Při zmínce o událostech kol mnichovské zrady v roce 1938 se ihned vybaví jméno Konráda Henleina. Tento učitel tělocviku z Aše se plně se svou stranou, Sudetendeutche Partei (SdP) podřídil plánům A. Hitlera na postupné zničení Československé republiky. Spolu a K.H. Frankem a dalšími se jim podařilo tento záměr splnit. Jak skončil Frank, je dobře známo. Méně se již ví, jak svou pozemskou pouť skončil K. Henlein.
V písemných materiálech jsem našel mnohé upřesňující záznamy. Pan učitel tělocviku měl rychlý vzestup, vyšplhal se věru vysoko. Jako gauleiter byl neomezeným pánem nad celou župou Sudety, vytvořenou po záboru našeho pohraničí Němci.
Do Aše, odkud odešel sloužit nacistům, se vrátil i v závěru druhé světové války. Přijel sem tak říkajíc na skok 19. dubna 1945. Rychle navštívil svého tchána a sekretariát NSDAP. Věděl, že americké jednotky jsou již na blízku. Proto téhož dne zajel se svou ženou a rodinou na tzv. Mannský dvůr (Lehnhof) u Dolního Žandova, nedaleko Chebu. Američané do Aše vstoupili 20. dubna 1945, a to již Henlein „úřadoval“ v loveckém zámečku na Kladské poblíž Mariánských Lázních. Svolal sem okresní vedení NSDAP, jehož jedinou péčí byla snaha zachránit vše, co se ještě dalo. Přestože byla situace bezvýchodná, spřádaly se zde i nereálné plány, jak ze všeho vyklouznout se zdravou kůží. Určitým optimismem hýřil i Henlein. Domluvil si na 5. května s Frankem schůzku na určeném místě mezi Prahou a Libercem s tím, že vyjedou naproti Američanům a budou s nimi jednat. Jedním z jejich požadavků bylo přání, aby Američané obsadili celé Čechy. Na schůzku vyjel Henlein se svým adjunktem, SA Gruppenführerem F. Mayem, ale čekali marně. Frank se nedostavil. Měl v Praze už kupu jiných starostí. Proto se Henlein přesunul do Liberce, kde byl jeho hlavní stan SdP. Tam se svými věrnými se horečně radil, co podniknout. Převládl názor jednat a Američany samostatně. 6. května mu bylo právě 47 let. Někdo se měl údajně Henleina zeptat, co udělá, když jednání skončí nezdarem. Řekl prý doslova: „Mám-li být zastřelen ať to udělají ti druzí, já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu.“
Vyrazil tedy z Liberce na západ, kromě řidiče s adjunktem jej doprovázeli dva vládní úředníci – dr. Hübner a dr. Bayere, kteří měli být tlumočníky. Automobil, na kterém vlála bílá vlajka, byl americkou hlídkou zastaven u Lokte. O jeho příjezdu se vědělo. Americký důstojník Henleina vyzval, aby si přesedl do jeho vozu, že pojedou do města. Doprovod musel čekat. Po několika hodinách i oni skončili v Lokti. Tam se společně opět setkali. Henlein se tvářil sklesle. Doprovod byl zatčen. Župní vůdce byl odvezen do Chebu. Tam se dozvěděl trpkou pravdu – nikdo se s ním nebude zabývat, žádné jednání s velením US Army. Tak skončil jako jeho doprovod v zajateckém táboře. Odděleně byli znovu vyslýcháni. 9. května byli na nákladním autě odvezeni do Chebu.
Tím se Henlein přiblížil k závěru svého života. V prozatímním zajateckém táboře byl umístěn spolu se svým adjunktem Ulmannem mezi ostatní. Ulmann později tvrdil, že se Henlein rozhodl následovat A. Hitlera a vzít si život.
Henlein musel projít přísnou kontrolou a měl tedy k dispozici jen jednu možnost – použít své brýle. Rozbil je a střepy si přeřezal obě zápěstí, v noci a k ránu vykrvácel. Nahrála tomu nejen tma, ale i to, že Američané kolem půlnoci uspořádali velký ohňostroj, všude bylo plno křiku a veselí… Ulmann dodává, že jim byla zima a měli oba hlad. Henlein si lehl. Ulmann odešel, aby jej ve spánku nerušil. Až k ránu je probudil hluk a křik, že někdo spáchal sebevraždu. Spěchal honem k místu, kde zanechal Konráda. Místo bylo ale prázdné. O činu svědčila jen velká krvavá skvrna. Ulmann žádal o povolení navštívit Henleina v nemocnici, kam byl prý narychlo odvezen, prý ještě dýchal. Souhlas však nedostal.
Kolem smrti Henleina je několik verzí. Kromě brýlí měl prý použít i žiletku, uschovanou v botě. Mluví se též o podřezání břitvou. On i Ulmann si mohli vzít do tábora toaletní potřeby. Poslední verze je nepravděpodobná. Jakou to kontrolou by oba prošli? Měl být ubit při výslechu nebo zastřelen, tvrdí se též. Ovšem nabízí se otázka – pokud vykrvácel, muselo jít o sebevraždu? Úřední místa i náš tisk informovaly, že Henlein spáchal sebevraždu. Vše bylo odbito krátkou zprávou.
Henlein byl pochován na ústředním hřbitově v Plzni, v části, kde byli ukládáni Češi i Němci, jež smrt zastihla na samém konci války. Byl pohřben pod registračním číslem 2380 do hrobu č. 454 – 57, spolu s třemi dalšími v oddělení č. 77. V pozdější době toto oddělení bylo povrchově urovnáno a byl zde vztýčen jednoduchý dřevěný křížek. V Aši začal kariéru, z Liberce vládnul nad sudetskou župou, v Plzni našel bídný konec. Své 47. narozeniny přežil o pouhé dva dny.
Závěrem jednu zajímavost. Když Franka, který s rodinou utíkal z Prahy na západ chytili v Rokycanech, přivezli jej do Plzně k výslechu. Ten se odbýval na Slovanech v Zahradní ulici č. 72. Frank tam i přespal. Druhý den, když jej odváželi autem do Wiesbadenu, Henlein v Plzni umíral. Dr. B. Ečer, pověřený stíháním válečných zločinců, si pro Franka přijel 28. května. Na počátku rozhovoru mu řekl, že Henlein měl vlastně větší štěstí než on, Frank – nebude totiž souzen. Jak to?, zeptal se Frank. Odpověď byla krátká! Podřezal si žíly. Frank, válečný zločinec, kdysi prodávající v Karlových Varech knihy, mu jen suše odvětil: „Pěkné štěstí.“ Nemohl tehdy ještě tušit, že jej čeká oprátka na Pankráci.
Podle archivních materiálů zpracoval J. Sedlák, Plzeň
Poznámka redakce: Snad ještě jednu informaci. Matka Konráda Henleina byla Čěška, za svobodna se jmenovala Dvořáčková. Tak jeden z největších sudetských zločinců měl skutečně i české kořeny.
Konrád Henlein: Našim cílem bylo vždy zničení Československa
Z projevu ve Vídni 4. března 1941
Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli. Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...
Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...
Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a beze zbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.
Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.. .
Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umožnila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního veřejného mínění...
Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězství.
Historie vynese jednoho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.
Völkischer Beobachter, 5. března 1941 Der neue Tag, 6. března 1941
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz