Kdo byl hrobníkem sudetoněmectví?

Nebyl to Beneš, ale Hitler, jemuž pomáhali henleinovci, jak jen mohli. O tom mluví i někteří němečtí historikové.

Začnou o uvedeném sudeti již jednou mluvit pravdu? Připojí se k nim alespoň náhodou  část našich sudetomilů a germanofilů? Jistě o všech se nedá tvrdit, samozřejmě ani o sudetech, že jsou notoričtí  lháři. Někteří trpí jen prostotou ducha, jiní jsou nedotčení potřebnými dobovými znalostmi. Kam patří B. Sobotka, P. Bělobrádek, D.Herman a jim podobní? Kam patří Posselt se svou družinou? Předpokládáme, že jejich zařazení vám nebude dělat velké potíže.

Hitler a Goebbels vyznávali zásadu, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. V nacistickém Německu to skutečně několik let takto fungovalo. Kdo prohlásil, že král je nahý, měl problémy. Víme jaké! Kdo však z Čechů velkoněmeckou pravdu vyznával, postupoval v protektorátních úřadech. Mohl to dotáhnout i na ministra, jak svědčí případ oberzrádce a příkladného kolaboranta Emanuela Moravce. Jak to však nakonec dopadlo pro nacistické sedmilháře? Ze strachu z trestu za dosud světem nevídané zločiny, jichž se dopustili,  si mnozí sáhli na život. I Moravec jednal stejně. Místo čekání na rozsudek Národního soudu se zastřelil. To by si měli uvědomit i velesnaživí učedníci lhářů z "velkoněmecké říše."

Česko-německá komise historiků se svého času zabývala kromě dalšího i počtem obětí sudetů v poválečném období. Přišla k závěru, že ztratilo život asi 30 tisíc z nich. Do tohoto počtu byli zahrnuti i ti, kteří spáchali sebevraždu, ne v jednom případě nejdříve zabili členy své rodiny a teprve poté si sáhli na život sami. Bylo jich celkem asi 5000 a u dalších téměř 5000 lze tento způsob ukončení života předpokládat.  Několik set Němců naše retribuční soudy odsoudili k trestu smrti. Přesně jich bylo 475, jak uvedl Prokop Drtina, národní socialista, tehdejší ministr spravedlnosti, v projevu na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947. Rozsudky byly vykonány. Odsouzen k trestu smrti a popraven byl i otec Antona Otteho, známého činitele mnichovské Ackermann-Gemeinde, který stál u kolébky a dalších kroku českého Sdružení Ackermann-Gemeinde. Další tisíce Němců  byly odsouzeny k mnoholetému vězení. V polovině 50. let 20. století však najednou téměř všichni Němci z československého vězení odcházeli do západního  Německa. Ve výkonu trestu strávili tedy asi 10 let. Čeští kolaboranti však za stejné či obdobné zločiny odsouzení většinou zůstali dále ve výkonu trestu, a to dokonce i v jáchymovských uranových dolech.

To nebylo první zvýhodnění německých zločinců ve srovnání s těmi českými. Již v r. 1945 řada sudetů, kteří se dopustili trestných činů s trestní sazbou menší než 10 let, byli propuštěni z vazby, vězení nebo dokonce trestní stíhání proti nim nebylo proto ani zahájeno. Byli zařazeni do odsunu. Odcházeli do Německa i se svými rodinami. Čeští kolaboranti naopak seděli dále, byli odsouzeni a své tresty si odpykali. Odsunutí Němci na tento akt humanity nevzpomínají. Vůbec o něm nemluví. Jako kdyby neexistoval. Nehodí se jim do obrazu líčení vyhnání s jeho pochody smrti, kdy zlí Češi zabíjeli hodné Němce po stovkách, a jak sami uvádí i po tisících v brněnském pochodu smrti. A tak zase lžou a lžou, i když ví, jak jejich dřívější lhaní skončilo. Z dějin se nepoučili. Stejně taktak někteří sudetomilové.

Naše babičky říkali, že kdo lže, ten i krade. I my nyní víme, že lhaním vše začíná. Krádeže a vraždění následují.

K. Malý