Kdo také jezdí za Putinem do slovanského  Ruska?

Před nepříliš dlouhou dobou navštívil prezidenta Ruské federace, V. Putina, Horst Seehofer, premiér bavorské zemské vlády. A je to pouze několik dní, co zajela do Soči za prezidentem Putinem i A. Merkelová, kancléřka SRN. Do Ruska občas zabloudí i nějaký německý sociální demokrat.

Čekal jsem štěkot a vytí „našich“ osvědčených  rusofobů, ale ani v prvním, ani v druhém případě se nic takového nestalo. Jen ticho tichoucí znělo v české kotlině. Ani hlásku protestu protiruští bojovníci v ČR  nevydali. Vzali vše pouze asi jen na vědomí.

Co by se však stalo, kdyby zcela náhodou, se rozhodl znovu  navštívit Moskvu M. Zeman, prezident ČR?  Když takový krok udělal asi před dvěma lety u příležitosti oslav 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem, i když se slavnostní vojenské přehlídky nezúčastnil, hned sklízel silnou kritiku. Pokud si dobře pamatuji, pak zněla nejen ostrá slova na jeho adresu, ale také návrh, snad i vážně myšlený, aby cestovní náklady si zaplatil sám.

U jiného současného českého politika, státníky již snad dnes ani nemáme, si dost dobře nedokážu představit, že by se rozhodl jet do Ruska, kromě těch, kteří pracují na udržení, případně i rozšíření česko-ruských obchodních vztahů. Asi jde o zvláštní druh osobní „uvědomělosti“ nebo, v jiných případech, o obyčejné obavy z tohoto kroku plynoucí.

Rusko  již letitou propagandou je  nám líčeno jako nepřítel nejen Evropy, ale i světa. Co špatné jest, od Ruska pochází. A tak není divu, že jedna hrdinná politička se nechala i slyšet v tom smyslu, že válka proti Rusku je naši povinností. A tak se nedivme statečnosti n kterých našich předáků. Slovní války protiruské vedou již delší dobu.

V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, zda naši osvědčení rusofobové mohou kritizovat za cesty do Ruska, za kontakty s Putinem, jen české odvážlivce, kteří se ruskou cestou občas vydají, kdežto za to samé německé politiky napadat nesmí?  Asi to tak bude. Jejich odvaha před německým majestátem proto bledna a ztrácí se. O to víc však buší do nás, kteří k Rusku, jako nejsilnějšímu slovanskému státu, jako osvoboditeli z nacistického tyranství, máme přirozený a proto i vřelý vztah.

Snad by si čeští germanofilové a sudetomilové měli také uvědomit,  kdyby nás spojenci, především sověti, nezachránili z německého protektorátního obětí, které se po válce vítězné pro Německo, mělo přeměnit v rychlou a otevřenou likvidaci českého národa a obydlení našeho historického území Němci, že by ani oni nebyli naživu. Pokud by jejich předkové byli postaveni ke zdi a zastřeleni nebo vyhnáni daleko někam na severovýchod, další generace jejich rodu by již nepřišla na svět. Mohli by přežít jen tehdy, pokud by jejich předkům bylo „poskytnuto dobrodiní germanizace“, které by s vděčností využili. To by již dávno ale nebyli Čechy a ani česky nemluvili.

O některých výtečnících sice víme, že jsou Čechy, ale sami tuto svou národní příslušnost zpochybňují. Svého času jsme mohli slyšet, jak jeden z takových o sobě německé redaktorce prohlašoval, že se necítí být Čechem, ale že je Böhme. A další takový případ. Jeden z členů vlády o sobě říkal, že je sudetský Čech. Když jsme se podivovali nad jeho tímto výrokem, opravil se a upřesnil, že je Čech, ale narozený v Sudetech.

Dnes je tomu 72 roků, co sovětská vojska Pražskou operací ukončila válku v Evropě . Jen v Československu padlo na 144 tisíc vojáků Rudé armády. Nevrátili se domů, ač je jejich blízcí očekávali a nakonec i oplakávali.  Jejich místo u rodinného stolu zůstalo trvale volné. Sověti vítězství nad nacistickým Německem zaplatili téměř 27 miliony životů svých občanů. Na to nezapomínejme! Buďme vděčni za vše, co pro nás v roce 1945 udělali. Nikdo z nás proto nemůže udělat nepřátele Ruska. Patříme, my i oni, k slovanským národům. Pevně věříme, že vztahy ČR a Ruska se v brzku ozdraví. A  pak pravidelně a často se budou setkávat nejen naši představitelé s ruskými, ale také my, obyčejní občané, s Rusy.  Jak dlouho to bude ještě trvat, nevíme. Ale jednou to s jistotou bude.

J. Skalský