Koncentrační tábor Dora

(Vraždění po německu)

Jiří BENEŠ

6. září 1943, po několika hodinách cesty z Buchenwaldu, nám nařídili vystoupit. Vedli nás dovnitř do jakési ohrady, spočítali nás třikrát a odjeli. Přišli jiní esesmani, spočítali nás dvakrát, seřadili znova po pěticích a vedli nás po kolejnicích, přes hromady písku, cihel, kamene a dříví k vy­soké skále, z níž civěla na nás černá tlama tunelu. Vklopýtali jsme do­vnitř.

Byli jsme v koncentračním táboře Dora, v místě kde jsme měli Němcům zhotovovat tajné zbraně, ohromné šestnáct metrů dlouhé raketové bomby. Když jsme vešli, můj soused klopýtl o kolejnici, chytil mě za rameno a řekl: "Mně se to nelíbí, Jirko! Jdeme sem jako do pekla."

Tehdy nikdo z nás netušil, že tento muž vyslovil právě tolik pravdy, kolik jí jen lidské slovo dovede vyjádřit.

Během následujících dvaceti měsíců přišli k nám vězni z Dachau i z Dublina, z Pünemünde i Vídeňského Nového Města, z Mauthausenu i z Oranienburgu, ze všech lágrů, kolik jich v Německu bylo, a každý: z nich v různých sice formách a rozličnými slovy, ale ve stejném smyslu: do týdne řekl: "Nikdy bych si nedovedl představit, že lidé dovedou vy­tvořit tak svinské peklo!"

Dora je jedním z důkazů, že už republikánské Německo se připra­vovalo na válku. Bylo tam zcela moderní zařízení pro uskladnění milionů hektolitrů benzinu a olejů. Za války se Němci rozhodli vyklidit benzinová skladiště a postavit v tomto podzemí továrnu na "V2".

Hlavními tunely byly dva tunely 2 200 metrů dlouhé, dvanáct metru široké a dvanáct metrů vysoké. Vzdálenost mezi oběma tunely byla 220 metrů. To byla také délka jednotlivých hal, jichž byl čtyřicet devět a každá z nich byla čtrnáct metrů široká. Jejich výška kolísala mezi 14 až 30 metry, podle výšky strojů. Nejvyšší byla hala čtyřicátá prvá, kde byly raketové bomby zkoušeny před odesláním na místo střelby. Při zkouškách musely být postaveny na výšku a vyžadovaly proto halu zvlášť vysokou.

Po příjezdu nás rozdělili do pracovních skupin a dali jsme se do práce.

Práce se nám nezdála těžká. Dvojnásobnou prkennou desku velikosti 1x5 metrů vzali čtyři vězni na ramena a nesli osm set metrů. Zpět šli s prázdnou. Ale šli jsme po čtvrté a po páté a deska byla čím dál tím těžší. Když jsem nesl kládu po páté měl jsem již obě ramena do krve odřená. Také všichni ostatní byli stejně postiženi. Nadávali, odpočívali stále častěji a kápo řval až sípal. Podél cest se postavili esesmani a začala práce v klusu.

Esesmani měli už novou vymoženost Dory: důtky. Na krátké násadě bylo sedm silných kožených řemenů. Některému to ještě nestačilo a udě­al si proto na konci řemenů uzlíky. Jiní přišli se psy. Měli vlčáky, boxery a jiné odrůdy a každý pes byl zvlášť vycvičen na vězně.

Toho prvního dne snad každý něco dostal. Jeden z esesmanů, mladý, černý, kučeravý, nejvýše dvacetiletý, byl zvlášť zuřivý. Kulhal na jednu nohu a byl v pozdější době v celém okolí znám pod jménem "Kulhavý ďábel". Ten také poručil skupině dvanáct vězňů svléknout kabát a kalhoty a spráskal jednoho po druhém důtkami přes nahá záda. Všichni byli Češi. A Kulhavý ďábel, když je bil, sliboval jim, že vyhubí celou "českou legii".

Večer seděli jsme na slamnících a mluvili o tom. Kdyby se mělo vy­plnit všechno, co jsme si tehdy slibovali pro případ, že vydržíme i tento lágr, nežilo by dnes mnoho Němců.

Dostal jsem jednou v Doře těžkou násadou od motyky a mohu říci, že to bolí tolik, že je třeba skutečně nejvyššího vypětí vůle, aby se člověk ubránil a nekřičel. Takový výprask se končil flegmónou na postižené části těla a často smrtí z otravy krve. Často také esesman bil, aby zabil. Kamarádi, kteří byli zaměstnáni jako lékaři nebo ošetřovatelé v lágrové nemocnici, mohou mnoho vypravovat o úmyslném přeražení dolní části páteře nebo o beznadějných případech roztříštěných ledvin.

Češi byli v lágru Dora třídou pro sebe. Nejsem šovinista a myslím, že dovedu se kriticky dívat i na členy vlastního národa. Ale v Doře jsem se naučil být hrdým na svůj národ a pyšný na to, že jsem se narodil Čechem. Byli ovšem i mezi námi jednotlivci, kteří, když se dostali na nějaké vedoucí místo, zpychli a jednali, jako by byli něčím více než druzí, pro­tože je Němci učinili blokovými nebo kápy. Ale ani ti neprovedli žádné darebáctví. A až na jeden jediný případ, kdy Čech podlehl týrání a pro­zradil pod ranami býkovcem své spoluvězně, nebyl mezi nimi ani udavač, ani zrádce. Byli naopak mezi Čechy hrdinové, před jejichž obětavostí musíme se sklonit v úctě a obdivu.

Byl mezi námi např. muž, který, když se prozradilo připravované po­vstání v lágru, byl zatčen omylem místo svého kamaráda stejného jména. Byl to Václav Baštář. Byl starý a nemocný. Stačilo slovo a byl by pro­puštěn a na jeho místo by byl přiveden mladý a zdravý jeho jmenovec, s nímž nebyl nijak příbuzný. Ale Baštář neřekl ono slovo. Vytrpěl hrozné týrání a nakonec zemřel, ale neprozradil a svou smrtí zachránil svého kamaráda. Byl mezi námi Jan Chaloupka, muž, který zařídil i v tomto lágru smrti rádio pro poslouchání Moskvy a Londýna a připravil vše pro in­stalaci vysílačky. Byl zatčen. Den za dnem, po dlouhé čtyři měsíce, očekával šibenici, mnohokrát byl nejdrsnějším způsobem vyslýchán specialisty ze Sicherheitsdienstu. Neprozradil nic. Byl mezi námi lékař dr. Češpiva, hlava onoho povstání. Kdyby byl promluvil, málokdo z nás by se vrátil domů. Věděli to o něm a proto je možno si představit, jak ho vyslýchali. Od poloviny října do konce března (1945) den za dnem čekal smrt. Neprozradil. Po evakuaci lágru se dostal k Američanům.

Aby pomohli zkrotit Čechy a jiné cizozemce, byli povoláni do Dory z káznic němečtí zločinci. Hlavní jejich transport přišel počátkem ledna 1944, kdy měla být zahájena výroba nové německé zbraně "V2". Ti nej­horší z nich převzali hned místa kápů, blockaltesterů, vorarbeitru, vnikli do šrajbštuby, na poštu, do kuchyně, převzali nově vytvořené funkce tunelových kontroloru apod. Krádež, loupež, vražda, násilí a pohlavní zvrhlosti ovládly lágr. Život v Doře byl dosud velmi těžký. Nyní se stal utrpením.

Jednoho dne jsem se musel hlásit u majora Dutzmanna. Byl to veliký a silný, asi padesátiletý důstojník, který se mnou od prvního okamžiku jednal velmi slušně. Nikdy jsem neslyšel, že by byl na někoho křičel. Ptal jsem se na to a dověděl jsem se, že to vlastně není Němec, nýbrž v Německu naturalizovaný Lotyš. Vyptával se mne dlouho na nejrůznější věci. Když slyšel, že jsem v lágru, protože mám příbuzné v Anglii, ne­chtěI věřit, že by za takovou věc dali někoho do takového lágru, jako je Dora. Pak si mne vyzkoušel, jak píšu na stroji, a nakonec mi udělal dlouhý výklad, jak špatně by to se mnou dopadlo, kdybych komukoli pro­zradil něco z toho, co v jeho kanceláři budu dělat.

Tak jsem se stal písařem ve vojenské kontrolní a přejímací kanceláři v podzemní továrně, kde jsem měl příležitost dovědět se téměř všechno o nejtajnější německé zbrani „V2“. Zde také náhoda mne přivedla k největší sabotáži, jakou jsem kdy mohl provést, a zde také zažil jsem největší strach z celého svého života...

Celkem bylo vyrobeno v továrně 6 320 raket "V2". Z nich byla část určena pro zkoušky a výcvik, 60 bylo určeno pro střelbu do Ameriky a 4 430 raket bylo určeno pro útok na Anglii.

V době, kdy byla zahájena výroba raket rozhodli esesmani, že oficiální popravy budou nyní vykonávány veřejně před všemi vězni. Jako první byli popraveni tři Ukrajinci, kteří utekli z lágru a byli dopadeni.

V neděli po apelu museli všichni vězni zůstat stát. Na apelplac byla přinesena primitivní šibenice ne nepodobná klepadlu na koberce. Tři odsouzení byli vyvedeni z bunkru a postaveni na stůl. Stáli tam bledí jako papír, prostřední mladý, slabý chlapec byl ocelovými pouty připoután k oběma postranním, jeho kamarádi po levici i pravici měli jednu ruku volnou. Bledí, ale klidní museli stát s oprátkou na krku po celou dobu, kterou potřeboval lágrový tlumočník, aby ve čtyřech řečech nám přečetl rozsudek, že říšský ministr vnitra a říšský vedoucí eses Himmler nařídil jejich pověšení. Pak jim lagerältester povalil stůl.

Nejhůře umíral třetí... otvíral a zavíral oči, trhal nohama a rukou ukazoval na esesmany, kteří i s lagerältestem obíhali kolem, aby si ho prohlédli ze všech stran a vyfotografovali v nejpodivnější pozici. Visel a patnáct tisíc bledých a hrůzou vyjevených diváků doufalo, že už je konec... Déle než deset minut tak umíral. Nevím co si myslel každý z těch patnáctitisící vězňů, kteří se museli dívat. Někteří z nich omdleli. Jiní si drželi ruce na obličeji a snažili se nehledět na šibenici. Jiní zatínali pěsti, až jim zbělely klouby. Já sám jsem se díval. Tam viseli tři pověšení a esesmani obíhali kolem, aby jim ani trhnutí bolestí zkroucených očí neuniklo. Deset minut. Ale každá minuta byla věčností.

Myslel jsem na účel všeho, na to, proč vznikla tato loupežná válka, toto loupežné přepadení lidstva, největší a nejhanebnější v dějinách. Na to, proč vlastně tak nelidsky umírá tisíce a statisíce a miliony lidí. Proč je to všechno a kdo to způsobil. Nacisté? Jistě. Ale každý den a nyní znova, když jsem viděl kolem sebe Němce, vězně nacisty uzavřené do koncen­tračního tábora, jsem se přesvědčoval, že není to to pravé. Nacisté to vše prováděli a organizovali. Ale se souhlasem všech Němců. I zde to hrozné umírání tří Rusů dělo se s viditelným a nezakrývaným souhlasem kolem­ stojících německých vězňů. Gesty i slovy vyjadřovali radost, že umírají Rusové, špinaví ausländři a potěšení, že mohou vidět umírat člověka tak dlouho.

Snažím se brát každého tak, jaký je. Snažím se pochopit jednání člověka, nalézt důvody a pohnutky jeho činů. Vím, že pochopit znamená odpustit. Ale toho dne jsem se zatvrdil. I kdybych dovedl odpustit vše, co udělali mně a mé rodině, kdybych dovedl zapomenout na všechno utrpení a horší než zvířecí umírání tisíců v Auschwitzu, kdybych dovedl nedbat, jakým štěstím byla pro tolik lidí v Doře smrt, přišla-li rychle, kdybych i dovedl vyhnat ze svých snů smrt těchto tří, přece nikdy nezapomenu a nikdy neodpustím, že Němci se smáli, když ti tři takovou smrtí umí­rali.. .

(Z knihy V německém zajetí, autor Jiří Beneš, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38., Praha 2010)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz