Královna svobodné země

– Mussolini o neporazitelném Německu – Hitler a Lincoln - Hitler slibuje věrnost Mussolinimu

26. února 1941

Povím vám pohádku o královně volné země. Jak víte, padly pumy nedaleko Buckinghamského paláce a bylo třeba nějakých oprav. Jeden z dělníků, který pracoval v paláci, šel se rozhlédnout a omylem vlezl do bytu královnina. Deset minut si s ní popovídal a pak šel zase dál spravovat římsu. Je to pohádka krátká, ale krásná. Představte si, jak by se vedlo dělníkovi, který by nenápadně vlezl do pirátského sídla Berchtesgadenu nebo Palazzo Yenezia. Volnost je ohromná věc a příjemné je bydlet ve volné zemi.

Ad vocem Mussolini. Náhle pronesl řeč, ve které vykládá, že se vlastně nic nestalo a že to, co Angličané v Africe tak slavně dobyli, mohou si Italové kdykoli vzíti zpět. Nestydatost je také vlastnost a italský Quisling jí má dost. Ačkoliv obsahem řeč byla prabídná, měl jsem jaksi dojem, že Mussolini velmi pozorně čte řeči Winstona Churchilla, který nám čas od času s jedinečnou mistmostí podává zprávy o průběhu války. Mám dojem, snad se mýlím, že italskému černokošiláči imponuje slavný syn slavného anglického rodu, postavený na vedoucí místo v své slavné zemi, a že dokonce ho Mussolini trochu napodobuje. Že se mu to nedaří, nemusím podškrtávat.

Ve své řeči mluvil Mussolini o nepřemožitelném Německu. O nepřemožitelné Itálii diskrétně pomlčel. Tak, aby se to nepletlo, mu sdělujeme, že Německo není nepřemožitelné a Itálie je už, aspoň co se Impéria Romana týče, hodně přemožena. Musí to být nepříjemná úloha, býti diktátorem, kterému diktát nevyšel, a rád bych viděl tvář Mussoliniho, když se dověděl, že Hitler nabízí Jugoslávii část Albánie. To by si vůči nepřemožitelné Itálii netroufal.

A sotva umlklo nepravdivé falsetto italského gondoliéra Mussoliniho, už se ozývá z pivního sklepa mnichovského skřípavý hlas jeho šéfa Hitlera. Obsahem řeč dost prázdná - oslavuje jedenadvacetileté trvání nacistického moru. Zajímavé je to zcela nehorázné přehánění o počtu a tonáži potopených lodí. Němci měli velké úspěchy nesporně, ale potopit osmkrát tolik lodí, kolik Anglie kdy měla, je mi těžko pochopitelné. Nejfrapantnější však je v řeči onen passus, kde Hitler plaguje Abrahama Lincolna a říká: „Mým ideálem je vláda lidu pro lid“ Lincoln řekl: „Government of the people, by the people and for the people.“ Nelze si představit většího a horentnějšího protikladu, než v každém směru krásný Lincoln a ošklivý Hitler. Lincoln osvobodil otroky. Hitler obnovuje nejhroznější středověké otroctví v zemích dočasně okupovaných. A lid je Hitlerovi jen nástrojem k džingischánské ukrutnosti. Ale darmo mluvit, morálka není v nacistickém slovníku.

O invasi Anglie Hitler tentokrát neřekl ani slova, jen mlhavě vyhrožoval. A o Mussolinim řekl, že, věnuje-li on, Hitler, někomu své přátelství, zůstane mu až do smrti věrný. To asi znamená, že přes to, co Musso v Africe natropil, ho Hitler zatím neopustí. Veliká útěcha to není. Roehmovi byl Hitler také věrný až do smrti.

Ale dost o Mussolinim a Hitlerovi. Začíná zde u nás jaro. Včera jsem si natrhal pěknou kytičku sněženek v tichém, slunném anglickém lesíku. Jak dlouho to ticho bude trvat, nevím, ale ani toho největšího rámusu se nebojíme a sněženky si natrháme bílé, čisté a nevinné. Jestlipak v Německu také rostou sněženky? Když ano, asi se červenají.

Včera večer jsem poslouchal Beethovena, Bacha, Mozarta, Sehuberta a Schumanna. Jak je to, pro Pána Boha, možné, že německý národ mohl klesnout tak hluboko!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 109-110

reprint vydání z roku 1948