Koncentrační tábory v severních a severovýchodních Čechách

I.

Úvodem

Jablonecko se v průběhu II. světové války stalo místem, kam byly nacistickou válečnou mašinérii zavlečeny tisíce válečných zajatců, totálně nasazených dělníků i vězňů koncentračních táborů.

Tito lidé měli zacelit úbytek pracovních sil způsobený nástupem mužů německé národnosti do nacistické armády a zároveň krýt nárůst pracovních sil v tradičních průmyslových odvětvích okresu, které svoji produkci zcela podřídily potřebám fašistické německé armády. Textilní průmysl, sklářství, strojírenská odvětví i podniky zpracovávají dřevo velmi rychle a pružně reagovaly na změněné podmínky, jejichž výsledkem se staly miliónové zisky podnikatelů ve velmi krátké době, a to za cenu pracovního vydírání a vykořisťování lidí řady evropských národů, zvláště pak slovanských.

Koncentrační tábory

Koncentrační tábory se staly průvodním jevem existence fašistického Německa. Do koncentračních táborů nacisté soustřeďovali především své politické odpůrce a příslušníky "méněcenných" národů a ras. Mezi "méněcenné" národy byly nacisty zařazeny všechny slovanské národy.

V koncentračních táborech začalo již od jejich počátku mimo fyzické a psychické mučení i pracovní vykořisťování. Náklady vynaložené na vězně koncentračního tábora byly malé, ale znamenaly ohromný zdroj příjmů nejen pro hospodářskou správu SS, do jejíž kompetence koncentrační tábory spadaly, ale i pro majitele podniků, v nichž se vězni měli: "... upracovat k smrti pro vítězství III. říše," jak to vyjádřil v srpnu 1942 Hitler.

Navíc tajný oběžník SS z roku 1942 nařizoval: "Držet vězně z hlediska bezpečnostního, výchovného (!) nebo preventivního už nestojí v popředí. Těžiště se přesouvá na hospodářskou stránku. Do popředí vystupuje mobilizace všech pracovních sil vězňů pro válečné úkoly."

S pokračující potřebou nasazení dalších německých mužů do armády se ukázala nutnost využít pracovní síly vězňů koncentračních táborů po nejzazší mez. Po vyhlášení totální války a porážkách nacistických vojsk na východní frontě měla být pracovní síla vězňů jedním ze zdrojů udržení a zvýšení zbrojní výroby hitlerovského Německa.

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo budovat průmyslové podnIky přímo v koncentračních táborech nebo v jejich těsné blízkosti, jsou poměrně daleko od koncentračních táborů budovány tábory pobočné.

Vedle vězňů jsou zapojeny do fašistické průmyslové mašinérie a milióny lidí celé Evropy, které pracovaly především ve válečném průmyslu. Pro ně nacisté zřizují tzv. pracovní tábory.

V průmyslových podnicích i na nejrůznějších pracích dalších je rovněž využívána pracovní síla válečných zajatců.

V oblasti severních a severovýchodních Čech vzniká velké množství táborů pracovních a zajateckých.

Vedle nich vzniká i šestnáct pobočných koncentračních táborů jako filiálky koncentračního tábora Gross Rosen v Dolním Slezsku. Jen dva koncentrační tábory v této oblasti jsou tábory s výhradně mužskými vězni. V ostatních jsou především ženy židovského a slovanského původu, které byly do působnosti tábora v Gross Rosen přičleněny (koncentrační tábor Gross Rosen byl výhradně táborem mužským). Pro přehled uvádíme pobočky koncentračního tábora Gross Rosen dle soupisu

mezinárodní pátrací služby mezinárodního Čer­veného kříže v Arolsenu.

KONCENTRAČNÍ TÁBOR RYCHNOV U JABLONCE NAD NISOU

Koncentrační tábor Rychnov nad Nisou byl jedním z prvních pobočných táborů tábora Gross Rosen v severních Čechách. Byl také jedním z mála pobočných táborů, kde byli vězněni výhradně muži. Po celou dobu existence tábora jím neprošla ani jedna vězněná žena.

Koncentrační tábor byl budován koncem roku 1943, hlavně pak v jarních měsících roku 1944 jako pobočka tábora Gross Rosen u podniku Getewent-Gesellschaft für Technische und Wirtschuftliche Entwicklung. Tento podnik byl zcela podřízen válečné výrobě nacistického Německa.

Dokumentace o tomto koncentračním táboře se nedochovala. Veškeré táborové materiály byly nacisty v době evakuace celého tábora v květnu 1945 zcela zničeny.

Podle zpráv polského vězně ing. Jana Kosiňského, který podrobněji zpracoval život vězňů v tomto táboře, neboť byl jedním z těch, kdož byli v Rychnově dlouhodobě vězněni. Tímto táborem prošlo kolem 1500 vězňů.

Mezi vězněnými byli nejčastěji Poláci, Italové, Češi, příslušníci Sovětského svazu, občané Jugoslávie, Francouzi, Belgičané, Němci a jeden Nor.

V táboře zemřelo dle výpovědi vězňů více než 600 jejich spolutrpitelů. S nejrůznějšími transporty odjelo z Rychnova asi 440 vězňů.

V době květnových dnů, těsně před osvobozením koncentračního tábora příslušníky odbojové skupiny z nedalekého Frýdštejna, zde bylo 381 mužů.

Koncentrační tábor byl jedním z těch, kde procento úmrtnosti vězněných bylo jedno z nejvyšších ze všech pobočných táborů Gross Rosen.

Mrtvoly vězňů byly nejprve posílány zpět do tábora v Gross Rosen, kde byly spalovány v táborovém krematoriu, později byli mrtví po krátký čas spalováni v nočních hodinách v libereckém krematoriu. V závěru roku 1944 až do osvobození byli mrtví pohřbíváni poblíž koncentračního tábora a v prostoru cihelny v tzv. Planském lese. Mrtví byli rovněž pochováváni pod hřbitovní zdí. Právě zde došlo k exhumaci umučených a 16 z nich bylo pochováno v létě roku 1946 na hřbitově.

První větší kolona v počtu asi 200 vězňů odjela do Rychnova z tábora Gross Rosen na čtyřech otevřených nákladních vagónech dne 25. března 1944. Potom docházelo ke stále častějším transportům vězňů mezi Gross Rosen, Rychnovem a jinými tábory smrti.

První vězně přivítal v Rychnově nejen sníh a silný mráz s fujavici, ale i velmi hrubé zacházení ze strany esesáků, kteří jim nedovolili, aby si znova nazuli dřeváky, které promrzlí a zubožení vězni ztráceli v hlubokých sněhových závějích. Mezi vězněnými byli především soustružníci, zámečníci, frézaři, foukač skleněných baněk, ale také inženýři a profesoři.

Původní dva baráky se rozrostly o další budovy a koncentráčnická zařízení. Tábor byl obehnán dvojitým plotem z ostnatého drátu, do vnitřního plotu byl zaveden elektrický proud. V rozích tábora vyrostly strážní věže pro hlídkující esesmany. Pro nově přicházející transporty vězňů byl dostavěn další barák, dokončena byla i stavba patrové budovy továrního baráku, který byl umístěn přímo v prostoru koncentračního tábora. Zároveň vyrůstaly také správní budovy a ubikace pro esesmany včetně táborové kuchyně a pobočného skladu.

Prostor celého tábora byl rozdělen do dvou částí. V dolní částí stály baráky pro vězně. Byl zde i prostor pro nástupy vězňů (Appelplatz).

V horní části tábora byla budova sociálního zařízení. Poblíž ní stála táborová umývárna. Zde byl také již vzpomínaný tovární barák, jehož spodní patro bylo z cihel a zbytek pak byl smontován ze dřeva. Z dolní do horní části tábora vedly žulové schody, proti kterým byla polským vězněm A. Piekarskym vystavěna fontána se soškou Sirény. Siréna měla všem polským vězňům připomínat jejich vzdálenou a těžce zkoušenou vlast.

TABOROVÉ BARAKY

Každý barák byl rozdělen na tzv. jídelnu a ložnici. "Ložnice" byla vyplněna třípatrovými pryčnami, kterých bylo v každém baráku 36.

"Jídelna" byla zastavěna. stoly ze dřeva a lavicemi z neopracovaných prken. Místnost byla velmi spoře osvětlována 25W žárovkou. V koutě "jídelny" měli své postele písař a blokový. Stál zde rovněž stůl a židle.

Nedílnou součástí každého baráku byl sud na fekálie, neboť baráky byly na noc zamykány, a vězni proto nemohli jít na záchod.

PODMINKY ŽIVOTA V TABOŘE

V táboře bylo pracováno v továrním baráku na dvě směny vždy po 12 hodinách. Bylo zde zaměstnáno na 200 vězněných.

V přízemí továrního bloku byly umístěny soustruhy, frézy, hoblovací stroje, vrtačky a drobné lisy. Tato část sloužila vlastně jako přípravna pro pracoviště v horním patře, kde byly montovány krátkovlnné přijímací a vysílací přístroje pro vojenskou techniku (tanky, obrněná vozidla apod.). Kompletovány zde byly i radiopřijímače a ke konci světové války zde byly montovány dokonce i radarové antény. .

Při výrobě výše uvedených přístrojů byly používány součástky, které byly vyráběny v podniku Getewent. Doprava materiálu do prostoru koncentračního tábora a vyrobených přístrojů do továrny byla prováděna skupinou vězňů střeženou příslušníky SS pomocí úzkokolejných vozíků. Aby byl znemožněn jakýkoliv pokus o útěk těchto vězňů, bylo z rozhodnutí velitele tábora Brauna započato s budováním podzemní chodby mezi oběma zařízeními.

Vězni se i v těžkých táborových podmínkách pokoušeli o příležitostnou sabotážní činnost, která spočívala v montování nesprávných odporů a letování za studena. Šlo však jen o ojedinělé případy neboť vězni byli pod soustavnou kontrolou dozorců a mistrů (německé národnosti) a veškeré výrobky byly pečlivě kontrolovány.

Za nejrůznější "přestupky" proti táborovému řádu (např. hůře ustlaná postel, zdržení se na ubikacích, opožděnější nástup apod.) i neplnění pracovních úkolů, byli vězni nejrůznějším způsobem trestáni, nebo zařazováni do trestních čet.

Trestní četu založil samotný velitel Braun s cílem udržení kázně v táboře. Tuto trestní skupinu také velmi často "navštěvoval". Vězně poháněl k co největším pracovním výkonům. Stalo se, že ubil vězně ruské národnosti, který pro nemoc a celkové vyčerpání požadovanému tempu nestačil.

Zvláště těžké životní podmínky měli vězni, kteří pracovali ve skupině, která byla zaměstnána pracemi na úpravách železničních tratí v okolí. Po ranním nástupu a hubené snídani odcházeli vězni této skupiny z tábora a vraceli se pozdě večer většinou promočení a zmrzlí. Zimě a nepřízni počasí se snažili čelit tím, že si pod provlhlý koncentráčnický oblek dávali papír z pytlů od cementu. Kdokoliv z vězňů byl však esesmany při tomto činu dopaden, byl nemilosrdně zbit. Oběd byl za těmito vězni tábora vožen. Po návratu do tábora měli k jídlu kafe a přídělový chléb. Kafe bylo těmto vězňům podáváno studené na rozdíl od ostatních, kteří dostávali kafe teplé. Potom byli zahnáni v mokrém prádle do "ložnice". Není divu, že muži zařazení do této pracovní skupiny, která čítala kolem 100 vězňů, umírali častěji než vězni z ostatních pracovišť.

Vězni z pracovních skupin se rovněž nesměli stýkat s ostatními internovanými tábora. Mohli tak učinit až v neděli po poledni. Zdraví vězni z trestní čety byli využíváni Braunem i v neděli odpoledne, kdy mu v Pelíkovicích (osada vzdálená od Rychnova u Jablonce nad Nisou asi 3 km) stavěli vilku.

V měsíci dubnu 1945 byla celá trestní četa nasazena na kopání zákopů poblíž tábora a na vymezených místech v okolí, které vlastně nebyly k ničemu, neboť fašistické Německo jíž válku prohrálo.

Táborové baráky byly určeny zhruba pro ubytování 110 vězňů. Nezřídka se stávalo, že v jednom baráku bylo nacpáno 150-170 vězněných. Vězňům nebyly ani jednou po celou existenci tábora vyměněny slamníky. Prádlo bylo měněno pouze jednou za dva až tři měsíce. Vrchní kabát, který směl být používán vězněm jen na příkaz velitele tábora, nebyl měněn vůbec.

Zašpiněné šatstvo siá vězni prali sami. K dispozici však neměli ani mýdlo, ani jiný pracovní prostředek. Rovněž teplá voda,, ač v táboře byl kotel na její ohřev, nebyla vězňům nikdy puštěna.

Za obuv sloužily vězňům dřeváky, jako v jiných táborech. Celkové hygienické podmínky včetně výměny prádla byly v rychnovském koncentráku daleko horší než v táboře Gross Rosen. (Pokračování)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz