září – říjen 2010
ročník XIX.
Dr. Edvard Beneš:
„Soustavně podporujíc české Němce jak v jejich hakenkreuzlerství a pangermanismu, tak i v přímém rozvracení státu, vedla je berlínská vláda k tomu, aby z anexe Rakouska vyvodili všechny možné důsledky: Československo je nyní ze všech stran obklíčeno, jeho pozice se zhoršila; je tudíž třeba začít ze strany českých Němců generálním útokem. Znamenalo to položit Československu radikální požadavky nacionalistické, mající za cíl vynutit pro české Němce nejprve územní autonomii, pak změnu celé československé demokratické politiky vnitřní, pak jeho politiky zahraniční a celé jeho orientace mezinárodní; tím nakonec padne tento stát po dobrém a téměř automaticky do vazalství Německa, byv předtím zbaven i svých německých smíšených krajů. Až se to stane, bude možno jít dál na cestě k vybudování německého Lebensraumu v celé střední Evropě…
Poměr českoněmeckého obyvatelstva k české většině po řeči Hitlerově se katastrofálně zhoršil… Anšlus Rakouska byl pro ně první etapou k zbudování pangermánské Mitteleuropy, o níž usilovali ve světové válce 1914-1918 a k níž nedošlo, protože byli poraženi na válečných polích. Nyní ji viděli před sebou znovu, Mitteleuropu s novou tváří, zahrnující i země staré české koruny, vtělené do Grossdeutschlandu… Mnozí z nich soudili a říkali, že si to s Čechy vyřídí definitivně; pruský germanizační systém, kombinovaný s nacistickým gangsterstvím, gestapem a koncentračními tábory, měl jim být toho zárukou.“
Mnichovské dny, Svoboda, Praha 1968, str. 26-28
Společnost se škrtnout nedá
Prohlášení ProAlt - Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ
Mluví o „vládě rozpočtové odpovědnosti“. Nastolují však vládu neodpovědnosti vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o alternativách. Chceme ukázat,že společnost se z ekonomických rovnic a politických strategií škrtnout nedá.
Škrty jsou problém, nikoli řešení
Vláda chce provést zásadní změny – ve školství, ve zdravotnictví, v penzijním systému, v pracovním právu, v sociálních službách, ve vědě a výzkumu. Neblahé dopady však můžeme očekávat i v dalších oblastech, od ekologické politiky přes politiku kulturní až po zahraniční.
Mnohé změny mohou být nevratné. Hrozí nám zavedení dvojích standardů ve zdravotnictví a s tím podstatné omezení všeobecně dostupné zdravotní péče, rozsáhlé škrty v sociální politice a posílení vlivu soukromých firem na dosud nezávislé univerzity, na systémy důchodového pojištění a dokonce i na Ministerstvo vnitra. Můžeme očekávat vystupňované ničení přírody, omezování práv občanů i další opouštění solidárních přístupů v rozvojové spolupráci. Chystaným změnám přitom nepředchází široká odborná ani občanská diskuse.
Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem „řecké hrozby“, umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání, příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální, vypočítavě zveličovaný strach z „návratu komunismu“ má preventivně zneškodnit jakoukoli opozici.
Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku deregulace trhu a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování politickoekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi řešit. Zapomíná se na historickou zkušenost, která ukazuje, že ke zvládnutí ekonomických krizí v moderních společnostech nikdy nevedlo snižování veřejných výdajů a ústup od veřejných služeb, ale spíše jejich posílení.
S odkazem na minulý režim u nás zdomácnilo klišé, že soukromé je vždy lepší než veřejné. Pod tímto heslem vláda chystá útok na veřejný sektor. Privatizace přitom v mnoha oblastech zásadním způsobem omezuje veřejný prostor, v němž se lidé stýkají jako rovný s rovným, a směřuje veřejné prostředky do rukou soukromých firem, často spojených s rozsáhlou korupcí a dalšími nelegálními praktikami. Poučení z probíhající finanční krize, které se shoduje s poučením z krize ekologické, naopak zní: neodpovědné a nekontrolované sledování soukromých zájmů se může změnit ve společenskou katastrofu.
Přerozdělování naruby
Tvrdí se, že „v dnešní dob! může obstát jen společnost s flexibilními lidskými zdroji“. Zdůvodňuje se tak plán na změnu zákoníku práce, která má zjednodušit a zlevnit propouštění. Jsme tu stavěni do pozice konkurenta s ostatními lidmi a společnostmi. Soutěžíme přitom v míře vlastního znevýhodňování, v omezování sociálních práv, ve snižování mezd, v uvolňování ekologických a zdravotních norem, zkrátka ve zhoršování celkové kvality života. Tato logika redukuje náš život na ekonomický výkon a nás samé na lidské suroviny, obráběné vzděláním a praktickými zkušenostmi pouze v zájmu tržní využitelnosti.
Další klišé zní, že přerozdělování je „trestem za úspěch“. Často se ozývá otázka, proč máme platit na různé skupiny obyvatel nálepkované jako „líné“, „zneužívající systém“ či „nepřizpůsobivé“. Právě odbourávání přerozdělujících prvků je jedním z podstatných východisek i cílů vládního programu. Přitom už nyní na veřejné a sociální služby vynakládáme jen 18,6 % hrubého domácího produktu, zatímco průměr evropské sedmadvacítky činí 26,2 %.
Výdaje na podpory v nezaměstnanosti, líčené před volbami jako základní problém státního rozpočtu, činí 0,6 % oproti evropskému průměru 1,3 %. Ta samá vláda, která chce v zájmu „rozpočtové odpovědnosti“ škrtat v tomto výdaji, zároveň podporuje investici v řádu mnohonásobku této částky, až půl bilionu korun, do dostavby dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv se z ČR už teď mnoho elektřiny vyváží (vloni 13 643 gigawatthodin, což představuje asi 18% celé produkce).
Už Topolánkova vláda prosadila omezení plateb na sociální pojištění z vyšších příjmů a systém zdanění, který zvýhodňuje bohaté a dopadá na střední třídy a chudé, tzv. „rovnou daň“. Nyní se uvažuje o dalším navýšení nepřímých daní, které opět dopadne nejtíživěji na střední a nižší příjmové skupiny. Připravované reformy se přitom mají ještě více než ty minulé dotknout práv! těch nejzranitelnějších – handicapovaných, nemocných, nezaměstnaných, důchodců a dětí.
Přerozdělování pokračuje – probíhá však od chudých k bohatým.
Přitom třeba zkušenost ze skandinávských zemí ukazuje, že skutečné přerozdělování není neefektivním plýtváním, ani pouhým prostředkem k zajištění potřebných a nevede ani k nárůstu nezaměstnanosti. Slouží rozvoji každého člověka bez ohledu na podmínky, do nichž se narodil. Tím nejen omezuje nespravedlnost a pro řadu lidí rozšiřuje svobodu. Napomáhá také rozvíjení společnosti jako celku.
Jaký dluh? A v#$i komu?
Mluví se o „dluhu“, který je třeba snížit, abychom nežili „na úkor příštích generací“. Cílem plánovaných reforem však není dluhy splatit, nýbrž přesunout je z veřejných rozpočtů na účty domácností. Lidé budou nuceni zadlužovat se na školném, na zdravotní péči a mnozí z nich i na zaplacení základních potřeb.
Útok na ekologické zákony, který připravují reformátoři ve jménu oživení ekonomiky, by vedl nejen k dalšímu snížení kvality života pro občany ČR, nýbrž také k navýšení dluhu v podob! znečištěné a zplanýrované krajiny a přírody. Česká republika má se svými dvanácti tunami exhalací oxidu uhličitého na osobu, svým neúsporným hospodařením s přírodními zdroji i energiemi a neuváženou dopravní politikou již dnes velký dluh vůči budoucnosti. Průměrný Čech potřebuje pro svůj život zdroje z dvojnásobného kusu Zem! než průměrný obyvatel planety.
Vážně míněné splácení ekonomických i ekologických dluhů nevyžaduje, abychom upozadili sociální a ekologické ohledy. Vyžaduje osvobození společnosti z diktátu růstu.
Žijeme ve světě, kde deset procent nejbohatších vlastní osmdesát pět procent světového bohatství; majetek tří nejbohatších mužů světa přesahuje roční hrubý domácí produkt osmačtyřiceti nejchudších států dohromady. Žijeme ve sv!t! hlubokých sociálních rozdílů, které se projevují v kvalitě života, v životních možnostech a horizontech.
V České republice se zatím těšíme určité míře ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům, solidárně financovanému zdravotnictví a bezplatnému veřejnému vysokému školství a zatím i relativně nízkým sociálním nerovnostem, které se ovšem již nyní prohlubují. Ve Spojených státech plyne dnes jednomu procentu nejbohatších téměř čtvrtina veškerých příjmů. Podíl příjmů pro tuto úzkou vrstvu Američanů vzrostl trojnásobně od sedmdesátých let minulého století, kdy se v zemi začala uplatňovat neoliberální politika. Je to skutečně směr, kterým se chceme vydat?
Protest má smysl
Proti vládě nejsme bezmocní. Politici jsou závislí na veřejném mínění. Vyjádří-li se veřejnost dostatečně nahlas, vytváří tlak, který politici pocítí. Protesty mají smysl a mohou hodně změnit. K pádu britské premiérky Margaret Thatcherové, vzoru neoliberálů po celém světě, podstatně přispěly demonstrace proti dani z hlavy. Na přelomu století protesty proti ekonomické globalizaci vehnaly její stoupence alespoň na čas do defenzivy. Generální stávky dokázaly otřást řadou režimů. Budeme-li aktivní, můžeme vládní plány odvrátit.
Řada sociálních, ekologických a občanských výdobytků, jež dnes v České republice považujeme za samozřejmé, byla výsledkem domácích občanských iniciativ a hnutí. Mnohé ovšem byly vybojovány jinde a my jsme je během posledních dvaceti let dostávali ze zahraničí téměř bez politického zápasu. Nyní nejde jen o nás. Je čas přispět aktivně k protestům a bojům, které se celosvětově vedou o zvýšení sociální spravedlnosti a za záchranu planety.
Zakládáme tuto iniciativu, abychom sdružovali občany, podporovali a případně propojovali iniciativy, které se snaží působit naznačeným směrem. Chceme zahrnout široké spektrum nesouhlasících. Chceme být prostorem pro sebevyjádření občanů, aniž by se museli připojit k některé z politických stran. Na těch budeme nezávislí.
Budeme vytvářet a zveřejňovat odborné analýzy, vstupovat do veřejné diskuse, pořádat a podporovat demonstrace a jiné formy veřejného protestu. V určitých případech se oproti navrhovaným reformám nebojíme hájit současný stav i s vědomím jeho chyb. Tyto chyby blednou tváří v tvář hrozbám, které přinášejí vládní návrhy. Právě tak nám ale v řadě případů půjde o hledání alternativ jak vůči navrhovaným opatřením, tak vůči současnému stavu.
Stejně jako jinde ve světě ani u nás není řešením současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů rychlé zavedení údajně zázračných receptů, založených na zjednodušujících formulkách a odrážejících zájmy bohatší části společnosti. Nepotřebujeme další reformní „léčbu šokem“, ale především otevřenou diskusi o současném stavu a různých možnostech řešení a budoucího vývoje.
Skutečné řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je přivodila. Je třeba prosazovat alternativy založené na demokratické účasti všech, na sociální spravedlnosti a na ekologické ohleduplnosti. Cesta k nim vede přes porážku stávajících návrhů vlády. Klíčová bude mobilizace veřejnosti. Je v našem společném zájmu vyjádřit se co nejhlasitěji: protestovat a formulovat alternativy.
Toto prohlášení můžete podpořit svým podpisem na adrese www.proalt.cz. Zde se také o iniciativě ProAlt dovíte více. Budeme rádi, pokud se zapojíte do její činnosti.
Kontaktní adresa: info@proalt.cz.
Mluvčí iniciativy: Jana Glivická (721 228 702; jana.glivicka@proalt.cz),Tereza Stöckelová (723 201 394; tereza.stockelova@proalt.cz), Ivan Odilo Štampach (ivan.stampach@proalt.cz)
Z "pravidel politicko-psychologické subverze":
„Nejvyšší umění spočívá v tom, abychom zlomili odpor nepřítele bez boje na bojišti. Přímá metoda války je nutná jen na bojišti; jen nepřímá ale může přinést skutečné vítězství a upevnit je.
Rozkládejte vše, co je v zemi nepřítele dobré. Zapleťte zástupce vládnoucích vrstev do zločinných podniků; podkopávejte i jinak jejich postavení a vážnost, vydávejte je na pospas veřejnému opovržení jejich spoluobčanů.
Využívejte spolupráce i těch nejnižších a nejhnusnějších lidí. Narušujte všemi prostředky činnost vlád.
Zasévejte nejednotu a sváry mezi občany nepřátelské země. Podporujte mladé proti starým. Ničte všemi prostředky výzbroj, zásobování a pořádek nepřátelských ozbrojených sil.
Znehodnocujte staré tradice a idoly.
Buďte velkomyslní s nabídkami a dary, abyste mohli koupit zprávy a komplice. Vůbec nešetřete penězi ani sliby, protože to přináší vysoké úroky.“
Číňan Sun c' asi roku 500 před Kristem
Existoval Dullesův plán?
Vladimír Stwora, 16.6.2010, Zvedavec
Nedávno jsem narazil na zajímavý dokument (bude následovat dále v článku). Na internetu se vyskytuje jako tzv. Direktiva (nebo plán) Allena Dullese. Jde o návrh, jak rozvrátit tehdejší Sovětský Svaz formou morální a mravní destrukce hodnot. Allen Dulles jej údajně přednesl ve svém projevu před Kongresem Spojených států v roce 1945. Jiné zdroje uvádějí, že jde o pasáže z jeho knihy publikované v roce 1945 nebo 1953.
Problémem je, že neexistuje (anebo dosud nebyl odtajněn) příslušný Dullesův projev před Kongresem. Rovněž jsem nikde nenašel jeho knihu, ze které mají být uvedené pasáže.
Wikipedia uvádí, že se text nápadně podobá proslovu postavy z knihy Anatolije Ivanova Вечный зов, v angličtině The Eternal Call.
Kdo byl Allen Dulles
Narodil se v roce 1883. V občanském životě byl právník. Ve třicátých létech žil v Německu a byl prý odpůrcem Hitlera. Za druhé světové války ho poslali do švýcarského Bernu, kde jako důstojník americké výzvědné služby organizoval rozsáhlé kontakty s německými emigranty. V létech 1953 až 1961 byl šéf CIA. A později rovněž byl členem Warrenovy komise, která vyšetřovala vraždu prezidenta Kennedyho.
Zřejmě šlo o celkem kontroverzní a nejasnou postavu. Jeden zdroj z Wikipedie dokonce cituje jeho údajný antisemitismus. Wikipedia se rovněž zmiňuje o jeho finančních vazbách s německými nacisty a nazývá ho největším zrádcem Ameriky. Vytvořil údajně finanční síť mezi německými korporacemi Třetí říše, Saúdskou Arábii a ropnými korporacemi USA.
Jeho kariéra v CIA byla zajímavá. Byl prvním civilním ředitelem CIA a shodou okolností i nejdéle sloužícím ředitelem. Na jeho popud požadoval prezident Eisenhower, aby senátor McCarthy přestal při svém honu na čarodějnice předvolávat členy CIA před jeho komisi. Ničilo to prý pověst CIA a hrozilo prozrazení tajemství. CIA se dokonce v té době vloupala do kanceláře McCarthyho a podstrčila mu tam falešné informace ve snaze ho zdiskreditovat.
Dullesovi chlapci z CIA měli rovněž prsty ve svržení íránského premiéra Mohammada Mossadeqa a jeho nahrazení šáhem (operace Ajax) v roce 1953.
Dulles, resp. CIA pod jeho vedením, dále prováděla záškodnickou a teroristickou činnost proti karibským státům, najma Kubě (Operace 40). V roce 1960 vybuchla v havanském přístavu belgická loď La Coubre údajně naložená zbraněmi a munici pro Fidela Castra. Postarali se o to Dullesovi agenti z Operace 40. Ti mimo kladení bomb se zabývali také vraždami osob pro CIA nepohodlnými.
Direktiva Allana Dullese
Vše se nějak uspořádá, ale my použijeme všechno co máme, veškeré zlato, celou materiální moc na obelhávání a ohlupování lidí. Lidský mozek, lidské vědomí jsou přizpůsobené změnám.
Pokud do něj zasejeme chaos, nepozorovaně lidem zaměníme jejich hodnoty za falešné a donutíme je těmto hodnotám věřit. Jak?
Najdeme stejně smýšlející lidi, spojence a pomocníky v samotném Rusku a jeho satelitům. Krok za krokem rozehrajeme svým rozsahem grandiózní tragédii záhuby nejvzpurnějšího národa na zemi. Definitivně a nezvratně uhasíme jeho sebevědomí.
V literatuře, divadle a ve filmu budeme zobrazovat a velebit ty nejnižší lidské pudy. Budeme všemocně podporovat všechny, kteří budou do lidského vědomí vštěpovat kult sexu, násilí, sadizmu a zrady, zkrátka veškerou mravní zpustlost.
Ve státní správě vyvoláme chaos a zmatek. Nenápadně, ale aktivně a ustavičně budeme podporovat panovačnost a aroganci úředníků, korupci a bezzásadovost. Poctivost a smysl pro pořádek budou zesměšňovány a jakoby nikomu nepotřebné, prohlásí se za přežitek minulosti. Hrubost a drzost, lež a podvod, alkoholismus, narkomanie, zrada, nacionalismus a vyvražďování národů – to všechno budeme pěstovat v lidském vědomí.
Jen málo, velmi málo lidí bude tušit, co se děje. Ale my je zesměšníme, najdeme způsob, jak je obelhat a prohlásit je za vyvrhele společnosti.
Budeme vytrhávat jejich duchovní kořeny, vulgarizovat a ničit zásady národní morálky. Takovým způsobem podlomíme jejich pokolení za pokolením. Zaměříme se na děti a mládež, kterou začneme demoralizovat, rozvracet a rozkládat. Takto budeme postupovat.
Vy, kteří jste četli Protokoly, jste jistě poznali, že jde v podstatě o jejich koncentrát. Výtah zhuštěný do několika vět. Můžeme dokument zpochybňovat, zesměšňovat, zakazovat, stejně jako Protokoly. Faktem je, že je realizován do posledního písmene. Tak, bábo, raď. (Text Dullesovy direktivy jsem převzal ze stránek http://www.nepritelstatu.cz/?p=583)
Česká národní politika
Je národ přežitkem?
Politické myšlení a politická činnost, jež vycházejí nebo by vycházely z uvědomování si národa jako společenství svého druhu a se svými vlastními, národními zájmy, Je dnes u nás různými mentory, snažícími se nás převychovat, označováno za nežádoucí přežitek z devatenáctého století. Podle nich bychom se měli tohoto přežitku zbaví!. Stojí prý v cestě budování demokracie na základech tak zvané občanské společností, překáží prý takovým snahám, jako je sjednocování Evropy, a brání prý celosvětovému, globálnímu řešení některých nesnází naší doby.
S národem jako subjektem politiky je pak zatracován í národní stát, tento nejpřirozenější rámec, v němž se nejsnadněji mohou uspořádávat vztahy a poměry mezi občany, protože je to společenství etnicky sourodé. Národní stát je vydáván za překážku "velkorysých", "transnacionálních" projektů a koncepcí - jejichž "transnacionálnost" by si ovšem zasloužila zvláštní pozornost a zkoumání, co se za ní vlastně skrývá.
Zůstaňme však u národa, u skutečnosti, která byla na světě dříve než tak zvaný nacionalismus - o němž dnes hovořit nehodláme - a ptejme se: Co vlastně je národ? Jakou má toto zvláštní společenství úlohu? Je úloha národa pro národ nebo mezinárodní obec překonaná? Plní ji nebo může ji plnit jiné společenství?
Národ je představa a skutečnost společenství jazyka, kultury, dějin a zájmů (Francouzi při definování národa mluví navíc o společné vládě, ale tyto znaky nejsou, myslím, v definici národa nezbytné)
Je důležité nezapomínat, že ztotožňování se s národem, s etnickým společenstvím je prvotní a předchází ztotožňování se s územím a že vazby etnické jsou silnější než jakékoli jiné, např. politické nebo ideologické. (Francouzská encyklopedie "La Politique" říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités.")
Je tedy možno jednoduše říci, že národ je společenství lidí, kteří se na základě společného jazyka, společné kultury, společných dějinných zkušeností a společných zájmů mají navzájem rádi a vzájemně si pomáhají.
To nás přivádí k otázce úlohy, chcete-Ii funkce národa.
Ať už vědomě nebo podvědomě, instinktivně plněnou funkcí představy i skutečnosti národa je udržování a vytváření vzájemných vazeb uvnitř národa a vytváření solidarity v národě, ochoty pomáhat si navzájem a přinášet zájmům celku oběti.
Bez takovéhoto ztotožnění se s národem a bez odhodlání bojovat za zachování trvání a politické samostatnosti národa, bez ochoty nést břemena společné existence a přerozdělování prostředků vzhledem k tomu, že každý národ má chudé kraje a chudé a bohaté jedince, není představitelné fungování žádné vlády.
Bez vnitřní solidarity národa byla by každá vláda pociťována možná největší částí národa jako tyranie.
Národ, který by ztratil smysl pro solidaritu, nutně by upadal na pouhý slepý dav sobeckých, konsumních a proto snadno manipulovatelných jedinců, vytržených z kořenů a předurčených k úloze gastarbeitrů ve vlastní zemí.
Bez vnitřní solidarity se žádný politický útvar trvale neudrží. Ale neudrží se natrvalo ani samostatný národ ve své fyzické podobě.
Národní solidarita, daná jazykem, společnou kulturou, společnými dějinami a zájmy, nemůže být v žádném případě rovnocenně nahrazena solidaritou jinou, také ne solidaritou tak zvané občanské společnosti. Občanská společnost nepřináší, pokud jde o míru demokracie, žádné další, jiné nebo nové možnosti demokracie, nepřichází se žádnými novými institucemi demokracie, s ničím, co není již obsaženo v pojetí demokracie formulovaném dávno před tím, než se začalo mluvit o "občanské společnosti". Proto ani "občanská společnost" nečiní národní společenství a jeho vnitřní solidaritu překonanými.
Takového stupně vnitřní solidarity, jaký umožňuje národní společenství a národní stát, není pochopitelně možno dosáhnout ve společenstvích a státech mnohonárodních. Zatímco vnitřní solidarita v národě může být považována za obdobu nepodmíněné lásky mateřské, mezinárodní solidarita nebo solidarita v mnohonárodním státě může být jen obdobou podmíněné lásky otcovské. Pokračující rozpady mnohonárodních států, vzniklých ostatně nejčastěji podmaněním slabších sousedů, a vývoj k národním státům pouze dokazují menší míru solidarity mnohonárodních státních útvarů. (Na nedostatek vnitřní solidarity skončila - za vydatného přispění vnějších sil – i Československá republika, společný politický život Čechů a Slováků.)
Tento druh solidarity, totiž solidarita vnitřní (na rozdíl od solidarity mezinárodní, kterou ovšem nikterak nepodceňujeme), se ve vztazích mezi národy nevyskytuje. (Už z toho důvodu, že vzhledem k nestejným hospodářským strukturám a úrovním a různým daňovým soustavám není možno dospět k nějaké společné představě o spravedlnosti a ke společné ochotě k obětem - A to nemluvíme o tom, že národy mají různé představy o svých kulturních potřebách, daných různými kulturními tradicemi.)
Proto jsou různé nadnárodní projekty, jako je společná evropská měna, nerealistické nebo jsou to přinejmenším projekty, jež nemohou účastníky takových projektů v budoucnu obecně uspokojit, zvláště účastníky slabší, pro které se nadnárodní řešení ukáží pouhými diktáty, nástroji v rukou několika silných, ať už států nebo "transnacionálních" nebo "multinacionálních" zájmových skupin. V žádném případě nebudou takováto řešení odpovídat představám o rovnosti všech států a národů a o tom, že by se s nimi mělo podle toho zacházet, jako by odpovídalo uplatňování demokratických zásad v mezinárodních vztazích.
Komu a čemu může prospět oslabování vnitřní solidarity národa nebo tažení proti ní?
Zvláště když za ni není a nemůže být nalezena náhrada? Evropský národ neexistuje. Je pouhou fantazií, která se nemůže stát skutečností. A ani to není žádoucí. Evropský národ, pokud by byl skutečností, skutečnou obdobou národa, znamenal by jen obrovské kulturní ochuzení tohoto kontinentu. Buďme rádi a těšme se z toho, že tu máme Španěly, Dány, Italy, Poláky, Rusy i Němce s jejich kulturami a zvláštnostmi.
Uvědomíme-li si časovou i příčinnou souvislost mezi vznikáním národních států a politické svobody národů na jedné straně a rozpadáním dynastických mnohonárodních říší, jakož I pádem klasického kolonialismu jako výrazného příkladu mnohonárodních státních útvarů na straně druhé, budeme v pokušení položit si tuto otázku:
Není u nás to české, havlovské tažení proti národnímu státu a proti národům jako politickým subjektům, které mají právo na svobodu a na vlastní zájmy, něčím víc než zbloudilou havlovínou?
Není velebení sjednocení Evropy a hlásání "globalizace" jakož i vytváření nadnárodních nebo mnohonárodních, nadstátních celků přípravou nebo dokonce již součástí návratu nejen k mnohonárodnímu, ale i koloniálnímu (v novém hávu ovšem) modelu pořádání věcí tohoto světa?
Nehrozí nám, malému národu, že když budeme vykřikovat, že všechno ve světě se nás týká a do všeho máme a musíme mluvit a honem letět bombardovat Bělehrad, dospějeme pod heslem "všechno se nás týká" ke stavu, kdy se nás přestanou týkat věci u nás doma, kdy se nás "nebudou týkat" věci naše?
Mnohé tomu nasvědčuje.
Nikdo rozumný nebude popírat ani světový rozměr řady obtíží naší planety, světový rozměr těžkostí, jež vyžadují světovou spolupráci. Také nikdo rozumný nepopírá potřebnost mezinárodní spolupráce a solidarity. Ale je třeba dbát, aby se to nestalo záminkou ke "globalizaci" na úkor slabších a nepočetných národů.
Je třeba trvat na tom, že otázky, které mají světový rozměr, neměly by být řešeny cestou vytvoření nějaké globální autority, globální mocnost!, nějakého nadstátu, v němž by se jednotlivé národní státy rozplynuly jako lžička krystalového cukru v horké kávě.
"Globální" řešeni se nesmí stát řešením nadnárodním, nýbrž vzešlým se svobodné spolupráce mezi národy, řešením vzešlým z mezinárodní spolupráce respektující zájmy národů a národních států.
Není třeba rušit státní hranice a směřovat k Evropě pouhých regiónů. Byla by to chyba. Státy a jejich hranice nejsou překážkou, nýbrž podmínkou svobodné spolupráce. Teprve respektování nezávislosti a svrchovanosti Jednotlivých států vytváří předpoklady skutečné mezInárodní solidarity, která by byla něčím jiným než odstraňováním hraničních překážek, jež stojí v cestě nadnárodnímu kapitálu a mnohonárodním koncernům na jejích pochodu ke globalizaci jejich vlády.
Ing. Dalibor Plichta, politolog
Zahraniční politika České republiky a naše národní a státní zájmy
Ing. Plichta odmítl, soudím odůvodněně, páteřní teze přemnohých, žel, dnes vládních mentorů. Ti vyhlašují uvědomění si národa jako společenství sui generis, jež má své národní zájmy za přežitek z devatenáctého století. Ten pak údajně brzdí žádoucí proces evropské i světové integrace, proces celoevropského formování občanské společnost!, proces začlenění České republiky do společného evropského domu.
Myslím, že v této souvislosti je potřebné í politicky aktuální připomenout si, jaká stanoviska v této problematice zastával nejpřednější ze zakladatelů Československé republiky TG. Masaryk. Cituji a parafrázuji zejména z jeho "Nové Evropy". Ve zvláštní kapitole se zde dotkl kategorií národnosti a mezinárodnosti. Neshledal mezi nimi zásadní protiklad. "Člověčenstvo", píše, "není něco nadnárodního, ono je organizací jednotlivých národů". Hojným, a žel, vlivným zahraničním i našim soudobým kritikům údajné ,ješitné Kleinstaterei", údajného přízemního a hrubého nacionalismu zakladatelů Československé republiky odpovídá Masaryk dnes, 60 let po smrti důrazně, nevyvratitelně, aktuálně - nikoliv on, Beneš, Štefánik, Češi, usilující o přeměnu Rakouska ve federaci rovnoprávných národů rozbili Rakousko. Rakouskou říši naopak rozbili pangermánsky, "všeněmecky" orientovaní Němci - říšští, rakouští, čeští, usilující, dokonce i válečně o realizaci německého panství a zájmových sfér ne pouze na evropském, nýbrž i na asijském a africkém kontinentu. Mimochodem připomínám, že čeští Němci připravovali germanizaci československého prostoru a likvidaci českého národa již svým memorandem z jara 1915. Od nacistů se lišili pouze v tom, že se neorientovali na jeho likvidaci fyzickou, nýbrž ,jen" na jeho poněmčení...
Československá samostatnost nikdy nebyla a nemohla být pro Masaryka jediným a konečným cílem. Ještě za svého pobytu v Americe v závěrečné fázi války se snažil, aby nově vznikající státy usilovaly o formování středoevropské unie. Zvláště zdůrazňuje v Nové Evropě, že rozbití rakouské monarchie není aktem nacionalistického izolacionismu. Naopak, je prvním a nezbytným předpokladem pro nejlépe federativní kooperaci všech evropských států, zejména těch nově vzniklých, osvobozených z rakouského područí a z ohrožení pangermanismem. Řešení české (československé) otázky je možné, progresivní, smysluplné jen v rámcích nové Evropy. Evropy integrující se při formování, upevňování, prohlubování demokracie, politické rovnosti, sociální spravedlnosti, míru mezi národy a státy.
Je ovšem snadné obvinit Masaryka z iluzionismu, utopismu, pod zorným úhlem toho, jak všechno nakonec "špatně dopadlo" (Mnichov, druhá světová válka, okupace německá, posléze sovětská). Dějiny jsou ovšem dějinami aktivity lidí, národů, společenských tříd, skupin, států, kdy nosných vývojových alternativ - a ta "nadějná" a žádoucí Masarykova byla jednou z nich - je více. Masaryk a Beneš byli politiky dvou malých středoevropských národů a jejich státu. Hodnotit jejich politiku, jejich politické vize pro futuro pouze z toho hlediska, že je postihl nezdar, jak činí někteří, žel, množící se jejich kritikové typu všelikých "podivínů" není správné. Historik či politolog hodný toho jména musí pečlivě zkoumat a hodnotit, jaké mocnější síly, ať domácí, či mezinárodní, jejich progresIvní dějinné úsilí zmařily. Za jakých okolností, příčinných souvislosti utrpěly porážku ony objektivně žádoucí a pokrokové, ve své době realizovatelné alternativy dějinného vývoje. Musí spravedlivě rozdělit míru odpovědnosti všech základních dějinných sil a jejich předních aktéru na nesporný katastrofický vývoj Evropy i světa zejména v první, ale i druhé polovině 20. století.
A pro dnešek a pro futuro střízlivě, sine ira et studio zhodnotit míru aktuálnosti a myšlenkové podnětnosti jejich vizí.
Už slyším a čtu vývody našich i zahraničních mentorů - čímpak nám mohou k řešení dnešních i budoucích mezinárodněpolitických problémů přispět takové archaické politické vykopávky, jako je Masaryk a Beneš, z novějších "mužů pražského jara" třebas Mlynář, či Kosík. Vždyť proti době, kdy Masaryk psal svoji "Novou Evropu" nestojíme geopoliticky mezi poraženým, nedemokratickým, po odvetě toužícím, resp. k světovládě tíhnoucím Německem a chaotickým SSSR, nýbrž mezi již demokraticky stabilizovaným Západem, jehož nedílnou součástí je dnes již sjednocené, demokratické Německo a znovu chaotickým a tím i nevyzpytatelným, heterogenním galimatyášem, jenž tu zbyl po pádu sovětského veleimpéria. Tohle je ovšem až příliš obecná pravda, tím pak neúplná, nepřesná. nekompletní, zplošťující až nepravdivá a politicky scestná argumentace. Tohle schéma kacířsky napadá kupř. V Bělohradský, souhlasím s ním plně, když píše mj. "proces přeměny Německa v západní stát není ukončen" a "Němci zůstávají etnickým, ne občanským národem". Vždyť Německo je jediným evropským státem, na jehož občanství má nárok každý pokrevní Němec (volkdeutsche), ať už přijde odkudkoli, zatímco v Německu narozené děti rodičů kteří v SRN po léta žijí, ale nejsou německé krve, to tak jednoduché nemají. Maně vzpomínám jako protektorátní středoškolák, jak jsme museli biflovat ono "Nürnberger Gesetze sind Gesetze zum Schutz des deutschen Blutes und der deutschen Ehre".
Kromě toho sebedemokratičtější vnitřní režim ve státě není zárukou nevýbojnosti zahraniční politiky. To bychom nevysvětlili kupř. ani fakt obrovského koloniálního panství Velké Británie a Francie v 19. a 20. století, ani fakt, že viníkem první světové války bylo v první řadě v podstatě demokratické (byť ne moc, jak oprávněně poukazoval Masaryk) kaizerovské Německo A že je třeba se obávat německé hegemonie v Evropě po pádu sovětské veleříše dokazuji v následujícím textu.
Ano, brzy po skončení druhé světové války propukla studená válka, formoval se bipolární svět vzájemného atomového zastrašování, kdy obě strany disponovaly nukleárními zbraněmi, schopnými zničit lidskou civilizaci. Atomový pat zabezpečoval jen nepevný mír, situaci, stále hrozící zničením lidské civilizace v horké válce nukleární.
Jestliže hlavní odpovědnost za rozpoutání studené války nesl nesporně "revolučně entuziastícký" a stalinskou a neostalinskou stranickostátní byrokracií ovládaný SSSR, snažící se o přeměnu své zájmové sféry v Evropě a Asii ve formování a upevnění monolitní říše, pak odpovědnost za nežádoucí vývoj po pádu sovětského impéria nese především politika USA a jejich spojenců, Spolkové republiky Německo zejména.
Neboť - nové kolo závodů ve zbrojení (Reaganova vize uzbrojit SSSR, vidina hvězdných válek, obnovujících nezasažitelnost území USA) se naplno nerozjelo To proto, že s nástupem Gorbačova "nového myšlení" se v zahraniční politice SSSR prosadil názor, že sama politika rovnováhy strachu v jakékoliv variantě je "tupikem" - slepou uličkou. Permanentně se budou obnovovat spory o tom, zda by se "nové myšlení" Gorbačova zrodilo bez "starého myšlení" Reaganova. Nicméně faktem prvořadého významu zůstává, že světovou situaci kvalitativně, zásadně změnilo až zřeknutí se - pro budoucnost lidstva - zhoubné politiky zastrašování. Pro satelitní státy sovětského bloku mělo pak mimořádný význam to, že gorbačovské vedení zlomilo silný odpor hlavně generality a odmítlo Brežněvovu doktrinu omezené suverenity států socialistické soustavy, zrozenou a uplatněnou v roce 1968 právě v souvislosti s československým jarem. Otevřelo to nadějnou možnost hledat záruky míru ne ve vojenské síle, ale ve vzájemné závislosti na plodných kooperativních vztazích od ekonomiky až po politiku a kulturu.
Tato slibná vývojová tendence skončila však plným rozpadem sovětského bloku i SSSR. Dnes dominuje, třikrát žel, staré myšlení, posílené výrazným mocenským přesunem ve prospěch USA. Ovšem na tomto myšlenkovém i praktickém restauračním realizačním základě nemůže již nikdy zavládnout někdejší rovnováha strachu, nýbrž jen strach slabších před silnějšími. To k žádoucí a trvalejší stabilitě mezinárodních vztahů vést nemůže Ba naopak, snaha USA nastolit hrubou silou v celosvětových měřítcích. mj. také vůči třetímu světu, pax amerícana může jen vyvolat sblížení se nukleárních velmocí Ruska a Číny (která má šanci v absolutním hrubém národním produktu dohnat USA v prvním či druhém desetiletí 21. století), respektive i budování termonukleárního arsenálu v rozvojových zemích, zejména islámských. A namísto bipolárního tu budeme mít multipolární svět se zvyšujícím se počtem všelikých atomových útočných i obranných "deštníků".
Rozklad sovětského impéria naléhavě vyžadoval nové zasedání Konference o bezpečností a spolupráce v Evropě, která by posoudila a ve prospěch radikální denuklearizace řešila kvalitativně novou, nadějnou evropskou mocenskou a bezpečnostní situaci. To mohlo podpořit i vzájemnou žádoucí integraci postkomunistických států a bez válečnického zásahu NATO mírově vyřešit problémy vicenárodních států, československého, a zejména jugoslávského, ale i rumunského typu. Nestalo se tak, zejména vzhledem k americkým preferencím archaické, nezměněné nátlakové a zastrašovací role NATO (též pod vlivem zbrojařských lobby), ale také pod vlivem politiky Německa, tvrdě prosazující specifické německé imperiální zájmy.
Německá politika v souladu s americkou porušila mj. a především slib Bushe Gorbačovi, že na území bývalé NDR nebudou rozmístěny atomové zbraně. Vůči nástupnickým státům bývalé sovětské veleříše v Evropě nastoupila - již od římských dob osvědčenou - politiku "Divide et impera". Podpořila zde pokleslý nenáviděný šovinistický nacionalismus, vedoucí posléze k rozpadu Československa, k rozpadu Jugoslávie a ke krvavé mezinárodní válce v Srbské Krajině v Chorvatsku a k trojstranné vzájemné krvavé válce všech proti všem v Bosně. Zde uvádím některé podrobnostI, též s využitím pozoruhodné stati prof. Rajko Dolečka. V přípravě rozbití Jugoslávie sehrálo ještě nesjednocené Německo zcela mimořádnou roli, za vydatné pomoci Rakouska, iredentických kruhů Maďarska, Vatikánu, ustašovské emigrace a také dík úzkým kontaktům s komunistickými vládními nacionalisty slovinskými (Kučan, Dolanc a j.) a chorvatskými (Krajačič, Tudjman a j.). Významnou roli koordinátora a prosazovatele, ochránce i vykonavatele různých služeb mezi různými nacionalistickými skupinami sehrála Spolková zpravodajská služba (Bundesnachrichtendienst), vedena v kritickém období po dobu 4 let (1979-82) nynějším ministrem zahraničních věcí Klausem Kinklem. Oprávněně napsal V. Bělohradský, že Němci přinutili Evropskou unii k rychlému uznání nástupnických států Jugoslávie a tím v rozhodující míře přispěli k rozpoutání kruté a bezvýchodné války na Balkáně. Dodávám pouze, že ve svém imperiálním zájmu porušili svým tlakem dosud dodržovaný princip zahraniční politiky EU, založené na konsensu členských států. Navíc Spolková vláda prokázala dvojí metr na balkánské politiky, když s Athénami uzavřela "smlouvu trhovou" - neuznání nezávislosti Makedonie vyměnila za uznání Chorvatska Řeckem.
Dnešní Německo opravdu nepotřebuje vést válku, jako to kaiserovské či nacistické. Platí obměna onoho dávnějšího - belIa gerant alii, tu felix Austria nube - nechť vedou války jiní, ty, šťastné Německo obchoduj a na válkách jiných ekonomicky a mocensko politicky profituj!
V souladu s Masarykovým odkazem v Nové Evropě bylo v bytostném národní zájmu Čechů a Slováků uchovat společný stát a s co největší energií provádět účinné integrační a koordinátorské kroky v rámcích Pentagonály, zejména však ve směru k Polsku a k ještě nerozbité Jugoslávii. To by bylo dobrým předpokladem pro teprve následující urovnání vztahů s mocným sjednoceným Německem. Neklást důraz na rychlé zapojení Československa do NATO, ani do evropských ekonomických a politických institucí pod německým protektorstvím. Měli jsme se orientovat na aktivizaci KEBSu, nerozbíjet (Dlouhý zejména) předčasně a neuváženě pozitivní svazky s RVHP, vést přátelskou politiku vůči Rusku, později se pokusit o formování neutrální bezatomové zóny, složené jak z nástupnických státu SSSR (Ukrajina, Pobaltí), tak i z nástupnických evropských států dřívější sovětské veleříše i ze západních neutrálních států - Švédska, Švýcarska, Rakouska. To by představovalo dost úctyhodnou nátlakovou sílu k tomu, aby NATO v souladu s KEBSem nehledalo záruku míru v odstrašovací vojenské síle.
Pro poněkud pozdější společný vstup integrující se skupiny postkomunistlckých států do ekonomických, politických a kulturních struktur Evropy využít i nemalých závažných rozporů mezi Německem, usilujícím o hegemonií v nich a jinými státy typu Anglie, Francie, Itálie a jiných. Místo toho jsme dělali pravý opak toho žádoucího. V aktuálním dilematu: buď evropoízující se a dále se demokratizující Německo nebo Evropa pod německou hegemonií jsme ku vlastní škodě, proti zájmům národa a státu volili to druhé!
V mnohém podstatném již není možné uskutečnit zdárný reparát. Nicméně zůstává možnost, aby bytostné české a slovenské zájmy národní i státní mohly hájit nové politické garnitury, zvolené ve svobodných demokratických volbách v České a Slovenské republice. Národnímu a státnímu zájmu Čechů a Slováků prospějí jen takové vlády, jež se v teorii a praxi budou řídit oním Masarykovým: „I demokracie doufá a pracuje k tomu, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř“. Jenomže symbolem tohoto pastýře nemůže být reprezentant dobyvačnosti, expanze a imperialismu – César, nýbrž reprezentant bratrství mezi národy a všelidské lásky – Ježíš. Ne César, ale Ježíš! Takový je závěr a hlavní smysl druhé varianty Masarykova československého programu, kterou formuloval v době války a revoluce ve spise „Nová Evropa“. Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.
BOBOŠÍKOVÁ: Žijeme v éře nového pangermanismu
< EXKLUSIVNĚ >> Problémy s eurem mohou s evropskou myšlenkou pořádně zatočit, myslí si Jana Bobošíková. Jen doufá, že nikoho opět nenapadne podpořit sílu krachující měny tanky.
Redakce Prvnízpravy.cz oslovila lídra parlamentní strany Suverenita Janu Bobošíkovou s prosbou o rozhovor a političce zaslala otázky emailem. Bobošíková odpověděla obratem. (Výňatky)
Má vůbec smysl dnes kandidovat do Poslanecké sněmovny, když většina zákonů pochází z bruselských direktiv a na domácí politické scéně už vlastně není o co bojovat?
Právě proto to má zcela zásadní smysl. Většina politiků poraženecky přijímá bruselské direktivy včetně těch, které jsou namířené proti zájmům naší země, proti její suverenitě a konkurenceschopnosti. Evropskými směrnicemi maskují vlastní neschopnost, lenost a nedostatek odvahy. Tento euroalibismus nás stál už hodně – kromě devastace řady průmyslových a zemědělských odvětví i ztrátu mnoha exportních příležitostí. Dostal nás do naprosté závislosti na německé ekonomice a z našich občanů udělal Evropany druhé kategorie, kterým je dovoleno si odkašlat teprve tehdy, když si v Bruselu kýchnou.
Odmítám argumenty, že nemáme jinou šanci. Je to zase jenom jedna z politiky šířených a médii pohodlně přijímaných lží. Vůbec nic se nestane, když budeme dbát na vlastní prospěch. Podporovat naše lidi, naše podnikatele, naše zemědělce. Dělají to v EU všechny státy. Itálie živě obchoduje v oblasti zbrojních komodit s Íránem, Francie dodává nejmodernější vojenské technologie Rusku přes protesty pobaltských členů EU, Německo se přes nelibost Poláků dohodlo s Ruskem na plynovodu Northstream. Francouzský prezident Sarkozy hájí francouzské zemědělce a mluví o vlastní útočné strategii při vyjednávání nové finanční perspektivy EU po roce 2013. Málokdo dodržuje Maastrichtská kritéria či Pakt stability a růstu. Na společné zájmy kašlou všichni. Tak o jakých direktivách se tu chceme bavit? Dodržujme ty, které jsou užitečné i nám. Ostatní odstraňme ze své legislativy. Zaplevelují náš právní systém a zbytečně podvazují aktivitu lidí a konkurenceschopnost našeho státu.
Jaký je váš vztah ke komunistické straně? Například já na ní oceňuji, že jako jediná z parlamentních stran je ochotná hájit suverenitu země. Ostatní politici na to zapomněli. Přitom spojení s KSČM je před volbami – a nejinak je tomu letos – vždy velkým strašákem. Nežijeme ale v době, kdy je třeba se spojit i napříč politickým spektrem, když jde o obhajobu národních zájmů? Jako po Mnichovu? Vždyť podpis Lisabonu byl takový Mnichov, jen nepozorovaný a vlekoucí se.
To srovnání, při vší úctě, poněkud pokulhává. Mnichovskou dohodu za nás podepsaly evropské velmoci. Lisabonskou smlouvu za nás ale jako první podepsal náš tehdejší premiér Mirek Topolánek. Ta zkratka, kterou jste použil, ale není úplně od věci – právě Lisabonská smlouva umožňuje, aby všechny další případné „Mnichovské dohody“ za nás opět podepisovaly evropské velmoci.
Komunistická strana v určité době měla v oblasti poklonkování evropským strukturám jasný – a to negativní – názor. Bylo to v době, kdy byl jejím předsedou Miroslav Grebeníček. Dnes je ale její postoj rozpačitý. O národních zájmech komunisté sice rádi mluví, ale to je asi tak všechno. Nezaznamenala jsem, že by příliš aktivně vystupovali proti Lisabonské smlouvě nebo proti přijetí eura, které by nás doslova dorazilo. Vím, že se mnou řada manažerů, kteří řídí velké firmy, nemusí souhlasit. Chápu je – kursová rizika je stojí velké peníze. Ale měli by si uvědomit, že členství v eurozóně je vyjde ještě mnohem dráž. Jednak ztratíme možnost v případě nutnosti devalvovat měnu a tak podpořit export jejich výrobků, a za druhé budeme jako chudší země platit těm bohatším v případě, že se díky své fiskální nezodpovědnosti dostanou do potíží.
Přesně v této situaci je nyní Slovensko. A od koho bude pak stát chtít peníze? Koho jiného bude chtít oškubat, než podnikatele a firmy? Říká-li někdo, že hájí národní zájmy a přitom razantně neprotestoval proti Lisabonské smlouvě a neprotestuje proti přijetí eura, tak jde jenom o formální projev bez jakéhokoliv obsahu. Takže já KSČM nepovažuji ani za strašáka, ale ani za alternativu k současným vládnoucím strukturám, které národní zájmy zcela ignorují.
Tajemník prezidenta Ladislav Jakl si před časem posteskl, že skoro žádná strana v této kampani nehraje kartu Benešových dekretů. Pouze Vaše. Proč zrovna vy se tímto tématem tak dlouho zabýváte? Odkud se vzaly vaše pochybnosti, že z této strany nám stále hrozí nebezpečí?
Nejde o pochybnosti, ale o jistotu. Programové dokumenty Sudetoněmeckého landsmanšaftu jednoznačně mluví o revanši a majetkových nárocích. Ve svém boji přitom sudetští Němci nejsou zdaleka osamoceni. O majetky českého státu a jeho občanů jde i katolické církvi a šlechtě, která za války kolaborovala s Němci. Jejich zájmy v české politice vždycky obhajovaly subjekty spjaté s tzv. „Pravdou a láskou“, tedy skupiny podporované prezidentem Václavem Havlem. Ať už šlo o Unii svobody, část ČSSD, část ODS či KDU – ČSL. Vztahy těchto skupin jsou velmi úzké a mnohokrát jsme je odhalili ještě v dobách, kdy jsme na Nově vysílali Sedmičku. Pravdivost našich informací musela nakonec konstatovat i Policie České republiky, která mě vyšetřovala na základě trestního oznámení podaného příznivkyní KDU – ČSL. Když se tato strana ocitla díky své dlouhodobé podpoře těchto zájmových skupin na hranici volitelnosti, vznikla TOP 09. Ne náhodou je jejím předsedou právě kníže Schwarzenberg – bývalý kancléř prezidenta Havla. Chobotnice nahrazuje odumírající chapadlo chapadlem novým, perspektivním.
Četl jsem si Váš projev na programové konferenci. Byl hodně ostrý. Hodně ostře v něm také kritizujete bývalého prezidenta Václava Havla. Proč se vůči němu vymezujete? Co mu přesně vyčítáte?
To souvisí s odpovědí na předchozí otázku. Pokud si vzpomínáte, tak hned poté, co se stal prezidentem, považoval za nejdůležitější se omluvit právě sudetským Němcům. Pak se zasadil o likvidaci našeho zbrojního průmyslu. Čímž poškodil i řadu souvisejících průmyslových odvětví. V čí prospěch? Naše trhy obsadily západoevropští zbrojaři a pro Německo jsme už nepředstavovali tak nebezpečnou konkurenci v oblasti průmyslové výroby obecně. Řadu lidí tím připravil o práci. Češi a Moravané mu to tolerovali. Nechali se oslnit jeho velmi profesionálně vedeným PR. Ale na Slovensku mu to neprošlo. V Bratislavě po něm házeli vejce a jsem přesvědčená, že likvidace pracovních příležitostí ve slovenských zbrojovkách byla jednou z příčin rozpadu společného státu.
Stejně ostře jste se vymezila i vůči zeleným. Proč?
Zase vidím určitou souvislost v tom, že právě Zelené Václav Havel podporuje. Oni jdou v jeho šlépějích. Snaží se ze všech sil omezit výkonnost naší ekonomiky. Likvidovat naši konkurenceschopnost a tím i prosperitu. Což ve svém důsledku znamená i likvidaci suverenity. Protože suverenita bez peněz je jen mlhavý pojem. Poté, co Václav Havel zdevastoval náš zbrojní průmysl, Zelení významně zdrželi rozvoj naší jaderné energetiky a umožnili vytunelování stovek miliónů korun z kapes všech odběratelů elektřiny, včetně těch nejchudších domácností. Ty platí v cenách elektřiny obří zisky většinou zahraničních firem, které na našich polích postavily obludné solární parky. Není bez zajímavosti, že v samotném Německu se už na zemědělské půdě tato zařízení stavět nesmějí. A zase jsme u toho – každý svéprávný stát se svéprávnými politiky v čele si chrání vlastní lidi, vlastní podnikatele, vlastní výrobní základnu a vlastní půdu. Pravda – buď tam nemají škodnou v podobě Havlů, Bursíků, Svobodů, Rumlů, Kalousků, nebo si s ní na rozdíl od nás dokážou poradit.
Kdyby vaše strana neuspěla, vzdáte politiku, jak jste jednou řekla? Nebo půjdete dál? Třeba do senátních voleb…
Už v úvodu našeho rozhovoru jsem vám přiznala, že jsem si vědoma nevýhod, které já i moje strana máme v současném marketingovém pojetí politiky. Vím, že mým osudem je mravenčí práce a ne hvězdná politická kariéra. Kdybych nevěřila, že v lidech této země dřímá obrovská hodnota, tak už bych se na všechno dávno vykašlala. Jenomže já těm lidem věřím. Dnes a denně se setkávám s řadou schopných, pracovitých a nadaných jedinců, kterým není lhostejný osud vlastní země. Přesto, že vlastenectví je u nás účelově vysmívaný pojem, vidím kolem sebe spoustu vlastenců. Jejich slabinou, stejně jako mojí, je neochota přijmout pravidla nečisté hry. Jsem ale přesvědčená, že dnešní slabina může znamenat budoucí sílu. Takže toho hned tak nenechám.
Velmi mne zaujalo i vaše tvrzení, že když nás EU nebude respektovat, je na čase vystoupit z tohoto klubu. Na co ale čekat? Nemám dojem, že by nás EU příliš respektovala. V živé paměti máme komplikované vnucení Lisabonské smlouvy. Ta ještě ani pořádně nezačala působit a už se volá po ekonomické vládě EU, což je několikrát větší útok na suverenitu, než to, co je v zakládacích smlouvách EU dnes. Není tedy ten správný čas zatáhnout za brzdu už nyní?
Nejsem žádný extrémista. Chci jenom, aby naši představitelé dělali totéž, co dělají představitelé jiných evropských zemí. Aby dbali na prospěch vlastního státu. Bez ohledu na to, co si o tom myslí ten který Sarkozy či ta která Merkelová. A aby měli odvahu v okamžiku, kdy na nás bude použit jiný metr, říci: „soudruzi, sbohem“. Moje zkušenosti z evropských struktur mě totiž opravňují k přesvědčení, že by „soudruzi“ v takovém případě rychle zařadili zpátečku. Při každém kontraktu totiž existuje cosi, čemu se říká vyjednávací pozice. A ta je o to silnější, oč větší je naše vnitřní přesvědčení, že se bez daného kontraktu v klidu obejdeme. A na tom musíme pracovat. Zbavit se fatální závislosti na Německu, být aktivní i mimo EU – svět přece není jenom Evropa. Bez ohledu na floskule evropské diplomacie obnovit kontakty na našich tradičních trzích v Rusku, Jižní Americe, Středním východě i v rozvíjejících se ekonomikách jako je například Indie. O Číně nemluvím, to už je samozřejmost. Pak nebudeme muset tahat za žádné brzdy – prostě budeme zemí, která si může své partnery vybírat. Dokázaly to i menší země než jsme my.
Když sleduji předvolební dění a přemýšlím nad ním, mám z toho všeho dojem, že jde o to ještě více zde upevnit pozice různých elit – podotýkám elit mimo Českou republiku – skrze nastrčené figurky v předem připravených účelových stranách. Že Pravda a láska chce překreslit politickou mapu, aby bylo tunelování české suverenity ještě snazší. Jak vnímáte volby vy?
Pro člověka, které se intenzivně zajímá o politiku i byznys je to až úsměvné – ta urputná snaha stále stejné skupiny je dnes už velmi čitelná. Už jsem se zmiňovala o tom, jak tato chobotnice neustále veřejnosti nabízí nová a nová chapadla. Tvořená buď spřízněnými subjekty nebo těmi, jejichž máslo na hlavě zajišťuje maximální ovladatelnost. V minulých volbách to byli Zelení. Stačilo však jen jedno volební období, aby lidé pochopili, že jde jen o účelové uskupení zájmových osob, které mají jediné zadání – škodit.
Teď jsou veřejnosti nabízeny dva nové produkty – TOP 09 a Věci veřejné. V prvním případě kancléř Václava Havla Schwarzenberg spolu s bývalým náměstkem ministra obrany Kalouskem, který se ani neotřásl, když podivné kšefty pod jeho „velením“ zavinily smrt dvou parašutistů. Exlidovcem, který chce lidem utahovat opasky poté, co v pozici šéfa rozpočtového výboru a později ministra financí přihrával svému dlouholetému příteli státní peníze v kauze Diag Human i s rizikem vyvolání další arbitráže proti České republice. Slavnou dvojici pak doplňuje exministryně obrany Vlasta Parkanová. Ta nakoupila předražené rakouské transportéry za více jak čtrnáct miliard korun, které – nebýt zásahu Václava Havla z počátku devadesátých let – jsme mohli vyrábět sami.
Ve druhém případě nám nabízejí exreportéra TV NOVA Radka Johna. Bezskrupulózního člověka, který se za peníze dohodne vždycky z každým, což ho nakonec stálo místo na Nově, ale zase mu to zajistilo finance pro skok do politiky. V polovině devadesátých let se podílel na ohlupování desítek tisíc účastníků pyramidové hry zvané Euro-light, ve které řada lidí přišla o nemalé peníze. Natočil pochvalnou reportáž, odvysílal ji v pořadu Na vlastní oči. Pak ji manažeři Euro-lightu – než je pozatýkala policie – promítali na svých náborových akcích, kde lovili nové duše. A lidé uvěřili – ten pan reportér přece tolik bojuje proti nepravostem, tak by přece nemohl podporovat něco podvodného. Stejně to funguje i dnes – pan John je přece ten seriózní bojovník z Novy. Dáme mu hlas a on to tu všechno vyčistí. Že přitom vyčistí i řadu kapes a pokladen, to se lidé bohužel dozvědí zase až za pár let. Je otázkou, kolik takových hochštaplerů ve významných funkcích naše ekonomika ještě unese, než se totálně zhroutí a s ní i naše suverenita a individuální svobody.
Hodně se teď mluví o útoku spekulantů na euro, o krachující eurozóně, o údajném přechodu Německa na marku, zároveň o velkých balíčcích, které mají euro zachránit. O euru budete mít v pátek seminář v Poslanecké sněmovně. Čeho jsme to teď svědky?
Jsme svědky neblahých důsledků novodobé formy pangermanismu. Euro jako nikoliv ekonomický, ale politický projekt byl hlavně v zájmu Německa, které se od devatenáctého století nevzdává Bismarckovy myšlenky tzv. „Mittel Europe“ , tedy sjednocení Evropy pod nadvládou Německa. V době, kdy se za cenu nerespektování ekonomických odlišností jednotlivých evropských zemí Euro zavádělo, mělo Německo velké ambice. Ekonomiky slabších států nemohly společnou měnu ustát bez výrazných dopadů na vlastní konkurenceschopnost. Tím se z nich stále více stávala pouhá odbytiště pro německé výrobky. Jenomže ekonomika je neúprosná a neuznává žádné národní, sociální či skupinové ambice. Zbavím-li země konkurenceschopnosti, zbavím je i koupěschopnosti. Tu pak mohu nějaký čas udržovat úvěry – státy si půjčují, občané si půjčují. A dále nakupují. Podniky i banky v exportní zemi prosperují. Pak ovšem ekonomická realita vystaví účet. A bumerang se vrátí s naprostou jistotou – účet platí ten, kdo na to ještě má. Ten, kdo chtěl vydělat a vydělával. Německo. A to se samozřejmě Němcům nelíbí. Sociální pnutí, kterého jsme dnes svědky nejen v Řecku, ale právě i v Německu, může v budoucnu s evropskou myšlenkou pěkně zatočit. Jen doufám, že nikoho opět nenapadne podpořit sílu Eura tanky. Němci jich mají tisíce a dále velmi intenzivně zbrojí.
Co si myslíte o účasti Karla Schwarzenberga na setkáních Bilderberg či o tom, že lidé jako Alexandr Vondra, Pavel Telička, Jiří Kunert, Vladimír Dlouhý i zmíněný kníže jsou členy Trilaterální komise? Představuje jejich členství v těchto soukromých organizacích založených Davidem Rockefellerem nějaké nebezpečí pro Českou republiku? Nejsou jakousi pátou kolonou v naší republice, která nepozorovaně rozkládá nezávislost naší země?
To není nic nového – jak už jsem říkala, tyto snahy a páté kolony rejdí v našem politickém a veřejném prostoru už od tzv. sametové revoluce, která v podstatě žádnou revolucí nebyla. Šlo jen o přeskupení mocenských pozic právě ve prospěch skupin, které mají stále tentýž cíl – demontovat náš samostatný stát. Jeden velký úspěch už mají za sebou – už to není Československá, ale pouze Česká republika. Rozděl a panuj. Další metodou této páté kolony je vnášení chaosu do státních struktur, zpochybňování všeho a všech včetně historických faktů. Následkem tohoto chaosu je rozkrádání státního majetku, rozval justice, neochota státních institucí zajistit lidem alespoň elementární spravedlnost, právo a pořádek. Spolu se záměrnou devalvací hodnot, jako je národní hrdost, vlastenectví a odvaha to leptá a drolí naší společnost. Stává se z nás snadná kořist. (26. května 2010)
Vzpomínka na Jana Sladkého Kozinu
Uplynulo sice již několik měsíců, ale přesto se vracím ke vzpomínce na výročí popravy Jana Sladkého Koziny, známého chodského rebela a obhájce práv Chodů. V sobotu 28. listopadu 2009 v 10.30 hodin u pamětní desky na nádvoří pivovaru Prazdroj v Plzni se tato vzpomínka konala.
Samozřejmě, že jsem se do Plzně vypravil s předpokladem, že se konečně dozvím, na kterém konkrétním místě byl chodský hrdina popraven. K mému překvapení blízko za hlavním vjezdem do areálu pivovaru je na pravé straně na zdi umístěna deska s tímto nápisem: "Na tomto místě naposledy odpočíval před popravou bojovník za svobodu a práva Chodů Jan Sladký Kozina dne 28. listopadu 1695".
A konečně od pana Jana Boštíka, místopředsedy městské rady Klubu českého pohraničí v Plzni, který slavnost zahajoval, jsem se dozvěděl, že vlastní popraviště je rovněž v prostoru pivovaru blízko vodárny. O tom jsem už sice slýchával, ale nevěřil jsem tomu. Podle literatury měl být Kozina pohřben v blízkém kostele, což mohl být kostel sv. Jiří v Doubravce patřící cisterciákům. Avšak ti o tom nic neví.
K důstojnému významu vzpomínky přispělo pět účastníků v chodských krojích, dva muži a tři ženy, dále dva praporečníci s praporem Klubu českého pohraničí a chodským, kteří postáli jako čestná stráž před pamětní deskou.
Po uvítání účastníků, pak požádal pan Boštík kronikářku Zdenku Lenhansovou o "pohlazení českým veršem" - recitaci básně s obsahem povzbuzujícím český národ. Poté paní Věra Drobečková přednesla pietní vzpomínku na Jana Sladkého Kozinu. Mám zato, že nebude na škodu si připomenout stručně historii Chodů a Jana Sladkého Koziny, tak jak ji paní Drobečková přednesla. Cituji:
"Vážení přátelé, vítám vás na setkání u příležitosti výročí popravy Jana Sladkého Koziny, která byla 28. listopadu 1695 v tak zvané době temna po Bílé Hoře. Jana Sladkého Kozinu si připomínáme proto, že to byl jeden ze známých kladných hrdinů naší české historie. Byl bojovník za práva Chodů, s láskou k pravdě a spravedlnosti. Postavil se na odpor vrchnosti. Kozina je také symbolem boje proti vlivu Němců u nás. V literatuře je námětem třeba u Vrchlického v Selských baladách nebo u Jiráska v díle Psohlavci, které bylo i zfilmováno. V tomto díle je celý příběh utkání Chodů. Chodové střežili české hranice, kde žili lidé svobodní a poddaní králi. Po bitvě na Bílé Hoře bylo však jejich území prodáno říšskému radovi Volfu Maxmiliánovi Lamingerovi, Chody zvaný Lomikar, který jejich práva neuznával, Chodové se rozhodně vzpírali. Odvážný Jan Sladký, zvaný Kozina naléhal na své spoluobčany, aby se svých práv domáhali řádnou cestou u vídeňského soudu.
Lamingerův správce se zmocnil násilím chodských pergamenů, které písemně potvrzují nároky Chodů a zničil je. Vídeňský soud proto chodská práva nepotvrdil. Dvě nejdůležitější listiny však uschovala Kozinova matka, a s těmi se vypravila deputace v čele s Kozinou do Prahy. Podplacený soudce nechal listiny zničit a protože Chodové odmítali přísahat věrnost vrchnosti, tři z nich, Kozinu, Hrubého a Ekla dali zatknout. Chodové doma se zatím vzbouřili a někteří byli postříleni. Kozina byl označen za iniciátora a odsouzen k trestu smrti. Na šibenici vyzval Lamingera na boží soud do roka a do dne. Popravy se povinně muselo zúčastnit několik desítek Chodů. Pro výstrahu však byly ostatky Jana Sladkého Koziny ponechány na šibenici delší dobu. O jejich uložení existují různé dohady. Po roce se Laminger opil na hostině a při slavnostním přípitku byl raněn mrtvicí a zemřel. Jak to bylo v realitě? Jan Sladký Kozina byl poměrně zámožný sedlák. Narodil se 10. září 1652, a v den popravy mu bylo 43 let.
Název Chod vznikl od slova chodit, což příslušelo pouze strážcům hranic. Až později se stala symbolem hlava vlčáka, neustálého doprovodu strážců hranic. Chodové jako strážci pohraničního hvozdu neobývali jen okolí Domažlic, ale pás táhnoucí se na jedné straně na Tachov a Přimdu, a na straně druhé směrem k Prachaticům. Nejstarší zprávy o nich sahají do 14. století a odtud byli panovníku oddanými privilegovanými poddanými. První glejt obdrželi roku 1325 od Jana Lucemburského. Jako strážci českých hranic signalizovali vpády nepřátel a v případě ohrožení budovali záseky, vybírali celní poplatky a kontrolovali vstupní glejty. Na to byli vybaveni zvláštními výsadami, platili nízké daně, robotovali nepatrně při svozu dřeva, měli právo nosit zbraň, měli širokou samosprávu s vlastním soudem, a směli lesů využívat k honitbě docela jinak než řada vrchností. Jejich význam jako strážců hranic však klesal s tím, jak bylo panství, na němž byli usazeni, panovníkem upravována různým vrchnostem. Jim zakazovali zejména lov v lesích, nutili je do roboty a vnucovali i vrchnostenské pivo. Už v letech 1556 až 1572 vedli Chodové z Domažlicka spor se zástavní vrchností, pány ze Švamberka.
Proti naším předkům si necháváme hodně líbit od naší vrchnosti, zastupitelů, poslanců a politiků. Pokud máme co jíst a peníze na zábavu, tak si necháváme prodat a ukrást nos mezi očima. Historie se opakuje a už se pohraničí a naše půda opět prodává cizincům, a cizinci, hlavně Němci zde v pohraničí investují pro budoucnost, budoucí pobyt. Klub českého pohraničí a Klub vyhnaných Čechů z pohraničí bojují za svá práva, čest a pravdivý výklad dějin. Jak dopadne náš stát, národ za pár let, nikdo neví. Myslím, že se budeme ještě divit. A ani v nejbujnější fantazii to nevymyslíme. Jakoby si nikdo netroufl řící před dvaceti lety, že bude naše společnost takováto a že spousta věcí fungovat nebude. Musíme se snažit, aby se vše to dobré, co si přejeme, uskutečnilo. Záleží to na každém z nás."
Je jistě aktuální připomínat si českou historii, najmě boj Chodů za svá práva i chodskou tragédii. Známé rčení "opakování je matka moudrosti" bezesporu platí o české historii pro naše děti a vnoučata. Ale tu nezfalšovanou historii!
Ing. J. Pelíšek
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Málem mi unikla!
Kdo? Spíše co. Totiž nová kniha historiků PhDr. Josefa Dolejšího a Leonida Křížka.
Přišla do dnešní všeobecně rozkladné, rozbředlé historii často falšující doby v nejvyšší čas. Světem se totiž rozletěla politická taktika a technika, ve které se NOTORICKÁ ENTITA prezentuje a ukazuje jako poškozovaná. Vymýšlí si dokonce svá vlastní ublížení, jen a jen proto, aby z neznalosti faktů a falešného soucitu, ne-Ii rovnou z filantropie veřejnosti mohla dotyčná entita těžit. Je to umění prosazovat své na úkor jiných. Konkrétně u nás dnes jsou jednou takovou entitou potomci odsunutých henleinovců, či vůbec Němci dovezení k nám panem Hitlerem za druhé světové války, aby u nás budovali svoji Tisíciletou říši, a pak zcela logicky vráceni zpět do Němec, pokud v roce 1945 sami neuprchli. Faktem je, že henleinovci náš stát, kde se jim výborně dařilo, zradili a otevřeli cestu Hitlerovi, jen a jen z nenávisti k Čechům. Jindy se svými báchorkami snaží takové entity zatemňovat historické skutečnosti a zkušenosti, konkrétně z naší starší historie křižácké výpravy proti husitům. Dokonce se pokouší o rehabilitaci křižáků. Je to jako rehabilitovat nositele kultury s lebkou a zkříženými hnáty - jednotky SS. Konečně, nepřipravují už tu také!?!
V krkolomnějších případech se vydává jistá entita za národovce (nacionalisty) a neochvějné obránce Církve/katolictví a zavrhuje naše velikány a národní buditele, jako např. Karla Havlíčka Borovského s tím, že byl proti Církvi.
Prokazují tím ovšem jen neznalost událostí/historie, postojů a kořenů, proč to či ono se stalo. Nemají-Ii úmysly jiné. Obávám se totiž, že skutečným cílem podobných entit není jakási "spravedlnost" či ochrana Církve, ale pouze intence vyhlazovat a ničit skutečně české a naše národní specifikum. Dělat takové menší kulturní Lidice. Padni komu padni!
Proto v naší éře zhroucení (Padre Pio) potřebujeme pro naši správnou orientaci poctivou vědecky fundovanou PRAVDU. Nic nás neosvobodí než ona.
Kniha Josefa Dolejšího, kterou sepsal spolu s historikem Leonidem Křížkem, tedy přichází jako očistný pramen.
Má prostý název "Husité“ s podtitulkem "Vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434". Vydalo ji nakladatelství ELKA Press Praha v tvrdé vazbě luxusního formátu 240x310 cm (přibližně kreslicí list A4), s poutavým přebalem grafiků Vladimíra Kintera a Milana Fibigera. Kniha má 361 stran a je vedena pod ISBN 978-80-87057-08-7.
Dílo je také důležité proto, že někteří dobří katolíci - přesto že v naší zemi probíhala tři sta let rekatolizace, přišly reformy a dnes všechno je jiné - stále kritizují Mistra Jana a husitskou epochu vůbec. Pomůže to Církvi? Těžko!
Mluvím jako katolík konvertovaný z českobratrského evangelismu.
Tuším tedy, že z pohnutky uvést věci na rozumnou pravou míru Dolejší s Křížkem uvádějí o době hojné citáty neoddiskutovatelných autorit našich i světových, jistě aby události zdůraznili a dosáhli snadněji porozumění a pochopení.
Knihu otevírá obraz zlatého kalicha a pod ním hned slova Františka Palackého z roku 1878 o husitech:
"Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo bojovali ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc, ale proti ohrožení nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí a jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale i podivuhodně vítězně dovršili." Tolik Palacký!
Jeho citát by pro doporučení knihy mohl recenzentovi i čtenáři stačit, ovšem je toho daleko více co říci, alespoň do šíře.
Kniha sama je pro evidentně náročnou problematiku autory rozdělena do dvou organických částí, a to "Husitská revoluce" a "Válečné umění za husitských válek", což je nejen velmi účelné, ne-Ii didakticky instruktivní. Říkám-Ii didakticky, to zdaleka neznamená nějaký suchopár! Naopak! Dolejšího styl je plynule přehledný, důsledný ve svém logickém podání s příkladným porozuměním historických proudů a vztahů.
A opět přísná logika historika nám v Dolejšího dikci a zápalu vrací něco, co básník Halas nazval "pathos národní" a co my, dávní dědici, jsme pozapomněli:
Národní vznešenost! .
A obdobně se vzácně i ve stylu s Dolejším shoduje spoluautor Křížek. Až mne to vede k myšlence:
" V Husovi se poznáváme a v husitech jsem si podobní!"
Totiž člověk Čech je světové unikum (věřte poutníkovi cizinou!) a Hus je Čech! Stačí jediný Dolejším uvedený Husův citát abychom se ztotožnili, vcítili a viděli:
"Hledej pravdu, slyš pravdu, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti...",
a kdo zná dobře Bibli poznává, že Hus zde zdůrazňuje, rozšiřuje a prohlubuje jen a jen slova Ježíše Nazaretského: "Pravda vás osvobodí!“
A tohle že byl kacíř!?! Označen kacířem v čem, pro koho a k čemu?
Vezmeme-Ii k posuzování doby Husovy z jiné strany na pomoc moderní disciplinu organizace a řízení a management lidského faktoru, nemůžeme neříci, že tehdy došlo v Církvi ke krizi institucionalismu. Problém obecně nasvítil Parkinson: Organizace naroste do toho rozměru, že už si vnitřně sama se svými problémy vystačí. Nemusí vůbec dbát na původní účel, proč byla vybudována. A my víme, že v důsledku toho selhává až krachuje. To lze samozřejmě aplikovat na všechny lidské organizace, tedy i na Církev. Opomeneme-Ii ovšem unikátní situaci z Nicejského koncilu (325 AD.). Z Nicei víme, že geniální císař Konstantin tam založil svoji církev jako ideologický nástroj své imperiální moci! Osobnost a učení Ježíše Nazaretského použil jen jako motiv (oproti starým bohům) či zástěrku. Církev si pak pod vedením a záštitou césara (!) přivlastnila patent na Boha.
Pod vlivem imperiálních potřeb postupně vybudovala na Konstantinových militaristických organizačních principech a základech manipulační aparát gigantických rozměrů a vystačovala si sama pro sebe. Církev pro církev! To bylo živnou půdou pro nešvary všeho druhu. A to právě kritizovali všichni reformátoři, Viklef, Luther a náš Jan Hus.
Kritizovali neřesti (odpustky), prebendy a platy, jak pro centrálu, tak pro jednotlivé obročníky. A sáhněte lvovi na srnčí kýtu!
Nápravu židovského jednání hlásal Jan Křtitel, byl sťat. Reformu de facto požadoval také Ježíš a víme jak to dopadlo.
I Jan Hus věděl že se dotýká bolavého zoubku Církve a věděl, že nemůže nebýt likvidován. Couvnout od pravdy, aby se zachránil, nemohl.. Hus nebyl Galileo.
Husitství a vše s tím související byla jen reakce na urážku, kterou utrpěl v osobě Jana Husa pravdu hledající národ. Jan Hus byl jako důvěřivý bezelstný člověk v Kostnici podveden. Jak císař Zikmund tak papeže Janu Husovi zaručili právo hájit své myšlenky, a bezpečné hlásat pravého Ježíše Krista, v situaci čemu bychom dnes řekli podmínky akademické svobody. Zradili ale sami sebe - nedodrželi své slovo. Zradili Ježíše Krista i Jana. To byl a je dosud ten konflikt. Konflikt dogmatické "neomylné" církve se svobodou akademického badání a projevu.
Dolejší samozřejmě to celé rozvádí do strukturální sítě historie a detailu, zatím co následující statě spoluautora Křížka dokreslují vše, jak a co po vojenské stránce vyrůstalo a formovalo se z potřeb obrany, kdy vyznavačům Husovy cesty nezbylo než se hájit (viz shora Palacký).
Autoři se všech problémů zmocňují velmi přesvědčivě, s ryzí poctivostí a s 24karátovým češstvím stoprocentního profesionála historika.
Nemohu zde neodcitovat alespoň Dolejšího:
"Je nutné mít na zřeteli, že šlo jednak o existenční obranu proti opakované zahraniční agresi a intervenci, jednak o nelítostnou občanskou válku. Jakmile křižácká vojska překročila v každé z pěti svých výprav hranice Čech, začala bezhlavě pálit, vraždit a ničit celé vesnice. Křižáci zabíjeli dokonce nejen muže ženy a děti pod obojí, ale i pod jednou: Co Čech to kacíř..." Tento přístup moderněji užíval pan Hitler: "Ausradieren!"
Celá kniha je doplněna množstvím skvělých fotografii, obrazy a jiným grafickým materiálem. Musíme po zásluze vyzvednout nesmírnou péči a obětavost s jakou všechen materiál autoři shromáždili. Cestovali za někdy svízelných podmínek do všech míst, kde husité žili a bojovali, jen aby nám mohli předložit autentické scenerie a přiblížit událostí! Navracejí nám úctu, kterou jsme ke svým dějinám skoro pozapomněli...
Dolejší uvádí sentenci v devatenáctém století často zmiňovanou: "Řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti povím kdo jsi!"
Na to mohu po téměř padesátiletém poznávání cizích národů zblízka kvalifikovaně říci: Kdyby takový fenomén jako husitství a v takovém rozměru měli Angličané, celý svět by o něm věděl, uznával je, obdivoval je a klaněl by se jim.
Ze "sametového" obdivu k Západu jsme pozapomněli na svoji českou cestu, na dějinné zkušenosti a hlavně na hrdé poctivé sebevědomí.
To nám teď "Husité" vrací!
PhDr. Josef Dolejší a historik Leonid Křížek splácejí naší minulosti za nás skvělý vděk.
Londýn, 6.července 2010
Vysídlení Němců z pohraničních oblastí Československa, Polska a jiných zemí, rozhodnuté vítěznými mocnostmi, „velkou trojkou“ v Postupimi a jimi také garantované, bylo odpovědí na úlohu pátých kolon v zemích, které se staly Hitlerovou kořistí a na teror, který v uchvácených zemích rozpoutaly. K tomuto řešení dospěli nezávisle na sobě jak vedoucí činitelé vlády v Anglii, tak vedoucí čs. exilu president E.Beneš, tak představitelé domácího odboje. Nejvyšší představitelé tří vítězných velmocí z druhé světové války projednali otázky poválečného uspořádání Evropy a 2.8.1945 podepsali v Postupimi dohodu, která obsahovala také rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Do července 1946 mělo být z ČSR odsunuto 750 tisíc Němců do sovětského okupačního pásma, 1,75 mil. do pásma amerického. Dokument byl vydán i jménem 26 států Spojených národů, bojujících proti hitlerovskému nacismu a japonskému militarismu. V tehdejší terminologii se válka vedla „s Němci „ ale nešlo o zřetele etnické, nýbrž demilitarizační, denacifikační a demokratizační. V souladu s postupimskou dohodou byla 21.12.1945 podepsána Pařížská reparační dohoda, která normovala konfiskační opatření zúčastněných stran. (Mezinárodní platnost „Postupimi“ znovu potvrdily např. USA r.2OO1.)
Některé (zdaleka ne všechny) dekrety presidenta ČSR navazují na tyto mezinárodně platné dohody (podobně jako prováděcí výnosy navazují na vyšší právní normy), takže veškeré útoky, které se proti nim vedou, jsou útokem na poválečné uspořádání Evropy. Označit je za „bezpráví“ může jen naprostá neinformovanost nebo poplatnost těm silám, které by chtěly výsledky druhé světové války zvrátit.
Neprávem se nám desítky let vytýká, že jsme se „nevyrovnali“ s minulostí. Ale vždyť právě ten mezinárodními dohodami podložený odsun byl a je naším vyrovnáním s minulostí na základě jak historických zkušeností tak pravděpodobných prognóz budoucnosti. Pamatujeme, jak zahraniční rozhlasové centrály odmítaly veškeré „strašení“ revanšismem odsunutých Němců jako sovětskou propagandu. Zdůrazňovaly, že v SRN proběhl bezchybný demokratizační proces, takže se nemáme čeho obávat.
Pár let poté stojíme tváří v tvář mocné vlně překrucování dějin, která operuje hesly jako „lidská práva“, „kolektivní vina“, ba dokonce „genocida“, všechno v opačném gardu, než jak je z historické zkušenosti známe. A tak se ptáme: Kdo může přecházet mlčením hrůzy války, které vyvolalo a s mimořádnou brutalitou vedlo nacistické Německo? Kdo může mlčet o šesti letech bezpříkladného teroru a vraždění v někdejším „protektorátu“? Kdo místo toho nepřestává vypočítávat několik politováníhodných excesů, ke kterým během odsunu došlo a za které jsme se upřímně omluvili? Kdo si troufá označit poválečné uspořádání Evropy za „bezpráví“ a žádat pro odsunuté náhradu za legálně konfiskovaný majetek (reparace) a právo „na domov“?“Domov“, který pomáhali rozvrátit? Kdo může kritizovat údajně uplatněný princip „kolektivní viny“, když přece podle jednoho z dekretů byli němečtí antifašisté z odsunu vyňati a mohli se sami rozhodnout, chtějí-li zůstat. Kdo si přeje anulovat zločinné záměry a skutky a vrátit retribuci zpět pachateli? Kdo si může přát, aby pachatel zlovolných činů dvakrát profitoval a jeho oběť dvakrát na jeho profit doplácela? Skutečně jde o „právní cítění“ odsunutých Němců? Ale není právě toto dodatečné omilostňování nacismu bezprávím?
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
Alfred Bäcker : Paní Jana Bobošíková – evropské nebezpečí?
Věčně včerejší, nepoučitelná jakož i nebezpečná propagandistka
Ještě i dnes je mnoho českých mužů a žen, politiků a vůdců stran, dokonce i český prezident, kteří dlouhá léta svým anti-sudetoněmectvím poutají na sebe pozornost. Nikoliv kvalitou svých výroků, nýbrž nenávistí, brutalitou a nelidskostí, lživostí a konečně i očividnými nedostatky vzdělání.
V čelné pozici této sestavy se pohybuje údajně evropsky smýšlející smutně známá pani Jana Bobošíková, někdejší kandidátka na prezidentku České republiky. Sotva uplyne týden, ve kterém by tato nešťastná dáma nevzbudila pozornost s popuzujícími výroky pohřbít sudetské Němce, místo toho, aby se přešlo k věcné diskusi o příčinách a následcích českou stranou spáchané genocidy na německých spoluobčanech ČSR.
Tento zločin podle mezinárodního práva na více než 3 milionech starousedlých německých spoluobčanů oblastí Čech, Moravy a rakouského Slezska, kteří tyto země velkou měrou už staletí budovali a kultivovali jak po stránce zemědělské a lesnické tak i hornické jakož i technicky, hospodářsky a organizačně-právně – rovněž k prospěchu českého národa – rozvíjeli, pani Bobošíková ještě dnes neuznává jako český zločin tisíciletí.
Pani Bobošíková přitom úmyslně přehlíží, že se na základě Benešových dekretů prohlásilo 97% tehdejšího německého obyvatelstva ČSR – mužů, žen a dětí – za těžké zločince a úplně je zbavilo všech práv, přitom bylo dílem těžce týráno, vražděno a znásilňováno; teroristickými opatřeními státu, totiž Benešovými dekrety mu bylo ukradeno veškeré jmění, lidé byli přes noc vyhnáni ze svých bytů, domů a zemědělských usedlostí do neznáma nebo nejprve ještě pozavíráni do koncentračních táborů a táborů na nucené práce, než byli nehumánně a v žádném případě „spořádaným“ způsobem v dobytčích vagonech odtransportováni přes hranice do Ruska nebo Německa.
Proč je žádoucí pani Bobošíkové všechny tyto československým státem zrežírované zločiny na tehdejších německých spoluobčanech ČSR připomenout? – Aby ona a její stejně smýšlející své špatné svědomí a zlé svědomí jejich českých krajanů konečně přestali uklidňovat lžemi a tím podstrkovat „Spojencům“ výhradní odpovědnost za tento těžký zločin.
Pani Jana Bobošíková by měla konečně vzít na vědomí, že „Postupimská konference“ především vzhledem k již probíhajícímu bestiálnímu vyhánění Němců a cílené dezinformační kampaně Josefa Stalina („ Stejně tam zůstal jen zbytek německého obyvatelstva, drtivá většina Němců údajně již do Německa utekla… „) chtě-nechtě musela přijmout stanovisko, že „bude nutné“, aby „zůstavší německé obyvatelstvo“ mezi jiným se z Československa řádně a humánně odsunulo; - avšak za podmínky, že „že další vyhánění má být pozastaveno“ !
3. 8. 1945 byl sice uznaný, jak zní přepis postupimského protokolu, ultimativní požadavek vlády ČSR na „spořádaný přesun německého obyvatelstva“, avšak v žádném případě takového, jak se provádělo vládou ČSR před a po Postupimi, tedy bestiálního vyhánění.
O vyvlastnění, zbavení majetku, vytvoření koncentračních táborů a táborů nucených prací s poukazem na „Benešovy dekrety“ se v Postupimi neřeklo ani jediné slovo, když tedy pani Bobošíková míní: „ Zárodky Benešových dekretů byly dány už Postupimskou dohodou „, tak je to nejen úmyslná záměna příčiny a následku, nýbrž i jako nezaměnitelný znak podvědomého přiznání viny, které by se rádo podsunulo Spojencům. – Přirozeně přicházejí Spojenci v úvahu coby vedlejší spolupachatelé (pomahači genocidy), avšak hlavními pachateli byli a zůstanou tehdejší vedoucí politici poválečné ČSR! Je příznačné i to, že pani Bobošíková se s těmito myšlenkovými postupy nalézá v „dobré společnosti“, protože i šéf českého senátu pan Přemysl Sobotka byl „překvapen“, že „špičkový politik Rakouska ještě dnes napadá rozhodnutí světových mocností, které Beneš realizoval „. I toto stanovisko je ve svém antievropském způsobu myšlení v roce 2010 otřesné, poněvadž – jak je možné se dnes všude možné se dočíst – Dr. Beneš a jeho vláda následující den po zveřejnění postupimského protokolu 3. srpna 1945 se rozhodli především nedodržovat doporučení vítězných mocností, nýbrž jako dosud v odsunu německého obyvatelstva pokračovat, pokud to bez těžkostí bude možné provádět.
Budiž připomenut pani Bobošíkové a panu Sobotkovi „Benešův Košický vládní program z 5. 4. 1945“, v němž jsou již zakomponována veškerá opatření o zbavení práv Němců. Kromě toho předcházely 4 prezidentské dekrety tohoto programu už postupimské konferenci – dekret č. 5 z 19. 5. 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání, č. 16 z 19. 6. 1945 o potrestání, č. 12 z 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku, č. 28 z 20.7. 1945 o osídlení zemědělské půdy. Právě tak se zamlčelo, že česká vláda nótou z 3. července 1945 požádala spojence o přijetí plánu vyhnání do programu jednání v Postupimi a již 22.7. 1945 předložila hotový plán pro vysídlení, ačkoli „divoký odsun“ se už dlouho prováděl.
Jak západní ministři zahraničí, kteří se účastnili konference, shodně referovali, následovalo přijetí plánu vyhnání v posledním bodě protokolu pod římskou XIII, na osobní intervenci D. Beneše a naléhání Stalina „aby se další vyhánění (vyhoštění!) zastavilo“. Kromě toho „Postupimský protokol“ není žádná smlouva podle mezinárodního práva (!) a kromě jiného nebyla nikdy ratifikována americkou Sněmovnou, poněvadž podle tzv. „Walter – Report“ se konstatovalo, že žádná fáze vyhnání se nemůže označit jako „humánní a řádná“ .
Když už pani Bobošíková dodnes není schopna si opatřit potřebné znalosti o tehdejších historických skutečnostech, měl by přinejmenším předseda českého Senátu lépe znát dějiny svého státu či národa, míní Alfred Backer, zástupce předsedy Sudetoněmeckého sdružení v Rakousku (Sudetendeutsche Landsmannschaft in Ósterreich – SLÓ) pro Sudetendeutsche Pressedienst.
Připravil: V. Janovský
Vzpomínka na PhDr. Pavla Macháčka
Naše seznámení bylo zcela výjimečné a navíc ještě náhodné. Od mládí jsem byl fanda do historie ,i do regionálního místopisu, sháněl jsem informace o obcích a městech, psal do archivů a dalších instituci. A jednoho dne před více než 8 léty směřoval dopis i do Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Odpověď přišla záhy, od tajemníka ústředí PhDr. Pavla Macháčka. A o něm chci právě psát.
Asi už tenkráte si počínal (myšleno v dobrém) lišácky .Ozval se zájemce z Plzně, nepracuje nám tam pobočka, zkusím ho zapojit. A tak se žádostí o pomoc připojil i seznam členů, krátký komentář a na koho se mám jako prvního obrátit. - Tady mi budiž dovolena krátká odbočka ,má vztah nejen ke Kruhu, ale i Křesťanskosociálnímu hnutí, jak prosudetské síly pracují. V Plzni MO Kruhu byla založena již před mnoha léty, ovšem...V odborovém domě „Peklo“ byla velká sláva, ale záhy vše pomalu ustávalo až k nečinnosti. Později se mi podařilo zjistit, že to bylo záměrné, propůjčila se k tomu jedna osoba, u vzniku také figurující, po určitý čas i onen "uspávač" byl i členem výboru Kruhu ... Inu česká kolaborace je věčná.
Vyhověl jsem tedy přání z Prahy a s Květou Wernerovou jsme začali psát a navštěvovat uvedené osoby. Bylo jich na 80, ovšem někteří již nežili. Na druhou stranu se jich několik ozvalo a třeba i upozornili na další. Nu 62 byl tehdy stav a co navíc - i chuť zase pracovat. Na ustavující schůzi nebyl problém sestavit výbor a plán práce. Dr. Macháček byl jistě spokojen, ale to byl jen start. Náměty a požadavky následovaly mnohdy rychle za sebou, takže jsem někdy byl i udiven, jak tento muž, sedící u počítače, dovede vše promýšlet a orientovat vás tak, kam chce. Ano, on to byl, kdo navrhoval shromáždit vzpomínky vyhnaných, pokud jsou mezi námi a tak vše uchovat pro paměť budoucích i vůči těm, kdož nyní chtějí falšovat historii. Byly z toho 3 brožurky, která ve spolupráci s Kruhem vydalo Křesťanskosociální hnutí v Praze.
Zájem o vydané texty nás oba přivedl k akci, kterou jsme zahájili, ale netušili, jak se rozroste. Oslovili jsme (v současné době) přes 110 obcí, městských archivů a dalších osob s podobnou žádostí - jak to u nich probíhalo v době Mnichova. Pravda ne všude byli vstřícní, ale zatím máme více než 1800 stran textů, brožurky a několik knih, či historii na CD.
Když po téměř pěti létech jsem požádal o uvolnění, byly další povinnosti, nerad souhlasil, dal si podmínku – být i nadále ve výboru. Výměna se nepovedla a: činnost se zase podobala pohádce o Šípkové Růžence. Co udělal Pavel? Suše oznámil, spíše než názor, rozsudek – „Buď to zase v Plzni vezmeš, nebo musíme odbočku odepsat…" A tečka. Takže jsem si k pluhu zase stoupl a obměnil výbor.
Zapomněl jsem uvést - a v tom byla ta zvláštnost našeho vztahu že jsme se nikdy nesetkali. Styk byl velmi častý, ale písemně či telefonicky. Přesto se vyvinul mezi námi opravdu vřelý vztah, vzájemně jsme se respektovali. Chci jen podat svědectví, že časem jsem pochopil, s jakým člověkem mě osud svedl. Trval na svých zásadách, polemiku ale připustil. Byl to ryzí vlastenec, zapálený pro věc a poslání Kruhu, sám "nacistický ráj" poznal sám na sobě. Své názory a vzpomínky na pochod smrti i sepsal, to vše stejně jako boje v Praze jej nasměrovaly k jemu jasným postojům v budoucnu – Němcům z našeho pohraničí, jakož i nynějším pohrobkům sudeťáků vždy překážel, plivli po něm i po jeho smrti.
Dr. Macháček měl i silné sociální cítění.
Vzhledem k uvedeným i dalším skutečnostem dávám na zváženou, aby se v Kruhu za obětavou a dlouholetou činnost udělovala plaketa či medaile s jeho jménem. On by si to jistě zasloužil.
Josef Sedlák, Plzeň
Posselt žádá rozvíjení Charty vyhnanců
Mnichov, sudetoněmecký landsmanšaft
CSU poslanec v EU Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, odmítl kritiku Charty německých vyhnanců. Charta je a zůstane „jedinečným dokumentem míru a dobré vůle, kterou byl snad konečně přerušen ďábelský kruh vzájemného násilí."
Posselt se vyslovil pro další rozvíjení tohoto „v některých částech časově podmíněného, ale v jádru daleko do budoucnosti hledícího dokumentu v přímém dialogu s demokratickými sousedy, kteří dříve neexistovali. Sudetští Němci jsou v každém případě připraveni k přímému dialogu s Českou republikou. Při tom by se mohli orientovat Wiebadenskou dohodou, kterou uzavřeli zástupci všech politických směrů sudetoněmecké národnostní skupiny 4. srpna 1950 s exilovými Čechy.
V ní obě strany zdůraznili, že stojí na půdě demokratického světového názoru a odmítají každý totalitní systém, tedy každou kolektivní vinu a „z ní pramenící myšlenku na pomstu."
Volný překlad: Václav Janovský
„Benešovy dekrety otravují atmosféru“
Více sousedství a tu věc zbavit jedu. Tak nazvalo Radio Praha rozhovor, který vedl v uplynulém týdnu Christian Rühmkorf s mluvčím sudetských Němců, který pobýval několik dnů v České republice.
I zcela obyčejní lidé reagují podrážděně když slyší jméno Bernda Posselta. Bernd Posselt je mluvčím sudetoněmecké národnostní skupiny, která požaduje stále a stále zrušení Benešových dekretů, které vytvořily právní podklad pro odsun. Tak zněl úvod vysílání.
Na letním sudetoněmeckém dnu v Augsburku bavorský ministerský předseda Horst Seehofer oznámil, že na podzim pojede na oficiální návštěvu do Prahy. Vy budete členem této delegace a prohlásil jste: „Dějinný okamžik přišel“. Proč přišel a proč právě nyní? Zeptal se redaktor Rühmkorf.
Posselt: „My,sudetští Němci, o to už dlouho stojíme - mnoho let. Jsme pro lepší sousedství, poněvadž jako bývalý druhý národ v Čechách a čtvrtý kmen Bavorska od sousedství očekáváme jen dobro.a považujeme se také za spojovací článek.
Dějinný okamžik přišel poněvadž v České republice je stabilní vláda. Na tom doposud hlavně návštěva ztroskotala. Jak už dlouho? - ptal se Rühmkorf.
Volal mne na př. Edmund Stoiber- „Ty, příští týden jedeme do Prahy“ - a pak z toho nic nebylo, poněvadž v českém parlamentu byl zádrhel. Pak zase Stoiber odstoupil. Na obou stranách byla situace nestabilní. Mnoho lidí si myslí, že to byly důvody politické, že se návštěva neuskutečnila. Ne, několikrát z toho sešlo a proto doufám, že to nyní klapne. Uvěřím tomu ale teprve, když se návštěva uskuteční.
Co očekáváte od nové vlády v Praze s ohledem na sudetoněmeckou problematiku?
Posselt: „Pana premiéra Nečase 1sem před několika lety poznal.Je to velmi ryzí člověk křesťanských zásad a sociálnědemokratického zaměření. Vidím v něm dobrého a otevřeného partnera. Kníže Schwarzenberg pro mne představuje parádního Evropana. Proto věřím, že představuje sympatické ztělesnění staré Evropy a zároveň ztělesňuje novou Evropu budoucnosti. Je správným mužem na správném místě.
Na Sudetoněmeckém dnu v Augsburgu jste označil Benešovy dekrety jako virus, který musí zmizet. - vzpomenul novinář Rühmkorf. Je to poselství a rétorika se kterou pojede na podzim se Seehoferem do Prahy.?
„Ne, - to není to poselství,- to je Ceterum censeo“ - odpověděl Posselt. Poselství je naprosto jasné a sice, že chceme více sousedství a také více sousedství potřebujeme. Můj názor je již starý. Jde o to, že musíme dosáhnout vzájemné důvěry. A čím ji bude více, tím lehčeji zdoláme vzájemné problémy. Tak je tomu v osobním životě a také v politice sousedních států.
Znamená to ale, že dekrety musí zmizet?
Posselt: Ty musí samozřejmě někdy zmizet. Představují absolutní bezpráví. Otravuji atmosféru. Viděli jsme to nyní na Slovensku, při jednáni o Lisabonské smlouvě. Nebyli jsme to my, kdo vytáhl strašidlo Benešových dekretů, ale byli to jisti lidé, co chtěli zabránit Lisabonské smlouvě. Na tom je vidět, že i kdybychom je my neaktualizovali - což přirozeně děláme - objeví se samy a v nepravém okamžiku. A proto je důležité tuto věc zbavit jedu.
Sudetendeutsche Zeitung, 23. července 2010, str. 1
Volný překlad: Václav Janovský
K Wiesbadenské dohodě
Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanštu, ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 (některé české texty uvádějí uzavření Wiesbadenské dohody na den 4. srpna 1950) mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou.
Zmocněnec Rady svobodného Československa pro Německo a Rakousko, generál František Dastich, v minulosti kromě dalšího zastával též funkci československého vojenského atašé v Moskvě, sbíral údaje o odštěpeneckých hnutích v poúnorovém čs. exilu, tedy také o hnutí generála L. Prchaly. V informaci podané americkým úřadům tvrdil, že páteří Prchalovy organizace jsou bývalí čeští fašisté, kteří po válce hledali v západních zónách Německa azyl.
Generál Prchala spolu s novinářem Petrem Prídavkem založil své hnutí již v r. 1940 pod jménem Československý národní výbor. Již v tu dobu prchalovci nejen nekomunikovali s československým odbojem vedeným čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem, nýbrž se stavěli proti němu. Prchalovci byli jen nepatrnou, zcela okrajovou skupinou. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. V březnu 1948 prchalovci vytvořili Českou národní skupinu pro Západní Německo (ČNS).
Generál Dastich ke své zprávě připojil též seznam a popis 26 osob, které pracovaly pro ČNS. Až do října 1951 Prchala úzce spolupracoval s Vladimírem Pekelským. Tento bývalý člen fašistické Vlajky začal v r. 1941 studovat v Německu medicínu. V květnu 1945 byl zatčen pro kolaboraci. V r. 1946 uprchl z vězení. K dalším známým prchalovcům patřili zejména: Ing. František Šulc, za války redaktor Vlajky, před trestem za kolaboraci utekl do Německa, v Praze v nepřítomnosti byl odsouzen na pět let vězení; Antonín Vlach, odsouzen v Praze na osm let pro kolaboraci s Němci, v srpnu 1949 utekl do Německa.
Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hnasem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.
Představitelem svobodných Čechů a Slováků v exilu byla Rada svobodného Československa (RSČ), která vznikla v únoru 1949. Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Již tato a další jména členů pléna Rady svědčí o tom, přestože i sama RSČ procházela v průběhu let mnohými změnami, včetně rozsáhlých organizačních, že právě zde byli politici, kteří představovali více než převážnou část české a slovenské veřejnosti v zahraničí. Jak tito reagovali na již zmíněnou tzv. Wiesbadenskou dohodu? Již od počátku zcela negativně. RSČ zdůraznila, že věta v jejím programu vystěhování Němců z Československa se pokládá za definitivní. Jednomyslně byla schválena i věta prohlašující „nedělitelnou republiku Československou v jejích předmnichovských hranicích“, jež byla vložena do programu RSČ (c.d., str.114).
K předmětné otázce se vyslovil i dr. Lettrich: „Jsou věci, kde můžeme debatovat, a kde ne. Je třeba rozlišovat způsob odsunu a odsun samotný. … V druhé části však neexistuje kompromis. V této věci na vyrovnání není místo. Pokud bychom jen náznakem dali najevo, že je nutné ve věci jednat, měli bychom hotový galimatyáš. S jedním nespravedlivě vystěhovaným Němcem, by se nám jich vrátilo deset tisíc…
Ani Hitlerovi a Henleinovi s Frankem nešlo o to, uspokojit se okleštěním Československa, neschopného života, ale šlo jim o zničení ČSR, oloupit ji o národní a státní svobodu. Spekulovat s návratem Němců znamená bezpodmínečně riskovat československou státní samostatnost. My, Slováci, bychom nikdy nesouhlasili s návratem Němců do českých zemí.“ (C.d., str. 113-114)
„Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československého státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady svobodného Československa bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr. Josefa Černého…
První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na „nebezpečnou“ činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající „nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovat pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází „ k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínání opozice vůči Jakschovi“…
Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane aktuálnější. „Problém bude vleklý, řekl, „ a zůstane problémem pro příští generace. Nebude to Zápotocký se svoji vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena“…(C.d., str.103-104)
„Zdá se, že Peroutka uznal Griffithovy důvody, neboť 23. června prohlásil na schůzi předsednictva Rady, že „v souvislosti c činností RFE (Svobodná Evropa) byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců. Tyto elementy popírají právo exilu zastávat čs. stát“. (C.d., str. 109)
Na schůzi zastupitelstva RSČ Zenkl, bývalý vězeň z Buchenwaldu, poukázal na zločiny německých nacistů: „ Němci v Československé republice vědomě se zřekli loajality vůči Československé republice, přešli na stranu nacistických nepřátel republiky a umožnili jim dosáhnout jejich brutálních cílů. V tomto směru našli spojence také v neloajální maďarské menšině na Slovensku a bohužel i ve zrádných živlech našich vlastních řad. Za těchto okolností a proto, že v západní Evropě nabyly vrchu kapitulantské a poraženecké vlivy, byl možný Mnichov a jeho katastrofální důsledky pro Československou republiku. Československo bylo obětováno v klamné naději, že tím bude zachráněn mír. Mír však zachráněn nebyl, ale byly na chvíli uspokojeny jen světovládné aspirace nacistického a fašistického imperialismu…
V těchto tragických chvílích Němci a Maďaři z Československé republiky stáli na straně našich nepřátel a utlačovatelů. Tímto svým postojem rozhodli nejen o poměru Čechů a Slováků k nim, ale také o svém budoucím osudu.“
Na schůzi výkonného výboru RSČ koncem září roku 1952 dr. Hubert Ripka přednesl hlavní referát: „Na jedné straně bojujeme proti SSSR a na druhé straně nám zároveň vzniká velké německé nebezpečí,“ čímž se „naše situace, v které jsme nikdy dosud nebyli, stává neobyčejně obtížná.“ (C.d., str. 118-119)
Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …
Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (C.d. str. 120-122)
Dohodu s odsunutými Němci o přetvoření ČSR na federativní stát Čechů a Němců, jen do takového byli tito připraveni se vrátit, nepodepsal s nimi žádný další český subjekt. A ani nemohl. Pokud by tak učinil, byl by považován, obdobně jako generál L. Prchala, za zrádce českých národních a státních zájmů a přisluhovače tzv. sudetských Němců.
Z hlediska uvedených údajů se nám Wiesbadenská dohoda jeví jako nikoliv významný historický dokument, jak se jí pokusil na 61. sjezdu líčit Bernd Posselt, nýbrž jako dvoustranný akt málo důvěryhodných smluvních partnerů, kteří ani nemohli, vzhledem ke své politické relevanci, řešit vztahy mezi Čechy a Němci. Uzavřená dohoda proto neměla žádný skutečný politický ani jiný význam.
Připravil: J. Skalský
Majetkové požadavky přesídlených Němců z ČSR –a čs. reparační nároky vůči SRN
I. Sudetoněmecké otázky
„Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.
K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.
Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu přičíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.“ (Z textu „Sudetoněmecké otázky, juristické dobrozdání, část V. Závěrečné teze a katalog požadavků, Vídeň – Insbruck 1991“, zvýrazněno red.)
V této souvislosti je nutné poznamenat, že celé juristické vyjádření, jehož součástí je i výše uvedená citace, si objednala bavorská vláda, jež je tradičně úzce, a to i personálně, spjatá se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL).
II. Právo na odškodnění
U čtvrtého bavorského kmene se již po desetiletí traduje, že jejich předkové byli okradeni o majetek a pak z České republiky vyhnáni. O této „pravdě“ se SL podařilo přesvědčit především část Němců, Rakušanů a některá média, včetně těch „českých“, až na některé výjimky.
Aby požadavek na odškodnění „sudetských“ Němců nabyl na přesvědčivosti, obrátila se vláda Svobodného státu Bavorska, v r. 1991, na prof. dr. Felixe Ermacoru, aby „vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám“. Pan profesor, Rakušan, znalec mezinárodního práva, pod písmenem D. Katalog požadavků uvádí v bodě 6: „ Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.“
V předcházející kapitole pan profesor říká: „Vyhnáním a jeho důsledky způsobena majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.“ Dále pan profesor zdůrazňuje: „Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoliv na jmění soukromých osob.“
Svého času juristické dobrozdání pana profesora Ermacory bylo pro SL slovem svatým. Jak plynula léta a ukazovalo se, že tyto požadavky jsou ve své podstatě zčásti či zcela nesplnitelné, docházelo u některých „sudetoněmeckých“ činitelů k pozitivním posunům. V majetkových otázkách např. některé složky SL, jako Seliger-Gemeinde a Ackermann-Gemeinde, zaujaly již realističtější stanoviska.Bohužel, dominantní postavení mezi těmito společenstvími má zřejmě i nadále krajně pravicový Svaz Witiko (Witikobund), jehož členové ovlivňují dění v celém Sudetoněmeckém landsmanšaftu. Od něho asi nelze čekat realističtější pohledy na majetkové otázky.
Sociálně demokratická Seligerova obec přijala dne 31. října 1998 Branneburské teze, které obsahují velmi zajímavé stanoviska: „…nebude žádný kolektivní návrat německé etnické skupiny, ale jen možnost individuálního návratu jednotlivců. Zasazuje se proto o důraznou podporu německé menšiny, o brzký vstup České republiky do Evropské unie a o schválení evropského práva etnických skupin. Seligerova obec je dále toho názoru, že nedojde k žádné dalekosáhlé restituci majetku vyvlastněného v roce 1945. Místo toho se zasazuje o to, aby Češi a sudetští Němci hovořili o modelech symbolického řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany.“
Srovnáme-li tyto teze s juristickým dobrozdáním prof. Ermacory, můžeme zcela jednoznačně tvrdit, že jde o podstatný posun správným směrem.
„A jednak zde jde o to odsoudit, ať už v jakékoli formě, diskriminační charakter vyvlastnění, jež souvisí s vyhnáním, přičemž otázku majetku je třeba dnes řešit realisticky. Například to může být provedeno tím způsobem, že příslušníci německé menšiny v České republice budou odškodněni a majetkové ztráty ostatních sudetských Němců by byly symbolicky narovnány – třeba zvláštním příspěvkem do Česko-německého fondu budoucnosti nebo zřízením kulturní nadace pro německou menšinu apod.“
Příp. další příznivý vývoj představ o domnělých sudetoněmeckých majetkových nárocích vůči ČR může dostat potřebný impuls od uvedených složek SL, především však od sociálně demokratické S-G. Současný stav posunu v tomto směru, v jeho konkrétní podobě, neznáme. Lze však doufat, že v celé řadě bodů neguje „juristické dobrozdání“ profesora Ermacory.
Pokud však by SL dále stál na stanovisku, že za konfiskovaný majetek přesídlených Němců musí čs. vláda poskytnout odpovídající náhradu, pak by se nejprve příslušné ústavní orgány SRN, pakliže se ztotožňují s uvedenou pozicí, měly obrátit s odpovídajícím návrhem především na protifašistické velmoci, USA, VB a Rusko, signatáře Postupimské dohody, a na další státy, které podepsaly Pařížskou reparační dohodu. Jistě by se Německu dostalo náležitého poučení.
ČSR byla jedním ze signatářů Pařížské reparační dohody a její povinností nadále je, aby postupovala tak, aby bývalý německý majetek se nedostal zpět do německých rukou.
Lze očekávat, že SL své domnělé majetkové nároky, ale nejen ty, se pokusí cestou jednání s představiteli ČR alespoň z části dosáhnout. K tomu zřejmě bude směřovat i „návštěva“ Seehofera a jeho suity, v níž mají být i představitelé přesídlených Němců z ČSR, na podzim tohoto roku v Praze. Neměli bychom však být předem informováni o tom, kteří činitelé SL mají se Seehoferem přijet, abychom některé z nich mohli předem označit za nežádoucí? Přece ani nikdo z nás do svého domu či bytu nepozve lidi s pochybnou pověstí. Pokud přesto někdo takový přijde, dá se mu rozhodně a v krátkosti otevřeně na vědomí, že nebyl zván a není vítán.
V souladu s mezinárodním právem naši ústavní činitelé mohou oficiálně jednat jen s orgány SRN. I když nevím, zda uvedené současní čs. politici a státníci budou vnímat, chápat a v souladu s tím též jednat, přesto alespoň v to doufám. V každém případě bychom návštěvu Seehofera, který bude zřejmě silně fedrovat požadavky SL, měli brát pouze jako zdvořilostní. A tomuto jejímu rázu by měla odpovídat i jednání a příp. závěry.
V této souvislosti je nutné uvést jednu méně známou skutečnost, která jistě souvisí i s dnešními „nároky“ odsunutých. Přesídlenci, včetně tedy „sudetských“ Němců, do roku 1980, dostali od SRN v podobě pomoci a náhrad 120,1 miliard marek, tj. asi 1,8 bilionu korun.
(Doporučujeme: Prof.JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., a JUDr. Radovan Suchánek: O některých otázkách majetkoprávních nároků v česko - německých vztazích, webová stránka:www.ceskenarodnilisty.cz, rubrika „Publikace základní řada“)
III. Povinnost Československa konfiskovat německý majetek, naše reparační nároky vůči Německu
O německých reparacích Spojenci, USA, VB a SSSR jednali nejednou. Např.v „Protokolu o jednání Krymské konference“ je samostatná část V. Reparace. V bodu jedna je výslovně uvedeno: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války. …
Věcné reparace budou na Německu vymáhány v těchto třech formách:
1. Odnětím německého národního majetku, který je na samém území Německa i mimo jeho území…, a to do dvou roků od kapitulace nebo ukončení organizovaného odporu… .
2. Ročními dodávkami zboží běžné výroby po dobu, která bude ustavena.
3. Použitím německé práce… .
Bod 3. zakotvoval zřízení Spojenecké reparační komise, složené ze tří zástupců – jednoho za SSSR, jednoho za VB a jednoho za USA, - která by na základě uvedených zásad vypracovala podrobný plán pro vymáhání německých reparací. …
Tento protokol schválili a podepsali tři ministři zahraničních věcí na krymské konferenci den 11. února 1945. E.R. Stettinius, V. Molotov, Antony Eden“.
Zpráva o Berlínské konferenci tří velmocí obsahuje část III. Německo. „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. …“
Následuje část IV. Německá reparace, v níž je zakotveno: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích: (Další text IV. oddílu je shodný s plným zněním III. oddílu Protokolu).
Je nepochybné, že součástí německého národa, o němž se zmiňují materiály Postupimské konference, byli a stále jsou i tzv. sudetští Němci. I na nich tedy leží povinnost v odpovídajícím poměru se podílet na náhradě škod, které způsobilo Německo „Spojeným národům“, včetně Československa. Statisíce z nich bojovaly za německou nadvládu ve světě, a tedy nevyhnutelně se podíleli na zabíjení, vraždách i na vzniku válečných škod, způsobených obětem německou agresí. Tuto historickou pravdu by si měl ve veškerém svém konání, zvláště při vznášení nároků, uvědomovat i SL a každý jeho člen.
Podrobnou dohodu o německých reparací uzavřeli spojenci na Pařížské konferenci o reparacích. Ta pod paragrafem A zakotvovala: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“
V paragrafu D dohoda o reparacích uváděla: „Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“
Paragraf E stanovuje: …Každá signatární vláda musí, nestalo-li se tak ještě, vydati zákony a učiniti všechna jiná vhodná opatření, jimiž se ruší a činí neplatnými všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s podvodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské povahy a chrániti je před účinky kontroly nad německými zájmy nepřátelské povahy.“.. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil dr. Miroslav Rašín, Vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, Praha 1946)
Pařížská reparační dohoda uložila Československu zadržet způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky, což jsme učinili. Paragraf D nadto nám zajistil, za podmínek v něm uvedených, že takovýto majetek jsme nemuseli započítat na náš reparační účet.
V tomto smyslu se vyjadřuje i dr. Eva Hahnová, německá historička českého původu. Ta uvádí: „Na pařížské konferenci o reparacích v prosinci 1945 bylo navíc vyhověno požadavku československé vlády, aby zabavený majetek českých Němců nebyl započítán do československých reparačních pohledávek vůči Německu. Z těchto důvodů se tzv. sudetoněmeckého majetku netýkala mezinárodní opatření ani o „německém majetku v zahraničí“, ani o německém majetku započítaném do reparací, a proto jsou dodnes některými sudetoněmeckými organizacemi vznášeny dokonce i majetkoprávní požadavky vůči Československu, resp. České republice….“ (Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, I. vydání, Pro nadaci Bernarda Bolzana vydalo nakladatelství Prago Media v Praze r. 1996, str.60)
Na základě výše uvedeného zastáváme stanovisko, že přesídlení Němci z Československa nemají, ani z hlediska práva mezinárodního, ani z českého, nárok na jakékoliv odškodnění.
V Pařížské reparační dohodě nebyla stanovena přesná částka reparací, které Německo bylo povinno zaplatit ČSR. Bylo však určeno, že naše republika měla dostat zhruba 4% z celkových reparací. Naše celkové reparační nároky vůči SRN činily 350-360 miliard předválečných korun.
„Na mezispojeneckém reparačním úřadu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,5 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů…
Úřad v Bruselu ukončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půl procenta. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Prof. Pavlíček Václav, Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1.10.2004, str. 5)
V letech 1952-1953 byla sjednána řada smluv, které měly umožnit zapojení SRN do NATO Jednou z nich byla i dohoda o německých zahraničních dluzích. Jí se SRN zavázala zaplatit německé předválečné dluhy s tím, že placení válečných dluhů a reparací se odkládá na dobu, kdy dojde ke sjednocení Německa.
V prosinci 1973 navštívil W. Brandt, tehdejší kancléř SRN, Prahu. Na náš požadavek o řešení otevřených majetkoprávních otázek reagoval Brandt prohlášením, že by nebylo spravedlivé požadovat na SRN úhradu čs. válečných pohledávek v situaci, kdy ještě nedošlo k vytvoření sjednoceného Německa. Toto vyjádření v podstatě znamenalo, že naše nároky uznává, ale o zaplacení Němci budou jednat, až dojde ke sjednocení Německa. Na tomto stanovisku trvali i další představitelé SRN.
Na jaře r. 1990, kdy sjednocení Německo bylo již přede dveřmi, FMZV v červnu poslalo do Bonnu oficiální notu s návrhem na zahájení jednání o otevřených majetkoprávních otázkách. Na tuto notu, stejně jako na další dvě obdobného obsahu, FMZV nikdy nedostalo žádnou odpověď.
Na následující schůzce ministra zahraničních věcí ČSR, J. Dienstbiera, a H.-D. Genschera, se náš ministr zmínil o úhradě čs. pohledávek vůči Německu. Genscher „reagoval žádostí, abychom tyto otázky v rámci rozhovorů o sjednocení Německa – které tehdy probíhalo jako jednání 4+2 - nevznášeli, abychom Němcům nekomplikovali situaci a počkali až dojde ke sjednocení. Potom vše „v klidu vyřeší k čs. spokojenosti“. Stejné ujištění dostal Diensbier v září 1990, když se s Genscherem sešel ve Vídni.
Mezi tím však začaly mezi odborníky FMZV růst pochyby, zda je možné se na německé sliby spolehnout. Byl proto připraven dopis představitelům čtyř mocností, ve kterém měli být alespoň informováni o čs. návrzích a požadavcích. Dopis však nebyl nikdy odeslán.
Potvrdila se skutečnost, že Německo začalo od slibů ustupovat a začalo mluvit o možnosti odškodnění prostřednictvím nadace. Ani tato myšlenka se nedočkala realizace. Místo ní se mluví o humanitárním gestu. Když byl z české strany projeven zájem, byla i tato ponižující forma odškodnění vázána na zahájení rozhovorů s odsunutými sudetskými Němci.
Po sjednocení se ukázalo, že pochyby nebyly bezdůvodné. Německá strana sice potvrdila slib odškodnit oběti nacistické perzekuce, ale o dalších požadavcích odmítla jednat. Na místo úhrady čs. nároku předložila vlastní pohledávku ve výši téměř 1,7 miliardy marek. Šlo o saldo, které vzniklo v posledních měsících existence NDR v jejím obchodě s Československem v důsledku toho, že německá strana protiprávně zrušila kontrakty, které byly sjednány mezi podniky obou zemí. K závratné výši dluhu došla SRN tím, že saldo přepočítala přes převoditelné ruble. Tehdejší ministr financí V. Klaus to před novináři označil za „nehoráznost“. Jinak s tím nic nedělal. Částka je nadále vedena jako náš dluh vůči SRN.
Za jednání o smlouvě mezi ČSFR a SRN reagovala německá delegace na čs. výklad prohlášením, že není zmocněna o těchto otázkách diskutovat. Čs. strana na vypořádání nenaléhala. Nakonec byl dokonce přijat závěr, že smlouva majetkové otázky nebude řešit.
V květnu 1991 navrhl prezident Havel kancléři Kohlovi řešit vzájemné nároky tím, že SRN by odškodnila čs. oběti nacistické perzekuce a poskytla určitou finanční podporu čs. ekonomice. Z české strany by za to byl umožněn návrat těch odsunutých, kteří by si to přáli. Německá strana se s tímto návrhem vypořádala již osvědčeným způsobem: Neodpověděla.(Král, Richard,: Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil Právo, 9.11.1993)
Místo toho, aby Německo začalo skutečně jednat o našich majetkových nárocích, posílalo různé žádosti na naše FMZV, např. abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. SRN dokonce diplomatickou notou požádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce, jak píše R. Král, expert na mezinárodní právo, v Právu dne 18.3.2005, v článku Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány. Tato nota nepřímo dosvědčuje, že určité významné kruhy nejen na německém ministerstvu zahraničí považovaly uvedenou reparační dohodu za právně „překonanou“, neúčinnou. Jiní pak, v čele s ministrem zahraničí H.-D. Genscherem, slibovali a sliby nedodrželi a dokonce se nediplomaticky o našich reparačních nárocích později odmítali i bavit.
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.
Z uvedeného vyplývá, opakovaně zdůrazňuji, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, nemusela být odečtena z reparačního účtu.
Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů, včetně některých ústavních činitelů, v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. SRN o reparacích odmítala jednat. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007).
Mlčení kolem reparací porušilo v r. 2004 Polsko. Polský Sejm vyzval vládu, aby v reakci na vznášené nároky odsunutých požadovala od Německa reparace za škody způsobené Polsku během šesti let druhé světové války. Jak reagovali někteří němečtí politici? Matthias Platzeck, braniborský premiér, se vyjádřil, že „se odškodňovací požadavky jakékoliv strany nehodí do nové doby“. Předseda evropského výboru německého parlamentu za CDU vyzval obě strany, aby nepřekračovaly míru. (Právo, Němce znervóznila reparační výzva Polska, 13.9.2004)
Ledy mlčení byly prolomeny. Slovinský prezident dr. Danilo Türk ve svém projevu na prvním evropském kongresu vyhnanců, uprchlíků, obětí nacismu a fašismu v letech 1920-1945 v Lublani v roce 2009 kromě dalšího řekl: „Tímto posíláte jasnou zprávu těm, kteří si přejí přepsat dějiny, zkreslit historická fakta a pravdu a využít k politickým účelům. Zpráva, kterou dnes posíláte, je také určena zemím, které dodnes plně neuhradily válečné reparace.“
Místopředseda řecké vlády v nedávné době obvinil Německo nejen z krádeže řeckého zlata. Pochlapí se naše koalice „rozpočtové odpovědnosti“ a postaví se za naše reparační nároky vůči Německu a učiní vše potřebné, aby SRN své reparační povinnosti vůči nám již začala plnit, nebo hodlá šetřit jen na občanech a stamiliardy korun, na které máme nárok, nestatečně a v rozporu se svými ústavními povinnostmi nebude nejen vymáhat na právním nástupci Třetí říše, jímž SRN je, nýbrž se o nich v současnosti ani v blízké budoucnosti ani nahlas nezmíní?
Jaké jsou ve skutečnosti vztahy česko-německé, když jsou na nás bez právního důvodu vymáhána finanční plnění, kdežto reparační pohledávky, jež máme vůči Německu, jsou nám již od počátku devadesátých minulého století upírány? Jsou skutečně tak dobré, jak se o nich mluví? Pravdou je, že ve vztazích mezi ČR a SRN existuje celá řada významných, již delší dobu neřešených problémů. SRN nechce platit reparace, i když Německo je téměř 20 let sjednocené. Nejen jednotliví němečtí politici, ale i přední ústavní činitelé SRN odmítají zatím splnit to, co až do počátku devadesátých let minulého století uznávali, a to zaplatit náhradu válečných škod těm státům, jimž dosud reparace v plném rozsahu nezaplatili. Pokusme se tedy znovu důrazně požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám. Abychom vůbec měli šanci tohoto dosáhnout, musíme jednat, nikoliv s představiteli Bavorska a SL, nýbrž jen a jen s příslušnými ústavními orgány SRN.
To je cesta, která po určitém čase může vést k pozitivním výsledkům a také i ke skutečnému zlepšení česko-německých vztahů, jež je bezesporu pro nás žádoucí a nutné. Přátelské vztahy mezi sousedními státy nemají žádnou jinou racionální alternativu. Nesetkáme-li se s odpovídající odezvou na straně SRN, zpočátku jen informujme USA, Velkou Británii a Rusko o vzniklé situaci, a pokud ani to nepomůže, požádejme tyto státy o pomoc při prosazení našich oprávněných reparačních nároků vůči SRN, nástupnickému státu nacistické Třetí říše.
Pokud však se ukáže že jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může pomoc státům domoci se svých reparačních nároků, iniciujme svolání takovéto konference. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo v tom směru pracovat. Splněním reparačních povinností SRN přispěje k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním přesvědčivě dokáže, že agresor ani po desítkách let se nevyhne své povinnosti zaplatit škody, které způsobil svým obětem.
Hlasy volající po tom, aby agresor zaplatil škody, které válkou způsobil, jsou protestem proti neupřímnost a prolhanosti, někdy i neschopnosti a prodejnosti některých politiků a diplomatů, kteří upřednostňují konflikty, silová jednání, nátlak před právem, dohodou, jsou však i stále slyšitelnějším voláním po spravedlnosti. Bez spravedlnosti jsou labilní nejen vnitřní vztahy v každém civilizovaném státu, ale i světový mír.
JUDr. O. Tuleškov
Křesťanskosociální mírové forum
Vzpomínka na patera prof. ThDr. Vladimíra Bendu,
zesnulého 7. července 2010
Poznal jsem jej - dříve, než jsme se poprvé setkali v Bráníku roku 1982 - jako spoluautora skautské příručky „Jožkův deník", obětavě zpracované a vydané "koncem 60. let XX.století" … .
Jsme věkoví vrstevníci . Takže - při hodnocení společenských jevů, v minulosti i "naší současnosti "- jsme si rozuměli ... . Především v tom, že události třeba hodnotit dle "příčin a následků" a snažit se je chápat očima doby, v níž se odehrávaly. Jinak dochází k omylům. Mnohdy pro národ osudným. A - ubližuje se nevinným ... .
Záslužná je jeho snaha vštípit posluchačům odpovědnost, za uskutečňování sociální spravedlnosti. V duchu Kristovy zvěsti - samozřejmě.
Jeho pokora - vzdor "vysoké mozkové kapacitě“ - byla tichá, opravdová. Taktéž i víra.
Odešel mi přítel a konzultant při různých - a mnohých - řešeních.
A nám Všem?
Odešla "bezprostřední paměť" církevních dějin XX. století v Čechách.
Josef Vermach, narozený na den Panny Marie Lurdské, roku 1927
Nikoliv úděl, ale poselství
„ …Křesťanství. které by chtělo konzervovat. přestává být křesťanstvím. Ježíš přece přišel a vystoupil jasně s tím, že je třeba současnou situaci radikálně změnit, jak u jednotlivců, tak i u celé společnosti. Nemáme tedy jako křesťané úděl něco konzervovat. ale poslání všechno změnit k lepšímu. Všechno - nikoli jen způsob ekonomiky. Pokušení, kterému dnes podléháme. spočívá v tom, že si mnozí myslí: změníme-li způsob ekonomiky. změní se i náš celý život. Ale to je dávno vyvrácený omyl! Takhle ztroskotal "státní" kapitalismus a takhle směřuje ke ztroskotání i „klasický“ kapitalismus. Všechny papežské sociální encykliky na to jasně poukazují.
Chce-li tedy KDU-ČSL zachovat svou autenticky křesťanskou tvář, musí včas (a to hned) změnit svůj sociálně politický program. … Křesťanství není a nikdy nemůže být .pravicové.. ale vždy v centru života a dění. Ježíš vždy stál na straně (tedy: STRANIL. BYL STRANICKÝ. CHCEME-LI chudých, odstavených, zklamaných podvody těch, kteří mají moc... JEŽÍŠ BYL TEDY VE SVÉ DOBĚ NÁBOŽENSKÝM, SOCIÁLNÍM I POLITICKÝM DISIDENTEM. To znamená: nebyl proti světské moci, ale proto jejímu zneužívání: moc je k tomu. aby sloužila a jen službou všem lze vládnout. Pokud to vladaři neumějí. musí odejít!...“.
Výňatek z článku, který pro Křesťanský sociál v r. 1994 napsal prof. ThDr. Vladimír Benda pod zn. Va. Pan profesor pro KS psal velmi často. Dlouholetá vážná nemoc mu vyrvala pero z ruky.-red.
Za Libuší Sojákovou
Znali jsme se řadu let. Byla velmi obětavou spolupracovnicí. Zvláště měla v oblibě texty s jugoslávskou tématikou. Není divu, prožila v této spřátelené zemi řadu let. Naše tisky nejen četla, ale i dále rozšiřovala. Získávala další odběratele. Jakmile obdržela od nás zásilku brožurek, vždy obratem posílala finanční příspěvek, přestože jsme zdůrazňovali, aby tak nečinila.
Když zemřel její manžel Stanislav, měla s pohřbem velké výdaje. Přesto opět finančně přispívala a dále spolupracovala. Do poslední doby svého života naše texty četla. V dopisech, které mi psala, vyjadřovala své české a slovanské smyšlení, sociální cítění s chudými a rozčarování nad poměry, které se u nás šířily. Zvlášť citlivě reagovala na protisrbskou kampaň našich médií.
21. července jsem dostal od ní opět dopis. Poznal jsem s jistotou její písmo. Otevřel jsem dopis a našel jsem parte. Toto začínalo slovy: „Posílám pozdrav poslední všem, kdo měl mne rád, ráno se již nerozední, já budu tiše spát.
Paní Libuše Sojková zemřela dne 18. července 2010 ve věku 89 let.
Byl jsem velmi dojat. Odešla nám nejen naše blízká spolupracovnice, ale především nás opustil čestný, poctivý a pracovitý člověk, který nežil jen sám pro sebe, pro své nejbližší, ale snažil se pomáhat i druhým. Je mi smutno. Vím, že již nikdy od Libušky nedostanu dopis, že již nikdy jí nebudu moci zavolat. Libuško, nezapomeneme!
Dr. O. Tuleškov
OSN:
Rusko napadáno za úspěšnou podporu mateřství a prevenci
potratů
Komise,
která monitoruje implementaci Konvence o eliminaci všech forem
diskriminace vůči ženám, na svém 46. zasedání koncem července
prověřovala stav v osmi zemích. Delegace Ruské federace
informovala o svém novém dvouletém programu, který
ministerstvo zdravotnictví zaměřilo na prevenci potratů a ochranu
života. Poprvé tam došlo k tomu, že porodnost převýšila
potratovost a že s poklesem počtu potratů došlo také
k poklesu úmrtí žen v souvislosti s narozením
dítěte nebo potratem. Komise však vyjádřila znepokojení, že
vláda propaguje mateřství a aby ženy mohly zůstat doma
s jejich novorozenými dětmi, místo aby usnadňovala jejich
rychlý návrat do práce.... [,
12. srpna],
http://is.gd/eeCJu
USA:
Homosexuální propotratová aktivistka potvrzena soudcem Nejvyššího
soudu
5.
srpna senát poměrem hlasů 63 ku 37 potvrdil propotratovou
homosexuální aktivistku Elenu Kagan soudcem Nejvyššího soudu.
Pro hlasovalo také pět republikánských senátorů. Elena Kagan
byla v květnu navržena za soudce Nejvyššího soudu
prezidentem Obamou - viz zpráva www.prolife.cz/?a=71&id=862,
jež uvádí některé její skutky v minulosti. Kagan byla také
proti tomu, aby asistovaná sebevražda byla federálním
zločinem.... [lifesitenews.com,
12. srpna],
http://is.gd/eeBbU
Padesátiletá Elena Kagan je bývalou děkankou právnické fakulty Harvardské university a nikdy nebyla soudcem. Je zastánkyní financovaní potratů z daní a podporuje "práva" LGBT osob. Odmítá, že potrat má na ženy škodlivý vliv. Panují domněnky, že je lesbička. V době svého působení na Harvardu zabránila tam armádě v rekrutování kvůli její politice "neptej se, neříkej" (ohledně možné homosexuality uchazečů o vstup do armády), kterou označila za "mravní nespravedlnost prvního řádu". Když pracovala pro soudce Nejvyššího soudu Marshalla, sepsala memorandum, v němž uváděla důvody pro to, aby prakticky všechny programy náboženských organizací byly vyloučeny z federálního financování bez ohledu na to, zda svou povahou jsou náboženské nebo ne.
Kagan rovněž finančně přispívala organizaci Národní partnerství pro ženy a rodiny (National Partnership for Women and Families), která má za cíl zvýšit přístup žen ke kvalitním důvěrným službám reprodukčního zdraví, antikoncepčním službám, sexuální výchově a potratovým službám, jak lze zjistit z jejích stránek http://www.nationalpartnership.org/site/PageServer?pagename=issues_repro.
18.5.2010, lifesitenews.com
KDU-ČSL se také občas odvolává na stranické tradice. Vzhledem k tomu, že má ve složeném názvu stále také ještě označení Československá strana lidová, dalo by se předpokládat, že má na mysli i tradice ČSL.
Pokud bychom šli do dřívější doby, do období křesťanskosociálního, nebo bezprostředně po vzniku ČSL, byla by naše snaha odbyta zřejmě poukazem, že šlo o revoluční čas, který program vznikající strany zásadně negativně ovlivnil. I když s podobným argumentem nelze souhlasit, jděme dobou dále. Zastavme se v r. 1937 na IX. sjezdu české zemské organizace ČSL, která byla pravicovější než její moravská sesterská organizace. A začtěme se do sjezdové rezoluce: „…Zabezpečili jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav … je trvale neudržitelný…
Není možné dále udržovati liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku…
Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní (úpadek náboženského života), ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí…
Na sjezdu vystoupil jménem asi 120 000 křesťanských odborářů A. Petr. Naléhavě zdůrazňoval, že „práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu.“ (Z díla Československá strana lidová ve své práci a úkolech, sestavil B. Stašek, nákladem Ústředního sekretariátu ČSL, Praha 1937)
Jsem přesvědčen, že citované myšlenky jsou součástí lidovecké tradice. S těmito však téměř nic nemá společného, jak soudím, současná politika KDU-ČSL. Tato již od počátku 90. let minulého století se potivě zasluhuje o budování liberálního kapitalismu v Československu a později v České republice. Proto je spoluodpovědná i za celkový stav naší společnosti.
KDU-ČSL již dávno není stranou obyčejných lidí. Slouží, s výjimkou řady původních lidovců, jak jsem přesvědčen, především těm bohatším a bohatým. A to nemá s křesťanskosociální a původní šrámkovskou lidoveckou tradicí nic společného. Bohužel!
Předseda Československé strany lidové, Monsg. J. Šrámek, v roce 1946 zdůraznil, že strana, pokud se vzdá svého sociálně reformního programu, ztratí své opodstatnění, důvod existence. Za téměř posledních 20 let si na toto varování nikdo z vedoucích činitelů KDU-ČSL snad ani nevzpomněl. Krásná slova a volební programy se však nestaly nikdy skutkem. Skutečná křesťanskosociální politika byla u mnohých funkcionářů, zvláště těch polistopadových, posmívána a dokonce snad i v opovržení. Opravné vnitřní mechanismy ve straně přestaly téměř fungovat. Strana se řítila do záhuby. Voliči ji v posledních parlamentních volbách shledali lehkou a proto jí nedali svůj hlas. KDU-ČSL se tak stala neparlamentní stranou. V Poslanecké sněmovně nemá zastoupení, zbývá ještě pár senátorů. Položme si otázku: „Jsou to skutečně lidovci?“ I kdybychom chtěli být velkomyslní a uznali, že ano, a dokonce žili v představě, že svá křesla obhájí, pak je otázkou, co strana je schopna ze svého křesťanskosociálního programu, pokud jej má a pokud vůbec někdy jej bude mít, schopna realizovat.
Podle mého názoru, pokud KDU-ČSL bude usilovat opětně se stát parlamentní stranou, musí se nejdříve stát stranou sociálně reformní, tedy takovou, jakou byla Československá strana lidová pod předsednictvím Jana Šrámka, o němž, bohužel, někteří „straníci“ ani neví, že byl též čelným tvůrcem moravsko-slezského křesťanskosociálního programu a zakladatelem Moravsko-slezské křesťanskosociální strany. Šrámkovská Křesťanskosociální strana i později Československá strana lidová byl stranami výrazně vlasteneckými, a to nejen programem, ale i svými skutky, reálnou politikou. Tato složka v KDU-ČSL nejen zcela chybí, ale dokonce je nahrazována viditelně proněmeckou politikou, v níž naše národní a státní zájmy jaksi zanikají.
A závěrem je třeba jen litovat, že „dějiny“ strany se opravují, ba dokonce částečně přepisují. Takováto činnost samozřejmě brání návratu ke kořenům, k navázání na křesťanskosociální a původní lidovecké tradice. KDU-ČSL se k nim musí vrátit, pokud chce být opět sama sebou, pokud opět se chce stát významnou politickou silou v rámci našeho stranicko-politického systému, jakou bývala např. v době první republiky.
Dr. O. Tuleškov
KDU-ČSL na křižovatce
V KDU-ČSL již řadu měsíců existují rozporné názory na zásadní politické otázky, zejména na příčiny současné krizové situace a způsoby jejího překonání. Znechucení značné části obyčejných lidovců a nižších funkcionářů je zjevné. Kritizují nejen poměry ve straně, nýbrž i navazují kontakty s Křesťanskosociálním hnutím, s nímž se v mnohém shodují…
K nám, bohužel, zatím směřuje jen menší část nespokojených. Ti další se stávají pasivními či z politiky zcela odcházejí. Podobný proces probíhá i ve voličské základně KDU-ČSL. I průzkumy veřejného mínění ukazují, jak se ztenčuje. Pokud se politika této „křesťanské“ strany nezmění, pokud ve středu jejího zájmu budou potřeby pouze těch bohatších, včetně zbohatlíků a lumpenburžoazie a nikoliv potřeby obyčejných lidí, stane se velkým problémem, aby jejich kandidáti se do PS PČR vůbec dostali. A pokud ano, co z této strany ještě zbude.
Tento realistický a do určité míry katastrofický scénář má dosud jinou alternativu. Spolupráci všech křesťanů, pravých, levých i centristů, zaměřenou na dosažení sociálně spravedlivější, morálnější, demokratické společnosti a na zajištění samostatnosti a územní celistvosti republiky. (Výňatek z článku, publikovaného v Křesťanském sociálu, 1998, červen, str. 6-7, autor L. T.)
Od Luxe k …
KDU-ČSL je opět na významné křižovatce, jíž můžeme označit za historickou, ale pouze v tom případě, když si tuto skutečnost uvědomí alespoň současní hlavní aktéři v KDU-ČSL a část členské základny. V tom jiném případě se sice může zachvět hora, ale porodí pouze myš.
Ing. J. Lux se ze zdravotních důvodů vzdal funkce předsedy strany. S jeho jménem jsou spjaty skutky dobré i horší. Těch dobrých mohlo být více, kdyby jeho politické zkušenosti a nezbytné teoretické znalosti byly alespoň z části úměrné moci, jíž se mu jako předsedovi strany dostalo. Obklopen převážně lidmi nedosahujícími ani jeho formátu, učil se politickému umění za pochodu, když předtím se nechal zbavit, či sám se zbavil funkcionářů, kteří mu mohli účinně pomáhat. Mezi jeho největší politické omyly, za něž nesmírnou cenu zaplatila jak strana sama, tak i celá naše společnost, patřilo ztotožnění strany se stranickou pravicí, znemožnění činnosti křesťanskosociálního proudu uvnitř strany a hlavně pak vstup tehdy již katolickokonzervativní KDU-ČSL do vládní koalice s výrazně liberální pravicí.
… dovolí provést nutnou reformu KDU-ČSL, v níž by, vedle v současnosti převládající pravice s jistou proněmeckou orientací, našel své místo i lidovecký střed a lidovecká levice, zaměřené viditelně sociálně, demokraticky a vlastenecky. Tato vize reformované KDO-ČSL není ničím. objevným.. V lidovecké historii může najit dlouholetý příklad. Dr. J. Šrámek v prvorepublikové ČSL umožnil vyvíjet činnost jak některým.poraženým představitelům katolickokonzervativního proudu (např. i dr. M. Hrubanovi), tak i levicovým křesťanskosociálním. odborářům. (např. A. Petrovi). (Výňatek z článku, publikovaného v Křesťanském sociálu, 1998, říjen, str. 3-4, autor O. T.)
Řešení současné hluboké krize v KDU-ČSL vidíme v návratu k šrámkovskému modelu strany, v níž by spolupracovali stoupenci katolickokonzervativního proudu s centristickými a levicovými křesťanskými sociály v zájmu dosažení sociálně spravedlivější a demokratičtější společnosti. Chcete-li pomoci KDU-ČSL, nevystupujte z ní, ale zakládejte při jejích MO šrámkovsko-lidovecké nebo křesťanskosociální skupiny a podílejte se na rozhodování na všech stupních. –red.
Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 1. září 2010. Kontaktní adresa: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz