STANISLAV HRZINA
Každý národ nese ve své historii mnohá vítězství i porážky. Málokterý národ pak sdílí podobný osud jako Srbové, jejichž historie dotýkající se právě Kosova pole byla znovu rozhodnuta po více jak šesti stoletích krádeží tohoto posvátného území.
Bitva na Kosově poli
Nestalo se tak v bitvě, ale na jiném bojišti, v hlavách těch, kteří z mezinárodního práva dělají cár papíru. Byly v dějinách různé bitvy, důležité i ty méně významné. Je pak málo bitev, které zanechají v poraženém pocit vítězství a hrdosti národa po celá staletí. Taková bitva se odehrála 15. června 1389 a je jedním z nejdůležitějších okamžiků srbských národních dějin. Poblíž kosovského města Prištiny v hluboké kotlině nazvané Kosovo pole se v uvedeném roce na den svatého Víta střetla armáda osmanské říše se srbskými vojsky a jejich spojenci Bosňany, Bulhary, Uhry i Albánci. Do rozhodující bitvy je vedl nejmocnější srbský kníže Lazar Hrebeljanovič, který velel srbskému vojsku, jež neslo největší tíhu osmanského náporu, v jehož čele stál sultán Murad I. Po staletích není zcela jasné, jak samotná bitva probíhala. Historické prameny uvádějí, že v předvečer bitvy byl turecký sultán smrtelně zraněn srbským rytířem Milošem Obiličem (některé prameny uvádí Kobiličem). Smrt vojevůdce měla znamenat ukončení bitvy před jejím začátkem, ale opak se stal pravdou. Tentokrát však rozpoutala ve středověku nevídanou bouři. Konflikt se změnil v nevídanou řež.
Bajazič I. řečený Ildirim
Tento nevlastní Muradův syn se postavil do čela osmanské armády a zabránil tak panice, jež tureckému vojsku hrozila. Přes počáteční srbskou převahu, náhlým útokem Bajazič rozhodl bitvu ve svůj prospěch a konflikt se změnil v jatky srbských oddílů, Sám Lazar padl do Bajazičových rukou a nad Muradovou mrtvolou byl sťat. A raději jako hrdina přišel o hlavu, než by žil v hanbě. Jako vojevůdce se zachovalo i srbské vojsko a na Kosově poli zůstal výkvět srbského národa .
Hrdinství Srbů, ačkoliv utrpěli porážku, dovoluje připomínat tuto událost jako vítězství. V bitvě padli jejich největší hrdinové, oslavováni v řadě mýtů a písních, se stali mučedníky a světci. Den svatého Víta si Srbové každoročně připomínají událost této bitvy a Kosovo pole bylo a je srbské posvátné území. Po kosovské bitvě vznikl a rychle se rozšířil kult svatého Lazara, který dodnes patří mezi hlavní srbské křesťanské světce a mučedníky.
Monumentální památnik Kosovo polje, zvaný často Gazimestan, připomíná událost bitvy na Kosově poli z 15. června 1389. V tomto konfliktu byla spojená křsťanská armáda Srbska a Bosenského království pod vedením knížete Lazara poražena tureckým vojskem. Bitva předurčila další osud západního Balkánu, islamizaci a likvidaci srbských knížectví na několik století. Pro srbské etnikum tato událost znamená nejvýznamnější moment svých dějin, ačkoliv ji Srbové prohráli. Mýtus Kosova pole lze snad s jistou dávkou schematičnosti připodobnit české Bílé hoře.¨Památník, vysoká věž s plošinou, vznikla v roce 1953 a jeho pojmenování Gazimestan vychází z tureckého „gazi“ – hrdina a srbského slova mesto – místo.
Turecké expanzi na Balkán i do středu Evropy se otevřely dveře
Srbská porážka, ač se zdála lokálním konfliktem, nabyla ve svém důsledku mimořádných a dalekosáhlých rozměrů. Turci nekompromisně a rychle vyhladili zbývající srbskou šlechtu a celé území mezi Dunajem, Sávou, Drinou a Timokem se dostalo do jejich područí. Osmanské říši se otevřela nejen brána na Balkán, ale i dále do Evropy. Výsledek této bitvy ve své podstatě na stovky let ovlivnil osudy poražených a ovládnutých území. A o tři století později (1683) oblehla turecká vojska i samotnou Vídeň a jen díky tomu, že Vídeň nepadla, zřejmě můžeme psát a číst tyto řádky.
V mnohých slovanských národech je cítit hořkost z tragických porážek
Podobná pachuť je cítit i v českých a moravských dějinách. Nedosahuje hloubky utrpení srbského národa, ale zasáhla hluboce do srdcí Čechů a Moravanů a provázela je dalšími staletími. Jen pro připomenutí, mezi slavné porážky slovanských vojsk lze jistě zařadit Moravské pole, kde v bitvě u Suchých Krut padl český král Přemysl Otakar II. a s ním řada českých velmožů. Je nesporné, že tragédie tohoto střetnutí sebou národ nesl i v případě bitvy u Lipan, či na Bílé hoře. Moravské i Kosovo pole mají i svoji ruskou alternativu, která je předbíhá o více jak jedno století, vraťme se až do roku 1223. Na řece Kalce dojde ke střetnutí ruských a poloveckých knížat s tatarskomongolským vojskem. Střetnutí skončí ruskou porážkou a otevře Mongolům pozdější cestu dál na západ.
Tři bitvy, tak rozdílné a přitom tak stejné. Na Moravském poli proti sobě stála vojska organizací i výzbrojí takřka rovnocenná. Na Kalce a Kosově poli pak na jedné straně bojovali neukáznění a roztříštění feudálové proti organizovanému a odhodlanému nepříteli.
Nejdůležitějším a nejvýznamnějším pojítkem těchto tří bitev zůstává, že tyto bitvy největší měrou ovlivnily později historický vývoj, a tím i současnost víc, než si dnes dovedeme uvědomit.
Slovanská vzájemnost č. 177, červen 2014, str. 5
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz