Křesťanský sociál

listopad-prosinec 2010

Z Prohlášení

Českého komitétu zahraničního

„Válka nynější protivy mezi národem českým a Rakouskem-Uherskem přiostřila. Válka započata bez vóta parlamentu: všechny státy předložily rozhodnutí o válce parlamentu, jen vláda vídeňská bála se vyslechnout své národy… Zástupcové českého národa jistě by byli protestovali se vší rozhodností… Národ český v nové době hájil program rozhodně slovanský také v této válce… přes neslýchaný teror, potlačující každý projev opravdového smýšlení lidu, v českých zemích projevovány sympatie k Rusku a Srbsku a jejich Spojencům… Dnes vůdčí politikové čeští úpí v žalářích, … české pluky decimovány, protože spontánně jednaly podle všenárodního českého programu. Práva jazyka českého bezohledně porušována a ztenčována…; každý projev české publicistiky se potlačuje… Za takové situace nemůže český národ dále mlčet. Proto utvořil se zahraniční komitét české emigrace, aby cizina o pravém stavu věci informoval a státníkům, politikům a publicistice Spojenců a neutrálních států tužby českého národa přednášel a český program hájil.

Všecky české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh bratrovražedné vílky a bezohledné násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko.

Usilujeme o samostatný československý stát.

Český národ se přesvědčil, že se musí starat sám o sebe… Ztratili jsme důvěru v  životnost Rakouska - Uherska, neuznáváme již jeho oprávněnost: svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakouska-Uherska…, chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů…

Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou.“

V Paříži dne 14. listopadu 1915

Za Český komitét zahraniční: Josef Dürich, T.G. Masaryk, Bohumil Čermák, Dr. Ladislav Fisher, František Kupka, Antonín Veselý, Karel Pergler, Emanuel Voska, Jan Sýkory, Bohdan Pavlů, František Kopecký

Rakouští Němci přijali na Velikonoce v r. 1915 memorandum, které se v jedné kapitole týká „české otázky“:

1. Dosavadní království a země na Říšské radě zastoupené budou se pro budoucnost jmenovat: Císařství rakouské.

2. V rámci Císařství rakouského dostanou Halič, Bukovina a Dalmácie zvláštní postavení… ostatní země Předlitavska pak vytvoří jednotné, uzavřené území se samostatným zákonodárstvím a správou (Západní Rakousko).

8. Pro Císařství rakouské ustanovuje se státní řeč německá. Zákonem třeba ohraničiti území, na kterém mají kmenové bydliště neněmečtí národové a v nichž ve vnějším styku služebním státních úřadů… může být užíván vedle státní řeči také jazyk jejich.

10. Poměr národa německého a národů ostatních je třeba říditi tak, aby bylo neustále zachováváno a zajištěno státní a kulturní vedoucí postavení německého národa.

Česká národní politika

Plán pangermánský (Le Plan Pangermanique)

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Zdenek Mastník býval redaktorem české sekce BBC. Vedle toho se zabýval bohemistikou. Shromažďoval a distribuoval písemnosti naší země se týkající vlastní firmou Interpress Ltd. v Londýně. Byl výraznou, svéráznou a všestranně zajímavou postavou čs. exilu vůbec.

Jednou dávno mi při přátelském posezení dal do ruky dvojsložku se slovy: " Vy to jistě budete moci jednou použít. "

Dárek byl autentický dokument/originál, mapka o německých imperialistických plánech pro Evropu, jak se během první světové války jevily a na co naši národní vůdcové Spojence výrazně upozorňovali. Dokument vydali v Paříži (18, Rue Bonaparte) za Českou národní radu (Conseil National de pays Tchéques) pravděpodobně někdy v roce 1917 (dokument není datován). Podepsáni jsou jako zástupci Rady T.G.Masaryk, Milan Štefanik, J.Dürich a E.Beneš. Protože osobnost J.Düricha byla pozdějším vývojem "zasunuta", připomeňme, že on byl skutečným zahraničním vyslancem domácího českého národního odboje (Karel Kramář a spol.) proti Rakousku.

Dokument ve své grafické části podtrhuje a ve francouzštině dokládá jaké plány Německa skutečně byly. Mapka je nazvána "Le Plan Pangermanique". Naprosto jasně a jednoznačně ukazuje, kam až rozpínavé plány Německa za císaře Viléma II. (Keiser Wilhelm II.) sahaly. Je až překvapující, jak ve svém snu o světovládě Němci zamýšleli podle vzoru starých Římanů propojit jimi zahrnované/podřízené země komunikacemi přes Balkán, přes Otomanskou říši až do Bassory (dnešní Basry, pánve tekutého zlata - nafty). Už tehdy se totiž jevilo, že nafta bude pro budoucí dobývání světa a vládu nad ostatními nepostradatelná.

Pochopitelně, tento plán tak názorně prezentovaný museli tehdejší spojenci vzít na vědomí a rádi podpořili Čechy a pak Čechoslováky v jejich snahách o samostatnost, a jak byly předloženy a zvýrazněny v plánu Anti-germánském (viz mapka Le Plan Antigermanique). V mapkách, které na svojí dobu byly moderně v barevném provedení, je naprosto jasně vymezen plán spojení Slovanů, s českou výraznou posicí ve středu Evropy - vyznačeno červeně. Zajímavé je grafické propojení koridorem přes jižní Slovensko s Jugoslávií, tedy pro nás s přístupem k moři. Naši politici věděli, co potřebujeme.

Plány Anti-germánské se uskutečnily pro nás i Evropu bohužel jen částečně, jak víme.

Oproti tomu rozpínavé Německo uražené porážkou v první světové válce, kterou si dle nich samozřejmě jako říše nadlidí nezasloužilo, si chtělo neúspěch vynahradit vítězstvím v druhé světové válce.

I když plán svého dobývání světa obrátila Hitlerova Třetí říše severněji, bylo evidentní, že místo ke zdrojům nafty v Basře německá válečná moc zaútočila přes Ukrajinu a směrem k enormním zdrojům nafty u Baku v Kaspickém moři. Rumunská nafta pro začátek německé expanze samozřejmě stačila, ale před nimi byl opět sen nešťastné světovlády, proto ten důležitý nápor "Drang nach Osten". Výborní nacističtí stratégové věděli, že na válku proti celému světu by rumunská naftová pole (plus těch pár barelů slovenské) nestačila.

Pošetilá idea "Německo, Německo nade všecko..." je popoháněla a sny o jejich vlastní výjimečnosti z nich dělaly nadlidi nadřazené všem. Oni byli vyvoleni jako "kulturtrégři" přinést "nevzdělaným" Slovanům pokrok a pangermánskou kulturu. Němce i jejich milovaného a obdivovaného Vůdce Hitlera inspiroval duch pragermánské Walhally (místa padlých hrdinů), a chránila "prozřetelnost". Ale přesto a zase to našim čilým sousedům nevyšlo.

Hladoví, nemytí sovětští vojáci, umazaní volžským blátem zastavili skvělou nablýskanou německou mašinérii Wehrmacht, s pomocí děda Mráze ve "stalinských kleštích" u Stalingradu. A dál ani krok.

Polní maršál von Paulus (maně jeho nadšení připomíná "neporazítelného" US čtyřhvězdičkového gen. Petraeuse v Afganistanu, dojde jim tam také benzín?) to 31. ledna 1943 vzdal, a pak už se začalo Německo nade všecko bořit a řítit. Porážka jejich světovládných plánů za druhé světové války nemohla být výraznější.

Jak ale nemůže být ani jinak, dle skalních Germánů (a u nás pohrobků Henleina) Německo by si zasloužilo vládnout všem. A tak se pomaloučku, potichoučku vracejí k původnímu Pangermánskému plánu, začátku snů světovládných.

K tomu se jim za podpory těch, kteří si nic nepamatují a nic neznají, podařilo rozbít Jugoslávii, a jen tak mimochodem Československo. Svobodná Jugoslávie jako celek by jim vadila ve stavbě budoucích dálnic a naftovodů směrem k Perskému zálivu. A spojení Slovanů se musí snažit zabránit.

Jak jsme si povšimli, dle plánu Pangermánského (viz mapka), s říší Otomanskou (dnes s Tureckem) se Němci vždy dobře dohodli. Dnes mají přece usídlených na šest milionů Turků ve vzájemném soužití v rámci budoucí velké Evropy pod Německým vůdcovstvím.

Slované vadí. Jako "nekulturní" národy je bude nutno dříve nebo později likvidovat. Že?

Nemůžeme nevidět, že za vším "celoevropským" je stále stín pangermánský. Cíl vnutit to své německé na úkor jiných. Ty pak obrat o všechno dobré jejich a o svéráznou národní identitu především.

Zde se musíme ohlédnout o více jak tisíc let zpět a připomenout si dřívější děje. Už moravský moudrý kníže Rastislav, který povolal Cyrila a Metoděje, musel trpět (a celá Morava s ním), za to, že se pokusil vypálit Němcům rybník. Nic nového pod sluncem...

Kdo chce, může si všimnout, že Němci bystře zachytili konstantinovský vítr z roku 325 AD (Nicea) a začali používat křesťanství jako ideologický nastroj své rozpínavosti a imperiální moci. Škoda jen, že se Rostislavovi nepodařilo spojit s Čechy a vládnout společně celé naší zemi.

Kníže Svatopluk pak sice říkal cosi o prutech, ale... ale to bychom jen vzdychali po věčných kdyby.

Dnes se slaví svátek sv. Václava jako Svátek státnosti, myslím že stejnou měrou, ne-Ii více, by si zasloužil být vzpomínán Rastislav. To by nám připomínalo skutečný stav věcí a nepřestávající zápas o to naše.

V zemích Koruny české jsme nikdy nemohli přestat mít problémy s německou expansí. Naše národy se musely vždy bránit plánům pangermánským. Ustavením EU se nic nezměnilo. Bylo jen zastřeno to, co bylo v historii zřejmé. Dosáhnout toho co nám patří a nenechat se věčně obírat o to naše není ovšem lehké a zdarma. Nikdy v historii nám nikdo nic nedaroval. Konečně, jako za všechno v životě se musí platit cílevědomým úsilím.

Musíme se opět bránit a razantně! To je duch naších dějin...

Londýn, 8.října 2010

Ladislav Ballek, J.E exvelvyslanec SR v ČR,:

Čo by bolo zo Slovákov

bez T.G.Masaryka a bez Československa

Na úvod svojho osobnejšieho vystúpenia žiada sa mi vysloviť priznanie, že takmer už každú zostručnenú informáciu o  vzťahoch Čechov a  Slovákov a  vzniku nášho spoločného československého štátu vnímam – vyjadriac sa v  duchu myšlienky českého básnika – narovnako ako tvorcovia veršov ... Stručnosť, keď najväčšmi práve tá plagátová, je mi v  okamihu výzvou do našich vzájomných vzťahov ponoriť sa hlbšie, emotívnejšie, a  pritom  najmä nezabudnut na zakladateľov československého štátu, vôči ktorým, a  to už od veku krátkych nohavíc, cítim tú najväčšiu úctu... Veď, ako v  tejto svislosti nezriedka uvádzam, práve v  časoch môjho detstva v  povojnových rokoch na juhu Slovenska, na hranici, ktorú strážil aj môj otec, hlavný rešpicient Finančnej stráže, v  meste, ktoré sa navrátilo do obnovenej Československej republiky, ľudia, a  najmä tí z  otcovho okolia, často si navzájom pripomínali: „A  čo by sme tak bez nich boli... – a  my, Slováci, najmä?!...“ Tamtie udalosti, práve deväťdesiatročné, a  tie naše najurčujúcejšie osobnosti v  nich – myslím tu predovšetkým na T. G. Masaryka, M.R. Štefánika a E. Beneša – tvoria prazáklad aj môjho spoločenského vedomia a  kultúrneho dedičstva...

Československo ako republika bolo vyhlásené Národným výborom československým 28. 10. 1918, Slováci sa k  nej prihlásili Martinskou deklaráciou 30. 10. 1918... V  tej deklarácii sa inak uvádzalo o. i. aj to, že „slovenský národ je čiastka rečovo i  kultúrne – historicky jednotného československého národa...“ Toto vedomie vtedajším predstaviteľom slovenského národa naozaj nebolo cudzie... Mimochodom, v  tých časoch sa aj náš najväčší básnik P.O. Hviezdoslav v  oravskom  Dolnom Kubíne – či už verejne, alebo v  kruhu mojej dolnokubínskej rodiny – vyjadřoval takto: „Áno, sme národ československý.“ A  keď sa, hoci na námestí, stretol a  nato zahovoril s  mojim otcom, vtedy školákom, nezriedka pred ním spomenul, ako ho v  Námestove aj so svojou rodinou navštívil pán prezident T. G. Masaryk, neváhajúc „tri dni terigať sa“ za ním „na furmanskom voze z  Bystričky pri Turčianskom Svätom Martine, kde trávil dovolenky, po tých našich krkolomných hornomoravských cestách...“ A  pritom nikdy nezabudol dodať, že pánovi prezidentovi je Slovensko otčinou, kolískou jeho otca,   že sa hlási k  Slovákom... a  čo si užil aj s  rodinou na spomienkovom stretnutí k  100. výročiu narodenia básnika Jána Kolára v  jeho rodných Mošovciach pri zásahu uhorských žandárov, ktorý to zhromaždenie rozháňali bodákmi, vydesiac k  smrti aj jeho malého syna Herberta, a  že on, vzácny pán prezident, o  Slovensko dbal najväčšmi práve vtedy, keď žilo v  tých svojich najťažších národných núdzach, rovnajúcich sa načisto už skaze... Patrím do pokolenia detí rodičov, ktorí – a  už toto zakladalo a  určovalo ich neskoršie národné a  štátne vedomie – pred vznikom ČSR vstupovali do uhorských, teda maďarských škôl, v  ktorých najmä nesmeli myslieť na svoj slovenský pôvod, a  po vzniku nášho spoločného československého štátu dostalo sa im na gymnáziích výučby a  výchovy naozaj už národnej, slovenskej, československej, európskej, načisto slobodného vidu kultúrneho, vedomia národného, štátneho, a  to predovšetkým od svojich vtedajších gymnaziálnych profesorov, inak v  prevahe českých...– prichádzali na Slovensko, ako sa hovorievalo, z  „dielne monarchie“, v  rade prejavov života už aj povyše pol storočia pred nami, a  slovenskí vzdelanci žili alebo v  zahraničí, alebo sa museli svojho pôvodu vzdať, aby sa v  Uhrách uplatnili... – veď za verejné príhovory v  slovenčine sa trestalo tu už aj väzením... Mimochodom, keď MUDr. Vavro Šrobár hľadal slovenských profesorov pre naše novozaložené gymnázia v Liptove, to ružomberské a  liptovskomikulášske, dokopy sa prihlásili piati, keď jeden z  nich v  rodnom jazyku sa takmer už nedohovoril... Áno, väčší počet vzdelancov mali sme vtedy v  cudzine – napríklad za morom, v  USA, povyše šesť tisíc – a  inak pre takmer už tretinu školáčikov v  Hornom Uhorsku nebolo nijakej školy...

Generáciu našich rodičov nezriedka označujeme za generáciu hodnôt, keď  tú našu za generáciu domova... – zdediac po rodičoch ich národné lásky a  demokratické hodnoty, nemohli sme sa stať inými... Pocity za našich rodičov v  roku 1968 presvedčivo vyjadrila aj jedna z  najväčších osobností ich generácie, literárny vedec a  profesor Dr. Alexander Matuška, a  to práve tak presvedčivo, ako aj nezakryte: “Vznik republiky v  roku 1918 znamenal pre nás doslova záchranu pred národnou smrťou...“ V  tomto duchu vyjadrovali sa aj slovenskí vzdelanci tamtých čias, keď o  našej národnej situácii v  Uhorsku súdili, že...“to sme už boli jednou nohou v  uhorskom hrobe...“ Naším rodičom bolo jasné najmä to, že nebyť Československej republiky, Slováci ako národ 20. storočie neprežijú, a  že tej republiky určite nebolo by bez toho jej najurčujúcejšieho zakladateľa, pána prezidenta T. G. Masaryka...A ak sa pritom hovorilo medzi nimi aj o  novej hierarchii hodnôt, najčastejšie sa spomenul a  citoval práve on... Slováci v  roku 1918 priam na poslednú chvíľu vyskočili z  uhorského hrobu, a  dvadsaťšesť rokov nato, len čosi navyše času uvědomeného cyklu jednej generácie, v  auguste roku 1944 – spontánne zareagujúc na výzvu velenia Československej armády na Slovensku – v  desaťtisícoch vykročili do boja za národnú slobodu a  obnovenie Československej republiky... Áno, bez našej spoločnej vlasti by tej veľkej slovenskej celonárodnej udalosti nikdy nebolo, a  tej zasa určite nie bez jej zakladateľov, pána prezidenta Osloboditeľa predovšetkým... Slovensko vďaka ČSR, pripomínalo sa v  škole aj nám, prešlo najväčšími přeměnami a  civilizačnými zmenami spomedzi všetkých svojich susedov... a  pozvoľna približovalo a k  úrovni bratov Čechov...

Pri rozprávaní o  T. G. M. v  našej rodine a  rozhovoroch medzi bližšími hosťami v  našom dome ma ako chlapca zvlášť oslovovalo prirovnanie osudu prvého pána prezidenta ČSR k  rozprávkovému zázraku. On, syn chudobného cisárskeho pohoniča, na prvý pokus vykázal z  Hradu všemocného cisára... – a  sám ho tam vystriedal... Takýto zázrak sa aj v  rozprávkach spravidla vydarí až na tretí pokus... A  keď sa ujal správy štátu, naše kraje, stáročia monarchistické, sa tou najprirodzenejšou cestou pokroku premenili v  jeden z  najdemokratickejších štátov sveta, vo svojej demokratickosti porovnateľný s  Francúzskom, Veľkou Britániou a  USA... Československo sa v  medzivojnových rokoch pokladalo, a  právom, za najvyspelejšiu a  najslobodnejšiu krajinu na východ od Rýna... A  zakaždým sa tu dodalo, že takýto zázrak nestal sa už v  nijakej inej krajine sveta, a  bez pána prezidenta T. G. Masaryka určite by ho nebolo...

Pre našich rodičov, študentov prvorepublikových gymnázií, bolo priam väčším priestupkom, keď sme my, ich deti, pri zmienke o  hlave Československa, a  to aj v  tom najsúkromnejšom rozhovore, zabudli pred uvedením jeho mena s  úctou vyriecť: „pán prezident“... A  keď došlo k  jeho zneváženiu v  roku päťdesiatom na brnianskom stretnutí vysokoškolských zamestnancov vtedajším ministrom školstva a  osvety V. Kopeckým, náš otec vedno s  priateľom, absolventom zlínskej baťovej školy, vzali nás na cestu: Košariská – Bradlo – Hodonín – Luhačovice – Veľká Javorina, aby nám ukázali najmä rodiská najväčšieho z  našich Ikarov a  nášho československého Prométhea, ako aj miesta najdávnejších česko-slovenských stretnutí... Na tejto ceste, pamätám si, citovali sa aj výroky MUDr. Vavra Šrobára: “Profesor Masaryk zaslúžil sa o  slovenský národ viacej ako tisíci iní, ktorí skľúčení nariekali nad nešťastným osudom porobeného ľudu.“ A  ten druhý?: “Profesor Masaryk ukázal nám cestu, ktorá viedla k  úspechu a  ku konečnému víťazstvu.“ Týmito cestami chodím doteraz, vodil som po nich syna, a  on v  týchto cestách pokračuje so svojimi deťmi... A  vše si povieme, že kým sa viacerí z  našich národných dejateľov dojímali nad osudom Slovákov k  slzám, prednášali plamenné prejavy a  podliehali vieram, ktoré rodia naivné sny a  túžby, pán prezident konal... Vo veku, keď väčšina z nás myslí už len na penziu, vykročil do sveta, aby zmenil náš národný osud, ohroziac tak pritom nielen seba, ale aj celú svoju rodinu, ktorá sa tak ocitla v  mimoriadnych existenčných a  existenciálnych starostiach... A  náš osud zmenil. Naozaj právom ho pokladáme za najväčšiu československú osobnosť 20. storočia, keď aj za jednu z  najväčších spomedzi všetkých, ktoré menili naše dejiny... Zmenil náš vonkajší aj vnútorný svet, a  to v  miere, v  akej sa to nepodarilo nikomu tak predtým, ako ani potom. Zmenil nás. A  tie naše neskoršie najslávnejšie československé, české a  slovenské skutky konali sme a  vykonali v  jeho duchu...

V  časoch, v  ktorých akoby sme radi podliehali najmä cudzím vzorom, uvedomujem si ešte častejšie, že T. G. Masaryk prerástol svoju dobu a  čas, a  vzorom a  príkladom myslenia ostane nám tu navždy, teda aspoň do čias, kým sa nám bude žiadať zaoberať sa svojou dušou a  našim spoločenstvom... Z  lásky k  svojmu a  svojim myslel kriticky, čo sa mi na ňom vidí byť nesmierne pozoruhodným dodnes... Dokázal dať svojmu životu ten najvyšší ľudský zmysel. Jeho veľký duch neunikal zraku ani toho širšieho sveta, a  nebolo málo európskych osobností, hoci ako G.B. Shaw, ktorí by ho radi videli aj v  pozícii „prezidenta Spojených štátov európskych...“ Úvahy o  viere, vede, umení a  politike, ktoré predniesol pred povyše sto rokmi, teda tie svoje názory, že bez nich náš svet neobstojí, a  najmä nemôže sa meniť k  lepšiemu, nič nezostarli, naopak, ba stávajú sa nám, ako sa mi vidí, čoraz aktuálnejšími a  naliehavejšími. Po celý svoj život upozorňoval ľudí na dôležitosť duševnej vyrovnanosti a  duchovnej integrity v  ich živote. T. G. Masaryk, svetový mysliteľ, osobnosť naozaj nielen československá, sa už ako mladý profesor prehlboko zamýšľal nad tým, ako zmierniť a  stíšiť všetky rozporuplnosti osobného ľudského života a  modernej civilizácie... a  usporiadať jej prejavy tak, aby ani jeden z  nich neprerástol iné a  nevyústil v  krízový stav. Dávno pred nami si uvedomoval, že len čo jeden z  prejavov európskej civilizácie začne vladáriť nad iným, v  tom okamihu sa  schyľuje už ku kríze, lebo nič z  toho, čo zakladalo našu civilizáciu, nemôže už načisto a  raz a  navždy z  nej odísť, a  že  len čo sa jedno z  toho nášho celku ocitne pod  útlakom iného, v  okamihu začína zbierať energiu na radikálny odpor... T. G. Masaryk naozaj uvažoval o  všetkom – od najhlbších podstát človečích po štát – a  preto sa usiloval o  jednotu v  našej spoločnosti a  o  štát pre každého z  nás... Politika bola mu súhrnom všetkých záležitostí ľudí a  všetkých  ľudí bez rozdielu... Dbal o  to, aby nevládli rozpory medzi vnútorným a  vonkajším životom, spoločenským a  súkromným, a  čo ma aj dnes oslovuje zvlášť, naozaj už pred sto rokmi varoval pred tým, aby sa z  ľudí nestávali nástroje, ktoré niekto využíva a  používa najmä tak, ako to jeho bohatstvo a  ďalšie bohatnutie vyžaduje... Tieto „nástroje“ sa, prirodzene, musia živiť a  uživiť, ale ak sa takýmito nástrojmi raz stanú, potom už na iné radšej ani nepomyslia, zodpovednosť za iných nepoznajú, celospolečenské vedomie strácajú, v  sebe viac nenosia... T. G. Masaryk si želal takú našu výchovu, aby sme si sami v  sebe kládli čoraz náročnejšie otázky a  cítili v  sebe prirodzenú túžbu po sebaprekonávaní, teda aby sme sa aj pričinením vlastnej vôle a  energie dožívali dôstojnejšieho života a  sami mali podiel na zmene svojho  osudu... A  ešte tu rád – a  zvlášť rád – dodám: Veril v  potrebu literárneho, vedeckého a  filozofického vzdelania, lebo, vedel, že bez neho niet a  ani nikdy  nebude tých naozaj „mysliacich hláv“... Humanizmus bol mu veľkou prácou na sebe a  v  tom najlepšom slova zmysle aj dielom pre všetkých... T. G. Masaryk bol vskutku vo svojich časoch až neuveriteľne realisticky mysliaci človek... Dovidel ďaleko dopredu. A   za všetkých nás, Čechov aj Slovákov. Jeho duch nám naďalej tu ostáva ako veľká výzva a  zároveň ako nevšedný dar.

Článek z publikace „Živé hodnoty Masarykova Československa“, s podtitulkem „Směrodatné hodnoty pro 21. století“. Sborník z konferencí k 90. výročí vzniku ČSR v Brně 22. a 23.10. 2008. 3. opravené vydání vyšlo v r. 2010.

Vyzývám Člověka v tísni…

Na letošním Fóru 2000 nějaký hlavoun hovořil o tom, že Indonésie je demokratickou zemí, kde nedochází k porušování lidských práv. To ovšem neodpovídá skutečnosti, což v případě Havlova lidskoprávního cirkusu není nic překvapujícího. Indonésie potlačuje lidská práva ve svých provincích na Západní Papui, v Acehu a na Jávě. Nevšiml jsem si, že by kvůli těmto skutečnostem bil na poplach třeba Člověk v tísni, jenž jinak téměř mikroskopicky zkoumá každý zkřivený vlas kubánských politických vězňů.

Organizace monitorující porušování lidských práv West Papua Advocacy Team (WPAT) v těchto dnech zveřejnila dvě otřesná videa, v nichž indonéská armáda týrá a mučí zajaté civilisty, které považuje za „separatisty". Snímky v původní podobě zahrnovaly i pálení genitálií zajatých mužů a další zvěrstva. Humanitární organizace popsaly tyto záznamy jako „indonéský Abú Ghrajb."

Indonéské bezpečnostní síly nadále operují beztrestně jako za starých dobrých Suhartových časů: mírumilovný disent je kriminalizován, lídři občanských společností jsou ponižováni a zastrašováni. Obamova administrativa stejně jako Bushova nadále poskytuje indonéské armádě klíčovou pomoc se dvěma výjimkami. Prezident Obama nedávno vojenskou pomoc indonéské armádě navýšil, a navíc zrušil 12 let trvající zákaz činnosti elitních zabijáků indonéské vojenské jednotky nechvalně známé jako Kopassus.

Tito hrdlořezové se s pomocí Washingtonu v roce 1965 podíleli na genocidní kampani proti indonéským komunistům a bezzemkům. Během těchto jatek mohly být zavražděny statisíce až dva miliony lidí. Kopassus se v letech 1975 až 1999 také podílel na masovém krveprolití ve Východním Timoru. V průběhu těchto let bylo podle věrohodných důkazů zavražděno 200 000 lidí, tedy téměř třetina veškerého obyvatelstva. Toto makabrózní zvěrstvo patří mezi nejhorší zločiny 20. století. Nicméně jde o horor podporovaný západními demokraciemi, Japonskem a Austrálií, takže se o něm v učebnicích dějepisu samozřejmě nedočteme. Ani během totalitního režimu u nás se o kauze Východního Timoru příliš nemluvilo, byť ji mohl propagandisticky využít.    

Výše uvedená videa (pokud nebyla zablokována kvůli nevhodnému obsahu podobně jako na youtube  - pozn. aut.) o potlačování lidských práv na Západní Papui ale neukazují nic nového. Indonésie od roku 1963 se souhlasem Kennedyho administrativy Západní Papuu anektovala a o dva roky později zde vznikla separatistická organizace Free Papua Movement (OPM) snažící se na Indonésii dosáhnout nezávislosti. Západní Papua totiž oplývá nerostným bohatstvím, a to indonéský zábor přirozeně sytí. Podle organizace zabývající se lidskými právy East Timor and Indonesia Action Network (ETAN) tu od té doby indonéská armáda zavraždila 100 000 lidí. V České republice kupodivu na pošlapávání lidských práv na Západní Papui neupozorňuje politická organizace Člověk v tísni, nýbrž web Free West Papua - kampaň Česká republika, a to bez nároku na finanční injekce od pochybných nevládek a uskupení ani mediální lesk.    

Proslulý investigativní novinář Allan Nairn na jaře v relaci Democracy Now! odhalil, že Obamovou vládou podporované indonéské ozbrojené složky na konci roku 2009 zabily v indonéské provincii Aceh několik civilních aktivistů. Nairn tyto incidenty okomentoval: „V jednom případě šlo o muže, který se jmenoval Tumijan, unesli ho a umučili k smrti. Jeho tělo hodili do kanalizace. Další muž seděl ve voze před svým domem. Přišel k němu najatý vrah a usmrtil ho dvěma výstřely do hlavy." Nairn prohlásil, že tyto vraždy spáchala indonéská armáda v rámci speciálního programu namířeného proti politickým aktivistům v Acehu. Tyto informace se mu podařilo získat od nejmenovaných zdrojů indonéské vlády. ETAN uvádí, že indonéské síly v Acehu během pár desetiletí usmrtily desítky tisíc lidí.

Není s podivem, že Indonésie coby nejlidnatější muslimská země je dlouhá desetiletí blízkým spojencem Bílého domu, který pomáhal budovat její armádu, cvičil a financoval její pěšáky i kádry, jakožto podporoval její otřesné zločiny, o nichž se ve slušné západní společnosti téměř nemluví. Prezident Obama má Indonésii navštívit v listopadu. Vzhledem k jeho vazbám na tuto zemi chtějí lidskoprávní aktivisté upozornit na nezákonnosti odehrávající se především na Západní Papui a apelovat na něj, aby sjednal nápravu. Domnívám se ale, že vztahy mezi Spojenými státy a indonéskými elitami jsou pro americkou diplomacii přednější, jak ostatně ukazuje jejich historie.                                       

Daniel Veselý, 25.10.2010, Czech Free Press

Vondro, Schwarzenbergu, odstupte

Už zase chystá vláda nějaký ten projekt americké protiraketové obrany. Jako vždy je veřejnosti horem-dolem předkládáno, jak prospěšný tento projekt je a jak přínosný pro mír a bezpečnost státu a celé Evropy, pokud ne hnedle celého světa.

Jsou nám jmenovány veškeré výhody tohoto projektu, zejména jak málo bude stát peněz oproti původnímu projektu radaru v Brdech a jak na tom česká veřejnost vlastně tím pádem ještě vydělá. Můžeme být rádi, že se z nabubřelého projektu radarové základny nakonec místo něj vytvoří jen takové malé středisko spojenecké protiraketové obrany, které si ale tentokráte budeme smět dokonce i spolufinancovat. V jaké výši to ale bude, není doposud známo. Ministr obrany Vondra to zatím neví, "Nedokážu říci přesnou částku. Domnívám se ale, že za tuto cenu nám protiraketová obrana stojí" údajně řekl Vondra v televizi, tak jako to, že „jen blázen by tím pohrdl". To jsem blázen!

Takže co se zde vlastně zase děje? No to je přece jednoduché! Znovu si z nás dělají jestřábi a dobře placení politrukové zbrojního, vojensko-průmyslového komplexu legraci. Znovu a znovu mají tito lidé, jež se infiltrovali do nejvyšších politických funkcí nás, veřejnost za hlupáky. Znovu se nám občanům naši milí politici vysmívají přímo do tváře!

Jejich média a bezpečnostní aparát pak pravděpodobně všechny ty, které jejich záměry nehodlají akceptovat, ty které se jim postaví a budou jejich plány kritizovat, označí za nepřátele státu a za nebezpečné podporovatele mezinárodního terorizmu.

Jen proto, aby nás umlčely, jen proto aby neztratili draze koupenou a vylhanou podporu nic netušící široké veřejnosti.

Ale veřejnost již tuší. Lidé procitají a pomalu si uvědomují, že nepřáteli státu jsou právě ti představitelé nadnárodních korporací - finančních a zbrojních, ruku v ruce, kteří nahlas vykřikují, jak nás občany chtějí ochránit před nebezpečím terorizmu.

Ale my již víme, že právě oni jsou těmi teroristy, kteří šíří strach z neexistujícího ohrožení, kteří znejišťují obyvatele naší země klamnými a poplašnými zprávami a kteří necouvnou ani před tím, teroristické incidenty prostřednictvím jimi placených žoldáků zosnovat a provádět, aby strach veřejnosti byl nadále vyživován a souhlas občanů s nesmyslnými válkami a drahými bezpečnostními opatřeními prováděnými na úkor osobní svobody zaručen.

Ano, vážení přátelé, nenechme se opíjet oním příslovečným rohlíkem! Dohledové středisko americké protiraketové obrany není žádný bohulibý záměr pro ochranu všech Evropanů před hrozícím nebezpečím.

Je to důmyslný tah na globální šachovnici, vedoucí k ovládnutí světa strůjci všeho zla, které tento svět momentálně sužuje válkami, hladomorem, nákazami a finanční krizí - prováděný fašistickým kartelem finančního a vojensko-průmyslového komplexu, který je reprezentován v naší zemi nynějším ministrem obrany Alexandrem Vondrou, bývalým ředitelem lobbystické firmy "Dutko worldwide" napojené na zbrojní lobby "Cohen group", úzce spjatou s zbrojními firmami "Lockheed Martin", "EDO Corporation", a výrobcem pandurů, firmou "General Dynamics", tak jako s bezpečnostní agenturou "Dyncorp", působící v Afghánistánu v oblasti soukromé bezpečnosti, kde rekrutuje i mezi příslušníky AČR, které tam nyní ve vyšší míře posílá náš ministr zahraničních věcí. "Dyncorp" mimochodem certifikuje české instruktory v Logáru - podivná to propojení zbrojařů s politiky/lobbysty. Střet zájmů ministra Vondry je do nebe volající!

Kartel finančního a vojensko-průmyslového komplexu, je taktéž reprezentován také zmiňovaným ministrem zahraničí ČR, Karlem Schwarzenbergem, - spolu s Alexandrem Vondrou členem spiklenecké lóže bankéřů a průmyslníků, založené Davidem Rockefellerem, zvané „trilaterální komise", a dvěma poradci z poradního orgánu vlády nazvaného "NERV", Vladimírem Dlouhým, napojeným na nechvalně známou americkou banku Goldman Sach, namočenou do mnoha skandálů a finančních podvodů a mimo jiné vydělávající i na půjčkách výrobcům zabijáckých kobercových bomb, firmám "Alliant Techsystems" nebo "Textron"... a Jiřím Kunertem - kteří jsou oba taktéž členy "trilaterální komise", tak jako další lobbysta v řadě, Pavel Telička v české vládě, nebo v její bezprostřední blízkosti.

Vojensko-průmyslový kartel dosadil i další své válečné štváče do předsálí vlády, jednoho jako poradce premiéra Nečase, Romana Jocha a druhého do struktur Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánské válce, Matyáše Zrna, působícího jako dislokovaný politruk, - oba čelní představitelé štvavého Občanského institutu, lobbystického rasistického fašistického sdružení, původně placeného zbrojní firmou Lockheed Martin.

A takto bych mohl jmenovat dále. Napojení české politiky na zbrojní lobby je pevné a rozsáhlé. Uvědomme si přitom, vážení přátelé, že cílem zbrojního průmyslu není mír, ale naopak - je jím válka.

Nicméně, veřejnost si toto již déle nenechá líbit. Hrozbami teroristických útoků, válek, hrozbami prasečích chřipek, ekologických katastrof, klimatických změn, útoků mimozemšťanů, státních bankrotů, žlutého nebezpečí, ruské expanze, jaderných bomb, přírodních katastrof, zemětřesení, povodní a požárů, radikalizmu a cizích náboženství, chtějí tito hypnotizéři, našeptavači a indoktrinátoři širokou veřejnost obelhat, manipulovat a dostat do stavu naprosté rezignace, vedoucí k letargii a pasivitě jen proto aby si pak jejich nenasytný kartel mohl dále odčerpávat obrovské finanční prostředky z veřejných zdrojů, které pak chybí na sociální systém, zdravotnictví a investice potřebné pro kvalitní život a dobrý chod společnosti! Ale veřejnost se již déle nenechá okrádat skupinou mafiánů, která se za pomoci velkokapitálu a v jeho službách vetře do nejvyšších orgánů státu, aby zde potom páchala zlo a prach-sprostou vlastizradu!

Banky, které financují válečné operace, které zároveň financují výrobce zbraní a které vydírají státy a nutí je k nesmyslným a sebevražedným rozpočtovým škrtům na úkor sociálních benefitů, společenského smíru a sociální soudržnosti až na doraz, právě prostřednictvím jimi dosazených politiků potom odčerpávají veřejné prostředky při takzvané socializaci ztrát prováděné na úkor celé společnosti takzvaným bail-outem, tedy přesunem veřejných prostředků do soukromých bankrotujících finančních institucí. Ať bankrotuje stát! Aspoň se tím dříve položí a předá vládu do rukou nadnárodních globalizujících elit.

Stejný kartel pracuje nyní na tom, aby se celé vedení NATO mohlo dostat do rukou několika mála jimi kontrolovaných osob, které budou rozhodovat o nasazení celé aliance v současných i budoucích válkách. Proto argument pro vybudování protiraketového řídícího centra v Praze jen poukazuje na nekalé záměry vojensko-průmyslového komplexu stupňovat napětí mezi národy a vést další války a to již brzy a tak vybřednout z patové situace neuchopitelné finanční krize, která jinak dovede masy k rebelii populace krizí postižených zemí a ke svržení systému, který je naoko demokratický, ve své podstatě ale, neviditelnou rukou řízený bankéři a jimi kontrolovaným nadnárodním velkokapitálem a jeho exponenty.

Vojenské plány bývají tajné a vztahují se na období mnoha let do budoucnosti. Proto slepá a hluchá veřejnost doposud neprohlédla jak dramatická je situace.

Ohlušena propagandou, hospodářskou agitací, politickou kampaní, sportem a telenovelami, reality show a talentmánií, není současná veřejnost plně schopna rozpoznat, jak dramatická je situace a jak bezprostřední je nebezpečí války a neofašistické diktatury korporací a jejich kartelů spolčených s politiky a národními i mezinárodními veřejnými či soukromými bezpečnostními složkami.

Media, namísto toho, aby bránila svobodu a demokracii, se dopouští taktéž vlastizrady, ruku v ruce se zkorumpovanými politiky a licoměrnými lobbisty.

Media uvádí veřejnost v paniku a udržují ji v neustálém strachu z nějakého abstraktního a neexistujícího nebezpečí. Hanba takovým médiím! Jak může seriózní novinář strašit a hrozit virtuální a dnes již téměř groteskní marionetou Usámi bin Ládina? Jak se může s čistým svědomím podílet na lžích  a očerňování zemí, které jsou jako obětní beránek na mušce krvelačných vojensko průmyslových kartelů, naftařských konglomerátů, plynařských gigantů a těžařských korporací?

Dodnes trpí lidé v Iráku a bývalé Jugoslávii důsledky používání zbraní s ochuzeného uranu a bílého fosforu. Dodnes oplakávají rodiny v Gaze své mrtvé, pozabíjené pumami z rakovinotvorných těžkých kovů (DIME) ve zdí obehnaném vězení. Dodnes umírají civilisté při náletech v Afghánistánu a při útocích raket z bezpilotních letounů v Pákistánu, Jemenu a Somálsku. Dodnes umírají neviní lidé při teroristických útocích, které jsou páchány pod dohledem tajných služeb všude ve světě a nejnověji v Íránu a Súdánu. Dodnes si hojí své rány zranění, kteří se pokoušeli zmařit převraty v Hondurasu a Ekvátoru.

Dodnes jsou umlčováni míroví aktivisté, zatím co válečné bubny bijí stále hlasitěji.

Stále hlasitěji proto aby umlčely volání po spravedlnosti, svobodě míru a mezinárodní spolupráci. Stále hlasitěji - aby přehlušili volání lidí po revoluci!

Ano, přátelé, celý svět to dnes již ví - neudržitelná situace v rozpadajících se kapitalistických systémech postavených na vykořisťování druhých, nejprve doma a potom za hranicí má jen dvě řešení, jak nás učí dějiny: Kolaps systému z důvodu jeho bankrotu může vézt jenom k revoluci a převzetí moci lidmi, kteří zřídí malé soběstačné komuny a budou si vládnout sami, bez bankéřů a jejich politiků, kteří v minulosti většinou končili na lucernách, nebo si systém pospíší, předběhne lidi dříve než vyjdou do ulic a pošle je na jatka světových válek aby se chudí a zoufalí vlastenecky obětovali za záchranu systému, který patří bohatým a mocným.

Nebude to trvat dlouho, dokud i my nebudeme ubiti nástroji blahobytu a otráveni jedovatou návnadou pozlátka luxusu, která na nás byla nadnárodními bankéři nastražena coby vějička lepších zítřků. Zítřek bude ale možná pro mnohé z nás krušný. I v této zemi hrozí hospodářský propad do bezedné jámy, do pasti finančních derivátů a maloobchodních bankovních produktů. Nezaplacené hypotéky, leasingy, půjčky občanů, nedostačující prostředky na penze a důchody státu - spirála stagflace se pomalu roztáčí a bude se točit stále rychleji.

Poté co tato vláda definitivně zruší střední třídu, zbudou lidem zase jenom ty příslovečné okovy. Proto, přátelé, jenom proto potřebujeme protiraketové řídící středisko v Praze. Nepřítel je již uvnitř této země a číhá! Pro ty privilegované je tímto nepřítelem celá česká populace, všichni občané, kteří, až se jednou vzbouří, vezmou vládu zase do svých rukou... a pro ty druhé, pro nás, dámy a pánové, je tímto nepřítelem onen kartel vlastizrádců, který chce tento národ zaprodat a vyprodat a vydat do rukou nadnárodního kapitálu a jeho otrokářů. Nenechme si to líbit a žádejme aby Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg okamžitě odstoupili z vládních funkcí. Tito dva lidé nehájí totiž zájmy naší země, ale zájmy nadnárodní zbrojní lobby a těch, kteří chystají války. Zpronevěřili se tím slibu, který slavnostně dali: slib člena vlády zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení."

Vondro, Schwarzenbergu, jste nepřáteli míru a nepřáteli státu! Odstupte prosím!

Daniel Solis, 11.10.2010, Czech Free Press

Vítejte v klubu, paní Merkel!

Jana Bobošíková

Zdá se, že v EU končí jedna éra. Etapa, kdy byl každý, kdo kritizoval snahy budovat multikulturní společnost, šmahem označen za extrémistu. Období, kdy oficiálním a jediným přípustným názorem bylo přesvědčení, že národy zcela odlišných kulturních i právních tradic mohou v klidu žít vedle sebe a mít se rádi. Kdy bylo většinové společnosti zapovězeno vyžadovat po imigrantech, aby přijali její pravidla hry a integrovali se. „Tento multikulturní přístup selhal, naprosto selhal“, přiznala o víkendu německá kancléřka Angela Merkelová. Když totéž říkal v minulosti Václav Klaus, div po něm evropští i naši pseudohumanisté neplivali.

Je pravda, že názor paní kancléřky ještě zcela nedozrál. Na jednu stranu žádá po imigrantech z islámských zemí, aby se naučili německy a zcela se integrovali do většinové společnosti, a na druhou stranu tvrdí, že islám je součástí Německa a jeho obyvatelé si musí zvyknout, že v zemi budou vyrůstat další a další mešity. Vystoupení paní kancléřky je typickým tancem na ostří nože. Kromě jiného mu předcházela pětina hlasů nizozemských voličů pro Stranu svobody Geerta Wilderse, autora návrhu na zákaz Koránu v Nizozemsku. Ke cti paní kancléřce ale slouží, že jí to alespoň došlo. Sice zatím jen tak zpola a trochu pozdě, ale přece. Pochopila, že nálady občanů v evropských zemích jsou diametrálně odlišné od pseudohumanistické centrální evropské linie. Že si lidé nechtějí nechat vnutit jiný způsob života, než odpovídá jejich tradicím. A že jejich trpělivost s protežováním nepřizpůsobivých imigrantů má své hranice. Za nimi se pak může stát ledacos. Včetně nástupu skutečných extrémistů, kteří využijí neschopnosti vládních i opozičních evropských politiků nazývat věci pravými jmény a efektivně řešit skutečné problémy.

Přiznám se, že se mi ulevilo. To, že multikulturalismus fatálně ohrožuje naší společnost, říkám už dlouho. Stejně jako tvrdím, že se politik především musí starat o zájmy a prosperitu vlastních občanů. Těmi samozřejmě mohou být i ti, kteří přišli odjinud, ale plně respektují naše tradice, naše zvyklosti, naší kulturu a naše právo. Konečně tedy snad mohu sundat tu extrémistickou nálepku, kterou mě cejchovali mí kritici a média. Nebo jí musejí nalepit i kancléřce Merkelové. To si ovšem netroufnou. Upřímně, je mi to jedno. Spíš mě zajímá, kdy se podobného přístupu k věci dočkáme u našich politiků. Petra Nečase, Radka Johna, Karla Schwarzenberga, Bohuslava Sobotky, zkrátka všech, kteří - ať už ve vládních křeslech nebo v opozici - stále setrvávají na svých eurohujerských pozicích, která mají multikulturalismus a pseudohumanismus v náplni práce. Možná se ale spíš dočkáme obdobné situace jako koncem osmdesátých let, kdy měl socialistický tábor pod vedením Sovětského svazu už dávno svého Gorbačova a perestrojku, ale u nás stále držel pevnou stráž zastydlý husákovský normalizační režim. A k tomu aby padl, bylo potřeba v listopadu 1989 nafingovat smrt studenta. Nic jiného by s námi asi nehnulo. A kancléřka Merkelová určitě ocení, že budeme přijímat všechny imigranty, které nebudou chtít v Německu. Konečně tak jsme si to odsouhlasili v Lisabonské smlouvě…

Tragická chyba ministra Schwarzenberga

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Když si Strana zelených vybrala pana Schwarzenberga za svého ministra a on se stal ministrem zahraničí, lidé si možná říkali, že jako bohatý nebude mít zájem o nelegální obohacování, vzhledem k svému rodu povede asi jakousi „rakousko-uherskou“ politiku, jako člověk přivedený do politiky prezidentem Havlem bude zřejmě jednoznačně prosazovat zájmy USA, Německa, NATO. Bude mít ale i snahu dodržovat i nějaké etické principy v politice? Co když jeho západní mentoři provedou něco nekalého, bude to schvalovat? Stane se Česká republika vzorovým satelitním státem, který umí říkat jen ANO? Podobnou situaci jsme za minulého režimu dlouho zažívali.

Kdyby si pan Schwarzenberg přečetl a dodržoval smysl dvou významných mezinárodních dokumentů, nemuseli jsme teď de facto představovat poslušný, vazalský stát. To neznamená, že jsme se měli zříct svých dnešních spojenců, i když udělali závažné až tragické chyby, ale měli jsme si udržet rovnou páteř, nebát se ukázat své mínění a také věci prodiskutovat s občany republiky, s jejich volenými představiteli.

Při podvodném uznání 21.května 2008 samostatnosti Kosova, vedeného lidmi s bohatou kriminální minulostí, pan ministr Karel Schwarzenberg vystoupil k hanbě své i své země zcela proti Klauzuli IV. Deklarace o principech finálního aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (1975), která uváděla:

-„Účastnické státy (byly mezi nimi i Německo a členové Evropského společenství) budou respektovat teritoriální integritu každého účastnického státu (patřila tam i Jugoslávie) a podle toho se zdrží jakékoli činnosti, namířené proti integritě, politické nezávislosti nebo jednotě kteréhokoli účastnického státu…“

A ministr Schwarzenberg postoupil takto hanebně nejen proti závěrečnému aktu z Helsinek (1975), ale i proti Rezoluci čís. 1244 Rady bezpečnosti OSN z června 1999, která zaručovala pro Jugoslávii (v té době Svazová Republika Jugoslávie, tj. Srbsko+Černá Hora, SRJ) i po okupaci jednotkami NATO, její svrchovanost nad provincií Kosovo. Kromě toho rezoluce uváděla i návrat určitého počtu vojska Jugoslávie (Srbska) do Kosova, bezpečný návrat všech uprchlých a vyhnaných Srbů, Romů, Goranců, jakož i projugoslávských Albánců (přes 250 000 lidí), navrácení oloupených majetků. A nic z toho se nestalo. Okupační zpráva v měsících po okupaci nezabránila vyloupení, poškození až zničení kolem sta srbských sakrálních objektů na Kosovu a dalších 40 pak za „Křišťálové noci“ v březnu 2004. Při aktu uznání Kosova za samostatný stát Karel Schwarzenberg vůbec nekonzultoval parlament, jednal proti vůli prezidenta V.Klauze, zcela neuvažoval o postupu organizace NATO proti mezinárodnímu právu během NATO agrese proti Jugoslávii v roce 1999, kdy na základě podvodů o genocidě Albánců na Kosovu proběhla agrese proti SRJ, za 78 dnů barbarského bombardování země BEZ schválení Radou bezpečnosti OSN. Následné škody byly obrovské, tisíce civilistů byly zabity a zmrzačeny. Agresoři užívali i kazetové bomby,ochuzený uran. Škody byly vyčísleny na 50 miliard US dolarů.

Náš ministr Schwarzenberg vůbec nereagoval na skutečnost, že NATO agrese proti SRJ zcela zesměšnila, pošlapala zakládající Chartu organizace NATO, jejíž článek I ze dne 4.dubna 1949 říká:

-„Strany se zavazují, jak bylo vyloženo v Chartě Spojených národů, že vyřeší jakýkoli mezinárodní spor, ve kterém by mohly být angažovány, mírovými prostředky takovým způsobem, aby nebyly ohroženy mezinárodní mír a bezpečnost a spravedlnost, a že se ve svých mezinárodních vztazích zdrží hrozby nebo užití násilí jakýmkoli způsobem, který by neodpovídal záměrům Spojených národů…“

Ministr Schwarzenberg postupoval prostě zcela neeticky. Z jeho jednání vyplynulo, že pokládá významné mezinárodní mírové dokumenty za cáry papíru. Jak mají pak vypadat vztahy mezi národy, když se základní principy mezinárodních mírových vztahů nedodržují. Nepostupovalo tak i Hitlerovo Německo ve třicátých letech? Ministr Schwarzenberg , aby poslechl své „spojence“, jednal proti Srbům v r. 2008 zcela na úrovni Mnichovské zrady z roku 1938. Tehdy proti nám vystoupili naši západní spojenci, zatím co v roce 2008 podvedení Srbové nám chtěli v roce 1938 pomoci.

V době Mnichova mi bylo 13 let, S rodiči jsem žil v Bělehradě. Otec mě odvedl koncem září 1938 před naše vyslanectví. Tísnily se tam veliké zástupy Srbů, hlásících se jako dobrovolníci do československé armády. Tisíce Srbů demonstrovalo v Bělehradě s hesly „Budeme bránit Čechy“! (Branićemo Češku), Ať žije Beneš! (Živeo Beneš). Já jsem to viděl na vlastní oči a nikdo mi to nevymluví. Ani pan ministr. Ví pan ministr Schwarzenberg, že statisícový dav, organizovaný studenty v Bělehradě demonstroval v srpnu 1968 proti okupaci Československa? Demonstrovali proti tomu bezpráví masy lidí v Londýně, Bonnu nebo ve Washingtonu,? Pan ministr Schwarzenberg nezodpovědně, lehkomyslně zradil bratrské vztahy Čechů a Srbů, platné i za Rakousko-Uherska a vnesl hanbu do našich zahraničních vztahů.

Toto by si měli uvědomit ti, kteří z nepochopitelných důvodů dávali vysoké preference panu Schwarzenbergovi. Na štěstí už přicházejí k rozumu a preference klesají. K vysokým preferencím by neměla stačit jen občasná vtipnost, vhodně pronesené neslušné slovo, dostatek peněz, být trochu „gemütlich“ a vonět Rakousko-Uherskem. Český ministr zahraničí by měl mít přece jen určitý etický přístup ke své politice a měl by hledat poctivou odpověď na otázku, proč americká, britská, francouzská, holandská, italská, německá (ta i před 60 lety) atd. letadla během 78 dnů a nocí ničila SRJ a zabíjela srbské i albánské děti, a používala kazetové bomby a ochuzený uran, když generální tajemník NATO pan Javier Solana 24. března 1999 bez schválení Rady bezpečnosti „zmáčkl knoflík“ a zahájil agresi?

Násilné vystěhování českého obyvatelstva na Vyškovsku a Drahanské vrchovině - součást germanizačních plánů nacistů

/ K 70.výročí /

Ve druhé polovině roku 1940 bylo nacistické Německo na vrcholu slávy a vojenské moci. Po porážce Francie byla v podstatě celá západní Evropa/ mimo neutrální Švédsko a Švýcarsko / okupováno německými vojsky. Jediným nepřítelem, který měl být nyní na řadě byla Velká Británie. Plán na provedení invaze na britské ostrovy byl připraven.

Tato situace umožňovala rychleji řešit otázky vnitřní politiky vůči okupovaným zemím. Pokud se týkalo protektorátu Čecha a Morava, charakterizovalo situaci vyjádření státního tajemníka K.H. Franka takto :“ Zřízením protektorátu není možno pokládat český problém za vyřešený. Naopak, je to jen začátek jistého procesu. Dominující evropské a světové postavení říše dovolují opustit pasivní postoj a přejít proti tomuto prostoru a českému národu do útoku v rámci říšského plánování.“

V memorandu o české otázce, které Frank společně s protektorem Neurathem připravili pro Hitlera v srpnu 1940, bylo jednoznačně konstatováno: „ Češi musí být v co nejkratší době zničeni a provedena radikální germanizace celé země. Protože nelze z hospodářských důvodů vysídlit všechny Čechy, a protože není ani dostatek Němců, kteří by takto vysídlenou zemi osídlili, je nutno část rasově vhodných Čechů poněmčit, rasově nevhodné vysídlit a opoziční živly vyhladit.“.

Při osobním slyšení Franka u Hitlera v říjnu 1940 mu tento sdělil, že „ alespoň po dobu trvání války zůstane protektorát zachován, včetně úřadu říšského protektora, na straně druhé má však být připraveno plánovité poněmčení prostoru a lidí pod vedením říšského protektora .“ Frank si při této příležitosti poznamenává Hitlerova slova: „Čechům bude směnka prezentována po válce“. Není tedy pochyb jaký osud očekává český národ po vítězné válce. Přitom je třeba brát v úvahu, že tyto závěry byla přijaty jen s ohledem na potřeby všestranného zabezpečení války, protože české země byly svou průmyslovou kapacitou v té době pro německou zbrojní výrobu nenahraditelné

V souladu s těmito závěry pokračovala v Protektorátu likvidace místní české samosprávy a její předávání do německých rukou. Do konce roku 1940 byli ve většině okresních měst odvoláni čeští starostové a nahrazeni německými vládními komisaři. Stejně tak byli vyměněni čeští okresní hejtmani. Všude tam byla rozpuštěna volena okresní a městská zastupitelstva. Do komunální správy bylo dosazeno přes 2000 úředníků z říše, nebo z řad sudetských Němců. Německé vedení bylo rovněž dosazeno i do komunálních podniků, městských spořitelen, nemocnic a jiných ústavů.

Zvláštní pozornost byla věnovaná školství. V létě 1940 nařídil Frank snižování počtů českých středních škol a učitelských ústavů. Česká kultura byla omezována a studium historie bylo zakázáno. Povolovány byla jen zábavné a nepolitické programy.

Mimořádný důraz byl také věnován německé kolonizaci českého území. Byly zpracovány plány postupu v této otázce s tím, že k vyvlastňování české půdy bude využito í doposud platného českého branného zákona o záboru půdy ve prospěch branné moci.

Součástí plánu, týkajícího se zejména Vyškovska, bylo rozhodnutí vytvořit souvislé německé pásmo které by spojilo Rakousko se Slezskem ve směru Brno - Vyškov – Olomouc.

Podobným způsobem rozšířit německou oblast severně od Brna pod záminkou stavby autostrády Vratislav – Vídeň a dalšího rozšíření vojenského výcvikového prostoru na Vyškovsku. Spolu s dalšími opatřeními měla být vytvořena bariéra, jež by trvale odtrhla české území od slovenského a polského, izolovalo je a napomohlo rychlejšímu poněmčení Čech a Moravy.

Významné místo v těchto plánech nacistů hrálo město Vyškov. Mělo se stát centrem budoucího německého osídlení, jež bude navazovat od vesnic existujícího německého jazykového ostrůvku k prostoru, který bude vysídlen kolem zamýšleného německého vojenského cvičiště a střelnice a který bude postupně kolonizován německými osadníky. Proto také v nástupním projevu v srpnu 1940 nově jmenovaný vládní komisař Karl Matzal jednoznačně prohlásil, že Vyškov byl a bude německý. Přitom v době jeho nástupu měl Vyškov podle úředních pramenů 8340 obyvatel, z nichž bylo 7800 Čechů a 540 Němců. To mu však nevadilo v realizaci rozhodnutí přihlásit Vyškov do organizace Sdružení německých měst, které zatížilo městskou pokladnu částkou 100.000 korun ročního příspěvku. Všechny tyto plány nacistického vedení však byly přísně tajeny.

Když tedy 5. září 1940 byl zveřejněn výnos říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava o rozšíření vojenského výcvikového prostoru bývalé čs. armády v severovýchodní části Vyškovska a přilehlých okresů, přičemž bude nutno vystěhovat české obyvatelstvo celkem z 33 vyjmenovaných obcí s ukončením do 31.10. 1942, vzbudilo to v celé oblasti šok.

Delegace různých obcí hledaly pomoc u protektorátních úřadů i u úřadu říšského protektora, ale vše bylo marné. Celá akce se s příslovečnou německou organizovaností rozjela a v určených termínech, podle určených etap se určený prostor vylidňoval. Jak a kde se vystěhovalci usídlí, nikoho nezajímalo. Jen Němci z jazykového ostrůvku si vymínili, že nikdo z vystěhovalců se nesmí usídlit v jejich prostoru. Vzhledem k různým problémům se však nepodařilo vysídlení uskutečnit v určeném termínu a protáhlo se v podstatě až do konce války. Přesto však bylo celkem vystěhováno 18558 osob z 4785 rodin a 3699 domů. Průvodním jevem celého vystěhování českého obyvatelstva bylo násilí. Nacisté stále zdůrazňovali, že vystěhovávání probíhá podle zákona na obranu československého státu z roku 1937, ačkoliv Němci tento stát sami likvidovali.

Téměř dvacet tisíc českých občanů bylo násilně přinuceno odevzdat Němcům – okupantům své domovy, hospodářství, půdu, zemědělské zařízení, chovy dobytka a vůbec všechno, co podědili a vybudovali k zabezpečení existence svých rodin. Téměř s holýma rukama museli živořit v přikázaných místech pobytu. Nikdo těmto občanům nemůže nahradit prožité týdny, měsíce a roky útlaku, nejistoty a strádání, které je postihly jen proto, že byli Češi. Patřili mezi první, kteří na své kůži pocítili nacistické řešení české otázky.

Po skončení války se většina vystěhovaných vrátila do svých obcí, kde je čekaly rozbořené domy po cvičeních a střelbách wehrmachtu a zpustošená a zaplevelená pole. Za pomoci státu se v několika letech podařilo obnovit za těžkých podmínek v prostoru normální život.

Je však odsouzeníhodné, že se těmto lidem nedostalo od německého státu, jehož předchůdci byli pachateli tohoto bezpráví ani omluvy, ani materiálního či finančního odškodnění. Neomluvili se ani obyvatelé německého jazykového ostrůvku. A je ostudné, že zastupitelé města Vyškova nenašli dosud žádnou formu, ať pamětní desku, či pomník, nebo jiný památník, kterou by ocenili a připomenuli utrpení těchto svých občanů. Na druhé straně odmítají (vinou několika nepoučitelných členů) zrušit usnesení svých předchůdců, kteří po omluvě Václava Havla Němcům za odsun odhlasovali zřízení pamětní desky odsunutým Němcům jazykového ostrůvku. A to přesto, že v té době město Vyškov nemělo památník obětem první, ani druhé světové války a výbor Českého svazu bojovníků za svobodu ve Vyškově návrh na zrušení tohoto usnesení několikrát podal. A podá jej znovu novému zastupitelstvu po skončení komunálních voleb.

Ing.Josef Mikš, Vyškov

Klaus ví, že Schwarzenbergův soudný den nastane

Rozhřešení ve sporu Klause se Schwarzenbergem přijde. Schwarzenberg se nevyhne odpovědnosti, pokud neprosadí, že česká výjimka z Lisabonské smlouvy bude uvedena v život.

Pokud ji nebude hájit do roztrhání těla, nejen dá za pravdu prezidentu Klausovi, ale de facto spáchá vlastizradu. Zároveň by porušil loajalitu a subordinaci, protože hlavou státu a jeho exekutivních orgánů je prezident. Chcete-li, porušil by i šlechtickou čest, i když já ty rodové konsekvence nemám rád a považuji je již od první republiky za nezákonné.

Není náhodou, že s blížícím se přístupem Chorvatska do Evropské unie se začíná vést kampaň zpochybňující českou výjimku, která je jen jakousi méně podařenou obdobou té irské. Jenže Irové to mají zajištěné smluvně, my jen  formou příslibu.

Také EU teď bude muset odkrýt karty, jak je ochotna plnit své dohody vůči malým členům. Někteří právníci již zahájili torpédování této formy řešení. Signifikantní je, že před podpisem „Lisabonu“, který by prezident Klaus bez výjimky prostě nepodepsal, mlčeli. Nejhorší je, že pátá kolona existuje i uvnitř České republiky, která bude vytvářet atmosféru proti výjimce. Nedivil bych se, kdyby se rekrutovala z havloidních kruhů.

Prezident Klaus nevěří, že se může spolehnout na svého ministra zahraničí. To je vážné, ale realita to prostě buď potvrdí, nebo vyvrátí. Pak obrana Schwarzenberga, že prezident je pod vlivem komunistického předsudku vůči šlechtě, je irelevantní. Hin sa hukáže.

Já bych za ministra zahraničí, který urychloval uznání Kosova a paktoval se s válečným zločincem, mafiánem a narkobaronem Thacim, také nedal ani zlámanou grešli.

http://streit.blog.idnes.cz/, publikováno v euportál, 1.10.2010

Pocit malého kramáře

Když onehdy navštívil modrý premiér Petr Nečas Berlín, dal se v rozhovoru s Angelou Merkelovou slyšet, jak víme, že Německo je velký obchodní řetězec, zatímco my jsme malý obchodník. Tedy kramář, který se doprošuje velkorysosti velké obchodní sítě. Lépe se již vyjádřit nemohl – sami dobře víme, jakou roli hrají cizí velkoobchody v hospodaření státu. Procházíme-li těmito sály, shledáváme, že českého zboží je tu pramálo, výrobci, kteří hrají dominantní roli pocházejí ze západní ciziny, a v zelenině, od brambor po ananasy nesou štítky z celého světa. Naši pekaři a cukráři musejí slevovat a díky tomu se naše housky a jiné zboží vůbec ještě objevuje na pultech. Český premiér shledal, že náš soused je spolehlivý a solidní partner naší republiky. Export a import je ze třetiny vázán na Německo, které je šestou ekonomikou světa a spolupráce s českými firmami (často v cizích rukou) pro naše sousedy mnoho neznamená. I když, podle Nečase, můžeme mít na některé věci rozdílné názory, musíme se chovat jako poslušný kramář. „Podobně jako velký řetězec reaguje na pokles poptávky jinak než drobný obchodník.“

Zkrátka německá ekonomika se odrazila ode dna a má dosáhnout růstu přes 3 procenta, my se v krizi, která zaplavuje svět, budeme ještě dlouho koupat. Velké provozy, cukrovary, textilky, obuvnická velkofirma Baťa, porcelánky a sklárny, které jednou zrušíme, se nám již nikdy nepodaří obnovit. V tom je velký rozdíl proti velké krizi na přelomu dvacátých a třicátých let. Pro Německo, například pro automobilové závody, které Volkswagen privatizoval nejdříve, (dokonce dřív než byly přijaty zákony o velké i malé privatizaci), jsou české společnosti nanejvýš montážními závody. Jak kdysi poznamenal komentátor Jiří Hanák, připřáhli jsme náš železniční vagon za německou kolejovou soupravu.

Zkrátka Češi potřebovali po staletí nějakého velkého a mocného bratra. Roku 1866 se české pluky obětovaly u Hradce Králového pro otčima, zvaného „starý Procházka“, později jsme si našli slabošské bráchy z Francie a Británie, které nás dovedly k Mnichovu. Potom se stal gigantickým bráchou Vůdce, tedy hitlerovské Německo, po němž jsme se ocitli pod deštníkem rudého bráchy. A teď jsme ve sjednocené Evropě, kterou se stále větší razancí ovládá Německo – ukázalo se, že lze Evropu ovládnout spolehlivěji komerčně než vojensky a se značným rizikem. Hlavní tlak vyvíjí Bavorsko, sídlo landsmanšaftu, který si pěstuje svůj dorost. Když byla mezi námi ještě železná opona, hlavní tah německé armády mířil divizemi z Norimberka na Plzeň a Prahu, a nebylo náhodou, že (jak prozradil Miroslav Vacek, skutečný stratég naší armády), že do těchto jednotek nabíral Bundeswehr zejména Sudeťáky. To jen na okraj, abychom zbytečně nepřepisovali dějiny. Bez velkého bráchy jsme v nových i dřívějších dějinách nedali ani ránu.

Nyní modří ve vládě uvažují o tom, že bychom měli příslušně komponovat evropskou politiku, i když na tento obor máme ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Nečasovi poněkud vadí, že silnější pozice ve vládě mají jeho kumpáni, tedy „véčkaři“ s Johnem a TOP O9, který dominuje zahraniční politice, ekonomice, čili Kalouskovu škrtání, ale též sociální politice a zdravotnictví a kultuře. Petr Nečas by nejraději do Bruselu jezdil sám, případně by do oboru zasahoval, ne-li novým ministrem pro evropské záležitosti, tedy státním tajemníkem pro Evropskou unii. U státního tajemníka by se sbíhaly kroky a zájmy jednotlivých ministrů, mířících směrem k Bruselu. Ministru zahraničí by tudíž zůstala jen starost s rozšiřováním Unie, což je rovněž jistá zlomyslnost, protože Schwarzenberg, který by měl v Bruselu jako knížecí jasnost jistou váhu, by se například musel starat o handrkování například s Turky.

Na místo státního tajemníka má již Nečas a jeho modráci tři kandidáty, z nichž nejpozoruhodnějším by byl Ivan Hodač, šéf bruselské asociace automobilových výrobců ACEA. Což je krok k velkolepému klientelismu v oboru automobilového podnikání. Pan premiér totiž shledává, že jsme vlastně součástí jednoho skoro státního celku, a že tedy většina evropských otázek nepatří do oblasti zahraniční politiky, ale stala se vnitrostátní záležitostí, my jsme součástí, ne-li provincií tohoto celku, a je prý nesmyslné, aby témata jakými jsou doprava, průmysl a jiné obory, které nás živí, zastřešovala naše diplomacie, ministerstvo zahraničí a jmenovitě Karel Schwarzenberg. Evropská agenda prostě podle Nečase již není zahraniční politikou. „Od té doby, co jsme členy Evropské unie“, pravil, jsou to bytostně vnitrostátní témata.“

S čímž nesouhlasí nadšeně ani „véčkaři“ Radka Johna, který pravil, že „je to k jednání na koaliční úrovni. Dokud to nebude projednáno, nechceme se k tomu vyjadřovat.“ Shledal také, že je poněkud naivní, když jsme jedno ministerstvo pro záležitosti Unie zrušili, abychom vzápětí jiné zase zřizovali. Zvláště se ovšem dožral Karel Schwarzenberg, který pravil doslova: „Nepřipustím, aby měl tento člověk více pravomocí než má ministr zahraničí.“ A pokračoval doslova: „Viděl jsem návrh rozdělení agendy Evropské unie mezi premiéra a ministerstvo zahraničí, který vypracovali na Úřadu vlády. Z něj plyne, že státní tajemník bude mít neobyčejně silnou roli. Mohl by Černínu mluvit téměř do všeho. Jezdit tam můžu pouze já.“ A navíc poznamenal: „Když tam chce ODS automobilového lobbyistu, je to problém ODS a pana premiéra.“ Jeho parťák v „topce“ Kalousek se zmínil, že vybraný Ivan Hodač, státní tajemník, by byl vlastně „skoroministr“ neboli vlastně totéž co ministr pro evropské záležitosti, kterého tato vládní koalice původně zrušila.

Pozoruhodné ovšem bylo, jak reagoval Petr Nečas – na slova Karla Schwarzenberga odvětil slovy, že „každý z nás někdy řekne hloupost. Teď se to stalo ministru zahraničí, já se na něj za to nezlobím.“ Čtenář asi zváží, zdali by si podobné výroky nechal osobně líbit, byť by je pronesl premiér. A můžeme hádat, jak dlouho tak zmatečný posun figur na mocenské šachovnici vůbec vydrží. Přitom se premiér zasnil a hovořil v souvislosti se státním tajemníkem o „ekonomické diplomacii“. Karel Schwarzenberg práskl vousy a pravil: „Na tento výraz jsem alergický. Je totiž blbý. Vůbec nepopisuje to, o co jde. Je to něco podobného, jako když se mluví o sociálním zařízení. Ve světě každý ví, že jde o starobinec nebo sirotčinec. A u nás je to – jak známo – hajzl.“ A co se týče ekonomické diplomacie, jde o výraz, který platí pro řešení vztahu mocností, sankcí atd., ale u nás je to proexportní politika.Nečas se ovšem nedal a pravil, že na jednání Rady EU už jezdí jen premiéři nebo hlavy států, nikoliv ministři zahraničí a dodal, že „za přípravu koordinovaných pozic pro jednání Evropské rady a strategické evropské agendy je zodpovědný premiér.“ A tu nezbývá než citovat promyšlený soud Petra Hájka, jinak vedoucího kanceláře prezidenta. „Opět již nejsme suverénní stát, ale – Lisabonskou smlouvou – pouhý region rodící se centralistické říše. Ten má své věrné, ohnuté hřbety, a o těch byla v tomto vyprávění vlastně řeč. Jinak slovo „hajzl“, kterého použila knížecí jasnost, ponechte ve své slovní zásobě, a přilepte ho tam, kam patří.

Fr. Kříž

Pokračuje demontáž státu

Začalo to záhy po roce 1989 – Václav Havel, kterému dělal na Hradě kancléře Karel Schwarzenberg, dnešní šéf TOP 09, nejprve propustil na svobodu vrahy a násilníky (prezidentská amnestie), čímž zásadním způsobem destabilizoval společnost, nahlodal víru v právo, spravedlnost a pořádek. Poté zlikvidoval náš zbrojní průmysl ve prospěch francouzských, amerických, německých a dalších zbrojařských firem, které okamžitě obsadily naše tradiční trhy. Tato aktivita velmi přispěla k první fázi demontáže státu – odtržení Slovenska,“ řekla úvodem Jana Bobošíková.

„Pokračovalo to přístupovými dohodami s EU – likvidace našeho zemědělství a zpracovatelského průmyslu (viz kvóty na cukr a uzavření řady cukrovarů) – opět ve prospěch západoevropské konkurence,“

„Import enviromentalismu a jiných ekonomiku podvazujících netržních mechanismů ze západní Evropy – prodražování a nekonkurenceschopnost výroby, její pomalý zánik. ( Potřebovali jsme naopak co nejrychlejší a ničím nelimitovaný růst, abychom po letech komunismu dohnali západoevropské státy a mohli se jim stát rovnocennými partnery.) Přebíráním ekonomických limitů prostřednictvím bruselských direktiv jsme podvázali svůj ekonomický rozvoj a stali se vazaly Německa.“

„To všechno nás stálo mnoho miliard. Z vývozců – od vepřového masa, cukru, mléka, pšenice, oceli, zbraní až po investiční celky – jsme se stali žebráky, kteří jen čekají na drobky, které odpadnou od bruselského, potažmo německého stolu. To byla druhá fáze demontáže republiky – demontáž ekonomická.“

„Přijetí Lisabonské smlouvy a přenesení dalších pravomocí do Bruselu – energetická, imigrační, zahraniční i fiskální politika – je třetí fází – demontáží politickou. U toho všeho byli od počátku Schwarzenbergové, Kalouskové, Nečasové a další, kteří nyní dokončují své dílo. Dílo zkázy. Oni, kteří českou ekonomiku dostali na kolena, teď nabízejí jediné řešení. Šetřit. Báječná záminka pro stanovení překážek přístupu našich dětí ke vzdělání pomocí školného, rozpad bezpečnostních složek státu jejich podfinancováním, zrušení ambasád v teritoriích, kde bychom ještě mohli udržet a případně získat další mimoněmecké trhy. A plíživá přeměna ČR v jednu z německých spolkových zemí. Osud Lužických Srbů budiž nám výstrahou. To je čtvrtá fáze demontáže samostatného státu, fáze konečná!“…

(Z vystoupení J. Bobošíkové)

Nelidskost a nekompetentnost současné pravicové vlády

při zatímní lhostejnosti dezorientovaných lidí

Každá společnost je hodnocena podle toho, jak dokáže zajistit bezpečnost a přijatelnou životní úroveň svých občanů. Vyspělost společnosti je také posuzována i podle péče poskytované starým a bezmocným lidem. Dnešní technicky vyspělá společnost prohrává ve srovnání s některými kulturami starověku. Např. dávná společnost ve staré Číně, ale i zdánlivě zaostalé kultury Ameriky – Inkové a Mayové, se o tyto lidi starali velice pečlivě a názory starších měly často rozhodující vliv.

Mír v Evropě byl zachováván 44 let i při existenci dvou antagonistických a přezbrojených soustav. Pro současnost by bylo ostudné, kdyby byl nějak porušen. V řadě evropských států dochází k omezování funkčnosti sociálních soustav. I proto evropská bezpečnost by měla být stabilní. Vnější mírové vztahy vždy ohrožuje vnitřní nestabilita.

V České republice vyhrála volby pravice vylhaným strašením údajně velmi vysokého zadlužení. Pravdou však je, že ČR svým zadlužením patří méně postižené státy Evropské unie. Za zmínku jistě stojí, že občané USA jsou zadluženi více než desetinásobně ve srovnání s námi.

Přes toto účelové strašení někteří naši politici prohlašují, že se máme nejlépe v celé naší historii. Nemýlí se, když mají na mysli asi tak 10% naší populace. Sociálně ekonomická situace většiny občanů je však alarmující. Máme dlouhodobě kolem 400 000 nezaměstnaných, zadluženost občanů přesáhla již 1 bilion korun a blíží se k výši státního dluhu. Z několika desítek tisíc bezdomovců, některé údaje mluví až o 100 000, jich např. několik desítek každoročně umrzne. Ani tato strašná smrt dostatečně nevyburcuje příslušné orgány k opatřením, jež by zamezila dalším lidským ztrátám.

Pravicová vláda v současnosti pilně a plošně seškrtává výdaje na sociální zabezpečení, které se svými 12% patří již k nejnižším v EU, kde je průměr 18,7%! Při tom ale podle informací OECD (Asociace pro hospodářskou spolupráci) jsou naše příjmy na tyto účely nevyšší z 31 států. Zřejmě jde o obdobnou situaci jako v oblasti důchodového zabezpečení, kdy desítky miliard přeplatků vlády používaly k jiným účelům než na důchody.

Vláda – včetně ministrů Věcí veřejných - zatím stále nechává korupci bujet. Koalice v parlamentu blokuje povinné přiznání příjmů veřejně činných pracovníků, zveřejňování veřejných zakázek na internetu, včetně možnosti vyloučení firem s neprůhledným vlastnictvím. Rovnou daní patříme v Evropě k bílým vránám.

Zpronevěra větší než 5000 Kč je stíhatelná. Přesto dřívější ministryně spravedlnosti, Daniela Kovářová, do vlády navržená ODS, propustila z desetiletého trestu R. Tesárka a J. Blažka, obžalované z loupeže 74 milionů korun, a umožnila jim tak útěk zřejmě do ciziny. Co udělají VV v této záležitosti? Zaměstnanci řady firem nesou hmotnou odpovědnost, kterou vůči nim, když se dopustí pochybení, zaměstnavatel uplatňuje. Proč by neměli nést odpovědnost, nikoliv jen politickou, za své skutky také politici? Jak za své skutky, kterých se dopustila jako ministryně, bude odpovídat paní D. Kovářová a jiní politici?

V této situaci je nejen nehumánní, ale až trestuhodné razantní snížení příspěvků pro postižené občany. Nejméně postiženým, jichž je asi 100 tisíc, bude jejich dosavadní příspěvek 2000 Kč krácen o 1200 Kč. Za zbývajících 800 Kč si postižení nebudou moci zaplatit téměř žádnou pomoc, službu.

Naprosto nelidské a v podstatě neekonomické je úplné škrtnutí dávek pro matky pečující doma o postižené dítě. Jeho rodičům pak nezbude nic jiného než ho dát do sociálního ústavu. V rodině lze mimořádnou péčí, kterou dokáže projevit zpravidla jen vlastní matka, často snížit těžké následky postižení a dosáhnout toho, že dítě se vrátí do normálního života a vykonává přiměřené povolání, které mu zajišťuje existenci. Tyto malé zázraky se však v ústavní péči nedějí. A ani nemohou. Ani když postižený jedinec dosáhne dospělého věku, není schopen samostatné existence. Je odkázán zpravidla celý život na ústav nebo celý komplex služeb.

Protilidová politika vlády již vzbuzuje odpor obyčejných lidí. Protest 40 tisíc odborářů a jejich sympatizantů vyjadřuje názor většiny našich občanů. Co lze očekávat od takové masové pauperizace, do níž nás dostává pravicová vláda? Sociální neklid může kdykoliv přerůst v  sociální odpor, který povede k narušení dosavadního společenského smíru.

Fr. Truxa

Historie v ohrožení

Sebemrskačství jako módní trend

V posledních týdnech pookřála diskuse nad jinak již poměrně vyčpělým tématem poválečného odsunu sudetských Němců a některých excesů, které jej provázely. Povzbudilo ji odhalení kosterních pozůstatků v Dobroníně na Jihlavsku, které mohou být památkou jednoho z incidentů, ale také několik pořadů České televize, jako byl kontroverzní dokument Zabíjení po Česku.

Odhalení hrobu z válečných let starého šest a půl desetiletí by v ideálním případě bylo předmětem zájmu historiků a přispěvatelů rubriky černá kronika v lokálním tisku. Bohužel, jak se ukazuje, v našem prostředí může taková událost stále rozdmýchávat politické vášně a působit jako roznětka zrodu bezpočtu článků, reportáží, komentářů či dramatických prohlášení. Rakouský deník Die Presse přispěchal s titulkem „Česko dostihl válečný zločin", na druhé straně europoslanec Jan Zahradil neváhal vzkázat médiím, že je mu „z toho českého ohýbání hřbetu a vlastního kydání na hlavu zas na blití".

Z jednotlivých příspěvků do diskuse je zřejmé, že významné místo nadále zaujímají dva krajní pohledy. Na jedné straně nevrlé odmítání připustit samotnou existenci excesů, snaha zamlčovat je či je prezentovat bezvýhradně jako akt spravedlivé msty. Na druhé straně laciné sebemrskačství málem přejímající pohled sudetských Němců, zapomínající na to, co bylo příčinou a co následkem, relativizující nacistický teror akcentem na poválečné zločiny Čechoslováků.

Oba pohledy jsou zjednodušené a zavádějící; v prvním případě se před historií schovává hlava do písku, v druhém se dějiny rovnou přepisují. Jejich škodlivost a nebezpečnost nicméně není podle mého názoru srovnatelná.

První, defenzivní přístup v podstatě vychází z většinového vnímání historie, které má původ ve společně sdílené dějinné zkušenosti národa. Vybírá z ní nicméně to, co se mu hodí, zatímco si nechce připouštět či bagatelizuje některé méně příznivé stránky. Se vzrůstajícím časovým odstupem, odcházením pamětníků a s tím souvisejícím vychládáním emocí bude tento proud spíše slábnout.

U flagelantství je situace naneštěstí jiná. Jde o útočný a neodbytný módní trend, jenž bují napříč euroatlantickou civilizací a který se veze na vlně politické korektnosti a multikulturalismu. Všude se objevuje volání po přehodnocování vlastních dějin, po omluvách nejrůznějším etnikům a skupinám za nejrůznější příkoří z dávné minulosti, všude se hledá výklad dějin, který by pokud možno nikoho neurážel. Patrick Buchanan ve své knize Smrt Západu tento přístup označuje výstižně jako válku proti minulosti. Ta podle něj znamená snahu „odvrhnout patriotické příběhy o velikosti a slávě národa a vytvořit nové dějiny ,bez příkras', které vyzvedávají jeho zločiny a hříchy", dějiny, „jež odhalují, že to, co jsme milovali, je odporné, a že ti, jež jsme uctívali, jsou osoby špatné pověsti a dokonce zavrženíhodné".

Dějiny nabízejí k takovým intelektuálním cvičením nepřebernou škálu příležitostí, protože národy musely o své místo na slunci zápolit s jinými národy; úspěch jednoho znamenal neúspěch druhého.

Sebemrskačství je spojeno pupeční šňůrou s levicovým kosmopolitismem a záští k patriotismu. Platí totiž beze zbytku slova Alexandra Solženicyna: „Abyste zničili národ, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny." Kosmopolitní intelektuálové si uvědomují, že sdílený pohled na dějiny je jedním z definičních znaků národa. Proto usilují o potlačení národního vnímání dějin ve prospěch jakéhosi fúzovaného nadnárodního vidění historie. Více než jasně se to ukazuje v dnešní Evropské unii. Docela vážně zde před několika lety zazněl návrh na sepsání společné unijní učebnice dějepisu. Iniciativu, s níž přišlo Německo, pak projednávali ministři školství EU na neformálním setkání v Heidelbergu - bez konkrétního výsledku. Svou společnou učebnici dějepisu zato skutečně sepsali, jak známo, Němci a Francouzi.

Jak by měla vypadat panevropská, politicky korektní učebnice dějepisu, si lze poměrně jasně představit. Spíše než křesťansko-židovské kořeny Evropy by zdůrazňovala rozmanitost duchovních zdrojů včetně antiky a islámu a následně velké francouzské revoluce. Konfliktní momenty by obrušovala, hledala by chyby na všech zúčastněných stranách, dávala by je za vinu abstraktnímu, neadresnému nacionalismu a skončila šťastným koncem v podobě poválečné evropské integrace neboli sjednocené Evropy.

Pro flagelantský přístup je příznačné, že se na minulost dívá ahistoricky, současnýma očima, lustruje někdejší skutky podle dnešních měřítek a ignoruje kontext zkoumané doby. Pohlíží na dávná rozhodnutí předků zvysoka a opomíjí zkoumat, čím byla podmíněna. Je v něm tedy prvek značné intelektuální arogance. Podle této logiky by mohlo být kupříkladu panování Karla IV. hodnoceno jako autoritativní režim diskriminující podle pohlaví, náboženství či původu, používající kruté tělesné tresty a celkově nerespektující lidská práva.

Poválečné násilí nevzniklo samo od sebe, ale vede k němu dlouhý řetězec událostí: podvratná činnost velké části sudetských Němců v pohraničí v druhé polovině 30. let, agresivní nátlak hitlerovského Německa na Československo v téže době, Mnichov, okupace, zavření vysokých škol, šest let teroru (popravy, heydrichiáda, Lidice, Ležáky, Terezín, vyvraždění většiny československých Židů, masakry na konci války...), který si vyžádal více než 350 tisíc československých obětí, doktrína nadřazenosti německé rasy, nucené nasazení mládeže v německých továrnách aj.

Jak známo, nacisté chystali i konečné řešení české otázky; Reinhard Heydrich v roce 1941 jasně naznačil, jaká budoucnost by nás čekala v případě, že by se druhá světová válka vyvíjela jinak: „Tento prostor jednou musí být německým prostorem a Čech tu nakonec nemá co pohledávat." S českým obyvatelstvem hodlal naložit následovně: „Jedni jsou dobré rasy a dobrého smýšlení, s těmi to je jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom jsou tu jiní, jejich protipól: lidé špatné rasy a špatného smýšlení. Takové lidi musím dostat ven. Na Východě je hodně místa. (...) Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně prozkoumat. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. S těmi dobře smýšlejícími špatné rasy to pravděpodobně budeme muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v Říši či jinde a postaráme se, aby už neměli děti. (...) Pak zbývají špatně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, protože tvoří růstově dobrou vůdcovskou vrstvu. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. Nezbude nám nic jiného, než pokusit se usídlit část špatně smýšlejících dobré rasy v Říši, uprostřed čistě německého okolí. A pokusit se je převychovat a poněmčit, nebo, nepůjde-li to, postavit je nakonec ke zdi."

To vše vytvořilo klima nejen pro odsun Němců, ale také pro živelné násilnosti, jako se udály v Ústí nad Labem či Postoloprtech. S ohledem na to, co předcházelo, by bylo snad spíše s podivem, kdyby k takovým reakcím nedošlo. Když dnes vidíme v televizních reportážích vysídlence či jejich potomky slzící nad příkořími, kterých se jim po válce podle jejich mínění dostalo, nepřestává překvapovat, jak málo pokory se mezi nimi najde ve vztahu k zločinům, kterých se Němci dopustili během války a před ní na Československu a jeho občanech; jak málo pochopení pro příčinné souvislosti projevují.

Je také třeba se vyvarovat házení všech případů násilí na Němcích do jednoho pytle, a to jak na straně obětí, tak pachatelů. Hovoří-li statistiky o tisících zabitých německých civilistů, pod těmito čísly se mohou skrývat jednotlivci nejrůznějšího druhu s různou mírou napojení na nacistický režim a jeho zvěrstva - od politicky indiferentních zemědělců, přes členy NSDAP po skutečné nacistické zločince. Právě tak na straně českých pachatelů jistě najdeme různé profily. Cítíme, že situace je jiná, pokud vzali „spravedlnost" do svých rukou občané, kterým okupanti popravili polovinu rodiny, jiná když vraždil rychlokvašený odbojář z Revolučních gard, který třebas za války s okupanty dobře vycházel. Někdy mohlo jít o spravedlivou mstu, jindy o sprostou vraždu. Dnes už v rámci statistik nebude snadné rozpoznat, jaký podíl mezi nimi zaujímaly jednotlivé typy případů. Proto bychom měl být velmi opatrní při vynášení všech kategorických soudů o masovém vraždění nevinných civilistů opilými sadisty.

V neposlední řadě je třeba rozlišovat mezi činy státu či národa na straně jedné a činy soukromých osob na straně druhé. Zatímco nacistická agrese a teror byly řízeny státem, resp. režimem, který měl aktivní oporu v rozhodující části svého národa, násilnosti v poválečném Československu byly dílem pár stovek či tisíců jednotlivců.

Schopnost pohlížet kriticky a střízlivě na vlastní dějiny může být považována za známku vyspělosti národa, pokud však přeroste v politicky korektní sebemrskačství, je naopak příznakem dekadence. Problematika sudetských oběti poválečné doby by tak neměla být vytěsňována z diskuse, zároveň bychom se však měli vyvarovat jejímu zveličování, paušalizování a vytrhávání z dobových souvislostí. To vše by totiž mohlo zamlžovat pohled na souslednost příčin a následků a relativizovat zrůdnost nacistické agrese a teroru vůči Československu a dalším evropským státům.

Tomáš Břicháček, 20. září 2010, Revue Politika 9/2010

Z jednoho diskusního příspěvku k uvedenému článku:

U Kamenné jsme vztyčili kříž sudeťákům ze vzorné SS vesnice.
Opět vše začalo kampaní, ve které byli osočováni Češi z masakru nevinného německého obyvatelstva…

Bergersdorf-Kamenná byla vesnice většinově německá, která měla před válkou 250 obyvatel. Její obyvatelé byli z příchodu Němců v roce 1939 tak nadšení, že jich celých 47 vstoupilo do jednotek SS-Waffen. Podle celkového počtu obyvatel lze usuzovat, že z každé sedlácké rodiny vstoupil do této organizace, která byla po válce vyhlášena mezinárodním společenstvím jako zločinecká, jeden synek. V roce 1943 udělil Obergruppenführer SS Gottlieb Berger za zásluhy této obci titul "vzorná vesnice SS." Hrála kapela a taťkové - členové NSDAP byli na své synky pyšní. Ti bojovali v SS divizi Leibstandarte Adolf Hitler, která se za války dopustila mnoha válečných zločinů.

Právo, 20. srpna 2010, Petr Uhl, Za vraždy v Dobroníně už nelze trestat:

„R.K. je 88letý syn muže, který to prý vše zorganizoval, vybral sedláky podporující nacismus v okolních vesnicích, tedy řadové členy NSDAP, jeden byl prý v SA a jeden v SS.“

Z Práva jsme se dozvěděli, že oběti politováníhodných excesů byli členy NSDAP, SA,SS. Potřebovali bychom však vědět, zda zabití Němci byli nejen nacisty, členy organizací prohlášených za zločinecké, ale zda také se dopustili nějakých zločinů vůči českému obyvatelstvu. Toto sdělit je samozřejmě povinností sdělovacích prostředků, které však již delší dobu jsou bohužel více či méně proněmecké. Potřebné údaje proto zpravidla nedostáváme. Pokud je však nemáme, měly by být naše soudy jen opatrné. V žádném případě však nikoliv sebemrskačské. (Pozn. red.)

Pověry o naší armádě

V podzimních měsících, září a říjnu, si připomínáme významné historické události. Ty slavné, jako je 28. říjen – vznik republiky, i ty tragické, jakými byly události podzimu roku 1938. V souvislosti s těmi druhými se obvykle různí chytráci vytasí s rádoby objevnými úvahami o osobnosti Dr. E. Beneše a o významu Československé armády. E Beneš je pak obvykle vylíčen jako mizerný státník, zbabělec, protiněmecký šovinista, republika jako umělý slepenec neschopný života a armáda této republiky jako vojsko, které nikdy nebojovalo. První dva nesmysly ponechám stranou a pozastavím se u toho posledního.

Československá armáda bojem totiž prošla. A ne jednou. V boji vlastně vznikla jako zahraniční Čs. legie, které prošly těžkými boji ve Francii, Itálii, v Rusku a zejména pak na Sibiřské magistrále. V prvních letech po vzniku republiky se podílela na obhájení samotné podstaty státní existence. Už v roce 1918 bylo nutno vojensky zakročit proti pokusu odtrhnout národnostně smíšená území v českém pohraničí a zajistit hranici vůči Maďarsku. Ke skutečnému válečnému střetnutí pak došlo v roce 1919 s rudým Maďarskem, jehož exponenti se pokusili o vytvoření bolševického slovenského státu závislého na Maďarsku. V roce 1920 následovalo válečné střetnutí s Polskem o území Těšínska, historickou součást českého státu. Výsledkem bylo rozdělení tohoto území mezi oba státy. Úspěšně proběhla mobilizace v souvislosti s pokusem o monarchistický převrat v Maďarsku ve prospěch habsburského rodu.

I v roce 1938 československý voják obstál se ctí. Příslušníci četnictva, policie finanční stráže a oddílů Stráže obrany státu a pochopitelně i útvarů Československé armády čelili henleinovským povstalcům i oddílům freikorpsu, který útočil z říšského území a v jehož řadách byli přítomni příslušníci německých ozbrojených sil. Fakticky se tehdy Československo ocitlo ve válce s nacistickým Německem. Toto je zejména nutno si uvědomit. Pro Československo začala druhá světová válka právě tehdy. V září roku 1938. Zrada západních mocností a podlézavost některých českých politiků nic nemění na faktu, že armáda tehdy svou povinnost splnila stejně, jako ostatní silové složky československé moci. Bojovala, dokud nedostala rozkaz boj zastavit.

Ani okupace našich zemí o rok později se neobešla bez vystoupení vojáků. Předčasnému proniknutí německého vojska na naše území se na odpor postavila posádka ve Frýdku – Místku a německý útok úspěšně odrazila. Stejně tak se československé ozbrojené síly postavily na úspěšný odpor proti maďarské okupaci na území Podkarpatské Rusi. Po několik dní se bojovalo i na území východního Slovenska.

Jistě není třeba připomínat účast našich vojáků v domácím odboji i jejich statečnost v jednotkách zahraničního odboje. Bojovou účast ve Slovenském národním povstání a v Květnovém povstání. Dále pak zajišťování československé státní moci a pořádku v pohraničních oblastech. Boj s oddíly UPA v letech 1946 -1947. Mnozí vojáci zaplatili svobodou, zdravím nebo dokonce životem svou odvahu a vlastenectví po roce 1948. Nebylo totiž zrovna málo těch, kteří se s násilím totalitního režimu nesmířili a k aktivnímu odporu neměli daleko.

I v roce 1968 se našli vojáci, kteří projevili rozhodný postoj vůči sovětským okupantům. Naproti tomu je nutno si přiznat i smutnou kapitolu srpna 1969, kdy byla armáda surově zneužita proti vlastnímu národu.

Myslím, že tato fakta stačí k vyvrácení pověr o neexistenci české a československé vojenské tradice. Není ale na škodu položit si otázku, proč se takové fámy šíří a komu vlastně prospívají. Jde o starou propagandistickou techniku, která už byla mnohokrát použita a dokonce i odborně vyhodnocena. Chceme- li národ podmanit, musíme ho zbavit jeho idejí, vzorů a tradic. Ostatně, nacistická propaganda v době okupace byla podezřela podobná tomu, co nám objevně sděluji někteří rádoby publicisté. Mráz ovšem běží po zádech, když si uvědomíme, že mezi tyto propagandistické metody, už mnohem sofistikovanější, patří i systematické rozeštvávání sociálních skupin. Jak si přitom nevzpomenout na poštívání proti seniorům, zejména v odporném videoklipu Mádla a M. Issové. Popouzení proti tzv. „ sockám“, tedy lidem, kteří nemají zrovna horentní příjmy. Proti nezaměstnaným apod. V té souvislosti si uvědomuji, jak rozporné jsou reakce veřejnosti na vládní škrty platů státních zaměstnanců. Mezi nimi jsou přece také vojáci. Nespoléhá se tady také tak trochu na nechuť části veřejnosti k policii a profesionálním vojákům? A ovšem i ke státní správě jako takové? Nejsme svědky dalšího rozeštvávání ve smyslu známého hesla „ Divide et impera“?

Pak se mě ovšem zmocňuje pochybnost, zda naše současná vláda je opravdu nositelkou tradic nejen naší brannosti, ale i veškeré české státnosti.

Ing. Jiří Pondělíček

Aktivity Občanské iniciativy NE ZÁKLADNÁM

Poté, kdy Obamova vláda v září minulého roku oznámila ukončení plánu na výstavbu radarové základny v Brdech, česká krajní pravice začala lkát, že ji americká vláda opustila. Dostalo se jí však brzy od americké administrativy ujištění, že tomu tak není a že v příštích vojenských plánech Spojených států může být s českou účastí počítáno. Stalo se tak poté, kdy Topolánkova vláda ratifikaci smlouvy s USA z Poslanecké sněmovny stáhla a Fischerova vláda o ní jednat nehodlala, protože bylo zřejmé, že složení Poslanecké sněmovny v té době nedávalo záruku schválení smlouvy uzavřené přes odpor většiny národa. To byl výsledek mimo jiné tři a půlleté nepřetržité aktivity OI Ne základnám, která za tu dobu shromáždila 170 tisíc podpisů pod petici žádající o této otázce referendum, aby národ mohl vyjádřit svůj postoj k americké vojenské základně u nás. Kromě toho OI Ne základnám pořádala téměř každé dva měsíce či častěji veřejnou akci (protestní demonstraci, hepening apod.), což iniciovalo společnost k trvalému odporu proti americké vojenské přítomnosti v naší vlasti.

Jakmile však v květnových volbách nastal v Poslanecké sněmovně i vládě výrazný obrat doprava, vystoupila do popředí vstřícnost Nečasovy vlády instalovat na území České republiky jinou formu americké vojenské přítomnosti. Ve snaze učinit ji národu přístupnější, mluví vláda o takzvaném centru včasného varování a ministr obrany Vondra tuto záležitost očividně bagatelizuje. Mluví a jakýchsi pouhých dvou kancelářích a o tom, že jen blázen by si nepřál takovouto spolupráci s americkými spojenci. Zamlčuje přitom před národem, že podle mezinárodního práva každý stát napadený vojensky jiným státem, má právo zasáhnout agresorovu vojenskou přítomnost kdekoli na světě. Tak by se ČR opět mohla stát terčem odvety státu napadeného Spojenými státy. Přitom je známo, že pouze v končícím desetiletí USA vojensky napadly dva státy – Afghánistán a Irák (v současné době si otevřeně brousí zuby například na Írán), přičemž ničeho, kromě statisíců obětí na obou stranách vojenských konfliktů Spojené státy nedosáhly, jen zbrojařům ztučněla konta.

Za těchto okolností OI Ne základnám opět aktivně vystupuje na veřejnosti. 8. září, v den zahájení pracovního zasedání nově zvolené Poslanecké sněmovny, někteří členové OI obcházeli v době, kdy poslanci přicházeli do sněmovny, její budovu a pikety, které měli připoutány k tělu, oznamovaly naše protesty nejen proti zřizování americké vojenské přítomnosti v ČR, ale proti protilidové politice vlády ČR vůbec. – Při přípravě velké demonstrace pořádané odbory 21. září nemohla OI zůstat stranou a veřejně se k ní připojila.

9. října uspořádala OI Ne základnám vlastní demonstraci v Praze na Václavském náměstí, na níž promluvili mimo jiné poslanci Jaroslav Foldyna (ČSSD) a Kateřina Konečná (KSČM), dále mluvčí nově zrozené iniciativy ProAlt Tereza Stöckelová, Daniel Solis, představitel Demokratické strany zelených, Jan Májíček, mluvčí OI Ne základnám a další. Projevy, které trvaly necelou hodinu, kritizovaly světové zbrojaře a válkychtivé politiky a různé stránky protilidové neoliberální politiky současné české vlády se zvláštním zaměřením na ministry Schwarzenberga a Vondru. Na náměstí se sešlo pár stovek účastníků, kteří se po projevech vydali k americké ambasádě, aby před ní protestovali proti zamýšlené americké vojenské přítomnosti na našem území.

OI Ne základnám v září pustila do oběhu novou petici s obdobným zaměřením, jako byla ta minulá, v níž šlo o zabránění výstavby radaru v Brdech. Současná petice je zaměřena opět k uspořádání referenda o otázce: „Souhlasíte s umístěním a existencí základny Národního raketového systému obrany USA na území České republiky?“ Vyzýváme naše spoluobčany, aby se k nám svými podpisy pod petici připojili. Budeme rádi, když naše společné síly přispějí k odmítnutí nové dvoustranné vojenské spolupráce, která by měla na našem území legitimizovat americkou vojenskou přítomnost.

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

I generálové mohou padnout v boji

Nebývá zrovna obvyklé, aby generál padl v boji. A právě během druhé světové války se tak v některých případech stalo a zrovna v řadách československé armády. Generálové Vojta, Bílý a Homola byli popraveni za odbojovou činnost, generál Vojtěch Luža padl v přestřelce u Přibyslavi a generál Vedral-Sázavský při výbuchu miny během Karpatsko – dukelské operace. Mezi tyto válečné oběti patří i osobnost generála Aloise Eliáše.

Ing. Alois Eliáš vlastně nikdy nepomýšlel na vojenskou kariéru. Jeho profesí byla doprava, především stavba a projektování železnic. První světová válka ale jeho život radikálně změnila. Jako poddůstojník C.K. rakouské armády přešel, tak jako mnoho jiných Čechů, k ruské armádě a po praxi na ruských železnicích, kde uplatnil svoji profesi vstoupil do Československých legií. Brzy se dostal na francouzská bojiště, kde jako důstojník Československého vojska ve Francii prošel několika bitvami, např. u Terronu. V počátečním období republiky patřil k jejím obráncům v tehdejších lokálních válečných konfliktech. Zúčastnil se tak války s Polskem o Těšínsko a bojů s Maďarskem na Slovensku. Jako voják se neustále vzdělával a po absolvování Válečné školy v Paříži se stal jedním z důstojníků generálního štábu. Republiku reprezentoval i na některých mezinárodních jednáních, kde získal i určité diplomatické zkušenosti.

Po okupaci českých zemí a zřízení protektorátu přijal politickou zodpovědnost a stal se předsedou protektorátní vlády. Republiku ale nezradil a kolaborantem se nestal. Podílel se na zřízení tajné armády, budované pro případ povstání vojenskou organizací Obrana národa. Vytvořil rovněž zpravodajskou síť pracující pro exilovou čs. vládu. Byl ve spojení s organizacemi Politické ústředí a Petiční výbor věrni zůstaneme. Tato činnost nezůstala okupantům utajena a generál byl brzo sledován gestapem. Ani tehdy se ale nezalekl a odmítl jménem vlády tzv. přísahu věrnosti vůdci. Tímto a dalšími politickými kroky se stával pro okupanty stále více nejen nepohodlným, ale přímo nebezpečným. Generálův osud se začínal naplňovat.

Předseda protektorátní vlády gen. A. Eliáš byl zatčen v září 1941 a podroben řadě výslechů. Nacistický soud jej, jak také jinak, uznal vinným a odsoudil k trestu smrti, přesto že obžaloba vypracovaná gestapem byla zmatená a obsahovala řadu věcných chyb. Před popravčí četou stanul 19. června 1942.

Není snad třeba zdůrazňovat, že ani památka gen. Eliáše to neměla vždy jednoduché a to zejména po roce 1948. Komunistům osobnost prvorepublikového generála a legionáře přirozeně nešla po nos. A nutno si přiznat, že i dnes se najdou u nás lidé, kteří by památku odbojářů nejraději vymazali z paměti národa. Právě proto si ve výroční den narození gen. Eliáše připomínáme jeho památku a vítáme odhalení pamětní desky, připomínající jeho odkaz. Odkaz politika, který přijal odpovědnost a vojáka, který nevzdal boj. Připomínáme si tak památku jednoho z generálů, kteří padli v boji.

Ing. Jiří Pondělíček

Jak okrást chudého

V odpovědi na tuto otázku je mistrem Evropská unie. Ona rozděluje dotace podle pravidla hry „vařila myšička kašičku“ - tomu dává, tomu nic, tamten navrací, jinému nepřispěje, (když vypěstuje nadměrně velká jablka), někoho nepustí za výdělkem, a je-li třeba, oloupí chudého. Konkrétně: vzpomeňme, jak nás v Británii odmítali zaměstnat. V Doveru nechali pocestného otevřít i příruční tašku – vida, nalézal se v ní slovník, zalistovali, a bylo-li náhodou některé slovo zvýrazněno, třebas zedník, již nikomu nevymluvil, že jde hledat práci za Kanál. Němci a Rakušané si nás neoblibovali vůbec, leda v případě, že se někdo nabídl na nedostatkové řemeslo „na černo“. A najednou přicházejí německé firmy, které u nás rovnou vybírají nejhledanější rozinky. Tentokrát mezi nimi kraluje medicína, neboť lékařů je nejspíše všude ve světě nedostatek. Dlouhých 12 let zrají, než jsou z nich skuteční znalci, jejich studia jsou navíc drahá, i Karlova Univerzita je nákladná. A tak její absolventi se stali rozinkami, vybraní kandidáti mají cenu zlata. Evropská unie, která nám jindy nepřeje, na zeleninu a ovoce nepřidává, na druhé straně hotové finance nepříliš férovým způsobem přerozděluje.

Ale začínají se pořádat „odvodové manévry“ v bílém v Čechách. Bude to v říjnu, Němci pořádají rovnou veletrh či velenábor, jehož se účastní 31 renomovaných klinik z Německa, a příležitost si nenechala ujít ani klinika rakouská. Nejsilnější kartou jsou ovšem mzdy lékařů – zatímco Češi uvádějí v jedné z posledních tabulek měsíční plat ve výši 42.200 korun, v Německu pobírají rovnou dvojnásobek, tedy 99.400 korun českých. Tam si bohatší klientela dobrého lékaře zaplatí, zatímco český lékař má chudé zákazníky, je nucen pracovat „od vidíš do nevidíš“, je vesměs okrádán zdravotními pojišťovnami, vládní machři si jej neváží, a tak není divu, když si mnozí finančně vypomáhají prostě tím, že jdou od promoce rovnou do poslanecké lavice, dokonce na radnici, nebo i do ministerských křesel. Kdyby chodili do práce ve stylovém bílém, měli bychom prostě v politice „nasněženo“. Skoro bych doporučoval, aby se na medicíně vychovávali i v rétorice. Ti, jimž je daný obor osobně dražší, jdou pak do ciziny, nehledě ke zmíněným platům.

Tito vysoce kvalifikovaní turisté založili dokonce iniciativu „Děkujeme, odcházíme“. Jak se chlubí, máme podporu zhruba 15 stovek lékařů, přičemž již teď u nás schází 700 lékařů. V dřívějších letech se hovořilo o tom, že ročně odcestuje zhruba 250 lékařů, tedy skoro polovina všech absolventů. Statistika alespoň uvádí, že roku 2003 opustilo fakultu 874 doktorů, roku 2007 ještě méně, 795. Co se odchodů na Západ týče, za prvních 8 měsíců roku 2010 vystavila Česká lékařská komora 377 certifikátů pro práci v zahraničí, tedy mnohem více než loni (kdy bylo vydáno 377 certifikátů). Inu členové iniciativy Děkujeme, odcházíme, mají jen jediný argument. Peníze. „Nástupní plat našeho lékaře ve státní nemocnici činí 14 tisíc korun“, tedy tolik jako prodavačka, pokladní či kuchař. Po 32 letech praxe, jak uvádějí ti, kdož poděkovali a balí zavazadla, je to asi 23 tisíc čistého měsíčně.

Takže zbývá „Jobova zvěst“ – tedy „Job veletrh Lékařství a zdraví“, který proběhne ve Slovanském domě v Praze v posledních dnech října (29. a 30.10.2010). Mladá generace tuto příležitost vítá – ne proto, že by nacházela šanci v Německu a Rakousku. O naše lékaře stojí i Britové, Francouzi i Spojené státy. Nyní v říjnu se však dozvědí, že se nevyžaduje ani perfektní znalost němčiny či angličtiny, to všechno lze během kursů zušlechtit. Vstupné na veletrh bude zdarma, denně se budou slosovávat zajímavé ceny – inu na rozdíl od ministra zdravotnictví vycházejí zájemcům vstříc i cizí verbíři, a co se našich ministrů týče, o zdraví mají postaráno, neboť jak víme, ve vládních stranách jsou zaměstnáni i psychiatři, a rektoskopii naši politici provádějí vzájemně.

Ti, kteří odejdou do Němec, jdou za jistými penězi : lékař bez atestace pobírá 3662 eur, tedy 92 tisíc korun, po atestaci 7000 eur čili 175 tisíc korun, k nimž by se dostal nanejvýš jako generální ředitel ČEZu nebo prezident republiky. A co zajímá nás? Inu krize medicíny, která propuká nedostatkem lékařů. Také jejich pracovní zátěží, ubohými příjmy, arogancí moci, existenční nejistotou, která hrozí privatizací zdravotnických zařízení. Krom toho padá všechno, co donedávna fungovalo, mimo jiné slušné postgraduální vzdělávání, a navíc, jak jsme viděli, je usnadněna migrace po vstupu do Evropské unie. Navíc nám lékaři stárnou, nemocnice jsou samovolně nebo svévolně devastovány, a tuší, že se již dávno pracuje na záboru nemocnice na Karlově – vždyť málokde seženou developeři tak atraktivní prostor jako na Karlově náměstí. Čtvrtina promujících lékařů odchází, buď do politiky nebo za hranice.

A oč přicházíme? Výchova kvalifikovaného lékaře trvá 12 let. V penězích jde o mnoho set tisíc korun. A průměrný věk dnešních lékařů? Internistů přes 42 let, chirurgům je víc než 45 (45,3), gynekologům a porodníkům skoro 47 (46,8) a praktickým lékařům přes 52 roků. (To je stav z roku 2006, přičemž od té doby uplynuly další čtyři roky). Takže jaký div, že s hasiči, policisty a nějakým vojákem nebo státním úředníkem naposledy protestovali i lékaři. Mít tu moc, jak se říkává, potrestal bych všechny velikány, kteří o našem zdraví rozhodují a vegetují z peněz, které jsme my starší nastřádali. Posadil bych je chutě do zubařského křesla a svěřil je do péče stomatologa s vrtačkou v třesoucí se ruce. Alespoň na okamžik by se mi snad ulevilo.

Fr. Kříž

K diskusi o rovnítku mezi fašismem, nacismem a komunismem

Demokracie je diskuse. Proto ji rád postoupím s panem dr. Malým. Jsem vděčný za objektivitu jmenovaného k mému článku „Názory seniora k výsledkům voleb mládeže“. S většinou mých názorů souhlasí. Zásadně však odmítá názor, že mezi fašismus a komunismus nelze dát rovnítko. Dr. Malý nesouhlasí ani s tím, že bez nezměrných obětí lidu Sovětského svazu by byl náš národ Němci zlikvidován.

Mně se zase nelíbí ani současný zběsilý a často falešnými údaji přeplněný útok proti „komunismu“.

V obdobném kritickém duchu jsem četl, že koncentrační tábory (gulagy) vznikly v Sovětském svazu. Takže pak lhali jiní autoři, kteří jejich zřizování připisují Britům během jejich války proti statečným Burům (původně Holanďanům). Pak lhali i historici, kteří popisovali obranné války Indiánů v USA. Po desítkách let války Američané uvěznili zbytky řady kmenů, i ženy a děti v táborech s děsivými životními podmínkami.

K tomu závěrečnému tvrzení, že by náš národ Němci po vítězné válce nezlikvidovali, je možné argumentovat plány na germanizaci Čech a Moravy, které v době války byly jen pomalu naplňovány. R. Heydrich, jako zastupující tzv. říšský protektor, zcela otevřeně prohlásil, že Čech zde nemá co dělat. Plán germanizace tohoto prostoru i lidí schválil samotný Hitler.

Zde nejde o to, zda něčemu věřím nebo nevěřím, ale o to, zda chci uznat historická fakta, či tvářit se jako když neexistují.

V současnosti bojuje o vlastní existenci jeden malá slovanský národ - Lužičtí Srbové. Žijí v zemi, kterou obývali jejich předkové od 6. či 7. století. Dnes jsou ve vlastní zemi, vlastně jen v menší její části, pouhou nepatrnou menšinou. Také oni měli být jako národ ve válečné době zlikvidováni. Zbytek inteligence měl být fyzicky likvidován. Ostatní Lužičtí Srbové měli být přestěhováni do čistě německého prostředí. Realizaci tohoto likvidačního plánu zabránila (jak uvádí i německé sdělovací prostředky) protiofenziva sovětské armády u Moskvy, která zahnala Němce a jejich spojence o 100-200 km zpět.

V době války Bělorusů zahynula více než jedna třetina. Tam měly desítky svých Lidic a Ležáků. Kolik chybělo k likvidaci tohoto národa. Na březích Baltu žijí Kašubové, kteří představují zbytky někdejších Pobaltských Pomořanů. Zhruba z 300 tisícového národa zlikvidovali Němci 50 tisíc Kašubů, především příslušníky inteligence a aktivisty. Jak málo je známé u nás, že premiér polské vlády, Tusk, je Kašub.

Pro mě je nepochopitelné, kdo v Sovětském svazu, představovaném jako zaostalá a vyvražděná země, vybudoval rozsáhlý těžký průmysl, vyspělou zemědělskou mechanizaci, spoustu nových továren, kdo postavil mohutné hydroelektrárny a vybudoval vyspělý zbrojní průmysl, který byl srovnatelný s německým arsenálem. Kde se vzali lidé, miliony obránců vlasti, kteří nejen vzdorovali německé armádě vyzbrojené téměř celou Evropou, ale kteří měli hlavní podíl na porážce Německa a jeho spojenců.

Kyjev pomáhala osvobodit Svobodova armáda. Ve škole jsem kdysi slyšel vyprávět našeho důstojníka, že nacházeli nejen hromadné hroby. V jedné studni našli naházenou celou jednu třídu školáků včetně jejich učitelky.

Takovou tvář měl nacismus. Rozhodně nevěřím, že by k našemu národu byl více milosrdný.

Připomeňme si, že asi 144 000 sovětských a asi 30 000 rumunských vojáků dalo život za naši svobodu.

Všem, kteří obětovali svůj život v boji proti fašismu a nacismu – patří naše nesmírná vděčnost a úcta.

Fr. Truxa

Andrej Ivani: Kosovo vyhrožuje Srbům zbraněmi

Kdyby Srbové na severu Kosova vyhlásili samostatnost, tak vláda v Prištině by byla připravena zbraněmi obhájit integritu Kosova, řekl ministr vnitra Bejram Rexhepi jedněm srbským novinám. Separatisté na severu Kosova vyhlásili předtím v jedné anonymní deklaraci nezávislost své části Kosova.

Priština o tom vyrozuměla ochranné útvary OSN KFOR a úřady EU v Kosovu, řekl Rexhepi. Za deklarace „Svazu obcí autonomní provincie Kosovo“, stojí podle kosovské vlády člen vlády bývalého premiéra Vojislava Koštunici. Všechny srbské politické strany popírají, že by měly něco společného s deklarací. Podobně jako Srbsko nepodporují Bělehradem uznávané srbské souběžné úřady v Kosovu nezávislost albánského Kosova, Srby velice pobouřilo rozhodnutí KFOR přenechat hlídání srbských pravoslavných klášterů kosovské policii.

Standard, 22.8.2010, str. 5, přeložil ing. J. Liška

Křesťanskosociální mírové forum

Zářijové slunce

Přes nevlídnou mediální přípravu proběhla pro Angličany kontroverzní návštěva papeže Benedikta XVI. klidně. Samozřejmě mimo obligátní zabásnutí šesti Afričanů „teroristů“, podezřelých z přípravy atentátu na hlavu Vatikánského státu (jak návštěvu Britové nahlíželi). „Teroristé“ byli ale po několika dnech puštěni. Šlo zřejmě jen o cvičení v ostražitosti a bdělosti dozorčích orgánů, jak je v kraji zvykem. Také protesty atheistů, homosexuálů, přátel prezervativů a neobvyklých sexuálních praktik neměly velkou odezvu.

Neklidné, často záludné počasí Britských ostrovů, od příjezdu ve čtvrtek 16. září až po odlet v neděli 19. září 2010 si vzalo na chvíli dovolenou. Ve Skotsku při čtvrtečním průvodu slavnostní náladu se sluníčkem podtrhla účast kutálek i školních souborů údajně s tisícovkou dudáků. Ti samozřejmě s mečivým pištěním nemohou při žádné slávě ve Skotsku chybět. Ať prší či chumelí, dodávají vždy trochu rozjaru ne-li veselí. I když nebylo prodáno na slavnostní mši na stadionu v Glasgow všech osmdesát tisíc vstupenek, sedmdesátitisícová návštěva potvrdila, že ve Skotsku je 17% obyvatel katolíků, oproti anglickým 2%. Myslím, že pohodu všech účastníků mše na stadionu pokazil jen odjezd Benedikta XVI. ve zcela zbytečném obrněném „popemobilu“, okolo kterého klusalo družstvo ochranky tajné policie. Otevírání a zavírání okének působilo tristním dojmem. Nač ten strach!?

Vedle mší a náboženských setkání (včetně s anglikány) měl papež schůzky s politickými přestaviteli země – (co si říkali, jsem se ale nikde nedočetl) – a pozdravil se s královnou. Vše se konalo v rovině korektnosti a vzájemného respektu. Jen ministerský předseda Britanie David Cameron se ohradil proti papežovu upozornění, že zem směřuje k agresivnímu sekularismu. Výtku odrazil větou že „náboženské vyznání je důležitou součástí národní debaty“. Z papežovy strany – pro občany zřejmě výsostně důležitá – byla omluva těm, pohlavně zneužitým katolickým vychovateli a kněžími. To se stalo významně ze stupňů Westminsterské katedrály, čelem k shromážděným, a došlo k opravdovým slzám na obou stranách. Svět je v bolestivé krizi…

Sobotní papežův průjezd Londýnem k večerní vigilii v Hyde Parku chtěli využít a zneužít protestující. Těch bylo údajně dvacet tisíc, ale zkušení organizátoři průvodů vymezili proudy tak, že nemohlo dojít k žádným konfrontacím. Protestující měli vyhrazenu třídu Whitehall a papežův průvod jel paralelní parkovou cestou Horse Guards Drive a slavnostní The Mall vedoucí k Buckinghamskému paláci. V pozdním odpoledním chladném zářijovém slunku davy očekávající papeže tedy nebyly ničím rušeny. Charakterizovat náladu by bylo možno škálou od zdvořilé rozpačité zvědavosti, sympatizující přízně až úcty ke starci, který zvládal fyzickou i psychickou zátěž návštěvy. Vše probíhalo, přes nával turistů, na rovině civilní londýnské sobotní relaxace. Myslím, že opět nešťastnou rekvisitou, která rušila, byl „popemobil“. Papež se v něm jevil uzavřený jak pozdní vzácný bělásek ve vitríně. Jen kývání jeho bílé hlavy na pozdrav do obou stran, naznačovalo pozemskou účast, či únavu. Tiché zlato vylité zářijovou bezmračnou oblohou do korun žloutnoucích stromů na The Mall jen podtrhovalo sentiment a nostalgii přihlížejících. Dnes ještě zapadá slunce nad naší civilizací...

Beatifikace Kardinála Johna Henry Newmana v Cofton Park v Birminghamu uzavírala první návštěvu Benedikta XVI. ve Velké Britanii.

ITIS, Londýn, 20.září 2010.

Potíže s rozpory

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Zářijová návštěva papeže Benedikta XVI. v Britanii roku 2010 rozvířila celou škálu diskusí a komentářů. Zde je tedy na místě připomenout, že Britanie je stále převážně protestantská, a hlavou anglikánské církve je napořád královna Elizabeth II. Skalní anglikáni nahlíželi tedy pochopitelně papežovu návštěvu jako konkurenci, ne-li jako podkopávání jejich víry, i když návštěva byla pojata oficiálně jako přijetí hlavy Vatikánského státu. Nevraživost byla také proto, že papež na jaře 2010 otevřel náruč těm anglikánům, kteří nejsou naladěni na canterburské reformy, jako ustavování kněžek a dokonce biskupek. Na dokreslení řekněme, že i můj dobrý anglický přítel Bernard přestoupil z anglikanismu k metodistům. Tak událost nemohla přejít u jinověrců bez kritik.

Nejzávažnější polemika se odehrála mezi nejvyšším obráncem papeže a jeho cesty po UK nyní westminsterským arcibiskupem Vincentem Nicholsem a kritickými akademiky dne 20. září 2010 na televizní stanici BBC2. Diskusi obratně a citlivě moderoval Huw Edwards, zkušený reportér a komentátor. Zajímavé bylo, že hlavní účel návštěvy, totiž blahoslavení kardinála Johna Henry Newmana v Cofton Park v Birminghamu, byl prakticky zastřen, a hovor se stočil na kategorie lidského nazírání, kterým říkáme náboženství a víra.

Už dříve, než birminghamský arcibiskup Vincent Nichols byl povýšen do Westminsteru, prokazoval vždy znamenitou schopnost vysoce inteligentního diskutéra a znalce svého oboru. Těsně před jeho instalováním byla prubířským kamenem diskuse o nových objevech a vývodech anglických historiků o Panně Marii. Ti se nyní dobrali k názoru, že Ježíš a jeho rodina prakticky nikdy neopustila území dnes známé jako Nazaret. Biblické pasáže o událostech jsou dle nich většinou daleko pozdější a smyšlené. V místě Nazaretu bývala v době narození Ježíška silná římská posádka a došlo tam k několika vojenským střetům s místními obyvateli. Donové z Oxbridge tvrdí, že Panna Maria byla buď milenkou nějakého římského vojáka, nebo byla dokonce římským legionářem znásilněna a to přineslo plod – Ježíše. Profesorské badání se srovnává s židovským Talmudem („Talmudic text“) který uvádí, že otcem Ježíše byl římský voják jménem Pantera.

Loňského roku arcibiskup Vincent autoritativní nálezy odmítl v televizním interview věcným a klidným vyznáním:

„My věříme, že matkou Ježíše byla Panna Maria…“ , tím také diskuse na téma skončila.

Samozřejmě, proti víře je obtížné vznést argument.

Konečně, když věřím poctivě v něco dobrého, dělám dobré a neohrožuji lidi jiného názoru, nemělo by to být zle. Jenomže dnes se pomalu setřelo, co je dobré a co není. Oponentům návštěvy navíc dodávala munici pedofilská aféra některých katolických kněží a přiznání a veřejná omluva papeže.

Nám osobně známý klidný, vyvážený a důstojný biskup Vincent, ke kterému jsme chodívali denně na ranní mše do hendonského konventu St. Josepha než odešel do Birminghamu, se při diskusi na BBC2 stěží ovládal. Totiž akademická/profesorská oposice byla až provokačního rozměru.

A jen díky moderátorovi Edwardsovi a rovněž účastnému Lordu Pattonovi (který návštěvu papeže zajišťoval), nevybočila vzájemná obviňování z rámce anglické korektnosti. Přesto se arcibiskup neovládl a několikrát opozici skočil do řeči, což je v Anglii u intelektuálů nepřijatelný přestupek.

A zde jsme u jádra problému.

Narostly potíže s rozporným nazíráním na existenci, jejími výklady a tedy mezi náboženstvími vůbec, či mezi náboženstvími a pustým atheismem.

Církve obecně (snad mimo islámu) ztratily středověkou moc natolik, že nemohou donutit občany a poctivé vědce, aby se skláněli před církevním náhledem, natož dogmaty, a jednali jinak, než jak jim přikazuje svědomí a hledání pravdy.

Víra v cokoliv byla a je dodnes dosazovaná v situacích, kdy o problému (jako např. vznik existence) není dostatek pravdivých vědomostí, či věda nepřinesla nediskutovatelné konklusivní výsledky. Rozdílné víry mohou vést ke konfrontaci.

Jsme v krizi náboženství a střetech s vědou. To destabilizuje.

Křesťanství, a tedy i Katolická církev, patří mezi tzv. zjevená náboženství přímo od Boha. Tedy má exklusivní právo na plnou pravou pravdu.

Ovšem židovské náboženství je rovněž zjevené Bohem, dle Mojžíšových knih a proroků.

Vedle toho muslimové pokládají jejich náboženství islámu také za zjevené andělem božím Mohamedovi.

Budha byl osvícen ke svému poslání pod stromem v místě, kde dnes leží a stojí Bodh-gaya. A další a další náboženství a jejich výklady se vydávají za jedině správné.

Ovšem donové, učitelé a profesoři z Oxbridge a odjinud se dobrali také k osobitým (a archeologií často podloženým) nálezům a názorům na události historické a jiné (jako počátky světa), a dnes (oproti středověku – viz Galileo) už jim nelze zakázat jejich pozorování a myšlenkové modely.

Máme se opět pro své rozdílné názory vyvražďovat?

Stvořiteli rozhodně nemůže jít o to abychom se vzájemně nenáviděli a podle stupně rozporů případně mordovali. Abychom si vzájemně ubližovali z důvodů té či oné vyvolenosti. To už tu bylo dávno, po celý středověk a až do dvacátého století. Nemůžeme ustoupit od rozumu a tolerance.

Loupení a cesta k olupování jak ji denně vidíme a zakoušíme musí padnout.

To by byly a jsou ideály křesťanských snah… jenomže…

Čtěme francouzský světově rozšířený deník Le Monde z úterý 28, září 2010.

Zde na straně 6. zvláštní korespondent Laureát Zecchini (Qiryat Netafim, Revava) prezentuje informaci nazvanou:

„Izraelská výstavba na West Bank pokračuje“

Zecchini se zamýšlí nad perfektní režií hnutí židovských kolonistů. a jak mistrovsky organizovali mediální účast:

„V neděli (tj. 26.září 2010.) v15.25 malá skupinka kolonistů v malé osadě Qiryat Netafim, na severu West Bank, ukončila symbolicky moratorium na výstavbu, nadekretované před deseti měsíci vládou Benjamina Netanyahu“

V danou hodinu se začaly betonovat základy budoucí školky pro děti za aplausu malé skupinky přítomných, kteří zanotovali „Hatikvu“, národní hymnu Izraele.

Pak Danny DANON, místopředseda Knessetu a šéf radikálního křídla Likudu (premiérova strana) opakoval své poselství pro kamery:

„ Po deset měsíců kolonisté byli považování za občany druhé třídy, teď to skončilo, výstavba se obnovuje“.

V řeči dále odmítá, že jejich akce jsou provokacemi a prohlašuje:

„Byli jsme vyvoleni abychom stavěli v Judeji a Samarii“…povšimněme si, že pan DANON užívá biblická označení a ne označení West Bank, což je Izraelem okupované území patřící Jordánsku.

Sen velkého Izraele se musí udržovat.

Zde je ale dlužno podotknouti, že přes „moratorium“ výstavby sídlišť na West Banku, budování strategických vesnic a sídlišť jinde na palestinské půdě pokračovalo. Nota bene halasně vytrubované moratorium se týkalo jen 10% (deseti procent!) plánovaných zástaveb, jak uvádí Le Monde. „Mrtvá litera“ dle Zecchiniho, přeloženo do jadrné čeština „na kočku“. Moratorium byla tedy jen další izraelská šaráda, vytírání oči světové veřejnosti.

Zvláštní korespondent Le Monde dále informuje:

„Později, v sousední kolonii Revava, Likud zorganizoval ohromné shromáždění na ukončení moratoria. Měly se tam dostavit „tisíce“ militantních kolonistů, přišlo jich tam (ale jen) několik set, a jejich řady posílily početné delegace evangelických křesťanů z Ameriky a Evropy.“

Byli tam ti křesťané dovezení jako lidský štít proti možné palestinské obraně, nebo prostě podporovali izraelské „starší bratry“ v jejich tažení za velký Izrael? Z cizího krev neteče…

Je otázkou zda usurpátorské tahy Izraele založené na myšlení a sděleních Starého Zákona vůbec patří do moderního soužití mezi národy.

To je jedna věc.

Druhá otázka je, jak by se židé chovali, kdyby dosáhli kýžené vlády nad světem.

Londýn, 29. září 2010

Kardinál naléhal, aby OSN nezneužívalo problém chudoby

Kardinál Peter Turkson, prezident Papežské rady pro spravedlnost, hovořil 20. září na setkání hlav států a vlád ohledně Rozvojových cílů na přelomu tisíciletí (Millennium Development Goals - MDGs). Varoval OSN před zneužitím boje proti chudobě a hladu ve světě k prosazování mezinárodní kontroly porodnosti a jiných nehumánních ideologií. "Úcta k lidskému životu od početí do přirozené smrti a respekt vůči způsobilosti mužů a žen žít bezúhonný morální život potvrzuje jejich osobní transcendenci, i když žijí v chudobě". "Každý pokus použít MDGs k šíření a vnucování egoistického životního stylu nebo ještě hůře, populační politika jako laciný prostředek k redukci počtu chudých lidí byl by zlovolný a krátkozraký."

Kardinál naléhal na vlády, aby se místo kontroly porodnosti zaměřily na lidské aspekty rozvoje, včetně odstranění hladu, podpory vzdělání, poskytování zdravotní péče a sociálních služeb, zajištění rovných příležitostí v práci a zodpovědného správcovství životního prostředí. Hovořil také proti tlaku západních sekularistů vnutit africkým zemím postkřesťanské sexuální mravy.

1.10.2010, lifesitenews.com

Čtyřjedinost

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

„V době smrtelné krize světa i církve vyhlašujeme „Růžencovou výpravu“, která má změnit historii lidstva.“ Tak zní první věta Vyhlášení kampaně za Pannu Marii – Spoluvykupitelku z 5.srpna 2010. Podepsalo ho šest osobností katolické církve. Kardinál z Puerto Rica, jeden Arcibiskup z Indie, Matka Angelica z USA, ex-velvyslanec Sv. stolce na Filipinách a jedna Sestra a jeden duchovní z Irska (viz Světlo 36/2010).

Nemůžeme se s nimi neztotožňovat v pozorování krize světa a církve. Vidíme ji všichni. Svět je v globální korupci/zkažení všeho a všude!

Kdekdo by chtěl pomoci, ale poněvadž současné dění je prakticky v rukou mohutných agregátů negativních sil, totiž organizovaného zločinu a koordinovaného žraločího kapitalismu (bilderbergové), při čemž banky světa jim slouží, je to prakticky nemožné.

Jako katolík chápu touhu novým dogmatem hledat řešení, i volání po přímé boží intervenci (?), ale jako inženýr (tedy racionalista) nemohu nepozorovat nebezpečí návrhu. Nemohu nevidět, co je rozumné, účelné, možné, a co je akce koncipovaná s hlavou v oblacích. Dogmatiku nazírám jako od skutečnosti a pravdy zavádějící. Tedy zde je háček.

Krize světa jsou permanentní a způsobují si je převážně lidé sami. Především rozdílnými náhledy na existenci a svými chtíči. Krize nabyla stupně „smrtelná“ vynálezem nukleárních zbraní a trvá přes šedesát let. Proč nezabránil Bůh či Duch svatý vynálezu atomové pumy, která může zničit všechno tvorstvo!?! Dejte si sami odpověď!

Světová náboženství (všechna!) ve světovém rozměru a v globální situaci svými rozdílnými výklady existence a vzájemnou konkurencí (až k nenávisti) jen zvyšují nebezpečí střetu a vzájemného zničení/sebezničení (viz také otec atomové pumy J.R. Oppenheimer a jeho apel „Mutually Assured Destruction“, MAD).

Ježíš varuje: „Kdo sahají po meči mečem zahynou“ (Bible, Mat. 26, 51). Bude toto varování vyvracet a jeho dopadu zabraňovat Panna Spoluvykupitelka!?!

Zcestní theologové – včetně těch co právě žádají „Spoluvykupitelství“ – se dali na dráhu znásilňování zdravého selského rozumu a vymývání mozků. Nezadají si s poltickými demagogy.

Tedy naprosto jednoznačně za smrtelnou krizi světa si můžeme sami, více než kdy před tím v historii. Přivedli jsme se do ní my, jen a jen sami! Bůh, Ježíš natož Panna Spoluvykupitelka nás z toho tahat nebudou. Bůh, Duch svatý nezabrání duševně nemocnému sebevrahovi. Tomu pomůže svěrací kazajka, vypolštářovaná kobka a injekce opiátu. Bůh nezabránil posledním dvěma světovým válkám vzájemné destrukce!!!

Krize církve? Jak je to s krizí Církve svaté? To hořejší náboženští předáci nedefinují. Smrtelnou krizi/ránu si zasadila katolická církev sama sobě Druhým vatikánským koncilem (Vatikán II). Tři papežové se na jeho startu, řízení a rozvíjení podíleli, včetně „velikého papeže“ Jana Pavla II.

Do světa se vyhlásil „duch modernizace“. Přesto zůstali „lefebvrovci“, tradicionalisté a všechno jejich vyznání, a zásadní rozkol. Někteří si uvědomují, co se stalo a nastává taškařice. Tam, kde vystavěli v kostelech a katedrálách druhý oltář, se sice teď vracejí k jednomu, jako se právě děje v londýnské katedrále. Ale to tím řeší jen málo. Současný papež Benedikt XVI. dostal zoufalé dědictví, z kterého díky jiným dogmatům (zejména o papežské neomylnosti – všichni tři papežové v situaci Vatikánu II. ve svém počínání byli přece „neomylní“!), nemůže vybřednout a Spoluvykupitelka to za něj, ani za ostatní biskupy nevyřeší. Nebo snad ano?

Na druhou stranu se zeptejme prakticky. Odmítne student medicíny čtvrtého ročníku odbornou pomoc raněnému při havárii proto, že nemá ještě doktorský titul?

Jak božská Panna by musela být pošetilá, naivní, necitelná a tvrdohlavá aby si vydupávala (údajnými zjeveními) titulární uznání za Spoluvykupitelku, a že jedině pak lidstvu pomůže, zabrání pádu ve smrtelné krizi světa i církve!?!

Kde je funkce Boha a Ježíše? Duch svatý už vůbec nic nezmůže? Je zbytečný. Všechno „zafíruje“ Spoluvykupitelka v rámci feminizace církve...

Vatikán II. a jeho nedobrý průběh a výsledky způsobili lidé. Tedy i zde by bylo bláhové žádat Boha či dokonce Spoluvykupitelku o to, jak ze situace vybruslit či o nějakou božskou intervenci.

„Deus ex machina“ existoval jen v řeckém dramatu, když autor nevěděl jak ze zápletky. Zrovna tak „kde se vzal, tu se vzal“ zachránce z pohádek.

Z hlediska managementu lidských organizací víme, že proto aby nepadly musí neustále přinášet nové a atraktivnější. Modernizují a novelizují. Automobilky přinášejí nové typy vozidel. Lepší zařízení/vybavení a aby vyhověly modernímu náhledu a nárokům mění vzhled/karoserii zevnitř i zvenku, a i barvy/povrchové úpravy. V Anglii hledají „kompetitiv edge“ – „břit“ proti konkurenci.

Ženám se vymýšlí nové módy, aby kupovaly a tak udržovaly nad vodou výrobce.

Oživování, za účelem zvýšení přitažlivosti, si vymýšlí i náboženství. Objevují se atraktivní zázraky. Počínaje těmi starozákonními u židů, ale i moderními u Indů, o těch křesťanských nemluvě. Mojžíš uhodil holí a ta se mění v hada. Tu praští do skály (Wadi Musa) a vytryskne pramen. Hluboce věřící autor těchto řádků tam do jordánského údolí přišel po svém kontraktu v Saudské Arábii, poklonit se. Omyl si obličej, ruce, a z hrsti napil chladné, z pod balvanem tryskající čiré vody. Do večera onemocněl prudkou amoebovou infekcí a jen zázrakem antibiotik mohl v dalším poznávání pokračovat. Prominul mu Stvořitel jeho naivní víru?

Tu v africké Lusace zázrakem padá na sezení s indickými přáteli z věnce květ jako ohlášení, že na bohoslužbě je přítomen duchovně sám Sambaba či který jejich svatý muž. V indickém chrámu v londýnském Neasdenu pije obětní mléko z oltáříku bůh Šiva. Onde sošky Panny Marie, které odlili ze sádry obyčejní lidé, pomocníci mistra sochaře, na výdělek z poutí, roní slzy – jindy krev, atd.

Zkoumejte duchy je psáno!

Ani Ježíš neskočil z chrámové střechy, po svém čtyřicetidenním postu v poušti. Nespoléhal na své zázraky.

Zázraky jistě dodávají náboženstvím dramatičnost a přitažlivost. Jindy se modernizuje a novelizuje – ale…

Do katolických mší se před třiceti lety pro přitažlivost pro mladé zavádělo bujaré řvaní s kytarami (a lá Taize): „Jé, Jé Džízas!“ Moc to do budoucna nepomohlo. Zpěvánky ve stylu budovatelských písní komunismu jen vyhnaly starší generaci. Někde i fyzicky, jako v Londýně, kde náboženské kvílení „mladých“ způsobilo, že jezuitská komunita na Mount Street (Mayfair) nás vystěhovala z kaple, která české komunitě sloužila přes padesát let. Ejhle, modernizace.

Jan Pavel II. se domníval, že najmenováním záplavy nových svatých a blahoslavených, v celkovém počtu kolem třinácti set se zájem o církev zvýší. Zabralo to? Jsme v krizi větší než před „velikým papežem“! Jak to?

Stvořitel nám dal zdravý rozum, kterým všechno musíme zkoumat, korigovat a kontrolovat. Ten dnes náboženští fanatici kritizují a opouštějí. Zdá se, že někteří katolíci usilují o návrat do dob, kdy byli jen židovskou kverulantskou sektou, jiní „křesťané“ do středověku, zatím jen formou spalování knih jiných (totiž tentokrát Koránů).

Přesto chci věřit, že ti, co žádají pro Pannu Marii titul Spoluvykupitelky, jsou upřímně a hluboce věřící. Jsou ale na správné cestě, znají vůbec pořádně Bibli a učení Ježíše? Jsou rozumní a pravdiví?

Je nad slunce jasnější, že propagátoři Spoluvykupitelky s vírou v její božskou intervenci ve věcech světové i církevní krize pouze opovážlivě spoléhají na boží pomoc. Katolík by měl vědět, co takové spoléhání znamená.

Děsím se každého náboženství, každé víry, kde se objeví fanatismus a nemoudrost. Máme připomenout opět plánované pálení knih Koránu na „9/11“ v Americe, které jen díky intenzivní politické intervenci neproběhlo?!

Věřím, že celá hysterie se Spoluvykupitelkou je jen předznamenání konce lidí, kteří už neumí čerpat z učení Ježíšova. Pro které je Ježíš a jeho učení málo. Kdyby se dogma, jmenování Spoluvykupitelky uskutečnilo, znamenalo by v důsledcích dosazení čtvrté božské osoby a tedy absurdní Čtyřjedinost boží.

Trumfla by se sice indická trojjedinost „Trimurti“ (Brahma, Višnu, Šiva – viz také B. Kobliha „Konec věku příběhů“, str.131), ale pomohlo by to z krize? Zvýšila by se důležitost, výjimečnost či výsostnost katolické církve?

Přestal Duch svatý v katolické církvi hrát svojí roli (i když oplodnil Pannu – jaký paradox, a ta teď patrně má převzít jeho funkce)?

I když ne, tak zcela určitě navrhovatelům „Pátého mariánského dogma“ o Spoluvykupitelce, se nedostavil...

Londýn, 11. září 2010

USA: Biskupové New Yorku píší, že ve volbách převažuje právo na život nad jinými hledisky

V pastýřském listu podepsaném newyorkským arcibiskupem Timothy Dolanem a dalšími sedmi biskupy státu New York se uvádí, že katolíci musí být obezřetní, když odevzdávají svůj hlas při volbách, a neřídit se pouze lokálností k politické straně nebo svými zájmy.

Existuje sice řada důležitých otázek, ale ne všechny mají stejnou morální závažnost. Právo na život musí být v mysli katolíka na prvním místě a tak musí převážit jiné ohledy, jako jsou například uspokojování potřeb chudých nebo přístup k zdravotní péči pro všechny. Ti, kdo vědomě, úmyslně a přímo podporují veřejné postoje a legislativu, která podkopává základní mravní principy, kooperují se zlem.

Pastýřský list obsahuje také řadu otázek, které katolíci by měli uvážit před hlasováním, jež se týkají práva na život, práv rodičů na výchovu svých dětí, ochrany manželství a dalších témat. Celý jeho text je v angličtině k disposici na www.nyscatholic.org/admin/news…

28.10.2010, lifesitenews.com

Kosovo je pro nás nejposvátnější zemí

Kosovský problém je pro nás velice bolestivou otázkou.Kosovo a Metochie nejsou pro nás jen geografické pojmy, nýbrž nejposvátnější zemí. Tak si postěžoval v polovině září patriarcha srbské pravoslavné církve Irenej I. na tiskové konferenci ve Vídni. 250 000 Srbů bylo z Kosova vyhnáno a dělá se vše, aby se z nich nikdo nevrátil.

V Kosovu bylo vypáleno 50 srbských chrámů a klášterů. A jak USA, tak Evropané se postavili za tyto zločiny. Pro Srby je důležité, aby jejich posvátná místa byla uchována a byl umožněn návrat vyhnaných.

Patriarcha během své pětidenní návštěvy Rakouska se setkal také s prezidentem Heinzem Fischerem a kardinálem Schönbornem. Mezi katolickou a pravoslavnou církví by měla být nastolena „atmosféra důvěry“, řekl patriarcha.

Die Presse, 15.9.2010, str. 7, přeložil ing. J. Liška

Německo: „Mozková smrt“ - dárcovství nebo vraždění?

List Franktfurter Allgemeine Zeitung zveřejnil 14. září pod názvem "Lze dárcovství orgánů ještě zachránit?" poměrně obsáhlý článek Stephana Sahma, jenž je vedoucím lékařem v nemocnici v Offenbachu.

"Mozkově mrtví" lidé jsou schopni udržovat organismus v rovnováze. Regulují svoji tělesnou teplotu a bojují s infekcemi, produkují exkrementy a vylučují je. Rovněž se jim hojí rány. Těhotné mohou donosit zdravé dítě. Sahm upozorňuje též na to, že obvykle je na nečinnost testována jen část mozku.

Zavedení definice "mozkové smrti" umožnila zrození transplantační medicíny. Ohledně ospravedlnění mozkové smrti jako smrti člověka se ukazuje, že nejprve uváděné důvody se ukázaly falešné. V tom případě se by pak nejednalo o pouhé "dárcovství orgánů", ale jednalo by se v podstatě o úmyslné zabití nevinného člověka - vraždu.

28.10.2010, faz.net

***

Milí čtenáři,

končíme XIX. ročník Křesťanského sociála a rokem 2011 vstoupíme do XX. jubilejního ročníku. Je to příležitost, abychom se nejen ohlédli zpět, ale současně upřeli zrak také do alespoň bližší budoucnosti.

U zrodu Křesťanského sociála, tiskového orgánu Křesťanskosociálního hnutí, stála celkem početná skupina lidovců, kteří usilovali o návrat tehdejší KDU-ČSL k původním křesťanskosociálním a šrámkovským lidoveckým kořenům. Zápas o to, aby Křesťanskosociální hnutí se stalo frakcí v KDU-ČSL, jak navrhovali ústřednímu výboru strany dr. R. Sacher a dr. J. Bartončík, skončil neúspěchem. Většina tohoto stranického orgánu, kde většinu měli již „luxovci“, návrh zamítla. O jejich vyspělosti a politické kultuře jsme si nikdy nedělali iluze. Přesto jsme byli zklamáni.

Tak

Na jednom z ÚV KDU-ČSL vystoupil náš stoupenec. Začal číst odstavce z jedné papežské encykliky. Nesouhlasné výkřiky se slily v jasné odmítání tohoto textu. „Pryč s touto komunistickou agitací“, zaznělo v tomto smyslu neojediněle sálem. Předčítající kolega ustál a když sál poněkud ztichl, řekl bouřícím, o jakou encykliku šlo. Odpovědí bylo překvapené rozpačité ticho. Tohoto zasedání jsem se sám zúčastnil, takže jde o skutečné svědectví, přímé, nezprostředkované, které svědčí o vzdělanostní a kulturní úrovni těch, kteří tehdy rozhodovali o směřování KDU-ČSL. Pro ně, co nebylo pravé, bylo levé a tudíž nepřijatelné. Tak naše další cesta, která nikdy nebyla lehká, byla určena.

Šli jsme časem. Mnozí naši spolupracovníci, kteří obětavě pracovali v KSH, byli již povoláni Pánem. Vzpomeňme na ně ve svých myšlenkách, modlitbách. Vzpomeňme i na ty, kteří jsou dlouhodobě nemocní a nemohou se našich aktivit zúčastnit. Zaslouží si náš vřelý dík. Prosíme všechny, kteří mají síly, aby ve své činnosti pokračovali. Je důležité nejen rozšiřovat naše texty, ale také získávat další čtenáře naší stránky na webu, kde máme v současnosti přes 700 titulů, rozdělených do rubrik.

KDU-ČSL mezitím stačila prohospodařit svůj kredit. V Poslanecké sněmovně P ČR nemá ani jednoho poslance. Taje. Další vývoj k politické nicotě je nezadržitelný, pokud se nevrátí k šrámkovské politice. Ve straně nezbytně nutně musí být jak pravicové, tak i levicové křídlo. V založené prvorepublikové ČSL tyto směry zastupoval Hruban a A. Petr.

Přestože naše aktivity souběžně probíhají i na internetu, máme vlastní webovou stránku, jíž navštěvují čtenáři asi z 28 států světa a přibližně ze 128 míst v republice, budeme pokračovat ve vydávání našich tiskovin. Mnozí naši čtenáři nemají internet.

Naše překlady z německého, rakouského i švýcarského tisku jsou jedinečné. Řada Listů již přesáhla číslo 100. Rovněž tak překlady z projevů řečníků na sjezdech odsunutých Němců či na jejich shromážděních u příležitosti tzv. Dne vlasti jsou jediné, které přinášejí potřebné informace obyčejným lidem. I údaje o balkánské a slovenské problematice jsou velmi žádané. Počet námi vydaných brožurek již překročil číslo 350. Naše texty se šíří jak v elektronické, tak i písemné podobě také na Slovensku.

Šrámkovská ČSL byla nejen stranou sociálně reformní a demokratickou, ale také vlasteneckou. KSH v tomto směru navazuje zcela jednoznačně na lidovecké vlastenecké tradice. V době, kdy většina našich médií o protičeských útocích landsmanšaftu a některých německých či rakouských politiků mlčí, naši novináři často na obranu českých národních a státních zájmů nenajdou ani slovíčko, rovněž tak při falešném výkladu našich dějin, se snažíme i ve spolupráci s dalšími českými subjekty říkat lidem pravdu. Alternativní média, k nimž patří i naše texty, se snaží tento informační deficit zmírňovat, informační embargo narušovat.

Vážení přátelé,

abychom zmíněné mohli dále naplňovat, potřebujeme vaší spolupráci, jak osobní, tak finanční. Proto se na vás opět obracíme s prosbou o dobrovolný finanční příspěvek na rok 2011.

Víme, že finanční situace většiny z vás je špatná, ještě horší než v dřívějších letech. Proto je pro nás těžké se s touto prosbou na vás obracet. Nezbývá nám však nic jiného. Vaše příspěvky jsou hlavním a rozhodujícím zdrojem financování našich aktivit. Prosíme vás, podpořte i finančně naši společnou činnost. Budeme vám vděční za jakýkoliv příspěvek. Věříme, že Ti, jejichž sociální situace je dobrá, přispějí vyššími částkami, jak již v minulosti nejednou učinili. O to je také prosíme. Tak nám umožní bezplatně zasílat naše tiskoviny těm, kteří v současnosti jsou v nouzi. Za finanční příspěvek na rok 2011 velmi děkujeme.

Za redakční radu: JUDr. O. Tuleškov

Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce všem lidem dobré vůle.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 30. října 2010. Kontaktní adresa: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6-Dejvice.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz, E-mail: vydavatel@seznam.cz