KS 3

 

K otázkám války a míru – Křesťanský sociál  3,4/05

 

„Mír neznamená jenom, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu střetávajících se sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně je zván ´dílem spravedlnosti´(Iz 32, 7) … míru nebylo nikdy dosaženo jednou provždycky, nýbrž je třeba neustále ho budovat. …Tohoto míru se na zemi nedosáhne, nebude-li zabezpečeno dobro osob ... Pevná vůle mít v  úctě ostatní lidi a národy i jejich důstojnost a snaha o uskutečnění bratrství je pro budování míru naprosto nezbytná. Tak je mír též plodem lásky, která jde i za to, co může poskytnout spravedlnost. …

Nedávné války způsobily našemu světu přetěžké škody hmotné i morální, a přesto ještě teď den co den v některé části země šíří válka své ničivé dílo. Ano, používá-li se ve válce vědeckých zbraní jakéhokoliv druhu, je nebezpečí, že její krutá povaha dovede válčící strany k daleko většímu barbarství, než bylo kdy v minulosti. Dále i složitost dnešní situace a spletitost mezinárodních vztahů dovoluje, aby se novými metodami, úskočnými a podvratnými pokračovalo v zastřené válce. V mnoha případech se považuje užívání teroristických metod za nový způsob válčení.

Tváří v tvář tomuto ponižujícímu stavu lidstva sněm chce především připomenout trvalou platnost přirozeného mezinárodního práva a jeho všeobecných zásad. … Jednání tedy, které jim vědomě odporuje, jakož i rozkazy, jimiž se takové činy nařizují, jsou zločinné, a ani slepá poslušnost nemůže omluvit ty, kteří je uposlechli. K těmto činům dlužno především počítat soustavné a promyšlené vyhlazování celého obyvatelstva, celých národů nebo národnostních menšin; to je nutno se vší rozhodností odsoudit jako hrozný zločin; a třeba naprosto schvalovat postoj lidí, kteří se nebojí otevřeně odporovat těm, kteří takové věci přikazují. …

Dokud bude nebezpečí války a nebude příslušná mezinárodní autorita vybavena dostatečnou vojenskou silou, potud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu, když byly vyčerpány všechny prostředky mírového vyjednávání. … Něco jiného však je, když se národy chopí zbraní ve spravedlivé obraně, a něco jiného chtít si podmanit ostatní národy. …

Hrůza a zvrácenost války se nesmírně zvětšily rozvojem vědeckých zbraní. Použitím těchto zbraní mohou způsobit válečné akce ohromnou všestrannou spouštˇ, a proto daleko přesahují meze spravedlivé obrany. …

Každá válečná akce, směřující bez rozdílu k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu a samému člověku, a je ho třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit. ...

Na přípravu stále nových zbraní se vydávají obrovské sumy, a přitom je nemožné dostatečně odpomoci tolikeré bídě celého dnešního světa. …

K budování míru je především zapotřebí, aby se vykořenily příčiny nesváru mezi lidmi, které podněcují války, zvláště nespravedlnosti. Nemálo jich pochází z přílišných hospodářských nerovností… . Jiné vznikají z panovačnosti a z opovrhování lidmi, a zkoumáme-li hlubší příčiny, z lidské závisti, nedůvěry, pýchy a jiných sobeckých vášní.

Řešení se má hledat podle učení Pia XII., Jana XXIII. a Pavla VI. (dnes můžeme dodat i podle Jana Pavla II. – pozn. re.) … v pokroku společenství národů a mezinárodních institucí. V současných okolnostech  obecné blaho celé lidské rodiny vyžaduje, aby se všechny národy neodvolatelně a bezvýhradně odřekly práva na válku. … Jen mezinárodní organizace by měly disponovat ozbrojenými silami a mělo by se jich použít k zamezení pokusů o válku. … Jak zrození a uplatnění národní autority zabránilo kdysi válkám mezi obcemi a městy, tak pevná mezinárodní autorita by dnes rovněž mohla zabránit válkám mezi národy. …

Nerovnováha mezi bohatými a chudými zeměmi je neutuchajícím ohniskem války. …

Nakonec je nutné zavrhnout války, jimiž se sleduje vnucení určité ideologie. Je dobré vědět, že podle nauky sv. Tomáše …představitelé lidu a sám lid mohou a musí svrhnout svou vládu, jakmile jasně vidí, že se dobrodružně pouští do války, jež je příčinou mnoha škod a pustošení.“    Karel Skalický, Radost a naděje, Křesťanská akademie, Řím, 1968, Pastorální konstituce O církvi v dnešním světě

Irák – válka a mír

Byli jsme dlouho na pochybách, zda máme následující článek, či alespoň jeho část, uveřejnit, přestože jsme ho dostali od našeho velmi solidního spolupracovníka. Vzpomněli jsme si na různá „svědectví očitých svědků“, o kterých novináři psali a média publikovala v době války v Jugoslávii. Nyní víme, kolik v nich bylo lží, nenávisti, zaměřené zvláště proto bosenským, krajinským Srbům, proti Srbům a Černohorcům vůbec. Víme i, že důsledky bojů ve Fallúdži museli být pro civilní obyvatelstva přímo hrůzné. Když však i naše média nepřímo připustila, že cílem útoku v Iráku mohla být povstalci propuštěná italská novinářka Sgrenová, jíž zraněnou zakryl vlastním tělem důstojník italské zpravodajské služby a tak jí zachránil život, při plnění svých služebních povinností se rozhodl obětovat svůj vlastní život za záchranu svěřené mu novinářky, která údajně měla pro Američany nepříjemné důležité informace o Fallúdži, v níž zažila i americké bombardování, rozhodli jsme se alespoň větší část článku publikovat. I náhodné zastřelení bulharského vojáka Američany nás v tomto záměru utvrdilo.

Zdůrazňujeme však, že stále rozlišujeme mezi americkou vládou a americkým lidem. Nezapomínáme, že to byli Američané, kteří v první a druhé světové válce se významně podíleli na porážce vilémovského a později nacistického Německa a tak se zasloužili o znovuvytvoření našeho státu i o jeho obnovu. Jsou naše příslušné ústavní orgány zjistit objektivní pravdu o událostech v Iráku. Pokud ano, budeme rádi, když se ji z našich medií budeme dozvídat tak, jak situace se bude vyvíjet. -re

 

Otřesná svědectví lékaře o válečných zločinech ve Fallúdže

(Dahr Jamail, autor článku, je americký nezávislý novinář původem z Aljašky, píše pro server Globalresearch.ca.)

Lékař, který se mnou sedí v hotelovém pokoji v Ammánu mluví ve stavu anonymity a je zde jako uprchlík. O tom, co viděl ve Fallúdže mluvil ve Velké Británii . Je ohrožen armádou USA, pokud by se vrátil do Iráku. …“Američané zaútočili na můj dům“, říká lékař. … Chce rychle říci, čeho byl svědkem jako lékař pracující ve Fallúdže a má video i fotografie jako důkazy jako důkazy ke všemu, co mi říká.

„Vstoupil jsem do Fallúdže s britským lékařem a humanitárním konvojem na konci prosince 2004 a zůstal jsem tam až do konce ledna 2005“, vysvětluje.“Ale byl jsem ve Fallúdže už také dříve předtím – na začátku prosince a tak jsem věděl, co lidé potřebují.“. Když jsem se ho ptal, aby upřesnil, co viděl, když poprvé vstoupil do města, tak řekl, že to bylo jako by na město udeřila tsunami. „Fallúdža je obklopena uprchlickými tábory, kde lidé bydlí ve stanech a starých autech“, vysvětluje. „Připomínalo mi to palestinské uprchlíky. Viděl jsem kašlající děti z chladu. Nejsou tam žádné léky. Většina jich opustila své domovy a nemají vůbec nic. Jak mohou žít závislí pouze na libovůli humanitárních organizací ?“ …

„Katastrofa způsobená obléháním je ještě horší, když máte svědectví z první ruky“, říká lékař a použije jeden příběh jako příklad. „Je to příběh jedné šestnáctileté dívky“, vypráví jedno svědectví, které nedávno natočil. „Zůstala tři dny s těly její rodiny, která byla zabita u nich doma. Když vojáci vstoupili do domu, kde byla dívka s otcem, matkou a 12ti ročním bratrem a dvěma sestrami, Sledovala vojáky, jak vstupují a střílí její matku a otce, bez řečí, „bez ničeho“. Dívka se zvládla s bratrem schovat za ledničku a je tak přímým svědkem válečného zločinu. Když zastřelili výstřely do hlavy také dvě sestry, bratr se rozzuřil a vrhl se s křikem na vojáky. Ti ho zastřelil také. Dívka zůstala schovaná v úkrytu i po odchodu vojáků a zůstala se svými sestrami, protože krvácely, ale byla ještě živé. Byla příliš vystrašená, aby volala o pomoc, protože se bála, že se vojáci vrátí a zabijí ji také. Zůstala tam tři dny bez vody a potravin. Nakonec si jí povšimnul jeden americký ostřelovač a vzal ji do nemocnice.“ Lékař mi opět připomněl, že celé její svědectví má zdokumentováno na filmu. Stručně mi popsal další příběh, který zdokumentoval s jednou matkou, která zůstala během obléhání města doma. „Pátý den obležení byl její dům bombardován a na jejího syna se zřítila střecha, která mu oddělila nohy od těla. „Celé hodiny nemohla vyjít na ulici, protože oznámili, že na všechny, co se objeví, bude zahájena palba. Vše, co mohla udělat, bylo ho obvázat a sledovat jak umírá před jejíma očima.“

Zastaví se, aby se několikrát zhluboka nadechl a pokračuje: „Jeden z mých starých kolegů dr. Saleh Alsawi byl v hlavní nemocnici, když došlo k útoku. Američané vstoupili na operační sál, kde Alsawi pracoval, protože je anesteziolog. Vpadli ve vysokých botách do místnosti a vyhnali doktory, kteří museli opustit pacienta na stole a nechat ho umřít.“ Tento příběh byl již ohlášen v arabských médiích.

Lékař mi povídá o bombardování kliniky Hay Nazal během prvního týdne obležení města. „byla tam veškerá zahraniční pomoc i lékařské přístroje, co jsme měli. Všichni američtí vojenští velitelé to věděli, protože jsme jim o tom řekli, aby kliniku nebombardovali. Ale tohle byla jedna z klinik, kterou bombardovali a v prvním týdnu obležení dokonce dvakrát.“ Potom dodává, „samozřejmě, že mířili na všechny naše ambulance a doktory. Každý to ví“. Lékař dále říká, že někteří lékaři se pokusí žalovat armádu USA za následující incident, pro která má jako důkaz svědeckou výpověď na pásce.

Lékař opustil Fallúdžu na konci ledna 2005, tak se ho ptám na situaci ve městě. „Možná 25 procent lidí se vrátilo, ale nejsou tam žádní lékaři. Nenávist každého obyvatele Fallúdži k Američanům je neuvěřitelná a vy se jim nemůžete divit. Ponižování u kontrolních bodů vede ještě k větší nenávisti“, říká. „Byl jsem tam a viděl jsem, že jen otočení hlavy může člověku přivodit střelbu od Američanů či irácké armády“. Podle lékaře zdržují Američané lidi ve frontách po dlouhé hodiny, s výjimkou když natáčejí propagandistické záběry pro zpravodajství. Například CNN tehdy přijela s vojáky a filmovala čističe ulic a natáčela záběry, na kterých dávali američtí vojáci dětem bonbóny.

„Musíte pochopit nenávist, která byla vyvolána … . Pro Iráčany je nyní velmi těžké rozlišovat mezi americkou vládou a americkým lidem“ (zachovávat toto rozlišení je však nezbytné! – pozn. re.), říká mi. Jeho příběh je stejný jako bezpočet jiných. „Můj bratranec byl chudý obyvatel Fallúdže“, vysvětluje lékař. „Chodil ze svého domu do práce a zpět, když žil společně s manželkou a pěti dcerami. V červenci 2003 vstoupili během noci Američané do jeho domu a všechny vzbudili. Omámené je seřadili v hlavní místnosti a zastřelili mého bratrance před očima celé jeho rodiny. Potom prostě odešli.“ Zarazí se, zvedne ruce a zeptá se: „Co  nyní mohou tito lidé cítit k Američanům?“                  (Přeložil J, Messin, 22.2.05,http://www.globalresearch.ca/articles)

Dodatek – Ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda 18.2. 2005 v Poslanecké sněmovně odpovídal na interpelaci poslanců, týkající se Fallúdže, mimo jiné toto:“ Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, tady bylo mnohokrát zmiňována operace ve Fallúdže. Je potřeba říci, že tato operace byla provedena poté, co selhala jednání, protože ve Fallúdže bylo centrum terorismu, a se souhlasem irácké vlády. A mohli bychom opakovat znovu – a já to jenom mohu připomenout – že jednotlivá selhání potrestána byla, ale operace jakožto taková byla provedena v souladu s vládou v Iráku … .“

 

Ekonomická kolonizace Iráku: nezákonná a nemorální

(Antonia Juhasz, Mezinárodní forum o globalizaci, svědectví na Světovém tribunálu o Iráku, NY. 8. května 2004)

Slovo překladatelky: „ …Od té doby, kdy byl text zveřejněn, se v Iráku ledaco událo a změnilo – byla vytvořena prozatímní vláda, na konci ledna 2005 proběhly volby do prozatímního parlamentu. Když si ale pozorně přečtete svědectví paní Juhasz, pak vyvstává celá řada otázek nejen po tom, kdo a jak Irák spravuje, ale kdo a jak tam bude opravdu vládnout. Takové – a mnohé jiné – otázky vznikají, když se nespokojíme s obrazy, které nám předkládá většina sdělovacích prostředků.

Pohled na situaci v Iráku sdělovací prostředky velmi ovlivňují. Většinou se dovídáme o atentátech a únosech, ve zpravodajství hojně vládne „náboženská“ terminologie (šíité, sunité, islámští extremisté apod.) . Ale nezastírá nám taková terminologie jiné, velmi podstatné rozpory, proudy a problémy v současném Iráku?

Letos v březnu uplynou dva roky ode dne, kdy byla zahájena vojenská operace proti Iráku. I dnes se lidé po celém světě, a jistě i Iráčané sami, ptají – proč vlastně k válce došlo a komu to prospělo? A jak to v Iráku vypadá prohlášení „ukončení“ války? Někteří mluví přímo o novém typu kolonizace. Ale nejde o problémy ještě hlubší? O udržení a rozšiřování nadvlády impéria, o nadvládu kapitálu nad lidskými životy i přírodou, o podřizování života nadvládě mamonu? Přijímáme to snad už jako samozřejmé?

A ještě jedno připomenutí k zamyšlení: Nepřipadnou nám některé odstavce a popsané situace z textu paní Juhász povědomé? Neznáme sami z posledního desetiletí například usilování o rychlou privatizaci (pokud možno všeho) nebo nároky zahraničních firem ohledně stejného zacházení? Situace u nás a situace v Iráku – i když ji samozřejmě lze jen těžko srovnávat – přece jen vykazuje určité podobnosti. A z našich sdělovacích prostředků také víme, že i ČR se v rámci spojenectví s okupačními mocnostmi snaží o svůj „podíl“ na „rekonstrukci“ Iráku. Na čem se podílíme a chceme či nechceme podílet. (mp)

„Bushova vláda používá vojenskou intervenci a okupaci Iráku k prosazení agendy korporační globalizace, která je podle mezinárodního práva nezákonná, nebyla zvolena iráckým lidem a možná, že se nakonec prokáže daleko ničivější než 12 let ekonomických sankcí, dvou válek vedených Spojenými státy a jednou okupací. Konečným cílem vlády je uplatnit tuto agendu v celé oblasti.

V přímém rozporu se svými závazky podle mezinárodního práva Bushova vláda zásadně mění irácké ekonomické zákony ve prospěch korporací Spojených států a neposkytuje Iráčanům základní potřeby jako je voda a elektřina, ani je adekvátně neobnovuje. Naštěstí existují jasné alternativy pro zajištění toho, aby USA dodržovaly své závazky a aby bylo dosaženo znovu vybudování Iráku. Taková politika je zmíněna v závěru tohoto svědectví.

Cílem Bushovy vlády, jak je uvedeno v ekonomických pokynech už v Iráku platících, je, aby (Irák) přešel … od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní´.

Tento cíl je vyložen ještě jasněji korporací BearingPoint, Inc. Z Virginie, která dostala zakázku v hodnotě  250 milionů dolarů na to, aby usnadnila tento přechod. Ve smlouvě se praví: ´Je třeba, aby se jasně rozumělo, že podniknuté úsilí bude zaměřeno na vytvoření základního zákonného rámce pro fungování tržní ekonomiky; využít odpovídající výhody jedinečné příležitosti pro rychlý pokrok, kterou skýtá současná konfigurace politických okolností … Reformy se předpokládají v oblasti fiskální  reformy, reformy finančního sektoru, obchodu, zákonů a regulací, a privatizace.´

Transformace základních zákonů okupované země je podle mezinárodního práva nezákonná. Porušuje přímo mezinárodní konvenci, která řídí chování okupačních sil. Haagská pravidla z r. 1907 (doprovázející Ženevské konvence z r. 1949, obě ratifikované Spojenými státy), i vlastní kodex americké armády, jak se říká v armádní polní příručce ´Zákon pozemního vedení války´. Článek 43 Haagských pravidel požaduje, aby okupační mocnost ´obnovila a zajistila, jak dalece je to jen možné, veřejný pořádek a bezpečnost při respektování zákonů platných v této zemi, pokud by jí v tom nebylo zcela zabráněno.´ Rezoluce 1483 Rady bezpečnosti OSN vydaná v květnu 2003 zvlášť nařizuje okupačním mocnostem, aby se v Iráku řídily Haagskými pravidly a Ženevskou konvencí. Ovšem v memorandu sepsaném 26. května 2003, které proniklo na veřejnost, varuje britský generální prokurátor lord Goldsmith Tonyho Blaira, že ´zavádění velkých strukturálních reforem nebude mezinárodním právem schváleno´,

Jinými slovy, okupační mocnost je jako dočasný strážce. Předpokládá se, že znovu nastolí pořádek a bude chránit obyvatelstvo, ale bude používat zákony, které v místě platily, když přišla. Jak napsala Naomi Klein, ´něco bombardovat vám nedává právo to prodat´, to ale je přesně to, co Bushova vláda dělá.

 

Měnění iráckých zákonů

V přímém rozporu s povinnostmi americké vlády podle mezinárodního práva začala Bushova vláda zásadně měnit ekonomické zákonodárství Iráku. Například ustanovení v irácké ústavě, které staví mimo zákon privatizaci klíčového státního majetku, bylo zrušeno, zrovna tak jako zákon zakazující cizincům z jiných než arabských zemí vlastnit majetek nebo investovat do iráckých firem. Byl změněn jak daňový kodex, tak zákony o bankovnictví.

Jiné změny nastíněné ve smlouvě firmy BearingPoint zahrnují téměř likvidaci garantovaného potravinového programu a ´znovunastolení´ vlastnických práv na zemědělskou půdu a v oblasti bydlení. Irácký zákon počítá se subvencovaným bydlením, levnou energií a volnými potravinami. Potravinový program používá 300 vládních skladů warehouses s více než 60.000 pracovníky k tomu, aby každý měsíc dodal miliardu liber potravin, koš potravin garantovaných každému občanu, bohatému nebo chudému. BearingPoint plánuje zastavení tohoto programu pro všechny a chce jej ponechat jen pro nejpotřebnější Iráčany, když bude zemědělský sektor převáděn na tržní průmyslový model s důrazem na export a luxusní obilniny. BearingPoint vysvětluje, že ´nyní je zřejmě ta doba, kdy je třeba hledět za tradiční modely a využít nový tržní potenciál s novými produkty jako je vysoce ceněné ovoce a zelenina, květiny, export semen a jiné možnosti´.

Vyčerpávajícím způsobem dobře zdokumentované ničivé dopady průmyslového zemědělství zaměřeného na export založený na luxusních obilovinách na země po celém světě, jak ho zavádí MMF, SB, WTO, NAFTA a jiné instituce a dohody, ukazují na nebezpečí, kterým tyto navrhované změny hrozí Iráku. Ti, kdo těmito dopady byli připraveni o půdu, ztratili práci a byli ožebračeni, stále více v protestu pozvedají svůj hlas. Jedna z velmi dramatických demonstrací se odehrála při posledním ministerském zasedání WTO v Cancúnu (Mexiko) s protestní sebevraždou johokorejského rolníka Lee Kyung Hae. A nebylo překvapením, že právě tato zemědělská politika  vedla v posledním roce ke kolapsu rozhovorů na úrovni WTO i rozhovorů FTAA. Zřetelně neexistuje mezinárodní konsensus v tom, že taková politika pomůže obnově Iráku. …

 

Bremerova nařízení

Irácké zákony nahrazuje a BearingPoinntovský kontrakt uvádí v život L.Paul Bremer, administrátor Koaliční prozatímní správy v Iráku (Coalition Provisional Aithority-CPA) Bremerova nařízení, která jsou nejvíce relevantní … uvádím dále.

Bremerovo nařízení č. 39

Zahraniční investice:

Toto nařízení, které vstoupilo v platnost 19.9.2003 má pět klíčových elementů: 1) privatizace státem vlastněných podniků; 2) 100% zahraniční vlastnění firem ve všech sektorech s výjimkou těžby nafty a minerálů, bank a pojišťoven (posledních dvou sektorů se týká zvláštní nařízení); 3) „národní zacházení“ se zahraničními firmami; 4) neomezené, od daní osvobozené platby všech fondů spojených s investicemi, včetně zisků (ale neomezeno pouze na ně); 5) 40leté vlastnické licence, které mají obci na obnovení.

Privatizace:

Nařízení dovoluje privatizaci všech státem vlastněných entit. … Toto se bude týkat nějakých 200 státem vlastněných podniků. Tedy vše od služeb spojených se zásobováním vodou, elektřinou, školami, nemocnicemi, televizí a novinami až po vězení by mohlo být podle tohoto nařízení zprivatizováno.

Sektor vody už „obnovuje“ Bechtel Corporation ze San Fanciska, jedna z deseti největších společností na světě privatizujících vodu. Bechtel je po Halliburtonovi druhým největším příjemcem dolarů určených na rekonstrukcí Iráku ve výši téměř 3 miliardy USD. Bechtelský kontrakt zahrnuje opravu iráckého vodního, kanalizačního a elektrického systému, a také iráckých nemocnic a škol. …

Ve skutečnosti ale dosavadní stopy činnosti Bechtelu nevěstí pro Iráčany nic dobrého; občané Bolivie napsali dopis občanům Iráku a varovali je před tím, co od Bechtelu mohou očekávat. Dceřinná společnost Bechtelu privatizovala vodní systém v Cochabambě v Bolivii a okamžitě mnohonásobně zvýšila ceny. Rodiny, které vydělávali minimální mzdu 60 USD měsíčně, dostávaly faktury ve výši 20 USD za měsíc. Občané povstali k protestům a při nejmenším jeden 17tiletý chlapec přišel o život, když bolivijské jednotky poslané do ulic chránit právo Bechtelu privatizovat zasáhly smrtící silou.  Nakonec vláda couvla a smlouvu s Bechtelem zrušila. Bechtel reagoval žalobou proti Bolivii o 25 milionů USD jako náhradu ušlého zisku.

Nepřekvapuje, že když Thomas Foley, bývalý ředitel rozvoje soukromého sektoru za CPA, ohlásil seznam prvních státních podniků, které měly být prodány loni na podzim, a byly na něm cementárny a továrny na umělá hnojiva, fosfátové a sulfátové doly, farmaceutické podniky a aerolinie Iráku, nastal ihned nepokoj. A 50%-70% irácké pracovní síly, která je už teď nezaměstnaná, další propouštění, které jde vždy v patách za privatizací, bylo nepřijatelné. Nadto zbývající dělníci a pracovníci, kteří ještě práci mají, dostávají pouze „nouzový plat“ přikázaný CPA, který je asi polovinou toho, co vydělávali před válkou, zatímco ceny prudce stouply a síť sociálního zabezpečení byla prakticky zlikvidována. …

Takže privatizace se setkala s tvrdým organizovaným odporem. V reakci na to byl Brener donucen bezprostřední privatizační plány na krátkou dobu pozdržet. Ale dlouhodobé plány jsou jasné. …

 

Přivést Spojené státy do souladu s mezinárodním právem a morálkou

Je to ze strany Bushovy administrativy nezákonné a nemorální užít vojenskou invazi a okupaci Iráku pro zásadní změnu té země. Je to také ze strany Bushovy administrativy nezákonné a nemorální pokračovat v ignorování jejích povinnosti vyplývajících z mezinárodního práva postarat se o základní potřeby Iráčanů. Prvním krokem potřebným k tomu, aby se USA dostaly do souladu s mezinárodním právem a morálkou, je zrušit Bremerova  „Nařízení“. … Druhým krokem je dovolit podrobné veřejné přezkoumání plánu BearingPointu jak v Iráku, tak v USA. Většina z něj by měla být zrušena. Nanejvýš by měl takový plán poskytnout krátkodobé ekonomické potřeby požadované po USA mezinárodním právem, aby byla obnovena irácká základní infrastruktura a služby a aby bylo zajištěno, že se během rekonstrukce ekonomika nezhroutí.

Až bude zvolena irácká vláda, bude to věcí samotných Iráčanů, kteří musí určit svou dlouhodobou ekonomickou budoucnost, nikoli USA. Krátkodobě se nabízejí následující alternativy na pomoc obnově irácké ekonomiky tak, aby začala fungovat a které vycházejí z detailní analýzy připravené Internacional Occupation Watch Center (Střediskem mezinárodní kontroly okupace) v Bagdádu, Institute for Policy Studies (Institutem politických stidií) ve Washingtonu, DC, a Internacional Forum on Globalization, IFG (Mezinárodním forem o globalizaci.

·         Musí být ukončena okupace Iráku.

·         Musí být odpuštěn irácký zahraniční dluh nahromaděný Husseinem v době potlačování iráckého lidu.

·         Pouze po ukončení americko-britské okupace by se do Iráku měla vrátit OSN včetně mnohonárodní mírové vojenské síly pod velením OSN. Jejich mandát by měl být na velmi krátkou a definovanou dobu s cílem pomoci Iráku v rekonstrukci a při dozoru při volbách do místní správy.

·         Jako válečné mocnosti, které zahájily válku, a jako okupační mocnosti jsou USA a Velká Británie povinny postarat se o humanitární potřeby iráckého lidu a platit pokračující náklady na iráckou obnovu, včetně nákladů na rozmístění humanitárních a mírových sil OSN. Wahington by měl změnit výdajové priority ve svém požadavku Kongresu na 87 miliard dolarů a předat pod plnou autoritu OSN začáteční grant ve výši nejméně 75 miliard dolarů (taková byla počáteční suma, kterou Washington vynaložil na válku) na rekonstrukci Iráku … .

·         18 miliard dolarů (z těch 87 miliard USD) požadovaných Bushovou administrativou na rekonstrukci Iráku je nedostatečných, aby naplnilo povinnosti Wahingtonu podle mezinárodního práva. Mělo by se napadnout 65 miliard dolarů plánovaných pro Pentagon na to, aby pokračoval v okupaci Iráku. Dodatečné fondy na rekonstrukci by neměly pocházet od obyčejných daňových poplatníků. Měly by být získány  - z daně na překročený zisk od korporací, které mají užitek z války a z poválečné privatizace v Iráku, - z rozpočtových položek Pentagonu nyní zaměřených na pokračování války v Iráku.

·         Rekonstrukce v Iráku by měla být založena na znovu vybudování ekonomiky, aby se co nejvíce pokryly potřeby iráckého lidu. Všechny procesy uzavírání kontraktů by měly být naprosto transparentní a přístupné pro Iráčany. Při hodnocení kontraktů by se měla dávat přednost nejprve iráckým společnostem, expertům a pracovníkům. Pak by měla být dávána přednost mezinárodním humanitárním organizacím, které se podobnými pracemi při rekonstrukci zabývají. Musela-li by se použít neirácká soukromá společnost, musí být kontrakt otevřený pro globální soutěž a míra zisku se musí udržet co nejnižší na základě pevné sazby. Dozor musí být transparentní, veřejný a podrobný.

·         Zákony týkající se práce by měly zajistit ochranu a bezpečnost pro místní pracovníky.

·         Americká vláda musí zahájit široký průzkum, aby zkontrolovala výdaje a činnost amerických korporací v Iráku. Musí mít také mandát a moc uložit nebo zahájit kárná opatření za porušování kontraktů a nadměrné výdaje a musí provádět dozor, regulaci a dohled nad odpovědností práce amerických kontrahentů vzhledem k uzavřeným smlouvám. Občané Iráku, americký Kongres a veřejnost by měli být  informováni o nálezech takovéhoto průzkumu.

·         Iráku by mělo být dovoleno připojit se k celosvětovému hnutí za místní soběstačnost, což znamená odchod od ekonomik zaměřených na vývoz, které činí z obchodních a mnohonárodních korporací základ ekonomického rozvoje. Vládní výdaje, daně, dotace, tarifní struktury atd. by měly být přeorientovány na podporu místní, ekologicky udržitelné výroby, která odpovídá místním potřebám (tyto myšlenky jsou rozvinuty v publikaci IFG „Alternativy k ekonomické globalizaci“.

                                           (Text z emailového listu MAI-NOT z 24.6.2004, překlad z angličtiny mp)

 

Pozvání

Celoevropský den proti válce a okupaci Iráku – 20. března 2005

V rámci celoevropského dne proti válce a okupaci Iráku se budou i v Praze konat akce, které pořádají Iniciativa za sociální fora, Mezinárodní mírové foru.

V neděli 20. března ve 13 hod. bude na Václavském náměstí ( u sv. Václava) zahájen protestní pochod proti válce a okupaci v Iráku (promluví zástupci pořádajících organizací a platforem), který pak půjde k velvyslanectví USA.

Po ukončení pochodu se od 16. hod. bude v budově radnice hl. města Prahy na Mariánském náměstí konat mítink a veřejná diskuse „Jak globální korporace ovlivňují život v Česku“ (účast v panelu předběžně přislíbili: prof. Keller, doc. Zbořil, doc. Sak, Vl. Levá, jedná se ještě s prof. Kohákem a dr. O. Štampachem).

Po mítinku – 17.30 hod. – bude promítání úryvku z filmu Fahrenheit 9/11 s titulky. K němu proběhne diskuse na téma Jak válka v Iráku ovlivňuje českou demokracii, kterou uvede Maurice Issa aj. Kavan.

 

Odmítáme koncepci preventivních úderů

Prezident Bush v nedávné době naprosto otevřeně řekl, že válku proti Iránu nemůže vyloučit. Současně však zdůraznil, že dává přednost diplomatickému řešení mezinárodních problémů. Jednání o Iráku, která měla vést především ke zjištění, že tento stát nevlastní žádné zbraně hromadného ničení, sice probíhala, ale přesto útoku USA a jejich spojenců na Irák nezabránila. Teprve „den poté“ i Američany prováděná kontrola žádné zbraně hromadného ničení nenašla.

Světové společenství se poučilo. Není se proto co divit, že Irán, Sýrie, KLDR a Kuba mají obavy o svou bezpečnost. My se zase obáváme, že může dojít k rozpoutání další agrese.

Samozřejmě všichni rozumní lidé na světě zastávají stanovisko, že atomové zbraně by se dále neměly šířit. Irán by proto měl dát mezinárodnímu společenství dostatečné záruky, že nebude vyvíjet atomovou bombu. Ale i Izrael by konečně měl otevřeně říci, kolik má atomových bomb a zavázat se, že je nevyužije. Boj proti terorismu, obrana lidských práv, šíření demokracie a svobody mohou také vést k ohrožení míru a vytvoření dalších válečných ohnisek. Mír a lidská práva patří v civilizované společnosti k hodnotám nejvyšším. Pro jejich „obranu“ nelze však rozpoutat válku.- re

                      ČESKÁ  NÁRODNÍ  POLITIKA

 

                        Mrzačení historické paměti českého národa

                                               PhDr. Pavel Macháček

 

Odboje

Dnes už se ví, které chyby se u nás staly při „budování socialismu sovětského typu“. Právem jsou u nás odsuzována „padesátá léta“.

O minulém období se u nás hovoří oficiálně jako o 3. odboji. Připomeňme si proto všechny tři odboje. 1. odboj byl za první světové války v letech 1914-18. Jeho cílem bylo obnovit samostatnost českého státu. Toho bylo dosaženo. Kromě tří obecně uznávaných politiků v zahraničí (Masaryk,Beneš a Štefánik) se o plnění tohoto cíle významně zasloužili čeští legionáři „ruští“ (65. 988 osob), „francoužští“ (11.871) a „italští“ (27.850), celkem, podle posledních průzkumů, 105.699 osob. Padlo jich jistě, v mnoha těžkých bojích, mnoho, ale počty chybí.

2. odboj byl za 2. světové války v letech 1939-45. Předcházelo mu hájení pohraničního území před Mnichovem (30.9.1938), kdy padlo 170 obránců hranic, 2400 jich bylo, jako rukojmí, odvlečeno do Říše. Z pohraničí bylo vyhnáno celkem 170.000 Čechů, Židů a protifašistických Němců. Cílem druhého odboje bylo obnovení Československé republiky. Obrovskou zásluhu na udržení nepřetržité existence ČSR  a na sjednocení londýnského a moskevského odboje, mel dr. Edvard Beneš a politikové s ním spolupracující. Odboj byl, jak zahraniční, tak vnitřní. V zahraničním odboji jsme měli na frontách 97.489 vojáků, z nich padlo 4.573. Domácí – vnitřní odboj byl daleko početnější. V koncentračních táborech bylo, bez soudu, z českých zemí (protektorátu) 285.000 osob, z toho 235.000 tam zahynulo a vrátilo se 50.000. Také jsem tam byl vězněn.

Československo ztratilo ve druhé světové válce 360.000 životů.

Odškodnění za utrpení ve válce mělo Německo vyplácet podle dohod z let 1952-54 o předání moci od západních Spojenců. Stalo se to v západní Evropě a v Izraeli, kde byly vyplaceny miliardy marek (např. v Izraeli 1000 DEM měsíčně k důchodu).

Další německá „výchovná zařízení“ byly věznice a káznice, kam se dostali odsouzení. Čechů jimi prošlo 20.927.

Naproti tomu postižení ve státech střední a východní Evropy nedostali nic – protože tyto země neměly diplomatické styky s NSR. (Reparace jsme od Německa dosud nedostali, ač máme s ním diplomatické styky několik desetiletí. –pozn. re.)

Teprve v r. 1997 byla uzavřena česko-německá deklarace, podle které byl zřízen Fond budoucnosti, do kterého vložila vláda SRN 140 milionů marek a česká 20 milionů marek – přestože nás, postižené, mělo odškodnit Německo! Vyplacené částky byly nesrovnatelné s odškodným na Západě. A to ještě byla výplata rozložena na 10 splátek – pro lidi, kterým bylo kolem 80ti let! První splátku v r. 1998 dostalo 7157 postižených osob,  r. 2004 už jen 4.700 osob a na konci r. 2008 to bude – podle odhadu – jen 2.700 bývalých vězňů! Přestože se nás vrátilo 50.000 osob! Fond však má plnit, podle deklarace, ještě 12 dalších úloh, počínaje opravou památek a společenskými akcemi konče.

3. odboj je vymezován léty 1948-89. Ani ÚDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu) dosud nevymezil jeho charakter a cíle. V žádném případě se zde, ani v zahraničí, nevytvořily síly, které by byly schopny změnit režim. Proto to nebyl odboj, ale pouze asi šest let politického pronásledování. Ale to postihlo nejen Miladu Horákovou a další demokraty, ale i Rudolfa Slánského a další funkcionáře KSČ! Tehdy bylo popraveno asi 230 osob (dalších přibližně 3000 lidí zahynulo při vyšetřování, na hranicích, v táborech, pozn. re)  a asi 262.000 se dostalo do vězení nebo táborů různého typu, včetně „černých baronů“ (po zrušení PTP vznikly TJ, technické jednotky, jejichž příslušníci dělali na různých vojenských i jiných pracovištích, nikoliv za nějaký plat, ale za pouhou odměnu několika set korun- pozn. re). Rehabilitace koncem 50. let napravila způsobené křivdy (jen ve velmi malém rozsahu).

Odškodnění přišlo velmi brzy po sametové revoluci – příslušné zákony byly přijaty v letech 1990-91. Podle nich dostal každý, kdo si odpykal trest odnětí svobody, za každý měsíc k důchodu, přídavek 15-20 Kč, podle charakteru a obtížnosti práce, kterou tehdy dělal ( bylo přiznána i určitá další odškodnění ve výši ve výši několika desítek tisíc korun v závislosti na délce věznění – pozn. re). Podle současného nařízení vlády, každý navíc dostane 50 Kč za každý měsíc trestu jako „příplatek“ k důchodu.

Paměť národa je už 15 let krmena pouze vzpomínkami na „nezákonnosti padesátých let“. Konfederace politických vězňů je u nás jádrem antikomunismu a neexistující „3. odboj“ dostala jako dáreček, aby se o něj opírala! Ta tvrdá opatření stalinismu skončila brzy po Stalinově smrti. Pak následovalo 10 let „oblevy k pražskému jaru“ a potom přišlo dvacet let normalizace. Tato rozdílná období se však „tutlají“, čímž je paměť národa mrzačena!

 

Antikomunismus

Antikomunismus dostal všechny podmínky pro hladký rozvoj i tzv. lustračním zákonem, který má dlouhý název „Zákon č. 45/l991 Sb. z 19.11.1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské federativní republiky v ČR a ve SR.“ Je ostře v rozporu s Chartou lidských práv (Listina základních práv a svobod – ústavní zákon č. 23/1991 Sb.), protože se vztahuje na skupiny osob, kterým nebyla prokázána osobní vina. Je naděje, že bude zrušen v této společnosti, která se vydává za vysoce demokratickou? Zdá se, že ne.

Další charakteristický zákon je zákon č. 198/1995 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Už sám název má propagandistický charakter a svědčí o tom, kdo v té době měl početní převahu v parlamentu. Počet poslušně hlasujících poslanců je přece vždycky rozhodující. Bez problémů mohou, svojí většinou, přijmout například zákon, že od 1. ledna bude vycházet slunce na západě. Stejně „věcný“ byl i tento protikomunistický zákon! Kdy bude zrušen?

„Zákon o policii č. 283/1991 Sb.“ byl novelizován a od 1.1.1995 byl zřízen Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Za 10 let jeho existence bylo obviněno 190 osob, z toho pouze 80 postaveno před soud a z těch bylo 20 pravomocně odsouzeno. A početní stavy pracovníků ÚDV? Nejsou malé: v Praze 70 a v Brně 30 – takže 100 lidí. Ti by přece měli za desetiletí činnosti hodně dokázat. Podmínky pro činnost úřadu jsou velice příznivé. Jeho poslání a smysl však jsou principiálně pochybné. Jeho existence nedokazuje vysokou morálku dnešního politického zaměření našeho státu. Neměli by se zde snadno snížit počty pracovníků?

Ono je celé to naše dnešní pojetí demokracie velice pochybné. Na dřívější „nesvobodu v režimu“ se tehdy i dnes kydalo bláto. A co naši současní dokonalí demokraté? Bývalý prezident Havel, v době svého úřadování na Hradě, nikdy nejednal s představiteli KSČM. Při tom měl vždycky demokracie „plná ústa“! Stejně se zachoval i letos 28. října, kdy odešel ze sněmovny před projevem předsedy ÚV KSČM Grebeníčka, v čele dalších demokratů z ODS.

Do této oblasti chování naší politické scény patří i nesmyslný bojkot 20% národem zvolených poslanců za KSČM. Ostatní politické strany vydaly zákaz spolupráce s KSČM! A všude se s tím chlubí. Nejnesmyslnější je chování ČSSD, která, dokonce brzy po vzniku nového režimu, rozhodla na bohumínském sjezdu v r. 1995 zakázat spolupráci s komunisty! To velmi názorně dokazuje, že, zejména mezi nejvyššími funkcionáři, převládají antikomunisté. Přestože programy obou hlavních politických stran na levici, nutně musí být v mnohém shodné. Jak ovšem chce být ČSSD levicovou stranou, když všemi silami dokazuje, že už to je minulost a dnes je to více strana středu!

Tenkrát, v roce 1995, snad mohli mít antikomunisté uvnitř ČSSD domněnku o zodpovědnosti KSČ za vše zlé z minulého režimu a že by proto odradili své voliče. Mnozí snad vyčítali KSČ, že se v r. 1948 sloučila s ČSSD tím, že ji pohltila.  (Pokračování)

 

Antikomunismus a političtí vězňové

Lidé se antikomunisty nerodí. Určité podmínky, v nichž delší dobu žijí, z nich však antikomunisty mohou udělat.

Političtí vězňové z konce 40. a počátku 50. let byli režimem uvrženi do věznic, táborů, v nichž dlouhodobě žili pro nás v současnosti v nepředstavitelných podmínkách. Především fyzické i psychické týrání, o němž se nyní nechci rozepisovat, jsou skutečnosti, které vedli je a jejich rodiny, často i další příbuzné, k antikomunistickým postojům. Přestože z muklů , tj. z mužů odsouzených k likvidaci, se postupem času stávali vězňové, statut politických vězňů jim nebyl nikdy poskytnut.

Po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, a to i počátkem  60. let, kdy postupně začalo docházet k uvolňování celkové společenské atmosféry, propuštěné vězně čekali opět doly, stavebnictví, zemědělství či jiné nekvalifikované práce. Návrat k původním profesím byl spíše výjimkou dosaženou tvrdou prací. Jejich antikomunistické postoje se tak dále vyhraňovali a utvrzovali. Zatímco pražské jaro a léta mu předcházející značně zlepšila společenské postavení mnohých bývalých politických vězňů, období normalizace v 70. letech z nich znovu udělalo občany druhého řádu. Z republiky se valila další vlna emigrantů. Co tito lidé si mohli více přát než změnu režimu? Slibované reformy nepřicházely. 

Když  V. Havel nám nabízel sociálně spravedlivou republiku, zrušení Varšavské smlouvy i NATO, neutralitu Československa a mír, politická práva a svobody, šli za ním nejen mnozí bývalí političtí vězni, ale i řada  komunistů, perzekuovaných v době normalizace a značná část obyčejných občanů.       

Je skutečností, že většině z postižených se dostalo spravedlnosti až po sametové revoluci, která, jak nyní víme, nebyla ani sametovou, ani revolucí, ale předáním moci a počátkem cesty k obnovení kapitalismu, aniž bychom to v oné době věděli. Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. To jsme si bohužel neuvědomovali. Odškodnění, které političtí vězni dostali a v současnosti očekávají, je podle mého názoru plně odůvodněné. Není to žádné privilegium, ale jen menší splátka na větší dluh.

Současný antikomunismus značné části bývalých politických vězňů má své až čtyřicetileté kořeny, rostoucí z nespravedlnosti, útrap, ústrků a ponižování, z věznění narušeného zdraví, z rozvratu rodin, těžce poznamenaných životů. Takovýto antikomunismus lze chápat. Méně je však možné s ním v současnosti souhlasit. KSČM je stranou s jiným programem, než měla dřívější KSČ. Je to jiná strana. V žádném případě by se ani tento chápaný antikomunismus, jehož lze litovat, nikoliv však napadat, neměl obracet proti principu sociální spravedlnosti, proti demokracii,  lidským a občanským právům. Pokud touto cestou se hodlá vydat část naší společnosti, ovlivněna účelově zaměřenou propagandou a již dlouhodobým úsilím některých politiků, kteří svou antikomunistickou bojovnost bohužel předvádějí se zpožděním dvaceti a více let, pak můžeme dojít, obrazně řečeno, téměř až k padesátým letům naruby.

Podle mého názoru je dělení na antikomunisty a komunisty překonané. Smíření je základním předpokladem, aby náš národ obstál před výzvami nové doby. Ano, i já jsem byl celá léta antikomunistou. V padesátých letech jsem jako politický vězeň pracoval v jáchymovských uranových dolech. Na vše zapomenout se nedá. Dnes jsem však přesvědčen, že KSČM, v níž jsou dobří i horší lidé, tak jako i v ostatních politických stranách, plní své funkce v našem politickém systému. Pravděpodobně dozrává  doba k využití i jejího koaličního potencionálu, přestože lze předpokládat, že antikomunismu jako nástroje k prosazení nejen asociálních a antidemokratických cílů, ale i  cizích zájmů, se určité politické síly nevzdají. Srovnávání nacismu s komunismem je jen jedním z projevů jejích nehodných snah.                                                                                           

Pokud  po přečtení tohoto článečku bude někdo namítat, že vše příliš zjednodušuji a málo vysvětluji a pouze, téměř bez argumentace, něco tvrdím, pak mu dávám zasadně za pravdu. Předpokládám však, že se později k této tématice několika články vrátím. Nežiji v představách, že jsem neomylný. Život mě mnohému naučil. Vím, že nikdo, byť si to i třeba myslí, nemá monopol na pravdu.                                                Dr. O. Tuleškov

 

 

                                                 Svědomí se zvedlo

                                             Eur Ing. Dr. Bohumil Kobliha

 

Kdo by nebyl rád, když se mu dostane za pravdu? Který publicista by nebyl potěšen, zjistí-li, že nejvyšší politici čtou, co napsal a dokonce v opravdu českých novinách (viz můj článek „Nezvedne-li se svědomí“, poslední v r. 2004). Tak bych se mohl povznášet a utěšovat, když v posledním týdnu února nastoupil prezident J.W. Bush cestu usmíření s EU. Zacloumal s ním zřejmě můj návod ke svědomí, jenomže …

Veliká slova zakladatele a reprezentanta Bushlandu o míru a demokracii v jeho rétorice by obrátila hesla „Mírová fronta zvítězí“, „Sovětský svaz mírová hráz“ (atd.), a velikány pochované za Kremelskou zdí v rakvích třikrát. Takhle jim vyfouknout taktiku a slávu!?! Leč i Hitlerůb šéf propagandy Goebels asi na věčnosti bledne závistí.

Dabija Bush vymyslel novinku třetího tisíciletí, totiž rozsévání demokracie a svobody bombarďáky, a ohromně si to pochvaluje (Hitler by též zezelenal žárlivostí)! A nastojme, prý „seménka“ Bushlandu teď „intelektuálové“ po celém Středním východě a Asii chtějí také!

Že světu jinde, neřku-li Evropanům, z toho tvrdly čelisti, to Bush skrze roušku nejmodernějších US anti-depresantů nevidí. Směje se, a řehní se, a chechtá se, jak jen jeden co letěl přes kukaččí hnízdo! Bože, jaká je to krása, vojáci jsou, vojáci jdou … musí utvrdit demokracii v Afganistanu i Iráku, a proto se tam posílají další pluky. Ale jen na chvíli, dokud nebudou vystřídány válečnými roboty všeho druhu „Made in  USA“. Už se v Iráku na lidech zkoušejí!!! Válečný robot má výhodu, že se může řídit z „lap topu“ na klíně stratéga třeba z pláží Floridy. Střílí po všem, co je ze železa, či z čeho se kouří, kuchyˇnské kudly, kastroly či vodní dýmky nevyjímaje… Jak civilizované rozbíjení a zabíjení bez vlastních mrtvých! Je-li přepaden „teroristy“, válečný robot se nemusí obouvat do bot, a střílí po vše vesele z postele a sám od sebe…

Poněvadž výdaje Bushlandu na „spravedlivé války“ se dotýkají i Britů, aby snad někdo nemyslel, že může protestovat, pan Blair – dosud a napořád (?) ministerský předseda V. Británie – vymyslel demokratický policejní stát, a jeho ministři vnitra, nejposledněji Charles Clarke, mu jej postupně zavádějí. Hurej!

Ovšem nesmíme být k vrcholným politikům nespravedliví. Za vším tím rozséváním demokracie a svobody je jako odedávna starý lumpenkapitalismus a všemocná výroba zbraní. Ta je důvodem, proč se vzájemně vyvražďují africké národy. Byla důvodem, proč válčil Irák proti Iránu (zbraně se dodávaly přes Izrael, který nezištně pomáhal oběma, prý šlo o rozpočet 1.000 miliard US dolarů ročně od strýčka Sama), i všude za tím, kde „intelektuálové“ chtějí svobodu, neřku-li nejlepší americké zbraně (ovšem vyřazené).

V celé cestě za úůevou svědomí se nezachoval jen Bushův přítel Putin. Tem mu sice na vše přitakával dle staropražského úsloví „Kejvni mu a mysli si  …“, ale hned vzápětí slíbil nukleární palivo pro první iránský reaktor. Proč ne? Když Bush chrání Izrael, proč by Putin neměl podpořit islámské státy!?! Může to Rusku vynést ledacos užitečného.

Svědomí se zvedlo, ale jinak …

                                                                                                            Londýn, 28. února 2005

 

                                               Odpor církví proti Hitlerovi

Tak zněl název semináře, který se koncem minulého roku konal v Praze. Zástupci a řady církví z ČR se sešli, aby si opět připomněli i oběti nejvyšší desítky tisíc věřících a jejich duchovních pastýřů v boji proti zločinnému nacismu.

Jistě šlo o velmi záslužnou akci. S podrobnostmi o ní se můžeme seznámit v Listech č. 38, str. 9-10. Bohužel, i toto úctyhodné setkání mělo své úskalí. Jedním z pořadatelů této akce byla tzv. Sudetoněmecká kancelář v Praze v čele s panem Peterem Bartonem (dříve Petr Bartoň z Pardubic). Ano, tato kancelář je podle slov dr. B. Posselta vyslanectvím Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tuto přímo bohulibou organizaci mnozí z nás nejen známe, ale i víme, že její součástí je též Witikobund, který od počátku ve svých řadách sdružoval jak „obyčejné nacisty“, tak i funkcionáře NSDAP, členy protektorátní správy, esesáky, gestapáky, stručně řečeno: řadu válečných zločinců. Dodnes je Witikobund nejextremnější a nejnebezpečnější složkou SL, který se velmi rád zaštituje křesťanským hávem Ackermann Gemeinde.

Páni z Witikobundu by však mohli seminář nazvat zcela jinak. Možná že by mohl proběhnout pod názvem „Jak jsme zlikvidovali desítky tisíc křesťanských slovanských podlidí, jejich pastýřů z různých církví, především židovské“.

Byli si toho účastníci semináře vůbec vědomi? Ví vůbec o nenávistných protičeských projevech, které na každoročních sjezdech odsunutých Němců pronášejí jejich představitelé a zástupci Svobodného státu Bavorska, včetně p. dr. E. Stoibra? Ví o jejich revizionistické a revanšistické politice, zaměřené i vůči naší republice? Pravděpodobně asi jen málo, zvláště někteří.

Ale i to málo je jistě dost a mělo by vést málo poučené ke studiu dalších potřebných informací. Ať již tento proces poznání probíhá jakkoliv, jedno je jisté. Představitelé určitých katolických kruhů, někteří z nich již získávají ódium neokolaborantů, včetně církevní hierarchie, velmi dlouhodobě a vytrvale se smiřuje s Němci z SL. Dokonce někteří biskupové se i těmto Němcům opakovaně omlouvají jménem celého národa, ač k tomu žádný mandát nemají.

Nebylo by pro církve v ČR přirozenější, kdyby se také začali zajímat o národní smíření, nevylučujíce z něho žádného jednotlivce ani žádné občanské sdružení a politickou stranu,  a svou činností k němu přispívat? Všechny církve žijí v našem národě, mezi námi, není tedy jejich přední křesťanskou povinností svými specifickými prostředky napomáhat, když už ne iniciovat , k zásadním řešení i našich vnitřních problémů, zejména sociálních.

Desítky tisíc křesťanů v souladu se sociální doktrínou církve odmítá bezbřehý, destruktivní stále se rozšiřující neoliberalismus, zasahující dokonce i části církví. Zastáváme stanovisko, zformulované již papežem Lvem XIII, že liberalismus a  křesťanství jsou neslučitelné. Jsme zastánci křesťanskosociální vize budoucnosti světa. Jsme chudí, nemáme žádnou moc. Naše bohatství i vliv spočívá v našem nezlomném přesvědčení o lepším světě, v němž lidé budou žít bez válek, v míru a budou se těšit životu v sociálním, demokratickém a právním státě, všem občanským i lidským právům, zejména právu na důstojný lidský život. Tyto naše ideály jsou nezničitelné. Každý z nás usilujme vytrvale a důrazně o to, aby plody země poskytovaly obživu celému lidskému pokolení, aniž by některé skupiny lidí byly zvýhodňovány a jiné naopak zcela či částečně vylučovány. Zdař, Bože, tomuto našemu dílu! Současně Tě vroucně prosíme o osvícení našich církevních otců a o radu a pomoc všech, kteří pracují na vinici Páně.                                                  Dr. V. Beneš

 

                        K ochraně lidských práv a národnostních menšin

Sdělovací prostředky se stále zabývají ochranou lidských práv a práv menšin. Jako příklad totality uvádějí režim v Bělorusku nebo v okupované bosenskosrbské části. Srbové jsou káráni za to, že se nedali uplatit ani tučnými odměnami za zradu svých obránců proti připravované genocidě. Tamní Srbové odmítli vydat své někdejší velitele

protisrbsky zmanipulovanému soudu v Haagu. Pokud odmítají vydat válečné zločince Chorvati nebo Muslimové, tak se lamentace nekoná a to přesto, že tito viníci jsou souzeni milosrdně a záhy většinou propuštěni. Toto jsou fakta.

V Bělorusku bylo při sledovaných volbách voleno 110 poslanců dolní komory parlamentu. Z toho počtu bylo 107 zvoleno poprvé. Z nich bylo jen 8 komunistů. Většina poslanců je nezávislých..

Stejně demokraticky lid této země potvrdil prodloužení kandidatury současnému prezidentu A. Lukašenkovi. Zde rozhodl hlas národa nejvíce ohroženého genocidním vedením války nacistického Německa. Každý čtvrtý občan této země zaplatil boj za svobodu cenou nejvyšší. Bylo to tak přesvědčivé vítězství, že nešlo zpochybnit žádnou mediální machinací.

Srbský národ nikdy nezapomene na „humanitní“ šíření západní kultury pomocí bomb, které sice minimálně ničily vojenské cíle, ale o to více infrastrukturu a výrobní závody v již dříve nebohaté zemi. Byl to trest za to, že srbští předáci odmítli vydat svoji zemi okupaci … . Srbský národ již více nechce umírat v koncentrácích. Navíc byl zvyklý po  500 let trvající turecké nadvládě za svoji svobodu bojovat. Tuto situaci nezmění žádné úplatky ani lživá propaganda. Bude válečný zločinec zvolený albánskou částí Kosova „premiérem“ tribunálem v Haagu odsouzen?

Podobnou „spravedlnost“ můžeme vidět na naší severní hranici v jednání křesťanskodemokratické vlády Svobodného státu Sasko s lužickosrbskou národnostní    menšinou, která ve skutečnosti je pozůstatkem početného slovanského etnika, původně žijícího nejen v Lužici, ale i na části území dnešního Saska.  Likvidování základních lužickosrbských škol typu A je výsměchem ústavě tohoto státu stejně jako mezinárodním dohodám (Charta regionálních a menšinových jazyků). Ochránci lidských práv v tomto případě hrobově mlčí. Lze přece vyslovit přání, aby saská vláda upravila minimální počet dětí v menšinových školách na 2/3 současného stavu s možností výjimek a přiblížila se tak stavu v ČR.

Jsou stále omezovány subvence Rady Nadace lužickosrbského národa a ze srbských institucí manipulací odstraňováni lidé oddaní svému národu. Paní Budarjowa není zdaleka jedinou obětí. Přerušení činnosti čtyř lužickosrbských institucí v této radě je více než výmluvné. Nemluvě již o tom, že 60-70 tisícový národ si již dávno zasloužil (jako autochtonní menšina) alespoň omezené televizní vysílání. To zatím nedokázal zajistit vyspělý stát, který  vysílá i do nejvzdálenějších zemí světa.  

Kdyby kdekoli v této evropské lokalitě byli takto diskriminováni homosexuálové, tak by vypukl obrovský mediální ohlas. Na to by dali prostředky i majitelé rozprodaného českého tisku. Prostředky na to by se našly i v ČT 1, kterou platíme my v ČR a ne cizí kapitál. Nyní již není záhodno ani hájit zájmy rodiny a křesťanské hodnoty, jak to ukázala kampaň v Evropském parlamentu proti italskému zástupci. Pro koho tedy lidská práva platí? Pro destruktivní a arogantní menšinu? Je mým pochopitelným přáním, aby práva křesťanů vyjadřovat a hájit své názory nebyla zpochybňována.

Pro národnostní menšinu Lužických Srbů se vytváří více než nepříznivé podmínky. Jak je možné, že v Lužici v Pančicích-Kukowě v klášteře Mariina Hvězda bylo sestrám zakázáno používat lužickou srbštinu při práci s kursisty nebo představenými? Tento zákon přece platil za nacismu! Jakým způsobem byla donucena abatyše kláštera Lužická Srbka B. Wawrikec, která je podle slov biskupa Reineta uvědomělá vlastenka, k takovéto diskriminaci své mateřštiny? Proč se Němci, kteří musí jednat s Lužickými Srby nenaučí alespoň pasivně srbsky?

I tady lze projevit přání, aby státní úředníci a církevní hodnostáři z této oblasti navštěvovali několik neděl kurs lužické srbštiny na škole, kterou má Domowina zřízenou. Jaké výhody ještě musí mít „panský národ“? Zde vidí naši budovatelé památníků Habsburkům, kam jejich zaslepenost vede. Klášter Mariina Hvězda podléhá Vatikánu, ale poslední vatikánský koncil požehnal používání mateřského jazyka při bohoslužbě a bylo by tedy nesmyslné, aby schvaloval germanizaci kláštera. Dalším mým  přáním je, aby si Petr Uhl protřel oči a pomohl svojí autoritou hájit lidská práva v našem bezprostředním sousedství. …

Dalším přáním nejen mým je, aby … naše vláda umožnila lužickosrbské mládeži studium na všech stupních našich škol. V tomto směru bylo již něco započato. Platí to i pro vysoké školy a mělo by to proto platit i pro studium teologie. Toto projednat třeba přímo s papežem Janem Pavlem II. Vždyť na Malé Straně je pro tyto účely stále budova s Hornikovou knihovnou. …

Jako televizní divák mám přání, aby naše televize více uváděla lužickosrbské hry s titulky. Již uvedené nastudování Maryši uvedené na ČT 2 bylo objevné a zajímavé. Uvádějme u nás jejich pěvecké a taneční soubory. Podporujme zájezdy našich dětí do Lužice a výměnný prázdninový pobyt našich dětí a dětí z Lužice.

Vlnám tsunami nelze zabránit – dokázali jsme ale solidaritu. Při sbírkách se vybralo téměř 100 milionů korun na pomoc postiženým. Pro prevenci bude možno vybudovat stanice předběžného varování. Solidaritu projevila i naše vláda, která pořádá ozdravné pobyty dětí z Beslanu. Ty děti si dnes léčí nejen rány tělesné, ale i psychické trauma. Organizátoři a fiančníci beslanské tragedie patří před soud! Toto nebyl útok na osetínské křesťany nebo na Rusy – to byl útok proti lidskosti. 

Jako křesťan věřím, že celý svět tak jako je dnes propojen sdělovacími prostředky, bude jednou propojen i lidskou solidaritou bránící zlu.                                 František Truxa

 

                             Šíření kultury, anebo „Drang nach Osten“?

                              ( K tzv. „opožďování se“ lužickosrbské kultury)

Německý vědec, univ. Prof. W. Koschmal, slavista ze Saarbrückenu, který se rovněž zaobírá sorabistikou, již vícekrát ve svém díle uvedl, že lužickosrbská kultura, se zvláště ve svém středoevropském a německém rámci, pravidelně opožďuje  za kulturami dalších národů. Třeba určité skutečnosti, především historicko-kulturní, se pokusit uvést na pravou míru.

Již koncem 8. Století vyhlásil francký král Karel Veliký (od r. 800 první císař Svaté říše římské) svoji politiku Drang nach Osten a šíření křesťanství ohněm a mečem především u středoevropských Slovanů a z nich pak zvláště u Polabských Slovanů. Cesta opravdové vzdělanosti mu byla neznáma, (třebaže dne po něm je pojmenována nejvýznamnější německá cena). Naopak, když velký organizátor křesťanství a alfabetizace Slovanů východním ritem sv. Metoděj poslal své žáky i mezi Milčany v poslední čtvrtině 9. Století, aby zde nenásilným způsobem rovněž šířili staroslověnskou církevní kulturu, byl i proto vícekrát, již v rámci Svaté říše římské vězněn německými světskými i církevními knížaty (In: František Dvorník, Byzantské mise u Slovanů, Praha 1969 (česky). Až teprve německý světec Benno , na počátku 11. Století, takřka 100 let po násilném vyvrácení milčanské (hornolužickosrbské) státnosti v jejich počátcích, mírovým způsobem obrací některé Polabské Slovany, zvláště Lužičany (Dolní Lužické Srby) a Milčany a dává jim rovněž zlomky latinské vzdělanosti. Již zde je vidět na prapůvodní kořeny „zpožďování se „ lužickosrbské kultury.

Ale můžeme tak jen pokračovat, když německá říše vybudovala na původním území Polabských Slovanů své státy – země jako např. Sasko, dostáme do rukou nové „kulturní dokumenty“. V zákoníku saského kurfiřta ze 13. Století, onom smutně proslulém Zrcadle se to jen hemží zákazy a ponižováním, omezováním a braním jazyka Polabským Slovanům, ale zákoník je i mimořádně antisemitský. Můžeme vzpomenout jen o dvě stě let starší, na svoji dobu neobyčejně tolerantní a vyspělá, Decreta českého knížete Břetislava. A jsme u germanizace Lužických Srbů, která byla s menšími přestávkami prováděna v německé říši po více než tisíc let. Upírání národního mateřského jazyka jeví se jako jeden z největších prohřešků proti lidskosti. Pokud se nemýlím, Němcům v Německu, v jeho dějinách nikdy jazyk nebrali. Pravdou je, že za 300 let české státnosti nad oběma Lužicemi, od 14. do 17. století, poněkud germanizaci Lužických Srbů zbrzdilo, a je zřejmě jedním ze základních důvodů, proč jejich kultura v užším slova smyslu, stále ještě jejich jazyk v obojích verzích, existuje. Skutečnou vládu nad Lužicemi měly však převážně německé stavy, a proto u brány středověkého Budyšína, kdysi pyšného slovanského hradiska, mohl být nápis – Lužickým Srbům (rozuměj Wendům), Židům a psům vstup zakázán. Již tehdy se však ukázala neobyčejná pružnost Horních Lužických Srbů, kteří jednoduše pod branami Budyšína vybudovali vlastní předměstí Žydow. 

Ale zpět k té vzdělanosti. Je známo, že Němci, přes poměrně velké mocenské a finanční možnosti, dlouho ve středověku neměli vlastní univerzitu. Zatím již několik set let existovaly univerzity v Itálii, Francii, Anglii a Španělsku (pokud pomineme Byzanc), až roku 1367 jim v Heidelberku založil Lucemburk, Karel IV., český král a německý císař, jejich opravdu první, vlastní univerzitu. Již před tím, roku 1348, však založil k „obohacení českého království“ univerzitu v Praze, kterou měli společně spravovat Češi, Poláci a Němci. Vedle mnoha německých jmen studentů, bakalářů a magistrů, jdoucích až do tisíců, se kupodivu objevují i stovky jmen lužickosrbských se zájmem o vzdělání v Praze, již v průběhu 2. poloviny 14. století. (První jmenný seznam těchto lužickosrbských studujících sebral kolega Střihavka, pro Lužickosrbský věstník, v letech 1946-1947.

Ale přejděme ještě k reformaci, době skutečného vzniku lužickosrbského písemnictví. Sám velký německý reformátor, Martin Luther, na počátku 16. století prohlásil jako zbytečnost, překládat bibli do horní a dolní lužické srbštiny, protože dotyčné slovanské národy se zřejmě „v jedné příští generaci poněmčí“.Tehdy přibližným kritickým odhadem, mohlo být, oněch nenáviděných Wendů, ještě asi půl milionu. (Když první řádná statistika Lužických Srbů, r. 1770, jich uvádí kolem 270 tisíc). Teprve Lutherův zeť Melanchton byl Lužickým Srbům příznivěji a pragmatičtěji nakloněn, když pojal záměr získat je pro reformaci. A hle, kolem r. 1548, je již v rukopisu, též z českého podnětu, z péra M. Jakubicy, přeložen dolnolužickosrbský Nový zákon. Že by jej však němečtí reformátoři vydali tiskem, a prostředky k tomu měli, potřebovali by skutečný zájem o kulturu svých krajanů (Landsleute), jak jinak říkali Němci srbským Wendům.

V barokní i následující době padal ze strany německých absolutistických feudálů jeden zákaz lužickosrbského jazyka za druhým. Po Vídeňském kongresu 1815, tedy Dolní Lužice a značná část Horní Lužice připadla Prusku, vzdělanost v Lužicích ovládl pruský šikovatel a rákoska pruského učitele. Přesto v těchto, ostatně jako vždy v nejtěžších podmínkách, lužickosrbské písemnictví žilo.

Pouze v době po r. 1848 v Sasku, kdy konzervativní hornolužický evagelík Jan Arnosšt Smoler učil syna saského krále, Alberta Wettina, hornolužickosrbsky, a král byl vděčný lužickosrbským vojákům za záchranu své monarchie, probíhal proces, který se po několik desítek let jako možná renesance lužickosrbského jazyka. Ale Bismarckovo sjednocené Německo, po r. 1871, signál katastrof pro příští století, učinilo této idyle rázný konec. Především odmítlo žádosti Lužických Srbů o              modernizaci základní a střední školy, když prakticky jejich vlastní nebyly žádné, a jako nástroj germanizace použilo i industrializaci obojích Lužic.

Naopak již Výmarské Německo, v r. 1922, prostřednictvím německé katolické církve, zrušilo Lužický seminář v Praze, kromě lipského, též hlavní středisko lužickosrbské vzdělanosti. Zde si dal velikou práci profesor českého jazyka Slovák Hattala, aby v letech 1871-1881, z nadaného J. B. Čišinského „soustavným jazykovým zděláváním, učinil zřejmě největšího, nejen hornolužickosrbského, ale vůbec lužickosrbského básníka v dějinách lužickosrbského písemnictví. S žádným jazykově nadaným Lužickým Srbem si již, jako s literátem, nikdo takovou práci nedal.

Postoj nacistického Německa k Lužickým Srbům je znám. Jedná se prý o wendsky mluvící Němce, přesto určené k likvidaci.Jejich jazyk a literatura byly v Lužici v té době, od r. 1937 respektive 1939 pro katolíky zakázány. Po 2. světové válce v NDR došlo k profesionalizaci lužickosrbské kultury, bohužel však velmi poplatné době. Nikdo, kromě východoněmecké katolické církve, nacisty zastřešené Lužické Srby morálně nepovzbudil. Proto všechny slovanské lužickosrbské oblasti, kromě tzv. katolické, jsou na tom jazykově mimořádně špatně a hlavní proud lužické kultury, po r. 1949,, vychází převážně z této tzv. katolické oblasti. Jak to, když ještě v roce 1945 se objevily v Blotech a kolem Chotěbuzi desetitisíce mladých Dolních Lužických Srbů, hovořících bohatým lidovým rodným jazykem.

Dnes je opět, ale přece více než jindy, lužickosrbská kultura a především jazyk v základech ohrožena. Jde o bytí a nebytí lužickosrbského národa. Němci po roce 90, po počáteční mezinárodní politické taktice, motivované smlouvou o jejich sjednocení a po zneužití určité naivní emoce u části Lužických Srbů, nyní odmítají dát dostatečné peníze na lužickosrbskou kulturu a zároveň podnikají kroky pro ještě větší obsahovou poplatnost lužickosrbské kultury dnešnímu Německu (viz: Nadace pro lužickosrbský národ). Saské úřady ruší střední lužickosrbské střední školy a žádná z jejich škol, vůbec existujících všech tří stupňů, i mateřských škol, nemá jistotu, že bude dále existovat. K tomu přistupuje okolnost, že, nejuvědomělejší z lužickosrbských vlastenců jsou vyháněni z odpovídajících funkcí, kde mohou rozhodovat o národním životě. Kromě  toho, většina  mladých  Srbů  odchází z rodné Lužice  za  prací. Po roce

 

1990 velmi nízká porodnost mimořádně ohrožuje bytí Lužických Srbů.

Pane profesore Koschmale, pokud si přečtete tyto mé řádky, zcela jistě nabýváte dojmu, že jsme jednak chodili do různých škol, ale i máme odlišné soukromé vzdělání, četli jsme jiné knihy a studovali protichůdné názory.                                   Josef Lebeda

(Přetištěno z Národního osvobození z 3. ledna 2005)

 

Proti probíhající germanizací Lužických Srbů musíme rozhodně a soustavně protestovat. Jak mohou být naše vztahy k SRN, zvláště pak k Sasku, dobré, když původní slovanské etnikum příslušné německé orgány systematicky vedou k zániku? Porovnejme postavení Lužických Srbů v Sasku a německé menšiny v ČR !  Vážení čtenáři, obraťte se na své poslance, senátory,  místní zastupitele a seznamte je s uvedenou skutečností. Žádejte urychlenou nápravu! Pište dopisy, petice, adresované, zvláště pak petičnímu výboru Poslanecké sněmovny PČR , pište i na velvyslanectví SRN, snažte se svá podání uveřejnit i v médiích. Založte petiční výbor, získávejte podpisy na petiční archy. Je to nejen vaše občanské právo, ale i hluboce lidská povinnost.  Naše víra musí být v souladu s našimi skutky. –red.

 

                                    Tehdy blahobyt – dnes jen šance

Pod tímto nadpisem informuje německý časopis Impuls v č. 1-2/05 o propagační kampani, která usiluje nahradit sociálně tržní hospodářství v SRN novými přístupy.

Připomeňme si: Sociální tržní hospodářství bylo koncipováno po druhé světové válce v Německu jako protiprogram proti komunismu a bolševismu. Mělo zabránit šíření tehdy populárních socialistických myšlenek na Západě a ukázat místo komunistického plánovaného hospodářství přitažlivější hospodářský a společenský model. Úspěch se ovšem nedostavil sám od sebe. Byl dosažen v neposlední řadě díky cílevědomé reklamní a propagační kampani, za níž stála podnikateli založená a financovaná společnost pro podporu sociálního vyrovnání v Kolíně a další instituce.

Cílem bylo ukázat obyčejnému „člověku z ulice“ pozitivní obraz podnikatele přispívajícího k růstu bohatství společnosti a získat obyvatelstvo pro obnovu západního Německa na kapitalistickém základě. Tehdejší ministr hospodářství to vyjádřil tehdy populárním heslem: "„Blahobyt pro všechny“.

Zhruba 50 let později přicházejí podnikatelé, kterým sociální hospodářství nevyhovuje, s novou iniciativou. V roce 2000 zakládají svazy ocelářského a elektrického průmyslu nadstranické reformní hnutí a dávají mu „pro rozjezd“ kolem 50 milionů Euro.Cílem je propagace nového sociálního tržního hospodářství a jejím smyslem je spolu s dalšími iniciativami vytvořit klíma, které dovolí odbourat sociální stát, obchodní bariéry a podpořit „více trhu a soutěže“. Snahou je získat pro novou iniciativu duchovní elity, pomoci mají další dobře finančně dotované nadace.

Místo hesla: „Blahobyt pro všechny“ je na pořadu heslo: „Šance pro všechny“. Každý má mít šanci dosáhnout blahobytu, každý může být strůjcem svého štěstí. Ale vyžaduje se k tomu vlastní odpovědnost.

Poučení pro nás: V dnešním mediálním světě sebelepší a sebehorší myšlenky uspějí jen tehdy, jsou-li široce mediálně popularizovány a mají-li potřebnou finanční podporu.                                                                                                                                             BV

 

Z jednoho dopisu naší čtenářky: „…Dnes došla Vaše objemná zásilka všech možných brožurek včetně Obrazů z dějin jugoslávských bratrů od prof. Rajka Dolečka. Moc Vám za Vaši práci děkujeme. Pokud se týká díla pana profesora, tak by bylo na místě, aby mu srbský národ postavil pomník. … Právě jsem v Křesťanském sociálu dočetla článek Co je nového v Haagu? Moc děkuji pisateli, který otevřel tuto stránku a pomohl nám dozvědět se, jak dopadla lednová obhajoba Slobodana Miloševiče. Bohužel z Bělehradu se nic nedozvíme a když už stanice není rušena, tak se vše, co nejde ve prospěch agresorů USA a spol., jednoduše zamlčí. … Pan Koštunica je kritizován, že nespolupracuje s Haagem …“  L.S.

AP 4.2: Pentagon platí přes soukromou firmu asi 50 novinářů, jejichž články mají ovlivňovat veřejné mínění na Balkáně.   Na podnět mluvčího Pentagonu Larryho Di Rity začal hlavní vyšetřovatel amerického ministerstva obrany Joseph Schmitz vyšetřovat okolnosti, které se týkají novinářů, které armáda USA platí za články a komentáře, které mají na internetu ovlivňovat veřejné mínění na Balkáně. Rita vydal tento podnět v souvislosti s nedávnou aférou, kdy jisté novináře platila americká ministerstva pro svou propagandu..

Americká stránka Pentagonu pro Balkán má název „Southeast Europen Time“ a podporuje ji americké velitelství v Evropě. První zmínka o tom, že Pentagon tuto stránku finančně podporuje se objevila na stanici CNN 3.2.2005. Stránka přitom již vznikla v roce 1999 během vzdušné války proti Jugoslávii.

Pfro stránku pracuje na 50 novinářů, které americké velitelství v Německu platí prostřednictvím soukromé firmy Anteon Corp.

Stránka podle agentury AP představuje přesně to, co nese ve vojenském jazyce označení „informační operace“. Slouží k ovlivňování veřejného mínění a „vyvracení lží“ a „dezinformací“ kolujích v mezinárodních médiích. Jenomže skutečnost, že Pentagon využívá tuto webovou stránku přirozeně vyvolává dohady, že se Američané snaží zastřít vztah mezi opravdovými zprávami a tím, co by se dalo označit za vládní propagandu.

Di Rita tvrdil, že novináři needitují zprávy převzaté z agentur, ale pouze například mění titulek. Novináři jsou prý zaměstnáni hlavně v tiskových agenturách a do Southeast European Time pouze přispívají. Detaily o zaměstnavatelích prý nemohly být sděleny  s ohledem na ochranu soukromí.

Opět důkaz, že lživý obraz o válce v Jugoslávii, která má zakrýt prachobyčejnou imperiální politiku na Balkáně, je pečlivě udržován finanční podporou kdekoho a kdečeho. Navíc tu vidíme znepokojující skutečnost, že v případě zmíněných novinářů se jedná zároveň o zaměstnance významných tiskových agentur.                                                      Přeložil: J. Messin        

 

Co nového v Haagu?

8.2. pokračovala za poslušného mlčení hlavních médiích v nizozemském Haagu Miloševičova obhajoba. Miloševič se dotazoval Mitara Balevice – bývalého úředníka SPS v kosovské Prištině. Balevic sdělil soudu, že albánští teroristé se zaměřovali na neAlbánce, Albánce loajální vůči státu a na Albánce, kteří žili ve smíšených svazcích. Dosvědčil, že albánští teroristé využívali zastavení palby (příměří) stanovené dohodou Miloševič-Hoolbroke. Balevic dosvědčil, že zastavení palby bylo závazné jen pro srbskou stranu, a že UCK pokračovala ve svých aktivitách, zatímco policie a armáda se vrátily do kasáren.

Balevic svědčil o krutostech páchaných UCK. Svědčil o táboru UCK v obci Klecka, poblíž Prištiny. Řekl, že v roce 1998 tam UCK popravila více než 20 srbských civilistů, včetně žen a dětí. Dále řekl, že UCK používala k likvidaci těl pece, aby se zbavila ostatků – podobně jako nacisté. Dále svědčil o masakru civilistů v kavárně Panda ve městě Pec, kde  UCK  14. prosince 1998  zaútočila granáty a zabila šest  mladých Srbů.

Pokud jde o jugoslávské a srbské síly, tak Balevic dosvědčil, že „chránili albánskou i srbskou populaci bez rozdílu.. Balevic nikdy neviděl nikoho z bezpečnostních složek zacházet s Albánci zle. Dokonce potvrdil, že pomoc původně určená srbským uprchlíkům z Bosny a Chorvatska byla předávána albánským uprchlíkům z Kosova.

Mitar Balevic, kterému je dnes 76 let, je nyní sám uprchlíkem. Na konci června 1999, po příchodu KFOR, byl vyhnán ze svého domova a všechen jeho majetek byl vypleněn, nebo zničen. To už bylo podruhé, co byl Balevic vyhnán z Kosova. V r. 1941 byl Balevic s rodinou vyhnán z Kosova  kosovsko-albánskou jednotkou SS. Miloševič se zeptal, jaká okupace byla horší. Okupace NATO nebo nacisty. Balevic odpověděl, že albánský terorismus je intenzivnější pod okupací NATO.

Poté začal svědka vyslýchat žalobce Nice, který začal výslech tím, že se neúspěšně pokusil svědka označit za proti-albánského rasistu. … Pan Nice pokračoval v tvrzeních, že Miloševičova návštěva na Kosově poli v r. 1987  a jeho další řeč v r. 1989 měly provokovat srbský nacionalismus. Jenomže vše, co Nice prohlašoval bylo k ničemu po tom, co Miloševič přehrál kompletní záznamy obou vystoupení na videokazetách. … každý kdo pásky sledoval mohl vidět, že Miloševič žádný nacionalismus nevyprovokoval.                                                                 Přeložil: J. Messin

 

Tadič v Kosovu

Srbský prezident směl po letech navštívit zdecimované kosovské Srby a slíbil jim naději. … Tadič, který je označován za „prozápadního“ postupně navštěvuje všechny srbské enklávy v provincii. Přes 200.000 Srbů bylo od roku 1999 a odhaduje se, že jich zůstalo 80.000 až 100.000. Kosovští Srbové zde přežívají v malých enklávách pod ochranou KFOR, protože jim neustále hrozí útoky albánských extrémistů. Hned v úvodu dal prezident jasně najevo, že nezávislost Kosova je pro něho nepřijatelná. „To je Srbsko“, řekl Tadič při návštěvě enklávy Silovo a připomněl jejím obyvatelům, že patří do Srbska. Předal jim státní vlajku. „Kosovo je součástí Srbska a Černé Hory nejen podle našeho, ale také podle mezinárodního práva. Nezávislost Kosova je pro mne nepřijatelná a nikdy ji neschválím.“

Poté vyslechl stížnosti kosovských Srbů a slíbil, že udělá vše, co je v jeho silách, aby jim zajistil, že tam mají právo žít. Prezident Tadič se nechal slyšet, že svou návštěvou chce především upozornit mezinárodní společenství na podmínky, ve kterých musí v Kosovu Srbové žít. Při návštěvě v Orahovaci upozornil, že postavení Srbů žijících pod neustálou hrozbou většinových Albánců neodpovídá evropským hodnotám. „Když nemůžete jít na hřbitov, je to porušování evropských hodnot. Když se nemůžete vzdálit od domu na vzdálenost 500 metrů, je to porušování evropských hodnot..“ Kosovští Srbové jsou dnes tak v nejhorší situaci ze všech evropských národů.

Kosovská televize nijak nehleděla na rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244, podle které je Kosovo dále součástí Srbska a ve svém zpravodajství označila Tadiče za prezidenta sousední země.

Tadičovu návštěvu provázely protesty Albánců a proto byla přijata silná bezpečnostní opatření. Jeden z organizátorů protestu – Albánec A. Kurti se nechal slyšet. „12.000 lidí položilo svůj život za to, aby žádný člověk jako on sem už nepřišel.“ To je zjevné absurdní prohlášení. Po celém Kosovu bylo při pátrání specialistů často placených tribunálem ICTY nalezeno cca 2.900 mrtvých všech etnik. Velkou část tvoří oběti bombardování a teroristické UCK. Přesto se stále dokola v různých zprávách objevuje údaj 10.000 mrtvých, vždy s dodatkem „převážně Albánců“.                    Přeložil: J.Messin

 

    Ze sborníku konference o česko-německých vztazích po vstupu ČR do EU                               

                                            (Praha 10.12.2004, výňatky)

Dnešní německý nacionalismus a Česká republika (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.)

… Nyní lze s jistotou konstatovat, že v německé politice bohužel převládlo instinktivní, nacionalistické odhodlání stát se bezkonkurenčně vůdčí politickou silou EU a Evropy vůbec v rámci strategického záměru učinit z Evropy dominované Německem, globálního protihráče USA. Německý sociálně demokratický poslanec Evropského parlamentu Martin Schulz se koncem roku 2003 v této klíčové souvislosti vyjádřil snad nejotevřeněji, když řekl, že „rozhodující otázkou je, zda se německá zahraniční politika stane základem evropské zahraniční politiky“.

Dnešní Německo se při tom soustavně pokouší o jakési nepřímé, relativizující mravní sebeočištění z viny za totální zločiny genocidy národů a likvidaci demokratických států před a v průběhu Německem rozpoutané druhé světové války. Německý prezident Johannes Rau 7. září 2003 na shromáždění německého Svazu vyhnanců řekl, že nacistická evropská praxe masové brutality nezbavuje odpovědnost za vlastní jednání „ty, kdo Hitlerovi podali ruku k mnichovské dohodě, a účastníky konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi, ani ty, kdo ve střední a východní Evropě nejdříve společně s Němci zbavili práv Židy a potom Němce, a také ne ty, kteří již v exilu po léta plánovali vyhnání. Hitlerova zločinná politika nezbavuje odpovědnosti nikoho, kdo na strašlivé bezpráví odpovídá strašlivým bezprávím.“ Německý prezident tak klade na jednu morální úroveň německé vyhlazování Židů, preventivní mezinárodní rozhodnutí o odsunu polských i českých Němců jako občanů Třetí říše do Německa a Rakouska. I např. podíl československé exilové vlády vedené prezidentem Edvardem Benešem na těchto rozhodnutích. …

Současnou německou vládní ideologii v Berlíně plánované sítě revizionisticky chápaných center je historicky a politicky zhola neudržitelné pojetí, podle něhož bylo demokratické obrození a politická emancipace utlačovaných středo- a východoevropských národů a států v 19. a 20. století vůči nedemokraticky utvářené německé a maďarské hegemonii nepřijatelnou nacionalistickou úchylkou, kterou je nyní v rámci EU nezbytné jednou provždy napravit, tedy potlačit. … Zatímco ve mnoha evropských státech a ve značné míře v USA vzbuzuje nynější značně intenzivní a široce pojatá obnova tradičního německého imperiálního nacionalismu zřetelné obavy, je v daném ohledu politika ČR zarážejícím způsobem nerealistická až ignorantská. Je totiž velice patrný účinný ochromující vliv tradičně pangermánské, převážně henleinovsky laděné ideologické orientace sudetoněmeckého landsmanšaftu.Jeho souvisle uskutečňovaná, staronová nacionalistická propaganda nejprve zapustila kořeny v naivně nekritické , o dějinách svého státu chatrně a kuse informované části disidentského hnutí koncem sedmdesátých let. Odtud se po obnově svobodných demokratických poměrů koncem r. 1989 tato novohenleinovská ideologie začala lavinovitě šířit do komunismem myšlenkově nedospělého, vypjatě polovzdělaneckého českého intelektuálního prostředí a následně do s ním přímo spjaté, nově se utvářející české žurnalistiky a i politiky. V Německu vysídleneckými organizacemi po léta soustavně konzervovaný radikální německý nacionalismus tradičně henleinovské, někdy i nacistické ražby se tak paradoxně stal jakýmsi posledním myšlenkovým českého intelektuálního zápasu s údajným českým nacionalismem, ve skutečnosti ale s demokratickými tradicemi české státnosti. Starý nacistický a komunistický cíl vyhladit z českého kulturního vědomí základní informace o vlastních dějinách se tak stal účinnou destruktivní skutečností, jež stále významně ovlivňuje jak českou intelektuální a žurnalistickou, resp. publicistickou orientaci, tak i českou politiku. …

Podstatou hlavně dnešním Německem prosazované, internacionalisticky zarámované a ofenzivně prosazované ideologie superstátního evropanského nacionalismu je zásadní popření oprávněnosti kulturní a politické podstaty Evropy jako společenství rovnoprávných demokracií bez ohledu na jejich velikost. Místo věcně podložených argumentů se v diskusi o Evropské unii a její tzv. evropské ústavě pravidelně užívají nepravdivá tvrzení, z nichž se častým opakováním staly běžné intelektuální pověry. Podle jedné z nich mají evropské nacionalismy na svědomí dvě největší válečné katastrofa v dějinách lidstva a nadnárodní evropská integrace má toto válečné dědictví jednou provždy překonat. Ve skutečnosti lze nepříliš obtížně zjistit, že obě dvě světové války dvacátého století opakovaně vyvolalo národně a státně nevyzrálé, politicky nedemokratické Německo, a to svým velikášským, podstatě Evropy principiálně protichůdným mocenským záměrem ovládnout evropský světadíl, aby z něj jednou provždy odstranilo evropsky přirozenou, demokratickou národní a státní rozmanitost. Byly to na druhé straně demokratické národy a státy, jež pro Evropu zatím vždy zachránily svobodu a demokracii, neboť se odmítly vzdát demokratické státní suverenity, a tím i svobody. Evropská unie za souvislého nedemokratického vedení Německa a Francie nyní mírovými prostředky jen nepoučeně opakuje tradiční pošetilost moderního Německa, resp. jeho nevyzrálé demokratické státnosti.

Oproti nebezpečné mocenské fikci celoevropsky vnucovaného francouzsko-německého nacionalismu, jež nyní závažným způsobem ohrožuje existenci bytostně evropské pluralitní demokracie, stojí jako trvale oslovující alternativní výzva tradice české, masarykovské evropské politiky. Jejím principem je koncepce politické rovnoprávnosti menších demokratických států s velkými, která má kořeny v české reformaci a její politické filosofii (a udržuje si svou tradici dodnes).V této souvislosti Tomáš. G. Masaryk mluvil v tradici filosofie Františka Palackého o harmonizaci principů centralizace a autonomizace  jako základu demokratické jednoty Evropy. Z tohoto stanoviska česká filosofie již od poloviny 19. Století ostře polemizuje s dirigistickou tradicí francouzsko-německého liberalismu, jenž se nyní uplatňuje ve federalistické ideologii Evropské unie. Nejen Česká republika by proto měla v zásadním sporu o budoucnost Evropy například důrazně podpořit evropskými velmocemi a jejich satelity vydírané Polsko. ...Jako vypjatě protievropský extremismus  se po r. 1989 ukazuje soustředěný politický nátlak primárně německých a rakouských nacionalistů na Českou republiku, aby přestala vycházet z Česko-německé deklarace v r. 1997 a zřekla se denacifikačních zákonů, jež na někdejším československém území umožnily výkon mezinárodního práva. … Nyní se projevuje hlavně jako úsilí dosáhnout odškodnění příslušníků německé menšiny  za někdejší oprávněné uplatňování poválečných mezinárodně-právních spojeneckých dohod. Svědčí o tom návrh zákona bývalého místopředsedy vlády a předsedy US-DEU Petra Mareše o odškodnění příslušníků německé menšiny, nedávno obnovené ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou. …Nic přitom nebrání, aby se např. skuteční antifašisté domáhali soudní nápravy s odvoláním na tehdejší průkazně chybné uplatnění československých denacifikačních zákonů v jejich případech. Touto právně a ústavně přiměřenou cestou již např. u našich Němců došlo ke mnoha nápravám tehdejších přehmatů. … Hlavní ale je, že obě verze exekutivního „gesta“ obcházejí právní platnost denacifikační legislativy. … Lze proto konstatovat, že úsilí o humanitární exekutivní gesto vůči českým Němcům je ukázkou právní a politické neodpovědnosti. …                             (Redakčně kráceno)

                      Křesťanskosociální  mírové  forum

 

                                            Malý křesťanský heretikon                                                                   

                                                    Ing. I. Herold,CSc.

„Řekl jsem, že království Boží je v myšlení křesťanském vize, sen a cíl všeho. A domnívám se, že je správné a dokonce nutné mít sen a cíl. A že je škoda, že naše společnost jakoby ztrácela své vize, sny a cíle a oddávala se místo toho pouhému pragmatickému existování. Takže jedním ze smyslů a poslání křesťanství je, vedle ideje ústřední autority, stavět také ideje vizí, snů a cílů. A domnívám se dokonce, že je to smyslem a posláním nejen křesťanství, ale všech upřímných a opravdových náboženství, takové vidiny, sny a cíle stavět. …

Dovolte mi zdůraznit: Starozákonní Izrael má svou ideu, vizi a sen: Stát se skutečným Božím lidem. Je to pohled budoucnostní. Je v něm touha a očekávání. Je v tom i mnoho vnitřního, mravního, společenského, náboženského a politického zápasu. Ale je to vize zcela konkrétní, historická, pozemská, společenská a materiální, podmíněná naplněním ideálů pravé zbožnosti všeho lidu. 

Až o hodně později, - ale to se už dostáváme do oné historické mezery mezi literaturou Starého a Nového zákona, která trvala po návratu z perského zajetí kolem r. 555 před našim letopočtem do roku nula a o které Bible mlčí, tedy až někdy v této době dostává židovské čekání a touha transcendentní povahu. Ne už vlastní pozemskou zbožností a poslušností, ale asi již jen zázrakem z nebes přijde ten vytoužený čas, kdy se konečně změní osud trápeného a utiskovaného, ale stále ještě božího lidu. A nositelem tohoto očekávaného nebeského zázraku má být spasitel .. zachránce ..mesiáš.

Sama představa mesiáše byla však velice proměnlivá a neurčitá. Podle jedněch to měl být zázračný bojovník, podle druhých prorok nadaný nebeskou mocí, - snad s nebe přišedší Eliáš. Pro jedny byl čistou duchovní mocností, pro druhé prototypem ideálního člověka z masa a kostí. Podle jedněch měl se ujmout pozemského panování, podle jiných však přenést svůj lid kamsi jinam. Vše to prolnuto, jak se lze domnívat, množstvím pověr, blouznění, proroctví i klamů.

Do této situace se pak narodil Ježíš.

V Ježíšově zvěsti se staly výpovědi o království Božím jedním z ústředních témat. …Říkám tedy, že tvůrcem pojmu a představy o království Božím byl Ježíš. Že jemu samému tato představa byla představou ústřední a hlavní. Že o královstvím Božím mluvil a kázal. A že … a to je velice důležité .. mu většina lidí zřejmě intuitivně rozuměla. Takže tento termín nikdy příliš nevysvětloval. Nadto aby se snad pokoušel dogmaticky a teologicky nějak jej vymezit.

My ovšem tuto samozřejmost Ježíšovské představy nesdílíme. A to, co se mělo stát ústřední vše spojující vizí, cílem a snem nás, křesťanů, se naopak stalo předmětem dohadů a svárů. Křesťanstvo se totiž rozdělilo na dvakrát dvě polovičky.

První dělení se týká otázky, kde je království Boží. Zde se asi spolupodepsal na problému i evangelista Matouš, který téměř důsledně místo označení „království Boží“ používá označení „Království nebeské“. To vůbec nic neznamená, to je jen důsledek starožidovské snahy nepoužívat jména Božího nadarmo a nahrazovat slovo „Bůh“ slovem „nebesa“. Nicméně to posílilo snahu vytěsnit představu o Božím kralování do mimosvětna. A jak křesťanstvo se dnes podle tohoto pohledu dělí na ty, kteří vidí v představě o Božím kralování naději tohoto našeho reálného a konkrétního světa, a spojují je i s konkrétními představami společenského života, - a na ty, pro které je království Boží mystériem spojeným s nebesy, mimosvětnem, se zásvětím, s posmrtnem, případně s jakousi novou kosmickou skutečností vymykající se jakékoliv současnosti.. Naše současnost je s tímto mystickým královstvím spojena jen  tím, že si v tomto jinak beznadějném můžeme střádat na vstupenku (jak – i o to se hádáme). Je skoro pochopitelné, že duchovenstvo se povětšině přiklání k versi mimosvětné. Je jistě snadnější i vděčnější kázat mystéria a vystupovat jako jejich zprostředkovatel, než usilovat o spravedlnost, pokoj a radost v konkrétním společenství.

Druhé rozdělení se týká otázky jak království Boží přichází. Pro jedny vzniká Boží království tím a tak, že se naplňují Boží zaslíbení a řády. Apoštol Pavel na jednom místě podivuhodně dokládá, že království Boží je spravedlnost a pokoj a radost z ducha svatého (Řím.14). Tedy pozemská spravedlnost, pozemský pokoj a pozemská radost, byť i svatá. A v tomto smyslu rozumíme a radostně přitakáváme i Ježíšově výpovědi, že království Boží již je či bývá mezi námi (Luk. 17/21). Pro druhé však vzniká království Boží opět mystériem, kterému se blížíme svátostnými obřady a niternou vírou, kde však rozhodující slovo hrají skutečnosti nadzemské.

Hlásím-li se k prvnímu pojetí, nacházím posilu ve dvou oddílech Písma: Předně, když se modlíváme modlitbou Páně a říkáme v ní slova „Přijď království Tvé“, prosíme snad za to, abychom brzy zemřeli? Nebo toužíme po tom, aby svět už konečně zanikl v bouři a plamenech a my všichni octli se na Božím soudu? Nebo se modlíme za to, jak to jednoznačně uvádějí i následná slova Otčenáše, aby Bůh vládl zde na zemi tak, jako vládne na nebesích, - ať již představu o tom máme jakoukoliv?

A když apoštol Pavel v epištole Řím 14/17 připomíná, že království Boži nepozůstává v hmotné životní úrovni, ale ve  spravedlnosti, pokoji a radosti z ducha svatého, - rovněž zde hovoří o království Božím jako o situaci pozemské. Kdyby měl na mysli spravedlnost a pokoj a radost zásvětnou, posmrtnou, nebeskou, eschatologickou či jakoukoliv jinou, což by tam zdůrazňoval, že se tam nejedná (jen?) o hojnost jídla a pití?

Vy asi víte nebo tušíte, kde je mé srdce. Především se domnívám, že Ježíš chápal své království Boží jako reálnou i když ne pouze pozemskou kategorii. Jako to co může a má být. Jako naplňování Boží vůle a řádů a zaslíbení na této zemi. Které se sice ve své konečnosti a úplnosti sotva kdy může zcela naplnit, -ale které se přesto již dnes děje a stává. A jehož obsahem je a má být spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého.

Přitom bych Ježíši Nazaretskému nevyčítal, že svůj ideál nespecifikoval, neupřesnil a nedoložil podrobnějšími popisy a plány. Započal jsem svou dnešní promluvu tím, že křesťanství, - a vlastně každé poctivé náboženství, - nabízí nebo vrací lidem vizi, touhu a sen. Ale touha a sen vždy zůstávají otevřené, nadýchnuté a mlhavé. To není nedostatek snů. To je jejich přednost. Sny se nemají domýšlet. Sny se mají uskutečňovat. Sny nakonec nejde ani domyslet. Vždyť je to tak, jak to říká Pavel ve svém dopise do Korintu (I.Kor.2/9) „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteříž jej milují“. Kdo a jak má tuto naději odívat do pozemských slov? Do království Božího nejezdí cestovní kanceláře s připraveným programem a zajištěnou dopravou, stravou a ubytováním, i když některé církve to slibují. Cesta ke království Božímu nebo snad lépe cesta pro království Boží je cestou touhy, hledání, objevování, dílčího naplňování .. a pochopitelně i cestou bolesti a zklamání. Ale je to současná cesta, která dává životu hluboký a nadějný smysl.

Já se domnívám, že člověk má mít a potřebuje mít svůj sen. Také společnost potřebuje mít svůj sen. Království Boží je sen. Sen o krásném světě, v němž stojí za to a je radostí žít. Držme tento sen. A zbytečně jej neproblematizujme. Vždyť „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteříž jej milují“. Sny se nemají domýšlet. Sny se mají uskutečňovat. Dejme se raději tímto snem o království Božím uchvátit a snažme se jím řídit a za ním kráčet … a budeme mít pro co žít. „ 

( Autor vydal knihu vlastním nákladem „pro kroužek svých přátel, skutečných i potencionálních“ v lednu 2005.)

 

Dne 6. května se ing. Ilja Herold, CSc., předseda Křesťanského dialogu, dožívá 80ti let. Boží požehnání mu přejeme v jeho hledání a nalézání království Božího, velkého a krásného snu o lepším světě, pro boží lid putující dějinami.   

 

Lidstvo po staletí sní svůj sen o království Božím, v němž nyní spatřuje především sociálně spravedlivou společnost a důstojný život pro každého člověka. I jen pro naplnění tohoto cíle je proč žít. Nikdo nežil zbytečně, kdo o jeho dosažení usiloval. Před  pronásledováním i  obětmi hledajících a nalézajících, naplněnými i žitými, se hluboce skláníme. Bude-li království Boží v nás, můžeme ho přinést i světu. – red.

 

                          Z článku nezveřejněném v Katolickém týdeníku

Chvála Kristu,

bratři, … Vaše noviny odebírám a čtu již od doby, kdy se ještě jmenovaly Katolické noviny a měli méně stránek. I přes všechna tehdejší omezení se tam daly číst různé zajímavé články, zejména liturgické texty a jejich výklad, homilie a různé články o historii církve (např. životopisy papežů apod.). Když se však do těchto starých novin podívám nyní, a srovnám s dnešními novinami, tak si uvědomím, co tam tehdy chybělo (zpravodajství ze světové církve a Říma) a co tam bylo jaksi navíc (občas nějaké to vyjádření tehdejších politiků). I přes to byly tyto noviny nenahraditelným zdrojem některých informací, které při nedostatku náboženské literatury nebylo možno získat jinde. Ale jednu výhodu tyto noviny měly – byly brzy přečtené. Ono totiž každé rozšíření rozsahu novin také potřebuje na jejich přečtení více času.

Po přejmenování Katolických novin na Katolický týdeník vzrostla jejich kvalita několikanásobně a i rozsah se zlepšil. Jejich současná podoba i obsah je asi tím vůbec nejlepším, co může být. Děkuji vám za to a přeji vám, abyste v této novinářské práci vytrvali co nejdéle. Na vašich novinách a zejména příloze Perspektivy je vidět, že redakce je stále ještě česká na rozdíl od jiných i (německých česky píšících) novin. Po likvidaci Lidové demokracie a Svobodného slova jste poslední noviny, které se věnují skutečným problémům naší společnosti, a neodvádějí pozornost čtenářské veřejnosti od důležitých věcí k různým zbytečným bulvárním klepům. …

Možná by i pomohlo zavést  nějakou rubriku jako Bílá kronika (opak černých kronik z jiných novin), kde by se propagovaly různé dobročinné aktivity a konání různých dobrých skutků v dnešním zkaženém zločineckém světě, na kterých by bylo vidět naplňování křesťanské nauky v praxi. Slova povzbuzující, příklady táhnou.

Na druhé straně někdy dáváte více místa různým těm antikomunistům. Po tom, co se v naší společnosti v minulých dobách stalo, se to dá celkem pochopit. Ale i to, co se dělo v naší společnosti dříve, má svoje historické souvislosti. Komunismus byl reakcí na to buržoazně kapitalistické svinstvo, které se dnes rozrůstá jako rakovina.Byl to následek nedůsledného řešení dělnické otázky, bídy, kriminality, bezdomovectví a dalších velkých problémů. Od svých rodičů a prarodičů jsem velmi často slýchával popis toho, jak měli lidé tehdy bídu, jak je honili exekutoři a kradli (zabavovali) jim jejich majetek, jak stáli fronty před továrnami a úřady práce, jak chodili do obchodu nakupovat na dluh a ve stáří a při nemoci se ocitali bez jakékoliv podpory ve velké bídě. A protože komunisté jim slíbili řešení této špatné životní situace, lidé do nich vložili svoji naději. Chyba křesťanů byla v tom, že s řešením těchto otázek vyčkávali. Když se totiž velká část lidské společnosti do takové špatné životní situace dostane, potřebuje pomoc ihned. Nezaměstnaného dělníka vyhozeného na dlažbu nezajímají různá prohlášení vlád zemí o podpoře přílivu zahraničního kapitálu, ale právo na práci, kde by mohl získat poctivý zdroj obživy. Jak by se vyvíjela situace v naší zemi, když by toto právo prosadili do ústavy republiky křesťané a nečekali s tím na komunisty. Ti potom toto právo do ústavy dali, ale spolu s tím zařídili i spoustu dalších věcí po svém. Řada věcí byla dobrá, ale některé pak velmi špatné. Když křesťané bojují za právo člověka na život (potraty), musí také hájit práva na lidskou důstojnost a dobrou kvalitu tohoto života i u nejposlednějšího člena lidské společnosti. A člověk potřebuje pro svůj život zdroj obživy a svůj domov, kde bude v lidsky důstojných podmínkách bydlet.

Komunisté do ústavy prosadili právo na práci a skutečně v době jejich vlády zde nikdo nebyl nezaměstnaný. Každý člověk měl svůj zdroj obživy. Ale i k bydlení byl lepší přístup. Továrny měly domy s podnikovými byty pro své zaměstnance, ceny nemovitostí byly přijatelné vzhledem ke mzdám, a když si někdo vzal půjčku u spořitelny na stavbu rodinného domku, měl jistotu, že ji bude moci splatit. A podpora rodin s dětmi byla na rozdíl ode dneška aktivní.                Cyril Moravský  (pokračování)   

 

Požehnané Velikonoce v blízkosti vzkříšeného Pána vám přeje redakce Křesťanského sociála.

 

Vážení čtenáři, po delším úsilí máme konečně své internetové stránky, http://ksl.wz.cz/, e-mail Krestanskosocialni.hnuti@seznam.cz

V Křesťanskosociálních listech se budete moci seznámit s články publikovanými v Křesťanském sociálu, s brožurkami námi vydávanými a příp. i s tisky jiných vlasteneckých organizací. Obměnu budeme provádět týdně až měsíčně. Pokud na našich stránkách zjistíte nějaké nedostatky, budeme vám velmi vděční, když nás na ně upozorníte. Začínáme. Počítáme s vaší pomoc, autorskou činností i s pochopením. V této souvislosti děkujeme všem, kteří se zasloužili o to, abychom mohli dojít až k tomuto našemu již dlouholetému cílu, zejména autorům, překladatelům, spolupracovníkům, kteří se věnovali redakční činnosti, kopírování i dalším aktivitám umožňujícím, aby se do vašich rukou, vážení čtenáři, dostali naše tiskoviny. Všichni tito lidé,  bez ohledu na to, zda jsou křesťané či ateisty, zda se považují za lidovce, sociální demokraty, komunisty či stoupence dalších politických stran, věnovali našemu společnému poslání, které nás spojuje, nejen stovky či dokonce tisíce hodin bez nároku na nějakou finanční odměnu, ale i značné množství potřebných finančních prostředků doslova z vlastní kapsy.

Jsme si však vědomi toho, že bez vás, vážení čtenáři, bez vaší součinnosti s námi, bez morální i dobrovolné finanční pomoci, jíž nám poskytuje, bychom asi dnes byli jen menší málo známou nebo téměř zanedbatelnou skupinkou.

Obzvlášť děkujeme našim sestrám a bratřím z Moravy, kteří po desítkách výtisků dále kopírují a rozšiřují naše tiskoviny, zejména Křesťanského sociála. Jiní z vás v menším měřítku, podle možností, které máte, činí totéž. Naše tiskoviny se dostávají do rukou řady funkcionářů a členů jiných vlasteneckých organizací, jejichž volnou součástí Křesťanskosociální hnutí svou činností bezesporu je a vědomě také chce být.  Důležité je, když alespoň po přečtení našich tiskovin je půjčíte, vážení čtenáři,  svým blízkým a známým. Víme, že v řadě případů se naše tiskovina  dostane i do několika rukou, výjimečně, jak jsme informováni, i do sedmi. 

Některé naše brožurky jsou též v několika knihovnách. Dostávají se do rukou studentů.

Některé naše služby jsou unikátní. Poskytujeme je lidem jako jediní v republice. Máme na mysli některé překladové tituly z němčiny, které umožňují každému dlouhodobějšímu čtenáři si udělat představu o skutečné situaci v česko-německých vztazích.

Mohli bychom dokázat mnohem více. Potřebovali bychom větší podporu od teologicky vzdělaných našich stoupenců. Jen vzpomeňme si na vše, co čeští kněží pro náš národ udělali. V pravém slova smyslu mnohdy zachraňovali obyčejného českého člověka pouhou skývou chleba od smrti hladem. Století věnovali své úsilí k obrodě českého jazyka, naší rodné řeči, podporovali český tisk. Vydržovali nadané chudé studenty na studiích. Učili své věřící dobrému hospodaření v zahradách, dílnách, na poli. Byli s českými vlastenci v nacistických věznicích i vyhlazovacích koncentračních táborech. Usilovali o sociálně spravedlivější společnost. V souladu s příkladem Ježíše Krista, knížete míru a pokoje, který v jednom ze svých kázání pravil: „Blahoslavení pokojní“, tedy ti, kteří usilují o život v míru a pokoji, se kněží stavěli proti válkám, byli hlasateli míru. Od vlasteneckých kněží, kteří se zasloužili nejen o náš národ, ale i o šíření křesťanských hodnot, se řada kněží neliší ani dnes. A právě o jejich větší a soustavnější podporu je prosíme. Velmi si vážíme toho, že někteří z nich jsou již dlouhodobými našimi stoupenci. Svým aktivním přístupen k našemu hnutí při zachování své plné volnosti by velmi přispěli k celkovému zlepšení naší činnosti. Prosíme vás, vážení přátelé, o uvážení, radu a pomocnou ruku. Děkujeme.

                                                                                                                           Redakční rada

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 14. března 2005.    Dr. O. Tuleškov

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

 

 

 

                            

 

 

 

                                 Pacem

                           in

                                terris

 

 

 

 

Proto v těchto posvátných velikonočních dnech se nese naše vroucí modlitba ke Kristu: On svým bolestným utrpením a svou smrtí zahladil hřích, zdroj to a původ veškeré nenávisti, bídy a nespravedlnosti; a nejen to, On svou krví usmířil lidstvo s nebeským Otcem a zjednal nám dar míru: “On je původcem pokoje mezi námi … A pak přišel a oznámil, že nastává usmíření. Zvěstoval to usmíření vám, kteří jste byli od Boha daleko, i těm, kteří mu byli blízko.“ (EF 2, 14-17)                   Z encykliky JANA XXIII o míru mezi národy a o tom, jak ho nastolit v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě, Řím 11. dubna 1963.