Když chybí práce pro mladé

Ve všech zemích Evropské unie představuje jednu z hlavních otázek volební kampaně tíživý problém nedostatku práce, a to zejména pro mladé lidi. V průměru je v zemích EU z mladých do 25 let, kteří nestudují, bez práce už plná třetina. V některých zemích je to dokonce více než polovina. Jako příčina neutěšeného stavu se obvykle uvádí nedostatek praxe u mladých lidí, popřípadě nevhodnost jejich profesní orientace z hlediska požadavků trhu práce. Tyto faktory samozřejmě působí, nevysvětlují však všechno.

Mladých bez práce přibývá ve stejné době, kdy se ve většině zemí posunuje věk odchodu do důchodu. Situace je dokonale absurdní. Senioři jsou ze zákona nuceni pracovat do stále pokročilejšího věku, zatímco šance mladých lidí práci sehnat se již řadu let snižuje. Česká republika netvoří výjimku. Jak u nás upozornil Ivo Patta, oproti polovině 90. let minulého století odcházíme dnes do důchodu v průměru o tři a půl roku později. Pár set tisíc pracovních míst je v důsledku toho obsazeno lidmi, kteří by jinak byli již v důchodu.

Samozřejmě, že jejich co nejpozdější odchod na zasloužený odpočinek uleví průběžnému penzijnímu systému. Místo, aby z něho čerpali zajištění na stáří, přispívají do něho ještě po několik let platbami sociálního pojistného.

Statisíce pracovních příležitostí, které budeme volky nevolky okupovat do stále pokročilejšího věku, pochybí ovšem pro zaměstnávání mladých lidí. Je sice pěkné, že státu ušetříme, budeme-li pracovat až do kmetského věku, zároveň tím však odsoudíme k nezaměstnanosti mnohá naše vnoučata.

Tlak na to, aby si lidé užili důchodu po co nejkratší dobu i za cenu, že spousta mladých bude po stále delší dobu marně shánět práci, je v poslední instanci výsledkem cynického kalkulu. Průměrný starobní důchod je výrazně vyšší než dávka v nezaměstnanosti. Pobírání této dávky je navíc omezeno v řádu měsíců, zatímco starobní důchody se vyplácejí po celá dlouhá léta. Když pak mladý nezaměstnaný přejde na čerpání sociálního minima, ušetří se na něm oproti průměrnému seniorovi, který by bral penzi, ještě více. A úspory jsou jak známo, jedním z hlavních výrazů modernizace sociálního systému.

Kdo je naivnější? Politici, kteří slibují vytváření nových pracovních míst, což je v kontextu s prodlužováním doby zaměstnání dědečků a babiček nesplnitelné, nebo voliči, kteří jim na základě lichých slibů stále znovu a znovu dávají hlas ve volbách?

Prof. J. Keller, Právo