Křesťanský sociál

leden, únor 2015 

Zastavte válku připravovanou prezidentem Obamou

Prezidentům zemí EU, vládám zemí EU,

Evropské komisi, Evropskému parlamentu,

představitelům Rady Evropy, vládě USA

Události na Ukrajině se v posledním roce staly barometrem odhalujícím pravdivý stav pseudodemokracie v Evropě a USA. EU, Rada Evropy, vláda ve Washingtonu už v samém počátku listopadových událostí 2013 podpořily euromajdan v Kyjevě, a to jak politicky a ideologicky, tak i finančně. V rozporu s mezinárodním právem a únorovou smlouvou jste přikryli události 21. února 2014 v Kyjevě, které připomínaly spíše krvavý převrat, než dodržení smlouvy podepsané v přítomnosti tří ministrů zahraničních věcí Francie, Německa a Polska.

Tisíce nevinných obětí, použití zakázaných zbraní, ideologické čistky v Doněcku a Luhansku, masové hroby zjevně týraných lidí na východě Ukrajiny pro vás, a dokonce ani pro OSN, nebyly žádným problémem. V podstatě jste mlčeli jako byste byli hluší, slepí a němí. Nic efektivního k zastavení vyhlazování mírného obyvatelstva Ukrajiny jste neudělali. Tím vydáváte svědectví o své spoluúčasti, ať vědomé či nevědomé, na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti. Víme, že jste byli vystaveni politickému tlaku ze strany Ameriky, ale to, že jste se poddali, jen potvrzuje, že EU je pod totální politickou a vojenskou kontrolou USA.

Washington si vymyslel teorii o vojenské agresi Ruska na území Ukrajiny, avšak dodnes ji ničím nepodložil. Vy, představitelé EU, jste se poddali jejich tlaku a zavedli jste sankce proti Rusku, které se vám vrátily jako bumerang…

Barack Obama a jeho vláda směruje Ukrajinu k válce s Ruskem…

Byzantský katolický patriarchát

Ale právě Barack Obama, jeho vláda kontrolovaná Svobodnými zednáři, rodinou Rockefellerů, jsou tou největší hrozbou pro bezpečnost ve světě. Proč? Protože se snaží vyvolat válku s Ruskem, a tak oživit svou vlastní ekonomiku zatíženou astronomickým dluhem. Tato metoda oživení vlastní ekonomiky prolitou krví Ukrajinců a Rusů je ďábelský projekt. Je naivní a infantilní myslet si, že by tento konflikt mohl zůstat lokálním. Konflikt by znamenal totální krach evropské ekonomiky a stál by život tisíců Evropanů. Doufáme, že nejste sympatizanti projektu „zlaté miliardy“ Římského klubu.

Bohužel vy, nejvyšší evropští politici, jen slepě vykonáváte skrytý a zločinný program Washingtonu. Je jím morální, duchovní, ekonomická a fyzická sebevražda Evropy. Kdy si to uvědomíte? Dokud nepoteče krev obyvatel evropských zemí? Chcete snad válku? Pokud válka bude, nesete plnou zodpovědnost za všechnu prolitou krev nevinných lidí. Čest těm z vás, kteří jste se tvrdě postavili na odpor této zločinné mašinérii. Pamatujte, že jednoho dne vás všechny bude soudit spravedlivý Bůh, před kterým nic neschováte, protože před Ním není nic utajeno.

Vyzýváme vás, počínejte si zmužile, zastavte B. Obamu s jeho programem vojenského konfliktu s Ruskem, a válka nebude. Už zemřelo více než 30 000 lidí. Dnes před vámi stojí rozhodnutí: buď život, nebo smrt. Rozhodněte se pro život, aby Bůh žehnal Ukrajině, Evropě, USA i Rusku.

Zastavte Obamou připravovanou válku!!!

+Eliáš, patriarcha Byzantského patriarchátu, +Metoděj, OSBMr +Timotej, OSBMr, biskupové-sekretáři, Ukrajina, 21. listopadu 2014

Kopie: masmedia

Adresa: Byzantský katolický patriarchát, byzcathpatriarchate@gmail.com

Dne 13. září na vojenském hřbitově v Itálii při pietní vzpomínce na 1. světovou válku vyhlásil papež František, že na zeměkouli plane 3. světová válka, „válka postupná, sestávající ze zločinu, masových vražd a ničení“.

Dopis od norského Nobelova výboru Baracku Obamovi, který mu vytýká jeho falešné sliby a jeho válečné štvaní

 President Barack H. Obama

The White House, Washington, D.C. 20500

Drahý pane prezidente Obamo,

bylo už pozdě večer, když jsme se poprvé dozvěděli o vašem pátečním rozhodnutí, nasadit do Iráku dalších 1500 vojáků. Je to tradice Spojených států? Uvolnit takovou zprávu v pátek v pozdních hodinách s pošetilou nadějí, že na to lidé do pondělí zapomenou? Ale jak jsem se nad tím zamyslel a poté studoval americké média, tak je možné, že může být tento systém efektivní. Zdá se, že existuje více znepokojení v zemi ohledně jednoho pacienta nakaženého ebolou – v zemi která má 316 miliónů obyvatel -, než zpráva, že vaše administrativa opakuje invazi do Iráku.

Zapomněl jste na slova, která jste prohlásil v Chicagu dne 2. 10. 2002? „ Jsem proti hloupé válce. Jsem proti neuvážené válce. To je to, proti čemu stojím. Jsem proti válce, která není založena na rozumu, ale na vášni, není založena na principu, ale na politice“. Byly to vaše slova, nebo jen podlézavé hloubání senátora s velkolepými politickými ambicemi? Pokud ano, tak jste uspěl. Jako prezident jste v roce 2011 oznámil, že je „konec války v Iráku“ a chlubil se, že „proud válek ustupuje.“ Byl to jen vyšinutý vtip? Bombardoval jste sedm převážně muslimských zemí. Nemluvě o tisících zabitých, kvůli vaší imperialistické politice, nebo o Američanech, které jste si vytkli za cíl svými vojenskými drony, bez řádného procesu.

Zapomněl jste také na svou prosincovou řeč před pěti lety? „Já jsem přesvědčen, že dodržování norem, mezinárodních norem, posiluje ty, kteří je dodržují, a izoluje a oslabuje ty, kteří tak nečiní“.  Vy jste rozhodně tyto normy nedodržoval, a nevypadá to, že jste někdy vůbec zamýšlel je dodržovat. Koneckonců, vaše expanze výkonné válečné moci bude největší skvrna vašeho hroutícího se prezidentského křesla.

Jste nejvíce nezaslouženým nositelem Nobelovy ceny za mír, po válečném štváči Henry Kissigerovi! Měli jsme mylné představy a napálili jsme se tím, že jsme udělili cenu za mír vám oběma. To je vše.

The Norwegian Nobel Committee

Drammensveien 19 NO-0255 OSLO, Norway

zdroj : https://firstlook.org,

Halík versus Holý aneb O nové strategii církevních prelátů

Vladimír Čermák  

Církev přes své oficiální i skryté agentury (včetně jedné politické strany zastoupené v koalici) rozvinula v Čechách novou, velmi expanzivní a agresivní strategii založenou podle mého názoru především na tzv. páté koloně. Tedy na přípravě sice nevelkého, ale v jistém smyslu výkonného uskupení svých podporovatelů: Jejich následným nasazením do médií, do vlivných politických pozic a všude tam, kde se formuje tzv. veřejné mínění, se usilovně snaží změnit obraz církve v českém národě. Tato strategie byla již použita kdysi v období před Bílou horou. Očekává se od ní i to, že zdejší církev bude mít modernější, nikoliv jen tzv. „tradiční“ vzhled. Že časem se v jejím prelátstvu i v řadách jiných prokatolicky orientovaných osob objeví více osob, jako je třeba Tomáš Halík.

Zatím je na tyto osobnosti zdejší církev chudá. Lidé jako Dominik Duka, pokud chtějí vystoupit v TV či něco napsat, projeví četné slabiny a zmíněnou strategii zatím nejsou schopni aktivně podporovat. I přes to všechno se církvi podařilo – zvláště v posledním čtvrtstoletí – proniknout přes své odchovance do významných mocenských a vlivových pozic. Projevuje se to i v tom, co Holý poměrně dobře, byť stručně ve svém článku popsal. Ideologie katolické církve je jakoby adaptabilnější na dnešní svět, i když není zase takový problém v ní identifikovat její středověké jádro, kterému teď říkají trochu cudně „náš světonázor“. Dříve se tomu říkalo otevřeněji, že jde o „jejich“ víru. Rozumí se víru (a nic než víru) založenou na dávno překonaných dogmatech. Katolíci ovšem raději hovoří o tisíciletých tradicích, i když se stačí ohlédnout trochu do minulosti, jak třeba víra na přelomu milénia vypadala, abychom tento mýtus přestali brát vážně. Většina z těch dnešních ideologů moderního katolicismu by ve středověku skončila jako kacíři přivázáni ke kůlu uprostřed planoucích otýpek dřeva.

Zdeněk Holý vyslovil názor, že se to děje nejspíše v důsledku současné snahy české společnosti vyrovnat se s minulostí, prý minimálně té prvorepublikové, ale v tomto se hrubě mýlí jako každý, kdo chce být kultivovaný a ohleduplný k těm, kteří proti němu stojí. Nejspíše je to tím, že se až příliš inspiroval diskusemi mezi lidmi orientovanými jako on. Takový postup především ignoruje poučení z české minulosti. Historie zdejší církve byla nanejvýše temná. Zdaleka nešlo jen o inkvizici. Církev má co skrývat. Chybí-li však někomu odvaha či nedostatek znalostí v této oblasti se k tomu vyjádřit, nemůže v diskusi s jejími lidmi uspět. I uvnitř dnešní katolické církve, v jejím jádru se skrývá velmi temný středověk. Formulace určené pro veřejnost se sice změnily a zjemnily, ale to jádro zůstalo stejné. Církev, přinejmenším ta katolická, je ve své podstatě těžký relikt minulosti. Asi tak, jako by jím byl žijící dinosaurus v současné přírodě. A ne jen tak obyčejný. To, co představuje současné prelátstvo, je totiž spíše něco jako Tyrannosaurus rex. Hladový dravec sledující kořist, jdoucí za ní přes překážky všeho druhu.

Problém Holého je také v tom, že si jej jako slušného a inteligentního ateistu, tedy jako vhodného protivníka do  diskuse na dané téma, vybral Tomáš Halík. Ten se ve svém příspěvku prezentuje nikoliv jen jako teolog, ale jako habilitovaný doktor teologie a prelát Jeho Svátosti. Nejspíše v domnění, že i pro ateistu to může být zajímavá vizitka. Možná ale jen, aby jej varoval. Střet těchto dvou zcela opačně orientovaných jedinců lze přirozeně hodnotit z různých hledisek. V tomto komentáři se spokojím jen s některými z nich.

Jedním z nich je způsob debaty. Nesleduji Lidové noviny tak často, abych se orientoval v tom, na jaké jiné texty v nich Zdeněk Holý reagoval, když svůj článek nazval tak, jak jej nazval. Asi jej něco naštvalo či popudilo. Dá se domyslet dokonce co. Nejspíše byli někdy někým ateisti prohlášeni za netolerantní jedince (dříve by byli označeni za kacíře anebo v duchu protokolů II. vatikánského koncilu zmiňovaném v textu od Tomáše Halíka jako zhouba lidstva). Chybou by bylo, kdyby někdo připustil (v daném případ ale je debata Holému na dané téma tak trochu vnucována), aby se předtím nedohodla pravidla, nebo chcete-li mantinely debaty. Ten, kdo takový způsob debaty se svým protivníkem připustí, je pak před čtenáři ve velké nevýhodě. Její pravidla totiž určuje jen ten druhý. Může Vás třeba mírně poplivat a rozšířit téma debaty zcela svévolně mimo původní oblast. Například vám připsat tvrzení, které jste nevyslovil a pak s ním polemizovat.

V případě Halíkova příspěvku k tomuto způsobu debatování došlo na více místech. Holý byl tak označen za člověka, který není schopen sebekritického uvědomění, tedy jako někdo, kdo má pocit, že stát nadržuje církvím a křivdí ateistům, jako přívrženec R. Dawkinse (Pozn.: jde o nositele Nobelovy ceny za objevy v oblasti přírodních věd, jehož proslulé a inspirativní knihy zabývající se mj. i náboženství, jeho původem a rolí ve vývoji člověka byly vydány i u nás). Také byl „oceněn“ jako člověk, který se příliš rychle a zjednodušeně vyrovnává s námitkami oponentů. Navíc je prý to (jen) filmový scénárista a producent, což bylo nejspíše myšleno jako způsob profesní dehonestace spojený s jemným zdůrazněním nekompetence. Něco takového se mi nelíbí, sám jsem tento způsob debaty zažil. Ostatně si myslím, či spíše jsem si jist, že spojení činností scénáristy a producenta je mnohem přirozenější, než když se Tomáš Halík prohlásí za filozofa a teologa.

Tyto dvě oblasti myšlení spolu totiž nikdy nijak vnitřně nesouvisely a jejich nositelé nespolupracovali. Tedy alespoň minimálně od doby, kdy se v antice zrodilo filozofické myšlení až do jeho podrobení (mocenským způsobem) teologií, která se jako vynález církve objevila až o téměř tisíc let později, byla mezi nimi propast daná tím, že filosofie a všechny vědy z ní vycházející se opíraly o rozum (hodnocený jako něco méněcenného ve srovnání s vírou), zatímco teologie se opírala o víru v něco. Ač teologie zahrnula do svého označení (jedná se o způsob apologetiky iracionálna) slovo logia, neměla a nemá s vědou jako takovou nic společného.

Zneužívaní filosofie teologií sahá až do moderní doby. Od své podřízenosti doktríně katolické církve se filosofie osvobodila právě díky intelektuálním výkonům lidí, jako byl Nietzsche a další. Teologie, byť ve svých vnitřních strukturách občas operuje s nástroji převzatými z vědy, prostě jen zneužívala některých výsledků vývoje filosofického myšlení k účelům, které s rozvojem lidského rozumu neměly nic společného, a které vrhly Evropu na sklonku starověku do období tzv. křesťanského barbarství. Naše předky to pak stálo dlouhá staletí živoření ve statických a uzavřených společnostech. Stačí si připomenout, kde byla antická civilizace a jak vypadal vrcholný středověk před tím, než jej erodoval protestantismus a s ním přicházející novověk a í sekularismus.

Zdeněk Holý má ovšem pravdu v tom , že existuje jistá snaha vyrovnat se v české společnosti s minulostí, ale mýlí se v tom, že by nedůvěra české společnosti ke katolické církvi sahala jen k 1. republice. Sahá (nabývaje i podobu nenávisti k církvi) mnohem dál, až do předhusitské doby. Tedy do období, kdy se tehdejší preláti církve v domnění, že už jsou se svými majetky tzv. za vodou, stali skutečným, viditelným a ztělesněným zlem, které tehdy žijící osobnosti (u nás to byl Milič z Kroměříže, Jakoubek ze Stříbra a hlavně Jan Hus a jeho následovníci) podrobili nelítostné kritice. Šlo přitom o lidi, kteří původně sami patřili k církvi hlásající potřebu reformy církve, tedy potřebu jejího návratu k původním kořenům.

Organizace církve svaté je jedním z těch „velkých“ vynálezů, kterými tehdejší Evropa „obohatila“ svět, v němž existuje mnoho náboženství, včetně těch monoteistických. Ale jen v křesťanství vznikla církev, a jen církev svatá vynalezla něco takového jako zmíněnou inkvizici a spolu s tím i totalitarismus, s jehož první podobou (tzv. černá totalita) dostali naši předkové možnost se seznámit právě po Bílé hoře. Něco takového dnešní církev nechce z mnoha důvodů připustit. Už vůbec ne pak to, že hnědý a rudý totalitarismus ve XX. století na tento objev, jak řídit velké společnosti, navazoval. Kdyby se chtěli napravit, kát se ze svých dávných i nedávných hříchů, museli by se také smířit se zchudnutím a přijmout jinou, trochu méně asociální a prorozvojovou doktrínu týkající se moci a vládnutí.

Tomáš Halík se prostě ve své záměně filozofie a teologie mýlí, což vzhledem k jeho záměně pravidel diskuse ani nepřekvapuje. Nepomůže mu ani odvolávání se na jména jako Böckenferde, Habermas, Wutton, Taylor, Luhmann, Ricoeur a dalších asi 5 známých i méně známých filosofů, které ve svém příspěvku někdy zcela disfunkčně uvedl. Nejspíše jen pro okrasu textu, aby ukázal, jak je sečtelý, čímž jeho příspěvek silně  kontrastuje se střízlivým  textem Holého. Ke kultuře debatování nepatří ovšem ani označování názorů protivníka za klišé, či snaha o dehonestaci jím respektovaných (někdy ovšem jen domnělých, protože Holý na ně neodkazuje) autorit jako „nenávistný pouliční nepoctivec“ (směrem k Dawkinsovi) nebo arogantní vulgární omezenec (směrem ke Kraussovi). Dovolím si proto jeden osobní vzkaz: „Tohle nás na konci 60. let na fakultě neučili, Tomáši, to jsi se musel naučit až na nějaké teologické škole.“

Nebudu zde – nejen kvůli nedostatku místa na psaní – rozebírat hlouběji tuto, zatím jen jednostranně vedenou debatu. Doporučuji ale, abyste se s těmito texty seznámili. Je to v jistém ohledu předobraz způsobu , jakým současná církev šíří a hlavně bude šířit svoji doktrínu. Ukázka toho, s čím však budeme muset brzy počítat jako s realitou. V žádném případě bych tento způsob agresivní expanze církve nepodceňoval. Teď, když dostala peníze, které jim před restitucemi nikdy nepatřily, získala i jistý vliv. Její dnešní reprezentace nemá pocit, že by se měla nám všem, ateistům i těm „něcistům“ a dalším potomkům násilně rekatolizované české společnosti omluvit za to, co české společnosti v minulých staletích způsobila, nebo se za to dokonce kát a také o tom i o sobě samé přemýšlet. Naopak. Stojíme před konfrontací (anebo spíše už v ní vězíme) a měli bychom brát vážně poučení z minulosti: stojíme tváří v tvář organizaci, která netrpí skrupulemi.V jejím čele stojí jezuita, tedy příslušník řádu proslaveného krédem převzatým z Machiavelliho: „Účel světí prostředky“.                                                                                

Outsidermedia.cz

Charita: Letos v zimě zemře 25.000 britských důchodců

Zpráva uvádí, že letos v zimě kvůli chladnému počasí zemře v Británii každých sedm minut jeden důchodce, i kvůli rostoucím cenám za energii. Britská charita vydala v úterý zprávu, že letos v zimě zemře 25.000 starších lidí žijících v Anglii a Walesu v důsledku chladného počasí a vzhledem k vysokým nákladům na paliva a kvůli špatně izolovaným domům.

Charita také zjistila, že jeden ze tří důchodců, což představuje více než 5 miliónů starších lidí, se obávají, že nebudou schopni zahřát své domy. Caroline Abrahamsová, ředitelka charity uvedla, že se v Británii potýká rostoucí počet lidí s problémy se správným vytápěním svých domovů.

„Žádný starší člověk by neměl mít obavy, že by mohl zemřít zimou ve svém vlastním domě,“ uvedla Abrahamsová a dodala: „energetická chudoba je národní skandál, který si již vyžádal životy příliš mnoha lidí – starých i mladých- a trvá příliš dlouho a zanechal mnoho dalších utrpení z nemocí, kterým se dalo předejít.“

Svobodné noviny bez cenzury

Vražedné důsledky pseudohumanismu

Historie nás poučila, že všechny velkolepé staré civilizace padly a staly se obětí různých barbarů typu Hunů, Tatarů, Mongolů, Osmanů, Arabů, ... O tom, co čeká tu naši moudře hovoří pan senátor Lebeda.

Poznáka editora: To je typická propaganda těch, které nesmíme jmenovat. Islám nepřináší krutosti vraždění. Ti, kdož vraždí, patří k extrémním proudům. A vyprovokovali jsme je MY neustalými útoky a zesměšňováním jejich víry. To NÁS někdo manévruje do proxy války proti muslimům. Jinak samozřejmě multi-kulti a imigrace škodí, o tom není žádných pochyb. Ale opět si položme otázku, KDO to podporuje?

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/politika/senat/Senator-Lebeda...Zvědavec

Ukrajina: Jak najít boha, zaručeně svého

 Mirko Raduševič 

Během návštěvy Istanbulu se papež František sešel ke společné bohoslužbě s konstantinopolským patriarchou pravoslavné církve Bartolomějem (tzv. všeobecný patriarcha). Padla významná slova o sjednocení obou církví. Zaručeně si papež byl vědom, že jde pouze o zbožné přání, když toto úsilí je na Ukrajině řádně podminováno.

„Jediné, co si přeje katolická církev a já, je jednota s pravoslavím,“ uvedl po bohoslužbě v malém istanbulském pravoslavném kostele sv. Jiří papež František. Požádal patriarchu Bartoloměje o požehnání pro sebe a katolickou církev, což je vykládáno jako ústupek a výraz úcty vůči pravoslavné církvi. Církve jsou oddělené již 960 let. Oba duchovní ve společné deklaraci vyzvali k míru na Ukrajině, aby strany konfliktu započaly společný dialog založený na uznávání mezinárodního práva a aby Ukrajinci opět začali žít ve vzájemné harmonii.

Ve stejný den, kdy tato slova k míru byla pronášena, v ukrajinské obci Badovka, Ostrožského okresu, v Rovenské oblasti obklopili místní lidé kostel Máří Magdalény a svými těly jej bránili před několika zástupci hnutí „Samooborona“, kteří se snažili s představiteli kyjevského patriarchátu do kostela probojovat. Nakonec se obec rozhodla, že kostel z bezpečnostních důvodů raději zavře a mše se bude konat pod širým nebem. Údajně v Ostrožském okrese, kde se vesnice nachází, došlo k již několika podobným pokusům o převzetí kostela kyjevským patriarchátem za pomocí „Samooborony“.

Popis venkovského sváru o kostel předesíláme jako ukázku složité situace církví na Ukrajině, do jejichž života se plně promítl ukrajinský konflikt. Na pozadí boje Ukrajinců o nezávislost se již dříve konal boj o církevní nezávislost a charakter autokefální - autonomní pravoslavné církve k tomu skýtal a skýtá dobré podmínky. Na Ukrajině proto existuje řada pravoslavných církví a z nich stále největší roli hraje Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, která je autonomní součástí Ruské pravoslavné církve. Ve dvacátých letech minulého století vzniká Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, která je méně významná proti další novější církvi založené v roce 1992 - Ukrajinské pravoslavné církvi kyjevského patriarchátu. Tato posledně jmenovaná bojuje o moc na Ukrajině s moskevským patriarchátem.

Aby situace nebyla jednoduchá, na Ukrajině kolem třech milionů věřících přiznává příslušnost k řecko-katolické církvi, jejíž nejvyšší autoritou je římský papež. Rovněž tato církev je v konfliktu s Ukrajinskou pravoslavnou církví moskevského patriarchátu.

Bohužel všechny tyto církve zaujaly v ukrajinském konfliktu politické stanovisko a tím se konflikt mezi nimi ještě více prohloubil. Jestliže již dříve byla nastoupena cesta ke sbližování pravoslavné církve s katolickou i řecko-katolickou církví, dochází nyní spíše k opaku. Na jednu stranu pravoslavné církve ruská i ukrajinská mluví o tisících mrtvých ve válečném konfliktu, ale vzájemně se napadají a každá z nich hledá pro sebe politickou podporu. Ruská se obrací k představitelům v Kremlu a patriarcha kyjevský Filaret hledal podporu v USA. Právě tak se hovoří o konfliktu mezi ruskou pravoslavnou církví a řecko-katolickou, která je obviňována, že nectila neutralitu církve a hned od počátku podporovala vzbouřence z Majdanu. Nejvyšší představitel této církve na Ukrajině arcibiskup Sviatoslav Ševčuk měl hledat pomoc u EU a USA.

„Uniatsví“

Konflikt v těchto dnech vyvrcholil tím, že podle moskevského patriarchátu, údajně v již zmiňované rovenské oblasti se sloučily tři hlavní ukrajinské církve. Dvě pravoslavné a řecko-katolická se měly sjednotit do jedné ukrajinské pravoslavné církve vedené z Kyjeva. Pravoslavná církev moskevské patriarchie poukazuje na nepřípustnost takového kroku a odvolává se na dřívější jednání smíšené mezinárodní komise teologické pravoslavné a katolické o sjednocení církví v roce 1993 v libanonském Balamandu. Zde bylo konstatováno, že „uniatsví“ zatím není řešením stávajících dogmatických a dalších sporů a obě strany se pouze prohlásily za „sestry církve“, které se drží stejného vyznání apoštolské víry. Tzv. dialog pravdy mezi katolickou a pravoslavnou církví začal v roce 1980, dosud se nepodařilo najít společnou řeč, a proto papež František v Istanbulu se pokusil znovu vyvolat dialog. Kdyby došlo někde na Ukrajině ke sjednocení církví, jak popisují ruská média, jednalo by se o ojedinělou historickou událost.

Na vlastní pěst

„Já, boží služebník Grigorij vyhlašuji mocí mně danou na podkladě pravidel sv. Vasila Velikého zákaz přijímání svátosti po dobu dvaceti let platící pro všechny, kteří se na Ukrajině chopili zbraně  Na základě pravidel sv. Vasila Velikého nesmí přijít jedenáct let k přijímání ti, kteří svojí činností a slovy, ať již písemně či ústně podněcovali k účasti v bratrovražedné válce. Amen.“ To jsou slova pravoslavného kněze Grigorie Michnova – Vojtěnka  . Zákaz přijímání měl pronést na podkladě vlastního svědectví a zážitků ze své cesty do Krematorsku na východě Ukrajiny. Navíc jednal naprosto na vlastní pěst obklopen ve svém „zapadákově“ ve Staré Rusy, v městečku se třiceti tisíci obyvateli v Novgorodské oblasti naprosto živlem podporující proruské vzbouřence. Vzhledem k tomu, že se jedná o čerstvou událost, zatím moskevský patriarchát na knězovo prohlášení nereagoval. Kněz Grigorij Michnov – Vojtěnka je synem známého ruského disidenta básníka a šansoniéra Aleksandra Galiče.

Moskevský patriarcha Kirill vidí konflikt na Ukrajině jako bratrovražednou válku a nepozastavil své kontakty s ukrajinskými politickými představiteli včetně prezidenta Porošenka. Patriarchát byl potěšen prohlášením prezidenta Putina, že církev se má držet stranou všeho komentování válečného dění.

Literární noviny

Ukrajinská pravoslavná církev požehnala ničení chrámů pravoslavné církve moskevského patriarchátu

Ukrajina: Po ničení památníků obětem II. světové války, začíná na Ukrajině ničení chrámů pravoslavné církve moskevského patriarchátu (UPS MP).

Poté, co byl 13. srpna hlavou UPS MP právoplatně zvolen černovinský a bukovinský metropolita Onufrij, označil ho metropolita ukrajinské pravoslavné církve Filaret za pomocníka teroristů a separatistů.

Už 16. srpna se pak odehrála dvě napadení chrámů UPS MP v nikolajevské oblasti na Ukrajině. V noci byl potom zapálen chrám Svaté církve semenovské a současně byl napaden banderovci chrám pod Kyjevem. Kněz vyšel banderovcům v ústrety. Útočníci v tričkách se znakem vládní strany Svoboda jej nutili kleknout na kolena, křičeli "Smrt komplicům teroristů!" a "Kaj se, hříšníku!" a žádali, aby kněz ukončil službu a opustil chrám.

Zdroj: http://antifashist.com/item/filaret-dal-dobro-na-pogromy-hra...

Co k tomu dodat? Zatímco na Kosovu chrámy, kláštery i hřbitovy srbské pravoslavné církve ničili Albánci, dnes jsme, jak je vidět, již o hodně dál. Dnes pravoslavní Ukrajinci ničí ukrajinské pravoslavné kostely a pronásledují jejich kněze. Důvod? Patří do UPS moskevského patriarchátu.  Pravoslavná víra však je stejná jak na Ukrajině, tak v Rusku.

Ministr na hraně

Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) pozastavil výplatu finanční náhrady pravoslavné církvi proto. že se mu nelíbí spory uvnitř této církve.

To je sice odvážné, ale v rozporu s právní úpravou. Zákon stanoví, že ministerstvo kultury v daném termínu odešle příslušnou částku v zákoně vyjmenovaným církevním subjektům. Učiní tak na platné číslo  účtu u určené banky. Příjemce musí s částkou nakládat v souladu s pravidly pro nakládání s finančními prostředky. To. znamená, že přístup k účtu mají jen k tomu oprávněné osoby.

Ministr rozhodl, že prostředky náležející církvi budou dány do soudní úschovy. To však není zadarmo a poplatky za deponování nejsou zanedbatelné. Navíc by církev mohla uplatňovat náhradu škody.

Ministerstvo není orgán, který by byl nadán pravomocí k udělení finanční sankce. Jiná věc je, že jako ústřední orgán státní správy je nadáno pravomocí udělovat registraci církevním subjektům a tu, pří splnění zákonných podmínek, odnímat.

               František Mikeš, exnáměstek ministra kultury za ODS, Právo

Poznámka redakce: Nepovažuje pan ministr z církve ze všech církví nejcírkvovatější náhodou, ale skutečně náhodou, pravoslavnou církev za heretickou?

To je skutečná tvář války

Nad městem visel nasládlý zápach, mísil se s kouřem, dýmem ze střelného prachu - strašidelná scenerie, kterou označení za předpeklí vystihovalo jen nedostatečně. Tohle už nebylo předpeklí, tohle už muselo být samo peklo: všude dýmající trosky, vedro, o němž jste nevěděli, zda je důsledkem pozdního léta nebo všudypřítomných doutnajících požárů, k tomu odporný pach smrti a zmam, a konečně pekelný rámus z hlavní děl, kvílení leteckých motoru a neustálé detonace, do nichž se mísil křik raněných. Dokonce i příroda musela splatit konfliktu svůj díl: listy se zbarvily již v září; stromy opadaly a jen zdůrazňovaly strašidelnou atmosféru.

Stalingrad po prvních týdnech bojů - to bylo již zničené město. Dřevěné budovy vyhořelé, kamenné domy v troskách, ulice rozervané neustálým bombardováním. Nad městem visel hustý oblak dýmu, který již zdaleka zvěstoval zkázu. Těžce zkoušenému civilnímu obyvatelstvu, pokud již neuteklo a nedostalo se přes Volhu do bezpečí, zůstávaly jako poslední útočiště již zmíněné "balky". Zde a v troskách se obránci opevnili a kladli rozhořčený odpor.

"Vstup do města zakázán! Zvědavci ohrožují život svůj i svých kamarádů." Tato výstraha stála na cedulích okolo Stalingradu. Lépe by se sem hodil citát italského básníka Danta Alighieriho. V jeho "Božské komedii", jež vznikla ve 13. století, stojí nad vstupem do pekla nápis: "Kdo vcházíš, zanech všech nadějí."

Guido Knapp, Stalingrad. Peklo na Volze, Mnichov 2002, Praha 2005, str.169 Profesor Q. Knapp je mnichovský historik

Americký profesor: Vojska NATO jsou určena pro útok a „eskalací západního militarismu“

Myslím, že vojska NATO jsou určena pro útočné akce, nemyslím, že jde o jistou formu obrany území, protože Rusko nevykázalo žádné příznaky, že se připravuje na útok, prohlásil informační agentuře Sputnik čestný profesor sociologie Binghamtonské univerzity v New Yorku James Petras.

Podle Petrase je rozmístění jednotek NATO v Evropě „eskalací západního militarismu“ a přináší „dvojí hrozbu pro mír.“ Jde o pokus zesílit pocit hrozby ze strany Moskvy, i když ve skutečnosti neexistuje, zdůraznil profesor.

AC24.cz

Národní umělkyně Ukrajiny proklela lídry Majdanu

Velice populární na Ukrajině zpěvačka lídových písni, aktivní účastníce "Euromajdanu" prudce změnila svůj názor na lídry únorového převratu.

Zpěvačka prohlásila, že nikdy neodpustí těm, jejichž kroky přivedly k válce s Novorossii. «Stojím na kolenou před Bohem a křičím: ať jste za naše syny a děti proklatí, já vím, kdo je nepřítel - krvavá elita, ti tři, kteří přivedli lidí na Majdan, kvůli vlastním sobeckým zájmům.

Neodpustím jím to nikdy. Kdo dnes rodí? Už přes 20 tisíc lidí zahynulo. A kolik nenarozených?», — prohlásila Matvijenko. Vyzvala národ, aby se nesmířoval se současným stavem. «Chci říct: vstávej můj národe, zvedej se, ještě je možnost zachránit naše děti, naše matky, naše dívky. Jestli my dnes nezachráníme naší zemí, Otec nám nikdy neodpustí, protože my jdeme proti bratrovi, a On nás tomu neučil.»

Přece jsme chtěli shodit jen Janukoviče. Přece jsme nešli proti Rusku, ani proti Doněcku! Proč je tolik lží? »

https://www.youtube.com/watch?v=vj-ij6OnCmw

Odvysílala to televize, Ukrajina je šokovaná.

Matvijenko je velmi výrazná osobnost na Ukrajině. Říká se jí hlas národa, pro její duševní zpěv lidových písní.

Něco se začíná dít. To není jen tak, že se Matvijenko rozhodla promluvit a televize to odvysílá a ještě takové obvinění současných ukr.elit... Někdo tahá za nitky v pozadí (i když samotná zpěvačka mluví upřímně a velmi silně)...je to kopanec o zlom současné matrice - Rusy nazvala bratry! Zřejmě situace na Ukrajině je natolik špatná, že patriotické elity se rozhodly konat, aby neztratily vše, spolu se zemí.

 Více zde: http://leva-net.webnode.cz/news/narodni-umelkyne-ukrajiny-proklela-lidry-majdanu/ ТаuRus

Mučení bez viníků

Už se přitom ví, že CIA a další americké agentury využívají rozsáhlou škálu mučících postupů, už dlouho se ví, že systematicky mučeni byli a jsou vězni v amerických oficiálních věznicích typu Guantánama, Abú Ghrajbu nebo afghánského Bagrámu (a to i za Obamovy vlády) nebo v tajných mučírnách po celém světě a že ušetřeni nebyli ani američtí občané na americkém území. Mimochodem, podle loňské analýzy Sorosovy Nadace Open Society se amerického programu mučení tak či onak účastnilo celkem 54 zemí světa, včetně České republiky, což ovšem české vlády opakovaně popírají.

Americký generál Antonio Taguba, který vyšetřoval mučení v iráckém Abú Ghrajbu, už v roce 2008 prohlásil: „Není už déle pochyb, zda současná vláda páchá válečné zločiny. Jedinou otázkou zůstává, zda ti, kdo mučení nařídili, budou pohnáni k odpovědnosti.“ A penzionovaný generál Barry McCaffrey o rok později konstatoval: „Mučili jsme lidi bez milosti. Pravděpodobně jsme jich při tom desítky zavraždili, a to jak armáda, tak CIA.“

Jinými slovy, zdá se, že senátní zpráva o mučení vlastně není z hlediska nových odhalení ani nijak důležitá, neb vše podstatné už bylo dlouho známo i před ní, tím spíš, že většina Američanů beztak už mučení „v případných časech“ akceptuje. Oficiální dokument tak nově v zásadě konstatuje jen to, že mučící techniky byly „naprosto brutální“ a „mnohem horší, než jak je CIA popisovala zákonodárcům a jiným“. Zpráva například obsahuje „grafické podrobnosti sexuálních pohrůžek“, jak eufemisticky formuluje agentura Reuter´s, „a další tvrdé výslechové techniky, které CIA používala proti zadrženým ozbrojencům“. Jednomu třeba hrozili, že ho znásilní násadou od koštěte, dalšímu pak zapnutou elektrickou vrtačkou.

Přesto je to první zcela oficiální zpráva o legalizovaném americkém mučení v rámci „války proti teroru“, nebo slovy ministra zahraničí Johna Kerryho, ukázka „schopnosti USA přiznat chyby“. Otázka generála Taguby, zda budou pohnáni k odpovědnosti ti, kteří mučení nařídili a zaštítili, nicméně dál zůstává otázkou jen řečnickou. Barack Obama totiž dokázal zabránit jakémukoli trestnímu postihu kohokoli za mučení, čímž navíc popřel veškeré americké závazky vyplývající z mezinárodních smluv a fakticky možná i zabránil tomu, aby se Amerika mučení jednou provždy zřekla, čemuž napovídalo i trvalé odmítání Bílého domu mučení jednoznačně odsoudit nebo lavírování americké delegace na ženevských jednáních Výboru OSN proti mučení. „USA jsou hrdé na to, že jsou, doma i po celém světě, lídrem v dodržování a prosazování lidských práv a vlády zákona a při jejich obraně,“ vysvětlila v Ženevě právní poradkyně americké vlády Mary McLeodová. „Po útocích z 11. září jsme se ale bohužel ne vždy řídili vlastními hodnotami. Překročili jsme čáru a bereme za to zodpovědnost.“ Na pohled by to znamenalo, že USA od mučení ustupují, ale není tomu tak. Jak totiž s odvoláním na vládní zdroje uvedl New York Times, „Bílý dům zvažuje, zda nepotvrdit pozici Bushovy administrativy, podle níž konvence zakazující mučení nevytváří pro USA právní závazek.

Tereza Spencerová,  Literární noviny, výňatek z textu

Povedou nás biskupové do války proti „Moskalům“?

Výsledkem uplynulých dvaceti pěti let je také pokles zájmu o římsko-katolickou církev a víru. Následníkům kardinála Františka Tomáška se podařilo úžasně promrhat jeho dílo šíření víry ve výrazně ateistické společnosti. Další příklad selhání je na stole nyní.

Většina českých lidí proto ani nezná listy českých a moravských biskupů a zdá se, že pro církev je to možná dokonce lepší. Ve velmi zajímavém článku Michala Semína „Zneužitá katedrála na Pražském hradě: Cizinci otevřeně diktují požadavky českému prezidentovi. Exhibicionista Gemund v akci. Kardinál mlčí. Povede nás proti Rusku?“ snadno pochopíme, proč tomu tak je.

M. Semín se zamýšlí nad nepochopitelným mlčením katolické církve nad skandálním zneužitím katedrály sv. Víta k politickému útoku na hlavu našeho státu. Určitým vodítkem k tomuto nepochopitelnému mlčení podle něho snad může být pastýřský list České biskupské konference z konce letošního října, nazvaný List českých a moravských biskupů o pomoci trpícím křesťanům. Některé jeho pasáže jsou prý sice „opsány“ z pastýřského listu olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera – avšak se dvěma významnými rozdíly.

List arcibiskupa Graubnera konstatuje, že za stále se zvyšující utrpení křesťanů v zemích Blízkého východu může „arabské jaro“, podporované západními mocnostmi, v listu ČBK podobná zmínka již zcela chybí. Proč asi? Ještě více příznačný je ovšem druhý podstatný rozdíl obou listů. Tentokrát nejde o to, co společný list biskupů zamlčuje, ale co naopak k původnímu Graubnerovu textu přidává. Srovnejme:

Graubner: „Také vás prosím: Obracejte se na naše politiky s výzvami, aby se více angažovali pro spravedlnost a mír ve světě, pro lidská práva a pro pomoc trpícím. Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání.“

Česká biskupská konference: „Také vás prosíme: Obracejte se na naše politiky s výzvami, aby se více angažovali pro spravedlnost a mír ve světě, pro lidská práva a pomoc trpícím.Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání.“

M. Semín připomíná, že předseda České biskupské konference kardinál Dominik Duka v zářijovém rozhovoru pro Parlamentní listy mimo jiné prohlásil: „Nejsem politik, ale to, co dělá v současné době ruská politika, je opravdu něco, co ohrožuje světový mír“. Jako občan má podle Semína kardinál Duka jistě na svůj názor právo. Současně se ovšem táže: „Není-li však pan kardinál politik, proč si přál mít v oficiálním prohlášení konference, jíž předsedá, tak ostré politické stanovisko ve prospěch sankcí vůči Ruské federaci?“

V závěru svého článku politolog a publicista Michal Semín uvádí: „Souvisí toto studenoválečnické prohlášení České biskupské konference s mlčením pražského arcibiskupství po zneužití katedrály sv. Víta k útoku na prezidenta Zemana? Přichází neblahá repríza ostudných momentů, kdy čeští církevní představitelé, vedení tehdy kardinálem Vlkem, podporovali bombardování Srbska a aktivně se zapojovali do propagandistické kampaně za vstup naší země do Evropské unie? Povedou nás nyní naši biskupové do války proti „Moskalům“?“

Ruská pravoslavná církev volá muslimy ke společnému boji

s ´civilizací hříchu´

Hlava synodního oddělení pro vzájemné vztahy mezi církvemi protojerej Vsevolod Čaplin vyzval muslimy a pravoslavné křesťany sjednotit v boji se společnými výzvami.

Vyzval odmítnout ´civilizaci hříchu, lichvářských peněz oddělených od práce, odmítnout kult spotřeby, stav řízeného chaosu, informačních a politických manipulací, duchovního otroctví zakrývaného za hesla svobody, moci jednotlivců na hesly demokracie", uvádí Interfax.

´Bohoslovecky jsme různí, což je zřejmé. Ovšem naše myšlenky o stavu společnosti, o perspektivách jejího rozvoje a o úkolech věřících jsou velmi ´souzvučné´ a v mnoha ohledech stejné, máme společné výzvy´, řekl Čaplin.

Podle VZ.ru, překlad Srspol.sk, (-r)

Možná se vrátí Matka-hrdinka

Do Ruska se možná vrátí někdejší titul Matka-hrdinka, který za sovětských dob zaručoval vyznamenaným matkám mnoha dětí třeba právo nečekat v obchodě, ale jít hned na řadu. Tentokrát by však čestný titul měla provázet i finanční odměna ve výši pěti milionů rublů (asi 2,2 milionu Kč). Návrh zákona je už v parlamentu a jeho autorky doufají, že tituly by se mohly začít udělovat hned po Novém roce, aby povzbudily snahy prezidenta Vladimira Putina o zlepšení demografických trendů.

Podle předlohy z dílny dvou poslankyň vládní strany a jejich opozičního kolegy by titul a prémie měly náležet ženám, které porodily či vychovaly nejméně 10 dětí, vlastních i osvojených. Diplom a medaile by se měly udělovat a peníze vyplácet v okamžiku, kdy nejmladší z potomků oslavil první narozeniny a ze zbývajících dětí alespoň jedno dosáhlo věku osmi let. Zemře-li Matka-hrdinka, diplom, medaile i peněžní prémie podle předlohy připadnou jejímu manželovi. Zůstane-li naživu, získá nárok na penzi již v padesáti letech.

Tisk podotýká, že jeden z autorů návrhu, poslanec Michail Serďuk, který se sám může pochlubit vysokým počtem vlastních dětí, před rokem navrhoval udělovat titul Matka-hrdinka Ruskám už s pěti potomky. Vláda ale návrh odmítla s vysvětlením, že to by bylo pro státní rozpočet příliš nákladné. Nyní navrhovatelé argumentují, že vyplácet milionové odměny zasloužilým matkám vychází stát mnohem laciněji, než financovat dětské domovy a sirotčince. Deset chovanců údajně za deset let spotřebuje ze státní kasy skoro trojnásobek navrhované odměny pro zasloužilé matky. Sovětský řád Matka-hrdinka byl poprvé udělen na podzim roku 1944.

Toto vyznamenání mělo vyzdvihnout význam výchovy nového pokolení budovatelů země v situaci, kdy miliony mužů padly ve druhé světové válce a počet obyvatel dramaticky klesl. Do listopadu 1991, kdy se řád uděloval naposledy, bylo oceněno více než 430 000 sovětských žen - a prý i jeden muž, který sám vychoval dvanáct adoptovaných dětí.

Titul ale dodnes existuje v některých středoasijských postsovětských republikách či na Ukrajině.                                                                                                      (ava, čtk)

Pravoslavné vánoce v Rusku

Zatímco katolická Evropa má již oslavu vánočních svátků se vším hodováním za sebou, v pravoslavném Rusku teprve oslavy narození Krista Spasitele začínají.

Takže zatímco dárky pro většinu Rusů rozdával Děda mráz s jolkou a Sněguročnou již na Nový rok, pravé s historií spojené Pravoslavné Vánoce připadají až na 6. a 7. ledna. Původně byly vánoce v Rusku spojeny s velkým množstvím lidových zvyků. Po zákazu Vánoc v roce 1918 zvyky přechodně upadly. Vánoce v Rusku se slaví již od příchodu křesťanství v 10. století. Z počátku se jen těžko mezi pohanským lidem prosazovaly. Ruské vánoční svátky představují 40ti denní půst, začínající 28.listopadu a končící 6. ledna. Zpočátku půst zakazuje v pondělí, středu a pátek konzumovat maso.

Od 2. ledna, to jest začátek vánočního období, se půst zpřísňuje a v předvečer vánočního svátku by se měl člověk zříci nejen veškerého jídla, ale i všech hříšných vášní a všeho, co křesťana vzdaluje Bohu.

Ruské vánoce podle sociologů stráví většina lidí doma s rodinou, někteří se vydávají do vyzdobených chrámů na několikahodinové mše.

Pravoslavné vánoce jsou spojením lidových zvyků, rituálů, koled a pohanských pověr. Koledníci obcházejí rodiny a zpívají písně o narození Krista, tím přinášejí do domu přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody. V každé rodině stojí ozdobený a osvětlený vánoční stromeček, který představuje strom života, jež se k nám navrátil s narozením Krista Spasitele. Svíčky jsou duchovním světlem a plody (jablka, sušené ovoce, ořechy) jsou znamením věčného království hojnosti.

Pod nazdobený stromeček přináší děda Mráz dárečky. Přijíždí z Čukotky nebo nově z Usť Uťjugu na saních s trojspřežím a jeho pomocnicí je Sněhurka oblečená do sněhově bílého kožíšku ušitého z hranostajů.

Ještě na počátku 20. století dostávaly děti dárečky pod polštář. Dnes se celá rodina schází u ozdobeného stromečku s dárečky, společně zpívají koledy a tancují.

Než se usedne k prostřenému vánočnímu stolu, což bývá po vysvitnutí první hvězdy, scházejí se lidé na bohoslužbě, kde zpívají žalmy a vánoční písně.

 Pestrá vánoční tabule se liší od té evropské. Podle tradice by mělo být 12 postních jídel, bezmasé a nemastné pokrmy.

 Od 7. ledna začíná to pravé hodování, lidé se vzájemně navštěvují, odpouštějí jí si a radují se. Prostě svátky plné lásky, klidu a pohody. Ani po novoročních oslavách a Rožděstvu ale lednové veselení nekončí. Rusko ještě čekají oslavy takzvaného starého Nového roku, tedy Silvestr podle juliánského kalendáře, tj. kolem 16.ledna.

Připravil RV

Insitní verše na muže, jenž prohlásil Žižku za "Bin Ládina českých dějin"

Halík eskamotér

Halíku, Halíku,

brzy budeš v balíku,

stačíš změnit náboženství?

Ať nevyjdeš ze cviku.

Halíku, Halíku,

co všechno ty máš na triku?

Politickou intriku?

Honem spěchej do kostela,

ať nevyjdeš ze cviku.

Ludmila Jarošová, mladší.

Senátor Hajda bouří proti zvěrstvům Státního pozemkového úřadu

Česká republika: Pravou příčinou  odvolání Vojtěcha Weise, náměstka SPÚ, není faktický stav ve vydávání majetku církvím a náboženským společnostem.Ten je objektivní a je  dán

- špatně připravenou a dodnes nedokončenou transformací SPÚ ...kdy SPÚ v okamžiku, kdy už byl zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi schválen, propustilo téměř 300 zkušených úředníků bývalého Pozemkového fondu a pozemkových úřadů....

- zákonem, kam byly přes varování odborné veřejnosti dány nerealistické lhůty, které prakticky nelze splnit ...

- stavem předkládaných výzev, které nejsou v mnoha případech kompletní a vyžadují si další doplnění.

Pravým důvodem odvolání je fakt, že náměstek Vojtěch Weis spolu se senátorem Janem Hajdou a poslankyní Margitou Balaštíkovou, členy odborné poradenské komisi SPÚ, zabránili přijetí jednacího řádu této skupiny, který byl protiprávní a který se snažil posunout tuto komisi do role základního rozhodovacího orgánu. Rozhodnutí této komise, která má pouze povahu poradního orgánu a nemá oporu v zákoně č. 428/2012 Sb., se měla stát závazná pro rozhodování odpovědného náměstka a úřadu.

Předkladatel tohoto jednacího řádu tak s vysokou pravděpodobností porušil zákon.

Porošenko nechce odčinit vinu banderovců za genocidu Poláků

na Volyni – polský kněz

Známý polský kněz a veřejný činitel Tadeuš Isakovič-Zalesskij obviňuje Petra Porošenka za neochotu odčinit vinu banderovců, kteří spáchali genocidu Poláků a Židů na Volyni. Podle jeho názoru, Porošenko mohl v době jeho nedávné návštěvy v Polsku udělat krok na cestě smíření, ale místo toho se schovával za polopravdu a eufemismy.

„Základní problém v polsko-ukrajinských vztazích je – genocida Poláků, spáchaná Organizací ukrajinských nacionalistů, Ukrajinskou povstaleckou armádou, oddíly SS „Galičina“ a dalšími ukrajinskými útvary ve službách Hitlera. Zdálo se, že návštěva prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka, - říká Isakovič-Zalesskij, - bude krokem na cestě řešení tohoto vážného problému. Tím spíše, že Polsko tolik podporuje změny na Ukrajině. Bohužel, Petr Porošenko, při vystoupení v polském Sejmu, neměl odvahu tento strašný zločin správně pojmenovat. Použil pouze termín „tragédie na Volyni“.

Kněz dodal, že prezident Ukrajiny neměl odvahu říci, kdo byli viníci tohoto zločinu. Kněz soudí, že výzvy k hledání historické pravdy, vyřčené prezidentem Porošenkem, jsou lstivost.

„Vystoupení prezidenta v Sejmu obsahovalo slova o historické pravdě, ale o jakou historickou pravdu může jít, - soudí kněz, - když kosti umučených ještě nejsou řádně pohřbeny, a ukrajinští nacionalisté UPA se v současnosti na Ukrajině vychvalují a uctívají.“

http://rusvesna.su/news/1419092899

Pro České národní listy z ruštiny přeložil Ing. P. Rejf, CSc.,

 Nezávislá skupina Věrni zůstaneme

Poznámka: Vyvražďování Poláků, Židů, Čechů a dalších banderovci za druhé světové války dosáhlo genocidních rozměrů. Obětí banderovců bylo téměř 100 000 lidí.

Obhajoba tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie je totálně nemorální, zavání fašismem

Jako občan, který je příbuzný Srbů žijících v Bělehradě i v Černé Hoře, jsem v roce 1999 byl svědkem strašlivých následků této 78 denní války - srbsky "78dana rata". Viděl jsem na vlastní oči, co způsobilo toto bombardování civilnímu obyvatelstvu a majetku země srbské. Viděl jsem porodnici rozbořenou následkem výbuchu rakety. Viděl jsem účinek kazetové bomby, která totálně zničila například budovu ministerstva kultur. Viděl jsem klášter v Rakovici u Bělehradu, rozbořený tlakovou vlnou bomby po náletu na blízký závod na traktorové motory, který byl zcela zničen. Viděl jsem budovy svazu mládeže prostřelené raketami jako řešeto. Viděl jsem hotel zcela zničený kazetovou bombou. Viděl jsem rozbořené mosty v Novém Sadu i jinde. Viděl jsem rozbombardovanou Radioteleviziju Beograd, kde zahynuly ženy reportérky. Projel jsem Jugoslávií až ke kosovským hranicím. Všude byly vidět následky bombardování - a ty, které vidět nebyly, se projeví ještě po desetiletích. Mám i fotografie, mám i videozáznam. Napsal jsem o tom samizdatovou knihu Bělehradské lekce, která vzbudila pozornost především v Srbsku. U nás vyjít nemohla. Nebyl jsem sám, kdo navštívil tehdejší Srbsko. Byl to například doktor Štěpánek z Brna, který jako přednášející na bělehradské univerzitě, zažil celou leteckou válku od počátku až do konce. I někteří reportéři, kteří v té době navštívili Srbsko, mohou potvrdit mé otřesné poznatky.

Všechny mé poznatky lze shrnout do jediného konstatování. Nešlo o žádnou humanitární akci na zničení takzvaného diktátora Miloševiče. Šlo o plošnou vojenskou agresi proti celému Srbsku,proti civilům stejně jako vojákům. Když umírala na následky bombardování sedmnáctiletá studentka angličtiny, nebo cestující v autobuse, nebo děti, které šly po mostě v Novém Sadu, nešlo o žádné stoupence Miloševiče nebo o jeho vojenskou gardu. Klášter, továrna na traktory nebo ministerstvo kultury či nemocnice nejsou žádné vojenské cíle, stejně jako hotel nebo velvyslanectví. Rovněž srbský národ nebyl pouhým zastáncem takzvaného diktátora, nebyl totalitně zglajšaltován jako druhdy Velkoněmecká říše Adolfa Hitlera. V srbském národě byly a jsou různé politické skupiny a proudy počínaje socialisty a konče monarchisty. Všichni Srbové nevzývali Miloševiče jako nějakého Mussoliniho nebo Hitlera. To vše jsou hrubé nepravdy a nepřípustná zjednodušování evropské a americké propagandy.

Proto tvrdě odsuzuji obhajobu pana exprezidenta Havla s jeho tzv."humanitárním bombardováním", kterou dnes provozuje pan ministr kultury Daniel Hermann. Nevím,jak by se panu ministru líbilo, kdyby jeho ministerstvo poté, co by nějaká velmoc označila našeho prezidenta za diktátora, bylo zničeno do základu kazetovou bombou, jak se to stalo v Bělehradě. Pan ministr buďto vůbec nemá ponětí o historických reáliích této strašné letecké války v Srbsku - anebo snad nedej Bůh, lže ve prospěch pana exprezidenta Havla.Jako očitý svědek následků tohoto aktu hrubé agrese velmocí proti suverénnímu státu, který se ničím neprovinil proti mezinárodnímu společenství, trvám na odsouzení obhajoby tohoto bombardování. Mně osobně taková obhajoba zavání dr. Goebbelsem.

Na druhé straně děkuji panu poslanci Foldynovi, panu režiséru Dvořákovi, za všechny jejich akce na podporu léta pronásledovaného srbského národa ,a zvláště za nastavení pravdivého zrcadla paní ministryni Madeleine Albrightové za její zločinnou diplomacii za 78denní letecké války proti Jugoslávii. Oni dokázali, že madam Albrightová se tehdy v Praze zcela sama historicky znemožnila. Stejný dík patří panu universitnímu profesoru Rajko Dolečkovi, který po léta pravdivě informuje o násilí, páchaném velmocemi na srbském národu. Jsem přesvědčen, že křižácká tažení proti slovanským národům, nemůže civilizované mezinárodní společenství nadále trpět - ať to bylo v Jugoslávii a nebo dnes na půdě Ukrajiny či jinde.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Katolická církev bohatne, papež František však mluví o chudé církvi

Pamatuji si z mládí, že v okolí nebylo ve vsích alespoň jednoho případu, aby synek neodcházel studovat bohosloví, nebo dcerka do kláštera. Pokud byla ze selského i s patřičnou výbavou, u těch chudších s přiměřenou. Šuškalo se i o finančním daru.

Dnes je situace zcela jiná o kněze je nouze. Pamatuji se, že svého času, když kněží museli objíždět více farností, obdrželi menší autíčka italské výroby. Z toho současného nedostatku duchovních nelze už vinit komunisty. Máme tu čtvrtstoletí svobodu a každý má osobní volbu. Přesto se nedá očekávat zlepšení a tak bylo nutno sáhnout k pomoci ze zahraničí. Trochu vypomáhají z Německa, ale hlavní přísun duchovních je z Polska. Jak bylo v listopadu zveřejněno, každý čtvrtý kněz u nás je Polák. U nás je hlavním zdrojem Morava a jižní Čechy, z ostatních míst ČR jsou to výjimky.

Na základě této neradostné statistiky by se tedy vysvítalo, že vedení katolické církve bude ke svým ovečkám maximálně vstřícná, zvýší svojí péči o ně. Jistě se tak leckdes děje, ovšem - a i v církevní tisk se o tom zmiňuje, dochází k opačnému chování. Kdy se kněz chová neomaleně, až bezcitně. Ocituji zde dva příklady.

Kvalifikovaná katechetka, která má sama početnou rodinu a přitom je ochotna učit každý týden několik hodin náboženství, obdržela písemné oznámení s datem ukončení pracovního poměru na biskupství. Vzhledem k tomu, že výuka náboženství je na faře spíše služba konkrétní farnosti než biskupství, bylo katechetům doporučeno, aby se obrátily na své duchovní správce. A ti, pokud budou stát o to, aby nadále vyučovali, měli by je zaměstnat. Zmíněná katechetka se tedy vydala za svým farářem. Ten ale neprojevil ani špetku pochopení pro její situaci a neměl žádnou snahu uspokojivě ji řešit. Když se odvážila namítnout, že pro její rodinu má i význam ona částka, kterou za výuku dostávala, vyčetl jí farář, jak její studium teologie, dle něj zcela zbytečné, tak i -početnou rodinu. Duchovní správce se zachoval uboze, ale já bych spíše napsal i podle.

Nebo třeba zařízení církevní pro mládež, které provozují salesiáni. Dosud biskupství platilo jen kněze a laiky, kteří se věnují věřícím navštěvujícím kostel v místě, ale též několik i laiků pracujících v onom středisku mládeže. Nyní všichni pracovníci onoho střediska byli propuštění včetně kněží - s odůvodněním, že jejich činnost nemá financovat biskupství, ale salesiánská kongregace. Nu, dá se říci - ano, pokud jsou salesiáni zřizovateli, a provozují středisko mládeže, mají jej též financovat. Ale ono se zapomnělo, že toto středisko realizuje diakonické poslání celé církve a proto si zasluhuje obojí podporu. Přitom po celá léta ono biskupství středisko platilo, byla tu vzájemná dobrá spolupráce.

Co se tedy stalo? Začaly převažovat ekonomická kritéria. A toto hledisko doslova "válcuje" ostatní, zejména ta, která by měla být v církvi rozhodující. Navíc jde i o administrativní formu, bezcitnou, v jaké se to děje. Přece odměna za práci není jen požadavek spravedlnosti, ale též - a možná i víc - motivací a oceněním obětavosti. Vždyť kolik lidí v církvi vykonává mnoho věcí a práce zcela zdarma. A bude tomu patrně i nadále. Bezohledný kalkul přece ty schopné kvalifikované a obětavé lidi jenom odradí.

Možná, že to nebude rovnocenný příměr, ale dovolím si malou vzpomínku ze školních let za války. Po mši jsme si ještě v hloučku s kluky povídali. Kousek opodál důstojný pán- byl už děkanem - rozmlouval s jedním pantátou, domlouvala se svatba. Kývl na mně a požádal, abych na faře slečně hospodyni vyřídil, že přijde na oběd asi za 30 minut. Vběhl jsem do farské kuchyně, kde se právě pekly - podotýkám, bylo to za války - velké řízky. O maso byla opravdu bída. Hospodyně přijala vzkaz a zdržela mně - "počkej" . Sáhla na mísu a mně zabalila jeden řízek, strčila do ruky a "pozdravuj doma" . Já ten dárek nesl 2 kilometry domů s hezkým pocitem. Tenkrát v tom nebyla žádná propaganda, tak to na vesnici mezi slušnými lidmi chodilo.

A dnes - katolická církev - díky loupeži století - se mnohdy chová zcela bezohledně. Nejde jen o ty dva příklady, co jsem převzal z tisku - vidíme a čteme, jak si mnozí duchovní počínají, jak se snaží lakotit. Kdepak je učení evangelia, kde je něco z kázání, která znějí v kostelech? Poučení najdeme i v historii, jak si tu církev počínala, když mohla vládnout.                                                                       Josef Sedlák, Plzeň

Protestující studenti a ztracená generace

Když se podíváte na fotografii demonstrace 17. listopadu 2014 na Hradčanském náměstí, vidíte na ní především mladé lidi, vysokoškolské, středoškolské studenty a možná i mladíky z odborných učilišť.

A právě o těchto se již delší dobu píše jako o ztracené generaci. Když studenti vyjdou ze škol, mnozí z nich těžko hledají zaměstnání. Někteří berou opakovaně dokonce i různé krátkodobé brigády, jež nemají nic společného s jejich vzděláním. Nouze láme i železo. Je to totiž východisko jak odlehčit rodičům, aby je nemuseli živit. Důsledkem nepříliš dlouhého času je postupující ztráta kvalifikace, daná studiem. Údajně pro nedostatek praxe těžko hledají místo. Jistě i to může být důvod. Je však na systému, aby problém se ztracenou generací řešil a vyřešil.

Co však vidíme v Evropě? Že tam existuje „ztracená generace“ již delší dobu, aniž bychom si toho byli vědomi. Někde dokonce dosahuje nezaměstnanost mladých až 20% či dokonce 30%. A nejde jen o krátkodobou nezaměstnanost, v řadě případů o delší. Proto také vznikl termín „ztracená generace“, jíž tvoří ti mladí lidé, co nestudují ani nepracují.

Samozřejmě, že některé státy se snaží mladým lidem všelijak pomáhat. Pozitivní výsledky jsou, ale na celkové nezaměstnanosti mladých moc nemění. Ta pokračuje ve vysokém procentu i dále.

Myslím si, že studenti by se měli zajímat, a to již v době svého studia, jaké vyhlídky budou mít při hledání zaměstnání. Ale nejen to! Měli by začít společně usilovat o to, aby společnost již přestala jen „plakat“ nad ztracenou generací, ale aby intervence proti ztracenosti mládeže byly účinnější. A podle toho, která politická strana vezme jejich zájmy do programu a bude je naplňovat, také strany hodnotit a volit.

Samozřejmě tím neupírám právo mladým lidem demonstrovat proti něčemu nebo někomu Sám spolu s několika spolustudujícími kolegy jsme v 50. letech vyšli ze zákrytu a dostali jsme se jako muklové do uranových dolů na Jáchymovsku. Důvodem pro demonstrace by  však měly být především  zcela zásadní společenské otázky či jejich, řekněme třeba stavovské interesy. Demonstrovat však nutně neznamená na někoho vrhat vajíčka či jiné předměty, či pískotem a řevem rušit studentskou hymnu nebo vzpomínkové obřady, na nichž jsou zastoupeny též hlavy jiných států. Výtržnictví není projevem svobody projevu, ale jeho zneužití.

Ještě jednu, jistě ne nezajímavou skutečnost, bych rád uvedl. Vajíčka se u nás již házela dříve. Jejich adresátem byl Jiří Paroubek, předseda ČSSD. Nyní je to M. Zeman, také dřívější předseda ČSSD. Někteří komunisté to schytali ještě hůře. A to nechci mluvit o pokusu zavraždit jednoho z předsedů KSČM. Na štěstí vyvázl jen s těžkým zraněním. Nevím, že by na pravicové politiky mládež něco metala. Ti u nás dlouhodobě vládli a jistě mají zasloužený podíl na „ztrácené mladé generaci“, pokud ji sami neztratili. Zešpidlovatělá dřívější ČSSD asi i na tom nějak participovala.

Zájmy mládeže jako sociální skupiny nejsou totožné s cíly sledovanými TOP 09 nebo ODS, KDU-ČSL. Pokud to mladí lidé nepochopí, nezačnou ani zápasit sami o sebe. Ztracená generace bude tak dále bobtnat. Její vstup do života bude těžší a těžší. Klín klínem se dlouho vytloukat nedá.               Dr. O. Tuleškov

Kardinál Duka jako folklorní vypravěč o vzniku ČSR

Pan kardinál Duka opět přiložil ke státnímu svátku republiky - 28.říjnu - své slovní polínko ,a opět ve stylu folklórního vypravěče. Copak podstatného nám kacířům a laikům sděluje náš katolický primas? Především to, že idea samostatného Československa zrála v myslích triumvirátu TGM - Beneš - Štefánik značně dlouho. To je historická pravda, kterou však primas český zaobalil do zcela zavádějícího hávu. Naservíroval nám několik tvrzení, z nich ani jedno neodpovídá historickým faktům.

Tak za první, není pravdou, že čeští vojáci naverbovaní do I. světové války začali vstupovat do československých legií teprve po smrti stařičkého iniciátora I. války, mocnáře Franze Josefa der Erste. Opak je pravdou. Pan kardinál buďto nic neví o historii našich legií - anebo to zamlčel zcela záměrně? Cožpak panu kardinálovi není známo, že hned roku 1914 vznikly v Rusku a ve Francii dvě družiny legionářů s jasným cílem bojovat proti nenáviděnému Rakousku-Uhersku? Cožpak pan kardinál neví, že ihned při vyhlášení války se v Paříži srotili čeští krajané a protestovali proti Rakousko Uhersku? Že protestovali proti válce se Srbskem na náměstí Svornosti a volali "Pryč s Rakouskem! Pryč s Německem! Vrahové! Ať žije Francie! Ať žijí Čechy!"

Za druhé - Cožpak pan kardinál neví, že ve Francii vznikla hned 2. srpna 1914 česká iniciativa pro vstup českých branců do francouzské armády s memorandem adresovaným samotnému ministru války francouzské vlády? Pan kardinál neví, že již v srpnu 1914 v ve francouzském městě Bayonne vznikla první česká rota NAZDAR, která se stala základem pozdějších legií ve Francii?

Za třetí - Pan kardinál neví, že v Rusku to byla ČESKÁ DRUŽINA, která vznikla v září 1914? Tak kde byla smrt stařičkého mocnáře? Legionáři starodružiníci i novodružiníci na ni museli čekat až do roku 1916 - ovšem nikoli nečinně, to se již jejich řady rozrostly a v roce 1916, kdy stařičký mocnář,osnovatel zločinné I. války zesnul, už jich bojovaly celé tisíce! Pročpak to pan kardinál neráčil sdělit národu? Snad protože by musel říci, že tito legionáři již od roku 1914,1915 a 1916 bojovali činně proti nenáviděnému rakousko-uherskému mocnářství, a kdyby byli chyceni, platila jim jen kulka či šibenice za domnělou "vlastizradu"? Domnělou říkáme, protože, mocnář byl pro Čechy a Dalmaty nelegitimní nekorunovaný panovník - byl legitimní pouze pro Rakušany a Maďary, přísaha rakouskému králi a císaři byla vynucena a tudíž nelegitimní. Taková je reálná historická pravda.

Dále pan kardinál tvrdí, že na každém českém hřbitově odpočívají vojáci, "kteří položili životy za naši svobodu". To je jen čtvrtpravda - "Halbviertelvwahrheit", jak říkají Němci a Rakušané. Celá pravda spočívá ve skutečnosti, že jen tam, kde leží legionáři, jde o hroby našich bojovníků za republiku. U padlých vojáků bojujících v rakousko-uherském vojsku jde pouze o oběti I.světové války neboli Veliké války, jak se tehdy říkalo. Ti padli tragicky a zbytečně za stařičkého mocnáře a jeho rodinu, a za jeho nástupníka Karla I. Padli za prohnilou dynastii, které národy nepatřily! Nikoli za naši svobodu a za republiku!!

Opak nesmyslně blábolí jen dnešní monarchisté. Proto tolik českých vojáků přebíhalo na frontách k Srbům, k Rusům, a k Francouzům nebo Italům! Proto sám císař vymazal několik českých pluků ze svazku armády mocnářství. Dnešní někteří blázni se snaží "očistit" tyto pluky různými pahnutími a dokázat, že byly loajální k mocnářství, a že jejich přechod byl inscenován "buřiči a pobloudilci". Jaký idiotismus, takto falšovat dějiny. Takže když dnes různá vzpomínková shromáždění chodí klásti věnce na hroby vojáků I. světové války, většinou jde o padlé vojáky rakousko-uherské armády. Legionářské hroby bývají vyznačeny zvlášť - anebo jejich vyznačení někdy i chybí. Další legionářské hroby jsou roztroušeny na bojištích I. světové války a v zemích, kde se bojovalo - tj. ve Francii, v Itálii, v Srbsku a nejvíce je jich v Rusku. I. republika připomínala naše padlé legionáře v zahraničí mnoha pamětními deskami, které ovšem zničila nacistická totalita, a některé též autoritativní socialistický stát. To všechno měl mít pan kardinál Duka na zřeteli, když počal diletovat do našich novějších dějin vzniku ČSR.

A co pan kardinál zamlčel naprosto? Přece to, pod jakými symboly bojovali legionáři! Nebyly to symboly katolické - byly to symboly husitské! Bratři legionáři jimi vyzdobili nejen své příbytky,ale dokonce i železniční vagony a celé vlaky - jak to dosvědčují dobové fotografie. Byly to kalichy, palcáty, podobizny a nápisy upomínající na Mistra Jana Husa, na Prokopa Velikého,na Jana Žižku a na husitský chorál. Legionáři tak měli tyto symboly vyšité i na svých praporech - a dnes na armádních standartách jsou tyto symboly opět. Samozřejmě je tu dnes celá skvadra prorakouských a prosudetských kolaborantů a národních zrádců, kteří by tyto symboly nejraději spálili a zadupali do země. Pod stejnými symboly bojovali zahraniční vojáci II.světové války - letci v Británii i jednotky v SSSR. Vzpomeňme na znaky čs. perutí s řemdihem a heslem "Na množství nehleďte", vzpomeňme na tanky Jan Žižka, Jan Hus a Prokop Holý v SSSR. Husitské tradice našich bojovníků za svobodu jsou z dějin nevymazatelné. I když o nich pan kardinál přecudně pomlčel...

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I - ČSBS Boskovice

 Na památku všech, kteří se zasloužili o šíření křesťanskosociálních ideálů v minulosti i v době nedávné.

Úvodem

Křesťanskosociální hnutí od svých počátků to nikdy nemělo lehké. Rozlišovací schopnost konzervativních křesťanů byla a do určité míry i dnes je minimální. Socan jako socan! Tak častovali ty, kteří  usilovali o založení křesťanskosociálních dělnických vzdělávacích spolků. I v současnosti existuje, mírně řečeno, jakási alergie na křesťanskosociální myšlení a zvláště na jeho projevy. V lepším případě jsou přijímány s podezřením, v tom horším pak nechvalně nálepkovány. Kdyby jenom to!  Když jsme se scházeli na „stranické půdě“, tak nás po kratší dobu strpěli. Pak nás vykázali. Když jsme křesťanští sociálové, děli, pak nemáme mezi nimi co dělat.

Od těch, kteří nebyli z nás, ač jsou, díky neuváženému postupu při doplňování skupiny vedoucích politiků KDU-ČSL, ve stranických řadách, ale nikdy s námi  skutečně nebudou, je to vše pochopitelné. Svými kořeny patří jinam. Mnohem horší je však odcizení řady původních vedoucích činitelů KDU-ČSL křesťanskosociálním a  autentickým lidoveckým ideálům. Ne pro všechny z nich platí zásada, že nevědomost hříchu nečiní. Někteří z nich jsou si vědomi sepětí s touto minulostí, ale přesto ji přecházejí. I důsledkem uvedených skutečností je již dlouhodobě pravicová politika KDU-ČSL, která o sociálnosti sice mluví, ale k výrazně pravicovým opatřením současnosti, poškozujícím velkou většinu občanů naší republiky, pomáhá jako porodní bába na svět. S Šrámkem takovéto počínaní nemá nic společného. Spíše se blíží k prvním nezralým politickým krokům J. Luxe, mířícím ke spolupráci s pravicí,  zpočátku zvláště s Občanskou demokratickou stranou.

Dlouhou dobu jsme k pravicové politice KDU-ČSL byli jen občas nesměle kritičtí. Očekávali jsme, že křesťanská strana najde sama sebe. Doufali jsme, že k tomuto nelehkému přerodu dojde alespoň tváří v tvář asociální skutečnosti. Nedošlo! Opravné snahy jsou zřejmé jen u užší skupiny především místních funkcionářů a členů strany.  Ti zatím nejsou schopni celostranickou politiku nějak viditelně ovlivnit. Proto musíme jednoznačně říci, že s oficiální politikou strany nesouhlasíme. Stydíme se za ni. Stydíme se i za politické přemety, které KDU-ČSL prováděla, aby jednou mohla  vládnout s pravicí a po druhé s levicí. Zvlášť ostudná je současná politika  tzv. lidovců bělobrádkovského směru ve vztahu k sudetům a bavorské CSU, dokonce vydávaná za pokračování šrámkovské politiky. Sudetomilní a germanofilní snahy většiny kádeuáckých vedoucích činitelů nemají zhola nic společného se státotvornými a v pravdě vlasteneckými postoji  J. Šrámka a prvorepublikové Československé strany lidové.

Ani vztah k prezidentu M. Zemanovi KDU-ČSL nezdobí, naopak. ČSL již v prezidentské volbě v r. 1935 podporovala dr. E. Beneše. Osobně J. Šrámek se o jeho zvolení velmi zasloužil. Úzké sepětí ČSL a prezidenta Beneše pak trvala až do r. 1948. KDU-ČSL nedokázala si vzít příklad  z takovéto příkladné a plodné spolupráce ve prospěch republiky a českého národa. Její vztah k prezidentovi M. Zemanovi je otřesný. Stačí si připomenout, jak zdařile si v tomto směru počíná P. Svoboda,. Ani senátní klub KDU-ČSL a nezávislých nezůstal pozadu.  Jeho dopis prezidentu  vypovídá velmi mnoho o jeho autorech. Nic však dobrého. Když B. Posselt hřímá na sjezdech sudetoněmeckého landsmanšaftu, že „Benešovy dekrety“ je třeba zrušit, mlčí zástupci KDU-ČSL v auditoriu  a ani později si nedovolí jakoukoliv kritiku. Je totiž i dost dobře možné, že jejich vztah k dekretům prezidenta republiky je shodný čí blízký  s tím posseltovským. Pak ovšem jejich reakce by byly pochopitelné.

Dřívější bursíkovské hodnocení politiky „křesťanských demokratů“ část veřejnosti přijala. Za pravdivé považuje, že cílem této politiky je získat hlasy, být ve vládě, opatřit svým funkcionářům místa na ministerstvech, správních radách i další „trafiky“ a včas se přizpůsobit, aby v budoucnosti mohla strana vládnout se současnou opozicí. Ano, i Bursík, mistr politických převleků, začal svou kariéru jako „křesťan“ v KDU-ČSL.

Neméně kritiky křesťanští sociálové sklízeli již v dávné  době, kdy odcházeli ze sociálně demokratických organizací. Mnozí jejich dřívější přátelé se na ně dívali jako na odpadlíky, jako na rozbíječe jednoty. Tehdejším jejich kritikům zpravidla nedocházelo, že nechtěli zůstat v ateistickém prostředí, které pro ně mělo posměšky a ponižování. Ani později někteří zastánci jednoty dělnických organizací nechápali, že primárním důvodem byla ateistická politika sociální demokracie, která je vedla k zakládání vlastních sdružení. Je zvláštní, že i někteří dnešní kritici křesťanských sociálů zleva je stále považují za odpadlíky, obdobně jsou známkováni i zprava. Křesťanští sociálové snad vždy museli a bohužel i nadále musí čelit nepřízni jak z ateistického, tak i z křesťanského prostředí, i když vždy byli a jsou výrazně sociálně, vlastenecky a demokraticky orientovaní.

V roce 2001 vyšla, za pomoci bavorské Hanns Seidel Stiftung a Evropské akademie pro demokracii, „Historie křesťanské demokracie v středoevropském prostoru“, která byla prezentována jako seminární materiál. Na str. 3 těchto dějin si můžeme přečíst: „Sjezd (jde o Litomyšlský sjezd, pozn. aut.) odmítl nejen socialismus, ale dost radikálně i liberální kapitalismus.“ Jaká je pravda? Z dobových materiálů, zejména z „Protokolu prvního sjezdu …“, vydaného v r. 1895 v Praze, jednoznačně však vyplývá,  že sjezd odmítl a odsoudil liberální kapitalismus, ale současně se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Z doslovu protokolu sjezdu cituji: „Všem našincům, kteří pevně stojí pod praporem kříže v řadách socialismu křesťanského, podáváme tento protokol do rukou pro potěšení a utvrzení v pravdách, za něž bojujeme. Všem těm pak, kteří stojí mimo řady naše, buď jsouce lhostejnými, nebo jsouce zjevnými našimi nepřáteli, kteří ale tolik trpělivosti mají, že sto dvacet stránek tohoto protokolu klidně a s rozvahou přečísti dovedou, podáváme jej do rukou pro poučení a pro autentickou informaci o nás.“

Historickou pravdou tedy je, že Litomyšlský sjezd se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Snaha bavorského přebásnění našich dějin křesťanskosociálního hnutí se ukázala jako lichá. Žádnou politiku, především ne křesťanskou, nelze stavět na nepravdách nebo dokonce lží, na snaze přizpůsobovat minulost jakýmsi aktuálním potřebám současnosti. „Padni, komu padni“ je zásadou, jíž se chci řídit při líčení minulosti. Doufám, že má snaha, i vzhledem k tomu, že nejsem historik, nebude zlehčována  slovy: „Plete se, ač neuměje.“  (Pokračování)                                                            Připravil dr. O. Tuleškov

Velký podvod u františkánů, chudí z Assisi na pokraji krachu

Františkáni na pokraji krachu. Tři měsíce vyšetřování a nyní poplach kvůli "obří díře" o rozsahu několika milionů eur. Skandál měl vypuknout v říjnu a dozvěděl se o něm také papež. Italský novinář deníku La Stampa, Giacomo Galeazzi, referuje o událostech takto:

Zbraně a drogy

Švýcarská prokuratura údajně zabavila některé vklady kongregace Menších bratří františkánů v hodnotě desítek milionů eur, protože byly investovány do společností, které jsou vyšetřovány pro nelegální obchodování. Mluví se dokonce o zbraních a drogách. Investice sahají do doby, kdy stál v čele Menších bratří José Rodriguez Carballo, současný sekretář Kongregace pro řeholníky.

Na pokraji krachu

Nyní se řád založený „chudáčkem“ z Assisi nachází v dluzích. K pasivu údajně přispěl také hotel „Il Cantico“, nedávno restrukturalizovaný na třídě Řehoře VII. v Římě, využívaný mimo jiné Italskou biskupskou konferencí pro pořádání tradiční večeře s novináři během jejího generálního zasedání.

Hotel Il Cantico spravoval právě bývalý generální ekonom, otec Giancarlo Lati, který byl nyní, oficiálně ze zdravotních důvodů, odvolán. „Jedná se o vážnou situaci finanční tísně“, jak v dopise všem řeholníkům píše generální ministr Menších bratří, otec Michael Perry. Na mušce jsou „pochybné operace“ provedené právě ekonomickou správou. V dopise píše: „významnou roli měly v této věci některé externí osoby, které nejsou členy řádu.“ Na spadnutí je soudní žaloba s podezřením na podvod velkých rozměrů.

Ozdravný zásah

Řád se svěřil „týmu vysoce kvalifikovaných právníků“ a podnikl řadu iniciativ, aby znovu získal kontrolu nad situací. Po výměně ekonoma byl za Salerna urgentně povolán otec Pasquale Del Pezzo, expert v administrativních a ekonomických otázkách. Právě on je zvláštním delegátem pro ekonomické záležitosti generální kurie.

Zajímavé také je, že právě Perryho předchůdce ve vedení Menších bratří, José Rodriguez Carballo, (nyní ve Vatikánu jako sekretář Kongregace pro řeholníky), je společně s kardinálem Joao Braz de Avizem, signatářem nových „Orientačních směrnic“ pro správu majetku řeholních řádů.

Dopis

Je to znepokojivý dopis, který napsal Michael A. Perry, Generální ministr františkánů. Dopis, ve kterém požaduje po členech řádu nejen modlitbu, ale také finanční příspěvek, protože finanční stabilita řádu a jeho majetek se nacházejí ve vážném ohrožení. „Žádám všechny provinciály a kustody o porozumění a o finanční příspěvek na pomoc v současné situaci, která s sebou nese také splacení významného dluhu.“ Perry prohlašuje, že rozumí „zklamání“ mnoha spolubratrů a jako povzbuzení poukazuje na příklad nabízený papežem Františkem: „jeho apel na pravdu a transparentnost ohledně finančních aktivit jak v Církvi, tak v občanské společnosti“. V řádových institutech lze vnímat překvapení.

Novinářka Maria Antonietta Calabro' v italském deníku Corriere della Sera si podrobněji všímá františkánského hotelu v centru Říma:

„Il Cantico je rájem elegance, přívětivosti a blaha, v harmonii s blahodárným a klidným prostředím“, recitují webové stránky hotelu. „Il Cantico (Píseň) však není pouze Píseň stvoření, složená svatým Františkem, který spával opřený o skálu,“ píše s dávkou sarkasmu italská novinářka. A přestože je na nádobkách na šampon v hotelových koupelnách vyryta modlitba chudáčka z Assisi, byl to právě tento hotel s výhledem na kopuli svatopetrské baziliky, který dovedl Řád Menších bratří na pokraj krachu. Generální ministr, Američan Michael Perry napsal šokující dopis všem řádovým bratrům poté, co interní vyšetřování zjistilo pochybné operace, prováděné ekonomickou správou. Je kritizována koupě a restrukturalizace hotelu. Bývalý generální ekonom, otec Giancarlo Lati, který vedl správu hotelu „Il Cantico“ už odstoupil, oficiálně ze zdravotních důvodů. Generální ministr řádu, Perry, však míří prstem na „významnou roli některých externích osob, které nejsou členy Řádu“.

Ve vzduchu je zkrátka cítit obrovský několikamilionový tunel, za nímž stojí laici. Představený také vysvětlil, že „kontrolní finanční systémy správy majetku Řádu byly příliš slabé nebo poškozené, což nevyhnutelně vedlo k jejich nedostatečné účinnosti vzhledem k ochraně odpovědného a transparentního spravování.“ Dále „se zdá, že došlo k určitému počtu pochybných finančních operací, vedených bratry, kterým byla svěřena péče o majetek Řádu, bez plného vědomí a souhlasu“ kolegiálního orgánu, který stojí ve vedení Řádu.

Je evidentní, že vypukl poplach. Pro představeného „dosah a důležitost těchto operací uvrhly do velkého nebezpečí finanční stabilitu Generální kurie.“ Z těchto důvodů, píše Perry, bylo rozhodnuto požádat o zásah civilní autority, aby tuto záležitost vyšetřily. Zkrátka, žaloba je již na cestě k římské prokuratuře.

Umlaufoviny, Zdroj: finesettimana.org

Církevní restituce, jak dál?

I když sociální demokraté vybubnovávali, a to značně dlouho, že církevní restituce v současné podobě, jsou pro ně nepřijatelné, že se restituční zákon musí změnit, a dokonce určitý čas mluvili i o referendu, v době volební kampaně do poslanecké sněmovny postupně začali tišit své hlasy. Po volbách ustavili bezzubou komisi v čele s místopředsedkyní Senátu, Alenou Gajdůškovou. Komise jednala a jednala. K žádným výsledkům se nedopracovala. Paní A. Gajdůšková za ČSSD a za činnost, přesněji řečeno za nečinnost, komise zaplatila. Nebyla zvolena do Senátu, což se jí stalo po zásluze. A aktivity ČSSD v tomto restitučním směru uhasínaly až nakonec usnuly. Dnes spí jak šípková Růženka.

Jakmile se do nové vlády dostala KDU-ČSL, bylo zřejmé, jaké rezorty ji upoutají. Samozřejmě zemědělství. Církevními restitucemi se zabývá Státní pozemkový úřad, jehož ředitele M. Jurečka, ministr zemědělství, odvolal a na jeho místo jmenoval Ing. Svatavu Maradovou, MBA. Nyní se tato dáma zbavila s požehnáním M. Jurečky i náměstka SPÚ, Vojtěcha Weisse, který měl na starosti vracení půdy církvím. Důvod? Jednal příliš pomalu, vydávání nemovitostí církvím se neuvěřitelně vleklo, řekl ministr. J. Tejc, poslanec za ČSSD, oponoval tomuto tvrzení tím, že nelze trestat někoho za špatný zákon. Restituční expert ČSSD to řekl též natvrdo. Nelze s poctivými úmysly popohánět vydávání majetku církvím. Dokonce označil odvolání V. Weisse za účelové.

Problém je v tom, že V. Weiss byl na SPÚ také proto, aby tam za ČSSD na restituce dohlížel. Ale jeho odvolání, které má vést k rychlejšímu předávání nemovitostí do rukou církví, asi nebude pro sociální demokraty problém. Dají tam svého člověka, který církvím zřejmě půjde více na ruku. A vše bude v pořádku. Vždyť i B. Sobotka je praktikující křesťan, katolík. A tak vše, tedy i restituce, budou probíhat v rámci jedné rodiny, té katolické. To však lidi dále popudí. Asi 80% z nich byla a je proti restitucím v současné podobě. Restitučním jednáním sociální demokracie bude značně roztrpčen.

Aby církevní restituce byly alespoň o fous spravedlivější, bylo by nutné, aby ministrem zemědělství nebyl člověk, který je sám katolikem, aby ředitelem SPÚ byl člověk, který by nepodléhal tlaku církví a chránil svého náměstka pro restituce před církevními ataky, aby tento mohl vykonávat svou činnost bez vnějšího nátlaku. A to nyní není. Naopak v budoucnosti to může být ještě horší.

Je proto nutné otevřeně říci, že zákon o církevních restitucích by měl být zásadním způsobem reformovaný a jeho naplňování by mělo být svěřeno do rukou úředníků, kteří budou ve vztahu k oprávněným subjektům, tedy církvím, plně nestranní. A ani tuto neutralitu SPÚ sociální demokraté, především díky Sobotkovi a jemu podobným, nedokáží zajistit. Přestože jde o nejnižší minimum, jehož reálnost leží plně v rukou ČSSD. Proto můžeme v závěru říci, že sociální demokraté v tomto ohledu zklamali. Ti rozumní nemají ve straně dostatek moci, aby mohli zajistit nestrannost procesu vydávání majetku církvím a tak se zřejmě dočkáme toho, čeho jsme se již delší dobu obávali. Církve, zvláště ta katolická, si budou prosazovat svou a dostávat ve většině případů to, co budou požadovat. Dominace oprávněných nad povinnými bude zřejmá.

Nevzdávejme se však myšlenky na referendum o církevních restitucích, v němž bychom mohli všichni přímo o nich rozhodnout. Víme, že církev svatá a někteří další mocipáni se bojí referenda jako čert kříže. Chtějí ve svých rukou dále uchovat monopol na rozhodování o nejdůležitějších společenských otázkách. A dosud tak rozhodovali, i když v některých případech způsobem, jehož zavrženíhodnost volá do nebe. Připomeňme si v plné stručnosti, jak nečasovsko-schwarzenbergská koalice přijímala restituční zákon. Nejdříve poskytla třem poslancům, kteří by pro připravovaný zákon ruku nevztáhli, výnosné trafiky, a nakonec povolali do poslanecké služby náhradníka odsouzeného za korupci. Ještě než odešel do výkonu trestu odnětí svobody, svým hlasem přispěl ke schválení restitučního zákona.

Takže tento právní akt byl nejen přijat za „mimořádných podmínek“, ale nadto byl ušit rychlou jehlou, takže nyní při jeho provádění jsou menší či větší problémy. Dokonce lhůty pro vydávání nemovitostí stanovil nereálně. A za tyto nedostatky byl bit i V. Weiss, který se dostal do situace, vinou špatně udělaného zákona, že nemohl nemovitosti vydávat do rukou církví tak rychle, jak si přály.

Slibovali nám, naší „demokratičtí“ představitelé, že přijetím zákona se vyhneme soudům s církvemi. Skutečnost je však zcela jiná. Máme špatný zákon a s ním problémy z něho vyplývající, a nejsou malé, a na krku i soudní spory s církvemi, především s tou katolickou. Co ta si dovoluje v některých případech, je zcela odsouzeníhodné. Pokud např. některý kraj nebo Praha nemá povinnost vydat církvi nemovitosti, jež by ráda měla, pak žádá, aby byly převedeny na stát, aby tak mohla získat, co chce. Mohla by být „spolupráce“ státu s církvemi ještě lepší? Pochybuji o tom.                                                                                                                 J. Skalský

Ministr Herman si připomenul s bavorským ministerským předsedou

25 let od pádu železné opony

Česká republika: Setkání, na kterém ministr zastupuje předsedu vlády ČR, se zúčastní i další významní političtí reprezentanti spolkových zemí Německa.

Herman si se Seehoferem bude nepochybně rozumět. Herman se v únoru 2014 stal hlavou křesťanské větve sudetoněmeckého Landsmanschaftu v ČR - Ackermann Gemeinde (SAG).

Seehofer letos oznámil, že Bavoři budou 14. září slavit Den vyhnaných. (Merkelová nato oznámila vznik celonárodního svátku obětí vyhánění na 20. června od roku 2015.)

Záměna termínu "transfer (odsun)" ze spojeneckých dohod za termín "vyhnání" není náhoda. Termín vyhnání z hlediska mezinárodního práva vyjadřuje skutečnost, že nějaký stát jednostranně vyhnal některé své občany. Takový akt je však neplatný a vyhnaní mají nárok na odškodnění od vyhánějícího státu a příp. i právo vrátit se i do svých původních domovů.                                                                                 J. Kovář

Otázkou však i je, jak může vůdce části sudetoněmeckého Landsmanschaftu v Čechách, D. Herman,  zastupovat předsedu vlády ČR na jednání  v Bavořích, kde se sešla celá řada německých politiků.

Nový sudetomilský biskup v Plzni? A  co restituce?

Katolické církvi se u nás podařilo v mnoha případech získat majetek, na který vůbec neměla nárok,  čili jej sprostě uloupit. Do svých plánů páni preláti zakalkulovali i to, že časem se vlna rozhořčení uklidní a lidé si zvyknou... Stačí si vzpomenout na krádež u Národního divadla. M. Vlk sliboval řešení, ale vítězství slavila vychytralá abatyše.  Stát splakal nad vejdělkem. Vše se zametlo pod koberec. Jenže s jídlem roste chuť. A páni preláti se snaží, aby státní moc co nejvíce oslabili.

Například jmenování biskupů, čili vládců nad ovečkami a majetkem nad rozsáhlým územím, je případ sui generis. V Plzni během nedlouhé doby očekáváme jmenování nového biskupa. Ten dosavadní byl a je znám jako velký přívrženec odsunutých Němců. V Bavorsku je častým hostem. Je otázkou, zda více času stráví ve svém sídle nebo v Německu na „služebních“ cestách.

Z katolického tisku se lze leccos dozvědět, jak proces navržení a jmenování nového biskupa vypadá. Dotkněme se jej jen letmo a co možná nejstručněji. Apoštolskému stolci musí být předložen návrh na tři kandidáty. Papežský vyslanec (nuncius) v Praze návrhy obdrží a společně s nimi sdělí do Vatikánu i svůj názor. Též tlumočí stanoviska jednotlivých biskupů a zvláštních konzultantů.

Státní sekretariát  pak společně s  kongregací pro biskupy vše zpracuje a předá papeži. Ten je oprávněn vybrat kandidáta podle svého uvážení. Takto ustanovený kandidát je diskrétně dotazován, zda funkci přijme. Pokud odmítne, je vybrán další.  Po složení slibu věrnosti Apoštolské stolici a po biskupském svěcení se nový biskup ujímá funkce.  Vše probíhá v rámci církve.  Se státními autoritami nedochází během celého kanonického procesu ke konzultacím. Krátce před zveřejněním jména nového biskupa církevní úřady informují – nikoliv tedy z důvodu udělení souhlasu – prezidenta republiky, předsedu vlády a ministra kultury.

Takže řečeno zcela natvrdo, pokud bude například vybrána osoba velmi vstřícná k odsunutým Němcům – což u nás v pohraničí je věc velmi citlivá, pak stejně stát nemá právo do toho mluvit. Co církev svatá činí, dobře činí a basta. Už svého času M. Vlk usiloval, aby církev mohla v klidu pracovat dle svého. Víme, co sledoval, jak vyhrožoval. A dosavadní biskup v Plzni, tedy ten dosluhující, je sudetomil. Ostatně již před Mnichovem v pohraničí kněží, až na některé výjimky, sloužili henleinovským zájmům.

Ano, platí, že s majetkem roste vliv a pak následuje boj o moc. Ten právě před našima očima církev rozehrává.  Z historie víme, že i za Rakouska-Uherska nám církevní vrchnost dosazovala  na biskupské stolce většinou cizáky, nebo odrodilce.  A v současnosti se opět musíme jen a jen divit.  Nejdříve Soborka s paní Gajdůškovou „úhoří“ politikou se vysvlékli ze snahy o zlepšení církevních restitucích, když před tím již zcela opustili návrh na pořádání referenda o církevních restitucích, s nímž si před veřejností po nějakou dobu omezeně pohrávali.

Nyní Sobotkovo jednání s Bavorskem, kterému sekunduje  sám mohutný B. Posselt, zřejmě probíhá mimo veřejnost . Na ministerstvu kultury, pod které spadají i všechny církve, sedí páter vyklouz, D. Herman. Hezky to zapadá dohromady. Zvláště když si uvědomíme, že i restituce, které spadají pod Státní pozemkový úřad, jsou pod palcem ministra zemědělství, Mariana Jurečky, také funkcionáře KDU-ČSL, který zcela nedávno posvětil propuštění z funkce náměstka pro církevní restituce na SPÚ, jež, jak sám ministr zdůvodnil, pomalu vydával církvím jejich nemovitosti. A že to byl sociální demokrat, který měl bdít nad realizací církevních restitucí, nevadí. ČSSD navrhne asi někoho vstřícnějšího k církvím, než byl nedávno propuštění náměstek Weiss. 

Položme si otázku, zda bylo vůbec možné vymyslet pro církve příhodnější konstelaci v procesu církevních restitucích? Samozřejmě nebylo. Nyní již jde jen o to, aby i náměstek  pro církevní restituce na SPÜ  byl pro církve tak přijatelný jako je sám ministr kultury a ministr zemědělství. Až nějaký sobotkovec posílí SPÚ, jistě vše půjde jako namazané. Dokonce i řada chyb, a to zrovna ne malých, ostatně dostaly se do zákona jen náhodně?, nebude již ani překážet.  Premiér, sám věřící, ovečka církve ze všech církví nejcírkvovatější,  spokojeně přivře oči.. Uvedené řešení  pravděpodobně bude odpovídat jeho „státnickému“ formátu.  Jak rád bych se mýlil.

Josef Sedlák, Plzeň

Italští františkáni  se tunelují nebo jsou tunelováni?

Ať již je to jakkoliv, lze konstatovat, že není nic neobvyklého, aby nějaká církevní instituce, včetně i té nějaké banky, občas neutrpěla nějakou majetkovou újmu „svého druhu“.

 Proč tuto skutečnost vlastně  zdůrazňujeme?  Především z toho důvodu, že katolická církev i  její řády postupně získají mnohamilionové majetky. Jak s nimi bude svatá církev hospodařit? Samozřejmě v současnosti slyšíme slova o hospodárnosti a šetrnosti. Jak rádi bychom jim věřili.

Co když však se ukáže, že skutečnost bude právě opačná?  A miliardový církevní majetek bude tát a ztrácet na váze. Co s tím?  Bude vůbec hledán a nalézán tunelář?

Jaký trest ho bude čekat? Nebo církev svatá zciziteli uloží jen několik půstů,  zdrávasů a vše tak vyřeší? 

Zákon o církevních restitucí  je myšlenkovým potratem, který bez rukaviček dělala  bába andělíčkářka.  Ti, co jí asistovali, byli ještě méně hodní.  A nakonec to odnese obyčejný český člověk, jehož celé generace tento majetek vytvářely a zhodnocovaly. Byl mu odebrán, jako v jiných případech, a dostal se do cizích rukou, jako i v jiných případech. Jeho se nikdo na nic neptal, přestože se hodnoty právě jemu odnímaly, aby z nich žil nebo měl zisk někdo zcela jiný. A tak to v naší „demokratické společnosti“ chodí. A mnozí z nás to považují za samozřejmé, bohužel!                                                                        J. Kovář

Několik údajů o našem webu a Face booku

Současnosti se jeho návštěvnost pohybuje  mezi 16 a 17 tisíci hostí měsíčně. Nejvíce návštěvníků je z Prahy, dále pak z Brna a Bratislavy. Sledují nás i v zahraničí.  Nejvíce návštěv máme ze Slovenska, Německa, Velké Británie  a USA. Je zajímavé, že na 6. místě je Indonésie a až na 15. pak Rusko.

Srovnáme-li návštěvnost webu s návštěvností na FB, pak v současnosti hostí na FB je o něco více, konkrétně o 8000. Ovšem zde návštěvnost mnohem více kolísá oběma směry než na webu.

Web je z hlediska naší činnosti mnohem důležitější. Brožurky a texty tam uložené tvoří již několikatisícovou knihovnu. Jsme v republice zcela jedineční, pokud jde o česko-německé a česko-sudetoněmecké vztahy. Jako jediní máme překlady z projevů představitelů landsmanšaftu na jejich sjezdech, a to od roku 1995. Jako jediní překládáme z Sudetendeutsche Zeitung a Sudetenpost.. Překlady jejich článků máme od r. 2001.

Druhá noha knihovny teprve vzniká. Tvoří ji naše překladové články z ruštiny, o dění na Ukrajině, v Rusku a zvláště pak o otázkách války a míru, které jsou kladeny v těchto i jiných státech.

FB má tu výhodu, že během velmi krátké doby do něj lze vkládat nové články, fotografie i videa. Nelze je zde však delší dobu „archivovat“..

Doporučujte naši webovou i FB adresu.

Ještě jedna forma naší činnosti, jíž zabezpečuje ing. P. Rejf., je elektronické zasílání, přeposílání nových článků ve větším množství. Kromě týdenní svodky,hromadně  rozesíláme texty podle vniklé potřeby.

Méně úspěšní jsme byli v roce 2014 v rozesílání brožurek.  Dříve jsme dosahovali ročního nákladu asi až 8000 výtisků,  obvykle 50 titulů. Zatímco počet titulů zachováváme, tak počet výtisků klesnul zhruba na polovinu. Lidé šetří na všem, na čem se dá. Chápeme to. Někteří čtenáři jen přetěžko můžou dát dohromady potřebný finanční příspěvek. Pokud by šlo o jednotlivce, situace by se dala překlenout, ale při desítkách  již nikoliv.  I  předplatné na rok 2015 je dosud značně nižší, než v průměrném roce. A tady je naše Achillova pata.  Má hlubší důvod, celospolečenský.  Děkujeme za  vaši podporu i v tomto směru.

Je pro nás velkým problémem, že křesťanské církve, zvláště katolická, jsou spjaty zejména s politickou pravicí, TOP 09 a KDU-ČSL. Ve smysli pravicově - křesťanském působí i značná část médií. Takže vidět křesťana, který otevřeně o sobě prohlašuje, že je levicového zaměření, je již samo o sobě zvláštností. Již více je těch křesťanů, kteří o sobě říkají, že jsou centristé či levicoví centristé. My přesto však trváme na tom, že křesťanství bez sociální dimenze je neúplným pojmem.

Ale aby toho nebylo málo, je třeba si uvědomit, .že církve a tzv. křesťanské strany se nacházejí  po boku sudetských Němců a Němců snad vůbec, což je v hrubém rozporu s našimi státními a národními zájmy.  A k tomuto dělení našeho národa politická i křesťanská pravice  společně přispěly  a společně jej drží.. Takovéto  postoje odsuzujeme a stojíme na stanovisku, že jakémukoliv zahraničnímu smiřování má předcházet národní smíření. I k němu a k sociálně spravedlivé společnosti chceme svou činností přispět. –red.

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 29. prosince 2014. 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz                   E-mail: vydavatel@seznam.cz