I.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
Ve válečných letech 1943-1944 vstupovala do praktické roviny nová linie čs. zahraniční a vojenské politiky. Jejím tvůrcem byl prezident E. Beneš. Politika "mostu mezi Východem a Západem" měla v Československu umožnit vyrovnání vlivů SSSR a západních demokracií: "My budeme dělat politiku," konstatoval E. Beneš, "rovnováhy vlivu Západ i Východ, 50 %-50 %.“1) Nová zahraničněpolitická linie vycházela z existence protifašistické východozápadní aliance. Předpokládala, že konvergence zájmů západních spojenců a Sovětského svazu se v poválečném období rekonstrukce ještě prohloubí a že se stane dlouhodobým pilířem mezinárodních vztahů.
K narušení dosavadní převažující prozápadní československé orientace přivedla E. Beneše rovněž celá řada neblahých zkušeností. Mnichovské selhání demokratických mocností Západu - Francie a Velké Británie - se stalo chronicky palčivým prvkem prezidentova myšlení. Rezervovaný či obojaký přístup Francouzů a Britů k československým zájmům a státnosti pokračoval i po vypuknutí druhé světové války: několikaleté neplnoprávné postavení československé exilové vlády, spory o uznání právní kontinuity ČSR a anulaci Mnichova, o legalitu Slovenské republiky, počáteční benevolence k protičeskoslovenskému separatismu části českých Němců vedených W. Jakschem, váhavé postoje k odsunu Němců, promaďarské nálady u vlivné skupiny britských politiků, favorizování zájmu Polska na úkor ČSR, konfederační projekty, omezující československou suverenitu či nerespektující územní integritu Československa v hranicích z roku 1937. Ještě 7. července 1943 navrhl britský ministr zahraničí A. Eden vytvoření federativního státu z ČSR, Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. 2)
Od nového pojetí Československé republiky jako mostu mezi Západem a Východem E. Beneš očekával zvýšení významu československé diplomacie ve stycích mezi západními spojenci a SSSR, a tím i vytvoření širšího prostoru pro vlastní samostatnější politiku a realizaci československých národních zájmů. Specifické postavení ČSR mezi spojeneckým Západem a spojeneckým Východem mělo posilovat československou suverenitu tak, aby se obnovený stát již nestal pasivním objektem velmocenské politiky. Nová zahraničněpolitická linie navazovala na nenaplněné úsilí meziválečného Československa o reformu mezinárodního řádu, v němž by získaly respektovanou a svébytnou úlohu i střední a malé státy. Tyto Benešovy představy nebyly zcela v souladu s britskou válečnou diplomacií, jež se snažila zavázat USA a SSSR, aby nenavazovaly jakékoli smlouvy s menšími státy před mírovou konferencí. Prezident E. Beneš nerespektoval tuto snahu Britů s tím, že jde o imperiální uzavírání dveří diplomatického klubu před příslušníky malých národů.3)
Ruskou kartu používala Benešova aktivní diplomacie v Londýně úspěšně. Ještě před podepsáním československo-sovětské smlouvy r. 1943. S její pomocí nutila lavírující Brity k postupné akceptaci čs. návrhů, požadavků a stanovisek.
Prvním konkrétním plodem nové linie čs. zahraniční politiky byla spojenecká smlouva se Sovětským svazem z 12. prosince 1943. Ta měla být vyrovnána nezbytnými spojeneckými smlouvami se západními demokraciemi. E. Beneš si nepřál, aby západní demokracie odevzdaly střední Evropu do neomezeného vlivu Sovětského svazu a neúčastnily se uspořádání jejích poměrů. "Nechci, aby jejich vítězství bylo příliš veliké," konstatoval o Sovětech podle záznamu J. Smutného. "Pokud by se tak stalo, byli by se svým komunismem nesnesitelní.,,4) V posledních letech války byl čs. prezident stále více přesvědčen, že SSSR překonal bolševickou etapu a dozrál ke standardní partnerské spolupráci s demokratickým světem. Rozpuštění Komunistické internacionály, spolupráce SSSR s Velkou Británií a USA v antifašistické koalici vedly E. Beneše k představě, že "systém sovětského socialismu musí se vyvíjet napravo",5) že sovětská zahraniční politika pod Stalinovým vedením rezignuje na proletářsko-internacionalistický export revoluce. Mezi sovětským socialismem a kapitalismem bude docházet k toleranci, vzájemnému sbližování a přejímání podstatných atributů.6)
Nezbytnost spojenectví obnovené ČSR se SSSR zdůvodňoval E. Beneš i svou prognózou, podle níž po válce bude Sovětský svaz hrát dominantní úlohu v evropské mocenské politice.7)
Od spojenecké smlouvy se Sovětským svazem očekával především záruku obnovy ČSR v jejích hranicích z r. 1937 a posílení vnější bezpečnosti státu, aby bylo zabráněno jakékoli budoucí německé hrozbě. "Jsem si skoro jist, že jako v minulosti," svěřil se 29. září 1943 L. K. Feierabendovi poté, co Velká Británie odmítla jeho nabídku na spojeneckou smlouvu, "nemají (Angličané) ani nyní žádný zájem o naši evropskou oblast. Neležíme na moři, jsme v srdci Evropy, jsme jim dalekou a neznámou zemí, jak by řekl Chamberlain".8) Benešova "východní diplomacie" r. 1943 byla posilována vývojem na válečných frontách. Po obratu u Stalingradu se sovětské armády daly na postup do východní a střední Evropy, zatímco postup západních spojenců v Evropě byl i po dlouho odkládaném otevření druhé fronty zpomalen. V druhé polovině r. 1943 nebylo již pochyb o tom, že proti původním předpokladům dojde k osvobozování ČSR nejprve z východu a že určitá část čs. území bude obsazena sovětskými spojeneckými vojsky. Sovětský vojenský faktor na území ČSR mohl za absence čs.-sovětských spojeneckých svazků a záruk vést k nežádoucím státoprávním změnám a k závažným protidemokratickým vnitropolitickým zvratům, inspirovaným komunisty.
E. Beneš čs. komunistům nedůvěřoval. Jeho vztah k nim vystihla výstižně slova L. K. Feierabenda: "Beneš nikdy našim komunistům na rozdíl od Sovětského svazu plně nevěřil, ale byl ochoten jim v mnohém ustupovat, aby si zajistil přízeň Sovětů"9) Po zkušenostech z meziválečného Československa prezident chápal jejich úlohu jako disciplinovaného nástroje sovětské zahraniční politiky. Přechod moskevského vedení KSČ k politice široké národní fronty od "dělníka k továrníkovi", odvrat od negativního hodnocení jeho osoby a čs. odboje z let 1939-1941, ke spolupráci označoval za "taktizování". Pověřil náčelníka vojenské mise v SSSR plk. H. Píku, aby zjistil skutečné politické a státoprávní cíle čs. komunistů v SSSR, skryté za agitačním nánosem. Odpověď přišla v Píkových depeších z 27.-28. 8. 1942 a 17. 9. 1942: 10) Stále mnoho komunistů vyznává ideu ČSR jako státu diktatury proletariátu a součásti sovětské federace. Dalším názorovém proudem bylo pojetí ČSR jako státu "liberalistické demokracie" se silnou komunistickou stranou a dominantním vlivem Sovětského svazu
Sovětizace Československa se měla uskutečnit v závěru války. Rozhodující úlohu mělo sehrát partyzánské hnutí, řízené kádry ze sovětských a čs. komunistických výsadků, uskutečňovaných bez vědomí čs. vlády. Při sovětizaci státu měla napomáhat politická činnost sovětské armády, rozvíjená ihned od vstupu na čs. území. Mimořádný význam byl v tomto smyslu přikládán též československé vojenské jednotce v SSSR, kterou sovětské velení za pomoci čs. komunistů dostávalo pod svůj vliv. Stanovenému cíli odpovídaly i propagační směrnice. Vědomí Čechů, Slováků a podkarpatských Rusínů mělo byt ovlivňováno tezí, podle níž jediným osvoboditelem Československa je SSSR. Prezidentovi Benešovi a vládě v Londýně byla přisouzena úloha představitelů neblaze zaniklé první ČSR a politiků, kteří jsou plně odpovědni za Mnichov 1938.
Čs. komunisté v Moskvě proto zaměřili svou odbojovou činnost na rozpoutání partyzánské války v českých zemích a na Slovensku. Partyzánský předvoj měl působit jako podpůrný činitel pro následné vojenské operace Sovětské armády. Tato koncepce negovala plány na povstání, vypracované československým ministerstvem národní obrany v Londýně. O možnosti obnovy "demokratické, benešovské ČSR" čs. komunisté v SSSR uvažovali pouze v tom případě, kdyby se sovětská armáda do střední Evropy vůbec nedostala. Kromě informací o politických cílech čs. komunistů v SSSR mělo ministerstvo zahraničí zprávy o agitaci komunistů na Slovensku za sovětské Slovensko.
Podpisem čs.-sovětské spojenecké smlouvy a následujícími přímými kontakty s J. V. Stalinem chtěl E. Beneš eliminovat sovětskou podporu mocenským ambicím čs. komunistů, zajistit možnost existence demokratických sil v poválečném Československu a uchránit čs. společnost před občanským rozvratem, jak se rýsoval v Polsku, Jugoslávii a Řecku. Slovy Jana Masaryka E. Benešovi "důležité je, aby Moskva jim (komunistům - J. R.) dala pokyn, aby hledali řešení jen v rámci Československé republiky".11)
Smlouva měla být právní pojistkou sovětského nevměšováni. Již na počátku čs.-sovětského jednání o uzavření spojenecké smlouvy v lednu 1943 E. Beneš …
1) Rozhovor E. Beneše s Msgre Kaczyllskim, 21. 8. 1943, in: Dokumenty z historie čs. politiky 1939-1943, cd. L. Otáhalová. M. Červinková, 1.. Praha 1966, s. 360-361; K Benešově ruské politice v letech 1943-1944 viz blíže T. Brod, Moskva. objetí a pouto. naděje a hrozba, Československo a Sovětský svaz v letech 1939-1945. Praha 1992; I. Pfaff, Tragédie plná omylů, Kritický portrét Edvarda Beneše, Reportér. 1990. č. 9. příloha. Oba autoři bez přihlédnutí k souvislostem spojenecké politiky i koncepci E. Beneše mu jednostranně přičítají vinu za ztrátu čs. suverenity. "Beneš tu zcela dobrovolně a z vlastní iniciativy, aniž k tomu byl Sověty sebe méně nucen, vydal československou suverenitu úplně na milost a nemilost Sovětům" (I. Pfaff o moskevských jednáních v prosinci 1943, c. d.. s. IX). Objektivnější pohled podala studie F. Janáčka a J. Němečka. Reality a iluze Benešovy "ruské" politiky 1939 -1945. in: sb. Edvard Beneš, československý a evropský politik. Praha 1994, s. 71.
2) Viz blíže H. Hanak. Prezident Beneš, Britové a budoucnost Československa 1939-1945, Historie a vojenství. 1995. č. I, s. 32.
3) Tamtéž, s. 31.
4) Tamtéž, s. 17.
5) E. Beneš, Demokracie dnes a zítra. Praha 1946, s. 262
6) Viz blíže E. Beneš, tamtéž; Nová slovanská politika. Praha 1946.
7) "Francie se ukázala neschopnou, vyčerpanou mravně i fyzicky a bude to trvat hodně dlouho, nežli se vzchopí a bude zase hrát nějakou roli v evropské politice. Anglie sice v této válce je hlavní evropskou mocností, ale právě průběh války povede k jejímu sblížení s Amerikou, za čas Anglie ztratí zase přímý zájem na Evropě. Německo bude úžasně vyčerpáno a všichni budou mít společný zájem na tom, aby se už nemohla opakovat historie jako po poslední prohrané válce a vynasnaží se, aby Německo nebylo dlouho dobu válečným nebezpečím Evropy. Bude tu tedy jedině Rusko jako jediná evropská velmoc." (E. Bencš 12.7. 1941. in: DHČP, c. d., s. 242.)
8) L. K. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou, od jara 1943 do jara 1944, Washington 1966, s. 86.
9) L. K. Feierabend, Soumrak demokracie, Londýn 1986, s. 289
10) Viz blíže O. Janeček, Na cestě k Národní frontě. Odboj a revoluce - zprávy. 1969, č. 4, s. 145. 11) J. Masaryk, E. Benešovi 13. 5. 1943, in: Slovenské národné povstanie - dokumenty, ed. V. Prečan, Bratislava 1965, s. 75.
.
.
Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity
a československo-sovětský konflikt roku 1944
II.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
vzkázal do Moskvy, že Československo chce být "spolehlivým spojencem" SSSR, nikoli jeho "vazalem a nástrojem v diplomatické hře".12) Článek čtvrtý podepsané smlouvy pak stvrzoval zásadu "vzájemného respektování své nezávislosti a svrchovanosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu".13) J. V. Stalin v osobním rozhovoru ujistil E. Beneše, že se sovětský vzor nehodí na československé podmínky a že se sovětská politika nehodlá angažovat na vnitropolitické scéně ČSR.14) E. Beneš byl přesvědčen o hodnověrnosti těchto slibů. Byl si jist, že sovětský pohled na roli ČSR v mezinárodních vztazích je identický s jeho představami, a proto bude SSSR podporovat obnovu Československa jako silného a samostatného státu, že Sověti akceptovali představy čs. vlády o osvobození Československa.
* * *
Šrámkova vláda se přípravou povstání v okupované vlasti začala zabývat r. 1941. Při ministerstvu národní obrany byla zřízena tzv. Studijní skupina, později zreorganizovaná na Štáb pro vybudování čs. branné moci. V jeho čele stál gen. Bedřich Neumann-Bohuš Miroslav.
Podle propozic vlády mělo povstání vypuknout. na okupovaném československém území v okamžiku, jakmile se spojenecké armády přiblíží k čs. hranicím. Na domácí půdě bude zformována 1. čs. armáda pod velením čs. ministerstva národní obrany. Na povstalecké území se přemístí londýnská vláda i prezident. Čs. vojenské velitelství bude za součinnosti se všemi spojenci řídit povstání a vojenské operace i v dalších oblastech státu až do úplné obnovy státní svrchovanosti.
Původní plány vycházely z odhadu, že nejdříve budou osvobozeny české země. Z jednání vojenské porady u prezidenta 22. ledna 1942 vyplývá, že se počítalo s vytvořením silné domácí armády o 12-15 divizích. Tato armáda měla být mocenským nástrojem vlády při obnově státu v hranicích z roku 1937 a při opětovném státoprávním spojení českých zemí se Slovenskem. Předpokládalo se, že po bojovém vystoupení v českých zemích vystoupí proti bratislavskému režimu i proti Maďarsku, které okupovalo část Slovenska a Podkarpatskou Rus. Existence silné domácí armády měla být i záštitou proti sovětskému mocenskému vlivu: "Kdyby i Rusové šli na Slovensko, případně dále, potřebujeme svoji armádu. Je to politická otázka“. 15)
Předběžná jednání se západními spojenci o vojenskou pomoc povstání vedla čs. vláda od konce r. 1942. Jednání však uvízla na mrtvém bodě. Britové odmítli vyčlenit síly čs. letectva pro připravovanou akci. V květnu 1943 se E. Beneš obrátil na USA. Žádal o provedení transportu vojenského materiálu a osob před vypuknutím povstání, přepravu 1000 čs. vojáků na povstalecké území a podpůrný zásah amerického letectva a výsadkářů.16) V první polovině r. 1943, kdy úvahy o možné čs.-sovětské spojenecké smlouvě byly v plném proudu, zasáhl do československých žádostí o vojenskou pomoc Sovětský svaz. Z vlastní iniciativy nabídl čs. vojenským činitelům pomoc. Na tyto sovětské podněty čs. MNO nereagovalo, neboť stále počítalo s britskou pomocí. Protože se však britský zdrženlivý postoj nepodařilo zvrátit, byla od července a srpna 1943 zahájena sondážní jednání se SSSR. 17)
Sovětská vojenská pomoc měla být směrována především na podporu předpokládaného povstání na Slovensku, později i pro české země. Zdůrazňovala se potřeba dodat do Československa během pěti dnů od vzniku povstání výzbroj pro 50 000 - 70 000 mužů, dále letecká přeprava naší vojenské jednotky ze SSSR na území republiky a podpora bombardovacím letectvem. 18) I v průběhu jednání se Sovětským svazem se čs. vojenské kruhy opětovně snažily zainteresovat své britské kolegy na vojenské akci v Československu. Osvobozenecká I. čs. armáda měla být zformována z povstalecké slovenské armády, mobilizovaných čs. občanů, čs. důstojníků a vojenských specialistů z Velké Británie a z I. čs. armádního sboru ve SSSR.19) Z těchto důvodů čs. vojenská mise ve SSSR usilovala, aby čs. jednotky ve SSSR prováděly především výcvik pro úkoly při osvobozování vlasti a nebyly nasazovány do frontových bojů. Toto zaměření se nepodařilo pro odpor sovětského operativního velení a části velitelského sboru čs. jednotek ve SSSR prosadit.
Dne 14. října 1943 hlásil čs. vyslanec v SSSR Z. Fierlinger do Londýna, že sovětská vláda poskytne maximální podporu při materiálním zajištění povstání, při organizaci čs. jednotek v SSSR i budování nové armády doma.20) Optimistickou zprávu obdržel z Moskvy čs. ministr národní obrany S. Ingr i od náčelníka čs. vojenské mise plk. H. Píky. 12. 11. 1943 hlásil: "Dostane se nám plné podpory, množství a druhy zbraní budou připraveny podle našeho plánu. Doprava bude zajištěna sovětskými letadly jak před vznikem povstání, tak za operace".21) Počátkem prosince H. Píka předložil sovětskému generálnímu štábu československý plán na povstání na Slovensku.
Za rokování v Moskvě v prosinci 1943 se E. Beneš vojenským memorandem pokusil zainteresovat sovětské představitele na podpoře čs. vojenského plánu. Sověti slíbili E. Benešovi vyhovět všem čs. vojenským požadavkům, obsaženým v plánu čs. MNO,22) včetně představy, že "na slovenské území (budou dopraveny nejdříve čs. jednotky ze SSSR na podchycení a roznícení povstání, a pak teprve jednotky sovětské".23) Pro použití v povstání na Slovensku měla být zformována 2. čs. paradesantní brigáda v SSSR. Výcvik 1. čs. brigády měl být doplněn pro výsadkové úkoly. V souvislosti s připravovanou čs. vojenskou akcí na Slovensku mělo být organizováno čs. stíhací letectvo.
Čs. velitelský sbor ve SSSR měl být posílen asi o 150 důstojníků z Velké Británie apod.24) E. Beneš na sovětskou žádost přislíbil, že čs. vláda zahrne do svých bojových plánů i partyzánské skupiny a vyzve národy k aktivizaci ozbrojeného odboje. 25) Poté obdržel od J. V. Stalina osobní slib, že sovětská armáda poskytne připravovanému čs. vystoupení na Slovensku maximální pomoc. Československé vojenské memorandum Sovětům zdůrazňovalo, "abychom mohli provést odzbrojení německých jednotek na našem území silami vlastní armády, jak vytvořené doma, tak i v zahraničí, jejíž jednotky by byly urychleně dopraveny do vlasti". Apelovalo na sovětskou stranu, aby na spojeneckých konferencích pomáhala prosadit čs. požadavek, aby se čs. jednotky spolupodílely se spojeneckými velmocemi na předpokládané okupaci Německa a Maďarska.26)
Obavy čs. prezidenta z oslabení čs. svrchovanosti a "zkomunizování Československa" po vstupu sovětské armády na území ČSR27) vyvrátil sovětský vůdce tím, že souhlasil s Benešovým požadavkem, aby "všude s Rudou armádou vstupovaly na naše území vždycky naše vojenské jednotky, aby při obsazovaní našeho území, pokud to početně stačíme, bylo vždy počítáno s námi a naše vnitřní uspořádání respektováno a aby území naše bylo pak hned postupně odevzdáváno do naší vlastní správy civilní".28) Na zasedání Šrámkovy vlád 10. ledna 1944 prezident bagatelizoval politický dosah přítomnosti sovětské armády na osvobozovaném území. Zastával názor, že "obsazování evropského kontinentu na konci války se bude provádět všemi spojenci ve vzájemné shodě a dohodě. Naše hranice vůči Maďarsku budou obsazeny Rusy, Američany a Angličany společně s naším vojskem."29)
Nová linie čs. zahraniční politiky a podpis československo-sovětské smlouvy byly především dílem E. Beneše. Jeho koncepční myšlení a diplomatické zkušenosti byly čs. vládou plně respektovány, ačkoli resort ministerstva zahraničí byl ve vládě zastoupen dvěma ministry.
Ministr zahraničích věcí Jan Masaryk přenechával vedení zahraniční politiky prezidentovi a ke své ministerské funkci nepřistupoval koncepčně a s profesionálním zaujetím.30) Plnil spíše společenské úkoly, kde byl velmi úspěšný. Západním politickým komentátorům nebylo neznámo, že názory Jana Masaryka jako "obránce západní orientace" se často neshodovaly s linií čs. prezidenta.31) J. Masaryk se netajil svými obavami z výsledku moskevské cesty E. Beneše r. 1943. 32)
Státní ministr v ministerstvu zahraničních věcí Hubert Ripka, názorově bližší prezidentově zahraničněpolitickému myšlení, rovněž nepostupoval v rozhodování samostatně. Do svého deníku si poznamenal: ".., v zahraniční politice jsem zásadně Benešovi loajální, nic nedělám bez něho".33) Prezidentova východní politika, zvláště jeho koncese moskevskému vedení KSČ, vzbuzovaly nesouhlas u řady členů vlády, např. u ministra financí L. K. Feierabenda a premiéra J. Šrámka aj. Nicméně postoj vlády byl vůči prezidentovi disciplinovaný. Šrámkovu neochotu k ústupkům komunistům označil např. H. Ripka za typický doklad předválečného myšlení, které podceňuje nebezpečí komunismu.34) Ripkova úvaha byla v této době příznačná pro taktiku v jednání se…
12) E. Beneš Z. Fierlingerovi 11. 1. 1943, in: DHČP, c. d., s. 305.
13) Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR, in: E. Beneš, Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946, s. 480.
14) "Při všech dokumentech však Stalin vždy zdůrazňoval, že do věcí vnitřních jiných států se nemíchají." Zápis J. Smutného o jednání J. V. Stalina a V. M. Molotova s E. Benešem a Z. Fierlingerem 18. 12. 1943, in: Neznámé dokumenty z Benešovy cesty do Moskvy v roce 1943, ed. F. Janáček, M. Michálková, Historie a vojenství, 1992, č. 5 s. 151; viz též L. K. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou, c. d., s. 98.
15) Zápis o vojenské poradě u prezidenta republiky 22. I. 1942, BA fond J. Smutný 37/1.
16) ŠVBM - požadavky na USA 5. 5. 1943, in: SNPD. c. d., s. 71.
17) S. Ingr H. Ripkovi 30. II. 1943. in: SNPD. c. d.. s. 116: ..Když jsme nedostali uspokojivou odpověď od britských činitelů. uložil jsem našemu vojenskému zástupci v Rusku dne 10. 8. 1943, aby zahájil s ruskými vojenskými činiteli jednání o jejich pomoci pro naše území."
18) ŠVBM H. Píkovi 7. 8. 1943 - pokyny pro jednáni se SSSR. in: SNPD, c. d., s. 83.
19) Srv. V. Fic, Čs. buržoazní emigrace a přípravy SNP. in: ČMM, 93. 1974. s. 277~ tentýž Buržoazní emigrace a příprava povstání v okupovaném Československu. in: Dějiny socialistického Českos1ovenska, 3, 1980, s. 39.
20) Z. Fierlinger E. Benešovi 14. 10. 1943, in: DHČP, c. d., s. 393.
21) Zpráva Hl. velitelství čs. branné moci o průběhu jednání o zahraniční pomoc pro povstání na Slovensku 12. 12. 1944, in: SNPD, c. d., s. 869.
22) H. Píka S. Ingrovi o jednání E. Beneše se SSSR o vojenských otázkách, 3. l. 1944, in: SNPD, c. d., s. 131; ..Stalin dále konstatuje, že memorandum o vojenských věcech, jež mu prezident předložil, plně akceptuje". - Zápis J. Smutného o poradě 18. 12. 1943, in: Neznámé dokumenty z Benešovy cesty do Moskvy v roce 1943, c. d., s. 153; Memorandum o vojenských otázkách předložené E. Benešem sovětské vládě 16. 12. 1943, tamtéž, s. 162-167.
23) V. Fic, c. d., ČMM, s. 281.
24) Viz pozn. 20.
25) B. Laštovička, V Londýně za války. Praha 1978, s. 311, 327; Z. Fierlinger, Ve službách ČSR, II. Praha 1948, s. 308.
26) Memorandum o vojenských otázkách předložené E. Benešem sovětské vládě 16. 12. 1943, in: Neznámé dokumenty z Benešovy cesty do Moskvy v roce 1943, c. d., s. 162, 165.
27) E. Beneš 28. 9.1943, in: DHČP, c. d., s. 379; L. K. Feierabend, c. d., s. 132.
28) E. Beneš. Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947, s. 397-398.
39) L. K. Feierabend, c. d., s. 100; B. Laštovička. c. d., s. 308.
30) Viz blíže E. Táborský. Prezident Edvard Beneš between East and West. Stanford 1981. s. 197-202; Feierabend L. K., c. d., s. 54; tentýž, Soumrak demokracie, Londýn 1986. s. 189; sb. Jan Masaryk a čs. zahraniční politika, Praha 1991.
31) I.Ducháček 2.3.1944,AMZV,fond LAd,128.
32) O své úloze při koncipování čs.-sovětské smlouvy se j. Masaryk vyjádřil: ..Já jsem přirozeně za to zodpovědný jako ministr, ale mně to bylo prezentováno (rozuměj Ripkou), že prý je to dohodnuto s prezidentem. Vláda to schválila, prezident také, tak já musel kušovat. Ale já už toho začínám mít dost!" - Rozhovor J. Masaryka s A. Edenem 8. 10. 1943. in: DHČP. c. d., s.388.
33) H. Ripka 1. 7. 1944 - deníkové záznamy, SÚA Praha. fond H. Ripka.
34) Tamtéž.
Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity
a československo-sovětský konflikt roku 1944
III.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
SSSR a čs. komunisty, kterou zastávali mnozí demokratičtí politikové. Domnívali se, že je možné dalekosáhlými ústupky komunisty vtáhnout na pole parlamentní demokracie a pravidel demokratické diplomacie, a tak vyloučit jejich nekontrolovatelné radikální třídní postupy.
Čs.-sovětskou smlouvu pokládal E. Beneš za svůj osobní triumf. Hodnotu smlouvy uznávali i odpůrci čs.-sovětského sblížení. 35) Smlouva znamenala vysoký stupeň uznání ČSR v mezinárodním měřítku. Západní spojenci čs. krok pokládali za experiment, "který ukáže, co prý Sovětský svaz má v úmyslu se svými menšími sousedy po válce učinit".36) Nová čs. zahraniční politika se ocitla v obtížné palbě polemik. "Bylo třeba na všech stranách," vzpomínal E. Beneš, "vykládat, reagovat i protiútočit. .. Mnozí nám předpovídali těžká zklamání z toho, co zažijeme ze strany Sovětského svazu."37)
Z těchto důvodů zpravodajské služby čs. ministerstva zahraničních věcí věnovaly velkou pozornost ohlasu nového čs. zahraničněpolitického kursu v politických a diplomatických kruzích Západu. Vedle informačních šumů o "odhodlání SSSR respektovat režim jiných států a rovnost velkých a malých", o tom, že SSSR "nepomýšlí na rozšíření svých území a nechce nic sám obsazovat bez dohody se spojenci", že "nepomýšlí na expanzivní politiku, neboť potřebuje padesát mírových let na vzpamatování z válečných ztrát",38) se ozývaly varovné hlasy poukazující na to, že čs. politika prý opustila Západ, aniž využila všech možností. Představa, že ČSR buduje most v Evropě, je fikcí, ve skutečnosti napomáhá budovat železnou oponu.
Dne 8. listopadu 1943 jugoslávský diplomat sdělil svému čs. kolegovi, že po říjnové moskevské schůzce spojeneckých ministrů zahraničních věcí se ČSR ocitla v sovětské zájmové sféře. Později tuto informaci potvrdil i britský War Office. Moskevská konference spojeneckých ministrů zahraničních věcí poprvé projednávala otázky poválečné strategie. Účastníci jednání V. M. Molotov (SSSR), C. Hul (USA) a A. Eden (VB) údajně přesunuli ČSR do operační zóny sovětské armády, která se de facto rovnala poválečné sovětské politické zájmové sféře. E. Beneš pokládal tuto skutečnost za zcela hodnověrnou.
V pamětech kritizoval, že ani on, ani čs. vláda nebyli oficiálně či neoficiálně o rozdělení sfér zájmů velmocemi ze strany SSSR nebo ze strany západních demokracií informováni.39) Jistým náznakem posunu ve spojeneckých velmocenských sférách vlivu po moskevské konferenci byl okamžitý souhlas britského ministerstva zahraničních věcí s uzavřením čs.-sovětské spojenecké smlouvy po schůzce v Moskvě, ačkoli do té doby Velká Británie řadu měsíců Smlouvu nedoporučovala. Později, 22. května 1945, konstatoval prezident E..Beneš při přijetí gen. Z. Nováka, gen. K. Kutlvašra a pplk. F. Bürgera s nemalou otevřeností: "Uvažte, že my v zahraničí jsme byli do určité míry obětí spojenecké politiky... Byl to spor mezi Východem a Západem, mnohdy s námi nedobře zacházeli. Bylo to těžké dilema...Po konferenci v Teheránu jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry. Já to zjistil náhodně. Byly to hry zájmové politiky velmocí, v nichž jsme dělali vše, abychom prospěli národu."40)
Zdroje britské provenience hovořily o tom, že Československo se podepsáním spojenecké smlouvy se SSSR stalo satelitem této velmoci. S lítostí bylo konstatováno, že ve vztahu Západu k ČSR nastane ochlazení.41) Československá vláda prý jednostranně vložila osud do sovětských rukou a ohrozila demokracii ve své zemi.42) Katolická skupina ve Foreign Office rozšiřovala spekulace, že čs. zahraniční politika o styky se Západem nestojí. Z londýnské City zazněla otázka: "Jakou od nás chcete pomoc, vy jste přece svázáni s Ruskem!" V britské Dolní sněmovně rostlo přesvědčení, že Československo je v sovětské zájmové sféře, "do níž Anglie nemá a ani nemůže zasahovat".43) Poradce britského zahraničního úřadu pro otázky střední a východní Evropy prof. Lewis Namier tyto informace potvrdil. Vstřícnou čs. politiku k Sovětskému svazu pokládal za "jedině správnou a realistickou". V zájmu Velké Británie podle něho je, aby "se Rusko oženilo" s co největším počtem středoevropských a východoevropských zemí a nezasahovalo do teritorií, na nichž má britské impérium skutečný zájem. "Musíte vědět, že kdyby Sovětský svaz rozhodl, že se z Československa má stát sovětská republika, nehnou západní mocnosti ani prstem!"44)
Podobné kategorické komentáře Britů k podepsání čs.-sovětské spojenecké smlouvy jako by potvrzovaly mezi československými politiky v Londýně podezření, že ČSR je v britských plánech outsiderem, který nikdy nedosáhl toho stupně důležitosti, jakému se těšilo Polsko, Jugoslávie, Řecko a Němci okupované státy západní Evropy. Reakcí byly často zhrzené projevy ostentativního rusofilství.
Nedůvěru ze strany západních spojenců se čs. orgány snažily oslabit zdůrazňováním samostatných kroků a vlastních hodnot čs. politiky, nezávislých na SSSR. Pochyby o čs. svébytnosti v západních demokraciích však vyvolával triumfující sovětizační tón u čs. emigrace v Moskvě i u čs. levice v Londýně. Osvobození Československa bylo u této části politického spektra spojováno výhradně s představiteli a institucemi Sovětského svazu. Z těchto důvodů byl např. ministr národní obrany S. Ingr nucen vydat instrukci, aby se v projevech o čs. armádě nehovořilo pouze o SSSR, ale též o čs. prezidentu, vládě i o válečném úsilí západních spojenců.45)
Čs. tiskoviny vydávané v Sovětském svazu však nadále přehlížely vystoupení a prohlášení oficiálních představitelů čs. státu v Londýně. Rovněž valná část čs. emigrace v Londýně přijala čs.-sovětskou smlouvu s citovým zaujetím. Vedoucí kanceláře prezidenta republiky Jaroslav Smutný komentoval sovětofilské nálady otázkou: "Proč máme myslet, že Rusko bude lepší než Francie a Anglie?"46) J. Masaryk kritizoval tyto nálady v projevu ve Státní radě 23. února 1944. Označil je za "nekritické fanouškování". Vystoupil proti přejímání cizích vzorů bez ohledu na čs. podmínky: "My Čechoslováci máme nejen právo, ba i povinnost dělat politiku československou." Odmítl jednostrannou spojeneckou orientaci Československa na některou z mocností. Vedle spojenectví se SSSR apeloval na rozvoj čs.-americké spolupráce. Závěrem svého vystoupení proklamoval suverenitu čs. zahraniční politiky a aspirace být "demokratickou, kulturní a čipernou spojkou mezi východem a Západem".47)
Od počátku r. 1944 čs. vláda rozvinula intenzivní diplomatické a hospodářské kontakty na Západě.48) Snažila se zaangažovat západní demokracie v poválečné střední Evropě a vyvážit sovětskou účast v tomto prostoru. Čs. prezident a ministerstvo zahraničních věcí čelili zpochybňování nového čs. zahraničně politického kursu a následnému vzdalování západních demokracií Československu ujišťováním Západu, že SSSR respektuje plnou čs. suverenitu, že se nebude pokoušet o vměšování do vnitřních věcí, tj. "favorizování a podporování komunisrů" a nebude podnikat "žádné hry se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí".49) Čs. ,propaganda cíleně osvětlovala skeptickému Západu čs. koncepci mostu mezi výhodem a Západem. Na všetečný dotaz amerických novinářů z časopisů Time a Life, jak zareaguje čs. zahraniční politika na pravděpodobný rozkol mezi SSSR a západními spojenci, tajemník ministra H. Ripky, I. Ducháček, dal velmi pesimistickou a bezradnou odpověď. V daném případě by prý šlo o "nový Mnichov a konec ČSR".50) Odpověď dává výstižný obraz o úzkých mantinelech, v nichž se nová linie čs. zahraniční politiky od svého počátku pohybovala.
* * *
Již první měsíce platnosti nové čs.-sovětské smlouvy v roce 1944 ukázaly, že na rozdíl od prosincových deklarativních prohlášení a slibů existují mezi oběma spojenci nadále rozdílné představy ve výkladu této spolupráce v jednotlivých oblastech. První projevy nesouladu se objevily ve vojenských otázkách.
Plán čs. ministerstva národní obrany na povstání na Slovensku nezískal podporu sovětského generálního štábu. Vojensko-technický rozbor gen. S. M. Štemenka a gen. A. A. Gryzlova vyzněl zamítavě. Sovětský generální štáb posuzoval čs. plán též z ideově-politických hledisek: "Aby se hněv lidu nerozpoutal, snažili se buržoazní politikové řešit osvobození své země bez všeobecného ozbrojeného povstání mas..." A. J. Antonov řekl, že "za hlavní sílu ozbrojeného odporu na Slovensku považuje Benešova vláda slovenskou armádu a pravděpodobně nemá v úmyslu pozvednout proti hitlerovcům lidové masy. Zřejmě se bojí, že si lid se zbraní v ruce vybojuje svobodu sám. V takovém případě by ovšem hrozila buržoazním ministrům ztráta vedoucího politického postavení a nezáviděníhodná perspektiva, že nebudou hrát v osvobozeneckém boji své vlasti žádnou roli".51) Posudek sovětského generálního štábu doporučil. aby na Slovensku nebylo organizováno povstání regulérní armády, ale aby Slovensko bylo pokládáno za aktivní partyzánský rajón s pohyblivými partyzánskými oddíly, aby byl "mobilizován a ozbrojen lid". Sovětské vojenské by poskytovalo pomoc pouze partyzánské válce na Slovensku výsadky.
Tato stanoviska zastávali zástupci Rudé armády v čele s gen. L. I. Golikovem i na jednání s gen. A. Hasalem a gen. H. Píkou, které proběhlo 2. března
35) "Napadat smlouvu samu bylo by však bývalo pošetilé. Smlouva podle svého obsahu byla pro
Ceskoslovensko důležitým a příznivým aktem. UznávaJa prezidenta Beneše a čs. vládu v Lon¬dýně, a tak vylučovala, že by komunisté v Moskvě, ať sovětští, ať českoslovenští, mohli se sou¬hlasem Kremlu utvořit nějakou protivládu." - L. K. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a MoskvolI, c. d., s. 105: "Československo bylo v té době jediným státem, který měl řádně za¬ručeny jednou z vítězných velmocí a za tichého souhlasu ostatních spojenců své hranice a pří¬slušnou klauzulí zabezpečen svůj vnitropolitický vývoj." (1. Firt. Cestou k únoru. Počátky byly v Londýně. Záznamy II., Svědectví 1973. Č. 46. s. 242-243.) Varovným signálem byl zásah V. M. Molotova a Z. Fierlingera do oboustranně dohodnutého textu čS.-sovětské smlouvy. který se stal bez vědomí čs. prezidenta a vlády. (E. Beneš. Paměti. c. d., s. 380.)
36) Tamtéž, s. 415.
37) Tamtéž, s. 415, 423.
38) Záznamy a rozhovory: Kadlec 17. 12. 1943, Z. Fierlinger 8. II. 1943. britský zdroj 14.3. 1944,
AMZV, fond LAd 128, 114.
39) E. Beneš, Paměti, c. d., s. 375, 377.
..O) VHA, VKPR, č. j. 946/1945, cit. podle F. Hanzlíka, K možnosti použití armády prezidentem
dr. E. Benešem při řešení únorové krize v roce 1948, in: sb. E. Beneš, československý a ev¬ropský politik. II. Praha 1994, s. 126.
..I) Záznamy a rozhovory: Z. Fierlinger 8. 11. 1943, Šimůnek 8. 11. 1944, V. Fischl 7.2. 1944,
AMZV, fond LAd 128, 114.
..2) Rozhovor L. K. Feierabenda s lordem J. M. Keynesem, 21. 2. 1944, L. K. Feierabend, c. d.,
s.117.
43) Záznamy a rozhovory: V. Fischl 26. 2. 1944, J. Korbel 2. 3. 1944, V. Fischl 8. 3. 1944,
AMZV, fond LAd 128.
44) Záznamy a rozhovory: V. Fischl17. 2.1944. AMZV, fond LAd 128.
45) S. Ingr H. Píkovi 15. 2. 1944, in: Dokumenty a materiály k dějinám čs.-sovětských vztahů,
4/2, Praha 1984, s. 66.
46) 1. Smutný 17. 10. 1943, in: DHCP, c. d., s. 398.
47) Vystoupení J. Masaryka na X. plenární schůzi Státní rady 23.2.1944, AMZV, fond LAd 210 48) B. Laštovička, c. d., s. 340.
49) E. Beneš I. II. 1943. in: DHČP. s. 407; Rozhlasový projev E. Beneše z Moskvy 21. 12.
1943. in: E. Beneš. Šest let exilu. c. d., s. 227. "O) Záznamy a rozhovory: I. Ducháček a Šimůnek 2.3.1944. AMZV. fond LAd 128. "I) S. M. Štemenko. Generální štáb za války. II.. Praha 1974. s. 285-286.
Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity
a československo-sovětský konflikt roku 1944
IV.
Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.
1944 v budově čs. vyslanectví v Moskvě.52) Sovětský postoj čs. generály zaskočil. Jejich instrukce k jednání vycházely z prosincového vojenského Benešova memoranda a představ, že výsledkem schůzky bude již konkrétní vojenská součinnost podle čs. plánu povstání. Schůzka. nenapomohla vzájemnému styku mezi štáby obou armád. Návrh na příjezd náčelníka ŠVBM gen. Miroslava- Neumanna do Moskvy k projednání podrobností sovětské pomoci formující se čs. armádě na Slovensku nebyl Sověty přijat. Sovětští důstojníci pouze opakovali obecné ujištění o plné pomoci Sovětského svazu "čs. lidu". Pod touto formulací se skrývala neměnná sovětská podpora partyzánské koncepci. Sovětský list Vojna i rabočij klass, blízký lidovému komisariátu zahraničních věcí, otiskl 2. ledna 1944 stať o Československu, v níž útočil ve staré tónině na "některé emigrantské kruhy", které popírají předpoklady pro partyzánské boje v ČSR.
Čs.-sovětská spojenecká smlouva neodstranila komplikované vztahy mezi vrcholnými vojenskými institucemi obou států. Sovětské orgány se stále snažily brzdit "londýnský vliv" na čs. vojsko v SSSR. Projednaný přesun čs. důstojníků z Velké Británie do SSSR byl přes četné diplomatické urgence v průběhu r. 1944 sovětskými vízovými službami soustavně protahován a problematizován.
Rysy disharmonie ve vojenské a zahraniční politice mezi oběma státy se na jaře a v létě r. 1944 sovětská politika ještě nesnažila odstranit přímým nátlakem na čs. vládu. Oficiální styky s ní vedla v korektní, byť poněkud zdrženlivé rovině. K nátlaku na čs. představitele využívala čs. komunistickou politickou skupinu v Moskvě a v Londýně a některé vysoké úředníky čs. státu, zejména čs. vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera. Z. Fierlinger ochotně a často tlumočil prezidentovi a čs. zahraničnímu úřadu sovětská stanoviska a přání, zatímco oficiální sovětská místa mlčela. Netajil se svým odmítavým postojem ke Šrámkově vládě. Nerespektoval její směrnice a čs. zájmy, které měl v Moskvě prosazovat. Při služebním jednání na lidovém komisariátu zahraničních věcí často ironizoval a zpochybňoval záležitosti, které měl z popudu čs. ministerstva zahraničních věcí prosazovat. Např. v rozhovoru s vedoucím III. evropského odboru V. A. Zorinem hovořil o své vládě jako o reakčních činitelích".53) Není divu, že od r. 1941, kdy Z. Fierlinger byl znovu instalován do vyslanecké funkce v Moskvě, se "případ Fierlinger" objevoval pravidelně do r. 1944 na pořadu jednání ministerské rady. Opětovaně nastolovaný požadavek odvolání Z. Fierlingera, zdůvodňovaný vyslancovým "prosazováním vnitropolitických zájmů", se však čs. vládě nepodařilo prosadit pro odpor levicových poslanců Státní rady a pro zamítavé stanovisko prezidenta Beneše.54)
Čs. komunisté v Sovětském svazu na jaře 1944 pokračovali v přípravě partyzánské války v Československu. R. Slánský pracoval v partyzánském štábu v Kyjevu. K. Gottwald a J. Šverma zveřejnili v Čs. listech bojovné statě k aktivizaci partyzánských oddílů. 55) Z. Fierlinger požádal bez vědomí Šrámkovy vlády sovětské činitele o "přímou pomoc" partyzánskému hnutí na čs. území. 56) Naléhal na čs. vládní místa v Londýně, aby změnila své představy o připravovaném povstání a pokládala za jeho jádro základny Ukrajinského partyzánského štábu na Slovensku. 57) Současně ve zvýšené míře počal zasahovat do řízení čs. vojenských jednotek v SSSR. Tuto svou činnost zdůvodňoval prezidentovi tvrzením, že sovětský spojenec doporučuje jednotnou politickou linii na frontě i v zázemí. Z těchto důvodů je čs. vyslanec povinen usměrňovat zaostávající poměry v čs. vojenských jednotkách.58) Fierlingerovy zásahy ohrožovaly mj. i zformování 2. paradesantní brigády, která měla podle představ čs. MNO sehrát významnou roli v připravovaném povstání na Slovensku. Fierlinger např. oznámil V. A Zorinovi, že čs. důstojníci, dislokovaní ke 2. brigádě z Velké Británie, jsou politicky nespolehliví. Požádal sovětského diplomata, aby sovětské vojenské orgány byly zvláště bdělé při sledování jejich práce. 59) Ministr J. Masaryk vytkl vyslanci zasahování do vojenských záležiitostí,60) ale podryvná činnost Z. Fierlingera proti plánu čs. MNO na povstání pokračovala.
* * *
Od počátku r. 1944 vydala čs. vláda řadu konkrétních ustanovení pro připravované povstání. Schválila zákon o branné pohotovosti státu, vyhlásila mobilizaci na osvobozeném území, vydala dekret o kompetencích a úkolech vládního delegáta apod. Rychlý postup sovětské armády k východní hranici předmnichovské ČSR sledoval čs. prezident a jeho okolí s netrpělivým očekáváním. V lednu 1944 byl E. Beneš přesvědčen, že po 1. květnu může být válka vítězně ukončena. Domníval se, že ze západu budou osvobozovat ČSR angloamerické armády spolu s čs. jednotkami z Velké Británie a z východu naše vlastní jednotky, které obsadí naše území a za nimiž bude postupovat Rudá armáda.
Dne 3. února 1944 přednesl prezident ve Státní radě obsáhlý projev, v němž vyzval čs. občany v českých zemích, na Slovensku a Podkarpatské Rusi ke stupňování všech forem odporu, včetně partyzánských, a k přípravě ozbrojeného povstání. Prezidentův projev byl nesporně ovlivněn moskevskými rozhovory. Obsahoval řadu netradičních slovních obratů jako "veliká, revoluční lidová vojna, naše domácí partyzánská válka" apod., nicméně neopomenul zdůraznit hlavní úlohu "organizovaného vojska za hranicemi i doma".61)
Dne 8. dubna 1944 sovětská vojska stanula na hranicích čs. Podkarpatské Rusi, zatímco vojska západních spojenců ještě druhou frontu neotevřela. Sovětská a komunistická podpora partyzánské války, mlčení Sovětů k přípravě čs. povstaleckého vystoupení a neexistence mezivládní dohody o čs. správě na osvobozeném území vzbuzovaly u čs. vládních činitelů nervózní nejistotu a obavy ze situace, která nastane, až Rudá armáda vstoupí na čs. územÍ. Vláda také těžce akceptovala prezidentův souhlas s partyzánskou aktivitou v připravovaném bojovém vystoupení na Slovensku. Pokládala jej za nemístný ústupek Gottwaldově skupině. Premiér Jan Šrámek, ministr financí L. K. Feierabend a ministr zemědělství a veřejných prací Ján Lichner požadovali razantnější odmítavý přístup ke koncepcím čs. komunistů. Zapůsobila však námitka H. Ripky, že nesouhlasem mohou být komunisté zahnáni do opozice a vymknout se kontrole demokratického odboje.62) Projev čs. vlády do vlasti u příležitosti výročí 15. března zdůraznil, že jediným právoplatným představitelem ČSR, Čechů, Slováků a Rusínů je čs. vláda. jejíž práce směřovala v minulosti k mezinárodněprávnímu zajištění ČSR a jež se dnes staví do čela národního povstání za obnovu čs. nezávislosti. Zvláštní důraz kladlo provolání na výzvu, aby se dosavadní „trpný odpor přeměnil v činný" a aby obnovy ČSR bylo dosaženo vlastnímu silami: "Budeme vděční za boj a oběti Spojenců, ale bylo by osudné, kdyby nám a jeho budoucím generacím mohl kdokoliv vyčítat, že jenom Spojencům vděčíme za svou svobodu a nezávislost!“63)
Dne 24. února uložil E. Beneš oběma zahraničním ministrům, aby bezodkladně zahájili jednání se SSSR a Velkou Británií o dohodě, která by vymezila vztah mezi čs. a spojeneckými orgány po vstupu jejich armád na území ČSR. Dohoda měla zajistit na osvobozeném území plnou suverenitu čs. vlády a upravit pravomoci spojeneckých armád. 10. března zaslal J. Masaryk návrh do Moskvy. 15. dubna byl text přijat sovětským partnerem beze změn. 8. května byla čs.-sovětská dohoda podepsána. Podle jejího znění měla nejvyšší moc připadnout sovětskému veliteli, ale pouze v pásmu válečných operací a ve věcech vztahujících se na vedení války. Ve všech ostatních, včetně zřizování čs. branné moci, se uplatňovala pravomoc čs. administrativy v čele s vládním delegátem. Dohoda měla jednu zásadní slabinu. Upozornil na ni v diskusi ve Státní radě v Londýně 9. května národně socialistický poslanec prof. V. Klecanda. Pouze na sovětském vrchním velení záleželo určení rozsahu a doby trvání pásma válečných operací. Na Klecandovu interpelaci odpověděl H. Ripka, že jde o otázku důvěry. V tomto bodě se prý dohoda nedá právnicky určit, ale jinak je "přímo jedinečná". Sovětský spojenec prý má sám zájem na tom, aby čs. orgány vybudovaly co nejrychleji vlastní suverénní brannou moc, aby se ulehčilo sovětské armádě v jejích naléhavých bojových úkolech.64)
Obdobnou dohodu úřady Velké Británie a USA odmítly uzavřít s poukazem, že vzhledem k situaci na frontě není nezbytná. Sovětský svaz vyjádřil politování nad snahou čs. zahraniční služby sjednat tuto dohodu i s dalšími spojenci antifašistické koalice. Čs. ministerstvo zahraničních věcí však nepřestalo usilovat o vyváženou vojenskou spolupráci jak se SSSR, tak s Velkou Británii. 10. května žádal H. Ripka na obědě s britským vyslancem P. B. Nicholsem, aby na čs. území obsazené sovětskými vojsky poslala Velká Británie alespoň vojenskou misi, "protože máme zájem, aby naši lidé vedle sovětských vojáků viděli také britské vojáky".65) Počátkem srpna byl britský ministr zahraničních věcí A. Eden interpelován v poslanecké sněmovně, proč jeho úřad neuzavřel dohodu o prozatímní správě čs. osvobozeného území, ačkoli obdobnou dohodu
52) Záznam o jednání čs. a sovětských vojenských představitelů 2. 3. 1944, in: SNPD, c. d., s. 168.
53) Záznam rozhovoru V. A. Zorina se Z. Fierlingerem 7. 8. 1944, in: DM, c. d., s. 117.
54) Z Fierlingera pojily s prezidentem Benešem dobré osobní vztahy z minulosti i názory na úlohu SSSR v evropské politice. Na zásah prezidenta byl Z. Fierlinger r. 1941 znovu jmenován čs. vyslancem v Moskvě. Své rozhodnutí zdůvodnil E. Beneš nutností zachovat kontinuitu s první republikou i v diplomatickém úřadě v Moskvě. Fierlingerovo jmenování vyvolalo široký odpor mezi čs. vládními činiteli. Např. důrazně protestovali J. Masaryk a H. Ripka. Po prvním roce Fierlingerova působeni v Moskvě byl prezident znepokojen způsoby jeho práce, zvláště tím, že často jednal bez konzultaci s ním i čs. vládou. Prohlásil však, že jej nemůže z Moskvy odvolat, neboť je zde teprve krátkou dobu. V listopadu 1943 si prezident povzdechl: "Co já jsem se ho už zachraňoval ze situací, které by ho bývaly stály kariéru. Co ten mi všechno vyvedl!" (in: DHČP, c. d., s. 406). Vzájemné odcizování E. Beneše a Z. Fierlingera nastalo od prosince 1943, kdy Fierlingerovo prosazování zájmů sovětského státu bylo otevřenější a důraznější. 1. července 1944 vyvrcholilo další kolo zápasu čs. vlády o odvolání Z. Fierlingera z Moskvy, Prezident souhlasil s požadavkem vlády s tím, že odvolání bude provedeno až po válce, aby nenastaly komplikace se SSSR a čs. levicí. (Deníkové záznamy H. Ripky 1. 7. 1944, SÚA Praha, fond H. Ripka) Na podzim a na sklonku r. 1944 čs. vláda opětovně konstatovala, že čs. vyslanec v Moskvě jedná "samostatně, proti jejím instrukcím prosazuje komunistická, nečeskoslovenská řešení". (L. K. Feierabend, Soumrak čs. demokracie. Od jara 1944 po návrat do vlasti, Washington 1967, s. 97, 107) Prezident odpověděl. že Fierlingera jeho velvyslaneckého postu v Moskvě zbavit nemůže, protože proti tomuto řešení sovětská strana již vystoupila. Po válce se prý pro Z. Fierlingera najde nějaké uplatnění ve vnitřní politice, aby nekomplikoval práci čs. zahraniční služby. 4. dubna 1945 se Z, Fierlinger stal čs. ministerským předsedou. (Srv. blíže J. Firt, c. d.; L. K. Feierabend, c. d.)
55) K. Gottwald, Československé listy 15. 1. 1944; J. Šverma, tamtéž, 1 2. 1944.
56) Z Fierlinger MZV Londýn 15.4.1944, AMZV, fond LA depeše došlé, č. 1108.
57) Z. Fierlinger - MZV Londýn 16. 6. 1944, AMZV, fond LA depeše došlé, č. 1366, 1190.
58) Z Fierlinger E. Benešovi 13.3.1944, AMZV, fond LA depeše došlé č. 712.
59) Záznam rozhovoru V. A. Zorina se Z. Fierlingerem 14. 7.1944, in: DM, c. d., s. 104.
60) J. Masaryk Z. Fierlingerovi 9.3. 1944, fond LA depeše odeslané č. 773.
61) E. Beneš, Šest let exilu, c. d., s. 393-394.
62) Deníkové záznamy H. Ripky 22. 2. 1944, SÚA Praha. fond H. Ripka; L. K. Feierabend, Soumrak čs. demokracie, Washington 1967, s. 30.
63) SÚA Praha, PMR-L, projevy 42, 11. 3.1944.
64) Zápis XXI. plenární schůze Státní rady 9.5. 1944, AMZV, fond LAd 210.
65) Deníkové záznamy 10.5.1944, SÚA Praha. fond H. Ripka.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz