Poslední český kabinet je nejspíše nejslabším a nejrozhádanějším souborem, který kdy v Praze panoval. A to nám tu vládl Ferdinand Dobrotivý, nad nímž se atentátník slitoval snad jen díky vladařově slabomyslnosti. Potom tu vládli nejrůznější grázlové. Nad jiné však vyniká poslední vláda, v níž pospává figura - kníže Schwarzenberg, protože se podařilo v posledních více než dvaceti letech rozdělit stát, rozeštvat společnost a rozkrást národní jmění, na němž pracovaly celé generace Čechů. K poslednímu rozkradení zbylo pár zrnek ze státního mlejna, doslova jen to, co se týká života a zdraví lidu. Tudíž roli největšího syčáka, který by mohl a měl být souzen, přebírá bývalý ředitel hradecké nemocnice, jinak rentgenolog a ministr zdravotnictví Leoš Heger, který drží v ruce koště k vymetení posledních koutů národní mlýnice, a je dost drzý i na to, aby vyprovokoval potenciální střelce, aby začali nabíjet své pistole.
Druhým terčem by se potom mohl stát Jaromír Drábek, ministr práce a (a)sociálních věcí, který se již postaral o přiškrcení pracovních poměrů v této zemi a jal se dirigovat také podmínky v případě choroby. V zemi plné obav o ztrátu existence se ostatně ani nelze divit, že se nemocní chlapci i postarší dámy raději potí v modrákách, než by vyleželi chorobu, jak bývalo zvykem, doma v posteli. Nemluvě o tom, že při průměrném příjmu okolo 30 tisíc korun, třídenní marodění je poněkud nákladným odpočinkem v ceně 3000 korun. Takže se nelze divit průzkumu, z něhož vyplynulo, že s chřipkou chodí do práce dvojnásobek lidí, bez ohledu na skutečnost, že cestou v hromadné dopravě a v práci nakazí další počty kolegů. Celkem bylo ověřeno, že 42 procent demografického vzorku vůbec nechodí s chorobou k lékaři, i když přecházení viróz přináší často vysoká rizika pro nemocného a šíření ve společnosti.
Potom si připočtěme, že vláda již s předstihem rozhodla i o příští demografické křivce – bude nás prostě méně – porodné se bude vyplácet jen na první dítě, sníží se rodičovské příspěvky i sociální dávky, podpory tělesně postižených, kteří se bez vodícího psa nebo automobilu ba i různých pomůcek vůbec neobejdou. Jak uvádí bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, „čtyřletý model rodičovského příspěvku je nevýhodný, a rodiče v něm přijdou o zhruba 20 tisíc korun“. Kdosi si v této souvislosti vzpomněl na scénář filmu Vesničko má středisková, a na jmenovce dnešního ministra práce a sociálních věcí, Jaromíra Drábka a na text: „To neděláš dobře, Jaromíre, to se ti jednou vrátí.“ Pracovník tamního JZD Jaromír si totiž po připálení cigarety zhasínající zápalku zastrkoval do krabičky ke zbývajícím sirkám. I nevyplatil se tento postup filmovému Jaromírovi, krabička se jednoho dne vzňala a Jaromírův erotický klenot přišel málem o svou funkční hodnotu.
Premiér Petr Nečas, svého času rovněž ministr práce a sociálních věcí se právě tak jako Heger či Drábek a ostatní ministři, ovšem naučili škrtacím programům. To neplatí ovšem jen v případě, jde-li o jejich ministerské poradce, milenky a přátele. Klasickou ukázkou se stalo například obdarování Nečasovy spolupracovnice Dany Nagyové. Té před Nečasovým odchodem z ministerstva sociální péče vyplatili (neboť šlo o pracovitou a oblíbenou dámu), 577 tisíc korun odměny a předtím pobírala měsíčně plat ve výši 178 tisíc korun. Jen za osm měsíců posbírala půldruhého milionu (1,430.091 korun), což není ani zdaleka ojedinělý případ. Takže nemáme-li na porodné ani na pohřebné, na léky a náročné operace, víme, kam se scházející kapitál potápěl. Co se půlmilionové odměny týče, přiznala ostatně paní Nagyová, že „nedostala jsem ji jen já, ale dostalo ji celé ministerstvo.“ A dodala, že „já a další tři spolupracovníci, kteří jsme odcházeli s panem ministrem, také jsme k tomu dostali ještě pět měsíčních platů.“
Tudíž není divu, že současnému zdravotnictví schází celých 10 miliard korun, které nejspíše příští pacienti budou muset uhradit Leoši Hegerovi, mimochodem rentgenologovi, bez velkého manažerského nadání a širší specializace. Bůhví jak objevili tohoto mužíka v nočních hodinách před ustavením prapodivné koaliční vlády. Hegerův přístup mimochodem nejlépe vyjadřuje vyhlášený princip, že „pacient nemá mít nárok na všechno, co umožňuje medicínský pokrok, ale jen na to, co zrovna umožňují dostupné zdroje.“ Pozoruhodný to výrok – proč bychom se měli svěřovat do rukou současných specialistů a moderní stomatologické techniky, když historicky vzato ještě nedávno prováděli tyto operace kováři, nemluvě o časech, kdy si zubaři poháněli vrtačku běžným šlapáním. Před dvaceti lety jsme ještě slýchávali, že nechceme mít chrupy v podobě běžné na dálném východě a na Balkáně, že amalgamové vložky (s obsahem rtuti) jsou zdraví škodlivé a že ošetření bílou výplní bude bezplatné. Nyní se již hovoří o běžné kovové plombě, samosebou placené, přičemž ekonomičtí specialisté zprvu navrhovali 200 a nyní dokonce 500 korun za jednu výplň. Kalouskova kasa je zkrátka prázdná, ale nám, co by pacientům, se vysvětluje, že sami jsme svého zdraví strůjci, neboť příroda, jak lze usoudit, nechává vyrůst zuby s věčnou zárukou.
Jenomže delší záruku nemají ani páni ministři, jejichž koncepce se měnila od jednoho funkčního období k druhému. Leoš Heger je od Listopadu v pořadí již na 18. místě, nemluvě o tajemníkovi Miroslavu Mackovi, který vypomáhal „holce pro všechno“ Janu Stráskému, který nějaký čas spravoval byrokracii jižních Čech a momentálně se stará o stav Šumavského národního parku. Miroslav Macek, ještě předtím, než začal úřadovat na ministerstvu, zprivatizoval bravurně Knižní velkoobchod včetně skladů knih a významných budov v centru města. Byl to, aspoň co se literatury týče, mistr nad mistry, protože celkovou tržní cenu okolo 80 milionů koupil za čtvrtinu. V humorném slovníku o něm psali, že jde o známého mecenáše, který za cenu vlastní oběti zachránil knižní trh před zhroucením. Vyznamenal se i výší svého intelektuálního potenciálu, i když prý závistiví kolegové zjistili, že jeho IQ je ve skutečnosti výpisem z jeho sporožirového účtu po krachu obchodu s literárními sklady. Marie Součková se léta soudila v oblasti majetkové, Zdeněk Škromach, jak vidíme, může zastávat jakoukoli funkci a Luděk Rubáš se vyznamenal v ministerské pracovně – stylový stůl, který byl součástí pracovny mu připadal příliš vysoký, leč nenapadlo ho vyměnit si židli, ale dal přednost destruktivnější metodě: nechal totiž uřezat nohy stylového mobiliáře. No a to co učinil Rubáš se stolem, to řada ministrů, vrcholící Hegrem provedla s celým zdravotnictvím.
V poslední době zaujal Heger nejen svými pohyblivými koncepcemi, ale i razancí. Shledal totiž, že narodí-li se děti malé váhy, jde-li o nedonošené kojence, o jejichž život je třeba bojovat, porodníci by měli zvážit své zásahy, boj o život v inkubátorech, který může skončit následným poškozením a letitým utrpením dítěte. Zrodil se nám tak nový Mengele. Co se týče starších a chudších občanů, úplně chudých lidí, jak čteme, není mnoho a u lidé méně dramaticky chudých by měl v každém případě poplatek za léky zůstat, „i kdyby činil třeba jen jednu korunu. Prostě proto, že i tito lidé musí být regulováni. Zatěžují zdravotní systém stejně jako bohatí.“ Co se léků týče, když se ministři začali starat o finanční stránku léčby, vyhlásili, že u každé skupiny medikamentů bude jeden lék vydáván bezplatně. Což nebylo nikdy dodrženo, nemluvě o tom, že rozdíly v povaze choroby nelze obejít zjednodušením nabídky léků. Stačí, vezmeme-li jako příklad jen diabetes, jímž je postižen jeden milion pacientů. Tudíž jejich lékaři, většinou specialisté, kteří své klienty odborně i osobně znají, nejspíše sami nejlépe posoudí, co je účinné pro jednoho každého maroda. Ti také vědí, že jeden lék v jedné skupině pro všechny není řešení, ale pitomost.
Nyní jsme se ocitli na okraji takzvané malé zdravotní reformy, kdy byly desítky a možná stovky medikamentů vyňaty ze seznamu zlevněných léků. Jde prý o podpůrné medikamenty, které například špatné prokrvení organismu žíly a jiné nemoci neléčí, ale mohou působit podpůrně, Budeme si tedy v lékárnách kupovat bez receptu všechny léky, pohybující se cenově pod hladinou 60 korun. Protože se však ceny zvyšují, inflace šplhá vzhůru, nakonec nám 60 korun stačit nebude. Zcela zvláštní kapitolou Hegerovy reformy jsou standardní a nadstandardní operace. S tímto problémem zápolí skoro dvacet let celá medicína, přičemž řešením se mají zabývat nikoliv specialisté, ale politici. Ti ovšem nebudou rozhodovat s využitím hlubokých znalostí, ale s předvolebním časem a s hlasy svých voličů, tedy až na poslední chvíli po pádu kabinetu. Co se Hegera týče, ten se vyjádřil stručně: „Učím se od Kalouska“. Tento mistr státní poklady už dávno není bez viny, a jeho řešení bude zahájeno, až se v naší zemi začne konečně zatýkat. Rozhodně má ovšem pravdu rentgenolog Heger, kterého na stará kolena sotva napadlo, že ho z postele vyloví rovnou do koaliční vlády. Bylo to na poslední chvíli a jeho léčení spočívá v heslech, že „součástí reforem by měla být výchova pacientů“ a „místo léků si běžte zaběhat.“ Skvělý to návod pro staré prodavačky, personál pohostinství, který za pár šupů stojí celé dny na nohou nebo dokonce běhá celý život po hospodských lokálech. Protože je tedy Leoš Heger tak hluboce lidský, navíc děsivě inteligentní, měli bychom rozšířit i jeho jméno – přidat k němu hned za Leoše Visarionoviče Džugašviliho.
F. Kříž
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz