a československo-sovětský konflikt roku 1944
X.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
Čs. linie "Východ i Západ" byla však nadále podlamována i ze západní strany. V britské politice se aktivizovalo protichurchillovské křídlo, které tradičně nebylo ČSR nakloněno. Mise ministra financí L. K. Feierabenda do Spojených států. amerických v září 1944 za účelem získání úvěru pro poválečný nákup spotřebního zboží skončila na zásah ministerstva zahraničních věcí USA neúspěšně. Odmítnutí amerického úvěru pro Československo bylo pro E. Beneše nepředvídaným zklamáním. Zprávy, které L. K. Feierabend dostával, svědčily o tom, že mezinárodní kapitálové skupiny se od ČSR výrazně odklánějí. Generální ředitel UNRRY H. Lehman před čs. ministrem financí netajil, že příčinou je "předání" ČSR a Polska na základě spojenecké dohody do sovětské zájmové zóny.168)
V listopadu 1944 časopis Vojna i rabočij klas napadl nepřímo J. Masaryka za interwiev poskytnutý anglickému listu Iliustrated.169) Jan Masaryk byl v této době titulárně nejen místopředsedou čs. vlády, ale stál v čele ministerstev Sověty nejvíce kritizovaných: zahraničí a národní obrany. Tón článku odpovídal kulminaci napětí v sovětsko-čs. vztazích. J. Masaryk byl sovětským listem označen za "málo zkušeného ministra", jenž se stal snadnou obětí bulvární žurnalistiky. Sovětský novinář kritizoval čs. koncepci "mostu a užitečné spojky mezi Východem a Západem". Odmítl úvahy, že ČSR je pro své geopolitické postavení historicky předurčena k tomu, aby zapojila sovětský "poloasijský národ" do Evropy. Sovětský svaz je podle autora evropská mocnost, jež zachraňuje evropské národy před fašistickým Německem. A proto je "naprosto směšná" vize, že Československo "milostivě" připojuje SSSR k Evropě. Po tomto zavržení nosného sloupu nové linie čs. zahraniční politiky se sovětský kritik pozastavil nad tím, čemu čs. vláda věnuje pozornost, zatímco Rudá armáda osvobozuje její strádající zem. O bojovém nasazení čs. vojáků na východní a dalších frontách Vojna i rabočij klass, stejně jako ostatní sovětská periodika, mlčela.
* * *
Po obsazení Podkarpatské Rusi sovětskou armádou čs. vláda uplatnila své pravomoci podle čs.-sovětské dohody z 8. května 1944.170) K bojům o osvobození Podkarpatské Rusi nebyla žádná z čs. jednotek sovětským velením použita. Od 8. října zahájilo Velitelství osvobozeného území na Podkarpatské Rusi na čele s gen. A. Hasalem svoji činnost. Energicky se na zdejší půdě pokusilo obnovit plán na vybudování čs. osvobozenecké armády, jenž pádem povstalecké armády na Slovensku ztroskotal. Gen. A. Hasal navázal styk s. velením 4. ukrajinského frontu a jmenoval okresní vojenské velitele. Vyhlásil mobilizaci pro čs. občany, která zpočátku probíhala úspěšně. Nově formovaná čs. armáda měla být posílena i o zbylé jednotky oslabeného I. čs. armádního sboru, jenž se po dukelských bojích těžce probíjel k řece Ondavě. Tím se čs. MNO opětovně pokusilo zařadit I. čs. armádní sbor pod pravomoci čs. armádního velitele. Avšak již 20. října byla gen. L. Svobodou vyslána na Podkarpatskou Rus delegace, aby tam zajistila mobilizaci pro I. čs. armádní sbor. Nejen L. Svoboda, ale další důstojníci I. čs. armádního sboru (např. B. Reicin) jednali proti směrnicím čs. MNO.
V čs.-sovětském konfliktu na Podkarpatské Rusi spolupracovali se sovětskými orgány, vedenými gen. L. Z. Mechlisem. 27. října přijela do Chustu též vládní delegace, aby převzala politickou moc a státní správu. Po příjezdu zaslal vládní delegát ministr F. Němec pozdravné telegramy prezidentu E. Benešovi, premiéru J. Šrámkovi a J. V. Stalinovi. Oznámil v nich splnění úkolů a vyzval prezidenta, aby co nejdříve přesídlil na Podkarpatskou Rus.
První kroky zástupců čs. vlády na osvobozeném území zažehly doutnající čs.-sovětský konflikt. Lidový komisariát zahraničních věcí neprodleně upozornil čs. vyslance, že Němcova formulace "převzal moc" je pro sovětské úřady nepřijatelná. Zároveň příjezd čs. prezidenta a vlády na Podkarpatskou Rus označil za neaktuální, neboť země je prý stále oblastí bojových operací.171) Velitelství 4. ukrajinského frontu (gen. I. J. Petrov, náčelník zpravodajského a politického oddělení gen. L. Z. Mechlis) vyhlásilo počátkem listopadu na Podkarpatské Rusi tzv. dobrovolnický nábor do Rudé armády. Nábor na čs. území mezi čs. občany odporoval čs. zákonům i dohodě z 8. května. Na vznesený protest vedení Rudé armády reagovalo neuznáním funkce čs. velitele osvobozeného území s odůvodněním, že podobná funkce není v dohodě z 8. května obsažena.
K čs. vojenské jednotce na Podkarpatské Rusi, jejíž velitelský sbor byl tvořen převážně čs. důstojníky z Velké Británie, přistupovaly sovětské vojenské orgány jako k elementu protisovětské činnosti a reliktu "čs. buržoazní armády". Současně sovětská vojenská a politická místa zakročila proti úřadu čs. vládního delegáta. Znemožnila mu činnost a izolovala jej od dění v zemi. Životní a pracovní podmínky zástupců čs. vlády na Podkarpatské Rusi byly žalostné: přes nesčetné urgence nebylo povoleno rádiové spojení s vládou v Londýně, nebyl dodáván elektrický proud a papír. údajnými bandity byly zabaveny finanční prostředky, které si delegace přivezla s sebou na obnovu státní správy aj.172)
Prezident E. Beneš počal být situací na Podkarpatské Rusi znepokojen již od 7. listopadu, kdy obdržel zprávu, že sovětský rozhlas vysílal prosbu z Užhorodu. adresovanou Stalinovi, aby vůdce splnil "věčný sen podkarpatských Rusínů žít v jedné rodině s ukrajinským lidem".173) 13. listopadu si povolal sovětského vyslance V. Z. Lebeděva a požádal jej, aby do Moskvy tlumočil čs. žádost o zastavení odvodů do Rudé armády na Podkarpatské Rusi. Odpověď V. M. Molotova ze 14. listopadu byla zamítavá. V této době se již na Podkarpatské Rusi konaly veřejné schůze, na nichž účastníci hlasovali za připojení k sovětské Ukrajině. Varujícím příznakem bylo vytvoření samostatné Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny, která se odtrhla od KSČ. Tváří v tvář kritické a ponižující situaci čs. vládní delegát F. Němec ve vztahu k Sovětům zaujal povolný postoj. 22. listopadu se obrátil na gen. L. Z. Mechlise s dopisem, v němž uznal, že jeho pravomoci jsou omezenější, než předpokládal. Konstatoval i za čs. velitelství, že je povinen respektovat nařízení místních sovětských velitelů.174) Němcův krok, jenž nebyl v souladu s neměnným postojem čs. vlády, se setkal s pozitivním ohlasem na lidovém komisariátu zahraničních věcí, aniž by ulehčil postavení čs. úřadů na Podkarpatské Rusi. F. Němec stejně jako Z. Fierlinger navrhoval prezidentovi, aby se "zatěžkávací zkouška pro poměr k Sovětskému svazu k nám" vyřešila rychle a velkoryse splněním sovětských požadavků. Varoval prezidenta před konzervací dosavadního kádrového složení MNO i před dalšími pokusy o zformování čs. armády na osvobozeneckém územÍ. Doporučoval, aby veškerá vojenská aktivita při osvobozování státu byla soustředěna u I. čs. armádního sboru v SSSR a aby čs. armáda byla zcela přebudována, zvláště v oblasti ideologické a organizační.175)
Dne 26. listopadu první sjezd Národních výborů Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevu vydal Manifest o sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Na sjezdu byl ustanoven mocenský orgán Národní rada Zakarpatské Ukrajiny, jenž rozvinul protičeskoslovenskou činnost. Jeho předsedou se stal paradoxně Ivan Turjanica, dosavadní předseda rusínských poradců čs. vládního delegáta.176)
Benešova diplomacie reagovala na nepříznivý vývoj v čs.-sovětských vztazích s věcnou neústupností: "ČSR trvá a bude trvat na svém stanovisku zákonném a na stanovisku smlouvy. To platí pro tento případ a pro všechny následující po celou dobu i při obsazeni sovětským vojskem, a také eventuálně na Slovensku. Jakmile opustíme základnu zákona a smlouvy v kterékoliv otázce, půjdeme po nakloněné ploše v otázkách všech."177) Benešův "chladný hněv" byl zdánlivě v protikladu s jeho proměnlivým postojem k problému Podkarpatské Rusi jako součásti ČSR, který od počátku druhé světové války v rozhovorech se sovětskými diplomaty několikrát projevil. Příslušnost Podkarpatské Rusi k Československu prezident chápal spíše jako souhrn dobových náhodných okolností než neměnnou danost. Byl připraven jednat se Sovětským svazem o jejím odstoupení, kdyby se toto území mělo stát příčinou narušení dobrých čs.-sovětských vztahů. Příčinou prezidentova znepokojení nebyl tedy samotný spor o Podkarpatskou Rus, ale způsob, jakým SSSR počal prosazovat ve vztahu k Československu své zájmy a omezovat jeho nezávislost. "Nechápu, proč toto dělají", popisuje prezidentovy úvahy E. Táborský, „jestliže by chtěli malou Rus, mohli mi to říci. Nikdy jsem ji nechtěl držet, pokud by její cena bylo nepřátelství Ruska... Proč by měli chtít ji v tomto případě sebrat, když ji mohli získat přímým jednáním s námi?" 178)
V listopadu a v první polovině prosince 1944 byl prezident ještě přesvědčen, že protičeskoslovenská kampaň na Podkarpatské Rusi je vyvolána místním sovětským vojenským velením a ukrajinskou vládou v Kyjevě, nikoli ústřední sovětskou vládou v Moskvě. Z těchto důvodů vytrvale zasílal depeše do Moskvy, v nichž se snažil přimět sovětské činitele k nápravě "přehmatů". 15. listopadu zaslal po Lebeděvovi nótu sovětskému vedení obsahující podrobné zdůvodnění čs. stanoviska, zvláště nesouhlas se sovětskými odvody, "znesnadňujícími organizaci naší, vlastní armády". 179) Nóta zůstala bez odpovědi a sovětský vyslanec se do Londýna již nevrátil. V čs.-sovětském konfliktu doporučoval prezident čs. úřadům zastávat vyčkávací, korektní a neústupný postoj. "Ničeho se nezřekneme a od svých práv neustoupíme, vytrváme až do krajnosti.“180) Šrámkova vláda dostávala znepokojující informace o situaci na Podkarpatské Rusi od H. Píky. Vycházela z výkladu E. Beneše a H. Ripky, že protičeskoslovenská akce je bez vědomí J. V. Stalina vyvolána místními sovětskými činiteli, a proto akceptovala prezidentův vytrvalý, ale v podstatě umírněný postup. Na návrh H. Ripky dokonce rozhodla, že čs.-sovětský konflikt bude před mezinárodní veřejností utajovat, aby nebyl poškozen Sovětský svaz a čs.-sovětské vztahy.181)
Poznámky
168) Tamtéž, s. 72.
169) Vojna i rabočij klass. 1. 11. 1944.
170) Srv. blíže K. Kaplan, c. d., 23; T. Brod, Spor kolem Zakarpatska (1944-1945). Slovanský přehled 1968, s. 342; E. Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, Praha 1990, s. 334-336.
171) Z. Fierlinger MZV Londýn 1. 11. 1944, AMZV, fond LA. depeše došlé, č. 2590.
172) E. Táborský. c. d.. s. 185.
173) Tamtéž. s. 183-184.
174) F. Němec L. Z. Mechlisovi 22. 11. 1944 in: Z. Fierlinger MZV Londýn 6. 12. 1944, AMZV, fond LA, depeše došlé, č. 2985; Z. Fierlinger MZV Londýn 11. 12. 1944, AMZV, fond LA, depeše došlé. č. 3032.
175) F. Němec E. Benešovi 14. 12. 1944. in: Z. Fierlinger, c. d., s. 464; F. Němec E. Benešovi 18. 12. 1944, přes H. Píku, VHA, Čs. vojenská mise.
176) Učitel Ivan Turjanica byl důstojníkem I. čs. armádního sboru v SSSR. Na návrh čs. komunistů v Moskvě se stal dodatečným členem čs. vládní delegace. Čs. vláda schválila I. Turjanicu jako politického poradce F. Němce 29. září. Během svého pobytu na povstaleckém Slovensku I. Turjanica publikoval stať o nutnosti rovnosti "karpatoukrajinského národa" s národy českým a slovenským v poválečném ČSR (Koniec poroby, Pravda 20. 10. 1944). Ve svém článku hovořil ještě o "bratrském svazku s hrdinným slovenským a českým národem". Po příchodu na Podkarpatskou Rus odmítl plnit funkci předsedy poradců čs. vládního delegáta i směrnice Gottwaldova vedení KSČ. Byl řízen zpravodajskou službou generála I. Z. Mechlise, usilující o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.
177) E. Beneš, J. Masaryk Z. Fierlingerovi 27. 11. 1944, cit. podle Z. Fierlinger, c. d., s. 424.
178) E. Táborský, c. d., s. 186; viz též Táborského výklad vývoje prezidentových názoru na státoprávní příslušnost Podkarpatské Rusi.
179) Tamtéž s. 184
180) E. Beneš F. Němcovi 12. 12. 1944. cIt. podle Z. Fierlinger. c. d., s. 471.
181) L.K. Feierabend, c.d., s. 96-106
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz