Ing. Jiří Krutina
V květnu 1938 v souvislosti s blížícími se obecnými volbami v pohraničí naši vojenští zpravodajci zjistili přesun části německých vojsk k pohraničním oblastem. Představitelé armády v čele s generálem Krejčím vyhodnotili situaci jako bezprostřední hrozící nebezpečí a žádali okamžitě po vládě mobilizaci pěti záložních ročníků. Nakonec bylo rozhodnuto mobilizovat jeden ročník záloh (70 tisíc mužů), pět ročníků specialistů (114 tisíc mužů) a 15 tisíc příslušníků Stráže obrany státu. Českoslovenští vojáci vzali výzvu k obraně nanejvýš vážně. Nastupovali přitom s vědomím, že mohou být první vlnou, předsunutou stráží, která bude muset případně zadržet útočníka.
Tato obranná opatření a částečná mobilizace vzbudila jak vlnu solidarity v nejrůznějších místech v zahraničí, tak současně velké rozladění ve vyjednávání mezi Německem a Francií a Anglií. Nám spřátelené státy dávaly v této době Hitlerovi najevo, že musí vyřešit „problém Československa“ bez války. Usilovaly o to, aby se vyhnuly závazkům ze svých spojeneckých smluv a současně tlačily na naše představitele, aby vyšli vstříc požadavkům sudetoněmecké strany. V květnu 1938 se Německo a Evropa vylekaly z možné války.
Současně nezůstalo jenom u projevu solidarity s naším odhodláním bránit demokracii a republiku před hrozícím útokem hitlerovského Německa. V Jugoslávii se na tři tisíce dobrovolníků, převážně Srbů, přihlásilo do československé armády. Obstarali si i peníze na cestu a dostali i neoficiální svolení k přechodu rumunských hranic. Tedy jediný stát a národ, který byl okamžitě bez složitého politizování připraven a ochoten nám zcela pragmaticky vojensky pomoci byly Srbové! Srbové jsou slovanský národ, nám velmi blízký. Proč byly takto odhodláni? Srbové a celá Jugoslávie byli ve velmi podobné situaci jako Československo ve vztahu k německo – rakouské expanzivní politice směrem na východ a Balkán. Zrovna tak Jugoslávie i Československo získaly svou samostatnost po rozpadu Rakouska – Uherska a porážce Německa v první světové válce. Ohrožení Československa tak chápali i jako své ohrožení. Jugoslávie, a na to nesmíme zapomenout, spoluvytvářela s Československem a Rumunskem Malou dohodu.
Ve světle těchto historických faktů je ostudou pro naší diplomacii, která v 90. letech v obdobné situaci naopak podpořila cizí snahy usilující o rozpad Jugoslávie, které vedly k národnostním konfliktům, vrcholícím rozbitím společného státu jižních Slovanů. Bylo to Německo, které se o tento pád Jugoslávie silně zasloužilo. Vinu však svalovalo na Srby, kteří za to, že úspěšně vzdorovali německé a rakousko-uherské agresi v první světové válce a následně v druhé světové válce Německu, měli být sraženi na kolena.
Srbové tak prošli ve 20. století opakovanou genocidou, jíž nejdříve páchala rakousko-uherská a německá soldateska, později nacistické jednotky a chorvatští ustašovci, podporovaní Hitlerem a Vatikánem. V 90. letech Jugoslávii přepadlo NATO. Chorvati podněcovaní a vyzbrojovaní Německem opět masakrovali Srby. Pozadu nezůstávali ani kosovští Albánci. Náš velký „humanista“ Havel pěl chválu na „humanitární bombardování“ Bělehradu natovskými letadly a raketami, jež obsahovaly nebezpečný ochuzený uran.
Dnes Srbsko prosí o vstup do EU. Muselo vydat na k „potrestání“ své politické představitele a vojenské velitele tzv. mezinárodnímu tribunálu v Haagu, který odsuzoval vždy především Srby. Současně jich už 11 zemřelo ve vězení, aniž by jim byla dokázána vina a byli spravedlivě odsouzeni.
Nepřipomíná tento scénář mnichovské události, opakující se v jemných obměnách?
Jugoslávie a Srbové nás nezradili v době Mnichova 1938 a byli dokonce ochotni nám vojensky pomoci a bránit Československo po boku našich vojáků. Srbům slovanské pouto nebylo cizí.
Během sovětské okupace naší země v roce 1968 Jugoslávie důrazně odsoudila tuto „bratrskou pomoci“ a ve městech po celé Jugoslávii docházelo ke spontánním demonstracím na podporu Československa.
Náš národ je Srbům velmi zavázán. V době první světové války jezdil T.G. Masaryk po světě se srbským pasem. Srbové své bratrství k našim národům nikdy nezradili. Zachovali jsme se stejně? Nikoliv! Bombardérům NATO, letícím se svým smrtonosným nákladem na Srbsko, jsme dovolili přelety přes naše území. Později, díky především aktivitám proněmeckého pana K. Schwarzenberga, tehdejšího ministra zahraničních věcí, jsme se dopracovali až k uznání Kosova jako samostatného státu, přestože platná rezoluce RB OSN č. 1244 Kosovo považuje za součást Srbska. Jen díky Václavu Klausovi nemáme v Prištině velvyslance. Budovu legace máme, ale velvyslance pan prezident nejmenoval, ostudy máme tedy snad jen půl.
Jednou ze snah nepřátel našich národních a státních zájmů je přerušit přirozené spojenectví mezi slovanskými národy. Pak následuje úsilí o odnárodnění Čechů, které je začátkem jejich likvidace. Ke stejnému cíli slouží i útoky na naši dějinnou zkušenost a paměť. Snahy o likvidaci a germanizaci našeho národa však nikdy neskončily úspěšně. K nezdaru jsou odsouzeny i v současnosti.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz