Konečné řešení české otázky. Tradičně přichází mráz z německého kancléřství.

Český podvodníček v křesle premiéra doufá, že jsme idioti. Plán, jak nám zavřít „maďarskou cestu“ a otevřít hranice migrantům. Mají z nás strach

Petr Hájek

20.4.2016 ProtiProud

Petr Hájek komentuje další neuvěřitelné pokrytectví kolaboranta v čele státu a připomíná, že pokud se nebudeme bránit, můžeme ztratit vše – protože teprve teď se začíná lámat chleba

V závětří skandálů s ignorováním práva (nezaplacený dluh ČSSD advokátu Altnerovi) nebo zcela uměle vyvolanou „kauzou Czechia“ se potichu připravuje jedno fatální politické déja vu. Což je jev, který v psychologii označuje stav, kdy si člověk zničehonic uvědomí, že nachlup stejně prožívá situaci, kterou již jednou zažil. Tentokrát však bude mít pro naši zemi již zcela fatální důsledky. Máme šanci tomu ještě zabránit?

Merkelové ramenáč

Premiér Sobotka představuje pro naši zemi momentálně největší nebezpečí. Ví, že to víme. Proto také obě kauzy spojil – jak mu poradili jeho „píároví“ specialisté. Oznámil, že navzdory platnému soudnímu rozhodnutí a navzdory předchozím „ramenatým slibům“ („pravomocné rozhodnutí soudu budeme respektovat“) dluh nezaplatí – protože mu prý připadá soudní výrok nespravedlivý (jako skoro každému, kdo prohraje spor). Je to pro něj prý likvidační – a on je zárukou demokracie, takže se na něj stejná pravidla jako na ostatní občany nevztahují.

Chtějí nám zatarasit maďarskou cestu k obraně našich domovů a státu a otevřít ji experimentům Velké Mutti.

Aby jedno zakryl druhým, spojil to současně se stejně ubohým „ramenatým“ výrokem, že pokud bude (Czechia, region, už ne „republika“) donucena přijmout povinné kvóty na přijímání migrantů (tentokrát již ne jednorázově, ale navždy), obrátí se na soud. Sice jiný než ten, jehož rozhodnutí právě nerespektuje, ale platí totéž: Jakýkoli výrok soudu totiž nemá pro socialisty žádný význam. Zařídí se stejně podle svého: V tomto případě podle toho, jak bude pískat kancléřka Merkelová.

Mutti v problémech

Sobotkova „řídící důstojnice“ z Berlína je přitom také ve stále obtížnější situaci. Její „guru“, muž, který ji politicky stvořil, bývalý kancléř Kohl, se právě demonstrativně schází s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Toho ovšem Merkelová a její bruselští lemuři pokládají za arciďábla, neboť stojí na počátku jejího problému: Uzavřel invazní migrantské armádě hranice své země, což nakonec vedlo k celkovému zastavení trasy z Turecka – a k nutnosti otevřít opět tu italskou.

Teď to ovšem vydává za své vítězství: Nalila prezidentu Erdoganovi miliardy z daní všech poplatníků zemí EU, slíbila že muslimům otevře Evropu zrušením víz a vůbec skáče, jak její sultán píská. Naposledy ve skandálním rozhodnutí postavit před soud německého satirika, který si dovolil soudruha prezidenta kritizovat a právem zesměšňovat, což se Velkého Muslima dotklo. Jenže rychlý (samozřejmě i tak cinknutý) průzkum ukázal, že rázem spadla její podpora na historické minimum – nějakých čtyřicet procent. To je v Německu něco neslýchaného. A volby jsou každým dnem blíže.

Akutní nebezpečí

Merkelová proto míní rychle jednat – a už zcela bez skrupulí. Dnes začal v Německu soud se šéfem Pegidy – hnutí proti islámu a přistěhovalcům. Za „podněcování nenávisti“ vůči migrantským znásilňovačům, zlodějům a teroristům (vyzradil na svém facebooku státní tajemství, že jsou to mizerové a chátra) mu hrozí měsíce až roky vězení. Totéž ihned loajálně „opsaly“ české represívní složky v kauze Konvička – a nebude to poslední případ. V německém lochu jsou mezitím už i další „pravicoví extrémisté“.

Krvácející kancléřka na to prostě jde dle vzoru svého někdejšího ještě slavnějšího „sjednotitele Evropy“: doma sází na vyvolání strachu a znehybnění probouzející se německé veřejnosti. A na „bruselské úrovni“ zahájila pochod ke „konečnému řešení“ migrantské apokalypsy (a v rámci toho i „české otázky“). Jsme tak v akutním nebezpečí, protože není nejmenších pochyb, že se jí to podaří: Diktát povinného „přerozdělování“ muslimských i nemuslimských hord se stane skutečností – a pomůže jí prodloužit politickou kariéru.

Má nás za idioty

A tady se vraťme k její „české spojce“ Bohuslavu Sobotkovi. Jeho zdánlivě ramenatý výrok o „soudním procesu“ je totiž ve skutečnosti „přísahou věrnosti vůdci“ – což v protektorátu Böhmen und Mähren není nic nového. Sobotka si samozřejmě nemyslí nic o ničem. Pouze uvěřil svým rádcům, že jeho poddaní jsou hlupáci – a podle toho jedná. Bojuje – právě tak jako Merkelová – už výhradně o sebe. Má strach, protože příklon ke „kavárně“ a bojovný postoj vůči prezidentu Zemanovi viditelně nezabírá.

Zatímco Orbán se schází s Kohlem a představuje svůj plán na efektivní uzavření hranic EU (pokud s ním neuspěje, vyhlásí referendum a uzavře hranice Maďarska), Sobotka tvoří déja vu: Ví, jak to celé dopadne a snaží se vytvořit mlhu: Pokud by to se žalobou na Brusel myslel vážně, mohl se přece připojit už dávno ke Slovensku a Maďarsku – a nepřijmout ostudné „kvóty“, které znamenají precedens přijímání migrantů na české území. Tehdy ovšem veřejnost ujišťoval, že žádná žaloba nemá smysl, protože s ní nelze uspět – a nepřidáme-li se k ní, zachováme si prý větší „operační prostor“. Najednou je to jinak?

Není. Dokonce už i Lidové noviny konstatují:

„Od našeho vstupu do EU v roce 2004 bylo ukončeno celkem sedm případů, v nichž se Česko domáhalo neplatnosti nějakého právního aktu EU. Pětkrát jsme prohráli, v kauze emisních povolenek vzala vláda svou žalobu zpět. Jediným dosavadním českým vítězstvím nad Bruselem bylo v roce 2012 vrácení pokuty za nadlimitní zásoby zemědělských komodit. Šlo přitom o 350 milionů korun, tedy ekonomicky zcela marginální částku.“

Osvědčené metody „soft“ diktátu

Jenže ono to je ještě horší. Sobotka tím ve skutečnosti signalizuje, že jsme připraveni nechat se opět „přehlasovat“. Zopakuje se prostě osvědčený mechanismus. Opět se bude o „trvalých kvótách“ rozhodovat na úrovni ministrů vnitra, nikoli v „radě“, kde platí právo veta. Ostatně o tom, jak toto jednání bere vláda vážně, svědčí, že na nadcházejícím „přípravném“ jednání ministrů vnitra nás bude zastupovat pouze Chovancův náměstek.

Sobotka počítá s tím, že diktát přijmeme. Bude jen vypadat trochu více „soft“, ale výsledek bude stejný, respektive horší, protože definitivní. Jen tentokrát, protože volby se blíží, bude rozhazovat rukama jen ještě o něco divadelněji a vykřikovat cosi o žalobě. A současně „s lítostí“ otevře brány naší země migrační apokalypse dokořán. Dostane za to pak apanáž v podobě nějaké bruselské trafiky a následné doživotní renty ve statisících měsíčních příjmů – jako už pobírá jeho soukmenovec, bývalý eurokomisař, Vladimír Špidla.

Průběh tohoto neslýchaného pokrytectví poměrně přesně popsal europoslanec Jan Keller v Právu:

„Hlasování o povinných kvótách v Evropském parlamentu silně připomínalo citové vydírání. Bod o jejich zavedení byl včleněn do obsáhlého textu vyjadřujícího naši soustrast s těmi, kdo utonuli ve Středozemním moři. Důraz byl kladen na nevinné dětské oběti. Hlasovat proti takovému dokumentu by znamenalo vystavit se výčitkám z bezcitnosti a cynismu. Hlasovat pouze proti odstavečku o povinných kvótách, který byl do textu vpašován, neměnilo nic na skutečnosti, že dokument jako celek byl přijat. V Evropské radě byla použita zase jiná finta. O zavedení povinných kvót se hlasovalo na schůzce ministrů vnitra, tedy ve formátu, který nevyžaduje jednomyslnost. Jestliže byly pro protlačení kvót zvoleny takové metody, není jediný důvod domnívat se, že v případě trvalého mechanismu relokace se bude postupovat férovějším způsobem.“

Připomeňme, že Jan Keller byl do europarlamentu zvolen za ČSSD, Sobotkovi určitě nechce škodit – ale jako jeden z mála socialistů v tomto divadelním sboru má ještě svědomí a vztah ke své vlasti.

Jsme bezmocní?

Ani zdaleka ne. Právě blížící se krajské a senátní volby (o těch parlamentních v příštím roce ani nemluvě) dávají veřejnosti do rukou výjimečně silnou zbraň. Ne že by snad volby mohly ještě něco zásadního rozhodovat. Jenže politiky politika už dávno nezajímá, protože vědí, že se netvoří u nás, ale tam, kde se o nás (bez nás) jako vždycky rozhoduje. Je tu však problém: mají touhu žít bezpracně a luxusně z veřejných peněz – a k těmto „důchodům“ naše hlasy potřebují. A proto se voleb tak bojí.

Ne nadarmo pravil včera europoslanec ČSSD M. Poche, že „migrace nebude mezi hlavními tématy socialistů před krajskými volbami". Otcem této myšlenky je přání, že se podaří voliče přehodit na jinou výhybku: Budou je korumpovat obvyklými sliby na rozhazování veřejných peněz. A chtějí doufat, že volič nepochopí, že mu k ničemu nebudou – pokud současně ztratíme své domovy.

Jde o výrok tím pozoruhodnější, že vzápětí přišel průzkum agentury Phoenix: Jen zhruba třetina lidí podle něho nehodlá „směšovat“ téma islámu (a tedy migrace) s krajskými tématy. 66% naopak uvedlo, že islám je náboženství, ze kterého mají strach – a zhruba pro polovinu to bude řídící při jejich volebním rozhodování. A lze předpokládat, že do podzimu se tento poměr ještě daleko víc vyostří.

Na moři se již zase topí "stovky migrantů“, média lkají a migrantská sezóna – tentokráte „jižní cestou“ – se rozbíhá naplno. Sobotkova „cestovka“ (vzor Generace 21) bude mít plné ruce práce. Ale existuje i jiná než turecko-řecká či italská cesta.

Maďarská cesta

Již zmíněný maďarský premiér namísto těchto podvodných her navrhl plán „Schengen 2.0“. Ten, jak již řečeno, má zajistit ochranu vnějších hranic a volný pohyb v EU. Zároveň má ale zastavit Brusel v jeho skandálním „řešení“ migrační politiky. Orbán k tomu řekl cosi podstatně jiného, než naše ozubená holá hlava: „Teď, když máme na stole oficiální bruselský návrh, je na nás vyvíjen obrovský tlak. Pokud se nám Brusel nepodaří zastavit referendem, budou k nám proudit masy lidí, se kterými si ale nepřejeme společně žít.“

Jenže socialisté spoléhají na to, že nám možnost rozhodování v referendu (například o vystoupení z EU) právě pomocí Dientbierova zákona vzali. A že přesto „sobotkovsky“ zkorumpují dostatek lidí, aby se „volební popravou“ kolaborantů nedostali ke kormidlu jiní, kteří by nám rozhodování o svých věcech (změnou zákona o referendu) umožnili.

Jsou v chaosu a začínají hrát stejně natvrdo, jako kancléřka Merkelová – jenže nemají její „zdroje“ (slovy Špidlovými) ani mocenské nástroje. Pouze opisují. Trapní epigoni. Ignorují soudní rozhodnutí, pokud se jim nehodí, protože si navykli žít v luxusu. Současně se zaklínají soudem, jako záchrannou brzdou, za niž zatáhneme, až budeme znásilněni.

K smíchu? K pláči? Ani jedno, ani druhé. Sobotka to dal jasně najevo: Chtějí nám zatarasit (maďarskou) cestu k obraně našich domovů a státu – a otevřít ji experimentům Velké Mutti. Neplatit své dluhy, které v naší zemi nasekali, proti nimž je těch 337 miliónů, které dluží panu Altnerovi, jen malá domů. A ještě vyhrožují.

Berme tyto výhrůžky likvidací našeho státu stejně vážně. Ještě je čas. Moc ho však nezbývá.

Právě se začíná doopravdy lámat chleba.