a československo-sovětský konflikt roku 1944
IV.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
…1944 v budově čs. vyslanectví v Moskvě.52) Sovětský postoj čs. generály zaskočil. Jejich instrukce k jednání vycházely z prosincového vojenského Benešova memoranda a představ, že výsledkem schůzky bude již konkrétní vojenská součinnost podle čs. plánu povstání. Schůzka. nenapomohla vzájemnému styku mezi štáby obou armád. Návrh na příjezd náčelníka ŠVBM gen. Miroslava- Neumanna do Moskvy k projednání podrobností sovětské pomoci formující se čs. armádě na Slovensku nebyl Sověty přijat. Sovětští důstojníci pouze opakovali obecné ujištění o plné pomoci Sovětského svazu "čs. lidu". Pod touto formulací se skrývala neměnná sovětská podpora partyzánské koncepci. Sovětský list Vojna i rabočij klass, blízký lidovému komisariátu zahraničních věcí, otiskl 2. ledna 1944 stať o Československu, v níž útočil ve staré tónině na "některé emigrantské kruhy", které popírají předpoklady pro partyzánské boje v ČSR.
Čs.-sovětská spojenecká smlouva neodstranila komplikované vztahy mezi vrcholnými vojenskými institucemi obou států. Sovětské orgány se stále snažily brzdit "londýnský vliv" na čs. vojsko v SSSR. Projednaný přesun čs. důstojníků z Velké Británie do SSSR byl přes četné diplomatické urgence v průběhu r. 1944 sovětskými vízovými službami soustavně protahován a problematizován.
Rysy disharmonie ve vojenské a zahraniční politice mezi oběma státy se na jaře a v létě r. 1944 sovětská politika ještě nesnažila odstranit přímým nátlakem na čs. vládu. Oficiální styky s ní vedla v korektní, byť poněkud zdrženlivé rovině. K nátlaku na čs. představitele využívala čs. komunistickou politickou skupinu v Moskvě a v Londýně a některé vysoké úředníky čs. státu, zejména čs. vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera. Z. Fierlinger ochotně a často tlumočil prezidentovi a čs. zahraničnímu úřadu sovětská stanoviska a přání, zatímco oficiální sovětská místa mlčela. Netajil se svým odmítavým postojem ke Šrámkově vládě. Nerespektoval její směrnice a čs. zájmy, které měl v Moskvě prosazovat. Při služebním jednání na lidovém komisariátu zahraničních věcí často ironizoval a zpochybňoval záležitosti, které měl z popudu čs. ministerstva zahraničních věcí prosazovat. Např. v rozhovoru s vedoucím III. evropského odboru V. A. Zorinem hovořil o své vládě jako o reakčních činitelích".53) Není divu, že od r. 1941, kdy Z. Fierlinger byl znovu instalován do vyslanecké funkce v Moskvě, se "případ Fierlinger" objevoval pravidelně do r. 1944 na pořadu jednání ministerské rady. Opětovaně nastolovaný požadavek odvolání Z. Fierlingera, zdůvodňovaný vyslancovým "prosazováním vnitropolitických zájmů", se však čs. vládě nepodařilo prosadit pro odpor levicových poslanců Státní rady a pro zamítavé stanovisko prezidenta Beneše.54)
Čs. komunisté v Sovětském svazu na jaře 1944 pokračovali v přípravě partyzánské války v Československu. R. Slánský pracoval v partyzánském štábu v Kyjevu. K. Gottwald a J. Šverma zveřejnili v Čs. listech bojovné statě k aktivizaci partyzánských oddílů. 55) Z. Fierlinger požádal bez vědomí Šrámkovy vlády sovětské činitele o "přímou pomoc" partyzánskému hnutí na čs. území. 56) Naléhal na čs. vládní místa v Londýně, aby změnila své představy o připravovaném povstání a pokládala za jeho jádro základny Ukrajinského partyzánského štábu na Slovensku. 57) Současně ve zvýšené míře počal zasahovat do řízení čs. vojenských jednotek v SSSR. Tuto svou činnost zdůvodňoval prezidentovi tvrzením, že sovětský spojenec doporučuje jednotnou politickou linii na frontě i v zázemí. Z těchto důvodů je čs. vyslanec povinen usměrňovat zaostávající poměry v čs. vojenských jednotkách.58) Fierlingerovy zásahy ohrožovaly mj. i zformování 2. paradesantní brigády, která měla podle představ čs. MNO sehrát významnou roli v připravovaném povstání na Slovensku. Fierlinger např. oznámil V. A Zorinovi, že čs. důstojníci, dislokovaní ke 2. brigádě z Velké Británie, jsou politicky nespolehliví. Požádal sovětského diplomata, aby sovětské vojenské orgány byly zvláště bdělé při sledování jejich práce. 59) Ministr J. Masaryk vytkl vyslanci zasahování do vojenských záležiitostí,60) ale podryvná činnost Z. Fierlingera proti plánu čs. MNO na povstání pokračovala.
* * *
Od počátku r. 1944 vydala čs. vláda řadu konkrétních ustanovení pro připravované povstání. Schválila zákon o branné pohotovosti státu, vyhlásila mobilizaci na osvobozeném území, vydala dekret o kompetencích a úkolech vládního delegáta apod. Rychlý postup sovětské armády k východní hranici předmnichovské ČSR sledoval čs. prezident a jeho okolí s netrpělivým očekáváním. V lednu 1944 byl E. Beneš přesvědčen, že po 1. květnu může být válka vítězně ukončena. Domníval se, že ze západu budou osvobozovat ČSR angloamerické armády spolu s čs. jednotkami z Velké Británie a z východu naše vlastní jednotky, které obsadí naše území a za nimiž bude postupovat Rudá armáda.
Dne 3. února 1944 přednesl prezident ve Státní radě obsáhlý projev, v němž vyzval čs. občany v českých zemích, na Slovensku a Podkarpatské Rusi ke stupňování všech forem odporu, včetně partyzánských, a k přípravě ozbrojeného povstání. Prezidentův projev byl nesporně ovlivněn moskevskými rozhovory. Obsahoval řadu netradičních slovních obratů jako "veliká, revoluční lidová vojna, naše domácí partyzánská válka" apod., nicméně neopomenul zdůraznit hlavní úlohu "organizovaného vojska za hranicemi i doma".61)
Dne 8. dubna 1944 sovětská vojska stanula na hranicích čs. Podkarpatské Rusi, zatímco vojska západních spojenců ještě druhou frontu neotevřela. Sovětská a komunistická podpora partyzánské války, mlčení Sovětů k přípravě čs. povstaleckého vystoupení a neexistence mezivládní dohody o čs. správě na osvobozeném území vzbuzovaly u čs. vládních činitelů nervózní nejistotu a obavy ze situace, která nastane, až Rudá armáda vstoupí na čs. územÍ. Vláda také těžce akceptovala prezidentův souhlas s partyzánskou aktivitou v připravovaném bojovém vystoupení na Slovensku. Pokládala jej za nemístný ústupek Gottwaldově skupině. Premiér Jan Šrámek, ministr financí L. K. Feierabend a ministr zemědělství a veřejných prací Ján Lichner požadovali razantnější odmítavý přístup ke koncepcím čs. komunistů. Zapůsobila však námitka H. Ripky, že nesouhlasem mohou být komunisté zahnáni do opozice a vymknout se kontrole demokratického odboje.62) Projev čs. vlády do vlasti u příležitosti výročí 15. března zdůraznil, že jediným právoplatným představitelem ČSR, Čechů, Slováků a Rusínů je čs. vláda. jejíž práce směřovala v minulosti k mezinárodněprávnímu zajištění ČSR a jež se dnes staví do čela národního povstání za obnovu čs. nezávislosti. Zvláštní důraz kladlo provolání na výzvu, aby se dosavadní „trpný odpor přeměnil v činný" a aby obnovy ČSR bylo dosaženo vlastnímu silami: "Budeme vděční za boj a oběti Spojenců, ale bylo by osudné, kdyby nám a jeho budoucím generacím mohl kdokoliv vyčítat, že jenom Spojencům vděčíme za svou svobodu a nezávislost!“63)
Dne 24. února uložil E. Beneš oběma zahraničním ministrům, aby bezodkladně zahájili jednání se SSSR a Velkou Británií o dohodě, která by vymezila vztah mezi čs. a spojeneckými orgány po vstupu jejich armád na území ČSR. Dohoda měla zajistit na osvobozeném území plnou suverenitu čs. vlády a upravit pravomoci spojeneckých armád. 10. března zaslal J. Masaryk návrh do Moskvy. 15. dubna byl text přijat sovětským partnerem beze změn. 8. května byla čs.-sovětská dohoda podepsána. Podle jejího znění měla nejvyšší moc připadnout sovětskému veliteli, ale pouze v pásmu válečných operací a ve věcech vztahujících se na vedení války. Ve všech ostatních, včetně zřizování čs. branné moci, se uplatňovala pravomoc čs. administrativy v čele s vládním delegátem. Dohoda měla jednu zásadní slabinu. Upozornil na ni v diskusi ve Státní radě v Londýně 9. května národně socialistický poslanec prof. V. Klecanda. Pouze na sovětském vrchním velení záleželo určení rozsahu a doby trvání pásma válečných operací. Na Klecandovu interpelaci odpověděl H. Ripka, že jde o otázku důvěry. V tomto bodě se prý dohoda nedá právnicky určit, ale jinak je "přímo jedinečná". Sovětský spojenec prý má sám zájem na tom, aby čs. orgány vybudovaly co nejrychleji vlastní suverénní brannou moc, aby se ulehčilo sovětské armádě v jejích naléhavých bojových úkolech.64)
Obdobnou dohodu úřady Velké Británie a USA odmítly uzavřít s poukazem, že vzhledem k situaci na frontě není nezbytná. Sovětský svaz vyjádřil politování nad snahou čs. zahraniční služby sjednat tuto dohodu i s dalšími spojenci antifašistické koalice. Čs. ministerstvo zahraničních věcí však nepřestalo usilovat o vyváženou vojenskou spolupráci jak se SSSR, tak s Velkou Británii. 10. května žádal H. Ripka na obědě s britským vyslancem P. B. Nicholsem, aby na čs. území obsazené sovětskými vojsky poslala Velká Británie alespoň vojenskou misi, "protože máme zájem, aby naši lidé vedle sovětských vojáků viděli také britské vojáky".65) Počátkem srpna byl britský ministr zahraničních věcí A. Eden interpelován v poslanecké sněmovně, proč jeho úřad neuzavřel dohodu o prozatímní správě čs. osvobozeného území, ačkoli obdobnou dohodu…
52) Záznam o jednání čs. a sovětských vojenských představitelů 2. 3. 1944, in: SNPD, c. d., s. 168.
53) Záznam rozhovoru V. A. Zorina se Z. Fierlingerem 7. 8. 1944, in: DM, c. d., s. 117.
54) Z Fierlingera pojily s prezidentem Benešem dobré osobní vztahy z minulosti i názory na úlohu SSSR v evropské politice. Na zásah prezidenta byl Z. Fierlinger r. 1941 znovu jmenován čs. vyslancem v Moskvě. Své rozhodnutí zdůvodnil E. Beneš nutností zachovat kontinuitu s první republikou i v diplomatickém úřadě v Moskvě. Fierlingerovo jmenování vyvolalo široký odpor mezi čs. vládními činiteli. Např. důrazně protestovali J. Masaryk a H. Ripka. Po prvním roce Fierlingerova působeni v Moskvě byl prezident znepokojen způsoby jeho práce, zvláště tím, že často jednal bez konzultaci s ním i čs. vládou. Prohlásil však, že jej nemůže z Moskvy odvolat, neboť je zde teprve krátkou dobu. V listopadu 1943 si prezident povzdechl: "Co já jsem se ho už zachraňoval ze situací, které by ho bývaly stály kariéru. Co ten mi všechno vyvedl!" (in: DHČP, c. d., s. 406). Vzájemné odcizování E. Beneše a Z. Fierlingera nastalo od prosince 1943, kdy Fierlingerovo prosazování zájmů sovětského státu bylo otevřenější a důraznější. 1. července 1944 vyvrcholilo další kolo zápasu čs. vlády o odvolání Z. Fierlingera z Moskvy, Prezident souhlasil s požadavkem vlády s tím, že odvolání bude provedeno až po válce, aby nenastaly komplikace se SSSR a čs. levicí. (Deníkové záznamy H. Ripky 1. 7. 1944, SÚA Praha, fond H. Ripka) Na podzim a na sklonku r. 1944 čs. vláda opětovně konstatovala, že čs. vyslanec v Moskvě jedná "samostatně, proti jejím instrukcím prosazuje komunistická, nečeskoslovenská řešení". (L. K. Feierabend, Soumrak čs. demokracie. Od jara 1944 po návrat do vlasti, Washington 1967, s. 97, 107) Prezident odpověděl. že Fierlingera jeho velvyslaneckého postu v Moskvě zbavit nemůže, protože proti tomuto řešení sovětská strana již vystoupila. Po válce se prý pro Z. Fierlingera najde nějaké uplatnění ve vnitřní politice, aby nekomplikoval práci čs. zahraniční služby. 4. dubna 1945 se Z, Fierlinger stal čs. ministerským předsedou. (Srv. blíže J. Firt, c. d.; L. K. Feierabend, c. d.)
55) K. Gottwald, Československé listy 15. 1. 1944; J. Šverma, tamtéž, 1 2. 1944.
56) Z Fierlinger MZV Londýn 15.4.1944, AMZV, fond LA depeše došlé, č. 1108.
57) Z. Fierlinger - MZV Londýn 16. 6. 1944, AMZV, fond LA depeše došlé, č. 1366, 1190.
58) Z Fierlinger E. Benešovi 13.3.1944, AMZV, fond LA depeše došlé č. 712.
59) Záznam rozhovoru V. A. Zorina se Z. Fierlingerem 14. 7.1944, in: DM, c. d., s. 104.
60) J. Masaryk Z. Fierlingerovi 9.3. 1944, fond LA depeše odeslané č. 773.
61) E. Beneš, Šest let exilu, c. d., s. 393-394.
62) Deníkové záznamy H. Ripky 22. 2. 1944, SÚA Praha. fond H. Ripka; L. K. Feierabend, Soumrak čs. demokracie, Washington 1967, s. 30.
63) SÚA Praha, PMR-L, projevy 42, 11. 3.1944.
64) Zápis XXI. plenární schůze Státní rady 9.5. 1944, AMZV, fond LAd 210.
65) Deníkové záznamy 10.5.1944, SÚA Praha. fond H. Ripka.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz