Prof. Jaromír Procházka
Ještě žijící brněnští občané, účastníci letecké bitvy o Anglii v roce 1940, se obrátili na Radu města Brna s návrhem postavit sochu druhého československého presidenta Edvarda Beneše, jejich někdejšího vrchního velitele. S obdobnou iniciativou přišla Česká obec legionářská v Českých Budějovicích. Jak vidno, v obou případech se ozvaly námitky: Nepanuje zcela jednotný názor na historický odkaz Edvarda Beneše.
Vskutku, ve svých pěti životních zápasech třikrát zvítězil a dvakrát podlehl, a vždy vedle stoupenců měl odpůrce. O prvním boji Tomáš Masaryk řekl: Bez Beneše bychom republiku neměli.
Druhý vrcholil dramatickou presidentskou volbou v roce 1935. Šlo v ní o to, zda má Československo nadále odmítat podřídit se Hitlerově politice nebo naopak, stejně jako tehdejší polská a jugoslávská vláda, hledět si to u Hitlera vyžehlit.
Ve třetím Benešově boji, 26.9.1938, Hitler v berlínském Sportpalastu řval: Nyní proti sobě stojí dva muži – tam je pan Beneš a tu jsem já“.. A dav skandoval: „Krvavý pes Beneš“! Všimněte si – bylo to před poválečným vyhnáním Němců z Československa. Nacisté v Německu i v Československu – sudetoněmečtí henleinovci – nenáviděli Beneše pro jeho politiku kolektivní bezpečnosti, jako obraně proti Hitlerově agresi.
Proti trvání na této politice a pro dohodu s Hitlerem ve shodě s politikou usmiřování britské a francouzské vlády byli československý premiér Milan Hodža, ministři národní obrany Machník, vnitra Josef Černý, předseda agrárníků, nejsilnější politické strany, Josef Beran, a zejména muž číslo jedna československé ekonomiky, generální ředitel Živnobanky Jaroslav Preis.
Kampaň po mnichovském diktátě udělala z Beneše obětního beránka tvrzením, že zavinil katastrofu odmítáním dohody s Hitlerem. Komunisté po únorovém zvratu 1948 jej naopak vinili z kapitulantství. Beneš však místo isolované války ustoupil, aby v boji proti Hitlerovi pokračoval.
16.března 1939 ve svém prohlášení vládám USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu vyjádřil to, oč šlo druhému československému odboji: Češi a Slováci se nesmíří se zánikem svého státu. Tím začal jeho čtvrtý boj.
Na rozdíl od mnoha tehdejších politiků věděl od počátku, že demokracie v Československu, a ve střední Evropě vůbec, závisí na spolupráci spojenců na západě i na východě. Proto jel v roce 1943 do Moskvy, kde uzavřel smlouvu nejen o spojenectví, ale také o nevměšování do vnitřních věcí. Což se již tolik nepřipomíná.
Zejména se neuvažuje o druhé možnosti, která existovala. Že totiž Beneš zůstane v Londýně a do Prahy přijede z Moskvy Gottwaldova loutka, třeba president Zdeněk Nejedlý. Diktatura sovětského typu s tříletým předstihem.
12.května 1945 se na své cestě z Košic do Prahy Beneš zastavil v Brně. Presidentův tajemník, Prokop Drtina, popisuje: „ Tím, že jsem jel bezprostředně za presidentovým vozem, viděl jsem do všech podrobností, jak české Brno vítá svého zachránce a osvoboditele. Bylo to tak prosté ve své spontánnosti, že se to vymykalo všemu očekávání a všem představám. V životě jsem neviděl tolik rozesmátých obličejů smáčených současně slzami štěstí i nervového uvolnění po přestálých mukách dlouhých let nacistického teroru a hrůzy. Tak rozpoutané davové štěstí omamující svým uvolněným projevem ve své bezprostřednosti jsem nezažil a neviděl nikdy předtím ani potom. Jsem si jist, že se takto mohlo projevit bez kontroly a zábran jen po takových krutostech a hrůzách, jakými prošel český národ a zvláště brněnský lid za německé hrůzovlády Hitlerovy Třetí říše. ..
Viděl jsem, že dr. Beneš sám je nadmíru vzrušen tím, čeho byl svědkem. Zřejmě takové uvítání nečekal. Jak jsem řekl, to si nikdo nemohl představit.“ (Prokop Drtina: Československo, můj osud, Praha 1992, II, 2 s.55)
Drtina nepřeháněl. Stál jsem tehdy na Dominikánském náměstí. Najednou bylo vidět, jak davy na náměstí Svobody ožily, mávajíce na pozdrav. Auta jela velmi pomalu, napětí se zvyšovalo, až nakonec lidé propukli v jásot dříve, než konvoj dojel na náměstí. Jakmile zajel do nádvoří radnice, jásot přešel ve volání Ať žije president Beneš! Bylo to mohutné, neutuchající: My chceme pana presidenta! Vítáme pana presidenta v českém Brně!
Když jej na balkonu Nové radnice předseda Revolučního národního výboru Matula pozdravil slovy: Pane presidente, já to řeknu prostě po moravsky: „ My vás máme rádi!“, začalo celé náměstí opakovat znovu a znovu: „My vás máme rádi!“
Uvítání v Brně mělo svůj význam. V zemi s Rudou armádou hlas pro Beneše byl hlasem pro demokracii.
Pátý boj Beneš prohrál. Stalin opovrhl dobrou vůlí, která se nahromadila v Británii a v USA za války. Místo toho schmátl všechno, co a kam až se dalo. (Bývalý sovětský ministr zahraničí Litvinov britskému novináři Alexandru Werthovi). Beneš vycházel z toho, že sovětská vláda bude ve vlastním zájmu se Západem spolupracovat. Stalin volil cestu, jež v důsledcích vedla k rozpadu SSSR.
22.5.2006
Z pohřbu Jaromíra Procházky
5. listopadu 2010, Blahoslavův dům, Brno
Milí přátelé,
v letním červencovém ránu roku 1983 vystupuje na nádraží v Ružomberoku skupina rozespalých mladíků a dívek z vlaku. Přestupují do autobusu a pokračují do kopců až do Partyzánské Lupči v Nízkých Tatrách. Zde autobus končí. Skupina se vydává s baťohy na zádech směr horská vesnice Magurka. V čele svobodomyslných mladíků a slečen kráčí klidným rázným krokem přísně vyhlížející muž v brýlích.
Co to je za lidi? Co svedlo o prázdninách v slovenských horách skupinu rozevláté mládeže s tímto seriózním pánem?
Dospělý muž je profesor gymnázia z Bystřice nad Pernštejnem Jaromír Procházka. Mladí lidé, posbíraní z různých koutů Moravy i Čech, jsou přátelé Jirky Šimsy, Mirka a Daníka Pfannových. Nechali se pozvat na týden do hor s Jirkovým strýčkem, aby se tu učili moderním českým dějinám.
Tyto horské kurzy dějepisu trvaly bezmála 10 let. Na začátku jsme bydleli v chatovém táboře na úbočí Nízkých Tater. Ráno jsme vyráželi Viedenskou dolinou nebo přes Striebornicu na hřebeny hor. Po určitém čase jsme usedli v kleči. Pan profesor vyndal průklepový papírek rozměru 8x5 cm a začal vyprávět. Z šedi padesátých, šedesátých i sedmdesátých let minulého století, která byla v našich hlavách, se vylupovaly nadějné a kritické události nebo zápasy jedinců či skupin, jež se odehrály v těch pro nás neprůhledných dobách. Brzy jsme, my sotva dospělí, byli přizváni, abychom soudili význam např. Marshalova plánu nebo co znamenal sjezd československých spisovatelů v roce 1956. Pak jsme zase vstali a šli dál. Obvykle jsme se střídali kolem pana profesora vpředu a pokračovali v započaté diskusi, než jsme zase usedli na dalším krásném místě s dokonalým výhledem, abychom pokročili o kapitolu dál.
Těžko si představit lepší místa a příhodnější sešlost pro to, aby pan profesor mohl ze sebe vydávat to nejcennější. Byli jsme na slovenských horách. Pan profesor se narodil ve Zvolenu, dětství a rané mládí prožil na Slovensku. S otcem chodil po horách, když tatínek geodet mapoval Slovensko. Pan profesor nás naučil poznávat hory. Říkal, „když jdete nahoru, je třeba se zastavovat a obracet se. To uvidíte neobyčejné proměny.“ To samé uplatňoval v dějinném myšlení, které umí rozpoznat změny v různých úhlech pohledu. Učili jsme se také zpívat staré národní slovenské písně ve starobylých, prý iónských tóninách. Bylo třeba je zpívat na správném místě a ve správný čas. Když jsme stáli nad horskou loukou, která díky postupnému odtávání ledů byla celá hrbolatá, ozvalo se „polana polana, celá si zoraná, chĺapci ťa zorali, keď sa pasovali.“
Ve slovenských horách jsme díky J. P. objevili druhou část naší vlasti Slovensko. Rozdělení Československé republiky bylo pro nás proto největší ztrátou, ke které po roku 1989 došlo.
Především (ale hlavně) jsme Jaromíru Procházkovi přivedli mladé lidi, kteří se chtěli učit svobodně přemýšlet.
Na smutečním oznámení J. P. stojí: středoškolský profesor. Jaromír Procházka by pravděpodobně v jiné době vyučoval dějinám někde na vysoké škole. Po roce 1989 nějaký čas působil na ETF UK. Ale možná by středoškolským profesorem byl i ve svobodnější době. Jeho rozhodnutí učit mladé lidi svobodnému a odpovědnému myšlení bylo pro něj vědomé. Výuka dějepisu u něj nikdy nebylo otrocké učení letopočtů nebo jmen různých králů, ale bylo to hledání souvislostí napříč dějinami a objevování zápasů o pravdu a o svobodu. Kdo jiný má být k takovému myšlení a hledání veden než právě dospívající člověk.
A v tom byl důvod, proč nejen na slovenských horách, ale také v bystřickém gymnáziu nebo třeba na Zbytově u Jimramova docházelo ke vzácnému setkání. Svobodomyslné projevy teenagerů sice vůbec nekorespondovaly se způsobem života a chováním J. P., přesto v sobě oni a on oboustranně nacházeli oblibu. Ti, kdo opravdu toužili po svobodě a chtěli svobodně dýchat, pochopili, že v tomto přísném muži je svobody mnohem víc, než by se zdálo, a že on učí své studenty samostatně, svobodně myslet.
Podrobně o tom umí vyprávět můj bratr Daniel. Nesměl v patnácti letech studovat kvůli špatnému politickému hodnocení našeho otce. Jaromír Procházka nabídl, že bude bratra soukromě učit dějepis. Několik let každou sobotu dopoledne jezdil Daniel ze Sněžného do Bystřice. A v těch sobotních dopoledních prověřil na mém bratru pan profesor svoji nově vznikající učebnici středoškolského dějepisu Kurs dějin.
Jste tu mnozí další studenti bystřického gymnázia. Mohli jste poznat jeho metodu, jak se při studiu dějepisu člověk může naučit samostatně a odpovědně myslet. Letopočty bylo třeba znát jen ty nejdůležitější, ale především bylo nutné naučit se rozpoznat, na jaké křižovatce se společnost díky určité události ocitla. Jaké možnosti nebo nebezpečí se objevily.
Můj bratr Daniel si přál, aby tu zaznělo, že je vděčný, že se mohl stát osobním žákem pana profesora. Nelze pominout, že sobotní dopoledne, které pan profesor věnoval mladému člověku, jemuž režim znemožnil vzdělání, bylo ještě vždy zakončeno obědem od paní učitelky Olgy Procházkové.
Učebnice středoškolského dějepisu byla v roce 1989 připravená a vyzkoušená. Mrzí mne, že se nikdy nepodařilo celou ji knižně vydat. Vycházela v xeroxovém samizdatu díky tehdejšímu jimramovskému starostovi Janu Kellerovi. Pokud se k ní dostanete, neváhejte a učte se s ní přemýšlet.
Studenti středních škol nepřestali ležet J. P. ležet srdci až do posledních dnů. Když jsem na internetu den po smrti J. P. zadal jeho jméno, objevil se tu podrobný rozbor projektu státních maturit. Pozastavuje se nad iluzí měřitelnosti výsledků, která potlačuje rozvíjení vlastního úsudku a názoru. „Myslet vlastní hlavou je tím, čím se vyznačuje vzdělanost,“ namítá J. P.
Projekt vyřazuje ze hry právě dějepis, „ jehož smyslem na škole je vést k chápání skutečnosti jako cesty od minulosti přes přítomnost k budoucnosti.“
Milí přátelé, ke svému poslání učit mladé lidi se J. P. prodíral celý život přes různé obtíže.
Lásku k dějinám, k vlasti a ke svobodě získal od svých rodičů, zvláště od svého otce. S ním byl na konci války v osmnácti letech zatčen. Otec ve vězení zemřel. J. P. vystudoval dějepis a zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně. Než se dostal na bystřické gymnázium, učil ve škole ve Víru. V té době se také seznámil v Bystřici se svoji pozdější ženou, učitelkou hudby Olgou Rotkovskou. Spolu vychovali tři dcery Hanu, Martu a Olgu.
V gymnáziu dějepis a zeměpis dlouho učit nemohl. Po třech letech se z něj stal jeřábník. Několik let působil v bystřickém muzeu. V roce 1968 se na gymnázium vrátil. Dějepis, který tak dobře uměl učit, měl povoleno vyučovat jen sporadicky. Aby nekazil mládež, učil zeměpis, němčinu, geologii. Ale vždycky si našel cestu, jak mladé lidi učit přemýšlet. Mezi studenty se vypráví, že jeho oblíbeným působištěm byly bramborové brigády. Sbíral vždy s těmi posledními. A přitom studenty zkoušel z dějepisu. Mnozí se toho báli, a tak raději rychleji sbírali. Jiní ale byli rádi, že mohli při práci hovořit se svým učitelem o věcech, které jinde probrat nemohli.
Jaromír Procházka nemluvil často o své víře. Přesto měl na naši církev velký vliv. Zapůsobil na celou řadu evangelických farářů. Pobyty na horách prošlo 11 kolegů a kolegyň. Z absolventů bystřického gymnázia znám tři a jednoho katolického kněze. Jaromír Procházka byl stoupencem výrazného hnutí v církvi, pro které sám vymyslel název „nová orientace“. Tomuto hnutí bývalo vytýkáno, že se příliš zabývá politikou. Jaromír Procházka by na to ale pověděl: může křesťan, který upřímně hledá Boží království a jeho spravedlnost, dělat něco jiného, než se ohlížet na to, co bylo, a vyhlížet, kudy jít co nejlépe dopředu?
Ve své závěti měl Jaromír Procházka napsáno: „hledejte Hospodina, dokud může nalezen býti.“ (Iz 55,6)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz