Kdo sel válečné bouře, sklidil vítr a ukřivděně si  proto světu dodnes stěžuje

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Druhá světová válka byla strašná. Po ní volali i mnozí henleinovci v ČSR. Šest let náš národ krvácel v tzv. protektorátu. Na statisíce jsme počítali oběti. Teroristický nacistický režim vraždil denně. Jeho cílem byla likvidace českého národa. Z našich lidí mnozí ztratili své blízké nebo sami byli Němci pronásledovaní. Asi 500.000 mladých chlapců a děvčat otročilo v rajchu, na 5000 z nich se domů již nevrátilo. Desítky tisíc našich lidí Němci  vyhnali  z jejich domovů na Vyškovsku,  Benešovsku, Sedlčansku a Podbrdsku. Když již předtím v roce 1938 vyhnali z našeho pohraničí, které násilně připojili k říši, na 170 tisíc lidí. Téměř milion Čechů v zabraném území musel zůstat. Naši lidé měli zde  zemědělské usedlosti, domy, větší či menší dílny, fárali do dolů nebo neměli nikoho, ke komu by se mohli do vnitrozemí uchýlit. Anexí se z nich stali rázem občané druhého řádu. České školy, knihovny, spolky Němci rušili. Češi nemohli jít ani studovat. Čeština na veřejnosti bývala zakazována. Každý sebemenší odpor vůči německému panskému národu měl okamžitou tvrdou odezvu. Na tvrdohlavce čekaly německé koncentrační tábory, v lepších případech věznice.

Po celou dobu protektorátu jsme měli menší potravinové příděly než „německá panská rasa“, která nám vládla jako kdyby jsme byli doma cizinci a oni zde domovem. Bičovali nás krvavým stanným právem. Lidice, Ležáky, jejichž obyvatele Němci povraždili, vesnice spálili a zcela zničili, překvapily celý svět otevřenou, nijak neskrývanou zločinností. Tehdy po světě rostlo přesvědčení, že zločinci za svoje činy musí nést plnou odpovědnost. V našem vnitřním odboji sílil požadavek, aby Němci byli z Československa po válce odsunuti. Zahraniční odboj v čele s prezidentem E. Benešem tento požadavek postupně akceptoval.   

Na konci války naši předkové viděli dlouhé pochody či transporty smrti, po nichž zůstávali mrtví vězňové a zajatci ležel podél železnic nebo podle směru pochodu. Kdo  chtěl živým mučedníkům podat trochu vody nebo chleba sám se vystavoval nebezpečí i smrti. Nejen jagdkomanda a gestapáci řádili až do posledních hodin války. Zabíjeli lidi, někdy je i upalovali, vypalovali vesnice. 1. května 1945 vypuklo povstání v Přerově, v němž významnou úlohu hráli i partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády. Moci se ujal místní revoluční národní výbor. Naši odzbrojovali německé vojáky, kteří přes Přerov ustupovali přes sovětskou armádou. Nacisté však povolali jednotky SS a gestapa z Holešova a Olomouce do večera téhož dne povstání potlačili. Došlo k zatýkání a popravám. Krev 52 českých obětí zůstala Němcům na rukou. 2. května na rozkaz K. H. Franka bylo popraveno v Malé pevnosti v Terezíně 51 českých odbojářů, mezi nimiž převažovali mladí lidé.  Květnové povstání českého lidu dále pokračovalo. V Praze, i na přístupových cestách k hlavnímu městu, došlo k velkým bojům mezi českými povstalci a německou armádou, zvláště pak jednotkami SS, které vraždily ženy, děti, staré lidi, dokonce stříleli i těhotné ženy. Při popravách českých vlastenců pomáhali i „hoši“ z HitlerJugend, dokonce i sami stříleli, a to nejen v Praze. Civilní české obyvatele hnali Němci i před svými tanky jako ochranný štít. Přestaly až tehdy, když jim české velení pohrozilo, že na příští barikádě, budou-li takto dále pokračovat, najdou přivázané Němce. Během několika květnových dnů zahynulo  přes 8 tisíc českých lidí a další tisíce bylo raněných. Dokonce ještě  11. května umírali naši vlastenci v bojích proti Němcům, převážně esesákům, v oblasti Milína. Ani v  době, kdy německé velení vydalo rozkaz všem vojenským jednotkám, aby se vzdaly, odevzdaly své zbraně, nedodržovaly některé z nich tento rozkaz. Dokonce našeho parlamentáře Němci usmýkali k smrti.

Proto v obyčejném  Čechu léta sílila  velká nenávist vůči všemu německém. Nedokázal v tu dobu rozlišovat mezi Němci a nacisty, oba pojmy mu splývaly. Neméně Němci nenáviděli Čechy. A za  této situace padla německá hrůzovláda, stali jsme se svobodným národem, který ihned začal obnovovat svůj stát. Churchill dobře předvídal, co  v poválečné době nastane. U nás docházelo, v čase, kdy se vraceli naši lidé z koncentračních táborů k dalšímu životu, ti těžce nemocní tam ještě další týdny bojovali se smrtí, aby převážná část z nich tam zemřela, k tzv. divokým odsunům německého obyvatelstva. Došlo i u nás k řadě politováníhodných excesů, které však byly dílem nikoliv oficiální státní politiky, ale  jednotlivců, či menších skupin. Umírali však nejen Němci, ale také i Češi, zvláště v pohraničí. I divoké odsuny měly co do sebe. Zmírňovali napětí mezi Němci a Čechy rychlým odsunem Němců do zbytků rajchu. Chtěli tam již dříve.

Co je pro současnou německou propagandu příznačné, je jenom vyhledávání německých poválečných obětí. Činí tak systematicky a k tomu ještě přidávají násilí, kterého jsme se od počátku Československé republiky údajně dopouštěli na nebohých ušlápnutých Němcích, které od českých žido-bolševických krvavých band osvobodil až hodný strejda Hitler za pomocí henleinovců.

Němci vůbec do značné míry trpí ztrátou soudnosti. Zapomínají na to, že válku rozpoutali oni. Že po nich v Sovětském svazu, v části, který okupovali, zůstávala spálená země, zavraždění lidé. Ztráty SSSR dosáhly téměř 23 milionů lidských obětí. V Polsku pak Němci stačili vyvraždit přes 6 milionů lidí, v Jugoslávii milion a půl, v Československu zmařili na 360 tisíc životů. K těmto milionům mrtvých se nechtějí mnozí z Němců ani znát. Sudeti počítají jen svoje ztráty. Nemluví však téměř vůbec o 200 tisících svých lidech, kteří padli v boji za novou německou Evropu, za vládu německého panského národa, krátce řečeno umřeli za fýrera a vlast. I živí sudeti, kteří bojovali v německých ozbrojených silách, nesou svůj díl odpovědnosti za miliony mrtvých a nepředstavitelné materiální škody, které napáchali. Agresor, podle mezinárodního práva nese odpovědnost za škody, především za ty lidské, které svým obětem způsobil. A Němci agresorem byli. To je ten zorný úhel pohledu, jímž by měli vidět minulost a svou spoluodpovědnost. Ale i jich se týká značná ztráta soudnosti. Vidí jen své mrtvé, své nelehké osudy, které však byly jen důsledkem uvedených a dalších historických příčin.

Je 70 let po válce. Měli bychom vidět v dějinných souvislostech své i německé a jiné válečné či bezprostředně poválečné ztráty. Němci, zvláště pak sudeti, by měli činit obdobně. Jinak dávno skončená válka v jejich myslích bude nejen pokračovat, ale především bude směřovat k přepisování dějin, o které sudeti systematicky usilují. Chtějí dodatečně vyhrát válku dávné minulosti, aby ovládli přítomnost a konečně i budoucnost. To, co činí, je podle názorů  mnohých z nás jen pokračováním známého Drang nach Osten, tentokrát však jinými prostředky, nikoliv však méně nebezpečnými.

Dr. O Tuleškov