Kdo byl generál Vlasov

Bratkov, zdroj Anatolij Nikiforov  

Anatolij Nikiforov zpracoval pro noviny Kommuna na žádost jedné čtenářky v roce 2003 pojednání o generálu Vlasovovi. Měl unikátní materiály, protokoly o výsleších vedoucích Ruské osvobozenecké armády (ROA), kterou Vlasov vybudoval. Mezi materiály byly i výslechy náčelníka štábu ROA Truchina a vzpomínky bývalého Vlasovova ordonance, rovněž zrádce vlasti, který byl v poválečných letech agentem pozorovatelem KGB. S ním jsem musel být ve styku a přirozeně číst všechny materiály o jeho bývalém šéfovi.

Před válkou byl Vlasov typický sovětský generál, jak stojí v jeho charakteristice, oddaný „věci Lenina a Stalina a komunistické straně“. Snažil se na všech vhodných místech vypadat jako ideový a přesvědčený komunista. Měl naprostou důvěru sovětského vedení i velení armády. Mezi prvními byl doporučen jako poradce Čankajškovy armády.

Později mu byly prominuty chyby při řízení armády v prvních dnech války a přeceňovány zásluhy v organizaci protiútoku pod Moskvou. Za to obdržel hodnost generálporučíka a Leninův řád. Byl v té době nemocný. Není žádný důvod tvrdit, že byl sovětským režimem postižen. Nebyl ani antistalinista, ani antikomunista, jak psali někteří novináři a ani z něho nemohli udělat národního hrdinu, ač se o to snažili. Není ani důvod tvrdit, že přešel na stranu nepřítele motivován politicky, že to bylo kvůli nepřátelství k sovětské vládě, ke komunistickému zřízení a osobně ke Stalinovi.

Jak to bylo ve skutečnosti?

Vlasovova 2. armáda se dostala do obklíčení – nebyl to jediný případ obklíčení sovětských vojsk. Náčelník štábu Vinogradov, komisař Zujev a náčelník zvláštního oddělení armády Šaškov dali před zajetím přednost sebevraždě. Vlasov se od svých lidí ztratil a náhle se objevil u Němců. Jednoduše zběhl a své vojáky ponechal svému osudu. Skutečný velitel by jej s nimi sdílel. Všichni jeho vojáci byli odsouzeni k pomalé smrti v bažinách, o hladu a zimě.

Vlasov zradil vlast, což potvrzuje veškeré jeho působení u Němců. Kvůli své záchraně už v prvních dnech pobytu u fašistů vydává letáky, v nichž jim přísahá věrnost a oddanost a vyzývá k zesílení boje s „komunistickým režimem“. V roce 1943 začíná formovat ROA pro boj se svým národem. Budování armády bylo složité: první divize, zformovaná z brigády bývalého aktivního mstitele Kaminského, zastřeleného Němci v roce 1943, druhá byla sestavena z válečných zajatců naverbovaných v koncentrácích. Mnozí zajatci byli před volbou – jít do plynové komory, nebo k vlasovcům, aby při vhodné příležitosti přešli k Rudé armádě. Takových bylo dost.

První divize měla 15 tisíc lidí, druhá asi 13 tisíc, třetí dokončena nebyla, nebyli už takoví, kteří by chtěli vstoupit do armády generála zrádce. Vlasovecké hnutí bylo na vrcholu v roce 1945. ROA měla kolem 50 tisíc lidí. Vlasovovo jméno bylo pro mnoho Rusů opovrženíhodným symbole zrady. Proto ani podstatná část bílé emigrace Vlasova jako vůdce neuznala a včlenila se do Hnutí odporu. Vlasova podpořili jen zapřisáhlí nepřátelé sovětského zřízení, jako bývalý ataman Krasnov, generál Škuro, Domanov a jiní.

Horlivost Vlasova nebyla fašistickým Německem patřičně oceněna. Nedůvěřovali mu. Nejen proto, že zradit může opakovaně. Truchin při výslechu uvedl, že se Vlasov už v roce 1943 pokoušel za zády Němců kontaktovat Američany a Angličany a v roce 1945 bylo takových pokusů přes deset. S blížícím se koncem německých nacistů měl snahu se k někomu připojit. Američanům chtěl předat veškerý agenturní aparát, který vytvořil pro činnost proti Sovětskému svazu pro oficiální spolupracovníky svého zpravodajství, mládežnické tábory a pro sdružení ruských mladistvých.

Němci nechtěli mít ve svém týlu oddíly vedené někým, komu nevěřili, a Vlasova drželi zkrátka. Vlasov i jeho okolí se velmi snažili, aby hned po pádu Německa došlo k válce mezi Sovětským svazem a západními spojenci. Aby svou armádu zachoval pro další využití ve spojení s Angličany, nechal ROA odsunout na jih Německa. K tomu Truchin uvádí:

S využitím přírodních podmínek se měli udržet do příchodu Angličanů. Cílem bylo vzít vládu do svých rukou. Vlasovův pobočník jej charakterizoval jako člověka dvou tváří, bezcharakterního, falešného, připraveného jít pro své zájmy přes mrtvoly jemu nepohodlných, což byli někdy i jeho blízcí. Němci mu nedůvěřovali a západní spojenci s ním nechtěli nic mít. Proto učinil poslední pokus zachránit si život. Od Prahy telegrafuje sovětskému vedení své podmínky: „Mohu udeřit na týl nepřátelské skupiny Němců. Podmínkou je prominutí mně a mým lidem.“ Odpověď nedostal a brzy při pokusu přejít k Američanům byl zajat kapitánem Jakuševem.

Vlasov byl souzen a shledán vinným podle mnoha článků trestního práva: zrada vlasti, spolupráce s nepřítelem, vytvoření vojenské organizace pro boj se svou dřívější vlastí a skutečný boj proti ní. Je zřejmé, že nebyl žádnou obětí komunistického režimu, ale byl sprostý zločinec. Stal se synonymem zrady. Jediné, čeho je potřeba litovat, že v prvních letech po válce lidé mnohé válečné zajatce neoprávněně nazývali vlasovci.

Zabývaje se problémy rehabilitace obětí politických represí ve voroněžské pobočce KGB, musel jsem často prohlížet materiály našich bývalých zajatců, mezi nimi i vlasovců (sloužili v armádě generála Vlasova), kteří prošli prověrkou po osvobození z koncentráků. Odpovědně prohlašuji, že ti, kteří nešli sloužit do ROA a neúčastnili se bojů proti Rudé armádě a trestních operací proti partyzánům a nespolupracovali se zpravodajskou službou fašistického Německa a tedy neprováděli zločineckou činnost, se po prověrce vrátili domů. Nebyli hnáni v „ešalonech na Magadan“, jak tvrdili falšovatelé historie.

Setkal jsem se i s takovými, kteří po prověrce už v roce 1946 nastoupili do Voroněžské státní univerzity. Jedním z nich byl I. F. Sokolov, který po ukončení fyzikální fakulty vyučoval dlouhá léta na jedné technice u Moskvy.

Závěrem uvádím, že v naší armádě nebyli jen takoví, kteří dali přednost smrti před zradou vlasti, jako byli generál Karbyšev a generál Lukin, kteří oba byli umučeni fašisty. Byli i Vlasovové.

Převzato z Pravda.ru

Outsidermedia.cz