Křesťanský sociál

květen, červen 2015 

Nikoliv války, ale rozvoj v míru!

Papež František varoval před hrozbou třetí světové války

Papež František vyzval svět, aby přestal být nevšímavý vůči hrozbě třetí světové války. Stalo se tak během kázání při největším italském vojenském památníku první světové války Redipuglia při slovinské hranici.

František řekl, že třetí světová válka se už postupně děje, dochází ke zločinům, masakrům a zkáze. Vzpomínal na oběti první světové války a poukázal na to, že i dnes je již mnoho obětí, které padly kvůli zákulisním zájmům, geopolitickým strategiím, chamtivosti po penězích a moci.

Taková motivace však podle něj často zastírána ideologií.

František v minulých měsících opakovaně vyzýval k ukončení konfliktů na Ukrajině, v Iráku, Sýrii , pásmu Gazy a Africe.

„Utváření míru pak podle papeže vyžaduje více odvahy než vedení války:

„Je potřeba odvahy, abychom řekli ´ano´ k setkání a ´ne´ ke konfliktu; ´ano´ k dialogu a ´ne´ k násilí; ´ano´ k vyjednávání a ´ne´ k nepřátelství; ´ano´ k respektování dohod a ´ne´ k provokacím; ´ano´ k upřímnosti a ´ne´ k dvojakosti. K tomuto všemu je třeba odvahy, velké vnitřní síly.“

Výňatky z tiskových zpráv

Dôležité vyjadrenie sv. Otca:

Ekonomika postavená na uctievaní peňazí...

Pápež František sa vo svojom najnovšom interview pustil do veľkej kritiky súčasného globálneho ekonomického systému! Podľa jeho slov sa súčasný globálny ekonomický systém blíži ku kolapsu! Ekonomika postavená na uctievaní peňazí, na vojnách, nerovnostiach a nezamestnanosti mládeže nemôže prežiť! Ako sám povedal: "My udržujeme po celé generácie systém, ktorý nie je dobrý!"

Ďalej kritizoval veľkú nezamestnanosť, najmä mladých ľudí. Pápež povedal: "Miera nezamestnanosti je pre mňa veľmi znepokojujúca, v niektorých krajinách dosahuje viac ako 50 percent. Niekto mi hovoril, že 75 miliónov mladých Európanov vo veku do 25 rokov sú nezamestnaní. To je zverstvo!" Svätý otec taktiež veľmi ostro skritizoval vplyv vojen a armád na globálnu ekonomiku. Doslova povedal: " My ničíme celé generácie, aby sme udržali ekonomický systém, ktorý aby prežil, musí viesť vojny a je tomu tak odjakživa. A vzhľadom k tomu, že sa nám nedarí rozpútať tretiu svetovú vojnu, tak vedieme regionálne vojny. Predávame a vyrábame zbrane a podporujeme tým modlársku ekonomiku - ekonomiku, ktorá obetuje svojich mužov a kŕmi tým ideály peňazí!"

Pápež má jednu obrovskú pravdu a nebál sa ju otvorene povedať aj do sveta! Celý tento zločinecký systém založený na nekonečnej spotrebe, vojnách, biznise, zisku a zvrátenostiach je chorý! Kde sú nejaké zábrany? A existujú ešte vôbec nejaké tie zábrany? Celý súčasný systém je založený na permanentnom zadlžovaní a nekonečnom ekonomickom raste, čo ale nie je absolútne reálne! Ako môže existovať nekonečný rast? Veď v zdravej ekonomike by sa predsa mali striedať jednotlivé fázy ekonomického cyklu (expanzia, vrchol, recesia, dno). Ako môže niekto očakávať, že bude mať nekonečný rast? Áno "nekonečný" rast je "reálny", ale jedine vtedy, ak je umelo udržovaný akýmkoľvek spôsobom (sam ozrejme, že aj vtedy je len kvázi nekonečný)! Dá sa to zabezpečiť jedine na úkor iných! A presne to je to, čo dnes robia západné štáty a hlavne USA! Neustále vedú vojny a napádajú druhé krajiny a tak si umelo udržujú rast HDP v kladných číslach. Aj keď im ekonomika začne upadať, vždy si ju takýmto spôsobom naštartujú. No posledný rok sa karta akosi obrátila a Spojeným štátom sa už dlhšiu dobu nedarí začať žiadny vojenský konflikt. Najskôr stroskotali v Sýrii, potom na Ukrajine. Keď sa im nepodarilo vyvolať nový konflikt, vrátili sa späť k myšlienke vojnového konfliktu v Sýrii a aj naďalej sa ho uprene nepriamo snažia udržiavať pri živote. Aj preto USA neustále vyzbrojujú teroristov v. "Zlé jazyky" hovoria, že aj za súčasnou inváziou teroristickej organizácie ISIL v Iraku stojí USA spolu s Katarom a Saudskou Arábiou. Veď kto posiela zbrane a finančnú "pomoc" sýrskym "povstalcom" a teroristom z ISIL? Nie sú to práve USA s NATO a spolu s ich zločineckými spojencami Katarom, Saudskou Arábiou a Tureckom? No ako vidno ani toto vyzbrojovanie teroristov nepomohlo ekonomike Spojených štátov, pretože tá sa v prvom kvartáli tohto roku prepadla o 1% HDP, niektorí dokonca tvrdia, že to sú až -2% HDP! Pokiaľ nepríde veľká vojna, ekonomika USA neporastie! O zadlžení Spojených štátov nehovoriac. Ich celkový dlh činí 59,4 bilióna dolárov! Sú uprostred najväčšej dlhovej bubliny všetkých čias! O tom, či je to vo bec splatiteľné netreba ani diskutovať. Tento dlh nebude nikdy nikým splatený a už vonkoncom nie, keď bude americké ekonomika v recesii!

Okrem vojen, na ktoré svätý otec poukazoval, priniesol so sebou a rozvinul u ľudí súčasný systém chamtivosť, nevraživosť, nenávisť a vidinu zisku nadovšetko! Skoro nikto už dnes neberie ohľad na obyčajných ľudí, na ich potreby, dôstojnosť života. Z medziľudských vzťahov sa vytratila ľudskosť, láska, etika a morálka. Tie boli nahradené chamtivosťou, nevraživosťou, nenávisťou a zvrátenosťami. Všetko toto ale niekomu vyhovuje. Aj preto sa "ten niekto" snaží všemožne udržať súčasný zločinný systém nad vodou. Všetko to má slúžiť len jedinému cieľu - totálnej kontrole pár zločincov nad ľuďmi! Veď sa len zamyslime, čo je hlavným cieľom súčasného systému? Neustále zaťažovať ľudí prácou , starosťami, manipulovať, ovládať, a permanentne zabávať spoločnosť, degenerovať jej etiku a morálku, rozoštvávať ľudí proti sebe a tak pomaly rozkladať spoločnosť ako takú. Treba ľudí natoľko zaťažiť, znechutiť a zdegenerovať, aby nemali čas a chuť sa zapodievať dôležitými otázkami týkajúcimi sa ich života, aby nemali čas venovať sa verejnému životu, dohliadať na chod štátu, Únie alebo nebodaj odhaľovať špinavosti a podvody súčasných politických zločincov! Pretože biznis je nadovšetko, základné ľudské hodnoty ako život, zdravie a láska tu pomaly prestávajú hrať rolu.

Pravda je bohužiaľ taká, ako ju popísal aj sám pápež František. Súčasný západný svet sa pomaly nielen ekonomicky, ale aj morálne rozpadá a je pár pomätencami ťahaný do úplného bahna. Toto všetko sa ale dá ešte stále zastaviť. Ešte je čas sa vzoprieť, pochopiť, čo si na nás obyčajných ľudí nachystali západné "elity" a konečne sa postaviť týmto zločincom! Len my to môžeme dokázať, len masa ľudí dokáže aj z nemožného urobiť možné! Preto nenechajme sa už viac manipulovať, ovládať, okrádať, zbedačovať a zotročovať! Dajme tým zločincom konečne to, čo im zaslúžene patrí! – Přišlo e-mailem

Evropští lidovci zešíleli:  Jsme připraveni na válku s Ruskem!

Na zasedání Evropské lidové strany se projednával dopad zhoršení vztahů mezi EU a Ruskem na pozadí ukrajinské krize, a také se vyzýval o nutnosti přijmout tvrdší interakci vůči Rusku včetně „připravenosti na válku."

Jacek Saryusz-Wolski: Nyní je čas tvrdé politiky! 23.duben 2015 

Se znepokojivou silou parního válce se Evropa blíží k válečnému konfliktu s Ruskou federací. Jestřábi v Evropském parlamentu již zcela otevřeně hovoří o přípravě na válku s jadernou velmocí.

Na posledním zasedání Evropské lidové strany (EPP), která je největší frakcí v Evropském parlamentu, účastníci prohlásili, že „nejlepší strategií odstrašování Ruska by měla být připravenost na válku", uvedl na svých stránkách EurActiv. Mimochodem součástí této válečnické frakce jsou i čeští lidovci a, to nikoho jistě nepřekvapí, že také „mírotvůrci“ z klanu pana Schwarzenberga a pana Kalouska v podobě TOP 09.

„Musíme dát jasně najevo, že jsme připraveni jít do války," řekl při setkání Froydenshtayn Roland, vedoucí analytického centra Evropské lidové strany. V tomto případě poslanec Evropského parlamentu obvinil Rusko, že údajně směřuje pod evropské hodnoty.

Poslanci Tunne Kelam a Christian Dan Preda označili Rusko za „nepřítele Evropské unie", a obvinili ruského prezidenta z „agresivní" zahraniční politiky „jehož cílem jsou pobaltské státy a Podněstří", a to navzdory skutečnosti, že ruské ministerstvo zahraničí opakovaně popřelo taková obvinění.

Poslanci Lidové strany šli až tak daleko, že posuzovali situaci takto: „V Německu je umístěno pouze 20 atomových bomb B-61, které mohou být zničeny jedním ruským úderem. To musíme změnit.“

„Doba rozhovorů a přesvědčování Ruska je u konce. Nyní je čas tvrdé politiky,“ vzkázal lídrům EU poslanec a místopředseda frakce EPP Jacek Saryusz-Wolski.

V závěru členové EPP diskutovali možnost dalšího umístění systémů protiraketové obrany ve východní Evropě.

Jak sám EurAktiv připomíná, jsou „jestřábí“ prohlášení EPP velmi závažná, protože Evropská lidová strana je největší středo-pravicová strana v Evropském parlamentu, má podporu z nejvlivnějších evropských lídrů, včetně německé kancléřky Angely Merkelové                                                            (kou, prvnizpravy.cz, euractiv.com .)

Prostě je upálili, jinak by byla válka, řekl k masakru v Oděse český diplomat. Jaroslav Foldyna se naštval a pustil se do boje.

„Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé,“ řekl doslova velvyslanec Bartuška.                    (Parlamentní listy)

Z Facebooku Jaroslava Foldyny:

„Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku.“

Slova vládního zmocněnce , zaměstnance MZV podřízeného mému stranickému kolegovi Luboši Zaorálkovi. Tak to už je vrchol co za póvl se najde na MZV!
Je-li to autentické, žádám premiéra, aby ministr zahraničí Luboš Zaoralek okamžitě toho člověka vyhodil.

Český diplomat hájil upalování na Ukrajině, Zaorálek zuří

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) v pondělí ostře zkritizoval vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost Václava Bartušku za jeho výrok o upalování a zabíjení na Ukrajině jako způsobech, jak řešit ruskou intervenci. Podle Zaorálka je nepřípustné, aby se zaměstnanec ministerstva zahraničí tak cynicky vyjadřoval. Šéf diplomacie to uvedl v tiskovém prohlášení.

V interview pro server Neovlivní.cz, zveřejněném v pátek, Bartuška odpovídal na dotaz, zda je Pobaltí připraveno na možný zásah neoznačených ruských vojáků podobný jejich intervenci na Krymu a východě Ukrajiny.

„Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé,” řekl v rozhovoru Bartuška.

Zaorálek s jeho vyjádřením nesouhlasí. „Václav Bartuška použil výkladu, který je věcně nesprávný a morálně neobhajitelný. Je naprosto nepřípustné, aby zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí mluvil o upalování a zabíjení lidí jako o prostých metodách řešení konfliktů. Panu Bartuškovi jsem jeho výrazy ostře vytkl a vyjádřil jsem zásadní odpor k podobně cynickým prohlášením,” uvedl v reakci ministr zahraničí.

Při požáru v Domě odborových svazů v ukrajinské Oděse vloni 2. května zemřelo při střetech zastánců jednotné Ukrajiny se separatisty 32 lidí. Nejprve se hovořilo o tom, že oběti – separatisté, kteří se v budově schovávali před svými odpůrci – se většinou otrávily oxidem uhelnatým, vyšetřování ukázalo, že je zabil chloroform. Celkem při střetech v Oděse zahynulo 48 lidí.                                       Novinky, ČTK

Zoufalství a dluhy dohnaly ženy k sebevraždě. Dcera zemřela,

matka je před soudem

Rodinnou tragédii, kterou vyvrcholily dlouhodobé finanční problémy, rozplétá od pondělí ostravský krajský soud. Pětačtyřicetiletá Hana Žitníková předloni v listopadu pustila v rodinném domku v Úvalně na Bruntálsku plyn z propanbutanové lahve. Následně došlo k explozi a požáru, při němž uhořela její dvaadvacetiletá dcera. Pachatelku k zoufalému činu dohnaly obrovské dluhy, s nimiž si nevěděla rady. Obžaloba případ kvalifikuje jako trestný čin zabití.

Vyšetřování případu, který před rokem a půl otřásl malou vesnicí nedaleko Krnova, ukázalo, že matka s dcerou se pravděpodobně dohodly, že spáchají společnou sebevraždu.

Kvůli dluhům, které se pohybovaly ve statisících, musely domek prodat. Ani rok po uskutečnění prodeje ale nebyly schopny se vystěhovat. A to přesto, že makléř realitní kanceláře, která vyřizovala prodej domu, se jim snažil pomáhat se zajištěním bytu. Ženy na nové bydlení neměly prostředky, protože peníze z prodeje domu byly použity na úhradu dluhů.

Když už nezbývalo nic jiného a ženy se musely vystěhovat, rozhodly se k zoufalému činu. Žitníková a její dcera nejprve rozlily po domě benzín a následně otevřely ventil od lahve. To potvrdila i samotná obžalovaná, která sice u soudu odmítla vypovídat, ale soudce přečetl její výpověď z řízení před policií.

„Už v létě předchozího roku nás napadlo, že se zabijeme. Měly jsme dluhy a holka nikde nepracovala, protože nemohla sehnat práci. Už fakt nevím, kterou z nás to napadlo jako první, ale myslím, že to byl náš společný nápad,“ vypověděla žena do protokolu.

„Nejprve jsme přinesly tu bombu do dětského pokoje. Irena vzala kanystr a rozlila po domě benzín. Potom jsme si stouply do dětského pokoje a já jsem pustila plyn. Stály jsme u bomby proto, abychom se co nejrychleji udusily. Najednou jsme začaly kašlat a pak se ozvala rána. Irča zařvala dvakrát mami, já jsem taky něco zařvala a pak už nevím, co se dělo. Pravděpodobně jsem vylezla oknem, ale už si na to nepamatuji,“ popsala dále žena.

Obžalovanou z hořícího domu zachránil jeden ze sousedů. Podle hasičů, kteří na místě zasahovali, hořelo ve dvou pokojích. Mladé ženě už záchranáři nedokázali pomoci, starší z nich utrpěla rozsáhlé popáleniny, se kterými se dosud léčí.

Tlakovou vlnou se roztříštila okna a střepy se pak musely uklízet v širokém okolí. „Slyšel jsem obrovskou ránu. Napřed jsem si myslel, že se mi něco děje ve firmě, viděl jsem ale oheň, který šlehal z oken sousedního domu,“ popsal novinářům požár jeden ze sousedů.

Žena svého činu lituje. „Je mi líto, že to tak dopadlo. Nemělo se to stát,“ řekla do protokolu. Hlavní líčení bude pokračovat ještě v úterý. Obžalované hrozí za trestné činy zabití a poškozování cizí věci až deset let vězení.                  Aleš Honus, Právo

Poznámka redakce: Kolik tisíc lidí od r. 1989 již takto uteklo ze života, kde neměly již nic jiného kromě dluhů? Kolik je těch, kteří nechali dopis na rozloučenou, v němž psali, že v takovéto nespravedlivé společnosti nechtějí dál žít? A kolik jich ještě bude?

Zastáváme stanovisko, že život člověka, a to jakéhokoliv, je ve skutečně humanitní společnosti tou nejvyšší hodnotou, s níž je spojeno právo každého člověka prožít svůj život důstojně.

Pokud však fakticky bude v lidské společnosti vládnout zlaté tele stále žádoucí po zisku, tam lidskost zapláče. Nenávist, konflikty, boje a války jsou spojené s takovouto společností, v níž jsou stovky milionů nezaměstnaných, trpících hladem, bezdomovectvím, umírajících bez střechy nad hlavou a v osamocenosti.

Proto jsme pro sociálně spravedlivé lidské společenství. Je budoucností lidstva.

V Česku se přepisují dějiny

© Sputnik/ Vladimir Vyatkin

Jiří Just

"Ti intelektuálové, kteří dnes ovládají česká média, mají za to, že by bylo dobré, aby Česká republika zanikla jako samostatný stát a aby byla včleněna do velkého útvaru řízeného Německem. Dívají se tedy na dějiny takovými očima. Snaží se nacházet cokoliv, co by jim takový pohled ospravedlnilo a snaží se vytěsňovat události, které s takovým pohledem nejsou v souladu.“                                           Výňatek z článku

Bašta: Spojené státy obkličují Evropu „svými“ válkami

Podíváme-li se na mapu, musíme si povšimnout, že Evropa jako jediný kontinent je na svých hranicích obklopena zamrzlými i velmi žhavými a krvavými konflikty.

Jen namátkou: Kypr, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Podněstří, Kosovo, Makedonie, Donbas, Libye, Sýrie. Kupodivu to zatím nikoho příliš nevzrušuje. Možná proto, že jsou většinou dost staré. Kypr byl rozdělen již od roku 1974, ostatní vznikly po rozpadu Sovětského svazu či Jugoslávie, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroskav Bašta.

Evropa obklíčená konflikty

To, že se nám všechny dvacet a více let staré války velmi aktuálně připomínají, způsobila politika Spojených států, která se v posledních patnácti letech dosti cílevědomě soustředila na vyvolání nových ohnisek napětí a nových konfliktů, které vesměs nesou značku „Made in USA“. Kosovo, Gruzie, Irák, Libye, Sýrie, Ukrajina a naposledy Jemen. O doutnající Střední Asii (Afganistán, Kyrgystán) nemluvě. Absolutní většina těchto krizových bodů na mapě má (kromě výrazného angažmá Spojených Států a jejich spojenců) dva společné faktory – leží v Evropě (Kosovo, Makedonie, Podněstří, Kypr) či na jejích hranicích (Lýbie, Sýrie) nebo na hranici Ruské federace.

A všechny bez výjimky Evropu ohrožují. Buď přímo hrozbou války (Ukrajina), nekontrolovatelným přílivem imigrantů (Libye, Sýrie, Ukrajina, Kosovo) nebo nepřímo tím, že se třeba staly příčinou ekonomického kolapsu Řecka, které vydalo na zbrojení více než mohlo jeho hospodářství unést. A politici Evropské unie v lepším případě řeší jen jednotlivé následky, nikoli příčiny krizí, jak nám momentálně předvádějí kolem přílivu imigrantů z Afriky do Itálie. V tom horším pomáhají další nebezpečné konflikty úspěšně rozdmychávat a jako náměsíčníci vedou po sto letech Evropu znovu do války proti Rusku. Kromě soudnosti ztratili i zbytek pudu sebezáchovy.

Nová studená hybridní válka vede k tomu, že EU popírá postupně všechny principy, na nichž je založena – snahu o mír v Evropě, svobodu slova, politickou pluralitu, odmítání totalitarismu. Toleruje svým spojencům na Ukrajině vše: politicky motivované vraždy, výzvy ke genocidě i její praktické vykonávání (Oděsa, Donbas), nepohoršují je ani projevy neonacismu. Moří svůj vlastní průmysl protiruskými sankcemi a přitom velkoryse přehlížejí, že export USA do Ruské federace se v loňském roce zvýšil o 8%. Inu, v Římě se říkávalo Quod licet Iovi, non licet bovi. Evropští politici (včetně našich) sehrávají roli toho vola dobrovolně a zdá se, že docela rádi.

Cesta z krize je jedna – občané by svým představitelům měli důrazně vysvětlit, že na rozdíl od nich těmi poslušnými dobytčaty nejsou, a co nejdříve odstavit své politiky od žlabu, dodává Jaroslav Bašta.

CounterPunch: Zastavit americkou agresi

může jenom Rusko

© REUTERS/ Lucas Jackson

Bariéry mezi kontinenty, železná opona rozdělující země a národy a nestabilita ve světě jsou výhodné pro toho, kdo si hodlá upevnit pozici globálního garanta regionální bezpečnosti, tedy pro Spojené státy americké. Myslí si to nezávislý americký list CounterPunch.

„Pokud by americké MZV neiniciovalo státní převrat na Ukrajině za účelem svržení legitimně zvoleného prezidenta Viktora Janukoviče, tak by se USA nepodařilo zatlouct klín mezi EU a Rusko a zničit tak upevňující se vztahy Evropy a Asie", píše vydání.

Euroasijská ekonomická integrace, která zahrnuje plány stavby vysokorychlostních železnic z Číny do Evropy (tzv. Hedvábná stezka), představuje zjevné bezprostřední ohrožení USA, jejichž podíl na světovém HDP stále klesá. Nikdo ve Washingtonu není připraven smířit se se ztrátou vlivu a vedoucí pozice Ameriky na mezinárodní aréně. Ignorovat vznik nového protivníka v podobě spojené EU a Ruska by znamenalo „souhlasit s budoucností, ve které se USA střetnou s postupným, ale nezvratným oslabováním své nedílné nadvlády v oblasti mezinárodních záležitostí", píše CounterPunch.

Pro Ameriku je rozdělení Evropy a Asie životně důležité. Kvůli tomu vytváří nárazníkovou zónu od Baltu do Černého moře, která se současně stane předmostím pro její budoucí agresi. USA už do Evropy stahují síly, byť o tom americká média, jako vždy, mlčí.

Hlavním iniciátorem procesu jsou právě USA, nikoliv NATO. I když evropské země sankce proti Rusku podporují, nejsou zrovna nadšeny z koncentrování vojenské síly na svých hranicích. Proto výdaje celkem a plně připadají na Ameriku, poznamenává vydání.

Je příznačné, že analytici představující různé politické tábory, se shodují v tom, že upevnění spolupráce mezi Ruskem a Německem není nijak v souladu se zájmy Spojených států. Vždyť přeci, „kdyby se spojily, staly by se jedinou reálnou silou, která by byla schopna soupeřit s USA", píše CounterPunch.

Amerika je přesvědčena o tom, že má historické právo vládnout světu. Situace na Ukrajině tedy nemá nic společného ani s demokracií, ani s nezávislostí a ani s tzv. ruskou agresí. USA se jednoduše snaží o oddálení úpadku vlastní ekonomiky.

Washington tedy udělá všechno pro to, aby pohnal Brusel proti Moskvě a ekonomicky Rusko poškodil. „Rozděl a panuj: to je ten klíč k úspěchu. Ať si klidně neustále jdou vzájemně po krku. Sunnité proti šíitům, jedna národnost na Ukrajině proti druhé, Rusové proti Evropanům. To je plán Washingtonu, který nikdy nezklame", shrnuje list.

Washington hodlá v tomto konfliktu zvítězit, ustavit svoji kontrolu nad dvěma kontinenty a zachovat si svoji pozici jediné supervelmoci. „Jenom Rusko může USA zastavit a my doufáme, že tak učiní", uzavírá CounterPunch.

      Více: http://cz.sputniknews.com/nazory/20150320/130171.html#ixzz3UuSqHFfm

USA chtějí okupovat celý svět, představoval v Praze srbský režisér svůj film. A dal všem návod, jak se tomu vzepřít

Okupace Jugoslávie – cvičení pro okupaci světa. S takovým podtitulem představil ve čtvrtek večer v Praze srbský režisér Boris Malagurski svůj nový dokumentární film Tíha okovů 2. Film na konkrétním případu ukazoval údajné chování USA po celém světě a jejich postup při změnách jednotlivých vlád a režimů ke svému obrazu. Malagurski ale v závěru filmu dal i recept na to, jak proti něčemu takovému bojovat. ParlamentníListy.cz přinášejí shrnutí základních tezí celého obsáhlého dokumentu, s nímž autor objíždí festivaly po celém světě.

Západ v čele se Spojenými státy cíleně rozbil Jugoslávii a právě na tomto případu si vyzkoušel plánované svrhnutí režimu a likvidaci státu, které byly později využity v řadě dalších zemí po celém světě. Takové je poselství více než dvouhodinového filmu Tíha okovů 2 (v srbském originálu Težina lanaca 2, anglicky Weight of Chains 2), pod kterým je podepsán nyní již věhlasný mladý srbský režisér Boris Malagurski, který část svého života prožil v Kanadě. Někdy bývá s odkazem na amerického režiséra označován jako srbský Michael Moore.

Českou premiéru druhého dílu dokumentárního filmu představil přímo autor Boris Malagurski v Praze publiku ve čtvrtek večer. Po skončení promítání ještě věnoval skoro hodinu trpělivým reakcím na otázky diváků.

Film má na příkladu konce Jugoslávie popisovat záměry vlády Spojených států v jisté míře ovládat významnou část světa prostřednictvím ne zrovna pěkných prostředků. Úvod dokumentu se proto točí kolem podzimních událostí roku 2000 v Bělehradu, kdy došlo k něčemu, co významná část lidí v někdejší Jugoslávii označuje jako říjnový převrat. Během prezidentských voleb se totiž rozjela kampaň proti Slobodanu Miloševićovi s tím, že to je jeho konec. Jenže jeho protikandidát Vojislav Koštunica sice získal více hlasů, ale ne tolik, aby vyhrál v prvním kole.

Poté došlo k tomu, že opozice obvinila Miloševićův režim z manipulace s volbami a vyhlásila bojkot druhého kola s tím, aby Milošević uznal prohru už v druhém kole. Následně se rozpoutaly násilné tisícové demonstrace, v ulicích se střílelo, demonstranti používali bagr (tak jako Ukrajinci při demonstracích na Majdanu) a zapálili budovu parlamentu a státní televize.

Tyto události režisér Malagurski připisuje Západu. Konkrétně pak tomu, že americká Národní nadace pro demokracii (rovněž známá v souvislosti se změnou režimu na Ukrajině a jejíž šéf nedávno kritizoval prezidenta Miloše Zemana) obrovskými dolarovými částkami podporovala opoziční hnutí Otpor a jeho činovníky opakovaně školila na dokladovaných setkáních v různých hotelech v maďarské Budapešti, kam je to z Bělehradu relativně blízko. Profesionálně provedené demonstrace se dle režisérova výkladu setkaly s úspěchem a Slobodan Milošević padl. A tím dle Malagurského začal dlouhodobý ekonomický, společenský a politický úpadek Srbska, který trvá dodnes.

V současné době si prý Spojené státy ke svému obrazu vyměněné režimy udržují v chodu štědrou finanční podporou pro tzv. nevládní organizace. Jejich fungování v Srbsku Boris Malagurski podrobně zmapoval a zjistil (často přímo od nich), že jsou převážně v částkách milionů dolarů pravidelně financované různými zahraničními organizacemi napojenými na vládu USA ve Washingtonu. V současnosti je tak údajně ovlivňován školský systém, který převzal (podobně jako ekonomika) neoliberální model, jenž vede pouze k tomu, že se dramaticky snižuje objem vědomostí a v kombinaci s „idiotskou“ a vulgární zábavou v televizích jsou lidé snáze manipulovatelní. Takový scénář pak prý Amerika používá v celé řadě zemí po celém světě, včetně Ukrajiny, kdy byl podle něho sled událostí v podstatě totožný, jako před necelými šestnácti lety v Bělehradu.

Nejde ale pouze o vinu USA. Malagurski ve filmu ukazuje, jak celému procesu významně přispěli někteří vedoucí političtí představitelé. Například zmiňuje, jak během jugoslávské války oficiálně na smrt znepřátelení vůdci Srbska a Chorvatska  – Slobodan Milošević a Franjo Tudjman – měli v zahraničí vytvořenou banku s tajnými účty, kde si ukládali během války nakradené peníze a na všem se vzájemně domlouvali, zatímco před svými národy se tvářili, že si nemohou přijít na jméno.

Podobně se prý chovali i někteří vojenští vůdci. To zase Boris Malagurski demonstruje na příkladu chorvatského generála Ante Gotoviny, který si během války prý nahromadil neuvěřitelné jmění.

Ohledně případu úlohy různých nevládních nadací a organizací dal Malagurski za příklad Putinovo Rusko, kde se s tím vypořádali tak, že každá taková organizace přijímající peníze ze zahraničí je označena za zahraničního agenta. To právě výrazně kritizovala hlavně Amerika, kde prý ale takový zákon platí už desítky let a nikdo se nad tím nepozastavuje.

O této problematice ve filmu promluvil i bývalý předseda Generálního shromáždění OSN Vuk Jeremić. Mluvil o tom, že se často říká, že Rusko některé země podporuje jen proto, že tím sleduje své vlastní zájmy. „Ale když USA proti jiným zemím bojují právě proto, že sledují své vlastní zájmy? Každý sleduje svoje zájmy. Tak to budu raději, když nás Rusko bude pro své zájmy podporovat, než aby proti nám Amerika bojovala,“ řekl ve filmu.

Dalším významným respondentem v dokumentu byla Carla del Ponte, někdejší hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Del Ponte v dokumentu otevřeně přiznala, že například bývalý kosovsko-albánský terorista a pozdější politik Ramuš Haradinaj byl nakonec soudem osvobozen proto, že nechal povraždit většinu svědků. A přestože důkazů bylo dost, osvobozující rozsudek pro jasného válečného zločince padl v důsledku politických tlaků ze strany USA. „Když během války s někým spolupracujete a je pro vás partnerem, těžko po válce obrátíte a půjdete proti němu,“ dodala k tomu Carla del Ponte.

Za významný problém obecně v dnešním světě režisér Boris Malagurski vnímá neoliberální koncept řízení ekonomiky a cílené zadlužování zemí – to jsou podle něho ty pověstné okovy, které tíží řadu zemí na světě a kvůli kterým si podle něho fakticky nemohou vládnout samy a všechno je ku prospěchu někoho úplně jiného než obyvatel daných zemí.

Ne všude prý ale „dovoz demokracie“ vyšel. Ve Venezuele sice došlo po letech vlády ke svržení dnes již zemřelého Huga Cháveze a jeho nahrazení Americe loajálním prezidentem, Venezuelané si ale nakonec masovými demonstracemi „svého prezidenta“ vymohli zpět a Chávez se triumfálně vrátil do prezidentského paláce.                                                                                                Parlamentní listy

Preferuji socialismus a jsem marxista, řekl Dalajláma

Dalajláma uvedl, že pokud jde o společensko-ekonomické uspořádání, je stále přesvědčeným marxistou. Tibetského duchovního vůdce tak znepokojují narůstající rozdíly mezi chudými a bohatými, k nimž dnes dochází po celém světě.
„Pokud jde o sociální ekonomii, tak i když jsem buddhistický mnich, jsem marxista.“
„Marxismus má morální etiku, zatímco kapitalismus je pouze hodnba za ziskem.“

Buddhismus a marxismus tak mají nejen společnou sociální a ekonomickou názorovou základnu, ale oba směry jsou racionálními učeními, které spoléhají na vlastní rozum. Buddhismus upřednostňuje osvícení, zatímco marxismus dává přednost dialektice (umění rozhovoru či diskuse podepřené racionálními argumenty). Buddhismus je sám o sobě spíš filosofií a zušlechťováním mysli, než náboženstvím.
Pavel Herman

Jak také ČT přepisuje dějiny

V nedávných dnech na kanálu ČT jsme se mohli dozvědět od mladého  fandy přes vojenskou historii, že není vůbec pravda, že čeští vojáci v první světové válce  byli zbabělci, kteří nechtěli bojovat za Rakousko-Uhersko.  A dozvěděli jsme se i něco o hrobech, kde ti stateční vojáci, padlí v boji za císaře pána, odpočívají. Pravda nebyl to dlouhý vstup, jistě nemohlo se toho říci více. Stačilo však jen několik vět, aby vše bylo uveden na pravou míru. To zřejmě však pan redaktor, žijící z českých peněz, asi nechtěl. Pryč od historické pravdy je bojové heslo ČT.

Jak to bylo ve skutečnosti? T.G.Masaryk, ještě než odjel do zahraničí, aby zahájil protihabsburský odboj, se informoval u svých vysoce postavených vídeňských známých, jako jsou výhledy pro Čechy po vítězné válce. Dozvěděl se surovou pravdu. Češi měli být zbaveni všech svých práv, které si za poslední desetiletí vydobyli na Habsburcích. Jejich germanizace měla proběhnou rychle. Protislovanský trend, která vítězná říše v poválečné době měla nastoupit, se týkal i všech dalších Slovanů. Německý národ měl být tím panujícím a deptaní Slované kmány.

A to rozhodlo. Masaryk šel do odboje. Postupně získal pro myšlenku samostatného československého  státu další spolupracovníky, zejména dr. E. Beneše, M.R. Štefánka a další. Naši vojáci nastupovali do války, jejímž cílem bylo zničit Srbsko, aby nepřekáželo imperiálním zájmům Habsburků a vítězně vkročit  do Ruska, s velkou nechutí. Většina již od počátku bojů byla naladěna proti „žaláři národů“, za nějž bylo Rakousko-Uhersko považováno. Situace Slováků v maďarské části říše byla ještě horší. Tam již se vší surovostí probíhala jejich hungarizace. Jeden z představitelů maďarské říše se veřejně vyjádřil, že Slovák není člověk. Slovenský národ pomalu umíral. Neměl své školy, neměl vlastní inteligenci. V některých školských zařízeních trestali studenty, když promluvili svým rodným jazykem – slovenštinou.  Spojenec Rakousko-Uherska, Německo, snilo o světovládě. Ve světě měl být pánem Germán. A za to měli naši vojáci bojovat a umírat?

Na srbské frontě, hned na počátku války, přecházeli naši vojáci k Srbům. Věděli proč. Byla to zbabělost nestřílet na Srby a vzdát se jim? Nikoliv, bylo to hrdinství! Pokud by se našim vojákům přechod nepovedl, byla za to kulka nebo provaz. Ještě ve větších počtech přecházely naše celé jednotky k Rusům. Připravovali se na to již cestou na frontu. Zpívali si: „Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč! Jedeme na Rusa nevíme proč, nevíme proč!“ Císař pán dal vyškrtnou ze svazků armády jeden celý český pluk za zbabělost před nepřítelem.

Jak válka pokračovala, tak i vojenská represe rostla. V Srbsku rakousko-maďarští hrdinové vítězili v „boji“ proti civilnímu obyvatelstvu. Kdo projevil z nich odpor, visel na šibenici nebo dostal rychlou kulku.

V Čechách pomalu vládl hlad. Nebylo co jíst. Od nás se však odvážela pšenice a další potraviny do Rakouska. Císařské tribunály posílali naše lidi nejen do kriminálů, ale také na šibenice. Za to měli naši vojáci bojovat?

Tím, že naši vojáci se vzdali Srbům a Rusům, jejich cesta nekončila, ale začínala. Vytvářeli postupně samostatné československé jednotky v zahraničí, v Srbsku, Rusku, Francii a Itálii. Naši legionáři bojovali jako lvi. Věděli, že se nesmí dostat do zajetí. Tam je čekala rakouská kulka nebo provaz. Za zradu císaře pána. Nebylo to však naopak? Pan císař nejen zradil náš národ, ale ještě ho trápil hlady, posílal na smrt  a připravoval s pomocí vojenských pánů jeho záhubu.

Celý svět mluvil s úctou o výkonech našich legionářů. A to celá léta. Své  místo v dějinách si vybojovali. Svým hrdinstvím vstoupili do dějin. To vše by měla „naše“ televize vědět a nám říkat. Nedělá to a dokonce nechává promlouvat málo znalé. Jak je to ostudné, nízké a podlé. Hroby našich legionářů leží na různých místech světa. Vybojovali nám svobodu. I tzv. ČT by se měla sklonit před velikostí jejich obětí. Pokud to páni redaktoři nedokáží, bylo by lepší, kdyby už konečně odešli, a to i se svým slavným vedením a Radou ČT. Neplatíme si je pro  to, aby nám neříkali pravdu nebo dokonce lhali a pomlouvali naše hrdiny.                         Dr. O. Tuleškov

Nic se nestalo. Zapomeňte?

17. listopadu 2014 se konala na Albertově pietní akce. Tak byla ohlášena svolavatelem, jímž byla Univerzita Karlova, Magistrátu hlavního města Prahy. Zmocněncem svolavatele byl pan prof. Dr. T. Zíma, DrSc., rektor Univerzity. Pořádek shromáždění na Albertově měla zajistit pořadatelský sbor svolavatele, celkem 30 pořadatelů, a Policie ČR. O bezpečnost prezidenta republiky ing. M. Zemana pečoval Útvar ochrany prezidenta.

Na co se na Albertově také vzpomínalo? V listopadových dnech 1939 Němci zavraždili 9 studentských a vysokoškolských funkcionářů. České vysoké školy nám zavřeli. Dalších  1200 studentů poslali bez soudu do koncentračního tábora. Někteří zde zemřeli. Na paměť těch mrtvých i živých bojujících byl od roku 1941 slaven Mezinárodní den studentstva. Bylo tedy skutečně na co s úctou a vděčností vzpomínat. A podle svolavatele shromáždění mělo mít pietní charakter. Tento fakt byl ten nejdůležitější a nejvýznamnější. Ve srovnání s tím vystoupení kohokoliv dalšího bylo až druhotné. Nikoliv však zanedbatelné, poněvadž šlo o prezidenta republiky a hlavy dalších čtyř států.

Přesto pietisté ukazovali prezidentovi červené karty, vykřikovali hesla jej ostouzející a házeli na našeho nejvyššího ústavního činitele, zároveň i nejvyššího velitele čs. ozbrojených sil, vajíčka  a rajčata. Tito účastníci shromáždění přeměnili pietní akci v zavrženíhodnou demonstraci proti prezidentu M. Zemanovi. Přestože zákon 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ukládal svolavateli i Policii ČR řadu povinností, nikdo z nich nic neučinil, alespoň nám o tom nic není známo, aby původní charakter akce byl obnoven.

 A světe, div se? K porušení zákona nedošlo, dokonce ani ne k přestupku, jak nyní oznámil   vedoucí odboru správních agend Městské části Prahy 2, Ondřej Jícha. „Věc byla odložena z důvodu, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci. Žádné sankce proto uloženy nebyly.“

Takže ani přestupku se „pietisté“ nedopustili. Nic se nestalo. Vše tedy proběhlo normálně? Podle našich „úřadů“ ano. My jsme však viděli na Albertově 17.11. 2014 zdivočelý dav mladých lidí, který ignoroval jakékoliv vzpomínání na minulost a upnul se na dehonestaci prezidenta a jeho ostřelování vajíčky a rajčaty. Hon na prezidenta začal a neskončil. Pokračuje. Co je jeho cílem? Nucená rezignace prezidenta? O tom jsme psali ve svých podáních orgánům činným v trestním řízení.

Podle našeho názoru šlo o řadu protiprávních jednáních, včetně spáchání trestných činů. Pokud však bylo rozhodnuto ve věci výše uvedeným způsobem právem, o tom však pochybujeme, pak zbývá otázka, zda náš právní řád nepotřebuje doplnit o nové skutkové podstaty trestných činů nebo rozšířit o zákon na ochranu republiky, jenž jsme měli od 20. let minulého století, které by umožnily stíhání pachatelů uvedených a podobných činů.

Ale  opusťme právní úvahy, i když se nám mnohým příčí, že vše takto bylo zameteno pod koberec, jak jsme přesvědčeni i nadále. Vzpomeňme si, proč bylo shromáždění na Albertově svoláno!  Ať již právně soudíme tak, či onak, nevyhneme se konstatování, že památka Němci zastřelených a umučených studentů, byla „akcí“ na Albertově znesvěcena. Národ, který si neváží vlastních hrdinů, a my jsme proti této obludnosti neprotestovali dosti silným, slyšitelným a přesvědčivým  hlasem, je nemocný a dezorientovaný. Diagnózu nechť stanoví někdo z povolanějších. Alespoň toto by mělo odeznět z ČT, z rozhlasu, z dalších médiích, úst našich politiků, zejména ústavních činitelů. A to se nestalo!

Přijdou však i další dnové. Na studenty zavražděné Němci budeme dále s hlubokou úctou vzpomínat a na ty novodobé „albertovské“ se snažit zapomenout. Pokud jejich „hrdinských činů“ se budeme dovolávat, pak jedině jako na špatný příklad.

A jednou se jistě dozvíme o „shromáždění“ na Albertově, které se konalo 17.11.2014, pravdu. Je to vše jen otázka času a hlavně lidí, kteří si stále myslí, že nakonec vždy pravda zvítězí, a udělají pro toto vítězství vše, co budou moci. Pravda a nic než pravda vyléčí i duši našeho národa.                                     Dr. O. Tuleškov

Ekonomická genocida"- Ukrajina odřízla vyplácení důchodů jednomu milionu seniorů na Donbasu

Ukrajina chce zlepšit stav své ekonomiky na úkor milionu lidí v důchodu v Donbasu.

Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá v roce 1948 Valné shromáždění OSN zahrnuje klíčová práva, která by všichni lidé měli mít zajištěna. Režim, který byl založen v Kyjevě po převratu roku 2014 de facto zrušil uplatňování tohoto dokumentu ve vztahu k skupině občanů Ukrajiny.

Jak víme, Kyjev neustále vyhlašuje území republik Doněcku a Luganska jako součást Ukrajiny. Pokrytecky mluví o "jednotě země" a "protiteroristické operaci", aby potěšil Západ, ve skutečnosti se kyjevské úřady podílejí na genocidě obyvatel regionu s cílem zlepšení ekonomiky Ukrajiny na úkor lidských životů.

V souladu s oficiálními údaji, na území Donbasu, který není řízen kyjevskou vládou je více než milion občanů Ukrajiny , kteří žijí výhradně mimo starobní důchody a ostatní sociální dávky. Jedná se o starší občany, veterány druhé světové války, kteří porazili Hitlera, nebo prošli Buchenwaldem nebo Osvětimí. Jsou to osoby se zdravotním postižením. Jsou to lidé, kterým Ukrajina dluží. Oni pracovali pro ukrajinský stát celý život, dlouho platili daně Ukrajině. Sociální platba je přirozený závazek státu k těmto lidem - jsou jediným prostředkem obživy pro mnoho z nich. Nicméně od léta roku 2014 Ukrajina ukončila veškeré sociální dávky pro občany žijící v těchto územích.

Na podzim se to stalo skutečným problémem. Milion(!) seniorů a osob se zdravotním postižením bylo nuceno cestovat do vzdálenosti stovek kilometrů od svých domovů na území ovládaných Ukrajinou za účelem získání zasloužené platby. Nicméně nakonec ukrajinská vláda šla ještě dál. Od 1.1.2015 Jaceňjukův kabinet ukončil sociální dávky pro lidi žijící na těchto územích. Miliony lidí se ocitli před volbou: opustit domovy a přesunout se k území ovládanému vládou Ukrajiny (pak platby, i když velmi hubené, pokračovaly), nebo ztratili jediný zdroj obživy a hladověli. Článek 13 ve výše uvedeném prohlášení říká, že "každý člověk má právo svobodně se pohybovat a vybral si svůj pobyt v rámci každého státu". Nicméně, "demokratická" kyjevská vláda nebude věnovat pozornost takovým maličkosti jako Všeobecná deklarace lidských práv při usilování o dosažení svých cílů.

Kromě toho, první jmenovaná možnost je nereálná ve svém principu. Průměrný starobní důchod na Ukrajině je ve výši 1600 Hřiven nyní (cca 65 Euro) za měsíc. Průměrné náklady na nájemné na Ukrajině jsou asi 2500 Hřiven měsíčně (o něco méně než 100 euro). Člověk si nemůže dovolit opustit svůj byt v Doněcku, Lugansku, Snežnom, Ilovajsku a pronajmout byt ve městě pod ukrajinskou kontrolou. Kyjevský režim záměrně dělal takové rozhodnutí s cílem osvobodit se od povinností, pokud jde o sociální dávky - na úkor životů milionu doněckých důchodců.

12. března Mezinárodní měnový fond požadoval, aby Ukrajina obnovila platby, ale přijaté memorandum znamená odsunutí této problematiky dávek do konce roku 2015, a milion lidí již nedostal běžné platby už za půl roku.

Pozoruhodné je, že je toto usnesení kyjevské vlády stejně v rozporu s ukrajinskými zákony. Článek 175 trestního zákoníku Ukrajiny stanoví, odpovědnost za neplacení důchodů a jiných právně zakotvených plateb. Jak se dalo očekávat, obyvatelé Donbasu v důchodu začali žalovat sociálních orgánů Ukrajiny. Přesto soudní spory postupovaly v souladu s předvídatelným scénářem.

Nejznámější precedens je v případech, kterými se zabývali aktivisté za lidská práva Kirill Bělošitskij, Taťána Volkovová a Irina Kižňaková. 15 obyvatelů Donbasu žalovalo ukrajinskou vládu za zamítnutí vyplacení předpokládané zákonem o důchodech pro podporou těchto vrstev. Překvapivé je, že byl jen vyhlášen soudní verdikt a první soud vyhráli navrhovatelé. Na začátku 11.2. 2015 příslušný Kyjevský okresní správní soud odsoudil vládní prohlášení za nelegální a nařídil obnovit sociální platby obyvatelům Donbasu. Nicméně to byl jen začátek eposu.

Hned po tomto rozhodnutí soudu ukrajinská vládu podala odvolání, které je stále ůmyslně zpožďováno. Kyjev se u toho nezastavil a rozhodl se podrobit represím soudce, kteří se odvážili hájit ústavní práva občanů Ukrajiny, kteří žijí v Donbasu.Již 16. února byla provedena v budově kyjevského okresního správního soudu prohlídka. Prohlídka byla provedena nevyhnutelně ozbrojených lidmi v obličejových maskách, a teprve později prokurátor Kyjeva Juldašev informoval veřejnost, že prohlídka byla jím schválena. Kromě toho jeden z dotčených, soudce Valerij Kuzmenko, obdržel oznámení o povolání do armády brzy potom.. Zasílání nepříjemných lidí do války již dlouho používal Kyjev jako represivní prostředek, ale bylo to poprvé, co byl použito jako způsob tlaku na soud.

Úmluva o prevenci zločinu genocidy a trest za to, uznané na celém civilizovaném světě, definuje genocidu jako "akce spáchané s cílem vyhlazení, úplné nebo částečné, nějaké národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupiny jako takové", prostřednictvím "záměrného tvorby takových životních podmínek pro takovou skupinu, které jsou zaměřeny na její úplné nebo částečné fyzické odstranění".

Jestliže kyjevské zbavení milionu lidí na Donbasu všech prostředků k živobytí nevyhovuje této definici, pak ve skutečnosti úmluva nestojí ani za cár papíru píše se dál.

Konstantin Dolgov ,Global Research

Překlad pro České národní listy: Ing .P. Rejf, CSc.

Rusko zachraňuje milion seniorů v Donbasu před ekonomickou genocidou

"Ekonomická genocida"- Ukrajina odřízla vyplácení důchodů jednomu milionu seniorů v Donbasu

Úřady Doněcké lidové republiky začnou od 4. dubna vydávat penze v ruských rublech. Penzijní fond DLR bude vydávat penze v ruských rublech. Tuto skutečnost oznámil v tiskovém středisku Galina Sagajdakova, předsedkyně Penzijního fondu DLR. Penze budou vypláceny podle platných zákonů jenom na území DLR v rozsahu určeném ukrajinským zákonodárstvím. Jedinou novinkou bude, že penze budou vypláceny v ruských rublech podle kurzu dva ruble za jednu ukrajinskou hřivnu.                                                                                                                 Rusvěsna.su

Za zvýšený výskyt rakoviny v Srbsku môže bombardovanie NATO

 z r. 1999

Zvýšený výskyt rakoviny v Srbsku je súčasťou nevypovedaného dedičstva vojen v Juhoslávii. Použitie munície NATO s ochudobneným uránom v Kosove a susedných oblastiach dopomohlo dramatickému nárastu výskytu rakoviny v centrálnych častiach Srbska.

Príslušná správa zverejnená v roku 2014 tiež odhalila značný nárast počtu pacientov so zhubnými nádormi, tvrdí Slobodan Cekaric, šéf Srbskej spoločnosti proti rakovine. Výskyt rakoviny lymfatických uzlín medzi rokmi 1999 a 2012 tiež vzrástol o 80 percent, pričom smrtiace prípady vykazujú jedenásť percentný nárast.

Ostatné ochorenia vyvolané rakovinou sú tiež na vzostupe a to medzi mužmi aj ženami. Rakovina je jednou z hlavných príčin úmrtí vo svete, s ročnou bilanciou osem miliónov ľudských životov. Zhubné ochorenia v Srbsku však narastajú vyšším tempom než v Západnej Európe a zvyšujú sa z roka na roka, hovoria srbskí doktori. Profesor Cekaric sa obával, že rok 2015 by mohol priniesť novú vlnu obetí rakoviny.

Podľa odborných odhadov, len v rokoch 2013 a 2014 vzrástol výskyt rakoviny v Kosove, ktoré je teraz oslobodené od „srbského diktátu“, o celých 57 percent. „Ak sa tento trend udrží, Srbsko bude mať 5500 registrovaných pacientov s rakovinou na milión obyvateľov v porovnaní s 2000 na milión kdekoľvek inde vo svete,“ povedal Slobodan Cekaric.

Počas bombardovacej kampane NATO v roku 1999 bolo na Srbsko zhodených odhadom 15 000 ton (to číslo sa mi zdá prehnané – pozn. red.) ochudobneného uránu. Dva mesiace po bombardovaniach grécki odborníci zaregistrovali takmer 30 percentný nárast v úrovniach rádioaktivity, čo je omnoho viac než je nevyhnutné na spôsobenie rakovinových a genetických permutácií, výsledkom ktorých je, že sa rodia fyzicky a mentálne retardované deti.

„Desať miliónov Srbov bolo počas bombardovaní NATO vystavených žiareniu a zostávajú mu vystavení aj dnes… Prečo nepožadujeme kompenzáciu od tých, ktorí nás bombardovali? Hovoril som o tom s mnohými vplyvnými ľuďmi, ale nie sú odborníkmi. Tí, ktorí sú, proste nič nepovedia, pretože to je to, čo politici uprednostňujú, všetko to ututlať – tí, ktorí sa neskôr dostali na vrchol, tí, ktorí sú tam teraz a možno i tí, ktorí prídu nabudúce,“ zakončil Slobodan Cekaric.

Preklad: zet, www.protiprudu.org, zdroj: SputnikNews

ČT nám neříká pravdu,

ať děláme, co děláme, nic s tím neuděláme. Hra na veřejnoprávní televizi pokračuje. Demokracie začíná až tam, kde končí signál ČT

Velmi pozorně jsem četl v tisku zprávu  o lednovém jednání Rady České televize. Přítomní zástupci Občanské iniciativy vznesli řadu připomínek a výhrad. Tyto výtky byly plně oprávněné, v ničem nepřeháněly. Vedení ČT, zejména u ČT 24, je opravdu na štíru s nestranností a objektivitou. Ta jednostrannost a manipulace s fakty až „kráká za uši“. Na obrazovce vidíme skupinky diskutujících, jednostrannost přímo bije do očí. Jak správně poukázali, zejména V, Dvořák a L. Procházková, mnohé události se zkreslují, jiné neventilují vůbec.  Třeba u tak ožehavého problému, jakým jsou církevní restituce. Tam ta jednostrannosti až to bolí a přitom téměř denně čteme, k jakým neomalenostem  od církevní „vrchnosti“ dochází –  třeba hrubé jednání vůči domovu důchodců v Jiříkově.  Proč tedy nepozvat do besedy bývalého premiéra Nečase a poslance  Bendu, aby zhodnotili, jak v praxi se osvědčuje  tento zpackaný zákon, který nadto byl přijat rozhodujícím hlasem jednoho novopečeného poslance za ODS, který, ač pravomocně odsouzený za korupci, stačil ještě zvednout ruku pro restituce, než nastoupil výkon trestu odnětí svobody na pět let. Je velká pravděpodobnost, že celý trest si neosedí. Za „dobré chování“ půjde domů dříve.

Nebyl to tedy jen tento poslanec, který sklidil vavříny, za zdvižení ruky. Co se nastaral pan Čistý, alias Nečas, než mu zákon v poslanecké sněmovně odklepli. Ale nemělo by být zapomenuto úsilí ani paní Němcové, tehdy předsedkyně sněmovny. To byl přece výkon takového novoposlance usadit ve sněmovně, aby ještě před basou mohl hlasovat a hlasoval. Kdybychom nevzpomenuli sv. otce Duku a jeho zásluh, museli bychom se stydět. Ten si jistě zákon o církevních restitucích vymodlil na tom nejvyšším. Jenom u kardinála Duky nevíme, kdo tím „nejvyšším“ je. A co pak obyčejní lidé mohou proti tomu dělat?  Když i takové eso jako je B. Sobotka, premiér ze všech premiéru ten nejprémijovější,   přes všechny volební přísliby, za které sbíral ve volbách hlasy, nic nedokázal. Ani slavná komis v čele  s vyhlášenou znalkyní církevních restitucí Gajdůškovou, ač sněmovala a sněmovala, ničeho se nedopracovala. Ale abychom si řekli pravdu, přes všechny řečí vejborů a jakési neurčité sliby, že by snad dokonce mohlo i zahřmít, snad nikdo nic od jejího jednání nečekal. Komis vznikla z jednoho důvodu. Aby církevní restituce bylo kam odložit a současně se veřejnosti  vyslal signál, jak se my, sociální demokraté  snažíme plnit své volební sliby. Prostě tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

A následně  převzala restituční štafetu ČT. Jí sehnaní kovaní „odborníci“ sami sebe i nás, diváky, přesvědčovali a dodnes stále přesvědčují, jaké terno jsme udělali s restitucemi, jak je to pro nás výhodné. Ať se snažím jakkoliv, nedovedu svým rozumem odhalit, v čem tkví ta výhodnost. Přece stát musí církvím, především té svaté, zaplatit celkově i s restituovaným majetkem, který často církvi nikdy ani nepatřil, celých snad 190 miliard korun. A  to je přece obrovská částka, která půjde z bohatství, vytvořené našim národem. Ale svatým otcům ani to nestačí. Ještě se soudí. A kdo ví, jak vše dopadne. Jeden řás chce ještě další majetek, a ten druhý, třetí a další zase jiný. Kde až to skončí? Dobou Josefa II, jak se jakoby mimochodem zmínil věčný poslanec M. Benda.

A co naše ČT?  Jako snad vždy není na straně zájmů  českého poplatníka a za naše peníze nás propagandisticky masíruje, ale, díky Bohu, velmi málo úspěšně. K tomu všemu tvrdí, že je veřejnoprávní, a proto nesmí podléhat žádným interesům. Z toho, co víme za ta léta její veřejnoprávnosti, můžeme jen krátce říci, že v žádném případě není odvislá od plátců  poplatku, z kterého žijí všichni v ČT od redaktora po generálního ředitele a samozřejmě i členové Rady ČT, kteří jako strážci jejího veřejnoprávního charakteru zcela zklamali, až na několik čestných výjimek. Páni z ČT, hrátek s vámi máme již dost a dost. Již nám omrzelo vaše povídání o veřejnoprávnosti na jedné straně a bájení, myslíme tím především vaše zpravodajství a filmy typu „Zabíjení po česku“, na druhé. Můžete nám konečně již říkat pravdu i o restitucích. Nebo chceme na vás příliš mnoho?  My, koncesionáři, platíme. Proto byste měli dopřát našemu slovu jinou vážnost než dosud. Vysílejte konečně pravdu!

Pokud to nedokážete, ať důvody toho jsou jakékoliv, pak by alespoň parlament se nad námi měl smilovat a zbavit nás povinnosti vám platit  za „služby“, které nechceme, ale jež poskytujete někomu jinému, než svému chlebodárci.

Chce se mi nad tím vším plakat.                                                   Josef Sedlák, Plzeň

Tragedie afrických uprchlíků ve Středozemí - viníci kontra oběti

Tisk plní stránky statěmi a fotografiemi tragických příhod afrických uprchlíků převážně z Libye. Ti na chatrných lodích pod vedením různých přepravců a pašeráků se vydávají na osudné plavby přes Středozemní moře do Itálie. Vzhledem k absurdním podmínkám přepravy - nevhodných nebo dokonce zcela nebezpečným plavidlům všeho druhu, dále k ilegálním praktikám přepravců, kteří vydírají zhusta své pasažéry a nestarají se vůbec o jejich přepravu ani o jejich životy v případě havárie - je rozhodnutí uprchlíků cestovat takovým způsobem již předem odsouzeno k nebezpečí života.

Nikdo však není schopen tento fenomén jakýmkoli způsobem ošetřit tak,aby exodus uprchlíků nabyl alespoň trochu přijatelné formy. Navíc, aby uprchlíci nezatížili první hostitelskou zemi natolik, že je není schopna zvládat. Mám samozřejmě na mysli Itálii.

 Itálie velmi oprávněně volá k odpovědnosti Evropskou unii a správně ji žádá,aby napomohla tento proces nějakým odpovídajícím způsobem zvládat. Doposud se však nic podstatného v tomto směru nezlepšuje. Naopak, situace hrozí chaosem a poškozováním zájmů Italské republiky.

Zatímco tisk barvitě líčí tragedie uprchlíků jakožto následky libyjského chaosu, nikdo z publicistů se nezajímá o pravé příčiny tohoto stavu. Nikdo  z mainstreamového tisku se totiž neodvažuje označit  skutečného a pravého vinníka této tragedie - zásah NATO a U.S.A v Libyi. Jen a jen tento zásah přivedl Libyi do katastrofálního stavu a způsobil občanských chaos, jehož výsledkem jsou ilegální plavby uprchlíků do Itálie a zemí Evropské Unie. Je nabíledni, že Italie sama nemůže donekonečna zvládat takový nápor uprchlíků, aby to nenarušilo vlastní infrastrukturu a sociální poměry, zvláště na jihu země.

A jsme u kořene věci. Jestliže země Evropské unie schválily a pomocí NATO  iniciovaly vojenský zásah v Libyi, jsou přinejmenším morálně povinny na nápravě vzniklé katastrofy libyjského státu participovat, a to mnohostranně. Ty země, které bombardovaly Libyi, by se měly podělit o africké uprchlíky a postarat se o jejich existenci přinejmenším do doby, kdy oni sami budou schopni si země pobytu, včetně U.S.A., které by jako iniciátor  této věci, by měly nést náklady a asimilaci uprchlíků, ze země,kterou rozvrátily svým vojenským zásahem. Bůh ovšem suď, jak toto vše dopadne v praxi. Ničit a rozvrátit země je ovšem snadnější, než napravovat následky  vyvolaných válek a občanského chaosu.

Jiří Jaroš Nickelli,  ČSOL Brno

Pravda sudetských Němců smí znít veřejně?

Strohé sdělení v plánu událostí ČTK na 8. dubna 2015, že se tentýž den koná v salonku jedné pražské restaurace ustavující valná hromada Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, probudilo můj novinářský zájem. Jací lidé se tam asi sejdou? O co jde spolku, jenž se o registraci ucházel několik let, neboť ministerstvo vnitra považovalo přípravným výborem prezentovaný program za něco, co je v rozporu s českou Ústavou a českými dějinami?

»Dobrý den,« zdravím u vchodu do salonku. - »Dobrý den. Já vás poznávám,« zní odezva známého antikomunisty Jana Šinágla, který mi podává ruku a ptá se: »Nejste z německého rozhlasu?« - »Ne ne, já jsem z českých médií,« odpovídám a mířím k volnému stolku.

V místnosti je prozatím asi dvanáct lidí, celkový počet na akci nepřekročil patnáct. Poznávám Pavla Kamase, brněnského vydavatele Hitlerových projevů. Německy hovoří s dalšími muži. Hned u vstupu sedí společně se Šináglem Tomáš Pecina a Wolfgang Habermann. Všichni tři jsou členy přípravného výboru a svolavateli ustavující valné hromady. I od dalších stolků se ozývá němčina.

Čekáme akademickou čtvrthodinku. Šinágl mezitím vytahuje na světlo boží velký spolkový znak. Černo-tmavočervená říšská orlice s křížem, erbem řádu německých rytířů, tradiční symbolika sudetských Němců. Začínáme.

Hned se dozvídám, že jedním z mužů, se kterým si Kamas povídá, je Felix Vogt-Gruber, předseda německého Witikobundu, militantní větve německého Sudetendeutsche Landsmannschaftu (SL), založené sudetoněmeckými nacisty. I v Německu je, pochopitelně, Witikobund považován za extremistický. Lapám po dechu…

Šinágl pokračuje s představováním. Nezapomene ani na mě. »Toto je Monika Hoření z komunistických Haló novin,« vysloví jakoby nic a já cítím, jak se na mě všichni přítomní upřeně dívají. Jeden z účastníků, sedící po mé pravici, ihned startuje kameru a soustředěně si mě několik minut natáčí. Škoda, že nikdo jiný z tuzemských novinářů na akci nedorazil, bylo by nás zvěčněno více…Slovo si bere Pecina, já sahám po tužce a poznámkovém bloku. Popisuje stav, kdy na jedné straně stojí sudetští Němci a proti nim národ, »ve kterém možná 95 % lidí věří, že vyhnání a oloupení německého etnika v roce 1945 bylo v zásadě správnou a omluvitelnou věcí«. Pecina lituje, že sudetští Němci dnes nemají ani podporu své vlády, ani podporu své tradiční kmenové organizace, SL, »jež změnila své stanovy tak, aby bylo jasné, že ani ona se napříště nebude ve věci nároků vyhnaných občanů Československé republiky německého původu angažovat«. Nyní však ČR byla po pět let trvajícím právním sporu donucena uznat, raduje se Pecina, že »pravda« sudetských Němců smí znít ve veřejném prostoru, poprvé po 70 letech, a i čeští občané smějí říkat, že »vyhnání sudetských Němců bylo etnickou čistkou, zločinem a genocidou, a Edvard Beneš, uctívaný Prezident Budovatel, válečným zločincem«.

Tu následuje Pecinovo »vizionářství«: »Dovršení toho, oč se snažíme, bude věcí příští a možná až přespříští generace Čechů a sudetských Němců, našich dětí a dětí našich dětí.« Tam tedy směřuje činnost právě ustavené organizace (…že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku - znějí mi v mysli slova Edvarda Beneše vyřčená po válce).

Pecina odmítá »smíření« bez spravedlnosti, a onou spravedlností evidentně míní uznání nároků odsunutých Němců. Na závěr výkřik takřka vlastenecký: »Náš spolek je a za všech okolností musí být přínosem pro tuto zemi, pro naši vlast, kterou milujeme a pro kterou chceme jen to nejlepší.« Vážně? Němci si prý z období třetí říše a jejího pádu poučení odnesli, je přesvědčen Pecina, a nyní je na Češích, aby učinili totéž…

Projev je odměněn potleskem, následuje neméně patetická řeč Šináglova, jenž v úvodu halasně vítá zástupce médií i z ČR. Pikantní situace, když jediným přítomným novinářem jsem právě já.

Ne ČSR, nýbrž Bohemia

Neboť se Šinágl prý nechce stydět, že jsme »se vyhnuli tématu, jak se naše země zachovala vůči 3,5 milionu spoluobčanů a po válce je připravila o všechno, a také o to nejcennější – domov«, chtěl by přispět k tomu, aby »zločiny spáchané při vyhnání na vlastních spoluobčanech naším národem byly spravedlivě posouzeny,« čte klidným hlasem svůj projev. Připomíná prolínání osudů Němců a Čechů a jejich mísení, »což vedlo k mimořádně úspěšné symbióze«. Vznik Československa v roce 1918 nebyl dle něho bezproblémový, z jeho pohledu to byla chyba, za kterou prý platíme dodnes. Jediným správným řešením měl být vznik státu, pro nějž má i název: Bohemia. »Doma mohl být každý hrdým Čechem, Sudeťanem, Moravanem, Slezanem a dalším, ale v zahraničí by jistě byli stejně hrdými Bohemiany,« spřádá nápady.

Na akci se mluví česky i německy, něco je německým hostům překládáno simultánně. I Šináglova řeč je odměněna potleskem. Následuje rozvleklé čtení několika dopisů. Dozvídáme se, co píše Bernd Posselt českým sudeťákům, co oni jemu, jak si vzájemně vysvětlují použití shodného názvu, který se německému landsmanšaftu nezamlouvá. Zmiňována je i korespondence s šéfem pražské sudetoněmecké kanceláře Bartonem.

Tu vstoupí do salonku advokátka Klára Samková, někdejší poslankyně, a namíří si to přímo k »mému« stolku. Nijak neskrývá, že do sudetoněmeckého sdružení chce vstoupit ihned. Mezitím se pánové Šinágl a spol. vzájemně zvolili do vedení spolku a odebrali se k notáři.

Vydávat knihy, odkrývat hroby…

Přichází čas na dotazy. Pecina okatě vyzývá ke kladení dotazů o činnosti spolku, jako kdyby jeho slova měla směřovat právě mně. »Jaké budou další kroky?« vykřikne Samková. - Jsme prozatím »v právním polovědomí až bezvědomí,« odpovídá Pecina a odmítá, prozatím, případnou žalobu na český stát za protahování registrace. V současné době jsou prý aktivity spolku z větší části paralyzovány, neboť ministerstvo vnitra dle jeho slov nerespektuje rozsudek Nejvyššího správního soudu a blokuje zápis spolku do veřejného rejstříku. Ale pak, co pak? - Chceme založit vlastní vydavatelství Sudetenverlag, budeme stavět pomníky, odkrývat masové hroby a pořádat přednáškové akce, nastiňuje plány Pecina. Jaké tituly by se mohly vydat? vyzvídá Samková. Pecina jmenuje dva, z nichž jeden s pracovním názvem »Dr. Edvard Beneš - lhář, pokrytec, válečný zločinec« má být od jakéhosi Krystlíka.

Ačkoli jsem si na počátku akce objednala kávu a minerálku, pověstný knedlík v krku mi znemožnil volně polykat doušky blahodárné tekutiny… Štípnu se do nohy. Nacházím se v členském státě někdejší protihitlerovské koalice, a píše se rok 2015?

Stanovy vypovídají o všem. V pauze si beru stanovy spolku a přihlášku. Vše je v provedení německém i českém. Zajímavé je, že kdo se chce stát členem, musí doložit svůj podpis notářským ověřením. Že by se novým členům nedůvěřovalo?

Ve stanovách vidím černé na bílém, co zaznívalo z úst zakladatelů i agilních prvních členů. Spolek sice odmítá násilí, ovšem »zejména odsuzuje vyhnání, genocidium a etnické čistky, k nimž došlo po druhé světové válce na území střední a východní Evropy.« Násilí, které se dělo před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, je evidentně mimo zájem…

Spolek pokládá osoby, jež se »vyhnání, genocidia a etnických čistek« dopustily, jakkoli se na tomto jednání podílely nebo k němu daly podnět, za válečné zločince, kteří měli být postaveni před soud. Za projev bezpráví považuje dekrety prezidenta republiky »o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa«, dekret »o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci« apod. Dekrety by měly být dle spolku zrušeny a odsunutí Němci by měli získat náhradu škody a satisfakci za nemajetkovou újmu, dále by jim nebo jejich dědicům mělo být obnoveno vlastnické právo k prý neprávem konfiskovanému majetku a - budou-li mít o to zájem, mělo by jim být uděleno státní občanství ČR.

Oči mi létaly po jedenáctistránkovém dokumentu a poléval mě studený pot. Spolek se hlásí k cílům prosazovaným SL se sídlem na adrese Hochstrasse 8, München. Tak jaképak spory s německými sudetskými Němci? Na to reaguje jeden z adeptů členství. Hovoří špatnou češtinou. Ve stanovách jsou prý ustanovení v rozporu s tím, co padlo na sněmu SL, který již nemá propříště usilovat o »návrat do vlasti« či návrat majetku. Pecina s klidem odpovídá, že změna stanov SL není definitivní, je tam prý napadena u německého soudu, a pokud se u německých soukmenovců nic nezmění, zruší se zkrátka odkaz na SL ve stanovách českého spolku. V dalším diskusním kolečku Šinágl vysvětluje, jak je škoda, že televize nevysílá přímým přenosem průběh Sudetoněmeckých dnů. Jak pěkná byla závěrečná mše, vlajkosláva, rozplývá se při líčení detailů.

Samková se chystá odejít. Dříve, než zmizí, je jí slavnostně orazítkována přihláška s členským číslem »jedna«. Tímto mé znemožnění v této zemi dosáhlo vrcholu, jsem definitivně svobodnou, říká u toho smějíc se a »historický« okamžik zachycují fotoaparáty. Za Samkovou raději mizím i já. Potřebuji čerstvý vzduch.

Stydím se, že v roce 70. výročí osvobození Československa a světa od fašismu je umožněna obnova spolku, jenž má v názvu sudetoněmecký. Považuji to za provokaci. Českoslovenští Němci spojili svůj osud s nacistickým Německem. Dobrovolně a ve své drtivé většině. Svou cestu si vybrali sami, a proto po právu museli opustit zemi, které se svým jednáním zřekli. »Úlohu sudetoněmeckého henleinovského hnutí na rozbití a zničení ČSR vylíčil již čs. spolužalobce Norimberského soudu generál justiční služby ČSR JUDr. Bohuslav Ečer, který přesně vylíčil podstatu a cíle sudetoněmeckého hnutí u nás, zradu tzv. sudetských Němců na ČSR a podíl na zločinech páchaných proti českému národu,« zareagoval na vznik pochybné organizace člen ČSBS a odbojář Jiří Jaroš Nickelli.

Monika Hoření, přišlo e-mailem

K novelizaci stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu

O sudetech se desítky let říká, v tom slušnějším případě, že jsou věčně včerejší. Jistě by nikoho nás nenapadlo, že ta včerejškost trvala desítky let. Co landsmanšaft existuje, jeho počátky sahají do 50. let minulého století, požadoval na naší republice náhradu škody za majetek, který jsme mu, jak pravili jeho "moudří vůdci", ukradli. Samozřejmě plným restitucím námi ukradeného majetku by sudeti jistě dali přednost. Ale lepší vrabec v hrsti než holub na střeše! A tak vedli účetnictví o svých ztrátách. Vzhledem k jimi nám podávané ruky na smíření na nás chtěli jen pakatel, takových 200-300 miliard marek. Tuto částku občas zvětšovali o úroky. Podrobně o tom napsal, samozřejmě na jejich vyžádání prostřednictvím bavorského státu, prof. Ermacora.

Když někdo z nás si dovolil poukázat na Pařížskou reparační dohodu, jíž jsme byli signatářským státem, že naší povinností bylo německý majetek konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou, stále hudli svou, Vyhnali jsme je a oloupili.

A když jsme si dovolili citovat z textu Pařížské reparační smlouvy, že hodnotu německého konfiskovaného majetku jsme nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu, byl oheň na střeše. Podporovali ho i naši sudetimilové. Byl to velký mumraj!

Ale snad přímo svatokrádeží bylo, když jsme se zmínili, že Německo jako nástupnický stát nacistického rajchu nám je povinno zaplatit na reparačních a nereparačních plnění částku ve výši cca 360 miliard předválečných korun, to je dnes asi více než desetkrát tolik, tedy asi 3,5 bilionů korun,

Nejde ovšem jen o uvedený nárok. Jde také o jeho vymáhání. Poslední stateční diplomaté se pokusili vymáhat reparace někdy asi počátkem 90. let XX. století. Němci nechtěli o tom ani mluvit.

Ostuda ne naše, ale jejich. Od W. Brandta až po H.-D. Genschera nám slibovali, že reparace budou platit, jakmile Německo bude sjednocené. Přece nemůžeme žádat na západním Německu platby i za NDR. Uznali jsme vcelku tento argument. A čekali jsme. Genscher nám sliboval reparace do poslední chvíle, nejdříve sjednocení, poté volby a pak ... Jenže to pak dosud nepřišlo. Když jsme psali na ministerstvo zahraničí nejen o reparacích, nikdy jsme nedostali kloudnou odpověď. Ale co bylo, to bylo!

Nyní má konečně pan L. Zaorálek možnost hájit české zájmy, které dokonce byly mezinárodně uznané. Tuto příležitost má také celá vláda ČR v čele s B. Sobotkou. Co myslíte? Budou na Německu požadovat reparace? Jsou tak stateční?

Jeden z našich největších odborníků na uvedené otázky, prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., napsal, že naše reparační pohledávky vůči Německu jsou vymáhatelné. O tom jsme nikdy nepochybovali. Tedy vymáhejme je!

Dr. O. Tuleškov

Zase jsme se přikrčili

I taková událost, jako je výročí konce války, vyvolává velké emoce. Položit květiny, uctít památku padlých, poklonit se jim i s poděkováním i z toho se stává „politikum“.

Hroby hrdinů jsou opět děleny do různých kategorií, podobně jako oslavy 70. výročí konce války. Na oslavy  západní a také ty východní. Jedny s mávátky,druhé s rozpaky. 

Však i cesta českého prezidenta do Moskvy, je vydávána málem za velezradu. Dějiny světové války jsou  ohýbány, pomníky hrdinů  káceny. Pohrobci nacismu zvedají hlavu.

Vlastenectví, tedy láska k vlasti, se stává nebezpečným jevem. Kdo projeví jiný názor, není   „novým Evropanem“, ba naopak, stává se hlavním podezřelým. Dokonce si ten nešťastník s jiným názorem, může vykoledovat vizitku extrémisty. Potom je to již jen malý kousek k agentovi, či dokonce k teroristovi. Může být také označen i za rusofila.

Při pohledu na vyvolanou hysterii kolem oslav konce války, si připomínám dobu, kdy platila známá slova rakouského oficíra, nadporučíka Lukáše : „Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět “ Lukáš, ten vystrašený a přikrčený rakouský důstojník, „pokládal češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe se zdaleka vyhnout.“ Ani po 100 letech se u nás mnoho nezměnilo, přikrčených a vystrašených Lukášů v Česku  přibývá. 

Převedeno do dnešní mluvy,  „ Je lepší se mýlit s Amerikou, než mít pravdu s vlastním národem “.  České dějiny nám z minulosti takových příkladů, jako byl přikrčený Lukáš, dávají tisíce. Znali jsme je,… byli vždy dobře vidět i slyšet. Mávali praporky, volali hurá,  dokázali se vždy chytře přitulit k vrchnosti, byli všude tam, kde z toho byl nějaký prospěch. Jednou něco podepisovali, podruhé zase revolučně mávali.

Nedávno jsme byli téměř vyhnáni medii do ulic, to abychom s praporky zamávali americkým „dragounům“ a tak projevili naši sounáležitost s NATO. Stejně bychom jim zamávali, zejména těm klukům, co v Plzni položili květiny u hrobů padlých z května 1945. Média si účast i mávání pochvalovala  a šikovný fotograf  mohl světu dokumentovat naši oddanost a věrnost.

Vlastenectví se dnes nenosí. Hrdinové jsou už jen v pohádkách, nebo v nekonečných seriálech s vyrobenými hvězdičkami V.I.P. Media  s  rozpaky  si letos připomenou 600let od upálení Mistra Jana Husa. Měl jiný názor na věc a za to jej katolická církev postavila na hranici a upálila. V nás to  probudilo naše slavné husitství, ke kterému se hlásíme. A to je ten mediální problém….

To dnes potlačované vlastenectví, tedy lásku k vlasti,  měli v sobě také naši vojáci, kteří před 70. lety osvobozovali Evropu od nacismu. Dnes žije mezi námi posledních několik set stařičkých hrdinů. Jsou skromní, mnohdy žijí v ústraní. Prošli si peklem války. Bojovali za Československo v Anglii, Africe, v Sovětském svazu. Tisíce dalších hrdinů na této cestě padlo. Leží u Sokolova, Charkova, Kyjeva,  na Dukle, u Tobruku, v Anglii… ..

Po jejich vzoru se narovnejme, nekrčme se před vrchností, medii, ani před Bruselem, nestyďme se za vlastenectví, nedělali to naši slavní předci, nedělejme to proto ani my….                                                                                    Přemysl Votava

Odsunutí Němci z Brna mluví stále o vyhnání a o pochodu smrti. Z dějin se nepoučili

 Dalším nepříjemným prvkem, narušujícím atmosféru oslav vítězství nad fašismem je iniciativa německé menšiny v moravské metropoli Brně - a sice - připomenout odsun obyvatelstva německé národnosti z města po ukončení války. Tento odsun – nikoliv "vyhnání", jak ho Němci rádi nazývají - byl proveden v celé naší zemi na základě rozhodnutí Spojenců na Postupimské konferenci v roce 1945. Němci ho nazývají "pochodem smrti".

Opustit domov a vydat se do neznáma není nic lehkého - prožilo to 170.000 našich českých občanů, když na podzim roku 1938 byly vyhnání ze své vlasti při záboru pohraničí německým vojskem. Na tyto opravdové vyhnance se zapomíná - nemají svůj pomník, jako ho mají Němci v zahradě Augustiánského kláštera v Brně. U tohoto pomníku již po několik let začínají Vzpomínkové pochody brněnských Němců a jejich krajanů z Německa - hlavně z Bavorska a přátel ze Sudetenlandsmannschaftu a jeho složek, tzv. názorových společenství, jako například Ackermann – Gemeinde, Seliger-Gemeinde.

Pochod končí u pamětního kříže v Pohořelicich, kde se pronášejí řeči, obviňující nás za útrapy jim způsobené. Představitelé katolické církve slouží  slavnostní mše.

Letos se půjde opačnou cestou - z Pohořelic do Brna  a pochod bude nazván "Pochod smíření.“ Rada města Brna sice vybrala pro tento rok název "Rok smířeni", není mi však jasné, proč si tento název přivlastnili  němečtí spoluobčané pro svůj pochod. Chtějí se snad konečně smířit s "Benešovými dekrety", proti kterým stále bojují? Pochopili již, že tímto svým postojem narušují naše dobré sousedské vztahy se Spolkovou německou republikou? Anebo se my máme smířit se vším, co bylo nacisty napácháno? Zapomenout na bouřlivé ovace brněnských Němců při vítání německého vojska dne 15.3.1945, obsazujícího celý náš stát? Ještě bouřlivější byly ovace těchto německých občanů při projevu samotného Vůdce - A. Hitlera z balkonu brněnské radnice. Máme vymazat z paměti popravy našich občanů na takzvaném "Písečku" v Kounicových kolejích, na které se podle informací chodily dívat německé ženy?

Co měli cítí! brněnští Češi, když nesměli podat ani krajíček chleba vysíleným a zbídačeným vězňům, které gestapo násilně hnalo do dobytčích vagónů, kde bud' během cesty nebo na jejím konci je čekala smrt? Toto byly opravdové "pochody smrti". Němci v panickém strachu před blížící se Rudou armádou odstraňovali oběti své zvůle z místa činu. Z Brna vyjely 4 transporty politických vězňů z Kounicových kolejí do Flossenburgu, Mauthausenu a Mirošova. Dalo by se psát ještě mnoho a mnoho. Rány v srdcích se uzdravují velmi těžce.

Přesto však, čí snad právě proto, že jsme si vědomi, kolik zla a utrpení může způsobit válka, je naší povinností bránit mír - mír pro všechny lidi dobré vůle na celém světě.                                                                           Ing.arch. Nina Žečeva,  Brno

V Brně probíhá jakýsi rok smíření

O smíření sudeti mluví již celá desetiletí. K jeho dovršení může dojít jen na základě historické pravdy a spravedlnosti.

Jaká je ta dějinná pravda?  Náš národ měl být likvidován, naše země osídlena Němci. K tomu napomáhali silně i sudeti, kteří nacistům pomohli rozvrátit a zničit republiku. K. H. Frank, jeden z představitelů Sudetoněmecké strany, vypracoval plán na likvidaci našeho národa. To nám Němci chystali.

Došlo by k tomu, pokud by je spojenci, na jejichž straně bojovali i naše vojenské jednotky, Němce neporazili.  Existujeme jako národ, máme vlastní státnost, mluvíme česky a obýváme naši zem v dávných historických hranicích.  Jsme vděčni spojencům  za osvobození, zejména sovětům.

Poučili se současní sudeti z dějin? Pokud opět chtějí to, co již dříve požadovali henleinovci, pak nikoliv. Můžeme se s nimi smiřovat, když opět chtějí se do republiky vrátit, konkrétně, jak říkají do svého sídelního území, do pohraničí, a stát se případně i součásti Německa, samozřejmě se "svým územím", nebo být samostatnou součástí republiky. Tedy jim jde o stav, o který usiloval Henlein i Hitler. ČR by se tak opět dostala do pomnichovských hranic.

Proč bychom tedy se měli s nimi za takových podmínek, které nám vnucují horem dolem, smiřovat? Proč jsme bojovali za obnovu Československa, když jim nyní sudetomilové jsou ochotni vydat to, co chtějí a co jim nikdy nepatřilo?

Žádejme důrazně, aby změnili svůj oficiální program a pak teprve  můžeme mluvit o dalším.                                                                                                             J. Kovář

Jak si brněnští Němci připravovali svůj osud

„Intriky proti suverenitě ČSR měly mezi brněnskými Němci mimořádně příznivou půdu. O částečném rozsahu iredenty v Brně svědčí proces s exponenty tzv. Volkssportu u Krajského trestního soudu v Brně v srpnu - září 1932 pro organizaci výcviku podle formací SS a SA v Německu. Jiná skupina aktivních nacistů byla vzata do vazby v roce 1936 podle § 2 zák. na ochranu republiky. K soudnímu řízení však nedošlo, protože státní zastupitelství v Brně trestní stíhání zastavilo. Politickým motivem k tomuto rozhodnuli byla údajná snaha nenarušit probíhající jednáni mezi Henleinem a vládou.

Nejexponovanějšími zastánci velkoněmeckého plánu na sjednoceni Evropy pod německou hegemonií byl v Brně okruh ultranacionálů zformovaný kolem časopisu Der Aufbruch, v němž převládalo slovo K. Schwabeho. Toto volné sdruženi kritizovalo henleinovské hnutí pro jeho regionální a údajně nedůslednou podobu. Aufbruchkreis naproti tomu usiloval o začlenění celého Československa do smluvního systému s Německem a tak postupně s jeho okolními vasalskými státy o utvoření konstrukce velkoněmecké představy jednocené Evropy, později Hitlerem nazývané "novým evropským pořádkem". Z tohoto hlediska Schwabe a jeho stoupenci také kritizovali v období mnichovské krize Berlin za to, že nedokázal zlikvidovat Československo najednou a celé.

Po mnichovském diktátu vynaložil Schwabe veliké úsilí k tomu, aby přesvědčil vnitřní i mezinárodní rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno. Za tím účelem měla být okupována železniční trať Břeclav-Brno a celý sídelní pás kolem ní a obdobně kolem silnic Mikulov-Brno a Znojmo-Brno. České vesnice podél železnice a v prostoru Moutnice-Rajhrad-Ivančice měly být vysídleny a kolonizovány německými rolníky z tzv. východních oblastí, např. z Banátu a Bessarábie. Podklady pro etnické změny v tomto území soustřeďovali studenti vídeňské univerzity. Vnitřní město Brno s průmyslem, peněžnictvím, obchodními, pojišťovacími a družstevními centrálami mělo připadnout do záboru. Zbývajícím českým předměstím doporučoval plán utvořeni zvláštní české správy. Mluví-li se tedy bezmála o 60 let později o ghetizaci etnik, nacionálnich čistkách apod., neměla by se historická poučení přehlížet. Při německém odsunu v roce 1945 měly bezprostřední historické zkušenosti nemalou váhu při formováni brněnských protiněmeckých postojů.

Protektorátní hranice padnou nejpozději koncem války. Češi si musí uvědomit, že jakákoliv jejich dílčí státnost bude plně odbourána."

"Nemalý ohlas mezi velkoněmecky orientovanou politickou špičkou nacházel likvidační program SS-Sturnbannführera Ernsta Schollicha z Nového Jičína, zformulovaný roku 1939 a rozšířený mezi jeho vlivnými brněnskými stoupenci. Podobně jako oni náležel mezi přímé exponenty říšského finančního kapitálu a uměl ocenit význam české kvalifikované pracovní síly.

Proto za hlavní metodu germanizace českých zemí považoval plánovité přemístění českého dělnictva do průmyslových oblastí v Německu, ovšem bez nároků na menšinová práva a utváření jakýchkoliv určitěji ohraničených českých kolektivit.

Českou inteligenci a ty, kteří byli přímo spjati s československým státem, ze svých úvah vylučoval jako nevhodné. Uvolněný prostor měly ovládnout říšské hospodářské svazy a velké průmyslové firmy za souběžného přílivu německého elementu a paralelně probíhající likvidace všech zbytků české správy včetně protektorátních. Schollich to pregnantně vyjádřil hned v prvním odstavci svého memoranda: "Protektorátní hranice padnou nejpozději koncem války. Češi si musí uvědomit, že jakákoliv jejich dílčí státnost bude plně odbourána."

Z knihy Vysídlení německého obyvatelstva z Brna....Prof.dr. V. Žampach, CSc.

Kyjev a NATO - to jsou hlavní narušitelé dohody z Minsku!

První zprávy

Francouzský publicista Kevin Queral ve své analýze provádění dohod z Minsku ukázal, že neexistují žádné důvody pro obvinění Ruska, ale naopak dochází k jejímu masivnímu porušování ze strany NATO a vlády Ukrajiny. Západní média nemají důvod pro obviňování Kremlu z porušování minských dohod, k tomuto závěru dospěl publicista francouzského vydání AgoraVox.

Kevin Queral bod po bodu analyzoval plnění dohod z Minsku na základě zpráv OBSE a postupy Kyjeva. Komentátor obviňuje z porušování mírového procesu NATO a Kyjev, a označuje je za hlavní narušitele příměří v Donbasu.

„Odsun všech těžkých zbraní oběma stranami na stejnou vzdálenost"

Vezmeme-li v úvahu údaje o pozorovatelské mise OBSE, milice DLR a LLR odvezly od hranic s Ukrajinou všechny těžké zbraně, zatímco na některé pozice APU představitelé OBSE prostě nesmí. Nicméně pozorovatelé poznamenali, že palba dělostřelectva v blízkosti letiště v Doněcku se provádí oběma stranami konfliktu - ukrajinskými bezpečnostními silami a milicí v Donbasu.

„Okamžité a komplexní příměří v některých oblastech Ukrajiny Doněcku a Luhansku"

V souladu s denními zprávami OBSE, provádí milice DLR operaci na východě Mariupolu, zejména v obci Širokino a ostřelují oblast poblíž doněckého letiště. Ozbrojené síly Ukrajiny (APU) porušují příměří téměř denně, a to zejména v oblasti Doněcka. Proto Kevin Queral dochází k závěru, že obě strany porušují tento bod smlouvy.

„Pořádání místních voleb a poskytnutí autonomie Doněckému a Luhanskému kraji"

S ohledem na tento bod, píše AgoraVox, se dialog mezi oběma stranami neuskutečnil. Nejvyšší rada byla pouze schopna hlásit DLE a LLR za „území obsazené nepřítelem," a předseda ukrajinského parlamentu Alexander Turčynov odmítl podepsat zákon o amnestii účastníkům konfliktu v Donbasu. Proto jsou tyto položky dohody z Minsku porušovány Kyjevem, konstatoval komentátor.

„Bezpečný přístup DNR a LLR k humanitárním konvojům“

Novinář se domnívá, že Kyjevská vláda také může být snadno obviněna z maření humanitárních dodávek z Ruska.

„Obnova sociálně-ekonomických vazeb s Donbasem"

Dalším bodem, kterým se doplňuje seznam hrubého porušování smlouvy Kyjevem - odmítnutí obnovit sociální a ekonomické vazby s DLR a LLR. Ukrajina neobnovila sociální platby, penze, ani jinou peněžní kompenzaci obyvatelům jihovýchodní Ukrajiny, neobnovíla bankovní systém a nespěchá s přerušením hospodářské blokády.

„Stažení všech cizích ozbrojených skupin, vojenské techniky, stejně žoldáků z území Ukrajiny pod dohledem OBSE"

Jeden z hlavních bodů dohody z Minsku, který zavazuje obě strany k stažení cizích vojsk z oblasti konfliktu, Kyjev zlomil „s lehkým srdcem" zapojením Američanů a Britů, a za nimi také Kanaďanů, ironicky glosoval Kevin Queral. Vděční Britové, Američané a Kanaďané zase dali Ukrajině vojenské vybavení. Ale také chování zemí - členů NATO je nejen v rozporu s minskou dohodou, ale obecně porušují základy mezinárodního práva, které jasně uvádí zákaz vyzbrojování zemí ve stavu občanské války.

Gomart: Americké tajné služby lhaly o invazi Ruska na Ukrajinu

Je zde možnost, že Kreml také poskytuje strategickou a vojenskou podporu Donbasu, ale důkazy pro takovou „pomoc" ani NATO, ani Spojené státy nebyly schopny poskytnout. Francouzský komentátor poukazuje na to, že bezpečnostní služby Německa a Francie opakovaně konstatovaly, že Rusko nemá úmysl obsadit území v jihovýchodní Ukrajiny.

„Poskytnutí DLR a LLR zvláštního statusu"

A konečně, hlavním bodem dohody z Minsku, původní výchozí bod milicí obou republik – je udělení regionům Doněcka a Luhanska zvláštní postavení, a částečnou autonomii. Ale jak připomíná AgoraVox, Nejvyšší rada neudělala ani krok ještě blíže k myšlence možné decentralizace nebo k poskytnutí východním oblastem částečnou autonomii.

Novinář AgoraVox shrnul své myšlenky v konečném dotazu: Proč západní média vytrvale ignorují tato porušení minských dohod ze strany Kyjeva, ale rozhodně obviňují Rusko? Určitě žertují, dodal.

Zbrojíme, zbrojíte, zbrojí

Aby státy zvýšily své výdaje na zbrojení, musel se "najít" vhodný nepřítel. A tak Amerika, která v tomto směru má největší zkušenosti, vzala tento problém, samozřejmě v zájmu celého "civilizovaného" světa, na sebe.

Začalo globální hledání, ač nepřítele už dříve USA dávno stanovily. Samozřejmě nikdo jiný než Rusko to nemohl být. V Sýrii  se postavilo proti "nejvlastnějším národním zájmům" Ameriky a znemožnilo její další spasitelské dílo. Udělat ze Sýrie, tak jak se jim to již povedlo v Iráku, Afghánistánu, Libyi, zemi demokracie a svobody.

Ale abychom se dostali na jinou úroveň. Tu globální. Amerika jako největší a nejmocnější velmoc se přece nebude dělit o svou moc s nějakým Ruskem, které strká své ruce stále více tam, kam nemá. Ale i Čína musí být upozaděna. Proč však o takových geopolitických hrátkách něco říkat "spojencům"?  Stejně by to nepochopili a nadto, kolik z nich je vlastně na amerických výplatních páskách? Dostávají dobře zaplaceno, tak musí odvést i potřebnou práci!  A tisk či ostatní média?  O tom se zmiňoval nedávno jeden německý novinář, jenž s platem od Američanů, od nějakých služeb, na tom přece nezáleží jakých, psal, co bylo třeba. Někdy dokonce dostával texty již hotové a na něm bylo jen je poslat tam, či onde. A tak to funguje jak v politice, tak i v médiích.  V mírných amerických protektorátech v západní, střední a nyní i východní Evropy, o nichž psal Z. Brzezinski již koncem 20. století, to snad ani nemůže být jinak. Paní protektoři se již vžili do své úlohy a domorodci se podle nich řídí.

A tak během nepříliš dlouhé doby se Rusko stalo nepřítelem. Všechny lži, podrazy, embarga i skryté násilné akce, pokud slouží svému cílu,  jsou doporučovány, ba podporovány. A to by bylo, kdybychom Rusko nesrazili na kolena. Připravujeme plán Barbarossa II.   Světu se zarazí dech, až začneme.

První etapa , jak se zdá, byla úspěšně ukončena, Evropa zbrojí, zvláště ta východní. Připravuje i vojsko. A tak bude zbrojit dál.

Co na tom, že v těchto zemích jsou miliony nezaměstnaných, bezdomovců, žebráků, kteří ani nežijí, ale živoří den ze dne.Co na tom, že bezdomovectví a bída se týká stále více i dětí? Školství, zdravotní a sociální péče upadají. To nic! Vítězná válka vše spraví.

Každý americký spojenec něco z Ruska může přece i dostat. Vždyť Rusko přece je státem zbytečně velkým. Tož, rozdělíme ho na tři nebo více států, které mezi sebou budou žít v nevraživosti, o to se postaráme, a tak noví loupeživí rytíři budou mít ve zbytcích Ruska volnou ruku. A to bude kořisti!

Ale co když to dopadne jinak, než jak míní naši spojenci z USA a někteří představitelé naší suverenity? Co když Rusko, bude-li zahnáno do kouta, použije i jaderné zbraně?

Co když tak očekávaná válka začne jaderným úderem na Rusko?

Obě tyto eventuality hrozí celému lidstvu, že by takovou válku nemuselo přežít. Pokud však jeho části ano, nebude i ona v podmínkách jaderné zimy živořit a umírat? Ano, je to pravděpodobné! Proto každý rozumný člověk musí všechny válečné snahy odmítnout. Především je nutné se oprostit od vzorce přítel, nepřítel. Jednáním odstranit všechny rozpory. A zachovat nám budoucnost, v níž alternativou válce bude mír a rozvoj.

Žádné další peníze na zbrojení! Dejme je lidem, aby mohli žít důstojným životem. Cílem všeho snažení musí být člověk, nikoliv zisk, a zvláště ne zisk ze zbrojení a válek. To jsou krvavé peníze!                                                                          J. Kovář

Občané vzali hold maršálu Malinovskému

BRNO - Hold veliteli 2. ukrajinského frontu Sovětské armády a jeho vojákům, kteří zahájili 25. března 1945 Bratislavsko-brněnskou operaci k osvobození moravské metropole z područí německých fašistů a nacistů (stalo se tak 26. dubna 1945) vzdali občané položením kytic k pomníku busty maršála SSSR Rodiona Jakovleviče Malinovského na Malinovského náměstí a u Pomníku vítězství na Moravském náměstí v Brně.

Kytice květů uložili pietně k památníkům zástupci společenských a vojenských organizací i veřejnosti. Zastupitelé města Brna i Městské části Brna-střed Martin Říha a Jiří Hráček (oba KSČM) v proslovu připomněli, že nebýt obrovských obětí národů bývalého SSSR, český národ dnes už nemusel fyzicky existovat. Odmítli letošní kampaň brněnského magistrátu, zvláště představitelů KDU-ČSL za smíření a odpuštění těm, kteří se snažili "českou verbež" vyhubit. Jen v brněnských studentských Kounicových kolejích fašisté veřejně zabili přes půldruhého tisíce českých vlastenců nebo popravovali civilní obyvatele v Brně až do 21. dubna 1945, kdy ještě dvacet Čechů zastřeli v Medlánkách a na výstavišti. Představitelé lidovců se dnes kamarádí se sudetoněmeckým krajanským spolkem. Komunisté zdůrazňují, že odpustit se dá ledacos, avšak zapomenout na zvěrstva spáchaná na lidech německými nacisty se nedá nikdy!

Při pietním aktu u Památníku vítězství se zdařilou sochou Rudoarmějce v pozici Zastavte palbu! od národního umělce Vincence Makovského vznesli účastníci důrazné připomínky vůči brněnskému magistrátu za nedodělky při nedávné rekonstrukci památníku v rámci obnovy Parku Koliště. Nekvalitní prací se v záruční lhůtě rozpadá okolo pomníku prostranství kamenných oblázků zčásti zalitých do betonu. Rovněž přes sliby už minulého primátora Brna Romana Onderky dodnes nejsou na prostranství vráceny z depozitáře tzv. řecké ohně. Rovněž tak chybí plechové ozdoby ve tvaru skoro třímetrových dekoračních cibulí okolo sloupů při vstupu do areálu od zastávky tramvají. Odborníci vojenské historie připomenuli: Památník vítězství na Moravském náměstí v Brně po rekonstrukci stále není hotový. Jeho současný stav neodpovídá dvěma zákonům. První z nich je Zákon o památkové péči, který -pokud nebyl novelizován- neobsahuje sankční kritéria. Důležitější je však Zákon č. 122/2004 Sb. o válečných hrobech a pietních místech. Tento zákon stanoví, že dané místo nebo daný kenotaf (tj. symbolický náhrobek pro uctění památky např. padlých vojáků) musí být uveden do původního stavu. V opačném případě nastupuje sankční paragraf s pokutou do 100 000 korun. U tohoto památníku - kenotafu na Moravském náměstí by hradil finanční postih jeho majitel, tedy Statutární město Brno.                                                                                    (vž)

Chtivost a nenasytnost katolické církve

Mezi silné argumenty katolické církve patří i tvrzení, že co bude získáno v restitucích, tomu bude věnována daleko větší péče, než tomu bylo pod státní zprávou. A uvádí se příklady zpustlých objektů. Ovšem u chátrajících kostelů už se zachovává mlčení.

Lepší péče a zájem -no jak kdy. V době Rakousko -Uherska měla katolická církev takřka neomezenou moc. Zasahovala do všeho, včetně armády - i když film o Švejkovi je trochu nadsazen, feldkuráti si ze státního pěkně žili.

Ale církev tenkráte zřizovala i peněžní ústavy. V jednom z nich - příznačně označeným jako Svatováclavský, v roce 1902 vypukl velký skandál. Dva pánové - Drozd a Kohout se dopustili velké zpronevěry. Záložna vznikla v roce 1872 byla napojena na katolické kruhy, sídlila v tehdejší Řetězové ulici v Praze. Roku 1902 se ukázalo, že z hotovosti 16 milionů korun osm nenávratně zmizelo. Řečeno prostě - desetitisíce vkladatelů, přidržíme-li se jmen pánu pokladníků, bylo oškubáno. A řečeno dnešní mluvou - záložna byla vytunelována.

V březnu 1902 když průvodčí vlaku procházel vozy, nalezl v jednom kupé ležící cestujícího. Byl to účetní katolické Svatováclavské záložny Josef Ort, známý mecenáš. Vlastnil v Praze dva prvotřídní domy a vilu v Dobřichovicích, kde se o něm povídalo, že má "březí" portmonku. Byl prý štědrým dárcem, mnoho lidí mu naopak dlužilo. Pokladna záložny prý za něj jen vzkvétala, nyní byl ale mrtvý.

Jenže záhy se ukázala i druhá tvář tohoto lidumila. Denně si zval k sobě do kanceláře prostitutky od Červeného koníčka, dokázal i čtyřikrát uspořádat kulinářské večeře a pilo se šampaňské. Nyní spáchal sebevraždu a i jeho pohřeb - nikdo ještě netušil nic - byl velmi okázalý.

K podezření dalo impuls Právo lidu, navazovalo na pověsti, které se šířily Prahou. Velmi se do toho vložil Bohumír Šmeral. Ort měl cestou vlakem v kapse 40 tisíc korun a v únoru zaplatil dokonce hedvábnou toaletu se stříbrnou liškou jedné z hereček Národního divadla! A v tisku se objevila zpráva o velké defraudaci. Vše začala vyšetřovat policie a ukázaly se zajímavá fakta.

Při těch bujarých večeřích bylo zvykem, kdo ztrestal více jak tři láhve tokajského a jednu láhev sektu, obdržel speciální minci s nápisem " Jitrnice - žranice , letos u Ortů velice". Mince objednával Ort přímo v mincovně v Kutné Hoře! Do celé aféry byl zapleten i starosta zmíněné záložny Msgre Jan Drozd, papežský komoří, arcibiskupský notář. A Ortova hospodyně i družka, odbývala případné návštěvníky slovy, "že pan páter nemá čas, rozjímá a chystá se do Vatikánu". Ale ukázalo se, že ona hospodyně - ve své prostotě - měla uschováno v matraci 45 tisíc korun. Mezitím mezi vkladateli vrcholila panika, brali záložnu útokem, ale nemohli být zdaleka všichni uspokojeni.

Koncem listopadu 1903 stanuli viníci před soudem. Jak to tam probíhalo, vylíčila tehdy Národní politika. Drozdova tvář prý měla lhostejný tupý výraz, místy až vyjevený. Viníci byli velkorysí v darech. Katolickým listům věnovali 20 tisíc korun na boj proti nevěřícím. Drozd denně rozesílal svým oblíbencům láhev šampaňského a mrtvý Ort zase obstarával "lehká děvčata" a k jmeninám připravoval obálky s losy, které vždy záhadně vyhrávaly. V procesu s těmito defraudanty se objevily i zábavné momenty. Ředitel záložny Václav Kohout se spojil se svou tchýní ve věcech pronájmu veřejných záchodků. Svou nemístnou podporu tak poškodil ostatní žadatelky. Takže jeho příbuzná dostala pod správu nejen veřejné záchodky v Praze ale je vedena i jako mecenáška záchodů nových, dalších , vykachlíkovaných. Tchán, který proti tomu protestoval, byl dán do ústavu choromyslných - tak informoval žalobce publikum v soudní síni. Takže pan Kohout si pro svou tchýni podplatil záchodový monopol. Vida, kam až sahá křesťanská láska a péče.

Proces trval 18 dnů, a spis měl přes 840 stran. Drozd a Kohout vyfásli po 7 letech žaláře, ostatní měli tresty nižší. Vyšla o tom i protiklerikální brožura. A církevní otřesené kruhy, jak reagovaly? Můžeme se divit, založili spořitelnu novou a dokonce s názvem "důvěra". Arcibiskup ovšem nařídil jedno - nesmí v ní zasedat ani jediný kněz, té ostudy už bylo dost.

Že se to opakovat dnes nemůže? Nu v užívání těch prostředků asi opravdu ne. Ale chtivost a nenasytnost katolické církve je opravdu bezedná. A porušit boží zákony je tak snadné i pro hlavy pomatené. A navíc - vzpomněl jsem si, kardinál Duka nedávno uspořádal pohoštění pro bezdomovce. Do mikrofonu pěl hezká slova o lásce k bližším... To se mu to rozdává, když je to z našeho, naloupeného a on si k tomu dělá vlastnické právo. On totiž víc moc dobře, žádný Ježíš nepřijde, aby důtkami vyhnal farizeje. Bohužel.  Z archivních materiálů připravil Josef Sedlák, Plzeň

Mladý normalizátor Bělobrádek mistruje prezidenta Zemana

Jak jsme se dozvěděli z tisku (HaNo 21.-22.3. 2015) pan předseda KDU-ČSL vyzval prezidenta republiky pana Ing. Miloše Zemana, aby přehodnotil svou účast na oslavách 70.výročí osvobození Evropy od fašismu. Na nás, příslušníky Českého svazu bojovníků za svobodu, a také na pamětníky invaze Varšavské smlouvy roku 1968, to působí jako návrat této éry.

Mladý předseda KDU-ČSL působí dojmem snaživého a výkonného svazáckého normalizátora. Tak se jim tehdy říkalo. Byli to mladí svazáci, kteří stáli neochvějně za bilakovskou linií invaze vojsk Varšavského paktu, které se tehdy říkalo "vstup". Dnes mnozí noví politruci NATO zapomínají, že nás tehdy nenavštívili jen Rusové, ale též UKRAJINCI, POLÁCI, BULHAŘI,MAĎAŘI a TAKÉ NĚMCI, O KTERÝCH SE TEHDY ŘÍKALO,ŽE "TO BYLI TI, CO STŘÍLELI U STALINGRADU DO VZDUCHU". Pochybuji, že toto mladý snaživec pan Bělobrádek pamatuje. Sám mám osobní vzpomínku na BULHARY, kteří tehdy přijeli do naší obce zcela dezorientováni a vůbec netušili, kde jsou.Mysleli si že "jsou v Rakousku a jdou na Germány".

Pan předseda Bělobrádek doporučuje prezidentu republiky neuctít památku 144 tisíc rudoarmějců, kteří padli za osvobození Československa přímo v Moskvě na Rudém náměstí (jež nemá název ani po Rudé armádě,ani po bolševismu). Pan předseda lidovců tone v názorové schizofrenii, když současně tvrdí, že uctí památku rudoarmějců u nás. Pan předseda nechápe,že nejlepší uctění této památky je právě přímá účast na tom náměstí, kam rudoarmějci položili vlajky padlého fašismu, aby byly poté slavnostně spáleny na důkaz vítězství nad fašistickou hydrou. Symbolizovalo to přání, aby se nacismus a fašismus už nikdy na světě neprobudily. Dnes je pravdou opak.

Pan předseda lidovců zjevně nezná dějiny a nechápe dnešní konotace osvobození porobených zemí od fašismu. Propadá dnešnímu informačnímu bludu NATO a Západu o současném Rusku a o prezidentu Putinovi. Svůj postoj opírá o informační blud NATO a Západu o dnešním Rusku. Informační blud Západu bez důkazů tvrdí, že Rusko je "agresor Ukrajiny a okupant Krymu". Obě dvě tvrzení jsou pustá lež.

Za první, Ruská federace není žádný agresor Ukrajiny. Za druhé, Ukrajina se sama rozpoltila krvavou občanskou válkou. Občanskou válku Ukrajiny vyvolali fašističtí majdanisté za peníze západních mocností a západního kapitálu. Uctívači banderismu válčí se svými vlastnímu občany a EU buďto pokrytecky mlčí, nebo lživě obviňuje a trestá třetího, tj. Rusko jakýmisi sankcemi. NATO obkličuje Rusko ve všech směrech, zatímco Rusko nikoho neobkličuje a neohrožuje. A Krym? Ví vůbec mladý pan Bělehrádek, zástupce křesťanské strany, že to byl právě krymský Chersonés, odkud kníže Vladimír přinesl křesťanství na Rus? Ví pan předák, že o Krym bojovalo Rusko s tatarskými chanáty? A že nejméně od roku 1737 byl Krym ruský a byla to jedna z obranných hrází proti Osmanům ohrožujícím celou Evropu? A že o tento Krym chtěli Rusko, - nikoli žádnou Ukrajinu! - připravit Angličané a Francouzi s Turky v krymské válce 1856? Ví pan předseda Bělobrádek, že blábolem o "porušení mezinárodního práva" obhajuje bolševika Chruščova, jenž protiprávně ukradl Krym Rusku?

Zajímavé - porušení mezinárodního práva v případě Kosova, a mnichovanský zrádný akt našeho exministra zahraničí ve věci Kosova panu předsedovi nevadí. On neví, že to bylo porušení Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244? Kdežto v případě Krymu šlo pouze o legitimní navrácení ruského území zpět do ruských rukou, a to na základě legitimního referenda, což asi pan předseda zjevně zapomněl. Nebo opomněl?

Celé vystoupení pana předsedy křesťanské strany vyvolává dojem nekřesťanského mistrování prezidenta republiky. Vyvolává dojem naléhání na hlavu státu pod vlivem agresivního válečnického štváčství orgánů NATO, EU a zámoří. Nic z toho ovšem nemá ani racionální základ, ani etiku křesťanství. Místo toho, aby se pan předseda připojil k úsilí naplňovat Minské dohody ve směru od válečnictví k jednacím stolům a k míru na Ukrajině, doporučuje prezidentu přidat se k neuctivému postoji těch, kdož ve jménu  vylhané "viny agresorství", se neúčastní  oslav 70.  výročí    osvobození v

Moskvě. Pan předseda našich lidovců místo smíru a pokoje nabádá k postoji sváru a nepokoje. To není šálek čaje nás odbojářů, a myslím, že ani žádných dalších občanů, kteří si přejí na Ukrajině mír, a kteří přejí Krym dnešním Rusům i dalším národům tam žijícím.                            Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice

Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům Informace o situaci v Brně v květnu 1945

23. května 1945 informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu, "že tam mají ve vězení asi 1 600 zajištěných osob, z nichž asi 1 500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich záchraně bude muset střI1et do českého lidu.....

Archiv Úřadu předsednictva vlády, vláda 23. května 1945

Rezoluce z IX. sjezdu české zemské organizace Československé strany lidové

Sjezdová rezoluce v části nazvané Pro hospodářskou demokracii a proti diktatuře kartelů, monopolů a syndikátů realisticky konstatovala: "Zabezpečili-li jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou,.takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelny s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav... je trvale neudržitelný." 

Ve sjezdové rezoluci jedna z původních základních křesťanskosociálních myšlenek o nutnosti záměny nespravedlivého kapitalistického společenského řádu byla vyjádřena slovy: "Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku."

Logickým důsledkem tohoto reálného pohledu na skutečnost byl programový požadavek, znovu rezolucí zdůrazněný, aby dělník za svou práci dostával spravedlivou mzdu, tj. takovou, aby postačovala na krytí potřeb celé rodiny. Z textu B. Staška, 1937

V brzké době bude mít tzv. KDU-ČSL svůj sjezd. Můžeme očekávat nějaké sociálně převratné rezoluce? Nikoliv! Půjde zřejmě jen o údržbu současného nespravedlivého systému, ozdobenou silným hlaholem slov. Páni bratři svůj stín zřejmě nemohou překročit.

Nejde však jen o sociální otázky, ale také o vztah k národu, k němuž páni bratři, alespoň jazykem, dosud patří. Možná, že by si měli vzít příklad z následujících slov B. Staška:

„Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme jí na přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme…Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“

Místo připravenosti k míru tzv. lidovečtí poslanci EP, spolu s dalšími poslanci tzv. Evropské lidové strany v EP, manifestačně potvrdili svou připravenost k válce s Ruskem. A  co mírové encykliky, co odsuzování válek řadou papežů, včetně Františka?  Slušná slova pro tento postoj nemám, raději tedy pomlčím.

Snad ještě jedno konstatování. V současné době nevím, zda páni bratři jezdící často  do Němec tam prožili více dní, než šrámkovští lidovci v německých koncentrácích. Ostatně B. Stašek byl v koncentráku již asi od září 1939 a vrátil se až v květnu 1945, bez jednoho oka a s podlomeným zdravím, aby za pár měsíců na svobodě zemřel. Není vám stydno, páni bratři? 

Dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 28. dubna 2015. 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz               

E-mail: vydavatel@seznam.cz