Vladimír Čermák
Už je to tady zase. Klerikálové a bezvěrci se brzy znovu střetnou v parlamentu ve věci zdanění církevních restitucí.Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
Ministr
financí a šéf své vlastní partaje dodržel, co slíbil. Souhlasí se
zdaněním restituovaného církevního majetku, čímž ale vstoupil
do otevřeného konfliktu s jednou z mocných, nadnárodních
struktur tohoto světa, pro kterou byl majetek vždy tou nejvyšší
hodnotou.
Z hlediska finančního rozpočtu je to ovšem jen
malá domů. Konkrétně 11 miliard Kč z těch téměř 200 miliard,
které si církev přisvojila po dohodě se svojí pátou kolonou
působící v Nečasově vládě a v jím ovládaném parlamentu
díky restitučnímu aktu č. 212 z r. 2012. Urvali tak z našich majetků, na které
církev neměla nárok, co se dalo a stále nemají dost. Přitom církev za
podpory dalších církví (s výjimkou baptistů) restituovala to, co sama
kdysi nakradla. Prakticky udělala to samé, co by udělal odsouzený zloděj, který
by si nárokoval, aby mu byl vrácen jeho lup. Byl přece už jednou JEHO!
Nedávná skandalizace Čapího hnízda ze strany lidovců ale ministra zjevně
popudila. Návrhu, který ve věci tohoto zdanění (u jiných právních subjektů by o
tom asi nikdo nediskutoval, byla by to samozřejmost!) jde do Sněmovní
ulice, chybí tedy doporučení vlády, protože lidovci jsou
jasní a socani se jako obvykle chovají ve vládě
obojace. Vzhledem k tomu, že v jejich čele jsou pánbíčkáři, to
nepřekvapuje. Ti, kteří si dříve mysleli, že soc-demokrat s klerikální
úchylkou je něco jako kočkopes, si už ale na to zvykli.
Stejně jako na to, že v čele TOPky je bývalý oberlidovec, a že i
údajně pravicovou ODS vede rigidní katolík. Přesto může být v
parlamentu zajímavé kam se kdo z poslanců přikloní. Volby se blíží.
Zvláště pro ČSSD, která v posledních volbách získala sice mírnou, ale přece jen
důležitou převahu tím, že svoji kampaň tehdy zaměřila proti
restitucím, je tato nová kausa pikantní . Stačí si
např. vzpomenout na Zaorálkova vystoupení. Tedy ta starší, ještě než se pro
změnu začal zabývat anglickou transkripcí slova Česko.
No oblafli nás, jako obvykle. Rozhodovat jako vždy nebude zdravý rozum,
vlastenectví, tím méně nějaké právo, ale přísliby typu
něco za něco. Nedělejme si iluze. Mnohým půjde hlavně o to, aby církev
měla ještě více než dnes má. To je typický rys u boháčů: nikdy nemají dost.
O tom, kolik už toho vlastní, preláti nic říkat nebudou. Potřebují, abychom
jim věřili, že jsou chudí. Už jen proto, aby mohli zřizovat přes
Arcibiskupství pražské zvláštní nadační fond na opravu varhan u sv. Víta.
Jinak by prý církev nestihla zprovoznit tamější varhany do termínu oslav
100 let samostatného Československa, což je fakt docela zábavné. Stejně
jako celé případné angažmá církve v blížících se oslavách. Ve
skutečnosti jde ale o pořádný paradox.
Jestli někdy někdo nestál o to, aby Československo vzniklo, byla
to právě katolická církev jako tehdejší největší opora
Habsburků i Lotrinčanů, kteří zde po Marii Terezii
vládli. Založení fondu (dříve na to měla církev žebravé řády!)
zdůvodňuje arcibiskupství tím, že bez nákladné opravy prý v
katedrále není zvuk varhan pořádně slyšet, co se hraje. Stěží budou
ale chtít hrát něco tak monumentálního a nevhodného jako Te Deum
tak, jako jej hráli kdysi v roce 1620 v Římě, když k tehdejšímu
papeži dolehla zvěst, že se divadlo s údajnou bitvou na Bílé hoře povedlo, a
že je „vyděláno“. Tedy že mohou spustit loupeže a zlodějny
všeho druhu, aby se církev napakovala, aniž by je někdo za to byť jen pokáral.
Takové hlučné Te Deum by ovšem přes svoji 40% hluchotu nejspíše
uslyšel i prezident, který za svůj souhlas s Mladotovým domem a s jinými
úlitbami církvi svaté stejně dostane prominentní sedátko tam, kde
varhany budou slyšitelné. Jistě si ho za své zásluhy o církev zaslouží,
byť možná už bude jen exprezident, stejně jako si dobré místo
zaslouží jeho předchůdce ve funkci Klaus za svoji podporu restitučnímu aktu.
Varhaník by se měl spokojit s něčím skromnějším z barokní
produkce. Lze pochybovat, že by vystačil při takové mši s
obligatorní hymnou nebo že by tam dokonce zahrál „Kdož sú boží
bojovníci“. Stejně si málokdo dnes při poslechu
barokních mší a oratorií vzpomene, že české barokní skladby
(existují ovšem i jiné, tedy ne-české barokní skladby) jsou- ostatně
stejně jako výtvory českého výtvarného či
literárního baroka v podobě velkých pláten, soch, knih apod.
- ve skutečnosti ryze ideologickými produkty.
Zhruba totiž plní stejnou funkci, jako by někdo
při slavnosti založení republiky zahrál Internacionálu či
Píseň práce. Ne že by to byly nemelodické skladby, ale jsou
zkompromitované minulou dobou a tím, jak byly zneužity k propagaci
tehdejší ideologie.
Úcta vzdávaná domácími preláty zakladatelům Československa
se tak nejspíše nebude příliš lišit od toho, co předváděli Husák,
Štrougal a spol. při podobných příležitostech na sklonku
normalizace. Těžko mohli tehdejší normalizátoři a kolaboranti
v době, kdy už byla oslava založení státu v době perestrojky znovu
povolena, oslovovat shromážděné lidi jinak než ve stylu „soudružky a
soudruzi“ a zdravit je pověstným „čest
práci“.
I český barok byl nástrojem barokní normalizace a jako umění
patří stále k rekvizitám černototalitní doby, což byla jen trochu
delší (minimálně pětinásobně) normalizační perioda v českých
dějinách. Varhanní barokní skladby domácích skladatelů k
této době patří. Tedy k oné době temna. Patří k nim stejně jako
blížící se spor o zdanění či nezdanění církevních restitucí.
Bude tedy zajímavé pozorovat při hlasování v parlamentu o návrhu
zdanění církevních záborů majetku, který ji nikdy neopatřil, jak se
situace v řadách současných údajných demokratů změnila. Za skutečné
demokraty ovšem lze totiž těžko považovat ty,
kteří stojí na straně korupčníků, podvodníků a lhářů.
Nejen ve věcech duchovních, ale i materiálních. Až ti, kdo jako zvolení
poslanci s názory kritickými vůči restitučnímu aktu, budou hlasovat
jménem svých voličů-občanů, kteří byli proti církevním restitucím,
ukáží tím jasně, kam patří.
(rp,prvnizpravy.cz