Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Vybírali jsme si básníky
pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
sfingy tajemných úsměvů,
když rozvírala se země,
trubače jar, skloněné nad nicotou.
Ještě víc lásky, života, zoufalství.
Josef Hora
Vzpomínáte si na Bradburyho „451° Fahrenheita"? Jak tam požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, a ne v kategorii PROČ. Proto se nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaké PROČ. A s těmi požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Kdyby někdo chtěl nějakou knihu ukrýt. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Nelítostně.
U nás se knihy nepálí. Jen se znevažují. Staré tradice mizí, staří hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme Sprejery a Harpyje. Sprejeři, jako např. Cimmermannovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našeho literárního dějepisu lehkým tónem, jako anekdotu a poznačují je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou, takže vycházejí jako politováníhodná směs slabostí, omylů, nedokonalostí, pošetilostí, naivity i špatností. Pod vrstvou jejich žertíků, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu skutečně šlo, idea, smysl, význam, hodnota jsou nečitelné.
Ale ještě horší jsou Harpyje. Zlé, surové, mstivé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery škodolibou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný pomluvami, zlehčováním, znevažováním – páchne již zdaleka a je nepoživatelný. Harpyje k nám přivedl Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily ve většině médií.
Je tu nějaká pomoc? Vzpomínáte si, jak Voskovec a Werich dodávali národu odvahu proti nepřátelské přesile písní „David a Goliáš“? Píseň vybízí: „Čtěte bibli, tam to všechno je.“ Ano. Tam to všechno skutečně je. Harpyje znečišťují naše dějiny od samého počátku. Hledajíc pravdu, srovnávala jsem Kosmu, Dalimila a Rukopisy (RKZ). Všimla jsem si, že oba nejstarší kronikáři začínají své vyprávění zmínkou o potopě. Staré báje, které stvořila obrazivá fantazie z hlubin citových zkušeností dávných generací, nesou důležité poselství po tisíciletí. Mluví i k dnešku. Potopa znamená, že lidská nepravost a nezřízenost na sebe přivolává trest. Archa Noemova je ztělesnění naděje na záchranu života. Ale je tam i další odkaz. Bible vypráví, že po potopě Noe vzdělal vinici, a když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu obnažen. Tak ho našel syn Chám. Pobavilo ho to a on se škodolibým posměchem to běžel povědět bratřím. Ale Sem a Jafet se nesmáli. Vzali plášť, vešli do stanu a s odvrácenou hlavou (aby neviděli hanbu otce svého) jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A to je moje formule a zaklínadlo proti všem Sprejerům a Harpyjím. S úctou a láskou. A ještě sem patří pieta, ohleduplnost, šetrnost, porozuměni, cit, vkus a takt.
To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa, a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách obrozenců, „patří na smetiště dějin"?
Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, ironie, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné technokratické globalizace a financializace. Proto je zapotřebí oddělit národ od vlastní historie, tradic, oslabit vliv vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.
Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně se mluví o tomto „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné Tylovy hry (byla to jeho prvotina, r. 1834). Sentimentální a „cukrkandlová“, „ku podivu“ přečkala všechny režimy, kterými jsme prošli. Ve vztahu k Tylovi nikoho nezajímá jeho činnost pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. S posměchem se připomene, že Tyl a Klicpera jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury a s pohrdavou distancí se naznačí jeho degradace bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do kulturně historického kontextu. Nehodí se připomenout, že po r. 1848, když byl i Havlíček násilně umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.
Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená!
Dnešním turistům by nemělo ujít, že Brixen před 150-160 lety nebyl dnešní upravené horské městečko v malebném okolí, ani hostinec U slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku rozmlouvá s místními obyvateli. Také tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, do drsného horského podnebí. Ke kráse okolí nebyl Havlíček necitlivý, oceňoval ji, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“.
Ale ovšem hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nebylo by to jiné. Havlíček strádal duševně. Krátce před tím vyhrál svou při s censurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe, ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška a ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v uvědomovací práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta. A Havlíček to všechno vylíčil veršem s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček nechtěl, a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, 1856.
Karel Hynek Mácha, Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel ve 26 letech), ale nesmrtelné dílo. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, který si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly.
Jakub Arbes, nejen spisovatel ale i literární vědec, napsal o Máchovi více než 20 statí, výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za službu dílu Nerudovu.) Autor napínavých, téměř detektivních romanet se pokusil tajné Máchovo písmo rozluštit. Podařilo se. Ale Arbes cítil, že básníkovo privatissimum by mělo být utajeno. Utajení vydrželo do 90. let 20. století.
Dnes elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný a kontroverzní, protože psal čistou poezii a přitom jím vládl hrubý chtíč! Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec! Obraz básníka by se měl změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“, deník by se měl dostat i do osnov vyučování literatuře. Studentům budou záznamy o sexuálních praktikách (je prý to dokonce konkurence „Kámasútry“) bližší než celý „Máj“. Ostatně, studentům je možno položit otázku: Četl bys raději „Máj“ nebo osobní deník básníkův?
Tak až sem jsme došli, básníku, který jsi stvořil novodobou řeč básnickou, kterýs byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem…“Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma“. (J.Hora)
Myslím, že co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo porušeno jeho právo na soukromí, měli bychom respektovat pravdu a míru. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice lásky ze 4.-5. stol. na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích podává praktickou životní filozofii svého místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště. Mácha si jen stroze poznamenal pár údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těchto několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F.X. Šalda:
„Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“ – ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“
Ale jakápak trýzeň! To je přece „hustý, i když Mácha…!“
Dnešní doba si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran, od rána do večera chceme být sexy, užívat si sexu, sledujeme různé sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální erotika, pedofile, sadomasochismus, ba i sexuální kanibalství. Máchovy „orgie“? Chudák, zapsal si, jak se pomiloval se snoubenkou. Pravda, nebásnickým jazykem. Ale k čemu to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyérství, snad jako protějšek k masovým exhibicím celebrit? Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky“, básníka, který kromě mnoha jiného zbásnil i sexuální intimity. Před 2.000 lety varoval P. Ovidius Naso své čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“
Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale jde o pouhou záměrně vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu a o lásce k zemi, zemí krásné, zemi milované.
Jména básníků na stránkách našich magazínů už neprovází úcta a láska k jejich dílu, ale posměch a znevážení z nepředvídatelných důvodů.
Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně pro – četla jsem s úžasem – antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky, které by se mohly vykládat jako nelichotivé: „Snad dvě třetiny z nich (shora zmíněných lidí) mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje situaci paní hospodská: „Ti si přihnuli jako židé na licitaci.“ Mladá paní spisovatelka by měla vědět že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval na úrok a byl proto v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později, k typickým postavám českého venkova a malého města. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, a že ty zmínky v Nerudově povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda se tu jeví nikoli jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti (1868). Ale když neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních objevů! I když se občas trefí vedle. Ale kdo si dá práci s tím, aby objevoval, jaká je pravda?
Oč pěknější je vztah k Nerudovi u Františka Halase:
„Kdyby tak v parku sedával, jak sedal před lety,
tu roztřesen do zad bych se mu vkrad.
Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý:
Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“ (Variace na téma z Prostých motivů)
A ještě jednou Halas:
„Životním mým štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků K.H. Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“
Co platna Halasovi jeho výsostná poesie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen a dopaden. Tak jako Ovidius před 2.000 lety napsal svou „Ars amatoria“ (o umění milovat), tak i Halas zbásnil r. 1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro úzký okruh známých. Ale po r. 2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje příležitost: Básník dvojí tváře! Rozpolcenost! Čistota v známých básních a přitom – považte – tělesný chtíč! I ptám se, co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo?
Pyšníme se sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti nevíme, co je přirozená sexualita. Neuznáváme samozřejmost tělesných bytostí tělesně se milovat na dotvrzení své blízkosti, své vášně a něhy, svého osudu dobrého i zlého, své spjatosti. Ve skutečnosti toužíme po svobodě nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství nejtajnějších sexuálních představ a praktik v soukromí ložnice. Zaklínáme se Freudem, sexualitu pokládáme za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsme u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě zralé a zdravé. K úspěchu bavičů stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě a úpravě. Bulvár a porno nás provází po celém městě. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku – všechno k obrazu svému – pornografie a pornolálie…
V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, historické osudy národa a jeho básníků, jejich vášně, úsilí, zklamaní a touhy, přenášené z pokolení na pokolení, sen, který předávají mrtví živoucím a dosud nenarozeným. I tyto dějiny jsou pro Harpyje předmětem hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.
Před časem se šplouchlo špínou na J.S. Machara. Je prý antisemita. Nic o tom nevím, ale to ovšem není důkaz. Tak k „pramenům“, ať si to ověříme. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar chodil do kostela jako ministrant. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi emotivně vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj i z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar píše, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se po té hodině vrátili do třídy. Byli hrdi, že mohou mstít smrt Pána Ježíše na židech. Tím spíše, poznamenává, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví, rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.
V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horuje pro antický Řím a zatracuje křesťanství, „jed z Judey“. Ve sborníku „Českým životem“ z r. 1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např. „Stali jste se světoobčany a zůstali přitom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví „ o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá rychle přeložit k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě lidstva, a která dosud nemáme. Tak tohle je pro Harpyje antisemitismus?
Nejčastějším terčem pomlouvačné kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismu r. 1938 byl i dnes prohlášen za šiřitele lživých interpretací našich dějin. (Tím je v zastoupení odmítnut i František Palacký a T.G. Masaryk, jejichž filozofii dějin beletrizoval.)
Předně není pravda, že byl Jirásek „falzifikátorem“ českých dějin, že v jeho knihách je plno nedoložených výmyslů. Jirásek byl středoškolským profesorem dějepisu, který ve volných chvílích nepsal historické studie a dokumenty, ale historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, jak dovoluje básnická licence; přitom zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde ve světě nejsou autoři historických románů (W. Scott, A. Dumas, H. Sienkiewicz aj.) osočováni jako „falzifikátoři“ národních dějin. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí.
Také není pravda, že Jirásek „slepě věřil Kosmovi“, když psal své „Staré pověsti české“. Za časů mého mládí každý primán věděl, že pověst je vyprávění nadobyčejného příběhu, které se od pohádky, plné magií, čar, kouzel a divů liší jen tím, že se vztahuje k určitému místu, osobě nebo i času. Je nehorázné tvrdit, že Jirásek, odchovaný kriticismem pozitivistického 19. století, „slepě věřil“ Kosmovi a vysmívat se mu, že věřil líčení Horymírova příběhu a Šemíkova skoku. Je to ovšem tím trapnější, že sám Kosmas tento příběh odkázal mezi „ficta“, „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění.“ Ani Kosmas, tím méně Jirásek nepředkládali pověsti k věření, tím méně „slepému“.
Hlavní pře se ovšem vede o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Není důvodu, proč bychom měli přistupovat na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.
Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním vymýcena.
Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a křovisky zarostlých kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí – navenek tuláků, uvnitř knihoven. Každý umí zpaměti svého oblíbeného autora, a může knihu zastoupit. Ústním podáním tak předají kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí takhle vezme za své. Ale, říká Bradbury, „lidi nemůžete přinutit, aby na vás dali. Musejí na to přijít sami, až bude čas, až si začnou lámat hlavu, co se vlastně stalo, a proč pod nimi svět vylétl do povětří. Nemůže to trvat věčně.“
Dovětek
Řádění Sprejerů a Harpyjí se neomezuje jen na krásnou literaturu. Postihuje i osobnosti a události významu společensko-politického. K 70. výročí Masarykova úmrtí hlásal náš nejčtenější deník, že „Masaryk a Beneš by měli zmizet v propadlišti dějin.“!
K 65. výročí vítězství nad nacismem se zhusta dělalo z černého bílé a naopak, vítězové byli namnoze zapomínáni a očerňováni, želelo se utrpení poražených, jako by oni nebyli rozpoutáním světového požáru a hromaděním utrpení vinni.
Znectění pravdy kulturu rozkládá v samých základech. Jak dlouho ještě bude lidská kultura v ohrožení?
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz