzervativec. Musíme doufat, že příští konkláve se odhodlá zvolit toho, kdo bude mít odvahu muže, který církev otevře. Dokáže ji zmodernizovat. Dokáže odstranit stará dogmata, která katolickou církev udělala anachronismem.
Frankfurter Allgemeine Zeitung, 13.2.2013, str. 2
K teologii osvobození
Teologie osvobození vznikla v rámci jihoamerické katolické církve po II. vatikánském koncilu – tedy v šedesátých letech minulého století. Vychází z biblických pramenů, které hovoří o dějinách spásy.
Vědomí, že Ježíš je se svým chudým a vykořisťovaným lidem, že je mezi ubohými, sám se stal tím nejubožejším otrokem, popraveným na kříži jako otrok, jehož povinností je pomáhat a sloužit – toto vědomí inspirovalo jihoamerické křesťany a vedlo k všeobecnému zakládání vesnických a městských společenství, kde se nejen četlo Písmo, ale také vyvozovaly konkrétní a praktické důsledky pro každodenní život.
Celý křesťanský svět v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století sledoval toto v dobrém smyslu nakažlivé a věrohodné hnutí, jehož ústavou se stala biblická myšlenka: Máte jediného otce a vy všichni jste bratři a sestry! Je to tak říkajíc základní myšlenka, kterou odevzdal Ježíš svým přátelům, své církvi.
Kritici a později nepřátelé teologie osvobozeni začali zdůrazňovat, že zde převládá společensko - politický aspekt nad myšlenkou původně a podstatně náboženskou a navíc, že se začíná používat i marxistické názvosloví, ba dokonce i marxistických metod. Teologové i prostý lid se ohrazovali protI těmto útokům, proti těmto nedorozuměním, proti těmto pomluvám, ale mnohdy marně.
Původně Ježíšovy a tedy biblické myšlenky nenacházely u etablovaných křesťanů pochopení. Vedlo se těmto staronovým názorům podobně, jako se vedlo samému Ježíšovi a jeho žákům: nepochopení, neporozumění, odpor, nenávist, potlačování, odsouzení. Nikdo však nemůže popřít, že je to hnutí burcující, křesťansky autentické a snad právě proto stále znepokojující tak zvané „zabydIené" křesťany, kteří - aniž by to pozorovali – udělali z Ježíšových názoru a hlavně z Ježíšova života uzavřenou měšťáckou ideologii. Ježíšův život, jeho závěr i jeho vítězství (vzkříšení), jeho myšlení i jednání budou vždy znepokojujícím prvkem pro usedlého a v podstatě pro sobeckého člověka i pro takové společenství…
Teologie osvobození je vlastně stálý a nikdy nekončící proces. Není to jednorázové přehození výhybky, ale základní paradigma (nový životní model), který znovu objevuje Ježíše jako zachránce, jako zachraňovatele. Ježíšův život a životní postoje nepůsobí jednorázově, ale neustále: jsou procesem, stálým dějinným vtělováním božského prvku (božské jiskry a světla i kvasu) do lidského života všech přicházejících generací. Mohli bychom tedy říci, že jde o teologii stálého a nikdy nekončícího osvobozování. Toto nekončící osvobozování není jen osvobozováním jednotlivce – není jen osvobozování duchovní, ale obsahuje všechny složky a roviny lidského a všelidského osvobozování. Proto výtky, že teologie osvobození se koncentruje hlavně na společenskou a politickou kritiku tehdejší situace v jednotlivých státech Jižní Ameriky (a proto má podvratný charakter) neodpovídá skutečnosti. Skutečnost, o níž jde teologii osvobození, je totiž mnohem kompletnější. Teologii osvobození jde o stálé osvobozování lidského života i všeho lidstva ve všech rovinách života. (Zpracováno podle textu prof. ThDr. V. Bendy)
Za vatikánským tažením proti teologii osvobození, jak se již v minulém století soudilo, stál především nikoliv papež Jan Pavel II., ale kardinál Ratzinger. „Ideologický základ proti teologii osvobození připravil právě tehdejší vrchní inkvizitor Ratzinger.“(Právo, 2.2.2013, Petr Schnur, Papežská abdikace ve světle dohadů, str. 6)
Hans Küng: Téměř revoluční rozhodnutí
Vyjádření Hanse Künga pro agenturu SWR: "Papežův odchod z úřadu považuji za legitimní a z mnoha důvodů pochopitelný a zaslouží si respekt. Musíme však doufat, že Ratzinger nebude uplatňovat svůj vliv ve volbě svého nástupce. Mohlo by totiž být velmi obtížné - na základě fatální personální politiky obou papežů – vybrat z kardinálského kolegia osobnost, která by dokázala vyvést církev z její mnohonásobné krize."
Německý novinář Walter Rauhe hovořil s Hansem Küngem telefonicky v den papežova oznámení a následující den referoval pro deník Il Messagero: Telefon zvonil včera u Hanse Künga skoro nepřetržitě…Redakce celého světa začaly bombardovat nejznámějšího z rebelujících teologů a představitele disentu uvnitř katolické církve, který je více než 40 let v centru ostrého teologického sporu s Josefem Ratzingerem.
Pro dnes čtyřiaosmdesátiletého Künga by šokující odstoupení Benedikta XVI. mohlo představovat malý triumf. Ratzingerův bývalý kolega na katolické teologické fakultě v Tübingenu - Küng byl odvolán v roce 1979 právě Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry, která mu odňala kanonickou misi tj. oprávnění vyučovat katolickou teologii. To všechno kvůli silné kritice rigidní vatikánské hierarchie, kvůli papežské autoritě, zpochybnění papežské neomylnosti a boji ve prospěch přístupu žen a laiků ke všem církevním úřadům.
„Již jsem vše řekl německé agentuře DPA“ odpoví skoro rozčileně, když se nám ho nakonec po mnoha pokusech podaří zastihnout telefonicky. Ale po chvíli váhání nám teolog švýcarského původu poskytne několik svých úvah: „Ne, nezakouším pocit triumfu nebo snad přímo opožděnou satisfakci. Proč bych měl? Naopak. Rozhodnutí Benedikta XVI. zasluhuje velký respekt, je legitimní, pochopitelné a také odvážné. Nikdy bych neočekával, že právě tento papež mne jednoho dne překvapí pozitivním způsobem.“
Jak to myslíte?
Ježíš Kristus také nesestoupil z kříže, řekl svého času Jan Pavel II., čímž vysvětlil důvody svého setrvání v čele katolické církve i poté, co jeho nemoc omezovala už viditelně jeho činnost a vzala mu dokonce i hlas. Benedikt XVI. dospěl k jinému rozhodnutí, téměř revolučnímu a sekulárnímu. Skoro jakoby byl prostým prezidentem republiky nebo jiným představitelem světa politiky. Vzdát se svého úřadu a přenechat ho novému pontifikovi. A to pro samotné dobro církve. Neuvěřitelné! Nikdy bych to od něj nečekal.
Přísný profesor teologie a představitel toho nejvíce ortodoxního a dogmatického katolicismu, který jste tolik kritizoval, tedy svým odstoupením zavedl modernizaci a větší otevřenost Církve?
Ještě je brzy to takto říci a nevím do jaké míry si je papež vědom účinků a následků své volby.Teď je třeba doufat, že Joseph Ratzinger nebude uplatňovat příliš velký vliv na výběr svého nástupce.
Volba, která rozhodne o budoucím profilu katolické církve. Domníváte se, že budoucí papež otevře cestu reformám a modernizaci církve, které si tolik přejete?
V tomto bych zůstal skeptický. Během svého pontifikátu Ratzinger najmenoval hodně konzervativních a ortodoxních kardinálů, věrných následovníků svých doktrín. Bude tudíž obtížné nalézt právě mezi nimi vhodnou osobnost, která by byla schopna vyvést katolickou církev ze složité a hluboké krize, kterou prochází již po mnoho let a kterou nevyvolal a nevyostřil pouze Benedikt XVI., ale také jeho předchůdce.
V opatrných a zvažovaných slovech disidentského teologa z Tübingenu přece prosvítá opatrný optimismus a skoro vůle k usmíření se svým historickým protivníkem. Ostatně samotný Joseph Ratzinger se snažil o dialog s „heretickým“ teologem z Tübingenu. V září 2005 Benedikt XVI. přijal Hanse Künga v Castelgandolfu, aby s ním 4 hodiny diskutoval diametrálně odlišné pozice v teologických otázkách. Rozhovor se konal v „přátelském ovzduší a ve vzájemném respektu“ hlásalo tehdy oficiální komuniké Svatého stolce. Pokus o smíření mezi nimi trval krátce. Polemiky kolem vyjednávání s lefebvristy a skandály sexuálního zneužívání, které se udály také v mnoha náboženských institutech v Německu, znovu otevřely staré neshody, takže ještě v roce 2010 Hans Küng definoval pontifikát Benedikta XVI. jako totální nezdar.
Zdroj: finesettimana.org, Kateřina Lainová, 12.2.2013, Umlaufoviny
Církevní volební našeptávání přestalo být katolické
Už po mnoho voleb se opakuje stejný scénář. Když slepý vede vidoucího, tak sám spadne do jámy, a ani si toho nevšimne. Ten vidoucí se totiž jámě vyhne. Pro každé polistopadové volby dali biskupové a kněží temné leč zcela srozumitelné nabádání, že věřící mají volit lidovce, protože s nimi biskupové tak či onak kolaborují. Pak lidovci mimo jiné i vinou tohoto nabádání parlamentně zanikli, ale hierarchické rady, jak volit, ty nám zůstaly. My kněží si myslíme, že vy, laikové, bez nás prostě nemáte politický rozum a nejste obecně svéprávní. U nás biskupové, faráři a zbytek pomazaných či povolaných všeho druhu myslí tak nějak srdcem. A nyní se biskupské rady staly radami knížecími, neb byly volby prezidentské…
Volby vyhrál Miloš Zeman, jak známo. A jak rovněž známo, kníže Schwarzenberg hodil do urny neplatný hlas. Předpokládejme, že moudře volil sám sebe a tak symbolicky invalidoval volbu všech svých příznivců. A kdo ke druhému kolu vůbec nešel z nedostatku slušných kandidátů, ten si ušetřil i volbu Zemana, který za ruské peníze potvrdil platnost mocenské oposmlouvy s Klausem na české věčné časy.
Prezidentské volby 2013 opět ukázaly to, co už notoricky ukazují každé volby. Lidé sice musí poslouchat politické názory kněží, protože uprostřed mše nemohou odejít z kostela. V žádném případě se těmito radami neřídí statisticky rozhodující většina věřících. Církevní hierarchie přestala být v politice katolická, to jest všeobecná. A zrovna tady by neměla do volby lidem příliš mluvit, protože to se jí fakticky týká jen jako jednotlivých občanů-voličů. Chci vidět, jak teď budou vyjednávat o majetky s vítězným Zemanem a jím ochočenou částí ČSSD. Jenže katoličtí voliči jsou vcelku rozumní a dbají na své zájmy stejně pečlivě jako hierarchie, oligarchie, podnikatelé, kníže či jiná skupina obyvatel. Na rozdíl od nich si však nemohou ochočit stát a politické strany ke svému obrazu. Proto své zájmy vyjadřují jen prostřednictvím voleb. Na víc zatím politicky a občansky bohužel nemají. Ale jak vidět, volí podle své peněženky, a ne podle mediálně či církevně přetřásaných idejí. Možná by bylo pro nás, katolické hierarchy, dobré slézt z pomyslného nebe zase na zem a podívat bez ideologických neoliberálních brýlí, jak to v podzámčí skutečně vypadá.
Závěr?
Skončeme konečně s mýtem kněžské a biskupské neomylnosti a rad v politice, protože to je naprostá blbost. A navíc konečně skončeme po prezidentské volbě 2013 s mýtem, že ony knížecí biskupské rady k něčemu jsou. A začněme konečně skutkem hlásat sociální učení bez ohledu na to, kdo je zrovna u nás u vesla. Lidé beztak už léta vědí, že je to celkem jedno.
Václav Umlauf, publikováno: 29.01.2013
Katolická církev – cesta k politické moci
Politická aktivita katolické církve se po schválení tzv. církevních restitucí zvyšuje. Mnohé informace, které se ke mně dostaly, to potvrzují. Mám před sebou i dopis, který nám zaslala jedna čtenářka Haló novin. Zdůraznila, že je věřící a že chodí pravidelně na bohoslužby. Koncem ledna se proto, jak píše, v neděli večer zastavila v pražském kostele sv. Josefa nedaleko Prašné brány.
Kněz ke konci obřadu poděkoval menšině, která volila »správně« a nenechala se vést »proudem lži a nenávisti«. Jak píše pisatelka, najednou v kostele bylo ticho. Jen ona vystoupila a řekla mu, že ti, které odsuzuje, se alespoň projevili jako vlastenci. Prý se na ni zlobně podíval, a otočil se. Když odcházela z kostela, však dvě jiné ženy jí souhlasně stiskly ruku. Pochopitelně farářova pochvala směřovala k těm, kteří volili Karla Schwarzenberga, člena vlády, která církvím umožnila se obohatit a získat majetek, který často ani neměla…
Politická angažovanost katolického kléru v současné době stále narůstá. Je to varující. Připomínám si v této souvislosti nejen různá prohlášení primase Dominika Duky či kardinála Miloslava Vlka, kteří už dávno jsou za hranicemi věrouky. V poslední době takovým příkladem je podpora tzv. jihočeských studentů v jejich snaze změnit výsledky voleb a narušit spolupráci povolební koalice v kraji. Co jiného je nabídka, aby při špatném počasí se demonstrace odpůrců koalice konala přímo v kostele, před nímž se demonstrace měla uskutečnit? Nebo příklad z Líšova, kde kněz nic nenamítal či snad i spoluorganizoval podpisy na rezoluci k odvolání radní Baborové. Ostatně podporu těmto »studentům« přímo vyjádřili europoslankyně Roitová, zastupující v Europarlamentu stranu úzce spojenou s katolickou církví, a sám Karel Schwarzenberg, kandidát na prezidenta, známý svými prokatolickými postoji.
Podobných příkladů je stále víc. Otakar Zmítko
K prezidentské volbě
Josef Pejřimovský
Pro monarchistu je v principu každý kandidát na presidenta republiky nepřijatelný, nepřijatelný je sám akt volby hlavy státu. Tyto volby presidenta se však v závěrečné fázi, díky předvolebním televizním diskuzím dostaly do polohy referenda o tom, jest-li český národ je ochoten zvolit opakovaně usvědčeného lháře, který se 3 až 4x byl nucen za své lži omluvit nebo ho odmítne. Výsledek je bohužel katastrofický, za 2 týdny opakovaně při lži přistižený kandidát byl zvolen za presidenta. To dává všem lumpům doma i v zahraničí signál, v Česku můžete lhát, Čechům se to líbí, ještě Vás za to odmění. Dále domyšleno, můžete třeba i krást, ale musíte umět lhát, abyste to dokázali zapřít a ještě vás za to odmění. To je podle mne nejhorší výsledek, ke kterému mohlo dojít. To by snad i proklínaný kníže byl lepší.
Monarchia Catholica | 26. ledna 2013
Otevřený dopis Filipa Outraty Tomáši Halíkovi
Do redakce Umlaufovin přišel mail Filipa Outraty. Posílá jej knězi Tomáši Halíkovi jako svoji reakci na jeho promluvu při bohoslužbě dne 27.1. 2013 u Nejsvětějšího Salvátora. Mail je uveden jako Otevřený dopis.
Vážený otče Tomáši,
před více než patnácti lety jsem u vás v kostele Nejsvětějšího Salvátora obdržel svátost křesťanské dospělosti, biřmování. Naučil jsem se od Vás mnohému, zejména otevřenému pojetí křesťanství, které spojuje pochopení pro hluboká tajemství teologie s citlivostí pro zákoutí lidské duše. A také tomu, že víra nemůže být do sebe uzavřená, ale přirozeně se spojuje s angažovaností ve společnosti, v oblasti sociální a občanské.
Právě proto Vám nyní, v situaci hlubokého a bolestivého rozdělení naší společnosti po prezidentských volbách, adresuji tyto řádky. Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní.
Velmi mě mrzí, že zrovna z Vašich úst bylo slyšet takto zjednodušující pohled na společnost. Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost.
Domnívám se, že je zvláštním úkolem a odpovědností duchovních, a vůbec všech věřících lidí, aby se vždy pokoušeli být usmiřovateli, tvůrci pokoje, aby překonávali hradby neporozumění, netolerance a nezájmu. Zvláště v dnešní době je nesmírně zapotřebí lidí, kteří nehloubí další příkopy, nevykreslují skutečnost pomocí černobílých schémat, dokážou citlivě vnímat různost.
Věřím, že máte všechny předpoklady být jedním z takových tvůrců pokoje, vnímavých a citlivých k tomu, co se skutečně odehrává ve společnosti, ne jen v jejím omezeném výseku. Velmi bych Vám i nám všem přál, abyste tohoto svého daru dovedl dobře využívat.
S pozdravem a přáním všeho dobrého. Filip Outrata
Francesco kardinál Marmaggi - Bojovník proti Husovi
4. února 2013, Katolická Církev
Světlé kapitoly našich dějin lemují osobnosti církevního života, které se nepodřídili diktátu časově podmíněných politických hnutí a nesprávných politických tendencí a vždy hájili Církev a katolickou nauku, i když to nebylo populární. Církev vždy stála nad národy a její hlas byl hlasem Učitelky, která v duchu svého poslání, které ji svěřil Bůh, musí až do svého konce odmítat omyly. Mezi tyto osobnosti patří i Francesco kardinál Marmaggi, který sehrál významnou úlohu při potírání falešných ideologických principů, na kterých byla vybudována masarykovská Československá republika. Jedním z těchto pilířů byla oslava a kult odpadlého kněze Jana Husa. S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev i český národ. Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol bylo pouze počátkem toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupkyně Česká republika.
Francesco Marmaggi v r. 1923 byl poslán za nuncia do Prahy. Do doby jeho pražské činnosti spadají práce, které vedly k pozdějšímu uzavření modu vivendi mezi Svatým Stolcem a ČSR. Po jeho dvouletém působení v Praze došlo v roce 1925 pro otázku svěcení svátku M. Jana Husa a účasti čsl. vlády na těchto oslavách k otevřenému konfliktu mezi nunciem a čsl. vládou, za něhož nuncius opustil Prahu (7. července 1925). Nunciatura v Praze a vyslanectví v Římě byly po dvě léta spravovány pouze zatímními správci. Msgr. Marmaggi se do Prahy nevrátil, i když spor mezi Vatikánem a ČSR byl urovnán uzavřením modu vivendi (1928). Vatikán ho jmenoval r. 1928 nunciem ve Varšavě. Od roku 1939 zastával místo prefekta sv. kongregace Koncilu. (Sacra Congregatio Cardinalium Concilii Tridentini interpretum) Kardinál Marmaggi zemřel v roce 1949. Děkujeme, Vaše Eminence, za Váš neohrožený postoj na obranu práv Církve svaté. Blog Monarchia Catholica
Kdo je Čech jako poleno
Jan Kirschner
„…Po návratu do Čech jsme se odstěhovali do Sudet na chalupu, kvůli pronájmu pražského bytu. Nikdy předtím mě ani ve snu nenapadlo, že bych zde mohl trvale bydlet, na malé vesnici, bez centrálního topení. Po nějaké době váhání zde ale zůstáváme již čtvrtým rokem. Severní Čechy jsem si oblíbil, i jejich pohnutá minulost mě čím dál tím více zajímá. O odsunu Němců jsem přečetl několik knih a na chalupě, která na začátku dvacátého století sloužila jako hospoda, jsem objevil starý reklamní nápis „Es lebe Gambrinus.“ (Ať žije Gambrinus), který jsme spolu s celou fasádou pěkně obnovili. I těch několik komických slov dokáže drobet zlidštit dobu starých Sudet. Druhý, ještě silnější impuls v zájmu o lidi, kteří žili po staletí v pohraničí, jsem získal v Krkonoších. Již třetím rokem pravidelně jezdím do Herlíkovic, kde evangelická církev vlastní po odsunutém německém obyvatelstvu několik budov vedle krásného secesního kostelíku. Provozuje budovy jako rekreační středisko Horský domov. Místo má pohnutou historii. Založili jsem občanské sdružení Přátelé Herlíkovic, které usiluje o záchranu jedné z původních krkonošských chalup a o oživení celé lokality. Navázali jsme kontakty s několika původními německými obyvateli. Jejich krajanská organizace bude naším partnerem pro podání žádosti o grant od Česko-německého fondu budoucnosti na opravu barevných oken na kostele. Společně pak chceme uspořádat česko-německou bohoslužbu u příležitosti 110. výročí dokončení kostela v r. 1904. Bude to možná poslední cesta mnohých z nich, kteří se do Čech vrací již jen jako turisté do svého dávného domova, tak jako já občas do Irska. Jsou to již osmdesátníci a z Čech odcházeli jako děti, přibližně ve stejném věku jako Karel Schwarzenberg po komunistickém puči. Nejde o žádné uchvatitele majetku, naopak se podílejí na opravách každé druhé kapličky podél hranic…
V současném humbuku kolem Benešových dekretů tak nejde o navrácení majetku. Nebojím se, že mě nějaký Němec vystěhuje z mé chaloupky. Vůbec nechci bagatelizovat obludnost nacismu, vinu Němců na hrůzách války i odsun, který byl pochopitelnější pro člověka v roce 1945 než dnes pro nás. Odmítám ale princip kolektivní viny. Ne každý byl nacista a i mezi Čechy bylo dost kolaborantů, kteří se po válce mstili na Němcích a zahlazovali stopy. Dnes, skoro 70 let po válce, by tato otázka neměla vyvolávat tak velké emoce a stávat se zaminkou politických útoků a zbytečných debat. Nelze stavět předvolební kampaň na „pseudodědictví" krve, jazyka či vině otců. Touto cestou se vydal nacismus, nikoliv demokracie. Omluvy za bezpráví již zazněly z obou stran a je načase více spolupracovat a s odstupem zkoumat složitou historii a provázanost česko-německých vztahů. Po výrocích, kterých je plná předvolební kampaň, mám jasnější pocit, že zde nejde o boj levice proti pravici, bohatých proti chudým, ale o slušnost, právo a spravedlnost, kdy by mělo být jasné, na čí straně mají křesťané stát.“ Christnet, 19. ledna 2013
Může Karel Schwarzenberg za všechny chyby vlády?
Hana Šlechtová
Netřeba zastírat, že současné vládě se podařily ledasjaké kousky, přičemž zvláště křiklavých se dopustili na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Dopad „drábkovin“ pociťují a uvědomují si i lidé, kteří jinak o zájem o politiku ani nezakopnou. Jako by platilo okřídlené „šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí“, seškrtávaly se dávky, vlivem čehož se někteří lidé dostali do skutečně tísnivé situace. Jakkoliv jsem přesvědčena, že většina lidí, kteří fňukají, že mají málo peněz, často jen neumí šetřit a do politické reprezentace si jen promítá vlastní osobní frustrace kdoví z čeho, nemohu nevidět, že je docela hodně těch, kdo jsou na tom skutečně objektivně špatně a ne vždy vlastní vinou (mezi lidmi v hmotné tísni se ocitli i mnozí, kteří řádně chodí do práce, dobře vedou své děti a umějí šetřit). K tomu se přidala aféra se sociálními kartami. Jako matka batolete pobírající rodičovský příspěvek, která je též držitelkou takové kartičky, v ní pro sebe vidím spíš další malý předmět, který hlavně nesmím ztratit (peníze se mi stejně přeposílají na normální běžný účet), z tohoto pohledu jde o malichernost. Kdo ovšem dělá s lidmi skutečně sociálně slabými, tj. takovými, kteří kromě toho, že mají málo peněz, mají především málo sociálních kompetencí, velmi dobře ví, že pro učení se šetření a kontrole nad vlastními penězi se zkrátka nejvíce hodí hotovost…
Dříve, za ministrování Petra Nečase, měl systém určitě své nedostatky, avšak alespoň to byl systém, který dával dohromady nějaký smysl. K tomuto chci ovšem doplnit následující otázku: Co s tím má společného ministr zahraničí? A rovnou dávám odpověď: Skoro nic. Ministr jednoho resortu opravdu nenese a nemůže nést odpovědnost za to, co se děje v resortu jiného ministra. Pokud si někdo myslí, že ano, ať si někdy zkusí řídit velké množství lidí (nemusí to být rovnou na ministerstvu), odolávat náporu nátlakových aktérů, vyjít s přidělenými penězi, 24 hodinami času denně a nezbláznit se u toho. Pan Schwarzenberg k popsaným potížím přispěl pouze nepřímo (za svůj úspěch mu vděčí TOP 09 a její člen Drábek měl díky tomu do ministerského křesla snazší cestu).
Christnet, 24.12013, autorka je učitelkou sociologie
Pozn. red.: Jistě jste zaznamenali, vážení čtenáři, jaká stanoviska zaujímají tzv. křesťansky orientované weby. Jsou vesměs vyhraněně pravicové. Nadto ještě občas či častěji málo kvalifikované. Výše uvedená paní učitelka sociologie dokonce píše o tom, že K. Schwarzenberg za obecně známé nedostatky nemůže, nic s nimi jako ministr zahraničí neměl společného. Neví paní učitelka, že K. Schwarzenberg je předsedou strany? Ale ví, ale nedbá. Koaliční vláda vznikla na základě koaliční smlouvy. TOP09 do ní vsadila své „květy zla“, které vydaly plody zejména v resortu financí, práce a sociálních věcí a zdravotnictví, v jejichž čele stojí představitelé TOP09. V příspěvku Čech jako poleno autora rovněž nemůže omluvit jeho neznalost. Kritiku nechceme dále rozvádět. Považujeme za dostačující, že necháme předmětná média mluvit. Zhodnocení necháváme na vás.
Výročí genocidy Srbů v Bosně
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Po zničení Jugoslávie v dubnu 1941 Německem, Itálií a jejich spojenci, vznikl fašistický ustašovský Nezávislý stát Chorvatsko (NDH, Nezavisna država Hrvatska), vedená válečným zločincem a vůdcem (poglavnikem) ustašovců Dr. Ante Pavelićem. Německo a Itálie „darovali“ ještě ustašovskému NDH Bosnu a Hercegovinu, část Sremu. Hned po vzniku NDH začala masivní genocida Srbů, Židů a Romů. Hitlerův „létající diplomata pro Balkán Hermann Neubacher odhaduje ve své knize počet povražděných Srbů na 750 000, Chorvat Serge Krizman ve svém odhadu pro americkou OSS (Kancelář strategických služeb, Office of Strategic Services, předchůdce CIA)) z roku 1943 uvádí počet od Pavelićových ustašovců povražděných Srbů do srpna 1942 na 600 000. Chorvatsko NDH mělo jednu zvláštnost, mělo koncentrační tábory i pro děti, srbské, židovské, romské. Jedna z hrozných epizod v té genocidě Srbů v ustašovském Chorvatsku je masakr Srbů kolem bosenské metropole Banja Luka během 7.února 1942, kdy bylo krajně bestiálně povražděno celkem 2 335 (2298 ?) Srbů, z toho 551 dětí pod 15 let.
Autor článku navštívil v září 2012 kostnici povražděných v Drakulići, nedaleko pravoslavného chrámu zasvěcenému velikomučedníkovi Georgiovi (Jiřímu). Za ustašovského režimu, bohužel, nemalá část katolického kléru podporovala ustašovce, nutila pravoslavné Srby, aby se stali katolíky. Sám arcibiskup záhřebský Alojzije Stepinac (pozdější kardinál, Janem Pavlem II. blahořečený v 1998 !) byl odpovědný za pokatoličťování, i když ani přechod na katolickou víru neznamenal pro Srby vždy záchranu života. Sarajevský arcibiskup Ivan Šarić ustašovce velmi podporoval, psal verše o Pavelićovi. Koncem války (1945), někteří významní činitelé katolického kléru (např. Krunoslav Draganović, profesor bohoslovecké fakulty v Záhřebu, pak člen ustašovského hnízda, koleje sv.Jeronyma v Římě), pomáhali organizovat tzv.“krysí kanály“ (nazývané i „klášterní cesta“), kudy se dostávali z dosahu trestajícího zákona významní ustašovští předáci (i sám Pavelić), významní nacisté, různí ustašovští vrahové. O těch krysích kanálech píše i známý lovec nacistů Simon Wiesenthal.
V otázce likvidace Srbů z oblasti Banja Luky (tč.hlavní město Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině), z které údajně ustašovské vedení NDH chtělo udělat hlavní město Chorvatska, se radil významný ustašovský předák (stožernik) a právník Dr.Viktor Gutić v Záhřebu s Ante Pavelićem. Několik dnů potom ustašovské úřady informovaly srbské obyvatele vesnic (předměstí) Banja Luky Drakulić, Motike, Šargovac, že se musí zdržovat kolem 7. února doma, v souvislosti s údajným sčítáním obyvatel a s humanitární pomocí. Ustašovcům v akci velel nadporučík Josip Mišlov a řádový bratr, prý dokonce kněz, vysvěcený (?) v r. 1939 fra Vjekoslav Filipović, ze sousedního katolického kláštera Petrićevac, jakož i tamní farář Nikola Bilogrivić. Masakr začal ve 4 hodiny ráno 7. února 1942, kdy tlupa ustašovců obsadila nedaleký důl Rakovac, kde povraždili 37 horníků. Pak vpadli do vesnice Motike, kde zavraždili 715 srbských obyvatel, pak do Drakuliće (zavražděno 1 363 Srbů), Šargovce (zavražděno 257 Srbů), celkem to bylo 2335 zavražděných Srbů, z toho 551 dětí pod 15 let. Ustašovci nevraždili střelbou z pušek a revolverů, ale zabíjeli podřezáváním, sekyrami, bajonety, zvláštními mlaty, pažbami.
Masakr provedli členové Pavelićovy osobní gardy a místní ustašovci (tedy i sousedé povražděných). Zabíjení skončilo brzy odpoledne 7.února, účastnil se ho osobně i Vjekoslav Filipović, který organizoval i vyvraždění srbských dětí v základní škole v Šargovci (autor článku navštívil tu školu). Do třídy učitelky Dobrily Martinović vpadli ustašovci a Filipović ji nařídil, ať oddělí srbské děti a přivede jedno srbské dítě. Byla to droboučká Radojka Glamočanin (autor se vloni sešel s jejím 78 letým bratrancem). Vyzvedli ji na katedru a Vjekoslav Filipović jí přede všemi prořízl hrdlo. Nařídil ostatním ustašovcům, aby takto zlikvidovali i ostatní srbské děti z té třídy, že to bere na sebe, že je potom vyzpovídá a promine jim hříchy. Ostatní srbské děti zavraždili hlavně bajonety a pažbami pušek. Po určité době po tomto masakru (aniž byl nějak potrestán) se stal Filipović majorem a velitelem části koncentračního tábora Jasenovac, kde si pozměnil jméno na Vjekoslav Majstorović a pokračoval v surovém vraždění a týrání uvězněných. Učitelka Martinovićová po hrůzném masakru dětí ve své třídě zešílela. Spisovatel Tihomir Levajac napsal knížku, o 5 (!) stránkách, v deseti jazycích světa, ve které učitelka z blázince jako by píše papeži Janu Pavlu II. dopis o té události. Jan Pavel II. totiž 22.června 2003 navštívil Banja Luku i klášter Petrićevac, aby blahořečil katolického laika Ivana Merce, který zemřel v roce 1928. Navštívil tedy klášter Petrićevac, kde 6.února 1942 domlouval řádový bratr (kněz ?) Vjekoslav Filipović detaily masakru, pro který dostal přední ustašovský funkcionář Viktor Gutić požehnání od samotného Paveliće. Papež sice mluvil povšechně o spáchaných zločinech, o vzájemném odpouštění hříchů, ale o provedení hrůzného masakru se jmenovitě nezmínil.
Kněz (řádový bratr) Filipović-Majstorović uprchl po válce do Německa, kde ho britské úřady zatkly a vrátily do Titovy Jugoslávie, kde byl popraven . Ale příliš mnoho ustašovců, jejich předáků, trestu ušlo, nejeden se zachránili „krysími kanály“, nebo byl přijat do služeb jako „znalec“ poměrů na Východě. V USA dlouho žil krvavý ustašovský ministr vnitra Andrija Artuković. Úřady Jugoslávie mnoho roků žádaly neúspěšně o jeho vydání do Jugoslávie, aby byl souzen pro válečné zločiny. Byl vydán teprve v roce 1986 (!), odsouzen k smrti zastřelením, ale „pro nemoc“ nebyl popraven, takže zemřel, téměř devadesátiletý, ve vězení v 1988.
Informace byla napsána jako připomínka k 71.výročí masakru těm, kteří příliš snadno zapomínají na poměrně nedávné události, aby nedovolili, aby se opakovaly. A aby zabránili obludnému růstu nenávisti mezi etniky. A je to také na místo kytičky před křížem kostnice ustašovci povražděných dětí v městské čtvrti Drakulići v Banja Luce, v Republice Srbské, v Bosně a Hercegovině.
Petice Karlu Schwarzenbergovi, ministru zahraničních věcí České republiky
Vážený pane ministře,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s žádostí o vyjádření a odpověď na vznesené otázky.
Na výjezdním zasedání vlády v květnu 2008 jste se zcela mimořádně zasadil, aby vláda ČR uznala Kosovo jako samostatný stát, ač jste věděl o skutečnostech, které s tímto krokem byly v zásadním rozporu.
1. 643. usnesení Poslanecké sněmovny PČR požadovalo mimo jiné, aby při určování statutu Kosova bylo vycházeno z platné rezoluce RB OSN č. 1244, která stanovovala, že Kosovo je součástí Srbska.
2. Václav Klaus, prezident ČR, se jednoznačně vyslovil proti uznání Kosova za samostatný stát.
3. Podle tehdejších průzkumů přes 60% občanů ČR bylo proti uznání samostatnosti Kosova, bylo proti novodobému Mnichovu, který tentokrát měl být spáchán na nám tak blízkém srbském národu.
Vzhledem k uvedenému nesete i nemalou část odpovědnosti za vše, co v Kosovu se děje, zvláště když proti tam vzkvétajícímu barbarství, nejde jen o obchodování určitých kosovských činitelů s orgány srbských zajatců, o prorůstání orgánů Kosova s narkomafií, o teroristické akce proti místním Srbům, atd., alespoň neprotestujete.
O co jde?
Podle informací v příloze této petice, i podle celé řady dalších obdobného charakteru, které Vám jako ministru zahraničních věcí musí být známé, dochází na Kosovu mimo jiné i k následujícím činům:
1. Kosovští Albánci ničí srbské pravoslavné kostely a kláštery.
2.Kosovští Albánci ničí pomníky a náhrobky na srbských hřbitovech. Přes 280 těchto hřbitovů zničili již zcela. Zničili již přes 10.000 pomníků a náhrobků. Ničí i pomníky obětí fašismu. V Prišitně zničili a svastikami posprejovali židovský hřbitov.
3. Některé hřbitovy, po zničení náhrobků, byly vyhozeny do vzduchu - jako ten ve Starém Gracku u Lipljan, kde bylo pohřbeno i 14 srbských ženců, zabitých albánskými teroristy v červenci 1999 Na místě, kde byli hřbitovy, dělají kosovští Albánci skládky, skladiště, pastviny či jinak je znesvěcují.
V dějinách evropské civilizace nebylo takové barbarství a vandalismu jednoho národa nad druhým, na jeho mrtvých, kromě období nacistické hrůzovlády, nikde zaznamenány.
Pane ministře:
1.Jaké kroky podniknete, aby byly v Kosovu odstraněny důsledky uvedeného či jiného vandalismu kosovských Albánců?
2. Jaké kroky učiníte, aby podobné skutky se na Kosovu neopakovaly?
3. Co učiníte pro to, aby ti, kteří jsou odpovědni za uvedené či podobné barbarské skutky, byli potrestáni?
4. Uznáváte rezoluci RB OSN č. 1244?
5. Pane ministře, prohlašujete o sobě, že jste katolík. Myslíte, že k výše uvedeným činům můžete mlčet i jako katolík?
Děkuji Vám za odpovědi na 5 výše uvedených otázek.
V Praze dne 13.února 2013
Josef Brhel, Böhmova 1982,155 00 Praha 5 – Lužiny
Příloha petice:
Albánský vandalismus na srbských hřbitovech v Kosovu a Metochii zesílil
2. února 2013, Zoran Vlaškovič - Kosovská Mitrovica
Během 20. a 21. ledna Albánci na Kosovu zničili stovky pomníků na desítkách srbských hřbitovů. Na dvou třetinách území Kosova - celkem na více než 10 886 km2 - od roku 1999 úplně zničili přes 280 srbských hřbitovů a víc než 10 000 pomníků a náhrobků – což je v Evropě neslýchané barbarství. Ničí i pomníky bojovníků proti fašismu.
Poté, co byl usnesením srbské vlády 20. ledna z centra Preševa odstraněn nelegálně postavený památník albánským teroristům z takzvané UÇPBM, Albánci na Kosovu a Metochii zesílili ničení srbských náhrobků na hřbitovech, ale i památníků postavených bojovníkům proti fašismu.
Během 20. a 21. ledna albánští vandalové na Kosovu zničili desítky památníků na srbských hřbitovech v Klokotu, 27 pomníků – v Prilužju, Plemetině, Goraždevaci, Prizrenu, 50 pomníků – v Biči u Kliny a na dalších místech. V Goraždevci znesvětili památník obětem agrese NATO a dětí, které byly zabity 13. srpna 2003 Albánci, když se koupaly v řece Bistrici. V centru Kosovské Vitiny 21. ledna zničili památník antifašistů z druhé světové války.
V Prišitně zničili a svastikami posprejovali židovský hřbitov.
Tato nejbrutálnější forma nábožensky a etnicky motivovaného násilí, které páchají Albánci na Kosovu a Metochii je prováděno ve jménu vlastenectví.
„Mezinárodní společenství by mělo co nejenergičtěji zasáhnout, aby zabránilo dalšímu ničení srbských hřbitovů a náhrobků a potrestat pachatele“, reagovala eparchie raško-prizrenská na poslední vlnu ničení srbských hřbitovů na Kosovu a Metochii. Tímto nejnovějším ničením stouplo celkové číslo zničených srbských náhrobků a hřbitovů na Kosovu a Metochii po roce 1999 na 10 000.
„Vygumované“ čtyři kostely
Od poloviny června 1999 až do dnešních dnů albánští extremisté zničili a spálili na Kosovu a Metochii 155 srbských kostelů a klášterů. Zcela byly „vygumovány“ čtyři kostely, protože na místech, kde stávaly, nezůstal žádný detail, který by nám připomněl, že tu bývaly svatyně. V centru města Djakovica byl zbourán a odvezen kostel Nejsvětější Trojice se třemi kupolemi, a na jeho místě byl postaven park s pomníkem Matky Terezy. Zcela odstraněn byl kostel v Petrovci u Kosovské Kamenice, kostel v blízkosti Kraljevice u Podujeva a kostel v centru města Suva Reka. Vojáci KFOR ještě dnes zajišťují bezpečnost klášterů Svatých Archandělů poblíž Prizrenu, Pećský patriarchát a klášter Visoke Dečani. Klášter Devič u Srbice a Gorioč u Istoku chrání kosovská policie.
Neslýchaný vandalismus
Podle notoricky známé a děsivé Hitlerova fašistické teorie z "Mein Kampf": "Jestliže zničíte památky nějakému národu, ten národ tam už v druhé generaci nebude". Albánci na Kosovu a Metochii od roku 1999 systematicky ničí srbské kostely, kláštery, srbské hřbitovy a pomníky na nich, památníky srbských historických postav, pamětních desky, památná prameniště ...
Na území o velikosti 8 000 km2 z celkové plochy Kosova a Metochie (10.886 km2) neexistuje dnes ani jeden srbský hřbitov. V Metochii zůstaly zachovány pouze dva srbské hřbitovy: v Crkolezu v okrese Istok a ve vesnice Banje v okresu Srbica, zatímco na centrálním Kosovu, není zachován ani jeden srbský hřbitov. Na srbských hřbitovech bylo úplně zničeno 90 kaplí a zbývající srbské hřbitovy se stále vyhlazují, ničí, přeorávají či mění na skládky.
V dějinách evropské civilizace nebylo barbarství a vandalismu jednoho národa nad druhým, na jeho mrtvých, nikde zaznamenán. Albánská surovost páchaná na mrtvých se stává ještě větší, když si uvědomíte, že některé hřbitovy, po zničení náhrobků, byl vyhozen do vzduchu - jako ten ve Starém Gracku u Lipljan, kde bylo pohřbeno i 14 srbských ženců, zabitých albánskými teroristy v červenci 1999 při sklizni obilí. Na více než 60 hřbitovech rozhodně není ani jediný památník, ze kterého by nebyly odcizeny nebo poškozeny ohrady a ploty.
KFOR na plotech mnohých srbských hřbitovů navinul ostnatý drát, ale ani to nezastavilo vandaly při rozebírání a ničení náhrobků. Ostnatým drátem jsou ohraničeny velké srbské hřbitovy v jižní části Kosovské Mitrovice, ale ani to nepomohlo a nezabránilo to zničení 800 pomníků. Dalších více než 800 pomníků bylo rozbito a zničeno na srbském hřbitově v Prištině.
Na mitrovickém srbském hřbitově v jižní albánské části města, nejsou z bezpečnostních důvodů pohřbíváni mrtví Srbové od června 1999. Před několika lety dal UNMIK Albáncům peníze na čištění srbských hřbitovů, a oni tu akci prováděli tak, že ničili kříže na pomnících a odlamovali fotografie mrtvých.
„Evropa je na Kosovu přítomna, ale bohužel nedělá nic, aby zabránila ničení srbských hřbitovů a svatyň. Nikdo toto barbarství a vandalismu neodsuzuje“, říká mitrovický kněz-stavrofor Milija Arsović.
Na prištinském srbském hřbitově bylo zničeno a rozbito více než 800 pomníků a policie UNMIK v srpnu 2004 oznámila, že jen během jedné noci toho měsíce bylo na hřbitově rozbito 70 pomníků a náhrobků. Na srbském hřbitově v Kosovu Polji byly všechny pomníky rozbité a byly ukradeny i desky náhrobků. Kolem 10. ledna 2013 na jednom ze dvou srbských hřbitovů v Kosovu Polji bylo zničeno 56 pomníků. Kromě ničení pomníků, albánští vandalové pravidelně projevují nevídané barbarství a primitivismus na hrobech a mrtvých. Několikrát jsme na hřbitovech nalezli psí boudy a zvířecí kosti – pravděpodobně aby ponížili i mrtvé.
„Všichni z mezinárodního společenství, kteří jsou na Kosovu a Metochii vědí o barbarství Albánců. Všichni to odsuzují, ale je nutné s těmito násilnostmi skoncovat“, říká kněz z Kosova Polje Nikola Dragičević.
Jazyková genocida
Srbský hřbitov v Bjelom Polju u Peći, na dohled od mezinárodních mírotvůrců, byl přeměněn ve smetiště, zatímco ten, který je na okraji Djakovice – a kde jsou pohřbeni i francouzští vojáci padlí za 1. světové války – byl změněn v deponii. Nyní tu není ani jeden detail, který by napovídal, že tu býval hřbitov.
Podle prištinského kněze Miroslava na hřbitovech na středním Kosovu a Metochii albánští vandalové otevírali hroby a z mnohých vyházeli posmrtné ostatky. To je i důvod, že se zvyšuje počet případů, kdy Srbové vykopávají posmrtné ostatky svých blízkých a znovu je pohřbívají někde v Srbsku, tak, kde našli nový domov. Zatím se nikdo nezabýval materiálními škodami vzniklým ničením pomníků a dalších objektů na srbských hřbitovech na Kosovu a Metochii. V každém případě materiální škody překračují 5 milionů eura, když se vezme v úvahu, že cena jednoho pomníku dělá průměrně 500 euro.
Dnes dělají Albánci na srbských hřbitovech cesty, proměňují je v pastviny, ve skládky, louky a pole, a z pomníků staví dokonce i ploty a zdi kolem svých domů. Zničené záznamy, nápisy, rukopisy, posvátné knihy a celé knihovny na Kosovu a Metochii je obtížné vůbec spočítat. Část, která byla nenapravitelně zničena, to jsou zničené pomníky a nápisy na pomnících na hřbitovech po celém Kosovu a Metochii. Ničením náhrobků na srbských hřbitovech činí Albánci nepochopitelný hřích na mrtvých, příbuzných a přátelích mrtvých, ale pustoší bohatství neocenitelných kamenných ornamentů a symboliky a také jazykové dědictví. „Náhrobní nápisy představují zachovaný spontánní a kolektivní jazykový materiál, který poskytuje nepřeberné množství důležitých informací pro studium vývoje jazyka, antroponyma, dialekta a další jazyková specifika“, říká lingvista profesor prištinské univerzity s dočasným sídlem v Kosovské Mitrovici Mitra Reljić.
K uctění památky J. Palacha
12. 1. 2013, Olšanské hřbitovy, Praha
PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Vážení přítomní,
naše vzpomínka na tragický a statečný čin Jana Palacha před čtyři a čtyřiceti lety by se měla vztahovat jak na jeho hrdinství, jímž vyjádřil svou lásku ke své zemi a ke svému národu a jejich svobodě, tak na symboliku a cíl tohoto činu. Byl v něm nesouhlas nejen s cizí okupací naší země, ale i hluboký nesouhlas a stud nad jednáním lidí, kteří patřili k českému a slovenskému národu, získali v důsledku okupace nelegitimní totalitní moc, a obrátili ji proti důstojnosti, svobodě a úrovni vlastních národů. Místo, aby hájili zájmy své země, většiny svých spoluobčanů, sloužili pochybným velmocenským zájmům cizí moci. Tato inklinace stavět osobní kariéru a výhody nad dobro a důstojnost své společnosti a lidí, bohužel z života a politiky našeho národa nevymizela.
Pohrdání vlastním národem se strany mocných, jeho pozitivním potenciálem a zanedbávání jeho úrovně se znovu a znovu stává silnou stránkou nepoctivé politiky, sloužící neoprávněným a pochybným zájmům soukromým, cizím, ba i nelegálním. To vše na úkor úrovně většiny, na úkor mravních hodnot, tvůrčího idealismu a spravedlnosti. Drtit zdravé sebevědomí lidí a jejich morální a sociální úroveň je však obvyklý prostředek nečestné politiky. Mravnost a idea spravedlnosti se, bohužel, dosud nestaly pevnou součástí naší politiky, která si říká demokratická.
Jan Palach chtěl inspirovat k pocitu sounáležitosti a soudržnosti naší společnosti na mravních a duchovních hodnotách. Chtěl, aby většina lidí byla schopna svou angažovaností a důsledností odolávat nemravné politice a jejím zhoubným následkům na nás na všechny. Palachova inspirace je dnes potřebná zrovna tak jako před čtyři a čtyřiceti lety. Je výhodou, že pro svou iniciativu máme dnes více svobody, která nám dává více možnosti se shodnout na tom, co je pro kvalitu, kulturní a sociální úroveň většiny z nás a celého národa důležité. To nám dává více možností se spojit v důrazné a cílené iniciativě k prosazení našich legitimních nároků i k odporu vůči všemu, co neslouží veřejným zájmům. Takovéto naše společné, mravně směřující úsilí nejvíce uctí památku a smysl statečného činu Jana Palacha. Nechť nás památka jeho činu inspiruje ke společné občanské a humanitní statečnosti a iniciativě, které jediné mohou být zárukou naší důstojné existenci.
Autorka je historička
Ještě dopis k výběru presidentského kandidáta
Motivace řady našich kulturních představitelů pro volbu aristokrata presidentem není obvykle moc konkrétní. Ale ve dvou případech (Menzel a Svěrák) zazněl jasný argument, že bychom měli mít presidentem aristokrata, neboť my jsme jen potomci nevolníků. Je smutné, že tyto kulturní osobnosti nedovedou domyslet, že to byla po Bílé Hoře právě aristokracie, která s pomocí katolické církve český lid krutě znevolnila. A zároveň, že s úsvitem vydobyté větší svobody, to byl tento lid, z něhož vyšlo obdivuhodně úspěšné úsilí o pozvednutí kulturní úrovně českého národa, tradice, z jejíchž výsledků žijeme dodnes, ale která se dnes záměrně zlehčuje. Ti, co mocné šlechtě oportunisticky nadbíhali, k tomuto pozitivnímu rozvoji téměř nepřispěli navzdory, že z něho měli nemalý užitek.
PhDr. M. L. Neudorflová,Ph.D.
Rozhodl lid republiky. Prezident nebude cizím vazalem
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli,
Zvolení váženého pana Ing.Miloše Zemana ukázalo, jak hlubokou propast rozkolu v českém národě se zdařilo v tomto čase překlenout - a doslova zachránit republiku v hodině dvanácté. Zdůrazňuji ovšem ono časové určení - spousta příkopů v národě zůstala stále otevřena a nepřátelé nejen Čechů a Slovanů, ale všech národností, které považují za podřadné všeobecně, se je snaží neustále prohlubovat.
Předem podotýkám - kampaň nacionalisticky a šovinisticky nevedl Miloš Zeman, ale jeho protivníci. I tento fenomén patří k zákeřným výmyslům mediokracie. Otázku dekretů a tzv.ukřivděných sudetoněmců nerozvířil on, ale odpůrci.
Žádná volební kampaň za dvacetileté trvání nové republiky nebyla vystavena tak masivní manipulaci té velmoci, které se říká mediokracie. A nebyla to jen mediokracie domácí -byla a stále to je i mediokracie zahraniční. Stačí číst významné německé listy jako je Frankfurter Allgemeine nebo rakouský Die Presse.
Jsou ovšem i čestné výjimky. Je nutno vzdát poděkování rakouskému listu Profil, kde vskutku investigativní redaktorka, vážená paní Marianne Enigl, rozkryla historické reálie někdejší rakouské nacistické složky SA (Sturmabteilung - Úderné oddíly). Zde byl významným zakladatelem sám otec manželky protikandidáta našeho zvoleného prezidenta. Byl to pan hrabě Johannes Hardegg, jehož dcera - manželka pana Schwarzenberga - veřejně přiznává jeho nacismus až do hořkého konce III. reichu. Hardegg podle Profilu byl významným zakladatelem rakouské ilegální (dle některých historiků tehdy "papírové") SA. Samozřejmě přitom nechyběli ani další arizátoři, jako byl například jistý pan rytíř von Schoeller, průmyslník, mající kromě obrovského majetku v Rakousích též majetek u nás na Moravě, kteří ovšem po anšlusu statečně arizovali obrovské majetky bezbranného židovského obyvatelstva.
Jen pro přesnost připomínám,že jeho syn Philipp von Schoeller, byl pro změnu manželem dnešní restituentky Idy Salm-Reifferscheidt z Rájce, zuřivě se ohánějící údajným vlastenectvím svého otce - a to vše jen a jen pro restituci miliardového majetku na Moravě, kterou republika zatrhla i Ústavním soudem. Sám tento soud i řada dalších soudů dokazuje nad slunce jasněji, že soudy republiky soudí stále dle pro tyto kauzy platných dekretů, včetně ústavního dekretu č.33! Takto se jeví výroky pana Schwarzenberga o "neplatných" či" zrušených dekretech" nejen jako "zavádějící" - jak to eufemisticky píší Lidové noviny! - ale jako vědomá nepravda anobrž lež. My odbojáři klademe otázku - kdo v televizních debatách lhal o dekretech? A sami odpovídáme - pan Ing.Miloš Zeman to rozhodně nebyl!
Občané, neznající historické souvislosti vyhlášení dekretů prezidenta republiky a Národního shromáždění, totiž nechápou, že většina těchto tzv. Benešových dekretů byla vydána již od roku 1940 - za II. světové války jako její následek, následek okupace republiky III. reichem, a že dnes jsou všechny tzv. zákony protektorátu ve Sbírce zákonu shrnuty pod tzv. Dobu nesvobody. Správně podotýkají nejlepší právní experti republiky, jako univerzitní prof.dr. Václav Pavlíček, CSc., emeritní pedagog Karlovy univerzity, že dekrety jsou nedílnou součástí stávajícího právního pořádku státu. Pouze neustále cílené agresivní útoky bavorských a rakouských landsmanschaftů narušují povědomí českého národa o dekretech s jediným cílem - zničit je politicky i právně. To druhé je ovšem nemožné - pokud je nezničí republika sama. A k tomu je potřeba i presidenta! Platnost dekretů potvrzují i velmoci, signatáři Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy.
Toto nesmírně rozčiluje temné síly v jinak demokratickém Německu a Rakousku a v Maďarsku k nepříčetným kampaním, které stále monotónně řvou zločineckou mantru - "Dekrety´=zločin na sudetských a karpatských Němcích - Dekrety=zločin na fašistických Maďarech". Toto vše neustále kalí vody vztahu s demokraciemi Německa, Rakouska i Maďarska. Nikoli lid a demokraté těchto zemí - ale tyto temné síly ničí dobré sousedské vztahy s naší republikou !
A toto vše zapříčinilo strašlivou veřejnou nenávist těchto sil a seskupení vůči novému prezidentu republiky, váženému panu Miloši Zemanovi. A samozřejmě i nenávist všech aktivních sluhů landsmannschaftů v naší republice. Ta prosakuje z každého takového článku jistých masových novin i televizních médií jako krev z vraždy.
Pan prezident Miloš Zeman byl jeden z těch statečných českých politiků, který veřejně poukazovali na to, že sudetští Němci ve většině souhlasili s III. říší, přidali se k ní, hlásali heslo "Heim ins Reich" a zaplatili to odsunem. Pan Miloš Zeman těmito pravdivými vyjádřeními vyvolal obrovská nesouhlasná mručení a nadávání našich i zahraničních mediokratů. Stal se balvanem na cestě zničení dekretů. Bylo třeba vytvořit z něho symbol " jezevce, Čecháčka, šovinisty, xenofoba", jak tento mediální paobraz postupně vytvářel jemu nepřátelský tisk a televize.
A ještě jeden fenomén v politice a diplomacii našeho pana prezidenta Zemana vyvolává v těchto silách strašlivý strach a doslova paniku. Je to vstřícnost a racionální postoj k velmoci Ruské federace. Je to jeho přístup z pozice rovnoprávného suverénního avšak přátelského, i když geograficky a ekonomicky mnohem menšího, avšak přece jen partnera. Je to naprosté diplomatické opozitum jeho protikandidáta, jenž je léta znám svou ofenzivní zahraniční politikou proti Ruské federaci, počínaje "radarovým skandálem v Čechách" (jak by to nazval autor Sherlocka Holmese), a konče sympatiemi k hanobitelkám ruského pravoslaví, jimž ministr zahraničí slovanského státu údajně posílal za jejich hanobení i květiny. Proto ten pláč prosudetských a promonarchistických médii "nad promarněnou historickou šancí" dosadit protikandidáta na Hrad.
Co zvítězilo s panem prezidentem Zemanem a co prohrálo s panem Schwarzenbergem ?
Nebyla to jen "válka chýší proti palácům", nebyly to jen "paneláky chudých proti supervilám boháčů" - i když i toto je nesmírně závažný faktor. Je to faktor, který ukázal povahu obou voličských táborů a ukázal též obrovský sociální kontrast doslova vyrobený v naší zemi za poslední dvacetiletí. Kontrast, který právě i zásluhou Miloše Zemana se v době jeho vlády značně snižoval - a za dnešní vlády naopak katastrofálně vzrostl. A my jako odbojáři se domníváme, že pan prezident s jeho kvalifikací a rozhledem zná určité léky na řešení ekonomické i sociální situace země - a že je bude vládám ukazovat. Zde nesmíme zapomenout na strašné urážky schwarzenbergovců (nikoli pana Schwarzenberga!) proti českému lidu a národu. Nazývat voliče pana prezidenta "potomky nevolníků", popřípadě "panelákovou luzou" - to jsou tak strašné urážky slušného českého lidu, že by se za ně jejich autoři, zvláště pan režisér Mencl za ty "potomky nevolníků" měl veřejně národu omluvit. Každý nemůže být ani miliardářem, ani "seine Durchlaucht Fürst", pane režisére. Stačí, když je to řádný a slušný občan republiky. Mnozí z nich jsou hrdinové práce, jiní hrdinové válečného pole, kteří bojovali u Kurska, u Sokolova, u Tobruku, nebo nad nebem Británie. Těm žádná "Durchlaucht" nesahá po kotníky. Pro nás odbojáře každý hasič, strojvůdce, zdravotník, železničář, policista, hutník, horník nebo řemeslník, zemědělec, lékař, sestra, či dobrý umělec - zkrátka každý občan, který léta poctivě pracoval pro republiku, nekradl, netuneloval, nevyváděl finance do daňových rájů, nespravedlivě nerestituoval - to je pro nás odbojáře sůl země. A tyto občany a tento lid, tento národ chce hájit náš současný pan prezident - také to vyjádřil, když pravil - Chci být prezidentem dolních deseti milionů". To je postoj, kterému všichni rozumějí a proto jej také volili. Nerozumím výroku pana Schwarzenberga, který prohlásil něco o matematice a jiné "stratifikaci" národa. Nejsme totiž stavovský stát - alespoň nyní ne. Pokud vím, tak o stavovský stát se bili fašisté italští i čeští - a mezi jinými to byl právě Karel Schwarzenberg starší, otec nynějšího pana ministra zahraničí, kdo ve fašistické Vlajce hlásal tyto názory. Jest si přečísti knihu Vlajka prof. Nakonečného, tam to všechno je.
Konečně je nutno vyvrátit obviňování našeho pana prezidenta z jakési nedefinované "xenofobie". Máme za to, že pan prezident Zeman nikdy nebyl a nikdy nebude xenofobem, tím méně šovinistou. Považujeme tato nařčení za zlovolné ataky podjaté mediokracie. Nikdy nikdo neprokázal panu prezidentovi xenofobii. Když někdo praví "hovoříte jako sudeťák" každému informovaném je jasné, co má dotyčný na mysli. Že tu nejde o německý národ jako takový, ale o vymyšlenou geografickou skupinu, která se vydává dokonce za jakési etnikum (!).
S prezidentem Zemanem zvítězila česká a občanská budoucnost, zvítězila vize rovnoprávného lidu v evropském prostředí. Zvítězila vize aspoň relativně ekonomicky a sociálně vyrovnaného státu v těžké době světových krizí. Zvítězila vize obhajoby národních a občanských práv proti útokům na státní svrchovanost a právní pořádek.
Zvítězil duchovní potomek husitských zemanů a Jiříka Poděbradského nad křižáckým tažením nepřátel. S prezidentem Zemanem zvítězil lid republiky a jeho zájmy. S prezidentem Zemanem zvítězila přátelská orientace nejen na dosavadní Evropu, ale také na její ruskou většinu.
S knížetem Schwarzenbergem (pro nás je zahraniční kníže, u nás občan Schwarzenberg) zatím prohrála stratifikace národa na elitu, nobilitu a plebs. Prohrála vize rozpuštění republiky v přátelském objetí rakouských a německých landsmannschaftů a nastolení nejdříve diskuzí a pak "úpravy sudetských křivd". Prohrálo morální pohnání prezidenta Budovatele Edvarda Beneše před pomyslný soud pro válečné zločince. S knížetem prohrála xenofobie vůči ruské velmoci vyhrožující radarovými anténami a jinými strašáky. S knížetem zatím prohrála koncepce návratu jak sudetů tak i zemských "Böhmischů" a jejich materiálního majetkového panování nad "nevolníky Čechy", kteří si "sami neumějí vládnout, a jsou bez kultury v českém pelechu". S knížetem prohrála první dáma - dcera nacisty arizátora. S knížetem podle nás prohrála koncepce "širší vlasti" - "Breitere Heimat" chápaná ve starorakouském duchu s příchozí šlechtou (máme tu na více než dvě stovky soudů o obří majetky této šlechty!) Prohrála koncepce směřující do středověku, do obřích vatikánských restitucí, zabavujících státu majetky ve prospěch církve podřízené cizímu subjektu mimo stát. Prohrála koncepce patřící do doby habsburské. Prohrála koncepce evropské antisociální černosotěnské transnacionály.
Ovšem dodal jsem slovo zatím ! Oni neustanou ve svých útocích - to si můžeme být jisti. Lid této země nesmí usnout na vavřínech. Lid a slušní představitelé politiky musí být stále ostražití. Další parlamentní volby musí potvrdit nastoupenou cestu - jinak hrozí další porážky lidu této země.
Balanc na předělu
"Když ve třetí světové válce vyhraje Amerika, je konec. Když zvítězí Rusko, za sto let bude vše v normálu.“
Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha
Bismarck, nejsilnější z militaristické aristokracie pruských junkerů a vedoucí ministr (1882) řekl, že kdo ovládá Čechy, ten vládne Evropě. Německo spojené pod vlivem autokratického Pruska nezapomnělo nikdy ve svých plánech na zábor Čechů. Prostřednictvím pátých kolon i přímo, přes Třetí velkoněmeckou říši až do dnešního EU paní Merkelové. S tím se setkáváme v naší zemi denně. Německo, jako moderní zájmová sféra USA, nehraje nějakou partnerskou roli, jak jsme si politicky naivně po "osvobození" z komunistického jařma a vstupu do EU představovali. Naopak. Pokračuje autokraticky v dráze nastíněné sjednotitelem Německa Bismarckem.
Německým zájmem (a s USA poradenským hlasem) byli vybírání už před rokem 1989 protagonisté jim konvenující. Tak byl také v prvních měsících po "sametu", prostrkán Rakušan pan Karel Schwarzenberg, ač chabě češtinu zvládající, do vlivného postu kancléře prezidenta V.Havla.
Když jsem chtěl, z pověření exilu, jednat s Havlem, byla mi milou sekretářkou prezidentské kanceláře paní Greenhornovou nabídnuta k jednaní figura kancléře Schwarzenberga. Odmítl jsem s tím, že pana kancléře znám z exilu a že k němu nemám důvěru. Člověk nemůže některé věci prostě překousnout. Znal jsem osobně jeho strýčka dr. Karla Schwarzenberga a korespondoval jsem si s ním, ale stejně jako on, ani já jsem nemohl přijít Karlíčkovi na chuť. Prostrkávání jeho "osobnosti" národu cizími entitami považuji za dubiózní.
Moje názory mi potvrdil jeho vzestup, po linii nadnárodních Bilderbergů až k pozici prezidentského kandidáta pro letošní volby. Jedině neznalost češtiny a údajné mezinárodní známosti, mohly snad "světově" uvažující a ne příliš informované voliče okouzlit k tomu, že pro něj vhodili karetku do urny. Pokud ovšem je ve volbách vše regulérní a bez vlivů mimozemských agentur.
Prezidentského kandidáta Ing. Miloše Zemana, který v první fázi voleb získal nejvíce hlasů, považuji za schopného administrátora a znám ho z různých posametových angažmá osobně. Jistě znám i jeho minulost a levicovou orientaci, která by pro mne jako exulanta před sovětským expansionismem a komunismem nemusela být vhodným doporučením. Svět a Rusko samo se ale za posledních čtyřicet let změnily k neuvěření, a moje poznání glorifikovaného Západu - za více jak čtyřicet let exilu - zchladilo mé dřívější ideály na nulu. Zvěčněný redaktor Rudolf Kopecký v Londýně říkával: "Když ve třetí světové válce vyhraje Amerika, je konec. Když zvítězí Rusko, za sto let bude vše v normálu." Nemyslím, že situace je už tak vážná, ale jisté je, že Čechy jsou na předělu v tom, zda vůbec budeme jako svébytná země existovat, nebo budeme mít jen šanci od bankéřů světa k existenci, kterou nám přidělí.
Nepochybuji, že o směr české orientace budou mít vrcholný zájem i tajné služby všech kategorii a budou zde snahy zapůsobit na výsledky podle jejich gusta. Žijeme na dějinném přelomu nejen Evropy, ale celého světa.
Zákon sebral peníze postiženým, na život jim zbývá pár stovek
Změny v zákoně o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, které se začaly v průběhu minulého roku projevovat, tvrdě dopadají na rodiny s postiženými dětmi a další skupiny. Kvůli změnám v posudkovém procesu se může některým skupinám snížit příspěvek na péči až o 8400 Kč. Ve finále například matce samoživitelce zbude na živobytí jen pár stovek.
Příspěvek na péči se v poslední době snížil široké skupině postižených, počínaje celiaky, přes osoby s cystickou fibrózou, lidi s amputovanými končetinami či mentálním postižením, schizofreniky a seniory konče. A protože k posudkům chodí nejčastěji děti, zasáhly je změny jako první. Novou posudkovou metodou si ale projde do konce roku 2015 každý, kdo dosud na příspěvek na péči dosáhl…
Po roce od platnosti nového zákona, který prošel Sněmovnou v rámci sociální reformy, se ozývá stále více matek postižených dětí, které s rozčarováním zjišťují, že jim výrazně poklesl příspěvek na péči. „Většina rodin s postiženými dětmi je sociálně slabá,“ vysvětluje aktivistka Perchta Kazi Pátá, matka dvou zdravých dětí a jednoho autistického…Podle ní se většinou matka musí starat o postižené dítě „na plný úvazek“, a tak rodiny žijí jen z jednoho příjmu a váží každou korunu. V poslední době se jí ozvaly už stovky matek, jimž se příspěvek znatelně propadl, a to řádově o tisícovky. Pokud například dosud bylo postižené dítě vedeno ve stupni III (těžká závislost), nový posudek mu přisoudil jen lehkou závislost v rámci I. stupně. To znamená propad z pravidelného měsíčního příspěvku 9000 na 3000 Kč. Podle odhadu paní Páté ale manželé ze 70 procent rodiny s postiženým dítětem opouštějí. Ať už ze sobectví, nebo z pocitu osobního selhání; někdy si vedle matky plně se věnující dítěti připadají odstrčeni…
„V extrémním případě se tak matka z 11 400 dostane na 3000 – z toho si zaplatí sociální a zdravotní a zbude jí pětistovka,“ popsala paní Pátá…
Jiří Mach, Právo, redakčně kráceno
Damašek a Teherán není Jericho
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Poučeni V+W (ne Volks Wagenem, ale Voskovcem a Werichem) bereme židli, poněvadž na něčem musíme sedět, a čtěme Bibli, protože tam to všechno je. V našem případě nejde ale o Samuelovu knihu (jako u V+W), ale o Knihu Jozue (Joshua), která nás informuje, jak to bylo s tím Jerichem.
Proč nás má v třetím tisíciletí zajímat starozákonní příběh ze snad nějakého století př.Kristem o prý silném městě Jerichu?
Jako odpověď si musíme povědět alespoň zkratkou o tom, co vlastně se zde biblicky událo a bylo a dosud je důležité pro syny moderního Izraele. Cituji tedy autentické „Čtení ze Starého zákona“ (Imprimatur), jak ho vydala v Římě Křesťanská akademie roku 1981.
„I řekl Bůh Jozuovi: Hleď, dávám do tvé ruky Jericho, jeho krále i bojovníky…“ Dále je popsán plán, co má Jozue dělat a řídit:
„Obejděte sedmkrát město a kněží ať zatroubí na rohy.
Až zazní táhlejší zvuk rohu – avšak poněkud trhaný – až vám zazní v uších, všechen lid se dá do velikého křiku, městské zdi se do základu sesují a každý do něj vnikne na místě proti němuž bude stát.“
Celá Kniha Jozue je samozřejmě obsažnější (dle biblických textů jiných, jako je např. anglické autorizované vydání Bible „King James Version“, atd.), ale jejich širším výkladem, posláním a co znamenají pro lid moderního Izraele (ale i pro nás) se budeme zabývat později a v dalších esejích.
Dle badatelů jako je např. J.N.TUBB, kurátor Britského muzea a autor knihy „Canaanites“ (2006, The British Museum Press, ISBN-13: 978-0-7141-2766-8,) víme, že Bible není učebnice věd a nemůže být používána ani jako historická pramenná literatura. Její první dochované texty jdou jen do prvního století před naším letopočtem, zatím co archeologie zasahuje o desetitisíce let zpět.
Z historických věd a z archeologických průzkumů se dovídáme, že Jericho se vyvinulo v sedmém tisíciletí před naším letopočtem do velmi podstatného sídliště. Sehrálo v celé své i dřívější historii obrovskou kulturní roli a přineslo revoluční činy jako přechod od nomádismu k usedlictví, včetně domestikace zvířat. Tyto děje lze sledovat a dokládat zpět až do desátého tisíciletí před Kristem. Město bylo silně opevněno v periodě 8500-4500 před Kristem. Z časného (pre-pottery) neolitu je např. vykopávka věže u Jericha. Její fotografie dokládá jak mohutná kamenná opevnění okolo kananejského Jericha byla.
Ve shora uvedené knize archeologa Tubba se můžeme dočíst, že sám lid Izraele byli svým původem Kananejští, a Izraelité jsou nahlíženi jako odnož (subset) kananejské kultury.
Zkráceně, horalští Kananejci tj. „Izraelité“ se oddělili od dolnozemských kananejských a byli nazíráni/nazýváni Egypťany jako Habiru (Tubb str.108).
Pro nahlížení biblického textu je překvapivé, že dřívější „velkoměsto“ Jericho v pozdější době raně železné (1200-1150 př. Kristem), kdy se teprve potvrzuje existence Izraelitů, už dávno nebylo kvetoucí silně opevněné město, ale jednoduchá neopevněná vesnice!
Knihu Jozue, i když ji není možno brát jako historickou, nelze ale podceňovat politicky, naopak! Je to skvělý doklad izraelitského triumfalismu a historické dílo mistrné propagandistiky:
Kdo může kdy odolat, když Bůh/Jahve dá někomu nějaké území?
Kdo může něco namítnout, když Bůh/Jahve někoho k něčemu vyvolí. Z hlediska náboženství a víry jistě ne.
Izrael totiž jako vyvolený Boží lid (dle Bible) – měl Bohem dané právo si podrobit jiné. Jeho kněží (dnes politici) troubí a lid vykřikuje až padnou valy a brány obrany – odhodlání/statečnosti a rozumu jiných.
U králů kananejských z veškeré předchozí propagandy (přímý citát z Bible): „…zemdlelo srdce jejich, aniž zůstalo více v nich duše před tváří synů Izraelských…“(Bible , Josue, kapitola 5., verš 1).
Technika soustavné propagandy a naleštěného triumfalismu se používá jako nástroj ohromování a manipulace dodnes. Technika promíšená polopravdami a lžemi je i v moderní politice stále úspěšná. Když se něco dokolečka omílá, když se stále něco troubí, lidem se to nasugeruje jako neměnná pravda.
U nás podívejme na stoupence sudetismu proti Čechům. Jsme pro ně méněcenní. Máme prý neřesti všeho druhu… Dokonce si prý neumíme vládnout – ač oni nedokázali nic než zradu. A teprve když se jejich Führer dívá z okna Pražského hradu, je u nás vše v pořádku.
Je až k neuvěření, že někteří takové nehoráznosti berou. Taky Češi!?!
Z našeho případu se obraťme k současnému „troubení na beraní rohy“ propagandy proti Arabům a všem muslimům, na jejichž území se vyskytují zdroje zemního plynu, nafty a důležitých kovů či nerostů.
Západní tisk od začátku nového tisíciletí útočil na Irák a označoval ho za nebezpečí světu pro jeho nukleární zbraně a rakety Scud. Izrael, už v říjnu 2002, vyslal do Iráku průzkumnou jednotku (commando Unit 262), která měla zasáhnout, kdyby Irák spustil útok proti Izraeli (viz The Sunday Times 27.října 2002). Izraelská špionáž také dodala zaručené informace, že Saddam má atomovou pumu. Premiér Tony Blair na základě toho pak poděsil parlament a celou Britanii, že „diktátor“ a „šílenec“ může zasáhnout Londýn za 45 minut. Nic nepomohly zprávy UN inspektorů vedených Hansem Blixem, že žádné zbraně hromadného ničení nenalezli. Beraní (či volské) rohy útočné propagandy byly silnější než věcný argument a rozum.
Ani po vítězné válce USA proti Saddamovi a za důkladných pátrání se v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nenalezly, jak víme.
V Londýně pak proběhlo před dvěma lety Veřejné šetření o tom, proč a jak byla Britanie vtažena do války. Zde opět hlavní inspektor Hans Blix potvrdil, že Irák žádné zbraně hromadného ničení neměl. Dodnes nebyla vydána Závěrečná zpráva už před dvěma roky uzavřeného Veřejného šetření! Tak je silný hlas propagandistických beraních či volských trub dneška.
K neuvěření identicky se dnes troubí proti Iránu. A velmi podobně se skanduje proti postupnému cíli „na Teherán“, totiž proti Sýrii. Jenomže pozor, zde jde už i o zájem velmoci, totiž Ruské federace. Ta na obranu své poslední námořní základny ve Středozemním moři v syrském Tartusu vyslala začátkem ledna 2013 pět lodí své Černomořské a Baltické flotily, navíc. Na území Sýrie totiž žije a pracuje třicet tisíc ruských občanů. Že ve Středozemním moři „hostuje“ šestá US Navy flotila ví snad každý. Kdo vystřelí první? Padoucha oznámí propagandistické rohy…
Londýn, 24.1. 2013
Ze života Msgre prof. ThDr. Jana Šrámka
(11. srpna 1870 – 22. dubna 1956)
V zahraniční akci byl Jan Šrámek v pravém smyslu slova mandatářem celého národa, neboť svědectví, které vydal před mezinárodní veřejností o národním souhlasu s Benešovou akcí, bylo ze všech nejzávažnější, a to nejen proto, že vycházelo z tábora zcela nezávislého na Benešových vnitropolitických koncepcích, a nejen proto, že jej vydával svědek, který sám byl svou církevní hodností představitelem mocné mezinárodní autority, ale hlavně pro svoji nesmlouvavou, nepodmíněnou, nenáročnou pevnost a prostotu.
Ke vztahu prof. dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi
Úsilí agrárníků a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němcem prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Československé strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi, tehdejšímu předsedovi ČSL, který se těšil uvnitř i vně strany velké autoritě, podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně Hlinkovo slovenské ludové strany, bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem zajištěno.
„Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ´Pán Bůh vám to zaplať, co jste pro stát učinil.´
Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíli“ ´My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek Stojíme před osudovou chvílí!)
O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „ Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásní titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918-1938, Brno, 1946)
Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Ty, kteří tehdy lidovcům nadávali do bolševiků, komunistů, protože pro blaho republiky, udržení demokracie byli připraveni v parlamentu hlasovat společně i s komunisty, historie uvrhla do odsuzujícího zapomenutí.
V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných i poválečných letech, kdy v roce 1948 byla násilnými událostmi, které bezesporu měly širší a rozhodující mezinárodní souvislosti, bezohledně přervána.
Dr. J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně, a to i v únorových dnech r. 1948, dr. E. Beneše, prezidenta republiky, vždy podporovala.
Dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovaly a nás spojují a budou spojovat i nadále s nimi.
S dr. E. Benešem se Šrámek z doby politického zápasu za Rakouska neznal. Poznal tehdejšího československého ministra zahraničí teprve po jeho návratu ze zahraničí do Prahy. Co poutalo oba muže k sobě, byl zejména jejich vyvinutý smysl pro vývojovou tendenci demokracie, která zachovávajíc základní svobody demokracie politické, směřuje k vyvinuté demokracii hospodářské.
Připravil JUDr. O. Tuleškov
U koho nakonec skončí majetek vracený církvím ?
Již několik týdnů sledujeme, jak politickou hladinu víří otázka majetku, který by se měl vracet církvím. Vyrovnání je součástí koaliční dohody i vládního prohlášení, nicméně hodnota vraceného majetku byla definována až v průběhu volebního období. A dočítáme se, že mají být vraceny nejen budovy, hektary luk, polí, lesa a rybníků, ale i finanční kompenzace, dosahující s úročením celkové částky přes 90 mld. Kč ! A nastupuje otázka: "Pro koho je to výhodné ?"... protože pro stát určitě ne.
Připomeňme několik faktů:
1) Ačkoli KÚ vypracovala právní expertízu majetkoprávních vztahů církví již od první pozemkové reformy, nikdo z vlády výsledky této expertízy nebral v potaz.
2) Vláda odmítá provést audit majetku určeného k vrácení a nehodlá ho ani konkretizovat.
3) Existují názory, že rozdíl mezi skutečně vlastněným množstvím půdy a nároky, je až 58 tisíc hektarů.
4) Vláda kalkuluje pro potřeby vracení majetku s tržní cenou 44 korun za metr čtvereční, ačkoli běžné ceny se v Česku pohybují kolem pěti až jedenácti korun za metr čtvereční. Jde tedy o nadhodnocení o 30 miliard korun.
5) Podle názoru vlastníků lesů vláda církvím nabízí minimálně o deset tisíc hektarů více, než kolik uvádějí dobové zprávy o stavu lesa vydávané ministerstvem zemědělství. Což je, vyjádřeno v penězích, více o tři miliardy. A navíc obvyklá tržní cena lesů je jen 12 korun za m2. Jako příklad jsou uváděny např. nadprůměrně výnosné lesy města Kroměříže o výměře 636 ha, které byly prodány v listopadu 2006 za cenu 15,60 Kč/m2,“ Náhrady za nevydané lesy by se tedy při dodržování stejných pravidel pro církve snížily o polovinu. Ve výroční zprávě Lesů České republiky jsou spravované lesy oceněny dokonce částkou pouze 3,86 Kč/m2!“ Obdobné je to i u zemědělské půdy. Pozemkový fond v roce 2006 prodával půdu ve svém vlastnictví za 4,62 Kč za m2. Pokud by stát podle nich počítal stejně i náhradu církvím, pak by byla v případě zemědělské půdy nižší o 20 miliard korun.
Je tedy evidentní, že církve požadují, a angažované politické strany a politici přistoupili na vracení značně nadhodnoceného majetku, a hrubým odhadem lze jednoduše dojít k názoru, že pokud církve mají na něco nárok, tak přibližně pouze na třetinu toho, co si dohodly se stávající vládou. A i tento nárok je zpochybnitelný, neboť podle zmíněné expertízy po vzniku Československa se stal případný majetek výhradně majetkem státu, a církev tedy žádný majetek nevlastnila.
...když víte, jak velmi se ve vracení majetku církvím angažují sběratelé a skupovatelé pozemků v jižních Čechách, ministři Kalousek a Scharzenberg, a ve světle toho, kolik politiků z vládních a parlamentních stran na celostátní i regionální úrovni je zapleteno do machinací s pozemky, s manipulací v územních plánech atd.,atd. .... jsem přesvědčen o tom, že taková konspirační teorie by vůbec nemusela být daleko od pravdy.
…a pojďme si říci, co se nového "se dostalo na veřejnost"
Máme
zde věc, o které se vůbec nemluví, jako by se nikdy
nestala
...evidentně
si stávající vedení církví velmi přeje, aby se tu skutečnost
veřejnost nikdy nedověděla, a aby se na ní zapomnělo :
Federální
shromáždění ČSFR 1. srpna 1991 schválilo "výčtový zákon, kterým
se restituovaly majetky církví a náboženských společností."
Jako
důkaz onoho vstřícného kroku mezi státem a církví bylo prohlášení
tehdejšího kardinála Františka Tomáška, že to je poslední nárok,
který církev vznášejí!
Nejen
on,
ale
i další opoziční představitelé se vyslovili pro restituční tečku.
Kardinál Tomášek upozornil také na to, že nejde o žádný majetek
zabavený komunisty, jak tvrdí ti, kteří se těší na příspěvky do
stranických kasiček a konta jedinců...,, !!!Úplné vypořádání poměrů s
římskokatolickou církví tedy proběhlo 1.8.1991 !!!
Právník
a vedoucí katedry práva Bankovního institutu Aleš Rozehnal vypracoval
analýzu, ze které vyplývá, že právo, které měla církev k majetku,
který
užívala, nebylo právem, i když se vlastnickému právu podobalo. Oproti
vlastnickému právu totiž podléhalo řadě omezení. Naopak majetek,
který má být podle předkládaného návrhu církvím vydán, na rozdíl od
minulosti žádným omezením podléhat nebude, a subjekt ho obdrží, bude
odlišný od právnických osob, kterým byl vyvlastněn.
O
majetek v případě katolické církve přišla veřejnoprávní instituce,
která se při proměnách legislativy proměnila v soukromého vlastníka.
Prohlašované
restituce jsou tedy pouze zavádějícím názvem
pro naprosto nové uspořádání majetku a jeho systémové zařazení
....politicky
nekorektně řečeno jde o darování majetku soukromým subjektům, který
mu v roce 1948 rozhodně nepatřil,
protože tento
soukromý
subjekt prostě neexistoval ... jinak řečeno, jde o krádež a
vytunelování státního majetku ve prospěch soukromého subjektu!
Další
právní rozbor od profesora Právnické fakulty UK Václava Pavlíčka,
odborníka na ústavní právo a Benešovy dekrety říká : "Za první
republiky nikdo nepochyboval o tom, že majetek katolické církve má
veřejnoprávní charakter." Když návrat k tomuto stavu není možný,
stát by katolické církvi vydávat majetek neměl!
A
ještě je tu jedna důležitá otázka:Je všeobecně známo, že třeba v
případě katolické církve podléhá veškerý její majetek přímo správě
Vatikánu. Je součástí majetku Vatikánu - ergo darované nemovitosti a
pozemky se stanou majetkem cizí mocnosti ..... a ejhle....čin, který
naruší územní celistvost České republiky ve prospěch cizí mocnosti
.... a to je přeci vlastizrada ! Osobně bych byl klidně pro to, co
navrhoval kolega Vereš…každý poslanec a senátor, který bude
hlasovat
pro
zákon v navrhované době, byl okamžitě obviněn z TČ vlastizrady a
pochybení při správě veřejného majetku.
Ale teď k nejdůležitější části, která se týká mé malé "konspiračky" v předchozím článku .... provalilo se totiž to, že velké developerské firmy...česky řečeno "překupníci s pozemky" ... už teď vyjednávají s církvemi o výměnách a odkupu lukrativních pozemků, které mají církve dostat. Takovou výměnu musí schválit Pozemkový fond a světe div se .... O potvrzení směny žádaly stát také dvě pražské firmy Duplicatus a Real 24, v nichž působí ekonom pražské arcidiecéze a zároveň vedoucí správy majetku na Arcibiskupství pražském Karel Štícha, jako předseda dozorčí rady. Duplicatus si vyjednal směnu pozemků s římskokatolickou farností v pražských Stodůlkách a Real 24 se dohodl s farností v Uhříněvsi. Jak vidíte ... samotní církevní funkcionáři a lidé napojení na církev se velmi angažují v tom, jak na předpokládaném darování majetku církvím pořádně vydělat. Jde o miliardy, za něž lze developerským společnostem lukrativní pozemky rozprodat.
Vzhledem
k tomu, jaké čachry se dějí neustále s územními plány v Praze a
dalších městech v ČR, jde spíše o desítky miliard. A jsem si jistý,
že politici jako Kalousek, "kníže Schvarzenberg" a další
velmi angažovaní v přípravě tohoto megatunelu,
to
vše velmi dobře vědí a hodlají se taky pořádně "napakovat"
ze státního majetku ve svůj prospěch !!Braňme se občané !! Zabraňme
darování majetku a stovek miliard církvím !!!
Zabraňme
největšímu tunelu od dob velké privatizace !!!
A
někteří hlupáci chtěli tuneláře knížete za prezidenta! Co k tomu
dodat? Dobře,
že se tomu darebákovi nepodařilo stát se prezidentem!
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/james-de-candole.php?itemid=18821
Přišlo e-mailem
Smlouvy podepsány
Dnes, 22.2.2013, podepsal P. Nečas se zástupci 16 církví a náboženských společností, smlouvy o majetkovém vyrovnání, které se týkají jen peněžní části restitucí, na jejichž základě církve v příštích 30 letech dostanou za majetek, který jim nemohl být restituován, celkem 59 miliard korun navýšených o inflaci.
Opoziční strany se proti restitucím ohradily i formou ústavních stížností. Ústavní soud o nich dosud nerozhodl, pročež zejména ČSSD apelovala na vládu, aby s podpisem smluv vyčkala do rozhodnutí soudu. Nečas ale zdůraznil, že termín podpisu smluv byl stanoven dlouho před tím, než byly vůbec ústavní stížnosti podány. Apely ČSSD označil za politické hrátky.
S ČSSD se shodl i Miloš Zeman, že vláda měla vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu ČR. –red.
Premiér se vymáchal v žumpě lžidějin
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
"Tak nám, pane Švejk, v těch Bavořích zas zpotvořili histórii", pravila paní Müllerová, občanu Švejkovi. Co na to pan Švejk ? "A kerýpa to byl, paní Müllerová ? Já sem znal za protentokrátu dva óbrkolaboranty. Jeden si říkal Moravec a měl hlavu jak vysočanský plynojem. Ten se zabil v pětačtyřicátým.
No a ten druhej, to byl nějakej Lažnovský, toho odbojáři obevzdušili, když se nažral na kolaborantský hostině těch votrávenejch chlebíčků..."
Nelze, než započít tuto truchlivou stať hyperbolou z mytického díla českého klasika.
Po desetiletích od II. světové války, která údajně skončila vítězství antifašistické koalice, se znovu radují jak duchové zemřelých v nacistické Wallhalle, tak živí náckové a pohrobci v lansdmannschaftu. Dr.Josef Goebbels se raduje a jásá. Spolu s ním jásají duchové zatraceného kolaboranta Moravce, Kožíška, Lažnovského a všichni antisemité. Z živoucích s nimi křepčí válečný tanec rotundovitý inkarnát sudetstva Bernd Posselt, tento pseudokomisař sudetů tarasící kyslíkový provoz Prahy už řadu let svou kanceláří. Jejich vítěznému řevu se nelze než nedivit. Vždyť se stalo právě to, před čím vždy prorocky varoval prezident Budovatel dr. Edvard Beneš - "Buďte připraveni,oni za padesát let přijdou a budou znovu přednášet své lži".
A prezident neopomenul ani na české zrádce a sluhy, kteří se vždy najdou - jako v každém národě, vzpomeňme jen na vichysty Francie. Jenže mezi námi a Francií je podstatný rozdíl. Zatímco Francie se s kolaboranty vypořádala, my ne. My jsme dospěli tak daleko, že si do čela státu volíme ministry a premiéry, kteří neváhají účelově manipulovat dějiny II.světové války a její následky - a to v neprospěch vlastního nebo zastoupeného (pan kníže Böhme !) národa.
Pan premiér vystoupil před Bavory s takovým projevem, za nějž by se nemusel stydět ani autor protektorátních pamfletů "V úloze mouřenína" a "O český zítřek", český Qusling Emanuel Moravec. Pan premiér semlel ve svém projevu snad vše ve prospěch sudetoněmců a v neprospěch Čechů. Jediný alibismus naší straně poskytl prohlášením, že majetkové nároky a právní stav poválečného uspořádání je prý "neměnný". Bodejť - bourat se znovu po panu Schwarzenbergovi idiotismy typu "Benešovy dekrety jsou neplatné" - by zadělalo na okamžitý politickoprávní exitus. "Nicht wahr, Herr Presidentskandidat ?"
Věčné opakování lživých manter o "starodávném německém osídlení Čech", o opatřeních Marie Terezie, o harmonickém staletém soužití Němců s Čechy" , o "násilném vyhnání nevinných Němců po r.1945" " o přičítání kolektivní viny všem Němcům bez rozdílu po r.1945", které pořád melou masmédia, kníže - a nyní je zopakoval sofistikovaněji a záludněji i premiér! - už prostě leze většině slušných občanu Česka krkem. Většinou jde buďto o čtvrtpravdy - jako v případě tzv. starobylé kolonizace Němců - nebo o celé lži (jako je tvrzení, že všem Němcům po r.1945 "byla přičtena kolektivní vina" To je prostě pyramidální lež převyšující Cheopsovu pyramidu. Samy dekrety určily, jak přistupovat k vině či nevině Němců, a následkem byl pobyt nejméně 200.000 antifašistů v ČSR, kteří nemuseli republiku opouštět !
Daleko horší, než tyto věčně omílané lži o vyhnání Němci a o údajných masových zločinech na nich (doposud nic nebylo řádně prokázáno! Ani Nový Bor, ani Postoloprty, ani Dobronín, ani Krnov, ani Pohořelice, ani Ústí !) je zamlčování.
A toho se premiér dopustil v absolutní neprospěch českého národa vrchovatě. Bylo jeho povinností jako předáka státu hájit státní zájem, a s tím i historickou pravdu o zločinech, které přivodily konečné vítězství velmocí, a mír s odsunem. Premiér zamlčel, že odsun nevymyslel ani prezident Beneš, ani československá vláda. Premiér zamlčel, že otcem ideje odsunu byl jako první sám hiterovci podvedený Mnichovan Neville Chamberlain - a až po něm Winston Churchill. Premiér zamlčel článek XIII. Postupimské dohody, nařizující odsun Němců z Rumunska, Jugoslávie, Polska, baltských států, Československa a Maďarska a samozřejmě i ze západních států - z Alsaska a Lotrinska, z Belgie, Holandska a Dánska. Napadají sudeti západní odsuny ??? Ani náhodou, mají strach z velmocí. Napadají jen "slabé články evropského společenství" východní a středovýchodní země - Slovinsko, Slovensko, Polsko a Česko. A Česko ze všech nejvíce. Jejich touha po renezanci protektorátních poměrů je nezřízená a trvá desetiletí !
Pan premiér zamlčel zcela trestuhodně zásadní okolnost, na které by měly přestat jakékoli dohadovačky se sudety. Je to skutečnost československé žaloby sudetských Němců na Norimberském soudu.
"Yes, prime minister", byl to Norimberský soud, který přičetl kolektivní i individuální vinu tzv. sudetoněmců na zničení, rozbití a zotročení republiky. O tom jste zdivočelým, a nad vašimi bláboly jásajícím Bavorům, neřekl ani písmeno !
A kdo tam žaloval za Československo sudetské Němce ? Generál justiční služby JUDr.Bohuslav Ečer, sociální demokrat z Brna, ten, který chytil a přivedl do ČSR válečného zločince sudeta K.H.Franka.
Pan premiér by se měl vrátit na fakultu a prostudovat knihy dr. Ečera, Norimberský soud ( Orbis,Praha 1946, I.vydání), zvláště strany 99násl. "Československý příspěvek k žalobě Spojenců", str.101n "Útočný plán Němců proti ČSR", str.102n. "Sudetší Němci ve službách III.říše", atd. Další kniha autorů dr. Ečera a Ed. Cenka, "Jak jsem je stíhal", vyšla v Praze 1946, a popisuje stíhání K.H.Franka, výslechy dalšího kata Čechů Daluega, stíhání slovenských zločinců, atd. Konečně si neodpustím, abych neocitoval úryvek z knihy dr. Rostislava Kocourka "Svět žaluje v Norimberku" (F.Borový,Praha 1946,str.63-64): "Československá republika si vysloužila tak příjemný zvuk v mezinárodním světě, takovou pověst stability a solidnosti myšlenkové, že my tady, při projednávání případu československého, pociťujeme znovu a znovu hrdost nad tím, že jsme její občané. Ať kteroukoli v část hrozné krise republiky žaloba probírá, víme, že naši představitelé v žádném z těch zmatků nenastoupili cestu vedoucí do mravního bahna, jež tento proces odhaluje a žaluje. Důkladný rozbor úlohy, kterou v tomto spiknutí proti republice a světu hráli českoslovenští Němci, a na Slovensku, Tuka, Tiso a spol., jež na základě dokumentů, které ukořistily spojenecké armády, podal žalobce Sidney Aldermann, dal požadavku Československa, směřujícímu k odsunu Němců z republiky, nepopiratelný mravní základ a základ uznaný" (konec citace.)
Tak kdo tu stále blábolí o nelegitimním odsunu, o jakémsi vyhnání, o jakési křivdě na sudetoněmcích, o jakési dokonce "genocidě"páchané na nevinných obětech civilních Němců atd., atd. do nekonečna ?? Pokud to blábolí sudetští Němci, je to jejich přirozená, i když křivá mantra. Pokud to blábolí ČESKÝ PREMIÉR, je to absurdní lež dějin, je to ponižující nepravda vyobrazení českého národa, je to protiobraz dějin, poškozující republiku a národ.
Resultát ?
Dost bylo pana premiéra ! Dost bylo politruckého institutu Collegium Bohemicum ! Ať se pan premiér sebere a odejde do Bavor nebo někam jinam, studovat za pomoci "Collegia Bohemica", které on tak fedruje, mediální paobrazy moderních dějin českoněmeckých vztahů.
Odbojáři a legionáři - zejména členové ČSBS a ČSOL - by se měli distancovat od pana premiéra jako od dýmějového moru! Nedovedu si nadále představit,že by náš Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu by měl nadále s takovým panem premiérem chodit klást věnce na hroby našich mučedníků, bojovníků a obětí nacismu! To snad měl to takového seskupení udeřit hrom, jako do Vatikánské petrské kopule po odchodu Benedikta XVI !
Autor je předsedou OV ČSBS Boskovice
Pryč s vládou sociální destrukce a národní zrady!
Dr. O. Tuleškov
Česká republika je suverénním státem. Jako taková je subjektem mezinárodního práva. V mezinárodněprávních vztazích jejím partnerem jsou další suverénní státy, tedy též např. Spolková republika Německo, nikoliv však jednotlivé spolkové země. Partnerem ministerského předsedy ČR je kancléřka SRN, partnerem našeho ministra zahraničních věcí je zahraniční ministr SRN, atd. Bavorsko je pouze jednou ze zemí německého spolku. Jako takové má pouze fragmentární suverenitu. Zjednodušeně lze říci, že do jejího rámce nepatří např. zahraniční věci, ani armáda, ale naopak kultura, zdravotnictví.
Z uvedeného vyplývá, že P. Nečas neměl v Bavorsku partnera s mezinárodněprávní subjektivitou. Proto do Bavorska na oficiální návštěvu neměl jezdit. Pokud cítil potřebu jednat o odsunu Němců nebo např. o našich reparacích, které nám Německo dosud nezaplatilo, měl se obrátit na příslušné ústavní orgány SRN. Ve věcech přesahujících rámec Bavorska nemohl být jeho partnerem bavorský premiér a o záležitostech v rozsahu minimálně celoněmeckém neměl mluvit v bavorském sněmu. Když tak přesto učinil, bavorská strana byla nadšena. Bylo s ní jednáno jako se subjektem mezinárodního práva. Dostalo se jí velké cti. Poprvé v bavorském sněmu mluvil premiér ČR, poprvé zde také mluvil ke škodě republiky. Značné části jeho projevu jsou odsouzeníhodné, ale především jsou v hrubém rozporu s historickou pravdou. Tudy cesta nevede ke standardním česko-bavorským vztahům.
Opět s určitou ne malou nepřesností můžeme říci, že uvedené jednání a výklady za něj mohl učinit např. západočeský hejtman, pokud by ovšem se snížil k tomu, aby zpíval stejnou lokajskou písničku jako Nečas, a za předpokladu, že by jej Bavoři jako rovnoprávného partnera k jednání přijali a k projevu ve sněmu připustili.
Pokud ovšem naši poturčenci soudí, že suverenita České republiky zaniká, že se via facti, nikoliv však de iure, dostáváme na úroveň země, tedy i jedné ze zemí německého spolku, jak někteří se domnívají, pak jdou věci směrem zřejmě již dříve mocensky určeným. Česko-moravský prostor musí být germanizován. To je požadavek, který zní již staletími. Je třeba nechat uplynout ještě nějaký další čas a pak v době příhodné pro zvrat, který již někteří nenávistní zaslepenci na obou stranách hranice připravují, odhodit zbytek suverenity, případně nás z ní donucením svléci, pokud by se tomuto „dobrodiní“ část národa nevděčně vzpouzela, a přihlásit se do německého spolku jako 17. země. Takovéto piklení je však odsouzeno k nezdaru!
V tomto procesu, který známí přisluhovači se snaží urychlovat, existují však možné mezifáze. Jednou z nich je např., že vláda ČR se bude dále držet úrovně Bavorska, nikoliv tedy partnera s mezinárodněprávní subjektivitou, jímž je vláda SRN, a časem zasedne k jednacímu stolu, v níž za bavorskou stranu budou sedět i představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu, a bude jednat i s nimi o věcech, které sudeťáci mají v programu již desítky let (např. o 20 bodech SL z roku 1961). A časem se dohodne i s nimi, a to i za cenu otevřené zrady českých národních a státních zájmů. To je také zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč se k nám bavorský premiér, patron sudetských Němců, tak usilovně dral a proč na návštěvu Prahy přivezl sebou autobus plný tzv. sudetských Němců, a proč nyní byl i P. Nečas v Bavorsku. Návštěvy a jednání asymetrických subjektů jsou zřejmě jen fasádou, za níž probíhají sudeťácké manévry, jejichž celkovým cílem je prosadit kromě dalšího přepsání dějin, v nichž by oni byli oběťmi a my, Češi, zločinci. Vše najednou holt nejde. A tak návštěvy mají pokračovat. Úspěšnost salámové taktiky byla nejednou ověřena. Režie je v rukou možná nejen patrona sudetů, který stanovené úlohy předepsal i pro „českého“ premiéra, ale i někoho zvlášť významného z CDU. Očekávaný malý krůček k „porozumění“ našeho snaživce se změnil ve velký krok, jak konstatoval „přítel“ našeho národa, B. Posselt. H. Seehofer se zase vyjádřil o minulosti. Musíme o ní diskutovat a zpracovat ji. Půjdeme tedy do bitev dávno již vyhraných, ale tentokrát budou muset mít jiného vítěze? Asi takto či nějak podobně zní zadání „společného úkolu“.
Takovéto postupy v „jednání“ se sudety by významně urychlily „transformaci“ českého státu v zemi, spojenou tzv. zemským patriotismem, všichni jsme Böhmen a nikoliv Tschechen. Pokud by se však přesto ještě nějací Češi udrželi, viděno sudeťáckýma očima, rozhodně ne však ta husitsko bolševická chátra, pak druhým národem v zemi by se stala, vedle zbytků českého národa, sudetoněmecká národnostní skupina obdařená právem na sebeurčení až do odtržení, a to i s jejím „sídelním územím“, tedy tzv. Sudetenlandem, jak to programově sudeti hlásají. V tom horším případě by dále mohlo dojít k postupnému umělému oddělování Moravy od Čech a Slezska od Moravy. Destrukce našeho historického státního útvaru by byla dokonaná. Germánské středoevropské tažení by takto nějak mohlo vypadat. Od proklamace cílů k jejich dosažení vede vždy delší cesta. Naštěstí vláda sociální destrukce a národní zrady však má životu jen nakrátko. Ve svém „velkém průlomu“, jak bavorské divadlo označil Karel Schwarzenberg, možná první asistent režiséra a jeden z těch, kteří nesou za vše odpovědnost, nebude již moc dlouho pokračovat. Lze jistojistě předpokládat, že nová vláda, vzešlá z voleb, nebude mít zradu národa ve svém programu.
Českým zájmem je pozastavit „pozemšťování“ republiky, hájit její svrchovanost a zbavit se kolaborantů. Ke svému štěstí nepotřebujeme bavorské vdolečky ani sudeťácké jodlování.
Zatímco Hitler chtěl na Německu, aby mu dalo deset let, současná asociální, protinárodní pravicová vláda, v níž dominují představitelé, kteří dávají na odiv své křesťanství, se zasloužila za pouhé tři roky o tolik zla, které neuvěřitelně silně destruktivně na delší dobu poznamenalo celou naši společnost. Získali jsme za neuvěřitelnou cenu významné zkušenosti. Naši snahou by mělo být tuto dosluhující vládu sociální destrukce a národní zrady ústavními prostředky co nejrychleji odstranit. Jinak nás mohou pánové Schwarzenberg, Nečas, Drábek, Heger a Kalousek, dále více než nemile překvapovat. Až půjdeme k volbám, kéž by to byly volby mimořádné, volme kandidáty za jiné strany než za TOP09 či ODS! Další volební období vítězné „české“ pravice již neuneseme! Zničila by vše, co stovky předcházejících generací našich předků usilovnou prací po staletí budovaly.
Malá zamyšlení
František Truxa
Česky psaný německý tisk vyzdvihuje někdejší Rakousko-Uhersko a vychvaluje jeho údajné přednosti. Neuvádí však, že v tehdejším pohraničí mohli Češi dělat jen podruhy, služky, pomocné práce. Katolická církev vynáší blahoslaveného Karla Habsburského a jeho snahu o mír. Mlčí však, že o něj usiloval až v době, kdy válka byla prohraná a bylo před kapitulací.
Český národ má na habsburský rod trvalou vzpomínku. V každé obci, vesnici jsou pomníky padlých z první světové války. Světová veřejnost poznala humanitu katolických generálů z dobových snímků pověšených srbských žen, zničených vesnic. Za tyto válečné zločiny nikdo z viníků však nebyl odsouzen.
Naše škola nevychovává národně uvědomělou mládež. V tomto směru jsme dosáhli poslední příčku v Evropě. V zájmu koho je odnárodnění mladé generace a postupně tak celé populace? Celková úroveň vzdělání dále klesá. Snad i v souvislosti s tímto fenoménem se stává mládež silně vnímavá k pravicovým heslům, aniž by si byla vědoma, že pravice pro ni připravuje nejen školné nebo zápisné, ale také větší nezaměstnanost. Pokud ultrapravicová vláda tzv. křesťanů Schwarzenberga a Nečase ještě nějakou dobu vydrží, pak bude nezaměstnanost ohrožovat nejen starší ročníky, ale také mládež, jak o tom svědčí vysoká nezaměstnanost mladých lidí do 25 let ve Španělsku, Itálii, Francii, Polsku a částečně i v Německu. Pak mladí lidé se dostanou do pravicové pasti stále větší deregulace pracovních vztahů, z níž mohou najít postupně východisko až v době sociálně vlídných vlád. Začne naše mládež konečně demonstrovat i za své vlastní požadavky nebo ještě setrvá s hesly jí podstrčené pravicí?
V této atmosféře ani neudivuje, že svého času se odvážil kandidovat na prezidenta republiky P. Pithart, který ve spolupráci s dalšími autory zplodil hanopis na náš národ, knihu s názvem Podiven. Velké vlastenectví nepobral ani pozdější kandidát na prezidentskou funkci, P. Sobotka, který je znám výroky o tom, že jsme za svoji svobodu nikdy nebojovali a dostali ji darem bez vlastních zásluh. Jen malá chybička se vloudila do jeho úvah, jaksi opomněl, že v boji za obnovu Československa položilo svůj život 360 000 našich spoluobčanů. K. Schwarzenberg však dokázal jít
mnohem dále. Nejen, že tvrdil, že dekrety prezidenta republiky již neplatí, ale soustavně mluvil o vyhnání Němců na základě jejich kolektivní viny a o tom, že za zločiny, které spáchal dr. Beneš, by dnes patřil před mezinárodní soudní tribunál. Myslím si, že „odvahou“ svých myšlenek se dostal na čestné místo hned vedle Pitharta. M. Zeman, který již vbrzku převezme úřad prezidenta republiky, je jeden z nás, byl s námi v dobrém i zlém a s námi, občany této republiky, bude i nadále.
Karel Havlíček Borovský: Píseň Čechů r. 1850
Zle, matičko, zle! Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde: Švarcemberci zde:
jeden, ten je jenerál, jeden drží karabáč,
a druhý je kardinál; druhý říká otčenáš;
zle, matičko, zle! zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je taky špicbub;
zle, matičko, zle!
Co nového na našem webu?
V době prezidentské volební kampaně nebývale vzrostl zájem o naše webové stránky www.ceskenarodnilisty.cz . Návštěvnost hostí za poslední měsíc činila hodně přes 25.000. Na facebooku na ČNL, jež vedl kolega, bylo za poslední měsíc více než 10.000 návštěvníků. Zájem čtenářů ve zdrcující míře se soustředil na texty o K. Schwarzenbergovi. Nejnavštěvovanějším článkem byla výše uvedená „Píseň Čechů“ od K. H. Borovského. S jejím textem se seznámilo téměř 5000 návštěvníků. Hosté navštívili za poslední měsíc několik desítek tisíc našich stránek.
Po skončení prezidentských voleb nám „zemanovci“ vyslovili poděkování za spolupráci, kterou jsme považovali za zcela samozřejmou.
V rozhodující fázi druhého kola bylo Křesťanskosociální hnutí součástí Vlasteneckého fóra, za které na veřejnosti tak výrazně promluvil generál Alexander Beer.
Náš úspěch byl především důsledkem kvalifikovaných a čtivých textů, které nám zasílali naši autoři, ať již kmenoví nebo občasní. Jim patří naše vřelé poděkování. Ze zahraničních autorů pravidelně přispívá ing. dr. S. Kobliha, jehož spolupráce si nesmírně vážíme. Poděkování je adresováno samozřejmě i těm, kteří nám důležité a zajímavé texty přeposílali a k naší radosti stále tak činí. Věříme, že naše společná spolupráce bude i nadále pokračovat. Bude-li se vyvíjet jako dosud, budeme se snažit postupně publikovat na webu naše texty zatím občas i dvakrát týdně.
Na rozdíl od velké většiny webových portálu nešíříme texty jen na internetu, ale i v tištěné podobě. Vydáváme přibližně kolem 50 titulů ročně o celkovém nákladu asi 8.000 výtisků, počítáno bez krátkých informativních textů. Tak vycházíme vstříc především těm našim čtenářům, kteří nemají přístup na internet.
Všichni víme, jak důležitá jsou média. Nejen ta v německých rukou, ale i některá další, např. tzv. Česká televize, neinformují, jak jsme přesvědčeni, tak jak by měla a podsouvají nám i cizí zájmy. Proto každé české médium, tedy i naše České národní listy a Křesťanský sociál a další naše tiskoviny, nabývají v těchto souvislostech na významu. Podporujte nás, prosíme, jak vám to možnosti dovolí. Rozšiřujte naše texty, upozorňujte na naši webovou adresu, piště o událostech ve vašem okolí, podporujte nás i finančně. I na Vašem třeba sebemenším příspěvku záleží. Chceme-li něco dosáhnout, musíme se naší činnosti věnovat denně, bez ohledu na čas, získávat pro ni další stoupence, věnovat pozornost drobné každodenní práci. Buďme sociální, buďme vlastenečtí! Společně dokážeme více! –red.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz