Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
KORUNNÍ SVĚDEK ERDEMOVIĆ A PODVODY KOLEM SREBRENICI
Kolem SREBRENICI, ve východní Bosně, se bojovalo celé tři roky od násilného odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH) začátkem dubna 1992 od Jugoslávie (SRJ) až do roku 1995, a bylo tam na obou stranách hodně násilí, ničení a nemálo mrtvých a raněných. Hlavní podvod šířený západní (USA, Evropská unie, NATO, apod.) a místní propagandou byl v tom, že se uvádělo strádání jen jedné, zde muslimské, strany, že se neuváděla skutečnost, že tato strana zabíjení a ničení zde zahájila, spolu s chorvatskou i v jiných částech BaH. Vždyť Srbové a podobně i četní pro jugoslávští Muslimové a Chorvati, rozbít Jugoslávii nechtěli. Bohužel, západním podvodům značně prospívala i nemalá část činnosti Trestního tribunálu pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii v Haagu (ICTY). Další charakteristikou západní i místní muslimské a chorvatské propagandy byly nekriticky zveličené (inflated) počty obětí. „Zářným“ příkladem byly zcela neověřené obrovské počty údajně znásilněných Muslimek a Chorvatek jednotkami VRS (Vojska Republiky Srbské) a celkové počty mrtvých, jak již dříve uvedeno. Toto zvyšovalo mezietnickou a mezináboženskou nenávist.
Ve svém zvláštním doplňku časopisu Glas „Občanský průkaz Srebrenici“ (12.března 2007) a ve své knize „Srebrenica – červenec 1995 – Hledání pravdy“ (2008), M.Ivanišević uvádí četné výmysly (podvody) v souvislosti se Srebrenicou. Téměř revoluční odhalení v této oblasti představuje kniha G.Civikova „SREBRENICA. Der Kronzeuge“ (SREBRENICA. Korunní svědek, Vídeň, 2009), která usvědčuje ze zcela divných praktik postupy soudců a vyšetřovatelů Tribunálu ICTY v Haagu, v souvislosti s opakovanými výslechy korunního svědka ve vztahu s masakry bosenských Muslimů, bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće. Bude uvedena řada informací z této zcela mimořádně zajímavé knihy, plné údajů o ne vždy poctivé práci ICTY.
Podle údajů z výslechu u okresního soudu v Novém Sadu 6.března 1996, se nezaměstnaný zámečník, Chorvat Dražen Erdemović, narodil (1971) ve vesnici Donja Dragunja v okrese Tuzla. Jeho žena je Srbka. Vojenskou prezenční službu v JNA nastoupil v Bělehradě koncem 1990, stal se z něho vojenský policista, účastnil se operací kolem Vukovaru. Po odtržení BaH od Jugoslávie, byl povolán do muslimské armády, kde měl prý nepříjemnosti, pak nastoupil u HVO (Chorvatská rada obrany), ale protože prý pomáhal Srbům při útěku do Republiky Srbské (RS), byl zatčen. Z muslimského vězení uprchl do RS, pak se ženou do Vojvodiny, pak do Foči v RS v BaH, až se konečně přestěhoval do Bijeljiny (severovýchodní Bosna). Tam se dostal po podpisu smlouvy do právě utvořené „sabotážní jednotky“ v rámci VRS, která měla podle Erdemoviće za úkol provádět různé diverze i případné likvidace lidí v nepřátelském území. Erdemović byl povýšen na četaře a velitele sabotážního družstva. Později, pro neshodu s velitelem, byl prý degradován. Velitelem té Sabotážní jednotky (cca 60 mužů) byl poručík Milorad Pelemiš. Podle původního výslechu, Erdemićova skupina ráno 20.července 1995, a zřejmě podle dalších výslechů a skutečnosti to bylo už 16.července a tak se to dodnes traduje, dostala ve Zvorniku (město na řece Drině) nový úkol. Jeho osmičlenné skupině z různých národností BaH kupodivu velel obyčejný vojín Brano Gojković, který byl prý obeznámen s „novým“ úkolem. Byli v ní kromě Erdemoviće ještě Marko Boškić, Alexandr Cvetković, Zoran Goronja, Stanko Savanović, Vladimír Golijan, Franc Kos (byl důstojník a nevelel !). V Zvorniku k nim přišel nějaký neznámý podplukovník se dvěma vojenskými policisty a podle jeho pokynů jeli směrem na Bijeljinu. Zastavili se asi za 20 minut před osadou Pilice, u družstva (farmy) Branjevo. Tam jim ten neznámý podplukovník řekl, že první autobus se zajatými Muslimy přijede za 15-20 minut. To už prý věděli, co je čeká. Brzy po odjezdu podplukovníka přijel autobus s dvěma vojenskými policisty a 60 – 70 Muslimy, velikou většinou civilisty, 17 až 60 letými. Postupně přijíždělo za sebou 15 až 20 autobusů. Policisté odváděli Muslimy po deseti na blízkou louku, kde je skupina na povel Gojkoviće postřílela. Zabíjení trvalo podle Erdemoviće od 10,15 do 16,00. Odhadoval, že jeho osmičlenná skupina postřílela kolem 1 000 - 1 200 mužů, on sám prý 70 až 100. Postřílené zanechali na louce, další popravy se už nechtěli účastnit. Tak vypovídal Erdemović, kterému později jiný velitel (Kremenović) řekl, že jeho skupina nechtěla provést asi podobný úkol.
Už 22.července byla Erdemićova skupina v Bijeljině v diskotéce, kolem půlnoci se někteří pohádali, začala i střelba. Stanko Savanović to začal. Postřelil Miciće a Kremenoviće, Erdemović byl zasažen do břicha a plic. Byl úspěšně léčen ve VMA (Vojensko Medicinská Akademie) v Bělehradě, odkud byl propuštěn 6. září 1995. V Bijeljině Erdemovići prý stále hrozili, protože je prý jako Chorvat „ustašovec“, takže poslal svoji ženu s novorozeným dítětem ke svým rodičům a sám uprchl do SRJ Jugoslávie (Bijeljina byla v právě odtržené BaH). V SRJ Jugoslávii se rozhodl, že vyhledá západní novináře a že jim vše řekne, což také udělal. Byl zatčen a 3.března 1996 uvězněn v Novém Sadu. Ve vězení bylo s nim slušně zacházeno, jak sám podotkl. Soud v Novém Sadu předal později po řadě procedur Erdemoviće do vězení ICTY v Scheveningenu. ICTY ho obžaloval za „zločiny proti lidskosti“ (31.května 1996). Psychiatrické vyšetření ho ale za měsíc prohlásilo do dalšího za „výslechu neschopného“ (vernehmungsunfähig) (27.června). Nicméně už ale 5.července vystupoval jako svědek obžaloby, za jejich nepřítomnosti, proti prezidentovi Republiky Srbské (RS) Karadžićovi a proti veliteli VRS, generálu Mladićovi. 29.listopadu 1996 byl Erdemović odsouzen k 10 letům vězení, za zločiny proti lidskosti. Ale jiný soudní dvůr ho 5.března 1998. odsoudil místo 10 let jen ke 5 letům vězení, pro změnu za „porušení zákonů a zvyklostí vedení války“. A při tom se sám Erdemović přiznal k vraždě 70 až 100 Muslimů.
22.května roku 2000. byl Erdemović svědkem obžaloby proti generálovi VRS Radovanu Krstićovi, pak 25.srpna 2003. proti Slobodami Miloševićovi, který Erdemovićovi i soudci ICTY Richardu Mayovi připravil hodně horkých chvil, když je usvědčil z nepravostí. Korunní svědek Erdemović se ze svého „úkrytu“ zase objevil až 4.května 2007. jako svědek obžaloby proti řadě důstojníků VRS, včetně generála M.Gvera. Erdemović byl celkem uvězněn jen něco přes 3 ½ roků a stal se z něho „korunní svědek“ se skrytou identitou, žijící s rodinou někde v západní Evropě.
Na celé této záležitosti je jedna ZCELA ZARÁŽEJÍCI VĚC: Vyšetřovatelé a soudci ICTY nechali zcela bez povšimnutí již uvedené spoluúčastníky masakru u farmy Branjevo, nikdo z nich kvůli tomu nebyl zatčen, ani veřejně vyslýchán, i když jejich jména i adresy byly dobře známé. A při tom údajně „měli na účtu“ každý řádově 70-100 zavražděných. Ani poručík Pelemiš nebyl vyslýchán. Ale 19 ledna 2011 Israel News (Ofra Edelman) hlásily, že Okresní soud v Jeruzalémě má zahájit postup k vydání občana Izraele Alexandra Cvetkoviće do Bosny a Hercegoviny, na žádost její vlády, kvůli účasti na masakru u farmy Branjevo 16.července 1995. Před více lety při výslechu v ICTY Cvetković tvrdil, že se zabíjení nezúčastnil, protože byl jen řidičem a zločinu se nedopustil. A byl zřejmě propuštěn (nebyl zatčen). V roce 2006 emigroval spolu se svojí židovskou manželkou do Izraele, kde získal i občanství.
Erdemović během svědeckých výpovědí vždy odříkal více méně stereotypně své svědectví, do kterého se ale opakovaně dostaly i nesrovnalosti, kterým se soudcové ICTY snažili svou „pomocí“ zabránit. Část jeho svědectví, právě pro různé nesrovnalosti, doslova rozmetal jako domeček z karet svými otázkami Slobodan Milošović, jakož i jiní svědkové obhajoby. Když ale šlo do tuhého, soudce Milošoviće nesmlouvavě přerušil, aby nezmátl Erdemoviće. Jak Civikov uvádí ve své citované knize (str.67), členové ICTY se jednoznačně zdráhali, vyslechnout Erdemićovi spoluviníky, očividně se báli nějak překontrolovat zřejmou nehodnověrnost jeho výpovědi, jeho stále se měnící „story“. Hrozilo totiž, že by korunní svědek mohl nechtěně prozradit něco, co se soudcům nehodilo.
Za křížových výslechů během
obhajob se objevila celá řada doslova senzačních nehodnověrností,
pochybností během výslechů Erdemoviće. První
byla otázka, proč
se masové popravy vůbec konaly,
protože by se na ně jistě v nejkratší době přišlo a
nesmírně by to poškodilo image, reputaci Republiky Srbské (RS),
jejíž jak vláda, tak i velení VRS jednoznačně nařizovaly
ochranu civilistů i zajatců dle mezinárodních konvencí. Jak
velitel VRS generál Mladić
autorovi v 1996 řekl (R.Doleček: „Hovory s generálem
-„Přijde
tedy jakýsi neidentifikovaný plukovník z drinského sboru a
dá vám rozkaz zabít 1 000 lidí, a vy tento rozkaz splníte.
Je to to, co chcete tvrdit? Může tomu normální člověk
věřit?“(
Pak je zde otázka, proč vraždící skupině velel jen „obyčejný“ vojín Brano Gojković, když tam byli lidé s vyšším rangem (např.důstojník Franc Kos). Proč se najednou vojín bez šarže dostal jen tak velení? Vyšetřoval někdo oficiálně Brana Gojkoviće? Nešlo v zásadě o to absolutně diskreditoval Republiku Srbskou a její velení? Není to podobné s výbuchy v Sarajevu s mnoha mrtvými vlastními občany, organizované tamní muslimskou vládou, která za ně pak obžalovávala Republiku Srbskou? Nutno zde znova citovat bývalého šéfa policie v Srebrenici Muslima Hakiju Meholjiće v časopise DANI 22.června 1998 („Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“). Jedná se totiž o údajné tvrzení muslimského prezidenta BaH Aliji Izetbegoviće z října 1993, že mu prezident Clinton prý navrhl, aby pustil do Srebrenice Srby, kteří by tam povraždili 5 000 lidí a pak by se prý Američané do toho proti Srbům mohli vojensky pustit. Izetbegović to údajně odmítl. I to je obrázek špinavosti doby a „hodného“, „důvěryhodného“ Clintona.
Druhou otázkou
jsou počty údajně povražděných 1 000 až 1 200 mužů
u farmy Branjevo. Bylo by osm (sedm ?) vraždících účastníků
schopno postupně vykonat tak rychle, jak to uváděl Erdemović,
tento hrozný zločin? Kdyby Erdemićova skupina „pracovala“
bez pauzy, musela by odvést od autobusu na louku a tam pozabíjet ty
skupinky po 10 mužích, znova si nabít automatické pušky
(samopaly), vše za necelé 3 minuty u každé skupinky. Nezdálo se
to soudcům ICTY nemožným, při nejmenším zcela divným? A pak je
tu i skutečnost, že na místě uvedené vraždy údajných 1 000
až 1 200 mužů, bylo objeveno v masovém hrobě „pouze“
132 (153 ?) těl. Na rozsah uvedeného zločinu upozornila „podle
nálezů letecké zpravodajské služby USA“ Madeleine Albrightová,
nechvalně známá jako jedna z osnovatelek, už jako ministr
zahraničí USA, krvavé NATO agrese proti Jugoslávii v 1999,
kterou její mluvčí J.Rubin nazval „Madeleinina
válka“ (The Financial
Times, 30.9.- 1.l0. jakož i 7. – 8.10.2000). Ve své knize
„Zpravodajská služba
a válka v Bosně, 1992-1995“ (2003)
nicméně Cees Wiebes
píše o dalekosáhlé nespolehlivosti údajů Albrightové. Je dobré
si zde vzpomenout i na skálopevné tvrzení jako dezinformátora
.britského premiéra Tonyho Blaira, před přepadením Iráku
v 2003, že má jasné důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně
hromadného ničení., které pak nebyly nalezeny. O tom přesvědčoval
podle jakési fotodokumentace i jinak sympatický Colin Powell,
ministr zahraničí USA. Počty takto povražděných Muslimů na
nejrůznějších místech BaH různé nemuslimské zdroje odhadují
dohromady na maximálně tisíc lidí, včetně holandských vojáku
Dutchbatu v Srebrenici. Bývalý znalec americké republikánské
strany pro terorizmus Yossef
Nějak v té době se začalo
říkat, že za ten hrozný zločin jeho vykonavatelé
dostali 12 kg zlata, začalo
se dokonce mluvit i o jakési „francouzské
spojce“, o zahraničních
zpravodajských službách, které toto vše zorganizovaly. Při
křížovém výslechu se o tom zmínil i velmi dobře informovaný
Milošević. Erdemović tehdy řekl, že o nějakých penězích také
slyšel.. Při křížovém výslechu tehdy prohlásil, že „Slyšel
jsem, že potom Pelemiš a jednotliví vojáci z
Milošević řekl, že lidé z Tribunálu tedy zřejmě nechtěli vědět, zda peníze a zlato sehráli roli v masakru poblíž Branjevské farmy, kdo tedy platil a čí zájem toto šílenství mohlo představovat. Vždyť si v té době přece vzájemně vyměňovali obě válčící strany tisíce svých zajatců.
www.ceskenarodnilisty.cz
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: vydavatel@seznam.cz