V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.
Na str. 59 tohoto díla umístil Brzezinski mapu oblasti neklidu, konfliktů a násilí. Ta sahá od jižních hranic Ruska k čínské provincii Sin-ťiang, dále pak k Indickému oceánu, na západ k Rudému moři, zasahuje Egypt, Súdán, dále míří na sever a k východnímu konci Středozemního moře zpět na Krym. Podíváme-li se na uvedenou mapku blíže, zjistíme, že zahrnuje, kromě části severní Afriky, všechny státy, v nichž dochází nebo v nichž má dojít k „revolucím“.
„Součástí problémů v této nestabilní oblasti může být ohrožení americké převahy islámským fundamentalismem. Ten by mohl zneužít nepřátelského postoje islámského náboženství k americkému způsobu života a těžit z arabsko-izraelského konfliktu, aby podkopal prozápadní vlády na Blízkém východě a nakonec ohrozil americké zájmy v této oblasti, zejména v Perském zálivu. Ale bez politické soudržnosti a bez existence jednoho skutečného silného islámského státu bude hrozba, kterou islámský fundamentalismus znamená, postrádat geopolitické těžiště, a proto jeho násilné projevy patrně nebudou vedeny jednotně… Je pravděpodobné, že se tato obrovská oblast, rozrušená vlnami nenávisti a obklopená navzájem soupeřícími silnými sousedy, stane se jedním velkým bitevním polem, na němž se povedou války, především však vleklé a krvavé etnické a náboženské konflikty. …Vnitřní napětí v Turecku a Iránu pravděpodobně nejen zesílí, ale i podstatně omezí stabilizující úlohu, kterou jsou obě země schopny hrát uvnitř tohoto výbušného regionu.“
Z. Brzezinski mluví též o budoucí možné úloze Čína v geopolitické rovině: „Čína, z níž vyrostla opravdová mocnost, představuje geostrategický problém prvořadého významu… Uspořádání vztahů s Čínou si však rovněž vyžádá svou daň… Vyjádřeno bez obalu: Amerika by měla být připravena akceptovat určitou sféru čínského vlivu jako součást politiky úspěšného kooptování Číny do světových záležitostí, otázkou však je, jak velká tato sféra bude a kam až zasáhne. Které oblasti – dnes mimo dosah čínského politického vlivu – bude třeba postoupit znovu se vynořující Říši nebes?
V této souvislosti je zachování americké přítomnosti v Jižní Koreji mimořádně důležité. Bez ní si lze jen velmi obtížně představit další fungování Americko-japonského obranného mechanismu v nynější podobě… Avšak jakýkoli pohyb směrem ke sjednocení Koreje pravděpodobně naruší základy další americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji. Sjednocená Korea by se mohla zříci americké vojenské ochrany , což by zřejmě byla skutečná cena, kterou by Čína požadovala, že svým rozhodujícím vlivem podpoří sjednocení poloostrova.“ (c.d., str. 59-60)
Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)
Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)
Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)
…V roce 1999 budou do NATO přijati první noví členové ze střední Evropy, i když jejich přijetí do Evropské unie se pravděpodobně neuskuteční před rokem 2002 anebo 2003.
Mezitím Evropská unie započne jednání o vstupu s baltskými republikami a rovněž NATO bude zvažovat jejich členství, případně ještě členství Rumunska, s tím, že jejich vstup by se pravděpodobně uskutečnil v roce 2005. Během této etapy se mohou kvalifikovat další balkánské státy.
V letech 2005 až 2010 by měla být připravena k vážným jednáním s Evropskou unii i s NATO Ukrajina, zejména pokud by významně pokročila s vnitřními reformami a dospěla tak daleko, aby ji bylo možno jednoznačně identifikovat jako středoevropskou zemi.
Je nanejvýš důležité, naplní-li se právě načrtnutý scénář pokojným způsobem , nebo způsobí-li růst napětí s Ruskem. Rusko je třeba neustále ujišťovat, že má otevřené dveře nejenom do Evropy, ale i k možné účasti na rozšířeném transatlantickém bezpečnostním systému., a snad někdy v budoucnosti i na novém transeurasijském bezpečnostním systému. Aby toto ujišťování nabylo na věruhodnosti , měly by se ve všech oblastech velmi promyšleně podporovat nejrůznější typy spolupráce mezi Evropou a Ruskem.
Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 90 - 92)
… Rozpad Sovětského svazu způsobil obrovský geopolitický zmatek. …Historický šok, který Rusové utrpěli, posilovalo vědomí, že asi 20 milionů rusky mluvících obyvatel se ocitlo v jiných státech. Rozpad ruského impéria vytvořil v samém srdci Eurasie mocenské vakuum. (c.d., str. 94-95)
Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení. Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)
… Ukrajina mohla ve svém odhodlání zachovat si nezávislost počítat I s podporou zvnějšku. Přestože Západ, zejména Spojené státy, zpočátku geopolitickou důležitost samostatné Ukrajiny přehlížel, v polovině 90. let začala Amerika i Německo novou identitu Kyjeva silně podporovat. V červenci 1996 prohlásil americký ministr obrany, že "význam nezávislé Ukrajiny pro bezpečnost a stabilitu v Evropě nelze docenit", a německý kancléř - navzdory své vůli poskytovat prezidentu Jelcinovi pomoc - zašel ještě dále, když řekl, že "o pevném i postavení Ukrajiny v Evropě už nemůže nikdo pochybovat... Nikdo už nebude diskutovat o nezávislosti Ukrajiny a její územní integritě." Tvůrci americké politiky se rozhodli charakterizovat americko-ukrajinské vztahy jako "strategické partnerství", přičemž záměrně použili stejného výrazu, jako dříve pro vztahy americko-ruské.
Jak už bylo řečeno výše, bez Ukrajiny by nebylo znovunastolení impéria založeného na Společenství nezávislých států nebo na myšlence eurasianismu proveditelné. A s impériem bez Ukrajiny by se Rusko více přiblížilo Asii a vzdálilo Evropě. (c.d., str. 117)
.. Ale nejdůležitějším z těchto států je Ukrajina. Při procesu rozšiřování NATO a Evropské unie bude Ukrajina jednoho dne muset odpovědět na otázku, zda si přeje být jejich součástí. Aby upevnila své postavení nezávislého státu. lze předpokládat. že bude chtít vstoupit jak do NATO, tak do Evropské unie - zejména když bude jednoho dne: se členy obou organizací sousedit a její vnitřní reformy ji učiní způsobilou ke vstupu. Přestože to nějaký čas potrvá. není zdaleka předčasné. aby Západ začal hovořit o letech 2005-2015 jako o dekádě. v níž by Ukrajina měla o členství začít uvažovat. Tím by se mělo předejít obavám Ukrajinců. že se rozšíření Evropy zastaví na polsko-ukrajinských hranicích.
Přes své hlasité protesty se Rusko pravděpodobně smíří s rozšířením NATO v roce 1999,. kdy do něj vstoupí několik středoevropských zemí, protože kulturní a sociální propast mezi Ruskem a střední Ev¬ropou se od pádu komunismu nesmírně prohloubila. Avšak v případě pro Rusko bude nesrovnatelně těžší mlčky přihlížet vstupu Ukrajiny do NATO. neboť mlčení bude znamenat uznání. že osud Ukrajiny už není organicky spjat s osudem Ruska. (c.d. str. 125)
Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)
…Za těchto okolností by mělo být představitelům ruské politické elity jasné, že základní ruskou prioritu znamená modernizace země, a nikoli marná snaha o návrat k postavení globální velmoci. Vzhledem k rozlehlosti a mnohotvárnosti země by decentralizovaný politický systém založený na tržním hospodářství zřejmě uvolnil tvůrčí potenciál obyvatel Ruska a umožnil využití ohromného nerostného bohatství. Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek - složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - by mohl snáze udržovat užší hospodářské vztahy s Evropou, s nově vzniklými státy ve Střední Asii i s Orientem, což by urychlilo rozvoj v zemi. Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.
Rusko dá pravděpodobně přednost Evropě před budováním impéria v tom případě, setrvá-li Amerika na druhém imperativu své strategie vůči Rusku: jmenovitě na podpoře existujícího geopolitického pluralismu v postsovětském prostoru. Taková podpora bude totiž Rusku bránit v realizaci jeho imperiálních choutek. Postimperiální a na Evropu orientované Rusko by mělo tyto americké snahy vnímat jako pomoc při upevňování regionální stability a při redukci zdrojů konfliktů na své nové, potenciálně nestálé jižní hranici. Tato politika upevňování geopolitického pluralismu by však neměla být existencí dobrých vztahů s Ruskem podmíněna. Měla by spíše sloužit jako důležitá pojistka pro případ, že by se přátelský vztah nepodařilo vytvořit, neboť odvrací hrozbu obnovení ruského imperiálního chování. (c.d., str. 204)
Z toho vyplývá, že politická a hospodářská podpora nově nezávislých a nesmírně významných států tvoří integrální součást širší strategie pro Eurasii. Konsolidace svrchované Ukrajiny, která se začíná považovat za středoevropský stát a usiluje o užší integraci se střední Evropou, je v této strategii právě tak důležitou složkou jako prohlubování vztahů se státy představujícími strategická ohniska, což jsou například Ázerbájdžán a Uzbekistán, nemluvě o obecnějších snahách otevřít Střední Asii (přes překážky kladené Ruskem) globální ekonomice.
Značné mezinárodní investice do kaspické oblasti a do Střední Asie by nejenom přispěly k upevnění nezávislosti nově vzniklých států, ale z dlouhodobého pohledu by prospěly i postimperiálnímu a demokratickému Rusku. Využívání zdrojů energie a těžba nerostného bohatství by měly vést k prosperitě a zároveň k pocitu větší stability a bezpečnosti v regionu, přičemž by se za takovéto situace zřejmě zmenšovalo i nebezpečí vzniku konfliktů balkánského typu. Z rychlého regionálního rozvoje, finančně podporovaného zahraničními investicemi, by rovněž měly prospěch přilehlé ruské provincie, které jsou hospodářsky poněkud zaostalé. Kromě toho by se představitelé nových vládnoucích elit, pokud by došli k závěru, že se Rusko smířilo s integrací regionu do globální ekonomiky, přestali obávat politických důsledků úzkých hospodářských vztahů s Ruskem. Za nějakou dobu by tedy mohli přijmout Rusko zbavené imperiálních ambicí jako význačného ekonomického partnera v regionu, i když už nikoli jako jeho imperiálního vládce. (c.d., str. 205)
Zopakujme tedy znovu: „Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie, nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčí.. (c.d., str. 200)
Závěr
Po rozpadu SSSR se USA ujaly „moci nad světem“, který z hlediska geopolitického se stal z bipolárního unipolárním. V současné době, přestože USA se snaží zachovat své postavení jediné rozhodující velmoci ve světě, dochází opět k zásadním geopolitickým změnám. O postavení velmoci se hlásí nejen Rusko, ale také Čína, Indie a další státy. Z ekonomického hlediska se Čína stává nejsilnějším státem světa. Podíl Západu na celkových ekonomických aktivitách se zmenšuje, zejména ve prospěch států BRICS. Amerika si zachovává však postavení vojensky nejsilnějšího státu světa. Z této pozice se také snaží obhájit své postavení jediné supervelmoci.
Proces rozpadu unipolárního světa a jeho transformace ve svět multipolární však pokračuje, ať se to již Americe líbí či nikoliv. V současné době lze jej zastavit jedině další světovou válkou, která se stane jadernou a může vést ke zkáze lidstva i veškerého života na naší planetě. Amerika již hraje své geopolitické hry na samém okraji velkého konfliktu. Ve válce však nemůže zvítězit žádná ze stran. Proto je možné, že proces transformace unipolárního systému v multipolární bude spojen jen s místními až regionálními konflikty, které již probíhají a jejichž intenzita může i silně vzrůstat.
USA, NATO a EU se již nemohou pokládat za mezinárodní společenství, které rozhoduje o otázkách války a míru, když předtím odstavily Radu bezpečnosti OSN na vedlejší kolej. Multipolární geopolitické uspořádání, návrat k Chartě OSN a mezinárodnímu právu zajistí světu řád a mír.
Z výše uvedeného textu můžeme jednoznačně odvodit, že Rusko je objektem dlouhodobě připravované, cílené a stupňující se agrese, jeho území má být rozděleno a v každém případě jeho moc podlomena. Útočníky jsou USA, NATO a EU! Cílem lidstva nemůže být zvěčnění dominance USA se všemi nám v současnosti známými hrůznými destruktivními krvavými vlivy, ale dosažení spravedlnosti a míru ve světě rovných národů a lidí, kteří by těšili lidským právům, a to nejen těm politickým, ale také hospodářským a sociálním. Každý člověk má právo prožít svůj život v plné důstojnosti!
Redakce: J. Skalský Připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 496. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 16. března 2015.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz