Křesťanský sociál, březen-duben 2012

Nikdy více válku!

Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!

Stejně jako v jednotlivých státech konečně nadešel čas, kdy na místo osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů.

Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.

Proto zní jiné jméno míru rozvoj. Stejně jako existuje společná odpovědnost za to, zabránit válce, existuje i společná odpovědnost za to, podporovat rozvoj.

Stejně jako na národní úrovni je možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, je nutné přijmout vhodná opatření na mezinárodní úrovni.

(Jan Pavel II., Centesimus annus, str. 67-68, Zvon, České katolické nakladatelství, Praha, 1991)

Centesimus annus a svět poté

Uvedená papežská encyklika vyšla 1. května 1991.

Zkoumejme nejdříve, co po jejím vydání následovalo v mezinárodních vztazích. Došlo k válkám v Jugoslávii, u jejichž kolébky stálo sjednocené Německo s hlavním podpalovačem H.-D. Genscherem. Skončily v podstatě napadením Srbska natovskými státy.

Následovala agrese USA a řady dalších států NATO proti Afghánistánu, vydávaná téměř za novodobé křižácké tažení, později proti Iráku. V nedávné době opět tyto státy na základě zvláštního „výkladu“ rezoluce RB OSN přepadly velkou vojenskou silou Libyi. V důsledku všech těchto válečných dobrodružství, včetně několika desítek menších válek, došlo k velkým obětem především mezi civilním obyvatelstvem. Mrtvé a raněné můžeme počítat na statisíce, ne-li na miliony. Z desítek milionů lidí se stali ubozí běženci bez domova, kteří jen těžce přežívají. Materiální škody lze počítat na stovky miliard dolarů.

Co tyto nevyhlášené války, jimž se nyní ušlechtile říká mise, dále přinesly? Srbsko se dodnes vzpamatovává z natovského úderu, na nějž připomínají i vražedné důsledky, Američany použitého zakázaného ochuzeného uranu i kazetových bomb. V Afghánistánu spojenecká vojska nevítězí. Dochází na jednáni Ameriky s taliby. Amerika se nyní chystá odejít z tohoto nepokořeného státu, kde nic nefunguje, kromě válečné mašinérie a výroby a prodej opia a kde ovládá jen blízké okolí svých vojenských základen.

Den, kdy Američané odešli z Iráku, vyhlásili Iráčané zcela „nevděčně“, pro dodnes zřejmě nic nechápajícím Američanům, že na „bodácích“ nelze přinést demokracii a lidská práva, státním svátkem. Je to již rok, co v Libyi začaly boje, ale přesto zde není klid. Neexistuje žádná ústřední vláda, ozbrojené skupiny nyní bojují proti sobě a terorizují civilní obyvatelstvo, které silně trpí. Některá města jsou téměř vylidněná.

Stav, který v napadených státech v současnosti existuje, je zřejmě mnohem horší než situace v předválečném období. Demokracie a lidská práva jsou tam jen pohádkami, kterým nikdo kromě kolaborantů nevěří. Bude trvat celá léta, než způsobené rány se zahojí. Nevinným mrtvým však život nikdo nevrátí.

O odpovědnosti za spáchané zločiny se nemluví, přestože bychom mohli prstem ukázat na ty či ony politiky. Domnívám se, že by měli být postaveni před mezinárodní trestní tribunál. Jejich výmluvy, že musela být ta či ona vláda potrestána za podporu mezinárodního terorismu, za hrubé a dlouhodobé porušování lidských práv, nebo že hrozilo nebezpečí použití zbraní hromadného ničení, či diktátor masově vyvražďoval vlastní občany, se ukázaly být liché nebo dokonce vylhané. Důsledkem misí je celková destrukce napadených společenství. Jakým lidským právům se mohou těšit stovky tisíc mrtvých, co zbývá z lidských práv pro miliony uprchlíků, kteří denně musí zápasit o pouhé uchování své vlastní existence?

Natovský politický výkvět ve skutečnosti hledal jen hůl, jímž by „psy“ mohl bít a současně získat kontrolu nad přírodním bohatstvím napadených států.

Nyní se zostřuje situace kolem Sýrie, její vláda má údajně vyvražďovat opozici, a kolem Iránu, který zase se provinil tím, jak zaprodaná média tvrdí, že se prý chystá zkonstruovat vlastní jaderné zbraně a dokonce hodlá prodávat ropu za jiná platidla než dolary, což je jasným projevem vzpoury proti Majestátu. A opět teče krev. A bude jí mnohem více, pokud „nositelé demokracie a lidských práv se rozhodnou vysvobodit lid od vlády teroristů a masových vrahů“.

Jak reagovali na dlouhodobě již probíhající válečná dobrodružství křesťanské církve, křesťané? Dalo by se očekávat, že se ve svém protiválečném úsilí budou vycházet především z Božího přikázání „Nezabiješ!“, ale přirozeně také, kromě dalšího, i z encykliky Centesimus anno. Domnívali jsme se, že jejich hlas, tedy i náš, zazní světem silně, jasně a důsledně, že napomůže k mírovému řešení vzniklých problémů nebo alespoň zmírní válečné štvaní. Když se však podíváme na skutečné aktivity křesťanských církvích, budeme velmi zklamáni až zděšeni. Z církví se proti krvavému násilí na Balkáně postavila kosovská, srbská a řecká pravoslavná. Podpory se jim dostalo od dalších pravoslavných církví, např. ruské. Jejich mírové volání bylo slyšitelné jenom v jejich nejbližším okolí, Zaniklo ve výkřicích „na Bělehrad“ dalších proválečných médií, která z válek udělala mise, z obětí zločince a ze zločinců zachránce lidské civilizace.

Pokud jde o kosovskou pravoslavnou církev, ta nadto musela bránit nejen své věřící, ale i sama sebe. „Zdemokratizovaní“ kosovští Albánci napadali, podpalovali, ničili jak srbské hroby, někdy celé hřbitovy, tak i památníky, školy, chrámy, kláštery. Životem si nebyli jistí ani pravoslavní duchovní . Tito v „samostatném státu Kosovo“ dodnes prožívají tupení a pronásledování, včetně fyzického napadání.

Kdo proti agresorům bojoval, kdo obhajoval křesťanské hodnoty, byli pravoslavní křesťané, i když ani oni neměli zdaleka všichni ruce čisté. Bylo pro ně někdy velmi těžké jednat jako křesťané. Když pravidelné armádní jednotky muslimů delší dobu pálily vesnice kolem Srebrenici a zabíjeli jejich srbské obyvatele, aby nakonec byly od bosenských Srbů poraženi, došlo k účtování. Mnozí srbští vojáci poznali vrahy svých rodinných příslušníků, svých blízkých a neudrželi se. Asi 150 muslimských vojáků - vrahů popravili bez soudu.

Pokud jde o katolickou církev, pak její mírový hlas byl a je slabý. Představitelé katolické se církve sice obecně vyslovovali pro mír, ale jejich činnost v tomto směru postrádala tolik potřebný důraz a mnohem větší publicitu. Můžeme říci, že katolická církev, ač mohla a bylo to dokonce její povinností, se jen nedostatečně postavila proti připravovaným, probíhajícím a připravovaným válkám. Můžeme říci, že, až na nějaké výjimky, zklamala. Takto to také chápe veřejnost.

Zklamáním pro mnohé z nás jistě bylo, když arcibiskup Duka společně s představitelem naší armády odjeli do Afghánistánu, aby zde morálně posílili naše vojáky. Nebylo to dlouho od doby, kdy se u nás mluvilo o tom, že v Afghánistánu se pořádají hony na taliby, při nichž si každý si mohl zastřelit svého vzbouřence. Některé naše jednotky zde rozmístěné mají již své „feldkuráty“, a to i ty, jejichž posláním je eliminovat nepřítele, jinak řečeno zabíjet nepřátele. To je podle našeho názoru nevhodné.

Ještě mnohem horší stanoviska zaujaly určité pravicové skupiny v katolické církvi, které v rozporu s historickou pravdou líčí např. řadu okolnosti, dokonce se hrubě a odsouzeníhodným způsobem dotýkají některých křesťanských církví. Několik ukázek takovýchto postupů ukážeme dále.

Ano, existují i na katolickou církev orientované skupiny, které bez ohledu na stanoviska oficiální církve v otázkách míru a války, usilují o mírové řešení mezinárodních problémů. Jsou však zpravidla slabé, tudíž málo vlivné a jejich stanoviska téměř neznámá. Cenzura mlčením je v jejich případě velmi účinná. Tyto subjekty, nebo alespoň některé z nich, byly nejdříve označovány za extrémistické. Nedávno se jim ukázala vlídnější tvář: jsou považovány pouze za ultralevicové skupiny. V současnosti z takto označených subjektů zbylo, z původně tři křesťanských skupin, pouze Křesťanskosociální hnutí. Skutečnost, že církve a dokonce i samo křesťanství, z celé řady důvodů, ztrácí v naší společnosti důvěryhodnost a tak i přitažlivost, se bohužel určitým způsobem dotýká i Křesťanskosociálního hnutí.

Není jistě bez zajímavosti, že mnohé levicové kruhy, včetně některých sociálních demokratů, komunistů se často mnohem usilovněji a důvěryhodněji angažují v protiválečných operací.

Po vydání encykliky Centesimus annus došlo postupně zejména ve střední, východní i jižní Evropě k podstatným sociálně-ekonomickým změnám, které také byly v zásadním rozporu se sociální částí uvedeného dokumentu, jehož akcent vyplývá i z následujícího: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“

V 90. letech minulého století došlo k tzv. transformaci hospodářství států bývalého sovětského bloku. Reformy vedly k nastolení bezohledného liberálního kapitalismu, jehož důsledkem byla silně sociálně diferencovaná společnost, v níž chudým a částečně i středním vrstvám bylo a je bráno a bohatým dáváno.

Sociální doktrína církve však zůstává daleko za stále se zhoršující realitou. Prohlášení církevních představitelů, biskupských konferencí ve prospěch sociální spravedlnosti jsou, jak ukazuje reálný vývoj, málo účinná. Řešením vzniklé situace nemůže být charita, přestože tato pomáhá v těžkých životních situací mnohým. I když řada laiků, stejně tak jako příslušníci jiných církví, se snaží zmírnit zničující dopady na sociálně slabé, opět ve společnosti, a to nejen v ČR, sílí přesvědčení, že i v této oblasti křesťanské církve opět jako celek zklamaly. Mohutnými a neumlkajícími hlasy církve volají, když jde o restituce, o navrácení jejich majetků. Kéž by církve postupovaly stejně, když jde o mír, sociální spravedlnost, o dosažení Božího království již na zemi.

Z uvedených skutečností i z následných informací můžeme dovodit, že naše křesťanská civilizace, též v ČR, kde křesťanů v posledním období podstatně ubylo, je v ohrožení. Největší nebezpečí jí nehrozí od složek jiných civilizačních okruhů, ani od šířícího se atheismu, nýbrž primárně od toho, že sama opouští své principy, včetně božích přikázání, že stále více podléhá rozkladnému vlivu bezbřehého liberalismu, a to především v otázkách války a míru i v oblasti sociální, že nedokáže v reálném životě naplňovat principy, které již dlouhodobě hlásá. Jak rád bych se v uvedeném mýlil. Připravil dr. O. Tuleškov

***

Podívejme se na alespoň některé méně známé či nám dokonce téměř nedostupné články, či výňatky z nich, o probíhajících či chystaných válkách v současnosti, o sociálních otázkách, i o některých odsouzeníhodných či naopak příkladných aktivitách určitých skupin v katolické církvi.

Finále hry na Blízkém východě

Zatímco ještě nebyly ukončeny boje v povstalecké čtvrti města Homs a syrské a libanonské autority neoznámily nic o jejich nedávné akci, Thierry Meyssan sdělil v pondělí večer na prvním ruském kanálu, na základě svých informací, které má z první ruky, čerstvé hodnocení těchto operací, o které se podělí se čtenáři Rete Voltaire.

Po dobu jedenácti měsíců západní mocnosti a jejich spojenci z perského zálivu vedou destabilizační kampaň proti Sýrii. Tisíce žoldnéřů pronikly do země. Naverbovaní intrikány ze Saudské Arábie a Kataru, v srdci sunitské extremistické komunity, dorazili, aby svrhli alavistického uzurpátora Bašára Asada a nastolili wahhabistickou diktaturu.

Disponují nevyspělejší vojenskou technikou, včetně systému pro noční vidění, spojovacími centry a roboty pro městskou gerilu. Podporovaní skrytě mocnostmi NATO, které jim umožnily přístup k zásadním vojenským informacím, zejména satelitním snímkům pohybu syrských vojsk a telefonickým odposlechům.

Tato operace je záludně předkládána západní veřejnosti jako politická revoluce krvavě potlačovaná bezohlednou diktaturou. Tato lež není pochopitelně univerzálně přijímána. Rusko, Čína a americké státy z aliance ALBA ji odmítají. Každá z těchto zemí má své historické zkušenosti umožňující jim pochopit velmi rychle, o co se hraje. Rusové myslí na Čečensko, Číňané na Sintiang a Američané na Kubu a Nikaraguu. Ve všech těchto případech, bez ohledu na ideologické a náboženské odstíny, byly metody destabilizace CIA stejné.

Nejbizarnější věc v této situaci spočívá ve sledování západních médii, jež samy sebe přesvědčují, že salafité, wahhabité a bojovnicí Al Kajdy se zamilovali až po uši do demokracie, zatímco právě tito neztratí ani minutu, aby na saudských a katarských satelitních kanálech nevyzývali k podřezávání alavitských heretiků a pozorovatelů z Ligy arabských zemí. Není bráno do úvahy, že Abdelhakim Belhaj (druhý nejvýznamnější muž Al Kajdy v Libyii a současný vojenský guvernér Tripolisu) osobně přijel, aby rozmístil své muže na severu Sýrie, a že Ayman Al-Zawahiri (jednička Al Kajdy po oficiální smrti Usámy bin Ladina) vyzval k džihádu v Sýrii: západní tisk pokračuje v prezentaci svého romantického snu o liberální revoluci.

Nejsměšnější věcí je poslouchat v západních médiích otrocké opakování každodenních obvinění formulovaných syrskou větví Muslimského bratrstva, které šíří depeše o zločinech režimu a jeho obětech pod vývěsním štítem organizace Syrské pozorovatelské agentury pro lidská práva (OSDH). Pro boha, odkdy se toto bratrstvo pučistů tak zajímá o lidská práva?

Stačilo jen, aby západní zpravodajské služby uvedly na scénu loutku nazvanou “Syrská národní rada”, jejíž prezident je profesor na Sorbonně v Paříži, a za mluvčího má milenku bývalého šéfa DGSE (jedna z francouzských zpravodajských služeb), aby se z “teroristů” stali “demokraté”. Mrknutím oka se stává lež pravdou. Unesené osoby, zmrzačené a zabité Wahhabistickou legií se stávají v tisku obětí tyrana. Branci všech vyznání, kteří brání vlastní zemi proti agresi, se stali alavitskými vojáky, kteří utlačují vlastní lid.

Destabilizace Sýrie ze strany cizinců se stala jednou z epizod “Arabského jara”. Katarský emír a král Saudů, dva absolutní monarchové, kteří ve svých zemích nikdy neorganizovali volby a vězní demonstranty, se stali vzory revoluce a demokracie. Francie, Velká Britanie a Spojené státy, které zabily 160 000 Libyjců, když porušily mandát RB, se staly filantropy odpovědnými za ochranu civilního obyvatelstva. Atd.

Nicméně válka o nízké intenzitě, kterou západní tisk a tisk zemí perského zálivu skrývá, se skončila dvojitým vetem Ruska a Číny 4. února 2012. NATO a jeho spojenci dostali příkaz zastavit palbu a stáhnout se vzhledem k nebezpečí, že způsobí regionální válku, což znamená i světovou.

7. února početná ruská delegace, již tvořili i vedoucí zahraniční rozvědky, dorazila do Damašku, kde byla pozdravena aplaudujícím davem jistým si tím, že návrat Ruska na mezinárodní scénu znamená konec tíživého snu. Hlavní město, ale i Aleppo, druhé největší syrské město, byly vyzdobeny vlajkami s bílo-modro-červenými barvami a lidé kráčeli s transparenty v azbuce. V prezidentském paláci se ruská delegace sešla s delegacemi jiných států, včetně turecké, libanonské a iránské. Bylo dosaženo série dohod, aby byl znovu nastolen mír. Sýrie vrátila 49 [cizích] vojenských instruktorů zajatých syrskou armádou.

Turecko zaintervenovalo, aby byli osvobozeni iránští inženýři a poutnicí, kteří byli uneseni, včetně těch, které zadržovali Francouzi (jen na okraj, plukovník Tlass, který je na základě požadavku DSGE unesl, byl zlikvidován).

Turecko přerušilo veškerou podporu (?) “Syrské osvobozenecké armádě”, uzavřelo její základny (s výjimkou té, která je umístěna na základně NATO v Incirliku), a předalo jejího velitele, plukovníka Riada Assada.

Rusku, které se stalo garantem smluv, bylo umožněno obnovení bývalé sovětské základny na Mont Qassioum.

Den poté Státní department USA informoval syrskou opozici v exilu, že už nemůže počítat s vojenskou podporou USA.

Když si uvědomili, že zradili svou zemi bez vyhlídky na úspěch, rozjeli se členové Syrské národní rady hledat nové sponzory. Jeden z nich dokonce napsal Benjaminu Netanjahuovi a prosil ho, aby provedl invazi do Sýrie.

Po utajování, trvajícím dva dny, nezbytném pro naplnění dohod, národní armády nejen Sýrie ale také Libanonu vzaly útokem základny Wahhabistické legie.

Na severu Libanonu, ve městě Tarabulus /Tripoli/ se zmocnili příslušnicí libanonské armády mohutného zbrojního arzenálu a zadrželi v okrese Akkar v opuštěné škole UNRWA přeměněné na vojenský štáb čtyři západní agenty.

V Sýrii osobně generál Assef Shawkat velel operacím, při kterých bylo zajato více jak 1500 bojovníků, mezi nimiž byl i francouzský plukovník z technické komunikační služby DGSE a více jak tisíc osob bylo zabito.

V této fázi není možné určit, kolik z obětí představovali zahraničními žoldnéři, kolik Syřané spolupracující se zahraničními silami a kolik civilní obyvatelé uvěznění v městech, kde probíhaly boje.

Libanon a Sýrie obnovily svrchovanost nad svým územím.

Intelektuálové diskutují, zda se Vladimír Putin nedopustil chyby, když ochránil Sýrii za cenu diplomatické krize se Spojenými státy. To je ovšem špatně postavená otázka.

Po letitém obnovování svých sil a prosazování se na mezinárodní scéně učinila Moskva konec dvě desetiletí trvajícímu unipolárnímu světovému pořádku, v němž mohl Washington rozšiřovat svou hegemonii a dosáhnout globální nadvlády. Volba nestála v tom, zda se připojit k malé Sýrii nebo mocným Spojeným státům, ale zda dovolit, aby první světová mocnost zničila další stát anebo změnit poměr sil a vytvořit spravedlivější světový pořádek, ve kterém by Rusko mělo svůj hlas.

Thierry Meyssan

Zdroj: http://www.kp.ru/daily/25835/2808816

Kdo vyzbrojuje gang nazvaný Svobodná syrská armáda?

Leonid Savin

Americký časopis Foreign Policy v článku věnovaném syrské situaci uvedl, že intervenci NATO v Libyi, na základě sankcí OSN a financované Katarem, lze nyní zopakovat v Sýrii; USA a jejich spojenci již připravují scénář vyzbrojení Svobodné syrské armády. Americký autor to považuje za plnění politiky „zodpovědnost chránit“ (1). Má dost zdravého rozumu, aby došel k závěru, že v případě syrské situace může jedno špatné rozhodnutí vést ke skutečně vážným následkům.

Evropský parlament přijal 16. února rezoluci vyzývající Rusko k okamžitému zastavení všech dodávek zbraní do Sýrie. Zároveň výzvy k otevřeným dodávkám zbraní všem, kdo bojují za svržení Bashara Assada, přicházejí z USA stále hlasitěji. Neúnavný John McCain volá k započetí „vyzbrojování opozice“. Elliot Adams, vlivný americký člen CFR, říká na CNN totéž: „Dal bych jim peníze a dal bych jim zbraně.“

Tyto výzvy jsou činěny kvůli odvedení pozornosti. V podstatě není pochyb, že vláda Baracka Obamy aplikuje ve vztahu k Sýrii dvojí politiku. Dodává nepřátelům Bashara Assada zbraně a peníze prostřednictvím třetích zemí. USA jsou největším dodavatelem zbraní na Střední východ posledních 20 let, kdy do tohoto regionu jde asi polovina amerických exportů zbraní a vybavení.

Nejskandálnější věcí v této hře je napojení „Svobodné syrské armády“ na islámské teroristy a západní zvláštní služby. „Svobodná syrská armáda“ je ozbrojeným křídlem Syrské národní rady, která se staví proti režimu Bashara Assada a je již uznána řadou států na západě. Ačkoliv je tato „armáda“ prezentována opozicí jako organizace dezertérů ze syrských ozbrojených sil a přeběhlíků, je to pravda jen částečně. Její řady plní arabští mudžahedíni, kteří zabíjeli americké a spojenecké vojáky v Iráku a Afghánistánu, jakož i bojovníci z dalších zemí, kteří přišli do Sýrie, aby tam započali konflikt. Ayman al-Zawahiri, který vede od nedávna Al-Kejdu, vyzval muslimy v Turecku, Iráku, Libanonu, Jordánsku a dalších zemích, aby poskytli „bratrům v Sýrii“ veškerou potřebnou pomoc.

Vloni v listopadu se k v Turecku sídlící „Svobodné syrské armádě“ připojilo asi 600 „Alláhových bojovníků“ z libyjského křídla Al-Kejdy (2). Vedl je Abdelhakim Belhadj, který je, podle bývalého španělského premiéra Marii Asnara, podezřelý ze spáchání teroristických útoků v Madridu v březnu 2004 (3). Al-Mahdi Hatari, původem Libyjec, který žil v Irsku, dokud se nepřipojil k Al-Kejdě, byl spatřen poblíž turecké hranice. Vedl brigádu v Tripolisu a byl, po Belhadjovi, mužem číslo dvě Libyjské vojenské rady (4). Hatari rezignoval a řekl, že se chce vrátit ke své ženě v Irsku, avšak odešel do Turecka, aby šel do Sýrie jako velitel ozbrojené skupiny (5). Thierry Meyssan píše, že Hatari je napojen na libyjskou ozbrojenou skupinu, která je zařazena na americký seznam teroristických organizací. Byl na palubě Mavi Marmara mezi pro-palestinskými aktivisty (mezi delegáty ve flotile byli agenti amerických tajných služeb) v červnu 2010 (6). Byl izraelskými zvláštními jednotkami, které na loď zaútočily, raněn a strávil devět dní za mřížemi v Izraeli. Pak byl propuštěn.

Džihádistická internetová fóra poskytují o ozbrojeních a zbraních plynoucích do Sýrie, aby tam byli použiti proti vládě, spoustu informací. Přichází ze sousedních zemí a Turecka. Například internetová stránka Ansar al-Mujahedeen (7), mezinárodní hlas ozbrojenců (obsahující rovněž ruská wahhabistická videa ozbrojenců), začala vyzývat k džihádu v Sýrii. Jeden z pisatelů fóra, s přezdívkou Nasr al-Din al-Hosni, říká, že Abu Usamah al-Mojahar (8) zemřel na irácko-syrské hranici, při převozu zbraní. 12. února Hamam Said, zastupující Muslimské bratrstvo Jordánska, také vyzval k džihádu proti syrské vládě a řekl, že vstup do řad „Svobodné syrské armády“ je „islámská povinnost“.

Efraim Halevy, bývalý šéf Mossadu, izraelské tajné služby, označil Sýrii za Achillovu patu Íránu (9). Říká, že tato země je předmostím pro šíření jeho vlivu. Něco jako „mini Kominterna“, včetně Hizballah, nyní hlavní síly Libanonu, a Hamas, organizace, která kontroluje pásmo Gazy. 7. února Andrew Quinn, washingtonský korespondent Reuters, označil Sýrii za místo konfliktu mezi západem a arabskými zeměmi na jedné straně, a Ruskem a Íránem na druhé (10).

Militantní teroristické skupiny jsou hlavní silou těch, kdo se snaží zničit Sýrii, poté, co udělali totéž s Libyí. Zpráva pozorovatelské mise Ligy arabských států v Sýrii (11), zveřejněná v lednu 2012 a západem ignorovaná, říká, že žádná vládou organizovaná potlačování poklidných protestujících, která by vedla ke ztrátám na životech, neexistují, ale že ozbrojené gangy vyhazují do vzduchu dopravní infrastrukturu, státní úřady, mosty a komunikační sítě. Jsou přímo zodpovědné za smrt civilistů.

16. února ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že syrské město Idlib bylo obsazeno ozbrojeným gangem. Tyto informace byly získány od ruských občanů žijících v tomto městě, nacházejícím se na severovýchodě země, nedaleko od hranic s Tureckem.

(1) Rieff, David. Save Us from the Liberal Hawks.// Foreign Policy. Feb.13, 2012.

(2) Libyan fighters join «free Syrian army» forces,» Al Bawaba, 29 November 2011.

(3) Spain’s Former Prime Minister Jose Maria Aznar on the Arab Awakening and How the West Should React,» CNBC.com., 9 December 2011.

(4) Fitzgerald, Mary. Libyan-Irish commander resigns as deputy head of Tripoli military council. The Irish Times, 11 October 2011.

(5) Meyssan, Thierry. Free Syrian Army commanded by Military Governor of Tripoli. 23 Dec. 2011.

(6) Meyssan, Thierry. Freedom Flotilla: The detail that escaped Netanyahu. Voltaire Network, 8 June 2010.

(7) http://www.ansar1.info/

(8) Wellen, Russ. Flow of Jihadists From Syria to Iraq Reversed. // FPIF. February 13, 2012

(9) Halper, Daniel. Syria as the Achilles Heel of Iran. Feb 3, 2012

(10) Andrew Quinn. Reuters, Feb 7, 2012. Syria raises specter of proxy conflict for U.S., Russia.

(11) www.columbia.edu

Who Arms the Gang Called «Free Syrian Army» vyšel 17. února na Strategic Culture Foundation. Překlad Zvědavec, 24.2.2012

Írán - rozhovory o válce jsou stále hlasitější

Boris Pavliščev

Situace kolem Íránu je den ode dne napjatější. Přípravy na vojenskou operaci jsou zjevné – do oblasti Perského zálivu jsou stahovány stále další a další síly USA a jejich spojenců. Podle izraelských údajů se tam do března shromáždí až 100 tisíc vojáků. Íránská strana pořádá rozsáhlé vojenské manévry, procvičuje ochranu jaderných objektů a mořské hranice.

Nejednoznačná situace kolem jaderného programu Íránu je jednou z hlavních příčin zkomplikování vztahů Islámské republiky se zeměmi Západu. Ve dnech 20. – 21. ledna odepřel Teherán delegaci Mezinárodní agentury pro atomovou energii slíbenou návštěvu jaderných objektů. Na tomto pozadí se podobá nedávný dopis Teheránu, v němž se hovoří o ochotě obnovit jednání se „šesticí“, pokusu protahovat čas.

Situace je složitá. Přesto ale pádné příčiny pro použití síly proti Islámské republice zatím nejsou, - soudí ředitel Centra veřejného a politického výzkumu Vladimir Jevsejev.

Takovou příčinou by se mohlo stát rozhodnutí Teheránu uskutečnit jadernou zkoušku. Množství štěpného materiálu, který má k dispozici Írán, umožní zhotovit v případě obohacení všech jeho zásob uranu maximálně dva jaderné náboje. V takovém případě se žádný stát pro jadernou zkoušku nerozhodne. Druhá příčina spočívá v tom, že Írán nemá rakety, které by mohly ohrozit Izrael. Kapalinové rakety Šahab 3 jsou zranitelné. Do Izraele nedoletí.

Podle mínění experta z Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů RAV Petra Topyčkanova se zatím rozsáhlá pozemní operace proti Íránu dokonce ani neposuzuje.

Izrael si sám s takovou operací nedokáže poradit a světové společenství není připraveno na to, aby ji podpořilo: ještě nebyly vyřešeny problémy, vyvolané konfliktem v Iráku a Afghánistánu. Izrael ale může uskutečnit jinou operaci, podobnou té, kterou uskutečnil v roce 2007 proti Sýrii: zasadit letecké a raketové údery jaderným objektům. To může vrhnout zpět realizaci íránského jaderného programu. Nesmíme ale zapomínat na to, že podobný čin preventivní agrese vyvolá další krizi mezinárodní diplomacie a OSN.

Jestliže se Izrael přece jen rozhodne zahájit samostatnou operaci, pak dříve nebo později vyvstane otázka účasti USA v této operaci. A tady vzniká riziko, že válka z lokální přeroste v regionální.

Daný scénář ale v předvolebním roce nepotřebuje ani skupina demokratů, ani prezident Obama. A přestože USA dál rozšiřují údernou skupinu v tomto regionu, její úkol je jiný – je to psychologický nátlak. Reálné akce jsou takové, že USA se snaží potlačit militaristickou vlnu Tel Avivu. Emisaři z USA, kteří se snaží zabránit válce, přijíždějí jeden za druhým do Jeruzaléma. Není ovšem známo, jestli se to podaří šéfovi Národní rozvědky Jamesu Clapperovi, který zavítal do Izraele 23. února. A dokonce prezidentu Baracku Obamovi, který pozval 5. března do Washingtonu premiéra Benjamina Netanjahu. Hlas Ruska, 24.02.2012

Brzeźiński, Albrightová a McCain by chtěli, aby Rusko dopadlo jako SSSR a Jugoslávie

Americká trojhlavá rusofóbní saň: Brzeźiński, Albrightová, McCain.

Moskva - prominentní jugoslávský a srbský diplomat, bývalý velvyslanec Jugoslávie v Ruské federaci, Borislav Miloševič, poskytl rozhovor vlivnému moskevskému týdeníku Odnako. „Fakta“ zveřejnila druhou část tohoto interview:

Myslíte si i vy, že by Rusko chtěli rozkouskovat jako Jugoslávii, kdyby nemělo žádné jaderné zbraně a potenciál jaderného odstrašování?

„Brzeźiński, Albrightová, McCain opakovaně prohlásili, že by se Rusko mělo o své nerostné bohatství podělit s ostatními. McCain nedávno mazaně řekl, že libyjští "rebelové" by měli být inspirací pro Rusko a Čínu! Takže usilování o rozdrobení Ruska a zmocnění se jeho nerostných a dalších bohatství se odehrává, jak se říká, přímo před našima očima. Pokud Rusko nebude řešit své demografické problémy, pokud nerozvine svoji vědeckou základnu a průmysl, pokud připustí snížení svých obranných schopností a vojenského potenciálu (a takové tendence bohužel existují), pak nesmíme ztrácet ze zřetele možnost rozložení jeho obrovského území.

Myslíte si, že současné vystupňování hrozby války by bylo možné, kdyby existoval SSSR?

„SSSR byl globální odstrašující faktor, který nutil USA zdržet se takové hegemonické politiky, jakou vedou dnes, když nenarážejí na odpor. Je velmi nebezpečná politika ovládání světa, kterou vedou Spojené státy se svými spojenci. Pravda, nemá žádný vliv na Čínu nebo Rusko, ale tento nový imperialismus ohrožuje mezinárodní stabilitu a zvyšuje problémy v různých koutech světa. Zítra možná vypuknou nové dobyvačné války. Není to jen na Blízkém východě, v Sýrii, ale i v post-sovětském prostoru – připravuje se půda pro boj proti Íránu. Zdá se, že novým válečným otřesům se nelze vyhnout. Připomíná to situaci před druhou světovou válkou.

Jak to zastavit? Američané našli univerzální klíč - "oranžovo-banánové" revoluce - pro svržení nepříjemných hlav států, obvykle oslabených. Pak k moci přivedou svého člověka, zpravidla slabého a omezeného – typy podobné jako Juščenko, Timošenková a Saakašvili – posluhovačů amerického ministerstva zahraničí. Je lék proti takové infekci?

„To je, jak vy říkáte, klíč - strategie a ideologie "demokratizace" a "lidských práv", které se po desetiletí používá jako zbraň západních států v boji za překreslování světa. Historicky, tyto "revoluce" vypadly z "třetího koše" Helsinského závěrečného aktu z roku 1975. Hlavním důvodem, proč sovětské vedení přijalo účast na práci Helsinského závěrečného aktu, byla snaha udržet poválečné hranice v Evropě de jure. Po roce 1945 Sovětský svaz se ve skutečnosti stal supervelmocí, a to zejména po vzniku jaderné parity se Spojenými státy. Hranice v Evropě v podstatě zaručovala sovětská vojenská síla, která poněkud předčila Západ v konvenčních zbraních a v počtu ozbrojených sil v Evropě. Dnes je situace zcela odlišná, protože Rusko v Evropě v klasických zbraních zaostává za silami NATO.

Takzvaný první koš (první část) Helsinské smlouvy předpokládala, mimo jiné, nedotknutelnost hranic v Evropě, což zahrnovalo i uznání Německé demokratické republiky. Pro SSSR to bylo nejdůležitější. To bylo velmi důležité pro bývalou Jugoslávii. Nevěřila na nedotknutelnost svých hranic s Itálií, protože ty byly výsledkem druhé světové války. V této souvislosti: separatisté na Kosovu už v šedesátých letech „vyznačili“ svoje pozice a územní nároky.

„Třetí koš“, ve kterém byla hlavním „lidská práva“, obsahoval všechno, co vnášelo nestabilitu do ideologické podstaty sovětské politiky a činilo SSSR zranitelným v ideologických otázkách.

Dnes je všem jasné, že "třetí koš" z Helsinek se skutečně stal "prvním". Obsah tohoto "koše" - priority lidských práv a otevřenost společností světu - zrušil poválečný status quo, který byl v "prvním koši", a který to měl zajistit. Všechny ty "obarvené" revoluce "vyšly" z "třetího koše". Na tom byly založeny.

Pod dodržováním lidských práv se rozuměl i monitoring, který podle názoru Západu neznamenal zasahování do vnitřních záležitostí země. A od toho k podpoře opozičních hnutí je už jen krok. Technologie "barevných" revolucí jsou vyvinuté a vylepšené metody vtažení početných lidových mas do velkých pouličních demonstrací a podobně. Pokud jde o vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí, stačí příklad Jugoslávie: struktury OBSE se staly nástrojem realizace "demokratických procesů", ale ve skutečnosti je to jen zásah do vnitřních záležitostí mnoha zemí. Takzvané nevládní organizace jsou zpravidla jen prostředky k dosažení cizích zájmů a vlivů, jsou financovány ze zahraničí a otevřeně pracují pro své šéfy.

Mise OBSE v Jugoslávii koncem roku 1998 pod vedením amerického diplomata Wolkera, byla fakticky špionážní organizací a EULEX, mise Evropské unie na Kosovu, která v současnosti protiprávně vystřídala misi OSN (UNMIK) má sice formálně neutrální právní status, ale fakticky pracuje na vytvoření nového albánského státu na území Srbska.

Souhlasíte, že proces zničení Jugoslávie začal, tak jak to viděl váš bratr, po znovusjednocení Německa? Slobodan Milošević již v roce 1993 v rozhovoru pro list Pravda řekl: „Německo začalo s trestáním vítězů druhé světové války. V německo-katolickém zájmu je nejen zničení naší (Jugoslávie) ale i vaší (SSSR) země, a aby se u nás i u vás prolila krev.

Samozřejmě, že to byly a jsou geopolitické zájmy Německa, Vatikánu a především Spojených států, které našly své vyjádření v násilném přetvoření Balkánu. Německo toužilo po revanši, snažilo se proniknout do Středozemí a podporovalo odtržení Chorvatska. V 80. letech budoucí prezident Chorvatska Franjo Tudjman tajně cestoval do Německa, už tehdy byly učiněny některé kroky k odtržení Chorvatska od Jugoslávie. V letech 1977 a 1978 se v Německu konala neformální setkání, na kterých se hovořilo o přetvoření naší země. Karol Wojtyla, papež Jan Pavel II, ve svém prvním projevu na náměstí svatého Petra v Římě řekl: "Nebojte se, otevřete své hranice." Obracel se tehdy na východní Evropu, která v 90. letech vstoupila do NATO a EU a stala se jakýmsi "cordon sanitaire" mezi západní Evropou a Ruskem. Tak i Vatikán odehrál klíčovou úlohu v boření a rozvrácení Jugoslávie.

Co hrálo roli rozbušky v událostech v Jugoslávii?

Existovaly národnostní rozpory. Ale rozhodující úlohu sehrály vnější vlivy. Jugoslávie byla zničena v letech 1991-2, kdy z ní odešly Slovinsko a Chorvatsko. Nicméně, v prvních dnech ledna 1992 Německo stejně jako Vatikán pobízely celé Evropské společenství, aby uznalo jejich státní nezávislost, i když některé země, například Francie, varovaly, že by se věc neměla uspěchat. V bývalé Jugoslávii zůstaly ještě čtyři další státy - Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Makedonie. Bylo dosaženo dohody s Bosnou a Hercegovinou (někdy se jí říká "malá Jugoslávie", protože zde žijí tři národy, tři společenství - srbské, chorvatské a muslimské) o spojení se Srbskem, což znamenalo, že Jugoslávie by mohla být zachována (bez Slovinska a Chorvatska). To předpokládal i "Cutileirův plán" (pojmenován podle autora – tehdejšího portugalského ministra zahraničních věcí). Bosenský vůdce Alija Izetbegović souhlasil, ale Spojené státy to nedovolily. Na nevyhnutelnost občanské války – jestli dojde k nucenému uznání bývalé jugoslávské republiky – varovali mnozí - Slobodan Milošević, Radovana Karadžić i francouzský prezident Francois Mitterrand.

Lord Carrington, předseda Mezinárodní konference pro bývalou Jugoslávii řekl 9. prosince 1991, že postoj Slobodana Miloševiće o Bosně a Hercegovině byl úplně jasný: „Pokud její nezávislost bude uznána bez toho, že by byla uzavřena dohoda tří národů (v BaH), stane se občanské válka nevyhnutelnou ...“ V okamžiku uznání Slovinska a Chorvatska nebyla podepsána dohoda mezi Srby, Muslimy a Chorvaty v bývalé BaH. Nebyla uzavřena proto, že si to nepřáli EU a papež Jan Pavel II. A tak v BaH vzplála občanská válka. Všechno začalo zabitím otce nevěsty na jedné srbské svatbě.

Potom, protože začala občanská válka v Bosně, byly na Jugoslávii uvaleny sankce. Rada bezpečnosti OSN v roce 1992 až 1995 přijala více než deset rezolucí, které buď zaváděly nové, nebo zpřísňovaly již zavedené sankce. Ani jedné se nepostavila Kozirevsko-Jelcinovská diplomacie.

Fakti.org / 18. 02. 2012 6:36, Kosovoonline, 26. února 2012

Jak smýšlí katoličtí monarchisté o Československu a jeho vzniku? Přečtěme si pozorně následující texty:

Navždy žije Římská Církev a Donaumonarchie! Immer lebe die römische Kirche und Donaumonarchie!

28.10.1918 vznikla nenáviděná Československá republika v rámci revolučního "práva" na sebeurčení národů. Tato republika připravila tolik lidí o život (živých i nenarozených) a o majetek, že si nezasloužila, aby byla nazvána státem Čechů, českých Němců, Moravanů, Slezanů, Slováků a Maďarů, či Rusínů. REVOLUCE 1789 dočasně zvítězila i ve středoevropském prostoru a pomohla k nástupu bezbožeckého systému založeného na liberální demokracii odsouzené římskými papeži, totalitarismu per excellence, který netoleroval ani katolickou Církev, šlechtu ani menšiny. Ale jak zpíváme v poslední sloce naší české hymny:

Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!

Její sláva nepomine,vždy jí znovu obrodíš!

Koruna dnes stále kryje,mocný panovníkův trůn!

Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!

Citace z Ráčkových Československých dějin:

„Ještě za války bylo za hranicemi rozhodnuto, že se v československém státě zavede »husitství«. (viz. A. Neumann, Pařížský odboj a katolictví, 23. Masaryk, Svět. revoluce 74. ) Bylať stará monarchie překážkou úplného provedení pokrokových zásad ve škole, rodině i veřejnosti. Proto byla mezi legionáři tak okatě zdůrazňována husitská tradice, i v přísahách byla uváděna jména husitských hrdinů (vrahů, pozn. redakce Monarchia Catholica); po jméně Božím se tam marně ohlížíme. "Brzy přišly věci horší. Hned následujícího roku 1919 začali pražští učitelé odstraňovat ze škol kříže. I lidé nábožensky vlažní byli zdrceni, když viděli kříže vyčuhovat z popelu a smetí, jež vozkové na vozech ulicemi odvážejí. Asi 500 těchto školních křížů bylo složeno v obecním dvoře ve valdštejnském paláci. Řád školských bratří a spolek katolických učitelů je koupili za 10.000 K a uložili v Joaneu. Byly jich tam plné místnosti a skýtaly smutný pohled. Některé byly rozbity. Zbožní Pražané si je tam rozebrali. Někteří ředitelé středních škol teroru neustoupili a kříže v ústavech zůstaly. Někteří je sňali, aby je uchránili před pohanou. Byliť místy od svedeného žactva zneuctěny způsobem nanejvýš sprostým. Prahu následoval venkov. Kříže, sochy Nejsvětější Trojice, pomníky Mariánské i jiných světců, boží muky i pomníky hřbitovní byly strhovány, káceny, ro'zbíjeny, páleny, hanobeny, což bylo místy provázeno neslýchaným rouháním a nízkým cynismem. Nejvíc surovosti zakusil sv. Jan Nepomucký. Sta a sta pomníků upřímné a ještě nedávné zbožnosti našich předků bylo zničeno. Nejvíce zuřil tento »kulturní« boj ve středních Čechách. (viz A. Sorm, Ve jménu demokracie, str. 26.) V některých okresích, na př. mezi Klatovy a Plzní, byly všechny tyto pomníky křesťanské zbožnosti vymýceny soustavně. Tyto zločiny se dály za socialistické vlády, jíž se pachatelé příliš nebáli. V některých případech zasáhla trestající ruka Boží sama a největší rouhači přišli při strhování soch o život. Mladík, jenž omotával provaz kol Matky Boží na Staroměstském náměstí, zešílel a přišel do Bohnic. Za pět let bylo, v republice vyloupeno a zneuctěno 500 svatostánků. Na Slovensku způsobilo toto kácení křížů a soch velké jitření proti Čechům, ač se ho místy zúčastnili i svedení Slováci a Němci."

Taková to byla ta prokletá Československá republika! A její učenlivá dcera Česká republika jde stejnou cestou!

Ale nebojte se, věrní katoličtí monarchisté, Revoluce bude spolu s její hlavou Satanem poražena! A potom nastoupí Kristova vláda v říši Kristově! (Pius XI.)“

VIVAT CHRISTUS REX!

Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde.

Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier etc. a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias!

Je tzv. pravoslavná "církev" sesterskou "církví"?

Jistě se mnou bude čtenář souhlasit, že kořenem všech problémů na Východě je schisma - rozkol. Rozkol pravoslavných patriarchátů vůči římskému stolci je těžkou urážkou Boha, Ježíše Krista, protože se schismatik prohřešuje proti vůli Boží mít jednu katolickou (obecnou) Církev jako jednotnou instituci spásy.

Kolem roku 1054 vyvrcholilo rozštěpení Církve, které bylo pouze důsledkem přetrvávajících problémů uvnitř východních patriarchátů, které "dlouhodobě žárlily" na primát římského papeže nad celou Církví. Později se k tomu připojil i kristologický problém kolem učení o vycházení Ducha svatého i ze Syna. Dnes se zdá, jako kdyby se v rámci ekumenismu "zapomínalo" na omyly východní theologie a spíše se zdůrazňovalo to, co nás tzv. spojuje. Je toho příliš málo, co nás spojuje. Stojí tady proti sobě katolické tradiční učení, platné a potvrzené římskými papeži i generálními koncily, a současný ekumenismus s pravoslavím.

Zeptejme se obecně. Je možné skutečně nalézt na Církvi viditelné známky, které by určily, že je skutečně Církví Kristovou? "… Církev Kristova je taková, která musí být oněmi známkami opatřena. Známka musí být snadno poznatelná ve své obecnosti. Kristus dal své církvi čtyři hlavní známky:

1/ Známka jednoty: Církev Kristova je jedna v jednotě věroučné, liturgické a hierarchické. A tak jasně rozpoznáme, že Církev je jednotná ve správě, ve víře, ve společenství a v kultu. Ve správě, kdy římský papež je viditelnou hlavou celé církve katolické. Církev viditelná je odrazem církve neviditelné. Církev bojující, Církve vítězné. Jednotná ve víře, kdy všichni vyznávají tutéž víru. U všech je jediným kořenem pro víru, autorita zjevujícího Boha a neomylné magisterium. Jednota ve společenství, kdy existuje jednotné společenství v církvi katolické, není rozčlenění na nacionální církvičky, nýbrž je jedno kompaktní těleso - mystické tělo Kristovo…

2/ Známka svatosti: Církev je svatá v učení, svátostech, v mnoha údech, neboť její zřízení je svaté… Zkráceně řečeno, svatost Církve je známka, jíž se Církev spojená Bohem prokazuje: skutečností, zřízením, mnohými osobami a konečně znameními - zázraky.

3/ Známka obecnosti: jest všeobecná: je pro všechny národy, pro všechny země a pro všechny doby…

4/ Známka apoštolskosti: od dob apoštolů se předává následnictví neboli posloupnost biskupů…

Mohli bychom to shrnout asi takto: "Apoštolskost je příčina jednoty Církve, svatost je obsah a cíl jednoty církve a obecnost je důsledek jednoty Církve." (Braito S., ibidem, str. 402) Sekundární známky pravé církve Kristovy, kterou je římská Církev: svoboda a nezávislost na státní moci, nenávist světa vůči ní.

Naproti tomu pravoslaví neodpovídá vůli Ježíše Krista, protože ani jediná obecná známka v něm není splněna.

1/ Pravoslaví není jednotné ve správě. Je rozděleno na nezávislé patriarcháty a autokefální církvičky. Nezná nejvyšší autoritu bezpečně rozhodující v otázkách víry. "Protože porušili rozkolníci jednotící prvek Církve, totiž monarchickou svrchovanost nástupce Petrova, skály a klíčníka a nejvyššího pastýře, nemá jejich hierarchie jednotící síly, nýbrž naopak byla zdrojem dalšího štěpení a rozkolů." (Braito, ibidem., str. 402) Pravoslavní biskupové jsou odděleni od nástupců svatého Petra, chybí jim zákonité poslání (formální apoštolská sukcese), ačkoliv alespoň materiálně mají apoštolskou posloupnost. Východní křesťané však před rozkolem tuto autoritu uznávali. Ustrnutí Tradice u sedmi obecných sněmů je příčinou špatného chápání magisteria a pojmu tradice (ústního podání). Na Východě už nebylo dále možné sněm nikdy svolat. "Opuštění stolce Petrova bylo čistě lidskou záležitostí, nic svatého a nadpřirozeného nenalézáme v tomto odtržení." (Braito S., ibidem. 407) To se týká i udělování svátostí v pravoslaví. Jejich udělování je platné, pokud zachovali správný smysl a nauku svátostí, ale nedovolené (illicite - pro nedostatek zákonitého poslání).

Pravoslaví není jednotné ve víře. Pravoslavní odmítají učení o Filioque (vycházení Ducha svatého i ze Syna), zkreslují nauku o Eucharistii a Božském kultu, o svátosti manželství s možností rozvodu a neuznávají pojem církevního magisteria. Východní "církve" jsou buď rozděleny podle nacionálního hlediska nebo podle herezí (nestoriánské, monofyzitské). "V pravoslaví nežije jistota jedinosti, není v ní svaté žízně po získání všech Kristu a po posvěcení všech. Nemá svatou Kristovu touhu po spáse lidí všech dob a národů. Kdo se tedy odloučí od jednotného těla, odděluje se od posvěcující síly Kristovy." (Braito S., ibidem. 407)

Pravoslaví není jednotné ve společenství. Autokefální církve jsou organizované podle národů (bulharská, srbská, ukrajinská apod.), trpí vypjatým nacionalismem, postrádají univerzálnosti.

Pravoslaví není jednotné v kultu. Uznávají sice Eucharistickou oběť a sedm svátostí, křesťanské kněžství, avšak postrádají spojení s hlavou Církve Kristovy, bloudí v pojetí eucharistického kultu ohledně funkce epikleze.

2/ Pravoslaví není svaté. Pravoslavní nemají celé posvěcující nauky Kristovy, např. učení o prvenství sv. Petra. Pravoslavní nikdy neměli svaté. Podle katolické nauky nemají pravoslavní muže a ženy, kteří by konali heroické ctnosti a jejich svatost Bůh potvrdil zázraky. Jsou mezi nimi pouze lidé ctihodní, avšak ne svatí…

3/ Pravoslaví nesplňuje ani známku katolickosti. Pravoslaví není universální, ale národnostně roztříštěné. Denominace jsou národní povahy - východní schisma zahrnuje v sobě slovanské a řecké národy. Je pouze teritoriálně vymezené… Pravá církev katolická je vždy nadnárodní. Ztotožňovat náboženství s národem je pohanství.

4/ Známka apoštolskosti je také narušena. Pravoslaví není apoštolské v učení, nepodrželo autentickou nauku pokladu víry. Je prodchnuto schismatickou mentalitou nacionalistického zabarvení. Kdy tedy vzniklo pravoslaví? Vzniklo po roce 1054 nejprve v Cařihradském patriarchátě a později se rozšířilo i na další odštěpené komunity na Východě. V roce 1346 vznikla srbská, rumunská roku 1865, bulharská se dokonce odštěpila třikrát, řecká v roce 1833. Ta si vytvořila svou velkou synodu. Pravoslaví není schopné definovat podstatu Církve a hovoří o Církvi jako o tajemství v nejasně formulovaných sentencích. To je příčinou i vnitřních rozporů uvnitř pravoslaví.

Pravoslaví není tedy možné považovat ani za pravou církev, ani za sesterskou církev se stejnou vírou. Dnes jsou pravoslavní nejenom rozkolníci, ale i heretici. Nebezpečně ohrožují vlastní spásu, protože jsou mimo hranice Církve Kristovy.

Je třeba se snažit, aby se pravoslavní sjednotili opět s katolickou Církví, od které kdysi jejich otcové odpadli a aby přijali bez kompromisů katolickou nauku, kterou své římské Církvi svěřil Ježíš Kristus. Jedině svatá Unie je řádný, pravdivý a objektivní sjednocovací proces a nehrozí v něm pro zbytek východních nesjednocených křesťanů žádné latinizace, jak se mylně domnívají, či absorbování východního ritu do západního, pokud budou dodrženy ustanovení svatého Stolce. A na nás uniatech je, abychom se pokusili ze všech svých sil přivést rozkolníky zpět ke Kristu a nenechali je napospas bludům, které je vzdalují Kristu, Jeho Církvi a nakonec i spáse. Rozkol a hereze nebezpečně ohrožují spásu a jsou těžkým hříchem. A proto vyprosme u Matky Boží, která provází Církev katolickou, aby nám pomohla obrátit zbytek nesjednoceného Východu a sjednotit ho s Církví Kristovou. Sláva svaté Unii!

Převzato z Monarchiacatholica.blog.cz Katolik Revue-Katolická Církev – Katholische Kirche

Několik vět k uvedeným textům monarchistických katolíků

Navštívíte-li Monarchiocatholica. blog.cz,(MC) zjistíte i další otřesné skutečnosti. Monarchističtí katolíci jsou úzce spjati se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Nemáme na mysli jenom některá ideová východiska, ale i určité organizační propojení. Na uvedeném webu jsou jako samostatné rubriky např. uvedeny sudetoněmecký landsmanšaft, rakouský landsmanšaft, bavorský landsmanšaft. Některé zvrácené texty či i knihy rozšiřuje sudetoněmecká služba, která se nadto označuje dokonce za vlasteneckou. Pokud by sudeti s těmito texty nesouhlasili, nejenže by je nešířili, ale jistě by se od nich distancovali. Ale oni tak neučinili!

Pokud se nám landsmanšaft snaží alespoň někdy ukázat svou lepší tvář, vězme, že má i další, tu odvrácenou, která je hrůzná, nám nepřátelská a nepochopitelně zlá. Monarchokatolíci a sudeti téměř jedno jsou. Budeme-li v nich spatřovat vlky v rouchu beránčím, zřejmě se nebudeme mýlit. Co však jejich postoje mají společné s křesťanstvím?

Součástí landsmanšaftu je i Ackermann-Gemeinde, tedy i její česká odnož Sdružení A-G (SAG). Členy SAG jsou i čeští katoličtí kněží a preláti. Přesto SAG k výše zvedenému mlčí. Proč? –red.

Manifest rozhořčených křesťanů ve Francii

…Náš první čin spočívá v tom, že se chopíme slova.

Svůj hlas připojujeme k hlasu všech těch, kteří již dlouhou dobu kritizují neoliberální ekonomický systém řídící ekonomii i společnost v posledních zhruba třiceti letech. Jsme učedníci Kristovi, proto se nebojíme vyjádřit svůj odpor vůči hlubokým prohřeškům proti evangelnímu řádu, jejichž katastrofální následky již nepůjde napravit. Takže: jsme katolíci, kteří byli syceni více než jedno století velkorysým, ambiciózním a věrohodným sociálním učením. Můžeme snad ještě bránit ekonomický systém, který ignoruje, pohrdá či popírá základní lidské hodnoty jako jsou ochrana těch nejslabších, solidarita, korektní vztahy, nezištnost, smysl pro oběť, sledování prospěchu kolektivu? Nejsou snad právě tyto hodnoty v srdci požadavků evangelia?...

My dědicové dvoutisíciletého humanismu, jenž zasazuje celou naši politickou a sociální tradici do té nejvznešenější koncepce lidské osoby, můžeme dále ignorovat, že agresivní materialismus, v jehož režimu teď žijeme, deformuje a zohavuje obraz lidstva?

Příslušnost ke Kristu je silou, která nenechává stranou žádný aspekt lidského života. Existuje široké pole sociální transformace, o nějž se křesťané nezajímají. Často nevědí, že aktuální politické postoje jdou daleko za nezbytné etické otázky (ochrana života...). Budeme mít odvahu uznat, že pohled na do očí bijící nespravedlnost vůči chudším národům země, na zločiny spáchané na člověku a přírodě, kterých jsme každodenně svědky, jsou výzvou k transformaci samotných struktur naší společnosti, a nikoli jen výzvou k odstranění katastrofálních následků? Liberální paradigma nejenže nefunguje, ale je nehodné člověka. Naší křesťanskou zodpovědností je toto prohlásit a navrhnout jiný model, který by byl konformní s požadavky evangelia.

Co můžeme udělat?

1. Především obrátit svůj pohled na svět, který nás obklopuje. Musíme konstatovat, že už nemůžeme žít jako dosud, ani ignorovat, že liberální vzorec, do nějž jsou zasazeny naše životy, je neudržitelný a vede lidstvo k sebezničení. Musíme pochopit, že vše se prolíná a že krize je jen jedna jediná: je to zároveň krize finanční, ekonomická, ekologická, politická, morální a duchovní. Je to krize lidstva, které ztratilo cestu a jednoduše podkopalo své možnosti přežití, neboť zapomnělo na důvody svého bytí.

2. Jakmile dojde k této konverzi, je třeba, abychom změnili styl svého každodenního života… Změnit život znamená s odhodláním se vzdát logiky “růstu“, hromadění a konzumu bez rozlišování, což jsou charakteristiky západního životního stylu a rozhodnout se ve jménu křesťanského ideálu pro skromný a radostný způsob existence, který by byl zaměřený na podstatné.

3. Konečně, v širším horizontu, musíme se aktivně účastnit toho, co orientuje člověka k nové budoucnosti! Zde několik příkladů: podniky, pro něž by byl člověk na prvním místě a pro něž by bylo důležité zakotvení ve společnosti, svobodný trh, avšak podřízený imperativu solidarity a očištěný od machinací finančního sektoru, střídmý životní styl, přátelský k přírodě, k jejím rytmům a limitům, které na nás klade, definitivní odmítnutí konzumního modelu… Katolická církev nám již mnoho let adresuje stále naléhavější poselství – výzvy k angažovanosti. Francouzská biskupská konference v dokumentu Grandir dans la crise na počátku roku 2011 píše toto:

"Neregulovaná liberální ekonomie nám nabízí jako jediný horizont stále větší spotřebu materiálních věcí. Prázdnota a nebezpečí takového projektu společnosti je evidentní: drancuje planetu a umenšuje roli člověka na pouhého výrobce/spotřebitele a podkopává důvěru nezbytnou pro jakoukoli pospolitost. (...) V momentě, kdy naše štěstí závisí jen na majetku, který vlastníme, pak se pro nás chudí a imigranti stávají hrozbou a opatření solidarity jsou nahrazována bezpečnostními opatřeními."

Samotný Benedikt XVI, například ve svém poselství míru 1. ledna 2010 (Chceš-li mír, chraň stvoření) nabádá:

"…Situace krize, kterou momentálně procházíme (...) nás zavazuje přeprojektovat společnou cestu lidstva. Zavazuje nás zvláště k životnímu stylu vyznačujícímu se střídmostí a solidaritou, s novými formami a pravidly angažovanosti. Je třeba se s důvěrou a odvahou zaměřit na dosažené pozitivní zkušenosti a s rozhodností odmítnout ty negativní."

Takto budeme moci otevřít okna světu dokořán, s důvěrou a velkorysostí, uslyšíme výzvu k spravedlnosti, která zní z jednoho konce světa na druhý a necháme v sobě jednat dar Ducha svatého, který čeká na naši angažovanost, aby se mohl projevit.

Umlaufoviny, listopad 2011

Americká církev na straně chudých

Americká církev vstupuje do boje s krizí kampaní biskupů proti chudobě v zemi, referuje Giacomo Galeazzi na webu Vatican Insider. Z alarmující statistiky vyplývá, že kolem 15 % obyvatel USA žije v bídě. Významnou část pak tvoří děti. Jedná se o skutečnost, která se nachází již delší čas v centru pozornosti tamních katolických biskupů. Ti proto v lednu 2012 ve všech diecézích zahájí kampaň, která má přispět k informovanosti a porozumění problematice chudoby v zemi. Na internetových stránkách Americké biskupské konference (USCCB) bude spuštěna speciální sekce věnovaná diskuzi a návrhům na téma, jak čelit chudobě. Biskup ze Sacramenta pověřený kampaní, Mons. Jaime Soto, zdůrazňuje v Rádiu Vatikán následující poselství.

"Naše kultura života začíná láskou, která nás spojuje s nadějemi, radostmi, ale i boji a utrpením lidí, zvláště těch, kteří jsou chudí nebo jinak trpící.“…

… Do tohoto kontextu lze zasadit také nedávný apel na podporu nezaměstnaných, který zveřejnil biskup Stephen Edward Blaire, prezident Výboru pro spravedlnost a lidský rozvoj při Americké biskupské konferenci.

„Milionům pracujících a jejich rodinám narůstají ekonomické obtíže. Katoličtí biskupové Spojených Států amerických již delší dobu zastávají názor, že nejúčinnějším způsobem, jak vybudovat spravedlivou ekonomiku, je poskytnout příležitosti pro důstojnou práci a důstojné ohodnocení. V momentě, kdy ekonomika nedokáže poskytovat dostatečné množství pracovních míst, je tu morální povinnost chránit život a důstojnost nezaměstnaných a jejich rodin."

Již před pěti měsíci na konci července se biskupové zapojili do politické bitvy o řešení dluhové krize, když vyzvali v dopise zákonodárce, aby ve svých úvahách pamatovali na nejchudší vrstvy obyvatelstva. Jedním ze signatářů je biskup z Albany. Mons. Howard Hubbard, který ve vatikánském rozhlasu zdůraznil morální stránku diskuze o dluhu. Pro české katolíky ve vládě a ČBK může být zajímavá tato část z jeho rozhovoru.

"Jsme toho názoru, že spravedlivý rozpočet nemůže být založen na škrtech v oblasti základních služeb pro potřebné: oběti jsou nutné ode všech, včetně zavedení přiměřeného zdanění příjmů bohatých lidí a omezení vojenských a ostatních nadbytečných výdajů. Pak je třeba zahájit dlouhodobou reformu zdravotnictví a důchodového systému. Věříme, že jsou nutné kompromisy od každého člena společnosti. (...) Obáváme se, že realizace návrhu na zvýšení dluhového stropu může dopadnout v nepřiměřené míře na hlavy chudých lidí, což je pro nás z morálního hlediska závažná věc."

Podle učení Benedikta XVI. – dát chudé na první místo – znamená, že je poskytnut prostor pro etický postoj k ekonomice ze strany aktérů mezinárodního trhu, pro etický postoj k politice ze strany institucionálních aktérů a pro správný postoj k participaci, schopný podpořit občanskou společnost na lokální i mezinárodní úrovni…

Američtí biskupové proto připravili program ekonomického rozvoje ve shodě se sociálním učením katolické církve. Jejich hlavním cílem je podpořit nízkopříjmové skupiny obyvatelstva vytvořením institucí pro ekonomický rozvoj a vyvinout alternativní ekonomické struktury, které by zajistily rovný přístup k příjmům a k spravedlivému vyvážení individuálního a komunitního bohatství. Už Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus Annus zdůrazňuje opci pro chudé.

"Především je však nutné upustit od způsobu myšlení, který pohlíží na chudé této země – jednotlivce i národy – jako na břímě a jako na nežádoucí osoby, které chtějí konzumovat to, co jiní vyrobili. Chudí požadují právo podílet se na využívání materiálních statků a uplatnit své pracovní schopnosti při budování spravedlivějšího a šťastnějšího světa pro všechny. Pozvednutí chudých je velkou příležitostí k mravnímu, kulturnímu a hospodářskému růstu celého lidstva." (CA 28)

Proaktivní přístup katolických biskupů Spojených Států amerických by měl být vzorem pro nás a naše hierarchické nadřízené zvláště v této době, kdy je v Česku na nezaměstnané a chudé lidi pohlíženo s despektem v souladu s neoliberální ideologií. Chudí si prý za svoji chudobu mohou především a hlavně oni sami. Nehledě na nerovné startovací podmínky a životní nepřízeň jsou nálepkováni jako neúspěšní, nepřizpůsobiví looseři, kdy se jim místo pochopení a urgentní pomoci ze strany státu dostává jen dalšího nedůstojného šikanování. K srdci bychom si ale měly vzít Ježíšova slova: "Cokoli jste udělali jednomu z těchto nejposlednějších, mně jste udělali." Zatím se ale zdá, že si mnozí k srdci berou alibisticky jiná evangelní slova, totiž: "Chudí budou mezi vámi stále."

Benedikt XVI. k tomu ale jasně říká: "Je bláhové stavět si luxusní dům uprostřed pouště a úpadku. V dnešním globalizovaném světě je stále zřetelnější, že mír může být budován, jen pokud bude každému jednotlivci zajištěna možnost přiměřeného rozvoje: dříve či později nerovnosti produkované nespravedlivým systémem zaplatí každý… Vyplývá z toho nutnost být orientován na hlubokou solidaritu, která usiluje o dobro každého a všech." Umlaufoviny

Výzva k sociální angažovanosti biskupů

Pokud chodíte do kostela, asi vás nepřekvapí reakce okolí, které vás nejspíš zařadí jako osobu s nižším vzděláním. Ta pilně chodí do kostela a doufá, že se tím přiblíží Bohu a osobní spáse. Takové jsou podle průzkumu KAM (květen 2011) názory středoškoláků. Zmíněný průzkum ukázal, že mládež umí dobře rozlišit mezi vírou a náboženskou institucí. Pro většinovou českou populaci je církev, zejména katolická, nedůvěryhodnou institucí…

***

Když se biskupové věnují duchovní péči o své stádce, pečují ve skutečnosti také o sociální a občanský pokrok a blahobyt. K tomuto cíli aktivně spolupracují se státními úřady, ovšem v rámci svého úřadu..." (Christus Dominus, čl. 19).

Vážení páni arcibiskupové, vážení páni biskupové!

Jsme často svědky nenávistné mediální kampaně proti církvím a narůstajícího odporu české veřejnosti zejména vůči katolické církvi. S obavami pozorujeme posilování fašizujících a nenávistných projevů, které vyvrcholily v těchto dnech v severních Čechách. Být řadovým křesťanem v české společnosti znamená být sice zesměšňován a často i nenáviděn, ale právě křesťanská víra nás nezbavuje občanské odpovědnosti, když je potřeba promluvit.

Každý, kdo napomáhá zasévat do společnosti jed nenávisti a rozbíjí mezilidskou solidaritu a sociální soudržnost, by měl být odsouzen a nikoli blahosklonně tolerován. Bohužel jsme nuceny konstatovat, že k rozdmýchávání nenávisti přispívají různé extremistické organizace a hnutí, která se hlásí ke křesťanství.
Setkáváme se často s tím, že ani kněží neznají skutečný obsah sociální nauky církve. Česká římsko-katolická církev se oficiálně chová, jako kdyby žádné takové učení neexistovalo. Přivírání očí nad nespravedlnostmi, porušování lidské důstojnosti a základních práv, které se dějí v současné době v naší zemi, cítíme jako návrat k feudalismu. Nevolníci, a ti, co jsou nahoře. Je toto vidina budoucí společnosti ze strany české katolické církve?
Chybí nám viditelné výsledky ekumenického dialogu s ostatními církvemi a společný postup všech církví při prosazování sociální nauky tak, jak to známe ze sousedních evropských zemí. Zatímco tam je neoliberalismus jako oficiální vládní doktrína kritizován, v Česku mají, zdá se, nemorální mocichtivé politické elity, zaštiťující se svým falešným katolicismem, plnou podporu představitelů církve.
Politické elity, ať už zleva nebo zprava, které nenesou žádnou skutečnou odpovědnost a podle toho se chovají, zrazují tuto zemi, vedou ji k balkanizaci a na úroveň zemí třetího světa. Pojem "obecného blaha celé společnosti" je pro ně, jak je vidět z jejich praxe, prázdnou floskulí, i když se hlásí ke křesťanství. Neřešením klíčových problémů společnosti pomáhají rozdmýchávat vášně a extremistické názory, nenávist jedné skupiny vůči druhé a rozvrat společnosti. My nejsme názoru, "že máme nejlepší vládu za posledních dvacet let." Poněvadž stát musí plnit své funkce a být garantem svobod a demokracie, bez nichž se tržní, natož sociálně-tržní model udržitelného rozvoje nedá realizovat. A stát jako instituce přestává v Česku fungovat.

… Heslo "peníze dělají peníze" způsobilo řadu poruch ve fungování hospodářství a vedlo ve skutečnosti ke zbídačení převážné části obyvatel této planety. Umožnilo přeměnu kapitalismu reálného v kapitalismus finanční, destruktivní, postavený na podvodech a spekulacích. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Charitas in veritate (2009) praktiky současného neoliberálního kapitalismu odsuzuje. My však nevnímáme, že by se česká církev vyjadřovala ke skutečně palčivým problémům s odkazem na tuto a další, dnes velmi aktuální encykliky. Česká církev se k papežově postoji nepřipojuje. Cožpak naše církev přestala hájit pravdu, důstojnost člověka a důstojnost lidské práce? Copak lze považovat minimální mzdu, ze které nelze uživit rodinu, za nutné zlo, kterému se nelze vyhnout? Svou mizérii si většina českých domácností nezavinila, ať už je tvoří staří lidé, nemocní, lidé pečující bez druhého partnera o své děti, lidé před důchodem, kteří jsou pro zaměstnavatele příliš staří, nebo mladí absolventi škol, kteří jsou zase příliš mladí. Zavírat oči před narůstající chudobou a nechtít vidět vykořisťování, lichvy a nespravedlnosti, kterých jsme dnes a denně svědky, je do nebe volající.

…Mlčení představitelů církve k současnému dění v české společnosti a postupnému rozkradení zbývajících veřejných statků nemůžeme jako křesťanky jen tak přejít. Ženy jsou často bez vlivu a moci, ale právě proto tvoří tělo Kristovo, znovu zesměšňované, opovrhované, vykořisťované, zbavované důstojnosti a základních lidských práv. Přestože se potýkáme dnes s problémy, které již lidstvo zažilo a na které dokázala církev v minulosti adekvátně reagovat, postrádáme v této přelomové době morální autoritu, která by byla tmelem společnosti.

VYZÝVÁME VÁS,

- abyste v duchu Benediktovy encykliky Charitas in veritate odsoudili praktiky současného neoliberálního kapitalismu a jeho destruktivní dopad na většinu obyvatel;
- abyste se veřejně jasně distancovali od fašistických, rasistických, neonacionalistických, extremistických a nenávistných názorů, včetně xenofobních projevů a proklamací vládních představitelů a jejich úředníků hlásících se ke křesťanství;
- abyste se snažili dobře poznat potřeby a sociální poměry, ve kterých žijeme, jak vás k tomu nabádá Druhý vatikánský koncil (Christus Dominus, čl.16);
- abyste uváděli do života sociální nauku církve, podporovali setkání s kněžími zaměřená na sociální otázky, vzdělávali kněží v oblasti sociální nauky: viz encyklika Christus Dominus, čl. 16, dále dokumenty II.Vatikánského koncilu, Dekret o ekumenismu, čl. 12, Kompendium sociální nauky církve, vydané Papežskou radou pro spravedlnost a mír, encyklika Charitas in veritate;

- abyste svou pozornost věnovali chudým a slabým, nezaměstnaným, gastarbeitrům a bezdomovcům, protože Ježíš byl bezdomovcem par excellence: "Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." (Mt 8, 20);

- abyste podporovali vzdělání mladých, neboť vzdělávání má co do činění s lidskou důstojností, spravedlností a svobodou a musí tedy zůstat veřejným statkem; pokud se stane nedostupným z finančních důvodů, dosáhne se tím pouze zhoršení společenského a ekonomického rozvoje země; Autorky výzvy: Květa Pohlhammer Lauterbachová, Jitka Hrušková, Brno a Dolní Dvořiště, dne 21.9. 2011

Zažije naše katolická církev 17. listopad?

Během posledních měsíců se probudila laická veřejnost a prozatím se nachází ve fázi různých ponížených suplik či dokonce sepisování petic adresovaných na biskupy. Našli se i odvážní kněží, kteří svým biskupům položili písemné otázky ohledně financování a provozu církve a žádali po nich, aby na tyto otázky veřejně odpověděli věřícím při pastorační návštěvě farností. Drtivá většina katolíků nedělá jako obvykle nic. Zajímá se o dění církve v neděli mezi 10.00-11.00, to jest před vařením a pojídáním sváteční kačeny s pivem nebo bažanta s vínem, vše okořeněno nedělním upozorněním pro Pána, aby laskavě dal chléb těm, kteří ho nemají. A že jich přibývá, amen! Věřící, kteří nemají ani na kačenu ani na bažanta a po Nečasových reformách jsou už peněz a také bez práce, se začínají ptát, co vlastně církev dělá pro lidi a občany kromě útěšných řečí a charitní služby převážně placené státem. Leccos prozrazují církevní petice podepsané prvními odvážnými vlaštovkami z kostelních lavic…

Tolik k výzvám z poslední doby a nyní se ptejme na rozdíl od Katolického týdeníku, k čemu je to doopravdy dobré. Nabízí se jasná paralela se stavem společnosti. Katolíci Kalousek, Nečas, Drábek a spol. se pravděpodobně rozhodli jít dobrodružnou cestou a v klidu vykradou stát ve prospěch svých bohatých kamarádů. Recept je známý a hojně používaný od Řecka až po Ukrajinu: malé daně miliardářům a naopak velké chudákům, velké zlodějny, pochybné zakázky, privatizace a vykradení veřejno-právních institucí, vytunelování pokladny skrze nevyhnutelné zadlužení státu nevybírajícího téměř žádné přímé daně, zhasnutí světla a odchod na Bahamy. Zde jistě postaví kostelík a budou pilně podporovat místního katolického faráře, Bůh mu i jim žehnej.

Za prvé. Biskupové se pustili bez jakýchkoliv konzultací s Božím lidem do riskantní hry se současnou zkorumpovanou mocí, kdy chtějí získat vliv a majetek, aby si tím pojistili ekonomickou nezávislost na státu. Výsledkem je ohromný úpadek církevní autority. Navíc mají některé diecéze již spočítané, že i po nové zákonné úpravě dostanou mnohdy jen 50% nezbytných výdajů na chod diecézí. Jinak řečeno: budou z výplatnice (pozor, nikoliv z duchovní správy!) masově propouštět všechny zbytné zaměstnance, možná i včetně duchovních. Nejprve půjdou důchodci s vlastním důchodem, řádoví kněží a řeholnice (ty ať živí jejich vlastní řády a kongregace), ženatí laici s rodinami a dětmi schopní normální práce. Na konzistořích zůstanou jen ti nezbytní a také neschopní, jejichž klanová příslušnost k vládnoucí konzistorní klice jim pojistí plat na úkor všech užitečných a potřebných. Všude na světě to mocensky a ekonomicky chodí stejně a v katolické církvi zvláště…

Za druhé. Církev nežije ve vzduchoprázdnu, to se může zdát jen ze zamlžených oken arcibiskupských paláců či biskupských rezidencí. Věřící včetně biskupů tvoří občanskou část společnosti s volebními právy a s politickou odpovědností. Pak je jasné, že o této odpovědnosti se musí vést veřejná a trvalá diskuze. Závažná politická a společenská rozhodnutí nedělají biskupové na základě toho, že se jim osobně líbí Topka nebo ODS či Klaus a že nemají rádi socany či komunisty. Dokonce nejde primárně ani o to, že mají pro církev vyjednat prachy a majetek, který jí kdysi nějak patřil. A ani nejde o to, že je třeba s mocnými, dříve s komunisty a nyní s těmi novými, demagogicky a demokraticky zvolenými mocipány, tak zvaně "nějak" vyjít. Biskupové jednají v politických věcech podle lajny uložené sociálním učením a jejich vlastní politickou prozíravostí, která musí zásadním způsobem respektovat právo a spravedlnost. Dám příklad: máme italský fašismus 30. let, tehdejší Vatikán a 90% věřících je s ním vcelku spokojeno. A nikdo z těchto politických hlupáků nemyslí na Druhou světovou válku nebo na zničení Jeruzalémského koncernu za Ježíšových dob. Tehdejší Katolický týdeník byl pravděpodobně stejně nadšen ze státnických činů Mussoliniho jako ten dnešní s vyjednanými dohodami pomocí spřátelených vládních katolíků. Ale my věřící, kteří s tímto handlem církevního majlantu za faktické mlčení biskupů k rozpadu státu nejsme spokojeni, my jsme aspoň podepsali petici proti.

Mne osobně jako kněze s dlouhou praxí v západní Evropě udivuje neschopnost zdejších laiků založit podobná hnutí jako Wir sind Kirche v Rakousku a v Německu. Tento demokratický deficit uvnitř církve je o to horší když si uvědomíme, že celá církevní neofašistická a nacionální pravice je už dávno v sedle divoce cválajícího koně a je pevně usazená v celé síti (!) organizací, od těch čistě náboženských, přes zdánlivě vzdělávací, až po vysloveně politické. Toho si dobře povšimly obě dvě zmíněné petice. Mimochodem, jejich tvůrci jsou z Prahy a zdejší situaci dobře znají. Tady nebudu nic radit, protože nejsem laik. A jeden politicky a občansky velmi chytrý, až neomylný laik by k naší současné situaci jistě poznamenal následující moudro: "Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Lk 19,26)

Autor: Václav Umlauf, publikováno: 19.11.2011

Ke kritice katolické církve

Značná část naší veřejnosti je znepokojená s již delší a značnou pozorností, kterou církev věnuje restitucím. Více než dvě třetiny občanů s církevními restitucemi nesouhlasí. Kritizováno je též úsilí zaměřené na tzv. smiřování s Němci vůbec a sudety obzvláště. Mnozí z nás se diví, že čas od času se některý církevní hodnostář tu či onde omlouvá zejména sudetským Němcům. Pokud by se církev chtěla skutečně smiřovat, pak by měla nejdříve usilovat o smíření vnitřní, smíření uvnitř našeho národa.

Místo toho, aby tak činila, snaží se dávat do roviny zločiny nacismu a zločiny komunismu. Víme, že jde o zcela falešný přístup. Stačí si uvědomit, k čemu by došlo kdyby nacisté zvítězili: k likvidaci českého národa a germanizaci území, na němž žijeme. Přečkali jsme německou genocidní hrůzovládu. Ztratili jsme 360 000 spoluobčanů a byly nám způsobeny obrovské materiální škody. V r. 1948 zvítězili komunisté. Za čtyřicetileté období jejich diktátorské vlády, která je oprávněně kritizovaná v řadě směrů, náš národ, přes několikatisícové oběti, početně zesílil, zbohatl. Neměli jsme svobodu a demokracii, ale každý měl práci, střechu nad hlavou. Naše školy poskytovaly solidní vzdělání, tehdejší kriminalita byla jen zlomkem té dnešní. Mnohé kostely byly plné věřících. Aniž bychom sáhli k dalším argumentům, pak každý, kdo objektivně věci posuzuje, muže dojít k závěru, že nelze zločiny nacismu srovnávat s těmi komunistickými.

V neposlední řadě je silně kritizován téměř nezájem církve, která má tak propracovanou sociální doktrínu, o sociální otázky. Neposuzují se jen vlídná slova, ale především skutky! Zdá se, že církev víceméně podporuje současnou vládu bezbřehého liberalismu, který je v hrubém rozporu s křesťanstvím. Když papež Lev XIII. již koncem 19. století se mohl postavit proti liberalismu, nechápeme, proč v současnosti církev svým jednáním vzbuzuje dojem, že pravicové vlády podporuje, aniž by je podrobovala zásadní kritice. Sepětí oltáře s pravicovou mocí je fenomén nežádoucí. J. Skalský

K profilu jednoho „křesťanského“ politika

„Němečtí antifašisté by měli být odškodněni. Senátor Pithart se také vyjádřil k problematice odsunu německých obyvatel po II. světové válce. Bývá mu vytýkáno, že se vyslovoval z morálních pozic, ale praktická a politická řešení mu scházela. Vyjádřil se proto jednoznačně, že vždy poukazoval na potřebu odlišit naše německé odpůrce fašismu a ocenit je. Mnozí však byli trestáni a vysídleni s ostatními, dle principu kolektivní viny. Nedostali žádné odškodnění, a pokud na ně již konečně budou mít nárok, tak dříve zemřou, než je obdrží.“ (Z článku Nerezignovat v politice, Jan Kašpar, faráře Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Christnet)

***

JUDr. P. Pithart, bývalý předseda Senátu, prošel nevšedně bohatým politickým vývojem. Pocházel z velmi dobře situované komunistické rodiny. Svou politickou angažovanost projevoval již v mladí. Jak psal svého času náš tisk, představoval ve své školní třídě děti „reakcionářů“ a horlil proti nim. Z komunisty, někdy snad až levého, na Právnické fakultě UK, kde působil jako asistent, mu proto údajně říkali Che Guevara, se stal reformním komunistou. O něco později sám sebe začal považovat za „kritického konzervativního liberála“. V Občanském fóru sehrál významnou úlohu, jejímž naplněním si připravoval cestu vedoucí k funkci předsedy vlády České republiky. Po rozpadu OF se stal významným funkcionářem liberálního Občanského hnutí, sdružujícím ve vyšších funkcích řadu přátel Václava Havla, tehdejšího prezidenta republiky. OH se však pro žádného z jeho politiků nestalo očekávaným výtahem k moci. Zklamáni nemohoucností liberální strany opouštěli ji i její představitelé.

I dr. Pithart hledal vhodnou politickou stranu, kde by mohl zakotvit, dále se politicky rozvíjet a získat odpovídající funkci. Jistě chápal, že nějaká Liberální platforma, i když za ní byly německé peníze, nemůže sloužit k odrazu od politického dna. Jako stále přesvědčenější křesťan se vrhl do otevřené náruče KDU-ČSL. Přestože jeho zařazení na kandidátní listinu KDU-ČSL pro senátní volby bylo přímo chlupové, zvolen do Senátu byl a opět jen taktak se stal jeho předsedou. Někdy posiloval volební štěstěnu i svým hlasem, takže jeho mandát byl skutečně „silný“. Kriticky konzervativní a nyní již i křesťanský liberál měl své politické ambice i zvláštní vztahy k ing. Josefu Luxovi, tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL.

Když V. Havel nahlas uvažoval o tom, kdo by po něm mohl nastoupit na prezidentský trůn, zmínil se též o dr. Pithartovi. Ten se nechal obratem slyšet, že o všem bude uvažovat. Vážným prezidentským kandidátem se však dr. Pithart nikdy nestal a ani v současnosti by se nemohl stát. Překážkou se mu stalo, nejen v očích lidí, ale i některých známých politiků, především jeho téměř proněmecké politické zaměření a velká vstřícnost k požadavkům odsunutých Němců.

Již v roce 1977 zahájil dr. Ján Mlynárik debatu o odsunu Němců z Československa. Ve Svědectví Pavla Tigrida charakterizoval odsun jako skutek nemorální. Následující diskuse se zúčastnil i dr. P. Pithart. „Hlasy disidentů, skoro každý z nich v poněkud jiné tónině, vytvořily kantátu, která zněla příjemně uším členů Collegia Carolina a vůbec všech sudetských Němců.“ (B. Čelovský, Mnichovský syndrom, str.29) Ve svých zpěvech tolik líbezných odsunutým z ČSR dr. Pithart důsledně pokračoval i v dalších letech.

Není příliš známou skutečností, že Pithart je jedním z autorů knihy „Češi v dějinách nové doby“. Autorský kolektiv tohoto díla, jež vzniklo v době ještě předlistopadové, se skryl pod jménem Podiven. V r. 1991 byly tato publikace vydána v nakladatelství A. Tomského Proudy za pomoci oxfordské nadace CEEPP. Pro poučení stále dosud nevědomých, ale žádostivých, několik citátů z uvedeného ve své době zaslouženě velmi kritizovaného díla. Do jaké míry jej lze považovat za pokus o přepisování českých dějin, posuďte sami.

„Ani sjednocení západoslovanských kmenů pod vládou pražských knížat se neobešlo bez německé protekce resp. bez nutnosti jejího zajištění. Z německých podnětů se tu etabluje feudalismus, z Německa přicházejí zvěstovatelé křesťanství (slibné cyrilometodějské setbě nebylo bohužel dopřáno vydat plody, zůstala tedy epizodou – (pozn. red.: také díky některým nositelům křesťanství šířeného z Německa). Z Německa je přejímáno veškeré bohatství západokřesťanské – později „evropské“ vzdělanosti. Němci jsou prvními latiníky i prvními budovateli českých měst… Státoprávní postavení České koruny jakožto říšského léna bylo odedávna závislé na Římské říši, útvaru sice nadnárodním, který však byl dílem státotvorné iniciativy plemene německého …Němci byli od nepaměti spolutvůrci Čech, neboť samotné české etnikum – nutno si to konečně přiznat – na tento úkol nestačilo… Fyzická všudypřítomnost německého živlu, jeho kulturní převaha a větší sociální a psychologická rozvinutost nemohla – i kdyby Němci chtěli – Čechům dopřát, aby si vypracovali ryze českou svébytnost. Odvozenost české kultury od německé zůstává nadlouho jakousi skrývanou samozřejmostí.“ (str. 38-40)

„Potýkání se češství s němectvím má být dle Palackého červenou nití veškerých českých dějin, ne však ve smyslu jím předpokládaném jako potýkání dvou rovnocenných duchů.“ (str. 41)

„Česká ´instinktivní´ obava z Německa i česká protiněmecká nálada, která se často mění v zášť, je diktována především geopolitickým zřetelem. … Český strach z Německa je strachem slabšího.“ (str. 59)

„Prvotní novočeskou společnost a její svět je třeba popsat jinak … K popisu její vnitřní rozrůzněnosti nám postačí označení ´prostřednost´. Budeme-li vážit její preferované hodnoty a zájmy, nevyhneme se výrazu ´přízemnost´. A budeme-li se ptát po míře její sociálně psychologické zralosti zjistíme možná ´plebejství´. (str.77)… Píšeme-li o boji za českou věc, o boji jazykovém, příp. státoprávním apod., je slovo ´boj´ vždy jen nadsázkou. Byla to spíše drobná válka, kterou vedl malý český člověk, jemuž, jak jinak?, sláma čouhala z bot. Heroismu v ní nebylo.“ (str. 80)

„Zbývá už jen zaznamenat, co ukázal český rok 1848 … Neujde nám, že Češi jsou na politickou scénu vyneseni vlnou, která přicházela odjinud. Vzdálené události jsou nejen ´spouštěčem´ českého dění. Ony je inspirují a udržují na počátku i v dalším jeho průběhu. Není-li této vzpruhy zvenčí (jakou byly např. opakované vídeňské bouře nebo jednání frankfurtského sněmu), pohyb české společnosti vázne a ocitá se v nebezpečí stagnace, zmatku ba ústupu, protože se mu nedostává hybných sil.“ (str. 124)

„Němečtí přistěhovalci osídlovali v Čechách liduprázdné končiny hlavně v nehostinném pohraničním hvozdu; mýtili, tříbili, vzdělávali půdu a stavěli osady….Usazovali se v pustině, kde předtím nikoho nebylo a právo objevitelů se jim stalo právem domovským. Byli skutečnými ´kulturtrégry, neboť přinášeli kulturní a civilizační hodnoty ku prospěchu celé země“. (str. 162)

„První drobné exploze ideologické občanské války mezi oběma kmeny byly vyvolány českou stranou; zásluhou Jungmannova kruhu se protiněmecké výpady objevily dřív a měly širší společenský ohlas,…České protiněmecké cítění se naplno projevilo v sebezáchovném boji o Frankfurt, kdy davové nálady české veřejnosti nabývaly až podob etnické zášti… Nepřekvapí, že se čeští Němci cítili stále ohroženější,…že se jim vyhlídky na soužití ve společné zemi jevily neradostně. Izolovanost Rakouska od ostatního Němectva vyvolávala pocit, že je vydáno na pospas slovanské převaze. (str. 164-166)

„Versailleský systém byl diktátem, násilným pokusem o nastolení nového statusu quo střední Evropy… Nepřátelstvím obklopené Československo se svým územním rozsahem, se svými početnými nespokojenými menšinami a s hegemonismem Čechů, umožněným protekcí Dohody, bylo vlastně ve střední Evropě tím nejviditelnějším novotvarem s neflagrantnějším dokladem „nenormálnosti“ jejího uspořádání… V mezích možnosti československé politiky však bylo možno např. pochopit podstatu versailleského systému, tohoto symbolu neporozumění Evropy sobě samé.“ (str. 408-422) V citované publikaci se dr. Pithart označuje za „kritického konzervativního liberála“. (str.9)

Zvídavý čtenář pravděpodobně sáhne po citovaném dílu, pokud ho ovšem neodradí uvedené výňatky. Budí dojem, že jsou převzaté z „argumentační výzbroje“ sudetoněmeckého landmanšaftu nebo německého nacismu. Po přečtení alespoň nějaké kapitoly si čtenář udělá další závěry jistě sám.

***

Několik měsíců po vítězném listopadu se objevil dr. Pithart, tehdy již jako předseda vlády ČR, v Mnichově. Co tam dělal? Podle „Sudetendeutsche Zeitung“, tiskového orgánu landsmanšaftu, z 20.7.1990 proběhly: „první oficiální rozhovory mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945. Ministerský předseda Pithart se setkal s vedeném této skupiny.“ Nadpis citovaného článku zněl: „ Kontakty mají pokračovat a být dále prohlubovány.“ Na doprovodné fotografii, umístěné též na titulní straně listu, můžeme vidět dr. Pitharta, sedícího u stolu, proti dr. F. Neubauerovi, tehdejšímu mluvčímu tak zvané sudetoněmecké národnostní skupiny, a dr. F. Wittmannovi. Pod fotografií je text: „Sudetoněmecko-český rozhovor v Mnichově.“

V českém tisku se objevila jak zmíněná fotografie, tak i výše uvedený text ze Sudetendeutsche Zeitung, bohužel se značným zpožděním. Některé redakce zřejmě měly k dispozici výtisk SdZ z 20.7.1990. Česká veřejnost na uvedené skutečnosti odpověděla s velkou nelibostí. Svou obranu napsal P. Pithart do Lidových novin, které 20. prosince 1996 publikovaly jeho článek „Setkání s panem Neubauerem“. Cituji: „Asi před deseti dny se v deníku Práce objevil článek (autorem byl p. Pospíšil, historik a ´nezávislý publicista´), ve kterém se nemluví pravda. Autor článku tvrdí, že jsem v roce 1990 ´zasedl k jednacímu stolu´ s panem Neubauerem a jednal s ním. Ví přesně, kdy a kde (ovšem že v Mnichově) to bylo. Autor se mýlí.

Při oficiální návštěvě Bavorska mě tehdejší ministerský předseda Streibel žádal, prosil (naléhal na mě, nabízel mi všechna možná i nemožná aranžmá setkání…), abych se s panem Neubauerem sešel k jednání. Odmítl jsem. Tehdy i kdykoliv potom.

Při večeři na počest naší delegace byl pan Neubauer jedním z hostů, které si ovšem pozval hostitel pan Streibel – jedním asi z dvaceti hostů. Tehdy jsme spolu neprohodili ani slovo.

Po večeři při kávě a koňaku ve vedlejší místnosti mě pan Neubauer oslovil. Velmi dobře jsem si pamatoval jeho slova: vyjadřoval škodlibou radost (zadostiučinění?) z toho, že máme – my Češi – problémy se Slováky (rozumějte i se Slováky..). Do hovoru jsme se nedali.“

Pan dr. P. Pithatr tedy tvrdil, že s dr. F. Neubauerem nikdy nejednal. SdZ z 20.7.1990 však přinesl fotografii, na níž je text: „Sudetendeutsch-tschechisches Gespräch im Münchener Prinz-Karl-Palais. Links im Bild der Ministerpräzident Pithart mit Ministerkollegen. Rechts der Sprächer der sudetendeutschen Volksgruppe, Staatsministr a. D. Franz Neubauer, ihm zur Linken Dr. Fritz Wittmann,MdB, und Dlr. Oskar Böse.“

Kromě tohoto již zmíněný článek, publikovaný v SdZ z 20.7. 1990, výslovně mluvil o prvních oficiálních jednáních mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945.

Jaká je tedy pravda?

Na pana dr. P. Pitharta, tehdejšího předsedu Senátu ČR jsme se dne 10. ledna 1997 obrátili otevřeným dopisem. Uvedli jsme v něm již zmíněné údaje. Dále cituji: „Vzhledem k nesmírné závažnosti celého případu obracíme se na Vás s dotazem, zda snímek, který přikládáme, není nějakou pouhou podařenou montáží a článek podvrhem. Pokud tomu tak je, nepochybujeme, že právní cestou zjednáte nápravu a znepokojenou českou veřejnost o uvedeném útoku na Vaši osobu informujete.

Je-li však přiložený snímek autentický a článek pravdivý, pak někteří z informovaných se domnívají, že jediným východiskem z této situace pro Vás, považovaného nejedním Čechem za germanofila, je okamžitá rezignace na všechny veřejné funkce. Jiní jdou ve svých požadavcích ještě dále.

Domníváme se, že sám, pokud nešlo o provokaci proti Vám, jistě chápete, že výše uvedeným jednáním jste ztratil u části našeho národa značnou část morální autority, kterou potřebujete k výkonu své dosavadní funkce…“.

Na náš dopis jsme dostali odpověď vzniklou situaci nevyjasňující. Pan dr. Pithart tedy jakékoliv jednání s představiteli landsmanšaftu, o němž se v tisku psalo, popíral. Vše vysvětlil výše uvedenými slovy. Pokud však nic nebylo pravda, co SdZ z 20.7.1990 napsaly, nabízelo se právní řešení. Dr. Pithart se mohl obrátit dopisem na redakci SdZ, v tak závažné záležitosti, to bylo nejen jeho právo, ale také i povinnost vůči české veřejnosti, s žádostí o zveřejnění tiskové opravy a o omluvu. Redakce by pak musela zveřejnit text, kterým by celou událost uvedla na pravou míru, společně s omluvou.

Nevíme nic o tom, že by se dr. Pithart na redakci SdZ obrátil. Nevíme nic o tom, že by redakce SdZ tiskovou opravu s omluvou zveřejnila. Lze se proto důvodně domnívat, že vše, co uveřejnily SdZ bylo pravdou. To však by velice otřáslo důvěryhodností nejen pana dr. P. Pitharta, ale i tehdejší a dokonce KDU-ČSL, na jejíž kandidátce pro volby do Senátu ČR tento pán byl. Hrát s prosudetskou a proněmeckou kartou končí prohrou s černým Petrem v ruce nebo i na kandidátní listině.

Dr. Pithart zřejmě rád jezdil do Mnichova. Získal tam ještě jedno prvenství. Byl prvním českým politikem, který překročil práh SdH. „K vrcholnému uznání práce Collegia Carolinum došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy ´Sudetendeutsches Haus´, aby navštívil ono ´proslulé´ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snažili přesvědčit národ o jeho růžové budoucnosti v ´nové Evropě´. (Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, Tilia, 2000, str. 143)

***

„…novinář Emil Šíp v Kanadských listech napsal, že ´hrana za český tisk začala zvonit od roku 1991, kdy do Čech vtrhla skupina hrobařů z bavorského koncernu PNP. Pithartova vláda neviděla pro politický oční zákal nebezpečí v tom, že bavorský kapitál se zmocňuje sedmé velmoci“. (Bořivoj Čelovský, Konec českého tisku, Tilia, 2002, str.38)

Zmíněná politická choroba byla zřejmě infekční. O něco později ministr zahraničí Josef Zielenec, známý recesista, který se údajně kdysi snažil založit spolek pro germanizaci českých zemí, uklidňoval občany: „V současné době nemám žádné signály, které by svědčily o tom, že by zájem zahraničního kapitálu o domácí sdělovací prostředky, včetně tisku, sledoval jiné než ekonomické cíle. Nemám rovněž signály, že by tímto způsobem byly ohroženy státní zájmy ČR.“ (C.d. str. 39)

Dr. Pithart podporoval i privatizaci některých listů. „…privatizační aktivity redaktorů MF krátce po listopadu 1989 podpořené p. P. Pithartem… Finanční machinace kolem prodeje Francouzům i Němcům mi nejsou dost jasné. (C.d., PhDr. J. Hořec, CSc. str. 180) …“Redaktoři, kteří zašantročili Mladou frontu, si sotva dělali těžkou hlavu z toho, že ji prodali cizincům, ale jistě si rvali vlasy za to, že ji prodali za babku. Někteří pozorovatelé nazývají tuto transakci ´krádeží´. Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy, tvrdí, že nešlo o krádež, neboť pachatelé si nebyli plně vědomi majetkoprávních důsledků svého jednání. Já bych podmínil slovo krádež oxymóronem ´legální krádež´, a to s ohledem na to, že Hvížďala a jeho druhové jednali ve spolku s ministerským předsedou Petrem Pithartem a ministrem financí Václavem Klausem.

Stejným způsobem byla „privatizována´Večerní Praha s novým jménem Večerník Praha. V případě Zemědělských novin Petr Pithart prohlásil, že jejich krádež byla nutná ´jménem demokracie´.“ (C.d. str 32-33)

Je tedy velmi pravděpodobné, že dr. Pithart svým způsobem přispěl i k tomu, aby část českých novin se dostala do rukou zahraničních, především německých. Nelze předpokládat, že ani on, ani další naši politici, kteří se v tomto směru angažovali, „…byli tak naivní a skutečně věřili, že majitelé deníků neovlivňují jejich obsah a že jim jde jen o zisk…“.

Dr. Pithart projevoval též nevšední vynalézavost při tvorbě tiskového zákona. O tom nám něco prozradil jeden německý tiskový manager. „Zmocněnec rodiny majitelů Passauer Neue Presse p. Hirtreiter se na zmíněné schůzce v Brně (r. 2001 – pozn.red.) netajil svými dobrými kontakty s některými českými politiky a disidenty. Pan Hirtreiter před desítkou zúčastněných jmenoval konkrétně Petra Pitharta, jemuž, jak se pochlubil, pomáhal s formulací návrhu českého tiskového zákona. Za zásluhu o mladou českou demokracii považuje dobrý pan Hirtreiter například též i dodávky plakátů pro potřeby sametové revoluce, které svého času údajně sám organizoval pro Prahu.“ (C.d. str. 76)

Je obecně známou skutečností, že ze SRN proudily dlouhodobě do ČSSR značné sumy marek, tedy ne jen propagační materiály. Disent jako celek se stal tak velkým dlužníkem. Je otázkou dodnes nezodpovězenou, jak např. chartisté spláceli a splatili své dluhy.

Jaký to byl zákon, na němž dr. Pithart, sám právník a v mladých letech dokonce i asistent na Právnické fakultě UK v Praze, pracoval dokonce s pomocí pan Hirtreitra? „V České republice vešel v platnost zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku 22. února 2000. Je to neuvěřitelné, ale tento zákon neobsahuje ani slovo o tom, kdo může noviny vydávat. A ještě podivnější je skutečnost, že v debatě o této předloze zákona se slovo vlastnictví odvážil vyslovit pouze jeden poslanec – sociální demokrat Zdeněk Jičínský. ´Lituji, že tu teď je samozřejmě určité věci těžké řešit, ale že vlastnické vztahy v této sféře nejsou upraveny způsobem, který svobodu projevu uspokojivě zabezpečuje.´“ (C.d. str. 21)

Jaké to mělo důsledky? O stavu „českého tisku“ napsala dr. Marie Neudorflová: „ Zároveň redakce velké většiny novin protežují názory, které pravidelně brutálně útočí na identitu českého národa, na jeho velké historické osobnosti i pozitivní stránky jeho historie. Ty jsou běžně a pejorativně nazývány nacionalismem nebo mýty, ačkoli s nimi nemají nic společného. V podtextu většiny těchto článků je často i obhajování naprosto nelegitimních požadavků sudetských Němců a přijímání neobjektivních tradičních německých interpretací českých dějin.“ (C.d. str. 158)

V březnu 1995 vyšlo společné prohlášení sto pěti českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů pod názvem „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci. Je samozřejmé, že jedním ze signatářů byl i pan dr. Pithart. Několik vět z tohoto pamfletu: „…Před půlstoletím nařídila československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností. Sedm let předtím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za důsledek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody. Většina sudetských Němců přivítala a podporovalo tuto politiku rozdělení. Dvacet let předtím byli tito sudetští Němci rovněž nuceně přičleněni k československému národnímu státu…Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. … Dále navrhujeme, aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnout umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou dále přát za podmínky, že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR… A navrhujeme konečně, aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy, již řadu let fungující euroregiony.“

S určitým zjednodušením můžeme říci, že čeští signatáři společného prohlášení viditelně již tehdy, někteří dokonce i mnohem dříve, přejímali nejen terminologii, ale i některé z dílčích či základních cílů landsmanšaftu.

Smiřování s odsunutými Němci, aniž bylo dříve vykonáno vše ke smíření vlastního dosud rozděleného národa, vzbuzuje přirozeně určité pochybnosti. Viditelně jde o nepřirozený postup, vycházející ze zásadně chybně řazených priorit.

Ohlas na smíření 95 mezi Čechy a tzv.sudetskými Němci byl značně kritický. Mnozí občané byli přesvědčeni, že poškozuje naší republiku.

***

Pokládáme za zbytečné nějak reagovat na výše uvedená stanoviska dr. P. Pitharta. Jsme přesvědčeni, že jsou stále proněmecká, Snad bychom mohli litovat, že si nevzpomněl na 150 000 Čechů, protinacistických Němců a Židů, kteří před nacisty museli utéct, či byli vyhnaní  Němci ze zabraného pohraničí v r. 1938. Někteří z nich utekli jen s tím, co měli na sobě, aby si zachránili život, jiní s uzlíky v ruce. Teror tzv. sudetských Němců byl barbarsky krvavý. Utečenci i vyhnanci strašně trpěli. Byli jim způsobené škody na zdraví i majetku. Dosud nebyli odškodněni. Nevíme o žádném tzv. křesťanském politikovi, který by se těchto obětí zastal a pracoval k jejich odškodnění. Dr. Pithart udělal zajisté řadu dobrých věcí. I v budoucnosti bude k tomu mít příležitost.

KDU-ČSL propadla v nedávných parlamentních volbách i z toho důvodu, že zjevně opustila šrámkovské lidovecké vlastenectví a začala hrát proněmeckou kartou, zapomínajíc na české státní a národní zájmy. Zásluhu na tomto výsledku má i dr. P. Pithart, ale nejenom on. V tom směru pracovalo několik známých politiků z KDU-ČSL, především dr. Cyril Svoboda, který se proslavil i tím, že ruku v ruce s Ottou Habsburským odhaloval ve Františkových Lázní pomník Františku Josefovi, a Ing. Jaromír Talíř, současný předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde, dceřinné společnosti mnichovské AG. Nezapomeňme, že Ackermann-Gemeinde je jednou ze složek sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedle Witikobundu a Seliger-Gemeinde.

Tragičtější ještě je, že současné vedení KDU-ČSL zřejmě v této proněmecké orientaci dále viditelně pokračuje. Původní křesťanskosociální a lidovecké tradice buď nezná, nebo se rozhodlo je ignorovat, či dokonce negovat.

Současná KDU-ČSL je kvalitativně zcela jinou stranou než byla Křesťanskosociální strana či Československá strana lidová. V současné přelomové době, pokud v KDU-ČSL nedojde ke znatelným změnám, jí nemůžeme dát svůj hlas.

Podle dostupných textů připravil dr. O. Tuleškov

Člověk

je hlavním heslem, s kterým jde do prezidentských voleb Zuzana Roithová, europoslankyně za KDU-ČSL. V současnosti se zviditelňuje zejména pozorností a péčí, jíž věnuje odsouzené Julii Tymošenkové, která, jak naznačují některá média i politici, může být ve vězení ohrožena na životě. Zatím však víme i z obecně dostupných zdrojů, že se bývalá ukrajinská premiérka stěhuje z vězení do vězení s několika desítkami zavazadel, že na celu za ní přichází její masér.

J. Tymošenkovou v ukrajinském vězení kde kdo navštěvuje. Byl tam i komisař EU, skupina lékařů, německých a kanadských, kteří zkoumali její zdravotní stav, Byla tam i Z. Rothová, která při rozhovoru s redaktorem ČT uvedla, že bude požadovat, vzorek vlasů vězněné, aby v laboratořích mohly být zkoumány, zda nenesou stopy některých látek zdraví škodlivých nebo dokonce otravy.

Bohužel u nás se nemluví o tom, že J. Tymošenková čelí další žalobě za nezaplacení daní a pokus o rozkrádání cizího majetku. Ani nevíme, že ukrajinský prezident V. Janukovyč prohlásil, že po skončení soudního řízení si může Tymošenková požádat o milost. Podle formulací, které použil, je pravděpodobné, že J. Tymošenková by prezidentskou milost mohla dostat. Je tedy možné, že je již jednou nohou z vězení, aniž by někdo vyhrožoval Ukrajině „evropskými“ sankcemi.

Ano, je jistě křesťanské věnovat pozornost lidem ve výkonu trestu, navštěvovat je a snažit se o zlepšení podmínek jejich věznění. Tedy můžeme říci, že paní poslankyně Z. Roithová činí bohulibé skutky.

Když si však uvědomíme, že existují i další vězení, kde jsou také lidé, kde tito lidé trpí prokazatelně nemocemi ohrožujícími jejich život, pak by jistě bylo na místě, aby paní poslankyně Roithová alespoň několika větami se občas zmínila i o nich.

O koho jde? Ve věznici haagského tribunálu již zemřelo 11 Srbů, jedním z nich byl i exprezident Slobodan Miloševič. Ten si dlouhodobě stěžoval na zhoršující se zdravotní stav. „Slobodan Miloševič byl stále záměrně chybně léčen - a to způsobem, který ve svém dopise ruskému velvyslanectví v Bělehradě a vládě Ruské federace, den před smrtí označil Milošević jako "pokus o vraždu" - pracovní zatížení mu bylo trvale zvyšováno, byl zahlcován novou a novu dokumentací, administrativními omezeními, izolací, zákazem komunikace a obcházením návštěv jeho manželky Mirjany Markovićové a pronásledováním ostatních členů jeho rodiny.

A když přišla možnost spásného chirurgického zákroku a léčby v Rusku, na které Rusko poskytlo záruky, přistoupilo se 11. března 2006 k jeho konečné likvidaci v scheveningské vězeňské cele. (Článek „Jak byl úmyslně zabit Miloševič?“, Kosovoonline , 14.4.2011, Václav Dvořák)

Nyní se situace téměř opakuje. Vojislav Šešelj, který se před více než osmi lety vydal dobrovolně do rukou tribunálu, je vězněn. Soudní řízení s ním bylo přerušeno. Jeho zdravotní stav je velice vážný. Zřejmě mnohem vážnější než J. Tymošenkové.

Nacházel se dokonce ve stavu klinické smrti. I on se domnívá, že je tráven. Jeho obhájce volá do světa o tom, co se se Šešeljem děje, ale odezva téměř žádná. Kdyby u nás soudy pracovaly tak, že se stěžovateli nedostane spravedlnosti ani do devíti let od zahájení řízení, pak by soud pro lidská práva ve Štrasburku se takovýmto případem jistě zabýval. Takový případ by dostal i příslušnou publicitu. O V. Šešelja snad nikdo vážně ani nedbá.

Nebylo by proto bohulibé, kdyby paní europoslankyně Z. Roithová se i tímto případem, jehož nespravedlnost volá do nebe, alespoň částečně zabývala, aby věnovala pozornost „moru“, který bere život Srbům, kteří jsou ve věznici haagského tribunálu, aby věnovala pozornost, alespoň jednorázovou, hrůzným případům vražd Srbů, kterým byly odjímány důležité tělesné orgány?

Paní Z. Roithová svým heslem Člověk jistě neměla na mysli pouze jednoho určitého člověka, např. J. Tymošenkovou, nýbrž i další, tedy lidi, kteří trpí, kteří jsou pronásledováni jako např. i V. Sešelj, kteří čekají též na její pomoc.

Pokud i jim nepodá pomocnou ruku, pak mohou vzniknout domněnky, že opět jde jen o úzce účelovou a výběrovou pozornost, určenou politickými nikoliv tedy křesťanskými důvody. Jen v úsilí i o spravedlnost pro další, ještě naléhavější případy, lze vidět skutečný dobrý skutek. –red.

Zvůle a pokrytectví

Eur Ing Dr. Bohumil Kobliha

Devoluce Velké Britanie (UK) nastoupila obvyklou cestu ostrovních reforem. Je zdlouhavá a spíše v rytmu aby se vlci nažrali a kozy zůstaly celé. Proto Skotové v minulém roce otevřeli vážně debatu o odtržení od Britanie. V lednu 2012 skotský první ministr Alec Salmond přinesl návrh na referendum k osamostatnění Skotska od Koruny. Parlament UK a zejména premiér David Cameron vznesly přehršle námitek, ale Salmond prohlásil, že nebude dále posílat Skoty aby umírali v nespravedlivých válkách (unjust wars) a že referendum plánuje na rok 2014. Diskuse zatím utichla, poněvadž na tapetě jsou další světem hýbající nespravedlivé války, uměle vyvolaná vzbouření a revoluce a jejich urgentní podpora Západem, přičemž Anglie, či dosud UK, a USA hrají vůdčí a rozhodující roli.

Celý civilizovaný svět se hrozí obludných dějů, ale proti podrazům globálního kalibru ve prospěch zbrojního průmyslu a bankéřů světa je bezmocný. Jeden dobrý Čech se mne jako "světoběžníka" ptal, co o tom všem soudím, a zejména o utrpení lidí v Africe. Má odpověď byla jednoznačná a tak jak jsem poznal Afriku: Dokažme zastavit do Afriky dovoz veškeré munice pro vojenské zbraně a do čtvrt roku je tam po nesmyslných válkách a násilí. Jenomže víme, že vývoz revolucí a válek je spojen s prodejem/dodávkami zbraní, munice a bojové techniky všeho druhu. Navíc západní ideolog vznese námitku, že podobný postup jako zákaz obchodu municí a zbraněmi by byl rasistický a že Afričani a všichni na světe mají právo rozhodovat o tom, co chtějí. Typická ukázka pokrytectví.

Vazalští vládci dělají to, co jim – ti, co je prostrkali k vládě - nakukají. Každé rošťárně, podvodu a zvůli lze dát vznešený háv a název. Počínaje roznášením kultury a pořádku nacistickým stylem až po dnešní lidská práva, hesla demokracie, svobody (vč.privatizace) vhodné pro a k vykrádání a rozkrádání celých národů.

S celoživotní znalostí inženýra z terénu a se znalostí poměrů ve Třetím světě jsem nabyl přesvědčení, že chtějí-Ii se lidé mlátit, ať tak činí zbraněmi, které jsou schopni sami pro sebe vyrobit. Předejde se tím také zadlužení. Poznali jsme dostatečně, že všechny útočné války jsou krádeží. Jedině vlastní obrana při napadení je nutná, spravedlivá a správná.

Dnes vidíme a denně si potvrzujeme, jak Američané, opatřeni BushWolfowitzovou doktrínou pro tzv. "Americké století", se ustavili policisty světa. Jako ochránci spravedlivosti, nositelé demokracie a svobody si vzali dle hořejší Doktríny právo dělat pro "dobro" lidu světa, co se jim uzdá. Musíme přijmout, že svoboda a demokracie je možná jedině tam, kde dlí US Army, kde jsou letecké základny US Air Force, či kde kotví flotily US Navy. Kdo s tím nesouhlasí, či je dokonce proti, je označen za teroristu. Ejhle, postulát akce ,,9/11". Pro člověka s hlavou v oblacích, s nohama na Marsu a který se nechce starat o nic než o sebe, to vypadá vznešeně a bohulibě. Viz poúnorové (r.1948) průpovídky jako: "Na podzim nám bude hej, to už tu budou chlapci z Jůesej," atp. Ejhle výkřik mozků důvěřivých a andělsky naivních.

Leč k realitě doby nejnovější - Arabských jar/sametů - a jejich iniciování prostřednictvím západem dovezených mobilů (provozovaných západními družicemi), kulometných dvoj či čtyřčat na 4x4 (kdo a kde je namontoval?). Vše řízeno odborníky na revoluce. Evropa si pamatuje na devatenácté století, kdy revolucionáři (vč. agentů provokatérů) rozváželi své produkty počínaje italskými karbonáři. I u nás v Čechách jsme si to ochutnali včetně důsledků Svatodušních bouří v r.1848. Český politik, místostarosta města Brna, a v druhém exilu redaktor BBC, A. Mokrý se ptával: "Kdo národním gardám (v r.1848) doporučil, aby se na náboženskou slavnost ozbrojil šavlemi a puškami?"

Ideje a techniky trénovaných revolucionářů pak přežily do začátku století dvacátého a jejich dílko vykvetlo Velkou říjnovou revolucí. Kdo by nevěděl!?! Ovšem to byly začátky.

Dnes zahraniční politika anglo-amerických vlád následuje dávné válečné techniky římských imperátorů "rozděl a opanuj" s doprovodnými jevy zvůle a pokrytectví, jak všichni sledujeme. Dělají si co chtějí. Kde je strategická pozice, kde jsou zdroje důležitých surovin (jako lithium v Afganistanu) a všude, kde jde o těžbu nafty, tam musí být vybojovávána svoboda a demokracie. Proto aby tam západní majitelé

peněz mohli "zakoupit"/zmocnit se toho, co chtějí, ustavit správu země ve svůj prospěch, a privatizovat naftová pole atp.

Aby profesionální spolupracovníci ze zločineckých mafií a kleptokrati si přišli také na své, dovolí se jim, aby si nakradli historické poklady, jako se dělo v Iráku a nedávno v UbyL Tam zmizely z muzeí drahocenné sbírky, na příklad 7 700 kusů starobylých unikátních mincí všech věků z tak zvaného Pokladu Benghazi (Treasures of Benghazi), dle článků The Sunday Times z 30.10.2011. Ti, co kradli, byli odborníci. Tak dokazuje skutečnost, že méně cenné objekty zůstaly nedotčeny. Kdopak ty experty/historiky asi dodal, když Benghazi bylo od počátku v rukou vzbouřenců a dlela tam komanda Britů? "Proklatec" Gadaffi neměl zájem obsazovat, bourat a okrádat město, které moderně vybudoval jako výkladní síň svého režimu!

Organizovaný zločin pronikl do bankovnictví a přímo do vlád západních států a parlamentů (viz B.K. esej "Organizované super zločiny" z 15.března 2009).

Zločinní lordi i ministři UK si prostě přikrádají, jak každou chvíli čteme, ale to jsou jen menší ryby. Ti velcí žraloci si sedí ve skvostných sídlech po světě a v "dobytých" a "osvobozených" částech kouzelných míst, jako nejmoderněji v Boce Kotorské (viz Nat Rothschild), kde se už dnes baví a kochá svojí dokonalostí výkvět bankéřů a vládců/miliardářů světa.

V příštích letech se budeme divit nad úžasným bohatstvím pokladů prodávaných najednou v aukčních síních světových obchodních a bankovních center anonymními majiteli. To přežijeme-Ii velkokrádeže válkami chystané na další státy.

A propos, slyšeli jste podrobnosti a výsledky letošního lednového setkání výběru podnikatelů a bankéřů v Davosu? Já jsem bohužel zaznamenal jen¨moudrost pana Bil/a Gatese, že kapitalismus je nejdokonalejší možný řád způsobu naší existence.

lnu každý miliardář dle své planety hádá.Jak se asi dívali na svoji epochu ti, co žili v době kamenné či bronzové? Také si asi nedovedli představit, že bude možné, aby něco lepšího přišlo po nich. Inu, byli to většinou primitivové.

Společenské předivo se rozpadá a všechno dobré co budovala století se vytrácí. Pomatenci tisknou peníze (GS dává v únoru 2012 do oběhu dalších 50 miliard liber) - neznají ani pohádku "Sůl nad zlato"...

Londýn, 12.2.2012

Proti prezidentským kandidátům pravice

Občanské iniciativy sdružené v protivládním hnutí Spojenectví práce a solidarity (SPaS) odmítly šest pravicových osobností, které chtějí kandidovat v prezidentských volbách. Za nepřijatelné prezidentské kandidáty považují předsedkyni sněmovny Miroslavu Němcovou (ODS), šéfku Suverenity Janu Bobošíkovou, místopředsedu Senátu Přemysla Sobotku (ODS), předsedu někdejší úřednické vlády Jana Fischera, ekonoma Jana Švejnara a předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga. Monika Hoření 20. únor 2012

Spojenectví práce a solidarity je nám velmi blízké. Upozorňujeme na semináře, které připravuje: 15.3. Jan Keller: Společnost nesouměřitelnosti (Jak čelit rizikům sociálního vývoje), 29.3. Jaroslav Šulc a Jaroslav Ungermann: Dluhový byznys – nová chobotnice v ČR, 12.4. František Jonáš, Petr Tuček: Stav českého zemědělství, 26.4. Miroslav Opálka: Sociální systém – současnost a budoucnost. Semináře se konají vždy od 17. hod. , v Domě odborových svazů, , nám. W. Churchilla, Praha 3

Vážení přátelé, žijeme v přelomové době. Snažme se podle možností každý svým dílem účinně přispět k činnosti Křesťanskosociálního hnutí. Získávejte další stoupence, rozšiřujte naše texty, naší webovou adresu, pište nám podněty i kritiku, podporujte nás finančně. Od slov přecházejme k činům! Děkujeme vám za spolupráci. –red.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla. 27. února 2012. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00. Praha 6.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz