Ke dnu, a potom…

Dmitrij Migunov

Před 25 lety započala „šoková terapie“ – reformy týmu Jelcin – Gajdar. Chtěli tehdy přesunout sovětské hospodářství do tržních kolejí. Spor o její výsledky a o metody reformátorů pokračuje až do dnešní doby.

Polský vzor

Sovětští vůdci zavrhli čínský model rozvoje. Bližší jim byl model transformační ekonomiky realizovaný v zemích Východní Evropy. V Moskvě sledovali obzvláště pozorně Polsko.

Jevgenij Jasin (bývalý ministr hospodářství, ekonom, liberál) k tomu poznamenává, že polští komunisté v této době liberalizovali ceny a vládu dali do rukou premiéra Mazowieckého a ministra financí Balcerowicze. Termínem „šoková terapie“ byly nazývány Balcerowiczovy reformy. Po liberalizaci cen tam tvrdě prosadili finanční stabilitu. Podobně se to řešilo v Rusku.

V Polsku proběhla reforma velmi rychle. Od roku 1990 stačily pouhé dva roky. Osvědčila se. V roce 1990 zde klesl HDP o 11 %, v roce 1991 o 7 %. Již v roce 1992 začal růst a v polovině devadesátých let byl v Polsku tento ukazatel na prvním místě mezi ostatními zeměmi v regionu.. Reformy byly v této zemi natolik efektivní, že i dnes je jediná ve Východní Evropě, která se v době finanční krize v začátku tisíciletí vyhnula recesi.

V kulminačním bodu

Ruská vláda oznámila 2. ledna 1992 ukončení regulace cen a volný obchod, podle polského vzoru. Během několika dnů se pulty obchodů zaplnily zbožím. Jenže tím podobnost reforem v Rusku s reformami v Polsku skončila. V Polsku se ceny vlivem liberalizace během roku zvýšily 4 až 5 krát. V Rusku k takovému skoku došlo naráz. Inflace se nezastavila, rychle se stala hyperinflací. Finanční systém se prudce dolarizoval. Bez ohledu na rostoucí zásobu peněz se silně šířila barterová schémata.

Následovala privatizace, která byla ve skutečnosti zahájena již v roce 1991, plně se rozvinula později. Teoreticky měl každý občan Ruska právo na veřejný majetek prostřednictvím emitovaných kuponů. Jenže většina potenciálních „lidových investorů“ své kupony rychle prodala. Později se ukázalo, že to bylo pravděpodobně optimální rozhodnutí. Mnozí z těch, kteří chtěli kupony do něčeho vložit, z nich nakonec nic neměli. Všechny podstatné části státního majetku spolykali v aukcích lidé nějak navázaní na vládnoucí osoby. Tak se zrodili ruští oligarchové.

Výsledkem bylo vleklé špičkové zatížení ruského hospodářství. K pomalému růstu došlo až ve druhé polovině devadesátých let, avšak záhy následoval v roce 1998 default. Stabilní růst začal až o rok později, kdy se ekonomika odlepila ode dna.

Varianta s příchodem cizích peněz a následnou modernizací  je vhodná pro malé ekonomiky, ne však pro mohutnou ruskou ekonomiku.

Počátkem devadesátých let konzultoval americký ekonom Sachs reformy v Polsku a následně v Rusku. O polské reformě se vyjádřil jako o úspěchu, o ruské jako o selhání s tím, že ruští reformátoři na jeho doporučení nedbali.

Americká lhostejnost

Sachs napsal, že Rusko neučinilo opatření na zabrzdění peněžní masy, ta rostla a vyprovokovala hyperinflaci. Vinny byly i země bývalého Sovětského svazu, které mohly ještě po celý rok emitovat ruble, což činily ve velkém. Dále upozornil na nízkou kompetenci ruských úředníků a odborníků té doby v ekonomice a na nepořádky. Obvinil rovněž poradce Rosimuščestva (agentura pro nakládání se státním majetkem) Schleifera (americký občan) z hmotné zainteresovanosti při realizaci státních aktiv. Toho v roce 2005 odsoudila americká justice k zaplacení pokuty 2 miliony dolarů s tím, že neměl právo v Rusku podnikat.

Sachs se v Moskvě postavil proti privatizaci těžby užitkových nerostů. Hlavní vinu za selhání ruských reforem kladl na vnější hráče, v první řadě na vedení USA a MMF. Polsko dostalo v roce 1990 veškeré možné ústupky a preference. Jeho zahraniční dluh byl snížen na polovinu, dostalo nové stabilizační úvěry za velmi výhodných podmínek. Nic podobného nebylo učiněno pro Rusko. Bylo požadováno uhradit dluhy do kopějky. G7 vyhrožovala a finanční podpora byla poskytnuta za zcela tržních podmínek.

Administrativa Bushe staršího nechtěla o podpoře Moskvě uvažovat kvůli předvolebním tahanicím. Následující Clintonovu vládu Rusko vůbec nezajímalo, považovala je za slabého a vyřízeného protivníka. Rusko se z potíží muselo dostat jen vlastními silami a se skromnými zdroji. V této době byly vztahy se Západem asi tak nejlepší, ale investice, které by stimulovaly ekonomiku, nebyly. Západní Německo muselo v té době vstřebat NDR a EU integrovala země bývalého socialistického bloku. Rusko nebylo považováno za přítele, spíše za cizince. K takové integraci jako země Východní Evropy, jejichž bankovní systémy přešly do rukou cizinců, nebylo Rusko připraveno.

Nehledě na domácí i zahraniční ostrou kritiku ruských reforem, panuje u mnohých názor, že se všechno dělalo dobře. Jevgenij Jasin k tomu řekl: „Nemohu si dovolit říci, že jsme šli jedinou správnou cestou. Ale že z celkového hlediska jsme dělali všechno správně a hlavně že jsme dosáhli úspěchu, o tom vůbec nepochybuji.“

Za změny provedené Gajdarem a jeho následovníky zaplatilo Rusko vysokou cenu. Reformátoři mnohdy nebrali v úvahu reálnou situaci v hospodářství země. Řídili se zásadou „ke dnu a potom …“ Jegor Timurovič Gajdar je tragická postava. Je pořádkumilovný, člověk myšlenky, ale bohužel příliš ideologický. Bez rozmýšlení uváděl v život módní doktríny.

Oproti roku 1917, kdy se prosazovala bezbřehá rovnost bez svobody, se v devadesátých letech naopak prosazovala široká svoboda bez jakékoliv rovnosti.

3. ledna 2017

Převzato z lenta.ru

Outsidermedia.cz