III.
KONCENTRAČNÍ TÁBOR RÝNOVICE
Pod prosečským hřebenem, v místech dnešního n. p. LIAZ, byl za II. světové války rovněž zřízen koncentrační tábor. Samotný podnik byl vybudován v průběhu válečných let. Z původního programu jemné optiky přešel podnik zcela na válečnou výrobu. Již od počátku zde pracovalo velké množství lidí a místní zdroje nestačily krýt potřebu továrny. Proto od roku 1940 přicházejí do Rýnovic transporty francouzských zajatců. V prvním transportu bylo 130 Francouzů. Zajatci byli přinuceni vybudovat si první dřevěné baráky, které se staly jejich dočasným domovem.
Po ukončení první etapy výstavby podniku přibyl do Rýnovic transport 150 mladých Ukrajinců, dosud ještě chlapců. Spolu s nimi přijel i jejich učitel. Po nich sem bylo zavlečeno na práci několik set dívek ve věku 16-18 let rovněž ze Sovětského svazu, většinou studentek. Všichni zavlečení nosili na levé ruce pracovního oděvu označení OST.
Od roku 1942 přicházejí do tábora transporty sovětských válečných zajatců, kteří byli ubytováni ve středních blocích tábora. Jejich baráky byly uvnitř tábora znovu obehnány vysokým drátěným plotem a byly hlídány strážemi. Zajatí sovětští důstojníci byli od mužstva odděleni a umístěni v tovární budově H, kde pracovali na nových zbraních nacistické armády.
Vzhledem k celkové situaci nacistického Německa a jeho armády došlo k totálnímu nasazení mladých lidí ročníku 1920 a 1921i z tzv. protektorátu.
V rýnovickém pracovním táboře byli totálně nasazeni chlapci ze Semilska a Jičínska. Měli přece jenom lepší životní podmínky, neboť mohli na neděli a svátky zajíždět domů. Do tábora si přiváželi z domova jídlo, o které se snažili podělit především s lidmi ze Sovětského svazu. To se pochopitelně dělo za zády hlídkujících stráží. Přistižení při tomto činu mělo těžké následky pro sovětské občany i válečné zajatce i totálně nasazených dělníků.
Od roku 1943 byli do tábora posíláni i italští váleční zajatci z vojsk maršála Badoglia. Protože baráky, jichž bylo v té době již 22, nestačily, byla část zajatců umístěna mimo tábor. Italští důstojníci však byli internováni v prostoru lágru.
V této továrně pracovalo kolem 2000 totálně nasazených dělníků a válečných zajatců.
Po bitvě u Stalingradu narůstala potřeba dalších dělníků. Proto sem byly v roce 1944 nasazeny více než dvě stovky vězňů z koncentračního tábora Gross Rosen.
Byli odděleni od ostatních totálně nasazených dělníků i válečných zajatců. Byl pro ně vyčleněn dosud neukončený barák, který ve velmi krátké době upravili dle požadavků příslušníků SS. Celý prostor byl obehnán ostnatým drátem, dokončena byla strážnice esesmanů. Okna vedoucí k prostoru vězňů z Gross Rosen byla zamřížována, a navíc hustě propletena ostnatým drátem.
Pracovní morálka totálně nasazených i zajatců včetně německých zaměstnanců v závodě postupně upadala. Čas od času se dařily útěky vojenským zajatcům, kteří se zapojovali do odbojových organizací na pomezí protektorátu.
Esesmani však udržovali pevnou morálku v pobočce koncentračního tábora. Nadále sem přicházejí vyhublí vězni z rušených táborů smrti na polském území. Poslední skupinou, která do Rýnovic přišla, byly vyzáblé polské ženy z koncentračního tábora Lance-Bielau. Bylo jich na 300. V táboře kopaly protiletecké kryty. Do vozů, na nichž odvážely vytěžený materiál, se zapřahaly samy tyto zubožené ženy.
Z materiálu prováděly planýrku v prostoru dnešní tovární vrátnice.
Závod byl vlastně v provozu až do posledních dnů války. Teprve 6. května 1945 převzal RNV moc a osvobodil vězně i válečné zajatce.
V průběhu existence koncentračního tábora došlo v Rýnovicích k desítkám úmrtí internovaných. Velké množství lidí zahynulo při tyfové nákaze v roce 1944. Počet mrtvých ani zde nelze zjistit, neboť nebyla vedena matrika zemřelých.
V prostoru tábora byl odhalen po osvobození památník, který připomíná nacistická zvěrstva za II. světové války.
TÁBOR SMRŽOVKA
V roce 1943 bylo ve Smržovce započato se stavbou dřevěných baráků pro vězně pracující v Mitteldeuschlands Motorwerke (zkratka MIMO) s krycím názvem Iserwerke. Vedle občanů polské, ruské a české národnosti sem byli umístěni i francouzští a italští váleční zajatci. Táborem prošlo za dobu jeho existence kolem 1600 občanů. Rovněž v tomto táboře nelze přesně zjistit počty mrtvých. V měsíci únoru 1945 byl tábor evakuován a přemístěn do Nordhausenu v Německu.
Do seznamu koncentračních táborů se dostal proto, že příslušné orgány nacistické říše zamýšlely tento původně pracovní tábor, tak jako řadu jiných, přeměnit v tábor koncentrační.
Lze předpokládat, že ve Smržovce byly vyráběny součástky k pověstným raketám konstruktéra Brauna V-1 a V-2. Dne 19. října 1943 totiž náčelník zbrojního úřadu nacistické armády generál Leeb jménem nacistického velitelství pozemní armády podepsal objednávku Č. 011-5565/43, na jejímž základě byla firma Mittelwerke pověřena výrobou 12 000 kusů raket po 900 kusech měsíčně a po 40 000 markách za kus - tedy v celkové hodnotě 480 miliónů marek.
POCHODY SMRTI NA JABLONECKU
Pochody smrti procházely okresem Jablonec nad Nisou v zimě roku 1944 a 1945. V roce 1944 to bylo po trase Harrachov - Tanvald - Smržovka - Jablonec nad Nisou v počtu kolem 200 vězňů. Zřejmě šlo o vězně z koncentračního tábora v Gross Rosen nebo Cottbus.
O něco později procházel podobný pochod smrti žen v počtu 40-60 utrmácených vězeňkyň. Pochod se ubíral od Polubného na Železný Brod. Vězněné ženy byly doprovázeny dvěma ozbrojenými strážci. Ženy s sebou vlekly dvoukolák, na němž byly naloženy dvě až tři ženy, které již nebyly schopné chůze.
Počátkem dubna 1945 šel další pochod smrti k Nové Vsi a na Horní Černou Studnici. Počet vězňů v tomto pochodu se nepodařilo zjistit. Byla nalezena těla tří obětí tohoto pochodu smrti ve vězeňských šatech v prostoru pod Dolní Černou Studnicí.
KMENOVÝ KONCENTRAČNÍ TÁBOR GROSS ROSEN V DOLNÍM SLEZSKU
Vězni jednotlivých koncentračních táborů Jablonecka přicházeli z kmenového tábora v Gross Rosen, který se nalézal v Dolním Slezsku v nevelké vzdálenosti od dnešních hranic ČSSR.
Do roku 1945 bylo v Dolním Slezsku, Opolsku a také na dnešním území ČSSR a NDR (v pohraničních oblastech) zřízeno na 120 poboček tohoto tábora smrti. Téměř devadesát procent pobočných táborů vzniklo v roce 1944.
Ač kmenový tábor byl výhradně mužským, byla do systému pobočných táborů zahrnuta celá řada táborů ženských, které většinou vznikly ze židovských táborů nucených prací (známých pod zkratkou ZAL [f JI - Zwangsarbeiter für Juden) již v roce 1940 a jejichž osazenstvo tvořily většinou ženy Židovky. Židovské tábory nucených prací byly do systému pobočných koncentračních táborů, tedy i koncentračního tábora Gross Rosen, začleněny až v průběhu roku 1944.
Kmenový koncentrační tábor Gross Rosen byl nacisty budován poblíž polské vesničky Rogóznica v Dolním Slezsku. Tábor byl umístěn v bezprostřední blízkosti kamenolomu a od vesničky jej odděloval les.
Dne 2. srpna 1940 přišla do těchto míst stočlenná skupina politických vězňů ze Sachsenhausenu a počala stavět první táborové baráky. Po necelém jednom roce výstavby byl koncentrační tábor Gross Rosen prohlášen táborem kmenovým (1. 5. 1941). Množství internovaných velmi rychle narůstalo s výstavbou tábora. Koncentrační tábor Gross Rosen však byl až do roku 1943 označován jako Aufbaulager (tábor ve výstavbě).
V táboře byli vězněni státní příslušníci 18 evropských států (Albánci, Rakušané, Belgičané, Češi, Slováci, Dánové, Francouzi, Řekové, Holanďané, Jugoslávci, Luxemburčané, Poláci, Němci, Rumuni, Italové, občané Sovětského svazu a později i sestřelení angličtí piloti).
Podle odhadů prošlo táborem na 160-180 000 vězňů. Nejvyšší procento vězněných tvořili občané národnosti polské a vězni ze Sovětského svazu. Byli sem rovněž soustřeďováni Cikáni a Židé. V táboře panovaly nelidské podmínky, neboť Gross Rosen patřil do kategorie "nejtěžších" nacistických táborů smrti.
Velmi těžké byly nejen podmínky sociální a pracovní, ale také hygienické a zdravotní. V táboře vypukla celá řada velmi těžkých epidemií jako byl tyfus, průjmová onemocnění, vodnatelnost. Téměř celý tábor byl postižen epidemií trachomu (oční nemoc). Příznačné pro Gross Rosen bylo to, že nemocemi i celkovým oslabením organismu ztrácel vězeň dvacet i více kilogramů své tělesné váhy za krátkou dobu pobytu v táboře.
Zdravotnické zabezpečení bylo naprosto nevyhovující. Funkci táborového lékaře vykonával nejprve jeden z německých vězňů. Situace se poněkud zlepšila po příchodu čtyř polských lékařů. V táboře však chyběly i nejzákladnější lékařské potřeby a nástroje. Nemocní byli esesmany posíláni zpět do práce, kde většinou velmi brzy umírali.
V táboře byly prováděny nejrůznější pokusy s vězni. Byl zde rovněž zkoušen plyn při masovém vyhlazování vězňů.
V táborovém krematoriu byli upalováni mrtví vězni již od roku 1941. Další krematorium bylo zřízeno v roce 1943. Teprve na podzim 1944 a hlavně na přelomu roku 1944/45 železná disciplína v táboře poněkud povoluje. Tábor je v té době doslova přecpán vězni z evakuovaných táborů na východě Polska. Nově příchozí jsou zcela na pokraji fyzických i psychických sil.
Od počátku února 1945 začínají i z Gross Rosen odjíždět na otevřených železničních vagónech tisíce zubožených vězňů. Do jednoho vagónu je esesmany doslova nacpáno 160-200 vězňů. V každém vagónu umírá nejméně třicet vězňů z prochladnutí, hladu i celkového vyčerpání. Řada z nich je zastřelena esesmany, kteří proti vagónům bezdůvodně střílejí ze samopalů.
Po evakuaci nového i starého tábora esesmani zahlazují v Gross Rosen stopy svého řádění. Je pálena anebo odvážena táborová kartotéka, hoří některé bloky, částečně je zničeno i krematorium.
V táboře však i nadále umírají vězni, kteří pro nemoc nebyli zařazení do transportů smrti, i ti, kdož se před nacisty a jejich řáděním ukryli po táboře i v těch nejnemožnějších místech.
Po krátké přestřelce nacistů se Sovětskou armádou, která projíždí poblíž, dochází 12. února 1945 k hromadnému útěku příslušníků SS z tábora. Pochmurný a nepříjemný 15. únor 1945 se stává posledním dnem existence jednoho z nejhorších táborů smrti, které nacistická III. říše vybudovala. Toho dne opouští tábor na obrněném vozidle poslední skupina esesáckých dozorců. Vozidlo směřuje přes Kostře a Telení Horu do filiálního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou. (Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz