Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc. 1. prosince 2004.

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z DĚJIN KOSOVA A METOCHIE

CO SE DĚLO NA KOSOVU A METOCHII BĚHEM XIX. STOLETÍ.

K zahájení druhé knihy „Necenzurovaných obrazů z dějin jihoslovanských bratrů“ o dění v provinciích Kosovo a Metochia (v bývalé Jugoslávii se někdy používala pro ně zkratka Kosmet), bude dobré navodit atmosféru této oblasti z  XIX. století, protože toto velmi pomůže pochopit dění ze století XX. Z toho důvodu kapitola začíná vylíčením některých událostí z té doby a hlavně pak uvádí ukázky diplomatické korespondence Srbského království (v té době tam vládl mladý král Aleksandr Obrenović /1889-1903/) s ministrem zahraničí osmanské (turecké) říše Tevfikem-pašou v Cařihradě. Korespondence se účastnili srbský vyslanec v Cařihradě Stojan Novaković a srbský ministr zahraničí (a současně i premiér) Dr.Vladan Djordjević. Byla to svým způsobem „suchá“ korespondence o faktech, ve kterých se odráželo utrpení slovanského, pravoslavného lidu Srbů i Černohorců v oblasti Kosova a Metohije, pod terorem Turků a ještě více pod terorem značné části tamních Albánců, kterým turecká zpráva nezabraňovala (nemohla ? nechtěla ?) v stupňujícím se násilí proti slovanské, pravoslavné části obyvatelstva. Státní tiskárna v Bělehradě vydala v 1899, na základě dokumentů Ministerstva zahraničí Srbského království, knihu „Korespondence o albánských násilích v Starém Srbsku 1898-1899 (Prepiska o arbanaškim nasiljima u Staroj Srbiji 1898-1899). V textu bude uvedena řada citací z této knihy.

Pod pojmem „Staré Srbsko“ chápali v XIX.století srbští spisovatelé a učenci oblasti, ve kterých vznikal, rozvíjel se a odkud se šířil srbský středověký stát. Koncem XIX.století se hranice „Starého Srbska“ poměrně nejvíce shodovaly s hranicemi státu za srbského krále Milutina (1282-1321). Zdá se, že pojem „Staré Srbsko“ první použil známý srbský sběratel lidové poezie a lingvista Vuk Stefanović Karadžić v roce 1818. Jako ohniska státnosti, kultury a víry, se v povědomí srbského národa Kosovo a Metohije v XIX. století upevnily jako „svatá země srbského národa“.“Staré Srbsko“ sestávalo z okresu Ras - za starých tureckých časů Novopazarský sandžak (sandžak = turecká správní jednotka; několik sandžaků tvořilo ejalet, od 1864 nazývaný vilajet) - od jihovýchodní hranice Bosny ke Kosovské Mitrovici, samo Kosovo pole s Prištinou, Metohija s městy Peć, Djakovica a Prizren, jakož i kraje na jih od Šar planiny (planina /vyslovuje se planyna/ = hora, pohoří) až do Tetova a Velesu. Metohija dostala své jméno podle řeckého slova metoh, což znamená klášterní, církevní majetek, jako doklad raného křesťanského vlivu pravoslaví v této celé oblasti, se srbským obyvatelstvem, které se k němu hlásilo. Kosovo nikdy nepředstavovalo nějaký ucelený státní útvar, pouze ke konci tureckého panství byl v XIX.století utvořen Vilajet Kosovo, který obsahoval nejen oblast samotného Kosova pole, ale i teritoria na severozápad kolem řeky Limu, značné části severní i východní Makedonie. Samotná Metohije obsahuje povodí Bílého Drimu (Drinu), s městy Peć, Djakovica, Prizren. Část teritoria kolem Peći, Djakovice, v severní Albánii, se jmenovala Dukadjin (čti dukadžin), od XVIII.století zase Metohija, jak bylo použito v jednom zápisu:“A v tom roce Mahmut-paša zpustošil (černohorské) plemeno Vasojevićů, zotročil je a vyhnal do Metohije, v létě 7246“ (podle tzv. biblického letopočtu, tj.roku 1737).

Začátkem XIX.století byla situace Srbů na Kosovu a Metohiji krajně těžká, částečně i jako odezva na protiturecká povstání v Srbsku (1804 a 1815). Vyznačovala se nebývalým útlakem, svévolí a tyranií nezávislých albánských feudálů a pánů, „pašů“, begů a agů, úplnou politickou i kulturní izolací od samotného „užšího“ Srbska, které pomalu, ale jistě kráčelo k samostatnosti. Albánští feudálové nemilosrdně pronásledovali podrobenou křesťanskou „ráju“ (původní význam byl :stádo, pak od XVII. století a dále znamenal křesťanské obyvatelstvo, převážně vesničany, nejednou v bezprávním postavení, jako např. na Kosovu a Metohiji), násilím přinutili nemalý počet Srbů přijmout islám („poturčit se“), aby si zachránili holý život. Slovanské obyvatelstvo Kosova a Metohije prchalo před terorem do okolních zemí, kde byli méně pronásledováni, i když i tam vládli Turci. Jašar paša, z albánského rodu Džinićů, pán prištinského pašaliku (=oblast pod správou určitého paši), v dvacátých a třicátých létech XIX.století podnikal pogromy proti Srbům. Srbské rodinné pozemky, majetky, byly jednoduše násilím přeměněny na „čitluky“, na feudální panství, kdy se bývalý majitel pozemku, hospodářství, stával „čifčijou“, kmetem, podaným, bezzemkem, který musel pracovat (robota) pro svého „feudálního“, albánského, pána, který míval nejednou turecké tituly „aga“ (pán; velitelský titul v turecké armádě; velkostatkář; čestný titul) nebo dokonce „beg“ (šlechtic, šlechtický titul). Jašar paša obyvatele kolem stovky srbských vesnic na Kosovu nechal vystěhovat, vyhnat, mnohé dal i pozabíjet, pro jejich odpor k islamizaci a „čitlučení“. Kníže Miloš Obrenović, z celkem poněkud autonomního Srbska (stále ale pod tureckou nadvládou), se všemožně snažil ulehčit situaci Srbů na Kosovu a Metohiji přes vlivné albánské paši z Peći (Mahmutbegoviće) a Prizrenu (Rotuloviće). Nešetřil při tom penězi, efekty byly ale celkem malé. Snažil se pomáhat těžce zkoušené pravoslavné církvi, která po smrti (1830) metropolity raško-prizrenského hadži Zaharije (hadži je titul i křesťana, který navštívil Ježíšův hrob v Jeruzalémě) zůstala bez národní církevní organizace. Předek pećských albánských pašů Mahmutbegovićů se „proslavil“ tím, že nechal vyloupit pećskou patriaršiji koncem XVII.století, když ustupující rakouské vojsko a protiturečtí povstalci (hlavně pravoslavní Srbové, ale i někteří Albánci, křesťané), zdecimováni i morem, utrpěli drtivé porážky od Turků (1689,1690).

Touto neklidnou oblastí, plnou bezpráví, projížděli během XIX. století různí cizinci a o svých zkušenostech o tom napsali řadu zpráv. Francouzský geograf Ami Boué napsal (1840) podrobnou historicko-geografickou studii o evropské části osmanského císařství (La Turquie d´Europe, Paříž, 1840; Recueil d´itinéraires dans la Turquie d´Europe /Sborník o cestě do evropského Turecka/, Vídeň, 1854) kde líčí i těžkou situaci srbského národa ve „Starém Srbsku“. Zmiňuje se o týrání srbských sedláků a mnichů, vylupování klášterů, o únosech křesťanských děvčat. Významná práce Němce z Čech Dr.Josepha Müllera, který více let působil jako osobní lékař pećského paši, líčí z bezprostřední zkušenosti události na hranici mezi albánským a srbským obyvatelstvem (Albanien, Rumelien /=evropské Turecko/ und die Österreichisch-Montenegrinische Gränze oder statistische Darstellung des Paschalik… /Albánie, Rumélie a rakousko-černohorská hranice, aneb statistické zobrazení pašalíku…/, Praha, 1844). Podle jeho údajů z roku 1838 žilo v té době v městech Peć, Prizren a Djakovica 31 650 (57,2%) Srbů (pravoslavných a muslimů) a 23 650 (42,8%) Albánců (katolíků a muslimů).

Ruský konzul v Bosně, lingvista a historik A.F.Giljferding („Cesta po Hercegovině, Bosně a Starém Srbsku“, Petrohrad, 1859) popsal nejen starobylé srbské kláštery a středověké rukopisy, ale i politické okolnosti na Kosovu a Metohiji, nejednou z hlediska utrpení slovanských bratrů se slavnou minulostí v Turecku. Ale jednu z nejpopulárnějších zpráv o životě na Kosovu a Metohiji napsaly dvě statečné Angličanky, slečny G.Muir MacKenzie a A.Paulina Irby, které tudy cestovaly a viděly utrpení místních pravoslavných křesťanů začátkem druhé poloviny XIX. století. Jejich zpráva o cestě byla svého druhu bestsellerem v Anglii, dočkala se tří vydání (Travels in the Slavonic Provinces of Turkey-in-Europe /Cesty po slovanských provinciích Turecka v Evropě/, Londýn, 1867, 1877, 1887). Za povšimnutí zde stojí údaj: „…ve slovanských provinciích…“. Slečna Paulina Irby (narozená v Anglii v  r.1833) si velmi oblíbila srbský lid a založila nadaci (1866) pro osiřelé srbské dívky v Sarajevu. V roce 1875 umírá Miss Muir MacKenzie a Miss Paulina Irby, pro povstání v Bosně & Hercegovině (neklidná léta 1875-78), stěhuje své svěřenkyně přechodně do Prahy (!), neúnavně sbírá pro ně spolu s Miss Johnstone příspěvky v Anglii. Po roce 1878 je zase v Sarajevu, obnovuje svoji školu, vychovává děvčata a mládež vůbec v srbském duchu, zajišťuje děvčatům věno. Odkázala Dobročinnému vzdělávacímu spolku srbských žen jeden milión rakousko-uherských korun, což byly nemalé peníze. Byla slavnostně pohřbena v Sarajevu v r. 1911. Srbský král Petr I Karadjordjević poslal se svým zástupcem věnec pro Miss Paulinu Irby, která tolik milovala srbský národ a nezištně mu pomáhala.

Jedna z prvních publikací samotných Srbů o přetěžké situaci pravoslavných Srbů na Kosovu a Metohiji je práce bývalého jeromonaha (církevní titul) slavného dečanského kláštera Gedeona Josifa Jurišiće „Dečanski prvenac“ (=prvorozenec) (Novi Sad, 1852). Tento vlastně první srbský cestopis touto oblastí dává řadu informací o architektuře, starobylých dokumentech, ikonách, dějinách klášterů. Byl to ve své době velmi populární spis. Během Krymské války (1853-56) byla situace Srbů na Kosovu a Metohiji krajně zlá, cařihradská Porta (=v přeneseném smyslu turecká vláda) prováděla krajně surové protislovanské a protipravoslavné pogromy. Obrovské rozměry strádání a útlaku lidu (Srbů) v Metohiji a sousedních oblastech přináší kniha „Pláč Starého Srbska“ (Zemun, 1864), kterou napsal archimandrit (=opat pravoslavného kláštera) kláštera Visoki Dečani hadži-Serafim Ristić. Je to vlastně první kniha, která ukazovala Evropě nesnesitelnou situaci srbského lidu ve Starém Srbsku. Hadži-Serafim psal tureckému sultánovi, ruskému carovi, srbskému knížeti. Sultán Abdul Aziz dostal od něho podrobnou zprávu (1860) o násilí páchaném nad srbským národem. Kníže Michal Obrenović (1860-1868), který představoval velikou naději pro osvobození křesťanů, byl také oslovován hadži Serafímem („Dečanský památník“,Beograd, 1864) v souvislosti s utrpením Srbů.

Jako světlý bod v neutěšených létech pro pravoslavné Srby na Kosovu a Metohiji v XIX.století bylo založení bohoslovecké školy v Prizrenu (1871). Bohatý srbský obchodník, prizrenský rodák, Sima Andrejević Igumanov, který velmi zbohatl obchodem s carským Ruskem, umožnil svými styky a penězi vznik této instituce, která se stala centrem srbského národního života, která přečkala veškeré hrůzy I. i II.světové války v XX.století, aby byla zničena albánskou chátrou v roce 2004, za zcela nečinné přítomnosti německého vojska v rámci KFOR, které mělo udržovat pořádek a chránit srbské obyvatelstvo a jeho památky té oblasti před tou chátrou, vybičovanou a organizovanou albánskými ultranacionalisty a bývalými členy teroristické organizace UCK (Kosovská osvobozovací armáda), převlečené za členy TMK (Kosovského ochranného sboru).

Během černohorsko-rusko-srbsko-tureckých válek (1876-78) srbská armáda osvobodila nišský sandžak a začátkem roku 1878 přechodně osvobodila i kraj mezi kosovskými městy Gnjilane a Priština. Předvoj srbské armády se dostal až ke staroslavnému klášteru Gračanica (postaven začátkem XIV.století mocným Nemanjićem králem Milutinem), na Kosovu Poli, nedaleko Prištiny, kde vojáci „se slzami v očích“ přijali svaté přijímání, plni naděje, že se jim podařilo osvobodit své porobené bratry a svou „svatou zem“. Ale Berlinský kongres (1878) rozhodl jinak. Srbské knížectví i Černá Hora se sice velmi výrazně zvětšily, byla uznána jejich samostatnost, státní svrchovanost, ale Kosovo a Metohija zůstaly i nadále pod tureckým jařmem. Na tom kongresu německý kancléř Otto von Bismarck prohlásil, že něco jako albánský národ neexistuje. Situace tamních Srbů se po této válce nápadně zhoršila, obzvláště když do Kosova a Metohije byli vystěhováni Albánci z osvobozených oblastí Srbska, kteří tam byli dříve, poměrně nedávno, usídleni tureckou správou, jako živel chránící zájmy turecké říše.

Útlak a násilí proti Srbům ještě vzrostl po zasedání tzv. Prizrenské ligy („kongry“) v roce 1878 (trvala do roku 1881, než ji turecké vojsko rozehnalo), během kterého a po kterém byla zavražděna řada srbských předáků této oblasti. Prizrenská „kongra“, jako úkaz rodícího se albánského nacionalizmu, byla namířena proti Černohorcům, Řekům i Srbům, měla za cíl etnicky čisté Kosovo a Metohiji, celou oblast Starého Srbska, části dnešního Řecka, Makedonie, pod tureckou svrchovaností, s významnou autonomií, se založením škol, ve kterých by se děti učily v albánštině – za použití zatím ještě neexistující abecedy. Účastnili se jí albánští muslimové i katolíci, podle některých údajů z 300 členů zasedání bylo 50 katoliků. Organizačně zde byli aktivní i Albánci m i m o Kosovo a Metohiji, mimo samotnou dnešní Albánii, jakási albánská intelektuální elita, jejichž vliv průběhem doby stoupal. Velmi činní zde byli bratři Frašeriové (Frashëri) z Cařihradu, pocházející z jižní Albánie: básník Naim Frashëri, Sami Frashëri, editor významného tureckého deníku a konečně bojovný Abdyl Frashëri, který nesmlouvavě prosazoval sjednocení všech Albánců, kteří měli být mimo přímou tureckou správu. Požadoval jeden vilajet, albánsky mluvící úředníky, zvolené místní rady muslimů a křesťanů, zvolené shromáždění pro celý vilajet, albánské školy. Došlo ke krvavé vojenské konfrontaci mezi Albánci na Kosovu, kteří nechtěli předat severozápadní část Kosovského vilajetu, daného Berlínským kongresem Černé Hoře, a tureckými úřady,v Djakovici, s 280 mrtvými (konec léta 1878). Tím skončila veškerá spolupráce Ligy, která byla rozehnána, s tureckými úřady. Nicméně úzká spolupráce Albánců s Tureckem i nadále pokračovala – vždyť Albánci, včetně těch na Kosovu a Metohiji, představovali významnou součást osmanského utlačovatelského aparátu a „ochránců“ zanikajícího impéria.

Ten čistě albánský „Arnautluk“, ten „albánský vilajet“ (Turci nazývali Albánce Arnauti, tento výraz nemá pejorativní význam) měl podle představ Prizrenské „kongry“sestávat ze čtyřech vilajetů: kosovského, skadarského, bitoljského (monastirského) a janinského (ioanninského) , ve kterých žilo i mnoho (ne-li i většina) nealbánců. Původně byla tato „kongra“ podporována tureckou zprávou, ke konci však, když autonomistické požadavky Albánců stále rostly, turecká zpráva tuto rozehnala vojskem z Anatolie. Abdyl Frashëri byl zatčen a odsouzen k smrti, nebyl však popraven, strávil více let v žalářích, nakonec byl propuštěn domů pod podmínkou, že přestane vést politiku. Zemřel s podlomeným zdravím (1892) v nedokončeném 53.roce života. Pro zajímavost nutno uvést, že jeho syn Midhat Frashëri byl v roce 1942 vůdcem právě vzniklého nacionalistického hnutí Balli Kombëtar (=Národní fronta), jehož cílem byla „Veliká Albánie“, jak vznikla ještě za Mussoliniho vlády, kterou pak převzala nacisty sponzorovaná Druhá Prizrenská liga pod záštitou hitlerovského Německa, po kapitulaci Itálie, v roce 1943. Balli kombëtar pak organizovala a vedla krvavé povstání tzv.ballistů (1945-46) proti právě vzniklé Titově Jugoslávii. Krvavého povstání se účastnili albánští ultranacionalisté, zbytky kosovsko-metohijské 21.SS divize Skenderbeg, přivrženci „Veliké Albánie“.

Pronásledování srbského lidu a jeho předáků se zvětšilo po válkách z let 1876-78. Byli obžalováváni za účast při zrodu těch válek. V roce 1882 (v tom roce bylo srbské knížectví vyhlášeno za království a kníže Milan Obrenović za krále) bylo dokonce ustaveno stanné právo („urfija“) v Prištině, které odsoudilo kolem 7 000 srbských předáků, sedláků, kněží, obchodníků a těch, co podepsali různá prohlášení, do vyhnanství, na nucené práce, i k smrti. Údobí po roce 1890 znamenalo pro Kosovo a Metohiji, pro Staré Srbsko, údobí úplné feudální anarchie. Rychle se rozpadal systém turecké zprávy, začaly zcela převládat krajně agresivní albánské skupiny, objevovali se stále víc tzv.“kačaci“(lupičí, zbojníci), nastupoval dvojaký proti srbský a proti černohorský teror: albánský a turecký, před kterými prchalo už prořidlé srbské obyvatelstvo v masách do Srbska („Současníci o Kosovu a Metohiji 1852-1912“, Srbské literární družstvo,Beograd, 1988).

Po zavraždění prvního srbského konzula Luki Marinkoviće (1890-92) nastoupil čas nejhorších proti srbských násilností (1897-98), docházelo i nadále k násilné islamizaci a poalbánšťování tamních Srbů, z kterých se stali tzv. „arnautaši“(Arnaut = turecky Albánec), kteří se časem „odnárodnili“, následkem mohutné etnické invaze Albánců. Vyšší úředník srbského ministerstva zahraničí a konzul v Prištině koncem XIX.století, Svetislav Simić, uvádí zcela realisticky, pod pseudonymem Pavle Orlović , jak turecká správa, rakousko-uherská zpravodajská služba a katolické mise povzbuzovaly Albánce na násilné vyúčtování se Srby. Rakousko-Uhersko chtělo všemožně zabránit , aby Srbsko a Černá Hora získaly Staré Srbsko. Sám sultán Abdul Hamid II (1876-1909) a cařihradská Porta podporovali Albánce, „protože jim čistili pohraniční oblasti Císařství od politicky nespolehlivé „ráji“ a sloužili jim jako ochranný val před nároky sousedních srbských států“, tj.Černé Hory a Srbska (P.Orlović: „Otázka Starého Srbska“, Beograd, 1901, aj.). Jen pro zajímavost lze uvést, že např.i spisovatel dobrodružných románů Karel May ve svých příbězích z XIX.století z Turecké říše líčí Albánce (Arnauty) jako významné vojenské kádry k udržování turecké nadvlády. Nicméně nutno říci, že se i Albánci nejednou bouřili proti turecké svrchovanosti (např. neklidná léta před Balkánskou válkou), nebyly to však takové „bouře na život a na smrt“ jako u Černohorců, Srbů nebo Řeků, Bulharů. I Albánci byli utiskováni tureckými i svými feudály, téměř vždy podplatitelnými tureckými úřady, i když „práva“ Albánců, hlavně muslimů, byla vždy větší, nežli křesťanské, slovanské „ráji“.Albánci představovali významné kádry pro sultánovu gardu, byli častými ministry turecké říše. Dnes se uvádí, že mnoho tzv. Albánců byli ještě před 2-3 generacemi Srbové, kteří byli násilím poalbánštěni, poislámštěni.. Veliké poalbánšťování Srbů (i Černohorců) probíhalo ještě zcela nedávno za života albánského diktátora Envera Hodži (anglosaské zdroje uvádí jeho jméno jako Hoxha). Černohorci i Srbové, žijící po staletí v Albánii, si pod nebývalým tlakem museli měnit, „albanizovat“ svá jména.

V nynějším světě lží a dezinformací, zkreslování starých pravd, je dobré si připomenout, v souvislosti s událostmi na Kosovu a Matohiji, spis našeho prvního prezidenta Tomáše G.Masaryka „Slovanské problémy“ (Praha, 1928), který nemohl v té době tušit, jak aktuálními se jeho slova stanou po 60-70 letech.

–„Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, přibližně od roků 1877-78 (válka mezi Tureckem na jedné straně a Srbskem, Černou Horou a Ruskem na straně druhé), kolem 150 000 Srbů opustilo, bylo vyhnáno, Staré Srbsko. Nebylo to vůbec snadným úkolem Srbska, postarat se o ně ekonomicky i jinak. Od XVIII.století (toto údobí znamenalo i dvě srbská protiturecká povstání začátkem XIX.století) se přestěhovalo (uprchlo, bylo vyhnáno) 500 000 Srbů ze Starého Srbska a Makedonie do Srbska. Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“

DIPLOMATICKÁ KORESPONDENCE SRBSKÉHO VYSLANCE V CAŘIHRADĚ S TEVFIK-PAŠOU, MINISTREM ZAHRANIČÍ TURECKÉ ŘÍŠE O TERORU NA KOSOVU A METOHIJI PROTI SRBŮM

Na začátku kapitoly bude uvedena, jako ukazatel doby a událostí koncem XIX.století ve Starém Srbsku, diplomatická korespondence mezi Srbským královstvím a Tureckou říší v létech 1898-99. Texty jsou dvoujazyčné, ve franštině (v té době základní diplomatický jazyk) a srbštině. Francouzský název takto vytištěné knihy s tou korespondencí zněl „DOCUMENTS DIPLOMATIQUES – Correspondance concernant les actes de violence et de brigandage des Albanais dans la Vieille-Serbie (Vilayet de Kosovo), 1898-1899. (Diplomatické dokumenty – Korespondence týkající se násilných činů a lupičství Albánců ve Starém Srbsku /Vilajet Kosovo/, 1898-1899). Knihu vydala Státní tiskárna v Bělehradě v roce MDCCCXCIX (1899). Níže citovaný dopis napsal pan Stojan Novaković, vyslanec Srbského království v Cařihradu Tevfik-pašovi, ministrovi zahraničí Turecka v roce 1898. Originál dopisu byl ve franštině, datum je podle starého (juliánského) kalendáře / nový kalendář (gregoriánský). Ten dopis i jeho přílohy jsou záměrně uvedeny celé. Z příloh totiž čiší zoufalost situace Srbů, bez zastání, v oblasti Kosova a Metohije, různých těch sandžaků, kaz (kaza je správní celek, jako okres, pod správou jednoho soudce, kádího), nebo nahijí, kde pravoslavní Srbové, křesťané, představovali skutečné tu ráju bez práva a bez jakéhokoli zastání, kromě snad u ruských konzulů a později i u srbských, koncem osmdesátých let XIX.století. Rakousko-uherští a angličtí konzulové vystupovali v té době proti srbsky. Proto jsou ty přílohy uvedeny celé, bez zkracování, tak jak je napsal vyslanec Srbského království v Cařihradě, pan Stojan Novaković.

.

Cařihrad, 14/26 května 1898.

Stojan Novaković, Vyslanec Srbska v Cařihradu,

Tevfik-pašovi, Ministrovi zahraničí Turecka.

Pane Ministře,

Během posledních čtyřech roků Královská Vláda byla vícekrát přinucena obrátit pozornost Císařské vlády na nepořádky a neuvěřitelná a bezpočetná násilí, které provádí neposlušné a nedisciplinované albánské obyvatelstvo, jak na srbsko-turecké hranici, tak i v pohraničních sandžacích (pozn.: sandžak byla větší turecká administrativně-teritoriální jednotka; několik sandžaků představovalo ejalet /později vilajet/, nebo také beglerbegluk; sandžak se dělil na kadiluky, kazy /jako okresy, vedené soudcem, kádím/, tyto pak na nahije, jejichž součástí byly vesnice a města, se svými čtvrtěmi, mahalami). Tyto zločiny a útoky byly namířeny výlučně proti křesťanskému obyvatelstvu srbské národnosti, a zdá se, že mají za cíl, aby ten lid vyhubily (vyhnaly) z těch krajů.

Nepříjemnosti, které jsou následkem tohoto zlého stavu, a těžkosti – Císařská Vláda o nich ví – s kterými Královské Úřady bojují, aby ochránily pořádek a mír na hranicích a v zemi, jsou tak veliké, že Královská Vláda nemůže déle zůstat lhostejnou, a považuje za svou první povinnost, aby zajistila, jak se vyhnout zápletkám, které musí vzniknout, nenajde-li se ve formě energických a skutečně důkladných opatření rychlá náprava toho stavu.

Srbská vláda uznává dobré úmysly a přání Císařské Vlády zajistit všem poddaným Jeho Císařského Veličenstva Sultána právo a bezpečnost. Ale, i když Císařská Vláda vícekrát pokládala za nutné nařídit určitá zvláštní opatření, aby se viníci našli a potrestali, tato opatření zůstávala vždy bez jakéhokoli účinku a nikdy nebyla uskutečněna místními úřady. Císařský komisař pro pohraničí, plukovník Ali-bej , se o tom mohl sám přesvědčit minulého podzimu v Prištině, kam se dostavil, aby zjistil, co bylo uskutečněno podle určitých požadavků Královských Úřadů, následkem událostí na hranici.

Ale obzvláště po návratu domů albánských dobrovolníků, po konci války s Řeckem (pozn.: 1897) doznaly nepořádky, vraždy, žhářství a všechna možná násilí takových rozměrů, že neklid zachvátil celou okolní oblast, přešel naši hranici, na které se – Vaše Výsost si to dobře pamatuje – každodenní krvavé střety řadily jeden za druhým, jeden závažnější než druhý, které přinášely četné oběti jedné i druhé straně. Vyšetřovací komise, určená oběma Vládami, zjistila, jak je vidět z protokolu sepsaném ve Vranji (pozn. město v jižním Srbsku) 10/22 srpna minulého roku, že střetnutí byla vyvolána útoky Albánců, kteří přecházeli na naše území a zrádně přepadali naše četníky. Královské úřady po zásluze potrestaly viníky těchto útoků a odrazily je od hranic Království.

Nicméně se obavy Královské Vlády nezmenšily. Nepřestávají přicházet zcela věrohodné zprávy, jak je křesťanské obyvatelstvo srbské národnosti v pohraničních sandžacích i nadále vystaveno útokům a neslýchaným zvěrstvům. Albánci, dobře vyzbrojení a obzvláště jistí, že nebudou potrestáni, dali zcela průchod svým surovým instinktům, protože jejich fanatizmu a jejich nevázané nenávisti nic nestojí v cestě. Zločiny a loupeže se denně uskutečňují a viníci nejen že nejsou potrestáni, ale úřady je ani nepronásledují.

Počty uprchlíků, kteří přecházejí hranici, aby si zachránili holý život, jsou obrovské a rostou ze dne na den.

Podle údajů, které má Královská Vláda, za krátkou dobu několika měsíců, minulého léta a zimy, bylo spácháno v sandžacích Prištinském, Novo-Pazarském, Pećském a Prizrenském, více než 400 zločinů, jako na příklad: vraždy, žhářství, loupežná přepadení, zneuctění chrámů, znásilňování, únosy, loupeže, krádeže celých stád. Tento počet představuje pouze část, nejvíce jednu pětinu, toho, co se ve skutečnosti stalo, protože se o většině zločinů nikdo ani nedoví, protože se oběti ani jejich rodiny nesmějí (bojí se) stěžovat.

Bude stačit když tady uvedeme pouze určitý počet těchto zločinů, aby se Císařská Vláda přesvědčila, v jakém žalostném stavu se nachází srbské obyvatelstvo v západní části Kosovského vilajetu. V přílohách této noty se nachází vyčísleno jen několik z těchto zločinů o kterých se Královská Vláda dozvěděla, a jejichž pravdivost je beze sporu zjištěna.

Nutno připomenout, že ani jeden z viníků, vyjmenovaných v přílohách, nebyl ani obžalován, ani potrestán. Takový stav, který znemožňuje existenci srbského obyvatelstva v těch krajích, se nemůže prodlužovat, aniž by vyvolal pobouření duchů, velmi škodlivé pro dobré vztahy dvou států a velmi nebezpečné pro dobrý pořádek a mír na hranicích a ve vnitrozemí Království. Protože uprchlíci, kteří hledají záchranu a ochranu v Srbsku, kromě toho, že vystavují Královskou Vládu velikým nepříjemnostem a výdajům, vyprávějí o utrpení a násilí, kterým jsou vystaveni jejich krajané v Císařství, bez rozdílu věku a pohlaví. Z toho pramení rozčílení veřejného mínění země, která přivádí Vládu Jeho Veličenstva Krále do skutečně nevýhodné a těžké situace, poškozuje její reputaci a vystavuje ji zápletkám, jejichž závažnost nelze předvídat.

Královská Vláda se domnívá, že do této chvíle, a obzvláště během těžkých chvil, které prodělalo Osmanské Císařství minulého jara, dala dostatek důkazů o svém přátelském a loajálním vztahu k Jeho Veličenstvu Sultánovi a Vysoké Portě, že by se teď mohla odvolat na Jejich cit práva a pravdy, jakož i na jejich dobré úmysly k Srbsku, aby se rychle a jednou pro vždy postavili proti nepořádkům a násilí, které by, vystavením anarchii a pustošení jedné celé oblasti Císařství, vyvolaly nevyhnutelně následky plné nebezpečí na hranicích obou zemí. K tomu cíly ona pokládá, že je nezbytné, aby se zahájila věcná a uvážená opatření, aby se v uvedených krajích ochránilo křesťanské obyvatelstvo, vždy tak mírumilovné a tak věrné Císařství, před útoky fanatického a k zákonům neposlušného albánského obyvatelstva, a aby se příkladně potrestali viníci odpudivých zločinů, které byly spáchány v poslední době, které jsou ještě v živé paměti lidu.

Královská vláda vidí jako jedinou cestu a způsob jak dosáhnout kýženého cíle a jak zajistit pořádek a bezpečnost:

1) v odeslání na patřičná místa zvláštní komise, která by dávala dostatečnou záruku o své nepředpojatosti a schopnosti, a která by měla jako svůj úkol uskutečnit seriozní vyšetření, aby našla viníky a předala je soudům a aby zahájila všechna opatření, která vyžaduje vážnost situace;

2) ve jmenování energických a poctivých úředníků, kteří by byli v stavu přinutit Albánce, aby se podrobili zákonům a Císařským Úřadům, a aby ctili cizí život a majetek.

Plna nejupřímnějšího přání k zachování přátelských vztahů, které existují mezi Srbskem a Tureckem, Vláda Jeho Veličenstva Krále mi nařídila, abych to, co předcházelo, dal na vědomí Císařské Osmanské Vládě, aby na to obrátila svou pozornost a abych ji požádal, aby laskavě bez odkladů, a ve výše uvedeném smyslu, zahájila nutná opatření, aby se odstranila nebezpečí, která taková situace s sebou přináší.

Královská Vláda doufá, že Císařská Vláda, ve své snaze uchránit mír a zajistit pořádek na hranicích Císařství, bude chtít vážně posoudit informace a prosbu, které jsem vyložil. V té naději, je mi ctí požádat Vaši Excelenci, aby mě laskavě co nejdříve informovala, co má Císařská Vláda v úmyslu podniknout v souvislosti s touto moji notou.

Přijměte, prosím, atd.

St. Novaković

P Ř Í L O H A

V r a ž d y

1.) Dva Arnauti (=Albánci): Ajdar Uskoković, z vesnice Busovata (giljanská nahija) a

Suljo, zabili Srba Gavrila Kušliovce a těžce zranili jeho bratra Savu. Tato vražda se stala v měsíci březnu, blízko vesnice Boževce, kde oba bratři bydleli.

2.) Dva Arnauti zabili 19.dubna sedláka Giku Desiće a odvedli jak jeho voly, tak i veškerý dobytek jeho přátel, Janka Tomiće a Cana Stanimiroviće, z vesnice Čaglavica.

3.) V měsíci lednu, Bajram, syn Ismaila Adži, z Novog Sela (pećská nahija), zabil Vuču Jeremiće z Goradjevce, vpáliv 5 revolverových kulí do něho, v obchodě Filipa Brandiće, na hlavní ulici města Peći.

4.) Dva Arnauti z vesnice Kabaša, známí podle svých zločinů, Mustafa a Adem, zabili Djordje Katančeviće z vesnice Vitina (giljanská nahija).

5.) Arnaut Sali Bisla zabil jednoho Srba a jeho ženu – jehož dceru před tím násilím odvlekl – uprostřed dne a to v samotné správní budově (konaku) Giljanské správy! A místo toho, aby byl potrestán za tento zločin, byl přijat v době řecko-turecké války, jako dobrovolník do císařského vojska.

6.) Začátkem května Arnauti přepadli dům Vukosava Dragutinoviće, jehož dceru chtěli odvést. Ale Vukosavovi s jeho lidmi se podařilo je odrazit. Když nemohli odvést jeho dceru, tak mu zabili ženu. Po určité době znova napadli Vukosavův dům a zabili Vukosava i jeho syna Vukotu.

7.) 20.července, na Svatého Iliju (významný pravoslavný svátek Srbů, svatý Ilja), Arnaut Sulča Hasanović, z vesnice Busovata, přišel do vesnice Gogolevac (giljská kaza), do domu Gigi Stojiljkoviće, aby ho přinutil, aby poslal své lidi k němu, aby mu zadarmo kosili. Protože to Giga kvůli svátku odmítl, Sulča vystřelil na něho z pušky a zabil ho.

8.) 24.července, polní hlídač vesnice Vrsja, Arnaut Bajram, těžce zranil Stanislava Stanojeviće, jednoho z předáků vesnice Ugljara. Po sedmi dnech Stanislav zemřel následkem poranění. Místní správa nic nepodnikla, aby se vrah dostal do vazby, i když byla podána žaloba příbuznými nebožtíka.

9.) Arnauti Ašin a Paše, z Drejnoviće, zabili 26.června Srba Živka Simeonoviće, z Kijevce v Kolašinu.

10.) 28.července zabili Arnauti Peru Radenkoviće z vesnice Sivooce (vučitrnská nahija).

11.) Čtyři Arnauti zabili na cestě, blízko vesnice Končula, Srba Stanka Maksimoviće.

12.) Arnauti z vesnice Ajvalovo zabili 25.srpna Saliju Zejinglaviće a jeho kamaráda z Prištiny.

13.) Několik kroků od vesnice Babljak (na Kosovu poli), velmi blízko železnice, tři Arnauti napadli 31.srpna, uprostřed dne, Srba Nisu Stanisavljeviće, který tu pásl dobytek. Jeden na Nisu vystřelil z pušky a zabil ho. Lidi z Nisova domu a sousedi mu přiběhli pomoct. Vrahové se dali na útěk, ale protože je pronásledovali, stříleli do lidí a zabili Nisova syna, 8letého chlapce.

14.) Vukašin Mitrović a jeho kamarád, Srbové z vesnice Jašince (prizrenská nahija), když přecházeli Gatnjanský les, spozorovali z daleka několik Arnautů, jejichž předákem byl jeden Arnaut z vesnice Sopotnica, blízko Kačaniku. Ve strachu, že je tito lupiči oloupí, začali prchat. Ale Arnauti se dali do běhu za nimi, chytli Vukašina a rozsekali ho na kusy. Vukašinovu kamarádu se podařilo utéci.

15.) Začátkem září Arnauti zabili Vukašina Dimiće z vesnice Jašinci.

16.) 14.září Osman Dražanin, z vesnice Voćnjak, zabil Miliju Jeremiće, velmi známého a ctěného člověka ze stejné vesnice.

17.) 3.října jeden turecký voják umlátil pažbou pušky a nohama jedno 12leté dítě, syna Šiny Maksimoviće z Giljana.

18.) Arnaut, syn Omera Ašana z vesnice Zabela, zapálil stodolu Zdravka Nisiće z vesnice Babljak, a tím zničil jeho veškeré seno. V létě stejný Arnaut zabil Zdravkova otce Nisu, jakož i jeho bratra Nestora. Zdravkovi hrozil, že mu i dům zapálí a jeho rodinu nechá uhořet. A skutečně tento Arnaut se nijak nevzdaloval z babljackého pole, odkud číhal na Zdravka, aby ho při průchodu náhle přepadl a zabil. Tento bandita napáchal všechny tyto zločiny proto, že mu Zdravko nechtěl zaplatit nějakou pokutu, kterou mu chtěl dát.

19.) 5.října Zuka Imerův, z vesnice Batajra, a dvacet dalších lupičů přepadli dům popa (pravoslavného kněze) Nedeljka Krsmanoviće z vesnice Popovac. Zuka zabil popadiju (popovu manželku) a smrtelně zranil popova synovce Savu Jovanoviće. Ostatní obyvatelé domu se sotva zachránili.

20.) Známí lupiči z vesnice Kabaša, Adem a Mustafa (viz bod /4/), s celou svojí loupežnickou bandou, zabili 9.října, kolem 9 hodin ráno, čtyři sedláky z vesnice Vitina, a to: Marka Dajiće, nějakého Savu, bratra Vese Nikoliće a jeho syna Petka. Rodiny zavražděných upadly do krajní bídy, následkem smrti svých živitelů (hlav rodin).

21.) Arnaut Belokamberović zabil 17.prosince Srba Blagoje Šopiće, z vesnice Suvo Grlo (pećská nahija).

22.) Po domluvě svého pána, subaša (pozn.: dozorce majetku, který vybírá pro agy a begy poplatky z jejich čifluku) Arifović, během stejného měsíce, zabil Blagoje Petroviće.

23.) 20.března, Arnauti ze zálohy mezi Pećí a Mitrovicou zabili Ristu, z Polany (pećská nahija). Tito Arnauti bydlí ve vesnici Šubrelija, ve stejné nahiji.

24.) Arnaut Bahtir Repe zabil více Srbů poblíž srbských hranic, a vykonal více zločinů v Turecku. Nicméně tento ničema poklidně žije ve svém vilajetu a je ctěn Turky z Vučitrnu.

25.) Arnaut Isa Rušitović, z Popova (Vučitrn), i když zabil tři Srby, volně se prochází po vučitrnském trhu.

26.) 20.prosince 1897, Arnauti zabili Miladina Vukosavljeviće z Glavičici, v pećské nahiji. Tento zločin se stal v domě zabitého.

27.) Simu Jeremisku, z Voćnjaku, v pećské nahiji, zrádně zabili Arnauti před jeho domem.

28.) 15.ledna, Arnauti zabili Jovana Stojkoviće, z Vlobukamu, v pećské nahiji, v jeho mlýně.

29.) 24.stejného měsíce Arnauti zabili Tomu Markoviće, z Gradjeniku, v jeho domě.

V y l o u p e n í k o s t e l ů

1.) V říjnu více Arnautů rozbořilo hočanský kostel, a odnesli všechno co v něm našli.

2.) Arnauti taktéž rozbořili starý srbský kostel v Končulje, v prištincké kaze, na cestě mezi Giljanem a Bujanovcem. V této chvíli z materiálu toho kostela si staví domy.

3.) 6.dubna Arnauti vyloupili Raovačský kostel, v prizrenském sandžaku.

4.) 20.prosince přepadli a oloupili klášter Sv.Trojice, v okolí Prizrenu.

Z n á s i l ň o v á n í a ú n o s y

1.) Arnaut Malja, z Ljubižde, znásilnil ženu Cvetka Markoviće z vesnice Vrbovci (giljanská nahija). On ji chtěl přinutit, aby se poturčila (=přijala islám); ale podařilo se jí utéci a teď žije se svým mužem v Giljanu a nesmí se vrátit do své vesnice. Ale ani v Giljanu nesmějí vyjít na ulici, ze strachu, že potkají Malju.

2.) Několik arnautských zločinců, vedených jakýmsi Jašarem z Dorotina, násilím odvedli, ve vesnici Tirincu (giljanská nahija), dvě snachy Stojana Kolara: Krsjanu a Kitu. Tyto dvě ženy zadrželi ve svých domech dvě noci a jeden den a během té doby je několik Arnautů znásilnilo.

3.) Dva pastýři (Arnauti) z vesnice Pirana, z kterých je jeden syn Bajramův, na cestě která vede z Pirana do Ločište, potkali snachu Krsty Stanoja Trećaka, z Ločište, a tam ji znásilnili.

4.) 10.června, Arnauti z vesnice Bilince (giljanská nahija) násilím odvedli dceru Gavrila Panči ze stejné vesnice a znásilnili ji.Potom ji odvedli do sídla Giljanské správy, kde ona prohlásila, že byla násilím odvedena. Úřad ji vrátil jejím rodičům, ale viníky nepotrestal. Oni pak hrozili zabitím rodičům dívky, že se je odvážili žalovat.

5.) Arnaut Omer, z vesnice Glavotina, unesl 23.června Savetu, dceru Srba Djordja (čti džordža) Nedeljkoviće, a odvedl ji do domu svého strýce Etulaje Sejdinoviće z vesnice Streoci a tam ji znásilnil. Ona si stěžovala vučitrnskému soudu.

6.) Arnaut Ali Baša, který bydlí v Glavotině (kosovská nahija) přinutil Srby ze své vesnice, aby mu zadarmo pracovali každou neděli a každého svátku. To mu nebylo dost: on znásilňuje jejich ženy a dcery. Ani jedna žena ani děvče nesmějí kvůli němu jít do práce na poli. Jeho synovci Omer a Kamber páchají každý den stejné zločiny. Úřady, kterým si mnohokrát stěžovali na tyto zločince, ponechávají je, aby to stejné dělali.

7.) Četník Nazir, který je ve službě u čauše (=nižší velitel, poddůstojník) Hasana Popova, znásilnil minulého jara dvě srbské dívky v Sirinići. Byly to dcery Staniši Jovanoviće a Staniši Dejanoviće z vesnice Štrbci. Dejanovićova dcera následkem toho byla dlouho nemocná.

8.) V městě Priština, v sídle prištinského sandžaku, několik Turků násilím odvedlo 6.září večer Živku, dceru Risty Markoviće.

9.) Arnauti unesli Cvetu Maksimovićovu, dívku z vesnice Rajanovců (giljanská nahija), zadrželi ji čtyři dny v lese, kde ji znásilňovali.

10.) 14.listopadu (Arnaut) Zejna Jusufović ve společnosti dalších darebáků, unesl Mariji Antićovou, dívku z vesnice Draganci, a odvedl ji do lesa.

11.) 15.listopadu, dva albánští lupiči: Tifa, z vesnice Dobrosinje, a Husajn, z vesnice Karačeva, s celou svoji lupičsko tlupou, chytili Djordje Stojanoviće a jeho bratra, z vesnice Bojůvce (giljanská nahija) a odvlekli je do lesa. Dva dny potom, odvedli Djordje do hor a pustili jeho bratra a doporučili mu, aby přinesl 12 tureckých lir jako výkupné za Djordje. Při tom pohrozili smrtí jemu, jeho bratrovi a celé rodině, pokud by nepřinesl požadované peníze.

12.) Arnautští lupiči z vesnice Domonek (prizrenská nahija), násilím odvedli koncem října dceru Djordje Tomiće, ze stejné vesnice, vdanou za jednoho Srba z vesnice Movljan, a už ji nepustili.

13.) V roce 1897 Arnaut Rajim (Rahim), z Boževce, násilím odvedl dívku Cvetu (=Květu) Maksimović, která byla později navrácena giljanské obci tureckými úřady. Ten stejná Rajim později zabil bratra té dívky, Aleksu; a 10.února 1898 unesl dívku Denku, sestru Cvety a odvedl ji do hor. Tento zločin byl proveden uprostřed dne, za přítomnosti více lidí. Do dnes se nešlo nic dozvědět o této dívce. Panuje domněnka, že je v pećské nahiji.

14.) 25.března, Arnauti násilím odvedli Vetku, dceru Arsy Štrbanovského, z Bobovce (giljanská nahija), a ženu Pepy Filiće, z vesnice Golovše, která přišla navštívit svého otce.

15.) Stevan Jović, z Makreše (giljanská nahija), kterého násilím před třemi měsíci odvlekli Arnauti do djakovačské nebo pećské nahiji, ještě nebyl propuštěn na svobodu. Vícekrát opakované intervence jeho otce u mutesarifa (vojenský a administrativní správce sandžaku) a valiji (správce provincie, sandžak-beg) v Skoplji neměli žádný výsledek.

16.) 24.ledna Arnauti násilím odvlekli a poturčili dceru Savy Čakagaše z vesnice Štubše, v pećské nahiji. Tato dívka byla zasnoubena s Kostou Vukovićem.

17.) Arnaut Ibiš Jakubův, z Kabaše, v giljanské nahiji, násilím vnikl do domu Savy Kostiće z vesnice Vitina a znásilnil mu ženu.

18.) Arnaut Bolja Aračanović, z Kabaše, znásilnil dvanáctiletou dceru Aleksy Vesiće z Vitiny.

19.) Arnaut Jakub Mehmedović a jeho dva přivrženci z Kabaše, znásilnili Sandu, ženu Mitra Stankoviće z Vitiny.

20.)12.února Arnauti unesli a odvedli do lesa jednu dívku z vesnice Rojanovce, v giljanské nahiji.

P ř e p a d y, l o u p e ž e, l u p i č s t v í

1.) 23.dubna, synové Ukšiny a Djeriše, z vesnice Donji Makreš, těžce zranili Simeona, syna Pešiny ze stejné vesnice (giljanská nahija), střelami z pušky mu prostřílely nohy.

2.) Bajram, syn Ismaila Adži z Novoga Sela (již dříve uvedený), a jeho přítel Binak, z vesnice Radovci, požadovali od každého domu vesnice Goradjevce po 750 groších a hrozili obyvatelům té vesnice, že je odtamtud vyženou, pokud jim požadovanou sumu neproplatí.

3.) Když probíhala svatba syna Kosty Putiće z Vitiny (giljanská nahija), Arnaut Mustafa, z Kabaše, požadoval od Kosty jednu tureckou liru a pár ponožek a toto mu on dal. Ale, protože Kosta nepřivedl svou snachu Mustafovi, aby mu políbila ruku, Mustafa se vícekrát pokusil unést Kostovu snachu, anebo ji zabít. Kvůli tomu Kosta opustil celý svůj majetek a 8.června 1897 utekl se svou rodinou do Giljanu, kde se na stálo ubytoval.

4.) Obyvatelé vesnice Vitina (giljanská nahija) velmi trpí tyranstvím Arnautů, a obzvláště jakéhosi Adema a Mustafy, z Kabaše, kteří jím vnucují různé poplatky. Tak například, když se někdo žení, musí jim zaplatit čtyři liry; takovou sumu požadují i od nevěsty. Tito Albánci nutí každého dne sedláky k robotě.

5.) V květnu, Arnauti Feta Verič a jeho příbuzní a přivrženci, vyhnali z vesnice Majstira (pećská nahija) rodinu Ašandžićů, velmi známou a uctívanou, a obsadili jejich dům a jejich půdu.

6.) 14.července, před večerem, několik Arnautů, blízko vesnice Kosovica, několikrát vystřelilo na Simu Djokiće, z vesnice Carevac, a zlámalo mu pravou ruku.

7.) V Kolašinu, každý srbský dům je přinucen zajistit pro Arnauty, na svůj náklad, více dělníků, kteří jim budou zadarmo obdělávat půdu; každé neděle a každého svátku, všichni obyvatelé, muži i ženy, pro ně musí vykonávat robotu. Na mnohé stížnosti těchto ubohých lidí úřady nic nepodnikly…Podobné věci se odehrávají každodenně v celém Starém Srbsku, a obzvláště v giljanské nahiji.

8.) Arnauti vyloupili a zcela zpustošili čtyři srbské domy v Peći: Jovana Djaka, Petra Dimiće, Spiry Saviće, a Nikoly Miladinoviće.

9.) Jeden Arnaut, z vesnice Jalači (giljanská nahija) přišel v první polovině září do Gogolevce (stejná nahija) do domu Risty Iliće a obešel tam všechny pokoje a hledal Ristovu ženu a sestru. Konečně je našel v sýpce. Ale protože mu ji Rista nechtěl otevřít, začal ho Arnaut bít pažbou a zanechal ho tak polomrtvého. Zatím co Arnaut Ristu mlátil, jeho žena a sestra utekly do blízkého lesa. Byly tak vylekané, že byly dlouho nemocné. Následkem té události byl Rista přinucen opustit svůj dům a majetek a utéci s celou svou rodinou a svými sluhy do druhé vesnice, k jednomu svému příbuznému.

10.) 31.října večer, více než 20 Arnautů přepadlo dům Maksima Batičevce ve vesnici Drenovci (giljanská nahija) a začali bourat jeho stáje, aby mu odvedli dobytek. Maksim, ze svého pokoje, vystřelil do vzduchu, aby je polekal. Na to Arnauti zahájili palbu z pušek na okna a dveře, poranili Maksima a potom odvedli čtyři buvoly.

11.) Dva bratři, Zuko a Airo, Arnauti z vesnice Batajira (mitrovická nahija), které jsme již dříve uváděli, provedli během října tyto únosy a krádeže:

a.) vzali jednoho koně Prolovi Markovićovi z Dolní Kamenici, dvě krávy Mihailovi a dva voly Radojicovi (oba ze Sečanici); dva koně Zekovi Vukomanovićovi, z vesnice Leposavljević (novo-pazarský sandžak), dva voly Andjelku Petrovićovi ze Suvodolu (stejný sandžak) a dva voly Kostovi Andjelkovićovi z vesnice Grižana (stejný sandžak).,

b.) ukradli dva koně Kostovi Aksentijevićovi a Jevremu Milovanovićovi, z vesnice Rudine, dva voly a jednu krávu Vandićovi z vesnice Pridvorica (Vandić se rozběhl za nimi, podařilo se mu sebrat jim kradený dobytek, při tom ho oni poranili), sedm kusů telat Milenkovi Uroševićovi, taktéž z vesnice Pridvorica (Ali-Aga Ćamilović potkal zloděje a přinutil je, aby Milenkovi vrátili veškerý ukradený dobytek).

c.) Vyloupili dům Panty Aleksiće z vesnice Crveni a zabili Pantu.

12.) Neznámí Arnauti provedli četné krádeže v několika vesnicích v prištinské kaze během října a listopadu. Ukradli: 11 koní, 9 volů, 8 krav, 150 ovcí, 27 koz, 11 úlů se včelami. Vyslanectví má seznam jmen všech majitelů a podrobnosti o těch krádežích.

13.) 14.listopadu, arnautští lupiči, už uvedení Tifa a Husajn, vešli do domu Risty Stankoviće z Drnovce (giljanská nahija) a požadovali po něm 6 tureckých lir a hrozili mu, že ho na místě zabijí, nedá-li jim ty peníze. Rista, protože peníze neměl, a aby si zachránil život, dal jim šperky své ženy a dva páry ponožek

14.) 28.října Arnauti odehnali dvě krávy Andjelka Stojkoviće z vesnice Glogovce (giljanská nahije), 18.listopadu dva voly Stojana Petkoviće, ze stejné vesnice; 11.listopadu jednoho vola a dvě krávy Naska Mladenoviće, z vesnice Rapotova (stejná nahija), a Antovi Tomićovi, z vesnice Čarakovce jednu kobylu a všechno co našli v jeho sýpce.

15.) Arsa, syn Mitra Laziće z vesnice Gogolovce (giljanská nahija) se oženil 13.listopadu s Mladenou, dcerou Stevana, z vesnice Robovačka Reka (stejná nahija). Po svatbě, lupič Šakir Korpan, Arnaut z vesnice Jelača, který teď žije ve vesnici Robova, přišel do domu Arsova a požadoval od Arsi, aby mu buď dal ženu nebo l2 lir a při tom prohlásil, že všechny osoby, které najde v jeho domě, pobije. Když to Arsa odmítl, Šakir, v doprovodu ještě čtyřech darebáků, znova přišel do Arsova domu 28.listopadu. Tito zločinci svázali Arsovi ruce, opékali ho na ohni, bodali ho a různými způsoby mučili, aby ho přinutili, aby jím dal buď 12 lir nebo ženu. Celá jeho rodina před tím utekla do hor, zatím co Arsa snášel to hrozné mučení. Jeho otec Mitar odběhl do Giljane, aby si postěžoval úřadům. Řekli mu, aby se vrátil domů a slíbili mu, že pošlou někoho na místo činu, aby vše vyšetřil – ale nic neudělali. Arsa i celá jeho rodina museli utéct a opustit svůj dům a majetek.

16.) 3.prosince, arnautští lupiči přepadli Velička Pešiće z vesnice Božovci (giljanská nahija), tloukli ho, pálili ho a všelijak mučili, požadujíce od něho peníze. Když jeho stará žena začala plakat, jeden Arnaut ji zmlátil pažbou.

17.) 2.prosince 1897 Arnauti přepadli Kostu Milojeviće z Radenu a Milojka Bojoviće z Tvrdjena, kteří vedli své koně, naložené moukou, do Nového Pazaru. Přepadli je blízko Nového Pazaru na místě zvaném „Sviba“, Kostu zabili a Mitra odvedli spolu s koňmi.

18.) Na Žeňovačské hoře, v prištinské kaze, žije 40 arnautských lupičů. Svými hrozbami, loupežemi a nejrůznějšími zločiny tito zločinci tak terorizují Srby kosovského vilajetu a giljanské nahije, že se tito neopovažují jím cokoli odmítnout a nesmějí se, navíc, postěžovat úřadům proti nim, protože tito lupiči hrozí zločiny každému, který by se opovážil vznést žalobu proti nim.

19.) V úmyslu, aby Srbům kosovského vilajetu znemožnili živit svůj dobytek a aby je tím způsobem přinutili opustit své domovy a aby se vystěhovali z kosovského vilajetu, - Arnauti se rozhodli obdělávat pole, která se nacházejí před samotnými vesnicemi, v kterých bydlí Srbové a která používají k pasení svého dobytka. Tento postup nejprve započali: mufti (nejstarší muslimský duchovní v jedné oblasti) Mustafa Efendija (pán; nábožensky vzdělaný muž; titul muslimského duchovního), Sulejman aga (teď už paša), Ali Efendija nufuz (důstojný) Naziri, a další Turci z osady. Povzbuzeni tímto příkladem, Arnauti odebrali Srbům nejlepší pozemky, a to ve vesnicích Laplje, Čaglavica, Livadji, Dobrotina, Gušterica, Maticany, atd. atd.

20.) Ve vesnici Donji Dol, v pećské nahiji, je teď 7 srbských domů, z kterých jsou dva Mihaila Saviće a Maksima Hristiće. Arnauti obsadili pozemky těchto dvou a přivedli je do největší bídy. Mezi těmi domy je nejproslulejší dům Staniši Bogićeviće, jehož půdu Arnauti si chtějí taktéž přivlastnit a hrozí mu, navíc, že ho zabijí. Dům mu zapálili, a veškerý jeho nábytek a jeho věci uhořely, spolu s jeho dobytkem. Tato rodina, která měla 20 členů, a ještě nedávno nejbohatší v té osadě, teď byla dovedena do krajní bídy a nedostává se jí, dokonce, ani chleba.

21.) 8.dubna, nějací Arnauti, poranili střelbou z pušky učitele z vesnice Gotovuša, Djordja Vučetiće, a tamního hospodského Kostu.

22.) 25.března Arnauti z vesnice Budila, giljanská nahija, přepadli Arsu Milenkoviće, s úmyslem ho zabít, ale on se začal bránit revolverem a zranil jednoho z útočníků, a pak utekl. Na to Arnauti posbírali všechny lidi z vesnice a odvedli je do Giljanu a cestou je bili. V Giljanu je předali četníkům, kteří je také zbili, a dali je do vězení.

23.) Srbové z Kosova už nesmějí jít sami do hor, aby si nasekali potřebné dříví. Doprovázejí je Arnauti, kterým za to platí.

24.) Dvě z nejváženějších srbských rodin: Staniši Bogićeviće, z Dobrého Dolu (pećská nahija) a Miloše Vučiće z Gornje Nedaše (stejná nahija) už nemohli snášet všechna ta násilí od Arnautů, a opustili své domovy a přeběhly do Srbska.

25.) 29.března Arnauti z Mavriće vzali 12 beranů Milenku Savićovi z Gožbulje (vučitrnská nahija).

26.) Ariton Velić, obchodník z Vučitrnu, kterého nepřetržitě obtěžoval známý zločinec Rifat Osman, alias Macunca, byl přinucen prodat za babku veškerý svůj nemovitý majetek a opustit Vučitrn.

27.) 16.dubna Arnauti násilím vnikli do domu popa Arsy, z vesnice Kamenica a začali ho mučit, aby ho přinutili, aby jim vydal peníze. Ale když se přesvědčili, že peníze nemá, odešli a odnesli nějaké drobné věci. Stejného dne večer tito zločinci znova vpadli do domu. A protože kněz se svým synem, když je spatřili, odešli z domu, oni začali trápit ženy, nutíce je, aby jim vydaly peníze. Ale museli pak utéct, když viděli více sedláků, které si kněz zavolal na pomoc.

28.) Na Velikou Středu tohoto roku, lupič Šakir Kopran (viz i dříve) si vynutil 10 tureckých lir od Petra Simiće, z Godilovce (giljanská nahija). Tato suma byla předaná uvedenému zločinci prostřednictvím (Arnauta) Ramy Lapaštici, z Kunište, giljanská nahija.

29.) Lupiči se volně procházejí po giljanských vesnicích; střílejí z pušek a nebojí se nikoho.

30.) Sulja Zekim, z Makreše, silně zmlátil Stojana Djokiće a Mihaila Trajkoviće, z Čukarici, giljanská nahija. Toto se stalo čtyři dny před Velikonocemi.

31.) Po vyloupení domu Vasy Gardžiće, z vesnice Magilja, a protože mu Arnauti hrozili zabitím, byl tento přinucen uprchnout do Giljanu.

32.) Během prosince 1897, Arnauti odehnali čtyři kozy Janka Mitroviće, z Domorodců, dále 27 koz Vasy Ovanoviće, z Korminjanu, 4 kozy Mihailu Filipovićovi ze stejné vesnice, dále 6 kobyl Jovanu Djordjevićovi, z Bostanu, dále 2 kobyly Lunafovi Falićovi, z Tručevce. Všechny tyto vesnice se nacházejí v giljanské nahiji.

33.) Známý lupič Rašid Degerle, z Lablanje, známý po svých zločinech a surovostí, které přinutily více než 20 srbských rodin, aby opustily své domovy, byl přijat jako host s 10 svými přivrženci, k Maksimovi Miloševićovi, kmetovi z Papalova (giljanská nahija). Před tím, než opustil dům, tento lupič tak zmlátil uvedeného Maksima, že on skoro zemřel následkem týrání.

34.) Nikola Andjelković, který se ubytoval před 40 lety v Prištině, byl přinucen opustit toto město, protože mu známý zločinec Bećir-aga z Vučitrnu hrozil, že ho zabije. Andjelković zanechal veškeré své příjmy a všechny nemovitosti, vše to v hodnotě přes 1000 tureckých lir.

35.) 23.prosince Arnauti násilím vnikli do domu Djoki Filiće, z Bušnici, giljanská nahija. Svázali mu ruce a pálili ho, aby ho přinutili vydat jim 2O tureckých lir. Kdyby jeho bratr Kosta nebyl přiběhl s větším počtem sedláků, Arnauti by jistě Djordje zabili. Protože Arnauti hrozili i Kostovi, on musel opustit svou vesnici a ukrýt se v Giljanu.

36.) Ti stejní Arnauti znova přepadli Djordjův dům (viz 35), s úmyslem zabít jeho bratra Kostu. Ale protože nenašli Kostu, svázali Djordje a vypáčili všechny truhly, aby našli peníze. Protože peníze nenašli, odnesli veškeré šatstvo, které tu bylo.

37.) 23.ledna Arnaut Bajram, z Bitiny, uhodil sekerou Zdravka Staničiće ze stejné vesnice. Následkem toho Zdravko skoro zemřel.

38.) 5.ledna Arnauti napadli bratry Jovana a Stevana Milivojeviće, a syny Stana Milivojčiće, ze Sivců (Kosovo) – ve chvíli, když tito řezali dříví nedaleko své vesnice.

39.) Jeden velmi divný zvyk zavládl od určité doby v městě Peći. Když telal (veřejný hlasatel, který vybubnovává zprávy) oznamuje nějakou úřední zprávu lidu, končí vždy slovy:-„Běda tomu, kdo je křesťan!“

MÍSTO DOSLOVU K DIPLOMATICKÉ SRBSKO-TURECKÉ KORESPONDENCI

Celá kniha má 145 drobně tištěných stran, s uvedením 23 dopisů a příloh, plných příkladů nebývalého utrpení křesťanského, pravoslavného, srbského obyvatelstva Kosova a Metohije od Albánců (Arnautů) i Turků, které se výrazně zhoršily po již uvedeném založení Prizrenské ligy („kongry“) v  r. 1878, jejímž cílem bylo utvoření více méně etnicky čistého a autonomního „Arnautluku“ (albánské provincie v Turecku). Další zhoršení situace Srbů této oblasti nastalo po tzv.“Pećské lize“ v roce 1899 po iradě (císařském ediktu, příkazu) sultána Abdul Hamida II a po válce s Řeckem (1897), která skončila pro Řeky nepříznivě. Tímto velmi povzbuzeni, albánští dobře vyzbrojení dobrovolníci po návratu domů stupňovali své násilí, velmi podporování od tzv.muhádžirů (uprchlíků), tj. Albánců, dříve přestěhovaných do ještě neosvobozené části Srbska za účelem zpevnění tureckého (muslimského) panství, pro které albánští přistěhovalci (většinou muslimové) představovali „obranný val“osmanské říše proti křesťanům. Osmanská říše si tak chtěla zvýšit pro sebe do hloubky mnoha desítek kilometrů „bezpečné“ teritorium. Tito albánští přistěhovalci, kteří měli roli prodloužené ruky vlády osmanského císařství, pak jako muhadžirové, po Berlínském kongresu (1878), museli opustit některé kraje Srbského knížectví (hlavně tzv.“okruhy“ /širší okresy/ toplický a vranjský ; nj se čte jako ň). Pod terorem Albánců, částečně i Turků, při nesnesitelné situaci na Kosovu a Metohiji, opustilo tuto oblast a uteklo do Srbska (1880-1899) přes 60 000 Srbů. Píše o tom 25.května 1899 srbský ministr zahraničí (a současně i premiér) Dr.Vladan Djordjević vyslanci Srbska Stojanu Novakovićovi do Cařihradu:

-„….Jak osmanské (turecké) úřady, muslimové povšechně, postupují s křesťany v Kosovském vilajetu, je nejlépe vidět z toho, že odtamtud od roku 1880 uprchlo do Srbska přes 60 000 Srbů, kteří opustili svůj domov a veškerý majetek, jen aby si život zachránili. Jen během letošního jara povraždili Albánci veliký počet Srbů, aby uchvátili jejich půdu a přinutili je vystěhovat se, v čemž měli dost úspěchu, takže během posledních měsíců uprchlo do Srbska více set lidí.“

Turecká vláda jenom opakovala, že jsou nutné reformy, ale tato slova se na postavení utlačovaných Slovanů (Srbů, Černohorců, Bulharů) nijak neodrazila. Mluvilo se pouze o tanzimatu (=reformy), ale de facto se nic nezměnilo na jejich zoufalé situaci. Sultán Abdul Hamid II v rámci pokusu o zachování a obranu osmanské říše razil ideje panislamizmu, jehož hlavní obhájci na západě císařství (v Evropě) se stali Albánci. „Arnautluk“ se tak stal (měl stát) mohutnou hradbou proti křesťanským sousedům, Bulharsku, Černé Hoře, Řecku a Srbsku. Akcent obrany tedy byl převeden na náboženskou soudržnost, ne na soudržnost nacionální. Albáncům (Arnautům), jako muslimům, se dostalo „privilegií“ obránců impéria, vlády, vlastně i víry, islámu, což jim umožňovalo téměř neomezený, netrestaný teror nad slovanským pravoslavným křesťanským obyvatelstvem, které začalo stále více prchat před nebývalým a trvalým násilím do Srbska a tím měnit etnický obraz Kosova a Metohije v prospěch „Arnautů“. Trvalým následkem pak vznikal stále hlubší antagonizmus mezi Srby a Černohorci na straně jedné, a jejich trýzniteli, od Turků podněcovanými Albánci, na straně druhé. Tito představovali prodlouženou ruku svých tureckých pánů. Proti srbské a proti černohorské krajně surové postupy různých albánských pašů, begů („šlechticů“) a agů (bohatých pánů, velitelů, držitelů půdy), které Turci různými privilegiem získali pevně na svou stranu, jen podporovaly zvyšující se nepřátelství mezi „obyčejnými“ Albánci a kosovsko-metohijskými Slovany. Při tom nutno uznat, že i část albánského obyvatelstva stále trpěla pod tureckou správou. Nesmí se při tom zapomínat, že v oblasti dnešní Albánie žilo koncem osmdesátých let XX.století (Quid, str.824, Lafont, Paříž, 1988) řádově kolem 20% pravoslavných (hlavně na jihu, např.Toskové) a kolem 10% katoliků na severu (např. Malisorové, Miriditové). Na samotném Kosovu a Metohiji však bylo mezi Albánci (Kosovary) méně než 10% křesťanů, katolíků. Ideologický základ albánského teroru byl zřejmě i nesouhlas s jakýmkoli vyrovnáváním společenského postavení muslimů s křesťany. Za tím cílem přišel do Peći v roce 1899 (viz výše uvedenou Pećskou ligu a císařskou iradu) albánský předák z Peći, sultánův důvěrník a zatvrzelý muslim, hadži Mula (mula = učený člověk, teolog; sultánem udělovaný titul učencům náboženských škol; člověk, který absolvoval náboženské školy) Zeka, aby Kosovský vilajet učinil nesnesitelným pro křesťany. Před tím v roce 1893 vedl hadži Zeka jakési povstání v západním Kosovu, ve snaze získat větší autonomii pro Albánce. V té době se tam objevuje i bývalý důstojník turecké armády Bajram Curri, který zahynul v r. 1924, při návratu budoucího krále Albánie Ahmeta Zogolliho (král Zogu), při likvidaci vzpoury „kačaků“ (kačak = lupič, zbojník, odpadlík) a jejich podporovatelů. Na počest Bajrama Curriho bylo pojmenováno i jedno město v severní Albánii. V roce 1897 propukly další boje v západním Kosovu, hadži Zeka začal chystat obnovení Prizrenské ligy, ve snaze získat větší autonomii pro Albánce za cílem zabránit pronikání cařihradských zápaďáckých reforem do oblasti, ve které žijí Albánci. Proti těmto názorům vystoupil významný albánský předák ze západního Kosova Riza beg Kryeiziu, který zastával neutuchající podporu Sultánovi, takže v lednu 1898 prohlásil :-„Všichni Albánci, bez výjimky, jsou a zůstanou oddáni Sultánovi!“ (cit. dle Noel Malcolm, Kosovo, 1998).

O neutuchajícím teroru nad srbským, pravoslavným, křesťanským obyvatelstvem Kosovského vilajetu nedvojsmyslně hovoří i údaj, že za něco více než rok v té době bylo na Kosovu a Metohiji spácháno přes 400 dokumentovaných zločinů: vraždy, loupeže, znásilňování, únosy, vypalování domů, znesvěcení chrámů, vydírání, surové bití apod.(toto strašné číslo prý představovalo jen asi 1/5 spáchaných zločinů – viz dříve), o kterých byl podrobně informován turecký ministr zahraničí Tevfik-paša. Hlásily se i četné případy násilného zabírání půdy a přeměna samostatných, „svobodných“ sedláků do tzv.“čivčijů (čifčijů)“, tj. kmetů, bezzemků, na agově nebo begově půdě, více méně patřících svému albánskému (někdy tureckému) pánovi, kteří na svém bývalém vlastnictví museli zadarmo pracovat v rámci roboty.

V smutném přehledu napáchaných arnautských zločinů proti Srbům z Kosovského vilajetu zní jako malé uklidnění poznámka k bodu 11b (podkapitola Přepady, loupeže, lupičství), že jistý Ali-aga Ćamilović potkal známé lupiče Zuku a Airu, a přinutil je, aby uloupený dobytek vrátili Milenkovi Uroševićovi z vesnice Pridvorica. Ani tam, v Kosovském vilajetu, nebyla situace jen černo-bílá, i když o těch hodných se méně píše, nežli o těch zlých.

V těch pro tamní Srby a Černohorce tak zlých dobách, těch „hodných“ bylo, bohužel, asi krajně málo.

NĚKOLIK POVŠECHNÝCH POZNÁMEK O KOSOVU A METOHIJI

Sama oblast Kosova a Metohije (oficielně SAP Kosovo, Socialistička autonomna pokrajina /Socialistická autonomní oblast/ Kosovo) má plochu 10 887 km², velmi přibližně řečeno je to plocha 100 x 100 km. V roce 1991 měla SAP Kosovo téměř 2 000 000 obyvatel. Jako doklad toho, že je porodnost Albánců obrovská je skutečnost, že průměrný věk albáncké ženy v této oblasti byl (1981) 24,5 let, u mužů 23,9 – zatím co v samotném Srbsku to bylo 36,3 a 34,6 a ve Slovinsku 36,0 a 32,5 let. Průměrné dožití (tzv. life expectancy) se zde nápadně zvýšilo, obzvláště pro ženy. Pro ženy bylo v  r. 1952-54 jen 45 let, pro muže 49, zatím co v létech 1980-82 to bylo již 71 a 68 let (!). SAP Kosovo má svou Akademii věd a umění Kosova od roku 1976, v Prištinské univerzitě (je poněkud předimenzovaná) se zapisovalo až 37 000 studentů, z toho bývalo 80% Albánců.

Samo Kosovo dostalo jméno podle srbského „KOSOVO POLJE“, tj. pole (ptáků) kosů. Je to náhorní rovina 520 – 570 m nad povrchem moře, s povodím řek Lab a Sitnica, na severu od Zvečanu, starobylého hradu srbské dynastie Nemanjićů , na jihu až po Kačanik. Na východ od severní části Kosova je tzv. „Malé“ Kosovo (kolem města Podujevo), na východ od jižní části Kosova je Kosovské Pomoraví (Kosovsko Pomoravlje, podle řeky Jižní Morava). Na západ od horní části Kosova, od hory Čičavica, je oblast zvaná Drenica. Na západ od ní začíná METOHIJA (nazvaná tak podle řeckého slova metoh = klášterní majetek, jak již bylo vysvětleno). Kosovští Albánci neradi slyší slovo Metohija, protože jim příliš připomíná dávnou přítomnost pravoslavných Srbů v těchto končinách. I tato oblast je jakási náhorní rovina, s výškou kolem 350 m nad mořem, představuje povodí řeky Bílý Drim (Drin). Horní část Metohije, mezi městy Peć a Istok (srbsky znamená východ) se ve středověku nazývala Hvosno. Do XVII.století se oblast kolem měst Peć a Djakovica a část severní Albánie nazývala Dukadjin (čti: dukadžin), od XVIII.století zase Metohija. Do Metohije patřilo i císařské město Prizren, císařské sídlo cara Dušana. I Skoplje bylo Dušanovým císařským městem.

Půda Kosova i Metohije je velmi plodná, v této oblasti je hodně rud (olovo, zinek, stříbro, zlato), které se tu od římských dob dobývaly. Dnes je nejvýznamnější důlní „gigant“ Trepča. V dávných dobách bylo nejznámějším centrem pro těžbu rud Novo Brdo, na východ od Prištiny. V době největšího rozkvětu srbské říše, do konečného jejího zániku (1459) bylo Novo Brdo kosmopolitmím městem, až údajně se 40 000 obyvatel, kde se i razily mince. Obchodovali s ním lidé z celého Balkánského poloostrova, Itálie, Maďarska, Rakouska, a pochopitelně, i z Dubrovníku a Kotoru. Žili tam kromě Srbů i Řekové, Albánci, Židé, Turci a Romové, byla tam významná obchodní Dubrovnická kolonie, kolonie Sasů, odborníků na dolování. Pod Kosovem a Metohijí jsou obrovská naleziště hnědého uhlí. Kosovo i Metohije představovaly veledůležitou křižovatku cest od Západu na Východ, od Severu na Jih.

CO O KOSOVU A METOHIJI NAPSAL SRBSKÝ VĚDEC JOVAN CVIJIĆ

Během 20 let, před rokem 1912, navštívil opakovaně Staré Srbsko známý srbský, mezinárodně uznávaný, anthropo-geograf Balkánského poloostrova, Jovan Cvijić, Situace, kterou tam popsal, nebyla nepodobná situaci po NATO agresi a okupaci Kosova a Metohije vojsky KFOR pod velením NATO, která předala „vládu“ nad Kosovem a Metohiji UNMIKu, misi OSN na Kosovu, která bez větších omezení nechávala znásilňovat nealbánské obyvatelstvo (Srby, Romy, etnické Turky, Gorance aj.) a ničit jeho starobylé památky převlečenou teroristickou organizací UCK kosovských Albánců (Kosovarů), nyní nazývanou TMK (Ochranný korpus Kosova). Není divu, když za předsedu vlády Kosova byl kosovským parlamentem vybrán Ramush Haradinaj, bývalý velitel UCK, kterého již vyslýchali vyšetřovatelé haagského tribunálu (pro válečné zločiny proti Srbům – obžalován za popravy a mučení 67 lidí v Djakovici a Prizrenu). Jako surový žert zní slova šéfa UNMIK Sören Essen-Petersena (tč. „Gauleitera“ za okupanty na Kosovu), že srbský požadavek o odvolání Haradinaje odmítá, protože ho „potvrdil legitimně zvolený parlament“. Takže, kdyby se nebyl otrávil, mohl by i Himmler kandidovat na významné politické místo v poválečném Německu, pokud by ho schválil parlament.

O zoufalé situace srbského obyvatelstva Kosova a Metohije Jovan Cvijić píše (Kolektiv autorů : Zadužbine /Nadace/ Kosova. Prizren, Beograd, 1987, str.580-581):

-„V létech mezi 1876 a 1912, podle anthropo-geografických a historických údajů, kolem 150 000 srbských běženců uprchlo z oblasti Kosova a Metohije…Cestoval jsem okresy Starého Srbska za účelem vědeckých studií po dobu plných 20 let (před 1912), podobně i Makedonií, Epirem a Thesálií a mohu vyjádřit s plným přesvědčením, že tato země (Staré Srbsko) je zemí největší anarchie a násilí, nejen na Balkánském poloostrově, ale i na světě. Jsem přesvědčen, že toto bude potvrzeno anglickými politiky a cestovateli, kteří „propitvali“ Staré Srbsko. Není tam žádné vlády, anebo je tato zcela bezmocná. Dvě populační skupiny různých náboženství tu žijí promíchané a lidské vztahy mezi nimi nejsou přizpůsobeny, není tu žádných standard. Jedno jsou muslimové, obzvláště Albánci, všichni z nich jsou ozbrojeni; ti druzí jsou Srbové, kterým je zakázáno mít zbraně. V některých krajích mocní předáci vše kontrolují, jsou obklopeni tlupami ozbrojenců, většinou albánského původu, a celá země se hemží muži mimo zákon, kteří jako ti již uvedení, se živí loupením a krádeží. Následkem takového banditizmu a útoky na ně, byli Srbové vypuzeni ze svých vesnic, které byly osídleny Albánci. Obzvláště postiženi jsou srbští pastevci na vysoko položených pastvinách Starého Srbska, protože téměř veškerý dobytek Srbů byl uloupen. Tyto albánské skupiny lupičů pocházejí hlavně z centrální a severní Albánie.

Vyhnaní Srbové odcházejí do (severního) Srbska. A tak v Starém Srbsku existují vesnice, které byly násilím zabydleny albánskými kolonisty, zatím co Srbové, kteří měli doklady o tom, že jsou majitelé půdy, byli vyhnáni. Přesně v údobí mezi 1876 až k začátku Balkánské války (1912), bylo jich v Srbsku kolem 150 000. Ale všichni místní Srbové (z Kosova a Metohije) nemohou přece utéct do Srbska a mnozí se tak stanou ćifćijové (kmeti) albánských banditů nebo begů. Kvůli tomu mnoho Srbů přestoupilo na islám…obvykle pouze muž z domácnosti, zatím co žena odmítala dovolit přestup dětí na jinou víru…nicméně byly často islamizovány celé rodiny. Srbské ženy a dívky jsou stále unášeny a konvertovány na islám. Nicméně je pravda, že v poslední době ženy nebo děvčata se musí osobně objevit na tureckém soudu, na kterém je přítomen i srbský kněz, a tam pak musí prohlásit, že si přejí změnit svou víru (náboženství). Kněží jsou často úspěšní tím, že vyvolají právě opačnou odpověď žen před soudem, tj. že si nepřejí změnit svou víru a pak se vracejí domů. Slyšel jsem velmi dojemné příběhy o podobných událostech. Nicméně, jakmile se žena vrátí domů, dostanou se muž nebo otec (té ženy) do velikého nebezpečí a pokud rychle neutečou do Srbska, jsou obvykle zabíjeni Albánci.

Islamizace těchto sedláků je zcela pochopitelná, protože s přestupem na islám přichází konec všeho jejich utrpení a bídy. V těchto okresech jsou taktéž tajní nebo-li krypto-Srbové, kteří navenek přijali albánské zvyklosti, obzvláště jejich způsob odívání a chování a kteří, kromě srbštiny mluví plynně albánsky. Blízko města Gnjilane (jihovýchodně od Prištiny) se vyskytují Srbové krypto-katolíci, kteří šli ještě dále, přijali islám, ale ve svých srdcích, ve svých domovech, jsou i nadále křesťané…

Je velmi vzácné, aby byl někdo činěn zodpovědným za všechny ty zločiny, ale i když se to stane, vykonavatelé (zločinů), jako pravidlo, nejsou potrestáni. Tento hrozný stav se nezlepšil ani po zavedení Ústavy v roce 1908. Ale, ještě navíc, následkem přání Mladoturků (dostali se k moci v osmanském císařství roku 1908), aby se uskutečnila „otomanizace“ (poturčení), situace všech křesťanů v Turecku se zhoršila…Mnohé majetky kostelů a klášterů byly Mladoturky znárodněny a osídleny muslimy, kteří emigrovali z Bosny a kteří, což je pravda, mluví jenom srbsky. Ti samí muslimové byli usazeni na lukách a pastvinách srbských vesnic, aby tím byla odebrána sedlákům možnost jejich obživy. Takovým způsobem oni zničili kompaktnost srbských mas a utvořili oázy smíšené křesťansko-muslimské populace…pomocí turecké správy a albánských zločinů a násilí! I pro ty nejsoucitnější lidi západní Evropy, toto jsou jen vybledlé obrazy. Pro nás Srby, toto jsou skutky, činnosti, které vedou k zničení našeho národa!...Bývalé centrum srbského státu se přece týká našeho lidu. Naše nejkrásnější chrámové stavby ze středověku – Gračanica, Dečani, Peć, Sopoćani, Banjska a další – jsou přece ve Starém Srbsku. V centru toho regionu je Kosovo, pro nás tragická vzpomínka, protože tam v roce 1389 v bitvě mezi Srby a jejich spojenci na straně jedné a Turky na straně druhé, došlo k ztrátě nezávislosti balkánských křesťanů. V obhajobě svého státu na Kosovu, srbský lid houfně zahynul a výkvět srbské šlechty padl. Na Kosovu byl uskutečněn největší odpor Turkům během jejich dobývání Balkánského poloostrova“…

V roce 1899 se chystala v Haagu první konference o míru a odzbrojení. Mezi 26 účastníky bylo i Srbské Království. Zasedání probíhala během května až července 1899. V průběhu konference byl připraven dokument o založení mezinárodního arbitrážního soudu. Srbská vláda, vzhledem k stoupajícímu násilí Albánců a neutěšeným poměrům na černohorsko-turecké a srbsko-turecké hranici, chtěla toto využít a připravila uvedenou diplomatickou korespondenci o násilí proti srbskému obyvatelstvu na Kosovu a Metohiji, ve franštině a srbštině, mezi Cařihradem a Bělehradem. Z ne zcela jasných příčin – snad pro nemoc ministra zahraničí a současně premiéra Srbska Dr.Vladana Djordjeviće – král prezentaci knihy pozastavil, dokud se premiér a ministr zahraničí neuzdraví. A tak se tento nesmírně důležitý dokument nedostal na široké mezinárodní forum. Měl by význam i po 100 letech, koncem XX.století, v době NATO agrese proti zbytkům Jugoslávie, proti Srbsku, protože by řečí jednoznačnou ukazoval na kořeny událostí na Kosovu a Metohiji.

Tuto kapitolu o násilí může „vhodně“ zakončit bod 69.), z poslední 145. stránky knihy o arnautských zločinech proti kosovsko-metohijským Srbům, který představuje „přílohu“ k dopisu ze dne 25.května 1899.

69.) 13.května byl zavražděn nejukrutnějším způsobem Vasilije Čkonjović, uprostřed dne, nedaleko Senici, na cestě, před očima mnoha lidí, kteří šli do města na trh. Byl to nejváženější a nejbohatší člověk z vesnice Štitkova. Zabili ho a celého zmasakrovali, rozpoltili mu lebku na dvě části a usekli ji, odnesli jeho pravé ucho, aby ho zřejmě dodali jako důkaz tomu, kdo je poslal zabít Vasilije.

I KNIHA MŮŽE POMOCT PŘI ROZVRÁCENÍ STÁTU

Při přípravě rozbití Jugoslávie v devadesátých létech XX.století, a obzvláště pak při zneužití událostí na Kosovu a Metohiji, se postupovalo zcela podle plánu. Pro Kosovo a Metohiji, v rámci toho plánu, vyšla zřejmě i kniha britského historika Malcolma Noela „KOSOVO – Krátké dějiny“ (KOSOVO – A Short History. Macmillan, London, 1998). Kniha je napsána na první pohled inteligentně, na první pohled odpovídá představě o seriozní přípravě díla. Nicméně pro ty, kteří měli více možností se zabývat její tématikou, je to kniha mnoha polopravd, která má v podtextu zřejmě předpojatým až nepoctivým způsobem změnit nesprávným směrem nazírání na kosovsko-metohijskou tématiku, na dějiny tamních národů, této oblasti. Je plna nenápadně vsugerovávaného podceňování všeho srbského, a svým způsobem vyzdvihování všeho albánského. Autor podceňuje velikost Prvního velikého stěhování Srbů z roku 1690, z kterého dělá téměř karikaturu. Jaksi vynechal z použitého písemnictví „nevynechatelnou“ rozsáhlou vícejazyčnou publikaci z roku 1987 kolektivu autorů : „KOSOVSKÉ NADACE (Kosovske Zadužbine) – Památníky a znaky srbského národa“ (Prizren-Beograd). Tato vynikající publikace měla i čtyři zkrácené verze v angličtině, francouzštině, italštině a němčině. Pro historicky nevzdělané v otázkách Balkánu a, bohužel, i jinak, Američany (Malcolmovu knihu citoval i Clinton !) a západní Evropany z Evropské unie, EU, „literární žoldnéř“ Noel Malcolm může klidně říci pustý nesmysl, že většina nejvýznamnějších pravoslavných středověkých klášterů a chrámů srbské středověké říše byla údajně vybudována m i m o Kosovo a že centrem této říše nebylo Kosovo. Jako by nevěděl zcela objektivní údaj, že v oblasti Kosova a Metohije bylo zaregistrováno 1 300 (tisíctřista) památek srbských dějin: chrámy, kláštery, zcela funkční i trosky jiných, poustevny, hrady, staré hřbitovy, zříceniny paláců. Od příchodu NATO okupantů, albánská chátra zničila, vyplenila, vypálila nebo závažně poškodila téměř 150 pravoslavných chrámů nebo klášterů, řada z nich z XIII-XIV.století, za nečinnosti okupantů (NATO a jemu podléhající vojsko KFOR). Zbabělá nečinnost německého oddílu KFOR umožnila albánské chátře za „křišťálové noci“ (17-18.března 2004) zničit prakticky veškeré srbské památky a srbské domy v „císařském“ Prizrenu. O skutečné úctě a o 600 let trvajícímu významu tradice Vidovdanu (den kosovské bitvy) u Srbů mluví Noel Malcolm téměř ironicky, jako o srbské mytomanii. Připomíná to autorovi tak trochu onoho nacistického řečníka, který děkoval Führerovi, že korigoval dějiny. Vtipně to vyjádřil významný srbský historik Milorad Ekmečić:

-„Je to klasická literatura válečné propagandy, jak se tomu kdysi říkalo. Ona je napsána pro určité cíle těch zemí a politických organizací, které za to platí. Protože spisovatel těchto knih je intelektuální nádeník, salarius (obchodník /solí/), mercennarius scribae (písařský žoldnéř, nádeník), onen antický „Epigon (dědic, napodobitel – použito nejednou v pejorativním smyslu) pouze podle pláště“. Toga tady mluví, a ne znalosti a přesvědčení. Uveřejnit za sebou v krátké době čtyřech let dvě rozsáhlé knihy ( pozn.: ta druhá je Noel Malcolm: BOSNA – Krátké dějiny /BOSNIA – A Short History/, 1994), s cílem historicky dokázat, jak Srbové vykonali vpád do cizích oblastí v Bosně a na Kosovu, to může udělat jen člověk, který byl placen za svoji zručnost.“

V souvislosti s polopravdami pana Noela Malcolma o Kosovu, je dobré odcitovat slova jeho Svatosti patriarchy srbského Pana Pavla: -„Srbský kníže Lazar a naši předkové přišli na Kosovo, aby bránili svou zem, ne aby uchvacovali zem, která patřila jiným; aby bránili svou svobodu, a ne aby potlačovali svobodu jiných; aby bránili svou víru, a ne aby ji vnucovali jiným. Protože Abel má právo a povinnost bránit se před Kainem.“

O této knize Malcolma Noela o Kosovu, plné skryté propagandy, pod pláštíkem seriózní historie, bude ještě diskutováno v dalším textu.

POHLED NA ETNIKA V OBLASTI KOSOVA A METOHIJE – ILYRSKÉ „HRY“

Přítomnost slovanského obyvatelstva (Srbů) na Kosovu a Metohiji, ve Starém Srbsku (viz dříve uvedené údaje o této oblasti) se hlásí od VI. a VII.století našeho letopočtu, zřejmě i dříve. Srbové přijali křesťanství od byzantských kněží, od katolických misionářů, později i od učedníků sv.Cyrila a Metoděje, po jejich nuceném odchodu (vyhnání) z Veliké Moravy, když založili (sv.Kliment Naum, Gorazd), za přátelské podpory bulharského knížete, chána Borise, po křtu Michaela (852-889) a pak i mocného bulharského cara Simeona, „cara Bulharů a Řeků“ (893-927), koncem IX. a začátkem  X. století, významné křesťanské, pravoslavné kulturně-náboženské středisko v Ohridu, na břehu půvabného Ohridského jezera. Domácí obyvatelstvo se pod tlakem Slovanů stahovalo do hor a opevněných měst na břehu Jadranu. Ve své známé a již citované práci o situaci na Balkáně v X.století De Administrando Imperio, byzantský císař Konstantin VII Porfyrogennetos (945-959) vůbec neuvádí název Albánci, vůbec se nezmiňuje o nějakých plemenech, která by mohla být jejich předchůdci. O samotných Ilyrech jsou poslední zprávy z III.století po Kr.

Sami dnešní Albánci tvrdí, že jsou potomky antických Ilyrů, což nelze vyloučit, ale ani zcela bezpečně prokázat. Je jistě docela výhodné uvádět (vymyslet si?) své kořeny z dávných dob, ustanovit dějinnou precedenci, aby se ospravedlnily aspirace na veliká teritoria a šíření do nich, jak to např. činí na Západě známý albánský spisovatel Ismail Kadare, když barvitě líčí (historií, jak se zdá, zatím nepodložené) boje albánských plemen v dobách kolem příchodu Slovanů. A při tom v albánštině nejsou viditelné stopy po nějaké (zatím neznámé) řeči Ilyrů. Není vyloučeno, že i východněji kdysi žijící pradávní Thrákové mohli být také předkové Albánců, zatím to ale vůbec není prokázáno. Není bez zajímavosti, co o Thrácích říkal kolem roku 450 př. Kr. řecký dějepisec Hérodotos:-„Po Indech jsou Thrákové nejlidnatějším národem. Kdyby mezi nimi vládla svornost, byli by neporazitelní, ale protože toho nejsou schopni, zůstávají bezmocní.“ Albánci zřejmě představují nějaký indoevropský národ, výrazně pozměněný styky s okolními národy a okupacemi těchto oblastí nejrůznějšími etniky.

Illyricum byla římská provincie, v severozápadní části Balkánského poloostrova, která „obsahovala“ Dalmácii, Panonii a Moesii (z větší části dnešní Srbsko). V XV.století někteří evropští literáti pro jižní Slovany razili název „natio illyrica“, koncem XVII.století srbský intelektuál, diplomata a do jisté míry samozvaný srbský despota, hrabě Djuradj (čti: džuradž) Branković se snažil obnovit srbskou říši jako „Ilyrské království“ (v roce 1711 zemřel v rakouské internaci v Chebu). Napoleon po porážce Rakouska (1809) založil „ilyrskou provincii“v Dalmácii, Chorvatsku a Slovinsku. Provincie existovala do jeho pádu. O něco později se v Chorvatsku zrodilo obrozenecké „ilyrské hnutí“, jehož tiskoviny, když jejich tisk zakázali v Chorvatsku i Uhrách, se tiskly přechodně v Bělehradě, v Srbsku.

Před příchodem Slovanů, zde Srbů, obývali oblast dnešního Kosova a Metohije s Ilyry příbuzní, už částečně romanizovaní, Dardani, dále Řekové, Římané, různě romanizované původní obyvatelstvo, Vlaši, Cincaři, Arumuni. Do této oblasti spolu se Slovany vpadali i Avaři. Nesmí se tu zapomínat ani na významnou přítomnost Keltů. Jména plemen, která začínala jako alb- nebo arb- se hlásí až polovinou XI.století. Ve své významné historické knize „Poslední zápas Byzance“ (vyšla v češtině v 1988) řecký historik z XV.století Laonikos Chalkokondyles líčí boje proti Turkům v oblasti Peloponésu (boj Morejského despotátu s centrem Mystrou) i Epiru v době, ve které žil, kterých se účastnili i vůdcové Albánců v třicátých a čtyřicátých letech, ale hlavně později v XV.století, spolu s četnými „státečky“ (které tu zbyly) západních rodů (hlavně francouzských a italských), které se zrádně, na přechodnou dobu, zmocnily roku 1204, pod rouškou Čtvrté křížové výpravy i samotného Cařihradu, který zcela vyplenily a spolu založily tzv.Latinské císařství, které zaniklo r. 1261.

HRDINNÝ BOJ JIŘÍHO (GJERGJ) KASTRIOTY – SKËNDERBEGA

V době před vznikem Chalkokondylesovy knihy, těsně před polovinou XV. století, začalo probíhat proti turecké povstání statečného albánského vůdce, se slovanskou krví, spřízněného se řadou srbských feudálů, Jiřího (Gjergj) Kastriota-Skënderbega (1405-1468), jehož sestra Marie byla provdána za tehdejšího pána Černé Hory (Zety), Stevana (Štěpána) Crnojeviće a jeho syn Jan se oženil s dcerou srbského velmože Lazara Brankoviće.. Otec Jiřího Kastrioty Ivan, /Gjon/), po vzoru srbských králů, a velmožů, bohatě obdaroval slavný srbský klášter Chilandar ve Svaté hoře Athos v Řecku, jihovýchodně od Soluně, jak o tom svědčí jeho darovací listina, chrysobula, napsána v  tehdejší srbštině, dosud zachovaná v klášterních archivech. Ivan měl čtyři syny: Stanišu, Repoše, Konstantina a proslaveného Jiřího (Djurdja, Gjergje), všichni byli jako rukojmí u sultána Murada II (1421-1451). Bratr Jiřího Kastrioty Rapoš byl pohřben v klášteře Chilandaru, nejvýznamnějším srbském klášteře m i m o Srbsko. Jméno Skënderbeg, tj. „pán“ Skënder (Skanderbeg, někdy také Skanderbej) získal Jiří Kastriota po přijetí islámu v Cařihradě, kterého se později zřekl, když se proti Turkům (1443) vzbouřil a z  pevnosti Krujë, severně od Tyrany, v hornaté Albánii, vedl po čtvrt století úspěšně odpor proti Turkům, za občasné pomoci z Neapole, od papeže, Benátek, Raguzy (Dubrovníku), srbských vladařů Zety. Jiří Kastriota-Skenderbeg zemřel v r. 1468 prý v městě Lezhë (Leš). Iskender je turecko-arabský tvar jména Alexandr. Alexandr (Iskender, Skender) Makedonský byl hrdina i pro Araby a Turky.

V bojích na různých frontách (kde proti sobě, a nejen proti Turkům, nejednou vyčerpávali své síly samotní křesťané) podporoval Skënderbega i srbský despota Djuradj Branković. Jako rok definitivního konce odboje proti Turkům v oblasti Albánie se pokládá někdy rok 1479 (pád Skadru), jindy až rok 1506. Byly to boje, v kterých se účastnili v bojích proti Turkům jak Srbové, tak i různá albánská plemena, protože v té době byly jakousi hranicí mezi kraji s převážně srbským a albánským obyvatelstvem řeka Bílý Drim (Drin), Černý Drim (Drin), vytékající z Ochridského jezera, až po město Leš (Lezhë, Alessio). Ještě v roce 1610 to uváděl katolický arcibiskup z města Baru Marin Bizzi, po své cestě „po Srbsku“, jako hranici oddělující severní část Albánie od Srbska („divide verso la parte settentrionale l´Albania della Servia“)(Dimitrije Bogdanović: Knjiga o Kosovu /Kniha o Kosovu/, Srbská akademie věd a umění, Beograd, 1986). Podobné tvrzení lze nalézt i u benátského vyslance J. Soranza (1575).

V té době byly vedoucími rody Albánců Dukagjinové, Kastrioti, Balšové, aj. Tyto rody byly spřízněny s řadou srbských, včetně zetských (černohorských) šlechtických rodů, např. s pány vždy neklidné Zety (Černá Hora), s zřejmě pravoslavnými Balši (srbsky Balšići), pravděpodobně románského (vlašského) původu, kteří vládli v severozápadní (dnešní) Albánii a v Černé Hoře (včetně měst Bar, Budva, i Skadru), později, po rozpadu Dušanova císařství, i v části Kosova a Metohije, včetně měst Peći a Prizrenu, po porážce knížete Nikoly Altomanoviće i částí Hercegoviny (Trebinje aj.). Před tureckým smrtelným nebezpečím, za výbojů mladého sultána Mehmeda II Dobyvatele (Al Fatih), po pádu Cařihradu (1453), přísahali v klášteře Vranjina věrnost Benátské republice černohorská (Bjelopavlići, Kuči, Nikšići, Piperi, aj.) a albánská plemena (Kastrioti, Topi, Arianiti aj.). Úzké byly svazky mezi některými albánskými plemeny a pozdějšími pány Černé Hory, Crnojevići. Značná část albánských plemen byla v té době pravoslavná a úzce spolupracovala s posledními vladaři srbských dynastií. Spolu s benátským panstvím a tureckými výboji se postupně měnilo náboženské zaměření některých severních albánských plemen a spolu s politickými změnami se vytvářela i náboženská rozdvojenost ve vztahu k Srbům.

Název Albánců Škipetaři (Shqiptarë) se objevuje až v XV.století (dnešní oficiální název Republiky Albánie je Republika e Shqipërise) a nemá pejorativní význam. V Svazové republice Jugoslávii (v SRJ, tj.Srbsko + Černá Hora) Albánce nazývají, kromě názvu Albánci, ještě i Arbanasi nebo Šiptari. Toponyma (názvy lokalit) v této oblasti byla do protiprávní okupace (agrese proti SRJ) Kosova a Metohije vojskem vedeným organizací NATO na jaře 1999 ve veliké většině buď slovanská (srbská) nebo případně předslovanská. Slovanská toponyma jsou (byla) celkem častá i v severní Albánii, jako jednoznačný doklad tamní významné dějinné přítomnosti slovanského obyvatelstva, které bylo v průběhu dějin více méně násilím poalbánštěno, poislámštěno . Když turecký sultán Mehmed II dobyl 1.června 1455 po 40 dnech obléhání a bombardování přebohaté důlní město Kosova Novo Brdo (údaje z té doby praví, že mělo až 40 000 obyvatel !), hodně jeho obyvatel se dostalo do otroctví, nicméně jeho důlní činnost pokračovala, včetně sléváren a ražení mincí. Sultán nařídil stavby lázní, mešit, nových cest (kočičí hlavy). Brzy potom otomanské úřady vykonaly popis obyvatel Kosova a části dobyté Metohije. Podle posledního srbského pána té oblasti Vuka (=Vlka) Brankoviće, nazvaly Turci tu oblast kadiluk, nebo-li kaza (tj.oblast pod správou jednoho soudce, kádího) Vlk. Z tam 600 uvedených vesnic, jen v 80 byla přítomna v domácnostech albánská jména.

JEDNA MÁLO ZNÁMÁ TEORIE O PŮVODU ALBÁNCŮ

V roce 1999 vyšla v Bělehradě nevelká knížka Dr.Jovana Deretiće „Arbanasové (=Albánci) v Srbsku“ (Nikola Pašić , Beograd, 1999). Autor od r.1975 ve Francii, v USA, v Republice Srbské (Bosna a Hercegovina), v Svazové republice Jugoslávii (SRJ), vydal 6 knih ze srbských dějin, některé z nich se dočkaly i třech vydání. Dr.Deretić cituje anglického autora James Bakera, M.A.a jeho knihu : Turkey in Europe , Turecko v Evropě (Cassell Peter & Galpin, London, 1877), že v  raném středověku existovala na východních svazích Kavkazu země Albánie, jejíž obyvatelé se nazývali Škipetaři, což znamenalo „horalé“. Její bývalé území patří dnes z části k Dagestánu a z části Ázerbajdžánu. Na sever od této údajné Albánie žili v dávných dobách Aláni, na severozápadě Iberové, na západě a jižně, přes řeku Kur, žili Jermeni. Na břehu Kaspického moře, nedaleko nynějšího města Derbenta, bylo město Albana. Podle autora Bakera, existuje veliká podoba mezi Toskami (plemeno v dnešní jižní Albánii) a Čerkezy na Kavkaze. Tito „kavkazští“ Albánci měli mnoho dialektů a plemen, na Balkán se dostala jen některá, např. uvedení Toskové (žijí víc na jihu Albánie) a dále Gegové (žijí víc na severu Albánie). Byli primitivním lidem lovců a pastevců. Známí byli jejich velicí psi. Dodnes, podle Bakera (kniha napsána v  r. 1877), prý žijí tito „Albánci“ na Kavkaze. Jejich hlavním kultem byla prý bohyně měsíce. Ve střetnutí národa Chazarů, který vyznával judaizmus, a postupujících Arabů, byli tito „Albánci“ na straně vyznavačů islámu, Arabů, a protože byli pronásledováni Chazary, přidali se k Arabům. Když Arabové dobyli nad Romeji (Byzantinci, „východní Římané“) větší část Sicílie, přivedli tam Arabové část obyvatelstva z kavkazské Albánie, které uprchlo před Chazary. Jako zajímavost nutno uvést, že v Latinsko-českém slovníku (SPN Praha, 1957) je u slova Albania uvedeno, že je to „krajina jižně od Kavkazu“, jako Albani byli uvedeni obyvatelé Alby Longy a Albánie.

V trvajících válkách mezi křesťany a Araby o Sicílii se podařilo křesťanům dobýt (980) z větší části arabskou část Sicílie, a získali ji spolu s tamějšími „Albánci“, z nichž část přijala křesťanství. Byzantský císař Basileios II (976-1025) zvaný Bulharobijce dobyl začátkem XI.století Nový Epirus (zhruba je v něm i část dnešní Albánie), obývaný Řeky a Srby, nad svým nebezpečným protivníkem, makedonským „carem“ Samuelem (976-1014), jehož vojsko bylo (1014) rozdrceno a údajně 14 000 zajatých vojáků oslepeno. Proti byzantské vládě a nešvarům správy se později vzbouřil byzantský místní velitel srbského původu Tihomir (z Belogradu nebo Beligradu, prý pozdějšího Beratu, v dnešní jižní Albánii). Během celé řady povstání mladý srbský vladař Zety (Diokleji, Duklji) Vojislav (1037-1051) dvakrát na hlavu porazil byzantské vojsko na území dnešní severní Albánie, které tam poslala byzantská císařovna Zoe a pak ona i spolu s císařem Konstantinem IX. Monomachem (1042-1055). V tom neklidném čase se vzbouřil i proslavený byzantský vojevůdce pocházející z bohaté maloasijské šlechty, Georgios Maniakes, který se nacházel na Sicílii, kde mu znova kvůli intrikám odebrali velení (viz i Kolektiv autorů : Dějiny Byzance. Academia, Praha, 1994; Vladimir Ćorović: Dějiny Srbů /Istorija Srba/. BIGZ, Druhé vydání, Beograd, 1993). Přeplavil se se svým vojskem, ve kterém byli i četní „kavkazští Albánci“ s rodinami a vylodil se u Dyrrhachionu (Drače) na pobřeží dnešní Albánie. Bitvy s císařským vojskem se vyvíjely pro Maniakese příznivě, během jednoho boje byl však smrtelně zasažen kopím a tak zahynul (březen 1043), údajně v bitvě u Dojranského jezera (jižní Makedonie).

O těch událostech píše byzantský dějepisec XI.století, současník událostí, Michael Attaliota „Corpus scriptorum historiae byzantinae“ (Bonn, Weber, 1853). Michael Attaliota při popisu vzpoury byzantského vůdce ze Sicílie Georgiose Maniakese, uvádí, že „tento pán, přicházeje z Itálie, se vylodil v r. 1043 v Dyrrhachionu s vojskem, které sestávalo z Romejů (Byzanťanů, byzantských „Římanů“) a Albánců (Albanů)…“

Samotní dnešní albánští dějepisci uznávají, a cituje je i Noel Malcolm ve své knize o Kosovu, že se v  té době po prve Albánci uvádějí pod tímto jménem na Balkánském poloostrově (např. S.Pollo a A.Puto : „The History of Albania“, Routledge & Kegan, London, Boston, 1981). Jinak část „kavkazských Albánců“ zůstala na Sicílii a v okolních krajích Itálie, kde byli všichni pokřtěni a poitalštěni, i když si znalost o svém „albánském původu“ část do jisté míry snad i zachovala. Jinak v XV.století došlo ke stěhování některých Albánců do Itálie a tito si říkají Arbëreshi. Patří k nim (?) zřejmě i Joseph DioGuardi, narozený v Bronxu (New York, USA), otec Alánec, matka Italka, zvolený (1984) do US kongresu, který založil albánsko-americkou ligu a stál u zrodu, spolu se senátorem Bobem Dolem, mocného albánského lobby v USA, které neváhalo „kupovat“ americké politiky, media, PR (Public Relations) agentury a vytvářet záplavu dezinformací o Srbech, propagovat nezávislé Kosovo.

Po smrti svého velitele Maniakese se jeho vojsko císařským jednotkám vzdalo. Byzantští velitelé prý nechtěli přijmout do svého teritoria „Albánce“ (z nichž část byli křesťané a část muslimové), kteří se už na Sicílii nemohli vrátit, neboť jejich lodě ihned po vylodění, odpluly. Proto tito „Albánci“ požádali Srby, aby se mohli nastěhovat do jimi kontrolovaných oblastí, což jim jako pastevcům bylo povoleno v oblasti poměrně málo osídlené kolem místa (města ?) Rabanu, severovýchodně od dnešního Elbasanu v Albánii, na úpatí horského masivu Jablanici (severozápadně od Ochridského jezera). Podle názvu Raban, Srbové prý nazvali dostěhovalce Arbanasové (Rabanasové). Cizinci je nazývali Albánci podle Albánie na Kavkazu, a oni sami si říkali Škipetaři, tedy horalé. Arabové jím říkali Arnauti, a to údajně znamená „ti, kteří se nevrátili“. Tento název po Arabech, dosud používaný, převzali i samotní Turci. Když Attaliota připomíná v r. 1078 Albánce, nazývá je obyvateli Rabanu – tj. Arbanon. Kraj Arbanon se uvádí v oblasti severní části centrální Albánie a jako zajímavost, jeden místní název pro kraj blízko Krujë se začátkem XX.století nazýval „Arben“ (Noel Malcolm, citovaná kniha, str.29). Tak je nazývá „Arbanon“ i byzantský historik Ioannes Skylitzes a historička, princezna Anna Komnena (XI-XII.století).

Albánci, nastěhovaní kolem Rabanu, se postupně šířili do okolí a napásali svá stáda kolem srbských vesnic, na svazích hor a kopců. Jako profesionální pastevci byli pod ochranou zákonů v srbském království, včetně Zákoníku cara Dušana z roku 1349, v kterém se výrazně už projevuje idea právního státu. Podle těchto zákonů měli Albánci povoleno pohybovat se po kopcích a pastvinách, nebylo jim však povoleno přivlastňovat si půdu nebo pastviny. Za takových okolností, nemohli mít ani Albánci, ani Vlaši (tj.zbytky původního románského obyvatelstva) svou církevní nebo státní správu, protože nevlastnili žádná teritoria. Jak albánští historici S.Skendi, M.Beqiraj, a spol. píší („Albania“, F.Preager, New York, 1956):

-„Šíření Srbů během Středověku uskutečnilo zajímavou symbiózu. Pastevečtí Albánci a Vlaši byli pomícháni se srbskými zemědělci. Během této doby, Albánci se dostali dál na sever podle pobřeží, než jsou dnes. Zatím co Srbové bydleli v stálých vesnicích, v župách (pozn. slovanské okresy), Albánci a Vlaši žili obvykle v pasteveckých vesnicích, nazývaných katuny …Po pádu říše cara Dušana, Albánie se dostala pod vládu řady lokálních vůdců. Toto bylo následkem hornatého vnitrozemí a vládnoucího feudálního systému okupantů: srbských na severu, západních uprostřed a na jihu, byzantských ve vnitrozemí.“

Ohledně použití názvu Albánie se uvádí i dobyvatelská činnost normanského vůdce Roberta Guiscarda v druhé polovině XI.století, jehož vojsko se přeplavilo z Itálie v r. 1081 a dobylo významný přístav Drač, slovanské „Bílé“ město (srbsky se bílý řekne beo, druhý pád je už beloga), Beligrad, na byzantských mapách Belegrad , v dnešní jižní Albánii, nedaleko dnešního Berátu nebo sám Berát, dále ostrov Korfu, proniklo do Thesálie, do Makedonie (obsadilo i Ochrid a i Skoplje“).V nastalých bojích mezi Byzancí a Normany se obě strany ucházely o spojenectví se srbským králem Duklji (Zety) Bodinem (1082-1101), kterého byzantská historička, princezna Anna Komnena uvádí jako „velmi bojechtivého a plného zákeřností“. Nově dobyté oblasti v dnešní Albánii dali Normani jméno Albánie (podle města Beligradu) a to bylo údajně první použití toho názvu v Evropě (albus latinsky znamená bílý). Tento název byl použit na oblast kolem Beligradu a Drače, kterou prý Řekové nazývali Prevalis, později kraj zařadili do Epiru, zatím co kraj kolem Rabanu nazývali Arbanie nebo Arbanon. Deretić cituje J.C.Hobhouse Broughtona, str.117 (A Journey Through Alban /Cesta přes Alban/, M.Caret & Son, Philadelphia, 1817): -„V roce 1270 bylo pobřeží přepadeno malým oddílem Katalánců, ve službách Karla z Anjou, kteří oblehli Arnoot Beli-grat, město bílých Albánců…“ Karel z Anjou, za pomoci papeže i Benátské republiky, se v roce 1272 prohlásil dokonce „albánským králem“. V proti byzantské politice se ke Karlovi r. 1273 připojili i Srbové a Bulhaři. Tehdejší srbský král Uroš I Nemanjić měl za ženu Helenu, příbuznou krále Karla z Anjou. Řekové údajně nazývali Beligrad Pulcheropolis, Latini (Západoevropané) Albanopolis nebo Albanolis, či Albanum.

Jeden z významných srbských dynastů v oblasti dnešní Albánie byl i Balša Balšić, pán Valony (Vlorë) a Beratu, velmi ambiciózní a bojechtivý, který tyto kraje vyženil. Zahynul v bojích s pronikajícími Turky ještě před bitvou na Kosovu, a to v roce 1385, v Musakiji. Edith Durham („High Albania“ ,Edward Arnold, London, 1909) uvádí, že Balšové, rod náčelníků srbského původu, vytvořili knížectví, které ve své době představovalo velikou část Albánie a Zety (moderní Černá Hora). Dále cituje francouzského kněze Brocharda(?) (1332), že v té době „Latini“ (Srbové-katolíci) měli v Zetě šest biskupství, ve městech Bar, Kotor, Ulcinj, Svač, Skadar, Drivast, s arcibiskupským sídlem v  Baru. Během tureckého dobývání Balkánu, Albánci neměli nějaké své zvláštní teritorium, svůj stát, který by měli bránit, takže se tolik neúčastnili bojů proti Turkům jako Srbové, i když je známo, že i Albánci bojovali např. na srbské straně během kosovské bitvy (1389). Po Balšićích se pány části Albánie, ne ale Arbanonu, stali vládcové Zety (Černé Hory), Crnojevićové.

Mocné armády Mehmeda II nezadržitelně ovládly Bosnou (1463) i Hercegovinou (1482), sama Dubrovnická republika musela Mehmedovi II Dobyvateli zvýšit svůj roční tribut (poplatek). Ivan, syn Stevana Crnojeviće, původně nepřítel  Benátek, na jehož hlavu dokonce benátská republika vypsala odměnu, se pod tureckou hrozbou s nimi spřátelil, a podobně jako jeho otec Stevan, se stal placeným benátským „kapitánem“. Spolu s Benátčany a některými okolními albánskými plemeny, bojovali lidé Ivana Crnojevića v krvavých bojích proti Turkům kolem Skadru. Pod tureckou hrozbou musel Ivan uprchnout do Itálie. Ivanovi a proti Turkům bojujícím Albáncům svitla nová naděje, když neúprosný dobyvatel Mehned II v roce 1481 náhle zemřel, údajně na choleru. Ivan se vrátil do své zpustošené země a jako jednu z prvních věcí, nechal postavit na Cetinji klášter, který „zaslíbil“ Bohorodičce v exilu v Itálii.

V rámci prohloubení styků s Benátkami, Ivan Crnojević požádal benátskou republiku, aby dala jeho nejstaršímu synovi Jiřímu za manželku benátskou šlechtičnu Alžbětu Erizzo. Těsně před návratem svatebčanů z Benátek v r.1490 Ivan Crnojević nečekaně zemřel. Jiří (Djordje, též Djuradj) Crnojević zajistil v r. 1493 první tiskárnu v Černé Hoře (byla to první tiskárna na Balkáně), která vytiskla několik církevních knih. Současně kombinoval protiturecké akce s francouzským králem Karlem VIII. Akce byly prozrazeny (i křesťanskými nepřáteli Karla VIII), sultán Bayezid II (1481-1512) si pozval Jiřího do Cařihradu, aby mu vše vysvětlil, ten však odešel do Benátek, a moci se dočasně ujal jeho bratr Stevan (Štěpán), kterého později nechal zavřít turecký velitel Skadru Feriz-beg, pak po propuštění odešel do Albánie, a Černá Hora byla v r. 1499 připojena k tureckému skadarskému sandžaku a přestala existovat jako samostatný stát, i když prakticky vzato nikdy nebyla zcela pokořena. Vládcem Černé Hory pod tureckou správou byl více let začátkem XV.století poturčený Jiřího bratr Staniša , pod tureckým jménem Skender-beg. Jiří se napůl tajně odebral k sultánovi, který ho laskavě přijal (1500), nechtěl mu ale povolit návrat jako vladaře na Černou Horu. Zajistil mu dostatečný příjem ze statků v Anatólii a další zprávy o něm se ztrácejí. Během jeho pobytu v Benátkách ho popisovali jako „velmi hezkého, vysokého člověka, se šaty ze zlata, podle řeckého zvyku“. Jeho žena Alžběta se v roce 1503 vrátila z Turecka (Anatólie) do Benátek.

VZNIK ANTAGONIZMŮ MEZI SRBY A ISLAMIZOVANÝMI ALBÁNCI

Do turecké okupace, do pevného převzetí moci osmanskými Turky, do masové islamizace Albánců, byly vztahy Srbů a Albánců celkem dobré, řada šlechtických rodů a rodů místních vládců byly spojeny příbuzenskými svazky (viz např.srbsko-albánské příbuzenské svazky Kastriotů a Crnojevićů). Srbové, Albánci, Vlaši žili vedle sebe v pokoji. Antagonizmy mezi Srby a větší částí Albánců (Arbanasů, Škipetarů) se začaly vyvíjet během staletí turecké okupace, kdy okupanti uměli dobře využít známý postup DIVIDE ET IMPERA – ROZDĚL A PANUJ. Význačnou roli v tom sehrála skutečnost, že podstatná část, vlastně výrazná většina, Albánců přijala islám, v porovnání se srbskými obyvateli oblastí původní srbské říše, kde veliká většina Srbů islám nepřijala, nepoturčila se. Srbská šlechta byla doslova vybita za trvajících bojů proti okupantům, případně uprchla do křesťanského zahraničí, např. do Uher, benátské republiky, Itálie. Turci si značnou část albánských předáků postupně (hlavně XVIII-XIX století) „koupili“, dali jim tituly agů, begů i pašů a ti pak představovali prodlouženou ruku svých tureckých pánů. Značná část islamizovaných podaných „koupených“ albánských předáků, pod vlivem svých vrchností, i když sami trpěli tureckým útlakem a útlakem svých pánů, začala pokládat své křesťanské sousedy za bezprávní „ráju“ (dav, tlupa; nemuslimští poddaní turecké říše; stádo), kterou lze terorizovat, aniž by se jim cokoli stalo. Turecká vláda všemožně podporovala kolonizaci islamizovaných Albánců do srbských krajů, k pacifikaci srbské ráji (část informací této kapitoly je čerpána z vynikajícího díla V.Stojančeviće, Dj.Borozana, Lj.Dimiće, T.Ilijiće: „ZEMĚ ŽIVÝCH – THE LAND OF THE LIVING“, Beograd, NIC Vojska – Centrum pro zachování dědictví Kosova a Metohije, 2004 – texty jsou v srbštině a angličtině – reprodukce starobylých fresek z chrámů Kosova a Metohije jsou vynikající).

Turecká vláda, Porta, dávala do čela vlády v kosovských a metohijských sandžacích loajální albánské begy nebo paši, včetně jejich příbuzných. Byli-li poslušní (a většinou byli), dostávali dědičné tituly pašů a spolu s tím i právo na „čitluky“(druh feudálního panství) v srbských vesnicích, jejichž obyvatelé se stávali poddaní kmeti. Takto nově vzniklá albánská „šlechta“ všemožně (většinou tvrdým násilím) dávala islámský charakter svým oblastem, nutila nevybíravým způsobem křesťanské obyvatelstvo přijímat islám, poalbánštit se“. Do plodného Kosova a Metohije, jehož srbské (tj. i černohorské) obyvatelstvo nápadně prořidlo po opakovaných velikých „stěhováních“, aby zachránilo holý život, novopečení pašové odstěhovávali chudé albánské obyvatelstvo ze severoalbánských hor, z různých plemen, bratrstev (tzv. fisů). Jako příklad lze uvést rod Malići paši Džiniće (Džinoglu), a obzvláště jeho syna Jašar paši, kteří začátkem XIX.století násilím poislámštili a časem poalbánštili tisíce srbských obyvatel, tisíce jich vystěhovali z jejich vesnic, řadu zahubili, ve svém „pašalíku“, v prištinském sandžaku, kam se Malići přistěhovali z oblasti Skadru, přijali islám a plně se poturčili koncem XVIII.století. Tak se k veliké moci dostali i albánské rody Rotula (Rotulovići) v Prizrenu, ve Skadru Bušatlijové, Begolijové (Mahmudbegovići) v Peći (jejich osobním lékařem byl po dobu několika roků uvedený Němec z Čech, J.Müller), Kruezijové v Djakovici, atd. Správa i přilehlých oblastí Makedonie byla pevně v rukách poturčených albánských pašů, někteří z nich dokonce s čestným titulem paša s dvěma tugy (tug byl znamením moci vojenského velitele, byl znakem pašovy důstojnosti; tug byl zhotovován z koňských ohonů a připevňován k jakémusi praporu; sandžakbeg byl paša s jedním tugem, beglerebeg s dvěma, vezír s třemi tugy). Tak například byli mocnými Albánci prizrenský Mahmud paša a prištinský Malić (Malik) paša sandžakbegy, tj. správci sandžaku a měli nárok na jeden tug (byli tzv.birtugli pašové).

Za prvního (1804) a druhého (1815) protitureckého povstání Srbů v bělehradském pašalíku (tj.Srbsku) teror nad srbským obyvatelstvem na Kosovu a Metohiji neznal mezí, celé vesnice byly vypalovány různými bandami násilníků, lupičů, jejich obyvatelstvo se nejednou zachraňovalo útěkem do osvobozeného Srbska. O těchto neutěšených poměrech pro kosovsko-metohijské Srby píší ve svých zprávách a knihách již uvedení Francouz, geograf Ami Boué a Němec z Čech, Joseph Müller, který více let pracoval jako osobní lékař pećského paši a sám uměl srbsky. Ještě před tím dva francouzští agenti, kteří cestovali z Bosny přes Kosovo a Metohiji do Soluně a Cařihradu, pánové P.G.Pouqueville a Vas, popisují veliké strádání Srbů v létech 1807 a 1812.

PŘÁTELSTVÍ NĚKTERÝCH ALBÁNCŮ A TVRDÉ NEPŘÁTELSTVÍ JINÝCH

Albánské obyvatelstvo se také proti Turkům bouřilo. V Rakousko-turecké válce koncem XVII.století, po turecké porážce pod Vídní (1683), v době rakouských úspěchů, kdy bylo osvobozeno nejen Kosovo a Metohije, ale i bývalé „srbské císařské město“ Skoplje, albánští křesťané také proti Turkům bojovali, po boku Srbů. V té době proběhlo první veliké stěhování Srbů (1690), vedené srbským patriarchou Arsenijem III. Crnojevićem, které pro Srby krajně nepříznivě ovlivnilo etnický profil Kosova a Metohiji. Vždyť řádově uprchlo přes Sávu a Dunaj kolem 200 000 duší. Mezi uprchlíky byli i albánští křesťané. Císař Leopold I dal uprchlíkům poměrně značnou autonomii, včetně náboženské (nicméně byli později vystavováni velmi tvrdému tlaku katolické církve, aby se stali uniati), ovšem jako podmínka jejich přijetí byla obrana jižní hranice císařství proti Turkům. „Nenápadné“ dezinformace britského historika Noela Malcolma dělají z realistických údajů o skutečně velikém stěhování Srbů v roce 1690 srbskou mytologii, protože to podle něho nebylo vůbec tak významné a veliké stěhováné, co do počtu lidí. A odkud by se poměrně náhle objevilo tolik nových obránců, tj. Srbů, jižní rakouské hranice, kteří tolik posílili srbské etnikum v Uhrách? Za druhého (1737-39) stěhování Srbů pod vedením patriarchy Arsenije IV. Jovanoviće-Šakabenty, když rakouské vojsko, které mělo na začátku nové rakousko-turecké války úspěchy a povzbudilo, podle zvyku, Srby i některé křesťanské Albánce k povstání, utrpělo drtivé porážky a stáhlo se přes řeky Sávu a Dunaj, zase tisíce lidí (hlavně Srbů, ale i něco albánských křesťanů) před tureckou pomstou uprchly, i když počet uprchlíků byl značně menší, nežli za Velkého stěhování Srbů v roce 1690. Sám patriarcha se sotva zachránil nočním útěkem z Peći. Samokovského biskupa Simeona Turci oběsili.. Tureckou pomstou např. hodně utrpělo černohorské bratrstvo Vasojevićů, zatím co bratrstvo Kučů, za podpory černohorského bratrstva (klanu) Bratonožićů a albánskými Klimenty (Këlmendy) z tragických událostí vyšlo podstatně lépe. Třetí veliké stěhování Srbů proběhlo v roce 1790, (a opět prořidlo srbské obyvatelstvo, tentokrát hlavně samotného Srbska), kdy koncem června počet uprchlíků do Rakouska dosáhl 50 000, spolu s 300 000 kusů dobytka. Podněcované ruskými úspěchy ve válce s Tureckem, i Rakousko zahájilo novou válku. Jako obvykle začalo povzbuzovat Srby k povstání proti Turecku. Z Rakouska, kde vycvičili srbské uprchlíky jako tzv. „frajkory“ (Freycorps) pro jakousi guerillovou válku, tyto převáděli do Srbska. Nejúspěšnější byl Koča Andjelković (mezi lidem Srbska tu dobu nazvali „Kočova válka /krajina/“), který vyhnal Turky z  řady měst a krajů Srbska (tj. z Bělehradského pašalíku) a který později zradou a zbabělostí některých oddílů Vlachů byl Turky zajat a se zbytky svého oddílu naražen na kůl. Populární rakouský maršál Gideon Laudon, hrdina tzv.sedmileté války, sice dobyl řadu skvělých vítězství (včetně dobytí Bělehradu), ale následkem nepřátelského stavu Pruska, revoluce ve Francii, Rakousko muselo rychle uzavřít mír s Tureckem, stáhnout veškeré své vojsko ze Srbska, jehož značnou část již za pomoci „frajkorů“ osvobodilo. Pro lid Srbska, kterého rakouské vojsko jako obvykle zanechalo jeho zlému osudu, pak čekala turecká pomsta, i když v mírové smlouvě s Rakouskem ( 4.srpna 1791 ve Svištově) byla Srbům slíbena amnestie. Sama osmanská říše si nicméně nepřála další vylidňování této oblasti, vždyť by tu neměl kdo pracovat, kdo platit daně. Takže turecký teror tentokrát byl poněkud mírnější, z egoistických, pragmatických důvodů.

Ještě za prvního srbského protitureckého povstání (1804-13) pod vedením „Černého Jiřího“, Karadjordje (čti: karadžordže) v srbském vojsku, bok po boku se Srby, bojovali někteří pravoslavní Albánci, kteří zběhli z tureckého vojska. Asi nejznámější z nich byl pravoslavný Albánec, z plemena Tosků, z  jižní Albánie, Konda bajraktar (=praporečník Konda), který se účastnil od 1806 osvobozovacích bojů proti Turkům, včetně osvobození Bělehradu, spolu s četou svých hemšerijů (rodáků), Albánců a Vlachů. O Kondovi byly zpívány i písně. Původně on i jeho druhové byli tzv.krdžalijové (ozbrojení příslušníci neregulárních tureckých jednotek; soukromí ozbrojenci různých předáků), nicméně řada albánských krdžalijů setrvala v tureckém vojsku a až do konce bojovala proti Srbům. Ale ještě těsně před začátkem povstání Srbů proti Turkům (1804), některá albánská plemena Malesorů (horalů) severní Albánie byla proti tureckému panství a odepírala poslušnost skadarskému vezirovi (vezir – nejvyšší titul v hierarchii turecké říše; ministr, guvernér oblasti, správce vilajetu) Ibrahim pašovi Bušatlijovi a snažila se o podporu Černohorců. V roce 1805 se plemena (černohorská i albánská) Kuči, Piperové, Klementi vzbouřila proti skadarskému vezirovi, nespokojenost s nim vyjádřili i černohorští Drobnjaci. A tak nespokojenost nad upadající a korumpovanou správou osmanské říše vyústila v té době do spolupráce Srbů a některých Albánců. Osvobození sedláků v Srbsku bylo velikým motivem i pro část Albánců v boji proti Turkům a jejich útlaku. Byly zaznamenány i lidové písně Malesorů, oslavující Karadjordjova vítězství nad Turky. Tito horalé šířili tradici, že Karadjordje pochází z plemena Kučů, kteří měli příbuzenské svazky s některými sousedními albánckými plemeny horalů, Malesorů. Sám Karadjordje slavil jako svého patrona Sv.Klimenta – a Klimenti byli významné albánské plemeno (bratrstvo, klan). Karadjordjovi předkové se do Srbska (Bělehradského pašalíku) přestěhovaly polovinou XVIII.století z Černé Hory. On sám byl úspěšným obchodníkem dobytkem, i když začínal z chudých poměrů.

Nicméně většina Albánců v té době bojovala na straně Turků, v rámci jednotek pod velením Turkům zcela oddaných poturčených Albánců, různých begů a pašů, kteří bojovali nejen za islámskou ideologii, ale ve svém nitru se zřejmě i obávali mohutných sociálních otřesů, pokud by se „rája“ osvobodila, pokud by se její práva vyrovnala s právem pravověrných, pokud by se vůbec práva všech utlačovaných, bez rozdílů víry, zvýšila, uzákonila. A události v osvobozovaném Srbsku ukázaly, že se tam selský lid osvobodil ze svého těžkého postavení prakticky bezprávních poddaných, kmetů svých tureckých pánů. Během Prvního a Druhého povstání Srbnů proti Turkům byla od Turků „očistěna“ (Turci a jejich místní úředníci uprchli do měst nebo do oblastí stále ještě pod tureckou kontrolou) většina Srbska, kromě měst. Jako doklad účasti albánských předáků v bojích proti srbskému povstání v Bělehradském pašalíku, byl například turecký serasker (vrchní velitel) Ibrahim paša Bušatlija ze Skadru ve veliké bitvě u Deligradu v Srbsku (1806), ve které bylo turecké vojsko poraženo. Bitvy se účastnilo více pašů a begů z Kosova a z oblasti albánského plemena Gegů. Srbští historici uvádějí jako skutečnost, že pro tureckou říši nejvíce bojovali proti srbskému povstání její lokální přivrženci, „koupení“ různými výhodami a v rámci nezbytné islámské ideologie a soudržností v boji proti nevěřícím „džaurům“a zrádcům (murtatům) osmanské říše Na západě to byli bosensko-hercegovští muslimové, původem poturčení Srbové a Chorvati z Bosny a Hercegoviny, kteří mluvili srbsky (srbsko-chorvatsky), na jihu hlavně poislámštění Albánci, teprve z východu a jihovýchodu to bylo turecké vojsko z Anatólie, z Thrákie.

Dva-tři roky před porážkou Prvního povstání v roce 1813, v těžkých bitvách (např. u Varvarinu, na řece Timoku v severovýchodním Srbsku) se srbskými povstalci v létech 1810 a 1811, byl tureckým seraskerem, vrchním velitelem, Albánec, později tak známý Janinský Ali paša Tepelenli, který do krvavých bojů poslal své dva syny Muktar pašu a Veliedin bega jako vůdce mocné armády, ve které bylo „mnoho jihoalbánských begů, pašů i velitelů pevností (dizdarů)“. Ali paša se chtěl později s úspěšným vůdcem Druhého srbského protitureckého povstání (1815) knížetem Milošem Obrenovićem domluvit o společném postupu proti Turkům. V létech 1818 až 1820 nabízel knížeti Milošovi albánsko-srbské protiturecké spojenectví, s cílem osamostatnění od Turecka. Nicméně kníže Miloš Ali pašovi moc nevěřil, protože chápal, že ho Ali paša chce využít jen k uskutečnění svých cílů, že jako muslim a poturčenec stojí „na druhé straně barikády“, a možná i proto, že jako serasker on a jeho synové prolili v létech 1810-11 hodně srbské krve. I když neuměl číst a psát, kníže Miloš zřejmě dobře chápal, že lidé jako Ali paša vždy mají jako vedoucí myšlenku jen své cíle, kteří své právo a pravdu prosazují jen údery svého meče a nepředstavují tužby většiny svých poddaných. Kromě toho byly síly a prostředky, které měl kníže Miloš ve válkami zpustošeném Srbsku příliš malé, aby se znova postavil se zbraní v ruce proti osmanské moci, která, ačkoli odumírající, přece jen představovala strašlivého nepřítele. Obzvláště i proto, že se v Turecku začalo uvažovat o nezbytných reformách, aby se říše zcela nerozpadla. Brzy události daly za pravdu opatrnému a diplomatickému Milošovi. V 1821 vypuklo protiturecké veliké povstání Řeků a v bojích s mohutnou tureckou armádou Ali paša, který se domlouval i s řeckými povstalci, prohrál a zanedlouho potom přišel i o život.

Opatrný kníže Miloš však neměl ve všem čisté ruce. Když se v roce 1817 vůdce, nebo-li vožd, Prvního povstání Karadjordje, po útěku z rakouské internace, vrátil tajně do Srbska a vzkázal Milošovi, že se chce s ním sejít, dal ho Miloš zrádně zavraždit, z jeho uťaté hlavy nechal stáhnout kůži, kterou nechal vycpat bavlnou a v rozpuštěném medu ji poslal (aby se cestou nerozpadla) sultánovi do Cařihradu, jako znamení své pokory. Zatím co poněkud prchlivý Karadjordje byl představitelem bojovného rytíře, Miloš byl víc diplomata, který nejednou místo meče používal zlato. Bál se svého „konkurenta“ a bál se nové války v téměř vykrváceném Srbsku. Říká se, že někdy před bojem s Turky poslal Miloš jejich veliteli hodně zlata, aby ten a.) nechal Miloše vyhrát a b.) aby poražený turecký velitel měl dost zlata, aby mohl uplatit svého představeného, aby ho nenechal popravit za prohranou bitvu. Po úkladné vraždě Karadjordje se kníže Miloš zřejmě velmi kál (a lid mu ten zločin velmi zazlíval) a nechal v Srbsku, nedaleko osady Velika Plana, postavit dosud stojící dřevěný kostelík, lidem nazvaný kostel-kajícnice („crkva pokajnica“). Podle jiných zpráv nechal kostelík postavit ten, který bezprostředně Karadjordje zavraždil (Vujica Vukićević) a spáchal tak dvonásobný hřích, protože byl i voždovým kmotrem (kumem) a u pravoslavných Srbů byl vztah ke kumovi téměř posvátný.

O necelých deset let později další albánský předák, muslim, se pokoušel přemluvit knížete Miloše na boj proti turecké nadvládě. Byl to významný skadarský Mustafa paša, z rodiny Bušatlijů, která prolila mnoho srbské krve a mnoha Srbům velmi ublížila. Sám chtěl využít slabost turecké říše v té chvíli, vzhledem k porážce v rusko-turecké válce ( během které si Mustafa paša znepřátelil Portu) a za pomoci Ruska a prostředkování Miloše u Rusů, se chtěl osamostatnit a získat titul „vládce Albánců“. Akce knížete Miloše byla bez úspěchu, protože nový ruský car Mikuláš I byl v té chvíli proti rozbití turecké říše. Po míru v Edirne (Jedrene, Adrianopol) v r. 1829 se Mustafa paša brzy dostal do vážného sporu s Portou. Tajné rozmluvy se zástupci knížete Miloše pokračovaly, ukončila je až porážka Mustafa paši a obsazení Skadru tureckým vojskem. Turci získali řadu dokumentů o spolupráci knížete Miloše a Mustafa paši a toto vrhlo velmi nepříznivý stín na vztahy Miloše a Porty. Jinak kníže Miloš měl zájem na udržování dobrých vztahů s Albánci, alespoň s těmi, kteří představovali správné tužby svého lidu, jak se osvobodit (uvolnit) ze zlých tureckých daňových, agrárních předpisů. Křesťanští Albánci, katolíci, i jím říkali „Latini“, se dostávali jako obchodníci ze Skadru, z Djakovice do Milošova Srbska jako obchodníci dobytkem, kteří dováželi i střelný prach, křemeny, dokonce i pušky (říkali jim „latinky“), zatím co srbští obchodníci cestovali do Skadru, Ulcinje, Leše (Leshë), kde nakupovali olej, tabák. Vzájemné vztahy byly dobré.

Zde nutno připomenout i velmi důležitý údaj z dějin osmanské říše té doby. V roce 1826 byli krvavým způsobem zlikvidováni janičaři, kdysi nejelitnější a nejfanatičtější osmanské (turecké) vojsko, které v posledních l-2 staletích výrazně „zdegenerovalo“, ztratilo svou disciplinu a stalo se zdrojem nejedné vzpoury a odpadnutí od cařihradské vlády. I vznik Prvního povstání Srbů (1804) byl urychlen terorem čtyřech odpadlých janičarských vůdců, kteří se zmocnili vlády v Bělehradském pašalíku (Aganlija, Kučuk-Alija, Mula Jusuf, Fočić Mehmed aga), proti srbskému lidu, a i proti „normálním“ Turkům v Bělehradském pašalíku. Odpadlíky podporoval další odpadlík proti sultánovi, Osman Pazvan-oglu ve Vidině. Čtyři vzbouření janičarští vůdci, tzv. dahijové, nechali dokonce zavraždit i bělehradského představitele Cařihradu hadži Mustafa pašu, který byl přítelem Srbů, kteří mu říkali „srbská matka“.

V době kolem likvidace janičarů v roce 1826 se začaly chystat (prosazovat) některé reformy v turecké říši, reorganizovala se armáda (pomáhali při tom němečtí – pruští instruktoři). Kolem té doby plánovaných reforem se stále více začaly bouřit „pohraniční“ oblasti říše, protože se tamní předáci začali obávat o svá privilegia, která vycházela z jejich výlučného postavení, jako muslimů, a jako představitelů osmanské, muslimské říše. Byly již uvedeny pokusy Ali paši z Janiny a skadarského Mustafa paši Bušatliho. K nim se připojila i vzpoura bosenských (ne ale hercegovských) feudálů, vedená tamními muslimy dosud opěvovaným, Husejn kapetanem Gradaščevićem, lidem nazývaným Drak z Bosny („Zmaj od Bosne“). Hlavním požadavkem feudálů byla autonomie pod vedením místního vezíra a udržení starých výsad.

Ve všech případech zřejmě bylo hlavním motivem udržení výsad poturčených předáků a spolu s nimi také i základních výsad poturčeného obyvatelstva oproti křestanské ráji, i když toto nebylo proklamováno na prvním místě. Jak kosovsko-metohijští, albánští i bosenští předáci (pašové, begové i agové) se neradi smiřovali s centralizací turecké správy (1836) za sultána Mahmuda II (1808-1839), s vytvářením systému daní a odvodů muslimů do armády (nizamu). Pro islamizované Albánce to znamenalo zavedení vojenské povinnosti v regulérní armádě a zavedení daňových předpisů i pro muslimské poddané říše. Konečně v roce 1839 vyšel císařský hatišerif (ferman, významná listina), eufemisticky nazývaný „blahodárný, šťastný výnos“ (tanzimati hairije), který zrušil vojensko-feudální držení pozemků: tzv. timar, který ročně představoval příjem do 20 000 akčí (akča byl drobný stříbrný peníz, který se začal razit za sultána Orchána /1326-1362/) a spahiluk, tj. feudální léno, poskytované sultánem, jehož nositel, spahi, neplatil žádnou majetkovou daň, byl ale povinen jít do války s jedním nebo s více koňmi, podle velikosti léna. Léna, která vynášela od 20 000 do 100 000 akčí se nazývala zeamety, nad 100 tisíc akčí to byly hasy.

Ten „blahodárný, šťastný výnos“ měl však neblahé následky pro turecko-albánské vztahy, těžce poznamenal i srbské (tj. i černohorské) obyvatelstvo. Nápadně se zhoršila všeobecná bezpečnost, došlo k chaotizaci majetkově-právních vztahů v zemědělství, objevily se muslimské loupežnické tlupy; centralizace, kupodivu, utrpěla krach. Nastal stav značného bezpráví. V té době pokračovaly, přes všechny obtíže, přátelské albánsko-srbské kontakty, mezi srbskými představiteli a albánskými plemeny katolických Miriditů a povšechně horalů, Malisorů. O té době píše i významný černohorský (tedy srbský) předák, hrdina ve válkám proti Turkům, spisovatel a přítel Albánců (napsal o nich „Život a zvyky Albánců“ /Život i običaji Arbanasa/), vojvoda plemena Kučů Marko Miljanov, nezapomenutelný „Marmiljan“. Vojvoda Miljanov byl také přítelem našeho spisovatele Josefa Holečka (1853-1929), který o něm napsal poutavou „reportáž“ ve své knížce „Černohorští junáci“ (SNKLHU, Praha, 1954). Sám Holeček se účastnil, pln nadšení pro junáctví Černohorců a pro slovanství povšechně, všech dějů z bouřlivých let 1874-78, bojů s „Turky“ na Černé Hoře a v Hercegovině. Jeho chápání situace pro obě strany, mezi sebou krutě válčící, je na konci knížky, když zajatý „Turčín“ Ibro, z Bosny, od Zvorniku, říká junákovi Lukovi Filipovu, který ho zajal (tehdy si bosensko-hercegovští muslimové říkali „Turci“, i když to nebyla pravda, protože to byli islamizovaní Slované, Srbové nebo Chorvati, kteří mluvili srbsko-chorvatsky):

-„Osud Turčína, je-li chud, není lepší křesťanova. Čí je víra lepší, to ví jen bůh, a naši hodžové (hodža je muslimský duchovní; profesor náboženské školy, medresy; titul se nachází za jménem, např. Bekir-hodža) a vaši popové to nerozhodnou.“

BALKÁN BALKÁNSKÝM NÁRODŮM - HESLO GARAŠANINOVA NAČERTANIJA

Miriditové, ze severní Albánie, představovali zřejmě nejpočetnější a vojensky nejzdatnější albánský (křesťanský, katolický) kmen a mezi nimi a srbským knížectvím docházelo ještě před polovinou XIX.století k řadám přátelských kontaktů v rámci spolupráce v boji proti tureckým uchvatitelům a jejich přisluhovačům. V té době (1844), za vlády knížete Aleksandra Karadjordjeviće (1842-1858) vyšel i nástin plánů budoucí zahraniční politiky Srbska, „Načertanije“. Jeho autorem byl významný srbský intelektuál a původně ministr vnitra Ilija Garašanin. Dílo bylo společně připraveno i podle představ českého právníka a revolucionáře z Moravy Františka Zacha, který v té době byl v Bělehradě agentem polského knížete v emigraci Adama Czartoriského, a později svůj osud spojil se Srbskem. Načertanije hlásalo jako základní ideu „ BALKÁN BALKÁNSKÝM NÁRODŮM“, boj za osvobození Srbů i ostatních jižních Slovanů od Turků, pod vedením Srbského knížectví, s vidinou osvobození i dalších Slovanů z Rakouska v budoucnu.

Oficielní kontakty s dědičným prenkem (pohlavárem, knížetem) Miriditů, Bib Dodou byly zahájeny prostřednictvím katolického kněze, Albánce, Dona Carla Krasni(ći), který získal souhlas samotného prenka, -„že je tento připraven účastnit se s Miridity povstání za osvobození, tak aby Miriditové měli svou autonomii a svobodu náboženského vyznání pod srbskou vládou.“ Srbská vláda tu získala od Bib Dody jeho besu (besë je závazný příslib, čestné slovo – často v souvislosti např. s ukončením krevní msty; v dřívějších dobách, kdy se dbalo na čest, byla besa téměř posvátná). Korespondence byla v latině. Don Krasni(ći) byl v Bělehradě (1849), dostával finanční pomoc srbské vlády, která jevila veliký zájem o spolupráci s Miridity. Koncem 1849 i černohorský kníže (a vladyka) Petar II Petrović Njegoš (1830-1851), autor světoznámého „Horského věnce“, zahájil spojení s prenkem Bib Dodou (cit.z části dle „Země živých“ – viz výše).

V samotné Albánii došlo k povstání jako odezva na opakované turecké snahy (1847-48) zavést vojenskou povinnost pro Albánce, v rámci organizace nové armády, nizamu. Byl zabit místní guvernér Abdi paša. Turecko něco vojenskou silou, něco sliby, povstání uklidnilo. Srbské vládě se nepodařilo navázat spojení s vůdcem povstání Gjul Lekou. Těsně potom začal propagovat mezi albánskými katolíky albánsko-srbské přátelství i katolický biskup ze Skadru Don Domazen. V přímořské osadě Kalmeti, nedaleko Skadru, byla nějakou dobu i jakási „centrála“ srbské propagandy. V té době příbuzný mereditského prenka Mark Prokljesh navštívil Bělehrad i Cetinje (1850 i 1851) a Srbům sliboval, že „může kdykoli poslat knížeti a srbské vládě 2 000 vojáků, kdyby se ukázala potřeba“. Tato příznivá doba pro srbsko-miriditské vztahy však roku 1853 skončila, když začala Krymská válka, když padla vláda s Ilijou Garašaninem, když srbské knížectví vyhlásilo neutralitu a když pod tlakem jak Porty, tak i západních (francouzských a britských) agentů, byly přerušeny úspěšně se vyvíjející rozhovory. Na katolické Albánce začaly působit mohutné vlivy katolického Rakouska.

Když tzv.Krymská válka roku 1856 skončila porážkou Ruska, nejsilnější člen západně-turecké proti ruské koalice, Francie, nápadně zvýšila svůj vliv na katolické podané turecké říše, počítaje v to i Miridity a horské Malisory. Francouzský konzul ve Skadru, Hyacinthe Hecquard, prováděl tvrdou proti slovanskou a proti pravoslavnou politiku. Dokonce se pokoušel přinutit (i za pomoci tureckých úřadů) řádové bratry slavného kláštera Dečany (ze XIV.století), aby se staly uniaty. Svým politickým, diplomatickým (za použití cařihradské Porty), ekonomickým a finančním tlakem se podařilo Francii získat veliký vliv na albánské katolíky (nazývali je „fande“). Francii se dokonce podařilo přimět některé z nich, aby se z hor přestěhovali do sousedních krajů v Metohiji i na Kosovu, prý aby zajistili rovnováhu s domácí, pravoslavnou populací. Jak se začalo ukazovat, tito „Fandové“, hlavně kolem Peći, v tlupách odpadlíků mimo zákon (tzv. kačaků) začali loupit a přepadat srbské vesnice.

Příchodem podruhé na vládu v Srbském knížectví (po prve to bylo během 1839-1842) velmi schopného knížete Michala Obrenoviće (1860-1868) se zase obnovila albánsko-srbská jednání, když kníže Michal v roce 1861 jmenoval Iliju Garašanina premiérem. V té době byly Srbsko, Černá Hora a Řecko vlastně jediné více méně svobodné státy na Balkáně a tak jejich vzájemná dohoda měla veliký význam pro politické děje u Bulharů i Albánců. Tehdy Garašanin vyslovil svůj názor na toto:

-„Konečným cílem pro nás (Srby) může být pouze utvoření bulharsko-srbského současného (moderního) státu pod dynastií Obrenovićů. Ještě možno uzavřít i to, že Řecko a Albánie nepředstavují nějaké (umělé) teritoriální části (srbsko-bulharského) státu, ale mohou velmi pohodlně existovat vedle něho, ale s ním ve spojenectví…“ V jednáních s Řeckem, zastávalo Srbsko stav o svobodném sebeurčení Albánie, a jak řekl , „(závisí na Albáncích), zda se organizují jako samostatný stát mezi řekou Vojušou (Vjosë) a Drimem (Drin), nebo se připojí k Řecku nebo Srbsku.“ V závěrečném textu smlouvy (14.srpna 1867) bylo pro Albánce ponecháno rozhodnutí, zda se připojí k Řecku nebo Srbsku, ale „aby Albánie (při tom) byla nezávislou členkou balkánské konfederace“.

Nicméně pro Srbsko byla problémem náboženská, společenská a kmenová (mezi plemeny) roztříštěnost albánského národa. Kontakty mezi Srby a katolickými i pravoslavnými Albánci byly už úspěšně navázány, ale s albánskými muslimy to bylo už mnohem obtížnější. Podobně tak tomu bylo s islamizovanými, poturčenými Slovany (původně Srby nebo Chorvaty) v  bosenském pašalíku, kteří představovali za Prvního i Druhého proti tureckého povstání Srbů v bělehradském pašalíku údernou sílu osmanského (tureckého) císařství proti svým slovanským bratrům, a při tom i oni sami měli za svou mateřštinu srbsko-chorvatský jazyk. A k tomu Albánci mluvili zcela jinou řečí. Proto moudrý Garašanin chtěl, aby …“muslimové v těch krajích (tj. v Albánii) byli získáni nějakým svým mužem, který si svou dosavadní prací mezi nimi získal úctu, a který by ve stejné době nebyl přítelem Porty…“

A takovým mužem měl být Dželal paša, muslim, z veliké rodiny Zogů (pozdější král Albánie v XX, století, od roku 1928, Ahmed Zogu, byl z toho rodu), z kmene Gegů, v kraji Mat, po přeslici potomek hrdiny Skenderbega, který v té době byl internován v Cařihradě, kde si ho povšimli ruští i srbští agenti. V té době byl kapućehajou (úředník zástupce provincie beglerbega nebo sandžakbega /zde Srbského knížectví/ v hlavním městě říše, aby tam vyřizoval jeho záležitosti) v Cařihradě Jovan Ristić, který o něm podal knížeti do Bělehradu kladné hodnocení.

–„Je to muslim z Albánců Gegů a má takový vliv, že podle mínění odborníků, může zmobilizovat 15 000 mužů…Nejdříve chtěl ochranu nějaké velmoci, a pak byl (námi) přesvědčen, že se má připojit k národům, které mají stejné snahy, aby každé plemeno (kmen) bylo samo pro sebe, tedy i to jeho. On s tím souhlasil…Nabídl jsem mu, aby někoho poslal na jednání do Bělehradu…Místo toho mi dal písemné potvrzení, že má úmysl vzbouřit se (v Albánii)…“

Kníže Michal Obrenović, když si vše prověřil, měl úmysl uznat Dželal pašu za vládce Albánie, po porážce turecké armády během války, v plánovaném všeobecném povstání balkánských národů. Sám Dželal paša požadoval co nejrychlejší povstání, protože se bál prozrazení. Nicméně kníže Michal nemohl válku začít, protože měl podepsané jen spojenectví s Černou Horou, s Řeckem se toto chystalo, bylo nutné ještě zapojit i Bulhary a Rumuny. Zatím byl Dželal paša do jisté míry omilostněn a získal opět místo v turecké správě a prý jen čekal, aby Srbsko ukončilo svá vojensko-politická jednání.

Určitý čas působil, jako důvěrník srbské vlády, františkán, Slovinec, Franc Mauri, v skadarském vilajetu (veliká turecká správní jednotka), kam ho poslala římská kurie. Šířil tam svobodomyslné myšlenky. V té době byli uvězněni a okováni těžkými řetězy v skadarském vězení dva předáci albánských Hotů a Klimentů Miraši-Asi a Prek Staku. Po svém osvobození, protože věděli o dřívějších vztazích svých plemen se Srbskem, souhlasili s Maurim o spolupráci se srbskou vládou. Současně s nimi souhlasili i předáci kmenů Kastratů, Triepšů, Traboinů a Grudů a čekali na akce Srbska a Černé Hory, aby i oni sami povstali proti Turkům. Souhlasili na spolupráci, pokud jim bude zaručeno katolické náboženství, zachování zvyků a národní samospráva. V té době došlo i k ukončení sporů Malisorů s Černohorci, takže bylo vše připravenu pro dobrou spolupráci severních Albánců s dvěma srbskými státy, Srbskem a Černou Horou. Svou radost neskrýval vojvoda Kučů Marko Miljanov, veliký přítel Albánců.

Pak ale přišlo více událostí, které mnoho snah pro sbližování Albánců a Srbů pokazily. Turci koncem 1866 zatkli významného činitele pro spolupráci Srbů s Miridity a Malesory, Dona Carla Krasnići. Slovinec Franc Mauri upadl u Srbů v podezření, že ho najala tajná rakouská policie. Skadarský katolický biskup Domazen se stáhl do pozadí – bál se tureckého zatčení. Pak Turci zatkli Srbům velmi nakloněného náčelníka Miriditů Bib Dodu, snad nejvýznačnějšího člověka pro plánované proti turecké povstání. K tomu byla diplomatická Evropa plně zaujatá událostmi z jara 1867 kolem stažení posledních tureckých posádek ze srbských měst a svoboda utlačovaných národů turecké říše šla jaksi bokem. Současně Rakousko začalo bránit osmanskou říši a vykonávalo veliký tlak na Srbské knížectví, aby méně proti turecky vystupovalo, čímž vlastně dusilo osvobozenecká hnutí na Balkáně. Na jaře 1868 kníže Michal zprostil Garašanina služby a už 29.května zahynul při atentátu. V Srbsku se ujala vlády regentská rada, za nezletilého synovce knížete, Milana Obrenoviće, protože kníže byl bezdětný. Regentská rada zpomalila aktivní zahraniční balkánskou politiku zavražděného knížete, ale kontakty s „Arnauty z Albánie“ pokračovaly. V roce 1868 a 1869 probíhala jednání mezi jiným i přes albánské obchodníky kolem Prem Leky z Podgorici, ve kterých Albánci Srby připomínali, aby na ně ve svých osvobozovacích plánech nezapomínali. Několik albánských představitelů z oblasti kolem Debru (makedonské město na sever od Ochridu, na albánské hranici) navštívilo v té době Bělehrad, kde dostali finanční podporu a instrukce jak dál postupovat.

Začátkem roku 1869 byl tajně v Bělehradě sám Dželal paša, jako host prvního náměstka ministra obrany Milivoje Blaznavce, s kterým se domluvil, že v létě začne s povstáním v Albánii (na začátku slíbil 3 – 5 000 bojovníků), zahájí-li srbská vláda akci a poskytne-li mu pomoc v potravinách. Dželal paša dal své čestné slovo (besë), že „zapracuje na osvobození všech křesťanů a Albánců, muslimů, od Osmanů (Turků)“. Aby nebyl prozrazen, Dželal paša odešel se slušnou finanční pomocí z Bělehradu do Vídně a odtud do Zürichu, kde pokračoval v práci s některými albánskými emigranty, s francouzskou vládou. V Albánii měl pokračovat v jeho práci jeho syn Riza beg. Velikou roli při získávání Dželal paši pro spolupráci se Srbskem měl pravoslavný Albánec, kmene Toska, Naum Sido. Dželal paša ale přerušil spolupráci, protože Srbsko nezačalo válku, a vrátil se do Turecka, kde dostal vysokou vojenskou hodnost. Brzy na to zahynul prý kdesi v bojích (?) v turecké Asii.

Regentská rada (1868-72) v Srbském knížectví se začala víc starat o vnitropolitické problémy a o osvobození hlavně Srbů z tureckého jha. Nastalo pro ni dilema, zda se víc spoléhat v zahraniční politice na Rakousko-Uhersko nebo na Rusko. Problémy dělali v té době Sjednocená srbská omladina a socialisté Svetozara Markoviće. Začalo se více uvažovat o diplomatickém nežli o vojenském postupu proti Turecku. Francie prohrála v roce 1871 válku s Pruskem a tak zůstaly pro Srbsko dvě hlavní mocnosti, Rakousko-Uhersko a Rusko. Určité naděje stále ještě vkládala část Albánců do Srbska a do jeho pomoci, postavená tváří v tvář tvrdého politického kurzu otomanizace (poturčování), centralizace, za pomoci armády, při porušování dřívější lokální kmenové správy a kmenových (fisových) zvyklostí, dokonce někdy i při omezování až rušení dřívějších práv dědičných (albánských) pašů a begů. Dřívější mírně autonomistické zaměření obyvatel Albánie se začalo přeměňovat do podmíněně separatistického směru, na úrovni národně-politické. U jižních Tosků sílila řecká agitace, na pobřeží sílila italská, u severních Malisorů a částečně i Miriditů přetrvával dosti silný vliv Srbska.

TEROR NAD SRBY NA KOSOVU A METOCHII – ALE I PŘÁTELSKÁ GESTA

Nicméně v původním Prizrenském sandžaku (patřil do původní Metochie) se stále zvyšoval albánsko-srbský antagonizmus, následkem narůstajícího násilí a nezákonitých postupů turecko-albánských nositelů moci proti slovanskému, srbskému obyvatelstvu Kosova a Metochie a také následkem příchodu mnoha, hlavně muslimských přistěhovalců z Albánie. Výrazný pokles slovanských obyvatel byl např. kolem města Djakovici (Gjakova). Jak píše albánský historik Ramadam Marmallaku („Albania and the Albanians“ /Albánie a Albánci/, Archon Books, Hamaden, 1975) :

-„Ti, kteří přijali islám, dostali půdu, byly jim sníženy daně, zatím co (křesťanská) „rája“ v porobených zemích Balkánu obdělávala půdu bez práva jejího vlastnictví…Protože náboženství pro ně (Albánce) neznamenalo mnoho, byli zcela připraveni změnit své náboženství…“

Protikřesťanská politika Turecka, bezpráví a nedostatek kontroly, šly na ruku Albáncům, přechodem na islám se stávali privilegovanými členy společnosti, částečně podle principu „Kde je meč, tam je i víra“. Kvůli tomu mnohá albánská plemena, jakmile sestoupila do úrodných údolí Starého Srbska, hromadně přecházela na islám. A tak se jejich synové stali „císařskými syny“ a pány situace. Toto obzvláště proto, že jim turecká správa z politických důvodů více méně povolovala vykonávat různá násilí nad pravoslavnými džaury (nevěřícími). Pećský paša tak přestěhoval obyvatele severní Albánie do plodných polí Starého Srbska v roce 1690 a přinutil Albánce, aby přijali islám. A tak se Albánci rozšířili na Kosovu a Metochii. Po povstání a bojích v roce 1689, Turci se velmi mstili Srbům a některým Albáncům. Vykonavatelé masakrů bývali při tom Albánci. Rozsáhlé vyvražďování tehdy probíhalo kolem Peći, Djakovice, Vučitrnu, Prištiny, kdy bylo zničeno 360 větších a menších srbských vesnic. Ničení těchto vesnic pokračovalo i po povstání v létech 1737-1739, takže se tím albánská etnická hranice posunula někde i o 200 kilometrů, v neprospěch srbského obyvatelstva.

Ve své knize o albánské problematice, Joseph Swire píše o Kosovu a Metochii, že „bez pochyb je pravda, že ještě koncem XVII.století byla tato oblast obydlena Srby a byla částí starého srbského království.“(„Albania – the Rise of a Kingdom“/Albánie – vzestup jednoho království/.Arno Press & The New York Times, New York, 1971). Katolický arcibiskup z Baru (město černohorského přímoří) Vićentije Zmajević (1670-1745) nazývá ve své zprávě římské kurii (1707) Srbskem oblast, ve které jsou následující města : Skoplje, Prokuplje, Novo Brdo, Priština, Prizren, Peć, Kačanik, Tetovo, Vučitrn, Djakovica, Novi Pazar. I podle Zmajeviće, jako pro M.Bizziho před 100 lety, probíhá srbsko-albánská hranice podle řeky Drimu. Pro okolí Djakovici však říká, že je ted už albánská, protože tam Turci nastěhovali Albánce z hor, dali jim možnost loupit a zabydlet kraj, který byl zničen za války. Jinými slovy řečeno, Albánci během 70 let zcela zničili srbské obyvatelstvo, jako etnikum, kolem Djakovici. (viz i obr.2 s mapkou).

Podrobné, hrůzné vylíčení utrpení obyvatelstva po porážce Rakouských vojsk (1689-1690) a místního proti tureckého povstání uvedl Ital S.Bizozeri ve své knize „La Sacra Lega contro la potenca Ottomana“ (Svatá liga proti Osmanské moci) v Miláně, v r. 1700:

-„Když nenašli žádnou překážku své bestialitě, muslimové přinutili Srby, kteří se uchýlili do Nového Pazaru, aby vyhledali útočiště v klášteře Studenica. Během té doby, jak muslimové z Bosny, tak i Tataři z Kosovských plání si pospíšili, aby urychlili jejich zničení. Křesťané byli podobným způsobem vyhnáni z Prizrenu, Peći, Vranje (jihosrbské město), Vučitrnu, Mitrovici a mnoha dalších měst, dokonce z takových, daleko od Kosova. Přízrak neštěstí pak následoval, protože nevěřící barbaři, kteří přišli, byli nemilosrdní vůči neviným obyvatelům, které všechny zmasakrovali, bez rozdílu věku a pohlaví; taktéž povražděni byli ti, kteří nalákáni sliby, opustili své úkryty v lesích, kam uprchli, aby si zachránili životy. Po brutálním povraždění všech obyvatel, byly jejich skromné chýše zapáleny a přeměněny na popel; ušetřena od ohně zůstala jen města Priština, Peć a Prizren, protože se v nich usadili Albánci přes zimu…Byl hrozný pohled na to, když se pećský Mahmud paša vydal s Albánci, aby zničili ty vesnice, o kterých věděl, že přijaly ochranu (rakouského) císaře. Nechal rozsekat na kusy kteréhokoli obyvatele, kterého v nich našli…“

Katolický arcibiskup ve Skoplji, Albánec, Matijáš Masarek (byl činným 1758-1807) píše ve své zprávě o přistěhování 100 albánských rodin do okolí Janjeva (osada jihovýchodně od Prištiny, s původním nalezištěm z doby Dardanů): -„Nedávno se sem přistěhovalo 100 albánských rodin, hrdých, krvežíznivých a lupičských víc než ti ostatní, ale tvrdých ve víře.“ Ve své velmi známé knize „Úpadek a pád římské říše“ britský historik Edward Gibbon popisuje „řádění“ Albánců v XV.století na Peloponezu (tzv. Morea): -„Albánci, kočovný kmen pastýřů a lupičů, zaplavili poloostrov, plenili a vraždili…“ (Odeon, Praha, 1983, str.325 - výbor).

Ve svých zprávách z let 1760, 1764, 1772 a 1800 výše uvedený arcibiskup Masarek píše: -„Protože je srbská půda velmi plodná, stále ji zabydlují mnohé katolické albánské rodiny z horských oblastí. Když se poturčí, stávají se největšími nepřáteli křesťanského obyvatelstva, dokonce i svých soukmenovců. Nejvíce od nich trpí právě katoličtí Albánci, což je jedna z hlavních příčin, proč počet katoliků v Srbsku tak náhle poklesl.“ Během vizitace v  r.1764, Masarek objevil právě vzniklé osady Albánců-katoliků, kteří opustili pro hlad svá skaliska a nastěhovali se do plodné Metochie. Albánské obyvateltvo Rugova se přistěhovalo koncem XVIII.století, mezi 1780 a 1810, bylo původně katolické. Byli z plemene Klimentů, kteří přijali islám začátkem XIX.století…“ (cit.dle D.Bogdanović: Knjiga o Kosovu /Kniha o Kosovu/, Srbská akademie věd a umění, Beograd, 1986).

Zatím co si v Metohiji Srbové už neudrželi následkem surového útlaku, islamizace a albanizace, svou většinu, na samotném užším Kosovu tato většina ještě existovala, až do proti srbského teroru v sedmdesátých létech XIX. století, po dobu válek černohorsko-rusko-srbsko-tureckých (1876-78) a po těchto, s masovým exodem (vyhnáním, etnickou čistkou) kosovských Srbů. V těchto dobách, a hlavně do těchto dob, možno říci, že se křesťanská část Albánců (katolická i pravoslavná) opírala víc o evropské mocnosti a o malé sousední křesťanské státy (Černá Hora, Řecko, Srbsko), zatím co se muslimská část Albánců stále držela osmanského císařství, jehož snahy z větší části podporovala, pro které představovala proti křesťanskou, proti „džaurskou“ (džaur = nevěřící) hráz. Právní situace slovanského (srbského, černohorského) obyvatelstva na Kosovu a Metohiji byla obzvláště těžká, protože turecké úřady srbskou „ráju“ absolutně nechránily, byla zcela bezbranná proti svévoli místních orgánů moci, vystavená útokům loupežných tlup. Srbští zemědělci byli vystaveni neutuchajícímu teroru, obzvláště v Metohiji, albánských poturčených begů a pašů z Peći, Vučitrnu a Djakovici.

V té kruté době se rozrůstal nešvar únosů děvčat a již vdaných žen, které byly nejednou znásilňovány, nuceny přijmout islám, vdát se, do téměř otrockého postavení v albánských muslimských rodinách svých únosců. Místní předáci, Albánci, si vymýšleli různé pokuty, poplatky, za nejrůznější činnost bezprávních křesťanů. Turecké úřady byly bezmocné proti lokálním násilníkům, nikoho nezatykaly, nikoho neodsuzovaly, ani za opakovaná násilí, vraždy, která páchali téměř výlučně jejich souvěrci, muslimové. Tisíce Srbů prchaly do Srbska a veškerý svůj majetek zanechávaly násilníkům.

V těch dobách násilí, pro spolupráci se Srby byli mezi Malisory i nadále Hotové. V roce 1873 jejich náčelník Čun Mulj a vojvoda Miraš Asnikin poslali dopis srbskému ministerstvu zahraničí s podpisy a nejednou pečetí (cit.dle Země živých, 2004):

-„ Hle, od pádu Kosova (zřejmě myslí na rok 1389) jsme neměli ani možnost poslat psaní, ani my náčelníci skadarské Albánie přijít (vás) pozdravit; příčina byla, že naše cesty byly Turky velmi uzavřeny. A jsme také od sebe dost vzdáleni. A proto, hle, i teď posíláme tajně člověka sami od sebe, aby pozdravil Jeho Svatost (Knížete) a Pány Ministry. S tímto se my níže podepsaní chceme seznámit s našimi milými bratry jménem všech Hotů i druhých z Malesije, že budeme zajedno jako jsme byli za čas. -Obzvláště v to doufáme (…) v budoucnu, abychom i my mohli volně přijít a vidět se osobně (…).Posíláme věrného člověka (našeho) plemene jménem Lek Ivana (!), který Vám naše dávné přání a úmysly bratrsky sdělí jménem nás všech. Proto, budete-li mít na toto bratrskou odpověď, o všechno se budeme snažit a být připraveni přijít na každý rozkaz…“

Rok 1871 přece jen znamenal pro zle utiskované Srby na Kosovu a Metochiji jednu radostnou událost, která byla již zmíněna. Bylo to založení Bohosloveckého semináře v Prizrenu bohatým srbským obchodníkem Simou Igumanovem. Bylo to umožněno nejen šlechetností, styky s mocnými a bohatstvím Simy Igumanova, ale i přátelským postojem tureckého správce prizrenského sandžaku Safeta paši, známého svým dobrým vztahem k Srbům ve své správní oblasti.

V souvislosti se vztahy Miriditů k Srbům a obráceně, existují doklady z let 1876-78, které pojednávají o mladém prenk Bib Dodovi, synovi Bib Dody (viz dříve), který :

-„odmítal turecké a rakouské nabídky různých jmenování, poct a hmotné pomoci a byl připraven spolupracovat na utvoření přátelství se Srby, na základě tradicí a zkušeností svého otce s Garašaninem a knížetem Michalem. Pro politiku spolupráce s Černou Horou a obzvláště se Srbskem byl i jeho strýc Gjon (Djon) Mark Doda. Před začátkem srbsko-tureckých válek v r. 1876 byly dvě významné albánské osobnosti připraveny přijít přes Černou Horu do Bělehradu a to se i stalo v dubnu toho roku. Albánské předáky na té cestě doprovázeli dva černohorští důstojníci…“

V té době srbská vláda souhlasila, aby černohorský kníže Nikola převzal na sebe jednání s náčelníky Debru a Dukadjinu, jejichž zástupci přišli na Cetinje. Nicméně turecká zpravodajská služba se dověděla o těch jednáních a zatkla mladého Bib Dodu a internovala ho v Cařihradě.

Válka v létech 1876-78 významně poškodila více desetiletí trvající snahy o přátelství mezi Srby a Albánci. Ale přece jsou zde významná některá fakta:

1.) Srbsko podporovalo a neignorovalo snahu Albánců pro vznik jejich státu na území jejich užší, národnostně-etnické oblasti,

2.) Přes veškerou svou ekonomickou i kulturní zaostalost v první polovině XIX.století, Albánci byli z veliké části získáni pro heslo „Balkán balkánským národům“, na úrovni rovnoprávnosti a v mezích etnické spolupráce. Při tom si nutno uvědomit, jak nepříznivě působila na události exkluzivita islámu a velmi negativní vliv mocných poturčených albánských pašů a begů na společenský, politický a ekonomický vývoj albánských mas, které udržovali v zcela zpátečnické ideologii osmanské říše. A jak toto vše krajně negativně působilo na téměř zcela bezprávní křesťanskou „ráju“ nejen na Kosovu a Metohiji, ale i v Makedonii, Sandžaku, v povodí řeky Jižní Moravy.

3.) Významné je zde uvést, že řada iniciativ pro spolupráci se Srbským knížectvím a Černou Horovu, vyšla přímo z albánských kruhů, od jejich významných předáků, kteří pochopili význam vzájemné spolupráce a přátelství, na základě historických zkušeností.

VELIKÁ VÝCHODNÍ KRIZE V LÉTECH 1875-1878

Události v druhé polovině sedmdesátých let XIX.století měly nedozírné následky pro celý Balkán, politické, etnické, sociální i ekonomické. Berlínský kongres v roce 1878 dal jakési „razítko“ velmocí a jejich zištných plánů na změny té doby. Nicméně Balkán čekaly ještě značně krvavé události, než došlo k dalšímu rozdělení teritorií mezi jednotlivými národy, které proběhlo v létech 1912-1913 za Balkánské války, pak za První světové války v 1914-1918 a za Druhé světové války, pro Balkán v létech 1941-1945. Poslední krvavé události se odehrály při zničení Jugoslávie v devadesátých létech XX.století, pod taktovkou na začátku hlavně Německa (za podpory Vatikánu) a pod jeho vlivem i prodejného Evropského Společenství (pozdější Evropské Unie), za brzké masivní podpory Clintonových USA a organizace NATO, dokonce i Západem podporovaných různých teroristických skupin v Bosně a Hercegovině (mudžaheddiny) a na Kosovu a Metochii (UCK, albánská Kosovská Osvobozovací Armáda), za celkem bezmocného přihlížení OSN a pokryteckého chování OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).

Těsně před „První východní krizí“ (1871) znamenala etnická jazyková rozdělenost ve větší části Kosova a Metohije, že 63,60 % obyvatel mluvilo srbsky (i když část z nich už přijala islám), 32,20 % albánsky (muslimové i křesťané), zatím co 4,30 % znamenalo jazyky Cincarů, Turků, Romů, Čerkesů. Čerkesové se sem dostali v šedesátých létech XIX.století, při jejich velikém exodu z Kavkazu do Turecka, pod ruským tlakem. Nikdy jich tu nebylo mnoho, snad do 10-12 000. Postupně odcházeli to Turecka, po válečných prohrách císařství. Tito „modroocí Kavkazané“ byli prý velmi krásní. Současně s tím odpovídalo náboženskému rozdělení 52,20% křesťanů (katoliků a pravoslavných) a 47,80% muslimů. Počet Srbů (počítaje v to i již islamizované) znamenal 318 000 (63,6 %) a Albánců 161 000 (32,2 %), těch ostatních bylo 21 000 (4,2 %). Údaje částečně dle Peter Kukolj: Das Fürstentum Serbien und die Türkisch Serbien (Alt-Serbien, Stara-Srbia). Eine militärische-geographische Skizze (Knížectví Srbsko a turecké Srbsko /Staré Srbsko/. Vojensko-zeměpisný nástin), Vídeň, 1971.

HISTORICKÝ VÝZNAM SRBSKÝCH A ALBÁNSKÝCH PAMÁTNÍKŮ

Při posuzování středověkého států Nemanjićů, nebyl to vlastně stát jednoho národa, Srbů. Byl to stát Srbů, Řeků, Albánců, Vlachů, Sasů, Dubrovčanů a všech ostatních, kteří v něm žili. Ve státě Nemanjićů měli Řekové i Albánci celkem stejná práva a stejné povinnosti jako Srbové. Důkazem toho je i Dušanův zákoník z roku 1349 (ve stejném roce „vyšel“ i Zákoník našeho budoucího císaře Karla IV). V určitém čase pokládali i Albánci stát Nemanjićů zřejmě i svým státem. Něco podobného lze říci například o říši Karla Velikého (říše Karolingů), kdy památky té říše pokládají za své jak Francouzi, tak i Němci. Toto chápání „společného státu“ přestalo po islamizaci Albánců.

Jako příklad chápání „společného státu“ lze uvést z nejvýznamnějších pravoslavných klášterů Metohije klášter Visoki Dečani (čti: dečany), vystavěný v létech 1327-1335, jako závětní dílo („zadužbina“) krále Stevana Dečanského Nemanjiće (Stefan Uroš III). V jeho chrysobule (darovací listině) je přímo uvedeno, že Vlaši a Albánci mají povinnost dodávat klášteru sůl od Sv.Srdži (Skadar) a Albánci olej z Baru. Do Balkánské války (1912-13) v klášteře bydlel vždy jeden významný a statečný Albánec, z významného „fisu“ (kmene, rodu), s jedním nebo dvěma příbuznými. Měl titul „vojvoda“(=vévoda, vůdce, maršál; u četniků nebo komitů významný lokální velitel) a měl za povinnost chránit klášter, i kdyby ho to mělo stát život. Byl to čestný titul i vyznamenání, které ctili prý i turečtí sultáni. Poslední „vojvoda“ byl Bilan Rusta, jehož syn Sali Rustem dostal od krále Aleksandra Karadjordjeviće (1921-1934) za zásluhy řád Sv.Savy.

U vchodu do oltáře Dečanského kláštera stály po staletí dvě mohutné svíce. Podle tradice je tam nechala postavit kněžna Milica, vdova po knížeti Lazarovi, kterého zajatého Turci popravili během Kosovské bitvy (1389). Kněžna Milica (v lidových písních „carica /=císařovna/ Milica“) při tom měla uvést, že je má rozžít až ten, kdo pomstí Kosovskou porážku. Porážku na Kosovu pomstil král Aleksandr Karadjordjević, který jako princ- regent velel První srbské armádě během vítězné bitvy na Kumanovu, v Makedonii, v říjnu 1912, proti Turkům, kde turecká.“vardarská armáda“ utrpěla drtivou porážku. Tehdy se říkalo: Za Kosovo – Kumanovo. Král Aleksandr navštívil dečanský klášter v roce 1924 a skutečně tam, jako vítěz nad Turky, rozžal svíce kněžny Milici.

I Pećský patriarchát střežili albánští „vojvodové“, které pro tuto čestnou funkci vybíral určitý „fis“. Bohužel, léta 1998 a 1999 (okupace Kosova a Metohiji jednotkami NATO a KFOR a zločinecké 78denní bombardování Srbska letectvem NATO v roce 1999) a pak i rok 2004 („křišťálová noc“ 17-18.března), zcela zničily tuto tradici a památku na ni, když albánská chátra zničila, vyloupila, pobořila výbušninami, vypálila, těžce poškodila téměř 150 starobylých pravoslavných klášterů a chrámů Kosova a Metohiji, některé z nich ze XIII až XIV.století, za nečinnosti okupačních jednotek KFOR. Dělo se něco, co ani „turecké časy“ nepamatují.

Na mapách obr. 1 a 2 jsou zachycena historická teritoria srbských a albánských památníků kultury na Kosovu a Metochii, kde jsou uvedeny „výjimečné“ a „velmi významné“ památníky I. a II. kategorie, podle kategorizace, s přihlédnutím na kategorizační zkušenosti Francie a Švýcarska, podle řady mezinárodních konvencí. Jako historické teritorium jednoho národa je půda, na které vznikal a vyvíjel se jeho stát, kde byly postaveny jeho hlavní město („prestonica“) a reprezentativní stavby státu a kde proběhly klíčové události, určující dějiny státu a národa. Jak z map jednoznačně vyplývá, albánské památníky jsou soustředěny kolem města Djakovica, a pouze dva nejstarší z nich, které patří do kategorie I (tj.výjimečné), jsou ze XVI.století. Jsou to Starý trh („Stara čaršija“) a Kleštěncova („hadum“) džamija („džamija“ – muslimská svatyně s jedním nebo více minarety). Ostatní památky I. kategorie (celkem 4) jsou z XIX.století: Věž („kula“) Beć Hajdariji („hajdarija“ – druh dervišského, „lvího“ šatu), Jašar pašův konak (nocleh; palác), Obytný dům, Památkový celek Prizrenské Ligy. Jašar paša byl jeden z významných „likvidátorů Srbů“ první poloviny XIX.století. Jeden památník II.kategorije je ze XVII.století v Orahovci: Tekija Halveti (budova dervišského /podobné s mnišským/ řádu Halveti), druhý je z XVIII.století: Hasan agova džamija. Dvanáct dalších památníků II.kategorie je z XIX.století. Tyto údaje jednoznačně ukazují, porovnáme-li mapy z obr. 1 a 2, že Albánci pronikali a stavěli své památníky na Kosovu a Metohiji podstatně později, až po příchodu Turků, po své islamizaci. Toto podstatně vynikne při pohledu na mapu 1, se srbskými památkami v této oblasti, ve kterých je 21 památníků I. kategorie z XII. až XX.století (v průměru 14,5. století), 43 je II.kategorie, většinou z XIII. a XIV. století.

PRVNÍ PRIZRENSKÁ LIGA („KONGRA“) 1878-1881

Posun hranic osmanské (turecké) říše a ztráta značných teritorií v evropském Turecku během prohrané války 1876-1878 znamenala i pro Albánce řadu změn, které začaly významně ovlivňovat jejich celkový postoj k svému etniku, kultuře, politickému uspořádání, vše to stále pod mohutným vlivem islámského nazírání na události. Albánská kulturní i intelektuální elita v Cařihradu, jakkoli do té doby celkem pro turecká, zřejmě začala uvažovat o možnostech albánské autonomie nejen v rámci císařství, ale i o existenci Albánie mimo osmanskou říši. Šokem pro osmanskou říši, jakož i pro říši celkem věrné, hlavně islamizované Albánce, byla smlouva v San Stefano (3.března 1878), kdy Rusko, jehož vojsko právě osvobodilo Bulharsko od staletí trvající turecké poroby, utvořilo „Veliké Bulharsko“, které dostalo prakticky celou Makedonii. S tím ale nesouhlasily ostatní velmoci, a tak Makedonie zatím zůstala pod tureckou správou.

Cařihradská albánská literárně-politická intelektuální elita, vedená Abdul begem Frašerim a Paško Vasa Efendim (efendi = pán, hospodář, vzdělaný člověk; titul se dává za jménem) začala jednat o možnosti autonomie, případně i nezávislosti Albánie. Původní idea uváděla (a) utvoření velikého správního celku, vilajetu, tento „Albánský vilajet“(Arnautluk nebo Arnavutlut, podle tureckého názvu pro Albánce – Arnauti), který by sestával ze čtyřech vilajetů dosavadních, tj. skadarského, janinského (tč. řecký Epir s městen Janina, Ióannina), bitolského (monastirského) a kosovského, ve kterých bylo kolem 44 % albánského obyvatelstva. Dále (b) by administrace, správa vilajetu byla svěřena Albáncům, (c) ve školách by se učilo albánsky, služební jazyk soudů by byla albánština, (d) branci by zde absolvovali svou vojenskou službu , tedy v oblasti, z které pocházejí, (e) místní finanční příjmy by byly většinou použity pro potřeby vilajetu. S uvedeným plánem byli seznamováni zahraniční diplomaté v Cařihradě.

Rakousko-Uhersko uvítalo tuto iniciativu. Zřejmě pokládalo případný albánský stát za mocnou brzdu proti ruskému panslavizmu a za významnou překážku dalšího šíření Srbska a Černé Hory, které začaly představovat závažné precedenty možného osvobození z  rakousko-uherského mocnářství pro jihoslovanské národy Rakousko-Uherska. Britanie nesouhlasila s tím, aby Albánci byli připojeni k nějakému slovanskému státu, Itálie doporučovala Albáncům „boj na život a smrt“, k zajištění albánského prostoru. Itálie cítila veliké možnosti pro svou expanzi na Balkán právě přes oblast dnešní Albánie.

Za takových okolností se pak sešla První Prizrenská liga („kongra“) 10.června 1878 v Prizrenu, s plným názvem „Liga pro obranu práva albánského národa“.Původním cílem byla vlastně obrana osmanského impéria, proti útokům Srbska, Černé Hory, Bulharska, Řecka a Ruska, s cílem návratu ztracených teritorií. Ale, během tří let trvání ligy, došlo k výrazným změnám cílů. Z panislámské, pro turecké ligy, vznikla liga, která chtěla bránit albánské zájmy, na albánském teritoriu. Zájmy ostatních národů (Bulharů, Černohorců, Makedonců, Romů, Řeků, Srbů) v tomto „albánském teritoriu“ byly zakladatelům ligy cizí, jak ostatně ukázaly jejich pozdější tvrdé postupy v rámci albanizace a islamizace tamních obyvatel. S osmanskou říší se přece jen mohli Albánci nějak domluvit, vždyť ona jim pomáhala změnit etnické poměry v albánský prospěch v „albánském teritoriu“, i když samotnou ligu v roce 1881 turecké vojsko rozehnalo, když začala výrazně ohrožovat integritu a suverenitu říše.

Hlavní „ideolog“ ligy, Abdul beg Frašeri, jménem delegátů z jižní Albánie, měl následující teritoriální požadavky pro budoucí albánský stát: (a) jižní Albánie s Epirem a Janinou (Ióannina), (b) severní a střední Albánie s oblastí kolem Skadru, Tyrany, Elbasanu, (c) Makedonie s městy Debrem, Skopljem, Gostivarem, Prilepem, Velesem, Bitoljem a Ochridem, (d) Kosovo s městy Peć, Djakovica, Prizren, Mitrovica, Priština, Gnjilane, Preševo, Kumanovo, Novi Pazar a Sjenica. Tato maximalistická představa albánských předáků znamenala a dosud představuje jejich požadavky. Požadavky na Řecko které, je členem NATO, dosud jen následkem toho členství dřímají. Teror při násilné albanizaci i islamizaci ne-Albánců ve výše uvedených oblastech projektované Veliké Albánie, který stále více měnil etnické složení uvedených krajů, probíhal za pomoci rozpadající se osmanské říše, v rámci panislámské ideologie. Prizrenská liga byla od samotného svého začátku tvrdě proti řecká a proti slovanská, měla za cíl etnickou homogenizaci, aby z těch 44% Albánců poměrně rychle vznikla albánská výrazná většina.

Velikým „pomocníkem“ při násilné islamizaci i albanizaci na Kosovu a Metohiji byli tzv. muhadžirové (=uprchlíci). Aby posílila svůj vliv a zajistila si své hranice, přestěhovávala osmanská říše, jako svůj ochranný val, desetitisíce Albánců, převážně albánské muslimy, do krajů, obývaných „nevěřícími“, džaury, pravoslavným, křesťanským obyvatelstvem. Po Berlínském kongresu bylo proto vystěhováno (vyhoštěno) z několika srbských okresů přes 30 000 Albánců (kteří představovali ten vnucený „ochranný val“ proti džaurům) do Kosova a Metochie, kde představovali pak krajně militantní, proti srbský, proti pravoslavný živel.

Prizrenská liga měla i svůj statut. Je vhodné zde uvést obsah několika jeho článků (cit. dle Země živých, 2004). V článku 1 je uvedeno jako příčina vzniku Ligy společné přání „obrana celistvosti země“ (tj.turecké říše). V článku 3 je tento úmysl vysvětlen jako „střežení práv Jeho Veličenstva Sultána, našeho Pána“. Článek 4 podtrhl „oddanost bez námitek šerijatskému (islámské náboženské, kanonické právo) právu v otázkách ochrany života, cti a majetku loajálních muslimů“. Článek 6 definoval vztahy k jihoslovanským států.-„Majíce před očima situaci na Balkánu, nedovolíme vstup cizímu vojsku do naši oblasti. Bulharskou vládu nepřijmeme ani podle jména. Pakliže Srbsko dobrovolně neevakuuje kraje, které protiprávně okupovalo, pošleme proti němu akindžije (příslušníci lehké jízdy, sestávající z Turků a domácího zemědělského muslimského obyvatelstva Balkánu, kteří svými vpády a loupením připravovali turecká dobývání) a využijeme krajní úsilí, abychom uskutečnili předání těch krajů. Proti Černé Hoře postoupíme stejným způsobem.“ Jako jakousi ukázku, co čeká Srbské knížectví, vpadlo do něho 18-19. dubna 1879 u Prepolce a zaútočilo na srbské město Kuršumliji (jihozápadně od Niše) asi 1 000 albánských „kačaků“ (banditů, lupičů, odpadlíků), za loupení, zabíjení a ničení.

Termínem „protiprávně okupované území“ pro oblasti, které před tureckou invazí - okupací byla politickým a kulturním centrem srbského středověkého státu, organizační výbor Prizrenské ligy nazval uvedené oblasti „albánskou zemí“. Dále výbor vyjádřil nezbytnost spojenectví s „našimi krajany, mučedníky stejné víry, na Balkáně“ a tím uvedl svou vedoucí roli v náboženské válce proti slovanským státům a utvoření spojenectví, které by jednalo pro obranu evropského Turecka. Ale vzhledem k nábožensky-sociálně-etnickým rozdílům mezi samotnými Albánci, výbor uvedl jako hlavní svá hesla „Albánství je jediné náboženství Albánců“, a „Albánie Albáncům“, jako protiváhu snahám Bulharska, Černé Hory, Řecka a Srbska, aby si mezi sebou rozdělily evropská teritoria Turecka.

Brzy po zahájení práce Prizrenské ligy, vzniklo i tzv.“Skadarské memorandum“, které mělo účastníkům Berlínského kongresu připomenout nutnost existence samostatné Albánie, pod ochranou velmocí, protože „od břehů Bojany (řeka, vytékající ze Skadarského jezera a ústící do Jadranského moře) až po Janinu (Ióannina) existuje jednotný a homogenní národ“. Memorandum současně uvádělo význam albánského státu, jako přehrady proti „slovanské invazi“. Memorandum bylo předáno britskému státníkovi, účastníkovi Berlínského kongresu, Benjaminu Disraelimu, hraběti z Beaconsfieldu. Účastníci kongresu toto memorandum zaregistrovali, ale o něm nediskutovali. Známá je při tom věta, kterou řekl Otto von Bismarck (1815-1898), hostitel kongresu, že neexistuje něco jako albánský národ.

Itálie a její zájem o Albánce pramenil z toho, že by oni mohli zamezit přehnané požadavky Slovanů na Balkáně, a že by mohli zastavit i pronikání Rakousko-Uherska do těchto krajů, přes Novopazarský Sandžak (tj. srbskou Rašku) na Kosovo, do Makedonie, Soluně. Pro samotnou Itálii, Kosovo bylo centrem pro uskutečnění tzv. „Veliké Albánie“ v době o více než 60 let později, když Mussoliniho Itálie v srpnu roku 1941 vytvořila protektorát „Veliká Albánie“. Britové také viděli užitečnost Albánie v tom, že by mohla představovat překážku proti „slovanské invazi ruského panslavizmu“, že by chránila tureckou říši před rozpadem a zablokovala další pronikání Rakousko-Uherska na Balkán. I samotní Rusové při tom viděli v Albánii možnost vytlačení osmanské říše z Balkánu, zastavení pronikání Rakousko-Uherska do této oblasti.

PORÁŽKA PRIZRENSKÉ A PEĆSKÉ LIGY – ČETNÉ NEPOKOJE A VZPOURY

Když Berlínský kongres nereagoval na požadavky Prizrenské ligy, vrátili se její předáci k pokusům o dorozumění s cařihradskou vládou, Portou, v souvislosti se získáním autonomie, jak etnické, tak k tomu i teritoriální. Liga uvedla, že jsou Albánci roztroušeni v celé řadě sandžaků (menší správní jednotky nežli vilajety), a to v Beratskem, Bitolském (Monastýrském), Debarském, Gjirokastërském (Argyrokastro), Janinském, Preševském, Prištinském, Prizrenském, Skadarském, Skopském, že tam jsou proti nim tamní obyvatelé Bulhaři, Černohorci, Řekové a Srbové, že jsou ohrožení pořečtěním a poslovanštěním, pokud nebude uskutečněn vznik Albánie, jako hlavní hráze, ochraňující císařství. A tady Prizrenská liga dne 12.července 1879 prohlásila, že svrhne místní tureckou správu, pokud nebude vyhověno jejímu požadavku po teritoriálně-autonomní albánské správě. A turecká správa byla skutečně Albánci, přivrženci Ligy, suspendována v Peći, Mitrovici, Prizrenu a Vučitrnu. Na tajném zasedání v Prištině v únoru 1880 albánští představitelé měst Kosovského vilajetu rozhodli, že vojenskou silou odeberou Srbskému knížectví oblasti, které získalo Berlínským kongresem. Konečně Liga na svém zasedání 10.dubna 1880 vznesla následující požadavky na Portu: (a) schválení autonomie pro albánskou zem, tj. pro veliký „Albánský vilajet“(měl sestávat ze čtyřech vilajetů Bitolského, Janinského, Kosovského, Skadarského), (b) povolit volbu dědičného knížete, (c) souhlasit s jednorázovým paušálním výběrem daní jednou ročně, (d) organizace armády na teritoriu toho „velikého“ vilajetu, která by výlučně zajišťovala obranu vilajetu proti Bulharsku, Černé Hoře, Řecku, Srbsku, (e) aby vzájemné vztahy s Tureckou říší byly regulovány podle požadavků Ligy.

Pro tyto, v té době velmi proti integritě a suverenitě osmanské říše proklamované požadavky, rozhodla se Porta potlačit Ligu vojenskou mocí. Čtyřicetiletý bouřlivák Abdul beg Frašeri v projevu na táboru lidu v Prizrenu volal po sjednocení kmenů (plemen), ať nejsou rozdíly mezi Gegy a Toskami, ať jsou všichni Albánci a ať utvoří jednu Albánii. A Liga prý nachystala armádu o 12 000 mužích.. Nicméně turecká trestná expedice, vedena Derviš pašou, využila nedávno vystavěnou železnici, soustředila se u Uroševce (Ferizaje) a za úspěšného použití dělostřelectva nedaleko Štrpce celkem snadno porazila vzbouřence. Nastala honička za vůdci povstání. Abdul beg Frašeri byl brzy zatčen v centrální Albánii a v řetězech dopraven do Prizrenu. Byl odsouzen k smrti, ale v zápětí toto bylo pozměněno na doživotí. V prizrenském žaláři prožil tři těžké roky, což podlomilo jeho zdraví. Dále byl internován dva roky v Anatolii a pak se mohl vrátit do Cařihradu, když slíbil, že už nebude činným v politice.Zemřel ještě poměrně mladý v 52 letech v r. 1892. Během dubna 1881 byl zlomen vojskem Derviš paši odpor Ligy v Djakovici, Prizrenu a Prištině, poněkud později i v Debru (západní Makedonie). Derviš paša pozatýkal prý kolem 4 000 vzbouřenců, řada z nich byla deportována do Malé Azie. Jeden z dalších vůdců povstání Sulejman Vokš (Voksh) byl odsouzen k smrti, někteří vůdcové zemřeli v žalářích.

V roce 1891 došlo k omezené vzpouře Albánců proti Portě v oblasti Drenica. Vůbec pohotovost k místním vzpourám, většinou nevelkého významu a rozsahu, patřila k „jakémusi folkloru“ u Albánců té doby. Nejednou k různým vzpourám patřilo i loupení. Různých místních povstání bylo nemálo, nebyly to ale takové vzpoury a boje na život a smrt celého národa, jaké byly např. začátkem XIX. století v Srbsku, kdy toto bojovalo o osvobození od tureckého útlaku. Byl to zřejmě islám, který vyznávala většina Albánců, který jim „nedovoloval“ ty boje na život a na smrt, protože to byly spíš hádky (často i značně krvavé), které se odehrávaly v „islámské rodině“, kde stále velmi krvavé žně měla krevní msta.

Následkem výše uvedených událostí se zrodil až patologicky nepřátelský nábožensko-etnický stav proti zemím a národům, které sousedily s hypotetickým velikým „Albánským vilajetem“. Následkem teroru, islamizace a albanizace, jakož i obrovské porodnosti Albánců, dále pak i následkem vystěhovávání a vyhánění pravoslavného, slovanského obyvatelstva, došlo k výrazným etnickým změnám nejvíce v oblasti Kosova a Metochie, částečně i Makedonie. Od „Východní krize“ v sedmdesátých létech XIX.století, do Balkánské války v r. 1912-1913, srbské (a černohorské) etnikum této oblasti zůstalo zhruba bez 150 000 duší. Zde je dobré znova připomenou slova našeho prvního prezidenta T.G.Masaryka z roku 1928 (v knize „Slovanské problémy“): …“Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu; takovým způsobem bylo Staré Srbsko ALBANIZOVÁNO…“

Koncem XIX.století albánské hnutí pro autonomii Albánie našlo svého významného ochránce v Rakousko-Uhersku, jehož císař František Josef spolu s černohorským knížetem Nikolou II (1860-1918, od 1910 král) uzavřel tajnou (!) smlouvu (květen 1897) o podpoře vzniku knížectví Albánie, od Janiny v řeckém Epiru (Ióannina) po Skadarské jezero. Toto jen podnítilo další snahy přívrženců již rozpuštěné Prizrenské ligy, takže vznikla již dříve zmíněná Pećská liga (23-29.ledna 1899), na které se sešlo v městě Peći na 500 albánských představitelů ze tří vilajetů (kosovského, janinského, bitolského), s hlavním cílem obrany „albánské země“ od Bulharů, Černohorců, Řeků a Srbů. Mezinárodní veřejnost byla informována, že Albánie sestává z 15 (!) sandžaků, z kterých jsou některé sporné se Srbským a Řeckým královstvím. Nicméně tato „Veliká Albánie“ by byla v rámci hranic osmanského císařství. V jednu dobu byl mezi požadavky obsažen i pátý, soluňský vilajet, jako součást „Albánského vilajetu“. Turečtina by byla oficiální řečí, i když se požadovalo i zavedení albánštiny. Po Pećské lize vznikl o dva měsíce později Výbor pro obranu ve Skadru, pak velmi aktivní výbor v Debru. Stále více se mluvilo o prohlášení administrativní autonomie na albánských územích a zase došlo ke vzpourám v Kosovském vilajetu, vzbouřenci začali přebírat turecké úřady. Toto přimělo Portu k vojenské akci, která toto hnutí celkem bez větších obtíží zlikvidovala v květnu 1900.

Toto vše velmi uvítala Vídeň, která ráda viděla stoupající nepřátelství na Kosovu a Metohiji mezi Srby a Albánci. Je zajímavé, že Rakousko-Uhersko (bylo v tom podporováno i Pruskem) významně tlumilo snahy po reformách, pramenících z Berlínského kongresu. Zřejmě se obávalo, že by očekávané reformy mohly zmenšit albánsko-srbské napětí na Kosovu a Metochii. Samotní Albánci se bouřili proti reformám, zřejmě se obávali, že by mohlo dojít k zlepšení práv utlačovaných slovanských obyvatel na Kosovu a Metochii, že by se mohla zmenšit jejich privilegia, takže došlo znova ke krátkodobé vzpouře po táboru lidu v březnu 1903 ve vždy neklidné Drenici, kterou armáda za několik týdnů potlačila. Z podobných příčin se bouřilo i albánské obyvatelstvo v únoru 1904 v okolí Djakovici. V té době albánští vzbouřenci násilím vnikli a loupili i v pećském patriarchátu.

KONEC DYNASTIE OBRENOVIĆŮ V SRBSKU V ROCE 1903

RAKOUSKO-UHERSKO ANEKTUJE BOSNU A HERCEGOVINU (1908)

V Bělehradě došlo v noci z 28. na 29.května 1903 k převratu, skupina důstojníků zavraždila krále Aleksandra Obrenoviće a jeho v lidu velmi nepopulární ženu, vdovu po českém inženýrovi Dragu Mašínovou. Vojsko provolalo za krále syna knížete Aleksandra Karadjordjeviće, Petra, bojovníka za povstání proti Turkům v Hercegovině, žáka slavné důstojnické francouzské školy Saint Cyr. Jako její odchovanec se účastnil bojů proti Prusku v r. 1871. Francouzi mu říkali Pierre Kara. Král Petr byl zetěm černohorského knížete (později krále) Nikoly a byl znám svými demokratickými názory. V Srbsku zavedl konstituční monarchii. Změna znamenala výrazný odklon od Rakousko-Uherska. Srbsko se stávalo balkánským Piemontem pro sjednocení Jihoslovanů a pro osvobození území obývaných Srby, stále ještě pod tureckým jařmem. Jevily se tu dva cíle: (1) vznik „Velikého Srbska“, osvobozením krajů, ve kterých žili ujařmění Srbové, anebo (2) vznik sjednoceného státu všech osvobozených Jihoslovanů. Sílila snaha Rakousko-Uherska po získání vlivu v Makedonii, kde za frontou bojovala proti tureckým násilníkům a jejich přisluhovačům (nejednou islamizovaným Albáncům) srbská patriotická organizace, četnici (čti : četnyci), kterým se říkalo i komité. Proti stejnému nepříteli vystupovaly i bulharské čety. Vzhledem k podobným teritoriálním zájmům v Makedonii, docházelo občas i ke střetům bulharských i srbských čet.

Rakousko-Uhersko nelibě neslo úspěšnost Srbského království a pokusilo se Srbsko zlomit ekonomicky, v rámci tzv.c e l n í v á l k y, kdy Rakousko-Uhersko zakázalo dovoz srbského dobytka (Rakousko-Uhersko znamenalo téměř 90% srbského vývozu a kolem 60% jeho dovozu). Nicméně francouzský kapitál pomohl Srbům vybudovat moderní chladírny a jatka, čímž Srbsko mělo zajištěn vývoz do Středozemí. Německé firmy rády nastoupily místo dovozců, místo rakousko-uherských, a tak Srbsko (částečně společně s Bulharskem) vyhrálo tuto „celní válku“ (1904-1906) s rakousko-uherským obrem. Výrobce našich děl Škoda utrpěl tím, že srbská armáda zakoupila výzbroj (děla) u Francouzů (Le Creusot).

Srbsko se stávalo nepřítelem číslo jedna rakousko-uherské monarchie na Balkáně. Aby Srbsko izolovala, monarchie chystala projekt dráhy mezi Bosnou, přes novopazarský Sandžak do Soluně. Dne 6.října 1908 monarchie vyhlásila anexi Bosny a Hercegoviny, za hlasitých protestů Srbska, které i mobilizovalo. Nicméně, pod tlakem jak Anglie, tak i Ruska, pod hrozbou války, uznalo Srbské království po ultimatu 15.března 1909 anexi Bosny a Hercegoviny. V zemi se vzmáhal „patriotický neklid“ a dařilo se různým organizacím, které měly za cíl sjednocení a osvobození „ujařmených bratrů“. Kolem šéfa srbské vojenské rozvědky plukovníka Dragutina Dimitrijeviće-Apise vznikla v r. 1911 tajná organizace „Ujedinjenje ili smrt“ (Sjednocení nebo smrt), něbo-li „Černá ruka“(Crna ruka) . Byli v ni, v hojném počtu, plni nadšení, studenti nedávno založené (1905) univerzity v Bělehradě a řada důstojníků. V době kolem „celní války“ v roce 1908 vznikla i srbská patriotická organizace Národní obrana, velmi aktivní i mezi Srby v Bosně a Hercegovině, Dalmácii i Chorvatsku.

V té neklidné době proběhlo i setkání albánských intelektuálů v Bitolji (14-22.října 1908) kde se projednávala důležitá otázka, jakou abecedu použít pro vznikající, do té doby téměř neexistující, albánskou literaturu. Vyhrála latinka, s kterou nakonec souhlasili i albánští muslimové i pravoslavní, a kterou už dříve přijali katolíci. Rakousko-Uhersko ostře vystupovalo proti Srbskému království během krizového roku 1908 (anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem), nicméně česká veřejnost byla na srbské straně. V roce 1910 byl v Skoplji založen albánský výbor, který hlásal, že se řecký Epir, většina Makedonie a Kosovo a Metochie musí stát součástí Albánie.

Albánský proti reformní program velmi sílil v době před balkánskými válkami, albánští feudálové si ho přisvojili a jejich cílem se stalo uskutečnění teritoriální a etnické celistvosti Albánie. Při tom všem do oči bil absolutní nezájem o to, co si o tom ve stejných krajích myslí tam žijící ne-Albánci, kteří byli vystavováni stále většímu „homogenizačnímu“ útlaku v rámci albanizace i islamizace. Na začátku albánské kruhy zcela podporovaly „mladoturky“ při jejich převratu v  r. 1908, protože v mladoturcích viděly ty, kteří jim pomohou při jejich albanizačních i islamizačních snahách. Na velikém shromáždění kosovských Albánců (mužů !) ve Ferizaji (=Uroševac) v červenci 1908, když došlo k neklidu v souvislosti s údajnou (nebyla to vůbec pravda) přípravou Rakousko-Uherska vpadnout do Kosova a Metochije, v souvislosti s plánovanou výstavbou železnice přes Kosovo, promluvili k táboru lidu agitátoři Mladoturků. Slibovali, že budou ctít práva Sultána, že zase bude plně platit islámské právo šarija, že Albáncům zůstanou všechna privilegia a hlavně pak to, že i nadále budou smět nosit zbraně. Bylo požadováno obnovení ústavy z roku 1876. S tím vším shromáždění Albánci plně souhlasili – jen ne zavádět nějaké novoty. Jak později prohlásil albánský předák Ismail Kemal (Qemal) Vlora, telegram sultánovi s tímto prohlášením albánských předáků z „osmanské pevnosti Kosovo“ měl větší dopad na sultána, nežli stížnosti všech Turků a velmocí, takže dal zelenou Mladoturkům a podepsal obnovu ústavy 24.července 1908 (viz např.Noel Malcolm, KOSOVO, 1998).

Nicméně tyto „námluvy“ byly brzy ukončeny, když mladoturci začali tvrdě prosazovat své centralizační a „osmanizační“, „panturkistické“ postupy. A tak začaly vznikat opakované místní i rozšířené vzpoury Albánců proti Turkům, ale Albánci se jaksi od Turecka nemohli (nechtěli ?) odtrhnout, Turecko bylo do poslední chvíle pro ně přece jen něco jako garant jejich počínání. Vůdcové tohoto albánského snažení nebyli připraveni na konečný rozchod s Tureckem, ačkoliv sami nebyli schopni splnit své megalomanické sny během různých těch povstání a bouří v létech 1909-1912. Zato ale Albánci tvrdě a za každou cenu bojovali o přízeň velmocí. V Rakousko-Uhersku, velikém rivalovi a nepříteli vzmáhajícího se Srbského království, našli albánští nacionál-šovinisté veliké ochránce. Turecko představovalo pro ně jakousi nutnost, někdy až „nutné zlo“, jakéhosi garanta jejich práv – a možná, že si do budoucna albánští předáci zřejmě tak trochu megalomanicky představovali, že by snad mohli být, po porážce Turecka, jakýmsi „dědicem“ osmanské říše na Balkáně. Jak již uvedeno, mezi uvedenými léty 1909 až 1912 jedno povstání Albánců stíhalo druhé, vždy povstání končila porážkou nebo obnovením status quo , ale nebylo to jaksi takové to zlé nepřátelství „na život a smrt“, i když vzbouřenci v roce 1912 přechodně dobyli i Skoplje. K tomu zvláštnímu stavu dopomáhala ideologie islámu.

Byly to vzpoury v Ljumu, Matu, Debru, později na samotném Kosovu, Metochii, kolem Skadru, vše v roce 1909, kdy proběhl i pokus o státní převrat PROTI „Mladým Turkům“ (např. za účasti prvního armádního sboru v Cařihradu, ve kterém bylo hodně Albánců). Po jeho nezdaru byl svržen sám sultán Abdulhamid II (1909) a následně internován v Soluni. Toto byla rána pro kosovsko-metochijské Albánce, kterým původně „mladoturci“ slibovali plnou úctu pro Sultána. Známý vůdce všelijakých povstání (i různých band) Isa Boljetini byl obzvláště jako sultánův přívrženec rozčarován, neboť ho Abdulhamid II jmenoval v  r. 1902 za velitele osobní sultánovy „Albánské gardy“.

Pak přišly další vzpoury na Kosovu (1910), v rámci koordinovaného povstání některých místních náčelníků, kde nesměl chybět „věčný rebel“ Isa Boljetini, jehož vzbouřenci se soustředili kolem (Kosovské) Mitrovici a ke kterým z jihu spěchal taktéž veterán četných albánských povstání a nepořádků Idriz Seferi. Vláda v Cařihradu proti nim vyslala osvědčeného Kavkazana, Čečence, generála Šefketa Torguta pašu, který brzy toto povstání zlikvidoval, tisíce povstalců zajal, internoval a nejednoho nechal veřejně v Prizrenu pověsit. Vůdcové povstání Isa Boljetini a Idriz Seferi a mnoho dalších uprchli do Černé Hory (v roce 1911 jich tam údajně bylo na 5 000), kde je živil novopečený král (od 1910) Nikola Petrović. Torgut paša nebyl polovičatý – s posíleným vojskem (prý až 40 000 mužů) pronikl do severní Albánie, ve Skadru vyhlásil stanné právo, „pročistil“ horskou oblast Malësi, v rámci tvrdého odzbrojování zkonfiskoval téměř 150 000 (!!) střelných zbraní, čímž si velmi znepřátelil Albánce.

Další neúspěšné, nekoordinované povstání vyvolali uprchlíci z Černé Hory v průběhu 1911. Jeden z vedoucích povstání Ismail Kemal (Qemal) vydal i jakousi „Červenou knihu“, ve které bylo prohlášení věrnosti Sultánovi a známé požadavky autonomie pro Albánce, a hlavně pak udržení starých práv a privilegií, prosazovaní islámského zákona šariji, dodržování starého albánského zvykového práva, tzv. Kanunu Leky Dukagjina (čti: dukadžina). Povstání horalů severní Albánie bylo také nekoordinované a neúspěšné, i když horalé (Malisorové) získali určité ústupky. Mladoturci, aby se zalíbili obyvatelům Kosova a Metochii, organizovali v červnu 1911 návštěvu nového Sultána Mehmeda V (1909-1918) Kosovu a Metochii, kde na místě tureckého vítězství v bitvě na Kosovu (1389) prohlásil amnestii pro vzbouřence z  r. 1910. Nicméně místní Albánci žádali kompenzaci za jím odebrané zbraně, za své v bojích zničené domy. Zase tu byly nepokoje, které však zastavila zpráva o italské agresi proti osmanské říši v Severní Africe, v Libyi, včetně pádu města Tripoli. Albánci nechtěli, aby křesťané využili obtíže islámské říše a proto se zase zklidnili a postavili za své turecké islamské pány.

Další povstání širších rozměrů, vedené Ismailem Kemalem a Hasan begem Prištinou vypuklo v roce 1912, na Kosovu, kolem Skoplje, v Malesii, kolem Korče. Už se objevovaly i vedoucí politické osobnosti povstání (Hasan beg Priština, Nedžib beg Draga), jakož i osoby, které by bylo možné nazvat „polní velitelé“ vzbouřeneckých oddílů, mezi kterými nechyběl již dříve uvedený Bajram Curri, dále stárnoucí Isa Boljetini, Riza Krieziu, veterán různých povstání Idriz Seferi aj. Stále byla v popředí požadovaná teritoriální a administrativní autonomie. Existence ostatních národů na „svém teritoriu“ i když možná představovaly většinu a měly své požadavky,vůdcové albánských nacionál-šovinistů prakticky nebrali v úvahu. Nicméně, když byla Balkánská válka doslova přede dveřmi, a obzvláště když už začala, většina albánských předáků spojila své osobní osudy i osud svého národa s obranou a existencí osmanského (tureckého) císařství. Zamítli návrhy premiéra srbské vlády Nikoly Pašiće, který nabízel Albáncům svobodu náboženského vyznání, úřední použití albánštiny, albánské úřady v osadách a okresech obydlených Albánci, zachování zvykového práva a sněmovnu (skupštinu), která by se starala o vzdělávání, náboženství a práva lidu. Jako by Albáncům vůbec nevadilo, že stejného roku válčili a vzájemně prolévali krev v bojích s tureckou armádou, za kterou se teď postavili.

BITVA U KUMANOVA – ZA KOSOVO – KUMANOVO

Srbské království bylo dobře připravené na balkánskou osvobozovací válku. Armáda byla dobře vyzbrojená, měla výborné dělostřelectvo, dost munice. Většina vojáků byla selského původu, byli vytrvalí, skromní, dobře připravení, s láskou a pochopením šli do bojů, které měly osvobodit jejich zotročené bratry. Ten duch svobody a obětování se za ni „pili už s mateřským mlékem“. Důstojnický sbor byl vynikající, připravený k nejvyšším obětem. Malé Srbské království zmobilizovalo přes 400 000 dobře připravených a mimořádně motivovaných vojáků. V Srbsku to byla velmi populární válka, protože byla „vedena pro čestný (svatý) kříž a svobodu zlatou“ (za krst časni i slobodu zlatnu).

V Skoplji bylo vydáno dva dny před zahájením války tamním diplomatickým (konzulárním) představitelům, albánské memorandum (16.října 1912), které informovalo, že se Albánci vzepřou jakémukoli rozdělení teritoria evropského Turecka spojenci, tj.Bulharskem, Černou Horou, Řeckem a Srbskem. Sama Balkánská válka začala 18.října 1912, i když Černá Hora oficiálně vyhlásila Turecku válku a začala s boji již 8.října. Toto bylo provedeno podle domluvy s ostatními spojenci záměrně, aby se viděla odezva velmocí. Tři týdny před začátkem války poslal Nikola Pašić memorandum velmocem s údaji o násilích, která páchali Albánci nad srbskými obyvateli Kosova.

Hned na začátku vojenských operací proti Turkům a proti jejich „vardarské armádě“, dobyla srbská První armáda, pod vedením prince-regenta Aleksandra, skvělého vítězství nad Turky pod velením Zeki paši u makedonského Kumanova. Dvoudenní bitva skončila 22.října. Jak bylo již zmíněno v souvislosti s klášterem Dečani, v té době vzniklo rčení ZA KOSOVO – KUMANOVO, tj. Kumanovská bitva byla pomstou za Kosovo. Bitvě byl přítomen i český politik Václav Klofáč. Na bojišti ho uvítal bratrským obětím sám velitel První srbské armády, princ-regent Aleksandr (dle J.Šeba: Rusko a Malá dohoda. Melantrich, Praha, 1936).

Albánci zmobilizovali kolem 16 000 bojovníků na hranicích, nicméně jejich odpor byl jen zcela krátkodobý, do pádu Prištiny 22.října. Třetí srbská armáda vbrzku osvobodila Prizren, Mitrovicu, Vučitrn, Djakovicu a Peć. Den 25.října 1912 byl památným dnem v srbsko-černohorských dějinách : srbská a černohorská armáda se spojily po průlomu přes oblast Novopazarského sandžaku. Vzhledem k svému vlivu na albánské předáky, srbská armáda v klidu prošla krajem Drenica a většinou Kosova. V Metochii se o odpor pokusil Bajram Curri, odpor byl kladen i při odzbrojení Hasu, Ljumu (jihozápadně od Prizrenu), kraje Dukadjinu. Během bojů proti Turkům, měli Černohorci původně podporu Malisorů, jakož i Albánců z Rugova, Plavu, Gusinje. Podpora se z větší části rozptýlila, když místní Albánci začali předkládat své požadavky na autonomii. Začala postupná migrace některých Albánců a muslimů povšechně, a to do Turecka, nebo do samotné Albánie. K zamezení úplné anarchie, nová (srbská a černohorská) správa se pokusila organizovat jakési „prapory dobrovolníků“ k udržení pořádku, ve kterých by byli i Albánci a Turci. Byly snahy získat některé, stále ještě velmi vlivné albánské „šlechtice“, begy.

Ve dnech 15. až 18. listopadu 1912 byl po těžkých bojích zlomen poslední veliký organizovaný turecký odpor v Makedonii a osvobozen na jejím jihu Bitolj (Bitola, Monastir), čímž srbská armáda dokončila svúj úkol a „očistila“ během jednoho měsíce celou širokou oblast od srbské až do řecké hranice. Turecká armáda v této široké oblasti přestala vlastně existovat jako bojeschopná síla. Za vynikající úspěchy srbské armády získal náčelník generálního štábu generál Radomir Putnik, jako první srbský generál, nejvyšší vojenský titul vojvoda (=maršál). Ve stejné době srbská armáda pronikla přes centrální Albánii k Jadranskému moři a obsadila Lezhë, Krujë, Tiranu, Drač a záliv San Giovanni di Medua. Po počátečních těžkostech se začalo dařit i armádám Bulharska a Řecka. Dvě srbské divize pomohly bulharské armádě dobýt Adrianopol. Početné srbské jednotky podporovaly Černohorce v těžkých bojích u Skadru, protože Černohorci neměli potřebné dělostřelectvo. Veliká vítězství srbské i černohorské armády vyvolala ve Vídni, částečně i v Římě, doslova zděšení.

Řada zpráv z osvobozených oblastí Kosova a Metochii přinášela zvěsti o údajných masakech na místním albánským obyvatelstvem, které prý prováděly černohorská a srbská armáda, jak to líčí ve své knize KOSOVO-Krátké dějiny Noel Malcolm (1998). Katolický albánský arcibiskup ze Skoplje Lazër Mjeda udával z různých míst celkový počet 25 000 mrtvých, evropský tisk snad kolem 20 000. Vyšetřování Carneghiho nadace ve své zprávě se neodvážilo uvést nějaká čísla i když líčilo hrůzy, s kterými se vyšetřovatelé prý setkali v terénu. Tisíce Albánců, muslimů, byly údajně přinuceny přejít na pravoslavné křesťanství. Lev Bronstein (Leon Trotsky), v té době vídeňský dopisovatel ukrajinského časopisu Kievskaja Mysl, byl prý šokován zvěrstvy Bulharů a Srbů za Balkánské války. Některé zprávy byly ale zřejmě plné smyšlenek, když líčily, že Černohorci a Srbové uřezávali zajatcům nosy, což se jinak nikdy o nich netradovalo. Zde je vhodné připomenout i z dneška doslova fantastické výmysly západní propagandy, medií i státníků, o statisicích mrtvých a nezvěstných Albánců, které se jednoznačně ukázaly jako lži, aby se ospravedlnila 78 dnů trvající zločinecká agrese NATO, bez povolení Radou bezpečnosti OSN, proti Jugoslávii v roce 1999.

Autor měl možnost mluvit s účastníkem osvobození Skoplje po vítězné bitvě u Kumanova v říjnu 1912. Jeho soused v domě, kde bydlel (v roce 1941 mu bylo 16 let) v Bělehradě za války (1941-1945), byl penzionovaný plukovník srbské (jihoslovanské) armády pan Jovan Mitić. Prince-regenta Aleksandra přišli uvítat při jeho vstupu do Skoplje diplomaté, vedeni ruským konzulem, a turecký starosta města, kterému princ regent slíbil, že se osobně ujímá ochrany tureckých žen a děti ve městě. Princ-regent (a současně velitel vítězné První armády) byl nadšeně vítán jako osvoboditel obyvateli města, zřejmě hlavně těmi slovanskými, ale i částí těch ostatních, po 500 leté turecké porobě. Zřejmě většina obyvatel měla už dost zmatků, násilností a bezzákonní. Tuto druhou stránku událostí, tj. nadšené vítání černohorských a srbských jednotek osvoboditelů, po staletí utlačovanými křesťanskými slovanskými (ale i částí těch ostatních) obyvateli Kosova, Metochie a Makedonie, pochopitelně, nelze nalézt u Noela Malcolma, i když i on přiznává, že „většina západních komentátorů“ byla dojata historickým romantizmem Srbů v souvislosti s osvobozením dávného hlavního města císaře Dušana, Skoplje (str.252-253). Mezi těmi „dojatými“ byl i známý britský historik G.M.Trevelyan, který navštívil jako host srbské armády tento kraj v r. 1913, a který si uvědomil, že srbská vláda zajistí vyšší stupeň civilizace celé oblasti v porovnáním s úpadkem, který přineslo otomanské 500 leté panství, které zničilo vyspělou civilizaci srbského středověkého státu a vyspělé Byzance.

VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI ALBÁNIE – ALBÁNSKÝ „KRÁL“ VILÉM Z WIEDU

Po velikých úspěších spojenců v osvobozovací válce proti Turecku, po konzultacích s rakousko-uherskou a italskou vládou, albánští předáci, vedení Ismailem Kemalem (Qemal) prohlásili ve Valoně (Vlorë) 28. listopadu 1912 nezávislost Albánie, která formálně byla stále ještě spojena s Tureckem. Bylo tomu tak až do 30. května 1913, do uzavření míru mezi Tureckem a balkánskými spojenci, kdy „zodpovědnost“ za Albánii přešla na evropské velmoci, které otázky kolem Albánie řešily výlučně podle svých zájmů. Maximalistické, až megalomanické albánské požadavky, které se neohlížely na přítomnost jiných národů v Albánci požadovaných oblastech, musely být opakovaně korigovány kompromisy mezi ruskými (vystupovali většinou jako ochránci Srbů, Bulharů) a rakousko-uherskými, britskými, italskými a francouzskými diplomaty.

Dočasná albánská vláda ve Valoně předala 2 .ledna 1913 memorandum Edwardu Greyovi, britskému státníkovi a předsedovi konference v Londýně, ve kterém požadovala „aby hranice budoucí Albánie odpovídaly maximálním požadavkům teritoriálního programu Albánského hnutí“. Toto znamenalo nejen kosovsko-metochijská města, která začala podle mírové dohody patřit Černé Hoře a Srbsku, tedy Peć, Prizren, Djakovica, Priština, Mitrovica, ale i Debar, Tetovo a Skoplje v Makedonii. Albánci požadovali i značnou část západního Řecka, až do Prevezského zálivu. V memorandu se dost bezostyšně mluvilo i o zásluhách albánských povstání a nepokojů posledních let proti Turkům, které údajně pomohly spojencům v jejich proti turecké válce, jejíž včerejší úspěchy „mohou být pokládány pouze jako plod osvobozovacího hnutí, ve kterém Albánci dnes, jakož i včera, vynikli svou statečností a nepřetržitými povstáními, a dokázali tím neúnavný iredentizmus“. V memorandu nebyla uvedena albánská podpora Turecku, jak byla vyhlášena těsně před válkou v Skoplji. Neuspokojeni kompromisy s hranicemi, založili Albánci během 1913 výbor pro obranu Kosova a severního Epiru, který požadoval, přes různé albánské výbory v zahraničí, uskutečnění hranic „Veliké Albánie“, kterou požadovala Prizrenská liga v roce 1878. Protože to, co bylo docíleno, „je kapka radosti ve smutku, který cítí srdce každého Albánce, pro ztrátu Kosova, Debru a Kamerie“ (oblast Řecka, s albánskou menšinou, jihozápadně od Albánie). Nové generace Albánců musí tu „nespravedlnost“ odčinit. Ani Rakousko-Uhersko nebylo šťastné, protože jeho úhlavní nepřítel na Balkáně, Srbské království, tak úspěšně vyšlo z Balkánské osvobozovací války, i když pod tlakem velmocí muselo opustit svůj přístup k moři v severní Albánii, kde i Černá Hora musela opustit s velikými ztrátami dobyté město Skadar v severní Albánii. V krvavých bojích o Skadar pomáhaly Černohorcům i srbské jednotky o síle přes 20 000 mužů. Podobně i dvě srbské divize pomáhaly bulharské armádě při dobývání bývalého sídelního města dávných tureckých sultánů, Adrianopole (Edirne, Jedrene) v evropské části Turecka.

O samotnou Albánii se střetávaly zájmy různých velmocí, nejvíce Rakousko-Uherska a Itálie. Jako pokus o zavedení pořádku, chtěly velmoci zavést v Albánii i monarchii. Za „krále Albánie“ byl vybrán německý kníže Vilém (Wilhelm) z Wiedu (byl i synovcem rumunské královny Alžběty), s jehož jmenováním souhlasil i v té době asi nejmocnější muž Albánie, bývalý schopný turecký důstojník, Albánec Essad paša Toptani, který udržoval přátelské styky se Srbskem, se srbským premiérem Nikolou Pašićem. S ním uzavřel Essad paša 17. září 1914 v Niši smlouvu o vzájemné spolupráci. To už byla první světová válka v plném proudu a Rakousko-Uhersko utrpělo od srbské armády drtivou porážku v bitvě na Ceru v srpnu 1914. Princ z Wiedu se formálně ujal vlády 7. března 1914, přijal dokonce albánský titul „mbreta“, národního panovníka. Ale těžko ovladatelné kmeny, pod nejrůznějšími vlivy, organizovaly odpor. „Mbret“ z Wiedu doufal, že dostane vojenskou pomoc z Rumunska, od krále Karola I., a peníze od velmocí, ale ani jedno, ani druhé nedostal a tak se pro nepokoje musel uchýlit (4.září 1914) na italskou válečnou loď a na podzim 1914 Albánii definitivně opustit. V té době útěku von Wieda, většina albánských měst si vybrala Essad pašu za svého vůdce, za „pána“ Albánie. Když Rakousko-Uhersko přepadlo v létě 1914 Srbské království, doufalo, že mu „albánský panovník“ zajistí druhou proti srbskou frontu na Kosovu, Metochii, v Makedonii…Albánie byla typickým příkladem státu, který vznikal akcí „shora“. Nejdříve byl zřízen stát, pak byla hledána vláda, hlavní město, znak, atd. (cit. prof.Hobza podle J.Šeby: Rusko a Malá dohoda. Melantrich, Praha, 1936).

VÁLKA MEZI SPOJENCI NÁSLEDKEM BULHARSKÉ ZRADY (LÉTO 1913)

Bulharský král (car) Ferdinand Koburg a jeho germanofilská skupina byli velmi rozčarovaní, že „dostali málo teritoria“ podle mírové smlouvy s Tureckem. Ze 130 000 km², které byly získány spojenci od Turecka, Bulharsko požadovalo pro sebe 85 000 km². Srbské království žádalo více, nežli bylo původně domluveno, pro velmi „nadstandardní“ pomoc Bulharsku při dobývání Adrianopole, který byl dobyt i díky veliké pomoci srbského dělostřelectva a výše uvedených dvou divizí. Kromě toho srbská armáda osvobodila mnohem více teritoria od Turků než bylo v původním plánu, a pak následkem diktátu velmocí samo Srbsko dostalo méně teritoria, než bylo domluveno, protože byl velmocemi překažen jeho již uskutečněný přístup k Jadranskému moři. Bulharský premiér I. Gešov souhlasil po rozmluvě se srbským premiérem N.Pašićem , aby spor o tisíce čtverečních kilometrů v Makedonii rozhodl ruský car. Ale již 2. června 1913 bulharský král Ferdinand propustil premiéra Gešova a jmenoval premiérem St.Danova. Rakousko-Uherský vyslanec v Sofii, hrabě Adam Tarnowski, vykonával nezaobaleně obrovský tlak na Bulharsko, aby šlo proti Srbsku do války. Sliboval rakousko-uherskou pomoc.

Srbský král Petr souhlasil s ruskou arbitráží, bulharský král Ferdinand jen v tom případě, že Rusko bude souhlasit s jeho názorem. Rakousko-uherská „válečná strana“, včetně šéfa generálního štábu Conrada von Hötzendorfa, chtěla využít tuto příležitost a vyřídit Srbské království jednou provždy. Ve Vídni se začala utvářet představa o nutnosti „preventivní války“ proti Srbsku.

Srbská vláda, spolu s řeckou vládou, tušily, že Bulharsko chystá válku, že je chce přepadnout a okupovat jim mírem přidělená území poraženého Turecka, případně násilím okupovat území, o které má samo Bulharsko zájem, kde už je řecké nebo srbské vojsko. Černá Hora vstoupila také do toho „nového“ spojenectví. Proti Bulharsku se chystalo i Rumunsko, aby i ono „něco urvalo“ z války na Balkáně, které se vůbec neúčastnilo. Řecká i případná rumunská pomoc Srbsku byla i nepřímá. Řecký král Konstantin, který nastoupil po svém otci Jiřím na podzim 1912, byl zetěm německého císaře Wilhelma II. Rumunský král Karol byl z rodu Hohenzollernů a byl přítelem Německa. Sám císař Wilhelm II. se netajil tím, že mu bulharský král (car) Ferdinand Koburg není moc sympatický. Proto císař Wilhelm II. nevystupoval bezprostředně v té době nijak energicky proti Srbskému království.

Zcela nečekaně a docela zrádně přepadly mohutné bulharské jednotky v noci z 28. na 29. června 1913 soustředění srbského vojska v severovýchodní Makedonii u řeky Bregalnici a Zletovské řeky. Také přepadly řadu řeckých pozic, i když s podstatně menšími silami, v  egejské Makedonii. Ve velmi krvavýc bojích, které trvaly více dnů, na Bregalnici a Zletovské řece, kde se hodně bojovalo „na nůž“, hlavní tíži bojů nesly v dřívějších bojích s Turky dvě proslavené divize: srbská Šumadijská a bulharská Rilská. V bratrovražedných bojích byla bulharská armáda poražena, podobně utrpěla neúspěchy i od Řeků. Na srbskou stranu ihned vstoupila jako osvědčený spojenec i Černá Hora. Do války se zase brzy pustilo i Turecko, začalo válčit proti Bulharsku a znovu obsadilo Adrianopol. I Rumuni, jakkoli se neúčastnili Balkánské války, využili zlé situace Bulharska, vyhlásili mu válku a pronikli přes Dunaj do zcela nebráněné části Bulharska a obsadili část oblasti Dobrudži. Bulharsko muselo kapitulovat a podle Bukureštské mírové smlouvy (10.srpna 1913) přišlo o téměř všechny své válečné teritoriální zisky, včetně přístupu k Egejskému moři u Dedeagače (Alexandropolis). A tak neslavně skončilo toto bulharské dobrodružství, do kterého Bulharsko dostala Vídeň a jeho germanofilský král, vlastně „car“, Ferdinand z rodu Koburgů a jeho přivrženci. A Makedonie zůstala „otevřenou“ ránou v bulharsko-srbských vztazích. Bulharské čety komitů, které do nedávna statečně bojovaly v Makedonii proti tureckým okupantům, pak začaly bojovat po mnoho let v rámci záškodnické války nejdříve proti Srbskému království (1913-1914), pak (po první světové válce, po 1918) proti Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců). Bylo to za pomoci makedonské Vnitřní revoluční organizace (VMRO), ve které byla část Makedonců, kteří stranili Bulharům.

ANARCHIE NA SRBSKO – ALBÁNSKÉ HRANICI (1913 – 1914)

Ani Vídeň, ani většina albánských „vládnoucích“ představitelů, se nechtěla smířit s výsledky Balkánské války, s tím, že se Kosovo a Metochie (tzv. Staré Srbsko), vrátilo spolu se značnou částí Makedonie (tzv. Jižní Srbsko) do Srbska, jehož hlavní součástí byly do turecké agrese a okupace koncem středověku a kde žila dosud značná část srbského národa. Do osvobozeného Kosova a Metochie se začali vracet ti, jejichž rodiny byli odtamtud vyhnány, nebo uprchly, aby zachránily holý život, následkem albánsko-tureckého teroru, od 70tých let XIX.století.

Ve „druhé Bálkánské válce“ poražené Bulharsko také podněcovalo albánské ambice, které by za podpory Vídně znamenaly vyvolání povstání ve Starém i Jižním Srbsku, tj. na Kosovu, Metochii a Makedonii. Při té příležitosti by mohla vzniknout autonomní Makedonie, která by se pak mohla připojit k Bulharsku a za těch okolností by nově vzniklý stát Albánie mohl vydatně rozšířit své hranice. Albánie byla plna těch, kteří se chtěli zpět zmocnit Kosova a Metochie. Říkalo se, že je jich ve zbroji přes 20 tisíc. Byli to nejen různí nacionalisté (iredentisté), uprchlí begové a vůdcové různých tlup, band, ale i dezertéři z bývalé turecké armády, tlupy kačaků (lupičů, odpadlíků od zákona), skupiny, které pomáhaly při různých povstáních, jakési milice, povšechně tlupy různých kořistníků.

Organizace vzpoury byla v rukách osvědčených velitelů dřívějších albánských přechodných povstání proti Turkům., jako byli Hasan beg Priština (byl členem vlády ve Valoně), veterán bojů Isa Boljetini (byl členem vlády ve Valoně), Bajram Curri, Riza beg Krieziu, a další. O Isovi Boljetini se vědělo, že ještě za Obrenovićů „proslul“ tím, že jeho tlupy Arnautů terorizovaly a vyháněly srbské obyvatelstvo z pravého břehu řeky Vardaru v Makedonii a že zcela jistě „pracoval“ za rakousko-uherské peníze. Hasan beg Priština měl vlastně rodové jméno Beriša, Priština byl nazván později proto, že v roce 1908 během voleb byl zvolen za Prištinu. Patřil mezi intelektuály hnutí, studoval na francouzském lyceu v Soluni. Původně stranil mladoturkům, později proslul v cařihradském parlamentu kritikou tureckých násilností na Kosovu, během potlačování různých těch povstání, která tam co chvíli propukala v té době.

Rakousko-uherští důstojníci začali organizovat arnautské (albánské) tlupy, bandy. Tlupy kačaků začaly vpadat z nového státu Albánie do Kosova a Metochie během května a června 1913, za loupení, ničení a zabíjení. Vrcholem demonstrace nespokojenosti a současně i loupežných výprav byla koordinovaná akce velikých oddílů, band (asi 12 000 mužů), které vpadly v září stejného roku do teritorií, které podle Londýnské konference patřily k Srbskému království. V Makedonii je vedli bulharští komité, a než stačila srbská armáda zareagovat, obsadily ty tlupy Ochrid, Debar, Strugu a pronikaly dál do hloubky, směrem na Gostivar.

Ve stejné době tlupy vedené „ministrem“ Isou Boljetinim a Bajramem Currim obsadily kraj Ljum, oblehly „císařský“ Prizren, přechodně obsadily Djakovicu. Albánská vláda z Valony (za pomoci Vídně i Říma) všestranně pomáhala zbraněmi, municí i penězi vzpouru v naději, že velmoci budou intervenovat a zvrátí rozhodnutí Londýnské konference. Očekávala se i případná vojenská intervence Rakousko-Uherska. Ale už v říjnu následoval mohutný protiúder srbské armády, která rozehnala a vyhnala za hranice Srbska albánské tlupy, obsadila řadu strategických míst v samotné Albánii, odkud se pak do konce října 1913 (zřejmě i pod tlakem velmocí) stáhla zpět do Srbska. V té době Ismail Kemal prohlásil, že Kosovo bylo a zůstane albánské. Nikdo se ale „neptal“ utlačovaných nealbánských obyvatel oblasti, co by si oni přáli. A, jak ukázala historie, je otázkou, co by si přály i různé skupiny Albánců, např. křesťanů.

Rakousko-Uhersko ostře vystupovalo proti akci srbského vojska při vyhnání a pronásledování arnautských band , které vnikly do Srbska. Na naléhání hraběte Jana Forgáche (čti: forgáče), bývalého vyslance v Bělehradě, nyní sekčního šéfa ministerstva zahraničí ve Vídni, bylo dáno Srbskému království ultimatum, aby do 8 dnů stáhlo svá vojska z Albánie. I sám císař Vilém II. se nechal slyšet při oslavě výročí bitvy u Lipska (18. října 1913), že „Srbsko musí být pokořeno“. Rakousko-Uhersko řinčelo zbraněmi, válka byla na spadnutí. Ale ve vídeňském parlamentu, jihoslovanští a čeští poslanci říkali nezastřeně, že tyto národy jsou proti válce se Srbskem. Slovinský lidovecký poslanec v říšské radě Janez Krek prohlásil: „Slovinci nedají vojáků proti Srbům.“

V prohlášení srbské vlády pro ministerstvo zahraničí Rakousko-Uherska 29. září 1913 bylo uvedeno, že se jednalo o předem důkladně připravenou akci, že „Albánci již tři měsíce připravovali zbraně a munici, kterou dodávali i přes hranice do Kosova a Metochie, že přepad organizovala vláda ve Valoně“. Srbská vláda zcela odmítla jako obyčejný výmysl albánské tvrzení, že nepokoje vznikly proto, že se Albánci z pohraničních oblastí nemohli zásobovat na trzích v Debru a Djakovici.

V rámci pokusů o destabilizaci Srbska a do jisté míry i Černé Hory, obzvláště v krajích, osvobozených za Balkánské války, od Ochridu přes Debar, Prizren po Peć, se Rakousko-Uhersko snažilo vyvolat nepokoje. Uskutečňovalo to i přes své konzuly ve Skadru a Drači, za vydatné podpory svého ministra zahraničí hraběte Leopolda von Berchtolda a od ledna 1915 za podpory nového ministra zahraničí Istvana.hraběte Buriána. Finančně i zbraněmi podporovala monarchie, spolu s Tureckem, do Albánie z Kosova a Metochie uprchlé begy a různé albánské předáky, i když si bylo vědomo, že „tito lidé podnikají vše hlavně z osobních zájmů, pouze aby během bojů a nepokojů mohli něco uloupit“. Rakousko-uherský konzul v Drači rytíř August von Krall podnikl „tajnou“ cestu s Hasanem begem Prištinou a Isou Boljetinim do Boky Kotorské, kde tito dostali 2 000 pušek a 100 000 nábojů, jakož i větší částku peněz. Zbraně byly vyloděny v Albánii, v malém přístavu Medua, nedaleko od Lezhë.

I řada jiných albánských předáků byla „na výplatní listině“ Rakousko-Uherska. Tak například rakousko-uherský konzul v Skadru K.Halla žádal od Vídně, jako nejvhodnější přípravu pro vpád tlup z Albánie do Srbska (tj.Kosova a Metochie), vyplatit následující sumy ve zlatě, v dukátech („napoleónech“) různým albánským vůdcům tlup nebo begům: Bajramu Curri 1 000, Hasan begovi Prištinovi 500, Ahmedovi Matiovi 500, Prenk pašovi ( možná se jednalo o prenk Ibi Dodu ?) 250, atd. Pro již stárnoucího vůdce tlup Isu Boljetina žádal konzul alespoň 200 napoleónů, i když nevěděl, kde přesně je. Rakousko-uherský vyslanec v Cařihradě hrabě J.Pallavicini a veliký vezír Kiamil paša neměli nejlepší mínění o těchto lidech, jejichž mentalita „vylučuje boj za vyšší cíle“. Jako zajímavost nutno přidat dovětek k dopisu konzula K.Hally do Vídně, kam odesílal dopis „nejsnaživějšího spolupracovníka“ Hasan bega Prištiny: -„Pochopitelně, je tu jako refrén – peníze, peníze a zase peníze!“ I samo Turecko se snažilo, jako pomoc Albánii, i za účelem vyvolání vzpoury na Kosovu a Metochii, vysílat turecké důstojníky albánské národnosti a různé „dobrovolníky“. Brzy po začátku první světové války zajalo francouzské námořnictvo na lodi z Brindisi (Itálie ještě nevstoupila do války) do Valony dva významné představitele Mladoturků, Fuad bega (beje) a Ajuba Sabriho, na cestě do Albánie. Oba měli s sebou značnou částku peněz ve zlatě (500 dukátů – „napoleónů“).

Výbor pro obranu Kosova (Hasan beg Priština, Isa Boljetini, Bajram Curri aj.) organizoval za vydatné podpory Vídně vzpouru v oblasti Suve Reke a Orahovce v březnu 1914, větší i menší bandy kačaků vnikaly přes hranice. Čekal se příchod Mezinárodní kontrolní komise a Albánci v pohraničí dostali pokyn, aby vyjadřovali svou nespokojenost nad životem v Srbsku. Na mínění utiskovaných křesťanských slovanských obyvatel se neměl brát zřetel.

Důležití aktéři při vyvolávání nepokojů, Rakousko-Uhersko a Itálie, se v dubnu 1914 domluvily, že obě mají prioritní zájmy v Albánii a jejím okolí, že své akce budou koordinovat, že zabrání, kdyby Černá Hora, Řecko a Srbsko chtěly vyvolat nepokoje v Albánii. Ve chvíli, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku dne 28. července 1914, pevně očekávalo povstání Albánců, v rámci jejich boje za „albánské Kosovo“. Podobnou akci čekalo, jak již zmíněno, i od neúspěšného „krále“ Albánie, prince z Wieda. Měl se „postavit do čela Albánců a vypravit se proti Srbsku“.K tomu probíhala propagandistická kampaň a při hranicích se Srbským královstvím se připravovaly sklady zbraní a munice, vše sponzorované Rakousko-Uherskem a Itálií.

ESSAD PAŠA TOPTANI – ALBÁNSKÝ PŘÍTEL SRBŮ

Začala první světová válka. Rakousko-Uhersko i Německo zlákaly do války Turecko (listopad 1914). Jeho vstup do války posílil náboženskou komponentu v široké oblasti s albánským islamizovaným obyvatelstvem. Turecko po domluvě s Vídní pochopilo, že by zase Kosovo, Metochie a částečně i Makedonie mohly přijít do jeho sféry vlivu. Na srbsko-albánské hranici se shromažďovaly albánské tlupy, kterým veleli mladoturečtí a rakousko-uherští důstojníci. V té době došlo i k vzpouře proti „vládě v Drači“, vedené již citovaným Albáncem, do značné míry srbským spojencem, Essad pašou Toptanim, schopným bývalým tureckým důstojníkem. Cílem vzpoury byl návrat islamizovaných Albánců do Srbskem osvobozených oblastí, pod suverenitu sultána a likvidace samotného Essad paši. Neúnavný vůdce band, které vnikaly, ničily a zabíjely v Srbském království, Hasan beg Priština, zase vpadl do Kosova a Metochie s tlupou asi 200 mladých Albánců (9. února 1915), obsadil pohraniční pevnůstku v Žuru (nedaleko Prizrenu), zajal dva důstojníky a šest vojáků, postřílel kolem 40 Srbů.. Tady již značně starý, ale velmi pohotový srbský premiér Nikola Pašić bleskově využil smlouvu, uzavřenou v září 1914 s přátelsky naladěným Essad pašou, a v rámci pomoci různými tlupami tísněnému albánskému spojenci poslal do Albánie 20 000 srbských vojáků. Tlupa Hasan bega Prištiny byla vyhnána, zajatci byli osvobozeni a srbské vojsko obsadilo Elbasan, Tiranu a Drač a zajistilo si tak velmi ohrožený západní bok království a upevnilo pozice Essad paši a jeho gard („milicí“). Brzy poté byla uzavřena druhá (tajná) smlouva mezi Essad pašou a srbskou vládou (2.června 1915).

A jako by tušil příští události, zajistil tím Pašić i budoucí cestu pro nesmrtelnou epopej ústupu a záchrany větší části srbské armády i desetitisíců civilů, kteří se nechtěli vzdát, přes hrůzy hor Albánie, v zimě 1915-1916, k moři a spojeneckým lodím. Jako začátek ústupu přes Albánii se pokládá 25. listopad 1915. A spojenecké lodě přijeli dost pozdě, hlavně díky velmi loudavé pomoci „spojenců“, Italů, takže mnoho vojáků i civilů zemřelo u moře hladem a nemocemi. Italové i tímto ukázali, že si nepřejí silné Srbsko na Jadranu. Princ-regent Aleksandr sdílel se svou statečnou, vyčerpanou armádou jeji osud. Na severu Albánie zatím zůstávaly tlupy Bajrama Curriho, Isy Boljetina a Hasana Prištiny, plně podporované Rakousko-Uherskem, které přepadaly, olupovaly a zabíjely ustupující srbské vojsko i civily. Jen Essad paša, „pán (gospodar) Albánie“, jak ho tehdy mnozí nazývali, a jeho „garda“, zůstali v přátelských vztazích vůči Srbům a poskytovali jim, dle svých nevelkých možností, i různou pomoc. Autor má fotografie z té doby o kontaktech Essad paši a významných srbských velitelů.

Po krachu dvou ofenzív rakousko-uherské armády proti Srbsku v roce 1914, přišla jí na pomoc německá armáda, vedená vítězem nad Rusy, maršálem Augustem von Mackensenem. A jako by toto nebylo málo, vpadla statečně bojujícím Srbům do zad ještě i Bulharská armáda. Útok se všech stran na Srbsko začal na podzim 1915. Srbská armáda za krutých bojů ustupovala na jih, přes Kosovo a Metochii, kde opustila a zničila většinu své těžké výzbroje. Desetitisíce vojáků zde byly zajaty, nebo utekly do lesů. .Začátkem von Mackensenovy ofenzívy měla srbská armáda 300 000 mužů, Albánií jich ustupovalo přes hory, v zimě, bez přístřeší, kolem 200 000, v Albánii zahynulo hladem, zimou, nemocí nebo albánskou kulkou kolem 70 000 srbských vojáků. Přechod přes Albánii současně údajně nepřežilo ze stejných příčin na 140 000 civilů. Srbové nikdy nebyli pragmatičtí, nechtěli dějinnou hanbu…

„Muž je štítem ženě své a dětem,

Lid je štítem národu a víře,

Čest je slávou, svatou věcí lidu!

Získá-li si člověk čestné jméno,

Nezrodil se na svět bez příčiny;

A co by tu bez něj pohledával?“

(P.P.Njegoš: „Horský věnec“)

Rakousko-uherské, německé a bulharské velení marně čekalo na srbské parlamentáře, kteří by nabízeli kapitulaci. Místo toho na ně za dva roky zase útočila od spojenců znova vyzbrojená a vycvičená, vysoce motivovaná srbská armáda na Soluňské frontě, která významně přispěla spojeneckému vítězství. Maršál von Mackensen si velmi vážil statečnosti srbských vojáků, které byl svědkem při jejich obraně Bělehradu. Proto dal postavit, jako gesto uznalého nepřítele, ještě za války, pomník statečným srbským obráncům Bělehradu v předměstském parku Košutnjak, který stojí dodnes.

Hlavní, již výše uvedená severní ústupová cesta srbské armády, vedla z Peći divokým Rugovským průsmykem, přes Prokletije („Prokleté Hory“), druhá ústupová cesta, kudy se evakuoval i král a princ-regent, parlament, vedla z Prizrenu do hor Albánie, kryla ji v bojích prověřená Timocká divize. Rakousko-uherské velení chtělo přerušit hlavní ústupovou cestu a zajmout větší část ustupující armády. Měla to uskutečnit třetí armádní skupina polního maršála Hermanna von Kövesze svým úderem na jih vedle horského masivu Durmitoru, údolím řek Limu a Tary, směrem na Mojkovac a Berane, na horstvo Belasicu. Dobře vyzbrojené a dobře zásobené rakousko-uherské vojsko však nepočítalo s početně mnohem slabším, špatně vyzbrojeným, vyhladlým a skoro bez munice, ale zato odhodlaným černohorským, tzv. sandžackým vojskem, kterému velel elitní černohorský generál, „serdar“ (velitel vyšší vojenské jednotky) Janko Vukotić. Nečekaně udeřil ještě za tmy, na pravoslavný Boží hod vánoční, 7. ledna 1916, na postupujícího nepřítele. V hlubokém sněhu a v průrvách hor se bojovalo, muž proti muži, celý den. Vítěznou bitvou u Mojkovce byla úderná síla rakousko-uherského vojska zlomena a evakuace bratrské srbské armády a civilů mohla v příštích dnech pokračovat

KÁNON (KANUN) LEKY DUKAGJINA

Albánská literatura se nesměle začala objevovat koncem XIX.století. Teprve v roce 1908 se albánští intelektuálové dohodli na použití latinky, místo arabského písma. Nicméně od XV.století existoval a od Albánců byl užíván Kánun (základní pravidlo, zákon, kánon) Leky Dukagjina (čti: dukadžina), jako ústně předávaný systém zvyků a právních norem.. Jako původce toho kánonu je nejčastěji udáván Lek III. Dukagjin (1410-1481), z rodiny (šlechticů) Dukagjinů. Lek je zkrácená albánská forma jména Alexandr (např. jako naše Saša). Někdy je ale udáván jako tvůrce pro Albánce tak důležitého kánonu Pal Dukagjin (zemřel v 1446), nebo i Lek II. Dukagjin (vládl 1444-1459), kterého uvádí anglická autorka Edith Durhamová, která řadu svých publikací věnovala začátkem XX.století problematice Albánců a Albánie (viz i některé údaje z Noel Malcolm, KOSOVO, 1998). Je zajímavé, jak Arnauti (Albánci) neuvěřitelně lpěli na Kanunu Leky Dukagjina. I v první polovině XX.století bylo jeho dodržování pokládáno za základní požadavek při nejrůznějších smlouvách, podmínkách spolupráce. Albánci „nechtěli nic nového“, chtěli svůj kanun , stará privilegia a islámský zákon šariji.

Protože „Dukagjin“ je i oblast v severní čísti Albánie (existoval i „vilajet Dukagjin“), někteří se domnívají, že se jedná o základní „zákony“ vzniklé v určité oblasti Albánie, že nepatří jen k rodu Dukagjinů. Kánon (kanun) Leky Dukagjina doznal své písemné vydání teprve polovinou XIX.století (von Hahn, 1854, v rámci souhrnu pravidel; turecký časopis Prizren, 1871; srbský souhrn vyšel v r. 1901). Kanun pojednával o základních událostech ze života a jak určité situace řešit, podle některých měl být hlavně v souvislosti se skutečně hroznými pravidly krevní msty, tak rozšířené v této oblasti mezi Albánci (Arnauty), ale i mezi jinými etniky (např.i u Černohorců do začátku XIX.století). V kanunu byl z pokolení na pokolení, ústně předáván systém trestů, u menších přestupků to byly různé pokuty, u závažných zločinů to byly popravy, spojené s vypálením domu viníka a s vyhnáním jeho rodiny.

Existuje několik základních principů v kanunu: je to otázka osobní cti, vzájemná rovnost, právo jednat podle toho, co ten který pokládá za svou čest, nezbytnost dodržení „čestného slova“ (besë). Urážku cti nelze vykoupit penězi, ale prolitím krve toho, který tu čest urazil, případně velkorysým odpuštěním. Ztráta cti může být následkem řady skutků: nezve-li někdo muže před lidmy lhářem, urazí-li jeho ženu, vezme-li mu někdo jeho zbraně („hrdost Albánce jsou jeho zbraně“), poruší-li jeho pohostinnost. V kanunu se zrcadlí hlavně svět mužů a jejich problémů. Jak Noel Malcolm uvádí, jeden pro moderní dobu krajně nepřijatelný postoj vůči ženám zní :“Žena je pytel pro nošení“ – jinými slovy „důvod existence ženy je jednoduše nosit (rodit) děti svého muže“.

OKUPAČNÍ SPRÁVA NA KOSOVU, METOCHII A V MAKEDONII.

Rakousko-Uhersko utvořilo Vojenskou správu (Generalgouvernement) „Srbsko“ (ve kterém byla i část Kosova) a „Černá Hora“ (ve které byly i části Metochie), Bulharsko z okupované části Srbska utvořilo Vojenskou oblast „Makedonie“ (ve které byly i Priština, Prizren, Gnjilane, Orahovac a Uroševac). Albánci vycházeli mnohem lépe s rakousko-uherskou správou, nežli s Bulhary. Marně se albánští předáci snažili, aby „albánské oblasti“ byly v celku, pod rakousko-uherskou ochranou. Nebylo uskutečněno ani zavedení albánské správy v oblasti Plavu, Gusinje, Peći, Djakovici, Prištiny, Mitrovici a Vučitrnu – že to musí počkat do konce válečného stavu. Nicméně byly v rakousko-uherské části okupované oblasti místy v činnosti školy, ve kterých se učilo albánským jazykem, jednu dobu pracovala i albánská učitelská škola. Ale byla tu zato neshoda ohledně dělení teritorií mezi Vídní a Sofií. Skupina kolem Hasan bega Prištiny přesto doufala, že situace „Albánského protektorátu“ pod rakousko-uherskou monarchií umožní rozšířit jeho hranice podle představ Prizrenské a Pećské ligy. Alternativou byla nabídka Itálie (1917), která „zradila“ Rakousko-Uhersko a Německo a začala válčit proti nim, vzhledem k naději na větší kořist (1915), a která uvedla možnost „sjednocené Albánie pod italským protektorátem“, zřejmě z části na účet srbského státu, respektive na účet již postupně plánovaného státu sjednocených Jihoslovanů, který se již začal rýsovat.

Po ústupu srbské armády a desetitisíců civilů přes Albánii do Řecka, na ostrov Korfu, kde ještě zemřelo mnoho tisíc vyhladlých a nemocných vojáků i civilů (byli pohřběni v „modré hrobce“, v moři, u malého ostrova Vida), dostaly se severní Albánie, Srbsko a Černá Hora pod přímou kontrolu rakousko-uherského a bulharského vojska, za přítomnosti vojsk Německa. Se srbskou armádou a lidem ustupoval přes Albánii i mladý, úspěšný srbský básník Milutin Bojić. O vojácích, pohřbených v moři, napsal krásné verše „Modrá hrobka“:

„Císařské koráby stůjte, zastavte kormidla mocná,

plujte jen tiše kolem,

Zádušní mši tu sloužím, za noci úzkostné, temné,

nad tímto svatým hrobem.

Zde na dně, kde škeblím spánek téžký vládne,

na mrtvé chaluhy kde rašelina padá,

Hroby jsou statečných, bratr vedle bratra,

tu posel naděje, tam apoštol smutku...“

Na Kosovu, Metochii zavládl skutečný chaos a teror. Srbské a černohorské obyvatelstvo, prakticky bez dospělých mužů (ti odešli s ustupující armádou) bylo vystaveno násilí arnautských kačaků a bulharských komitů, zlovůli navrátivších se albánských begů a bývalých tureckých důstojníků, okupační správy. Obzvláště pronásledovaní byli ti Srbové, kteří se po vítězné Balkánské válce vrátili do těchto krajů, odkud byly jejich rodiny vyhnány během posledních desetiletí. S těmi „navrátilci“ bylo surově nakládáno. Okupační správa organizovala kolem 10 000 albánských ozbrojenců pro udržování „pořádku“ a pak i některé z nich pro boj proti povstání Srbů proti okupantům v širokém toplickém kraji (Toplické povstání), které bylo krajně brutálně potlačeno bulharskou okupační správou, albánskými ozbrojenci, rakousko-uherským vojskem. Surově vystupovali proti slovanskému, pravoslavnému obyvatelstvu Kosova a Metochie bývalý turecký policejní důstojník Derviš beg a bojůvky bosensko-hercegovských muslimů a některých Chorvatů (tzv.“šuckory“, Schutzkorps, ochranné sbory). Povstání v Toplici (kolem řeky Toplica), v oblasti horského masivu Kopaoniku (na východ od Kosova), v pohoří Jastrebac, pod vedením několika významných četnických (čti: četnyckých) vojvodů, probíhalo během roku 1917. Rakousko-uherská zpravodajská služba v roce 1917 uvedla jako pocity Srbů : „Němců se obávají, k Bulharům cítí nepopsatelnou nenávist, k nám nenávist a opovržení.“

Kromě vojvody Kosty Pećance, Kosty Vojnoviće, Milinka Vlahoviće a četných dalších významných srbských četnických vojvodů a velitelů čet, bojů na srbské straně se účastnili i albánští velitelé čet („četovodje“) Ramadan Nezirović z Prištiny a Ramiz Ali Draga. Bratrům Srbům přišly na pomoc i četnické oddíly z Černé Hory. Během roku 1917 okupanti utopili povstání v krvi. Počet okupačních vojsk, která potlačovala povstání, se odhadoval na 30 000 mužů. Toplické povstání významně ohrožovalo spoje okupantů s oblastí Soluňské fronty, kde se koncentrovala stále větší spojenecká armáda, včetně znova vyzbrojeného a vycvičeného srbského vojska, plného odhodlání osvobodit svou vlast.

Rakousko-uherské zprávy hlásily v létě 1917 cifru 20 000 pobitých lidí, „vzbouřenců“ – toto číslo potvrdila i mezinárodní vyšetřovací komise po konci války. Bulharské vojsko vypálilo a zničilo desítky srbských vesnic, včetně jejich obyvatel. Bulhaři nejednoho zajatce podřezali. Mnoho lidí bylo veřejně popraveno. S hrůzovládou okupantů východního Srbska a Makedonie zůstanou na vždy spojena dvě jména bulharských vojenských guvernérů: Kutynčev a Protogerov.Ale páteř povstání nebyla zcela zlomena, bylo to zřejmě jediné veliké povstání lidu v nepřáteli okupované zemi za první světové války. Rakousko-uherský vicekonzul v Kosovské Mitrovici (podle Státního archivu ve Vídni) sdělil 3. března 1917: -„Zdá se, že v tom celém hnutí se nejedná o činnost čet. Mnoho příznaků spíš ukazuje, že je to veliké a organizované povstání proti bulharskému útlaku.“ Německý konzul v okupovaném Bělehradě to vyjádřil podobně 11.března 1917: -„Jedná se o národní povstání, kterého se účastní všichni, kteří mohou nosit zbraně, i starci a děti, a ženy obstarávají zásobování…“ Je vhodné zde ještě připomenout, že se vojvoda Kosta Milovanović-Pećanac (jinak poručík srbské armády) dostal do Toplici letadlem (!) ze vzdálené Soluňské fronty už 28. září 1916, hluboko do nepřátelského týlu, v okupovaném Srbsku, což v té době byl skutečně zcela nevšední kousek. Kosta Pećanac se hned spojil s oddíly četniků (komitů), kterých v té době „byly už plné lesy“.

OSVOBOZENÍ SRBSKA – DRUHÉ OSVOBOZENÍ KOSOVA A METOCHIE

Ráno 14. září 1918 začalo těžké bombardování rakousko-uherských, bulharských a německých pozic v oblasti „Soluňské fronty“. Spojenecká vojska začala svou ofenzívu 15. září, ve které prvořadou roli při průlomu „Soluňské fronty“ sehrála obnovená srbská armáda. Spojenecká vojska čítala 628 000 vojáků, z toho bylo 150 000 vojáků 1. a 2.srbské armády (včetně jihoslovanských dobrovolníků), 180 000 vojáků francouzských vojsk (zhruba polovina koloniálních), 135 000 řeckých, 120 000 britských, 42 000 italských a kolem 1 000 vojáků Essad pašovy albánské gardy. Takže Essad paša Toptani zůstal v době velkých rozhodnutí na srbské (a spojenecké) straně. Německo-bulharskou frontu bránilo 626 000 mužů, k tomu přispěly i další rakousko-uherské jednotky. Fronta byla dlouhá 450 km. Na úseku širokém 33 km, soustředil velitel spojeneckých vojsk této oblasti, francouzský maršál Franchet d´Esperey,obrovskou vojenskou sílu a tak byla v tom úseku nezadržitelným útokem Soluňská fronta proražena (A.Mitrović: Srbsko v první světové válce. SKZ, Beograd, 1984).

Za dva týdny Bulharsko kapitulovalo 29. září 1918 v Soluni, takže nedošlo k bojům v Bulharsku. Začala masová dezerce tureckého a albánského vojska, což umožnilo rychlý postup francouzsko-řeckých oddílů přes Kačanik do Kosova. Marné byly snahy posílených jednotek Německa (vojska stažna až ze západní Evropy) a Rakousko-Uherska zadržet útočící srbskou 1.armádu. Skoplje bylo osvobozeno 24.září, Niš 11.října a Bělehrad 1.listopadu. Všude se proti okupantům bouřilo místní obyvatelstvo a pomáhalo „SVÉ“ nezadržitelně postupující armádě.

Náčelníkem generálního štábu srbské armády byl proslavený vojvoda (maršál) Živojin Mišić, vítěz nad rakousko-uherským Feldzeugmeisterem (byl slovinského původu) Oscarem Potiorekem v Suvoborsko-Kolubarské bitvě (listopad-prosinec 1914), velitelem první armády byl generál Petar Bojović (pro vynikající úspěšnou operaci při osvobozování Srbska dostal titul vojvody-maršála), velitelem 2. armády byl vojvoda Stepa Stepanović, proslavený vítěž z Cerské bitvy (srpen 1914), pozdější osvoboditel Sarajeva v listopadu 1918.

Francouzsko-řecké jednotky přes Kačanik vstoupily prakticky bez odporu do prostoru Kosova a Metochie, 9. října byly v Prizrenu, pak v Uroševci, Prištině, Mitrovici, Peći, Djakovici, spolu s nimi postupoval i Ochridský oddíl a osvobodil Debar. Druhý jihoslovanský pluk, sestávající z jihoslovanských dobrovolníků, byl rozmístěn v hlavních městech Kosova a Metochii. Srbské vojsko mělo striktní rozkazy, postupovat s albánským obyvatelstvem velmi pozorně, uvážlivě, pokud nebude klást odpor. Také byla sděleno, aby se města a osady co nejvíce chránily před škodami a ničením. Většinu samotné Albánie obsadila italská vojska, srbská musela opustit Skadar, zůstala ještě kolem Bílého Drimu (Drinu), v oblasti Piškopeji, v oblasti Debru.

Místní obyvatelstvo v osvobozených oblastech se chovalo různě. Pro křesťanské, srbské obyvatelstvo příchod srbské armády byl nadšeně vítán, znamenal konečné osvobození. Část muslimů i Albánců uvítala příchod srbské armády s ulehčením, protože přestane anarchie, loupení, nejistota. Část obyvatel pokládala příchod a přítomnost srbské armády za dočasnou záležitost, která nebude dlouho trvat. Mnozí si uvědomovali, že srbská armáda znamená konec snů o utvoření velikého albánského státu. Konečně i řada kosovských Albánců i jiných, která terorizovala místní obyvatelstvo, prchala do Albánie a spojovala se s těmi, kteří v posledních letech vpadali do Kosova a Metochie z Albánie (např.Hasan beg Priština), s různými organizacemi, výbory, které připravovaly i nadále odpor začlenění Kosova a Metochie, Makedonie, do Srbského království, nebo do právě vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca, Kraljevina SHS), které vzniklo dne 1. prosince 1918 v Bělehradě, když princ-regent Aleksandr souhlasil se žádostí Chorvatů, Dalmatinců, Bosensko-hercegovských muslimů, Slovinců a pochopitelně i Srbů z  bývalého mocnářství, aby byli přijati do vítězného Království SHS. Tyto skupiny byly připraveny na ozbrojený odpor nové vládě.

VELIKÉ PROBLÉMY V OSVOBOZENÝCH OBLASTECH

První takový výrazný odpor proti „nové“ vládě se hlásil z okolí Debru již v polovině října 1918, kdy „všichni Arnauti skočili do zbraní a neuznávali žádnou vládu“.V okolí Debru se dalo „pozorovat hnutí, s cílem olupování a masakru křesťanů“. Všeobecná anarchie a loupení nabíraly na intenzitě, armáda byla přinucena zasáhnout. Jakmile jednotky jihoslovanského pluku převzaly správu od francouzského praporu (22. října 1918), pro „neklid Arnautů“ v „okruhu“ (oblasti) Debru, v Ljumu a Šamu, dočasný náčelník Kosovské oblasti byl přinucen zavést dočasnou policejní správu. Vyžádal si rozmístění pěšího pluku s dělostřelectvem v Prizrenu, protože „mohou vzniknout závažné následky, pokud si albánští předáci všimnou, že je stát slabý a nerozhodný“. Již 25. října, po výzvě aby navrátili nelegálně přisvojený státní majetek, Albánci a Turci v Prištině se postavili na odpor, svrhli obecní správu, odebrali jí zbraně. Návrat anarchie, loupení a teroru byly hlášeny z krajů kolem Debru, Tetova, Gostivaru, Ochridu (města v západní a jihozápadní Makedonii). Ten chaotický stav, to loupení, nemohly být reakcí na příchod srbské armády (pluku jihoslovanských dobrovolníků) před třemi dny. Byl to nejen návrat k všeobecné anarchii a bezpráví v těchto krajích, trvajících desetiletí, ale i odpor k jakékoli vládě, obzvláště byla-li to teď vláda (správa) srbská. Srbská vláda se snažila, aby civilní správa převzala co nejdříve odpovědnost v osvobozených oblastech, aby obecní správy sestávaly z vážených občanů, aby se co nejdříve do krajů dostavili (vrátili) civilní úředníci, učitelé, kněží a aby tam bezpečnost zajištovali žandarmové (četníci, ne ale jako patriotická organizace komitů, ale jako strážci pořádku, jako policie). Tlupy kačaků (zbojníků, lupičů, banditů) o síle i přes 100 mužů terorizovaly oblast kolem makedonského Bitolje (Bitola, Monastir). Kolem Djakovici, Istoku, Dečanů, v Peći, kolem kláštera Devič, ve Vučitrnu. Všude vládlo bezzákonní, loupení, dobře vyzbrojených band Arnautů, které civilní správa nemohla svládnout. V Drenici byla svržena obecní rada, protože tam podle kačaků úředníky „může jmenovat pouze vláda Albánie“. Vzbouřily se albánské vesnice na levém břehu kosovské řeky Sitnica, začaly útoky na tamní srbské vesnice, začalo vypuzování jejich obyvatel. Kosovem, Metochií, západní Makedonií a jihovýchodní částí Černé Hory procházely křížem krážem skupiny emisarů z Albánie, kteří podněcovali ke vzpouře. Všude se aktivovaly a přepadaly skupiny kačaků. Teror měl jednoznačně politické pozadí, protože „srbská správa tu nebude déle něž pár dnů, tyto kraje patří k Albánii“.

Zatím co civilní správě bylo doporučeno, aby se chovala maximálně zdrženlivě, proti otevřenému odporu zbraněmi bylo nezbytné použív vojenskou sílu. Vrchní velení srbské armády se rozhodlo násilně odzbrojit ty, kteří vyvolávají neklid, loupení, zabíjení, v oblasti na levém břehu řeky Sitnica, v oblasti Drenica. Akce odzbrojování probíhala mezi 9. až 15. listopadem. Proti vesnicím, které bojovaly proti armádě, odkud se střílelo na vojsko, bylo použito dělostřelectvo, některé z nich byly z části pobořeny. Projevila se nespolehlivost místní správy, pokud ji představovali pouze Albánci, místní policie (žandarmerie), pokud sestávala pouze z Albánců, byla také často nespolehlivá, někdy vystupovala příliš brutálně i proti vlastním soukmenovcům.Vedení vzbouřenců, část vzbouřených obyvatel se přesunula do Hasu (v Albánii) a poslouchala direktivy z Kosovského výboru ve Skadru.

Skadarský albánský výbor tvrdil, že má k dispozici 50 000 mužů ve zbrani, což nebyla pravda (i více než 50 000 jistě bylo ve zbrani, ale ne jako organizované vojenské jednotky). Pravdou ale bylo, že se zase na hranici k Srbsku (Království SHS vzniklo teprve za necelých 10 dnů 1. prosince 1918) soustřeďovaly vzbouřenecké tlupy, vpadaly přes hranice, loupily a zabíjely. Vojvoda Stepa Stepanović vydal tehdy příkaz vojsku v Kosovu, aby „preventivně“ vpadlo do Albánie a zabránilo vpádu tlup do Srbska. V bojích byly poraženy jednotky plemen Malisorů, vojsko obsadilo pozice kolem Krumy a Bicanu (Bicaje),západně a jihozápadně od Prizrenu. A to už začínala mírová konference v Paříži a různé albánské výbory zase požadovaly připojení Kosova, Metochie, východní Černé Hory a západní Makedonie do „veliké Albánie“, aniž by respektovaly zájmy a přání dalších tamních etnických skupin, které o přičlenění do „veliké Albánice“ neměly zájem, které se ji obávaly po smutných zkušenostech z minulého století, které ji nechtěly. K posílení vyjednávací pozice Albánců bylo pečlivě připraveno několik provokací. První veliká provokace byly události začátkem února 1919 kolem osady Plav (na stejnojmenném jezeře, v oblasti Prokletých Hor /Prokletijí/), v jihovýchodní Černé Hoře, západně od města Peći, pod horou Čakor). V Plavu a nedaleké osadě Gusinje byla rozmístěna četa srbských vojáků. Odtud hlásili jiz v lednu 1919 velikou nespokojenost Albánců-muslimů, kteří chtěli připojit svůlj kraj k Albánii. Vzbouřenecká akce se rozšířila do Metochie, nabyla svou vášnivostí, vojenskou i politickou přípravou velikých rozměrů. Jednání s vůdci povstání nevedla nikam, situace srbské jednotky v Plavu byla prekérní. Nakonec byla posádka osvobozena z obklíčení, vzbouřenci byli vypuzeni ze svých postavení kolem Rugova, jejich velitelé uprchli do Albánie, když slibovaná pomoc z Albánie nepřišla. Plav byl zbaven po značných bojích od vzbouřenců 20 .února 1919. Italská propaganda a do světa šířené albánské informace se snažily vylíčit události kolem Plavu jako masakr, mluvily o poškození města Plavu. Toto bylo nicméně ze srbských zdrojů kategoricky popíráno. Byl to jeden z pokusů, jak ovlivnit rozhodování konference o míru v Paříži.

Zřejmě mnohem vážnější vzbouřenecké akce probíhaly dlouhodobě – a stále se tam opakovaly – v kraji Drenica, západně od Prištiny, nazvaného podle stejnojmenné řeky a pohoří. Neklid a místní vzpoury byly i v Metochii. Byl to kraj, kde „i dříve loupení bylo způsobem hospodaření a obživy, ve kterém stav anarchie a vzpoury byly konstantou, velkoalbánská idea rámcem, italská a albánská propaganda podnětem, a četování a postavení se mimo zákon tradicí“(Země živých, Beograd, 2004).

VII / 2

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY

Z KOSOVA A METOCHIE

Zatím co Hasan Priština a Fan Noli včas uprchli do Itálie, Bajram Curri zůstal v zemi, v hornaté Malësii. Jeho pronásledování končilo likvidací tohoto největšího nepřítele prezidenta Zogu 28. března 1925. Z uprchlých albánských vůdců v Itálii, kromě Hasana Prištiny i Redžepa a Derviše Mitrovici a Bedri Pejaniho, Itálie utvořila nátlakovou skupinu na prezidenta Zogu, která byla „usídlena“ se svými přivrženci v oblasti italského Bari a Brindisi.

Protože Itálie mohla poskytnout více finančních prostředků nežli Bělehrad, vztahy ke Království SHS ochladly, Itálie si zajistila přítomnost v Albánii. Zogu se nedohodl se svým zetěm Cena begem, takže jeden albánský představitel tehdy prohlásil:

„Copak nevidíte, že se Ahmet beg (Zogu) stal Mussoliniho exponentem na Balkáně a že z Albánie udělal most, přes který Mussolini dnes proniká do zájmů balkánských států, aby zítra přímo napadl Jugoslávii?“

Koncem roku 1926 někteří albánští emigranti, žijící v Království SHS, se účastnili tzv. „dukagjinské vzpoury“ (kraj Dukagjin je v severní Albánii, na východ od Skadru). Italové a jejich tajné služby ihned za vzpouru obžalovali Království SHS, vznikla První tiranská smlouva mezi Albánii a Itálií (27.listopadu 1926). Brzy na to byl zatčen tlumočník konzula Království SHS v Drači, u kterého byly nalezeny kompromitující dopisy albánského Cena bega, který byl pro dobré vztahy s Bělehradem. Po přechodném přerušení diplomatických styků mezi Tiranou a Bělehradem, byly tyto obnoveny a Cena beg se stal albánským vyslancem v Praze, kde byl však brzy po příchodu zavražděn (14. října 1927). Těsně před tím (září 1927) poslal Hasan Priština Společnosti národů „Petici“, ve které si stěžuje na těžkou situaci Albánců v Království SHS, kde údajně nemají žádná zajištěná práva menšiny. Tam se objevil i zcela přehnaný údaj o tom, že v Království žije 900 000 Albánců.

Přes svůj významný vliv na prezidenta Zogu, Itálie přece jen spoléhala i na své osvědčené přisluhovače a nyní i chráněnce Hasana Prištinu a Mustafa Kruju. Nicméně Itálie šla ještě dál. K destabilizaci Království SHS využil Mussolini i vzmáhající se kontakty a navazovanou spolupráci mezi albánskou emigrací a chorvatskými ustašovskými teroristy Ante Paveliće a makedonskou, ultranacionalistickou, probulharskou teroristickou organizací „Makedonstvujušči“ (odštěpená část VMRO – VšeMakedonské Revoluční Organizace) Ivana Vanči Mihailova. Setkání mezi Ante Pavelićem, Vančo Mihailovem a Hasanem Prištinou proběhla v Římě, Budapešti a v Sofii. V roce 1933 uzavřely za tiché podpory fašistické Itálie Kosovský výbor, ustašovci a Makedonstvujuščí dohodu o společné činnosti pro rozbití Jugoslávie. Teroristé uvedených organizací se cvičili ve své činnosti v Itálii a v Maďarsku (Janka Puszta). Plodem jejich činnosti byla i vražda Krále Aleksandra a francouzského ministra zahraničí L. Barthoua v Marseille 9 .října 1934. Král byl velikou překážkou nastupujícímu fašizmu.

Prvního září 1928 se prezident Zogu za italské podpory prohlašuje za „krále všech (!) Albánců“, což velmi povzbudilo albánské iredentisty. Před tím, ještě jako prezident, Ahmet Zogu 22.listopadu 1927 podepisuje Druhý tiranský pakt s Itálii. Albánie se stává italským vazalem a Mussoliniho plánovaným předmostím pro likvidaci Království SHS, které je zasažené mnoha politicko-ekonomickými obtížemi a musí přihlížet, jak se základní heslo jeho balkánské politiky „Balkán - balkánským národům“ stále více ztrácí. Mohutný nástup fašizmu v této oblasti zanechává Londýn i Paříž klidnými. Ekonomické vztahy Království s Albánií jsou na nízké úrovni, v porovnání s masivními investicemi Itálie, s jejím dovozem a vývozem do země.

Nezdařený atentát na krále Zoga ve Vídni (20.února 1931) ukazuje na neklidnou situaci v samotné Albánii. V atentátu měl prý prsty Hasan beg Priština, který byl v Albánii odsouzen k smrti in absentia. Jugoslávie (změna názvu Království SHS od roku 1929) se snaží zachovat klid na albánsko-jihoslovanské hranici, upozorňuje uprchlého Gani bega Kryezia (bratra v Praze zavražděného Zoguovými lidmi Cena bega), aby nevyvolal nepokoje na albánské hranici. Nicméně v roce 1930 a 1931 král Zogu zahajuje přátelštější vztahy s Bělehradem, slibuje opatření proti vpádům kačaků do Kosova a Metochie. Itálie se začíná snažit o celní unii s Albánii, poskytuje Albánii opakovaně vysoké půjčky, a při tom Albánie podepisuje obchodní smlouvu s Jugoslávii (20. prosince 1933). Král Zogu žádá o přijetí do Balkánské dohody (uzavřely v únoru 1934 Jugoslávie, Rumunsko, Řecko, Turecko, u zrodu stál král Aleksandr), Jugoslávie jeho žádost podporuje, Řecko Zoguovi nevěří.

V srpnu 1933 byl v Soluni zabit jedním Albáncem šesti ranami z pistole Hasan (beg) Priština, vůdce a organizátor výborů v Paříži, Budapešti, Vídni, Soluni, zavilý nepřítel krále Zoga, kterému se teprve teď podařilo Hasana Prištiny zbavit, když jeho pokus o atentát na Prištinu ve Vídni v roce 1928 neuspěl. Jeho smrtí končí činnost Kosovského výboru a král Zogu se stává vedoucí osobností v provádění velikoalbánské politiky.

V roce 1934 začalo jednání Jugoslávie a Turecka o přestěhování do Turecka 200 000 muslimů z Jugoslávie (z Kosova a Metochie, Makedonie, Sandžaku a Černé Hory), jakož i kolem 40 000 Albánců do samotné Albánie. Noel Malcolm (KOSOVO, 1998) uvádí číslo 77 000, jako celkový počet přestěhovaných Muslimů z Kosova mezi dvěma světovými válkami, i když moderní albánští historici (např.Hakif Bajrami) sdělují o emigraci Albánců zřejmě příliš vysoká čísla (až neskutečných 240 000). Mezi jugoslávskou vládou Milana Stojadinoviće a Tureckem byla parafována 11.července 1938 dohoda, o přestěhování 40 000 rodin, podle které by Jugoslávie zaplatila za každou do Turecka vystěhovanou rodinu 500 tureckých liber (před tím 15 000 jugoslávských dinarů). V té době měl dinár zhruba cenu 2/3 koruny československé. Jako rodina se pokládali pokrevní příbuzní, žijící pod jednou střechou. Celá akce měla trvat 6 let, ale druhá světová válka ji překazila. Skutečné počty vystěhovaných, bez propagandistického zveličování, nejsou známy.

K dalšímu zlepšení vztahů s králem Zogem, aby přestalo jeho politické „manevrování“, Itálie začala upozorňovat na nutnost šíření Albánie do jugoslávského Kosova a Metochie, do řeckého Epiru (Kamerie). Byla obnovena činnost Kosovského výboru. Aby přinutila krále Zogu k větší „poslušnosti“, Itálie podpořila vznik povstání proti králi v jižní Albánii ve Fieri.. Král Zogu nakonec polevil a vsadil na italskou kartu, takže během hlasování ve Společnosti národů v říjnu 1935 o zavedení ekonomických sankcí proti Itálii, protože přepadla Etiopii, Albánie podpořila Itálii, hlasovala p r o t i sankcím. A už příští rok podepsala Albánie s Itálii 12 ekonomických dohod (19. března 1936), pro Albánii příznivých. Vztahy k Jugoslávii se značně zhoršily, protože v tajných klausulích dohod byly i poskytované služby při propagaci Kosovského výboru. Na Kosovu a Metohiji se mezi Albánci vzmáhal neklid, nejsilnější protistátní činnost Kosovarů (obyvatel Kosova) byla podle armádních zdrojů v Djakovici. Muslimské duchovenstvo silně agitovalo pro Kosovský výbor, v muslimských náboženských základních školách, mektebách. Jejich šeptanda šířila zprávu, že Albánie se rozšíří až ke Kačaniku, za pomoci Itálie. Vlivný Murat beg z Peći prchá do Albánie, za Ferat begem Dragou, jako tajný člen Kosovského výboru

Nicméně 25. března 1937 podepisuje v Bělehradě premiér Jugoslávie, poněkud fašisticky naladěný Milan Stojadinović, s italským ministrem zahraničí a Mussoliniho zetěm Galeazzo Cianem Smlouvu o udržení status quo v oblasti Albánie, bez italské vojenské angažovanosti. Aby uklidnil krále Zoga, Ciano navštěvuje koncem dubna Tiranu. Zogu akcentuje veliké přátelství k Itálii a navrhuje přibližování k Jugoslávii. Obchodní bilance mezi Albánií a Jugoslávií je v neprospěch Albánie, italské pronikání ve všech sférách sílí. Mnichovské události zintenzivněly italské ambice k připojení Albánie, Galeazzo Ciano nabízí Stojadinovićovi účást v dělení Albánie (řadu těchto událostí líčí Ciano ve svém „Deníku“).

V rámci čtvrt století Albánie (1912-1937) vláda i Kosovský výbor intenzivně pracují proti přestěhovávání Albánců (Kosovarů) z Jugoslávie do Albánie. Velmi činní jsou albánští konzulární úředníci v Makedonii, velmi protijugoslávsky aktivní je organizace albánských studentů v Bělehradě „Besa“ (besë, čestné slovo, slib, mír mezi rodinami po ukončení krevní msty), založená v 1935. Proti zlepšení albánsko-jihoslovanských vztahů působilo soustřeďování na hranicích Albánie s Jugoslávii četných protijugoslávských emigrantů. V roce 1938 o tom přišly opakované zprávy z velitelství Třetí armádní oblasti o silné propagandě pro „Velikou Albánii“ v oblasti Djakovici, Prizrenu, Debru. Události kolem Mnichova posílily odhodlání Albánců v Jugoslávii k vytvoření Veliké Albánie včetně Skoplje, Bitolje, Prizrenu. Manifestace kolem narozenin krále Zoga (8. října 1938) byly plné hesel o „neosvobozených albánských provinciích“ Kosovo a Kamerie (Čameria, severní Epir v Řecku).

Italská vláda nedodržovala svůj slib, že nebude podporovat albánský iredentizmus. Toto možná z části pramenilo i z toho, že Itálii i Německu příznivě naladěný premiér Jugoslávie Stojadinović (měl sympatie k fašizmu, nechával si říkat „vůdce“- vodja /čti vodža/) musel po volbách 11.prosince 1938 podat demisi. Dne 7. dubna 1939 Itálie zahájila okupaci Albánie, italský král se stal i králem Albánie, čímž byl fašistický režim Albánie konsolidován. Kosovský výbor si uvědomil, že to, co nemohl uskutečnit Zogu, uskuteční Mussolini. Ve svých rozhovorech s Ribbentropem (21. května 1939) Ciano akcentoval význam Albánie při pronikání Osy na Balkán a do Středozemí. –„Ribbentrop je nadšen naším úmyslem přeměnou Albánie v pevnost, která bude bez milosti vládnout Balkánem,“ řekl Ciano. Podle něho „se albánské separatistické hnutí brzy stane nožem nemířeným do páteře Bělehradu.“ Jako vychytralý Machiavelli postupoval v té době albánský separatistický politik Ferat beg Draga, udržoval styky s bývalým králem Zogu, s uprchlými albánskými politiky tentokráte do Jugoslávie, po italské okupaci Albánie. A při tom úspěšně koketoval i s Italy a novou albánskou vrchností.

V zahraničí se po italské okupaci spojila albánská i italská diplomatická zastoupení. Itálie začala tvrdě vystupovat proti Jugoslávii. Italský maršál Pietro Badoglio (v roce 1943, při kapitulaci Itálie a svržení Mussoliniho, vedl italskou vládu) prohlásil 20.června 1939 v Tiraně a ve Skadru, že „Albánie bude zvětšena“. Vedení albánské fašistické strany prohlašovalo, že “Albánie brzy, pod ochranou fašizmu, bude utvořena jako silný stát“. V červnu 1939 dal i hrabě Galeazzo Ciano instrukce pro případ krize v Jugoslávii, že se počítá s možností neklidů v Chorvatsku a na Kosovu a Metochii. Velmi se aktivoval Kosovský výbor, jeho vedení se vrátilo do Tirany, vznikl nový výbor pod jménem „Komision“, pod vedením zkušeného separatisty Bedri Pajaniho. Tehdejší premiér Albánie Vrlaci vysvětloval nutnost připojení Albánie k Itálii tím, že si za italské pomoci Albánie připojí celé „jižní Srbsko“ a všechna místa, kde dnes žije většina Arnautů“.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A DĚNÍ NA KOSOVU A METOCHII

Do Kosova a Metochie (KosMet) velmi zasáhla II. světová válka a události v létech, která této bezprostředně předcházela. Jako nepřátelé Království Jugoslávie, jako ti, kteří si přáli ji zničit, rozdrobit, vystupovaly hitlerovské Německo (+ anektované Rakousko), Itálie, Maďarsko, Bulharsko a většina kosovských Albánců, jakož i samotná Albánie, částečně i někteří černohorští separatisté. Stát Albánie byl v té chvíli pod společnou vlajkou s Mussoliniho Itálií. Velikým vnitřním nepřítelem Jugoslávie byla chorvatská teroristická organizace „Ustaša“ (vzbouřenec, povstalec), vedená z italského exilu právníkem Ante Pavelićem, všestranně podporovaná Itálií a Maďarskem (ustašovští teroristé měli v obou zemích své výcvikové tábory, v Maďarsku notoricky známou Janka Pusztu, v Itálii Bovegno), částečně i nacistickým Německem, za poměrně neskrývané podpory části katolického kléru Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, a tedy i Vatikánu. Proti Jugoslávii vystupovali i probulharští teroristé z Makedonie, říkali jim makedonstvujušči. Byli členové jedné frakce VMRO (Vnitřní makedonská revoluční organizace), jejíž terorista Vlado Georgiev 9. října 1934 ve francouzském Marseille, při atentátu připravovaném i ustašovskou organizací, zavraždil populárního krále Alexandra Karadjordjeviće-Sjednotitele a francouzského ministra zahraničí Louis Barthoua během oficiální královy návštěvy Francie. Velikou vinu nesla za toto neštěstí i špatná francouzská organizace královy ochrany i když byla Francie upozorněna, že se atentát chystá. Král, kterému se za Balkánské i světové války na bojištích, ve kterých se aktivně účastnil bojů, vyhýbaly kulky, padl rukou zločinného teroristy. Na pohřbu populárního krále se sešli zástupci Malé i Balkánské dohody a dojednali „jednotnou frontu od Prahy po Ankaru“.

Malá i Balkánská dohoda se snažily přes Společnost (ligu) národů usvědčit hlavní viníky a potrestat organizátory, ale nic se nestalo. Západ v té chvíli neměl zájem o nepřátelství s Itálii a Německem, s jejich klientem Maďarskem. Itálie odmítla vydat dva z hlavních strůjců atentátu, chorvatské vedoucí ustašovců, Paveliće a Kvaternika. Brzy na to Společnost národů ukázala svou impotenci během přepadení Habeše (Etiopie), jednoho z členů Společnosti národů, v roce 1935 fašistickou Itálií. Téměř nikdo nedodržoval i tak neúplné sankce proti Itálii.....V třicátých letech sídlila ve Vídni i jakási teroristická centrála proti Jugoslávii (albánští separatisté, ustašovci, frakce VMRO), podporovaná štědře italskou i rakouskou rozvědkou, Maďarskem, Bulharskem.

Itálie vlastně v roce 1939 Albánii „anektovala“, italský král se stal králem Itálie a Albánie, král Albánie Zogu uprchl, po italském ultimatu, ještě před italskou okupací. Začátkem dubna 1939 kolem 30 000 italských vojáků vstoupilo do Albánie a obsadilo ji. Obratem byla utvořena loutková albánská vláda a albánská koruna byla nabídnuta italskému králi Viktoru Emanuelovi III., takže vznikla tzv. personální unie mezi dvěma státy, Albánií a Itálií. Zrodila se Fašistická strana Albánie, jejíž iredentistické ambice vůči Jugoslávii (KosMet, západní Makedonie, jihovýchodní Černá Hora) i Řecku (Kamerie, v severozápadní části Řecka) byly fašistickou Itálií plně podporovány.

Pokud byl předsedou vlády Jugoslávie do února 1939 Milan Stojadinović, který byl pro přátelské vztahy s fašistickou Itálií i nacistickým Německem a sám zaváděl určité fašistické prvky ve své straně (nechával si říkat vůdce), probíhaly slibné rozhovory o tom, že Itálie podpoří rozdělení Albánie mezi Jugoslávií (severní část Albánie se Skadrem), Řeckem (část jižní Albánie) a samotnou Itálii, která by získala zbytek země a současně se zřekla svých požadavků na KosMet. Jednání probíhala během návštěv Itálie Stojadinovićem a italského ministra zahraničí hraběte Galeazza Ciana (byl Mussoliniho zetěm) v Bělehradě. Pád Stojadinoviće toto všechno změnil. Aby ukázala, že podporuje iredentistické snahy Albánců proti severozápadnímu Řecku (žila tam v tzv. Kamerii, Çamëria, významná albánská menšina), vpadla italská vojska v říjnu 1940 do této oblasti Řecka. Místo slibovaného pozoruhodného postupu, utrpěla italská armáda celou řadu porážek a na konec se jen s vypětím sil bránila řeckým protiútokům za bojů v  jižní části už samotné Albánie.

V té době nacistické Německo, po obsazení Polska, Dánska, Norska, Holandska, Belgie a Lucemburska, po kapitulaci (a po částečném obsazení) Francie, ovládalo prakticky téměř celou Evropu. V té době Sovětský svaz (SSSR), po rozdělení Polska s Německem (podzim 1939), udržoval oficiálně dobré vztahy s Hitlerovou Třetí říší, kterou zásoboval naftou, rudami, obilím apod. Pokus Západu, vtáhnout SSSR do války proti Hitlerovi na své straně (neúspěšná jednání Sir Stafforda Crippse v Moskvě) neuspěl. Už ve válce, jediná Velká Británie s vypětím všech sil statečně odolávala útokům německé Luftwaffe a zoufale bojovala s německými ponorkami. Řecko nečekaně poráželo italskou armádu. Maďarsko zcela jednoznačně, spolu s oficiálním Rumunskem i Bulharskem, sympatizovalo s válečným úsilím nacistického Německa a fašistické Itálie. Království Jugoslávie se všemožně pokoušelo zachovat si svou neutralitu, přes stoupající nátlak Německa a Itálie. Vláda premiéra Dragiši Cvetkoviće (byl Srb) a jeho místopředsedy vlády Vlatka Mačeka (byl Chorvat), striktně prosazovala jako svůj základní cíl neutralitu. Aby neprovokovala Německo, vláda potlačovala jakékoli přípravy armády na válku., tvrdě zabraňovala jakýmkoli prozápadním projevům jugoslávských štábních důstojníků. Mezi napomínanými a trestanými důstojníky pro své probritské postoje, byl v té době i plukovník generálního štábu Dragoljub Mihailović, pozdější vůdce prvního proti německého povstání v Srbsku, po jeho obsazení, v dubnu 1941.

Britská zpravodajská služba, s nemalou pomocí v té době ještě formálně neutrálních Spojených států, se snažila zajistit vstup Jugoslávie do války proti Německu a Itálii, nejednou za využití vzpomínek na dřívější spojenectví a společné prolévání krve v I. světové válce. Pochopitelně, že v té době nikdo (Veliká Britanie, USA) nedbal toho, že by vstup Jugoslávie do války na straně Veliké Británie, přinesl Království Jugoslávii a jejímu lidu, zejména tradičně prozápadně orientovaným Srbům, zkázu. V tom smyslu proběhla začátkem roku 1941 v Jugoslávii i mise zvláštního posla prezidenta Roosevelta, právníka z New Yorku a plukovníka ad hoc Williama Donovana, pozdějšího velitele americké OSS (Office of Strategic Services – Kancelář strategických služeb), předchůdce nynější CIA. Úspěšnost té mise a jí podobných ukázaly pozdější události, hlavně pak státní převrat prozápadních, hlavně probritských, srbských důstojníků 27. března 1941, který smetl vládu Dragiši Cvetkoviće, jež 25. března podepsala, že přistupuje k paktu tří (Berlin-Řím-Tokio), ke kterému už dříve přistoupily Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Ve snaze zajistit vstup Jugoslávie do války na straně Veliké Britanie (a v té době i Řecka), byly šířeny jednoznačné nepravdy o tom, že jsou v Řecku připraveny pomoc Jugoslávii, kdyby šla do války proti Německu, stovky britských letadel a tanků a desetitisíce, ne-li statisíce britských vojáků. Autor si na to dobře pamatuje, bylo mu v té době skoro 16 let a sám se podílel na šíření těch zcela nepravdivých zpráv, které šířilo britské velvyslanectví a kterým věřil, kterým vlastně chtěl věřit, jako tisíce jiných. Byly to zprávy válečné propagandy zoufale bojující Velké Britanie, která hledala, jak rozšířit protihitlerovskou frontu a jak snížit neuvěřitelný tlak na sebe hitlerovských armád, které byly v té době na vrcholu své moci.

Srbské království si za Balkánské války (1912-13) dovedlo získat z původních nepřátel na protitureckém bojišti v Albánii užitečného spojence, Albánce Esad pašu Toptaniho, schopného generála turecké armády a statečného obránce Skadru proti Černohorcům i Srbům, který jím dlouho odolával v krvavých bojích se svou posádkou. Když už byl přinucen kapitulovat, vrchní velitel srbské armády princ-regent Alexandr, spolu se svým otcem králem Petrem I. i černohorským králem Nikolou, nabídli kavalírskou ruku statečnému Esad pašovi, takže Esad paša i jeho bojovníci mohli opustit Skadar bez ponižujícího odzbrojení. Esad paša byl užitečným přítelem pro pozdější dobu agrese Rakousko-Uherska, Německa a Bulharska proti Srbskému království, za strastiplného ústupu přes Albánii srbské armády i statisíců civilů (zima 1915-16), kteří se nechtěli vzdát. Byl skutečně velmi užitečným spojencem-přítelem, v jinak krajně nepřátelském prostředí.

Před II. světovou válkou v té oblasti nikdo takový jako Esad paša Toptani za I. světové války nebyl. Není bez zajímavosti, že si jinak podrobně napsaná, byť i poněkud jednostranná proalbánská kniha britského historika Noela Malcolma „KOSOVO – Krátké dějiny „ (Macmillan, London, 1998, 492 str.), vůbec nevšímá významné role Esad paši v událostech v souvislosti s Albánií, Kosmetem, Srbskem. Chtěl Noel Malcolm potlačit záměrně zmínku o přátelsky naladěném významném albánském předáku vůči Srbům, ať už byly jeho pohnutky jakékoli? Britský historik se na nejednom místě snažil minimalizovat, bagatelizovat události, které by vyznívaly kladně pro Srby a negativně pro Albánce. Na jednom místě líčí (str. 260) příliš snadný přechod přes Albánii srbského vedení, a tedy i prince-regenta Alexandra, a vůbec neuvádí, že princ zůstal řadu týdnů se svou armádou, za krajně svízelných okolností, že se s ní evakuoval přes západní Albánii, že neodjel hned po přechodu albánských hor spojeneckou válečnou lodí do pohodlí řeckého ostrova Korfu, i když byl po závažné operaci ve Skadru. Knihu Noela Malcolma nelze číst jako nestranné dílo, „byla napsána pro toho, kdo za ni platil“(akademik Ekmečić).

Po převratu 27. března 1941 v Bělehradě se stal premiérem Království Jugoslávie srbský generál Dušan Simović (velitel královského letectva), místopředsedou vlády byl zase, v rámci pokusu o zachování jednoty státu, Chorvat Vlatko Maček. Místo regentské rady (bratranec králův princ Pavel, bán Sávské bánoviny, Chorvat Ivan Perović, a senátor a ministr školství Srb Radenko Stanković), která souhlasila (nezabránila) s podpisem o přistoupení k Paktu tří, byl prohlášen ještě ne zcela plnoletý následník trůnu Petar za krále, jako Petar II.. Udává se, že na zprávu o převratu v Bělehradě Hitler doslova zuřil a okamžitě nařídil vojenské zničení Jugoslávie. Za tím účelem byly dočasně staženy i divize, připravované na květnovou agresi proti SSSR v rámci plánu BARBAROSSA. Je tedy zcela zřejmé, že oddálení této akce o 5-6 týdnů, na 22.června, díky převratu v Bělehradě, asi zabránilo obsazení Moskvy, nebo při- nejmenším krvavým bojům v samotné Moskvě.

Jugoslávie byla přepadena, na pravoslavnou Květnou neděli, bez vyhlášení války, 6.dubna 1941 (i NATO agresoři bombardovali Jugoslávii, její srbskou část, na pravoslavné i katolické Velikonoce 1999), za zničujícího vícedenního bombardování Bělehradu a dalších srbských měst. Záhřeb nebo jiná chorvatská města nebyly bombardovány. Jugoslávská armáda byla poražena a kapitulace byla podepsána již 17.dubna. Příčin tak rychlé porážky armády Jugoslávie bylo několik. (a) Nebyla to už ta tolik motivovaná čistě srbská armáda z roku 1912-13 a pak z let 1914-18. (b) Chorvati odmítali bránit Jugoslávii jako svou zem, zradili ji, nechtěli bojovat, nereagovali na svolávací lístky v rámci mobilizace po 27.březnu. (c) Ustašovské elementy pomáhaly postupujícím německým tankům, které v Záhřebu vítaly masy lidí s květinami. (d) Armáda byla pro náhle vzniklou válku zcela nepřipravena, její činnost byla během posledních let tlumena tvrzením o zajištěné neutralitě. (e) V té době komunisté většinou nechtěli bojovat „pro zájmy imperialistů“, svůj boj proti německým okupantům zahájili v Srbsku až 7.července, teprve za dva týdny po přepadení SSSR hitlerovským Německem 22.června 1941. (f) Německá dobře organizovaná „Pátá kolona“ velmi pomáhala postupu nacistické armády. (g) Německá armáda byla mnohem lépe vyzbrojená a byla po vítězstvích v Evropě na vrcholku své moci, měla například i velmi moderní výzbroj Československa, po jeho obsazení v  r. 1939.

Německá armáda měla již připraveny značné jednotky v Bulharsku, určené pro plánovaný útok na Řecko. Tyto jednotky vnikly do Makedonie, aby přerušily spojení s jediným možným spojencem Jugoslávie, Řeckem. Po rychlém obsazení Skoplje pronikla německá armáda do oblasti KosMetu a dostala se k Prizrenu, který již 14.dubna obsadila italská armáda. Nicméně původně většinu Kosova obsadila německá armáda. Bulharská armáda se také účastnila akcí, i když nebyly hlášeny při její činnosti takové do nebe volající násilnosti, zvěrstva, která její činnost vyznačovala za I. světové války. Nicméně americká mapa, připravená v r. 1943 pro americkou OSS Chorvatem S. Krizmanem, uváděla 6 000 srbských civilů, povražděných Bulhary od dubna 1941 do srpna 1942. Bulharsko anektovalo většinu Makedonie a bulharština se stala úředním jazykem místo dosavadní srbochorvatštiny. Za proti- bulharské aktivity byl vyhlášen trest smrti. Podobně Bulharsko anektovalo i část jihovýchodního Srbska a mělo obsazenou i východní část Kosova, včetně strategicky významného Kačaniku.

Vzhledem k přebohatým dolům na zinek a olovo v severní části Kosova, v důlním komplexu Trepča (patřil britským společnostem), tuto oblast trvale obsadila německá armáda, včetně měst Vučitrn a Kosovská Mitrovica. Udává se, že už v létě 1941 odtud odjíždělo denně kolem 500 tun koncentrátu olova a zinku pro potřeby německého válečného průmyslu. Během války tyto doly dodávaly téměř 40% nutné dodávky olova pro Německo. Takže tato část zůstala pod německou správou, pod kterou patřilo i okupovanému Srbsku, jehož bělehradské úřady spravovaly tuto část Kosova, i když i zde platila nadvláda Albánců, kteří vystupovali jako spojenci Německa od samotného začátku války.

Podle úmluvy Německa a Itálie, jinak většinu okupovaného území získala Albánie, jako část království Albánie (se společným italským králem). Itálie měla kolem 20 000 vojáků na Kosovu a Metochii (KosMet), které byly rozděleny do tří správních celků, oblastí: pećské, prizrenské a prištinské. Všichni občané Italy okupovaných oblastí se staly občany Albánie, včetně dodatečně i tamních Srbů a Černohorců, Romů a slovanských muslimů. Italové měli již od dvacátých let století dobře vyvinutou zpravodajskou síť v Albánii i na Kosovu a Metochii, jak pro vojenské cíle SIM (Servicio informative militare), tak i civilní OVRA (Opera volontaria per la repressione dell´antifascismo). Významný člen italské rozvědky kapitán Angelo Antica prováděl „školení“ v rámci vojenské přípravy Kosovarů (Albánců z KosMetu) v městě Kruma, v Albánii, blízko hranice Jugoslávie. Mezi jím vybrané agenty-Albánce, původem z Djakovici v Metochii, nutno např. uvést Tahira Zajmi, Halima Spahi a Hasana Remu, albánské obchodníky, kteří zbohatli obchody s italským vojskem. Ke konci války Halim Spahi a Hasan Rema začínají šikovně pomáhat Titovým jednotkám a Halim se stává prvním předsedu Okresního národního výboru v Prizrenu a Hasan pracuje pro vojenské zásobování. Dvě italské divize Puglia a Firenze se svými lokálními kolaboranty stačily na začátku, po rozvratu Jugoslávie, na udržení fašistické vlády.

Italové tu vykonali ale i kus záslužné práce: pokusili se organizovat a z větší části i organizovali 173 základních škol pro Albánce v jimi okupovaných oblastech, což se úřadům Jugoslávie kromě výjimek celkem nikdy nepodařilo. Pod vlivem navrátivších se statkářů (begů a agů), kteří z KosMetu po Balkánské válce a po agrární reformě v SHS uprchli do Albánie, zavedli Italové znova feudální poplatky pro zemědělce, zrušené během agrární reformy v Království SHS, pozdější Jugoslávii, aby je zase odváděli původním statkářům, což představovalo kolem 1/5 jejich výroby. Podobné feudální dávky znova zavedla i německá správa okupovaného severního Kosova.

Významný albánský předák této oblasti Džafer Deva, před válkou, za Jugoslávie, tajný pracovník německé armádní zpravodajské služby Abwehru, se stal náčelníkem místní správy v Kosovské Mitrovici, později i ministrem vnitra Veliké Albánie v Tiraně. Němci povolili tamním Albáncům vznik řady základních škol, Rady starších a barjaktarů, soudní pravidla podle islámského práva šariji a jejich úpravu podle norem Kanunu Leky Dukadjina (viz dříve). Pojem barjak pocházel z tureckého názvu praporu, přeneseně i určitého teritoria, a barjaktar byl místní předák, „náčelník“ určitého teritoria, nazvaného barjak.

VYHÁNĚNÍ, OLUPOVÁNÍ A VRAŽDĚNÍ KOLONISTŮ (SRBŮ A ČERNOHORCŮ)

Velmi brzy po italsko-německé okupaci došlo k masovému vyhánění z jejich usedlostí a olupování Srbů i Černohorců, nejdříve převážně jenom tzv. kolonistů. Došlo při tom k mnoha násilnostem, znásilňování i vraždám. Z Albánie vtrhly do KosMetu bandy loupících a nejednou i vraždících kačaků, kteří moc nerozlišovali mezi starousedlíky a kolonisty. Jednotky (tlupy) kačaků představovaly údernou sílu italsko-albánských fašistických úřadů. Byly v nich zastoupeny militantní kosovsko-albánské organizace emigrantů, vedené „Kosovským výborem“, původně studentskou organizací „Besë“ (slovo, které se musí dodržet) albánských studentů v Bělehradě, organizací „Černá ruka“, aj. Tyto skupiny začaly utvářet polovojenská a politická uskupení, která měla za cíl etnické čistky Srbů i Černohorců na KosMetu, nejen kolonistů, i když tito byli na prvním úderu. Tisíce Srbů prchalo do Němci okupovaného Srbska, tisíce Černohorců do Italy okupované Černé Hory. Téměř všechny osady kolonistů v Metochii byly zničeny, vypáleny. Během obrany svých domovů, během útěků před běsnící chátrou, zahynulo kolem 400 Černohorců a Srbů v okresech Peć a Istok. Jen dvě vesnice v těchto okresech, Vitomirica a Dobruša, se přechodně ubránily zničení. Italské zdroje uváděly, že během dubna až července 1941 se kolem 5 000 uprchlíků, Černohorců, ze širší oblasti města Peći, vrátilo do okupované Černé Hory. První vraždy Srbů byly hlášeny z Prizrenu, podobně i loupení jejich majetku, násilné vystěhovávání z domovů a zabírání jejich majetku, nejednou jejich sousedy. Téměř po celém Kosovu a Metochii probíhaly loupeže, zabíjení, zabírání majetku, loupeže dobytka, žhářství srbsko-černohorských domů.

Loupícím kačakům pomáhali tzv. vulnetari (albánští dobrovolníci, členové různých polovojenských útvarů, selských stráží), často za pomoci albánského četnictva i lokální nově vzniklé albánské správy. Jedna za druhou mizely srbské osady, nebo byly při nejmenším výrazně vylidňované a ekonomicky ničené. Do vylidněných srbsko-černohorských osad se přestěhovávali nejednou i Albánci z Albánie, případně ze sousedních vesnic a osad. Pokud to bylo možné, části slovanského obyvatelstva se přesouvaly do „klidnějších“ částí Kosmetu, kde nejednou organizovaly i jakousi sebeobranu, jejíž účinnost závisela hlavně na chování italských nebo německých okupantů toho kraje.

Zpočátku němečtí okupanti vypuzování srbských a černohorských kolonistů sami nařizovali, Italové byli k nim poněkud shovívavější. Jak ve své práci „KOSOVO-Krátké dějiny“ (1998) uvádí Noel Malcolm, první italský „Civilní komisař“ Carlo Umiltà byl šokován velikým počtem vypálených domů na vesnicích, patřících donedávna Srbům a Černohorcům. Během prvních 2-3 měsíců bylo takto vypáleno na 10 000 domů a kolem 20 000 jejich obyvatel bylo vyhnáno. V německém teritoriu se na podzim 1941 do jisté míry protisrbské a protičernohorské pogromy přechodně uklidnily, prý byla docílena jakási domluva, takže Albánci přestali páchat násilnosti. V italském teritoriu však neklid nepřestával, stále se opakovaly přepady, loupení, zabíjení – místy se potlačovaní Srbové i Černohorci bránili, bojovali – prý nejednou jim italští vojáci dokonce poskytovali pomoc.

Od samotného začátku okupace KosMetu, italské i německé úřady stále více zapojovali lokální Albánce do udržování pořádku, do aktivit, které by umožnily jejich využití i do různé bojové činnosti i na jiných frontách. V samotné Albánii, po její okupaci italským vojskem v r. 1939, byly postupně a přechodně (1940-41) albánské jednotky včleňovány do jednotek italských, ale později byly organizovány jako oddělené albánské vojenské jednotky, v rámci zvláštní „Skupiny Skenderbeg“ (nebyla to ale ještě až v roce 1944 vzniklá kosovsko-albánská 21. SS divize Skenderbeg), jejíž jeden prapor byl umístěn na Kosovu, kde několik tisíc Albánců působilo i jako příslušníci pomocných italských jednotek. Albánští fašisté měli svůj prapor „černých košil“ v Prizrenu.

Německé úřady v (Kosovské) Mitrovici hned po obsazení Jugoslávie organizovaly v severním Kosovu albánskou policii o síle kolem 1 000 mužů, kterou vedl Bajazid Boljetini, bývalý důstojník jihoslovanské armády, z rodiny Isy Boljetiniho, vůdce různých násilnických akcí a povstání Albánců, ještě za Turecka, v této oblasti. Je vhodné zde připomenout, že tento věčný rebel a povstalec, již jako zestárlý bojovník za „Velkou Albánii“, zahynul v přestřelce v roce 1915 na Černé Hoře, kde byl v té době internován, když se k místu jeho pobytu přiblížila rakousko-uherská vojska. V německé „oblasti“ bylo dále ve zbrani ještě kolem 1 000 dalších Albánců z Kosova v rámci „Albánské lidové ligy“.

Od roku 1943 německé úřady stále více naléhaly, aby byly utvořeny z obyvatel KosMetu albánské vojenské jednotky, které by bylo možné použít v případných bojích proti Mihailovićovým nebo Titovým jednotkám, které nejednou pronikaly do KosMetu, případně později i jinde, za hranicemi této oblasti. K uskutečnění toho cíle, probíhal veliký německý nábor od začátku roku 1944. V Bosně a Hercegovině, jako části quislingovského Nezávislého státu Chorvatska (NDH – Nezavisna država Hrvatska), byla utvořena v polovině roku 1943 z tamních Muslimů (60% mužstva) a z Albánců (40% mužstva), pod německým velením, 13. SS divize HANDŽAR (handžár je krátký 70-80 cm dlouhý mečík, ostrý jako dýka na obou stranách). Významným iniciátorem vzniku této muslimské jednotky byl blízký spolupracovník Mussoliniho a pak i Hitlera, Muhammad Emin al Husseini, veliký jeruzalémský mufti, který se všemožně snažil vzbouřit arabský, muslimský svět proti západním spojencům (mufti je po rangu nejvyšší muslimský náboženský činitel v určité oblasti, který má právo vydávat tzv. fetvy /fatvy/, různá závazná ustanovení, právní rozhodnutí). Veliký mufti stál ideologicky i u zrodu 21. SS horské divize SKENDERBEG, sestavené z Albánců převážně z Kosova a Metochie, pod německým velením, s určeným velitelem SS Obergruppenführerem Augustem Schmiedhuberem. 21. SS divize „proslula“ kromě masakrů srbského a černohorského obyvatelstva i tím, že stála za vyhlazením (spolu s německými úřady) i nevelké enklávy sefardských Židů na Kosovu a Metochii.

Veliký jeruzalémský mufti, Emin al Husseini, rodák z Jeruzaléma, absolvoval nejvyšší islámskou náboženskou školu „Al Azhar“ v Káhiře, vojenskou akademii v Cařihradu, za I. světové války (1914-18) byl dělostřeleckým důstojníkem turecké armády. Po válce se stal velikým muftim a prezidentem Všeislámského kongresu v Mekce. Byl inteligentním a velmi lstivým mistrem pletich, který pomáhal vyprovokovat arabsko-izraelské střety v Palestině a za II. světové války se všestranně angažoval ve prospěch cílů Osy, měl k dispozici značné fondy a jeho byra plně spolupracovala s vládci quislingovských států Nezávislého Chorvatska a Veliké Albánie. Jeho nemalý vliv na muslimské masy pramenil i z toho, že byl pokládán za přímého potomka rodu samotného proroka Muhammada (tak to o něm totiž tvrdili), zakladatele Islámu. Přes jeho četné přímé i nepřímé zločiny za II. světové války, nebyl obžalován po konci války za válečné zločiny, i když se jeho „práce„ za války v Berlíně, pod patronací Heinricha Himmlera, velmi snažila pomáhat nacistickým cílům. Bylo tam na příklad na „školení“ pro vznikající muslimské SS jednotky, i 15 imámů, nábožensky vzdělaných mužů, duchovních, kteří by měli vést modlitby v plánovaných muslimských SS jednotkách (viz i Pavle Dželatović-Ivanov, „21. SS-divizija Skenderbeg“, Nova Knjiga, Beograd, 1987).

Němečtí okupanti razili heslo „národního státu Albánců“, ke kterému se klonila většina vládnoucí albánské elity. Italové zastávali svou ideu „personální unie“ (italská král byl současně i králem Albánců). Původní kolaborantskou vládu Albánců vedl Šefket Vrlaci, po kterém nastoupil koncem r. 1941 extremisticky laděný Mustafa Kruja, který už začátkem r. 1942 vyjádřil svou vděčnost Mussolinimu a Hitlerovi, pro jejich „pochopení pro Albánii i Albánce“, v nastupujícím „novém světovém řádu (výraz používaný Hitlerem)“. O půl století později, se „nový světový řád“ (tč. v letech 1991-2005 zastupovaný Západem, za vedení hlavně Clintonových USA, proti Jugoslávii, proti Srbům), postaral o likvidaci multietnické Jugoslávie. Na táboru lidu v Prištině v červnu 1942 prohlásil Mustafa Kruja:-„My jsme Kosovo vybojovali díky našemu sjednocení s fašistickou Itálií, společné koruně krále a krvi vojáků Osy a my si ho i nadále udržíme díky jejich pomoci.“ Po takových prohlášeních se rozpoutal teror, po kterém se v krátké době násilím vystěhovalo kolem 2 000 rodin Srbů a Černohorců. Násilí organizoval „Kosovský výbor“, za vydatné pomoci „komisaře pro Kosovo“ Ferat bega Dragy a albánských předáků z Peći, Djakovici (tato dvě města patřila do oblasti Metochie), Kosovské Mitrovici.

Větší skupina Ferat begových spolupracovníků, organizovala v létě 1941 v Kosovské Mitrovici další organizaci, „Národní svaz Albánců“, s cílem připojení tzv.“Malé Albánie“ (tj.oblasti směrem k městům Novi Pazar a Niš, pohraniční kraje Černé Hory, jakož i některé pohraniční oblasti Makedonie) k stávající Albánii s Kosovem a Metochií. Národní svaz Albánců vydal pokyny k urychlení a vynucení odchodu Srbů z těchto krajů, kolonistů i starousedlíků. Během 1941 bylo zaznamenáno 68 útoků na srbské vesnice, během kterých bylo vypáleno, jen v okolí Kosovské Mitrovici a města Vučitrnu, 856 domů. Tisíce vyhnaných obyvatel prchaly do okupovaného Srbska, kde o ně pečovalo srbské komisařství pro uprchlíky, které se v neuvěřitelně svízelných dobách staralo o statisíce uprchlíků, zcela bez prostředků, bez penzí, z Bosny a Hercegoviny, z ustašovského Chorvatska, jakož i o desetitisíce (!) od Němců do okupovaného Srbska vyhnaných Slovinců, o tisíce uprchlíků z Maďary okupovaného kraje Bačka, ve Vojvodině. Do jisté míry přechodné zlepšení stavu na severním Kosovu, kolem Mitrovici a Vučitrnu, nastalo v únoru 1942, když vznikla v okupovaném Srbsku jakási forma žandarmerie, tzv.„Srbská státní stráž“, nicméně v tomto kraji s převahou Albánců.

Německá přítomnost nijak nechránila srbské starousedlíky, jak se přesvědčili obyvatelé tzv. ibarského Kolašinu (údolí řeky Ibar, od Kosovské Mitrovici po Ribariće). Když tamní srbské obyvatelstvo (kolem 10 000 lidí) zamítlo dávat albánským agům a begům feudální znova zavedené dávky (tzv. „čtvrtiny“), rozpoutal se tam teror. Bylo vypáleno 22 vesnic, zavražděno kolem 150 obyvatel, vyhnáno přes 8 000 Srbů, kteří hledali záchranu na severu v okupovaném Srbsku, v okolních horách.

Významným předělem v osudech KosMetu byla kapitulace Itálie (září 1943) a okupace celé tzv.“Veliké Albánie“ německým wehrmachtem. Paradoxně tu Německo vystupovalo v roli „osvoboditele“ a přítele, ochránce Albánců. V té době byla uskutečněna i Druhá prizrenská liga (17.-19. září 1943), která prohlásila sjednocení s Albánii Kosova, Metochie, krajů kolem Debru, Strugi, Ulcinje, Plavu a Gusinje. Bylo uvedeno výhledové sjednocení s Albánií i severní části Kosova kolem Kosovské Mitrovici, do kapitulace Itálie v držení Němců. Vznikla zcela nová vláda v Tiraně, která sjednocovala různé nacionalistické proudy, včetně royalistů, v roce 1942 na KosMetu založených „balistů“ (Balli Kombëtar = Národní fronta) aj. Vládu sestavil Redžep Mitrovica (v létech 1923-24 albánský ministr školství). Ve vládě zasedali jako ministři Džafer Deva , Bajazid Boljetini (velitel policie v „německé“ části Kosova v r. 1941), Bedri Pejani (člen albánského parlamentu 1923-24), Ali Draga (albánský předák z Mitrovici), Ibrahim Ljutvi atd.

Kosovský výbor a Národní svaz Albánců měly sice plnou německou podporu, ale i Němcům připadaly, zdá se, jejich postupy při vytváření etnicky čistého KosMetu příliš tvrdé. „Létající Hitlerův diplomat“ pro Balkán Hermann Neubacher, měl proti tomu námitky (tento údajně bývalý starosta Vídně patřil v Srbsku k umírněným představitelům Reichu, který prý dokonce zachránil mnoho na smrt odsouzených  Srbů v okupované zemi od popravy). Jen jako příklad albánského násilí, bylo během podzimu 1943, ihned po kapitulaci Itálie, po příchodu Němců, v kosovském městě Uroševac a jeho okolí Albánci povražděno přes 200 civilů, Srbů a Černohorců. V Kosovské Mitrovici byl v té době (listopad 1943) vytvořen vražedný Kosovský pluk (redziment), sestávající z téměř tisíce místních Kosovarů (Albánce z Kosova a Metochie často nazývají Kosovari). Koncem války byly oblasti, ve kterých dříve žili kolonisté, zpustošeny a změněny na spáleniště. Tento smutný osud postihl však i příliš mnoho osad, krajů, kde žili Srbové a Černohorci, starousedlíci, nejen tedy kolonisté. Výbor Druhé prizrenské ligy pomohl při evakuaci německé armády z Balkánu (druhá polovina 1944 – první polovina 1945) svými 10 000 vojensky organizovanými a zmobilizovanými Albánci.

Od zániku Jugoslávie po dubnu 1941 do poloviny 1944, byly k protektorátu „Velké Albánii“ připojeny čtyři další prefektury, jako oblasti odebrané z bývalé Jugoslávie, tj. Kosovo (kromě jeho Bulharskem okupované části) a Metochie, západní Makedonie a jihovýchodní část Černé Hory, takže „Velká Albánie“ měla celkem 14 prefektur. Tyto 4 nové prefektury (pećská, prizrenská, prištinská a debarská) znamenaly něco přes 800 000 obyvatel a skoro 11 800 km². Přidají-li se k tomu i části anektované z Černé Hory, z bývalé Jugoslávie získala „Veliká Albánie“ celkem přes 12 000 km² a skoro milión obyvatel. Nově získané oblasti byly včleněny do organizačního systému samotné Albánie, po stránce politické, hospodářské i kulturní. Během celé okupace, až téměř do konce 1944, cílem vlády v Tiraně bylo co největší možné odstranění srbské a černohorské populace z této oblasti. Spolu s vyháněním nealbánského obyvatelstva, byly ničeny domy kolonistů i starousedlíků (aby se neměli případně kam vrátit), byly ničeny kulturní památky (kláštery, pravoslavné chrámy), hřbitovy, aby tu nezůstaly žádné hmotné důkazy existence srbských a černohorských obyvatel.Udává se, že bylo uloupeno během likvidace srbských a černohorských osad i na 75 000 kusů dobytka.

Redakce: Jan Pavlova Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 138 publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2005