Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity

a československo-sovětský konflikt roku 1944

V.

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

uzavřel s belgickou, holandskou a norskou vládou. Odpověď zněla: "Vzhledem k současnému rozpoložení spojeneckých vojsk nesloužila by anglo-československá dohoda podobného rázu nyní žádnému praktickému cíli".66) Edenovo prohlášení podle Z. Fierlingera změnilo "z kořene celé mezinárodní postavení Československa, jehož ´východní orientace' nebyla už na Západě brána v pochybnost, nýbrž přiznána jako skutečnost, se kterou třeba počítat. To samozřejmě muselo mít přirozené důsledky též pro politiku čs. vlády".67) V průběhu r. 1944 bylo stále zřetelnější, že ze strany západních demokracií byla vůči ČSR uplatňována politika neinteresování. Již v lednu britské ministerstvo financí zamítlo Feierabendův návrh na uzavření smlouvy o půjčce a pronájmu k vyzbrojení čs. armády po válce. Na zákrok britského zahraničního úřadu v Británii nebyly vytištěny peněžní poukázky pro čs. osvobozená území. Důvodem tohoto postupu byla před čs. vládními místy tajená informace, že Československo bude osvobozeno pouze sovětskou armádou a že britská a americká armáda se na osvobozování nebudou podílet.68) Znepokojení čs. představitelů se část západních diplomatů snažila rozptýlit bagatelizujícími komentáři, jiní nepopírali učiněné koncese Sovětům, ani svůj souhlas s těmito kroky. Např. americký velvyslanec v Moskvě W. A. Hariman tvrdil, že "Stalin nechce zbolševizovat střední a východní Evropu, ale chce, aby obranná a vojenská politika této oblasti byla založena na vojenském středu sovětském".69)

U příležitosti angloamerické invaze do Francie vystoupil český prezident v britském vysílání pro Československo. Znovu vyzval čs. občany bez rozdílu tříd a stran k vlastnímu boji: "Je to věcí naší cti, naší budoucnosti a naší slavné národní tradice." Ve svém projevu pokládal za nutné zdůraznit, že "v ničem jsme se vnitropoliticky předem nikomu nezavázali a o naší vnitřní politice a o budoucích našich poměrech rozhodne svobodnou, demokratickou a spravedlivou dohodou lid český, slovenský a karpatoruský sám".70°) Také v tzv. Vzkazu domácím odbojovým skupinám z 16. července, v němž nastínil svá stanoviska k odboji v poslední fázi války, vyzval k "branné revoluci". Zdůraznil, že po válce se SSSR nebude vměšovat do čs. vnitřních poměrů více než u jiných států. Novou čs. orientaci Východ i Západ pokládal za životaschopnou, neboť jejím základem je spojenecká spolupráce, která bude pokračovat i po válce. Sovětský svaz bude potřebovat pomoc Západu při obnově válkou zpustošené země. Vítězné ukončení války v této době E. Beneš posunul na konec r. 1944, nejdříve na září-říjen. Byl si stále jist pozitivními výsledky jednání se SSSR o vojenskou pomoc připravovanému čs. vojenskému vystoupení a ujistil odbojáře, že zcela určitě obdrží dodávky zbraní. Prezidentova představa o součinnosti povstaleckých slovenských jednotek s Rudou armádou, operující u slovenských hranic, spočívala v přechodu slovenských jednotek na sovětskou stranu. Slovenští vojáci měli posílit řady I. čs. armádního sboru ve SSSR.71)

Deníkové záznamy H. Ripky z 1. července dokumentují. že prezident sledoval vývoj událostí s většími obavami, než bylo z výše uvedených vzkazů do vlasti patrné. Těžce pociťoval jednostrannou závislost, do které se Čs. zahraniční politika dostávala. Chtěl ji překlenout uzavřením československo-francouzské deklarace, a proto dal H. Ripkovi pokyn k její rychlé diplomatické přípravě. Se znepokojením očekával situaci v Československu po osvobození. S jistotou předpokládal, že poválečného zvratu bude využívat KSČ. "Mimoto komunisté by byli ohromně posíleni," konstatoval prezident, "tím, kdyby u nás v zemi byla zároveň také Rudá armáda,"zejména kdyby tam zůstala delší dobu. Nesmíme míti iluzí o tom, kdyby Sověty viděly, že se to dá u nás zkomunizovat, budou to podporovat!" Na Ripkovu poznámku, že rozhodná většina národa komunismus nechce a má z něho strach, E. Beneš chmurně dodal, že se tedy může národ rozdělit na dva ostře nepřátelské tábory. Úvahu zakončil fatalisticky nadějí, že SSSR bude dost realistický, aby pochopil, že celkový vývoj „jinde" ještě není tak daleko, aby tam mohl zavádět "etatistický režim", "k němuž však vývoj jistě spěje".72)

* * *

Diplomatický zápas čs. prezidenta o mezinárodně kodifikovanou obnovu čs. státnosti v hranicích z r. 1937 během druhé světové války vážně komplikovala existence satelitu nacistického Německa - Slovenské republiky s poměrně pokojnou vnitropolitickou situací. Anglický slovakista historik R. W. Seton-Watson potvrdil v říjnu 1944, že v britských politických kruzích panovalo mínění, že Slováci jsou v Tisově režimu, profitujícímu z válečné konjunktury, spokojeni a že si obnovu ČSR nepřejí.73) Tento dojem jako by stvrzoval lhostejný vztah slovenské krajanské obce v Kanadě a USA k čs. zahraničnímu odboji a protibenešovská vystoupení M. Hodži a Š. Osuského v emigraci apod. Armáda slovenského státu bojovala na východní frontě proti SSSR. Slovenská zfašizovaná vláda vyhlásila válku všem mocnostem antifašistické koalice. Za této situace by další pasivita či věrnost obyvatelstva na Slovensku bratislavskému režimu mohla mít za následek, že by Slovensko nebylo pokládáno za spojenecké území, ale za zvláštní okupační zónu, v níž by se neuplatňovaly pravomoci čs. vlády. Československu mohly být způsobeny vážné územní ztráty - od Maďarskem uchvácených oblastí až po celé Slovensko. Z těchto důvodů mělo pro E. Beneše a čs. vládu povstání na Slovensku mimořádný význam mezinárodněpolitický. Povstalecké vystoupení mělo před celým světem stvrdit slovenskou negaci 14. března 1939.

Úvahami o povstání na Slovensku se E. Beneš zabýval delší dobu. 20. února 1943 žádal slovenské odbojáře, aby objasňovali slovenské veřejnosti nepříznivé světlo, do kterého Slovenská republika dostala slovenský lid v očích demokratického a kulturního světa. Jedině boj čs. emigrace za obnovu ČSR "zachránil Slovensko a Slováky, aby nebyli pokládáni na konci války za poražený národ".74) V česky a slovensky proneseném rozhlasovém projevu ze dne 13. března 1943 ke Slovákům je čs. prezident vyzval, aby potírali stávající režim a podporovali válečné úsilí Spojenců. Zároveň upozornil na možné (i další) slovenské územní ztráty v případě, že v Maďarsku vypukne protifašistický převrat dříve než na Slovensku.75)

Dne 25. listopadu 1943 čs. vláda vydala první plán na vojenské povstalecké vystoupení na Slovensku za nastolení čs. svrchovanosti. Povstání mělo proběhnout nejpozději při kapitulaci Maďarska nebo pádu Německa. 3. února 1944 E. Beneš ve zmíněném projevu ve Státní radě v souvislosti s přípravou povstání již mohl konstatovat, že současný vývoj na Slovensku jej naplnil "přímo nečekaným uspokojením". Slovenská část republiky prý poskytne čs. zahraničnímu odboji velké služby.76)

Na jaře 1944 Štáb pro vybudování branné moci při ministerstvu národní obrany dokončil obecné směrnice pro vojenskou akci na Slovensku. Pro plány vojenského povstání, řízeného londýnským MNO, se podařilo získat skupinu slovenských důstojníků v čele s pplk. Jánem Golianem. Konspirativní Slovenské vojenské ústředí pracovalo v budově Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici.77) K definitivnímu ustanovení vojenského a politického vedení povstání došlo v květnu 1944. Dne 14. května byl pplk. Golian jako velitel Slovenského vojenského ústředí SVÚ pověřen prezidentem E. Benešem k vedení vojenských akcí na Slovensku.

Dne 26. května zaslal ministr S. Ingr J. Golianovi pokyny pro povstání slovenské armády. Podle nich slovenská armáda, dislokovaná na východním Slovensku, měla jednotlivě i v útvarech přecházet na sovětskou stranu. Od června 1944 až do vypuknutí povstání probíhala mezi Ingrem a Golianem výměna představ o podobě připravovaného povstání. Konkrétní příprava plánu byla v rukou SVÚ. Pro čs. MNO se vojenská situace na Slovensku stávala stále nepřehlednější. Navrhované plány povstání dotvářelo z mezinárodněpolitických a vnitropolitických hledisek, jež často zastiňovala čistě vojenské aspekty. Jak čs. prezident, tak ministr národní obrany nepředpokládali, že povstání bude mít výrazně úspěšný vojenský efekt. Za nepříznivých podmínek odhadovalo čs. vojenské velení dobu trvání povstání na několik dnů.78) Čs. představitelé' se domnívali, že vojenské zhroucení Německa nastane do konce r. 1944 a že se do té doby povstalecká armáda na Slovensku za pomoci Spojenců udrží. Podstatné bylo, aby v závěrečné fázi války na československém území bojovala slovenská armáda pod velením československé vlády. Povstalecká slovenská armáda měla tvořit důležitou část nové čs. branné moci. Jako taková měla být i uznána za spojeneckou armádu. Z těchto důvodů bylo žádoucí, jak formuloval ve svých komentářích ke Golianovým návrhům plánu povstání ministr S. Ingr, aby „slovenská účast na vlastním osvobození" byla aktivní a rozhodující. Tíha bojů, a tím i sláva osvoboditele neměly být přesunovány pouze na: Rudou armádu.

S. Ingr nesouhlasil s koncepcí plánu SVÚ na uvolnění karpatských přechodů pro Rudou armádu, neboť, podle Ingrova mínění, by povstalecké jednotky "nepřispěly ničím k osvobození země, nýbrž by trpně vyčkávaly a zasáhly teprve, když by měly zabezpečenu podporu ruské přesily".79) Čs. ministr obrany předpokládal součinnost se sovětskými vojsky, nikoli však zvláštní sovětskou ofenzivu na Slovensko: "Nemohu se odvážit požadovat od Rusů, aby na Slovensko vyslali přesilu, kterou potřebují patrně na důležitějších směrech. "80) Čs. strana se snažila zainteresovat sovětského spojence na myšlence přímé vojenské součinnosti sovětských vojsk se dvěma východoslovenskými divizemi rozloženými na hranicích v Karpatech. Tyto návrhy se nekryly se sovětskou představou o postavení vlastního vojenského faktoru při osvobozování Slovenska.

Sovětská armáda měla v představách čs. MNO přijít na Slovensko jako spojenec zabezpečující území, které by se vlastně povstáním čs. vojenských sil osvobodilo z velké části samo. Čs. MNO nemělo přesné informace o strategických záměrech útočících sovětských armád. Domnívalo se, že v nejbližším období nastane útok v československém směru a chtělo s ním vlastní povstalecké vystoupení časově sjednotit. 10. srpna telegrafoval z Moskvy Z. Fierlinger, že se v srpnu chystá velká sovětská ofenziva, v níž Rudá armáda pronikne do českých zemí a hluboko do Německa. 81)

Poznámky

66) Z. Fierlinger, c. d., s. 316.

67) Tamtéž

68) Deníkové záznamy 5. 6. 1944, fond H. Ripka; L. Feierabend. c. d. s. 13

69) Záznamy a rozhovory: 5. 5.19441. Ducháček, AMZV, fond LAd 128.

70) E. Beneš, Šest let exilu, c.d. s. 233.

71) E. Beneš Vzkaz domácímu odboji 16.7. 1944. in: SNPD, c. d. s. 238-245.

72) Deníkové záznamy 1.7. 1944, SUA Praha, fond IH. Ripka.

73) Záznamy a rozhovory: 21. 10. 1944 M. Hník, AMZV, fond LAd 128.

74) E. Beneš slovenskému odboji 20.2. 1943, in: SNPD, c. d., s. 55.

75) E. Beneš. Šest let exilu, c. d., s. 196-202.

76) Tamtéž. s. 390-391.

77) Ke vzniku SNP viz blíže J. Jablonecký, Z ilegality do povstania, Bratíslava 1969; tentýž, Povstanie bez legend, Bratislava 1990.

78) Srv. Zprávu Hlavního velitelství čs. branné moci o průběhu vojenských událostí na Slovensku od srpna do října 1944, 10. 11. 1944, in: SNPD, c. d., s. 822-831.

79) S. Ingr J. Golianovi 7. 8. 1944, 10. 8. 1944, in: Vališ Z., Míse ze Slovenska do Sovětského svazu 1944, Historie a vojenství. 1991, č. 2. dokument č. 8, s. 152.

80) Tamtéž.

81) Z. Fierlinger MZV Londýn 10.8.1944, AMZV, fond LA depeše došlé č. 1632