XIX./2
Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA
A METOHIE
.Je proto nezbytné zopakovat to, co řekl speciální představitel USA pro Jugoslávii Robert Gelbard na brífinku v Bělehradě 23. února 1998 v hotelu Hyatt Regency: -„Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí vyvolané teroristickou činností prováděnou teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště_od strany UÇK (KLA – Kosovo Liberation Army), Kosovské osvobozenecké armády. Je to bez pochyby teroristická skupina. Nepříjmu žádné ospravedlnění…“ Obrat o 180 stupňů pak uskutečnil mluvčí Pentagonu MacLenny 29. června 1998, když mezi jiným prohlásil: „Ministr zahraničí (M.Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ´teroristicou organizací´. Takové určení nebylo provedeno v případě KLA (UÇK), a to je všechno…“ Takže M.Albrightová může říct, podle své chuti, která vražda je OK, a která je zločin…
Agresoři tak získali „vynikající“, všeho schopné spojence mezi narkomafií, teroristy, islámskými fundamentalisty, krajně levicovými i krajně pravicovými Albánci, mezi různými zločineckými skupinami, ale i mezi tvrdými albánskými nacionalisty. Agresoři a s nimi spolupracující značná část médií zcela zapomněli na nemalý počet kosovských Albánců, kteří byli prosrbští, projugoslávští, kteří byli bez milosti zabíjeni od UÇK, pokud včas neutekli. Oni nebyli zrádci svého národa, pouze chápali skutečnost, že jím Jugoslávie (Srbsko) skýtala mnoho kladného pro život, pro další pokrok: zdravotnictví, školy, kulturu, výstavbu průmyslu i infrastruktury, částečně i mnohem více příležitostí pro zaměstnání, postupně se zvyšující právní jistota. To „kladné pro život“ si snadno mohli ověřit při porovnání s bídnými poměry v samotné Albánii.
Rudolf Reitz, ředitel české odbočky humanitární organizace ADRA, řekl mnoho zajímavého o událostech v Kosovu, ve svém rozhovoru v Právu (22.června 1999): „Pouze asi jedna třetina veškeré humanitární pomoci se dostala k uprchlíkům v Albánii. Ten konflikt nebyl nikdy jednoznačný. Nikdo by nemohl říci, že jsou Srbové vinni za všechno…Nicméně si mnozí pozorovatelé všimli, že odchod Albánců z Kosova byl příliš rychlý – a že jejich návrat byl ještě rychlejší. To nebylo normální…Nikoho nepodezírám, nemohu si ale vysvětlit tuto bezpříkladnou rychlost útěku a repatriace, neviděnou jinde …Náhle se objevil problém Kosova a pak jsme začali kupovat potravu a hygienické potřeby PRO TISÍCE LIDÍ, KTEŘÍ PRCHALI PŘED NATO BOMBAMI ANEBO BYLI VYHÁNĚNI OD UÇK: NĚKTEŘÍ Z NICH SE, PRAVDĚPODOBNĚ NA SAMOTNÉM ZAČÁTKU, ZÚČASTNILI ORGANIZACE SAMOTNÉHO PROBLÉMU…“
Úspěchem pro všechny ty, kteří plánovali rozkouskování Jugoslávie a maximální poškození Srbska, byla bezesporu okupace Kosova a Metohije, získání předem plánované základny (veliká americká základna Bondsteel na Kosovu, nedaleko Uroševce, ve které je 5-6 000 amerických vojáků), vyzkoušení nových typů zbraní, zbavení se části případně poněkud zastaralé munice (bomby, rakety), zvýšení výroby nových zbraní… NATO agresorům jaksi „prošlo“ použití zakázaných typů zbraní, jako byly zohavující a smrtící kazetové bomby, munice s ochuzeným uranem. Psalo se o tom, bylo to kritizováno, ale nic se zatím uživatelům zakázaných zbraní vůbec nestalo. „Úspěchem“ byla i skutečnost, že se pro naivní, někdy i neinteligentní, a pro ignoranty podařilo ještě více démonizovat Srby, ještě více zvýšit mezietnickou nenávist na Kosovu, což se už podařilo v Bosně. Veliká část veřejnosti se stala obětí podvodů, udělali z ní v řadě případů hlupáky. Události na Kosovu a Metohiji (ne ale NATO bombardování) do 10. června 1999 nemohou být kvalifikovány jako genocida nad Albánci, protože její definice zní, že je to úmyslné zabíjení (vyvražďování) celé rasové nebo kulturní skupiny (podle The Penguin English Dictionary, Penguin Books, London, 2004), a to se nedělo. Spíš genocidně postupovalo NATO, jehož bomby a rakety při tom zabíjely paušálně, bez výběru národnosti.
FRJ obžalovala 29. dubna 1999 u Mezinárodního soudního dvora v Haagu (to není ICTY) deset NATO států pro letecké útoky (bombardování), které splňují skutkové naplnění útočné války (agrese) a genocidy. Nicméně tento soud zamítl 3. června návrh na okamžité prozatímní zastavení bombardování, ale přiznal, že postup NATO vrhá „závažné otázky“ pro mezinárodní právo. Komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová ostře kritizovala NATO (31. května) za používání kazetových bomb a za ničení civilních zařízení jako školy a nemocnice. Po konci bombardování (10. června 1999), návrat kosovsko-albánských uprchlíků byl doprovázen četnými násilnostmi proti Srbům a Romům, které nabíraly povahu „etnických čistek“. KFOR zcela nedostatečně plnil svou roli při obhajobě Nealbánců proti vracejícím se Albáncům. Byly hlášeny četné vraždy Srbů i Romů. Do konce června 1999 uprchlo z Kosova a Metohije hodně přes 70 000 Srbů a Černohorců. Plná neschopnost KFOR (nebyla od některých i „chtěná“?) zajistit bezpečnost Nealbáncům se projevila za „kosovské křišťálové noci“ 17.-18. března 2004 při násilnostech albánské chátry proti Nealbáncům, za zbabělé nečinnosti Francouzů a Němců z KFOR, za statečnosti českých, slovenských a švédských příslušníků KFOR, při obraně lynčovaných Romů a Srbů.
ODCHOD ARMÁDY I POLICIE FRJ Z KOSMETU, REZOLUCE RB č. 1244
Po 78 dnech ničení, zabíjení v Srbsku a v jeho provincii Kosovo a Metohija (KosMet ) i v provincii Vojvodina, částečně i v Černé Hoře, agresor NATO se dohodl s vládou FRJ na přerušení palby 10. června 1999. Toho dne slíbila přerušit nepřátelství i UÇK. Jako prostředníci dohody mezi FRJ a NATO vystupovali představitel Ruska Viktor Černomyrdin a prezident Finska Martti Ahtisaari, který před tím jako prezident podporoval výstavbu pomníků pro padlé finské členy norské SS divize Viking (v které byl údajně jeho otec důstojníkem), proslulé zvěrstvy proti obyvatelům Ukrajiny a severního Kavkazu. Vláda FRJ souhlasila pod strašným tlakem událostí, po vandalském ničení země a zabíjení jejich obyvatel organizací NATO, s návrhem plánu států G8 (USA, Britanie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo + Rusko). Dohoda o tom byla podepsána v městečku Kačanik, nedaleko jihovýchodní hranice provincie Kosovo s Makedonii. V Rusku v té době vládl slabý prezident Jelcin, až trapně poslušný Západu, nejednou opilý, který z Ruska udělal bezmocného obra. Je sice pravda, že se kolem 10. dubna 1999 šířily zprávy, že se chystá připojení FRJ (Srbska) k Rusku a Bělorusku, říkali to i někteří významní ruští představitelé, ale byla to jen taková prázdná slova. Kdyby v té době byl v Rusku u moci energický a cílevědomě postupující prezident Vladimír Putin, krvavá avantura a zločiny organizace NATO v Kosovu by se jistě neuskutečnily.
Podle dohody v Kačaniku měla (1) armáda, policie FRJ a všechny srbské paravojenské jednotky opustit Kosovo a Metohiji do 10 dnů. Po ukončení jejich odchodu (2) se mělo po určité době vrátit určité jednotky armády FRJ a policie do Kosova. (3) UÇK a jiné ozbrojené skupiny Albánců se měly odzbrojit (demilitarizovat) a odevzdat své zbraně do tří měsíců. Měl se (4) umožnit bezpečný návrat všech uprchlíků do provincie. Provincie Kosovo a Metohije však při tom zůstává i nadále součástí FRJ. Rezoluce Rady bezpečnosti (RB) OSN číslo 1244 byla o tom všem podepsána 10. června 1999, 14 členů RB hlasovalo pro, hlasování se zdržela jen Lidová republika Čína. V rezoluci byla stanovena časově neomezená přítomnost mezinárodních bezpečnostních sil KFOR (Kosovo Force), které měly zaručit zastavení nepřátelství mezi Srby a Albánci, zajistit odzbrojení albánských skupin, zajistit bezpečnost mezi etniky. Generální tajemník OSN Kofi Annan dostal za úkol utvořit „mezinárodní civilní správu“, UNMIK , United Nations (Interim Administration) Mission In Kosovo, která má nastolit prozatímní vládu, „pod kterou obyvatelstvo Kosova bude moci požívat výraznou autonomii v rámci Federativní republiky Jugoslávie (FRJ)“. Dále byla potvrzena kompetence trestního tribunálu v Haagu (ICTY) pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které se odehrály na Kosovu. Bohužel, to, co napsal jako titul článku John Laughland o ICTY v londýnském The Times (17.června 1999), platilo plnou měrou i o jeho postupech po událostech na Kosovu a Metohiji (1998-1999): „Mezinárodní trestní tribunál – Darebácký soud se zmanipulovanými pravidly“ (International Criminal Tribunal – Rogue court with rigged rules). Jako příklad je níže uveden do nebe volající výsměch právu, když v roce 2008 válečný zločinec par excellence, mnohanásobný vrah a dokonce premiér vlády Kosova (po 2004) Ramush Haradinaj, byl v Haagu zproštěn jakékoli viny a soud s ním pozastaven. Kofi Annan měl dále vyzvat všechny vlády a mezinárodní organizace, aby se účastnily obnovy Kosova. Toto se mělo uskutečnit na plánované konferenci dárců.
KFOR odchodem armády FRJ, s kterou odcházely (prchaly) desetitisíce Srbů, Romů, projugoslávských Albánců i jiných, převzal její mocenské postavení. Jeho první oddíly vstoupily z Makedonie a Albánie do Kosova a Metohije. Celkem 19 NATO států a dalších 11 v rámci partnerského programu zajistily začátkem léta téměř 48 000 vojáků. Z toho nejvěrnější spojenec USA Tony Blair („Clintonův britský pudlík“, jak ho nazval americký intelektuál Thomas Fleming) „dodal“ 13 000 mužů, USA zajistily 7 000, Francie a Německo po 6 000, Itálie 3 500. Prvním velitelem okupační armády byl britský generál Michael Jackson, vystřídaný v září německým generálem Klausem Reinhardtem. KFOR měl zajistit (1) bezpečnost všech etnických skupin a hlavně pak hájit Romy a Srby před útoky Albánců, od jejich pokusů vyhánět je z domovů a zabíjet, mstít se. Dále (2) byl KFOR odpovědný za odstranění obrovského počtu pěchotních i protitankových min, (3) za utváření dočasných struktur veřejného pořádku, justice a vlády.
Zcela nečekaně obsadilo letiště Prištiny 12. června 200 ruských výsadkářů z bosenského SFOR (Stabilizační síly, Stabilization Force) , kterým se přidružilo dalších 5 praporů, celkem 3 600 Rusů. Ruský kontingent vytvořil společnou NATO-ruskou radu. Ruské jednotky by nebyly nuceny vykonávat rozkazy, které by byly proti jejich poslání. Albánské obyvatelstvo se vůči Rusům chovalo nepřátelsky, pokládalo je za hlavní pomocníky Srbů, někdy blokovalo jejich pohyb (např. u města Orahovac, východně od Djakovici). Rusové proti tomu nepoužili žádné násilí. Dva ruské prapory byly rozmístěny v USA sektoru Kosova, dva v německém a jeden ve francouzském. Jako doklad slabosti Jelcinova Ruska, se později Rusové z Kosova stáhli a stali se jen pozorovatelé z dálky, bez možnosti zásahu proti záplavě zločinů, které se v oblasti Kosova a Metohije chystaly.
Srbský parlament schválil 3. června 1999 plán skupiny G8 o zakončení nepřátelství a o vstupu od NATO vedeného vojska do Kosova a Metohije. Proti tomu ostře vystoupil profesor práva Vojislav Šešelj, předseda nacionalistické SRS (Srbská radikální strana), od roku 2007 souzený Trestním tribunálem v Haagu (ICTY) za údajné válečné zločiny, při organizování a činnosti srbských paravojenských jednotek. Obžaloba ale neuvedla, že to byla odezva na vznik a četné krvavé protisrbské akce paravojenských jednotek v Chorvatsku a muslimsko-chorvatských v Bosně a Hercegovině. Do začátku soudu byl vězněn čtyři roky. Do Haagu se dostavil dobrovolně. Začátek soudu ukázal (podzim 2007) nevšední právnické znalosti a schopnosti profesora Šešelje, když zcela oprávněně odmítl pochybnou kompetenci ICTY, když nevybíranými slovy zesměšnil s ním probíhající soud. Proto světová media nijak zvlášť nezveřejňovala záznamy ze soudního jednání. Začátkem procesu vyšla Šešeljeva kniha (přes 1 000 stránek), „Římskokatolický zločinecký projekt umělého chorvatského národa“, kterou napsal za značných překážek ve vězení, zřejmě proto v ní nechybí ani drsná slova. Kniha na velikém množství faktů líčí násilné pokatoličtování Srbů v benátských územích, v Rakousku, Uhrách, Rakousko-Uhersku, ve „Vojenské hranici“ a jejich postupnou „přeměnu“, „přetavení“ do Chorvatů. Srbové tam někde byli od počátku pobytu na Balkáně (některé části tzv. Krajiny), nebo se tam dostali po odchodu (útěku) před Turky do krajů, které tamní obyvatelstvo (z části Chorvati) více méně opustilo (uteklo) před příchodem Turků a Srbové pak tvořili významnou část obrany císařství (v 1690 dostali zvláštní patent císaře Leopolda I.) proti Turkům v rámci tzv. Vojenské hranice, která se šířila od hranic dnešního Slovinska až po Rumunsko…Významný srbský romanopisec Miloš Crnjanski o tom napsal poutavou, v zásadě smutnou Trilogii „Stěhování“ (Seobe).
NÁSLEDKY NATO AGRESE V ROCE 1999
Jugoslávské (srbské) zdroje uvádějí jako následek NATO agrese 1 500 zabitých civilistů, 5 000 zraněných a zmrzačených. Vyšla o tom dvoudílná Bílá kniha vlády FRJ o NATO agresi (1999). V roce 2000 vyšla, jako třetí díl, kniha o zločinech Albánců na Kosovu. Zabitých bylo údajně na 576 vojáků (podle NATO prý více). Zdroje Jugoslávie (FRJ - Federalní Republika Jugoslávie, FRY – Federal Republic Yugoslavia, nebo také SRJ – Svazová /Savezna/ republika Jugoslávie , tj. Srbsko a Černá Hora) uvedly obrovskou hodnotu věcných škod následkem NATO agrese na 190 miliard německých marek (DM), následkem 35 000 bojových letů agresora a bezohledného bombardování během 78 dnů. Bezprostřední výdaje agresora (NATO) byly 22,5 miliardy DM, k tomu prý nutno přidat dalších 19 miliard DM. Komise Evropské unie (EU) vychází ze 70 miliard DM jako nutných prostředků pro obnovu pouhého Kosova. Konference „dárců“ (59 států a 41 mezinárodních organizací, za vedení Světové banky) přiřkla Kosovu okamžitou pomoc ve výši 2,2 miliardy DM, jako doplněk k již poskytnuté l,5 miliardě DM (údaje podle Der Fischer Weltalmanach 2000, Frankfurt a/M, 1999). Nutno upozornit, že ne všechno co bylo přislíbeno bylo skutečně i dáno. Několik německých mírových organizací ve své expertíze, zveřejněné v Berlíně 8. června 1999, popsaly vedení války v Kosovu organizací NATO za úplný neúspěch, protože nezabránilo ani etnickým čistkám, ani humanitární katastrofě. A při tom NATO postupovalo svou válkou proti Chartě OSN a porušovalo lidská práva.
Na základě balkánského summitu šéfů 29 států a vlád v Sarajevu (30. července 1999), bylo od NATO těžce poškozené Srbsko vyloučeno z příjemců pomoci, pokud se v něm neuskuteční „demokratická přeměna“. Pomoc byla spojena na německou iniciativu s „paktem stability“ pro oblast Balkánu, která vzešla z konference ministrů zahraničí 38 států a 15 mezinárodních organizací (Köln, 10. června). Koordinátorem při uskutečňování cílů paktu stability se stal Bodo Hombach, pracovník německého kancléřství, jehož protežé a finančním spolupracovníkem se stal, nebo už byl, budoucí premiér FRJ Zoran Djindjić, zavražděný při atentátu v roce 2003. Německo se stalo, po USA a po „kupci duší v post-sovětských zemích“, po finančním žraloku George Sorosovi, významným dodavatelem značných finančních obnosů, použitých k svržení vlády Slobodana Miloševiće v říjnu 2000. Zoran Djindjić tehdy využil charisma poctivého srbského politika Vojislava Koštunici (jeho strana byla DSS – demokratska stranka Srbije), aby Djindjićova strana DS (demokratska stranka), v rámci DOS (opoziční seskupení včetně DSS a DS proti vládě Miloševiće), vyhrála volby a mohla tak legální cestou převzít vládu ve FRJ. Koštunica se stal prezidentem, Djindjić premiérem, se značnými pravomocemi, které on i jeho spolupracovníci nejednou využívali ve svůj ekonomický prospěch. Privatizace různých podniků příliš často probíhala v neprospěch státu. Zdrojem veliké neshody mezi Koštunicou a Djindjićem bylo protiústavní vydání Slobodana Miloševiće, bez soudu, do ICTY v Haagu, i když Koštunica Miloševiće vůbec „neměl rád“. Koštunica i Ústavní soud FRJ jednoznačně uvedli, že podle ústavy nikdo z občanů země nesmí být vydán, bez soudního rozhodnutí, do zahraničí k soudu…Nicméně Djindjić jednoduše poslal letadlem Miloševiće do Haagu. Zahraniční politika nové vlády začala podporovat téměř vše, co požadoval Západ. Do vlády se dostali (včetně Ministerstva zahraničí) i lidé z Občanské strany Vesny Pešićové, která téměř nepředstavovala nikoho, jen ale tvrdě kritizovala Miloševiće a dostávala peníze ze Západu. O její straně se říkalo, že by se všichni její členové vešli do dvou menších autobusů. Vesnu Pešićovou v té době přijal k „srdečnému rozhovoru“ i náš prezident Havel. Koštunicovi se vytýkalo, že vystupoval málo energicky proti některým Djindjićovým postupům a proti výhružnému chování některých, z části financovaných, tedy koupených Západem, nevládních organizací, NGO (Non-governmental Organization). Studentské hnutí „Otpor“ bylo tak zřejmě štědře financováno, bylo „na výplatní listině“ G. Sorose. „Kupování duší“ probíhalo intenzivně ještě za vlády Miloševiće, například při schůzce „opozice“ v Budapešti, kdy dolary na svržení Miloševiće velmi štědře dělil W. Montgomery, budoucí velvyslanec USA v „post-miloševićovském Srbsku“, než byl pro skandály se sexuálním pozadím odvolán.
I paní Albrightová se činila, kupovala „duše“ v Černé Hoře, s budoucím úmyslem jejího odtržení od Srbska, díky hlasům Albánců a části Muslimu (ze Sandžaku, Rašky), žijících v Černé Hoře, což se jí povedlo (2006). V Černé Hoře se tč. platí eury(!). Koupeným jejím oblíbencem byl předseda „prozápadní“, tedy „hodné“ černohorské vlády, pak prezident Černé Hory Milo Djukanović, dlouhodobý spolupracovník původního prezidenta M. Bulatoviće, kterého těsnou většinou v roce 1997 vystřídal na prezidentském úřadě Černé Hory. Djukanović a jeho skupina jsou poznamenáni různými formami pašování ve velkém, pro které Djukanović nesměl do Itálie. V posledních letech za jeho vlády došlo v zemi k velmi zvláštním změnám. Začalo se razit heslo „černohorského národa“. Původně jsou Černohorci pokládáni za Srby, k Srbství se hlásil i „nejslavnější Černohorec“ vladyka Petar II. Petrović Njegoš (1830-1851), autor slavného „Horského věnce“ (1847). Djukanovićovi přivrženci si vymysleli, podobně jako bosensko-hercegovští Muslimové (Bosňané), „bosenský jazyk“, svůj „černohorský jazyk“ (!), dokonce i „černohorskou pravoslavnou církev“, aby se odtrhli od Srbské pravoslavné církve. Odtržení od Srbska, z FRJ (2006) většinou jen několika málo tisíc hlasů, Djukanovićovi umožnily hlasy Albánců žijících v Černé Hoře a Muslimů z oblasti Rašky (Sandžaku ), když v Srbsku žijícím několika stům tisíců Černohorců nebylo umožněno hlasování. Paní Albrightová si uměla vybrat („koupit“) spojence.
Doba nečekaných a neuvěřitelných změn probíhá na troskách Jugoslávie. Dokladem toho je již zmíněný albánský válečný zločinec z Kosova a Metohije Ramush Haradinaj, kterého ICTY Tribunál v Haagu, i když měl navržených 25 let žaláře za své četné surové zločiny, zprostil v roce 2008 všech obžalob, k zděšení všech právo uznávajících lidí. Prý nebyl dostatek prověřených důkazů - svědkové se báli svědčit, řada svědků zmizela, „nějak“ nečekaně zemřela, ICTY původně po kratším zatčení Haradinaje pustil domů, aby si údajně mohl připravit obhajobu „na svobodě“. Podle skutečnosti však, „aby mohl zlikvidovat nebo zastrašit nepohodlné svědky“ – což se také stalo. Zločinci Haradinajovi velmi fandil vysoký představitel OUN na Kosovu Sören Jessen-Petersen, který ho pokládal „za svého přítele“.Ale asi hlavní důvod jeho nečekaného zproštění viny byla jeho spolupráce s Američany, s jejich zpravodajskými službami. Jinak se proslýchá, že Kosovo čeká „konkurenční boj„ Thaciho a Haradinaje.
Francouzský novinář Frédéric Saillot nazval Jessen-Petersena lhářem, protože mluvil o celkem dobré bezpečnostní situaci na Kosovu (2005). „Stačí zajít na Kosovo a zjistí se, že Srbové a ostatní Ne-albánci nemají základní lidská práva a obzvláště ne to, aby se volně pohybovali po této provincii pod mezinárodní správou…zajít ne pouze do Prištiny, kde ze 40 tisíc Srbů a Romů, kteří tu žili do války, nezůstal ani jeden…Zatím co desítka tisíc Srbů a pár stovek Romů žijících v okolních vesnicích, v „enklávě“ Gračanica (klášter ze XIV. století pod ochranou UNESCO), pár kilometrů (asi 10) od Prištiny, tam nemohou zajít, protože by riskovali, že je tam zmlátí nebo zabijí…“ Po tomto projevu pana Saillota nechali vyvést z konference, pořádané 13. května Radou Evropy, UNMIKem a Evropskou komisí pro ochranu kulturního dědictví Kosova.
V květnu 2008 navštívila Kosovo a Metohiji česká skupina vedená Jaroslavem Foldynou . V enklávě Orahovac se ptali místních Srbů na možnosti školní docházky, do „smíšené“ školy. „Můžete tam posílat své děti?“- ptal se pan Foldyna. „Můžeme, ale nikdy si nejsme jisti, že se nám živé a zdravé vrátí, proto je neposíláme“. Na autobus s českou skupinou u kláštera Dečany (XIV. století, památka pod ochranou UNESCO) házeli albánští výrostci kamení.
MULTIETNICKÝ KOSOVSKÝ RÁJ VE STYLU NATO
První vysoký představitel OSN na Kosovu byl Francouz Bernard Kouchner (nyní od r. 2007 ministr zahraničí Francie), který velmi fandil Albáncům, velmi škodil Srbům. Francouzští vojenští činitelé na Kosovu mu vytýkali, že se příliš do všeho míchal. To on umožnil, že UÇK prakticky nebylo odzbrojeno a většina jeho členů přešla do ozbrojené „mírové“ organizace Kosovský ochranný sbor (TMK), který pokračoval v kriminální činnosti UÇK. Když si na jaře 2000 „dovolili“ západní činitelé zatknout bratra Hashema Thaciho, protože u něho doma našli množství zbraní a více set tisíc dolarů, museli ho s omluvami pustit domů. Pan „reichsprotektor“ Kosova, Kouchner, se dostal do sporu s naším J. Dienstbierem (zvláštním vyslancem pro lidská práva OSN), který se nebál kritizovat jeho postupy. Kouchner mu (dle ČTK 12. června 2000) proto vzkázal „Držte hubu, pane Dienstbiere!“ Je znám obrázek z doby Kouchnerovy „vlády nad Kosovem“, na kterém se usmívají B. Kouchner, Agim Çeku (poslední velitel UÇK, původně důstojník jugoslávské armády, který zběhl k Chorvatům a proslul četnými zločiny proti Srbům), Hashem Thaci (vedoucí politické správy UÇK, významný činitel během konference v Rambouillet), general M. Jackson (velitel NATO na Kosovu), generál W. Clark (vrchní velitel NATO). Za „vlády“ Bernarda Kouchnera byly vyhnány tisíce Srbů, Romů, Goranců a jiných Ne-albánců, stovky z nich byly povražděny (hlavně Srbové), uneseny a navždy zmizely. Část z nich asi byla zbavena některých svých orgánů, které pak byly prodány na Západě k transplantacím. Mnoho Srbsku loajálních Albánců, pokud včas neprchli, bylo zavražděno. Byli vražděni a olupováni i „mírumilovní“ Albánci, například Haile Dreshai, významný spolupracovník Demokratického svazu Kosova „prezidenta“ I. Rugovy. V jeho vesnici Nabrdje v Metohiji ho zlikvidovali muži v uniformách UÇK.
Individuální tragedie všech těch, kteří byli umláceni k smrti, zavražděni, znásilněni, upáleni, mučeni, vyhnáni ze svých starobylých domovů, ty tu uvedeny nebudou, je jich příliš mnoho. Mnohé z těchto tragedií jsou prakticky neznámé, téměř se o nich neví. Mohou být uvedeny, popsány, jako např.„mrtvola s proříznutým hrdlem nalezena v roklince“, „znásilněná dívka ošetřena v nemocnici v Kraljevu (Srbsko)“, „zmlácený starý muž zemřel v nemocnici“, atd. Zdalipak některé z těch států, jejichž hlavním cílem na Kosovu nebylo „zabránit humanitární katastrofě“, ale získat vojenské základny, zdalipak by si nezasloužily, díky svému vedení, název DAREBÁCKÉ (rogue) STÁTY? Jak jen zvýšily mezietnickou nenávist. V oblasti vlády pana Kouchnera panovalo totální bezpráví, nevyšetřovaly se zločiny, vrahové a násilníci se nestíhali (pokud patřili k „novým pánům“). Jen několik příkladů: 23. července 1999 - bylo zavražděno 14 Srbů během žní u vesničky Gracko; zločin spáchali velmi pravděpodobně Albánci ze sousední vesnice; nikdo nebyl obžalován. 24. července - bylo zavražděno 15 Srbů, kteří byli před tím odvlečeni do vesnice Ugljare (východní Kosovo), jejich těla byla nalezena mnohem později; nikdo nebyl obžalován. 9. září – 2 Srbové byli zabiti a 4 zraněni, když padly granáty na vesnici Donje Budrige; nikdo nebyl obžalován; 28. září – 3 Srbové byli zabiti a 39 (!) zraněno, když granáty padaly na Bresje, vesnici vedle městečka Kosovo Polje, během trhu; nikdo nebyl obžalován. 27. října – albánská chátra napadla u Peći konvoj (údajně pod ochranou KFOR) čtyř autobusů a 21 osobních aut srbských uprchlíků (bylo jich 155) ; uprchlíci byli vyvlečeni z aut a autobusů, zmláceni a oloupeni. Teprve když auta začala hořet, intervenoval KFOR a UNMIK- pachatelům se nic nestalo; nikdo nebyl obžalován. Takové události probíhali po celém Kosovu. Podle údajů vlády FRJ z konce února 2000, bylo od 12. června 1999 (tj. od příchodu okupačních jednotek KFOR a vpádu tlup UÇK a jiných kriminálních živlů z Albánie) celkem provedeno 4354 teroristických útoků, proti Srbům a Černohorcům 4121, proti Albáncům 96, proti ostatním Ne-albáncům 137:
ZABITÝCH ZRANĚNÝCH UNESENÝCH
NEZVĚSTNÝCH
Srbů a Černohorců 811 751 821
Albánců */ 71 20 37
Ostatních 28 31 27
*/ Mezi nimi i prosrbští (loajální) Albánci
Ohledně unesených a nezvěstných: bylo zabito 76, utekli 4, neznámý osud mělo 716 (mezi nimi byli zřejmě ti, kteří byli odvlečení do Albánie, tam zbaveni některých svých orgánů pro obchod a pak zavražděni (jak o tom psala Carla del Ponte ve své knize), propuštěno 25.
Donald Kim se ptá (Daily Pennsylvania 4. května 2000), kde politika západních mocností v roce 2000 měla za následek kruté pronásledování a vyhánění židovské komunity. Bylo to v Kosovu, po okupaci KFOR, za přítomnosti UNMIKu. Před vraždícími a loupícími členy UÇK, později TMK, jejich přivrženci a přistěhovalci z Albánie i odjinud, uprchlo všech posledních 40 sefardských Židů z Prištiny, jichž domy byly vyloupeny a vypáleny. Jejich představený Č. Prlinčević si sotva zachránil život útěkem do Bělehradu přes Makedonii se svoji starou matkou a Talmudem, jako svým jediným majetkem. Poslední zbytky chorvatské komunity na Kosovu (kolem 300 lidí), uprchlo do Chorvatska, prý těsně před oslavou svého 700 (?) let trvajícího pobytu na Kosovu.
Jednostrannost zprávy OBSE (viz tam) popisuje Terence P. Jeffrey (Human Events, 17. prosince 1999) v článku „Očima Kosova od katolíků a evangeliků“, kde líčí jejich strádání na Kosovu. “NATO nečinně přihlíží odstraňování západních křesťanů…Násilí kosovských Albánců má řadu forem: zabíjení, znásilňování, bití, mučení, vypalování domů, únosy …Tito naši přítelíčkové, tito dobří lidé, kvůli kterým, aby je bránil, šel prezident Clinton do války, teď systematicky vraždí a vyhánějí z Kosova ne pouze pravoslavné Srby, ale také západní křesťany…Jedině můžeme doufat, že nám budoucnost už nedá víc prezidentů jako Clinton…“ Autor by ještě doplnil „a darebáckou politiku lidí jako Madeleine Albrightová, které bylo jedno, kolik mrtvých a jaké zvýšení nenávisti její politika přinese, aby prosadila své zcela pochybné cíle “.
Kosovo je přeplněné ukradenými auty, produkují se tam a pašují do světa BEZ překážek a zábran od KFOR nebo UNMIK tuny heroinu . V USA se při tom tvrdě bojuje proti používání drog, zde jejich obchod jednoznačně tolerují, vždyť ho vedou jejich „přátelé“. Neobyčejně kvete obchod „bílým masem“, export–import prostitutek. Ještě za NATO bombardování měli bojovníci UÇK na svědomí únosy mladých Albánek z uprchlických táborů, které surově donutili k prostituci, například v Itálii. Spravedlnost lynče a vraždění, loupení a pašování drog jen dokreslují stav bezpráví, panující na Kosovu za vedení B. Kouchnera, vojsk KFOR a UNMIK. V Drenici byla objevena veliká množství zbraní a munice, dodaná dříve ze Západu albánským teroristům. Bylo zabaveno 70 tun válečného materiálu. Došlo ke střetům KFOR a Albánců, kteří nosili nápisy „KFOR ven z Kosova“, „Tyto zbraně patří Albáncům“.
Michael Kelly doplnil svým článkem ve Washington Post (8. prosince 1999) „Kosovští vrahové“ (Kosovo Killers) faktografii událostí na Kosovu po vstupu „mírových“ jednotek KFOR (48 000 mužů) pod dozorem OSN. Vycházel i ze 300 stránkového dokumentu OBSE (viz tam) a popisuje novou vlnu násilí a teroru, prováděné Albánci proti svým sousedům Srbům, Romům, Gorancům, Chorvatům. Popravy, únosy, mučení, surové, nelidské a ponižující zacházení, svévolné zatýkání, vylupování, vypalování domů, omezování pohybu…Malcolm Frazer, bývalý australský premiér, napsal v International Herald Tribune (22.prosince 1999): „Akce NATO mířila nejen na srbské vojáky, ale i proti lidu Srbska. Procházel jsem na začátku bombardování zcela zničenými srbskými továrnami, jejichž výroba byla pouze pro civilní potřeby. Obytné domy, nemocnice, i centra pro uprchlíky nebyly ušetřeny…Na začátku války (agrese NATO začala 24. března 1999) bylo kolem 80 000 uprchlíků venku z Kosova, ale hodně přes milión na konci války…V Rambouillet nebylo žádné vyjednávání. Diplomatická iniciativa, zdá se, byla určena , aby poskytla záminku k zahájení války…“
TŘI MUDRCI V DUBROVNÍKU VČETNĚ PREZIDENTA HAVLA (PLUS MILO DJUKANOVIĆ)
Začátkem července 2000 se nad FRJ (Srbsko a Černá Hora) zase objevily černé mraky, věštící další bouři, zase „sponzorovanou“ Západem. „Prozápadní“ vláda Černé Hory, vedená Milo Djukanovićem, nesouhlasila se změnou ústavy FRJ, kterou přijal federální parlament v Bělehradě dvoutřetinovou většinou, že budoucí volba prezidenta bude p ř í m á, jako např. v USA, Francii, Brazílii, a ne už za účasti obou komor parlamentu. Prezident Milošević, podle Západu viník za všechno zlé, co postihlo Jugoslávii, by tak mohl být znova opakovaně zvolen. Nebezpečí krveprolití mezi nejbližšími bratry (Černohorci jsou také Srbové) se značně zvýšilo. Milo Djukanović byl zvolen nepatrnou většinou hlasů prezidentem Černé Hory, hlavně díky jednoznačné podpoře Albánců, žijících v Černé Hoře, a Muslimů ze Sandžaku (Rašky), na severovýchodní hranici Černé Hory se Srbskem.
Milo Djukanović se připojil ke „třem mudrcům“, kteří se sešli 10. a 11. července 2000 v Dubrovníku, k třem prezidentům, k našemu Západu vždy poslušnému V. Havlovi, chorvatskému S. Mesićovi a slovinskému M. Kučanovi, do rozbití Jugoslávie významnému ideologovi komunistické strany Slovinska i Jugoslávie. Svým jednáním „přilili oleje“ do požáru v někdejší Jugoslávii, který ještě nekončil NATO agresí a okupací Kosova a Metohije. Co bylo možné očekávat od tak významných rozbíječů Jugoslávie, jako byli Stipe Mesić a Milan Kučan, kteří se těšili kolem Titovy smrti (1980) značné přízni rezidenta německé zpravodajské služby BND Klause Dörnera v Bělehradě. Měla se ještě rozbít stávající FRJ, jako zbytek staré Jugoslávie, tedy stát Srbsko (včetně Kosova 9 800 000 obyvatel) a Černá Hora (620 000 obyvatel, z toho snad až 100 000 Albánců a Muslimů z oblasti Raška - Sandžak). Ani provincie Vojvodina nemusí být prý pro Srbsko jistá, žije tam poměrně početná maďarská menšina (asi 14% obyvatel), s přečetnými (!) právy menšiny, včetně fakulty, na které se mluví maďarsky na Univerzitě v Novém Sadu, včetně rozhlasového a televizního vysíláním v maďarštině, maďarského vyučování a názvů obcí vedle názvů srbských, kde je významně zastoupena maďarská menšina. Vojvodina je velmi bohatá a plodná, její obyvatele tvoří přes 60% Srbů a Černohorců, dost Slováků (mají i svoje slovenské gymnázium). Oficiální Západ jako by chtěl zredukovat neposlušné Srbsko a jeho hranice na velikost Bělehradského pašalíku ze začátku XIX. století.
Náš tehdejší prezident Havel, na závěr konference, podle ČTK, v rámci „ochrany“ Černé Hory řekl: „Kromě všech politických nástrojů je zapotřebí uvažovat i o alternativní demonstraci síly…“ Kdo jen mohl přimět prezidenta Havla, údajného „humanistu“, aby takto zase řinčel zbraněmi (v rámci svého někdy pokrytecky opakovaného hesla o „lásce a pravdě“) jako už dříve (1993) ve Washingtonu při otevření muzea holocaustu? Byla to paní Albrightová, Havlova „kandidátka“ na prezidenta České republiky, která 13.července (tedy za dva dny po Havlovi) ujistila černohorského prezidenta Djukanoviće podporou při případné konfrontaci s Bělehradem a dalšími 16,5 milióny US dolarů. Odezva v Čechách byla vesměs negativní. Premiér Zeman citoval Marxe: „Kdo sahá po klacku jenom dokazuje, že mu došly ideje“. Stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS) řekl: „Horuje (Havel) pro další vojenskou kampaň NATO na Balkáně, anebo slibuje , že česká armáda zasáhne proti Miloševićovi?...Podobné výroky bych chápal z úst amerického prezidenta, nicméně výrok Havla považuji za legrační“… Náš historik Jan Pelikán nadepsal svůj článek na toto téma velmi vtipně (Právo, 13. července 2000): „Václav Havel dále bloudí balkánským labyrintem“.
Těsně před konferencí v Dubrovníku, ve dnech 29. a 30. června 2000 proběhlo ve švýcarské Basileji Sympozium o perspektivách míru v jihovýchodní Evropě, za účasti 16 expertů z různých zemí Východu i Západu, na úrovni univerzity. Basler Zeitung o tom napsal (1./2. července) „Sankce proti Jugoslávii musí pryč!...Pokud je Jugoslávie vystavena hospodářskému embargu, je mírový vývoj jihovýchodní Evropy jen těžko možný“. Sympozium bylo připraveno historikem profesorem Haiko Haumannem a historikem a geografem, docentem Dušanem Šimkem z basilejské univerzity. Šimko kritizoval západní politiky, kteří si problémy v bývalé Jugoslávii přikrášlují. „Možná, že si pro sebe vytvářejí virtuální mír, a nakonec tomu všemu sami věří!“ V době trvání sympozia vyšel rozsáhlý rozhovor s J. Dienstbierem (Basler Zeitung, 30. června), který tvrdě kritizoval západní balkánskou politiku, která postrádá dlouhodobě zaměřenou všeobsáhlou strategii. Kritizoval vývoj událostí na Kosovu, bojkot proti Bělehradu. Poukázal na veliké nebezpečí, poruší-li se nedotknutelnost hranic států.
DALŠÍ KRITIKA TRIBUNÁLU V HAAGU
Členové Mezinárodního trestního tribunálu pro válečné zločiny NATO/USA při Meznárodním akčním centru v New Yorku shledali politické a vojenské vůdce USA i NATO (Clinton, Albrightová, Cohen, Blair, Cook, Robertson, gen.Clark atd.) vinnými z válečných zločinů. Mezi 19 body obžaloby (viz příslušnou kapitolu) bylo pod bodem 14 jako zločin uvedeno ustanovení nezákonného ad hoc Trestního tribunálu ICTY v Haagu, aby byly zničeni a DÉMONIZOVÁNI srbští vůdci (např.dr. Radovan Karadžič, generál Ratko Mladić), čímž se pak ospravedlňovaly postupy NATO/USA/Evropská unie proti Jugoslávii, proti Srbům. Nezákonné postupy tří hlavních prokurátorů ICTY R. Goldstona, L. Arbourové a C. del Ponteové umožnily manipulovat podle potřeby otázkami viny, zločinu, výběru obviněných. Následkem toho pak byla skutečnost, že většinu obviněných byli Srbové, něco málo Chorvatů, a skoro nikdo z Muslimů. Podobná situace byla i v souvislosti s děním na Kosovu a Metohiji. Další ošklivá záležitost v souvislosti s ICTY byla skutečnost, že mnoho materiálů o zločinech p r o t i Srbům nebylo prokázaně do Haagu vůbec dodáno. Tribunál v Haagu (ICTY) byl a je vyloženě politicky zaměřený a ovlivněný soud, svou předpojatostí a zaujatostí podobný tribunálům stalinské doby třicátých let, jenže bez poprav, s jasným „mandátem“ prokázat vinu a nechat obvinit a pozatýkat co nejvíce Srbů a všemožně se vyvarovat obvinění Muslimů (nebyl obviněn předák bosensko-hercegovských Muslimů Izetbegović, i když se prý ICTY na to chystalo ještě před jeho smrtí), se záměrem co nejméně obviňovat vysoce postavené Chorvaty (např. bývalý, teď už mrtvý prezident Tudjman, proti kterému se také prý chystala obžaloba ICTY). Soud chrání i válečnými zločiny těžce zatížené kosovské Albánce, jak ukázala soudní fraška (jaro 2008) s Ramushem Haradinajem, který byl zproštěn obžaloby, i když se vzhledem k jeho přečetným zločinům čekal trest 25 let.
Týden před obžalobou vedoucích NATO/USA pro válečné zločiny v New Yorku, Carla del Ponteová prohlásila (2. června 2000) před Radou bezpečnosti (RB) OSN, že neexistují žádné podklady k vyšetřování obvinění, že se NATO při bombardování FRJ dopustilo nějakých zločinů „I když ze strany NATO došlo k některým chybám, jsem velmi ráda, že NATO při bombardovací kampani nezaměřovalo civilní cíle…“ Nicméně Human Rights Watch (HRW) měl jiné mínění. V únoru 2000 obžaloval NATO/USA a spojence, že udělali příliš málo, aby snížili civilní ztráty na minimum. „Zprávy říkají, že NATO bomby zabily 500 civilistů “. Paní hlavní prokurátorka se zřejmě neseznámila s třemi díly dokumentů (hodně přes 1 000 stran) o zločinech NATO a kosovských Albánců v Jugoslávii, které vydala vláda Jugoslávie (květen a červenec 1999, březen 2000). Zástupce šéfa civilní správy a nepřítele Srbů B. Kouchnera pan Dennis McNamara kritizoval UNMIK i NATO, že nezastavily násilí proti NE-albáncům (3. července 2000, The New York Times), protože ani neexistovala vůle, snaha, násilí odvrátit, možná i ze strachu z reakce UÇK a kriminálních živlů, které zavládly Kosovem. To všechno vzniklo na základě záplavy dezinformací a lží. Šéfredaktor AIM (Accuracy in Media) Irvine Reed napsal (červen-B 2000) o výročním setkání (v roce 1999) New York Times (NYT), že tam vznesl dotaz na lži, které byly sdělovány a jsou sdělovány, aby se ospravedlnila letecká válka proti FRJ. AIM Report nese titulek N.Y.Times slibuje změnu, s podtitulkem Lži o Kosovu.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 245. publikaci vydanou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Ostrava, Praha, červenec 2008
Webová stránka: www. ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz