Křesťanský sociál, březen-duben 2011

Je národ přežitkem?

K položení této otázky nás přivádějí různé hlasy, v nichž se ozývá buďto neporozumění významu tohoto slova, ne­bo dokonce snaha některých kruhů zpochybnit samu ideu národa, národnost jako významné vodítko pro politické chování, národnost jako přirozený a oprávněný zdroj a základ programu společenství, které spojuje společný ja­zyk, společná kultura a dějinná zkušenost.

Ještě určitěji řečeno, k položení této otázky nás vedou jejich snahy politicky odnárodnit český národ, snahy od­národnit jeho politiku.

Znovu a znovu se nám přece říká, a to z míst nikoli ne­vlivných. že myšlení v kategoriích národa je na konci dvacátého století přežitkem, že národ a národní myšlenka ztratily v dnešním světě svou opodstatněnost a význam.

Mnozí z těch, kdo dnes národní myšlenku odmítají ja­ko věc odbytou, sice uznávají, i když často s výhradami, že sehrála v devatenáctém století jistou pozitivní roli, ale vracet se k ní nebo při ní nadále setrvávat už není podle nich vhodné. Žijeme prý ve světě, v němž se nemusíme o svou národní svébytnost a možnost uspokojovat své zá­jmy bát. Ty ostatně prý budou nejlépe a snad dokonce automaticky uspokojovány v rámci uspokojování zájmů všelidských, nadnárodních, přinejmenším v jakési sjednocené Evropě, v nadnárodním nadstátě, než bude svět hospodářsky i politicky tvořit jeden celek, řízený z jednoho ústředí.

Začneme-li se tedy ptát, zda národ jako dějinná, ději­notvorná politická síla, probuzená Velkou francouzskou revolucí, je nebo není přežitkem, budeme muset přímo nebo nepřímo odpovídat i na to například, zda lpění na národní myšlence je nebo není pouhým svéhlavým a vzdorovitým zápecnictvím, jak někteří tvrdí, zda je nebo není duševní omezeností nebo nedostatkem odvahy k přijetí výzev širšího světa; zda národ vůbec je šťastným rámcem politického a státního života, není-li to rámec si­ce možná přirozený, ale zároveň pro lidstvo jako celek nebezpečný; zda vzhledem k tomu by nebylo lépe při­střihnout národním tužbám a vymáhání práv na uspoko­jení národních zájmů křídla. Ale budeme tím odpovídat také na to, zda není přímo žádoucí pomíchat národy v jednom kotli, v němž by je­jich zájmy ztratily sílu už tím, že by je v takovém baby­lónu jazyků a zájmů nikdo nebyl s to pojmenovat.

A konečně budeme v tom případě odpovídat i na to, zda se má nadále pokračovat v uskutečňování zásady, že je nejlépe, aby si každý národ vládl sám, a zda výsledky této zásady, jejího provedení, jak k němu došlo v Evropě hlavně po první světové válce, není třeba znovu zhodno­tit, přehodnotit a dosavadní samostatné a svrchované ná­rodní státy federalizovat, udělat z nich pouhé provincie mnohonárodního nadstátu.

A přejdeme-li od takových otázek, kladených v obecné rovině, do českých poměru, mohli bychom se ptát:

Nemáme se s dodatečným, opožděným porozuměním rozpomenout na hlasy, které se ve starém Rakousku-­Uhersku po roce 1848 ozývaly v jeho prospěch a pro je­ho zachování a snažily se vydávat tuto monarchii (v níž měli privilegované postavení Němci) za příklad harmo­nického bratrského soužití tří hlavních evropských ras, latinské, germánské a slovanské, na hlasy některých ně­meckých profesoru, kteří hlásali teorii, že "tento stát (ro­zuměj Rakousko - Uhersko, pozn. DP) patrimoniál­ního původu a povahy je pokusem a vzorem budoucí Evropy"?

(Benedetto Croce tuto teorii označil ve svém spise "Evropa v devatenáctém století" za teorii "papírovou", ale byla něčím horším, byla obhajobou faktické tehdejší vlá­dy německého živlu v Rakousku-Uhersku a pokusem o ideologickou přípravu na německou hegemoni i ve střed­ní, východní a jihovýchodní Evropě.)

Ing. Dalibor Plichta, výňatek z publikace „Národ a národnost v čase globalizace“

Nevyletí či nedoletí

aneb nastupujíc zápas světa zcela nového

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Když čtu anglické profesionální inženýrské žurnály, zneklidněn pozoruji kolik nových zbraní a co válečné techniky se na Západě konstruuje, vyrábí a staví. Nemohl jsem tedy být osobně příliš překvapen, když jsem porovnával čísla kdo, co a kolik dává na zbrojení. Samozřejmě, každý se může divit, když vidí že čínské náklady na zbrojení jsou desetkrát menší než ty USA. Ovšem tam si můžeme odpomoci přetrvávajícím neinformovaným názorem, že Čína je primitivní a zaostalá. Tímto ale nemůžeme argumentovat o „dobyvačném“ Rusku, když zjistíme, že náklady na zbrojení Ruské federace jsou dokonce sedmnáctkrát nižší, totiž dvacet sedm miliard liber sterlingů, k těm čtyři sta padesáti miliardám liber (720 miliard dolarů) „ochránců míru“, jinak Ameriky. Vzdává se snad pozvolna Ruská federace a Čína Americe?

Jako vždy bychom chtěli mít pro situaci realistické vysvětlení. Nikdo nebude asi popírat fakt, že Amerika byla donedávna světovou průmyslovou velmocí číslo jedna. Měla proto přírodní bohatství, včetně pohonných látek a dosud má na Aljašce největší světové zásoby uhlí. Ropa je ale prakticky vyčerpána a rudy mnoha technických i drahých kovů rovněž.

Když sledujeme historii vidíme, že mocní si vždy opatřovali to, co potřebovali/chtěli ukořistěním, když bylo možné. Totiž když se nemuselo dbát na slušné obchodování nebo se nehodilo či nevyplácelo. Tak je to dodnes.

Americké automobily jsou se svými vysokolitrážními motory nenasytné, a vedle jiného jsou důvodem a součástí dnešního hladu po naftě. Nedostatek vlastní levné ropy, ani zvýšená cena benzinu neodstranily staré chtíče a prestiž mít honosná auta. Hlad po naftě je jedním z pramenů americké expansivnosti. Navíc vidina značných zisků z laciné nafty odjinud, nad kterými by dokonce Amerika chtěla panovat, přidala k choutkám. Skutečnost, že v Perském zálivu v oblasti Basry se těží tekuté černé zlato minimálně desetkrát laciněji než jinde, vždy dělala a dosud dělá laskominy naftovým magnátům, jako je Bushova rodina, Dick Cheney a další Američané. Vždyť kdo má příležitost jet podél pobřeží Kuwaitu, jistě zaregistruje množství obrovských jímek na surovou naftu s nápisy TEXACO, a největšími podílníky této firmy jsou právě výše uvedené osoby. Zde připomeňme, že Emirát Kuwait se dostal z Britské závislosti a britské ochrany proti Turkům teprve rokem 1964. Spadl ale rovnou do té americké.

Surová nafta (crude oil) vytékající v Basře stojí čtyři až pět dolarů za barel, zatím co v jiných částech světa je za padesát až sedmdesát dolarů. Včetně té americké v Mexickém zálivu, kde minulého roku byla podmořská těžní katastrofa petrolejářského giganta firmy BP (British Petroleum), která zatížila zároveň cenu produktu.

Energetický deficit tedy určuje americkou obchodní strategii a nevyhnutelné zbrojení, obstarat si to co chtějí cestami ne nepodobnými těm starodávných pirátů, bukanýrů a flibustýrů. USA „obětavě“ odpomůže státům, kde mají zásoby nafty, od jejich „nedemokratických“ vlád, dosadí vládu svoji (zavedou americkou demokracii) a za to si vezmou jejich dříve třeba znárodněné zdroje ropy a surovin, jako se stalo v Iráku. Další na řadě „americké pomoci“ je Irán. A tak USA „musí“ zbrojit, nejen protože si chce uhájit svoji dávnou světovou prestiž, ale poněvadž potřebuje dobývat a hájit to cizí jako své. Především laciné zdroje!

Pamatujme na Čapkovo poznání: legální je strana ta, která má více kanonů. To nám pomůže omluvit „svobodomyslné“ Američany.

Typ amerického „podnikání“, a tedy nákladné zbrojení, nepotřebuje ale Ruská federace, která zásobuje svojí naftou a zemním plynem, ropovody a plynovody půl Evropy, a má také obrovské strategické zásoby všech průmyslových i drahých kovů a cenných nerostů. Podobně je na tom Čína. Naftu, kterou nemá, si Čína koupí od soudružského Ruska, jistě za výhodné ceny. Prvního ledna 2011 byl dokonce otevřen první rusko-čínský ropovod, který zatím pokryje část rostoucích potřeb tohoto nového ekonomického giganta.

Tyto skutečnosti tedy částečně vysvětlují ony nízké nároky na zbrojení Číny i Ruské federace. Čína ani Rusko nemusí své potřeby strategických surovin dobývat válečně jinde. Jejich náklady na zbrojení jdou tedy na nejnutnější obranu.

Dalším důvodem, proč nepotřebuje Čína ani Rusko enormně utrácet na výrobu těžké zbroje včetně mateřských letadlových lodí (MLL), letadel, fregat, torpédoborců a jiného válečného harampádí je, že pochopili, od dob panování US prezidenta Ronalda Reagana, jaká by měla být nová vojenská strategie. Kdo pamatuje Reagana, vzpomene jistě na šlágr jeho doby „Star Wars“ – „hvězdnou válku“ balistickými raketami, jak on proponoval už v roce 1983!

Proti jedu musí být po ruce hned protijed. I proti balistickým raketám se musel tedy vymýšlet nový způsob obrany. A tak tam, v těch osmdesátých letech minulého století, je zřejmě počátek toho, čemu se dnes začíná říkat kybernetická válka.

Všechny rakety a celý moderní válečný arzenál (včetně dronů – letadel bez pilota) je přece řízen v podstatě radiovými signály, vlnami všeho druhu na dálku a ty pochopitelně mohou být rušeny, překryty či zvráceny. Začíná válka počítačů a „vlnění“.

Ovšem všechny signály jsou kódované a tak nastala také válka v dekódovaní signálů. V Britanii už dávno pracuje vládní/státní odposlouchávací a dešifrovací centrum, služba GCHQ (Government Communications Headquarters) v Cheltenhamu. Tam mají také nejnovější programy i k odposlouchávání všech rozhovorů přes mobily a všech druhů spojení přes umělé družice. V americkém Pentagonu má podobnou službu Cyber Command – Kybernetické velení.

Pro nás se říká, že první „kybernetickou válku“ vedlo v roce 2007 Rusko proti Estonsku, kdy zneschopnilo všechny počítačové operace od ministerstev až po banky a noviny. Byl to prý trest za odstranění Sovětského válečného památníku v Tallinnu. Kybernetickou válku prý také Ruská federace použila v konfliktu s Gruzií.

Z doby nejnovější jsme v roce 2009 zaznamenali aplikaci počítačového viru nazvaného Stuxnet, který pravděpodobně vyvinul Izrael. Mistrně byl použit proti iránským laboratořím výroby atomového paliva pro jaderné elektrárny. O těch jsou totiž USA a Netanyahova vláda přesvědčeny, že jsou zaměřeny směrem vývoje materiálu pro nukleární zbraně.

Britanie do nejnovějšího obranného systému kybernetické války (UK Defence Cyber Operation Group) investovala nových 650 milionů liber. To připočítejme k celkovému rozpočtu britských výzvědných center MI5, MI6 a GCHQ, který činí ročně 2,4 miliard liber.

Šéf GCHQ Ian Lobban nás informoval, že je zde denně až jeden tisíc kybernetických pokusů proniknout do britské obranné sítě.

Rusové i Čína se orientovali právě na elektroniku pro kybernetickou válku, která je podstatně méně náročná jak na finance, tak na materiální stránku věci. Jedná se o spíše o lepší mozky, o válku mozků, ne zbroje. Tam můžeme najít dovysvětlení a doplňující odpověď na otázku, proč Čína i Rusko věnuje relativně v porovnání s USA tak málo na své zbrojení.

Začíná se jevit, že investice do válečné raketové techniky všech typů jsou v podstatě zbytečné a nesmyslné. Všechny programy raket mohou být hned v zárodku od startu dekódovány a všechny řízené střely odvráceny od cílů. Buď sotva vyletí nebo nedoletí.

„Mikrovlnná děla“, jako poslední linie obrany, „uvaří“ raketovou elektroniku.

Zdá se tedy, že jakékoliv zbrojení, zejména finančně náročné MLL (4miliardy za kus), fregaty, torpédoborce, ponorky, i bombardéry jsou odsouzeny do šrotu. Vždyť i proti „nepotopitelným“ MLL mají Číňané nejnovější torpédorakety a Rusové svůj „Granit“.

V „rámci šetření“ mají Britové stáhnout eskadru 53 bitevních letadel nejmodernějšího typu Typhoon (Eurofighter), starého pouze tři roky. Zváží britská vláda další stavbu šesti dalších atomových ponorek třídy Astute („chytré“), jejíž první model při zkušební plavbě najel na písčinu hned za rohem od skotských doků? Je jisté, že Astuty mají nést odvetné balistické rakety podobné typu Irident, z nichž každá nese uvnitř deset termo-nukleárních minibomb (dříve byly ve výzbroji ponorek typu Vanguard) – ovšem, ale má tohle ještě nějaký rozumný důvod?

Atomová válka je nemyslitelná a nesmyslná, pokud nemá dojít k sebezničení lidstva. Svět se musí dohodnout na nové rozumné cestě. „Wikileak“ a podobné akce („Perfect storm“) naznačují, že člověk se bude bránit proti ničení, lžím a manipulacím tzv.mocných. Londýn, 21.ledna 2011

Hra na „velké šachovnic“?

V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Na str. 59 tohoto díla umístil Brzezinski mapu oblasti neklidu, konfliktů a násilí. Ta sahá od jižních hranic Ruska k čínské provincii Sin-ťiang, dále pak k Indickému oceánu, na západ k Rudému moři, zasahuje Egypt, Súdán, dále míří na sever a k východnímu konci Středozemního moře zpět na Krym.

„Součástí problémů v této nestabilní oblasti může být ohrožení americké převahy islámským fundamentalismem. Ten by mohl zneužít nepřátelského postoje islámského náboženství k americkému způsobu života a těžit z arabsko-izraelského konfliktu, aby podkopal prozápadní vlády na Blízkém východě a nakonec ohrozil americké zájmy v této oblasti, zejména v Perském zálivu.“ (C.d., str. 59-60)

Podíváme-li se na uvedenou mapku blíže, zjistíme, že zahrnuje, kromě severní Afriky, všechny státy, v nichž dochází nebo v nichž má dojít k „revolucím“. Bezpečnost vytýčené oblasti, podle mého názoru, však ohrozily samy proamerické diktatury, které za pomocí USA dlouhodobě utiskovaly a vysávaly své národy.

Nicméně „hra“ o světovládu se dál hraje. Amerika usiluje o udržení svého mocenského postavení ve světě, do hry však vstupují další nové a rodící se velmoci. Stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí a jejím bojem o moc na světě, nýbrž spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států. Předpokladem míru je rozvoj, založený na spravedlnosti, zejména sociální spravedlnosti, na lidských právech, včetně práva na důstojný život všech lidí. Ne války, ale spolupráce, ne zbrojení, ale rozvoj! Dr. O. Tuleškov

Německá vládní koalice zkresluje historii

Německý Spolkový sněm dnes zvláštním usnesením – přijatým hlasy vládní koalice CDU/CSU a FDP - vyzval německou vládu ke stanovení „Dne památky Němců vysídlených po II. světové válce z Polska a jiných států". Podpořil tak podobné usnesení přijaté již dříve německou Spolkovou radou. Parlamentní usnesení doporučuje, aby nový německý svátek byl držen 5. srpna, tedy ve výroční den vyhlášení „Charty německých vyhnanců" v roce 1950. Podle usnesení byl tento dokument mílovým krokem na cestě k integraci a smíření a již pět let po válce se odsunutí Němci zřekli odplaty a zavázali se k budování sjednocené Evropy.

Proti návrhu stran vládní koalice ostře protestovali opoziční poslanci SPD, Zelených i Levice, kteří obvinili vládu a politiky CDU/CSU a FDP ze zkreslování historie a pokusu o rozmělňování viny Německa za II. světovou válku.

Poslankyně Luc Jochimsenová (Levice) potom prohlásila: "Charta byla napsaná a podepsaná příslušníky SS a SA a také osobami zodpovědnými za vyhlazování maďarských Židů (poslankyně vyjmenovala konkrétní osoby), nemůže nikdy být charakterizována jako jeden z dokumentů na cestě ke vzniku Spolkové republiky, jak je možné si přečíst v návrhu koalice".

Místopředseda Spolkového sněmu Wolfgang Thierse (SPD) prohlásil, že návrh vládních poslanců je pobuřující. Autoři návrhu usnesení se pokouší „kanonizovat" Chartu vyhnanců a nesou ji před sebou jako „monstranci," což je dle Thierseho neopodstatněné z morálního i politického hlediska. Důležité je, že samotní Němci ve své nejnovější historii byli vykonavateli masových vyhnání jiných národů a způsobili jim nekonečné utrpení, teprve následně se sami stali obětí vyhnání. Historie je vždy konkrétní. Bez stálého připomínání příčin vyhnání a bez správného řazení událostí není možné hovořit o pochopení historie a smíření, dodal W. Thierse.

Před katastrofálními důsledky za hranicemi a možností, že projekt bude vnímán jako revanšistický, varuje také generální sekretář Ústřední rady Židů v Německu Stephan Kamer.

Zmiňovaná Charta německých vyhnanců má podle řady německých politiků daleko k tomu, jak ji dnes vykládají politici vládní koalice. Není v ní například ani slovo, že to byli hlavně Němci a mezi nimi i pozdější odsunutí, kteří přivedli Evropu k velkému utrpení. Dokument vytváří dojem, jako by nebylo holocaustu a milionů válečných obětí. Němečtí vysídlenci se v chartě vymezují jako „skupina nejvíce postižená událostmi tamté doby" Res publica

Falešné představy Bruselu o Bělorusku

A v demokratickom Belgicku už viac ako polroka nevedia zostaviť vládu.
Je těžké sedět v Bruselu a na dálku soudit, jaká je běloruská společnost.
To se pak příslušní odborníci diví, jak mohl Alexander Lukašenko získat zdrcující
vítězství v prezidentských volbách, napsal německý liberální časopis Der Spiegel.

Bruselská mašinerie požaduje na Minsku více demokracie, což si představuje jako vítězství opozice, té opozice, kterou všemožně hýčká. Není však schopna pochopit, že většině Bělorusů současný stav vyhovuje a že jsou na něj svým způsobem hrdi. Brusel se vzrušuje rozehnanou opoziční demonstrací, které se prý zúčastnilo až 10 000 lidí, a vůbec si neklade otázku, proč se demonstranti vůbec sešli, přesněji - kdo jim zaplatil, aby se pokusili zahájit další barevnou revoluci.

Brusel dává najevo rozhořčení, které si ovšem odpustil, když v Londýně policie útočila na studenty a jednoho z nich - invalidu - bezdůvodně srazila z kolečkové židle. To asi byl humanitární zásah.

Demonstrace v Minsku byla potlačena opravdu tvrdě, policie dopředu všechno věděla a připravila se. Zvládla najatou masu. Z Bruselu nakonec zazněl hlas, že z běloruských voleb prý zůstal špatný pocit.

Ten ovšem nesdílejí třeba běloruští penzisté - je jich na 2,5 milionu - kterým zvýšil Lukašenko před volbami penze o pětinu. Kde na to prezident vzal, když celou Evropou obchází strašák škrtů, kdy se hroutí veřejné výdaje?

Co víc - letos se zdvojnásobí platy lékařů a učitelů. To prostě nemá obdoby na celém světě.

V Bělorusku panuje stabilita a mírná prosperita, uvádí Spiegel. Ekonomika od roku 2005 vzrostla o třetinu. Zemědělský export se za posledních devět let zvýšil šestkrát, výkonnost zemědělství roste tak, jak je průmysl stačí zásobovat moderními traktory a dalšími zemědělskými stroji, jak roste výroba hnojiv. Obojí se také vyváží. A samozřejmě zbraně, Bělorusko bylo zbrojnicí už za sovětské éry.

Běloruský institut strategických studií není placen z Minsku, sídlí v Lotyšsku.
O to zajímavější jsou jeho výzkumy. Poslední krátce před volbami ukázal, že 51 % Bělorusů si myslí, že jejich země se vyvíjí uspokojivě. Před devíti lety to bylo 38 %. Zvýšení Institut vysvětluje loajalitou mladých lidí k Lukašenkovi - založenou na příznivém ekonomickém vývoji.

Bělorusové se nejčastěji srovnávají s ostatními postsovětskými republikami
a zjišťují, že mají zdaleka nejvyšší životní úroveň. Svého prezidenta za to uznávají,
nechtějí do čela státu pustit někoho, koho vlastně neznají.

Netuší, jaké má opozice ekonomické schopnosti. Z příkladů dalších evropských států se obávají, že tyto schopnosti se ohraničují úmyslem privatizovat - tedy, lidově řečeno, krást.

Mnozí lidé si uvědomují, že sovětský systém nebyl tak špatný, říká minský politolog
Pavel Morosov. Prezidenta chápou jako plavce, který z jedné strany odolává vábení
bruselských sirén a z druhé mručení ruského medvěda.

Mezi lidmi panuje přesvědčení, že Brusel i Moskva chtějí jediné, urvat si kus průmyslové kapacity, která za Lukašenka zůstává státní a pracuje na sociální výhody lidí.

Bělorusové vidí, že EU i Rusko zaznamenávají velkou nezaměstnanost,
což v Bělorusku není. Prezident kromě toho dokázal v zahraničí získat respektované partnery - Venezuelu, Írán a hlavně Čínu. Ta modernizuje silnice a letiště v Minsku. Všechny tři země zvyšují dovoz běloruského zboží.

O situaci v Bělorusku celkem jednoznačně vypovídají i depeše amerických diplomatů, jak je odtajnil server WikiLeaks.

V roce 2006 napsal americký velvyslanec George Krol: - "Podpora Lukašenka je stabilní, jeho režim lze označit za silný. Jen Bruselu to nedochází, příliš si libuje ve svých falešných představách..." Súvislosti.eu

Irak kráča v stopách Egypta

Vlne, ktorá zachvátila krajiny Blízkeho Východu a severnej Afriky sa nevyhol ani dlhodobo skúšaný Irak. Aj tu sú protesty mládeže, vojnových sirôt, nezamestnaných a pod hranicou chudoby žijúcich sociálnych skupín organizované cez sociálne siete, ktoré už zosadili" aj egyptského prezidenta H.Mubaraka.

Iracké protesty nesú názov „Revolúcia irackého hnevu", príznačné meno nesie aj miesto protestov - námestie v centre Bagdadu, ktoré sa nevolá inak ako Tahrír (Námestie Slobody).

Masové demonštrácie sú plánované na deň 25. februára, predchádzajú im však demonštrácie na podporu Egypťanov. Podľa nezávislého denníka Albunia Aldžadída protesty nezamestnaných irackých intelektuálov, absolventov vysokých škôl a irackej chudoby budú revolúciou vedúcou k zmene, demokracii a slobode. Organizátori uvádzajú ako alarmujúce, že irackí ľud hladuje, pričom Irak disponuje ročným výnosom 100 miliárd USD z obchodu s ropou.

Je nutné spomenúť, že tento nezávislý denník poskytol priestor pre informovanie Iračanov o protestoch v arabských krajinách. Iračania tak začali porovnávať svoju situáciu s Egyptom, Tuniskom a to z viacerých hľadísk - z ekonomického, demokratického, sociálneho...

Prostredníctvom internetu bolo informovaných tisíce mladých ľudí, zároveň bola informovaná armáda a polícia, ktoré si organizátori snažia nakloniť na svoju stranu. Vo vlne demonštrácií v arabských krajinách je tento prvok komunikácie s armádou a políciou výnimočný. Jeho výnimočnosť spočíva v tom, že armáda a polícia sú oslovení ešte pred začiatkom demonštrácií a to s cieľom získať ich podporu ešte pred zahájením protestov.

Egyptský model zmeny bude pre Irak pravdepodobne vzorovým, keďže politické strany sú aj tu zaujaté svojimi „problémami" bez ohľadu na bežného občana. Ten musí riešiť dilemy každodenného života ako nezamestnanosť, život bez elektriny a iné, ktoré sú následkami okupácie. Sen, ktorý snívali Iračania zostáva aj naďalej len snom alebo inak povedané nočnou morou. Ibrahim ALKHALAF, Czech free press

Česká národní politika

Edvard Beneš o únoru 1948*

Václav Sýkora

„Proč jsem podepsal a přijal vše, co mně předložil Gottwald, vyplynulo z prosté úvahy, před čím jsme stáli. Byli jsme dva kroky od hrozné propasti občanské vojny, o jejímž výsledku a zakončení stejně nemohlo být pochyb, a bylo mou povinností jako presidenta něčemu takovému zabránit. To musí být dnes každému jasno. Je mně ovšem také jasno, že je to signál, kterým byla ohlášena správnost politiky našich komunistů. Já sám s tím sice tak nesouhlasím, protože se domnívám, že jsme měli vydržet aspoň ještě nějaký čas se svou formou Národní fronty, jaká tu dosud byla já sám jsem vždy byl pro vývoj, a ne pro revoluci a jenom, abych dal najevo toto své přesvědčení, šel jsem sem do Sezimova Ústí. Ovšem věci se řítily, mně vývoj do budoucna byl sice jasný, ale jak znovu říkám, představoval jsem si vývoj ten etapově. já jsem se také s nikým nerozešel, tím nejméně ovšem s Gottwaldem. Když tu také byl a upozornil mě, že na vile není presidentská vlajka, tak se to hned napravilo a zařídilo.“

Dr. Beneš pak pokračoval dále:

„Jestliže si někdo z našich lidí nyní myslí a říká, že jsem měl odstoupiti, na to odpovím docela krátce. Vy dobře víte, že původně chtěl jsem tak skutečně učiniti. Pak jsem si to tu ale dobře rozmyslel. Co by to bylo znamenalo? Porážku - vyklizení posice - obojí by vedlo k nesprávným závěrům a dohadům - snad by to bylo gesto. Ale pro koho? Pro naše lidi doma, nebo snad pro cizinu? Proč? To jsem neměl zapotřebí. Věci svoje si budeme vyři­zovati, to jsem hájil důsledně, vždy doma a sami. Nepotřebuji proto dělat žádná gesta pro cizinu. A co by to bylo znamenalo pro lidi u nás doma? Nic víc a nic jiného než gesto. Bylo by to bývalo takové rozmáchnuté plácnutí do vody, trochu by se udělalo vln, mluvilo by se o tom jeden, dva dny a pak by se na všechno zase zapomnělo. A nevědělo by se ani, že byl nějaký prezident Beneš. V tom chvatu, jaký teď prožíváme, by to jistě nedopadlo jinak. Pamatujte si taky, že jakmile odejde jakýmkoliv způsobem státník, zaniká politicky víc, než kdokoliv jiný, a už nikdo se ho nemůže dovolávat. Byly jen malé výjimky z toho.“

Zdá se mi, že Dr. Beneš měl při tom také na mysli možnost. aby působil na další osudy svých bývalých spolupracovníků, jim snad pomohl v ulehčení nebo pod., ačkoliv výslovně se o tom Dr. Beneš nezmínil.

Dr. Beneš pak pokračoval asi takto:

"Ptáte se mě, co soudím o těch, kteří odcházejí za hranice. Já vám to povím otevřeně, ať jde o kohokoli, já také svůj názor nikomu nevnucuji a neříkám, že je jedině správný. Ale to mně může snad každý věřit, že mám už nějaké zkušenosti z politiky a že těm věcem trochu rozumím," a pozdviženým hlasem zdůraznil: "Co tam chtějí dělat za hranicemi? To není přece situace, jakou jsme měli před prvou nebo druhou světovou válkou. Dnes máme svůj stát, svou vlastní zemi. To jsme tehdy neměli. Co tam chtěJí tedy dělat? Bojovat proti vlastnímu státu, proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu? A s kým? S Jakschovcl, nebo s Angličany? Já Anglosasy velmi dobře znám, mám moc zkušeností s nimi. mně nepotřebuje o tom nikdo nic vykládat." A velmi vzrušeně dodal: "Já sám nikdy nikam nepůjdu, já zůstanu tady, půjdu s národem, s lidem, všichni jsme tu dnes pohromadě, nikdo nemá práva jíti proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu, ať se stane co chce, ať přijde cokoliv, já to všechno budu prodělávat doma s našimi. S jinou mně nesmí nikdo přijít. Já svůj názor, znova opakuji, nikomu nevnucuji, ale já při něm zůstanu. Co budu dělat dál, podle toho, jak se věci vytváří, to sám nevím, to ještě neříkám. Ale zůstanu tady a nikam nepůjdu. Místo naše je tady doma u svých.“

--------

*Ze záznamu prezidentova tajemníka doc. JUDr. Václava Sýkory o jeho návštěvě u prezidenta v Sezimově Ústí 2. dubna 1948. Záznam byl pořízen během Sýkorova věznění, kdy byl Sýkora vys­lýchán v rámci příprav procesu proti Hradu. (Proces byl nakonec přezván na „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice" v čele s Miladou Horákovou.) Vyšetřovatelem bylo Sýkorovi přikázáno sepsat informace o prezidentovI a o členech jeho kanceláře. Záznam, získaný nově z archivu Státní bezpečnostI byl otištěn v Masarykově lidu, č. 3, září 2009, s. 18.

Barbara Tóthová: Kolibřík z Prahy

Německý časopis Cicero přiblížil v třístránkovém článku historičky B. Tóthové i na několika fotografiích „soudruha knížete“. Pro českého čtenáře je v tomto článku poměrně málo nového. Schwarzenberg, podobně jako jiní lidé s „modrou“ krví, má strašně dlouhé jméno… kníže Schwarzenberg, hrabě ze Sulcu, knížecí zemské hrabě v Kleggově, vévoda z Českého Krumlova.

Dlouhé jméno u mnohých Čechů vyvolává spíše úšklebek. Některým je k zlosti, že Schwarzenberg má dvě státní občanství , ČR a Švýcarsko. Jiným zase vadí, že jako člen vlády ČR nevyjadřuje se, jak se patří, když říkává, že sudetští Němci byli „vyhnáni“ a nikoli přesídleni, jak to odpovídá Postupimské dohodě. Sudetským Němcům dělá dobře, že Schwarzenberg říkává o sobě německy, že je nejdříve Schwarzenberg a pak „Böhme“ (jak je uvedeno na str. 49 v časopise) a nikoli „Tscheche“.

Nový prezident ČR bude zvolen v r. 2013. Podle ústavy volí prezidenta parlament, avšak Schwarzenberg byl rád byl zvolen lidem. Proto asi již dnes četná media fandí volbě lidem, aby „soudruhu knížeti“ se splnilo přání, i když přímá volba je drahá a nakonec ji zaplatí daňoví poplatníci. Přeložil: Ing. J. Liška, Cicero, 2, 2011, str. 48-51. Pozn. red.: Pokud by K. Schwarzenberg před volbami, řekl, že je „Böhme“ a nikoliv „Tscheche“, jistě by TOP 09 získala méně hlasů.

Prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc.

Odboj proti nacismu, česká televize a pokusy

o zkreslování dějin

Od devadesátých let minulého století pozorujeme bohužel v masových sdělovacích prostředcích pokusy novinářů, televizních a rozhlasových publicistů. politiku a pseudo­historiků o účelové přehodnocování dějin, které je spojováno s nepravdivýmI obviněnímI nejvýznamnějších předních představitelů českého a světového odboje proti nacismu, u nás zvláště dr. Edvarda Beneše. V poslední době se projevily tyto tendence v podobě celkového ideového vyznění, lží, polopravd a zakrývání podstatných skutečností v pořadu České televize Historie.cz ze dne 17. 12. 2007, který nesl tendenční podtitulek "Osvobození přivítaly též vraždy". K hanobení prezidenta dr. Edvarda Beneše nedošlo bohužel ve veřejnoprávní České televizi poprvé. Novou skutečností však je, že veřejno­právní Česká televize nechtěně umožnila vyhlásit a propagovat další, nový a velmI nebezpečný moment v pokusu o prosazování neonacistických tendencí v našem státě. Jde totiž o to, že bylo napadeno české vysílání z Londýna (a tedy I jeho účastníci. např. dr. Prokop Drtina), které bylo významnou mravní posilou pro český a slovenský lid při snášení německé krutovlády a zároveň představovalo významný ideový zdroj protinacis­tického odboje. Účastníci pořadu se přitom mimo jiné nestyděli zamlčet, že za poslouchání rozhlasu z Londýna (a samozřejmě i z Moskvy) byl v Protektorátu trest smrti a jen za tento čin zaplatilo žIvotem mnoho našich spoluobčanů.

V pořadu došlo i k vědomému klamání diváků. Např. lživé tvrzeni. že dr. Beneš propagoval likvIdaci německého národa, bylo doloženo filmovým záznamem části jeho projevu, kde však vůbec o likvidaci tzv. sudetských Němců nemluvil, pouze konstatoval, že odcházejí z naší vlasti. Dr. Edvard Beneš nikdy neprohlásil, že vylikviduje Němce, respektive sudetské Němce jako národ. V Londýně prohlásil toto: "Také vylikvidování viníku z řad našich Němců u nás doma stane se v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s viníky z řad Čechu a Slováků.“ Beneš tedy evidentně nemluví o vylikvidování německého národa jako celku, jde o potrestání pachatelů zločinu proti lidskosti a spolupracovníků s nacisty, a to na stejné rovině, ať byli německého či českého původu. Je smutné, že pouze přítomný švýcarský historik Adrian von Arburg jediný prav­divě konstatoval, že prezidenta ČSR dr. E. Beneše není možné na základě historických pramenů a svědectví spojovat s excesy odsunu.

Dr. Edvard Beneš byl celým svým založením humanistou. Ať si vážení pánové Kučerové a vážený pan doc. V. Just přečtou studii českého filosofa Jana Patočky Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník 9. 1948. č. 15. s. 329-334). Mimo jiné existuje svědectví mého otce, JUDr. Jaroslava Hrocha (1910-1980), od června 1945 do 26. února 1948 vedoucího kanceláře ředitele Sboru národní bezpečnosti v Brně, že prezi­dent dr. Edvard Beneš několik dní po pochodu Němců do PohořelIc osobně přijel do Brna. a neznale celý kontext událostí, ostře vytýkal - v přítomnosti mého otce - řediteli SNB vládnímu radovi JUDr. Babákovi, že nebylo zabráněno excesům vůči Němcům a že odsun nebyl proveden humánně. JUDr. Babák se však zcela obhájil. V žádném případě ne­plánovalo ředitelství SNB a Zemský národní výbor v Brně odchod pěšky, snažili se zdržet odsun, dokud neobstarají dostatek povozů (měli přislíbena i nákladní auta od Rudé ar­mády). Obrovské davy Čechů v Brně však nechtěly slyšet nic o tom, že se NěmcI pove­zou v autech nebo na povozech. Jaké byly důvody? Účastníci besedy buď úmyslně, nebo v lepším případě vzhledem ke své žalostné historické nedovzdělanostl, se nezmínili o tom. co způsobilo takové rozhořčení brněnských Čechů. Nejen esesáci a gestapáci, ale především tzv. slušní, civilní brněnští NěmcI vodili své vlastní děti dívat se na neustálé hromadné popravy českých vlastenců, hlavně v Kounicových kolejích. Mezi brněnskými Němci byl tak obrovský zájem o přítomnost na těchto popravách, že musely být rozdávány lístky. Místo, aby alespoň před konečnou porážkou byli lidštější, brněnští Němci, tak jako velká většina celého zfanatizovaného národa, do poslední chvíle věřili ve vítězství a vyhrožovali, že po vyhrané válce budou brněnské ulice dlážděny českými lebkami. Musím proto bohužel souhlasit s výrokem spisovatele Arnošta Lustiga, že se Adolfu Hitlerovi podařilo značně přispět k zezvířečtění velké části německého národa.

Přesto příslušníci českých státních orgánu, často s nasazením vlastního života, chránili sudetské Němce. Divokému odsunu v Brně se snažil také osobně zabránit JUDr. Babák. ačkolIv měl tělo plné jizev od německého biče hojně na něm používaném na Gestapu a v kon­centráku. Chtěl bych v této souvislosti upozornit na závažný historický fakt. Němečtí nacisté po celou dobu okupace totiž mimo jiné mučili a zabíjeli právě ty, kteří by mohli později ochránit tzv. sudetské Němce před excesy. Přes polovinu členu ředitelství brněnské prvorepublikové policie bylo uvězněno a popraveno. Zvláště mladší z těchto lidí byli absolventy právnických fakult za první republiky, kde byli samozřejmě vedeni k etické­mu a humánnímu jednání. Studenti Právnické fakulty Masarykovy univerzity již za první republiky měli do svého studia jako povinnou součást zařazeny přednášky profesora lnocence Arnošta Bláhy z tzv. praktické filosofie, které je celým svým zaměřením vedly k humánnímu přístupu k občanům a přísnému dodržování etických norem právní profese. Tomu odpovídala - jak jsem ji sám prostudoval - i speciální příručka vládního rady JUDr. Procházky pro brněnské policejní vyšetřovatele, vypracovaná na počátku třicátých let 20. století. Zde bylo napsáno, že výslech má probíhat klidně a mírně, vyšetřovatel ani nemá zvyšovat hlas! Jak dopadl JUDr. Procházka v německých rukou? V německé věznici mu vyšetřovatel na počátku výslechu mistrnou ranou bičem vyrazil oko!! Ke konci byl mučen a popraven. Můj otec, pracující jako policejní koncipista v letech 1937-1938 na policej­ním ředitelství v Brně, zřejmě unikl podobnému osudu jen díky tomu, že byl ihned po mni­chovské dohodě jako neženatý přeložen na Okresní úřad v Novém Městě na Moravě, aby se staral o Čechy vyhnané z Poličky, která byla zabrána nacistickým Německem. Z těchto a mnoha dalších výše uvedených důvodů a faktů proto považuji výše zmíněný pořad za sprostou urážku nejen dr. Beneše, ale i pracovníků československých státních orgánů, vy­chovaných Masarykovým (a Benešovým) humanismem, jakož i Masarykovy univerzity, na které dnes působím.

Je samozřejmé, že odsuzuji jednotlivé zločiny, k nimž došlo na německých občanech. Snad jsem vysvětlil, proč vzhledem k vyvražďování českých právních a policejních odborníků a české inteligence vůbec, i kvůli frustraci českého národa z neuvěřitelně bestiálního charakteru německých zločinu, nebylo možné excesům zabránit. Přitom československý parlament zřídil vyšetřovací komisi, aby zkoumal excesy, k nimž došlo v postupu vůči Němcům bezprostředně po válce nebo při uskutečňování odsunu. Jak uvádí znalec ústavního práva prof. JUDr. V. Pavlíček, "někteří pachatelé těchto zločinu byli tehdy i soudně trestáni a publikovaná judikatura Nejvyššího soudu o tom podává svědectví". Je pravda, že některé tyto zločiny zůstaly nepotrestány. V nesrovnatelně větším počtu však trestu unikli u nás působící nacističtí zločinci. Někteří právě proto, že byli odsunuti, nebo protože unikli za pomoci tam působících nacistických organizací do Argentiny, Chile a dalších jihoamerických států.

Závěrem chcI upozornit na značnou nevyváženost pořadů České televize týkajících se událostí v českých zemích v letech 1939-1945. Pokud vezmeme počty obětí, tak by na pořad ze 17. 12. 2007 muselo kvůli vyváženosti následovat tisíce pořadů o zločinech německých nacistů u nás. Žádám proto, aby byly zařazeny do vysílání veřejnoprávní České televize filmové dokumenty o nacistických zločinech v bývalém Protektorátu Čechy a Morava a také filmy o významných historických událostech, které předcházely druhé světové válce. Oceňuji, že Česká televize uvede k sedmdesátému výročí mnichovských událostí film režiséra Weisse z roku 1947 Neklidná hranice. Zároveň však ­alespoň k částečnému odčinění hrubých urážek světově uznávaného představitele odboje proti nacismu dr. Edvarda Beneše a vyvážení morálních škod, které napáchaly pořady typu "Osvobození přivítaly též vraždy" - bych považoval za nutné, aby v zájmu historické a mravní výchovy naší mládeže byl promítnut v hlavní vysílací době v České televizi (tře­ba v dvojím pokračování) film Dny zrady režiséra Otakara Vávry, jednoho z tvůrců tzv. české filmové vlny, vyznamenaného za zásluhy o českou filmovou kulturu prezidentem České republiky. Tento film je považován současnými filmovými vědcI. například vý­znamným odborníkem z Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzIty PhDr. Jaromírem Blažejovským, Ph.D., za vysoce umělecky hod­notný a historicky zcela objektivní, odolávající dobovým tlakům. Podle mého názoru nestačí, aby tento film byl promítán pouze ve Filmovém semináři Filozofické fakulty MU.

Přednášel jsem na mnoha konferencích ve světě, také v památníku holokaustu Yad Vashem v Izraeli. Významní historici této instituce poukazovali na to, že se v Evropě celkově posilují tendence k popírání holokaustu, správněji: masového vyvražďování Židů, a k popírání nacistických zločinů vůbec. Zároveň konstatovali, že zesilují útoky na polI­tické představitele odboje proti nacismu, na partyzánské hnutí a na Rudou armádu a ar­mády Spojenců, které zachránily evropskou civilizaci před jejím pohlcením nacistickou hrůzovládou. Ideové vyústění televizního pořadu "Osvobození přivítaly též vraždy" jde tímto nebezpečným směrem, který ve svých objektivních důsledcích podporuje neonaci­stické tendence v Evropě a mimo jiné ohrožuje základní hodnoty, na nichž byl a je vybu­dován i náš současný stát. Z toho důvodu jsem nucen se obrátit s tímto upozorněním nejen na Instituci Yad Vashem v Izraeli, ale i na širokou obec našich historiků a vědeckých pra­covníků. V mém případě nejde o žádnou nenávist ke všemu německému, vždyť jsem mi­mo jiné autorem dvou monografií a desítek publikací o německé filosofii a filosofické hermeneutice. Rozhodl Jsem se proto požádat Radu České televIze a její EtIcký panel. aby projednala otázku pořadů, které hrubým způsobem zkresluji historIckou skutečnost v celém jejím závažném ideovém kontextu a přijala možná opatření v souladu s principy programové vyváženosti a svobody projevu. Doufám, že toto mé úsilí podpoří nejen širší akademická obec Masarykovy univerzity, ale i české vědecké a odborné instituce zabý­vající se historií, jakož i učitelé dějepisu na našich základních, středních a vysokých školách.

---­

* Se souhlasem autora je článek převzat ze Zpravodaje Historického klubu, 1-2 2008

(2009) s. 73 - 7). Reakcí na původní článek byly vulgární anonymy vyhrožující au­torovi mj. i fyzickou likvIdací. Případ šetří policie. (převzato z Bulletinu Společnosti Edvarda Beneše, 2010)

Sudety

(Kapitola z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“)

„…Pak se provalila fronta někde u Buchenwaldu. Lágrkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu, ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna, byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošinách po stopadesáti lidech. Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenicí), to byl jen hřbitov komínů. Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety. Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží, kde nás spojenci – hloubkaři – vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak.

Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagónů. Občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni. Ale jinak nás hlídali, a byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.

Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosili pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunistických schůzích. Těm z nich, kteří už tady skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale v dubnu 1945 , to jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám – Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.

Před nádražím byly bramborové krechty, které hlídali volksšturmáci. Nic jiného nám nezbývalo, tak jsme se vždycky znovu plížili k těm krechtům. Volksšturmáci vystřelili vždy, když už jsme byli skoro na dosah, my jsme se rozprchli a pak to zkoušeli znova. Pravda, nikoho nepostřelili, to se ale předem nepozná a stříleli vždycky tak, že jsme si bramboru nikdy nemohli vzít. Jen ta jediná žena, Srbka, nám řekla: “Můj muž bude mít službu tehdy a tehdy, nemějte strach, střílí do vzduchu.“ Chovali jsme se tak, abychom ho neshodili, a když střelil, tak jsme se taky rozprchli, ale když držel hlídku on, bramboru přece jen jsme si stačili vzít.

Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů. Napsal mi o tom nyní ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny°; která jej potom skrývala: „Kann ich helfen?“ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.

Většina ostatních lidí se však i v posledních dnech války, když už museli vědět, o co běží, chovala se zcela jinak.

Byla tam taky parta 13-17tiletých kluků, včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším, včetně bratří Süsslandů, se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wermacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: „Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe.“ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.

Ve srovnání s reichem, kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky.

Dva dny už proudily od hranic reichu do pro tektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany. Pak už byla slyšet dělostřelba nad Kraslicemi. Druhý nebo třetí den nám dali nástup a pochod. Dostali jsme poprvé a naposledy chleba. Vedli nás po silnici, kde byl frontový zmatek, shora od fronty už utíkali civilisti i čeští kluci z reichu i někteří Němci. Proti nám nahoru naopak rozvinuté rojnice wehrmachtu, tady už šla fronta. Do toho zmatku dali spoluvězni Rusové echo, abychom průvod co nejvíc roztáhli, aby byly stráže co nejdál od sebe. Ti Rusové byli v koncentráku za to, že už měli za sebou útěky ze zajateckých lágrů a měli zkušenosti. Za chvíli byli strážní eses pár set metrů od sebe. Silnice tam v lese tvořila serpentiny, a tak se každou chvíli objevil úsek, kde nebyl žádný strážný v dohledu, kde se dalo utéct.

Tehdy to vypadalo idylicky. Nad Kraslicemi už bylo slyšet kulomety. Čekali jsme, že Američané tu budou co nevidět. Zdálo se, že to máme konečně za sebou. Bylo přímo symbolické, když v jednom z prvních nestřežených okamžiků vykročit přes příkop do lesa se svou partou Karel Švenk, předválečný herec levicového divadla. Byl v Meuselwitzu v partě Wolfa Saluse, předválečného šéfa československých trockistů, Otíka Kleina, poválečného pracovníka Filozofického ústavu Akademie věd a spoluautora známé práce z šedesátých let „Civilizace na rozcestí“, bratří Süssladů a dalších. Byli to ale pesimisté. Všichni jsme již v Meuselwitzu konec války očekávali s napětím, že to může být i konec náš, že se nás nacisté pokusí oddělat, hlavně aby se od nás lidstvo nedovědělo o vyhlazovacích lágrech. Jenže oni očekávali, že se to Němcům nemůže nezdařit. My, v čele s bratry Staňky , jsme byli naopak optimisté, věřili jsme, že se nám podaří uprchnout - nebo i vzbouřit se. Každou zprávu z fronty jsme přijímali jako důkaz naší naděje, oni i jako důkaz našeho blížícího se konce. Jindra Staněk ohlašoval Venkovi každé další vítězství Spojenců skoro stejnými optimistickými slovy:“ Tak co, Karle?“ A Švenk vždy pesimisticky odpověděl:“Hovno, hovno, nás stejně oddělají.“ Tady nad příkopem, na doslech americké palby, zaznělo poslední Jindrovo: “Tak co, Karle?“ už jako oslava osvobození. A Karel Švenk formálně znovu opakoval to své „Hovno, hovno“, ale poprvé nadšeně, jako by dával Jindrovi za pravdu.

To jsme ještě netušili, že to nejtěžší máme teprve před sebou. Nevím kudy musel projít Karel Švenk a co nepřekonatelného ho ještě potkalo. Byl přitom starší, v horším fyzickém stavu, již v Meuselwitzu se na opuchlých nohou jen kolébal. Ale když jsem v květnu, už u tety v Jaroměři, slyšel v rádiu, že zemřel v mostecké nemocnici na následky věznění, pomyslel jsem si, jestli mu třeba i ten jeho pesimismus a to jeho „Hovno, hovno“ neubraly kousek sil. Byla to především náhoda, že z naší party se nás všech devět vrátilo. Snad ale přece jen trochu pomohla i strašná vůle dojít, i když už na to síla nebyla.

Naše devítka se rozdělila na menší skupiny, abychom prošli. My jsme byli nakonec čtyři: Milam Weiner, Karči Weistein, Jožka Wallerstein a já. Vybrali jsme si – nervózní abychom to nepropásli – takové špatné místečko, kde šla stráň v lese příkře do kopce. Mezi serpentinami nikde žádný esesák. Ale když jsme byli pár metrů za příkopem, tak se jeden objevil a zrovna takový vztekloun, cholerik, rottenführer, který měl spadeno na Milana. Snad proto, že Milan byl dvoumetrový, a jak přečníval, tak byl pořád na ráně. Milan byl v nádvorním komandu a tenhle esesák jeho strážným. Jak se v lágru někde za blokem ozval řev, tak se tam určitě objevil Milan a za ním tenhle vztekloun. A teď se objevil, když jsme byli jen pár metrů za příkopem, strhnul flintu z ramene a hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, dával najevo, že to myslí vážně, a začal řvát:“Zurük!“

V nás byla chvíli malá dušička, poněvadž jsme věděli, že vrátit se nesmíme, to by byl konec, to by si nás už uhlídali. Po válce se říkalo, že to, co neuteklo – byly to většinou ženy, Polky z Varšavy, protože kromě našich patnácti set nebo dvou tisíc žen tam ještě v předvečer evakuace přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru - , to tam zůstalo a pak je prý na bavorské straně postříleli. Ale těch pár stovek

-----------

° Karek Kesek tyto své vzpomínky publikoval ve sborníku „Trpký úděl“. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937-1948, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997. Se ženou z rodiny svých zachránců se stýká. Ta ale nechce být jmenována, protože tak tehdy jednala „ne proto, že byla a je sociální demokratka, ale protože chtěla pomoci.“

nás mužů se většinou rozprchlo. Věděli jsme, že vrátit se nemůžeme, a současně jsme viděli, že v tom kopci, na který jsme se drápali, i když už jsme sotva stáli na nohou, že by nás mohl dostat všechny , i když neměl samopal, ale jen pušku. To bylo ale jen takové krátké rozmýšlení naplano, než noha dopadla, poněvadž jsme věděli, že stejně musíme dál.

Milan se na nás otočil a jen tak přes rameno syknul:“Žádný sraní, jde se dál,“ i když nikdo z nás ani nezaváhal nejít. A teď se stalo něco, co se stane jednou za tisíc let. Nejdříve jsem si myslel, že Milanovi přeskočilo, otočil se na toho vzteklého esesáka, zamával mu, jako když se loučí v neděli ze schůzky s holkou a zavolal na něj:“Auf wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer.“ A kdo se podělal, byl ten esesák, ne Milan. Jen málokdy jsem viděl tak vyděšená očička. Esesáci zřejmě ještě fasovali rum a byli už tak ožralí, stejně jako my viděli, že je konec války, stejně jako my slyšeli nad Kraslicemi už nejen kanonádu , ale i kulomety a jako my si museli myslet, že už tam každou chvíli musejí přijít Američani. Ale až když mu tohle udělal heftlink, po kterém tak tvrdě jel a na kterého se pořád vztekal, tak už asi pochopil, že je skutečně konec. My jsme šli dál a jen přes rameno jsme se po něm ohlíželi. Flinta mu vypadla z rukou, držel ji za řemen mezi nohama, otočil se a vrávoral zpátky na silnici, klopýtal o pušku a řval, aby ho vpředu i vzadu slyšeli esesáci, co se mohli každou chvíli za zatáčkou objevit:“Los, weiter gehen!“ Ale šel sám a nás nechal jít.

Byli jsme pak asi tři dny v lese, protože se ukázalo, že Američani nepřišli ani za pár minut, ani za pár hodin. Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka , tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla:“Jawwohl (ovšemže), pojďte se mnou.“ Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla:“Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: Musíte jim dát nažrat“ – ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.

Dvakrát v nás byla zvlášť malá dušička, když se nás pokoušeli předat znovu esesákům. Poprvé nás dovedli do koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.

Druhý takový moment nastal nad Karlovými Vary. Různě jsme se tam setkávali, jak nás různě lapali, takže jsme měli o sobě zprávy. Potkali jsme se zase s bratry Staňkovými a s Pižim na nějakém statku v Doubí (tehdy Aich), kde nás soustřeďovali. Hlídal to tam volksšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Aich-Taalsperre ( Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary. Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili se choulili v dřepu pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali:" My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý." Ale volksšturmáci se nás chtěli zbavit - bylo nás asi sto, sto padesát - tak odmeldovali: "Předáváme uprchlé vězně," otočili se a odešli.

Najednou jsme tu stáli bez nich a jako bychom se domáhali, aby nás převzali. Věděli jsme, že když nás převezmou, je konec. Ti se tam chechtali, ale jestli to do nás pustí, to jsme nevěděli. Vtom se někde v první nebo druhé řadě sebral nějaký duchapřítomný heftlink, vystoupil, zavelel "Mützen ab!" a zahlásil: "Tolik a tolik heftlinků, odvádím je na sběrný punkt." A znovu zavelel: "Čelem vzad, pochodem v chod !" A šli jsme. A oni nestříleli. Měli jsme ale stažené zadky, byla to ideální možnost nasázet to do nás na útěku. Asi sto, sto padesát metrů od stanice zahýbala cesta do viaduktu pod vysoký násep trati a my jsme jim mizeli z dohledu. Až k tomu viaduktu se pořádně pochodovalo se staženými zadky, ale jak každá pětice mizela ve viaduktu, tak se rozprchla. Tak nás zachránil nějaký neznámý duchapřítomný heftlink.

Tahle to pokračovalo neurčitý počet dní, ztratil jsem přehled. Pokud paměť vydá ještě nějaké střípky, už bez návaznosti a časové posloupnosti. Jednou běžíme za náletu hloubkařů vybombardovaným náměstím v Sokolově. Na rohu náměstí ukazatelé směru a na jednom z nich poprvé vytoužené jméno: "Prag". Jindy a jinde: vedou nás lesním masivem kolem polního velitelství nějaké větší jednotky wehrmachtu - zapíchané trojcípé praporky ukazují rozmístění složek. V hlubokém srázu pod silnicí skupinka důstojníků s rozevřenými novinami v roztažených rukách. Bylo to úmyslně? Zřetelně vidíme celostránkovou fotografii Hitlera pod palcovým titulkem : "Adolf Hitler kaputt." Píší už takhle německé noviny, nebo je to spojenecký shoz? Každopádně to vypadá, že jsme už alespoň toho "pacholka" přežili - vzpomněl jsem si na onu ženu s nůší z Libáně. "Co asi říká těm božím mlýnům?" Přitom jsem vůbec netušil, že pár desítek kilometrů odtud - v Chebu - tedˇ již je můj učitel z obecné školy, Standa Kraus, jako zástupce velitele kombinovaného oddílu naší zahraniční armády, který československá vláda v dubnu stáhla od Dunkerque. Ale že v Praze Miloš Hájek ještě čeká na popravu.

Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru - byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera - došel až do Sudet a tam ho pověsili.

Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům - snad kromě Sokolova. A Lokte, kde nás místní vězení na hradě skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec - s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domů a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech.

Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.

Přesto si myslím, že po půl století dozrál čas k usmíření. Ne však s těmi, kteří jsou tak nenapravitelní, že by to celé chtěli znovu o víc než půl století vrátit zpět. S těmi to možné není. Ne kvůli minulosti - to bychom byli jako oni. Ale kvůli budoucnosti, kterou znovu ohrožují. Chtěl bych doufat, že v tom naleznu pochopení a souhlas i demokratické německé veřejnosti.

Vzpomínám přitom, jak mi Karel Kesek popsal rodinu, která jej ukrývala: matka s jednou dospělou a jednou desetiletou dcerou. Ty dvě dospělé jej ale nabádaly: Před tou desetiletou ani slovo - die ist noch "blöd" (je ještě blbá)! A přece právě z generace tehdy "desetiletých", kteří z velké části nevěděli, co se za Hitlera dělo, se ponejvíce rekrutují dnešní zatvrzelí. Pochopí lépe mladší generace než ta, která "nevěděla"?

(Vydalo nakladatelství „Doplněk“, Brno, 2010, připravila Ing. J. Skřivánková

Jsou naše sdělovací prostředky ještě české?

Na ČT1 a ČT2, které jako občané platíme z našich daní, se vysílají protičeské pořady. Tak nechutně, že i při výročí 28. října se uvádějí příkoří spáchaná námi na Němcích při odsunu. Např. - 24. listopadu 2910 - na ČT2 v pořadu „Ta naše povaha česká“ jsme byli představováni jako lumpové a darebá­ci, kteří ubližovali Němcům při odsunu a přesídlili v některých v případech i antifašisty.

Je pravda, že i takovéto případy se staly, stejně jako, že někteří antifašisté odcházeli z rodinných důvodů sami. Ale místo těchto mimořádných případů přece bylo lepší ukázat, jak mladí příslušníci Hitlerovy mládeže u nás ještě v květnových dnech roku 1945 stříleli naše civilis­ty a dnes spokojeně užívají důchodu v SRN. Měli by ukazovat, v jakém stavu se vraceli naši lidé, kteří přežili pobyt v koncentračních táborech, vzpomínku na život některého z popravených československých generálů a příslušníků důstojnického sboru, kde jsme měli daleko větší ztráty než některé válčící státy! Uvést třeba případ rodiny lesníka, která pomáhala par­tyzánům, otec byl po mučivém výsle­chu „jen zastřelen“, ale jeho 14letý syn byl podroben bestiálním pokusům. A tak se (dle svědectví těch, kteří přežili) ta polohluchá a poloslepá troska potažená kůží nedočkala se v květnových dnech roku 1945 příjezdu své matky a sestry. Z těch našich cca 360 tisíc násilně zahynulých občanů v době války byla naprostá převaha civilistů – nesrovnatelná s politováníhodnými excesy.

Je pochopitelné, že německé - česky psané noviny píší v cizím žoldu. Ale nelze to při­jmout v případě České televize, s jejím často protičeským a proti slovanským zaměře­ním, kdy vzniká podezření z vybízení k národ­nostní nesnášenlivosti a tedy porušování základ­ních lidských práv! Je nutné v tomto případě poža­dovat odstoupení vedoucích těchto institucí. Ke srov­nání slouží to, že daleko objektivnější zpravodajství mají soukromé televize Prima a Nova!

V době 88denního barbarského útoku vojsk NATO a USA ve zpravodajství ČT1 byly téměř jen informace o této agresi. Ale zcela neobjektivní. Nebyly zde téměř záběry 2 tisíc zabitých civilistů, záběry vybombardované jugoslávské televize a zabitých zpravodajů, zničených zdravotních zařízení a škol, záběry dýmu ze zničených rafinérii.a následných ekologických škod. Chybělo zpravodajství o tom, že byla použita zakázaná munice včetně kazetových bomb a granátů s, ochuzeným uranem, na následky zásahu umírali lidé ještě dlouho po skončené agresi!

Ve sportovním zpravodajství se mohlo uvést, jak manželka vyni­kajícího srbského atleta při náhlém muslimském minometném útoku zakryla svým tělem čtyřletého syna. Syna zachránila, ale sama zahynula. Syn tohoto vynikajícího srbského běžce ale nebude moci pokračovat v otcových šlépějích, protože mu musela být amputová­na noha.

Jen v jednom nezávislém. listu bylo uveřejněno svědectví našeho vojáka sloužícího v mezinárodních jednotkách, jak na srbsko­-chorvatském pomezí půjčovali chorvatští finančníci německým turistům pušku ke střelbě do srb­ských civilistů. Chyběla reportáž

z Kosova (dle svědectví západoev­ropských zpravodajů), kde byli zpra­vodajové šokováni nejen bohatou výzbrojí Albánců, ze zdrojů někdejší armády NDR, ale vůbec tím, že Albánci byli dokonce oblečeni do východoněmeckých uniforem! To navzdory zbrojnímu embargu.

Od zcela převažujících pravico­vých zpravodajů očekávají lidé objektivní informace o tom, co tato vláda dělá již lépe a jak lidé v té či oné oblasti si žijí lépe než za totality. Oč jsou již lacinější veřejné zakázky, jak se snížily horentní platy členů dozorčích. rad státních a polostátních podniků (viz Topolán­kovi rentiéři - odložení politici – kteří dostávali od Ředitelství silnic a dálnic ČR platy od 120 do 160 tisíc měsíčně - viz členové­ dozorčí rady ČSA, kteří dostávali stotisícové platy od hluboce ztrátové společnosti). Jak brání vláda odchodu našich lékařů a vědců do ciziny?

. Pokud nedojde v tomto směru k radikální nápravě, budou lidé muset použít občanské neposlušnosti. Budou muset odmítat platit tele­vizní poplatky za zcela neobjektivní televizi. Přestat kupovat cizí noviny jako je MF Dnes, Lidové noviny, Reflex apod. Fr. Truxa

Otevřený dopis Radě pro rozhlasové a televizní vysílání

V Praze, dne 24.1.2011

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání

Škrétova 44/6

120 00 Praha 2-Vinohrady

Vážení členové rady,

již delší dobu jsem znechucen určitými programy, které vysílá ČT. Pokud si dobře pamatuji, pak 6.května 2010 jsme mohli shlédnout „dokument“ Davida Vondráčka „Zabíjení po česku“. Tento pořad se vysílal, jak jsem přesvědčen, v nejlepší vysílací době, od 20. hodiny.

6. května 1945 byla Praha zavalena německými vojsky, včetně jednotek SS, a nepředstavitelně krvácela. Co tehdy Němci dělali, my starší víme. Vraždili na Pankráci české lidi, včetně dětí a těhotných žen. Hnali před svými tanky české ženy a děti. Téměř 2.000 Čechů Němci povraždil, další tisíce byly raněných, devastovali, v souladu se svými nejlepšími tradicemi, jak to již dříve dělali v Rusku, Polsku, část Prahy. Je přímo tragikomické, že za tyto a další válečné škody, které způsobili, dodnes nezaplatili válečné reparace. Proč o těchto skutečnostech nemohl být nějaký televizní pořad, aby se střední a mladší generace poučily? V květnových dnech byl německými vojáky zabit i můj prastrýc a můj strýc byl za německé okupace vězněn v Terezíně.

A právě v ten den, kdy jsme především měli s úctou vzpomenout našich padlých, objevil se tzv. dokument D. Vondráčka. Již toto načasování považuji za hrůznost. Snad čeští přátelé tzv. sudetských Němců chtěli ukázat, co si v ČT mohou dovolit. Cožpak je možné, aby k těmto zvrhlostem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, či některý další orgán, bez dalšího mlčela? Mlčení, jak jsem přesvědčen, je tichým souhlasem k poplivání českého národa.

Bylo by dobré si ověřit, co řekl Bernd Posselt na 61. sjezdu odsunutých Němců, který se konal koncem května r. 2010 v Augsburku. Cituji: „Zvlášť když pátráme po úspěších činnosti landsmanšaftu, musíme také konstatovat, že například novinář“, tedy D. Vondráček, „ který tento působivý dokumentární film s velkou odvahou dal dohromady se zastaralými snímky, je dlouholetý partner pro dialog našeho landsmanšaftu v České republice..“. Kolik je ještě v ČT těch dlouhodobých partnerů landsmanšatu pro dialog? Vondráček byl údajně žákem profesora Kučery. O panu profesorovi mluvčí sudetských Němců prý také prohlásil, že je též dlouholetým partnerem landsmanšaftu pro dialog v České republice. Podle nejen mého názoru takoví lidé nemají v ČT, co dělat. D. Vondráček se nadto stal „laureátem ceny E. Steinbachové“ a tak získal asi 250 000 Kč. Tím, že vzal tento jidášský groš, vystavuje si sám vysvědčení.

Četl jsem na webu článek europoslance Jana Zahradila, který se zmínil o tom, že ČT, zřejmě společně s panem Vondráčkem, připraví seriál asi o 7 částech, který by se zabýval odkrýváním hrobů německých oběti v ČR. Jsem pobouřen tím, co se připravuje. Nebude-li tento seriál natočen z nejrůznějších důvodů, budou jiné, podobné. ČT to dokáže. Ostatně o ČT jsem často slyšel, že českou televizí je jen podle názvu, jinak je prý prosudetská.

Pokud někteří Němci v Praze kladli odpor 9.5., ještě i 11. 5. v prostoru Milína a Slivic, opět mezi nimi byli SS-mani. Postříleli partyzánské parlamentáře a v boji proti našim revolučním jednotkám použili tanky i dělostřelectvo. Jejich odpor pak zlomily až ruské tanky, katuše. Opět umírali lidé. Němce v tu dobu již nebylo možné považovat za regulérní vojenské jednotky. Těm nařídilo německé velení již před několika dny, aby se vzdaly. Vojenská jednotka, která neposlechne rozkazu svého nejvyššího velení se pak stává jen ozbrojenou bandou.

Pochopitelně pak nemohli Němci čekat, že 10.5. bude vše již v mírových kolejích. Praha tehdy počítala své mrtvé, raněné, obrovské materiální škody, lidé ztratili své blízké. Němci zaseli vítr, sklidili bouři. Kdyby nebylo kruté vyhánění našich hraničářů v září 1938, vraždění našich četníků a vojáků, německé okupace, masové zabíjení našich lidí po celých 6 let. Naši lidé umírali dokonce po návratu z koncentráku ještě řadu měsíců po vítězství nad Německem, pak by ani nebyly německé hroby na území Československa. Historie má v sobě zabudovány mechanismus příčin, které pak mají očekávané důsledky. Je škoda každého nevinného života českého i německého. Němci však přišli nás zabíjet k nám, ne my k nim. A že to uměli, je mimo diskusi.

Co ví naše mladší generace o plánech na vyhubení českého národa a osídlení jeho prostoru Němci? Velmi mě irituje též drzost landsmanšaftu přisvojit si jméno Karla IV. pro svoje ceny. Rovněž je s podivem, že landmanšaft si přivlastnil i jméno Franze Werfla., také jeho jménem uděluje ceny. Jak je to možné? Nikdo nic k tomu neříká. Vždyť Werfel, kdyby se tehdy v roce 1938 dostal do rukou sudetských Němců, pak by v tom lepším případě zahynul v koncentračním táboře jako tisíce dalších antinacistických Němců, kam je právě sudetští Němci ve spolupráci s gestapem pomáhali nahánět. Dnes tito lidé o F. Werflovi mluví, jako kdyby to byl jeden z nich. Opak je však pravdou..

Rovněž považuji za krajně nevkusné, aby v ČT pan Moravec oslovoval pana Václava Havla jako prezidenta. Pokud vím , tak máme jen jednoho prezidenta republiky. Jím je pan Václav Klaus. O této skutečnosti by měli být někteří redaktoři v ČT poučení Nebo došlo k nějaké změně, o níž veřejnost dosud nebyla informována? Pokud V. Havel se mezitím stal prezidentem Všehomíra, ať jej pan Moravec tituluje pane prezidente Všehomíra.

Žádám, abyste se tímto mým podáním zabývali a na uvedené skutečnosti odpověděli. Pokud však něco z uvedeného je mimo vaší kompetenci a pravomoci, předpokládám, že je postoupíte k vyřízení příslušnému orgánu. V tom případě bych prosil o písemnou informaci.

S pozdravem Ing.Pavel Rejf, CSc.

Zabíjení po německu

I.

Letovický masakr Čechů sudetským Němcem - esesákem Kukou

(Z dokumentace HDK ÚV ČSBS))

Televize nazývaná česká, neustále ukazuje pouze údajné "zločiny ďábelských Čechů na nebohých českých Němcích". Donekonečna omílá smyšlené i některé skutečné křivdy odsunu, provedeného podle Postupimi, za jehož způsob provedení ČSR dostala uznání Mezinárodního červeného kříže.

Jako by dějiny počínaly rokem 1945. Rovněž Ústav pro studium totalit proti svému statutu nestuduje zločiny a masakry na Češích za války i za osvobozování. Vůbec si nevšímá masového vyhnání 250 tisíc Čechů z pohra­ničí za doby tzv. druhé republiky po Mni­chovu a vyhnání nejméně 100 tisíc Čechů z vnitrozemí protektorátu, jaké se událo na­příklad na Sedlčansku, Neveklovsku a na Drahanské vysočině.

Úkolem nás odbojářů je rozkrývat pro veřej­nost, zvláště pro mladší generace, masové zločiny na Češích, a po státních a veřejno­právních ústavech požadovat jejich zkou­mání a šetření. Letovický masakr na Češích je jen jedním příkladem z této řady velkoně­meckých zločinů, spáchaných v protektorátu. Na ně poukazuje též naše Historicko-doku­mentační komise při ÚV ČSBS v Praze.

Hromadné vraždy Čechů v Letovicích zorga­nizovaly orgány brněnského gestapa, NSDAP a provedlo je 28. sonderkomando pro boj pro­ti partyzánům, vedené sudetským rodákem od Krnova (tehdy říšský Jägerndorf, uloupený říší ČSR) esesákem Herbertem Kukou.

Od r. 1943 na Letovicku, Boskovicku a celé Vysočině sílil odpor vlastenců proti okupan­tům. Přibývalo uprchlíků z nucených prací z říše, zvětšoval se počet sabotáží v podnicích a na budované Hitlerově dálnici z Wroclavi (Breslau) do Brna a Vídně, kam bylo nahnáno množství pracovníků. Současně na Vysočinu přicházely stále nové partyzánské oddíly, pod­porované shozy zbraní a výstroje. .

Kukovo 28. ZbV Kommando (Zum besonde­ren Verwendung-Kommando) přišlo do Leto­vic v lednu 1945 posílit nedostatečnou činnost tzv. brněnských stíhacích protipartyzánských oddílů, které již nestačily zvládat partyzány. Zmíněné komando nastoupilo do Letovic ze svého předchozího působiště v Blansku. Tím uzavřelo trojúhelník partyzánského území Nové Město - Letovice - Bystřice nad Pern­štejnem.

Velitel komanda SS-Obersturmfiührer Herbert Kuka, nevypátraný válečný zločinec, velel třem důstojníkům a asi pětatřiceti poddůstoj­níkům a mužům. K dispozici měl rovněž síť konfidentů brněnského gestapa, z nichž něk­teří - Pražan, Winkler, Rittichová - byli po dopadení souzeni mimořádnými lidovými soudy.

Kukovo komando začalo řádit od 23. února 1945 v Újezdě u Černé Hory, ve Skaličce, Vís­ce u Zbraslavce, Velenově u Boskovic, v Tasovicích, v Šerkovicích a jinde. Jeho akce končily kromě zabíjení partyzánů mučením celých rodin, jako byly rodina Porčova a Škrabalova, které skončily v koncentrácích a na popravištích. Mrtvoly partyzánů koman­do bralo s sebou. Zpopelnilo je brněnské kre­matorium. Popel ukládalo v úřadu gestapa na právnické fakultě v Brně (proti níž dnes stojí pomník Edvarda Beneše). Dne 16. dubna 1945 komando zabralo penzion Lamplota na koupališti v Letovicích. (Penzion byl místem nezdařeného atentátu na HJ. Po něm vypuk­ly velké represe českých vlastenců v celém okresu Boskovice.) Protože frontové boje vr­cholily a gestapo zrušilo věznici Kounicovy koleje 18. dubna 1945, nebylo možno vězně komanda převážet nadále do Brna. O jejich osudu rozhodoval esesák Kuka po konzulta­cích s esesákem Maxem Rauschem, vrchním vládním radou v Brně, velitelem SIPO na Moravě.

Masakr na českých vlastencích Kukovo ko­mando spáchalo v lesíku proti hotelu. Přesné datum není známo. Odhady pamětníků se pohybovaly od 25. dubna až do 4. května (?). Masové hroby byly objeveny až po osvobo­zenÍ. Devatenáct vězňů si muselo vlastno­ručně vykopat hroby a padlo zastřeleno ranami do týla za řevu motoru náklaďáků, aby nebylo slyšet výkřiky. Na upozornění mého strýce, odbojáře Miloše Červinky, kte­rý Kukovi uvedl, že partyzáni a revoluční gardy jsou připraveni k zásahu na město, dne 7. května Kuka nakonec několik zbylých vězňů propustil dobrovolně.

Před útěkem z města 8. května si vynutil projev na leto­vickém náměstí. Zde ožralý esesák veřejně lhal, že prý "za něho nebyla prolita kapka kr­ve"(!). Spolu s Kukou utekli do říše – patrně do Bavor -Ietovičtí příslušníci komanda, čle­nové letovické NSDAP Ikráth, Morkes a jiní nacisté. Kukova prolhanost se tragicky proje­vila dne 9. května 1945. Toho dne byl náklad­ní vůz na koupališti kontaktován číšníkem hotelu Zdeňkem Zvěřinou. V něm nastražená bomba rozmetala vůz i nebohého českého vlastence, který měl za úkol ho prohlédnout. Detonace zničila koupaliště a následným po­žárem i hotel Lamplota.

Masové hroby Kukových obětí byly objeveny až po osvobození ve dnech 12. až 15. května 1945, když se začaly propadávat, třebaže by­ly maskovány mechem a jehličím. V prvním hrobě byl identifikován Josef Opálka, odbojář z Benešova (jeho pamětní deska je v obci a jeho jméno na pamětní desce jedenašede­sáti odbojářů okresu v Doubravici, zřízené na můj náklad). Druhý mrtvý nebyl identifiko­ván. V dalším hrobě byli dva partyzáni a dvě ženy (!), z Újezda u Černé Hory. Ma­rie Smíšková a Marie Filková. Hrdinky, vla­stenky, oběti ukrutného fašistického mučení, v němž se vyžívaly Kukovy stvůry jako po­ručík Bussat, Neumann a zvláště tlumočník Johann Weisenberg. Tloukli vyšetřované - ­i ženy! - zvláštními pruty a čtyřhrannými obušky do bezvědomí.

Trnovou korunu českého mučednictví bestia­litě kukovců nasadil objev dvanácti mrtvých vlastenců – Josef Vejrosta (Kozárov), jeho dvě sestry Marie a Josefa, Antonín Konečný (Ště­chov), Josef Ryzí (Lačnov), Jan Krejčíř (Tě­chov), jeho manželka Josefa a dcera Milada, Augustin Tesař (Kunice) a tři neurčení muži.

ZO ČSBS Boskovice má v archivu fotografie objevených hrobů. Jsou k dispozici též HDK ÚV ČSBS. Tyto fotografie nikdy nebyly publikovány. Jediný hromadný záběr rakví zavražděných českých mučedníku uveřejnil profesor Vojtěch Žampach ve své brožuře Se smrtí v týlu (Blansko 1984, s. 23.) Žádné jiné snímky letovického masakru zveřejněny nebyly. Česka televize o ně neměla zá­jem. Za HDK tímto dáváme podnět Ústavu pro studium totalit a řediteli Hermannovi k dokumentaci nejen letovického masakru Čechů, ale i všech ostatních německých zločinů na českém, slovenském, židovském a romském národě, páchaných nejen za vál­ky, ale i v jejím závěru.

Vyzýváme vládu České republiky - Obnov­te neoprávněně zrušenou Komisi pro váleč­né zločiny, kterou proti Listině práv zrušila Čalfova vláda!

Závěrem - letovický masakr po zveřejnění v tisku byl jedním z podnětů pro odsun brněn­ských Němců. To se neustále zamlčuje!

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, člen HDK ÚV CSBS (NO, 23/2010). Připravil ing. P.Šuranský

Moderní pangermánství – karty vyloženy

 Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Kdo se nechá kojit odstřeďákem, jako je např. v Čechách Passau Presse v mutaci M.F.Dnes, může vidět některé zprávy odjinud jako neuvěřitelné a být k vývodům autorů skeptický. Tak se stalo i mně v případě eseje Plán pangermánský – v podstatě zamyšlení o situaci včera a dnes.

Chápu, že někteří hleděli a hledí na celek EU s nadějemi a doufali, že se v něm rozvařily všechny mocenské ambice těch větších národů. Věřili, že nastala spravedlnost pro všechny. Ale tak to bohužel není. Nad Evropou stále visí mrak historických ambicí a děti po čase kopírují své rodiče a prarodiče. Nechce se mi tedy ani věřit, že by Čech přítomna nebyl schopen zaznamenat staronové „ctižádosti“ potomků Henleinových ordnerů.

Návrh svazku evropských států jako celek vypadal dobře, ale dnes mocenské choutky Německa začínají nepříjemně znepokojovat sousedy. V současné době, byť je to skoro neuvěřitelné, se budou utvářet nové společné vojenské útvary britsko-francouzské! Patrně jako protiváha těm dřívějším francouzsko-německým. Francouzská vláda dokonce požádala Brity, aby jim zapůjčili jednu ze svých mateřských letadlových lodí (dále jen MLL). Možná, že proto aby Francouzům mohli Britové vyhovět, urychleně „vyřadili“ pyšný MLL Arc Royal, přestože do jeho modernizace a přestavby investovali před rokem něco kolem dvaceti milionů liber.

Leč zpět k Německu nadevšecko. Delší dobu slyšíme, že euro je ohroženo a dokonce že existence Evropské unie je na vážkách. Vydrží své ekonomické kotrmelce a výšení rozpočtu na sto pět miliard liber? Unese nerozumné investice jako je např. nové EU centrum v Lucemburku, které má stát 850 milionů liber. O kolik vzrostou náklady do roku dohotovení 2016? Kolik bude stát cestování Eurokratů mezi třemi centry Brusel, Lucemburk, Štrasburk, jejich ubytování a diety? Zbude jim chudákům znaveným cestováním ještě energie a čas na nějakou rozumnou činnost?

Proto němečtí občané stále více tlačí na vládu, aby se vrátila k marce pro ně pohodlné, výhodné a bezpečné. Tendence byla dokonce nejnověji potvrzena The Sunday Times z 9.ledna 2011 v článku „Bring back the Deutschmark, say Germans“ – Vraťte marku, říkají Němci… Je snad náhodou, že hnutí podporuje i paní Angela Merkelová, předsedkyně vlády a představitelka německých křesťanských demokratů (CDU), a dokonce v koaliční spolupráci s liberály (FDP)? Odpověď je nasnadě. Není!

Němci totiž, jak víme „zachraňují“ některé evropské státy od dluhů. Celkové částky EU „půjček na půjčky“ budou prý dosahovat výše € 750 miliard, v čemž německý podíl má být € 123 miliard. Nahlíženo pragmaticky, proč se mají Němci zabývat eurem, když kredity v markách by byly pohodlnější a čistě pod kontrolou Deutsche Bank, s úroky za půjčky rovnou do národní kapsy. Tyto záměry mají ovšem další souvislosti. Paní Merkelová v EU žádá, aby od roku 2013 všechny státy euro-zóny, které dostanou půjčky, se zřekli části své státní suverenity!!! To potvrzuje článek ze The Sunday Times z 19.prosince 2010: „Merkel pushes EU integration as price of bailout“ – tlačí na EU integraci za vykoupení z dluhů. Markou má být utužena německá nadvláda nad Evropou. Už ne bílé podkolenky, dirndly, fangle a bubny, ale „integrace“ pod Deutschmark. Nový plán pangermánský jako na dlani.

Londýn, 12.ledna 2011

Havel si přál návrat sudetských Němců

i jejich majetku

Karel Schwarzenberg a Václav Havel připravovali v 90. letech dohodu s Německem, která by sudetským Němcům umožnila návrat a vrácení majetku.

Bylo to v květnu 1991, kdy Václav Havel společně s německým kancléřem Helmutem Kohlem vypracoval v rozhovoru mezi čtyřma očima pětibodový balíček.

Ten mimo jiné navrhoval pro sudetské Němce možnost návratu, získání státního občanství a na jeho základě i možnost získat prostřednictvím kuponové privatizace půdu a majetek.

Nabídka to byla tak velkorysá, že ji Havel raději ani představil veřejnosti. Naštěstí pro Českou republiku neinformoval ani Kohl o tomto návrhu svého ministra zahraničí ani předáka sudetských Němců, čímž nechal návrh vyznít do ztracena.

Píše o tom rakouská novinářka schwarzenbergského rakouského týdeníku Profit (obdoba českého Respektu) Barbara 41ikhart ve svém německy psaném životopise Karla Schwarzenberga, který vyšel i v českém překladu.

Dotýká se na několika stránkách Schwarzenbergovy role v usmiřování s Němci, kterou je dobré si připomenout pro pochopení i nedávných událostí na české politické scéně, kdy Schwarzenberg pozval do Prahy na historicky první návštěvu bavorského premiéra Horsta Seenhofera i s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu 41ikhar Posseltem.

Německou delegaci Schwarzenberg hostil a jednal s nimi, s oběma muži se setkal i premiér Petr Nečas, třebaže se původně dušoval, že s Posseltem si ruku nepodá. Nakonec si ji podal, i když se to média neměla dozvědět.

Schwarzenbergovo počínání, které tehdy řada politiků odsoudila, není ale v kontextu jeho působení z počátku devadesátých let po boku Václava Havla nijak překvapivé.

Tatáž kniha popisuje, jak – když po výše zmíněném návrhu z května 1991 uvízly českoněmecké rozhovory přes léto na mrtvém bodě – Havel tehdy vybavil svého kancléře potřebnými kompetencemi a vyslal ho do Kohlova letního sídla v St. Gilgen, aby rozhovory oživil.

Jednání, ze kterého neexistuje záznam, trvalo celých šest hodin – až do půl druhé v noci. Politici se dohodli, že se dohodnou a že se sejdou ještě jednou – 1. září 1991 a to na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu v Bavorsku. Až tam se podařilo uzavřít kompromis, který otevřel cestu pozdější česko-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

A byl to opět Schwarzenberg, který stál za s rozpaky přijímaným Havlovým gestem, které učinil ještě předtím, než se stal československým prezidentem. Soukromý dopis tehdejšímu prezidentovi Spolkové republiky Německo Richardu von Weizsäckerovi (ve funkci byl od roku 1984 do roku 1994), ve kterém se Havel omluvil sudetským Němcům, proběhl prý na Schwarzenbergovo doporučení.

„Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vždycky jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody,“ řekl tehdy Václav Havel.

Ten, kdo dal podnět k tomuto Havlovu dopisu, byl právě Karel Schwarzenberg, kterého si Havel přivedl na Hrad jako svého kancléře, ale byl s ním v úzkém kontaktu ještě v době disentu. Disidenti tehdy Schwarzenberga navštěvovali například v jeho vídeňském paláci.

„Nápad pochází od knížete,“ přiznal tentýž den, co dopis odešel, Havel svému kamarádovi z disentu Vilému Prečanovi, který se na Schwarzenbergově scheinfeldském sídle staral o archiv samizdatové literatury. „Přál bych si, aby věděl, že na jeho rady nezapomínám,“ dodal tehdy.

A byl to pro změnu Prečan, kdo se zase postaral o to, aby tento Havlův dopis Weizsäckerovi nezapadl, ale aby se o něm prezident veřejně zmínil a tím pádem mu (ale i Havlovi)  dodal publicity. Havlovi přátelé tehdy počítali s tím, že tento kok může Havlovi pomoci v jeho kandidatuře na prezidenta.

Prečan tak dostal za úkol přesvědčit Němce, že by Havel zveřejnění dopisu uvítal. To se nakonec podařilo a Weizsäcker ve svém televizním projevu dopis zmínil a citoval z něj. Označil psaní za „pozoruhodné“, Havla za „čekého bojovníka za svobodu“ a jeho čin za „příklad mravní síly a lidské moudrosti“.

Poté následovaly první dvě zahraniční cesty nové české reprezentace (Havel, Dienstbier) právě do Berlína a Mnichova. Tyto jednostranné kroky ale na tehdejší domácí politické scéně způsobily značný rozruch a Havel si za ně vysloužil tvrdou kritiku.

Vazby Václava Havla a okruhu disidentů na sudetoněmecké hnutí ale pocházejí z ještě dřívější doby. Podle řady svědectví získával disent peníze i od sudetoněmeckého landsmanšaftu, na čemž se měl údajně podílet sám Schwarzenberg.

Právě zde je třeba vnímat pozdější vstřícnost politiků blízkých Havlovi (Petr 41ikhart, Cyril Svoboda a další) vůči sudetským Němcům, jejich návštěvy na sudetoněmeckých srazech a vazby KDU-ČSL a politiků dalších stran do Bavorska.

Adam B. Bartoš www.prvnizpravy.cz, Freeglobe, 12.2.2011

Bulhary na Břeclavsku v říjnu 1938

K 70. výročí mnichovského diktátu

( Vlastivědný věstník MORAVSKÝ,ročník LX/2008/sešit 3)

Emil Kordiovský, Břeclav

Před časem vyšla z pera Alfreda Fogela vlastivědná publikace o jeho rodišti - vsi Bulharech na Břeclavsku (1). Práce je velmi důkladně zpracována a zachycuje nejen historii, ale i přírodní prostředí, etnografické údaje o obyvatelstvu a jeho životě před oběma světovými válkami až po "vyhnání" a přináší velkou řadu důležitých vlastivědných údajů s bohatou fotodokumentací.

Mezi jinými zaujme čtenáře i kapitola s názvem Der Ritterkreuzträger Alois Schnaubelt (2). Jako jediná zveřejněná v rámečku popisuje, jak na podzim roku 1944 vyvolala ve vesnici rozruch a radost zpráva, že také Bulhary mají nositele Rytířského kříže železného kříže, který severně od Varšavy jako příslušník 3. SS-Flak-Abteilung (oddílu protiletecké ochrany) SS pancéřové divize Wiking zabránil průlomu pancéřů Rudé armády. Pálil ránu za ránou, až jich několik vzplanulo... Místní obyvatelé jsou podle autora A. Vogela dodnes na tohoto hrdinu, sloužícího v nejelitnějších jednotkách německé armády, úzce svázaných s organizací po válce prohlášenou za zločineckou, velmi pyšní. Ale válka se vyvinula nakonec jinak, než bulharští Němci očekávali. Tisíciletá říše po celém půldruhém desetiletí zanikla a během krátké doby své plánované existence nechala za sebou na padesát milionů mrtvých.

V důsledku prohrané války bylo nakonec také rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva z osvobozené a obnovené Československé republiky. A tak dne 24. května 1945 vešlo v Bulharech ve známost, že všichni zdejší Němci budou "vyhnáni". Vše musí ve svých domech zanechat až na třicetikilogramový balíček na osobu, se kterým mohli republiku opustit. V lednu roku 1946 pak bylo z Bulhar vysídleno kolem

1 000 obyvatel, z toho 98 rodin do Rakouska a 160 do válkou zničeného Německa. Osud to byl jistě nezáviděníhodný. Byli mezi nimi starci i děti, ženy a hospodáři. V mikulovském archivu existuje kopie pozoruhodného pramene z fondů policejního ředitelství v Praze a magnetofonová nahrávka vzpomínky bulharské Češky paní Marie Benadové, které však pan Alfred Vogel ve své jinak velmi pečlivě zpracované historii Bulhar nezaznamenal. Pro doplnění poznatků o dějinách této jihomoravské vsi je tedy uvádíme v původním znění. První z pramenů je kopie četnického protokolu sepsaného s nájemcem dvora v Bulharech Lubomírem Fischerem dne 3.listopadu 1938.

...Se zprávou, že v uvedeném případě jedná se o Lubomíra Fischera, který byl nájemcem dvora v Pulgarech, okr. Mikulov a jenž se svou rodinou bydlí nyní u svého tchána Václava Vavroucha v Dubě nad.Mor.čís. 55 okr.Olomouc.

Lubomír Fischer nemohl býti o případu násilí na něho učiněném v době okupování území protokolárně vyslechnut, jelikož dne 3.11.1938 v poledních hodinách odjížděl na cesty do Olomouce a Brna k vyřizování nutných soukromých záležitostí, odkud se vrátí do Dubu teprve některý den po neděli dne 6.11.1938 a mohl býti proto pouze na rychlo o tomto případu vyslechnut.

O způsobu násilí uvedl Lubbomír Fischer vrch. strážm. Bedřichu Běhalovi toto.

Dne 8. října 1938 asi o 16 h., tedy v době, kdy obec Pulgary byla již obsazována pravidelným německým vojskem, dlel Lubomír Fischer se svým adjunktem Jaroslavem Srovnalem, bydlícím nyní ve Lhotě, okr.Olomouc, v místnosti kanceláře pronajmutého dvora. Do této kanceláře vešli pojednou čtyři ordneři, kteří žádali na Fischerovi, aby jim vydal veškeré zbraně. Na odpověď Fischerovu, že žádné zbraně nemá, prohlásil jeden z ordnerů, že provedou ve všech místnostech domovní prohlídku. Fischer souhlasil a chtěl vyzvednouti v kanceláři za tím účelem potřebné klíče. V tuto chvíli byl však Fischer jedním ordnerem uchopen a vystrčen z kanceláře ven na nádvoří, kde bylo v této chvíli shromážděno již několik desítek osob pocházejících z obce Pulgary. Na tomto nádvoří byl Fischer několika ordnery, jakož i místními občany krvavě ztýrán, takže utrpěl mnoho krvavých oděrek na hlavě a na celé tváři a mnoho modřin na celém těle. Rovněž adjunkt Jaroslav Srovnal byl na tomto nádvoří krvavě ztýrán, a to jak ordnery, tak i místním obyvatelstvem. Po dostavení se pravidelného německého vojska byli Fischer a Srovnal odvedeni do místnosti kanceláře, kde byli ponecháni pod přísným dohledem celou noc na 9.10.1938. Po celou noc k nim přicházeli němečtí důstojníci i vojáci, kteří se na nich dopouštěli různého násilí, jako políčkování, kopání apod.

Dne 9.10.1938 o 4 hod.ranní byli Fischer se Srovnalem vyvedeni na nádvoří dvora, postaveni ke zdi a před ně bylo postaveno několik německých vojáků s puškami v rukou. Přítomný německý důstojník nařídil oběma jmenovaným, aby zvednutím pravice provolávali slávu Hitlerovi, a když se tito zdráhali, byli tímto důstojníkem opětovně políčkováni a kopáni. Konečně Fischer a Srovnal násilí povolili, zvedli každý ruku do výše a volali několikrát "Heil Hitler", načež byli odvedeni opětně za vojenské asistence do kanceláře.

Téhož dne v dopoledních hodinách byli Fischer se Srovnalem odvedeni k výslechu do Mikulova k tajné německé policii gestapu a po provedeném výslechu opětně propuštěni s ujištěním, že mohou se volně odebrati na čs.území. Při tom se vyslýchající úředník vyjádřil, že nemohou ručiti za podobné násilnosti, které na nich spáchalo německé vojsko resp. ordneři. Po propuštění odešli Fischer a Srovnal opětně do Pulgar, kde žádali vydání vlastního osobního auta Fischerova, aby mohli odjet do Československa. Mezi tím, nežli jim bylo auto vydáno, zpozoroval Fischer, že přítomný důstojník odeslal jednoho vojína do obce Pulgary a když vyjeli autem ze dvora na náves uvedené obce, spatřil stát podél silnice zástupy vesničanů, z nichž každý držel v ruce nějakou hůl a při projíždění tloukli těmito holemi oba jmenované, neb auto Fischera jest zcela otevřené a podle rozkazu německého důstojníka museli obcí projíždět zvolna. Když přijeli za obec Pulgary na okresní silnici směrem k obci Lednici, musel opět zmírnit jízdu autem, neboť na této silnici stál velký parní válec, dále byla tato silnice zatarasena velkými kameny a různými kůly, při čemž bylo na ně házeno civilním obyvatelstvem kamení. Po příjezdu k Břeclavě zanechal Fischer auto v Břeclavě, jelikož následkem poškození a nedostatku benzinu nebylo schopno další jízdy. Toto nachází se dosud v Břeclavě a Fischer podniká v tomto směru určité kroky, aby si mohl auto odvézti.

Utrpěná zranění jak Fischera, tak i Srovnala byla vesměs lehká a Fischer je již úplně zdráv. Manželka Fischerova v té době dlela již u svých rodičů v Dubě nad Mor.

Pokud se týká zanechaného majetku ve dvoře Pulgary, cení si jej Fischer na částku 308 000 Kč, v čemž jest započítáno též osobní auto zanechané na útěku v Břeclavi. Podrobný soupis tohoto majetku nemohl Fischer uvésti a udal, že soupis majetku byl odeslán na patřičné místo do Brna k účelům intervenčním, v případě potřeby by však mohl tento soupis dodati teprve po příchodu do Dubu nad Mor., tj. po 6.11.1938.

V případě nutnosti jest Fischer ochoten podrobiti se protokolárnímu výslechu, a to po příchodu z cesty do Dubu nad Mor. a předložiti též podrobný soupis majetku zanechaného v Pulgarech.

Druhý pramen je vlastně magnetofonová nahrávka° vzpomínek téměř devadesátileté ženy z Bulhar pořízená v roce 1984, jejíž vyprávění bylo velmi expresivní, a záznam byl přepsán v nářečové podobě s co nejmenšími zásahy:

... ( 8.řínja 1938) bylo asi půl devátej hodiny, my sedíme tady, hledíme a naráz zadem utěká jedna ženská a spíná ruky a křičí:"Benado, Josefa honijú," jako jejího syna honijú po poli, že ho chcú zabit.No vyhrožovali a tak on jim utekl do pola... Potom bylo asi půl desátej, doběhli sem ordneři, naši Němci. Můj muž, měl na domku cedulu Hasičská pojišťovna. Klučiska takový, patnáct šestnáct roků. Doběhli dovnitřku, běhali po dvoře, rýč chtěli na nás. "Kde máte rýč?" Můj jim říkal:"Šak se ho hledejte, a na co ho potřebujete?" Mezitým ho našli a tú cedulu zhodili, zlomili ju v půli a hodili ju na silnicu...

Bylo jich tam asi čtyřicet, jako ordnerů starých aji mladých. Můj starý vyšel a povídá:" Co se tady děje?" a oni vám ho chytli, zvalili ho a kopali... spadl až před ty schodky... tam vzali palice (hole, pozn.red.), byly tam otépky nasekané a takové palice dost silné, ty palice vytáhalia kerý mohl, tak ho mlátili. Já sem vyšla vena: "Kde sú vaši chlapci?" Já povídám:"Ti tady nejsú, ti sú už v Rakvicích."

Jeden mě chytl, hodil se mnú až přes tú cestu, tam byla zahrádka a keř, tam sem upadla.

Měla jsem v rameně ruku vyhoděnú, a jak sem spadla, tak mě začali tak strašně třískat a bit, až sem nevěděla o světě. A mojeho muža dobili také. Měl kdejakú kost popřerážanú, potlučenú,rok mně tady ležel. A jak sem tam ležela v bezvědomí, jeden pak zradil, že jeden půlku tihle (cihly, pozn.red.) hodil po mně a tady sem měla tři žebra přeražené. Dům vedle domu tady brali a tech Čechů mlátili. Ta Němka, co bývala naproti, ona se dívala, enom řekla:" Schon genug" už dosť. Oni si mysleli, že sme už mrtví obá dvá. Ten malý, temu byl rok, ten mosel být taky potlučený, protože on ležel tady v kočárku a mně napadlo, co udělali s tým chlapcem, když nás tak oboch pobili... Dívala sem se a ten chlapec spál... Buďto ho uderili do hlavy, tady měl jakúsi jamu... ten chlapec odpoledňa od půl čtvrtej hodiny se zbudil až na druhej deň ráno o čtvrtej. Ani nehlesl. Copak dítě vydrží tak dlúho neplakat a hladný? Možná, že ho teda uderili po hlavě... Němka z tihelně (cihelny, pozn.red.) šla a se mnú třepala a křísila mně a vtahla mně za dveřa... já sem došla k sobě a ona povidá:" Zamknite si, aby eště jednú nedošli sem." Mezi tým přišla další Němka, kamarádka mé dcery. Když viděla, že mně tá vtahla dovnitřku, tak přiskočila a já pošušky, protože sem mluvit nemohla, měla sem zlomené žebra, říkala:" Wo ist mein Mann?" Řekla mi:"Váš muž leží tam na sklepách skapaný."

... Muža dva chlapi vzali a odnesli ho do posledního domku tady v řadě a tam ho položili na zem. Naráz nekdo běží po náspjách. Slyším dupot. Proboha, co idú zadem eště nazpátek tí Němci?" Ale to doběhla paní Lhotská, měla na zádech otiščenej cep, jak ju taky bili. Tam u nich ležel můj muž. Došla sem a povidá, že: "Benada leží u nás u špolherta na zemi. Chtěli sme ho dat na postel,ale ani dotknút sme se ho nemohli, začal strašně sténat, ten je úplně dotlučený, z hlavy se mu hrnula krev, měl kabát samú krev." A tak ho museli nechat ležet, ani peřinku pod hlavu mu nemohly podložit... V noci pak povidá:"Půjdu se podívat, co je s Benadú, esli žile." Tak šla, podívá se , potom došla, to už bylo k ránu nějak, přes drátové ploty, a povidá mně, že Benada žije. To víte, jak mně bylo, to se vám nedá vůbec vyjevit... ty momenty, to bylo hrozné...

Bylo dvanáct hodin a nekdo ťuká. Ale já sem nemohla jít otevřít. Snáď sem se doplazila, nebo jak, už si nemožu vzpomenút a povidám:"Wer ist?", Myslela sem si, že to sú Němci. Ozval se jeden zdejší Němec, můj bratr se u něho učil ševcem. A povidá:"Otevřite, vedeme vám Zdenku." Slyšela sem ju vzlykat, jak plače. Otevřela sem a včíl ona vešla, samé blato, vlasy rozcuchané, poškubané, oni ju zbili, když to začalo ve dvoře...°

... Ordneři... všecko vykradli.Celé fůry nalámali - my sme měli tři měřice kukuřice tady za dědinú, no a jeden z nich pár dní předtým, než došli Němci, zapřahl krávy a nalámal plnú fůru turkyně (kukuřice, pozn.red.) a odvezl ju do hospody na dvůr... Tady sme měli takový malý kredenc. Tam byly v hrnečku peníze za pšenicu, co sme zavezli do Podivína. Ty zmizely... Došli sem večer, měli sme čtyři veliké prasnice, jedna se měla za čtvrnáct dní oprasit a ještě jedno prase padesátikilové, to nám všecko sebrali. Měli sme vyšustěnú turkyň na kopečkách, tak tú potom taky vybrali na vůz a odvezli pryč. Husy sebrali, měla sem tenkrát ale jedenást húsat... a pak nám zebrali aji pole...

Události, které naši bývalí němečtí spoluobčané tak příkře odsuzují - začlenění pohraničí s německy mluvícím obyvatelstvem do Československé republiky v roce 1918 a poválečný odsun Němců byly výsledkem dvou strašných válek, které si svým rozsahem vysloužily nelichotivý přívlastek "světové". Jak před první světovou válkou a v jejím průběhu, tak i v té druhé české obyvatelstvo velmi krutě strádalo, ba dokonce stálo v obou případech na pokraji své národní existence. Ostatně plány na likvidaci Čechů jsou známy. Jejich horlivým prosazovatelem a spoluautorem byl český Němec K.H. Frank. Ani jednu z těchto válek ale český národ nerozpoutal. Při tom v obou případech to byla válka, z jejíhož vítězného konce očekával německý národ světovládu a sudetští Němci se na nich i na nadějích v jejich výsledky plnou měrou podíleli.

Po šedesáti letech od skončení války je ledacos zapomenuto. Nelze však nikdy zapomenout, že bez roku 1914 by nebylo roku 1918 a bez roku 1938 by nebylo roku 1945. Mluví-li dnes Němci o použití principu kolektivní viny, tak například ve volbách v roce 1935 Henleinovu Sudetoněmeckou stranu i s jejím rozbíječským programem volilo v Bulharech z 577 německých voličů plných 545. To bylo tři roky před okupací pohraničí.

Nelze vážit a měřit bolest tak jako mouku v krámě, je třeba se dívat kupředu a hledat cesty vzájemného soužití. Kdo totiž dokáže odhadnout, čí bolest byla větší: paní Benadové nebo paní Vogelové? Nebo ruských matek vojáků z tanků zapálených u Varšavy "hrdinou" z Bulhar esesákem Schnaubeltem?

Poznámky

(1) Vogel, Alfred: In Pulgram daheim, Geschichte,Binder einer deutschen Gemainde im Letzen Thaybogen, Geslingen, Südmähren Landschaftsrat 1992. 15, 436 s., 45 mp., 16 fakts.

(2) Tamtéž, s. 369. Schnaubelt válku přežil, takže se měl možnost ještě 28. října 2004 na srazu nositelů Hitlerem zřízeného Rytířského kříže v Hameln (SRN), pochlubit svým „bojem za evropské hodnoty a jejich ochranu před komunismem“ … V neonacistických kruzích , případně mezi obdivovateli památek na Třetí říši, jsou jeho autogramy ceněny výše než podpisy maršála Montgomeryho (8 euro oproti 1 euro).

Připravila: Ing. J. Skřivánková

Pozn. redakce:

Když agresor zabije svou oběť, je to vražda, za určitých okolností válečný zločin. Zabije-li napadený agresora, jde o sebeobranu. Utrpení obětí je vždy větší než utrpení agresorů, kteří konflikt vyvolali. Zabíjení esesáků, nebo příslušníků wehrmachtu, vraždících po celé okupované Evropě, bylo jednáním směřujícím k osvobození porobených národů. Jejich příslušníci se mohli osvobodit jen tak, když Němce v bojích postříleli, zajali nebo je alespoň vyhnali ze země. Němci mohli předejít krveprolití, kdyby obsazené státy dobrovolně vyklidili. Když to neudělali, museli počítat s krvavými ztrátami, které byly důsledkem uvedené příčiny.

Vážení čtenáři, prosím, čtěte pozorně celý text. Zamyslete se i nad slovy A. Vogela, že místní obyvatelé (rozuměj odsunutí Němci) jsou na esesáka Aloise Schnaubelta dodnes velmi pyšní. Být pyšný na zločince ještě dnes signalizuje vnitřní spřízněnost s nacismem. Co s takovými lidmi, kteří se obdivují vrahovi a jeho vraždám, můžeme mít? Snad lítost nad nimi a možná, že i pohrdání. Vedle těchto hluboce lidských pocitů si musíme být vědomi, že takovíto lidé jsou nebezpeční pro mír v Evropě, že jsou podhoubím pro nový Drang nach Osten. Tak potvrzují, že jejich odsun byl naprosto správný.

Třetí a čtvrtý odboj?

Nedá mi to, abych znovu nepřipomněl "hrdinné" akce bratří Mašínových a jejich spoluviníka Paumera poté, co se mi dostala do rukou kniha Miroslava Kačera „Svědomí hrdinů“. Autorova zásluha spočívá v tom, že podrobně popisuje jejich vražedné akce včetně názorů různých lidí na ně. Po přečtení knihy si musí čtenář udělat sám správný názor na jejich "záslužnou odbojovou" činnost, servírovanou nám Topolánkem, Nečasem a dalšími politickými "osobnostmi", jako např. MUDr. Přemyslem Sobotkou, který urputně obhajuje vyznamenání aktérů, a přisluhujícími médii.

Jaké to jsou odbojové akce při používání metod partyzánského boje v mírovém prostředí našeho státu, kdy jsme nežili v žádném válečném stavu a oni vraždili nevinné občany? Připomenu alespoň čtyři jejich akce, které byly vražedné.

První uskutečnili v Chlumci nad Cidlinou dne 12.9.1951. Z Prahy se oba Mašínové s Paumerem taxíkem nechali vézt směrem ke Chlumci. Taxikáře Eduarda Šulce v lese připoutali ke stromu a jeho taxíkem, řízeným Paumerem, se dopravili do Chlumce s cílem zmocnit se zbranÍ. Zde bratři Mašínové přepadli příslušníka SNB Oldřicha Kašíka, konajícího službu, nejprve jej omráčili a pak zastřelili.

Cílem další akce dne 28.9.1951 v Čelákovicích bylo přivolat sanitku k fingované nehodě předstírané Paumerem, záchranáře zneškodnit a sanitkou se dopravit do stanice SNB v Čelákovicích. Akce se zúčastnil Paumer, Ctirad Mašín a Zbyněk Janata. Řidiče sanitky p. Turina a záchranáře Josefa Kalvína rovněž v lese připoutali ke stromu a omámili je. Na stanici SNB v Čelákovicích odcizili 5 samopalů se zásobníky a náboji, a tři pistole. Příslušníku SNB Jaroslavu Honzátkovi podřízli krk. V protokolu o ohledání zavražděného v bodu 2. je ve výše zmíněné knize uvedeno: "Rána na krku pronikla kůží, podkožním vazivem 1 cm pod vazy hlasovými pronikla napříč průdušnicí, jícnem až k pátému obratli krčnímu, kde je na obratli malý nářez a končila ve vazivu na šíji. Vena jagurális byla přeříznuta.". V sedmdesátých letech minulého století byla na domě stanice SNB v Čelákovicích upevněna pamětní deska s nápisem: "V tomto domě byla stanice SNB, kde byl 29.9.1951 teroristy zákeřně zavražděn příslušník SNB Jaroslav Honzátko. Čest jeho památce". Po roce 1989 radním města Čelákovice vadila a desku nechali odstranit. Nemám slov, jak označit vztah pánů radních k pozůstalé rodině po zavražděném.

Třetí akcí skupiny, jež plánovala útěk za hranice, bylo získat peníze. Ke splnění tohoto cíle naplánovali přepadení posádky automobilu převážejícího dne 2.8.1952 peníze na výplatu dělníků národního podniku Kovolis v Hedvíkově u Čáslavi, k čemuž jim pomohl v tomto podniku zaměstnaný Zbyněk Janata. Pro tento účel plánovali získat uniformy příslušníků SNB jejich zavražděním. Po nezdaru tohoto záměru si náhradou opatřili uniformy milice, montérky a pásky na rukáv. Podařilo se jim automobil, převážející zmíněné peníze na výplaty, přepadnout. Osádku tvořili řidič František Kočí, bezpečnostní referent Karel Skokan, pokladník Josef Rošický a vedoucí závodní kuchyně Ludmila Minaříková. Opět cestou využili lesa, kde přepadené připoutali ke stromům. Pokladníka Rošického Josef Mašín zastřelil. Uloupených 846 tisíc korun si rozdělili členové teroristické skupiny mezi sebe.

Poslední akcí skupiny před útěkem do Německa se zúčastnil Václav Švéda a Ctirad Mašín dne 7. září 1953. Oba v okolí Vyškova zapálili 17 stohů slámy Jednotných zemědělských družstev v Postoupkách, Bezměrově, Stříbmicích, Dřevnovicích, Vrchoslavicích, Chvalkovicích a Pustiměři, Státního statku Ivanovice a cukrovarů v Kroměříži a Dolnoplazích, jak uvádí Miroslav Kačer. Z nich jedenáct stohů shořelo. Při této akci byl dvěma ranami postřelen Jan Lecián, kterého Ctirad Mašín střelil do hrudníku a zasáhl pravé oko.

V další akci se jim podařilo uloupit výbušniny na dole "Kaňk" u Kutné Hory na provádění svých akcí. Jejich plán však zahrnoval řadu dalších diverzních a teroristických akcí.

Tak tohle měl být třetí odboj! Odboj proti režimu? Vždyť škodili rodinám zavražděných otců-živitelů, zanechali šest sirotků, uloupenými penězi rovněž poškodili rodiny dělníků a ostatních poctivě pracujících v podniku Kovolis, uloupené peníze použili ve svůj vlastní prospěch - nakoupili motocykly, Švéda dva gauče, vodovod "Darling", dále dolary a tuzexové poukázky k nákupu látky na obleky z Darexu. Vyhořelými stohy poškodili zase jen poctivé pracovníky v zemědělství, kteří svou prací zabezpečovali, aby i tito "odbojáři" měli co jíst. Dosavadní jejich akce směřovaly k útěku na západ. Chtěli se však vrátit a pokračovat v tomto "bohulibém" boji. Při svém útěku zanechali v NDR další mrtvé a raněné. Podle jejich výpovědí chtěli škodit v daleko větším rozsahu. A jak sami přiznali, své "odbojářské akce" prováděli také proto, že se žádnou jinou skutečnou odbojovou akcí před útěkem za kopečky u Američanů nemohli pochlubit. Autor výše uvedené knihy poznamenává: ..Co by se stalo, kdyby vypukla třetí světová (konvenční) válka a bratři Joe a Ray M. by se vrátili, společně s kamarádem Millem P., v uniformách americké armády domů? Mnozí z vás, mladých (pod 50 let), kteří bratrům fandíte, byste se asi vůbec nenarodili" .

Takže, když Mašínové s Paumerem včetně dalších, bojovali proti komunistickému režimu, proti socialismu, bojovali tedy za zavedení všeho toho, co tu dnes my prožíváme, stručně řečeno za rozvrácení zemědělství, zdravotnictví, průmyslu, školství, morálky, za hospodářskou a politickou krizi. Uvědomme si kolik takovýchto k nám pronikalo přes hranice a kolik jich naši pohraničníci zadrželi a zabránili tak narušitelům našeho klidného vývoje, jejich plánovaným akcím. Chce se mi říci: Zaplať pánbůh za to, že tu pohraničníci byli a nás přece jenom ochránili od nejhoršího, a Paumerovi popřát: Dej ti Bůh odpuštění a odpočinutí lehké! V uvedené knize autor uvádí jména dalších aktérů "odboje".

Za druhé světové války probíhal 2. odboj proti německým okupantům. Tehdejší odbojáři včetně partyzánů nevraždili české občany, nevyhazovali vlaky s civilisty do povětří, ale jen vojenské vlaky převážející vojenský materiál a armádu, narušovali tratě apod., prováděli sabotáže při výrobě zbraní, munice a dalších potřeb pro německou armádu, atd.

A jak je to dnes? Neprobíhá u nás náhodou 4. odboj prováděný cestou stávkového hnutí a stávkových pohotovostí, demonstrací zaměstnanců různých profesí (zemědělců, hasičů aj.), akcí "Děkujeme, odcházíme", sebevraždami, sebeupálením mladými? Z nich se například 6. března 2003 ráno na terase Národního muzea na pražském Václavském náměstí upálil 19tiletý středoškolák Zdeněk Adamec z Humpolce. Psychologové vidí za jeho upálením snahu sdělit společnosti zprávu o jejím stavu. Dalším byl 21tiletý student Pedagogické fakulty Západočeské univerzity Roman Mášl z Prachatic, který se upálil v noci z 1. na 2. dubna 2003, kdy se polil ředidlem a technickým benzínem. Podle mluvčího plzeňských policistů Petra Kováře v dopise na rozloučenou uvedl svou nespokojenost se současným stavem naší společnosti. Podle jeho spolužáků, Romana silně ovlivnila válka v Iráku, kdy "pořád dokola nadával na zabíjení v Iráku i na Američany". A snad posledním je Jihlavan Jiří Simon, jenž se na Nový rok oběsil na protest proti otevření Obchodního centra City Park v Jihlavě a tím znehodnocení jihlavského historického jádra. Abychom nezapomněli, i na protest proti rozbití Československa vzplála lidská pochodeň. Na tyto oběti bohužel téměř nikdo nevzpomíná. Oficiální vzpomínky probíhají především při výročí upálení studenta Jana Palacha.

Škoda všech těchto životů stejně jako obětí "odbojářů" Mašínových!

Ing. J. F. Pelíšek

Česká televize se už roky snaží budovat kult osobnosti Václava Havla

Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se. V tom případě nás v České televizi v novém roce čeká pořádná dávka havlistické propagandy. Alespoň soudě podle kýčovité politické agitky, kterou ČT odvysílala na Nový rok v hlavním vysílacím čase.

Film Ireny Pavláskové „Zemský ráj to napohled“ totiž nelze nazvat jinak. S normalizací, kterou se snaží zachytit a přiblížit, má společného více, než si jeho autoři myslí.

Snímek vypráví příběh rodiny, kde se životní osudy rozvedené manželky a dvou dospívajících dcer protnou s osudem bohémského disidenta. Píše se rok 1977 a filmová postava Jana Pavla nápadně připomíná divoké mládí prvního polistopadového prezidenta. Podobností je víc než dost – od divadelnického prostředí, přes neustálé šmírování této postavy režimními agenty, její prominentní původ, estébáky sledovaný činžovní dům na nábřeží (byť ve filmu jde o druhou stranu Vltavy) až po opilecké večírky, hýření v luxusních podnicích a (naštěstí jen naznačené) sexuální orgie a manželskou nevěru.

Jestliže v první polovině filmu člověk některé podobnosti ještě spíše jen tuší, v té druhé už jde o naprostou oslavu disidentského prostředí. O nijak neskrývanou, ale plně přiznanou adoraci. A ačkoli tam jméno Václava Havla nikde nepadne, každému, i méně vnímavějšímu divákovi, musí být jasné, že filmová postava je právě jeho zpodobněním. Pro ty tupější, kterým by to přesto nedošlo, herci ve filmu několikrát procítěně utrousí z úst něco o jakési Chartě 77.

Trapnost některých scén z úvodu filmu (například snad v každém porevolučním hřebejkovsky pojatém filmu nesčetněkrát ohrané klišé s rozhlasovým přijímačem hlásícím zpravodajství ze srpnových dní 1968) je v jeho další části ještě překonána záběry a dialogy, při kterých má člověk pocit, že film snad režírovala Pajerovic děvčata – s jakou naivitou a zbožštěním se v něm prostředí chartistů a osoba vůdce disentu líčí.

Částečným vysvětlením je to, že autorkou scénáře je Tereza Boučková, dcera Pavla Kohouta, disidentka, chartistka a nadšená podporovatelka Strany zelených.

Nechci zde ale podrobně rozebírat kvality (přesněji řečeno absenci kvalit) tohoto snímku, nemohu ale nechat bez povšimnutí poselství, které přináší – a které skrze něj přinesla i Česká televize svátečně naladěným televizním divákům.

Film měl sice premiéru už v listopadu 2009 (tedy na dvacáté výročí české barevné revoluce), ale ani načasování televizní premiéry není nedůležité – vnucením politické propagandy na Nový rok 2011 nám ČT zcela nepokrytě cosi vzkazuje.

Je to jen snaha vykompenzovat ten den vysílaný projev na Kavčích horách nenáviděného prezidenta současného? Možná, vždyť hned druhý den si moderátor Václav Moravec pozval do svého diskusního pořadu Václava Havla dokonce živého.

Nebo jde o začátek mediální kampaně na podporu příštího prezidenta, který by měl vzejít z okruhu disentu a chartistů (Schwarzenberg?). Podobných politických PR kampaní jsme zažili už několik – například těsně před sněmovními volbami odvysílaný Rychlíkův oslavný dokument o této šlechtické rodině.

Odpovědí může být více. Jisté ale je, že se Česká televize už roky snaží budovat kult osobnosti Václava Havla.

Do tohoto dlouhodobého cíle zapadají krom dokumentů a oslavných sestřihů i podobné filmové pokusy, kterého jsme byli na Nový rok svědky. Pokusy, ze kterých, ač se autoři snažili Havla toporně zakrýt fiktivní postavou, adorace prvního polistopadového prezidenta trčí jak sláma z bot.

Jednadvacet let po „revoluci“ je zkrátka potřeba – obzvláště mladé generaci, která ani neví, co se v roce 1989 stalo, natož aby měla ponětí o jakési Chartě – vysvětlit, v čem spočívalo hrdinství tehdejších disidentů.

Bohužel poměrně pravdivé analýzy (Dolejšího apod.) či svědectví politických vězňů, kteří neměli ty výsady jako Václav Havel (aby si ve vězení dopřávali kaviár či doutníky), byly hlavním proudem historiků, novinářů a dokumentaristů odsunuty do zapomnění či vykresleny jako konspirační teorie, protože nezapadaly do pečlivě budované legendy o topičích, umývačích oken a přikulovačích, kteří svrhli komunistický režim.

Polistopadová cenzura nám povolila pouze nevkusné barvotiskové obrázky, zaručeně „autentické“ dokumenty, pečlivě vybrané střípky do mozaiky představující výjev, na kterém se komunistický režim hroutí pod promyšlenými zásahy lidí ve vytahaných svetrech vyťukávajících s cigaretou v ústech na psacím stroji přes kopírák několik vět.

Protože ale takových spodobnění oné legendy není nikdy dost, a mnohem spíše možná proto, že tato legenda dostává poslední dobou určité trhliny, je nutné tyto mýty ve společnosti stále upevňovat. Ve chvíli, kdy se „pravdoláska“ stala spíše nadávkou, a kdy ti, kteří si věčně sní svůj disidentský sen, potřebují povyspravit rozpadávající se aureolu své svatosti, přijde každý film, hbitě restaurující popraskanou ikonu, velmi vhod.

Dokumentu, který by Chartu vylíčil jako komunistickými agenty připravenou a dalšími komunistickými agenty infiltrovanou platformu naoko bojující proti režimu (a také nijak zvláště pronásledovanou), dovedně vytahující peníze ze Západu, které končily na valutových účtech komunistické strany či promrhané a propité na nekonečných večírcích naivních či zaháčkovaných intelektuálů a bohémů, se asi nedočkáme.

V současné postmoderní době by přitom takové filmové ztvárnění disentu bylo divácky atraktivní – bylo by v něm spousta sexu, alkoholu, volnomyšlenkářství, anarchie, rozkoše, milostných zápletek, planého filosofování, hédonismu, zrady, požitkářství a hýřivosti.

To se ale do oficiálního obrazu nehodí. Výsledný snímek by se mohl promítat tak akorát ve vybraných biografech v rámci týdne nezávislého filmu nebo by rovnou skončil v trezoru.

Pro obyčejné lidi je třeba vzít pár osvědčených hereckých tváří a natočit obyčejný film s dojemným lidským příběhem a ne příliš složitým poselstvím o tom, jak (relativní) pravda a (volná) láska vítězí. Něco mezi Majorem Zemanem a Ordinací v růžové zahradě. Hlavně nepřemýšlet, jen konzumovat.

Vítejte v době normalizace!

Adam B. Bartoš. Euportal, 18.1.2011

Křesťanskosociální mírové forum

Primas žehnal armádě

Ivan Štampach

Dominik Duka navštívil české vojáky v Afghánistánu a prohlásil, že dialog s islámem je sice důležitý, ale není prý možné vést dialog s těmi, kdo k prosazování svých cílů využívají terorismus, ani se státy, které nikdy toto násilí neodsoudily.

Už podruhé (po prvním pokusu o návštěvu v červenci 2008 ještě ve funkci královéhradeckého biskupa) navštívil český primas naše vojáky v Afghánistánu. Přečetli jsme si, že účastníky mise nazvané podle George Orwella mírová, pozdravil. Vojákům z jednotky pak společně s náčelníkem generálního štábu Pickem předali drobné vánoční dárky, kde nechybělo cukroví, CD s vánoční hudbou, „protiepidemiologický balíček" či nůž.

Shodou okolností mi při té příležitosti zrak padl na Listinu základních práv a svobod České republiky. Hned poté, co v čl. 1 deklaruje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, tedy na místě velmi exponovaném, uvádí hned v následujícím článku, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Mohlo by se zdát, že není nic špatného, když občan Dominik Duka popřeje vojákům, aby jejich Vánoce byly radostné a požehnané a aby je povzbudil. Tak své poslání v prostoru vojenských operací odůvodnil médiím. Jenže nějaký pan Duka by se tam prostě nedostal a nedoprovázel by ho při tom, když už tak přece jel, náčelník generálního štábu. Nečetl by se u příležitosti téže návštěvy dopis prezidenta republiky vojákům.

Připomíná mi to prvek z ortodoxní liturgie, kde se k přímluvám za patriarchu (či jinou obdobnou hlavu), za vladaře (či prezidenta) připojuje tradičně prosba za „Krista milující vojsko“. Tak to oficiálně bylo v Byzanci. V různých komplikovaných současných situacích pravoslavní text modifikovali. Ale těsné spojení církve a státu, Krista a armády, to je buď východní byzantinismus, např. v jeho současné ruské verzi, kdy hierarcha odpovědný za duchovní správu v armádě (pravoslavní kněží nahradili politruky) povzbuzoval armádu, aby neváhala při hájení ruských zájmů v jiných zemích užít nukleárních zbraní jako první, anebo může toto absurdní spojenectví Boha pokoje s násilnou složkou státního aparátu být projevem nové varianty spojenectví trůnu a oltáře u nás na Západě.

Po násilném radikálním husitství, které zůstalo při obnově křesťanského života v půli cesty, vykvetla česká duchovní tradice v Jednotě bratrské. Tak pak prošla i všemožným zajímavým vývojem a stala se hlavní nositelkou renesanční humanistické vzdělanosti u nás a dosud, dnes v podobě světové Unitas fratrum, pověst důsledně křesťanského umírněného, mírotvorného a humanisticky orientovaného křesťanského hnutí. Jejich blízkým partnerem jsou mennonité, jejichž stanovisko u nás představil v neprávem málo připomínané knize v roli překladatele prof. Petr Macek. Je to kniha amerického autora Johna H. Yodera Ježíšova politika (Benešov: Eman, 2004), která pečlivě teologicky hájí důsledný křesťanský pacifismus.

Nemusíme být radikálními pacifisty a můžeme připustit přiměřenou obranu proti útoku, ale je marné si činit iluze, že to lze uvést do souladu s Ježíšem, který říká: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně (Mt 5, 8-11). Toto a řadu potvrzujících myšlenek žádná chytrácká exegese z bible nesmaže. Obrana je role státu, který není a nemůže být křesťanský.

Věřím, že vojenští kaplani všemožných vyznání udělají v české armádě a v jednotkách jiných zemí mnoho užitečné práce, že vedle často pragmatických vojenských psychologů jsou schopni doprovázet hlavně v krizových situacích i vojáky bez vyznání. Slýchám, že jejich přispění v takových případech je respektováno a očekáváno. Ale jsem si taky vědom toho, že, jsou-li opravdu upřímní, čelí dilematu. Je to dilema dvojí loajality. Loajality vůči svému Mistru a loajality vůči armádě, v níž sotva mohou vznášet výhradu svědomí, kdyby se ukázalo, že některá ozbrojená akce není tak mírová či obranná, jak se prezentuje.

Obzvlášť nebezpečné je, když má ozbrojený konflikt, na němž se české ozbrojené síly podílejí, náboženskou komponentu. Američtí stratégové afghánské operace od roku 2001 zcela zjevně přiživují válku civilizací v pojetí Samuela Huntingtona (jeho kniha Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka, 2001). Hledíme-li na konflikt kriticky, není tak jasné, kdo je útočník a kdo se „jen brání“. Myslím, že český kontingent ve své oficiální aktivitě (nemluvím o jednotlivcích) nehraje na islámskou notu.

Když však arcibiskup známý dřívějšími vysoce militantními výroky na stranu tohoto partnerského abrahámovského náboženství podle agenturního shrnutí na místě řekne, že sice dialog s islámem je důležitý, že však není možné vést dialog s těmi, kdo k prosazování svých cílů využívají terorismus, ani se státy, které nikdy toto násilí neodsoudily, je to sice tentokrát opatrnější, ale i tak ostře politické prohlášení, které dává české účasti na konfliktu novou dimenzi.

Doufejme, že vojáci a další pracovníci rekonstrukčního týmu jako profesionálové nebudou tyto náznaky vykládat jako povzbuzení k nové conquistě. Kdo dobře zná veřejně vyslovované názory nynějšího pražského arcibiskupa, ví, jakým je obdivovatelem dobytí Al Andalúsu, pozůstatků někdejšího slavného cordóbského chalífátu, v němž pod vládou Umajjovců v míru žili a spolupracovali křesťané, Židé a muslimové. Jeho favoriti Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský roku 1492 nastolili režim, ve kterém Židům a muslimům nezbyla jiná možnost, než se nechat pokřtít, obvykle jen naoko, nebo zemi opustit.

Kdyby člověk posuzoval návštěvu metropolity Čech a českého primase u českého týmu v Lógaru jako suše akademický religionista, nemohla by vzbuzovat vášně. Kdybychom totiž shrnuli standardní religionistické stanovisko do poněkud banálního konstatování, že náboženství je jistým druhem politiky a že se není čemu divit. Pokud je dovoleno akademickou povznesenost nad lidským hemžením na chvilku opustit a být člověkem, nezbude, než želet téměř globálního selhání českých církví a ostatních náboženských společností tváří v tvář současné diktatuře kapitálu. Nenaplnili své poslání ani vůči diktátorskému režimu do roku 1989. Tehdy však přece jen byly výjimky. Někteří katolíci a někteří evangelíci si tehdy vzpomněli na prorocko-kritickou roli církve, vystavili se riziku represí a říkali i to, co mocní neradi slyšeli. Dnes o takových donkichotech není slyšet. A pokud jsou, tak v nových katakombách.

Dlužno ještě připomenout, že čeští církevní činitelé se ocitají v rozepři se svými zahraničními partnery, např. prohlášení Světové aliance reformovaných církví nebo sociální učení římskokatolických náboženských autorit, velmi zřetelně např. papeže Jana Pavla II. jdou zcela protichůdným směrem…

Čekal bych od Dominika Duky, že nebude společně s náčelníkem generálního štábu nadělovat vojákům pod fiktivní stromeček nože, nýbrž že nadělí české náboženské, duchovně hledající, lhostejné i ateistické veřejnosti dobrou věrohodně vyznívající zvěst, že lidská důstojnost je obhajitelná a že evangelium není jen útěšná báchorka

Referendum

Arcibiskup Jaroslav Dominik Duka požehnal vedoucímu sudetoněmecké kanceláře

Vedoucí sudetoněmecké kanceláře v Praze Barton se svou asistentkou Janou Heinovou navštívil 12. ledna 2011 primase katolické církve, který pravidelně čte Sudetoněmecké noviny (Sudetendeutsche Zeitung). SdZ, 21.1.2011, str. 2

Pozn. red.: Mnozí z nás soudí, že část české katolické hierarchie je značně proněmecká a prorakouská, ale jen málo pročeská. S Němci se neustále „smiřuje“, ale o národním usmíření nemluví. Český národ spíše rozděluje.

Patří sociální program ke KDU-ČSL?

V době, kdy pravicové strany vládnou parlamentu, a bývalý předseda KDU-ČSL vede tu nejpravicovější z nich, se „lidová strana“ opět zamýšlí nad důležitostí sociálního programu. Myslet především na prospěch podnikatelů, nebo být stranou křesťanské solidarity se strádající střední vrstvou společnosti? Podporovat rodiny s dětmi, nebo podnikatele a manažéry, kteří nemají na rodinu čas a často ani zájem jí založit? Hledání opory u pravicového voliče se nevyplatilo. Česká pravice je tradičně ateistická a ti, kteří působili v  KDU-ČSL nekladli důraz na její tradiční hodnoty. Program strany je sice možné aktualizovat podle dobových potřeb, ale úplná změna může vést k jejímu konci. V KDU-ČSL získala postupně od r.1990 a zvláště po r.2005 vedoucí pozice podnikatelská a manažérská vrstva, která nebyla korigovaná křesťanskými odbory, popř. dalšími zástupci nízkopříjmových skupin a vedla stranu doprava. Snažila se potlačit křesťanský duch strany a přiblížit tak KDU-ČSL i pravicovým nekřesťanům. To se jí však nepodařilo a proto před posledními volbami založila novou „nezprofanovanou pravicovou stranu“ TOP 09, a tím snad pomohla návratu KDU-ČSL k původním ideálům lidové strany. Lidovecká pravice sice ráda používala název křesťanští demokraté, ale sama měla ke křesťanství laxní vztah, jak dokázal i populistický název TOP 09.

Československá strana lidová byla založená roku 1919 a zakládali jí v podstatě politici z bývalé křesťansko-sociální strany, kteří měli k nové demokratické republice vztah, zejména předseda Msgre Jan Šrámek. Základem nové strany byly odborové organizace: tj. křesťansko-sociální odbory, mládežnický Orel a Svaz malorolníků.Vstup do křesťansko-sociálních odborů byl pro členy lidové strany povinnost a Šrámek byl také celostátním předsedou těchto odborů. Již první program strany kladl velký důraz na sociální záležitosti a určil stranu jako sociální pro nesocialisty. Tento termín působí jen zdánlivě nelogicky. Program většiny evropských křesťanských stran vycházel původně ze sociální nauky církve a především z papežské sociální encykliky Rerum novarum z roku 1891. První předseda ČSL Jan Šrámek chtěl také smířit katolíky se společností a oficiálním obdivem k husitům právě proklamovanou lidovostí, tj. prosazováním podpory chudších vrstev společnosti - malorolníků, dělníků a řadových zaměstnanců. Správně předpokládal, že je nutné spojit křesťanskou politiku s pomocí sociálně slabším, jinak se  ČSL stane jenom stranou jihomoravského venkova. Vždyť přes zdánlivě občanský název „lidová strana“ bylo všem jasné, že strana je tu především pro katolíky a především katolíci jí také budou volit. To, i přes snahu tehdejšího vedení pomocí neutrálního názvu získat nekatolické voliče, platí i v současnosti. Důvod neúspěchu o získání širokého spektra českých voličů je jasný. Tradiční ateizmus a odstup od křesťanských hodnot je  české společnosti opravdu vlastní.

Předválečný a poválečný program lidové strany se nazýval křesťanský solidarismus a po roce 1989, za předsedy J.Luxe, se používal termín sociálně tržní hospodářství, inspirovaný poválečným programem západních křesťansko-demokratických stran. Lux, jako otec velké rodiny chápal její sociální potřeby a zajímal se jak sám říkal o vrstvu „méně úspěšných občanů“.

Středovost strany dříve neznamenalo, že nikdo nevěděl, kam strana patří, ale že myslí na všechny sociální vrstvy obyvatelstva. V souladu s křesťanskou solidaritou odmítali lidovci tolerovat zvláště hrabivé podnikatele, kteří dávali na první místo zisk před zaměstnaností a přijatelnými pracovními a platovými podmínkami. Strana pro všechny nebyla a není bezduchá fráze, ale snahou po vytvoření bezkonfliktní společnosti, kde se podnikatelé dohodnou se svými zaměstnanci na přijatelných kompromisech.

Křesťanská strana je konzervativní, a pro někoho pravicová, ve smyslu jako jsou stálé křesťanské postuláty. Přirozené vztahy ve společnosti k nímž patří soukromé vlastnictví, fungující rodina a křesťanské morální hodnoty jsou hlavním body zájmu křesťanské politiky. Státní a soukromé hospodaření nesmí být však v konfliktu s křesťanskou solidaritou, aby nedošlo ke společenskému napětí a možnosti rozvratu společnosti extremními stranami. Pracovitost,jedna ze základních křesťanských vlastností, jde ruku v ruce se solidaritou pro rodiny s dětmi, staré, nemocné a nezaměstnané. Rodina s několika dětmi, průměrným platem otce a s matkou v domácnosti nemůže v současné společnosti bez slušných sociálních příplatků normálně existovat.

Absence otevřeného sociálního programu KDU-ČSL po smrti Luxe vedla ke ztrátě voličů, tedy i nekřesťanů, kteří spojují křesťanskou politiku se sociálními hodnotami, které jsou základem poválečné úspěšné a demokratické západoevropské politiky. Historie učí, že pravicové křesťanské strany ať se jmenovali konzervativní nebo katolicko-národní dopadli v české politice časem na úplné dno. Zredukování křesťanské politiky jenom na jakýsi nic neříkající evropský duchovní proud, vede k programové chudosti KDU-ČSL, kterou naposled nevolila nejenom pravice, ale ani středoví voliči.

PhDr. B.Lukeš, historik a bývalý archivář KDU-ČSL

USA: Obhájce obžalovaného z incestu se dovolává legálnosti homosexuálních skutků jako precedentu

Matthew Galluzzo, obhájce Davida Epsteina, universitního profesora obžalovaného z incestu se svou dospělou dcerou, hájí sex mezi členy rodiny odvoláváním se na "práva" homosexuálů jako precedentu. Řekl: "Je v pořádku, aby si homosexuálové dělali, co chtějí ve svém vlastním domě. Co je zde tak rozdílného? Musíme přijít na to, proč je některé chování tolerováno a jiné ne. Co se děje v soukromí mezi plnoletými nemá být předmětem legislativy. Jestliže připustíme, že obě strany souhlasily, tak proč to stíháme? " Galuzzo tvrdí, že incestní vztah profesora se svou dcerou začal, když jí bylo 21 let, a že ona není oběť, ale spolupachatel.

Profesorka právních věd Joanna L. Grossman v interview pro ABC News poukázala na text rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2003, které zrušilo zákony proti sodomii. V rozhodnutí se praví, že vláda nemůže zakázat "soukromé, dobrovolné, sexuální nebo intimní chování, které se netýká nezletilých nebo donucování". Ta samá slova implikují, že incest by měl být legální. 30.12.2010, lifesitenews.com

USA: Kansaský guvernér proti sociálním dávkám ničícím zdravé rodiny

Nově zvolený kansaský guvernér Sam Brownback řekl, že je třeba změnit pravidla sociálních programů, která osoby s nízkými příjmy odrazují od manželství a vytvoření rodiny. "Studie ukazují, že ze zdravé milující rodiny mají prospěch nejen rodiče, ale což je důležitější, děti. Budeme pracovat na tom, aby byly odstraněny překážky k manželství, takže více dvojic se bude moci vzít bez obavy, že ztratí významnou státní podporu během obtížné finanční situace". Řekl, že vyhlídka, že ztratí výhody uzavřením manželství, motivuje dvojice, aby zůstaly nesezdány, aby si tak zachovaly vyšší celkovou státní podporu. Taková změna pravidel přinese krátkodobý nárůst nákladů, ale dlouhodobý zisk pro stát.

Tvrzení, že sociální programy odrazují od uzavírání manželství, není nové. Už v roce 1965 sociolog (a pozdější senátor) Daniel Patrick Moynihan poukazoval na to, že takové programy mají podmínku, že sociální dávky dostane žena s dětmi, jen když muž je mimo domácnost. Studie z roku 2004 ukázala, že manželské dvojice mají větší přínos ze sociální podpory než nesezdané spolu žijící dvojice jen tehdy, když pracuje pouze muž a žena se jen stará o děti; v opačném případě jsou na tom manželé hůře. 12.1.2011, lifesitenews.com

Španělsko: Cordobský biskup varuje před UNESCO

Demetria Fernández González, biskup diecéze Córdoba, 26. prosince 2010 na svátek Svaté rodiny pronesl v tamější katedrále kázání, ve kterém se věnoval především rodině a souvisejícím morálním otázkám. Rodina je "domácí církví", je jedním ze základních pilířů našeho života a naší společnosti. Podle Božího plánu rodina je stabilním svazem mezi mužem a ženou, kteří si slibují lásku na celý život. Je to svazek posvěcený Božím požehnáním ve svátosti manželství, jehož pouto je stálým zdrojem milosti a je nerozlučitelné.

Potěšení, které doprovází pohlavní styk, nemůže být absolutní hodnotou vztahů mezi mužem a ženou. Když je vše zaměřeno na uspokojení sebe sama, druhý člověk se stává objektem, a láska se stává sobectvím. Snaha se vyhnout narození dítěte není nic nového, je stará jako člověk. Ale v dnešní době se více zdůrazňuje; jsou k disposici technické prostředky, které dříve nebyly: antikoncepční pilulky a sterilizace mužů i žen, které činí z ženy objekt, a dochází ke ztrátě lidské důstojnosti. Církev učí, že manželský vztah je v rozporu s Božím plánem, jestliže sexuální spojení zabraňuje vzniku života. Každý manželský akt musí být otevřený k životu. Encyklika Humanae vitae učí tuto nauku. Zde je vina biskupů, kněží a katechetů, že nauku církve v tomto bodě skrývali nebo popírali.

Španělsko má po mnoho let nejnižší porodnost na světě, a od zavedení potratu je tu více než milion mrtvých z tohoto ohavného zločinu. Zpřístupnění rozvodu, antikoncepce ve všech jejích formách, potratu včetně i ráno po pilulce, distribuované jako antikoncepce zdarma, to jsou všechno útoky na rodinu.

"Kardinál Antonelli mi před několika dny řekl v Zaragoze, že UNESCO připravuje plán, aby se během příštích 20 let stala polovina světové populace homosexuální." Prostřednictvím různých programů se má implementovat genderová ideologie, která už je přítomna v našich školách. Podle ní si narozený muž nebo žena vybere pohlaví podle své libovůle a může ho pak zase podle svého rozmaru změnit. To je poslední "úspěch" kultury, která se chce úplně rozejít s Bohem Stvořitelem, jenž ustanovil v naší přirozenosti rozlišení mezi mužem a ženou. 12.1.2011, infocatolica

Německo: Evangelický pastor chce žít jako žena a zůstat ve svém úřadě

Evangelický pastor Hans-Gerd Spörkel (54 let) působí již 26 roků v obci Rees-Haldern (ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko). Začal brát hormony, nechal si odstranit vousy, též se maluje se a nosí ženské šaty. Protože se nemůže identifikovat se svým tělem muže. Dotyčný je ženatý, žije odděleně od své ženy, ale chce se starat o své děti. Když poprvé předstoupil před obec svých věřících ve své ženské podobě, dostalo se mu dlouhotrvajícího potlesku. Nechává se ale stále oslovovat "pane faráři".

Měl předtím myšlenky na sebevraždu, nervově se zhroutil a byl hospitalizován na psychosomatické klinice. Má podporu svého církevního nadřízeného a chce nadále působit tam, kde nyní je.

Spojené království: Pro lidský důmysl není teoretický nárůst populace problém

Zatímco mnozí straší přelidněním a volají po redukci, třebas i za použití síly, lidské populace, zpráva nazvaná "One Planet; Too Many People?" (Jedna planeta, příliš mnoho lidí?), kterou zpracoval Institution of Mechanical Engineers (IME), představuje nadějnější pohled, když tvrdí, že demografické výzvy lze zvládnout lidskou vynalézavostí. Dr. Tim Fox, hlavní autor zprávy, řekl, že závěry zprávy nejsou založeny na nějakých dohadech o dosud nevyvinutých technologiích, ale že můžeme uživit 9 miliard lidí aplikací existujících technologií. Zpráva vyzývá vlády k většímu šíření inženýrských znalostí, aby bylo tak pomoženo rozvojovým zemím, neboť nedostatek inženýrských znalostí je tam částí problémů s podvýživou.

Zpráva zkoumá čtyři oblasti, na které se mají vlády zaměřit a kde inženýři mají znalosti a dovednosti, aby pomohli. Jedná se o výživu, vodu, urbanizaci a energii. Lze obstarat dostatek potravy zdvojnásobením světové zemědělské produkce během 40 let, zejména aplikováním stávajících biotechnologií, zlepšeními v mechanizaci a automatizaci a účinnějším zavlažováním. Není důvod, aby došlo k nedostatku vody pro užití lidmi.

Zpráva je v souladu s výroky dr. Jacques Diouf, jenž je v čele organizace OSN pro Potraviny a zemědělství, které pronesl na zasedání afrických biskupů v Římě (viz www.prolife.cz/?a=71&id=678&ti…), že zajištění potravy v Africe je možné se stávajícími technologiemi, ale že je k tomu zapotřebí politické vůle. Celá 48stránková zpráva IME je k disposici na www.imeche.org/Libraries/2011_…

25.1.2011, lifesitenews.com

Podle Evropského soudu pro lidská práva sebevražda je „lidské právo“

Evropský soud pro lidská práva 20. ledna rozhodl, že zatímco sebevražda je "lidským právem", stát nemá žádnou povinnost poskytnout občanům prostředky ke spáchání sebevraždy. 2.2.2011, lifesitenews.com

Ne cestě k „druhé“ republice

Naše současná vládnoucí koalice, pod ideovým vedením TOP 09, je nejen asociální, poškozuje jak rodiny s dětmi, důchodce, tak i převážnou část naší společnosti. České národní a státní zájmy jsou jí nadto vzdálené na sta honů.

Jedinou cestou, jak z toho, je zápas s havlisty, který by měl ve skutcích sjednotit jak českou národní pravici, tak sociální demokraty a komunisty. Jen tak lze uchovat náš stát a český národ.

Zaprodanost částí „naší“ vládnoucí elity a médií, zvláště havlistické ČT, jak jsem přesvědčen, je zjevná. Museli jsme opustit federaci se Slováky, abychom ji mohli vytvořit se sudetskými Němci, kteří by se stali druhým národem ČR? Nezapomeňme na to, že K. Schwarzenberg, ministr zahraničí ČR, se cítí „Böhme“, jak i sudetští Němci, a nikoliv „Tscheche“.

Nezapomeňme však, že po druhé republice následoval tzv. protektorát. Tím nejhorším scénářem může být následující vývoj. Česko-německá federace, i při formální rovnoprávnosti českého a německého národa, který by tvořila sudetoněmecká národnostní skupina - jež se již takovým národem dávno cítí- v níž by se střídal německý prezident s českým, jak o ni usilují „sudetští“ Němci, by nebyla ničím jiným než polozakrytou formou české nerovnoprávnosti, která by mohla za určitých podmínek, jež by byly pečlivě připravovány za účasti kolaborantů, přerůst do situace, kdy by tento „složený stát“ mohl vstoupit jako nová země do Spolkové republiky Německo, v níž by se český národ časem dostal do nezáviděníhodného postavení Lužických Srbů, jak je známe ze současnosti.

Tak by se naplnil odvěký sen pangermánů – došlo by k připojení dávných říšských zemí, jimiž podle nich země Koruny české vždy byly a jsou, k novodobé německé říši, která by se stala rakví našeho národa.

Léta, desetiletí nám říkali, že sudetští Němci ve SRN jsou zanedbatelnou skupinou, na níž se většina jejich spoluobčanů dívá jako na ztělesněnou přežitou minulost. Je zbytečné se jimi zabývat. Zamlčovalo se nám však, že tato vymírající skupina byla a je podporována pangermány a také křesťanskými stranami, CDU/CSU. Vždy šlo nejen o vzájemnou politickou podporu, ale také o finanční, která odsunutým pomáhá při naplňování mnohých jejich plánů. Bez těchto peněz z pokladny SRN by byl SL dávno bezzubý.

Abychom nešli příliš do historie. Víme dobře, jak Angela Merkelová se již několik let snaží o podporu jak sudetských Němců, tak i dalších „vyhnanců“. Jejich hlasy jí zřejmě pomohly k volebnímu vítězství a postu kancléřsky SRN. Podívejte se na její projevy, zvláště na vystoupení o tzv. Dni vlasti. Toto úsilí A. Merkelové kvitovali zvláště sudetští Němci. V nedávných dnech jí udělili Evropskou cenu Coudenhove-Kalegri, která je nejvyšším vyznamenáním Panevropského hnutí. Byla takto poctěna ve svém úředním sídle v Berlíně, a to i za přítomnosti „velkého“ a širokého B. Posselta.

Na druhé straně lze pozorovat, že se A. Merkelová, díky i vlivu agresivní skupiny kolem dr. E. Steinbachové, snaží skutečně moc. Nedávno strany vládní koalice prosadily, aby 5. srpen byl celoněmeckým památným dnem vyhnání a tak bylo přiměřeně oceněno nevyslovitelné utrpení milionů vyhnanců, jak řekl generální sekretář CDU. 5. srpen má připomínat i rok 1950, kdy uteklí a odsunutí Němci, mezi nimiž nechyběli i vysocí důstojníci SS, SA a prominentní nacističtí úředníci, přikrytí hávem křesťanským, přijali tzv. Chartu vyhnaných.

Tak SRN zřejmě vysílá signál, že terminologie Postupimi a sama Postupim je pro ní minulostí a že napříště hodlá sledovat nejen prostřednictvím Evropské unie, ale i samostatně své velmocenské zájmy. Nejdříve německou střední Evropu a poté německou Evropu. A co dál? Němci vždy snili o světovládě. Neuspěli. Věřme, že neuspějí ani v současnosti. A to jim také přejeme! Jejich nadvláda byla vždy tvrdá a často zločinná.

Neměli bychom i my do svého kalendáře zařadit vzpomínkový den na genocidu více než 25 milionů Slovanů v průběhu druhé světové války nacisty?

Dr. O. Tuleškov

Vážení přátelé,

děkujeme vám za podporu, kterou nám prokazujete. Jen tak můžeme dále rozvíjet svou činnost..

Naše webová stránka je opět úspěšnější. Denně na ní zaznamenáváme přes 80 návštěv, které si přečtou asi 200 stránek. Návštěvy jsou ze 30 států a v ČR ze 160 míst. Prosíme: rozšiřujte naši webovou adresu, naše texty, získávejte další čtenáře, podporujte nás, jak je to ve vašich silách. Velmi to potřebujeme. Posílejte nám své články, zajímavé texty. Jsme vašim sociálním a českým národním médiem. Spoléháme na vás, Vy se můžete spolehnout na nás. Budeme vždy s vámi a buďte i vy více s námi! Děkujeme.

Vydává ÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 22. února 2011. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz