září, říjen 2014
Třetí světová válka již začala
„V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi, mohu říci pouze toto: je dovoleno zastavit nespravedlivého agresora. Podtrhuji to slovo: zastavit. Já neříkám bombardovat, vést válku, říkám zastavit nějakými prostředky.
Jakými prostředky mohou být zastaveni? To se musí zvážit. Zastavit nespravedlivého agresora je dovoleno.
Ale také nesmíme ztrácet paměť. Jak často pod touto výmluvou, že zastavujeme nespravedlivého agresora, mocnosti (které zasáhly), převzaly kontrolu nad lidmi a vedly skutečnou dobyvatelskou válku.
Jeden samotný národ nemůže posoudit, jak zastavit nespravedlivého agresora. Po Druhé světové válce vznikla idea Spojených národů. Právě tam by se o tom mělo diskutovat. Je tu nespravedlivý agresor? Zdá se, že ano. Jak ho zastavíme? Pouze tohle, nic víc…
Zastavit nespravedlivého agresora je právo, které má lidstvo, ale také je to právo, že agresor musí být zastaven, aby nekonal zlo…
Kdosi mi řekl: „Otče, víte, že jsme ve Třetí světové válce, ale po kouscích? On pochopil! Je to svět ve válce, v němž se dějí tyto krutosti.“
Papež František
Z tiskové konference papeže Františka na palubě letadla při návratu ze srpnové návštěvy Jižní Koreje. Z odpovědi papeže na otázku, zda schvaluje americké bombardování teroristů v Iráku.
Papež František na uvedené tiskové konferenci dále odpověděl:
„Děti dnes nic neznamenají. Kdysi se mluvilo o konvenční válce, dnes to neplatí. Neříkám, že by konvenční války byly dobrou věcí, ne. Ale dnes přiletí bomba a usmrtí nevinného spolu s viníkem, dítě se ženou, maminkou, zabijí všechny. Ne! Musíme se zastavit a trochu přemýšlet o úrovni krutosti, na kterou jsme se dostali. Avšak toto nás musí vylekat!“
Jak na tyto skvělé myšlenky reagují
představitelé katolické církve u nás?
Bohužel nám není nic známo o obdobných výrocích pana kardinála Duky. Je zřejmě pod vlivem strachu z vlády lůzy, z možností redukce církevních restitucí. Ještě tak zahromuje proti komunistům, kteří mu zřejmě vadí. Nejraději by je vymazal z politické mapy. Řada jeho oveček žije v nedostatku. Stát, který mu vyplácí miliardy je zadlužen. Restituce však musí být, a to nezkrácené! Zřejmě je po dohodě s kardinálem Vlkem tvůrčím způsobem zapracovali do jedenáctého Božího přikázání, zatím nevyhlášeného, ale přesto „křesťanskou stranou“ do krve obhajovaného.
Můžeme se pak divit, že mnohé kostely jsou více než poloprázdné, že věřících valem ubývá? Nyní, když protiruské sankce obyčejným lidem kradou peníze z rukou, když se mluví o nebezpečí války, která se jihovýchodě Ukrajiny stává krutou denní realitou, kdy umírají desítky, stovky lidí, statisíce, a možná že miliony, strádají, včetně dětí, kdy příští dny se ukazují více než černé, by volání po míru mělo být nepřeslechnutelné.
Očekávali bychom, že se nejvíce trpících, umírajících lidi církve ujmou, že budou mluvit silným hlasem ke svědomí celého světa o vraždění civilního obyvatelstva a řeknou těmto zločinům ne! Nic takového se však bohužel neděje. Místo toho se mluví stále jen o protiruských sankcích, o ruském agresorovi, o zlém Putinovi, ač jsou to ukrajinská vojka, která systematicky ničí jihovýchodní Ukrajinu vraždí její obyvatelstvo. A proti domnění papeže Františka to neleká ani katolické preláty.
Opět krásná slova papeže Františka a opět téměř žádná odezva u nás. Opět musíme konstatovat, že hlas Františka je hlasem volajícího na poušti. Bude to zítra již jinak nebo opět jen stejné? Záleží také na křesťanech, kteří přikázání Boží nezabiješ považují za nepřekročitelné. Záleží to na lidech, kteří války, kromě obranné, považují za zločin a jejich iniciátory, podporovatele za zločince.
Dr. O. Tuleškov
Asociální prohlášení o rodině
Česká biskupská konference vydala prohlášení o rodině a chudobě v ČR. Mnohá tvrzení v dokumentu nebo snad statistická čísla nejsou podložena odkazy či zdroji. K pochopení textu nepřispívají ani chyby jazykové, stačilo zapnout automatické opravy, případně text zkontrolovat. Tato diskrepance je ale nepodstatná. Z celého textu lze snad bezpochyby souhlasit s tezí, že zásluhovost pro přiznání určité výše starobního důchodu je závislá především na ekonomické aktivitě minulých let.
Autor textu uvádí, že Česká republika patří v EU k zemím s nejnižší mírou absolutní chudoby a následně připojuje číslo 990 000 lidí (za rok 2012). Není uvedeno, odkud údaje pochází. Dále jsou v textu uvedená procenta lidí potýkajících se s relativní chudobou. Následuje věta: Jistě je spravedlivé ocenit, že tento stav je výsledkem poměrné štědrosti sociálního státu. ČR má asi deset a půl milionu obyvatel. Pokud je téměř milion lidí postižen absolutní chudobou, to znamená každý desátý občan, a autor tuto skutečnost považuje za štědrost sociálního státu, pak to znamená dvojí. Buď je tento člověk, kněz a biskup, naprosto asociální, nebo zapomněl, že pro deset milionů občanů znamenají štědrým sociálním státem schválené církevní restituce něco jiného, než pro hrstku hierarchů České biskupské konference, jejímž je členem.
Ohrožení chudobou je největší u těch, kteří nemohou vykonávat placenou práci z důvodu poskytované péče a ti, kteří se starají o výchovu a vzdělání nadprůměrného počtu dětí. Odhlédněme od jazykové nesrovnalosti textu a pokusme se najít smysl slov. „Z důvodu poskytované péče“ zahrnuje jak lidi pečující, tak opečovávané. Jedni i druzí by si nejspíš rádi vydělávali na chléb vezdejší i na důchod řádně placenou prací. Ale nejen ti. Jsou opomenuti všichni, kteří by rádi pracovali, ale práci nenajdou: ženy 50 plus, mladí lidé po ukončení studií, matky po mateřské (tedy po rodičovské dovolené), lidé před důchodem, invalidé, lidé s různými typy pracovních „dohod“ a „smluv na dobu určitou“ a další skupiny lidí, žijící v rodinách. Někdy se do rodiny nakumuluje takových bezvýchodných situací víc – matka nad padesát, vykonávající prekarizovanou práci, otec nezaměstnaný, příp. invalidní, částečně invalidní, děti po ukončení školy pracující brigádnicky, protože prostě jiná práce pro ně není. Mezi ohrožené chudobou je třeba započítat např. i matky samoživitelky s jedním, dvěma nebo více dětmi, nebo třeba vdovce s malými dětmi, dále pak rodiny přistěhovalců nebo různá torza rodin, byť tyto formy neodpovídají představám řádné katolické rodiny podle Katechismu, zato však existují v reálném životě.
…důraz na vytváření nabídek nerodičovské péče s cílem urychlovat odchod matek do zaměstnání… Tlak na zkracování délky rodičovské dovolené znamená v podmínkách vysoké zaměstnanosti, typické pro Českou republiku, zkracování času prožívaného v rodině... atd. Dnes nikdo nenutí matky, aby urychleně odcházely od svých maličkých dětí do práce. Matky jsou prostě nuceny vydělávat na živobytí pro rodinu, protože po ukončení státního příspěvku jim nic nezbývá. Otcův plat padne na splácení hypotéky, a to na dobu třeba třiceti let. Někde rodiny s dětmi, ba i bez nich prostě bydlet musí. K „vysoké zaměstnanosti, typické pro ČR“ snad lze připomenout, kolik je nezaměstnaných v ČR... To jsou jen statistická čísla, nezachycující lidi vyřazené z úřadů práce, a tudíž do statistiky nezapočítané (takoví pro stát ani pro některé asociální kněze neexistují), lidi pracující za minimální mzdu, za nevýhodných smluv a dohod apod.
Je alarmující, že Česká biskupská konference vydává takové texty. Obnažuje tím svou naprostou neznalost sociálních poměrů v českých rodinách a bohužel také svoji sociální hrubost. Je smutné, že tento text je podepsaný předsedou Rady pro rodinu při ČBK, biskupem Cikrlem. Těžko říci, co je náplní práce této rady, vydává-li taková nepromyšlená prohlášení. Jitka Hrušková, Umlaufoviny.com
Z ČR unikají ročně stovky miliard
Na jedné straně chybí finanční prostředky na důchody, na zdravotnictví, na podporu domácí výroby atd. Prostě na všechno. Andrej Babiš se chlubí, jak tu a tam již ušetřil pár milionů korun. A na druhé straně nám unikají stovky miliard. A nejsou to pouze nevybrané daně a rozšířená korupce…
Jsou to i stovky miliard korun ročně, které si převádějí zahraniční firmy (vlastnící podniky v ČR) ze svých zisků do zahraničí. Je to velký a zcela legální problém. Analýza evropské sekce české vlády uvádí, že v minulém roce to dělalo 300 miliard korun. Je to dvakrát tolik, než před 10 lety. Zejména v důsledku toho chybí prostředky pro vytváření nových pracovních míst i pro zvýšení mezd zaměstnanců. Průměrné mzdy se u nás podle některých analytiků za dvacet let přiblížily průměru západních evropských zemí pouze o desetinu procenta.
Uvedená částka za minulý rok odpovídá zhruba osmi procentům hrubého národního produktu. Nejde tedy o žádnou maličkost. Je to výsledek zběsilé privatizace českého národního majetku, jeho prodeje zejména zahraničním investorům, doslova za babku a za zcela nesmyslných a nevýhodných podmínek. Levně podniky prodáváme, poskytujeme podporu investic, daňové prázdniny, dotace za jedno pracovní místo, atd. Dokonce byl schválen i zákon, že daně z příjmů platí podnik ve státu, kde má hlášeno sídlo podniku. Nedivme se, že jich stovky má oficiálně sídlo, například v Monaku, kde se daně neplatí.
Odliv financí z ČR je jeden z nejvyšších v Evropě. Podle informací ČNB, OECD a dalších institucí v minulém roce odteklo do zahraničí ze zisku, v přepočtu na jednoho obyvatele, následující množství peněz (v tisících Kč): z ČR 29,4, Polska 11, Maďarska 10,8, Slovenska 7,6.
Příliv zisku do ekonomiky má jediná země v sousedství. Je to Německo a představuje to na jednoho obyvatele 20 300 Kč. Je to celkově 1647 miliard Kč a zvyšuje to hrubý domácí produkt Německa o 2,4 procenta.
Takový je výsledek českých vlád za posledních 25 let. Je čas situaci začít měnit. Vypracovat podrobnou analýzu v této oblasti a navrhnout postupné kroky k řešení. Bude to těžké, ale možné to je. Václav Věrtelář, Haló noviny
Stanovisko Unie českých spisovatelů - Odmítněme zpěv války!
Čeští spisovatelé s krajním znepokojením sledují, jak jsou cynicky a brutálně potlačována elementární lidská práva, včetně práva na fyzickou existenci. Raketové, letecké, dělostřelecké a jiné útoky na hustě osídlené oblasti, jakými jsou Gaza, největší koncentrační tábor na světě, nebo Doněck či Lugansk, perly Donbasu, obrácené v ruiny s rozesetými dětskými hračkami a mrtvolami narychlo pokrytými plachtami, mezi nimiž v hrůzném zoufalství, jindy už takřka lhostejně, procházejí ti ještě živí. Zápalné, kazetové a fosforové bomby, raketomety grad, smerč či uragán, dokonce i balistické rakety se mají stát a stávají nástrojem masového zabíjení a gigantické devastace. Jako by velký satan destrukce skřehotal vítězné rekviem lidskosti.
To vše se vede s cílem zastrašit, vyhnat či vyvraždit co největší počet obyvatel. Představují se zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, zločiny nepromlčitelné a – hlasy všech mrtvých, umučených a zraněných krutým způsobem – do výšin nebes volající. Proč? Why? Začem? Warum? Pourquoi? Perché? Tato bestialita nové formy, ale jinak dobře známého nacismu a fašismu, na kterou se díváme takřka v přímém přenosu jako na katastrofický film, tato etnická čistka je přitom přímo či nepřímo schvalována režimními médii, nebo alespoň marginalizovaná či zamlouvaná. Tato bestialita je dokonce kýmsi pokládána za přirozené právo na obranu, za boj s jakýmsi ruským, arabským či jiným terorismem, a to s cynickým úsměvem práva silnějšího, práva nadčlověka – predátora. Ozývá se vítězný ryk moci, super power! A jako předstupeň třetí (čtvrté?) světové války k tomu duní tamtamy sankcí, hrozeb, demonstrace vojenské síly, rétorika klacku a biče.
Obracíme se na všechny spisovatele, žurnalisty, učitele, obracíme se na slušné lidi (lidi!) celého světa, aby byli rezistentní vůči zezvířečtění politiky v diktatuře junty, zrůd pod lidskými maskami. Ani pohled jim nevěnujte, ani slova s nimi nepromluvte. A pokud se nespokojíte s pasivní rezistencí, jistě víte, co máte dělat. Stačí nechat promluvit hlas vlastního svědomí.
Věra Beranová, Michal Černík, Michael Doubek, Vlastislav Hnízdo, Alexej Mikulášek, Jan Poláček, Michal Polický, Radovan Rybák, František Sarna, Jiří Stano, Karel Sýs, Stanislav Zeman
Poznámky k možnému svatořečení kardinála Stepince
Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Chorvatský kardinál Alojzije Stepinac (1898-1960) své teologické studie zahájil až v r. 1924. Za první světové války, jako rakousko-uherský voják, byl v Itálii v 1918 zraněn a zajat, hlásil je jako dobrovolník do Jihoslovanské legie, do Srbské armády, účastnil se v 1918. průlomu Soluňské fronty. Při demobilizaci v 1919 byl důstojníkem v záloze armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po přechodném studiu zemědělství začal své bohoslovecké studium v Římě na Universitas Gregoriana, zakončené doktorátem. Stal se asistentem záhřebského arcibiskupa (jako soluňský dobrovolník měl podporu krále Alexandra), arcibiskupem se stal v 1937, v roce kdy pro nesouhlas Srbské pravoslavné církve a veliké nepokoje v Bělehradě parlament nepřijal konkordát s Vatikánem. Arcibiskup toto ostře kritizoval. Když byla po agresi (1941) Německa, Itálie, Maďarska a Bulharska zničena Jugoslávie, arcibiskup Stepinac 10.dubna 1941, když německé tanky byly vítány kvítím v Záhřebu, podpořil utvoření Nezávislého státu Chorvatsko, NDH (Nezávisná država Hrvatska) a jeho ustašovského režimu, navštívil už 12.dubna, ještě před kapitulací armády Jugoslávie, ustašovského předáka Kvaternika a pak i „vůdce“ Ante Paveliće, jednoho z největších válečných zločinců. Stal se vikářem armády i ustašovců NDH. Během války a masové genocidy Srbů v ustašovském Chorvatsku, byl jedním ze tří organizátorů násilného pokatoličťování pravoslavných Srbů, takže arcibiskup Stepinac mohl hlásit 18.května 1943 papeži Piovi XII (někteří ho dodnes nazývají „Hitlerův papež“), že bylo:“…240 000 pravoslavných Srbů převedeno na katolictví, z toho téměř 100 000 už v roce 1941.“ Ten přechod na katolictví část Srbů a jejich rodin dělala, aby si zachránila život, mnozí ale i přes to byli i s rodinami ustašovci povražděni. V té době nazývali pravoslavné Srby schizmatiky. Pod pojmem „genocidy“ Srbů v NDH, kterému Hitler a Mussolini přidali i Bosnu a Hercegovinu (BaH), větší část Sremu, se počítá vyvraždění minimálně 700 000-800 000 lidí, snad až milion. Ty chybějící sta tisíce Srbů byly vidět i při sčítání lidu po konci války, po osvobození Jugoslávie za Titova režimu, po roce 1945..
Pro OSS (Kancelář strategických služeb – Office of Strategic Services, předchůdce dnešní CIA) vypracoval Chorvat S.Krizman údaje, že ustašovci od dubna 1941 do srpna 1942 vyvraždili na 600 000 Srbů (je to jeho známá „Mapa Smrti“). Hitlerův „létající diplomat“ pro Balkán H. Neubacher uváděl srbské ztráty na 750 000. Podobné údaje o genocidě Srbů chorvatskými ustašovci a částí bosensko-hercegovských Muslimů popisují někteří němečtí generálové včetně toho, jak se ustašovští velitelé chlubili počty povražděných, prý je dokonce i zveličovali. Ustašovské Chorvatsko mělo i celý rozsáhlý systém likvidačních táborů pro Srby, Židy, Romy. Nejznámější z těch „továren smrti“ byl asi 100 km jiho-východně od Záhřebu tábor JASENOVAC, kde bylo povražděno VÍCE SET TISÍC SRBŮ, do 25-30 000 Židů a údajně až 80 000 Romů. Je uveden i v Jerusalemě, ve Vad Jašemu. NDH mělo takové likvidační tábory i pro děti. V horském masivu Velebitu, pod Gospićem, vzniklo po příchodu ustašovců v hlubokých krasových jámách popraviště JADOVNO, hlavně Srbů a Židů, kde za 3-4 měsíce jeho existence, než ho Italové přinutili ustašovce zavřít, bylo zavražděno 38 010 Srbů, 1 998 Židů …a dva Češi. V krasových jámách našlo smrt i 54 pravoslavných kněží, mezi nimi dva biskupové, a také autorův strýček, pravoslavný kněz Bogdan Lalić (dnes svatý kněz mučedník) popravený se svým synem Mirou 12. července 1941.
Arcibiskup Stepinac byl zřejmě hodný a bohabojný člověk, nikoho nezavraždil, ale s ustašovci se denně stýkal, těšil se jejich přízni, jejich chleba jedl, žádnou známou větší akci proti statisícovým vraždám Srbů nepodnikal, podporoval násilné pokatoličťování. Významný chorvatský intelektuál, univerzitní profesor Viktor Novak, napsal po válce rozsáhlou knihu (má přes 1 000 stránek,!), vyšla v 1948: „Magnum Crimen (=Veliký zločin) – Půl století klerikalizmu v Chorvatsku“. Přes 600 katolických kněží a řádových bratrů kolaborovalo s ustašovci, mnoho z nich se účastnilo proti srbských a proti židovských akcí, pogromů, někteří z nich i osobně vraždili. Jedna z hrozných událostí se na příklad přihodila v Bosně. na předměstích Banja Luky Drakulić, Šargovac, Motike, dne 7.února 1942, kdy Stepinac byl arcibiskupem. Toho dne ustašovci z osobní Pavelićovy gardy i místní, povraždili během dne přes 2 300 Srbů, včetně řádově kolem 500 (!) dětí i přímo ve školách. Autor byl opakovaně v jejich kostnici. V pravoslavném chrámu v Drakulići jsou stovky vytesaných a pozlacených v mramoru jejich jmen. Ustašovské vrahy přivedl z místního katolického kláštera Petrićevac a k vraždění nabádal a osobně i vraždil řádový bratr Vjekoslav (Miroslav) Filipović-Majstorović a jeden z vůdců ustašovců v Bosně, „stožernik“ Gutić. Píše o tom podrobně i Viktor Novak v „Magnum Crimen“. Jan Pavel II. navštívil to notorické známé ustašovské hnízdo za války, Petrićevac, 22.června 2003, sloužil tam i mši svatou, aniž by jednoznačně přiznal hroznou roli tamního kléru při masakrech 7.února 2003. Jen apeloval na nutnost usmíření, lásky mezi lidmi.
Hned nedaleko Medjugorje, kde se prý zjevovala Bohorodička, je hrozné místo, hluboká krasová jáma a ustašovské popraviště Golubinka, kde ustašovci, Chorvati i Muslimové, povraždili 4.srpna 1941 na 2 000 lidí z okolních srbských vesnic a z Mostaru, spolu s ještě zbývajícími Židy, a mrtvé i polomrtvé naházeli do Golubinky. Jejich kosti byly slavnostně za účasti patriarchy Pavla vytaženy teprve za 50 let až 4.srpna 1991, protože to Tito za svého života nechtěl povolit, aby se prý nejitřily vzpomínky. I to vraždění se dělo za arcibiskupa Stepince v Záhřebu…
Byli nicméně i katoličtí kněží, kteří své srbské bratry bránili, možno říci i za cenu života. Jich bylo však nepoměrně méně. Zářným bodem zde zůstává katolický biskup Alfréd Pichler z Banja Luky, který v 1963, po návratu z II. vatikánského sněmu , cituje ve Vánočním poselství slova papeže Pavla VI: …že jsme v minulosti hřešili proti lásce…, aby nám naši bratři pravoslavné víry odpustili, jako Ježíš na kříži všem odpustil…“
Po konci války byl arcibiskup Stepinac odsouzen za kolaboraci s fašistickou zločineckou organizací ustašovců na 16 let do vězení, kde však strávil jen 5 let. Papež Pius XII ho jmenoval v 1952 kardinálem. Sama katolická církev se snažila udělat z něho mučedníka. Papež Jan Pavel II 3.října 1998. v chorvatském posvátném chrámu Marija Bistrica prohlásil na doporučení záhřebského kardinála Franji Kuhariće kardinála Stepince, po obvyklých procedurách, za blahoslaveného, což znamená i možnost jeho svatořečení, aby se stal svatým. A o tom se právě intensivně letos jedná. V historie rozbití Jugoslávie hrál kardinál Kuharić také svou roli. Patřil mezi ty, s kterými šéf německé zpravodajské služby (BND) a budoucí ministr zahraničí Klaus Kinkel a jeho superagent Klaus Dörner sehráli, spolu s Rakouskem, tu roli rozbíjení státu a vytvoření za pomoci zahraničních ustašovců, církve a nacionál-komunistů samostatného Chorvatska. Píše o tom přesvědčivě bývalý německý důstojník Erich Schmidt-Eenboom (Der Schattenkrieger – Klaus Kinkel und der BND – Válečník ve stínu-Klaus Kinmkel a BND, ECON, 1995).
Byl by kardinál, blahoslavený Alojzije Stepinac, takový jaký byl, jako svatý dobrým prostředníkem mezi lidmi a Bohem? Pro mnohé už i jeho blahořečení nebylo ospravedlnitelné. Příliš dlouho a značně kolaboroval se zločinci, i když sám manifestní zločiny nepáchal. Po příchodu Titova režimu byl 5 let nesmlouvavě žalářován, pak byl více méně v domácím vězení. Odchod do Říma ze země odmítl.
Síla božího zástupu
Martin Hekrdla
Nejednalo se o velké překvapení, když papež František v rozhovoru pro BBC 19. srpna - při letu ze své návštěvy Jižní Koreje - dal zelenou, aby byl bývalý arcibiskup El Salvadoru Oscar Arnulfo Romero (1917-1980) blahořečen. „Pro mne je Romero božím člověkem... Neexistují žádné problémy s doktrínou a je velmi důležité, aby bylo (blahořečení) provedeno rychle," řekl papež. Viselo to ve vzduchu již dlouho.
„Problémy s doktrínou" měl ovšem Romero - pokládaný chudými Salvadorci od okamžiku své násilné smrti za „svatého mučedníka" - s oběma Františkovými předchůdci v čele Římskokatolické církve. Jan Pavel II., klíčová postava boje Poláků za lidská práva a demokracii proti komunistickému režimu, dokonce odmítl nahlédnout do dokumentace o porušování lidských práv Salvadorců (lépe řečeno: do dokumentace o masových vraždách organizovaných tamní pravicovou vojenskou juntou, její armádou a smutně proslulými „eskadrami smrti"), kterou papežovi Romero ve Vatikánu osobně předložil. Jak nevhodné! Byl tam totiž „na koberečku". A hlava katolíků mu doporučila, aby neflirtoval s marxismem „teologů osvobození", potažmo salvadorských gerilových bojovníků z ultralevicové FMLN (Fronta národního osvobození Farabunda Martího). A aby se laskavě držel „obecných principů" katolické víry svaté, pokud možno s použitím neškodných zažehnávacích frází. Oč tenkrát šlo a oč vlastně v jistém smyslu stále běží?
Katolická revoluce
V Salvadoru samotném vrcholila „občanská válka" mezi vojenskou juntou na jedné straně, která se dostala k moci pučem v roce 1979, a FMNL na druhé, založené rok poté spojením pěti gerilových levicových uskupení, vesměs marxistických (jen jedno z nich bylo propojeno se salvadorskými komunisty). Byla to ve skutečnosti „třídní válka" vedená až na doraz armádou a paramilitárními organizacemi proti „logistickému zázemí" partyzánů - vesnicím chudých rolníků, které vládní soldateska takřka denně měnila v masové hroby. Většinu ze 75 000 obětí této „občanské války", jež skončila až v roce 1992, tvořili právě neozbrojení chudí lidé. Jak se měl Romero držet „obecných principů"? To bylo jednoduše nejen křesťansky, ale i lidsky nemožné.
Druhým zdrojem této nemožnosti byla pro všechny kněze „planoucího kontintentu", na němž chtěl Ernesto Che Guevara začít vytvářet „tisíce Vietnamů", takzvaná teologie osvobození. Od arcibiskupů až po vesnické faráře nemohl teologii osvobození nikdo ignorovat nejen proto, že korespondovala s nutností odmítnout neudržitelné poměry, ale i s logikou modernizačního ducha II. vatikánského koncilu (1962-1965). Oficiálně vznikla v roce památném i pro nás a pro téměř celý svět, v září 1968. Tehdy se v kolumbijském Medellinu sešlo 146 latinskoamerických biskupů na konferenci, která konstatovala, že kontinent se stal obětí neokolonialismu a „mezinárodního finančního imperialismu". Odsoudila „nespravedlnost a institucionalizované násilí". V prohlášení stálo doslova: „Ti, kdo disponují bohatstvím, kulturou a mocí, musí být voláni k zodpovědnosti před dějinami za výbuchy zoufalství a revolucí, které způsobují."
Biskupové v Medellinu sice vyzvali církev, aby se „obrátila k nejchudším a nejpotřebnějším", ale zároveň zaujali jakousi středovou pozici. Postavili se „mezi bloky", když odsoudili jak „liberální kapitalismus", tak „marxistické (sovětské) režimy". To korespondovalo s duchem doby, která hlásala: „Ani Washington, ani Moskva, ale - čínská kulturní revoluce (maoisté), mezinárodní socialismus (trockisté), „socialismus s lidskou tváří" (českoslovenští osmašedesátníci). Ani Washington, ani Moskva - říkala teologie osvobození - ale Ježíš Kristus, jenž se obracel k zástupům chudých a v světě zavržených. A jen suknici měl tkanou z jednoho kusu, když ho vedli na smrt...
Radikalizaci této „středové" pozice nebylo ovšem možné zabránit. Heslem radikálních teologů osvobození - levicových křesťanských „ultras" - se stala slova peruánského teologa Gustava Gutierreze: „Třídní boj je fakt a neutralita je zde nemožná." A tisíce katolických „pomazaných hlav" jednaly v duchu výzvy kolumbijského kněze Camillo Torrese: „Je povinností každého katolíka být revolucionářem; a povinností každého revolucionáře dělat revoluci."
Víra a tíha
Jistěže tenkrát - stejně jako dnes papež František, jenž doporučuje „dívat se na svět očima chudých"- hodlala katolická církev hlavně kontrolovat, institucionalizovat a de facto přibrzdit revoluční zdvih svých oveček. Dnes zase čelí různým progresivistickým režimům v Latinské Americe, které sice mají odlišná ledví - od liberálního či nacionálního reformismu až po „socialismus 21. století" (Nikaragua, Brazílie, Argentina, Bolívie, Ekvádor, Venezuela i samotná Romerova vlast, jejíž nynější prezident Salvador Sánchez Cerén byl bojovníkem FMNL) -, ale kdykoli se mohou vlivem okolností radikalizovat.
Jde - František není teologem osvobození - zase o to, preventivně uhasit hořící step. Ale dnes - jako tenkrát - nedává náboženská poleva všeobecné nespokojenosti žádné záruky, že Papinův hrnec neexploduje. Právě naopak: může znovu narovnat dosud shrbené hřbety. Přilít olej do ohně. Změnit společnost...
Notoričtí „neznabohové" v Česku s kardinálem Dukou na očích a s církevními restitucemi v zátylku si obvykle nedovedou progresivní roli katolické církve vůbec představit. V žádném případě si samotnou křesťanskou víru a každé - vždy „tmářské" - náboženství nespojují s lidským osvobozením, s jakoukoli podobou emancipace.
Většina z nás bezděčně buduje svůj postoj k víře na tezích velkého kritika náboženských systémů, evolučního biologa Richarda Dawkinse, přesvědčeného liberála a autora příznačné knihy Sobecký gen. A jestli něco ještě vůbec uznáváme z díla Karla Marxe, pak je to ona slavná - žel, nepochopená - lapidární věta: „Náboženství je opium lidstva."
Mýlíme se mnohorozměrně. Byla to víra v Boha a tíha svědomí, která přiměla velmi konzervativního a provládního (!) arcibiskupa Oscara Romera, aby mu nad zavražděným přítelem, jezuitou a marxizujícím „teologem osvobození" Rutiliem Grandem, doslova - jak si žádá hagiografie každého světce - „spadly šupiny z očí". Víra mu pak dala odvahu vyzvat příslušníky armády, aby odepřeli poslušnost původcům zločinných rozkazů. Umožnila mu odmítnout bodyguardy, a tím jistěji pak zemřít kulkou, kterou na něj při mši v nemocniční kapli vypálil dosud neznámý vrah.
Trochu naděje
Náboženská víra nepomáhala jen husitským „božím bojovníkům" porazit a zahnat řadu křižáckých výprav, ale i stávkujícím dělníkům v gdaňských Loděnicích V. I. Lenina, kteří se denně účastnili mší a v létě 1980 založili Solidaritu, první nezávislé odbory východního bloku s takřka deseti miliony členů. Ano, víra - a nejen náboženská - může mít a často má podobu zdogmatizovaných tezí vedoucích k nepřijatelným zvěrstvům, například k řádění islámských fundamentalistů, jak je dnes vidíme v Iráku; nicméně i oni - bleskovým záborem půlky země a nastolením teroru (každá změna věru není změnou k lepšímu a vždy představuje politické, ba civilizační riziko) - doložili sílu vertikálního ukotvení „božího zástupu", velkou moc přesahu přízemních „sobeckých genů" do nadosobního absolutna. Bez jistého davového nadšení tohle nejde.
Slovům Karla Marxe o náboženství coby „opiu lidstva" těsně předcházely jiné jeho věty: náboženství je „povzdech utlačeného tvora, duch bezduchých poměrů". V náboženství se jeví „lidská podstata", kterou v reálném světě člověk ztratil. A kterou prostě musí objevit, „učinit tělem", proměnit ve skutečnost. Jinak se nikdy nepozvedne na tvůrce dějin, subjekt historie, pána svého osudu. A zůstane objektem ekonomických cyklů, navýsost „racionálního" ohlupování, terčem zabijáckých komand a potravou pro děla.
Společenská změna - skutečné překonání stávajících poměrů - se neustavuje kalkulem, vypočítavým poměřováním osobních výhod a nevýhod z vypolštářovaného gauče v obýváku. Nechceme-li za nic ručit ani osobním pohodlím, natož životem, nikdy nic nezměníme. Blahořečení arcibiskupa Romera snad tedy i nás trochu - ale opravdu jen trochu a velmi podmíněně - možná přece jen popostrčí do „božího zástupu". A posílí.
O Panně Marii Lidické aneb A přece nejsem bezvěrec
Už před dvěma lety, když předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička v projevu předneseném na lidické pietě vybídl kardinála Dominika Duku k zahájení procesu blahořečení lidického faráře Josefa Štemberky pro mučednictví při plnění kněžských povinností, mne zarazily reakce některých lidí. Tázali se, zda se pan předseda nezbláznil s dovětkem, že podobná výzva v projevu vůbec neměla zaznít.
Byť jsem jejich odmítavý postoj nechápala, vzala jsem jej na vědomí jako právo na vlastní názor. Doufala jsem, že časem porozumí a výzvu přijmou jako cestu ke svého druhu vyznamenání lidického faráře, k projevení církevní úcty.
To, co se dělo letos v souvislosti s instalací Panny Marie Lidické a chystanou ranní bohoslužbou konanou ještě před zahájením hlavního pietního aktu 14. června v Lidicích na nově zbudované oltářní mense, na základech nacisty zničeného lidického kostela sv. Martina, mne překvapilo ještě více. Našli se totiž lidé důrazně mši i instalaci Panny Marie Lidické odsuzující a dokonce vyzývající k jejich ignorování či bojkotování. Zarazily mne i argumentace typu, že v koncentračních táborech lidé ztratili víru a že jde tudíž o zbytečnost.
Takto kategoricky bych se neodvážila vyjádřit, protože vím, že otázka je mnohem složitější. Nejednou jsem si o tom s někdejšími vězni povídala. Vždy jsem si při tom vzpomněla na mou tetu Boženu Kopovou, zatčenou coby příslušnici komunistického odboje. Mj. prošla Osvětimí a Ravensbrückem. Netajila se, že právě tam začala věřit a modlit se. Naproti tomu Adolf Burger, vězněný i v Osvětimi prohlásil, že víru ztratil ve chvíli, kdy viděl Mengeleho vybírat si děti na pokusy. Tehdy se ptal, kde je Bůh, když tohle dovolí. Ztráta či naopak přijetí víry bylo a zůstává čistě individuálním procesem. Jeho cesty jsou různorodé.
Do Lidic přijíždí také mnoho věřících, kteří se chtějí za mrtvé pomodlit, věnovat jim tichou vzpomínku tak, jak jim to „velí“ jejich srdce, jejich víra. Proto je dobře, že oltářní mensa s keramickou Pannou Marií Lidickou byla postavena. Mši za lidického faráře pátera J. Štemberka celebroval kardinál Dominik Duka OP, který současně požehnal zde umístěný obraz Panny Marie Lidické autora Zdirada Čecha. Zdůraznil, že toto místo je ekumenické (!), což přítomnost předsedy Ekumenické rady církví v ČR kazatele Daniela Fajfra potvrdila. Ostatně ten rovněž po promluvě kardinála Duky při hlavním pietním aktu na místě někdejšího Horákova statku pronesl modlitbu.
Během mše jsem přítomné pozorovala. Zajímalo mne, jak ji přijímají. Věřící se modlili, ti ostatní stáli a tiše a pokorně naslouchali. Ač různých politických postojů či náboženského vyznání, jsme tvořili jeden celek, jehož pevným poutem je právě lidické memento. Neměli jsme problém si potom na znak smíření a pokoje podat ruce.
Lidice dávno nepatří jen lidickým. Jsou svědectvím a poučením, které lidstvo vyvozuje z válečných tragédií ve smyslu celosvětové solidarity a přátelství národů všech zemí a světadílů naší planety. Jsou tragickým příběhem o lidské krutosti vedené touhou po ovládnutí světa, po moci. Ale také důkazem, že ani mrtvé nelze umlčet, že k nám z minulosti promlouvají, varují, ukazují cestu. Tak, jak ji lidickým mužům před jejich smrtí ukazoval jejich farář Josef Štemberka.V té nelidské brutalitě aspoň na chvilku, na hranici, která lidické muže dělila od smrti, nad zrůdností nacistů také jeho zásluhou vítězily lidství a láska k bližnímu. Jeho humanistické, nikoliv dogmatické pojetí víry, vycházející z úcty k člověku, kterého si na něm lidé vážili, onoho 10. června roku 1942 triumfovalo.
Obraz Panny Marie Lidické je jiný, než jakému jsme uvykli. Její náruč je totiž prázdná, bez Dítěte Ježíše. Připomíná jak zničení lidického kostela spolu s ciboriem, v němž bylo uloženo Tělo Páně, tak symbolicky zavražděné lidické děti. To opravdu někomu může vadit?!
Nehlásím se k žádné církvi a v Boha nevěřím, přesto nejsem bezvěrec. Věřím totiž v lidství, v sílu myšlenky. Člověk přece něčemu věřit musí, jinak by jeho život byl prázdný. Proto mne oslovila Panna Marie Lidická, proto její příchod do Lidic vítám.
Jana Časnochová-Vrzalová, tisková mluvčí ČSBS
K článku o Panně Marii Lidické
Ve 14. čísle Národního Osvobození byla úvaha o Panně Marií Lidické… od tiskové mluvčí Českého svazu bojovníků za svobodu. Proti obsahu nelze v podstatě nic namítat. Farář, který odmítne opustit své ovečky a jde s nimi na smrt, si zaslouží hlubokou úctu.
Přesto mi v tom článku ale chybělo jedno a myslím dost podstatné. Autorka uvedla, že část přítomných brala celý akt jaksi váhavě, pochybovačně a že byly i známky z veřejnosti dost protikladné. To vše však odráželo současné mínění převážné části občanů u nás.
Katolická církev vede proti nám frontální útok a dere se k moci, třebaže oveček jí citelně ubývá. Dere se k moci jinak, přes finanční zdroje, materiální vlastnictví. To, co předváděla v minulých staletí, často to byla sprostá loupež i útisk chudého lidu, to dnes je tu v jemnějších odstínech. Právě pan kardinál se svým předchůdcem patří mezi ty, kteří zvyšují restituční tlak a jež by Ježíš hnal důtkami z chrámu. V těžké hospodářské situaci státu ještě hamižně sahají po kulturních statcích, aniž by se o cokoliv zasloužili. Jejich počínání se musí nutně odrazit v myšlení lidí, kteří díky neschopným, nebo právě všehoschopným, politikům naletěli a po generace budou vysáváni „sluhy božími“. Ona hezká atmosféra z Lidic, jak tisková mluvčí popsala, se rozptýlí a drsná realita ten chvilkový dojem odežene.
Nepíši tyto řádky jako neznaboh. V mládí byla pro mne účast na mši povinností. S kaplany jsem dobře vycházel, styky jsem měl i vyšší, mnohé se od nich dozvěděl. Jenže – při mši lidé zbožně naslouchali kázání, skloněné hlavy, bili se v prsa. Sotva však vyšli před kostel, už pomlouvali i ty, kteří je právě míjeli. Stejně tak vím o kolaboraci kléru za války a dalších smutných jevech té doby.
Pan Duka a další jistě příběhu z Lidic plně využijí, pomlčí o tom, co církev nechválí. Takže i tyto řádky mají trochu vyrovnat to, co je třeba dát do širšího kontextu.
Josef Sedlák, Plzeň
Biskupky
Euring Dr Bohumil Kobliha
14.července 2014 Synod anglikánské církve v Londýně odhlasoval, že nadále v Anglii bude možno ordinovat do čela církve ženy. První biskupka anglikánské církve byla ordinována ve Spojených státech 11.února 1989, jako předvoj pokroku, leč kontroverze o počinu tam trvá. Po několik desítek let se o vyšší církevní úřad ženy v Anglii braly také, ale až nyní toho dosáhly. Obecně se zdá, že pokřtěným v této církvi vítězství feministek nic nepřidává. Farářky totiž, bez pronikavého úspěchu či jen odezvy, jsou "vysvěcovány" v Anglii asi čtvrtstoletí, ale nedostavila se pro ně očekávaná duchovní váha. Připadá mi to jako jen z nouze ctnost, vzhledem k tomu, že u mužů zájem o toto povolání upadá. Do kostela se zde chodí většinou už jen na svatby, křtiny, nechávají si odsloužit pohřební obřady a tím anglikánské církevní "angažmá" končí. Anglikánské kostely se zavírají. Jsou ovšem pravověrní v tak zvané "High Church", kde je ritus téměř stejný jako u katolíků, a ti se situací nejsou spokojeni. Hrozí u nich po letošním historickém rozhodnutí Synodu výstup z církve a přesun ke katolicismu. Pro mnohé v praxi "vítězství feminismu" znamená už dnes, že si pro ty zbývající hořejší tři funkce a parádu zajdou do kostela, kde slouží mužský element, farář.
O co tedy jde biskupkam osobně? Je biskup/biskupka Bohu blíže? Je to pro ně vyšší duchovní povznesení, učitelský úřad, nebo je to jen vyšší administrativní funkce/moc, vysvěcování kněžek/kněží, přidělování far, jednání s úřady a kostýmová show při slavnostech?
V každém lidském společenství najdeme vždy pořádající a řídicí funkce. Pro úspěšné řízení je vždy nezbytná perfektní znalost toho, co řídím, a to se pro rozhodovací/koncepční tvůrčí fáze jako např. u hlavního inženýra projektu) mísí s intuicí/nápadem. Vždy chvíli trvá než si po přemýšlení a výpočtech inženýr sedne k prknu - či dnes před obrazovku - a začne navrhovat/projektovat, ztvárňovat představy.
U náboženství, jak víme, jde o řízení a vzdělávání lidského faktoru ve směru učení, ke kterému jsou podkladem někým vyslovené zásady a pravdy. Často zkondenzované do psané formy v posvátných/svatých knihách. Počínaje hinduistickými védami, přes "Grand guru" (Amritsar) až k Bibli a Koránu.
Poněvadž u zjevených směrů naší cesty nemusí každý vykládat i zakódované/psané dávné příkazy stejně, víme z praxe, že vždy docházelo k rozporům. Ty vedly k herezím, štěpení, rozkolům a rozchodům. Proto učitelský úřad každého náboženství/církve je pokládán za tak důležitý a fundamentální.
Když křesťan opustí kód Bible, přestává být skutečným křesťanem. Tyto "deviace" vidíme dnes na denním pořádku. I z Bible se vybírá jen to, co se momentálně hodí a mnohé se ignoruje, vzhledem k "moderním" představám, lidským chtíčům a neřádům, což vidíme u anglikánů příkladně v záležitosti poslání pohlaví, "učení" o genderech atp. Abych parafrázoval jedno rčení: "Ta církev by byla fajn, ale ti věřící..."
Proto aby všemu byl dán správný "biblický" směr je, jak víme, u katolíků funkce papeže. Ta byla popřena v Anglii králem Jindřichem Osmým (Henry VIII. 1509-1547), který se sám učinil hlavou církve. Dnes je její hlavou královna Elizabeth II. Zítra to má být princ Karel atd. ti do výkladu a učení v naší době ovšem nezasahují, podobně jako jim není dovoleno účastnit se politiky. Situace tristní a zároveň komická - typicky anglická.
Nemyslím tedy, že anglikáni biskupkami získají, ale také není co ztratit. Ženy nebudou v církevním "nasazení" ani lepší, ani horší než muži. Znesnadní si ale nejspíše dohadování, které se dostavuje vždy, když se setkají dva různé živly. Vylaďování součinnosti je obtížnější. Nadekretovaná autorita je v lidské společnosti vždy podrobena zkoušce praxe. Situace jsou. jak víme, i v obyčejném životě složité a proměnné. Řídit kanoe na rybníku, když nefouká vítr, je pří základní znalosti co dělat s pádlem poměrně snadné. Teprve v peřejích se pozná kdo "zná vodu", má patřičný trening/sílu a umí se vyhnout nástrahám. Jsou biskupky připraveny na "peřeje" lépe než muži?
Poznali jsme v politice jaké měla problémy "úspěšná" Margareta Thatcherová, přesto že byla zvolena třikrát do funkce ministerské předsedkyně, a jak zaslzela, když nakonec propadla (1990). Bylo to jen proto, že nechala potopit argentinský křižník Belgrano v neutrálních vodách při konfliktu o ostrovy Falklands a kde řada Argentinců zahynula (1982), či proto že dala přednost nákupu amerických helikoptér před britskými (1986), nebo to byla kontroverze s EU (1990)?
U nás víme jak věci dopadají už od kněžny Libuše. Ani "úspěch" Šárky nebyl trvalý. Myslím, že jsme historií ale poznali důležitost toho, aby každý zvážil své místo a užíval své vlohy prospěšně pro společný účel, ať už v rodině nebo v kterékoliv vyšší společenské formaci. Já sám neváhám obléci zástěru, uvařím když je potřeba a stejně tak s ostatními funkcemi v rodině, leč rodit jsem nemohl! Když posuzuji tažení feministek - a nakonec cíle Frankfurtské školy - nabývám přesvědčení, že ženám jsou propůjčovány vrcholné úřady k tomu, aby se staly něčím nástrojem v politice, aby prosazovaly politiku někoho, kdo je za nimi v ještě větší míře než to je u mužů. Na příkladech jako byla dravá US Státní sekretářka Albrightová vidíme, že jsou účelově vybírány a prostrkávány nežensky agresivní, loktařské typy.
Co dělá Angela Merkelová? Je Evropa "jejími" zásahy na cestě k lepšímu životu občanů, nebo je to silnice k většímu ujařmení národů. Je užitečnější v roli šéfky elegantní Christine Lagarde. nedávno najmenovaná na hlavu IMF (International Monetary Fond)? Proč byl dán úřad prezidentky americké Fed (Federal Reserve) Janet Yellen, když byla ve Fedu na zapracování pouze dva roky?
Jaká role je přichystána pro Hillary Clinton jako prezidentky (do které se tolik dere), když více méně ztroskotala jako americká State Secretary?
Podle Irvina Stelzera z Hudsonova institutu, finančníci USA totiž v centristicky orientované paní Clinton cítí oddech od pana Obamy. Věří, že usnadní jejich práci. Sedí jim, že je proti izolacionismu "Tea party" (frakce konzervativců) a naopak hlásá, že Amerika musí "projektovat" sílu, zainteresování a sebevědomí. Clintonová je pro-militaristický jestřáb! Jsou tyto "silné ženy" opravdu tak kvalifikované pro nejvyšší úřady, nebo se jen hodí jako "příďové ozdoby" těm/tomu kdo skutečně vládne? Londýn
Pochybuji, že papež chválí restituce
Profesor ústavního práva na Univerzitě Karlově Václav Pavlíček řekl Právu
Jan Kovařík
* Lichtenštejnské přání, aby jim Česko vrátilo aspoň část majetku zkonfiskovaného po válce, znovu oživilo debatu kolem čs. prezidentských dekretů. Jaký je současný stav?
Probíhají některá řízení na různých stupních soudů, stále více se také ukazuje, jak jsou propojeny tzv. církevní restituce s restitucemi majetků šlechtických rodů. Spory o nároky zasahují již opatření spojená s pozemkovou reformou z let 1918 – 1919 a také problémy ohledně její revize.
Je třeba také odlišovat problematiku konfiskace a oblast vztahující se k pozemkové reformě. Konfiskace byly opatřením trestněprávním a jako při každém takovém opatření nepřichází v úvahu jakákoli náhrada. Ta by vlastně ospravedlňovala trestnou činnost, kvůli níž byla konfiskace uložena.
* A proto podle vás zazněl z Vadúzu návrh, aby se ČR vzdala části toho majetku?
Souvisí to s tím, že rakouský profesor Ermacora před více než 20 lety pro potřeby bavorské vlády při jednání o čs.-německé smlouvě doporučoval zaměřit úsilí na navrácení nejdříve nějakého menšího movitého předmětu. Tak to v praxi zkusili Lichtenštejnové uplatnit při známém zabavení obrazu z českého majetku Vápenka. Ale u německých ani mezinárodních soudů neuspěli, proto přešli na politický útlak.
Také sudetoněmecký landsmanšaft podporovaný bavorskou vládou usiluje o změnu poválečného uspořádání v souvislosti s dekrety prezidenta čs. republiky. Nechce vzít na vědomí, že právě jeho požadavky směřující k revizi výsledků války patří na smetiště dějin a nikoliv ony dekrety, které vyjádřily závěrečná stanoviska vítězů nad nacistickým Německem a jeho politikou.
* Dějepis ve školách snad historii respektuje.
Když se podíváte na stav školství a na to, jak je ve středních i vysokých školách prezentována válečná doba a souvislost s dekrety, pak se nelze divit, že ten posun v hodnocení je značný.
* Tedy – výuka mimo historická fakta?
Neznalost historie se netýká jen výuky dějepisu a historie, ale také činnosti správních a soudních orgánů. Když sledujeme rozhodování soudů, setkáváme se s nepravdivými nebo protikladnými tvrzeními ohledně minulých dějů, která často vyplývají z naprosté neznalosti historických souvislostí doby války a teroru páchaného vůči českému obyvatelstvu. V těchto rozhodnutích se také ukazuje neinformovanost kolem perzekucí Židů a kolem legality poválečných opatření proti nepřátelům české státnosti.
* Máte na mysli konkrétní rozhodnutí?
Nedávno Nejvyšší soud rozhodoval spor mezi dědičkami Hugo Salma, jenž zemřel v roce 1946, a historičkou Nečasovou o tom, jak posuzovat jeho chování v době války. Historičce soud přikázal, aby se omluvila za svůj výrok. Ve studii totiž napsala, že přihláška k německé národnosti v žádosti o německé občanství byl čin blízký velezradě. Omlouvat se za hodnocení historického dokumentu týkajícího se záležitosti staré 80 let omezuje nejen svobodnou vědeckou činnost, ale věcně ten problém, zda lze považovat popsané jednání ve prospěch nacistického Německa právní i politicky za ospravedlnitelné z hlediska tehdejší doby i současnosti.
Ústavní soud již dříve konstatoval ve věci týkající se Colloredo-Mansfeldů, přesněji žaloby Christiny Colloredo-Mansfeldové, že podpis přihlášky k německé národnosti (kde je mj. uvedeno, že neměli židovské předky, že jsou rasově čistí, že působili jen v německých organizacích, nikoli v českých atd.) je čin, který byl v té době charakterizován jako velezrada. Ústavní soud tehdy v senátu doktora Musila označil toto jednání za nepřátelské vůči čs. státu.
Je příznačné pro současné trendy, že ohledně téhož jednání a téže osoby nedávno rozhodl Ústavní soud v senátu pod předsednictvím doktorky Šimáčkové, že majetkový postih byl údajně za židovský původ, aniž bylo doloženo, že nastaly obvyklé důsledky proti židovským míšencům.
J. Coloredo-Mansfeld přitom navštěvoval von Neuratha, jeho švagr byl funkcionářem jednotky SS a potvrzoval údaj J. Coloredo-Mansfelda o podání přihášky k německému státnímu občanství. Po svém vystěhování ze zámku získal Colloredo-Mansfeld byt ve vile, kterou gestapo konfiskovalo Dr. Ing. F. Skořepovi odvlečenému do koncentračního tábora. Doktor Skořepa po válce dal na J. Coloredo-Mansfelda žalobu. Představy, že by se protižidovská opatření prováděná nacistickým režimem uskutečňovala tak, že by se lidé s údajně částečným židovským původem stěhovali do vil poskytnutých gestapem, jsou v rozporu se všemi vědeckými poznatky o holocaustu, a spíše by připomínaly nacistický propagační film o životě Židů v Terezíně.
* A co archviní dokumenty?
Když jste se ptal na Lichtenštejny, tak se neberou na zřetel skutečnosti a také archivní dokumenty, které byly částečně publikovány i v Právu. Von Neurath jako říšský protektor v Praze podporoval šlechtické rody na úkor drobných zemědělských vlastníků. Přijímal příslušníky těchto rodů a podporoval je i při jejich žádostech o německé státní občanství. Podle návštěvní knihy navštívil 26. 5. 1940 von Neuratha také „Hans Prinz von Lichtenstein“.
Po nástupu Heydricha se to změnilo. V zájmu vedení války dával přednost tomu, aby při uplatňování německé politiky nezneklidňoval široké vrstvy obyvatel ohledně ztráty majetku a zaměřil se na opatření proti majetku velkých vlastníků.
* Dost se mluví o nárocích řádu německých rytířů.
Po celou dobu svého působení řád zdůrazňoval, že jeho cílem je šíření němectví také v nacistickém pojetí. Za okupace byl postižen. To ale neznamená, že činnost, která se příčila zájmům ČSR, je ospraveditelná. Ústava ČR v preambuli říká, že republika se hlásí k odkazu tradic zemí Koruny české a státnosti československé. Masaryk k 10. výročí republiky zdůraznil, že nejvýznamnějšími akty, které ČSR učinila, byla pozemková reforma a podpora státního školství.
Obojí se dnes reviduje a stát se postupně „odmasarykovšťuje“.
* Jdou podle vás církevní restituce před 25. únor 1948?
To k čemu dochází, je popření a snaha o zvrácení toho, co pozemková reforma znamenala. Maximální výměra zemědělské půdy měla být 50 nebo 250 hektarů veškeré půdy. Obrovské majetky, které se vracejí, jsou popřením nikoli zásahů po únoru 1948, ale přímo první pozemkové reformy po 1. světové válce.
V tzv. církevním restitučním zákonu se také mají vracet majetky, které byly zahrnuty do zákona o revizi první pozemkové reformy z roku 1947. Pro jeho přijetí byla i Československá strana lidová (ČSL), která byla i v rolnických komisích, jež provedení reformy navrhovaly.
Součástí poválečné revize reformy v roce 1947 měly být dva aspekty: dokončení toho, co nebylo provedeno v první reformě, a také opatření týkající se tzv. zbytkových statků, jež byly předávány politickým prominentům. Masaryk je v roce 1928 označil za politické zbohatlíky.
Pokud jde o církevní velkostatky, ČSL žádala, aby o každém vláda rozhodovala zvlášť. To ostatní strany odmítly.
Každá velká majetková změna má dva aspekty: v čí prospěch, na úkor koho.
*Komu tedy prospěla revize reformy?
První pozemková reforma měla pod vedením tehdejší nejsilnější pravicové strany agrárníků posílit střední stav, jenž měl zajistit stabilitu Československa. Měla také otevřít možnost návratu potomkům politických a náboženských exulantů po bitvě na Bílé hoře.
Po válce měla poskytnout půdu těm, kdo se vraceli z koncentráků, bojovníkům v zahraniční armádě, navrátilcům z emigrace, občanům z Podkarpatské Rusi a také lidem, kteří byli válkou poškozeni.
Na stránkách Práva jsem již upozorňoval, že například olomoucké arcibiskupství získalo v důsledku revize náhradu za movitý majetek. V rozhodnutích o provádění revize se uvádělo, v čí prospěch to má být provedeno.
Předmětem sporu je i rozhodnutí o konventu kněží maltézského řádu z 24. února 1948, což bylo před 25. únorem. V odůvodnění se uvádí, že mimo naléhavé potřeby pro místní příděly jsou dále důvodem převzetí požadavky obecného blaha a také získat půdní rezervu k usazení na půdě českých a slovenských krajanů vracejících se do vlasti – šlo asi o 700 rodin zemědělců z Rumunska, sedm tisíc z Jugoslávie, 250 z Bulharska a asi 500 rodin Volyňských Čechů.
* Může být přínosem personální změna v čele Pozemkového fondu? Jakou roli v tom hraje podle vás lidovecký ministr zemědělství, jehož strana se dožadovala právě tohoto resortu?
Dostal jsem informaci starosty Březiněvsi k církevním restitucím. Zatímco bývalý šéf fondu chtěl nechat mnohá rozhodnutí soudům, nové vedení prý hodlá pozemky vydat.
Ten, kdo chce postupovat rychle, by si měl uvědomit, že jde o prolomení hranice 25. února. A také, že v současné době se vede řada trestních řízení kvůli tomu, že někdo nespravoval státní majetek v souladu se zákonem. Může to platit i pro neoprávněné vydání majetku. Upozornil jsem již, že tento zákaz neobsahuje pojem faktické převzetí, a nelze tedy časové období svévolně měnit.
* Vraťme se v čase – jaká atmosféra panovala v roce 1948 mezi církví a státem?
Lhůtou při restitucích je 25. únor 1948. Podle názoru zákonodárce se až do toho dne uplatňovala svobodná vůle čs. lidu, kdežto poté již nikoli. Církev se přitom ještě v roce 1948 pohybovala v poměrně klidném prostředí, probíhala jednání mezi delegacemi vlády a katolické církve.
* A to lze doložit?
Arcibiskup Beran sloužil děkovnou pobožnost za to, že byl v červnu 1948 zvolen prezidentem Klement Gotwald, přičemž bohoslužbu nabídla katolická církev. Měla to být náhrada za to, že ostatní církve vyzvaly k volbě jednotné kandidátky, zatímco katolická církev to odmítla, protože kandidoval také páter Josef Plojhar v českých zemích a někteří další kněží na Slovensku.
* A pokud jde o ty vztahy?
Až do církevních zákonů probíhala jednání na nejvyšší úrovni o církevním školství, majetkových záležitostech a řadě dalších sporných otázek. Biskup Trochta tehdy řekl, že ani jedna strana není při svém jednání svobodná – církev katolická se musí řídit pokyny z Vatikánu a čs. vláda pokyny z Moskvy. A tím pak v roce 1949 zdůvodňoval krach jednání mezi státem a církví. Takže si myslím, že těžko tvrdit, že pobožnost za zvolení předsedy komunistů prezidentem znamená, že církev žila pod terorem.
Při zvolení rozhodného data je možné postupovat buď z hlediska formálního znění zákona – pak platí datum 25. února 1948, nebo zkoumat faktické vztahy, a pak by bylo třeba prokazovat, jaký prostor měla druhá strana ke své politice. O jednání biskupského sboru v té době existovaly odposlechy Státní bezpečnosti i informace, které jí byly poskytovány účastníky jednání.
* Není ovšem zajímavé, že v požadavcích se Němci odsunutí z ČSR stýkají s katolickou církví a že Lichtenštejni směřují podobně?
Lichtenštejni už po roce 1918 odmítali návrat potomků pobělohorských exulantů. Píše o tom moravský historik J. Vaculík v knize o návratu reemigrantů po 2. světové válce. V roce 1938 sděloval vládě generál Zahálka odpovědný za vyklizení čs. území, že mezi šlechtou, která požadovala další zábory ve prospěch Německa, jsou také právě Lichtenštejni.
* No a proč se o tom nemluví?
Mnoho informací bylo publikováno, ale veřejnost o nich zřejmě neví. Odkazy na tuto literaturu uvádíme i v učebnici ústavního práva. Právníci by měli znát alespoň to, co se požaduje po studentu právnické fakulty. Restituce velkého pozemkového majetku šlechty zpracoval mladý vědec Josef Benda v díle o 800 stránkách.
* Jak je hodnocena katolická církev a speciálně Vatikán za války?
I někteří němečtí autoři upozornili na tehdejší kolaboraci vedoucích kruhů církve ve Vatikánu i v českých zemích. V době, kdy byl zabit lidický farář a někteří duchovní včetně Berana a Trochty byli vězněni v koncentráku, špičky církve v českých zemích odsuzovaly západní spojence za bombardování Říma v roce 1943 nebo akce Sovětského svazu, jak o tom píše německý historik Brandes. Hierarchicky uspořádaná katolická církev se přesto vydává za mučedníka. Ano, trpěli někteří kněží. Politiku církve ale určovalo vedení církve v Praze.
Podává se falešný obraz o dějinách. Je to ideologie, která má vytvořit zdůvodnění pro majetkové nároky a přesvědčit veřejnost, že jsou oprávněné. Jednotlivci trpěli, kněží i laici, ale někomu jinému, tedy církvi, se má poskytnout velký majetek.
Již v 60. letech jsem usiloval o obnovu řeholí a s tím souvisel i návrh, aby existujícím řeholníkům byly poskytnuty k řeholnímu životu budovy, tedy určitý majetek na základě výčtového zákona. Tak se také po listopadu 1989 postupovalo. Stát se zákonem rozhodl poskytnout majetek na činnost církve. Později však zvítězilo pojetí, že právo katolické církve – právo církevní – je rovnoprávné suverénnímu právu státnímu a že církev má právo vůči státu vznášet žaloby. To je naprosto falešné, je to návrat před osvícenství a před josefinské reformy u nás.
* Vatikán mlčí? Podle papeže Františka přece církev příliš majetku nepotřebuje.
Pochybuji, že stanovisko Vatikánu k českým tzv. církevním restitucím je interpretováno pravdivě. A že by současný papež chválil české církevní resituce…? Od žádného představitele Vatikánu jsem to neslyšel, jen od některých českých biskupů.
Když už se mluví o církevním právu, nikdo si nevšímá např. kánonu 222 kodexu církevního práva. Ukládá věřícímu, aby se podíleli na všech potřebách církve tak, aby měl prostředky pro bohoslužby, pro charitativní činnost a pro slušné živobytí služebníků církve. V druhém odstavci se příslušníkům církve ukládá podporovat sociální spravedlnost a z vlastních požitků pomáhat chudým. Současní činitelé církve tuto povinnost danou vnitřními církevními předpisy přesouvají na stát a na jeho občany, aby ze svých daní přispívali na potřeby církve, a to právě na úkor sociální spravedlnosti, jež je úkolem státu. Postupují, jako by měli naprosto jiné znění tohoto církevního kodexu.
* A my jsme právním státem?
Podívejte, základem právního státu je stav právní jistoty také v majetkových vztazích. Období po listopadu 1989 je ve znamení neustálých změn ve vlastnických vztazích, což přináší také devastaci veřejného majetku, o který se nikdo v této nejistotě řádně nestará. Je to opačný postup, než byl stanoven po 1. pozemkové reformě. Takové majetkové škody postihují celou společnost. A tzv. církevní restituce znamenají další etapu prodlužující tuto majetkovou právní nejistotu.
* ČSSD chtěla před volbami zákon o církevních restitucích změnit. Teď už mlčí.
Opustila jeden ze svých základních slibů – změnit tento zákon. A odůvodňuje to koaliční smlouvou. Její partneři však vznášejí vzdor smlouvě požadavky, a dál ohrožují sociální postavení těch nejslabších. Miliardy pro církve zůstávají nedotčeny. A navíc – nehledě na znění zákona o Kanceláři prezidenta republiky má katolická církev získat budovy i v areálu Pražského hradu. Je pravděpodobné, že občané na to budou reagovat v budoucích volbách. A pokud jde o hodnocení chování církví, to se odehrává v duchu biblického Kážou vodu, a pijí víno.
Podle Listiny základních práv a svobod se stát neváže na žádnou výlučnou ideologii ani náboženské vyznání. V poslední době však nemine významná státní ani vojenská událost, aby vedle nejvyšších státních činitelů nestál také kardinál. Navenek již vystupuje jen jedna církev, katolická. Co by na to asi řekl Masaryk? Zdá se, že tím opouštíme šanci na vstup do kulturního okruhu takových států, jako je Francie nebo Německo, a kráčíme spíš směrem Ukrajina, Rusko nebo stará c. k. monarchie. Převzato z Práva, 30. 6. 2014
Ruský patriarcha Kirill vyznamenal
předsedu Komunistické strany Ruska
Nečakaného laureáta vybral pre vysoké cirkevné vyznamenanie patriarcha ruskej pravoslávnej cirkvi Kirill. Rad slávy a cti si v Moskve prevzal Gennadij Zjuganov, predseda ruskej komunistickej strany, ktorá bola v sovietskej ére hlavným ideovým odporcom pravoslávia.
V oslavnom posolstve hlava najväčšej ruskej cirkvi uviedla, že Zjuganov si ocenenie zaslúži ako „jeden z najznámejších ruských politikov, ktorý prejavuje záujem o prospech národa a ochranu tradičných morálnych hodnôt“. Patriarcha Kirill vraj očakáva, že šéf ruských komunistov neustane v úsilí o mravnú premenu spoločnosti.
Zjuganov, ktorý stojí na čele komunistickej strany takmer 20 rokov, vo štvrtok oslavuje sedemdesiatku. Na oslávenca nezabudol ani ruský prezident Vladimir Putin, ktorý predsedu ruských komunistov vyznamenal radom Alexandra Nevského.
Ako osobný dar si od prezidenta Zjuganov podľa agentúry ITAR-TASS prevzal sošku boľševického vojvodcu Vasilija Čapajeva. Putin i Zjuganov sú vraj jeho oddanými obdivovateľmi. Nová republika
Ministr Herman českým mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu?
K tradičnímu „Rozhovoru v Heiligenhofu“ přispěl i D. Herman, současný předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde v ČR. Tvrdil, že nikoliv Němci, ale nacisté byli zdrojem zla v Čechách. ( Sudetendeutsche Zeitung, 6.6.2014, str. 7, hf.: K etnickým čistkám byly podmínky, volný a krácený překlad ing. J. Liška)
Je zde ovšem jeden problém. Pokud členy Sudetendeutsche Partei v čele s K. Henleinem nebudeme považovat za nacisty, pak nám zdroj zla v předmnichovském Československu jaksi chybí. Ale přesto ke krvavým a mnohočetným teroristickým akcím vůči Čechům, německým antifašistům a Židům masově docházelo, zvláště v roce 1938. Tisíce lidí bylo jejich oběťmi.
Pokud však uznáme SdP za stranu skrytě nacistického charakteru, pak musíme dojít k tezi, že její členové byli vlastizrádci, jak to prohlásil i prezident M. Zeman, kteří v ruku v ruce s říšskými nacisty destabilizovali a nakonec zničili Československou republiku.
V životě národů nejde nikdy jen o zdroj zla, ale také o ty, kteří to zlo proměňují ve skutky. Zdroj zla bez konkrétních vykonavatelů je jako myšlenka bez činů. Bez podpory německého národa by nacisté nemohli vést válku a napáchat tak ukrutné zločiny, jichž se Němci společně dopustili. Prohlášení Spojenců o porážce Německa z 5. června 1945 vysloveně uvádí, že Německo nese odpovědnost za válku. Ve Zprávě o třístranné konferenci v Berlíně z 2. srpna 1945 je zakotveno: "Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal."
Za zločiny, jež Německo napáchalo odpovídali nejen nacisté, ale současně i všichni Němci, kteří se jich dopustili. Nevidím žádný podstatný rozdíl mezi zločincem nacistou a zločincem nenacistou, kromě toho, že někteří byli členy NSDAP a druzí, jichž bylo mnohem více, nikoliv
Ti i ti za sebou nechali miliony mrtvých. Dr. O. Tuleškov
Michal Uhl, český zelený politik, pro zachování zastoupení vyhnaných ve vysílací radě SWR
S níže uvedeným dopisem se obrátil pražský politik Zelených Michal Uhl (jeho otec byl dříve pověřencem pro lidská práva české vlády) na bádensko-würtemberskou státní ministryní Krebsovou, kde mimo jiné uvedl:
„V této souvislosti bych Vám chtěl vysvětlit, proč téma tzv. sudetských Němců pro české Zelené je tak důležité. Vyhnání německy mluvících občanů z Československa patří v Čechách dosud k politicky velmi málo projednávaným tématům.
Zelení vyhledávají rádi komplikovaná témata, což většinou nebývá tak dobře přijímáno. V Čechách patří Zelení k té menšině, která o poválečných událostech velmi kriticky diskutuje. Jako demokraté odmítáme samozřejmě princip kolektivní viny. V Čechách patří téma tzv. sudetských Němců do oblasti lidských práv.
Svazy vyhnaných jsou pro nás vzpomínkou na část našich dějin. Jejich marginalizace v tomto okamžiku, když ještě stále bojujeme o výklad společných německo-českých dějin, naší věci by velice škodilo. Odstranění zástupců svazů vyhnaných z různých veřejných míst, může být na české politické scéně hodnoceno jako zisk pro český nacionalismus a provincionalismus. To by bylo škodlivé.
Toho času je činný pan Werner Nowak v rozhlasové radě, což jsem se o sudetoněmeckých dnech v Augsburku osobně dozvěděl. Považuji ho za demokrata, kterého naše společné dějiny, jako i další lidi, spojují a nikoliv rozdělují.
Doufám, že můj dopis přinesl nový pohled na situaci a že Vám mé argumenty při rozhodování poslouží.
S přátelskými pozdravy Michal Uhl
Volný a krácený překlad ing. Jaroslav Liška
Z projevu dr. Wernera Nowaka, zemského vedoucího sudetoněmeckého landsmanšaftu
…Letošní události byly zaktualizovány nejen vzpomínkou na mrtvé ze 4.3.1919, ale i prezidentskými volbami v ČR. 70 let po vyhnání a 24 let po dosažení demokratických svobod, je volba českého prezidenta, naplněná lžemi a aktivizací strachu, jedinečným tématem pro sudetské Němce. A zrovna mluvčího naší národnostní skupiny, Posselta, si vypůjčil kandidát Zeman ve špinavé volební kampani a využil jej. Nikdo nemusí být důkladným psychologem, aby nevzpomněl kolektivní psychické poruchy v historických poznatcích. Nemusí se komplexy viny zkoumat, bývají starší než rok 1945.
Začíná to již založením první Československé republiky v r. 1918, kdy vítězné mocnosti byly Masarykem a Benešem „podvedeny“. Pomocí lží a intrik antiněmeckých a antirakouských podařilo se získat souhlas k umělému výtvoru „Česko-Slovenska“. Když se pak Němci vedeni německou sociální demokracii shromáždili 4. března 1919 k protestu proti nerespektování práva na sebeurčení, začalo české vojsko do nich střílet. Takže došlo ke krveprolití s 54 mrtvými a více než 100 těžce raněnými. Vznik státu nebyl provázen zvoněním a děkovnými chorály, nýbrž střelbou a smrtelným křikem mužů, žen a dětí. Neutrální cizina byla pobouřena. Švýcarské Neue Zürcher Zeitung ze 7.3. 1919 předvídaly pro nové mocipány špatný konec, ke kterému v r. 1938 skutečně došlo.
V následné době většina českého lidu podlehla štvaní Beneše z anglické emigrace, který provokoval ke konfrontaci s německými sousedy. V květnu 1945 po německé kapitulaci došlo ke „spontánní akci“ vůči německému lidu, starým i dětem. Tak rovněž druhá ČSR byla pokřtěna krví nevinných německých lidí. Vzplály i lidské pochodně. Konec této republiky přišel v r. 1948 rychleji, než se přepokládalo. Čtyřicetileté panství komunistů bylo většinou Čechů chápáno jako „trest“.
Bylo to více než 24 let od osvobození od komunismu, co kandidát na prezidenta, Karel Schwarzenberg, po vyprovokování populistickým vyzyvatelem veřejně odsoudil vyhnání, Benešovy dekrety. Premiér Nečas absolvoval odsouvanou návštěvu Mnichova, při níž označil vyhnání za bezpráví. Malý počátek ve správnou dobu s novým směrem oficiální české politiky v sudetoněmecké otázce. Proto lze oběti 4.3.1919 označit za první oběti vyhnání…
Volný a krácený překlad z němčiny ing. Jaroslav Liška
Prosím, připomeňme si, že i ve prospěch tohoto pána psal pan Michal Uhl dopis státní ministryni Krebsové. Nevíme nic o tom, že by se zastával českých národních a státních zájmů, ale přimlouvat se za pána, který výše uvedeným, hrubě zkreslujícím a urážlivým způsobem vykládal část českých dějin, v nichž neviděl ani nacistické zločiny, ani účast sudetů na nich, mu nedělalo zřejmě žádnou potíž.-red.
Posset chválí nejen Sobotkovu vládu za vstřícnost k landsmanšaftu
V onu soboru jsem se vyštrachal do borského parku, abych rychle obsadil volnou lavičku ve stínu a oddal se lenošení a snění. Vyšlo to, až na ten klid. Nachomýtl se tam známý, zuřivý debatér, a já mu byl vydán všanc. „Už jsi to četl?“ a zamával mi MFD s datem 2. srpna. Přiznal jsem, že ne, a on mi výtisk strkal před obličej s tím, co nám Posselt vzkazuje. Odmítnout tohle nešlo. A rozhovor od redaktora Luboše Palaty, známe jeho názory!, stál za to.
Mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Berndt Posselt si libuje, jak se vztahy mezi ČR a odsunutými zlepšují - vyhýbám se slovu sudetský, Palata tímto termínem naopak hýří. Což umožňuje prý dřívější otevření „nejslavnějšího českého kulturního projektu“ v roce 2016. Posselt se odvolal na loňskou řeč Nečase v Bavorsku, kde toho byl počátek, vývoj urychlí zahájení provozu Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem, to bude onen nejslavnější počin roku!
Posselt se vyjádřil pozitivně i k další otázce, zda se dá nyní mluvit o změně vztahu české vlády k nim - odsunutým. Posselt znovu vzpomněl Nečase a že všechny tři strany v současné vládě pokračují v dobrých kontaktech s Bavorskem, Německem a s nimi.
V dalším se čtenáři dozvěděli, že bavorský ministr kultury v doprovodu zástupců SL navštívil českého ministra kultury Daniela Hermana. Cílem byla dohoda o společném memorandu mezi námi a bavorskou vládou o kulturních otázkách. SL předložil návrh, jehož výsledkem má být rozsáhlá kulturní bavorsko-česká spolupráce. Základ by tvořily dva projekty. První je spolupráce s Collegiem Bohemicem v Ústí nad Labem, to právě ono připravuje onu výstavu. A dále s Muzeem sudetských Němců v Mnichově. Bavorský ministerský předseda považuje oba projekty za majáky v česko-bavorských vztazích! Posselt uvedl, že si není zcela jistý, zda všichni lidé u nás vědí, jakou obrovskou prestiž si projekt muzea v Ústí nad Labem dokázal v Bavorsku získat. Ano, už nyní je z něj nejslavnější český projekt v této době...
Tou druhou největší akcí bude společná zemská výstava, věnovaná výročí narození císaře Karla IV. Nebude to jen nostalgická vzpomínka, ale podtržení významu, že ovlivnil velkou část Bavorska a Česka, najmě dvě města - Norimberk a Prahu. Tak vznikl projekt Via Carolina z Prahy, přes Norimberk do Paříže a stal se tak evropským projektem. S ním bude spojeno mnoho výstav a dalších kulturních událostí. Řečeno s Posseltem, je Karel IV. krajanem jak Čechů, tak i sudetských Němců. Redaktor doplnil Posselta, že Karel IV. je u nás považován za nejvýznamnější postavu v našich dějinách, s čímž mluvčí SL souhlasil, ale dodal, že byl též Lucemburk, a proto by motto oslav mohlo znít „Karel IV. jako Evropan“V závěru se ještě dozvíme, že k otevření muzea v Ústí by mělo dojít nejpozději v roce 2016, v Mnichově o dvě léta později.
Rozhovor doprovází snímek široce se usmívajícího Posselta. Zvěstoval nám tyhle »novinky« dříve než příslušný ministr či premiér, se stává, žel, zvykem. Když jsem před časem psal o kukaččích vejcích, měl jsem pravdu. Po letnicovém sjezdu SL se již netají, přitvrdilo se a my patrně máme jen zírat. Ministryně Marksová už tam nemusí jezdit, obstarají stafáž jiní. Kulturu si obsadili bělobrádkovci kovaným duchovním, který tvrdě bude plnit příkazy v rouše beránčím. Dobře ví, že premiér nic nepodnikne, lídr lidovců by jej vzal pod krkem, podobně jako při pokusu o úpravu tzv. církevních restitucí.
A tak je nám pouze sdělováno, co už se v zákulisí upeklo a bude prosazeno. Vždyť tak krásné výmluvy - kulturní spolupráce, vylepšení vztahů, ekonomika, se dají lehce zneužít. Nečas otevřel vrátka, Sobotka nic nepodnikl, naopak přibral do své vlády »řezníky«. Proto se i tajilo otevření zastoupení Bavorska, kdopak dnes vzpomene na stesky z naší strany, že do expozic muzea v Ústí nemáme co mluvit! Hraje se s námi ošklivá hra, není třeba násilí, ordnerů, stačí tlak a obsazení pozic.
Je mi z toho smutno i proto, že díky rodinné tradici jsem sázel dost nyní na sociální demokracii, kdysi v Plzni mívala silnou pozici a dobré jméno. Ze Sobotkova „kočírování“ je mi hanba. Ustupují z toho, co lidem v programu slíbili, a nezdržují se, aby alespoň něco zachránili. Svého času dokázal premiér zatočit s odbojníky ve straně. Svolával lidi do ulic, agitoval je, ukláněl se jim jako derviš. Jenže tím to skončilo, teď se klouže po povrchu, něco se schválí v zájmu důchodců či jinou skupinu obyvatel, ale nic podstatného. –Ty jejich kontroly na ministerstvech jsou ve stejném duchu, spš jde o divadlo. A já v okolí stále více slyším, že ten Babiš, který se chová spíše někdy strejcovsky, platí ale daně, nekrade a je za ním něco vidět. Nedá se nic dělat, už v říjnu patrně špičky v Lidovém domě poznají, že takováto politika se nevyplácí. Bude to i pro mne smutné, ale jedině ztrátou hlasů tenhle politik dostane za vyučenou a pozná, že fráze „není na pořadu dne“ se vymstí.
Ukazuje se, že není šťastnou průpravou, když někdo po absolvování studia vklouzne hned do funkcí a apartního stylu. Nejsem sám, komu začínají vadit v jeho řeči neustále omílané fráze. Jenže co si vybral, čím se obklopil, s tím nyní musí hrát a tak přichází o možnosti manévrování – a to se v politice vymstí Josef Sedlák
Utečenci, vyhnanci a česká politika. Landsmanšaft je na pochodu
a naši politici provádějí pštrosí politiku
Když mluví tzv. vyhnanečtí politici, či píše jejich tisk o Němcich, kteří museli opustit své domovy v závěru druhé světové války, pláčí nad jejich zlým osudem Jde o 15 milionů soukmenovců, z nichž údajně mělo ztratit životy asi 3 miliony z nich. Ano, je pravda, že tito lidé při svém Drang nach Westen hodně vytrpěli. Někdy nemohli pochovávat ani své mrtvé. Na útěku se nemohli zastavit. Sovětskou armádu měly v patách. Její letectvo nad kolonami uprchlíků denně několikrát přelétávalo, bombardovalo je a střílelo na ně z leteckých kulometů. Ještě horší bylo, když sovětské tankové jednotky prorazily frontu a valily se na západ. V bojových podmínkách se těžko mohly vyhýbat uprchlickým kolonám. Lidé v povozech, které nestačili sjet z cesty, nepřežili. A když si uvědomíme, že mrazy byly souputníky utíkajících, můžeme si představit, jak živí museli strašně trpět, každou hodinu, každý den, týden, měsíc.
Ano, jsme lidé a jistě každý z nás má soucit s trpícími. Němci zpravidla viní ze smrti mnohých jen bezohlednou sovětskou armádu. Jistě mají část pravdy. Neuvědomují si však, že žádná armáda na světě v těžkých bojích nemůže měnit trasy svých útoků, rychlost postupu, jsou dány rozkazy příslušných velitelů, poskytovat pomoc civilistům a dávat jim jist. Němci by si měli vzpomenout, jak jejich tankové sbory postupovaly Ruskem v r. 1941 a následně v r. 1942. Za sebou zanechávaly hořící města a vesnice, tisíce a tisíce mrtvých civilistů. Za tanky pak šly vraždící jednotky SS, které měly na svědomí statisíce sovětských občanů. Tak probíhala genocida Slovanů – Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů. Genocida Němců rukou sovětů se nekonala. To je základní fakt, který by si měli Němci uvědomit.
Je zajímavé, že Němci obviňují ze smrti svých soukmenovců Poláky, Rusy, Čechy, Jugoslávce, ale o vině tehdejších německých orgánů na tragickém osudu utečenců téměř vůbec nemluví, a to je základní a hrubý nedostatek v jejich vidění tohoto úseku německých dějin.
Především německá správa východním Pruskem počínaje nechtěla dát souhlas k evakuaci obyvatelstva ohroženého probíhajícími boji. Gaulajtři vycházeli z toho, že vojáci s mnohem větším nasazením budou hájit vesnice, města, kde v domech je plno dětí a žen. Nadto částečně ještě žili v přeludech o vítězství Německa nad nepřáteli. Pokud někteří Němci se rozhodli opustit své domovy bez souhlasu příslušných německých orgánů, riskovali smrt zastřelením za poraženectví a zbabělost. Když konečně správní orgány rozhodly o evakuaci, bylo často již příliš pozdě. Došlo k případům, kdy místní rozhlas oznámil evakuaci obyvatelstva, ale v tu dobu již byl slyšet hukot blížících se sovětských tanků. A v těchto podmínkách pak utíkat bylo již krajně nebezpečné. Dostat se mezi frontové linie nebo dokonce do probíhajících bojů německé armády s ruskou bylo téměř sebevražedné. O průběhu války na východních území Německa píše Quido Knopp, známý německý historik, ve svém díle „Útok. Konec války na východě“, Berlín 2004. Některé události v této knize uváděné, budou ještě předmětem naší pozornosti.
Zkoumali němečtí historici i uvedené skutečnosti v souvislosti s velkým počtem obětí mezi utečenci? Nic o tom nevím, ale rozhodně profesionální „vyhnanci“ tyto ztráty, které byly zřejmě značně vysoké, jaksi pomíjejí. Přesto jsou faktem. Bohužel o nich nemluví ani mnozí němečtí politici. Nemám na mysli jen E. Steinbachovou, ale třeba i „velkého přítele“ Čechů, Horsta Seehofera. Ten neustále vypráví o vyhánění, o jeho protiprávnosti, o právu vyhnaných na vlast a tak dále. „Vyhnanečtí“ politici řeční dále o tom, že jsme je oloupili a pak vyhnali. Škody, které jim vyhnáním vznikly, údajně dosahují stamiliard euro. Posselt dokonce fantazíruje o tom, že sudeti jako druhý národ českých zemí vytvoří společné s českým národem česko-německou federaci. Proto jsme měli rozpustit česko-slovenskou federaci, aby mohla později vzniknout česko-německá?
Co to všechno znamená? Především to, že tito politici a státníci přecházejí bez dalšího Postupimskou dohodu, někteří dokonce mluví o její neplatnosti, Pařížskou reparační dohodu a další mezinárodní smlouvy Spojenců, uzavřené v době po druhé světové válce. Mezinárodní právo a jeho některé principy, zejména svrchovanost států, nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí, jakoby přestávaly platit. A to vše má v politické praxi blízko k přepisování našich dějin, k revisionismu a v tom horším případě k revanšismu. Co dělají naši státníci a politici? Pštrosí politiku, pokud nejde zrovna o něco horšího. O ničem neví, nic se neděje, na nic nereagují. A to vše bychom měli vzít v úvahu, až půjdeme volit! O volební výsledky ČSSD se tak ve značné míře zaslouží pan premiér B. Sobotka, ministr L. Zaorálek spolu s ministryní Marksovou-Tominovou a ministrem Diensbierem. Pro KDU-ČSL zaboduje D. Herman, ministr-krajan tzv. sudetských Němců. O TOP 09 a ODS raději nemluvit, Zelení se pochovávají sami, zvláště pak za viditelné a účinné pomoci M. Horáčka a M. Uhla. Komu z nich bude v německé Walhalle postaven pomník na přímluvu čtvrtého bavorského kmene? Dr. O. Tuleškov
V Ústí plánují otevřít sudetoněmecké muzeum. Kudla v kapse se otevírá nejen válečným veteránům, proti jsou i mnozí historici
Nápad otevřít v Ústí nad Labem, dřívější baště militantního sudetoněmeckého separatismu i centra teroristů z Wehrvolfu, muzeum německé menšiny, naprosto jednoznačně odsuzují váleční veteráni z Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Koncepce podle nich zcela opomíjí opakované snahy Němců podmanit si zemi, kam kdysi byli pozváni jako hosté. Zcela pak pomíjí dva sudetoněmecké puče proti Československu v roce 1918 a 1938.
Podle názorů expertů a poradců ČSBS je mylná už základní koncepce celého projektu a tím se věc posouvá k manipulaci s dějinami - což je ostatně v poslední době stále častější jev nejen u nás, ale i v Německu, Rakousku nebo Maďarsku.
„Po důkladném prostudování považuje ČSBS realizaci koncepce pro náš Svaz za naprosto nepřijatelnou,“ uvedla pro Krajskelisty.cz tisková mluvčí ČSBS Jana Časnochová.
Německá snaha zničit Čechy není zmíněná
Podle experta ČSBS na historii Jiřího Jaroše Nickelli koncepce muzea vychází z omylu, že dané území bylo osídleno Němci nepřetržitě od 13. století. To je podle Nickelliho v rozporu s historickými výzkumy profesora Jana Kaprase, který výsledky své práce využil jako expertní člen československé delegace při mírových smlouvách v roce 1919. „Německé osídlení se uskutečňovalo v rámci české státnosti a bylo problémem loajality tohoto obyvatelstva k této české státnosti, zejména v roce 1918, kdy se tzv. sudetští Němci chtěli odtrhnout z nově vzniklého Československa a vytvořili v našem pohraničí separatistické provincie tzv. Německého Rakouska a také o 20 let později, kdy Německo už bylo nacistické,“ tvrdí Nickelli.
V materiálech muzea podle něj také chybí zdůraznění plánů sudetských Němců, vyjádřených jejich nacistickým bossem Konrádem Henleinem v jeho známém projevu ve Vídni.
„Zde už nešlo jen o loajalitu vůči českému státu, ale o plány na vyhubení českého národa a germanizaci prostoru. Není zmíněno ani povstání ozbrojených německých jednotek v září 1938 nebo zabíjení Čechů, Němců a příslušníků dalších národností německými civilisty i ozbrojenci i při transportech z koncentračních táborů na konci 2. světové války,“ vrtí pobouřeně hlavou expert ČSBS.
I proto musí být podle něj zřejmý rozdíl mezi likvidací obyvatelstva a poválečným zákonným odsunem sudetoněmeckých zrádců.
Falšování historie už od rakouského císařství
V ústecké expozici není podle historiků také ani slovem naznačeno, že český stát byl v různých dobách také důležitým azylem a ochráncem pro německé obyvatelstvo. Naopak podle Nickelliho, ale i válečného hrdiny od Tobruku plukovníka Pavla Vranského, je zcela idealizována rakousko-uherská říše. „Je zde líčena jako harmonická, rovnoprávná domovina různých národů. Ve skutečnosti ale tato rovnoprávnost fungovala jen mezi Němci, Maďary a Rakušany. Ostatní národy, zejména slovanské, byly potlačovány a germanizovány,“ říká Vranský, který za války také bojoval jako letec v rámci britského Královského letectva RAF. „Není zde uveden ani postoj Československé republiky k německé menšině, i když z německé strany považovaný za nedostatečný, například německé základní, střední i vysoké školství a povinná výuka němčiny na českých školách. Tak dobře jako u nás se Němci neměli nikde jinde, Československo bylo i ve vztahu k národnostním menšinám nejliberálnějším státem starého kontinentu. A to přesto, že se o první puč tzv. sudetští Němci pokusili už v říjnu 1918,“ doplnil Vranského Jiří Jaroš-Nickelli.
Přepisování dějin v českých muzeích
K výtkám obou veteránů k ústeckému německému muzeu se připojil také Václav Pavlíček z University Karlovy, když upozornil na pokračující snahy českých politiků a státních úřadů měnit výklad historie v řadě českých muzeí. „Podle mých informací od pracovníků místních samospráv se v současné době přehodnocuje koncepce muzejních expozic, a to v protikladu s tradicemi První republiky, které navazovaly na ideje T.G. Masaryka. Za tyto hodnoty přitom bojovali Češi jak v 1. tak i 2. světové válce. Se zřetelem k mezinárodním souvislostem (vzniku muzea tzv. sudetských Němců v Ústí - pozn. red.), by bylo zajímavé zjistit, zda existuje podobné muzeum historie Lužických Srbů a dalšího slovanského obyvatelstva v Německu nebo v Rakousku. Nebo třeba muzeum vídeňských Čechů,“ uvedl Pavlíček. Petr Blahu
Ministryně zdravotnictví Litvy nabídla chudým Litevcům eutanazii
Autor: BKP
„Eutanazie může být dobrou volbou pro chudé lidi, kteří kvůli chudobě nemají přístup k paliativní péči.“ Toto „řešení“ pro chudé pacienty navrhla nová litevská ministryně zdravotnictví Rimante Šalaševičiute.
Postu ministryně se tato žena ujala začátkem července a okamžitě zahájila diskusi o legalizaci eutanazie v Litvě. Uvedla, že Litva není sociálním státem, kde by byla paliativní péče dostupná pro všechny, kteří ji potřebují. Eutanazie proto prý může být řešením pro lidi, kteří „nechtějí obtěžovat své příbuzné pohledem na své utrpení“.
Ministryně zdravotnictví vznesla také otázku „dětské eutanazie“. Připomněla litevské veřejnosti, že takové „právo“ mají již belgické děti. Ministryně se tak svými prohlášeními připojila ke kampani za legalizaci eutanazie v Litvě. Mnoho litevských lékařů však protestuje proti tomuto nemorálnímu a cynickému způsobu smrti.
Strachy a fobie
Eurlng Dr Bohumil Kobliha
Jistě se něčeho bojíte, já také. Musíme se bát, poněvadž to je navrženo, žádáno a chtěno, kýmsi nad námi. Tak na příklad ani nevíte, že můžete být teroristy, jak si v Anglii na televizi před časem dělali legraci, když to ještě nebyl zločin (totiž dělat si legraci z něčeho, co vás k vtipu, žertu, anekdotě či k smíchu nutí). I dnes musíme opět podstoupit námahu potlačit smích či jen úsměv, jako jsme to kdysi dělávali při hodinách "marxáku" či v dějinách VKSb. Takové chování se dnes doporučuje všude, zejména když si musíme zout boty či jsou nám odebrány nůžtičky či pilník na manikuru při bezpečnostních prohlídkách před vstupem do odbavovacího prostoru aerolinek. Nasaďme tvář Cyrana či masku "ovčana", jinak můžeme být popotahováni zákonem, ale to už znáte. Výchova k poslušnosti nastávajícím totalitám Bankéřů světa musí pokračovat!
Jsou ale také jiné společenské a zdravotní přestupky, ze kterých můžeme být obviněni, na příklad z homofobie vyvolané dvěma fousáči, co si dávají na ulici vášnivého "francouzáka", a vy se otočíte se šklebem a nadzvednutým žaludkem k vrhnutí. Ale berte prášky proti "mořské nemoci" preventivně, když jste normální mužský?!
Se strachem pracuje také odedávna medicína, dnes krzevá Národní pojištění (zde NHS) ve spolupráci s farmaceutickým průmyslem. Nemoci můžete mít všechny na světě, jako ten student medicíny (podle Medicíny v županu) tak jak studoval diagnostiku včetně mimoděložního těhotenství. Odpovědní lékaři vám nějakou chorobičku vždycky najdou, jako Bobince, manželce Dr.Suffoka ve Zvonokosech. Pokud chcete v tom ohledu být informovanější a nahlédnout více do tajů medicíny, doporučuji vyhledat třetí díl Zvonokos-Lázně, Gabriela Chevaliera. Tam mladý dr.Suffok doplní všechny vaše znalosti a jak to všechno chodí ve světě felčárů. Velice poučné - žádná legrace!
Ovšem v politice hraje strach prvořadou roli v "manipulaci s materiálem", totiž s námi. Strach nás nutíval zabít hada. Strach se tedy musí použít k zabití medvěda, toho ruského, poněvadž mu nemůžeme (dle západního) tisku věřit! Návod také platil donedávna i o Iránu. Tam se to v minulých týdnech ale najednou pošouplo. Atomové ohrožení Iránem pominulo, když shia Irán nabídl pomoc proto sunni a ISIS "vzbouřencům".v Iráku. Svět se točí jak korouhvička!
Od Velké říjnové revoluce, kterou zaplatili Leninovi ve své generozitě němečtí bankéři, a přes krvavé řeky všeho druhu se obtížnými kroky Rusko z SSSR dostalo k Federaci. Dle skutečností, které pozorujeme, se unikátním způsobem za poslední léta Federace dostává z obtížného dědictví. Leč nepřestala být pro bdělé vlády Západu strašákem na občany. Oprašují se stará a konstruují nová rusofobní povzbuzení. Od cvičení ve zbrani, jako byly a jsou prý "nálety" ruských letadel až k vzdušnému prostoru Britanie (viz např. The Sunday Times Idále jen S.T./ z 13.3.2011, zpráva "Russians fly bomber within 12 miles of UK") a kterým RAF zabraňuje, až do doby současné (S.T. 23.2.2014), kde duchem nadaný sloupkař Adrian Wooldridge skládá verše o tom, že Putin byl otřesen Kyjevem a že ho dodělá jeho prohnilá (!) ruská ekonomie. Proč tak "zasvěceně" zhurta a pro koho ty báchorky? Poněvadž nové cesty Ruska vadí Západu a snílci o vládě nad světem chtějí - jako poslední stupínek - dobýt ruské přírodní zdroje.
Ale než si tohoto tématu všimneme dále, připomeňme co si může dovolit Západ a co Rusové ne. S.T. 18.5.2014 přinesly v článku RAF chase off Pufin's "zombies" senzaci, jak letadla britské RAF trénovala s polskými Mig-29 v rámci příprav boje proti "agresivním" Rusům a jak statečná letka vedená komandýrem Billy Cooperem fotografovala sovětské lodi na Baltiku, jakoby Ruská federace měla Baltik zakázán. Cožpak Kaliningrad není ruský? Škádlení jako kdysi ve "studené válce" pokračuje.
To by ale Bankéřům světa moc nevadilo. To, co skutečně překáží, je moderní ruská obchodní strategie. Nejnověji je to smlouva ruské společnosti Gazprom s rakouskou firmou OMV o budoucí spolupráci na nejnovějším ropovodu, tzv. South Stream Pipelíne, jak se můžeme dočíst ve zprávě Austria under fire for cosying up to Kremlin (Obvinění Rakouska že se paktuje s Kremlem) v S.T. z 28.6.2014.
Zákazníci ruské nafty a zemního plynu se chtějí pojistit proti tahům Čtvrté říše a americkým "bezpečnostním hrám" na Ukrajině a všude na obvodu území Ruské federace, a to se Západu nelíbí. Totiž zatímco administrativám USA vůbec nemusí jít o prosté Evropany, rozumné vlády států Evropy se naopak musí snažit o to, aby jejich občané měli na čem vařit, čím topit a měli benzin na dopravu. Když to selže, mají katastrofu na krku.
Čtvrtá říše a USA chtějí oproti tomu mít vše "pod palcem", a tak si prostrkávají, ty co jsou ochotni jim sloužit všude. "Putin chce rozštěpit Evropskou Unii", pravil k projektu ropovodu švédský ministr zahraničí Carl Bildt (S.T.28.6.2014).Také jeden "kůň Bankéřů světa.“ Západ může dělat obchody, jak se jim zlíbí, ale běda když Rusko dělá své - vari satanáš!
Je libé pro veliké USA si hrát na policisty světa a ekonomickou velmoc, která všem poručníkuje, ale kdo to má tolerovat! Lidé chtějí žít!
Ropovod má být dlouhý 1520 mil a má vést z Ruska pod Černým mořem přes Bulharsko, Srbsko, Maďarsko do Rakouska a má stát 23 miliard v britské měně. Bulharsko ale pod tlakem "hodného" EU, Čtvrté říše, která tak dbá o svůj ovčín, zastavilo na ropovodu projektové práce. Nepochybuji, že je přesto obnoví, až jim Ruská federace nabídne část toku nafty za realistické ceny. Naftovod má začít pracovat v roce 2017. Běda, troufne-Ii si Čtvrtá říše omezoval svéprávnost rozhodování členských států EU, kde nakupovat a kde ne!
Jak to myslíte se svobodným obchodem, se svobodou a suverenitou národů a států vůbec, páni kapitáloví geniové USA a EU?
Vzpomeňme na naše padlé!
Je mi moc líto, že se dnes potvrdily zvěsti o tom, že naši dva kluci Ivo Stejskal z Brna a Vojta Hlinka ze Žatce 12.08.2014 padli u vesnice Mijusinck, bohužel i na místě byli pohřbeni. Musíme být všichni na ně hrdí, protože bránili čest této země, hájili pravdu a podpořili tímto hrdinským činem slovanskou sounáležitost. Všichni Kellnerové, Světlíkové nebo Komárkové by jim měli s hlubokou úctou se klanět, protože tito chlapi zachraňují obraz naší země v Rusku, aby ostatní mohli dále si vesele obchodovat. Já osobně vyvěsím na svém domě do konce týdne vlajku, abych je uctil. Pokusím se zorganizovat tichou vzpomínku na ně, pokud s tím budou jejich rodiny souhlasit. Upřímnou soustrast jejich rodinám a čest jejich památce!!!!! Napsal Vinogradov Přátelé Ruska v ČR
S lítostí oznamujeme přátelům, kolegům a známým, že prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc., ukončil nedlouho po svých 85. narozeninách svou životní pouť.
Zemřel po dlouhé těžké nemoci 12. srpna 2014. Rozloučili jsme se s ním v úzkém rodinném kruhu
Výsledků práce, kterou vykonal jako pedagog pro výchovu, školu a školství, si budeme vážit do konce svých dnů. Bez odezvy nemůže zůstat ani jeho dlouhodobý intelektuální zápas za lepší osud národa a vlasti, za větší míru občanské odpovědnosti v naší zemi.
Zároveň si budeme přát, aby alespoň vskrytu vzpomínek a představ zůstával s námi i jako člověk, se svými nekompromisními postoji, se svým smyslem pro přátelství a spolupráci, pro svou radost z poznávání světa a pro svůj dobrosrdečný a láskyplný humor.
Za celou rodinu prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., manželka
Vzpomínka na ing. Dalibora Plichtu, jednoho z obnovitelů ČSSD
(*20.12.1920 v Českých Budějovicích, +6.8.2014 v Praze)
Řadu let vedl ing. Plichta semináře, které se po určitou dobu s konaly v Lidovém domě, a následně pak několik let v budově Poslanecké sněmovny, v místnosti Státních aktů. Pořádal je jako předseda „Nezávislé skupiny Věrni zůstaneme“ ve spolupráci s ing. J. Kohlíčkem, tehdy poslancem českého parlamentu. Rád vzpomínám na ona setkání, jichž jsme se často zúčastnil. Znamenala pro českou vlasteneckou obec hodně. Scházeli jsme se, slyšeli mnoho zajímavých údajů, svobodně diskutovali. Tak jsme si udržovali a upevňovali i vzájemné vztahy.
Dalibor byl též autorem několika knih s česko-německou a eurounijní tématikou. Publikace si sám vydával a převážně musel pečovat i o jejich prodej. Jeho texty mám v knihovně. Nejlepší způsob, jak na Dalibora vzpomínat, bude jistě postupně otiskovat některé pasáže z jeho knih, což s radostí uděláme.
V posledních několika letech Dalibor již nevystupoval na veřejnosti. Prodiskutovávali jsme však řadu otázek. Společně jsme se rozhodli vydávat České národní listy v tištěné podobě. Viděl jsem ho naposled před několika měsíci. Vždy jevil zájem o aktuální politické otázky i o vlastenecké dění. Přispíval svými radami, nápady i následným zájmem o jejich realizaci. Telefonicky jsme spolu mluvili ještě koncem června, kdy jsme se dohodli na zářijovém setkání. Již k němu nedojde. Bohužel!
Jsem přesvědčen, že Dalibor patřil k předním osobnostem české vlastenecké obce. Byl jedním z jejích velikánů. Svému národu sloužil až do posledních dnů svého života. Vřele mu proto děkujeme za vše. Jeho příklad a myšlenky zůstávají i nadále v nás. Bude žít mezi námi, dokud my živi budeme! Dr. O. Tuleškov
Sudetoněmci a čeští sudetomilové snažívě usilují o přepisování našich dějin
Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Podle tohoto receptu je tak E. Beneš prezentován také jistou částí českých publicistů naší veřejnosti už po léta. Ideové centrum této části publicistiky je soustředěno kolem časopisu Střední Evropa,[20] který začal vycházet jako sborník v r. 1984 v disidentském samizdatu. Již v té době byly na jeho stránkách publikovány texty, dštící - při habsbursko-sudetoněmecké ideové orientaci a zdrojích, z nichž se napájel, to ovšem není udivující - žluč, nenávist a pomluvy všeho druhu, to vše v neuvěřitelně amatérské a primitivní podobě především proti Československé republice vůbec a jejím zakladatelům T.G. Masarykovi a E. Benešovi. V tomto prostředí je rozpad habsburské monarchie v r. 1918 katastrofou, vznik Československa pohromou a křivdou, atd. Získal jsem si tehdy soukromou cestou přístup k těmto sborníkům, napsal jsem i polemiku s jedním z textů. Redakce sborníku však kategoricky odmítla můj polemický text uveřejnit; uveřejnil jsem jej proto v levicově orientovaném samizdatovém sborníku Historické studie.[21] Není tu místo na probírání podrobností; polemizoval jsem s překvapujícím překrucováním a neméně překvapující neznalostí základních faktů, resp. sklonem vůbec nepřihlížet ke skutečnostem "nepohodlným". Bylo to způsobeno zcela zřejmě přímo programovým čerpáním pouze z jednoho druhu německy publikovaných prací, tj. extrémně nacionalistického. Tento druh vypjaté jednostrannosti se však stal trvalou
charakteristikou produkce tohoto okruhu, usilujícího o tzv. reinterpretaci českých dějin. Některé z těchto textů byly po listopadu vydány samostatně, typickým příkladem nejen orientace, ale i fanatismu dikce a ubohosti argumentace byla amatérská práce o údajném "českém bloudění". Název revue "Střední Evropa" byl patrně zvolen vzhledem k tehdejší značné popularitě značně naivních a papírem šustících představ z dob disentu o možnostech středoevropské spolupráce, jež se ovšem ve střetu s realitou rychle rozvály. Spíše by jí slušel název Mitteleuropa, ještě lépe však asi C. a k. habsburská střední Evropa. Je příznačné, že tato nevelká skupina, definující se programově jako ultrakonzervativní, .monarchistická, habsburkofilská a ultramontánně katolická, se prezentovala české historické veřejnosti rádoby vědeckou konferencí právě o E. Benešovi v Praze v září 1992 pod názvem "Politika dr. Edvarda Beneše a střední Evropa". Jako spolupořadatele si nezvolila žádný český nebo tehdy ještě československý historický ústav ať Akademie věd nebo kterékoli z univerzit, ani cechovní sdružení historiků Historický klub, ani volně zvolenou skupinu českých historiků, ale velmi charakteristicky právě Sudetoněmeckou akademii věd! Je příznačné pro specifické respektování názorové plurality, že můj stručný referát, ač byl na konferenci přednesen, nikdy otištěn nebyl. Chápu, byl by v takřka jednotném ladění celé akce působil příliš disharmonicky. Hned od prvního legálního č. 14 najdeme v této tiskovině výběr protičeských a protičeskoslovenských textů nejrůznější provenience, počínaje úvodem k jakési dokumentaci odsunu (přirozeně sudetoněmeckého původu) k ukázkám z práce F. Fejtö o konci habsburské monarchie, což je historicky zoufale chatrný pamflet. Když polská pařížská Kultura otiskla amatérsky čechožroutský článek, hbitě byl přeložen a otištěn. Česká historická obec kroužek kolem "Střední Evropy" nikdy nebrala a dodnes nebere příliš vážně na vědomí, především pro jeho očividný amatérismus a vyhraněnou politickou jednostrannost a úzkoprsost. Žádné seriózní vědecké výkony tato skupina nikdy nepředložila, stala se však vhodnou tribunou pro publikaci nejrůznějších textů sudetoněmeckých autorů z okruhu SKS a organizačním jádrem skupiny jim sekundujících publicistů českých.
(Z textu prof. J. Valenty „Benešovy dekrety“)
K našim aktivitám
V současnosti návštěvnost našeho webu přesahuje 14 tisíc hostí za měsíc. FB pak v průměru přes 4000. Náš web navštěvují hosté z více než 50 států. Nejvíce je jich ze Slovenska, přes 1000, dále pak z Německa a Anglie, po stovkách hostí za měsíc, v dalších státech pak nejvíce z USA, Kanady, Brazílie již jen po desítkách. Z Ruska k nám přichází pouze 11 návštěvníků. Z měst vede Praha, přes 4000 návštěv za měsíc, Brno necelých tisíc, následuje Ostrava, Plzeň, Bratislava, Orlová, České Budějovice, Hradec Králové a další .
Zatím stále jde o letní návštěvnost, která je menší než v období zimních měsíců. Celkově za rok oslovíme asi 240 až 250 tisíc hostí. Návštěvnost můžete i vy zvyšovat, když budete informovat své známé o našem webu a FB, a poskytnete jim jejich adresy.
Minulý rok jsme vydali celkem 50 titulů o celkovém nákladu zhruba kolem 8000 výtisků. Je důležité, aby každý příjemce brožurek s nimi dále pracoval. Kopíroval je, rozšiřoval, půjčoval, aby jejich dosah byl co nejširší.
Pokud jde o Vaše dobrovolné finanční příspěvky, pak je nutné říci, že celkově byly dost nižší než obvykle. Víme, že mnozí z vás musí počítat s každou korunou. Když však získáme méně příspěvků, musíme svou činnost přizpůsobovat daným možnostem.
Bude-li moci někdo z vás, vážení přátelé a spolupracovníci, nám poslat mimořádný příspěvek, velmi to uvítáme a předem děkujeme. Současná doba vyžaduje, abychom ve společném úsilí nepolevovali, právě naopak. Děkujeme vřele za všestrannou podporu, jíž nám poskytujete.-red.
Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 1.9. 2014.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz